Každý druhý Čech tam jezdil. A tak každý druhý bude vzpomínat na veselé příběhy z letních dovolených v dunách písčitých kempů. Vyprávět o studených Němkách a teplém pivu. O proslulých FKK plážích, kde se koupalo “úplně bez”. O kempech se sociálním zařízením připomínajícím gulag, o výborných “wurstech”, silném studeném větru a ještě studenějším moři. Při vzpomínkách se většině z nás objeví v očích sentimentálně sarkastická jiskra z pocitu něčeho podivně známého, ale vzdáleného. Vše je pryč a zbývají jen bizarní vzpomínky na levné dovolené v bývalé NDR.
DÁVNÁ KRÁSKA
Řeč bude o území, které leží na severu od našich hranic a nazývalo se Východem. Východoněmecké pobřeží bylo pro české turisty totalitní doby jediným bezproblémovým přístupem k moři. Před dvanácti lety se východní Německo stalo opět Západem. Naši turisté se odvrátili od baltského pobřeží a jezdí se zcela logicky vyhřívat k mořím jižním. Jak vypadají dnes letoviska lemující Balt, jsem se vydal zkoumat s velkým potěšením. Jako bych znovuobjevoval dávnou studenou krásku, milovanou kdysi z převeliké nouze. Aby byl obraz současnosti kompletní, přesouval jsem se po pobřeží bývalého východního Německa směrem do Německa západního. Musím říci, že vzpomínky na minulost mě ale provázely neodbytně jako příběhy z povedeného abiturientského večírku…
ROSTOCK
Rostock stále platí za průmyslové a námořní centrum bývalého “východoněmeckého” pobřeží. Plakátová kultura jasně signalizuje, že i Rostock směřuje z východu na západ.
“…Tento hotel, ve kterém vy spali, na podzim půjde pryč,” oznámila nám průvodkyně roztomilou češtinou hned v úvodu. Jako by v ní bourání panelového hotelu probudilo vzpomínky na válku, pokračovala: “Já byla v Ústí nad Labem do devatenácti, pak odsunuli. Pak učila ruštinu a angličtinu v Rostocku, teď provádím turisty,” minimalizovala svůj životopis pětasedmdesátiletá čiperka a dala se na úprk městem.
Rostock vznikl před osmi sty lety a patří mezi stará hanzovní města. Je nejstarším univerzitním městem severního Německa, velkým přístavem, průmyslovým a kulturním centrem bývalého východoněmeckého pobřeží. Historický střed města je z velké části rekonstruován, protože za války neunikl bombardování. Snad z této skutečnosti vyplývá velkorysost parků a volných prostranství s fontánkami a figurální výzdobou. Středu města vévodí katedrála, nejstarší univerzita baltského regionu a centrální náměstí s historickou zástavbou. Dalo by se říci – úhledné německé město s možností veškerého turistického vyžití včetně výletů lodí do okolních přímořských letovisek.
V úvodu zmiňované vzpomínky na minulost se však nedaly ukolébat idylkou a pohostinností náramnými mořskými specialitami. Vzpomněl jsem si totiž na nekonečná šedá panelová sídliště ze vzdálených zastávek rostockého S-bahnu, jedna z nejperverznějších sídlišť, jaká jsem viděl. Také jsem si vzpomněl na proslulé rostocké nacionalisty – jedny z nejradikálnějších, a toužil vše znovu spatřit. Po desáté večer jsme nastoupili do tramvaje mířící k periferii. Směr vypadal dobře. Adolescenti rozvalení na sedačkách normálně kouřili cigarety a jeden ji omylem típl o kolegu Jardu, když vyhazoval nedopalek ze dveří. V noční panelové čtvrti jsme našli pohrobka bývalých umakartových hospod a dali si pivo s železitou příchutí za tři marky. Hospůdka byla příjemně kašírovaná a nám ujela poslední tramvaj. Museli jsme proto zpět do centra nočním autobusem. Na následující zastávce přistoupili vyholenci, zapálili žvára, měli hloupé řeči na krásné blonďaté holky i na Araba, co seděl vedle mne. Drželi jsme zbaběle pysk, jako ostatní cestující, neboť jsme si nechtěli kazit pěkný večer. Byl jsem spokojen, protože kolorit města se kryl s jeho pověstí. Co mě však překvapilo, byl starý balkánský trik recepční z hotelu. Dávám jí hrst drobných za džus z baru. Ona protestuje, že jsou to “samé feniky”, a v nestřeženém okamžiku vhodí čtyři celé marky do šuplíčku a tvrdí, že jsem jí dal pouze feniky v hodnotě jedné marky… Inu, východ je východ a já mám za čtyři marky příhodu. Promiň, Rostocku, jestli ti křivdím.
