2001 / 06 Archivy

MELA KOLEM NOVÝCH MLÝNŮ

autor: Honza | Čvn 11, 2021

Když se něco označilo za stavbu pětiletky, vždycky to zavánělo zbytečnou megalomanií. Když se navíc poukázalo na “potřebu socialistické společnosti” a chránily se “zájmy lidu”, tak bylo téměř jasné, že stavba, přes všechny protiargumenty, je de facto schválená a stavbařsko-vodárenská lobby má o zakázku, práci i popularitu postaráno. A ten, kdo tvrdí opak, riskuje v lepším případě ztrátu kariéry. Dnešní společnost má tendenci nazývat se demokratickou, ale Novomlýnské nádrže jsou stále námětem diskusí, pří i protiprávního jednání. Jen ta příroda si, navzdory všem prognózám, dělá, co chce. Několikrát se mě ptali, proč “dělám” zrovna tenhle příběh. Odpověď je prostá. Protože mohu.

KÓTA JE, KDYŽ…

Ochranáři, vodaři a dokonce už i místní obyvatelstvo začali naprosto běžně používat v řeči o nádržích slovo “kóta” a k němu přiřazují číslo s přesností na dvě desetinná místa. A vědí, která bije. Takže lidsky a stručně.

Postavily se nádrže a po jejich napuštění dosáhla voda určité nadmořské výšky. Výška 170,35 metrů nad mořem, tedy kóta 170,35, znamenala původní hladinu, ze které se začínalo a jež měla být stálá. Povodí Moravy po nejrůznějších tlacích snížilo hladinu o 85 cm, na kótu 169,50 m. To znamenalo obnažení dna a ochranáři zajásali. Po šesti letech začalo Povodí Moravy vodu zase napouštět. Každý centimetr z tohoto pohledu hraje roli. Vodař vidí zvýšení vodních rezerv, mluví o využití vody pro elektrárnu a závlahy. Jachtaři se těší na možnost využití mořských jachet s hlubokým ponorem, ochránce přírody drásá ztráta znovu vznikajících lužních lesů. Své k tomu říká jak břeclavská hygienická stanice, tak nedaleké Rakousko. A v současné době i Vláda ČR, která si v rámci jednotlivých rezortů přehazuje problém nádrží jako horký brambor. Jenže si přehazují problém současný, a “ekologická fronta” jako jediná pořád ještě argumentuje nesmyslností samotného díla, jeho podstaty. Zatímco místní je mají za zelenou totalitu, přírodovědci chtějí vrátit alespoň část přírody do stavu, v jakém byla před touto problematickou stavbou. To znamená snížit hladinu, odkrýt dno a nechat přírodě volnou cestu k návratu. Národní přírodní rezervace Křivé jezero, kde jsou u vesnice Nové Mlýny zachovány zbytky původního lužního lesa, jim ukazuje, jak obrovské množství organismů je tady doma. A bylo by i v nově zelesněném dnu nádrže. Ale jak se zdá, v boji, kde příroda jako fenomén není přizvaným účastníkem jednání, zůstávají přírodovědci čím dál osamělejší.

LAIK SE DIVÍ, PŘÍRODOVĚDEC ŽASNE

V roce 1984 jsem se v rámci akce Dno účastnil přesazování bledulí a ladoněk ze dna budoucí nádrže, patřící k systému Vodního díla Nové Mlýny. Odborné polemiky šly tenkrát mimo mě. Sraz byl ráno, my z Ostravy jsme se snažili dorazit noc předtím. V deníku z té doby mám napsáno: “…Ve tmě jsme několikrát zapadli do nějakého rybníčku nebo bažiny. Podařilo se mi zakopnout a ztratit baterku. Na prvním suchém místě jsme se vyspali a ráno jsme pořádně zabahnění dorazili na sraz k Pavlovu. Při práci jsem nafasoval úkol nosiče. Nosil jsem vyrýpané bledule a přepočítával je. Nakonec jich bylo přesazeno 17 174. Pěkná cifra.” O nějaký čas později už se nad stejnými místy proháněli cejni. Nejenom cejni, v horní nádrži bylo v letech 1973-78 zaznamenáno 32 druhů ryb. V konečném součtu plave v nádržích 41 druhů ryb, což rybáře i pytláky naplňuje docela slušným uspokojením. Vždyť jsou to skoro dvě třetiny všech našich druhů. Objevila se hlavačka mramorovaná (Triterorhinus marmoratus), což je v současné době jediný dokázaný výskyt u nás.

“To je vaše loďka?” ptal se mě okolo jedoucí cyklista, když viděl, jak se s batohem na zádech a foťákem na krku hrabu z vrbiček. V houští se pohupuje uvázaná pramička. “Ne, nejsem zdejší,” ujistil jsem ho. “Hm, tak to bude nějakého jiného pytláka.” Byl mokrý březen roku 2001, takže jsem si klidně zašel do zbytků lužních lesů pod nádržemi. Před lety mě komáři z lužního lesa vyhnali. Zastavení komářích kalamit byl jeden z nahlas proklamovaných cílů stavby. Ale paradoxně díky stavbě přírodovědec “komárolog” zajásal. Objevil a popsal nález líhniště komára Uranotaenia unguiculata v průsacích boční hráze třetí zdrže. Tento druh byl znám pouze z rybníku Nesyt, a to jen na základě odchytu jediné komářice. Jenže to asi normálního rekreanta nenadchne. Desítky druhů bodavého hmyzu (počty druhů komárů jdou opravdu do desítek) do lužního lesa patří. Byly tady před stavbou, budou i po ní. Jen se změnilo druhové spektrum. Některé druhy potřebují volnou a klidnou hladinu, jiné podmáčená, zarostlá mokřiska s vlhkou půdou. Objevily se druhy rodu Anopheles, což začne být zajímavé ve chvíli, kdy se řekne, že anofelové jsou právě ti komáři, kteří přenášejí malárii. Jejich množství udával v roce 1990 entomolog Jaromír Vaňhara “průměrně 39 kusů na 100 cm² vodní hladiny v případě odvodňovacích kanálů.”

Celou dobu existence vodních nádrží se toto téma a spor o výšku hladiny odráží ve vysokých politických kruzích. Před 11 lety se v poslanecké interpelaci od pánů poslanců J. Špačka, M. Tejkla a S. Žaluda objevila věta: “Na odhaleném dně vypuštěné nádrže nemůže samovolným procesem dojít k obnově lužního lesa a plocha vypuštěné nádrže zůstane dlouhé roky vlastně divokou pustinou,” přičemž se odvolávají na nejmenované odborníky. V témže roce byli biologové zajedno, že les tam samozřejmě být může a bude, jen to bude nějakou dobu trvat.

“Pro krajinné ekology jsou Nové Mlýny nádhernou experimentální plochou. A podle mě je to jejich jediný užitek. Díky studiím tam dělaným budeme muset trochu přepsat učebnice dendrologie. Dočtete se v nich, že vrbové semeno má krátkou klíčivost – tam se ukázalo, že to není pravda. I po několikaměsíční proluce, kdy jsme nepředpokládali, že se na obnaženém dnu vrba uchytí, bylo na 1 m² až 120 vrbových semenáčků,” říká Ing. Antonín Buček z Mendelovy univerzity v Brně. RNDr. Miroslav Šebela z Moravského muzea jej o pár dní později doplní. “V letech 1984-87 bylo obnaženo dno jedné z nádrží, aby se opravila hráz. Došlo k okamžitému nástupu vrbových a topolových houštin. Šlo to tak rychle, že to všechny překvapilo. Dneska tam zabloudíte v lese několikametrových stromů.” Biologické studie v roce 1991 pesimisticky tvrdily, že “při vypuštění dolní nádrže není reálné v době kratší než 10 let vrátit alespoň částečně charakter krajiny do původního biotopu”. Očekávaný návrat přírody co do pestrosti druhů a zejména rychlosti překvapil i ty největší optimisty. Místy na obnaženém dně docházelo k absurdním jevům. “Byla tam rajčata, která se tam dostala s vodou s příbřežních pěstitelských oblastí. Normálně tam vznikla malá rajčatová plantáž,” tvrdí dr. Šebela.

NA PTÁKY JSME KRÁTCÍ?

Ptačí společenstva jsou po těch lidských na Nových Mlýnech těmi nejnápadnějšími. Kdokoli se projde po hrázi kterékoli z nádrží, uslyší křik mnoha druhů. Ti šťastnější uvidí sokola či orla, ti méně šťastní určitě alespoň několik druhů racků a vodního ptactva. A co se racků týká, tisícová hejna nejsou žádnou zvláštností. Na první pohled ptačí ráj a inspirace pro Hitchcocka. Letošní jaro bylo pro ornitology zážitkem. Mezipřistání tisíců párů hus přilákalo z daleka příznivce a milovníky opeřenců s dalekohledy. “Já je viděl támhle za ostrovem,” hlásí mi chlap, který si mě podle foťáku zařadil do cechu ptáčkařů. “Já tady čekám od rána,” tvrdí další, jenž popíjí čaj z termosky a s videokamerou čeká v autě na svoji chvíli. Svistot křídel přelétajícího hejna o několika tisících ptáků je opravdu výjimečný zážitek.

Před napuštěním nádrží zde bylo 158 druhů ptáků, z toho 88 hnízdících. V letech 1979-80, tedy po napuštění nádrže, bylo zjištěno pouze 20-25 hnízdících druhů. Později začali hnízdící páry rušit rekreanti provozem loděk. Opravdu malou náplastí je 5 ptačích druhů, které jsou zde díky nádržím nové. Útěková vzdálenost ptáků je přitom poměrně velká, což svědčí o tom, že ptáci mají se soužitím s člověkem své zkušenosti. A z čím větší dálky prchají, tím jsou jejich zkušenosti horší.

NEJEDNOTNOST PŘÍRODOVĚDNÉ FRONTY

Už od počátku stavby bylo jasné, že široká přírodovědná fronta je proti stavbě. Na první pohled to tak vypadá i dnes. Jenže podmínky se změnily a jednotlivé biologické obory nahlížejí na současnost nádrží různě. Shodnou se v tom, že kóta 170,35 metru je nesmysl, 170,00 metrů je pro ně nevýhodný kompromis a nejlépe by bylo jednat o dalším snížení.

Problém je mimo jiné v tom, že samotní ochránci přírody nejsou ve svých požadavcích na budoucnost nádrží jednotni. Od striktního “vypustit!” přes “rozkolísat” až po “udělat další studie”. Ale všichni se shodují v tom, že stavba byla zločinem na přírodě a společnost má víc než morální povinnost zachránit, co se dá. A jak přirozený návrat lesa ukázal, zachránit se dá mnoho. Představa o výšce hladiny ichtyologa, tedy “rybího” odborníka, se liší od ochránců ptáků, odlišné představy má hygienik či lesák. Jeden z přírodovědeckých požadavků je rozkolísanost hladiny. RNDr. Josef Chytil to vysvětluje.

“Podle evropské směrnice o ochraně ptáků patří mezi nejvzácnější obyvatele Novomlýnských nádrží racek černohlavý (Larus melanocephalus) a rybák obecný (Sterna hirundo). Ti si ale nestaví hnízda na stromech. K úspěšnému vyhnízdění potřebují obnaženou plochu, protože kladou vejce přímo na zem v blízkosti vody. Pokud by nedocházelo ke kolísání, mohlo by dojít k situaci, že nebudou mít kde hnízdit. Při trvale snížené hladině by vhodná hnízdiště zarostla, při zvýšené by byla zaplavena. Částečné přeplavování mimo hnízdní sezonu by mohlo být ideálním řešením. A protože se snažíme dostat do EU, měli bychom dodržovat mezinárodní směrnice, ke kterým jsme přistoupili.” Oscilace hladiny přitom není jen teoretickým výmyslem, ale úspěšně odzkoušenou metodou.

Na druhou stranu ředitelka Okresní hygienické stanice v Břeclavi, která má rajon nádrží na starosti, snížení hladiny nepovoluje. Dr. Laštovičková ve svém záporném stanovisku uvádí: “Vlivem snížení hladiny dochází k nadměrnému prohřívání vody a růstu fytoplanktonu. Z důvodu využívání těchto vodních ploch má toto negativní vliv na zdraví lidí.” “Navíc by při snížené hladině nebyl dodržen sanitační průtok,” říká později. Negativní vliv na lidský organismus při koupání v nádrži, kde nastal bouřlivý rozvoj řas a sinic, je dokázaný fakt. Navíc dle některých biologů jsou nádrže “septikem Moravy”. Na druhou stranu ryby lovené ve zdejších vodních nádržích jsou komerčně prodávané do evropských států, jejich svalovina při rozborech v sobě neměla cizorodé látky a díky stavbě čističek se kvalita přicházející vody lepší.

Ve vodě se občas objevují jedovaté zplodiny produkované bakterií Clostridium botulinum. Ty mohou způsobit otravu a v případě ptáků se to několikrát stalo. Ale přestože jsou životní nároky bakterie známé, projevy její toxicity se občas objeví zcela nečekaně. Prostě si potvůrka dělá, co chce. Ptáci navíc mohou zažít a někdy i přežít otravu olovem, což má na první pohled stejné příznaky jako botulismus. Tím nemyslím na smrt zastřelením, což by nějaký cynik mohl brát jako “otravu olovem”, ale na situaci, kdy nezodpovědná kachna brok spolkne. Nebo je jen lehce zraněná, ale brok uvízne v těle. A podle množství nalezených nábojnic musí být v nádržích broků hezkých pár desítek kilogramů.

VODAŘI A JEJICH MILIONY

Povodí Moravy je státní podnik, takže by se měl starat, aby zacházel se státními prostředky co nejhospodárněji, a navíc cílem každé firmy je něco vydělat. Ovšem Novomlýnské nádrže dělají v peněžence Povodí pěkný průvan. Ztráta za rok 1991 byla 74,6 mil. korun. Přírodovědcům bylo v případě nádrží vyčítáno, že jejich argumentace postrádá “tvrdá” měřitelná data, zatímco ekonomové měli své tabulky a grafy jasně vypočítané. Teď se ukazuje, že většina přírodovědných argumentů by měla být uznána, a prognostici, kteří hlásali ziskovost stavby, by se měli podílet na jejich milionových ztrátách.

“Nové Mlýny se rozhodně nevyplatí, ztráty platíme ze svého. Do těchto nádrží jdou prostředky jiných odběratelů,” smutně to hodnotí ing. Košacký. “Hospoda Nové Mlýny prostě nesype. Ale zavřít se nedá, a tak ji dotujem z jiných hospod, které sypou,” sáhne pro příklad z laikovi známější oblasti. “A jak chcete vypočítat cenu lidského života či traumat, která způsobí povodeň?” zní závěrečný emocionální argument.

