Tuva je samostatná republika v rámci Ruské federace. Odpradávna žili Tuvinci, patřící k asijským národům, kočovným způsobem života v jurtách. Teprve s příchodem Rusů si začali po jejich vzoru stavět dřevěné domky. První ruští osídlenci se začali na území Tuvy objevovat po roce 1913. I dnes však žije velká část Tuvinců tradičně. Od roku 1913 se ruské a tuvinské obyvatelstvo značně promíchalo, ale Tuvinci si uchovali své tradice, svůj jazyk, kroje, zvyky, hudbu a víru. Původní šamanismus ve 13. století značně ovlivnil buddhismus, který je dnes oficiálním náboženstvím Tuvy. Za dob SSSR byly šamanistické i buddhistické obřady zakázány, zato dnes se bez šamana neobejde žádné důležité rozhodnutí. I naše výprava před odjezdem z Kyzylu, hlavního města Tuvy, navštívila šamanku, protože duch Jeniseje je mocný…
“POŽEHNÁNÍ” ŠAMANKY
Obydlí šamanky bylo přímo na břehu Jeniseje. Vyšla z něho stará, vrásčitá žena v plášti pošitém zvonečky a třásněmi, na hlavě čelenku z peří a v ruce pravý šamanský buben. Postavila ho na sluníčko, aby se vypnula kůže, ale všechno marno – “cyril nezvonil”. Zašla tedy do domu pro jiný buben a zahájila obřad. Přímo na chodníku, pár metrů od břehu zapálila své čarovné byliny a začala nás obcházet jednoho po druhém. Pečlivě nás očadila, mumlajíc přitom své formule, a zopakovala totéž s bubnem. Tím nám byl duch Jeniseje příznivě nakloněn a byl ochoten nás jako hosty pohoupat bez újmy na zdraví na svých vlnách. Celý obřad netrval déle než půl hodiny.
Šamanismus v pravém slova smyslu je náboženský jev typicky sibiřský a středoasijský. Samo toto slovo má původ v evenckém výrazu šaman, jenž se k nám dostal prostřednictvím ruštiny. Existuje zpravidla současně s jinými formami magie a náboženství. Šamanismus sibiřský a středoasijský má tu přednost, že představuje strukturu, v níž některé prvky, jež se jinde ve světě objevují izolovaně, jsou už součástí zvláštní ideologie. Patří k nim třeba zvláštní vztahy s duchy, extatické schopnosti umožňující kouzelný let, výstup na nebe, sestup do podsvětí či ovládnutí ohně. Na Sibiři jsou základní způsoby získávání šamanů dva. Zdědění šamanského povolání, a spontánní vybrání, “volba” či “vyvolení”. Jedinec se může stát šamanem v důsledku božské volby, nebo nehody. Bohové mohou například budoucího šamana zasáhnout bleskem nebo vyjádří svou vůli kameny spadlými z nebe. U Tuvinců je blesk velmi důležitý, je totiž známkou nebeského původu šamanových schopností. Člověk se stává šamanem, když ho zasáhne blesk, a tento blesk je pak zobrazován na jeho oděvu. Naše šamanka ho na kaftanu neměla. Zato čelenka ze sovích per, typická pro tuvinské šamany, symbolizovala její schopnost vzlétnout s pomocnými duchy do vyšších oblastí. V šamanském oděvu Tuvinců je ptačí symbolika velmi výrazná. Nesmíme zapomenout na mytické vztahy mezi orlem a šamanem. Orel je považován za samotného otce prvního šamana. “Tanec orla” je nejtypičtější tuvinskou tradicí, znázorňovanou všude tam, kde chtějí Tuvinci podtrhnout svoji národní identitu. Tanec orla patří k Tuvincům neodmyslitelně jako jurta nebo kůň. Při každoročních národních slavnostech jsou hlavními disciplínami právě tanec orla, závody na koních a stavění jurty.
V PŘENOSNÉM DOMOVĚ
Člověk a jurta patří k sobě. Tohle přenosné obydlí je mezi Tuvinci pořád v oblibě zejména pro svou skladnost.
Jurta. Teprve na návštěvě v jurtě si člověk uvědomí, jak málo opravdu potřebuje k životu. Postel, kamna a pár hrnců na vaření. To všechno tu je. Taky staré rádio a harmonika, žádná televize, žádný počítač, jen to nejnutnější. Vlastně ještě něco, je tu něco navíc, ale není to vidět ani slyšet, lze to jen bytostně vnímat. Snad to nemá ani pojmenování, a pokud má, tak jedině v tuvinštině, a český překlad by byl zajisté nepřesný. Prostě je poznat, že tu lidé skutečně žijí…
Temperamentní Tuvinka se zářícím úsměvem a slunečními brýlemi, které nesundávala ani v jurtě, nás přivítala jako své staré známé. “Zůstaňte tu do zítřka, zabijeme berana a uděláme oheň,” přemlouvala nás. Myšlenku, že by se “inostranci” chtěli podívat do její jurty, brala jako výborný nápad. Předvedla odstředivku na mléko, nabídla nám osolený čaj s mlékem (velmi osvěžující) a vrcholem její pohostinnosti bylo, že mě společně vysadili na malého strakatého koně. Kůň se pode mnou nepohnul ani o píď, ačkoli se hostitelé snažili ze všech sil. Napřed mi jenom radili, pak ho lákali, nakonec ho táhli a tlačili, ale zbytečně. Kůň dobře poznal, koho má na hřbetě. Neudělal ani krok. Zato když se do sedla vyšvihla Natalia v neoprénu, rozklusal se lehce po rozlehlé pláni. Byla to jízda důstojná mistryně republiky v ježdění. Kůň – to byla chlouba obyvatel jurty – doprovází Tuvince od pradávna. Při spontánním fotografování jsem si trpce vzpomněla na obyvatele jiných, turisticky více známých oblastí, kde si za pózování před objektivem řeknou o poplatek. Je neuvěřitelné, kolik upřímné srdečnosti se vešlo do tak krátkého setkání.
Kdo je to vlastně Natalia? Malířka, středoškolská profesorka historie umění a počítačové grafiky. Procestovala jako průvodkyně celý svět, včetně Ameriky. Je to žena, která se zapálenou cigaretou bravurně sjíždí peřeje horských řek, sbírá v tajze lesní plody a vaří výborné lepjošky. Umí jezdit na koni a hnát stohlavé stádo dobytka. V patnácti letech se stala vítězkou tohoto tradičního republikového klání. Je mozkem a páteří první firmy v Kyzylu zaměřené na sportovní turistiku. To ona večer nalévá vodku, ale sama švindluje a bedlivě střeží, aby se jejím svěřencům z přemíry veselí nic nestalo. Nenápadně a taktně hlídá české mladíky, kteří neunesli chuť pravé ruské vodky, aby nespadli do Jeniseje. Ovšem svého manžela za stejné situace klidně namočí do ledové vody. A pak, poslední večer před odjezdem, udiveně prohlásí: “Vy chcete jít spát, když já chci ještě pít?” Obdivuhodná žena, obdivuhodný pár. Saša je Rus, ona pravá Tuvinka. Sedávali spolu večer mlčky u ohně, kouřili a zádumčivě hleděli do plamenů. Kolem tajemná tajga a neskutečně jasná obloha. A jejich syn Šolban zpíval tklivé písně, některé v ruštině, jiné v tuvinštině. V takových chvílích dostávala mozaika poskládaná ze střípků informací o složitém vztahu Rusů a Tuvinců rám postříbřený svitem měsíce.
KRÁSA I SMRT V TAJZE
Tajga. Příroda zde nabývá nekonečných rozměrů a její konfrontace s člověkem vyznívá ve prospěch krajiny. Zatím.
Tajga. Novinářská hantýrka je slaboduchá pro popis fenoménu zvaného tajga. Možná by to dokázala poezie, možná. Není to totiž jen úžasná příroda, co se skrývá pod tímto pojmem, příroda, která zde nabývá nekonečných rozměrů, ale jsou to i lidé a způsob života. Je to filozofie, je to život sám. Tradiční žebříček hodnot člověka z evropské civilizace se tady, tváří v tvář realitě, bortí jako domeček z karet. Tajga má svoje pravidla, svoje zákony, které prostě platí, aniž by je někdo vymýšlel, aniž by je schvaloval parlament. Člověk se jim podřizuje bez schvalování. Přemýšlela jsem o tom po dvaceti dnech strávených v tajze. Stojíc u železné postele, kterou prorůstal mladý stromek. Poslední den jsme se zastavili na místě, kde kdysi stával gulag. Jen náhodou, důvod naší zastávky byl zcela prozaický. Ale Saša to místo znal a po chvilce hledání nás tam zavedl. Vlastně tam vůbec nic nebylo, troška rezavého železa. Gulag byl zrušen někdy v roce 1953. Ale ať by tam před padesáti lety stálo cokoliv, co dokáže člověk ve své pýše postavit, památník vítěze nebo mohyla poraženého, dnes by byl výsledek stejný – nebylo by tam nic. Myslím si, že strom může prorůst i královským trůnem.
V tajze se lidé setkávají jinak než ve městě. Napřed jsme je viděli postávat s dlouhatánskými rybářskými pruty po pás ve vodě. Mávali na nás a pokřikovali. Pak jsme v zátočině zakotvili u jejich katamaránů a bylo rozhodnuto, že noc strávíme společně na jednom tábořišti. Zatímco se Saša a Natalia vítali se svými přáteli, my jsme vytáhli fotoaparáty a kamery, abychom zachytili první setkání s pravými muži tajgy. Vtom na nás zpoza stromu namířilo dělo. Ale ne, byl to jen kameraman novokuzněcké televize se svojí kamerou, aby si natočil setkání s exoty z tak maličké, vzdálené země. Zato skupina novokuzněckých sem jezdí na řeku každý rok. Odpočinout si, zapomenout na starosti, zazpívat si, vypít hektolitry vodky, pořádně si zarybařit, nasolit ryby do beček a dovézt domů. A setkat se s přáteli. Setkání v tajze jsou jiná, tady se setkává člověk s člověkem, rovný s rovným, ať jsou odkudkoliv. Přesto nešlo přehlédnout, že jejich úsměvy byly o poznání širší, když zjistili, že nejsme Američané.