VZDUCH 13, VODA 19
Opalovací koše dobře chrání před všudypřítomným větrem a pískem.
“Uááá, jdem do tohóóó,” hecujeme se na pláži. Strháváme bundy a vrháme se do vln načechrávaných třináctistupňovým větrem. Moře je pohádkově vyhřáté na devatenáct stupňů. Řádíme jako jediní plavci na pláži ve Warnemünde. Je začátek září, moře je na svém teplotním vrcholu, ale ani to nepřiměje nikoho normálního ke koupeli. U vchodu do vylidněného kempu nás vítá jen socha indiána a pár skalních stanových zarputilců. Plážové městečko, ve kterém je v sezoně plno, zeje pustotou. Místní kino hangárového typu, supermarket, i sociální zařízení dávají tušit dobrou úroveň za poměrně nízkou cenu. S průměrnou cenou dvanáct marek na osobu jde asi o nejlacinější formu baltské dovolené. Kdo si chce připomenout staré dobré časy, může mezi borovicemi spokojeně tábořit. Odpudivé sociální zařízení, arogantní vrátné ani české sekce už tu ale v žádném případě nenajdeme. Co je však nutné pro případnou dovolenou oprášit, jsou staré dobré látkové větrolamy, které si rodinky zapichují do písku pláže a chrání se před věčným větrem.
Přímořské letovisko Warnemünde vás potěší příjemnými restauracemi i drobnými zajímavostmi, jako je například domek, ve kterém po nějakou dobu žil a maloval nejznámější norský malíř a expresionista Edvard Munch. Platí také za bezkonkurenční ráj milovníků mořského plachtění.
LÁZNĚ JAKO MALOVANÉ
Lázeňské kolonádě v Travemünde dodávají trochu tesknou náladu ruští pouliční hudebníci.
Travemünde je lázeňské město, které leží už na západě, za bývalou železnou oponou. Spíše než v kempech je ubytování je koncentrováno v malebných hotelech podél mořské kolonády. Korzem mezi převážně postaršími lázeňskými hosty se můžete občerstvovat ve všech typech pohostinských zařízení od německé kuchyně až po asijské restaurace. Kosmopolitní strukturu obchodníků završují pouliční zpěváci a muzikanti z bývalé ruské federace, pějící poněkud teskné písně. Za hlubokého troubení zaoceánských lodí a trajektů, vyšších než okolní architektura, sbírají drobné marky do klobouků. Ohromné lodě vymykající se zcela měřítkům městečka vyplouvají z přístavu Lübeck a průplavem se dostávají v Travemünde na širé moře. Velikostí je převyšuje pouze hotel na konci mola, jenž se svou výškou něco přes sto metrů převzal úlohu majáku i vyhlídkové věže. Za ním se prostírají široké, okrově písčité pláže s legendárními opalovacími koši. Vstup na pláž je za tři marky a koš za pět. V době mé návštěvy, tedy v září, se koupali jen ti nejodvážnější, ačkoli teplota moře je v tento čas maximální a dosahuje zde nevídaných dvaceti stupňů Celsia. Teplota vzduchu jen výjimečně dosahovala patnácti stupňů, a tak se lidé věnovali spíše pouštění draků a stavění hradů z písku. Postavy v opalovacích koších se podobaly zachumlaným šusťákovým mumiím a déšť každou chvíli donutil rekreanty k úprku do hotelu. Jak se tak déšť střídal s prudkým sluncem, vymaloval nad mořem duhu v podobně pruhovaném spektru, jako potahy plážových lehátek. Inu, Němci vše dokáží sladit velice “pünktlich”.