SVĚTLO NA KONCI TUNELU?

Zdá se, že celý příběh má nádherně jednoduché řešení. Zatímco všichni licitují a hádají se (a to ne vždy čestně) o výšku hladiny, stačí, aby se legislativní cestou změnil účel vodního díla. Všechny další kroky včetně výšky hladiny pak budou podléhat novému účelu. Například pokud bude upřednostněn zájem ochrany přírody, která dokáže, že vodní dílo neplní současný účel, může se hladina snížit a nastane stěhování desítek kormoránů, kolpíků a desetitisíců racků.

V opačném případě, pokud budou platit současné normy, zejména manipulační řád, není na první pohled co řešit. “Manipulák” je závazný dokument, který určuje, jak se má zacházet s výškou hladiny při různých situacích. Je to několik desítek stran tlustý fascikl plný tabulek a nařízení. Řešení musí brát věci od začátku, a přitom se spory točí kolem skutečností pevně zakotvených někde uprostřed.

Pět let byla snížená hladina a došlo k fantasticky rychlému návratu lesa zpět na obnažené dno. Povodí Moravy začátkem roku 2001 začalo zvedat hladinu, čímž došlo k zaplavování nově vznikajícího ekosystému – lesa, který se mezitím stihl vyšplhat do několikametrové výšky. Okamžitě se zvedla vlna protestů. Povodí Moravy je obviňováno z toho, že ze státu vyinkasovalo 100% dotace na výstavbu ostrovů, které si teď vesele zase zaplaví. Skutečnost, že byly za 60 milionů postaveny dva ostrovy, a pak se začala zvedat hladina, je z ekologické fronty jeden z nejkritizovanějších momentů. Ostrovy vznikly v rámci budování biokoridoru. Ovšem možným zaplavením ostrovů i nově vznikajícího lesa na původním dně smysl biokoridoru mizí. Technicko-provozní ředitel ing. Václav Košacký to vysvětlil jednoduše: “My jsme ty ostrovy nechtěli, v podstatě jsme k jejich výstavbě byli dotlačeni ministerstvem. Snížená hladina byla pouze po dobu výstavby ostrovů. A teď nás ministertsvo životního prostředí tlačí k tomu, abychom hladinu nezvedali. Říkají, tytyty, milé Povodí, my ti dlužíme 4,2 milionu a klidně ti je budeme dlužit dál, pokud se nebudeš chovat mravně.” Mravně znamená protiprávně, neboť rozhodnutí jde proti manipulačnímu řádu. “Ten jsme povinni dodržovat, a je tady jasně dáno, že normální hladina je 170,00 m n. m.,” říká ing. Košacký. A ing. Adámková vše jednoduše a bez zbytečných složitostí shrne: “Kdokoli protestuje, tak směrem k Povodí zbytečně. Prostě brečí na špatném hrobě. V případě, že by byl jiný důležitý zájem společnosti, který by vyvolal potřebu změny výšky hladiny, je to možné, pouze když se změní účel vodního díla, pro nějž bylo postaveno. Kdo žádá změnu, musí ji zdůvodnit. A doložit potřebnými dokumenty a expertizami, které mohou stát velké peníze. Zatím, pokud vím, tento podnět nikdo nedal.”

Přitom ale fakt, že vodní dílo neplní některé z účelů, pro něž bylo vybudováno, je na první pohled jasný. Nejčastějším argumentem pro výstavbu byla potřeba závlah. Když se projdete okolo dolní nádrže, je vidět, že některé zavlažovací soustavy už nebyly několik let použité a jsou částečně rozkradené. Jiné patří dnes již neexistujícím firmám. “Ale odběry jsou nasmlouvané a my jsme povinni je zajistit. Bohužel, odběratel je nemusí odebrat. Navíc pouštíme vodu do Dyje, která je hraniční řekou. A do mezinárodního jednání už vůbec nikdo nepůjde.” Dalším z argumentů, na základě kterých byly nádrže postaveny, byla ochrana před povodněmi. Josef Chytil to sarkasticky hodnotí: “Aby nedocházelo k povodním, tak se zaplavilo zhruba 3500 hektarů té nejlepší zdejší půdy. A ochrana je víc než sporná, protože na pořádnou povodeň jsou jezera příliš mělká.” Nádrže mají opravdu regionální charakter, který ale v soustavě vodních děl nad nimi může mít svoje místo v protipovodňové prevenci.

PRÁVNICKÉ SERPENTINY PARAGRAFŮ

Spory provázejí tuto stavbu po celou dobu, to znamená už několik desetiletí. Došlo dokonce k demonstracím a výhružkám násilného vypuštění. V současné době nastala právnicky patová situace, neboť došlo k vydání dvou předběžných opatření, která jdou proti sobě. Okresní úřad v Břeclavi ukládá Povodí Moravy manipulaci s výškou hladiny na kótě 170 metrů. Česká inspekce životního prostředí ukládá totéž, jenže na kótě 169,50 metru. Ten “směšný půlmetr” hladiny ale rozhoduje o tom, zda bude zaplaven nově vznikající les a většina plochy ostrovů, které Povodí za 60 milionů postavilo. Logika věci se ztrácí. Desítky milionů ze Státního fondu životního prostředí mají sloužit k postavení ostrovů, na nichž by mohli hnízdit vzácní ptáci. Zároveň jsou ostrovy součástí systému ekologické stability. Ve smlouvě s Fondem se píše, k čemu mají být peníze použity. K “výstavbě ostrova za podmínky snížení hladiny”. Ale někde se zatoulalo slovíčko “trvalého”, mrška jedna. A pokud jde o snížení přechodné, mohou být ostrovy po výstavbě zaplaveny. Takže se spor dostal až do kanceláře ombudsmana.

“Spor o výšku hladiny ve střední ze tří nádrží Nové Mlýny na Břeclavsku je první ekologickou kauzou kanceláře,” řekl k tomu náš první veřejný ochránce práv. Mezitím ovšem proběhlo několik odvolání a rozhodnutí, čert (tedy právník) se v tom vyznej. A raději nebudu zmiňovat podrobnosti Směrnice Rady evropského společenství o ochraně volně žijících ptáků či mezinárodní Ramsarskou konvenci (úmluvu o ochraně mokřadů), kterou díky nesrovnalostem okolo nádrží Česká republika vesele porušuje. Nové Mlýny asi zažijí nejen novou generaci vodohospodářů, ale i právníků.

A CO NA TO ČESKÁ STRANA?

“Můžu si přisednout? Prý se má zvyšovat hladina, je to pravda?” Tak jsem začínal hovory u piva, které jsem střídal s kávou ve vesnických hospodách okolo Novomlýnských nádrží. Oficiální stanoviska mnoha institucí, jež do toho “mají co mluvit”, jsou často velmi protichůdná. Ale mají společného jmenovatele – lidi, kteří v okolí nádrží žijí. Zaštiťují se jimi. Že se jim ulevilo od komářích kalamit, že mají zisk z turistického ruchu. Tak jsem se za nimi vydal. Neprošel jsem všechny hospody (ledviny mám jen jedny) ani všechny obce, takže vzorek lidí je silně nereprezentativní. Chlapi bezkonkurenčně převažovali. Ale názory byly ve vzácné shodě. “Zeleňouši, kterým chybí trocha selského rozumu, by měli jít dělat něco užitečného.” Ti rozparáděnější používali i ostřejší výrazivo. “Dyť je to logický,” říká jeden z místních rybářů, “když budu mít v nádrži málo vody, prohřeje se dřív, a ryby chcípnou.” A sám snížil hladinu ve svém půllitru. “Jsou to všiváci,” nadává jiný na Povodí. “Když se ryby třou, tak začnou hýbat s hladinou – to je jasné, že to rybí osádce nedělá dobře. Takže mrtvé ryby potom smrdí.” “Jó, komáři tu byli, kolikrát se nedalo sedět venku,” hodnotí situaci hospodská v Nových Mlýnech. “Já jsem nimrod, bobrů je tu tolik, že by se měli začít střílet. Vždyť dělají škodu.” Je pravda, že bobřích okusů jsem viděl hodně. I bobrem skácenou vrbu, která měla průměr kmene dobrých třicet centimetrů. Sice v těsné blízkosti nádrží, ale okolní kanály bobrovi vyhovují víc než souvislá vodní plocha. Na té totiž hráz tak snadno nepostaví.

Co se člověk v hospodě všechno nedozví. Jak se do deníků zaznamenávají falešné průtoky. A jak se později tyto záznamy stávají podkladem pro studie a zdůvodnění. Stanislav Vichta, který dělá v novomlýnské elektrárně, disponuje jednoduchou logikou: “Když se blíží povodeň, což se dozví každý ze zpráv, tak se přehrada odpustí, aby se do ní vešlo víc vody. Při odpouštění během povodní chybělo 10 centimetrů, aby se nám to vylilo přes cestu. Odpouštěli jsme víc, než se psalo. Jenže než si ti nahoře mezi sebou vyřídí, co a jak, tak by bylo kolikrát pozdě. A tak musíme dělat věci na vlastní triko.” Hospodské tlachy? Možná, ale já bych jim věřil.

Jen v hospodě v Dolních Věstonicích, které se přezdívalo U Mrtvoly, je skutečně mrtvo. Dokonce není ani nikdo, kdo by otevřel. V místě, kde měl být výrazný turistický ruch. Prší, mám mokro v botách a na nádraží je to ještě asi 4 kilometry daleko. Takže vyhlídky nic moc. “Turisto, turisto!” mává na mě nějaký chlápek. Na zahrádce se peče sele, společnost je schovaná pod igelitovou stříškou. Jde mi naproti a rovnou nese skleničku slivovice. “Natočte turistovi pivo,” haleká na domorodou obsluhu u zahradní pípy. “Co tady děláš, turisto?” Znova stejné otázky a opět se celá společnost shodne. Rozhodně hladinu zvýšit! Hlas lidu, hlas boží. Stačilo se setmít a já musím opět do deště. Sice o něco rozkolísanějším krokem, ale o názory “obyčejných” lidí bohatší. Ti mě neodkazují na oficiální stanovisko své tiskové mluvčí, která byla v případě Ministerstva životního prostředí několik dnů po sobě nesehnatelná. Třeba by se mohla prořeknout, mluvka.

…A POHÁDKY JE KONEC?

Pohádka o nádherném koupání, o zavlažených okolních polích, která dávají úrodu v kraji skvělého vína, má pořád rozepsaný konec. Jsou k dispozici tisíce stran studií a odborných posudků, jejichž celková váha už přesáhla deset kilogramů. Nejrůznější závěry nejrůznějších komisí odborníků jsou sice komplexní – ale navzájem si odporují. Zdá se, že každý si najde argument pro ten svůj šťastný konec. Při potulkách mezi knihovnami, odborníky i běžným lidem jsem se nejednou stal svědkem zesměšňování a pomluv protivníka. Pro někoho je zásadním argumentem úhyn škeblí, jiný argumentuje naprostou ekonomickou nesmyslností vodních nádrží a rybáři si na svoje tiché miláčky, které úspěšně prodávají nejen na místním trhu, nedají dopustit. V povzdechu ekologa “tady jsme měli zvát Holanďany a učit je stavět poldry” je cítit smutek ze zaplavení a nejistota z výsledků dalších jednání. Jediný, kdo má ze současné situace jasný zisk, jsou právníci, kteří bloudí v zákrutech paragrafů, neboť tato stavba se stala sporným bodem mnoha právních otázek už v dobách svého vzniku. Jistotu tady nemá nikdo, neboť právo stojí rozporuplně na několika stranách najednou. A zatím tu ve stavu, kdy nic není jisté, dál tratí všichni, kteří mají s nádržemi cokoli společného. Třeba jen místo bydliště. Na každou otázku v případě Nových Mlýnů existuje několik různých odpovědí. Než zazvoní zvonec, uplyne v Dyji ještě hodně vody. A stejně se nakonec někdo proti konci odvolá.

STARÉ NOVÉ MLÝNY

Historie Novomlýnských nádrží pamatuje padesátá léta minulého století. Tehdy se objevují první oficiální podněty ke stavbě ve Státním vodohospodářském plánu. V polovině let šedesátých bylo usnesením vlády uloženo “vypracovat a schválit dokumentaci, která by mohla vyřešit úpravy odtokových poměrů na řece Dyji”. Základním argumentem, který se objevoval do poslední chvíle (a místy i dnes), je potřeba závlah a odstranění povodní. Roku 1962 byla schválena projektová dokumentace úprav řek, jež mají budoucí nádrž napájet, a projekt výstavby tří nádrží o rozloze zatopeného území více než 3000 ha byl zpracován r. 1967. Vláda rozhodla zahájit stavbu o rok později. V této době začal sílit odborný tlak biologů a ekologů i občanů, kterým se realizace stavby nelíbila, přesto ale schválení územních zásad r. 1977 odstartovalo stavbu. Ta byla rozvržena do dvou částí s tím, že druhá část se započne až po zkolaudování první. To se nestalo a stavební povolení druhé stavby bylo nelegální, což konstatovala r. 1991 i krajská prokuratura. Rok 1989 byl rokem dokončení – napustila se poslední nádrž. Tlak “zelených” sílí, jsou pořádány demonstrace na podporu vypuštění, nebo alespoň snížení hladiny. Ministerstvo životního prostředí nechává vypracovat studie, které mají ukázat nejlepší vodní režim z hledisla ochrany přírody. Bohužel trvale jsou zatopeny lokality, jež měly unikátní význam nejen z hlediska regionu, ale i pohledu evropského. Koncem února 1993 ministerstvo rozhodlo o snížení hladiny druhé a třetí nádrže. Povodí Moravy dostalo ze státních prostředků 59 milionů korun na výstavbu dvou ostrovů, které mají být součástí zdejšího biokoridoru. Po postavení ostrovů začalo Povodí Moravy napouštět hladinu a hrozilo zaplavení postavených ostrovů. V současnosti jsou vydána dvě proti sobě jdoucí předběžná opatření a vyřešení problému výšky vodní hladiny je na nějakou dobu právnicky zablokováno. Výška vodní hladiny ale zásadním způsobem ovlivňuje vývoj zdejších společenstev, kvůli kterým celá záležitost vznikla.