VEČERY S “KEDROVKOU”
Bratři Slované, tak nám říkali při společných večerech a nebyla v tom ani špetka ironie. Pochopili jsme, že to, čemu jsme s despektem říkali “večery družby”, široká ruská duše myslí vážně. Pila se valašská slivovica, ruská vodka a nefalšovaná kedrovka Kedr je ruský název pro zdejší druh cedru, který je typickým stromem této části tajgy. Jeho oříšky jsou na tržnicích tak samozřejmým artiklem, jako například v Polsku slunečnicová semena. A když se patřičné množství oříšků nechá vylouhovat v určitém množství vodky, vznikne kedrovka. Především se však u ohně zpívalo. Kytara šla z ruky do ruky, jeden hlas krásnější než druhý. Skoro jsme si mysleli, že to nejsou horníci, dělníci, lékaři a právníci z Novokuzněcka, ale že přijel soubor Alexandrovců. Měli jsme co dělat, abychom dostáli pověsti Čechů. Při zpěvu nikdo nerušil, píseň jako by byla pro tyto drsné muže posvátným tabu. Poslouchali jsme také se zatajeným dechem a přemýšleli, jak krutě musela tento národ poznamenat válka. Tolik let po ní, a tady se stále ještě zpívají smutné válečné písně; a všichni je s dojetím poslouchají. Všichni Rusové však vodku nepijí. Žijí tady i takoví, kteří ji nikdy neokusili. Nepijí ani kávu, nekouří. Žijí podle víry, podle své staré víry, a podle toho jim také říkají. Starověrci.
TUVINEC JE, KDYŽ…
Tuvinci se vracejí, utíkají před nezaměstnaností a stresem ruských měst. Možná se znovu rozpomenou na své tradice.
Za cara Alexeje Michajloviče došlo v Rusku k rozkolu pravoslavné církve. Měl za následek počátek pronásledování těch, kteří nepřijali oficiální reformy a drželi se své staré víry. Před represáliemi carské policie utíkali dál a dál na Sibiř. To byli také první ruští osídlenci na území Tuvy. Hluboko v nitru tuvinské tajgy vznikaly osamocené osady starověrců. V době socialismu však mnohé z nich přirozeně zanikly. Staří lidé umřeli, mladí se odstěhovali do měst za vzděláním a lepším živobytím. Po perestrojce došlo k opačnému procesu. Tito lidé se sem chtějí vrátit. Utíkají do tajgy před civilizací a nezaměstnaností, protože vědí, že tajga je štědrá k tomu, kdo se k ní chová s úctou. Tuvinská vláda ochotně jejich snahu podporuje a přiděluje jim půdu, vždyť starověrci po ní nic jiného nechtějí, ani podpory v nezaměstnanosti, ani sociální dávky. Chtějí si zde postavit dům, mít děti, mít svůj dobytek, svoje pole a svoji víru. Jednotlivé rodiny žijí stovky kilometrů od města, bez přístupových cest, bez civilizačního komfortu. Žijí uprostřed drsné a krásné přírody, v harmonii s ní a v souladu s bohem. “Eleno, pojď se mnou a ptej se, co tě zajímá,” vyzvala mě Natalia, když jsme u jedné z těchto samot zastavili pro chleba a mléko. A já jsem najednou nevěděla, na co se mám ptát. Všechno mi připadalo jasné, tak jasné, jako modrá obloha nad tímto rajským údolím. Tak prosté, jako jejich život. Chtěla jsem mladou ženu s upracovanýma rukama vyfotografovat. Prudce se však otočila a zakryla si tvář. Má pravdu. K čemu by jí byla fotografie? A já přece dobře vím, kolik za zdařilý snímek mohu dostat. Proč chci fotit ženu, která ráno vstává ve čtyři, aby zvládla celé hospodářství a čtyři děti (dvě z nich se narodily tady, v divočině s největšími peřejemi)? Proč chci fotit ženu, která nám dává chleba, co sama napekla, a mléko, co sama nadojila? Ženu, která nám chce pomoci a neočekává odplatu? Od toho dne vím, jak chutná mléko a chleba – morální políček.
NEBEZPEČÍ NEHROZÍ JEN OD MEDVĚDŮ
Vasilija Fjodorovna Těrmjaková z vesnice Katazy už byla na popularitu zvyklá a ochotně poskytla rozhovor. Tato vesnice je dokonce zaznamenána i na mapách. Zanikla někdy v sedmdesátých letech. Manžel paní Těrmjakové a zároveň staršina obce v ní žil jako dítě. V roce 1989 se na toto místo vrátil se svojí rodinou a celou vesnici postavili znovu. Tvoří ji jedna rodina – 37 obyvatel – 9 synů Těrmjakových s manželkami a dětmi. O bohoslužby se stará otec – staršina, a dětem postavili i školu. Učí se v ní do čtvrté třídy. Potom musejí k příbuzným do města, jestli chtějí pokračovat ve vzdělávání. Pro turisty vybudovali vedle své vesnice dřevěné turbazy (turistické základny) a pravou ruskou baňu (saunu). Američané a Italové jezdí do tajgy na lov medvědů. Kromě vodáků – rybářů, kteří jezdí na horské říčky v létě, lovců, kteří jezdí do tajgy v zimě, a starověrců, kteří v ní žijí trvale, využívají ji také lapkové. Do oblasti nepřístupných lesů a hor, kam už nedosáhne moc vojska ani policie, se stahují různé kriminální živly. To před deseti lety nebylo, kriminalita v tajze neexistovala. Dnes si místní obyvatelé vytvořili jakési vlastní hlídky úzce spolupracující s mongolskou policií a snaží se bezpečnost zajistit vlastními silami. Pečlivě kontrolují každé auto na přístupových cestách do této oblasti, dalo by se říci, že cizinec se sem bez místního doprovodu ani nedostane. Zloději bývají ozbrojeni, ale uspokojí je jídlo a vodka – nic víc v tajze nepotřebují.
HROZBA VODKY
Okno do budoucnosti? Pokud nebude zasklené lahvemi vodky, mají obyvatelé tajgy šanci na uchování vlastní identity.
Tuva je nejmladší a zřejmě i nejchudší republikou Ruské federace. Ačkoliv úspěšně dosáhla své samostatnosti, má před sebou obrovské otazníky, jak sladit zákony dvou tak rozdílných světů v rámci jednoho státu. Například sporná otázka soukromého vlastnictví půdy. Copak mohou kočovníci vlastnit půdu? Neskoupí ji bohatí Rusové, bude-li na prodej? Ještě větší strach mají z Čečenců, jsou prý agresivní a už začínají v Kyzylu kupovat domy.
Podle starých tradic Tuvinec do třiceti let neochutnal alkohol. Tvrdý alkohol neexistoval vůbec. Bílá rasa prý přinesla pokrok, ale přinesla také vodku. Jak mohli Tuvinci v pití vodky konkurovat národu, který tuto tradici pěstoval po staletí? V mnohém se historie tuvinského národa podobá osudu Indiánů. Naštěstí přišli bílí lidé do Tuvy později než do Ameriky a Tuvinci, ač nejchudší co do hmotných statků, si uchovali obrovské bohatství své národní kultury. Sečteno s obrovským přírodním bohatstvím jim to dává naději hledět do budoucnosti s optimismem.
“Takže to bude k Walker Lake?” naposledy se na nás obrací majitel malé aljašské společnosti Sourdough Outfitters. Poté na velké nástěnné mapě přikládá volný konec nitě na modrý bod značící jezero Walker Lake. Nitka vede od špendlíku zapíchnutého v místě osady Bettles Field ležící kousek za severním polární kruhem. Majitel malé letecké cestovky z Bettles krátce kontroluje délku nitě, pak dává svým lidem pokyn, kolik paliva načerpat do nádrží připravovaného terénního letadla. Čím méně paliva se tankuje, tím víc zavazadel bude možno naložit…
V našem případě bylo třeba domluvit ještě maličkost: přiobjednat druhé letadlo, protože pět osob a veškerá batožina se zásobami na měsíční pobyt v divočině přesahovala i možnosti aljašského létajícího “náklaďáčku” – oblíbeného letadla značky Beaver (česky bobr). Pak už stačilo bagáž odnosit na molo, u kterého se lehce pohupoval náš Beaver… V zatáčce řeky se právě ozval ohlušující řev a po vodní hladině se kolem prohnal jiný stroj s plováky namísto kol, aby vzápětí začal nabírat výšku…
MÍSTO SILNICE OBLOHA
Na obrovském území Aljašky – největšího a zároveň nejméně osídleného státu USA – se nachází nějakých 22 300 km pozemních komunikací. To je méně než polovina délky všech silnic v nepoměrně menší České republice. Na rozdíl od střední Evropy si lidé na Aljašce silnic dost váží. Všechny cesty nazývají highway (slovo se obvykle užívá pro dálnici), navíc jich většinu zvou i vlastním jménem. A to i přesto, že zpevněným povrchem se nemůže chlubit ani polovina z celkového množství… Bohužel, do mnoha odlehlých osad se po zemi dostat nelze vůbec, ať už proto, že jsou od civilizace odděleny horami, podmáčenou tajgou či tundrou, anebo proto, že by se na obrovské vzdálenosti stavba silnice pro několik desítek obyvatel prostě nevyplatila. Naštěstí je Aljaška součástí nejvyspělejší země na světě, a proto mohou její obyvatelé spoléhat také na rozvinutou leteckou přepravu. Anebo také sami na sebe…
Kromě standardních leteckých linek do zahraničí, do “zbytku” USA nebo do několika větších aljaškých měst existuje na Aljašce nepřeberná řada malých leteckých společností, umožňujících dopravu kamkoliv do zapadlých odlehlých osad či do divočiny. Pro přistání mohou posloužit malá polní letiště nebo vodní plochy – jezera, klidnější části řek, nebo kryté mořské zátoky. Takových oficiálních přistávacích ploch, tzv. landing strip, je po celé Aljašce na 800! A v zimě mění terénní piloti kolečka nebo plováky za speciální lyže, se kterými přistávají na ledovcích či sněžných pláních prakticky kdekoliv… K zajímavým údajům patří bezesporu počet malých terénních letadel v osobním vlastnictví: soukromým letadlem se může pochlubit zhruba každý 60. obyvatel Aljašky. Aljaška má šestkrát více pilotů na jednoho obyvatele a šestnáctkrát více letadel na obyvatele, než kolik činí průměr ve zbytku USA!
Relativně hustá síť vzdušných cest umožňuje navštívit romantická jezerní zákoutí. Ráj rybářů je díky okřídleným “bobrům” přístupný každému.
Není divu, že označení terénní pilot, anglicky bushpilot, patří na Aljašce k pojmům spojovaným s dobrodružstvím a odvahou. Bushpiloti jsou jedním z typických fenoménů, které nedílně patří k této romantikou opředené zemi…
ZÁBAVA, NEHODY A MEDVĚDI…
“Letadlo jsme si sami zrestaurovali, plováky jsou z roku 1945, samo letadlo z roku 1957. Model motoru a design letadla ale pocházejí ze 30. let,” říká pilot Bill u břehu Walker Lake, kde stojí v gumácích ve vodě nedaleko svého letadla.