KRÁL HANZY
Když projedeme průplavem z Travemünde do vnitrozemí, dostaneme se do města Lübeck, kterému se též přezdívá “král hanzy”. Dnes je město s jedním tisícem památkově chráněných staveb světovou kulturní oblastí pod ochranou UNESCO. Staré město je uzavřeno do oválného tvaru, který chránily a oddělovaly ze všech stran kanály. Má rozlohu kolem dvou kilometrů čtverečních a jeho stavby se pitoreskně bortí a naklánějí v měkkém písčitém podloží. Dřívější městské hradby připomíná překrásná brána Holstentor, která byla vyobrazena též na starých německých bankovkách. Ke zvláštní atmosféře města přispívá množství nízkých průchodů do dvorků s miniaturními domky. Jak se kdysi město rozrůstalo, bohatí měšťané takto museli řešit ubytování chudších obyvatel.
Z věže kostela St. Petri je krásný pohled na Lübeck, město s tisícem budov pod ochranou UNESCO.
V Lübecku sídlí též proslulá výroba lahodného německého marcipánu, který obsahuje neuvěřitelných šedesát procent mletých mandlí. Lübeck je také městem Thomase Manna, jehož život a dílo je dokumentováno v domě Buddenbrookhaus. Semknutost a nádhernou polohu města je možné obhlédnout z vyhlídkové věže kostela St. Petri. Do výšky několika desítek metrů vyšlápnete jen po několika málo schodech. Zbytek za vás totiž obstará výtah.
KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ
Závěrem krátkého putování podél Baltského moře byla návštěva zábavního Hansa parku v Sierkendorfu. Je druhým z nejvíce navštěvovaných zábavních parků Německa a má opravdu co nabídnout především rodinám s dětmi. Mezi klasickými kolotočovými atrakcemi, centrifugami a horskými drahami najdeme i netradiční indiánský rafting na umělé řece. Děti se mohou zapojit do pirátských her, nebo projít strašidelnou jeskyní s mechanickými zvířaty, jimž dominuje opravdu zuřivý, velmi zaprášený medvěd se zeleně světélkujícíma očima a křečovitými pohyby. Jako nejprospěšnější sportovně laděnou atrakci musím doporučit Hüpf-Berge – totiž skákací obří gumové bubliny. Je to dobré na posílení nohou a užijete přitom hodně legrace. Zvláště když začnete omylem jako my rajtovat na bublinách určených malým dětem, které se při našem hopsání začaly odstřeďovat zcela nekontrolovaně pryč. Velkým lákadlem, především pro dospělé, ovšem doporučovaným až po centrifugách, jsou stylové restaurace. Můžete se zasytit třeba výbornou mexickou pochoutkou. Kdo si hraje a jí, ten zkrátka nezlobí. V tomto duchu bylo německé pobřeží fajn. V kombinaci s historkami a vzpomínkami na minulost, které moji společníci sypali v hluchých místech z rukávu, takové nakonec opravdu bylo. I když nereprodukovatelné příběhy z totalitní minulosti NDR byly zdaleka, zdaleka nejlepší.
Když jsem se před dvěma lety v Dubaji prvně vypravila na ragbyový turnaj, nevěděla jsem o této hře zhola nic. Živě si pamatuji, jak mi jeden nadšený spolužák před lety na střední škole vykládal, že chodí kamsi za Prahu hrát tuto podivnou míčovou hru, a mně nestálo ani za to jít mu zafandit. Moje škoda. Na ragbyový zápas jsem se dostala až po letech a v zemi, kde bych to nejméně čekala – ve Spojených arabských emirátech.