Z materiálů Ekologického právního servisu a podkladů RNDr. Mojmíra Vlašína zpracoval Topí Pigula

NA KONCI SLONÍCH STEZEK

autor: Honza | Čvn 11, 2021

Text: Jan Baltus Přežití slonů v Africe i Indii závisí především na zákazu obchodu se slonovinou, zvanou bílé zlato Afriky. Slonům je však třeba také najít místo, kde by mohli žít. Není to jednoduché, neboť tato zvířata divočiny nerozumějí požadavkům lidí a lidé zase jim. Pach starých sloních stezek vydává jen neochotně svá svědectví. Dnes už víme, že obchod se slonovinou má svoji staletou historii, která ovlivňovala život slonů více, než jsme si připouštěli. Dnešní boj proti pytlákům v afrických národních parcích ale i parcích všech rozvíjejících se zemí je pak dramatickým vyvrcholením tragédie zvířat, pro něž člověk zatím znamená největší zlo.

JAKÁ BUDE BUDOUCNOST?

Před posledním zasedáním CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) – organizace zabývající se obchodem s ohroženými druhy zvířat, jejímiž členy je 147 zemí, byla publikována alarmující čísla o úbytku afrických slonů. Mezi lety 1979 až 1989 klesl počet těchto krásných zvířat v Africe z 1,3 milionů kusů na pouhých 600 000. Odhady hovoří o tom, že na konci devatenáctého století jich byly tři miliony. Právě v 70. a 80. letech 20. století ztratila jen Keňa, proslulá svými hojnými populacemi slonů v národních parcích Tsavo a Amboseli, 88 % těchto zvířat, pronásledovaných a zabíjených pytláky kvůli slonovině. Zasedání CITES roku 2000 mělo buď ukončit výjimky v prodeji slonoviny, které byly v minulosti uděleny státům Botswana, Namibie a Zimbabwe, nebo zvrátit dosavadní povzbudivý vývoj – totiž úpadek obchodu se slonovinu na světových trzích způsobený dřívějším úplným zákazem prodeje.ČAS SLONÍCH MÝTŮ Kdyby mělo být pravdou, že afričtí sloni uctívají své mrtvé a díky letům učení mláďat v rodinném kruhu pod ochranou starých samic mají dokonce i své paměti, pak by vzpomínali na roky své prehistorie s pocity volných bytostí, avšak i štvanců. Ještě předtím, než je člověk v Africe zatlačil do několika málo rezervací, byla to migrující zvířata, jimž vzdálenost stovek kilometrů nebyla žádnou překážkou.

Žili v pralesích, na savanách, a dokonce se nebáli pouští. Jejich paměť jim umožňovala nalézt vodu i tam, kde ji člověk nebo jiná zvířata nedokázali najít. Sloni ze savany, největší ze všech suchozemských savců, dosahují výšky až 4 m při hmotnosti od 3,5 do 6,5 tuny. Díky malému využití potravy – často nekvalitní – jejich střevním traktem musí spotřebovat obrovská množství trávy, větviček křoví a listí stromů či dokonce jejich dřeva, aby se uživili. Za 16 hodin intenzivní pastvy denně sežerou a rozdrtí svými odzadu dopředu dorůstajícími stoličkami až 4 % své hmotnosti! Denně potřebují mezi 130 až 150 l vody, kterou vyhledávají nejenom k pití, ale i bahnění či koupeli. Tato spotřeba se jim stává někdy osudnou.

Ojedinělým tělesným nástrojem v živočišné říši je jejich chobot složený z tisícovky svalů, který slouží rovněž jako citlivý senzor čichu a hmatu. Nejvíce dohadů provázelo rodinný život slonů s jejich pohybem ve skupinách vedených nejstarší samicí. Tím, že sloni projevují určitou excitaci při nálezu kosterních pozůstatků jiných jedinců svého druhu, vznikla fáma o jejich pohřebních rituálech. Dnes je etologie slonů velice propracovaná a díky zooložce Katherine Payne, jež se proslavila nahráváním hlasů kytovců, dokonce víme, že i sloni se mohou dorozumívat na dálku zvuky o nízkých frekvencích, které člověk těžko slyší. Sloni mají vysokou inteligenci a jejich rodinný život, kdy stráví nejméně 11 let mládí ve skupině, jim umožňuje vtisknout si do paměti mnohé údaje a projevy chování, jimiž překvapují člověka. Známá je například schopnost nalézt vodu podle paměti i po létech strávených na jiných místech nebo v krizové situaci.

Soudržnost skupin a osudy jednotlivých členů rodin jsou nesmírně zajímavým a dramatickým čtením. To dodává slonům ve vztahu k veřejnosti stejný citový náboj, jako inteligence a mírumilovnost kytovců nebo primátů. Ani objekt obchodní pozornosti člověka, mohutné kly, nepoužívá slon k boji, ale spíše jen k zastrašování a jako nástroj.

Kly afrických slonů, samců a samic (na rozdíl od indických slonů, kde se jimi honosí jen samec), jsou vlastně horní řezáky. Kly samců sahaly ještě v nedávné minulosti až k zemi a výjimkou nebyla jejich hmotnost až 135 kg. Dnes tak staří a důstojní jedinci v přírodě téměř nežijí.

Sloní stáda ve východní Africe se pohybovala v obrovském, téměř kontinentálním kruhu, od etiopských pouští kolem Viktoriina jezera až dolů k řece Limpopo. Jejich populace se mísily, potravy byla hojnost a nebezpečí představovali lvi, nemoci, přírodní katastrofy a člověk. V Africe sice vždy existovaly domorodé kmeny, které mladé slony lovily pro potravu, počet takto zabitých zvířat byl ale minimální. Sloní populace východní Afriky byly však po staletí decimovány kvůli slonovině. Odkud by se jinak mohlo na Středním východě, v Indii a Číně vzít takové množství slonoviny, která už v antice patřila k symbolům vyššího stavu, bez ohledu na zeměpisnou šířku polohy příbytku majitele? Kde by se získala slonovina pro miliony svatebních náramků pro indické ženy? Takový šperk ani v nemajetných rodinách nesměl být děděn, byl spálen spolu s majitelkou při satí, obětování vdovy ohni po úmrtí manžela. A kly indických slonů se pro náramky tohoto průměru vůbec nedají využít!

Tisíce tun slonoviny putovaly také až na Dálný východ do Číny, na výrobu nosítek velmožů. Užití slonoviny v Číně je staré jako říše sama. Nikdo již nespočítá, kolik slonů východní Afriky muselo v průběhu tisíciletí zahynout, aby se pokryla spotřeba slonoviny na světě. Tam sloní paměť nesahá.HOŘÍCÍ SLONOVINA Na počátku 70. let vstoupil do povědomí široké veřejnosti mladý Brit Iain Douglas-Hamilton se svojí studií o chování slonů. Čtenáře a posléze televizní diváky fascinovala jeho odvaha, s níž přistupoval na dotek paže k pasoucím se slonům. Dosáhl toho stálým kontaktem se zvířaty, při němž studoval jejich chování. Podobně Cynthia Moss zasvětila plných 13 let života pozorování několika rodin slonů v keňském Amboseli. Oba dva přispěli vedle své vědecké práce i ke shromažďování dat o počtu slonů, kteří musejí zahynout kvůli obchodu se slonovinou. Jen v roce 1983, kdy Japonsko oficiálně dovezlo asi 825 tun slonoviny, muselo zákonitě zemřít jen kvůli tomuto obchodu asi 70 000 slonů. Tento odhad je velmi opatrný, zahrnuje však vědecké poznatky o průměrné hmotnosti klů dnešních východoafrických slonů, která je jen 29 kg, a výtěžnosti použitelných částí, jež je asi 1,8 kusu na jedno zvíře. Část slonů jeden kel ztratí, nebo je natolik zdeformovaný, že je k obchodu nepoužitelný.

Počet 70 000 zabitých slonů představuje pouze dospělé jedince nosící obchodně využitelné kly. Další tisíce slonů zahynou v přímém důsledku pytláctví a obchodu se slonovinou. Mláďata zabitých matek odsouzená k smrti hladem zvyšují číslo o dalších 10 000. Všechna tato varovná čísla vedla nakonec ke spojenému úsilí vedeném IUCN (International Union for Conservation of Nature and Natural Resources) a CITES k zastavení a zákazu prodeje slonoviny. Poté co byl ředitelem správy národních parků a turismu ve státě Keňa jmenován Richard Leakey, syn v antropologických kruzích známého a neúnavného Luise B. Leakeyho a jeho ženy Mary, stal se zákaz prodeje a exportu slonoviny v roce 1989 skutečností. Prezident Keni Daniel T. arap Moi zapálil slavnostně hranici 110 t slonoviny zabavené pytlákům, aby tak dal najevo její bezcennost pro zemi jinak známou tradičním obchodem s bílým zlatem. Světové trhy zareagovaly okamžitě a cena klesla ze 75 USD za kilogram africké slonoviny na polovinu. K oživení světového trhu se slonovinou, i v době plastů, které dokáží zcela nahradit tento přírodní materiál, došlo poté, co CITES povolil export slonoviny ze tří afrických států. Černý trh okamžitě ožil a cena slonoviny stoupla na 300 USD za kilogram jenom proto, že někteří lidé v Evropě, USA nebo Japonsku vyžadují např. biliárové koule ze slonoviny a nikoliv z elastomeru. Státy CITES přikročily k povolení kvót s tím, že v současnosti se některé africké země potýkají s problémem přemnožení slonů v národních parcích, kde ničí úrodu domorodých obyvatel. Zrodil se rovněž pojem “culling”, zabíjení slonů v rezervacích z důvodů omezení jejich stavů. Mohutní býložravci, uzavření do klidu rezervací, se totiž rozmnožují, dokud je neomezí nedostatek potravy. Při přemnožení zničí prostředí národních parků i všem dalším druhům zvířat a způsobí závažné změny krajiny. KDYŽ OBLOHA ZČERNÁ SUPÍMI KŘÍDLY Vždy existovaly přírodní faktory, které slony východní Afriky decimovaly. Sucho je katastrofou, při které sloni a další afričtí býložravci hynou především hladem, nikoliv žízní. Vodu si sloni dokáží vydobýt i ze zdánlivě suchých koryt řek nebo za ní putují i přes poušť, ale sucho jim ničí potravu. Šílí hladem. Představu o tom, jak takový sloní hladomor v období sucha vypadá, si vědci učinili v keňském národním parku Tsavo až v roce 1959, kdy na ploše téměř 20 000 km² uhynulo během vrcholícího období sucha na 20 000 slonů. Očití svědkové tvrdí, že obloha zčernala supy snad z celé Afriky.

Tehdy šlo nejenom o přírodní úkaz, který nikdo z minulosti neznal, ale i o výsledek omezení pohybu slonů uzavřením do hranic rezervace a – což je známé až dnes – i zamezení odstřelu a lovu. Začal tak odborný spor o to, jak naložit s přemnoženými slony v rezervacích a národních parcích. Tento konflikt mezi slony a prostředím parků, v nichž jsou uzavřeni, přetrvává dodnes a vyostřuje se tak rychle, jak Afrika stravuje další a další půdu divočiny pro vzrůstající populaci svých hladovějících obyvatel.

Se svým apetitem ničili sloni v Tsavu systematicky i sporé ostrůvky vzrostlejší vegetace, až nakonec zdevastovali prostředí sobě i všem zvířatům. Když byl totiž v roce 1948 park založen, existovaly jen mlhavé představy o tom, jak se budou šedí obři v takto přísně ohraničeném prostoru, byť o rozloze tisíců čtverečních kilometrů, chovat. Cílem bylo omezit pytláctví a obchod se slonovinou a vymezit prostředí pro jejich úplnou ochranu. Tehdy také nikdo nevěděl nic o rozsahu světového obchodu s bílou slonovinou. Sloní slzy a krev vysušily prach savan.ŠÍLENSTVÍ POSTŘELENÝCH SLONŮ V roce 1948 se mladík Bill Woodley, syn britských přistěhovalců, dobrodruh a střelec slonů, přihlásil do konkurzu o místo strážce v nově založeném národním parku Tsavo, druhém největším v Africe. Jeho hlavním úkolem bylo zabránit pytlačení slonů. Britové věděli, že obchod se sloními kly je největším nebezpečím pro chod parku. Problém byl přesvědčit domorodé kmeny o tom, že bílí lidé už nedovolí zabíjet slony, a když, tak jen za peníze. Tím bylo také dáno, že ani příslušníci kmenů usazených na hranicích Tsava, formálně poddaní koruny, nesmějí lovit slony ani pro obživu, natož kvůli slonovině.

Tento obrat v myšlení bílých lovců, kteří se donedávna bavili velkorysým lovem a podíleli se i na obchodu se slonovinou, se u domorodců vůbec nesetkal s pochopením, neboť blízkost přístavu Mombasa dávala stále obrovské možnosti obchodu se slonovinou, o jehož rozsahu Britové zatím neměli ani tušení. V roce 1949, když se Woodley se svými černošskými pomocníky utábořil u pohoří Dakadima, vtrhl do jeho tábora slon šílený bolestí. Dříve než stačili zasáhnout, svalil se na zem. Z jeho boku trčel šíp. Obloha potemněla množstvím supů a po přebrodění řeky, odkud šílené zvíře přiběhlo, spatřil překvapený Bill desítky mrtvých slonů, jimž byly čerstvě vysekány z lebek kly. Všichni sloni zemřeli po zásahu šípem, zřejmě otráveným. Bill Woodley vyrval jeden šíp ze zohavené mrtvoly a prohlížel jej. Tělo rovného šípu bylo na konci opatřeno perfektní železnou hlavicí, za níž byl pásek ještěrčí kůže s jedem. Jak chodil a trhal šípy z šedých obrů, viděl Woodley, že všechny mají stejný tvar. “Co to znamená?” otočil se na svého černého stopaře. Ten chvíli mlčel, a pak řekl: “Wambua, bwana.” Jméno nepřekonatelného domorodého lovce slonů, z něhož Britové vyhlášením národního parku udělali přes noc pytláka, bylo poprvé vysloveno.

Tu noc u ohně vypáčil Bill Woodley z chvějícího se stopaře další podstatné informace. Dozvěděl se, že právě zde loví věhlasní lovci, Wambua a Galano, kteří jediní dokáží ovládat big bow – velký luk. Ten se nápadně podobal rozměrem i předpětím starým britským lukům. Byl větší než lovec, tětivu měl ze dvou žirafích šlach, které vydrží silné předpětí luku. Byla to strašlivá zbraň. K jeho ovládání bylo zapotřebí velké síly, měl však obrovskou průraznost, jed na šípech pak dokonal v ráně smrtonosnou úlohu.