“Naše společnost má celkem čtyři letadla. Druhý Beaver je z roku z 1954, další dvě jsou Cessny… Moment, odplouvá mi letadlo…,” přerušuje vyprávění a několika kroky dohání Beaver na plovácích, který začal lehký větřík posouvat na hloubku. Pak pokračoval: “Létám tu na Aljašce od roku 1984, předtím jsem létal v Kalifornii… Nikdy jsem neměl nehodu, naštěstí nikdy. Musíš být velmi opatrný. Nehody jsou způsobeny téměř vždy lidskou chybou, nikoliv letadlem samotným. Většinou člověk neudělal nebo nezkontroloval něco, co měl… Anebo pilot podcení počasí, ztratí orientaci, letí moc pomalu nebo nízko.”
“Zde v Bettles žiji od května do října, zbytek roku v Kalifornii. Za sezonu tady nalétáme 400-450 hodin,” uzavírá Bill povídání o životě bushpilota, za něhož se ani moc nepovažuje. Dělá tu svou práci, nebezpečí se samozřejmě raději vyhýbá… S Billem tráví v Bettles tři a půl měsíce v roce i žena a jejich čtyři chlapci. “Jsou lepší místa pro život než Bettles,” říkává Billovi žena.
Ne všichni držitelé leteckých licencí berou práci stejně zodpovědně jako Bill. Mezi letci proto koluje mnoho až neuvěřitelných historek o tragických – a někdy až tragikomických – nehodách. K nejstupidnější patří ta o roztržitém farmáři, který ve chvatu odletěl na nákup a nezkontroloval si nádrž. Byla skoro prázdná, benzin došel v půli cesty.
Není to krása? Nedozírnost aljašských plání můžete obdivovat jen z výšky. Na obrázku je tundra mezi Alaska Range a Brooks Range, kde se kvůli věčně zmrzlé půdě voda nevsakuje a podmáčená oblast je pěšky prakticky nedostupná…
Jindy se pilot při vyhlídkovém letu s turistou na palubě nechal strhnout zaujetím klienta natolik, že při fotografování losa v tajze letěl tak pomalu, až ztratil aerodynamiku. Následovala ztráta kontroly nad pohybem letadla, které se v divokých kotrmelcích zřítilo k zemi. Nepřežil ani pilot, ani turista.
Každoročně padá několik letadel během lovecké sezony. Letadla se totiž účastní ilegálního, přísně zakázaného lovu zvěře ze vzduchu – to pak létají příliš nízko a vráží do nízkých pahrbků…
Ovšem i nejzkušenější piloti musejí někdy vzdorovat nepřízni aljašského proměnlivého počasí. Nácvik startů a přistání za větrného dne proto patří k základním bodům výcviku.
“V mracích pokud možno nelétáme – létáme kolem nich, vedle nich anebo nad nimi – to pak užíváme GPS. Mlze se důsledně vyhýbáme,” říká jeden ze zkušených pilotů o létání v hornatém vnitrozemí ostrova Kodiak, kde se letadla mezi kopci většinou doslova proplétají. Podle kopců se piloti dobře orientují, podél svahů létají jednak proto, že vrcholy jsou velmi často v mracích, a jednak proto, že stoupáním se zbytečně zvyšuje spotřeba paliva a snižuje rychlost letu.
Nejhorší podmínky pro létání bývají samozřejmě v zimě. Například v jižních pobřežních oblastech může pršet a zároveň mrznout. Nebo letadlu, které v zimě přistane v terénu, může zamrznout motor jako u auta. Praví bushpiloti berou takového obtíže s humorem.
“Na lyžích si užijeme hodně zábavy: můžeme přistát leckde…” vypráví jiný pilot Bill, který na Aljašce žije celoročně a usadil se ve městě Kodiak na stejnojmenném ostrově. “Ale zase je třeba počítat s různou kvalitou sněhu: může být měkký, mokrý, hluboký… A to je záludné.”
Letci z Kodiaku dovedou přistávat i na moři – raději ovšem za dobrých podmínek. Ostatně vodní letiště u města Kodiak je umístěno přímo v rameni mořského průlivu – hned vedle je přístav rybářských lodí…
Beaver může přistát i na moři do ostrých vln vysokých až jeden metr, nebo do táhlých vln o výšce až tři metry. To ale nesmí být silný vítr. A když je to opravdu nezbytné a pilot má dost zkušeností, může přistát, i když jdou táhlé vlny z jedné strany a vítr z druhé. Přistává se paralelně s vlnami, na jejich vrcholu, letadlo musí být při manévru natočeno vůči přistávací přímce trochu bokem…
Na ostrově Kodiaku, stejně jako na pobřeží jihozápadní Aljašky, směřuje celá řada turistických letů do míst, kde se pozorují proslulí hnědí medvědi (jsou největší formou medvěda hnědého na světě). Medvědí oblasti jsou také cílem rybářů – medvědy i rybáře sem vábí totéž: zdánlivě nekonečné zásoby pstruhů a jiných ryb. Americký rybář na Aljašce ovšem na ryby nejčastěji létá. Od pilota Rona se dovídáme, jak skončil jeden z jeho “letů na ryby”.
“Jo, měl jsem s sebou rybáře. Na chvíli jsme se vzdálili od letadla. Zrovna šel kolem medvěd a vlezl do něj. Přelezl mou sedačku, začal se hrabat ve věcech a pak bušil tlapou do skla. Byl to obrovský hnědý medvěd. Pokorně jsme počkali opodál…”
Ron, který je na Aljašce od roku 1983 a na Kodiaku od roku 1989, srovnává létání zde a “dole v USA”:
“Dole je létání jiné: na kolečkách a jenom od letiště k letišti. Tady musí být člověk všestrannější. Za čtyři hodiny jsme schopni vyměnit kolečka za plováky a naopak. Pro pilota může být prvních několik přistání obtížnějších – kolečka jsou kratší než plováky, a tak dosedá z větší výšky… Ale jde jen o zvyk.”
Ronovo nejoblíbenější letadlo je také Beaver, který úspěšně konkuruje modernějším Cessnám nebo hitu letců-soukromníků – miniaturnímu dvoumístnému letadlu Piper Super Cub.
LEGENDÁRNÍ BEAVER
Poslední stroj značky Beaver opustil vrata továrny roku 1964. Dnes se dá “nový” Beaver pořídit pouze renovací starších strojů. Tím se v USA dokonce zabývají dvě firmy. Vydařenost a funkčnost Beavera nejspíš souvisí s tím, že byl původně navržen k vojenským účelům. Opravdu: v manuálech k letadlu dodnes najdete návod, jak shazovat bomby.
“To my na Aljašce ale neděláme,” směje se Ron a dodává, že je zde Beaver, navzdory vyšší cenně, stále vyhledávaný typ – mimo jiné pro vynikající spolehlivost a schopnost přistávat na vodě.
“Při dobré údržbě nalétá až 25-30 000 hodin, což je dost na malé letadlo. A dobrý plovák také něco stojí – prý až 20 000 amerických dolarů,” prozrazuje Ron. (Možná i proto se mezi letci proslýchá, že do oblastí Aljašky, kde byl kvůli domorodému obyvatelstvu zaveden tzv. suchý zákon, se v plovácích pašuje alkohol. Jen si představte plovák plný whisky!)
Na oblibě Beaveru nic nemění ani skutečnost, že létá poměrně pomalu – průměrnou rychlostí 115 km/h (pouze při klesání dosáhne až 140 km/h), ani fakt, že po zhruba 1500 hodinách provozu je třeba vyměnit motor, i když je v pořádku (vyměňuje se samozřejmě za jiný starý, ale kompletně zrekonstruovaný).
LETECKÁ MÁNIE
Že se zde nelétá jen Beavery, se můžeme snadno přesvědčit na některém z mnoha(!) letišť malých letadel v aljašské metropoli Anchorage. Nejmenší z těchto startovacích ploch (ničím jiným tato místa totiž nejsou) může být pouze 100 metrů dlouhá trochu širší prašná cesta na okraji města. Vždyť tolik oblíbený Piper Super Cub zatížený jen pilotem může při vhodném větru odstartovat na pouhých 30 metrech!
Naopak hlavní letiště Merrill Field, na kterém přistávají i největší letadla typu Boeing 757, patří svými 230 000 starty a přistáními ročně (v průměru 315 startů denně) k nejrušnějším na světě. K takovému provozu samozřejmě přispívají zejména malá letadla.
Ovšem v těsném sousedství Merrill Fieldu se nachází absolutně největší a nejrušnější vodní letiště na světě: Lake Hook. V průměru zde startuje 235 strojů denně. Jenže uvědomíme-li si, že provoz tohoto letiště je silně utlumen v zimních měsících, nikoho nepřekvapí zaregistrovaná maxima: přes 800 startů denně!
Na Lake Hook jsme poznali jedny z nejstarších pilotů na Aljašce vůbec. Drobný manželský pár pokročilého důchodového věku se právě chystal ke komerčnímu letu se dvěma německými turisty. Manželé vlastnili dvě letadélka Piper Super Cub.
Pilotka babička odváží ve svém letadélku Piper Super Cub turistu z Německa na opuštěný ostrov se srubem.
Pilotka babička se na nás směje a vysvětluje: “My létáme vždy ve dvojici: když letíme každý svým strojem, je to bezpečnější. Když se stane něco s jedním letadlem, třeba musí nouzově přistát, druhé může letět pro pomoc.”
Pilot dědeček jen dodává: “Tu svojí jsem naučil létat za jedno jediné rande. Vzal jsem ji tehdy do letadla. Při jednom startu jsem jí vše vysvětlil, napodruhé se zkusila vznést sama, a bylo to. To je už ale dávno.”
Starý muž nám ještě ukazuje poškrábanou kabinu – to když se minule vracel k letadlu, právě se do ní dobýval medvěd. “Nechali jsme uvnitř na sedadle ležet ulovené ryby a medvěd se vztekal, že se k nim nemůže dostat,” vysvětlil stařík, načež se s plnou soustředěností začal věnovat přípravě svého stroje na nový start.
Za chvíli se obě letadla změnila v nepatrné tečky mířící se dvěma německými turisty k romantické chatce na ostrově v jakémsi osamělém jezeře.
Bushpiloti shrnují svoji splněnou životní touhu stručně: “když létáš celý den, chceš pak zase jen létat.”