Ragby má ve Spojených arabských emirátech přibližně třicetiletou tradici. Semínko tohoto sportu sem bylo zaseto už v minulosti, kdy byla země jednou z britských kolonií. Pak se o jeho udržení postarala hrstka nadšených expatriotů z různých zemí. V 70. letech dostalo dubajské ragbyové družstvo Exiles do vínku pozemek darovaný samotným vládcem emirátu Jeho Veličenstvem šejkem Rashidem bin Saeed Al Maktoumem. Za štědré finanční podpory jeho i dalších sponzorů vyrostl za městem zbrusu nový stadion a brzy se tu konal i první šampionát.
Současná Světová série ragby 7 (zkrácená verze původní hry) se koná v celkem deseti zemích po celém světě. Turnaj v Dubaji tuto sérii otevírá třídenním kláním v měsíci listopadu, kdy je počasí pro jakékoliv venkovní sporty naprosto ideální. Slunečná obloha je téměř zaručena a deštník je určitě zbytečný. Dnes už turnaj Dubaj Rugby 7 patří k Dubaji stejně neodmyslitelně, jako tenisový Dubaj Open, golfový Desert Classic, hotel Burj Al Arab nebo březnový Nákupní festival. První den zápasů je z velké části vyhrazen ragbyovému dorostu a poslední den zase semifinálovým a finálovým kláním. V letošním ročníku se střetlo 110 týmů, sehrály celkem 240 zápasů, které během posledního dne vidělo více než 10 000 diváků z mnoha zemí. O sponzory nemá tato sportovní událost zřejmě nouzi. Stadion je doslova oblepen reklamními plochami a nezanedbatelná část diváků je oblečena v tričkách firem, které turnaj sponzorují.
V mezičasech se odehrává spousta doprovodných akcí. Vystoupení opravdových tanečnic roztleskávaček střídá komické představení jejich napodobenin v podání šestičlenného pánského týmu v minisukních a flitrech. Ratolesti ragbyových fanoušků dovádějí v nafukovacím zámku nebo se bijí obrovskými nafukovacími činkami. Pro některé návštěvníky je tohle příležitost k provětrání roztodivných modelů, módních doplňků, předvedení různých hraček v duchu kanadských žertíků, jako jsou blikající obruče, třapcová tykadla, anebo jen ukázat pomalované obličeje v národních barvách preferovaného týmu. Všude je k mání správné “sportovní” občerstvení – párky, bramborové lupínky, pizza, popcorn, přeslazené limonády, zmrzlina a …pivo různých značek. Ano, čtete dobře. V konzervativní, muslimské Dubaji, kde musí mít cizinci speciální licenci k nákupu alkoholu ve speciálních obchodech, se vesele popíjí pivo pod širým nebem. Dokonce i někteří hráči níže umístěných týmů vypadají, jako by sem přijeli spíše na několikadenní party, než bojovat na sportovním poli. Večer po finále se každoročně zvrhne v ohromnou oslavu, která se rozptýlí do všech barů ve městě a končí až v pozdních ranních hodinách. Když budete mít příležitost navštívit někdy někde hru zvanou ragby 7, běžte se podívat.
I would like to live in Buenos Aires, in Buenos Aires, big apple – zpívá Madonna v muzikálu Evita. Pro Evitu Peronovou, ctižádostivou průměrnou dívku ze zaprášených argentinských Kotěhůlek, muselo být Buenos Aires fantastickým objevem, ve kterém našla nejen závratnou rozkoš zábavy na nejvyšší úrovni, ale také možnost, jak uplatnit svůj prvotřídní politický a sociální instinkt. Procházíme-li kolem slavného balkonu, ze kterého Evita řečnila k uchváceným masám, anebo kolem její sochy vztyčené před Národní knihovnou těsně (časově i prostorově) u sochy papeže Jana Pavla II., napadá nás mimoděk, jak se město změnilo. Zmoudřelo a stalo se apatickým.
Argentina je velká země s 38 miliony obyvatel. V této velké zemi si ale zhruba třetina obyvatel šlape po hlavách v Buenos Aires a okolí. Parcely si mohou koupit jen nejbohatší, na koupi bytu se průměrná rodina musí dlouhá léta zadlužit. Do vnitrozemí se však nikomu moc nechce. Je čarokrásné, ale s nepatrnými možnostmi získat práci jinde než v zemědělství a s mnohem nižšími platy. Existence ve vnitrozemí je jednotvárná a izolovaná. Život je jinde: pulzuje v rozmanité, světácké metropoli, která se podobá velkému, šťavnatému, jasně červenému jablku, máte-li v životě to štěstí, že se vám podaří ukousnout si z jeho radosti a požitku.