Při popisu lovu naskakuje Billovi husí kůže. Lovec se připlíží ke kořisti s vynikajícím čichem a nenávistí vůči jeho pachu, namíří a střílí. Hned hledá další cíl a střílí znovu. Sloni běsní vzteky a hledají původce nenáviděného pachu, aby jej rozdupali nebo ubili choboty. V prachu zvířeném běsnícími tunovými kolosy střílí lovec další a další šípy. Je-li jed čerstvý, sloni umírají na zástavu srdce do několika minut, v opačném případě šílí bolestí, protože jed jim rozkládá játra a ledviny celé týdny.

“Kam míří Wambua?” ptá se zděšený Brit. “Na břicho nebo žaludek, ne na srdce, sloni mají široká žebra.” Počet zabitých slonů? Když o dva roky později chytili a poslali do kamenolomu pytláka Galo-Galamu, měl na svém kontě 1500 ulovených slonů. Ale to v tu chvíli nikdo ani netušil.TISÍCILETÝ OBCHOD Obchod se slonovinou byl prvotní příčinou zabíjení slonů v Tsavu. Bylo pošetilé představovat si, že pouhým výnosem o zřízení národních parků se zastaví obchod kvetoucí snad tisíciletí. Důkazy byly najednou přímo hmatatelné. Stačilo se zamyslet nebo zalistovat v literatuře.

Největší cestovatel islámského světa Al-Mas’údí navštívil v 10. století n. l. východní Afriku a viděl, že obchod se slonovinou v rukou Ománců je zdrojem bohatství celé oblasti. Ale už v 1. století př. n. l. se o slonovině jako zboží Afriky zmiňuje ve své plavební příručce řecký spisovatel Agatharchidés i s poznámkou, že slonovina prodaná do Indie je nakonec stejně spálena při satí. Miliony šachových figurek, sošky, klávesy pianin, biliárové koule, cetky, šperky. Japonci jsou dodnes odběrateli slonoviny, protože ji rádi používají na tradiční razítka se svým jménem ve znakovém písmu.

Obchod se slonovinou byl vždy v rukou Arabů. Černý lovec slona vystopoval a zabíjel s rizikem, že bude rozdupán na kaši, pokud jej citlivý sloní chobot objeví dříve, než napne tětivu luku většího než on. Vysekal ve strachu kly z dohasínajícího zvířete, ořezal je na rozměr “rukou”, tj. zkrátil je o špičku a dutou část, a přenesl až na místo, kde je převzal překupník. Lovec dostal sotva procento ze zisku obchodníka, který byl na konci obchodního řetězce někde v Asii, Americe nebo Evropě.

Při objemu slonoviny především od slonů afrických z východního pobřeží, jež se na celém světě vyskytovala a stále vyskytuje, je jasné, že jejich zabíjení muselo závažným způsobem zasahovat do ekosystémů východní Afriky.KDE SUPI NELÉTAJÍ Poměry v Tsavu se stávaly neudržitelnými. Počet strážců byl směšně nízký na 20 000 km² národního parku. Do Tsava přichází nový šéf, David Sheldrick, slavná postava afrických safari, syn zakladatelů pověstného Tree-Top hotelu v keňském Aberdare. Tsavo je rozděleno na dvě části, východní a západní, a začíná organizovaný hon na pytláky. Woodley a Sheldrick shromažďují hlavice šípů jako kartotéku pytláků, přepadají jejich skrýše, nasazují život. Černí lovci jsou podněcováni arabskými obchodníky z Mombasy i vlastní ctižádostí. Je to boj na život a na smrt, který se stane námětem několika filmů, především snímku Kde supi nelétají. Západní média se nadchnou pro romantické příběhy. Organizované safari se stává skvělým obchodem poválečné turistiky.

Události jsou přerušeny bojem za osvobození Keni a podivným příběhem hnutí Mau-Mau, až posléze dospějí k jakémusi konci. Naši aktéři vše přežijí a postupně pochytají pytláky. Noví však povstávají, a proto se Woodley a Sheldrick rozhodnou zaútočit přímo na obchodníky. Ti mezitím zakládají asociaci s příznačným a bombasticky romantizujícím názvem Oily men.

Past napodruhé skutečně sklapne a několik obchodníků z Mombasy je nakonec odsouzeno do kamenolomu. Je to šílený podnik, neboť důkazy, “ruce”, musejí přinést lovci z buše pod příslibem beztrestnosti, ale bez dozoru. Také britští soudci těžce snášejí myšlenku omezení obchodu. David Sheldrick však slaví úspěch a jeho žena Daphne zakládá stanici pro osiřelá mláďata, zvláště slůňata, která pod jménem Nadace Davida Sheldricka pracuje dodnes.

Schyluje se však k jinému dramatu. Sloni v Tsavu, nechvalně proslulém lidožravými lvy, se v průběhu stavby železnice Mombasa – Nairobi utěšeně množí. V roce 1958 je jich již tolik, že je jejich odstřel povolen bílým lovcům. David Sheldrick protestuje. Má k tomu dva důvody. Prvním je špatný příklad pro pytláky a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Vše začíná znovu. Tím druhým důvodem je jeho přesvědčení, že příroda národního parku si pomůže sama. Jeho názor nezviklá ani 20 000 mrtvých slonů kolem něj o rok později, za období velkého sucha v roce 1959. Ani on, ani nikdo jiný nemá dostatek zkušeností s řízením a spravováním národních parků. Dřívější lovci žijící v prostředí africké hojnosti zvěře, posléze strážci z přesvědčení žili v iluzi, že pouhý zákaz odstřelu zvěře vrátí přírodě narušenou rovnováhu.

“ETIKA JE VE SVÉ PODSTATĚ NEKONEČNÁ A UKLÁDÁ NÁM STÁLE NOVÉ ÚKOLY.” Tím, že CITES v dubnu 2000 neprodloužila výjimku z prodeje slonoviny žádné z afrických zemí, se vyřešilo zabíjení slonů pro bílé zlato jen zčásti. Pytláctví je nadále závažným problémem všech afrických národních parků, kde jsou zvířata vybíjena často se souhlasem vlád zemí zmítaných politickými a kmenovými vášněmi. Ale když si představíme vyzáblé ženy hledící ze svého políčka s několika klasy kukuřice na kvetoucí savanu za plotem národního parku, která jako by nabízela hojnost potravy všem, vypadá to, že problém slonů zůstává neřešitelný. Názorově se zde střetávají dva proudy. První klade dost zrůdné a scestné otázky. Je vůbec únosné dále bezvýhradně chránit slony, když je jejich odstřelem možné získat tuny masa pro obyvatelstvo? Přinášejí zemím s přírodním bohatstvím dostatek peněz z turismu, aby se ospravedlnila jejich existence v blízkosti políček s ubohou úrodou? Není naopak jejich řízený chov, rozuměj odstřel, jedinou cestou k jejich zachování v Africe?

Druhý proud představuje vášnivou obhajobu slonů i celé africké přírody, která svojí ojedinělostí patří mezi světové poklady a zasluhuje si velkorysé ochrany. Takový přístup však bude vykoupen obrovským úsilím. I nejlépe řízené národní parky, například Krugerův v Jihoafrické republice, se potýkají s problémem slonů. Od roku 1960 bylo jejich přemnožení každoročně řešeno odstřelem asi 400 jedinců. Nervy drásající snímky vraždění pološílených slonů a jejich mláďat obletěly svět a donutily nejenom JAR ale i Botswanu zastavit tato jatka. Správa Krugerova parku přikročila k podávání antikoncepce sloním samicím. Bez ohledu na nákladnost projektu jej musela zastavit, protože se zásadně narušilo chování sloních rodin. Sloní samci iritovaní pachem říjných samic neustále dotírali na samice provázené mláďaty, která by byla jinak od samic v případě jejich zabřeznutí oddělena, a zabíjeli je. V přírodě jsou samci ve stádu trpěni jen po velmi krátkou dobu a říjnou samici od stáda odhánějí. Po spáření ztrácejí zájem a samice se vrací do rodiny.

Debaty o tom, jak vnutit slonům rozumnou populační křivku, nekončí, spíše otevírají další a další problémy. Zbudování napajedel pro zvěř v Krugerově parku, kam se sjíždějí turisté, devastuje přírodu, neboť k vodě se stahuje veškerá zvěř a zdupe vše stejně jako přemnožený dobytek domorodých kmenů, který navíc přenáší nakažlivé choroby, proti nimž nejsou ani sloni imunní. Zvířata v Krugerově parku a mnoha dalších dnes nejsou vzorkem původní populace, ale jakousi grandiózní zoologickou zahradou.

Na druhé straně je třeba říci, že kdyby nebylo projektů k záchraně nosorožců bílých právě v JAR v parku Shlushluwi, pravděpodobně by již neexistovali. Etické otazníky se vznášejí nad budoucností africké přírody, a tím i slonů, jako Damoklův meč. Keňa se je snažila například vyřešit včleněním ekonomiky pastevců dobytka Masajů do podílu na ziscích z turismu. Vedlo to většinou jen k dalšímu nákupu dobytka a vytěsnění divoké fauny do neobyvatelných skalnatých částí nebo bažin parku Amboseli. Věčnou a neřešenou zůstává debata o pěstování některých druhů antilop, odolných proti nemocím Afriky napadajícím opětovně dobytek, na maso pro široké vrstvy obyvatelstva. Africká zvířata dokáží využít prostřený stůl savany s účinností perfektně fungujícího ekosystému. Člověk a jeho dobytek přírodu spíše ničí.LIDÉ TOHOTO PŘÍBĚHU Lidé našeho příběhu dělají, co mohou, aby zachránili alespoň část světa, který jim nadosmrti učaroval velebností a variabilitou, tolik odlišnou od mrtvých a zdevastovaných částí Země. David Sheldrick po předčasném úmrtí “předal” své jméno jako symbol boje o prostor a klid pro africkou zvěř své ženě, která burcuje západní civilizace společně s Cynthií Moss a I. Hamiltonem-Douglasem dnes už také prostřednictvím Internetu. Bill Woodley zestárl jako ředitel národního parku Mt. Keňa, Richard Leakey se snaží vzdělávat své spoluobčany ve funkci státního sekretáře státu Keňa. Stavy slonů se mezitím snižují nadále a zápisy o osudech členů jednotlivých sloních rodin jsou nervy drásající drama plné jedu a dusících smyček z rezavých drátů. Ani paměť slonů je neobsáhne, přežívají jen v knihách, filmech a obrazotvornosti těch, kdo Afriku kdy navštívili. Na africkou přírodu se nedá zapomenout, ale ta se stává dalším smutným dokumentem neschopnosti člověka vyřešit otázku soužití na Zemi.

PLAVBA ŠTÍRA II. NA SEVER

autor: Honza | Čvn 11, 2021

ŠTÍR II. přistává na ostrůvku Sumpholmen – pro nás ostrov Štírů – nedaleko Stockholmu. Proč ostrov Štírů? Před lety tady poprvé přistál původní ŠTÍR, předchůdce dnešního ŠTÍRA II. Jeho tehdejší posádka si ostrov tak zamilovala, že se při každé plavbě okolními vodami alespoň na několik dnů či jenom desítek hodin zastavila u malého dřevěného mola, připevněného ke skalnatému břehu porostlému borovicemi a vřesem.

I posádka ŠTÍRA II. tu staví před tím, než započne svou plavbu kanálem Göta, který protíná jižní Švédsko a spojuje Baltské moře se Severním mořem.

OBKLOPUJÍ NÁS ZRÁDNÉ SKÉRY

Lana poutající ŠTÍRA k jeho ostrovu jsou odvázána a přímo proti větru je zahájena zpáteční plavba mezi skérami. Skéry jsou stovky menších i větších skalnatých ostrůvků, obklopujících ze strany moře okolí švédského hlavního města. Je to nádherný ráj jachtařů, výletníků a rybářů, ve kterém se bez podrobných map nedá v podstatě orientovat. Plovoucí bóje a spousty majáčků pomáhají při hledání správné cesty mezi nebezpečnými skalisky, z nichž některá číhají skryta těsně pod hladinou na sebemenší nepozornost kormidelníka či omyl navigátora. Je třeba pravidelně kontrolovat polohu lodi podle viditelných znaků na břehu a srovnávat ji s mapou za pomoci GPS.

ŠTÍR za sebou nechává království skér a vyplouvá s vytaženými plachtami proti sílícímu protivětru na volné moře. Setmělo se a síla větru se ustálila mezi 6. a 7. stupněm Beaufortovy škály. Nezbývá než křižovat, a to se ŠTÍROVI moc nelíbí. Naklání se vydatně, až do 30 stupňů, statečně bije přídí do vln, ale odmítá se svými starými vytahanými plachtami překročit rychlost 3,5 uzlu (uzel je jedna námořní míle za hodinu). Za svítání konečně ŠTÍR vplouvá do klidnějších vod mezi ostrovy obklopující vjezd do dlouhé zátoky. Na jejím konci, připomínajícím jihočeský rybník, je začátek kanálu Göta.

KANÁL GÖTA, ZÁZRAK CIVILNÍHO INŽENÝRSTVÍ

Sympatický mladík otevírá plavební komoru, první z padesáti osmi, které má ŠTÍR ještě před sebou.

Kanál, který byl vybudován v minulém století, v letech 1810-1832, Baltzarem von Platenem, je považován za nejrozsáhlejší výkon civilního inženýrství dosažený ve Švédsku. Byl prohlášen za mezinárodní historickou památku civilního inženýrství, dříve dáván na úroveň Eiffelovky, Sochy svobody, Golden Gate a Panamského průplavu. Samotný kanál a jeho okolí navštíví ročně na 1,7 milionu lidí. Během letních měsíců jej použije okolo 4500 rekreačních plavidel a pravidelné výlety po něm koná 10 zábavních lodí. Kanál Göta je 386 km dlouhý, z toho je 96 km průplavů. Götský průplav spojující jezero Vänern (od východního pobřeží) s Baltem je dlouhý 190 km. Na této délce překonává pomocí 58 zdymadel výškový rozdíl 91,8 m. Ke kanálu Göta patří i stejnojmenná řeka vytékající z jezera Vänern a ústící do průlivu Kattegat v Göteborgu. Ačkoli byl kanál zamýšlen jako transportní trasa, dnes je mezinárodní turistickou atrakcí. To přirozeně nemohl předvídat Baltzar von Platen, jenž se asi o půl roku nedožil jeho otevření, ani 58 000 dělníků, převážně vojáků, kteří jej budovali.