Pro někoho může být drogou lezení po kopcích, pro jiného rychlá jízda v silném automobilu, pro jachtaře širé moře. Zdá se, že jistý druh lidí se může stát silně závislým třeba na létání. Svědčí o tom nejen předchozí řádky, ale i následující slova.
“Já začal létat, protože létal můj kamarád, nic víc. Vzal mě jednou s sebou, tak jsem to taky zkusil. Nikdy jsem neměl vlastní letadlo, vždy jsem létal pro někoho, nebo jsem ho měl pronajaté. Když ale létáš celý den, chceš pak zase jen létat,” řekl mi jednou o svém vztahu k létání pilot Ron z Kodiaku. Možná svými prostými slovy shrnul životní zkušenosti celé řady lidí, jejichž “řemeslo” vzbuzuje v očích jedněch hluboký obdiv a úctu, u jiných možná i trochu obavy či strach. Ale oni – bushpiloti z Aljašky – si život bez létání nedovedou ani představit! červenec – srpen 2001
Potápění v Rudém moři je posledních deset let úžasným hitem. Jen a jen kvůli potápěčům opustila egyptská armáda základnu Hurghada, aby tu vyrostlo město hotelů, potápěčských center a tisíce pouličních krámků. Rozšířilo se letiště. Dokaři spouštějí na hladinu jednu za druhou lodě s poutky na tlakové láhve, kuchyňkou a plošinou na zádi. Kdo z ní tady pod jižním cípem Sinaje skočí do vody s dvanácti litry vzduchu v láhvi na zádech, zkontroluje přezky a vypustí vzduch z vesty, smí vstoupit do historie. Zakotvil-li totiž kapitán loď správně, máte teď pod ploutvemi jeden z nejúžasnějších vraků Rudého moře – Thistlegorm.
Severní Rudé moře je kromě neohrabaných potápěčů plné barevných klaunů – zoologicky se tak oficiálně jmenují.
HISTORICKY PRVNÍ HÁŠARA!
Opráskaný mikrobus při brzdění před bránou přístavu skoro srazil chlapíka v burnusu a turbanu. Řidič trochu mluví, víc gestikuluje. Posádka – potápěči ze středu Evropy – se začíná ošívat. Je sice sotva osm hodin ráno a je listopad, ale tady na východním okraji Sahary je v autě bez klimatizace vždy hodně horko, dusno a zapoceno už třicet vteřin poté, co se zastaví. V autě pro osm lidí je nás deset.
Dohadování o vjezdu na půl kilometru dlouhé molo, na jehož nejvzdálenějším konci čeká loď, přerůstá v pouliční hádku. Řidič ječí, aniž by vystoupil. Hlídač zdvíhá ruce nad hlavu tak dvakrát na každé slovo. K místu sporu se pohnul dokonce už i voják z budky. Mžourá přes ostré ranní slunce na dva kohouty u brány a dokonce zvedá samopal od pravé boty na řemen přes rameno. Je nejspíš zle. Potící se Evropané jsou teď v mikrobusu hodně, hodně maličcí.
“Hášara. Hášara! HÁÁÁŠARRRA!” zařval navztekaně přes hlavu řidiče egyptský průvodce ze sedadla spolujezdce. To je vrchol konfliktu. Strážný bacil otevřenou dlaní do karoserie auta, zprudka zabrebentil, otočil se na patě a píše do bloku na stolku před bránou. Voják za vehiklem už drží samopal v rukou.
Je zle.
A pak, bez dalších řečí, jde klandr závory vzhůru. Jedeme k lodi.
Podle všeho je “hášara” heslo.
UTAJENÁ GPS
Všechno a všichni jsou už na palubě. Vyplouváme. Dole pod prkny, na nichž stojíme, teď řve něco jako vylágrovaný motor městské Karosy. Ale šroub se točí. Loď se opřela přídí do vln, které žene protivítr od severu.
Na otevřeném moři to houpá hodně. Paluba se kymácí tak nepravidelně a mimo rytmus, že z chůze je nedůstojné ručkování po zábradlí. Většina lidí sedí a i u toho se musí držet. Dva tři obličeje už začínají blednout.
Po devadesáti minutách visí zlomený přes brlení na boku první z nás. Zvrací tak usilovně, že mu až tečou slzy. Nikdo nepomůže. Každý více či méně bojuje sám se sebou. Plavba k vraku Thistlegormu bude ale trvat pět hodin… A pět zpátky.
Mučení je u konce. Karosa v podpalubí jen bublá. Loď se točí přídí sem a tam. Plynou dlouhé minuty. Pro nás je nesmyslné zastavit někde na širém moři – ausgerechnet na téhle jedné jediné vlně – a jezdit cikcak a tvářit se, že něco smysluplně hledáme.
Pomka imperiální proplouvá podpalubím potopené lodi s podstatně větším klidem, než tudy kdysi běhali námořníci.
“Co děláte?” ptám se kapitána
“Hledám váš vrak,” odpovídá kapitán.
“Jak, hledáš…?”
“Tady někde je.”
“Podle čeho ho hledáš?”
“Někde tu je.”
“Vytáhni GPS. My máme v průvodci přesné koordináty pro družicovou navigaci.”
“Někde tady ten vrak je…”
“Ty nemáš GPS? Na základně před vyplutím jsi tvrdil, že GPS máš!”
“Nejsme daleko.”
“Kde máš GPS!?”
A teď se ten egyptský kluk pousmál a poklepal si na čelo mezi oči: tady, v hlavě mám GPS…
Loď stále pod vedením šíleného kapitána rajbuje hladinu padesát metrů tuhle, stop, dvacet metrů ostře doprava, vrátit se. A tak pořád.
Najednou loď stojí. Plavčík táhne hákem zpod hladiny utopenou bóji. Kapitán se kření od kormidla, ukazuje prstem skrz kýl škuneru do tmavé hloubky a stručně praví:
“Tady.”
THISTLEGORM
Dvě minuty padáme do černomodré věčnosti mořské hloubky. Prvních deset metrů jako zkušení potápěči hodně pomalu, tady hydrostatický tlak narůstá pro člověka subjektivně nejbolestivěji. Pak už to jde. Už je ostatně vidět cíl, a to se přestává myslet na útrapy. Jako komando vodních parašutistů se snášíme na příď potopené nákladní lodi. Přímo mezi dvě velkorážní torpéda a čtyři železniční vagony. Všechno je modře šedivé a ponuré.
Vrak válečné zásobovací lodi Thistlegorm hluboko pod hladinou Rudého moře patří mezi oblíbené trofeje pro potápěče-sběratele. Duch války odtud nevyprchal.
Nákladní loď s výtlakem 9000 BRT svařili ve válečném spěchu britské loděnice Thomson a synové v roce 1940. Jeden den dostala úderem láhve o bord jméno a hned ráno nato už ji zatěžkávali válečným nákladem. V jejích holderech mizely tanky, motocykly, náklaďáky, džípy, zbraně, munice a tuny pneumatik, oblečení a hory bot. Vše určeno pro jednotky osmého britského armádního sboru v severní Africe. Vše proti Rommelovu Afrikakorpsu.
A Rommel to věděl. Proto jeho letouny hledaly a bombardovaly lodě se stejným nákladem a posláním jako Thistlegorm. Ten byl potopen německou leteckou bombou v říjnu 1941. Plný zásah na zádi. Devět námořníků zahynulo.
Silné halogeny v našich lampách trhají šedivý hrob desítek tun druhoválečné techniky na cáry. Často je vidět, jak ostrý nůž světelného paprsku mává hlubinou napříč: někdo z naší skupiny něco úžasného našel a volá ostatní. Třeba úhledně zaparkovanou lokomotivu nebo čtyřinchové protiletecké kulomety.
Thistlegorm je vrak dvou osudů. Zatímco záď, kam dopadla puma a kde ihned po zásahu explodovala i část složené munice, je silou detonace roztrhána a náklad rozsypaný všude kolem, příď klesala pod hladinu spořádaně a klidně. Tady jsou i motorky stále ještě pěkně seřazené do lajny, jako vojenští zelenáči.
Rozbitá záď ale táhne naši pozornost o to víc. Je tu cítit i šedesát let stará emoce zoufalých námořníků, kteří zásah přežili. Na zádi měl tenhle typ lodi všechny záchranné čluny.
Na přídi jsou pro ty, kteří si pod vodou věří, přístupné i kajuty mužstva. Jsou to tmavé, hrozivé studené kobky. Na veselosti nepřidá ani v jednom skladišti na přídi nalezený náklaďák, jen trochu zaprášený nánosy, u kterého se v kabině řidiče uvolnila sedačka a opřela se o čelní sklo. Ještě ze tří metrů to vypadá, jako by se řidič nebo někdo jiný dodnes opíral o okno zády.
HÁŠARA NA DRUHOU
Takhle vykulené klípky a parmice vás budou okukovat klidně už ve čtyřech metrech. Hlouběji než do osmi s vámi ale nepůjdou, byla by jim zima.
Druhý den. Stejný přístav, tatáž dodávka se zpocenými lidmi, stejný vztekloun u závory, stejná scéna. Jen dnes máme jiného řidiče.
“Hášara,” utrousil od volantu, jakmile před bránou zastavil.
AHA! Hášara je asi pozdrav.
Není. Strážný u brány neodpověděl. Naopak. Na “hášara” si podezíravě prohlédl nejdříve řidiče a potom propasíroval sérii podezíravých pohledů i dovnitř auta k nám, oroseným sardinkám v minibusu.
Znovu vzplála ostrá slovní přestřelka. “Hášara, hášara! Áááá…” uzavřel celé ranní hádání u brány přístavu řidič. Vzdal to. Otočil se k nám a řekl: “Sorry, ale musíte ke své lodi dojít pěšky.”
Bez odmlouvání jsme vyrazili a chlap od závory si něco zapsal.
Hášara znamená nejspíš zákaz vjezdu.
NEJENOM THISTLEGORM
Leckterá nádhera pod hladinou je jako barová tanečnice: dívat se ano, ale nehladit! Sasanka je jedovatá.
Dnes je moře klidnější. Míříme na jih. Kapitánova “GPS” nás vede podél pobřeží k dalšímu vraku: Sallam Express. Druhá v síni slávy rudomořských potopených lodí. Jenomže zatímco válečný Thistlegorm je pozoruhodností do sbírky, Sallam Express je pro otrlé. Potopil se před deseti lety kvůli přetížení, když jeho paluby byly doslova přecpané náboženskými poutníky. Poté co se trajektová loď jednoduše převrátila, utopily se jich stovky.