Foto: Pavel Štýbr
ŽÁDNÁ LÁSKA NA PRVNÍ POHLED
Buenos Aires je obrovské, desetimilionové město. První dojem je velikost, moře betonu, obrovské zalidněné prostranství a vlastní nepatrnost. Příchozí potřebuje čas, aby si zvykl na jiný rozměr, na jiné vzdálenosti. Jako šňůry rovné, nezáživné, nekonečné ulice začínají ve středu města nudnými průmyslovými kolosy a končí nízkými domky na předměstí. Všude stejné reklamy, stejné butiky, stejné benzinové pumpy, vše působí sterilně, uniformně a amerikanizovaně. Takový je první dojem z Buenos Aires.
Hlavní třída Buenos Aires. Střed města si nezadá s moderními evropskými a severoamerickými městy. Kdysi (v roce 1536) v těchto místech stála jen ubohá osada… Foto: Pavel Štýbr
Uplyne dost času, než člověk začne vnímat město jako celek a vidí jeho krásy. O Buenos Aires panuje vžitá představa, že je to krásné město. O středu, výstavném a honosném, to platí bez debaty. Nezadá si s moderními evropskými a severoamerickými městy, Latinskou Amerikou to tu rozhodně nedýchá ani náhodou, spíše Španělskem, Itálií, anebo Hamburkem. Střed města tvoří velkoryse řešené a nákladně působící jádro, vzniklé z původní ubohé osady založené v roce 1536 na březích Río de la Plata.
Ještě zakladatel města, Juan de Garay, rozdělil město do čtverců, kterým se říká kvadra, nebo manzana. Kvadra je domovní blok o délce strany zhruba 100 metrů. Ulice, většinou jednosměrné, křižují další ulice za každou kvadrou. Řeknou-li vám místní, že to, co hledáte, se nachází dvacet kvader odtud, zbývá vám ujít dva kilometry. Jakmile si však zvyknete na jinou dimenzi, před vaším zrakem se jeden po druhém začnou vylupovat krásné, vkusné, vytříbené majestátní (señorial) domy, vklíněné mezi ohavná moderní monstra. Je jich tu na stovky a právem jsou chloubou města. Následkem překotného vývoje města v dobách hospodářského růstu nevynikají, ale svoji krásu neztratily.
LITERÁRNÍ BOHÉMA
Buenos Aires je literární středisko Latinské Ameriky. Dvě nejznámější literární ulice Buenos Aires jsou Corrientes a Florida. Corrientes je dlouhá ulice, začínající u přístavních doků a přetínající střed města u známého Obelisku. Corrientes byla a je nejznámější tepnou argentinského kulturního života: kavárnami, kiny a knihkupectvími se to tu jen hemží.
Druhá, neméně slavná, ale daleko kratší ulice je Florida. Jsou tu k vidění místa, která proslula častými návštěvami J. L. Borgese, Viktorie Ocampo, Bioy Casaresa a Roberta Arlta. Do kruhu vyvolených argentinských spisovatelů nebyl připuštěn neméně slavný, leč přivandrovalý Witold Gombrowicz, který se po této slavné ulici denně potuloval po celých 24 let bez groše v kapse, dokud se nad ním nesmilovaly štěstěna a francouzská vláda. Ta poslední mu poskytla azyl a slušnou existenci do konce života. Borges byl rodák z Buenos Aires a Gombrowicz pro něj byl pan Nikdo. Jedno však měli společné: oběma unikla Nobelova cena jen o vlásek.