Kanál vede mírně zvlněnou krajinou, obklopen jehličnatými lesy, loukami a poli. Podél břehů vedou udržované cyklistické stezky a kromě plavebních komor je často přetínán mnoha silnicemi, silničkami, cestami i železničními tratěmi s nízkými mosty, které je nutno zvednout, aby mohla proplout všechna trochu větší plavidla. Občas se také stává, že voda teče po mostě a silnice vede dole pod ním.

PROBÍJÍME SE PROTI SILNÉMU VĚTRU

Další den plavby po tomto divu techniky se před ŠTÍREM otevírá první větší sladká vodní plocha – jezero Roxen. Normálně trvá přeplavba jezera asi tři až čtyři hodiny. ŠTÍR se sice statečně probíjí proti silnému, až sedmistupňovému větru i nepříjemným krátkým a vysokým vlnám, které jeho rychlost srážejí chvílemi pod hranici dvou uzlů, ale po vyčerpávajících dvou hodinách a po marné snaze někde zakotvit – nebylo možno najít alespoň trochu chráněné místo a kotva kvůli vlnám nechtěla držet v písčitém dně – je rozhodnuto vrátit se ke komoře v Norsholmu.

Ráno se zdá, že po včerejším vichru není ani památky. Honem nastartovat, posádka ještě spí, snídaně se udělá cestou. Než se nadějeme, je místo naší včerejší prohry za námi a kolem desáté hodiny ŠTÍR vplouvá do první komory. Švédové mají léty praxe vypracovaný jednoduchý a bezpečný systém přivazování lodí v poměrně bouřlivých zdymadlech. Voda se zde přepouští klapkami umístěnými přímo ve vratech, čímž vzniká silný proud, který se odráží od spodních vrat komory a vrací se zpět. To způsobuje víry, které odstrkují střídavě příď a záď lodi, jež by v úzkém prostoru mohla způsobit nepříjemnou kolizi s ostatními loděmi. Děláme to obdobným způsobem, jeden člen posádky dobírá lano přímo na přídi, další obsluhuje zadní úvaz a třetí pobíhá po břehu mezi nimi.

PLUJEME DO KNIH ARTHURA RANSOMA

Odplouváme k přeplavbě jezera Vättern. Opět křižujeme proti nepříznivému větru, pomáháme hlavní plachtě motorem, přesto poněkud komplikovaný vjezd mezi mělčinami do zátoky absolvujeme již za tmy. Neustále určujeme polohy pomocí GPS a kontrolujeme systém naváděcích vjezdových světel přístavu Karlsborg, která se dají snadno zaměnit se semafory na křižovatkách či brzdovými světly projíždějících aut. Neosvětlené bójky klikaté plavební dráhy hledáme pomocí baterky a dobrým pomocníkem je také echolot varující před nebezpečím mělčin. Bez podrobné mapy by byl takovýto noční vjezd nebezpečný, téměř nemožný. U mola již kotví několik plachetnic, přivazujeme ŠTÍRA na poslední volné místečko a zavíráme všechny lukny (poklopy) i vstupní dveře, protože je pěkná zima.

Ráno čekáme, až se otevře most, a s ostatními loděmi pokračujeme v plavbě po nejkrásnějším jezeře Viken. Je velmi členité, některé z průplavů jsou tak úzké, že se z dálky zdá nemožné, aby se do nich čtyři metry široký ŠTÍR vůbec vešel, a nebýt plavebních znaků, byly by těžko k nalezení. Skalnaté ostrůvky vybízejí k přistání a koupání, ale voda je studená, a proto ostrůvky zůstávají jen útočištěm vodních ptáků. Člověku se vybavují dětské knihy od Arthura Ransoma, jejichž hrdinové tábořili, plachtili a prožívali svá dobrodružství na podobných jezerech, a hned by se rád vrátil do dětských let. ŠTÍR však neúprosně rozráží vlny času a vplouvá do další části kanálu. Přichází večer, další komora v cestě, tentokrát již klesající, nejvyšší hladinu průplavu máme za sebou. Posádka přináší plnou mísu hříbků, kozáků a křemenáčů. Tady to nikdo z místních nejí. Také se podaří ulovit okouna. Příští den odpoledne je již ŠTÍR přivázán v gasthamnu přístavního města Sjötorp, ležícího na břehu největšího jezera Vänern, které čeká, aby se ŠTÍREM změřilo své síly. Zde končí Götský průplav.

NĚMECKÉ KAMENY NA JEZEŘE VÄNERN JSOU NÁM MÁLEM OSUDNÉ

Od západu fičí nepříjemný studený vítr a obloha nad městem černá obrovitým bouřkovým mrakem. Do něj se opírají paprsky zapadajícího slunce, vytvářející na černomodrém obzoru nádherně hrůzostrašnou scenerii, podepřenou jasnou čtyřbarevnou duhou. Nikomu se moc nechce pouštět na noc přes jezero do takového nečasu, zvláště když po chvíli přichází déšť. Vyplouváme až brzy ráno, kdy se zdá, že počasí dostává rozum. Trochu pozdě si vybavujeme varování před zrádnými skalisky, která místní nazývají “německé kameny” a jež ční nehluboko pod hladinou. Nikdo neví, jak se to stalo. Na hladině lesknoucí se sluncem nebylo tyče vyznačující odklon trasy dobře vidět, zkrátka nebýt motorového člunu s divoce mávající posádkou, který náhle změnil směr a spěchal k nám, aby nás varoval, nescházelo mnoho a ŠTÍR mohl skončit svou plavbu předčasně, jako mnozí Němci před námi. Odtud zřejmě označení tohoto místa.

Vytahujeme plachty a pouštíme se do nekonečného křižování přes jezero. Díky jeho rozloze jsou zde podmínky pro plavbu stejné jako na moři. Prostředkem jezera se táhne pás ostrůvků, mezi nimiž je třeba proplout. Některé z nich se téměř ztrácejí pod hladinou a skaliska jsou zdáli viditelná podle pěny vytvářené vlnami, které se tříští o jejich hřbety. ŠTÍR kolem poledne doslova prosviští na boční vítr úzkým průlivem mezi majáky a bójemi vyznačujícími bezpečný průjezd.

S východem slunce a po rozplynutí mlhy, která po několik hodin zaplavovala okolí, spatříme na obzoru zvedající se pobřeží. Vidíme první zámořskou loď. Je to taková ta ošklivá krabice na boty převážející kontejnery naskládané v řadách na sobě. První posel blížícího se moře…

Vjezd do kanálu Trollhätte působí trochu depresivně. Vítá nás poloprůmyslová zóna se dvěma mosty s výhružně svítícími červenými světly bez známky ochoty k otevření. A ejhle, mosty se zvedají a propouštějí proti nám další “zámořák” s několika plachetnicemi. Počkat stranou, a pak honem pod první most, je to ještě daleko a řady aut stojící nahoře na dálnici nebudou čekat dlouho. Taky že ne, sakra, most se zavírá dřív, než se ŠTÍROVI podaří proplout. Honem prostudovat plavební příručku, uvádí výšku mostu něco málo přes sedmnáct metrů. To by mělo stačit, ale kdo ví. Pomaloučku najíždíme pod jeho konstrukci. “Škrt, škrt” – to jenom konec metrové radioantény olizuje spodní nosníky mostu. Rychle plný plyn, mnohem nižší železniční most asi o tři sta metrů dál ještě čeká. Podařilo se a za chvíli ŠTÍR přistává v gasthamnu u první komory trollhättanského vodního díla, jež stojí za zhlédnutí.

KANÁL TROLLHÄTTE

Posádka ŠTÍRA se vydává na prohlídku historických, dnes už neužívaných zdymadel vytesaných do skály, “vyhaslých” vodopádů a elektrárny. Pohled je to opravdu monumentální a historie tohoto díla neméně zajímavá.

Lodě používaly řeku Göta a jezero Vänern po staletí. Tehdy znamenaly vodopády u Lilla Edetu, Trollhättanu a Vargönu velké potíže. Lodě musely být přetahovány okolo po břehu. Až k začátku 16. století sahají plány, jak umožnit lodím plout z jezera Vänern dolů k moři s pomocí plavebních komor. První z nich ale byly otevřeny až roku 1800. Kvůli rychlosti, s jakou narůstal objem lodní dopravy, byly nově vyvinuty a zlepšeny části vodní cesty v roce 1844, po otevření kanálu Göta, a potom v roce 1916, kdy byla dána do užívání současná zdymadla. Poslední důležitý krok byl učiněn v roce 1974, když byla řeka Göta prohloubena a otevřena pro celoroční provoz. Kanál Trollhätte je dlouhý 82 km. Z toho je 10 km uměle vykopáno a zbytek využívá přirozené vodní cesty – řeku Götu. Rozdíl hladin mezi jezerem Vänern a mořem činí 44 metrů, které jsou překonávány pomocí šesti zdymadel. Objem vody protékající během jednoho celkového proplavení činí až 12 000 metrů krychlových.

Po prohlídce se necháváme proplavit čtyřmi současnými komorami a vplouváme do proudu řeky. Už za šera přirážíme ke svodidlům nad poslední komorou na celé trase, v Lilla Edetu. ŠTÍRA po proplavení čeká už jen pár desítek kilometrů s několika mosty do Göteborgu a přeplavba průlivu Kattegat.

NA KATTEGATU SE OCITÁME UPROSTŘED VÁLKY

Ráno je pošmourné, deštivé a větrné. Na poslední chvíli doplňujeme do nádrží pitnou vodu a proti sílícímu větru se probíjíme ven z přístavu. Všude ční k nebi jeřáby a na březích okolo dokresluje nevlídnou atmosféru podivná struktura moderních budov. Míjíme ostrůvky u vjezdu do přístavu a rozhodujeme se o trase další plavby. Vítr se nečekaně stočil k západu, což je pro nás výhodné, protože to umožňuje proklouznout chráněnými vodami mezi řadou ostrůvků a pobřežím směrem k jihu a vyhnout se tak vlnobití, rozběhnutému přes celý Skagerrak. Po dosažení odbočky plavební dráhy vytahujeme plachty a ŠTÍR uhání na bočák po klidné vodě k jihu. Najednou se ocitáme uprostřed války. Nad našimi hlavami přelétají bojové vrtulníky, těsně kolem nás rejdí torpédovky a rychlé invazní čluny obsazené námořní pěchotou. Na nedalekém ostrůvku sledujeme bleskový výsadek, je slyšet střelbu. Dostali jsme se doprostřed vojenského cvičení. Není to příjemný pocit, ale naštěstí si nás nikdo nevšímá. ŠTÍR uhání mezi ostrůvky, hledáme na mapě nejvýhodnější cestu ven, na volné moře, vždy je lépe být dál od břehu, zvlášť při častém výskytu mělčin a zrádných podmořských skalisk.

Nadcházející večer přinesl od pevniny velký černý mrak, ze kterého začal foukat poryvový severozápadní vítr. Mrak se nás drží skoro celou noc. Plavba na zaďák v silném větru není příjemná, pocit uspokojení ale přichází z toho, že plavba konečně ubíhá, stříbřitá pěna okolo lodi se s šumotem bleskově ztrácí ve tmě a počitadlo ujetých mil cvaká mnohem častěji než při křižování či bezvětří. O půlnoci na GPS-ce programujeme po dlouhé době waypoint (bod dráhy) poblíž majáku Kullen, označujícího vjezd do sundu mezi Švédskem a Dánskem, čímž je zároveň definitivně potvrzeno, že dalším cílem naší plavby bude Kodaň, hlavní město Dánska.

NAVZDORY VADNÉMU TĚSNĚNÍ VPLOUVÁME DO HAMBURKU

Z kodaňského přístavu vyplouváme na závěrečný úsek plavby už jenom ve třech. ŠTÍR obeplouvá ostrůvek s pevností Tre Kronor pod plachtami, vstříc dalšímu dobrodružství. To na sebe nenechává dlouho čekat. Právě jsme se vymotali z mělčin, když přestala fungovat GPS-ka. Najednou si postavila hlavu a ztratila signál všech satelitů. Po chvíli se vzpamatovala, ale bůhví kdy si vzpomene to opakovat. Navíc při náhodném vstupu do strojovny zjišťujeme, že skrz těsnění lodního hřídele teče do lodi voda. To je vážné vzhledem k tomu, že ŠTÍRA čeká ještě mnoho hodin plavby na motor. Kapitán se jednoznačně rozhoduje pro návrat, což znamená třídenní zdržení. Do Travemünde je to ještě 150 mil. Po celé tři dny trápení s opravou bylo krásně a slunečno s jihovýchodním větrem. Teď samozřejmě opět jihozápad. To už nás nevyvádí z míry. Motor spokojeně vrčí, slunce se pomalu přehouplo přes horizont, a než nastala tma, nabrali jsme kurz na ostrov M/on a s pomocí hlavní plachty šplháme proti větru. Východ slunce zastihl ŠTÍRA už na úrovni mysu Klint, vytahujeme i kosatku a vypínáme konečně na chvíli nepřetržitě běžící motor. Do večera jsme dokřižovali až k německému pobřeží, poblíž Warnemünde, a na noc se ŠTÍR s plnými plachtami a čerstvým severozápadním větrem rozběhl rychlostí šesti uzlů přímo do ústí řeky Trave. Na druhý den, už za tmy, kolem 22. hodiny, ukončil ŠTÍR svou dobrodružnou pouť v bezpečí hamburského Moldauhafenu.

OPTIMISMUS JE NEDOSTATEK INFORMACÍ

autor: Honza | Čvn 11, 2021

…tvrdí JAN KELLER, profesor sociologie a nepřehlédnutelný komentátor dění v naší společnosti

Dáváte věci dnešní do souvislosti s minulostí a budoucností. Znáte ale svůj rodokmen?

Rodokmen dával dohromady můj dědeček, podle něj zatím všichni mí předkové byli řezníci na severní Moravě. Od Fulneku po Frýdlant nad Ostravicí. Přišli sem odněkud ze severu přes Polsko.

Nemáte i vy v sobě něco z řezníka?

Když jsem končil základní školu a rozhodoval se, kam jít, na prvním místě jsem měl skutečně napsáno řezník-uzenář, na druhém gymnázium. No, věřil jsem, že vyjde ta druhá možnost.

Kdyby nevyšla?

Šel bych do učení. Řezník je ale nevděčné a špatně placené povolání, navíc zdravotně nebezpečné, říznete se, a je zle.

Sociolog, když do něčeho špatně řízne, může končit taky…

Lhal bych, kdybych tvrdil, že tu určité analogie nejsou.