Proplouváme můstkem – odtud vedl kapitán loď, kterou dovolil tak přetížit, že z ní udělal obrovskou ocelovou rakev. Přístupné jsou i kajuty, nalézáme kufry plné šatů, zrcadlo a hromádku zmuchlané deky v rohu. V jídelně pro cestující sotva začala puchřet překližka na jídelních stolech.
Pod vrakem – leží na pravém boku – se po dně válí nepoužité záchranné čluny. V jednom jsou pod lavičkou ještě boty. Mají dětskou velikost.
BAREVNÝ RÁJ! ALE OPATRNĚ…
Rudé moře není ale jenom Disneylandem pro vrakové specialisty. Korálové ostrůvky nebo jenom barevné kolonie mořských organismů jsou od Hurghady co by žabkou z placatého oblázku dohodil.
Korály. Stěna korálů. Miriády nejfantastičtějších odstínů červené, žluté i fialové. Kolem toho zrcadýlka rybích bříšek. Uchvácený český potápěč – aby mu nic neušlo – jede po korálu skoro nosem.
BUÁÁÁ!
Malou praktickou radu vám dají před ponorem v každém potápěčském centru u teplého moře: nestrkat ruce do děr! Bydlí tam murény.
Prudké mrskání ploutvemi, obrovská spotřeba vzduchu. Úděsné leknutí! V díře korálu je zaparkovaná třímetrová muréna a ta teď otevřela zubatou hubu naplno překvapenému potápěči přímo do obličeje.
Zatímco se vyděšený chudák o čtyři metry blíž k hladině uklidňuje, opakuje si v duchu, co říkal šéf ponorů v hodnosti Master Scuba Instructor Radek Vančura: “Když padnete někde na murénu, nebojte se, že se po vás hned vrhne. Jste pro ni příliš velká kořist. Rozhodně ale na ni už neukazujte prstem. Ruku by si klidně mohla splést s rybkou…”
S takovou zkušeností se každý, koho nudila teorie v kurzu, zpětně v duchu instruktorovi omluví.
V relativně mělkých vodách kolem korálových zázraků přírody nečíhají pro potěšení jenom murény. Veselou příhodu s dušičkou strachem malou jako míček na ping-pong lze zažít třeba i s víc než metrovým napoleonem. To je také ryba. Pozná se podle výrazného hrbu nad očima. Tyhle metrákové potvory ukrutně rády vařená vejce. Krmit se sice nesmějí, ale dost potápěčů si plete volné moře se ZOO a tajně při snídani vejce pro napoleony kradou.
A napoleoni – sice jim cholesterol hodně škodí – si na pochoutku od těch divných “syčících gumových ryb” zvykli. Dokonce už na pamlsek čekají. A když nedáte…, líčí nám kamarád, sotva se vyškrábal na palubu: “Najednou mi ta velryba začala čumákem dloubat do kapes žaketu. A znova a znova. Já si říkal, vona mě snad fakt začala žrát… Ty jsi, Radku, sice říkal, že od nich nebezpečí nehrozí, ale zuby ty mrchy mají taky…”
Ropušnice a perutýni. Obě krásné barevné ryby. Obě s výraznými ostny. Perutýn dokonce navíc s něčím jako závojíčky. Obě žijí v Rudém moři v hojném počtu. A obě jsou sakramentsky jedovaté. Kdo má smůlu a střetne se s jejich ostny, musí si ránu co nejdřív polít buď vařící vodou, nebo alespoň počurat! Pomáhá to! Prý!
A pak jsou tu ještě rejnoci a barakudy…
Hodná placatá rybička – trnucha. Je ale pořádně jedovatá.
NESMRTELNÁ HÁŠARA
Každé ráno, při každém vstupu – a po třech dnech dokonce i při odjezdu z přístavu – bičovala omlácenou karoserii našeho volkswagenu “hášara”. Byla tu i když jsme šli zpátky pěšky.
Záhada narůstala o to víc, že hášara po opuštění přístavu nebylo už slyšet ani v hotelu, ani když jsme objednávali pivo, ani když nám hluboko v uličkách Hurghady vnucovali z luxorských vykopávek ukradeného a tajně přes vojenské pásmo propašovaného zaručeně pravého scarabea.
Hášara bylo přítomno jen na jediném místě: u brány přístavu.
První dny jsme se každého nevyhnutelného konfliktu okolo hášara báli. Pak už jsme se těšili.
Poslední den už nebylo co ztratit. Jakmile jsme projeli branou za strašného řvaní HÁÁŠARRRÁÁÁ!, zeptal jsem se průvodce, Egypťana: “O co se tak strašně denně hádáte?”
“Strážný nám vždycky vnucuje, že auto s tlakovými láhvemi musí zůstat tady a jeho lidi to na loď donesou. Za peníze, samozřejmě. Ale my máme povolení k vjezdu,” odpověděl osmahlý kluk z našeho divecentra.
“Takže hášara je to povolení?” pídili jsem se dál.
“Cože?”
“Proč jste každé ráno na strážného křičeli hášara?” “Že vás vezeme deset. Hášara znamená deset.”
Pokud jste někdy rozmlouvali s Mojžíšem, pak víte, jaké to je dělat rozhovor s Lustigem. Přečte vaše myšlenky dřív, než vás napadnou, a odpoví na ně dřív, než je vyslovíte. Usvědčí vás z povrchnosti a zároveň vám odpustí. Laskavě se na vás usmívá, ale nepřestává přitom být přísný. “Made in Lustig.” Od té doby, kdy v Koktejlu začala vycházet na pokračování jeho kniha “Krásné zelené oči”, sledoval jsem Arnošta Lustiga zhruba v půlročních intervalech – přijížděl do Čech z Washingtonu, kde učí tvůrčímu psaní. Na čas se stal šéfredaktorem českého Playboye, na karlovarském filmovém festivalu tančil s americkými herečkami. Objevoval jsem čím dál víc jeho tváří, které mi unikaly. Tak například Bohumil Hrabal ve své knize vzpomíná na pobyt v Americe. Na ulici se střílelo, a Arnošt Lustig se zeptal policisty s pistolí v ruce, kde je nejbližší stanice metra. Ta tlustá obálka od něj přiletěla s americkým Federal Express z Washingtonu D. C. přes Atlantik za tři dny. Odpovědi na více než padesáti stranách A4. Trvalo rok, než jsem našel sílu proškrtat text do délky únosné pro časopis. Tušil jsem, že za tím vším je posedlost pravdou, kterou jsem se teprve učil rozeznávat, natož abych ji chápal. Považuji Arnošta Lustiga skoro za ztělesnění uplynulého století, a protože v různých knihách a rozhovorech mluvil snad úplně o všem, začal jsem tak, že jsem se zeptal na něco, co se nestalo, ale stát se mohlo…
Arnošt Lustig
Zkuste si představit následující scénář: Atentát na Hitlera se povedl, není žádná světová válka, žádné vyhlazovací tábory, dokonce ani žádná sovětská armáda v Čechách. Jak se odvíjí váš život?
Pane Michalec, vaše otázka má pět částí. Vím jen o jednom atentátu v roce 1944 skupiny německých vysokých důstojníků a generálů kolem plukovníka Stauffenberga, který selhal jen o vlas, měl nedozírné následky pro všechny osnovatele a jejich rodiny a jistě otřásl sebevědomím a zpupností nacistického velení. Zároveň je přiměl ještě zukrutnit všechno, co bylo už i tak nelidsky kruté, a vést válku proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli na život a na smrt. Co by se stalo, kdyby se atentát povedl, na ten námět bylo napsáno už několik spisů, stejně jako o atentátu samém. Německým spiklencům nešlo o spravedlnost ani o mír, chtěli jen vyměnit koně a vůdce, umožnit Německu vítězství, zabránit neodvratné a dalekosáhlé porážce.
Nedávno probíhal v české televizi německý seriál “Hitlerovi muži”. Šokoval mě tím, že mnozí Hitlerovi generálové s ním nesouhlasili a vlastně ho nenáviděli.
Vyšlo i několik knih, v nichž se vysocí a mnohokrát vyznamenaní němečtí důstojníci snaží dodatečně omluvit, když nemohou zločiny armády a elitních policejních jednotek vysvětlit povinností vojáka bránit Vaterland, bez ohledu na to, kdo sedí na ministerstvech a kdo je jejich vrchní velitel. V těchto knihách se povinnost klade výše než mravnost, rozkaz se nadřazuje svědomí, slepota se skrývá za nevidomost. Ale navzdory všemu i tyhle knížky, které se tváří omluvně a učitelsky, nejsou o lítosti ani o pokání, stejně jako nešlo o pokání a lítost spiklencům, i když si Hitler takové štěstí, že se jim to nepovedlo, nezasloužil.
Měl jsem původně na mysli, co by se stalo, kdyby se nějaký fiktivní atentát na Hitlera uskutečnil dřív, než vznikly koncentrační tábory.
Nutíte mne, abych spekuloval. Abych si vybral z možností, které nepřišly. Abych snil. Jedno vím jistě: byl by naživu můj otec, kterého zaplynovali v Auschwitz-Birkenau, protože měl brýle. A protože nikomu opravdu nezáleželo na jeho původu, jestli má plavé vlasy, modré oči a jaké má předky, jestli z nějakého nomádského kmene, podobného Beduínům, anebo české bratry, kteří se buď vystěhovali ze země, nebo se obraceli na jinou víru. Měl jednou na prsou našitou židovskou hvězdu a to stačilo, aby ho nechali spolykat a nadýchat se dávky cyklonu B. V každém případě si vzali jeho byt, jeho šaty, jeho peníze, pak jeho vlasy, kůži a kosti na hnojivo, aby Heerenwaffe a německé zázemí měly co jíst. Tak to přece udělali se šesti, ne-li více miliony Židů s velkým začátečním písmenem a židů s malým začátečním písmenem. Měl bych své kamarády, kteří by dospívali a stárli se mnou a nezahynuli by bitím, hladem, nemocemi, nebo zase nakonec cyklonem B v podzemních komorách, které se tvářily jako sprchy, ve svých čtrnácti letech. Bylo by na světě o dvanáct milionů víc lidí, kteří zahynuli bez viny za zpupnosti a nadřazenosti Němců, anebo, přesněji i spravedlivěji řečeno, německých nacistů a všech, kteří s nimi ty rozhodující roky souhlasili, podporovali je a podíleli se na slávě německé armády, dokud postupovala, a na kořisti, kterou brala cestou. Jak vidíte, snít není vždycky jenom sladké.