Florida je pěší zóna i nákupní středisko pro cizince zároveň, ale na každé kvadře je alespoň jedno knihkupectví. Argentinská knihkupectví jsou skvostná, výborně zásobená, mnohá mají maličkou kavárničku. Objednají vám cokoliv a kdekoliv, pokud to už nemají. Argentinská knihkupectví mají na pultech veškeré novinky téměř okamžitě poté, co vyšly. Mnohé knihy se vydávají ve Španělsku a rychle dopravují na latinskoamerický trh. Vůdci vydavatelství jako Santillana či Tusque si pečlivě hlídají latinskoamerickou klientelu. Je tu také dost antikvariátů. Literární život města je bohatý. Prestižní deníky, zejména Pagina 12, se pyšní pravidelnými literárními přílohami z více objemných časopisů, podobnými spíš almanachům. Ještě výraznější Clarin (téměř 600 000 výtisků denně) propaguje nejnovější román Ernesta Sabata a stojí za jeho internetovým vydáním.
Zbývá dodat, že kouzlu Buenos Aires propadli i další slavní spisovatlé, jako Eugene O’Neill či Rafael Alberti.
TANGO ARGENTINO
Vzpomínáš, bratře? To byly časy! Muži byli jiní, mužnější než my. Chlapci si nepomádovali vlasy. Morfium a koka tehdy nebyly. Vzpomínáš, bratře? To byly časy! Pětadvacet dubnů, které se nevrátí! Kde jsou ta děvčata věrná, ohnivých srdcí, ženy, jež jímaly závratí? Ty, co si v tančírně u Laury vjížděly do vlasů, každá hotova bít se za lásku svou? Vzpomínáš, bratře, jak jsem za těch časů přebral bláznu Cepedovi Mireyu Blonďatou? (Dnes je z ní zbědovaná žebračka v cárech, ale jedné noci jsem si pro ni málem život vzal.) Vzpomínáš, bratře, na moji krasavici? Jak tančila, okolo ní kruh diváků… Když ji tak sešlou vidím jít po ulici, odvrátím pohled a divže nepláču…
Zpočátku bylo tango tancem proletářů a společenské spodiny: tančili ho muži v nevěstincích, aby si ukrátili čekání. Ve 20. letech 20. století už bylo tango slavný tanec, který se nestyděl tančit ani proslulý Valentino, a pronikal do salonů lepší společnosti. Foto: Contrast
Tango Staré časy s textem Franciska Canara nazpíval Carlos Gardel v roce 1926. Traduje se, že Blonďatá Mireya byla skutečná osobnost a pocházela z úctyhodné uruguayské rodiny francouzského původu.
Tango byl původně tanec mužů. Do Buenos Aires se slévaly řeky imigrantů, převážně mužů, kteří pro nedostatek partnerek tančili spolu. Zpočátku bylo tango tancem proletářů a společenské spodiny: tančili ho muži v nevěstincích, aby si ukrátili čekání. Ve 20. letech 20. století už bylo tango slavný tanec, který se nestyděl tančit ani proslulý Valentino a pronikal do salonu lepší společnosti. Hudební doprovod se rozšířil na více nástrojů, ale muziku vždy tvrdily především harmoniky.
Tango, jak se dnes tančí na různých show pro turisty, je velmi sofistikovaný, afektovaný a složitý tanec, který se nedá zvládnout bez dobré předchozí průpravy. Japonka Mici, která přicestovala do Buenos Aires, aby zde studovala tango, mi sdělila, že zde žije už tři měsíce a má v úmyslu setrvat rok. Jak se nakonec naučí tančit, je otázka: viděli jsme tango v provedení německé tanečnice. Pohyby Němky byly technicky bezchybné, kroky přesné, ale celkový výraz působil prkenně. Něco tu chybělo. Tango je třeba mít v krvi.
V provedení rodilých tanečníků je ale tango skutečné umění a tanečníci dokáží vykouzlit tak elektrizující a erotickou atmosféru, že se divákům tají dech. Sami se ovšem na sebe téměř nedívají. Jsou natolik zaujati složitými figurami, natolik pohrouženi do krokových variací, že mluví těly. Tváře zůstávají strnulé, nehybné, vážné. Teprve v samém závěru se jeden druhému podívají do očí. Ten pohled znamená katarzi v závěru dramatu. Tango je totiž obraz života z domova vyrvaných přistěhovalců, toužících po lásce jiné než prodejné, po rodině zanechané tam daleko za oceánem. Tango je tanec mužů rozhodnutých uspět.