Když jsme si po telefonu domlouvali schůzku, přál jste si, ať se moc nebavíme o politice, že už jí máte plné zuby. Ale jak před ní utéci, když je všude? Vykukuje i za zničením soch Buddhů v Afghánistánu.

To je nádherný příklad nezamýšlených důsledků jednání. V čele státu je dnes hnutí Taliban, vyzbrojené za peníze Spojených států. Myslelo se, že po ruském vpádu přinese civilizaci. A hnutí přes islám převrátilo zemi vzhůru nohama. Předpisový příklad toho, jak někdy končívají naše nejlepší úmysly.

Na druhou stranu jsem si ale uvědomil, že jsem byl pobouřený, jak tam rozstříleli dva obrovské Buddhy, ale předtím jsem ani nevěděl, že tam nějací jsou. Nestaral jsem se o to, jestli mají v Afghánistánu nějaké sochy Buddhů. A rád bych věděl, kolik těch politiků, kteří dnes protestují, trávilo předtím čas tím, že si hledali v odlehlých částech světa kulturní památky, jež by chtěli navštívit a dozvědět se o nich něco víc. Kdyby se to zničilo bez publicity, tak se celý život nedozvím, že tam nějaké sochy byly. Teď proti tomu protestuji, což je přirozené, ale jen díky tomu, že mi to ukázali v televizi. Jinak bych se ale rozhodně nejel za svoje úspory na ně dívat.

Rozhořčení díky masmédiím. Obvyklá situace…

Jo, ovšem kdyby zapálili Louvre, tak můžu protestovat z vlastní zkušenosti. Tam jsem několikrát byl.

Bolelo by to víc?

Ano, ale nemyslím si, že tam jsou cennější věci, než byli ti Buddhové. Jsem kulturní relativista a jen proto, že nám Monu Lisu pořád předhazují, se nedá říct, že je cennější než sochy, o kterých jsme se dozvěděli, až když už byly pod palbou. Jestli to zase není jen ten náš eurocentrismus, myslet si, že nějaký Michelangelo je více než anonymní tvůrci. Přitom ty Buddhy muselo prý tesat tak 500 až 600 lidí.

Vnímali bychom to intenzivněji, kdyby někde došlo ke katastrofě s tolika oběťmi?

Člověk je schopen soucítit maximálně do třetí, když to jde dobře, do čtvrté generace. Dál ne, protože to nejde.

V mých dětech je geneticky polovina mě, v mých vnucích čtvrtina, a když se člověk dostane k páté generaci, tak je tam z něho 1/128. A s tím se už vyrovná. Proto si myslím, že jsou naivní představy o globální vesnici, kde všichni budou společně pečovat o životní prostředí. To nejde, protože máme schopnost identifikovat se jenom s omezeným okruhem lidí. Cynicky řečeno, když se nabourá vlak ve Frýdku-Místku, mohu mít strach, protože tam mohu mít nějakého svého známého. Když se nabourá vlak v Německu a bude tam pět mrtvých, tak mně to bude pořád takové divné, protože v Německu mám taky dost přátel. Při neštěstí v Bangladéši, a bude tam třeba 300 mrtvých, to se mnou, aniž bych byl nějaká stvůra, skoro nehne. Pochybuji, že by to pohlo s kýmkoliv jiným. Když na druhé straně zeměkoule zahyne tragicky 300 lidí, tak normální člověk je ten den víc rozhozený, když mu kluk donese ze školy modřinu. Myslím si, že globální zodpovědnost a solidarita neexistují. Soucítíme ještě s dětmi a s vnuky. Ale třeba osmá generace po nás? To zůstáváme vcelku chladnými. Kdyby měl člověk plakat nad každým neštěstím na zeměkouli, které ukazuje TV Nova, tak probrečí celý den. Na nic jiného mu nezbude čas. Přemíra tragických událostí dělá z lidí cyniky, protože jinak by se museli zbláznit. Kdybych si bral hodně zprávu, že předevčírem v Singapuru spadlo letadlo a je tam 82 mrtvých, tak co budu asi dělat, když mi onemocní dítě nebo rodiče?

Média vás s oblibou označují za jakousi šedou myšlenkovou eminenci našich ekologických aktivistů. Není to vaše stylizace? Sociologů je dost, ale sociologů, kteří se u nás zabývají tímto fenoménem… to je recept na úspěch, jak se dostat do povědomí.

Já se do povědomí dostávat nepotřebuji. A tohle mělo praktický a teoretický důvod. V sociologii je ekologie vyústěním moderní sociologické reality. V tom je pro mě důležitá, protože mne zajímají sociologické teorie, a tak jsem se k ekologii postupně dostal.

Jak se vám hledalo řešení ekologických problémů na rozhraní teorie a praxe?

Ekologické problémy nemají řešení. A to je jeden z důvodů, proč jsem odešel od jejich výuky. Vždycky se totiž našel někdo, kdo na konci hodiny chtěl řešení znát. A na pedagoga působí hrozně, když řekne – je mi líto, ale žádné řešení to nemá. Pak to vypadá, že odbývám svou práci, když nejsem schopen studentům říct, jak zachránit planetu. Lidi chtějí znát řešení, když třeba vědí, že za 30 let s vysokou pravděpodobností dojde ropa. Nám dvěma už to vadit nemusí, ale naše děti, které budou umírat kolem roku 2070, asi mají smůlu. Zkrátka když na konci přednášky nedáte řešení, je to odbytá práce. Na všechno řešení být nemusí, ale tohle je dost podstatný problém – jestli tu máme ještě nějakou budoucnost. Jako učitel bych měl tvrdit, že máme… už z pedagogických důvodů.

Z pedagogických důvodů bychom měli mít šanci?

Pokud člověk uvažuje racionálně, tak si to myslet nemůže. A ti, co si to myslí, podle mne racionálně neuvažují. Myslelo se, že rozum a věda povedou ke štěstí. Teď se ukazuje, že vedou k depresím a pesimismu. V polovině 18. století učenci psali, že když bude lidí na Zemi hodně, tak se nic neděje, protože budou moci být vysušeny všechny oceány a moře a jejich dna budou moci být oseta, lidi budou mít dost potravy. Navíc budou moci cestovat suchou nohou mezi kontinenty. Tak psali optimističtí osvícenci. Další příklad toho, že optimismus znamená nedostatek informací.

Hledání řešení… Není to problém Homo sapiens, že pořád hledá řešení nějakých problémů, pořád něco chce? Už si nedokážeme jen tak sednout, zkřížit nohy, obrátit dlaně ke slunci a zavřít oči.

Krampol kdysi v televizi vyprávěl krátký vtip: Kde pracujete? Nikde, já už mám všechno uděláno. – Někomu je fajn, ale dostal se do vtipu, protože rytmus umělého společenského života se už příliš odpoutal od přírodního a ty nůžky se stále více rozevírají. Není to dobře ani pro člověka, ani pro přírodu. Velké riziko je v tom, že náš životní styl už nemá žádnou vazbu na pomalý rytmus přírodního života.

Rychlost se stala naším dalším zaklínadlem…

Máte auto a televizi? Máte doma jakési trenažéry rychlosti. Tady se vám našeptává – co je rychlé, je kvalitní, protože je to rychlé. Já jsem se ale třeba zděsil, když jsem zjistil, že mezi nejuspěchanější lidi vůbec patří ekologičtí aktivisté. Vykládají, jak je třeba žít jiným způsobem, více s přírodou. Potom se podívají na hodinky a – promiňte, já už za deset minut musím být na jiném místě, kde to vykládám dalším. Já jsem svoji rychlost vyřešil odchodem z Brna do Frýdku-Místku. Žiji mnohem pomaleji. Když chci, tak si do Prahy nebo Brna vyjedu, když ne, sedím doma na zahrádce.

Svět kolem nás je mužský, jeho realita je nám podávána hlavně mužskýma očima. Chlap a jen chlap v hlavní roli… není to průšvih?

No je, ale moderní společnost je založena na statutu zámožného, vzdělaného a bílého muže. Všichni ostatní mají potíže s otázkou, jak se dostat na jeho úroveň. To je velký problém liberalismu a jeho rétoriky, která se vztahuje jakoby na všechny bytosti, ale ve skutečnosti je tam řada předpokladů, které musí být splněny, aby se ta rétorika dala v životě praktikovat, a jako z udělání ty předpoklady plní nejlépe bílý, zámožný, vzdělaný muž bez závazků. Ten se o sebe dokáže postarat sám mnohem líp, než žena se třemi dětmi, kterou opustí.

To je známé z některých sociologických teorií, že “moderní muž” si roztřídil svět na dvě části. První je řád, pořádek, rozum a civilizovanost. Sem patří muž a to, co dělá on. Na druhou stranu patří divočina, ženy a blázni. Když takový bílý muž přišel do Ameriky, tak divočinu zplanýroval – jakoby na ni položil mříž tvořenou soustavou na sebe kolmých ulic z amerických měst. Indiány vystřílel nebo zatlačil do ještě větší divočiny a ženy považoval víceméně explicitně za nižší formy tvorstva, podobně jako indiány. Být indiánská žena, to už byl hrozný průšvih. Dodnes má bílý muž z divočiny strach. Není náhoda, že v 19. století vzniká obrana před divočinou. Řeší se sociální otázka – co dělat s necivilizovanou divočinou, s chudými, s dělníky, kteří do řádu nezapadají. Vzniká feminismus, snaha, jak do systému integrovat ženy, když ony jsou ta špatně kontrolovatelná iracionální složka. Vzniká psychoanalýza, aby se podařilo divočinu, která se kupodivu projevuje i ve snech zámožného, vzdělaného muže, nějak ukáznit, aby mu přestala strašit v hlavě. Muž chce divočinu dát pořád do nějakého ghetta – ohradit, zplanýrovat, hodit na ni mříž jako na blázna, zatímco ženy mají podle dotazníků větší ekologické cítění a je vidět, že mužská racionalita není racionalita celá. Že mužský způsob uvažování je jen dílčí, jenže právě muž to vydává za celou racionalitu.

Například?

Třeba naši politici. Václav Klaus často praví, ..každý, kdo má rozum, ví, že…, a následuje argument. To znamená předpoklad, že každý problém má jediné řešení, já participuji na té pravdě nejvíce, protože mám úřad, tak já znám řešení, a ke každému řešení směřuje jen jediná cesta. Žena ale ví, že realita je mnohem složitější, že existuje víc řešení, každé něco vyzdvihne, něco potlačí. Má na skutečnost pestřejší pohled. Mužští jsou tak přímočaří, že to může prospět snad jen jednorázové, krátkodobé akci, ale ekologický pohled znamená, že domýšlím dlouhodobější a vedlejší důsledky. V tom jsou ženy nápaditější.

Je slovo globalizace jen módním pojmem, ze kterého se už některým z nás dělá kopřivka?

Kdysi se tu používal výraz globální problémy pro soubor nejpalčivějších problémů na Zemi. Globalizace ale rozhodně zní líp a hlavně vzbuzuje dojem, že se problémy řeší. Ten termín se bude používat dlouho. Určitě do doby, dokud nás naše problémy nepohltí. Kdyby dnes někdo tvrdil, že ví, jaké budou důsledky globalizace, tak je podvodník. Na globalizaci je zatím zřejmé jen to, že přináší obrovskou neurčitost. Že vyřazuje spoustu pojistek, které fungovaly, některé hůř, některé lépe – proti různým formám rizika. Proti technologickým rizikům jsme byli pojištění, proti sociálním také… Ta pojistka, to je třeba sociální stát. Globalizace tyhle pojistky vyřazuje a tvrdí, že to bude fungovat ještě líp, protože ony blokovaly chod. Že to byly bariéry. A teď jsou před námi dvě možnosti: Že to opravdu bude fungovat líp, anebo se to zhroutí. Stejně, jako když se vyřadí elektrické jističe.

Heslem dnešní doby je svoboda Internetu proti minulému diktátu papíru. Nepřehnali jsme to kdysi s diktátem papíru, že se nám zdá svoboda Internetu tak nablýskaná a všespasitelná?

Papír i Internet jsou média pro sdělení. V 70. letech tu byla euforie, jak zavedení počítačů povede k tomu, že všichni lidé budou mít co mluvit do řízení, že papír působí direktivně, že teď se každý může z jakékoliv pozice napojit do rozhodování. Byly to iluze. Zjišťujeme, že Internet nedemokratizuje rozhodování, ale zakrývá ho, že moc zůstala ve stejných patrech jako kdysi. Jediné, co Internet umí spolehlivě, je zneviditelnit kontrolu. Kontrola byla kdysi viditelná. Věděli jsme o ní. Když nás někdo kontroluje přes počítač, nevíme o něm a jsme pod daleko totálnější kontrolou než kdysi.

Dá se hovořit o mizení hranic jako o zcela jasném důsledku globalizace?

Ano, ale pozor, hranice přestávají existovat jak pro šíření dobra, tak pro šíření rizik. Takovým rizikem jsou dnes třeba nemoci šílených krav, slintavka a kulhavka. Dlouho nemoc šílených krav nikoho nezajímala, pak se to rozjelo a zprávy ve většině zemí začínaly právě o ní. Do toho se dnes přidala slintavka a kulhavka. Přichází doba hašení požárů, protože rizika se stupňují a zajištěnost proti nim se zmenšuje.

Když pak slyšíte otřepané klišé, “ale s tím budeme muset přece počítat…”

Bohužel, jak to tak vypadá, s tím zřejmě nepočítaly ty ovce a krávy.

Přepadávají vás myšlenky typu, “co já přenechám svým dětem”?

To jo, a když to převedu jen na naši republiku, tak nám hrozí, že za 20 roků, naštěstí na to nejsou peníze, ale kdyby byly, tak je tu rozvrácený vodní režim, budou velké problémy s pitnou vodou, pro potřeby dálnic bude vyasfaltováno 5-7 % území. Mluví se o globálních klimatických změnách, Morava se vysušuje, teplomilné druhy se stěhují na jih a kudlanku nábožnou si za chvíli v pohodě chytneme na sídlišti v Ostravě.

Potomkům určitě zanecháme strašně moc vyasfaltovaných ploch, hory odpadků a ojetá auta. Když jsme dělali jeden film pro děti, tak jsme v Otrokovicích chodili po skládce a majitel hrdě tvrdil: “A to všechno schováváme pro naše děti. Ony vynaleznou, jak to využít.” Všude kolem byly staré deštníky, smradlavé zbytky všeho možného. On po tom nábožně poskakoval a povídal, jak naše děti tady budou těžit obrovské množství bioplynu. Budou tu nalézat drahé kovy. To je typická racionalizace, kdy ze svého svinstva udělám ještě dárek pro někoho. My jsme tak štědří, a kdyby tu bylo pár zlomených deštníků navíc, tak nám děti urvou ruce.