Jak by se odvíjel váš život, kdyby nic z toho nebylo?
Ve skutečnosti se nemůže odestát, co se jednou už stalo. Mohou se snad jen zahojit rány, zahladit jizvy, pozapomenout na to nejhorší, když ne všechno to špatné, zvýraznit – ve jménu naděje – to lepší. Musíme si s tím už poradit. Ale jak by se odvíjel můj život? Tajně se vám přiznávám, to jsem měl na mysli nesčíslněkrát. Všichni se ptáme, tajně i méně tajně, co by se stalo, kdyby. Co by ze mě bylo? Jaké náhody by si se mnou zahrály? Za jakým světlem bych šel? V jakém šeru bych zabloudil? Jakého kompasu bych se držel, která střelka by mě svedla, zavedla nebo vyvedla? Kterého barometru bych si všiml, a kterého ne? Od koho bych se učil, kdo by mě odradil, varoval, zarazil? Co bych si vybral ze všech možných povolání, jaké sklony, co rozumného a nerozumného by mě svedlo ve volbě zaměstnání? Jaký je rozdíl mezi povoláním, k němuž něco člověka volá, vyzývá, a zaměstnáním, jímž se živí? Stal bych se letcem, automobilovým závodníkem, obchodníkem, řemeslníkem, dobrodruhem? Soudcem, učitelem? Tuhle otázku jsem si kladl už od čtrnácti roků. To “co kdyby”. Kolik toho člověk smí svádět na okolnosti? Později jsem slyšel, že Carusovi vymlouval učitel, aby se učil zpívat – a kdo si dnes pamatuje jméno toho učitele? Lincoln prý prohrál ve volbách do amerického senátu, aby se za dva roky nato stal prezidentem Spojených států. Do jaké míry je tedy to hlavní dynamo v nás, ne mimo nás? Smetana ohluchl, a složil to nejkrásnější. Stal bych se reportérem, jakým jsem se stal rád, na radu kamaráda, který se dožil konce války a zahynul několik měsíců po ní? O tomhle starším kamarádovi – bylo mu už přes dvacet – bych mohl napsat snad knížku, a stejně bych zůstal s pocitem, že jsem ho vystihl jen z malé části, že mu dlužím víc, než mohu postihnout slovy.
Takže věříte, že byste nakonec zase psal, ať by se stalo cokoli, protože vám to bylo prostě dáno do vínku, předurčeno?
Psal bych knížky o ponížení člověka, o lidech pod tlakem. Co z lidského tvora zbude, když ho vysvléknou do naha, ze všeho, čím předtím byl, pokořují ho ve dne v noci, dokud žije, aniž by se před ním tajili, že je odsouzen k smrti, bez toho, že by něco zlého udělal, ale protože se narodil ze svojí matky, svému otci. Vtloukají jemu i lidem kolem něj, že každý už přišel na svět se svým rasovým předurčením, buď jako árijská, nordická rasa, anebo jako méněcenná rasa, aby byl zabit, nebo aby zabíjel, aby byl otrokem, nebo zotročoval ty ostatní, a že některé země jsou vyvoleny, aby vedly nebo ničily ty druhé, jak v sobě může člověk zachránit nebo znovuvzkřísit to dobré, protože v každém z nás je i to špatné, přizpůsobivé a lhostejné a sobecké a pudové, zvířecí, a není to ničí vina, protože tak to je, do takového světa a tak jsme se narodili. Americký spisovatel William Faulkner, jeden z nejlepších v mé generaci, věřil, že největší vítězství dobra nad zlem není jen v činu slušného člověka proti špatnému jedinci nebo skupině, i když to samosebou také, ale v srdci, které překoná to horší a dá možnost tomu lepšímu v sobě proti tomu horšímu a nejhoršímu v neviditelném zápase o to, co člověk nakonec udělá, co nechá promluvit ve svém srdci hlasitěji, protože to obojí je v nás snad už vrozeno a o výsledku – nikdy snadno dosažitelném – rozhodujeme každou vteřinu své vědomé existence. Jeden z jeho učitelů, anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad, byl přesvědčen, že každou takovou šanci má člověk jen jednou, a selže-li, už se nikdy nezbaví stínu porážky, i kdyby byla tajná a neviditelná jako noc a její nejhlubší záhady. Věřil, že víc než jakékoliv vítězství je čest. Pro Conrada se zápas v duši člověka odehrával mezi zbabělostí a odvahou, strachem a smělostí, odpovědností a lhostejností, ctí a nečestností.
Vítězství člověka je v tom, že se přikloní na stranu dobra – i za tu cenu, že prohraje?
Vítězství člověka je v jeho mravnosti. Protože na každou krůpěj mravnosti připadá kapka nemravnosti, jako na červenou krvinku bílá. V každém z nás. Máme tu úžasnou možnost volby. Šlechetnost proti démonu zla. To souvisí s tím, co chceme, čím se staneme. Čím chceme, čím nechceme být. Nechci se citovat, abych nebyl směšný. V jedné ze svých knížek o děvčeti z mé generace, kterou jsem pojmenoval Dita Saxová a jež skutečně žila, i když ne přesně, ale možná jen přibližně jako v mojí knížce, je jedno z jejích rčení: “Život není to, co chceme, ale to, co máme.” Dá se s tím trochu cvičit. Život je jistě i to, co nemáme, nebo co ani nechceme. A není to také to ze všech nejpovzbudivější rčení. Nedává moc místa naději, spíš odevzdanosti, smíření s daným stavem, jako by snad nešel změnit. Vede taková odevzdanost až k sebevraždě? Někdy je pochybná nejenom otázka, co je život, ale i každá odpověď na to, a o tom je ta knížka. Tak chcete ještě slyšet, jak by se odvíjel můj život? Rád bych vám na to odpověděl, kdybych to dokázal. Třeba bych se nešel učit ani krejčím, ani ozdobníkem, ale chodil bych do školy. Třeba ne. Nevím, jak to mohu vědět?
Váš příběh je vlastně příběh 20. století. Se všemi jeho propastmi a vítězstvími. Dá se to takto říci?
Ačkoliv je člověk tvor sebestředný, protože musí, aby nebyl na obtíž těm druhým, a musí se naučit o sebe postarat, netroufal bych si pokládat pouze svůj příběh za příběh století. Na takovou namyšlenost ani nemám. Nedám si to vyvrátit ani dvěma dokumentárními filmy, které uvedli dva američtí režiséři. Prvního zajímá, jak jsem se vyrovnával se svou koncentrační minulostí, a jeho film se jmenuje Evropa proti člověku. Ten druhý má název Nahoře a dole. Bojovník. Naštěstí ten druhý snímek je o někdejším válečném letci Royal Air Force, který utekl z Prahy, aby se dostal do Londýna, ale složitou cestou přes Itálii, a moje role je komentovat a porovnávat jeho a svůj osud. Jak víte, učím na univerzitě, mezi jinými předměty i jak se píše povídka. Snažím se studenty přesvědčit, že každý z nás je příběh, který stojí za zaznamenání. Na papíře nebo na celuloidu. Literatura věří, a tím je nenahraditelná, že každý život, třebaže ne pozoruhodný od začátku do konce, jen v některém výseku, díky nějakému činu, vášni, motivu, touze, je jedinečný. Ve svém důsledku to znamená, že můj život je zároveň otisk mnoha jiných životů, jiných dějů. A ve svém dalším důsledku to znamená, že i bez mého souseda, kterého nemám rád, nebo s kterým dokonce nemluvím, nebo on se mnou, by byl můj život chudší, stejně jako by se bez mé existence ochudil jeho život. Jak známo, a řekli to už jiní, rozdíl mezi životem a literaturou spočívá mimo jiné v tom, že v životě víme jen málo o sobě i o těch druhých, včetně těch nejbližších, jako matka, otec, babičky, tety a tak dál. A je to možná i v něčem lepší, nevědět všechno. V literatuře se naopak musí vědět všechno, vyjevit všechna skrytá a poloskrytá tajemství, jinak to není literatura (a není to ke čtení). Ve skutečném životě se někdy na mnoho otázek za některých okolností neptáte. Literatura klade všechny. Vždycky. Literatura kotví v mravnosti, dokonce i když popisuje nemravné. Čím je člověk starší, tím bytostněji chápe propojení všech se všemi. Není to náhoda, když Tolstoj prohlásil, že kdekoliv na světě je nějaký žebrák, má neodbytný pocit, že také žebrá. Každá matka, kterou potkám, je zároveň moje matka. Posuzuji ty druhé na základě vlastních zkušeností a chovám se, jak se chovám, i díky jejich zkušenostem. Nemohu – nechci – a nesmím být šťastný uprostřed cizího neštěstí. Co potká dneska někoho, může potkat zítra mě… Podílíme se všichni viditelně i neviditelně na všem. Literatura se svým “každý člověk je příběh” nám to připomíná. Ze všech prostředků, které člověk má, je literatura to poslední, čím se dobírá přinejmenším potvrzení svých vlastních pochyb, výhledů a nadějí, aby shledal, že není sám. Takže: můj život by mohl být příběhem dvacátého století, jen asi jako je kapka rosy zrcadlem oblohy. Lidská mysl, duše člověka, jeho světaběh se spíš podobají ohlazovanému, stále drsnému kameni, omílanému prudkou i tichou vodou, zkoušenému vichry, vedry, bouřemi.
Co byste tedy do toho vašeho a zároveň společného příběhu vložil? Třeba do zprávy pro nějaké Marťany nebo jiné ufony?
Hm, ptáte se mě, z čeho bych to utkal? Odkázal bych vás i je opět na literaturu. (Nic jiného tak dobře, nebo, abych tak řekl, familiérně neznám.) Odkázal bych je na citovou paměť člověka. Co si o sobě objevil za tisíc let, když už zahajujeme tu novou tisícovku, kdy si takové příběhy o sobě zapisuje. Na ty nejlepší, nejvýraznější, nejintenzivnější příběhy, které už v sobě někdo z našich předchůdců neudržel, jimiž překypoval a bál se exploze, jako by se asi bál výbuchu přetopený parní kotel, kdyby měl dar uvažovat a vyvozovat z toho důsledky. Románu, jak ho známe, je přibližně tisíc let. Traduje se, že první, kdo sepsal členitý příběh protkaný jinými příběhy, zvaný román, byl tak vášnivě naplněn svými zkušenostmi, že nevypsat se z nich, zahynul by přetlakem smutku, neschopností to sdělit, pocitem zoufalství. Mimochodem, první takový román napsala žena. Japonka Šikibu Murasaki, členka císařského dvora v Kjótu, léta Páně 1008. Jmenoval se Příběh Gendžiho. Když se paní Murasaki ptali na její spisovatelské zdroje, co ji inspirovalo a je-li její příběh ve všech ohledech pravdivý, protože jako pravdivý působí, odpověděla, že se jí zdálo neodpovědné, nepřijatelné nechat si pro sebe, co by nemělo upadnout v zapomenutí. Věděla tak jistě, jako že dýchá nebo jako je nebe nad hlavou, že takový příběh musí vejít ve všeobecnou známost, nezůstat utajený nebo jen pro zasvěcený, omezený kruh. Mohl bych jí to potvrdit, třebaže od roku 1008 uplynulo už tolik vody.