Tango se dá tančit na mnoho způsobů. Jeden z nich je rozpustilý, pepíkovský, až přisprostlý. Nejznámější je ale vážně pojaté, chmurné a obřadné. V metropoli existuje Universidad del Tango na ulici Carlos Calvo 1140, a 12. prosince se slaví Den tanga. Je to totiž den, kdy se narodily hvězdy tanga Carlos Gardel a Julio de Caro.
PORTENOS A TI DRUZÍ
Rodilí obyvatelé Buenos Aires si říkají Portenos, od puerto – přístav. Nepovažují se za Argentince, jsou prostě Portenos. Abychom objasnili toto zvláštní rozvrstvení městské společnosti, musíme se vrátit zpět do historie. Buenos Aires bylo dlouhá léta přístavem, který žil z pašeráctví a fungoval jako samorostlý organismus. Pohádkové bohatství, které získaly jednotlivé rodiny, udělalo z města výkladní skříň Latinské Ameriky. Na začátku století byla Argentina jedna z nejbohatších zemí světa (páté místo). Dodnes zde obíhá 10 procent celkového objemu amerických dolarů na světě. Tuto obrovskou sumu ale kontroluje jen zlomek Argentinců, usazený převážně v hlavním městě. Staré buenosaireské rodiny do svých řad pouštěly nové příchozí jen nevolky. Na nové příchozí, i na potomky nově příchozích z první generace, se dívali jaksepatří spatra, o provinciálech ani nemluvě. O těch se dodnes vyjadřují s despektem a říkají jim cabezitas negras, černé hlavičky. Znají lépe Londýn a Paříž než vnitrozemí vlastní země. Utrácejí pohádkové sumy za cestování. Nejsou ukáznění občané ani pracovití lidé. Žijí ze svých příjmení, ze svých nashromážděných majetků. Všeobecně se jim připisuje povýšené a arogantní chování. Spíše než arogance je to ale obranný reflex, při bližším seznámení jsou Portenos zdvořilí a nezávazně, ale přirozeně srdeční.
Zvláštní kapitola je starší generace. Pravý Porteno nikdy nevypadá jako dědek, je to starší pán, upravený, s napomádovanými vlasy, přes svůj pokročilý věk pohledný, s inteligentním, dvorným a zdrženlivým vystupováním. Ačkoliv se ho bolestně dotýká krize hodnot, která v posledních letech postihla zemi, nikdy se nerozčiluje nahlas, nerozkřikuje se, není neurvalý. Zajímá se o politiku, kupuje si knihy a navštěvuje své oblíbené kavárny. Ženy pozoruje, ale nekomentuje, a když, tedy jen pochvalně. Libuje si ve starožitnostech. Nemá rád rozruch, nepomlouvá, a když, tak jen velmi diskrétně, pravý Porteno je prostě caballero každým coulem. Být caballero à la Porteno neznamená jen vypadat vzorně a chovat se bezvadně, ale také mít přirozený smysl pro čest a společenský takt. Tito starší pánové jsou to, co si představujeme pod starým Buenos Aires, které žilo svůj život stranou doků, dřevěných baráků a přecpaných činžáků.
Kongres – budova, kam se dostane málokterý člen neprivilegovaných rodin. Politik, který pochází ze skromných poměrů, je vnímán jako přechodný jev. Foto: Pavel Štýbr
Žijeme-li v Buenos Aires, této rozhodně luxusní a podle mínění mnohých i krásné výkladní skříni, můžeme snadno podlehnout dojmu, že Argentina je ráj, kde lze poctivou prací a vytrvalostí, v souladu se snem o zbohatlých selfmademanech, docílit kýženého blahobytu. Ve skutečnosti ale otěže bohatství a přístupu k němu třímají jen příslušníci dobře zakotvených, letitých rodin. Uchování tradičních pák moci se soustředí jen na několik oblastí: především na zahraniční politiku a finančnictví. Dobrým příkladem toho jsou argentinští politikové: vysoká třída je nechá, aby krváceli ve vnitrostranických půtkách, ale sama si udržuje bezpečný odstup. Politik, který pochází ze skromných poměrů a vyšvihl se vlastním přičiněním, je vnímán jako přechodný jev, je akceptován jen potud, pokud je u moci. Na jeho pád se hledí jako na něco logického.