Od svého zrodu máme v hlavě představu nekonečnosti prostředí, kde žijeme. Až koncem 15. století jsme zjistili, že náš domov je omezený prostor. Jak okamžitě změnit chování, které vyplývá prakticky z celé naší existence?

V 50. letech to hezky popsal jeden americký ekonom, když mluvil o dvou typech ekonomiky: kovbojské a vesmírného korábu. Kovboj má pocit, že pláně kolem něj jsou nekonečné, že může přihánět stále víc stád a neomezeně bohatnout. Zatímco kosmonaut ví, jaké zdroje má, kolik může spotřebovat a že to pak musí vyčistit, jestli chce přežít a nemá ve zplodinách zahynout. My sice žijeme pořád v mentalitě kovbojů, kteří myslí, že pastviny nikde nekončí, ale dávno už sedíme v kosmickém korábu. Zplodiny se hromadí, a není kam odejít.

Naše minulost nás bude stát budoucnost?

Ano, i když jsme v tom částečně nevinně. Pohybujeme se po kolejích nastavených předešlými generacemi. Ty postavily koleje do kopce za něčím zářným, a my máme smůlu, že jsme první, kdo se ocitl na jeho vrcholu a vidí, že za kopcem není to zářné, co si myslely generace před námi. Už víme, kam to vede, ale koleje jsou nastavené, vlak rozjetý. Jde o to, jestli je čas, energie a politická vůle vlak přibrzdit a přehodit výhybku. Zatím to vypadá, že ne. Pasažéři jsou velice neukáznění a spíš si budou chtít ještě něco užít v jídelním voze.

Katastrofa, která by lidstvo poučila, jak změnit celkově svoje chování v korábu Země, je podle některých futurologů nevyhnutelná, ale jak bude velká?

Malá ukázka rozměrů – ekologická hnutí popsala spoustu papíru za rozšíření vegetariánství. Během dvou měsíců teď 40 % Němců přestalo jíst kvůli nemoci šílených krav, slintavce a kulhavce hovězí. To je velice výchovná akce, a přitom jde o katastrofu menšího dosahu. Zřejmě se nám nějakým takovým způsobem může i z velice rozežraného člověka stát prakticky přes noc vegetarián. Příroda je, jak se zdá, neméně systematická než člověk. Aspoň v pedagogickém působení.

Najednou je ve všem, čeho se v krajině dotkneme, schovaný problém. Cokoliv uděláme, má důsledky na okolí. Kdysi, zdá se, to bylo v pohodě. Krajina si nechávala všechno líbit. Nikdy se nestávalo, že s jedním znaménkem plus naskákaly čtyři minusy.

Ekologie tu operuje s termínem únosná kapacita teritoria. Každý živočišný druh může zaplnit teritorium do určité míry. Překročte ji, únosná kapacita je poškozena, a druh už nemůže vyžít… Když překročíte kapacitu lidí na určitém území, jeho schopnost ty lidi uživit nejenže kvůli jejich intenzivnímu působení neroste, ale klesá.

Věční optimisté o tom neradi slyší a uvádějí příklad Singapuru – kolik že tam žije lidí na kilometr čtvereční a jak se jim žije. Ano, ale potraviny se tam přivážejí z míst, kde únosná kapacita planety ještě překročena nebyla a emise jdou nad moře, do okolních oblastí. Kdybychom Singapur uzavřeli do velkého skleníku, aby fungoval jako uzavřený systém, tak bych optimistům dovolenou na takovém místě docela přál.

Hodně řečí, málo činů a ještě méně času. Tak se dá podle některých vědců charakterizovat současný stav v úsilí za zachování obyvatelnosti naší planety. Před patnácti lety se tvrdilo, že skleníkový efekt možná je, možná není. Dnes z toho vypadlo to “možná” a “není”, ale to je zatím vše.

Zdá se, že nový americký prezident, když nedávno zrušil svůj předvolební slib, že se zasadí o snížení emisí CO2, má zřejmě stejné informace jako my před patnácti lety. To je zločin. Takoví lidé by podle mě měli jít před mezinárodní tribunál do Haagu. Pokud politik dělá takové věci, tak si myslím, že patří na stejnou lavici jako Miloševič, protože zakládá na genocidu, i když to tak zatím nevypadá. Tahle genocida nemusí brát konce.

Měl profesor Keller někdy pocit, že ve svých knihách něco vyřešil?

V myšlenkové rovině jsem snad některé problémy osvětlil, ale jinak ne. Kdybych navrhl řešení, tak se na mě sesype spousta lidí, že jsem sociální inženýr, že jsem elitář a že druhým lidem vnucuji svůj pohled na věc. Sociologie tu je od toho, aby navrhovala scénáře. Pokud se budeme chovat tak a tak, může to skončit tak a tak. Nejde o řešení. Když jsem psal knihu o automobilismu, tak jsem v ní žádnému řidiči neradil, co se stane, když přestane jezdit. Jen jsem mu vykreslil situaci, co se stane, když jezdit bude. Chceš se podílet na ničení planety pro sebe a pro své děti? Prosím, máš k tomu maximální svobodu. Vytýkat mu to nebudu…, ať to tady zplundruje, ale ať neříká, že si nemůže přečíst, k čemu to vede.

Třeba knihu od Kellera…

Měl si přečíst knížku od Kellera a pak by mu ten benzin chutnal daleko líp.

Má kniha jako tištěné médium nějakou budoucnost?

No samozřejmě. Já nemám žádné iluze o Internetu. Vždyť je i zdravější číst si knihy. V létě, když dělám, dělám 14 hodin denně. A kdybych měl při tom koukat na monitor, jsem už dávno slepý.

A co knihy v elektrotechnické podobě?

V tom jsem hodně konzervativní. A což teprve archiváři, jaké mají problémy. Ti vycházejí z psaných listin, a až budou za sto let zpracovávat naši dobu, bude všechno vymazané.

Bavila by vás práce archiváře?

Rozhodně, pokud bych nedělal tak hnusnou dobu, jako je konec 20. století. V roce 1991 jsem seděl v pařížském archivu půl roku a studoval období Ludvíka XIV. To je něco úplně jiného. Krásná doba. Všechno na papíru, inkoustem. Co je napsáno, drží. Doslova. Nikdo to nevymazal. Je to úctyhodnější než virtuální zápis na elektronické médium. Papír člověk bere vážněji.

Věříte v nadpřirozeno?

Pakliže by se člověk v té otázce chtěl dopátrat logického, uspokojivého vysvětlení, tak toho na úrovni vesmíru a kosmologických představ není schopen. Co je rozumného na tom, že neexistovalo nic, pak to nic vybuchlo, začalo se to roztahovat a pak se to bude zase smrskávat, až zas nebude nic, a pak to nic zase vybuchne. Takovou představu světa dává dneska věda. Velký třesk. Co je na tom přirozeného? Proč to nic nevybuchlo o týden dřív? Právě osvícenství a věda v 19. století si myslely, že proti náboženskému nevysvětlitelnu dá vysvětlitelný pohled. Ale dnes je věda mnohem nevysvětlitelnější než náboženství. Náboženství bylo až moc realistické proti modelům, které nabízí současná věda. Ta je úplně mimo. Mám vysokoškolské vzdělání, ale nedovedu si představit, že něco je chvíli tok energie a chvíli hmota, ale taky to může být něco jiného, a zrovna teď se to rozpíná a pak se to bude chvíli smršťovat. Věda nedovede uspokojit lidský rozum. Už je tak vyspělá, že ji rozum nebere. Z hlediska normálního rozumu se stala iracionální věcí. Iracionálnější než náboženství. Z hlediska selského rozumu se dá pochopit, že existuje pánbůh, ale nedá se pochopit, že nic jednou vybuchlo a byl z toho celý svět.

Na určité planetě se jednou za čas vyvine v kosmu civilizace, která zaniká, až planetu spotřebuje. Dál není nic. Co když jde o zákonitý vývoj?

Možná je to skutečně tak a v tom případě mi na tom nevadí, že to skončí. Mě nejvíc irituje pokrytectví, že to skončí v době, která o sobě tvrdí, že je nejrozumnější ze všech dob. V lidech pořád vládne představa, že věda a technika to vyřeší. Dnes žije na zeměkouli víc vědců, než jich bylo v celých dějinách lidstva. Je jich víc živých, než mrtvých. Máme neskutečnou techniku, ale žijeme v iracionální době. Jen blázen by dělal výhled na sto let dopředu, protože když si promítneme trendy vývoje, tak mravenci tu možná budou, ale za vyšší formy života by člověk ruku do ohně asi nedal.

Jak vám zapadá do dnešní doby móda cestovat za zážitky kamkoliv, kde to jen jde?

Moderní společnost se snažila chrlit výrobky. Na běžícím pásu naší postmoderní doby už běží jen zážitky a dojmy. Jsou dvě formy toho pásu – turistický průmysl, zážitky se docilují cestou do exotických míst, a druhý, kdy běžící pás je pás ve filmové kameře. Člověk sedí doma, běhá mu to před očima a on nemusí běhat po světě. V obou případech je tu výrazná devalvace zážitků. Jejich intenzita slábne. Pořád je třeba to futrovat – čím dál více násilí, sexu a tajemna. V případě turistiky je to jasné. Na Malorku snad jezdí už jen evropská chudina. Šikmá věž v Pise? K smíchu! Teď je třeba vyrazit do atraktivních míst a pořádně vzdálených. Práh zážitků se i tady otupuje. Jsou potřeba silnější dávky.

Něco jako návyk na drogu?

Ano a myslím si, že je úplně zbytečné dělat něco proti narkomanům, protože ti vystihli perfektně filozofii naší doby. Ona je stavěna na tom, že musí zážitky co nejvíc vybudit. Musí to vonět, být atraktivní, barevné, příjemné na dotek. To vše dělá i droga. Společnost se v případě narkomanů brání před něčím, co symbolizuje její podstatu. Narkoman si našel zkratku. Na centrum libosti v mozku působí chemicky a nemusí dřít jako kůň v práci, aby si pak šel něco koupit do supermarketu a získal příjemný pocit.

Působíte dojmem, že nic z toho, co se děje ve společnosti, vás nepřekvapí. Máte to přece srovnané a velký problém se den za dnem blíží.

Jsem rád, že se mi to potvrzuje. Každým dalším průšvihem. Když mám hypotézu o konci světa, tak mne přece musí uspokojovat každý další průšvih, protože vidím, že jsem se nespletl.

I když jste zároveň součástí takového světa?

No jo, co se dá dělat.

Nepřispíváte k chaosu moderní doby tím, že vraždíte uklidňující myšlenky a ničíte tak klid v myslích, který lidem pomáhá přežívat v dnešním světě?

Ne, to je tak nepatrné úsilí, že se takových důsledků nebojím. Nepřeceňuji svůj vliv. Jednou mi na jedné diskuzi řekli: “Keller může být rád, když kritizuje globalizaci, a ona není tak špatná, protože se mu za kritiku nic nestalo.” Ale taky tam zaznělo: “No jo, ale on ji zatím neohrozil, proto se mu nic nestalo. Kdyby začal být nepříjemný, tak se mu něco stane.” V tom jsem klidný. Nestane se mi nic, protože proti ní jsem naprosto bezvýznamný.

Hrozně populární jsou teď diskuze o postavení jedince ve společnosti.

Prošel jsem si pár manažerských příruček a vypsal si z nich to, co podle nich dělá člověka úspěšným v manažerských sítích. Je to krátkodobý horizont, těkavost bez trvalejších vazeb, snaha brát život jako sled epizod, které spolu příliš nesouvisejí. Je tu velký problém vypadat důvěryhodně, když kontrakty jsou krátkodobé a neví se, jestli partner příští hodinu nebude mít výhodnější kontrakt. Všechny tyhle vlastnosti úspěšného člověka sítí jsou stejné jako vlastnosti, které rakouský sociolog Roland Girtler popisuje na vídeňských bezdomovcích. Těkavost, neschopnost navázat trvalejší vazby, život jako sled epizod. Dnešní úspěšní lidé manažerských sítí mají stejné mentální vlastnosti jako bezdomovci, kteří žijí na okraji společnosti. To nebude náhoda.

Společnost úspěšných směřuje ke společnosti bezdomovců?

Ty sítě tak opravdu fungují a ty vlastnosti v lidech vychovávají. Je to tím, jak si všímají američtí sociologové, že v tradiční ekonomice ty ctnosti, které ona požadovala pro svět práce, se daly použít i v rodině, ve vztahu k sousedům a ke komunitě. Jenže dnes se najednou na lidi tlačí, aby si osvojili vlastnosti, které jim znemožňuji žít normálně sociálně. Jestliže je člověk flexibilní a pružný, tak proč by si měl ponechávat zrovna první manželku? Flexibilní člověk musí střídat své projekty a příležitosti, tak proč by měl zachovávat jednu rodinu? Flexibilita nám vynáší ve světě sítí, ale když ji aplikujeme na rodinu a přátelství, udělá z nás osoby velice nedůvěryhodné a nespolehlivé. Ekonomika tu poprvé chce od lidí vlastnosti, které je sociálně degradují. Dělá z nich ty sociální bezdomovce.

Velkým zaklínadlem je i pojem občanská společnost.

Ale to je zase tendenční! Tam je schováno všechno možné. Stejně jako když pejsek a kočička pekli dort.

A pořád se předpokládá, že občanská společnost bude působit v kladném směru. To vůbec není dáno. Klidně můžeme mít zlou občanskou společnost. Občané se prosadí proto, aby škodili. Vždyť v USA máme silné občanské spolky notorických kuřáků, které tvrdě útočí proti omezení cigaret, nebo občanské společnosti lesníků a dřevorubců a jejich lobování proti ochranářským dokumentům. Nejsilnější forma občanské společnosti v Německu? To jsou 4 miliony motoristů, kteří chtějí betonovat a stavět dálnice. Ve Francii jsou nejhlučnější částí občanské společnosti lovci, kteří chtějí střílet tažné ptáky v době tahu. Skinheadi, rasisté, to je také občanská společnost. Nikde není dáno, že se v občanské společnosti nedají dohromady lidé, kteří chtějí dělat zlo místo užitku.