Jak se mění váš pohled na to, co jste napsal vlastně před čtyřiceti lety?
Musím se tázat, v jakém smyslu. To nejlepší z toho, co jsem napsal – nebo o čem si to myslím, a měřítka jsou určitě relativní a osobní – ze mě vyhřezlo (promiňte, trochu zapomínám na opracovávání a hodně bezesných nocí) pod tlakem, po kterém se možná každému staršímu autorovi stýská. To je ten tlak, o kterém věděla už moje dávná japonská předchůdkyně. Co jsem viděl mezi svými šestnácti a osmnácti, se mi z odstupu zdá úděsnější než kruhy pekla, jak je popsal italský básník Dante. Ne proto, že jsem byl jednou z obětí. Naučil jsem se nedívat se na sebe jako na oběť, protože by mě to užíralo. Muselo to jen ze mě ven, nějakou záklopkou, abych předešel výbuchu. Člověk není parní kotel, a tak mu jen puká hlava. A protože naše nervy jsou asi jako vlákno v žárovce a shoří, když do nich vteče silnější proud, než jaký unesou, místo světla nastane tma a z rozumu se stane nerozum a z normálního nenormální. Dotyčný nebo dotyčná v nepříznivém případě může jen nastoupit volné místo v ústavu pro choromyslné. Nebo ne. Což neznamená, že by kdokoli, kdo byl v lágrech, měl právo myslet si, že není šílený. Něco jsem ze sebe dostal psaním před těmi čtyřiceti, možná už padesáti lety. Bylo to, co jsem chtěl. Ale nedostalo to vždycky dokonalý tvar a neobsáhlo to pokaždé všechno, nebo ze všeho to nejdůležitější. Chyběl tomu odstup i přehled. Ta tajemná dimenze, za kterou může autor zaplatit jen uplynulým časem, který máme všichni spočítaný. To tajemné vlnění, kterému se v literatuře říká rezonance. Prostor domyslet, nechat doznít. Nebo krátce – dokonalé dílo. Soulad obsahu a tvaru. Je těžké to od sebe chtít, když to člověk ještě zdaleka neumí. A přece… Nic jiného, než se o to pokusit, mu nezbývá. Není-li to tedy dokonalé, může to být alespoň ryzí. Může to obsáhnout zkušenost z první ruky, ozvěnu dějů ještě čerstvých. Ale musí to dosáhnout autorova stropu. Aby věděl ve svém nejhlubším nitru, že více nemohl. Nesmí jít pod své možnosti, i kdyby měl za poslední tečkou padnout vyčerpáním. Jistě má každý autor, který by dostal podobnou otázku, první podnět se omlouvat. Vysvětlit, v čem se jeho pohled mění, ale i v čem se nezměnil ani o vlas. Řekl bych, že v něčem jsem shovívavý, v něčem ne tolik. Jak se asi na sebe dívá dospělý, aby si připomenul, jaké byl dítě? Nevidí se už dětským pohledem, ale spatřuje svoje vítězství očima dospělého. Nemyslím snad ani na to, jak se můj pohled mění. Jsem rád, že něco z toho stěžejního, co jsem chtěl a co jsem napsal už tenkrát, jsem neodkládal. Jistě by se ledacos rozpustilo ve vzduchu a už nikdy bych to nenapsal. Je to tajemství psaní, které odměňuje mladou energii a nahrazuje jí nedostatek řemeslné zkušenosti. Rané práce mají přednost v nerozbředlosti obrazů, v nezkreslenosti řeči, která ještě zní živou ozvěnou, v prudkosti, jakou se otiskly děje, které skoro ještě ani nemají svoje včera, do mysli, srdce a duše člověka, který píše.
Takže jste byl tenkrát energický a prudký?
Vzpomínám si na sebe coby třicátníka s vlajícími prapory. Uplaval jsem kilometr za dvacet minut. Ota Pavel a náš kamarád Hamšík byli o minutu dvě lepší. Není to rekord, ale dneska mi to trvá jednou tolik a chýlí se to už k pětačtyřiceti minutám. Měl jsem tenkrát štěstí. To štěstí, jehož skutečné rozměry vidíme až s odstupem, i když nám to ani původně úplně neušlo. Když se vyplavily na povrch ty temné a nejčernější stránky doby, do které jsem se narodil a jejichž příznaky vypadaly dlouho jako dětské nemoci, jako chyby na kráse, které i průměrný doktor odstraní, dělalo se mi zle od žaludku. Mé noci naplnilo bdění a strach. Začalo mně to připomínat válku. To nejhorší, nejpodlejší, nekonečně smrtonosné. Najednou si to začalo podávat ruce. A shledal jsem – a shledávám do této chvíle – že jsem měl neobyčejné štěstí a nějakého strážného anděla. Tenkrát byly za námi procesy se Slánským a nepřátelským centrem, většina odsouzených židovského původu. Potkával jsem lidi, kteří se na procesech podíleli, mezi nimi kata – řezníka, který mi v hospodě v Holešovicích u jatek vylil své srdce, jak to bylo, jak Šling vypustil do kalhot, co už neudržel, a jak Slánský pod smyčkou plakal, že mu slíbili něco jiného, a jak se chovali ti ostatní. Byli to gangsteři, hotoví na pokyn šéfa gangu se mezi sebou pozabíjet navzájem. Nechci se pouštět do podrobností. Vystoupil mi na čele studený pot, když jsem jel tramvají číslo jedenáct a cestou od Muzea dolů po Václavském náměstí se dočetl v deníku Práce, že židovští doktoři v Rusku, kteří otrávili Maxima Gorkého, chtěli zabít Stalina. To mně teprve šlo na třicet. Je to otázka, která zní nevinně, ale proudí v ní vysoké napětí, pane Michalec. Takhle to zhruba bylo. Můžete to svést na mou povahu, ale z mého dnešního pohledu mých tehdejších třicet vypadá báječně. Jak říkají ti ještě starší než já dneska: Kde jsou ty časy! (Tu ironii si k tomu připočtěte.)
Jaký máte recept na dlouhou literární kariéru? Jsou lidé, kteří se vypíší za pár let?
Předně musíte žít. To je první podmínka. Čím více toho chcete sdělit, tím si musíte vymodlit delší existenci. To je jednoduché, není-liž pravda? K tomu druhému jen tolik, že to někdo pozná, jiný ne. Chtěl bych patřit k těm prvním.
Znamená být spisovatelem pořád tu nejvyšší ctižádost a zároveň nejvyšší požadavky na člověka a na sebe sama, jak řekl Ota Pavel?
Snad ano. Jak pro koho. Ota Pavel nebyl první, kdo to řekl. Přečtěte si Maxima Gorkého, Ernesta Hemingwaye nebo Jacka Londona, Čechova, mladší i starší. V literatuře obstojí jen to nejlepší. Neumění propadá nemilosrdně sítem umění. Umění nezná slitování. Literatura znamená pravdu. Tu nejvyšší hodnotu naší existence. Pravda je jako panenství, buď někdo je ještě panna, nebo už není, nic mezi tím, není žádné částečné panenství. Promiňte. Myslím, že to říkal tak nebo podobně Hemingway. Dnešní spisovatel má možná jiné náměty, jinou filozofii, hlásí se k proměnným hodnotám, má jiné zkušenosti, ale řemeslo je stále totéž. Alchymie mísící slova, věty, pravdu, vášeň, mravnost s tím posledním cílem, sdělit svou pravdu co nejvěrněji. Co nejpůsobivěji. Strhnout čtenáře svým směrem. Asi jako to popsala ta naše japonská pramáti v Kjótu na císařském dvoře roku 1008, když zplodila první román. Není to jenom převyprávět příběh (cituji ji) o dobrodružstvích někoho jiného. Dochází k tomu vlastní zkušeností, událostmi, které v nás vyvolaly takové pohnutí, takové vášně, že už je nelze uzavřít jen ve vlastním srdci. Znovu a nanovo se bude zdát něco v životě našem i lidí kolem nás tak významné, že i pouhá myšlenka na to, že by se to mohlo zapomenout, je neudržitelná. Nesmí nikdy dojít k tomu, že by se to naši současníci nedověděli. To je literatura a požadavky kladené na spisovatele, na každého spisovatele, v každé době, za všech okolností, na jakémkoliv poledníku, rovnoběžce, s jakýmikoliv podmínkami. I dnes jsou vynášeny nad autory rozsudky smrti, ne za to, co spáchali, ale za to, co napsali, jako nad Salmanem Rushdiem. Zároveň dostávají spisovatelé jednou ročně Nobelovu cenu a milion dolarů odměny. Ne vždycky ti nejlepší, ale vždycky spisovatelé. Někteří se stanou prezidentem země.
Co říkáte svým studentům na univerzitě tvůrčího psaní? Vštěpujete jim nějaké hlavní pravidlo?
Hlavní pravidlo je nelhat, ani sobě. Snažit se o to nejdokonalejší, obětovat tomu všechno. Málokdo ví, že Cervantes měl jen jednu nohu. Čtenář se většinou nedozví, kdo při psaní oslepl, ochroměl, dohnalo ho to k sebevraždě. Takových spisovatelů a básníků je hodně. Hodně soutěžících v tomhle závodě odpadne. Ti, co vytrvají, si získají slávu, ale často až po smrti nebo kdy jim už na slávě nesejde. Literatura se trochu podobá holandským zahradníkům a zemědělcům, kteří vytlačují moře z pevniny, milimetr po milimetru, aby moře pevninu nespolklo. Je-li barbarství v přeneseném smyslu toho nespravedlivého pojmu takové moře a civilizace pevnina, pak spisovatel upevňuje nebo rozšiřuje civilizaci milimetr po milimetru a dbá na to, aby ji moře nezhltlo. Spisovatel, i kdyby popisoval to nejhorší, musí mít mravní měřítka, s nimiž se jeho čtenář může nebo by měl ztotožnit. Spisovatel by měl vědět, že i ta nejideálnější myšlenka bez mravnosti upadne. Člověk bez mravnosti je jen oblečené zvíře. Doba bez mravnosti je odsouzena k zániku, někdy beze stop, jindy s ozvěnou, které říkáme dějiny. Nikdo od sebe nemůže čekat zázraky, studenty nevyjímaje. Vštěpuji svým žákům, co jsem se naučil, ale co si musí ověřit sami, aby se vyhnuli omylům, kterým jsem se nevyhnul sám, aby neházeli flintu do pohanky, jak říkal pan Voskovec, předčasně a aby nepsali, když je bolí hlava. Aby se nepovzbuzovali alkoholem nebo drogami, které by jim zničily rozum. Dělím se s nimi o zkušenosti jako starší běžec na dlouhou vzdálenost a pokládal bych si za čest, kdyby mě předběhli, jako jsem kdysi sám chtěl v mládí předběhnout. Zároveň jim chci ještě ukázat zuby a prokázat, že můžu ještě kousat.