Další mýtus, který Keller boří…

Já si myslím, že to je evidentní. Proč si pořád myslíme, že se do občanské společnosti soustředí jen ti, co chtějí dobro? Liberálové v době osvícenství předpokládali, že pokud člověk dostane svobodu, použije ji ke svému rozvoji a aby tvořil dobro. To je mýtus. Člověk, když dostane svobodu, ji přece může zneužít k sebedestrukci, k omezení svobody někoho jiného, nebo aby se uchlastal. To už liberálové vysvětlit nedokáží, ale je to tak.

Je noc. Na zahradě u Kellerů přistáli mimozemšťané. Pan profesor právě dopsal další přednášku o globalizaci a rozhodl se ještě vynést koš na odpadky. Díky tomu potká mimozemšťany jako první obyvatel planety Země. Co jim řekne?

Nic. Přikrčí se za popelnici…, a možná, když budou vypadat hodně cize a neznámě, si potichu vleze i do ní.

Profesor Jan Keller (*1955)

Vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě v Brně. Následuje působení ve Filozofickém ústavu Akademie věd v Praze, jako závozník pracuje v pivovaru Nošovice, učí na dívčí škole v Havířově, vrací se do Brna na katedru sociologie a v současnosti působí na Ostravské univerzitě. Specializuje se na francouzskou byrokracii z přelomu 17. a 18. století. Jako radu, která mu pomáhá, uvádí citát: Jestliže si na konci života budeš moci říci, že jsi naštval hodně lidí, nežil jsi nadarmo. červen 2001

MALÉ PŘÍBĚHY VELKÝCH DĚJIN

autor: Honza | Čvn 11, 2021

Vzpomínkami na světovou válku se to poslední dobou jen hemží. Ať už jsou to nově objevené paměti legionářů, ze kterých se později stali generálové, anebo vzpomínky obyčejných vojínů – přispívají do mozaiky poznání naší minulosti.

KOUZLO STARÝCH DOPISŮ

Žijeme v době, kdy se historici zaměřují na obyčejné životy obyčejných lidí, zkoumají, jaké měli lidé ve středověku sny anebo jaká byla úloha rodiny a ženy. Razí teorii velkých a malých dějin. Jak se ovlivňují a jak se prolínají. Snad proto nebude od věci připomenout si, jak se v dějinách první světové války promítají osudy jednoho obyčejného sedláka. Toulky českou i evropskou minulostí jsou o to zajímavější, že jsou zdokumentovány nejen fotografickým aparátem – jedná se tak možná o jednu z prvních válečných fotoreportáží. Stovky dopisů otevírají vzácný průhled do každodenního života první světové války. Pohled jiný, než jaký nabízejí učebnice dějepisu, ale i Remarquovy romány.

V navlhlé plesnivé krabici od margarínu ležely dlouhá desetiletí dopisy a fotografie, pečlivě převázané podle ročníku. Pro žurnalistu se objev něčeho takového rovná pokladu. Několik kilogramů staré zažloutlé c. k. feldpost, kterou naštěstí nikdo v rámci jarního úklidu neodnesl do sběru. Četl jsem je jako napínavou detektivku – mimo jiné také proto, že jejich autorem byl můj praděd, František Michalec.

40 000 MRTVÝCH KOZÁKŮ

František Michalec doputoval ve vagonu zvaném kytlák do světové války, když mu bylo třicet let. Prvních čtrnáct dní neměl co na práci, jak píše, a potom za čtyřiadvacet hodin vypravil celý sanitats anstalt, předal osmdesát drážních vozů čtyřspřežných a pak přebral patnáct vozů civilních. To všechno psal v chvatu na feldpost korrespondenzkarte, koresponďáky s předtištěnou hlavičkou Franze Josefa. Prolínání malých osobních příběhů a velkých dějin je zde patrné na každém kroku. Napříkad u Lvova zajali pět tisíc kozáků, ale pro pradědu bylo důležitější napsat v dopise, že vymohl padesát korun měsíčně podporu na byt pro svou ženu Aničku. To už byl čtyři týdny ve světové válce a ještě věřil, že by do Vánoc mohl být doma. Za celé ty týdny nedostali od sebe s prababičkou žádný dopis, a přece pořád oba každý den psali, protože věděli, že jejich dopisy bloudí poštou. A skutečně, když praděda při zrychleném přesunu urazil s jednotkou 150 km za tři dny, dostal naráz 24 dopisů. To už postoupil z Lvova do Přemyšle, kde “podél cest bylo na metr a půl mrtvých Rusů”. Celkem tam padlo čtyřicet tisíc ruských kozáků, pro pradědu to bylo první opravdové střetnutí s válkou, ale on psal, že si na kozáky už zvykl a jeho největší nepřítel je déšť a potřebuje poslat kaučukovou pelerínu s kapucou. Prababička mu vyčítala, že se nastydne, že měl “ty vlněné spodky nosit na tenkých bílých, ale on je nosil jenom tak”.

JAZYKOVÁ ŠTAFLE

To už měl přidělenou svoji jednotku, které se říkalo štafle, staffel, kde byl leutnantem, poručíkem. Každý den dovážel munici a potravu z týlu na frontovou linii do zákopů, a pak z chráněného návrší za rachotu strojních pušek pozoroval vítězně postupující rakouské oddíly. Z hlediska diskuse o podobě Evropské unie může být zajímavý jeho obraz mnohonárodnostní vojenské jednotky, ve které se všichni nakonec domluvili. Velel stovce lidí osmi národností a měl u štafle nejen Poláky, Maďary a jednoho Slováka, ale také Němce, Rusíny, Rumuny a jednoho Srba. Praděda píše, že “ždrmolil všechny možné jejich jazyky jako nějaký c. k. Hotentot”, a jako potvrzení svých slov dokonce jednou psal prababičce polsky: “Do stolu suadam, za piuro chwytam s Toba sie kochane serduzsko serdeczne witam. Jenže já chwytam za olówek a nie za piuro, a bo ji piura niema.” Přesto jazyk někdy způsoboval delikátní problémy: “Jako když se pohádali Polák s Čechem a Polák řekl takové nepěkné slovo, které ale Polákům zní běžně, a na to slovo si šel postižený hned ke mně stěžovat: Já jsem poctivé matky syn.”

IRONIE ČESKÁ

V počátcích světové války si po dobytí Haliče koupil praděda pocztówku s obrázkem haličského kostela a napsal na ni: “Srdečný pozdrav z cest zasílá František. Dokud bude co jíst, budeme se bít.” Tenkrát nebylo na nějakou cenzuru ještě ani pomyšlení a dopisy spíše připomínají cílenou propagandu. Praděda píše o tom, jaký to je skvělý pocit vítězství a že je hrdý na své mocnářství: “Je veliké teplo, koupáme se proto v Sávu, to je panečku pohoda, voda je sice ještě trochu červená, byly tu nedávno hrozné boje, ale nám to nic nevadí, a jak se naskytne příležitost, budeme se koupati zase.” Válečné úspěchy ale začaly váznout a nadšení u vojska opadalo. Své způsobila jistě i pověstná byrokracie, a tak se později nikdo nedivil, když dopisy chodily v obálkách rozlepených c. k. úředníky. Jinak to zní ve Švejkovi a jinak to vypadá, když držíte v ruce dopis, na kterém jsou vytečkovaná a podtržená závadná slova a věty. Zajímavé také je, že praděda nikdy nepoužil slova bombardování nebo střelba. Zato skoro v každém dopise bylo, že celou noc nespali z té muziky, kterou doprovázel někdy i ohňostroj. Pro definici naší národní povahy a kořeny pověstné české schopnosti improvizovat se zde nabízí neprozkoumané pole k bádání.

VŠI, SVRAB A ÚČTY

Světová válka mého pradědy z dopisů byla rozhodně jiná než v “military” literatuře, kde se popisují plynové útoky, zákopová válka a boj na bodáky. Praděda psal, aby se doma nestrachovali, že nemá teplé oblečení nebo dost jídla, protože tam na frontě “se to vždycky nějak zařídí”. Chlubil se, že jeho padesát koní netrpělo žádnými chorobami, na rozdíl od velitelů jiných štaflí. Z dopisů, které ani po letech neustaly v pravidelném rytmu s maximálně třídenní pauzou, se zdá, jako by se chvílemi světová válka měnila na vandr, jindy zase na zemědělskou brigádu. Horkého léta 1916 měl oberleutnant Michalec štafli rozpuštěnou: polovina vozila štěrk a druhá prováděla rolnické práce. Dopisy také svědčí o tom, že se nebojovalo ani tak proti Rusům, jako proti vším, svrabu a skvrnitému tyfu, které napadaly nejdříve koně a pak lidi: “To byli skuteční nepřátelé, tahle trojice kosila.” Ovšem ještě těžším nepřítelem byly v byrokratickém Rakousku účty: “Za leden a únor jsem shledal, že jsem zkrmil o sto metráků ovsa víc, než je předepsáno. Celou noc na mě padaly vagony s ovsem a ráno mě voják našel v posteli mezi samými papíry, a jak jsem se podíval do těch akt, za dvě minuty jsem přišel na chybu a nescházelo mi nic.”

SIGNUM LAUDIS

Možná že to praděda psal jen proto, aby se prababička nestrachovala. A možná aby ukázal, že má pro strach uděláno. Vždyť i tento dopis končil obligátním “líbá tě František”. A ještě pod podpisem bylo doplněno: “Náš známý Oříšek, o kterém jsi mi vyprávěla, jest mrtev, dostal prý granát přímo na hlavu.”

Jako bývalý učitel v hospodářské škole lesní a myslivecké měl ing. Michalec dobrou mušku. Také proto za světové války střelil džika, divočáka. Takhle začínal jeden z dopisů prababičce. Prý ohromný kus skolil jedinou ranou a u štafle se na jeho počest konala veliká oslava. Celý den přijímal gratulace, ale nebylo to na počest skolené černé svině, Jeho Veličenstvo vyslovilo mému pradědovi za namáhavé a obětavé služby před nepřítelem nejvyšší svoje vyznamenání a propůjčilo mu válečnou medaili “signum laudis”. “Ze všech komandantů štaflí celé divize jsem já jediný, kterému se takového vyznamenání dostalo,” psal pyšně oberleutnant Michalec.

PRABABIČKA VE SVĚTOVÉ VÁLCE

Všichni ze štafle už byli na dovolence doma, jenom oberleutnant Michalec pořád nejel. Tak tedy přijela prababička za ním. Nebylo to nic neobvyklého, “celé armády ženských osob přijížděly na Velikonoce nebo Vánoce, když papež vyjednal příměří,” ujišťoval praděda prababičku, když ji do světové války lákal. Ale přijíždělo se i za stavu válečného. Proto nebylo divu, že i prababička se po roce světové války vypravila za ním do okolí Haliče. Když měl laureát ceny Jeho Veličenstva volno, chodili spolu na procházky do lesa a do polí. Za ty dva měsíce ve světové vojně prababička zdomácněla, dokonce začínala pomalu komandovat štafli. Moc se při tom prý rozčilovala, protože formani ji nechtěli poslouchat, a praděda jí po návratu s chutí musel sdělit, “jaký ohlas zanechalo u divize, jak jsi chodila s holí k visitě, jak jsi kárala a chválila a snad i tou holí mlátila, a to všechno jest dnes v celé divizi všeobecně známo, že jsi vlastně ty byla po celý čas komandantem zásobovací kolony na východním bojišti.”

HISTORKY ZE ZÁSVĚTÍ

Stejně jako Internet, mobilní telefony, rogala a mnoho dalších užitečných věcí, které přišly na svět díky válečnému výzkumu, docházelo podle pradědových dopisů ve válce k experimentům, jež se nepodařily. Jako pohotový fotoreportér vše zaznamenal, takže můžeme vidět vozíky s proviantem tažené psy, bojové vzducholodě, které měly zřejmě sloužit jako pozorovatelny. Zavedeno bylo také nové krmivo pro koně, které pradědu nejprve nadchlo, ale pak se proti rakouským jenerálům definitivně zatvrdil: “Máme také pro koně nové krmivo, a sice tak jednoduché a laciné, a kolik je ho všude nadbytek. Divím se, že na to někdo dřív nepřišel. Jest to dříví z listnatých stromů. Dle chemických rozborů obsahuje velké množství škrobu, cukru a buničiny, kůra se oloupá a hoblíkem se nadělají hoblovačky.” Když o rok později přišlo nařízení krmit koně zeleninovými řízky, posteskl si, že je to stejný nesmysl jako s tím dřevem.

PORTRÉTY VÁLKY

“Myslel jsem, že obrázky dělat nebudu, ale takovou příležitost si přece ujít nenechám,” dušoval se často praděda a posílal nové a nové portréty války. Přes všechno, co viděl, neztrácel smysl pro humor, takže na snímek mrtvoly, přebírající ve ztuhlých prstech růženec, připsal z druhé strany: “Pěkný pozdrav ze světové války zasílá Tvůj František.” Po čase se stal jeho fotografický aparát pověstným a v dopisech se nejvíc rozepisoval o tom, co kde “odklapnul”: “Včera jsem si most sfotografoval, také cerkev, všechny lidi před kostelem a starý farář mezi nimi. Nevím, co se děje, ale celá ves chodí ke mně, abych fotografoval. Máme takové zakázky, že o tom budou psáti dějiny.” Blížil se konec války a oberleutnant Michalec naštěstí neuposlechl c. k. nařízení, které vybízelo amatérské fotografy, aby zdařilé obrázky odevzdali nadřízeným úřadům. Přes Rumunsko, Rusko, Polsko a Itálii se vrátil domů a přivezl s sebou hromadu fotografií a destiček, které později nazvětšoval a uspořádal do alb. I když se z první světové války šťastně vrátil a stal se ředitelem místní školy, světová válka se mu přesto stala osudnou, tedy ta druhá v pořadí. Zemřel v roce 1942 po úspěšné operaci oboustranné tříselné kýly ve výtahu, když při cvičném vojenském poplachu přenášeli v nemocnici pacienty do krytu ve sklepě. Podle jiných údajů zase zemřel na schodech, stižen srdeční mrtvicí. Jisté však je, že fotografie a dopisy, které po něm zůstaly, nyní ožívají jako podivuhodné svědectví doby, o níž mnoho takových zpráv nemáme.

« Starší příspěvky

MELA KOLEM NOVÝCH MLÝNŮ

NA KONCI SLONÍCH STEZEK

PLAVBA ŠTÍRA II. NA SEVER

OPTIMISMUS JE NEDOSTATEK INFORMACÍ

MALÉ PŘÍBĚHY VELKÝCH DĚJIN

Předplatné časopisu

Buď vždy první

Doporučujeme

Pin It on Pinterest