Je na té práci něco, co vám vadí?
Nemám rád, když se na semináři mluví zbytečně o penězích. Ale zároveň vím, že peníze jsou důležitá věc. Moje manželka, když jsme neměli peníze a odkazoval jsem ji na příští měsíc, až dokončím povídku, že dostane víc, než vůbec čeká, mi na to řekla: “Tak běž a řekni to v mlékárně.” Jedna starší studentka, asi čtyřicetiletá, je to relativní jen k věku studentů, kterým je v průměru kolem dvaceti, znala Hemingwayovu ženu Mary a ta jí vyprávěla, jak po líbánkách coby novomanželka připravovala večeři pro manželovy spisovatelské kolegy. Chvěla se celý den předtím trémou. O čem s nimi bude mluvit? Spisovatelé jedli a pili a k její úlevě a údivu se nebavili po celý večer o ničem jiném než o honorářích. Nerad se studenty vyjednávám o známkách, protože stejně vím, že budoucnost ani přítomnost spisovatele jednak na známkách nezávisí, a za druhé je těžké známkovat nadání nebo povídku. Ale jednou ke mně přišel žák a zeptal se mě, jestli by mu zlepšilo známku, kdyby přivedl příště do třídy tetu, která byla až do jeho smrti sekretářkou, písařkou a přítelkyní Isaaca Bashevise Singera. Odhadoval jsem to tak na dvojku a řekl jsem mu, aniž bych mu něco slíbil, aby tedy pozval svou tetu. Ta přišla a odříkala ve třídě asi už mockrát omletou přednášku, v které toho moc neřekla. Tak jsem ji pozval do kanceláře. Řekl jsem jí, že mě zklamala. Ne, že synovec očekával od její návštěvy zlepšení béčka. A že už z lásky k mrtvému Singerovi a k pravdě by mně měla povědět něco, co bych se nikdy nedověděl, nebýt jí. Řekla mi, že i když dostal Singer Nobelovu cenu, neopouštěl ho strach, že umře v chudobě. Musela mu koupit kabát ze svého, protože se nehodilo, aby chodil v ošoupaném kabátě. Nevěřil, jako mnoho jiných stárnoucích autorů, že je tak dobrý. Schovával si noviny, ve kterých byla nějaká zajímavá zpráva, ale málokdy je použil, protože jich měl ve skříních celé metráky. Pak se pochlubila důvěrnostmi, které šly stárnoucímu autorovi jen ke cti. Mluvila o skromnosti spisovatele, o jeho ostýchavosti, když ho zvali na besedy. Nesl svou ostýchavost jako nemoc. Nedal si vymluvit, že to není nemoc. Snad to opravdu byla nemoc. Jiná moje studentka měla zajímavé jméno, Lindbergh. Zeptal jsem se jí, jestli není příbuzná se slavným letcem, který přeletěl v rekordním čase a jako první Atlantský oceán. Odpověděla mi, že to je její tatínek. Stejně mi na takovou otázku odpověděla Babelova dcera a na večírku mi znělo povědomě jméno jejího manžela, Bronstein. Není příbuzný Trockého? Jo, to je můj dědeček, odpověděl. Ospalá studentka v mé třídě se jmenovala Moserová. Ano, byla to rodina majitelů slavných skláren v Čechách. Takže nevštěpuji jen já svá moudra studentům, studenti se mně starají o zajímavosti také. Až půjdu do penze, budete se divit, co o svých učitelských zkušenostech sepíšu. Taky zdůrazňuji hned při prvním setkání, že není na světě učitel, který by je naučil všechno. Musí se sami naučit nacházet u každého učitele něco, pokud možno to, co nejvíc potřebují.
ARNOŠT LUSTIG se narodil 21. prosince 1926 v Praze. “Vyrostl jsem ve čtvrti velmi chudých dělníků a nezaměstnaných, se kterými jsem přicházel do styku, když jsem vyrůstal,” říká o svém dětství. “Když jsem přišel do koncentračního tábora, viděl jsem, že můj život v sobě zhustil jejich předešlé životy. Byl však mnohem tvrdší.” Z měšťanky byl v roce 1939 vyloučen – po uplatnění norimberských rasových zákonů. Pracoval jako krejčovský učeň a později jako ozdobník v dílně na výrobu kožených předmětů. V šestnácti byl odtransportován do Terezína. “Vzpomínám, jak jsem v září roku 1944 vystoupil z vlaku na rampu v Osvětimi-Birkenau. Cítili jsme se jako zvěř při zatmění slunce, při lesním požáru nebo před zemětřesením. V průběhu několika minut byli všichni – děti do patnácti let, ženy a muži nad čtyřicet, nemocní, brýlatí, šedovlasí – v koupelnách, kde cyklon B padal ze sprch místo vody.” “Z patnácti tisíc židovských dětí se vrátila necelá stovka – mezi nimi Arnošt Lustig,” píše Aleš Haman v monografii věnované právě Arnoštu Lustigovi. Z koncentračního tábora uprchl téměř zázrakem – při přepravě do Dachau napadl jejich vlak americký stíhač. V nastalém zmatku Lustig ještě s jedním přítelem vyskočil z vlaku – a dostal se až do Prahy. V poválečných letech vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze a pracoval jako novinář. V roce 1949 se v Izraeli oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí izraelské armády a básnířkou. Noc a naděje, první kniha, vychází v roce 1958. V témže roce vychází další kniha Démanty noci a Arnošt Lustig se stává redaktorem Mladého světa. Následuje Ulice ztracených bratří (1959), Můj známý Vili Feld a První stanice štěstí (1961), Noc a den, Dita Saxová (1962), Nikoho neponížíš (1963), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Tato kniha i její filmové zpracování dosáhly světového ohlasu. Od roku 1960 je scenáristou na Barrandově. Sovětská okupace zastihla Arnošta Lustiga na dovolené v Itálii – do Čech se už nevrátil. Žil v izraelském kibucu, v Jugoslávii napsal scénář o Titovi a odešel do USA – s deseti dolary v kapse. Působil na několika univerzitách, až zakotvil ve Washingtonu D. C. Tady ho také zastihla například výroční cena amerických knihkupců.
Místo medailí z drahého kovu olivové věnce, přísné tresty za porušení podmínek svatého míru, nemožnost účasti na hrách pro nemajetné, zákaz vstupu ženám do hlediště. Takové byly olympijské hry ve starověkém Řecku, pořádané na počest hlavního boha Řeků Dia.
Poslové se vypravili do všech končin obývaných Řeky, aby oznámili datum olympijských her, které se muselo krýt s úplňkem měsíce, a vyhlásili podmínky svatého míru. Kdo je nedodržel, byl přísně potrestán. Do Elidy se scházely delegace a poselstva ze všech stran. Olympia se stala ohlušujícím místem vítajícím mnohatisícový dav hostí. Každý Řek, který nemohl spatřit Feidiovu sochu olympijského Dia, se cítil nešťasten. A právě obětováním Diovi olympijské hry začínaly. Na olympijský stadion se vešlo 40 tisíc diváků a býval zaplněn již před svítáním. Lidé se tlačili i na okolních pahorcích. Při východu slunce všechny přivítal hlas trubky. Rozhodčí a pořadatelé v purpurových pláštích uspořádali průvod po ploše stadionu. Po novém zatroubení vyvolal hlasatel závodníky, aby složili přísahu. Her se nesměli zúčastnit otroci, barbaři a soudně trestaní Řekové.
První den se uskutečnily soutěže v běhu a zápasy: holýma rukama, pěstmi a zápas kombinovaný. Z běžců získal největší slávu Leonidas z Rhodu, jenž si ze čtyř her přinesl vždy tři věnce. Mnozí vložili do závodu všechny své síly. Slavný sparťanský běžec Lada se v cíli zhroutil a zemřel.
Druhý den následoval pětiboj sestávající z běhu, hodu diskem, oštěpem, skoku do dálky a zápasu. Některým diskařům se podařilo přehodit disk až na druhý břeh olympijské řeky, což byla vzdálenost přes 50 metrů. Diváci byli proto často upozorňováni na nebezpečnost této soutěže. Hry pak pokračovaly soutěžemi zápasníků, boxerů a pankratistů. Se zápasem je spojeno jméno Milóna z Krotónu, jenž získal šest olympijských vítězství a byl srovnáván s Heraklem. Jeho slávě se přiblížil Diagorás z Rhodu, i když dosáhl pouze jednoho vítězství. Následující den se na hipodromu konaly nejstarší a nejoblíbenější dostihy vozíků tažených koňmi.
Poslední den bylo slavnostní vyhlašování vítězů. Ti potom byli v chrámu boha Dia ověnčeni olivovými věnci převázanými bílou stuhou. Olivové věnce vítězi zaručovaly věčnou slávu, úctu a prestiž ve všech oblastech života a Řekové si jich cenili víc, než kdyby byly ze zlata. Hry končily slavnostním průvodem, kdy za zvuků fléten a hymen, zpívaných na počest zakladatelů her Herakla a Iolaila, kráčeli k oltáři dvanácti bohů vítězové s věnci na hlavách a s palmovými větvemi, aby jim poděkovali. Následující hostina byla definitivní tečkou za olympijskými hrami. Ale než nabyly takovouto podobu, uplynuly stovky let. První olympijské hry se konaly roku 779 před naším letopočtem a měly pouze jednu disciplínu – běh. Od toho roku se začal zaznamenávat seznam olympijských vítězů a bylo určeno i čtyřleté období mezi konáním jednotlivých her. Ale v Olympii, známé jako kultovní i sportovní středisko, se celořecké soutěže konaly dávno před tímto datem.