Bohatí Argentinci, a o Portenos to platí dvojnásob, málokdy žijí z vlastní práce. Většinou jsou rentiéři. Jejich heslem je: “Chytrý žije z hloupého, hloupý žije z vlastní práce.” Jejich manželky, upravené, vzorně vychované, ale většinou velice povrchní dámy, přenechávají služebnictvu nejen péči o domácnost, ale také o vlastní děti a domácí zvířectvo. Jejich život se odvíjí na společenských akcích, mezi městem a venkovským sídlem. Nevědí, co je spěch, žijí pomalu a rozkošnicky, soustředěné na svůj vzhled a na své pohodlí.
Městská společnost ale není rozvrstvená jen na “Portenose” a “Neportenose”. Argentinská společnost je společnost tak třídní, tak kastovní, že si na to Evropané jen těžce zvykají. Střední třída, která bojuje o přežití, se křečovitě drží toho, co ji klasifikuje jako střední třídu. Posílá své děti do drahých soukromých škol, platí služebnou, udržuje dům mimo město. Za městem se rozkládají rozlehlé, oplocené a bedlivě hlídané rezervace, uvnitř kterých mají obyvatelé města domy. Dům obklopený vzorně posekaným trávníkem s bazénem, okolo betonové cestičky. Široko daleko žádný les, hájek nebo cokoliv, co by připomínalo přírodu v její přirozené podobě. Argentinci se ale ve svých rezervacích necítí stísněni, pro jejich způsob odpočinku jim zajišťují ideální podmínky. Jídlo, na které jste pozváni, je většinou koupené v místní pizzerii anebo se peče maso na grilu, zvané asado. Maso je v Argentině prvotřídní, ve stejném provedení je ale po desáté jednotvárné, zejména pokud se k němu podává jen salát a chléb. Oblibu asada si lze vysvětlit také tím, že je to výhradní záležitost mužů, a žena je tedy zbavena povinnosti vařit. Ženy ze středních vrstev považují vaření za obtížnou a potupnou činnost. Vařit se doma nenaučily, protože za dob hospodářského boomu měla řada rodin kuchařku. Úpadek, který postihl Argentinu v posledních desetiletích, tedy řeší tím méně bolestným způsobem: kupují hotová jídla anebo stravují rodiny po restauracích. Říkají tomu zákon nejmenší námahy.
Přes veškerá negativa – a kdo je nemá? – jsou lidé v Buenos Aires milí, zdvořilí a vstřícní, ať už patří ke kterékoliv třídě. Sami o sobě žertem tvrdí, že věřit se jim moc nesmí, to v žádném případě, ale slušné vychování jim nedovoluje, aby někoho odmítli. Snad.
A PŘES PŘÍVOZY STÍNY JDOU
Buenos Aires, jako každý přístav, vzniklo z doků a jejich zázemí. Doky, vybudované roku 1894 a zvané Puerto Madero podle jejich zakladatele Eduarda Madera, jsou nejkrásnější za mlžného dne. Z mlhy vyvstávají dlouhé řady červených budov, dnes zrenovované a neobyčejně půvabné, dříve však, podle vyprávění pamětníků, špinavé a dickensovsky ponuré, ale se zvláštní atmosférou. Za mlžného dne si bez potíží představíme jejich dávnou podobu s hemžícími se přístavními dělníky, pobíhajícími příručími a rušným říčním provozem. Dnes je ale Puerto Madero přeměněno na šňůru drahých restaurací a kanceláří. Již dávno by nestačilo požadavkům provozu. Buenos Aires, to je totiž především přístav. A to přístav významný. A tak se překladiště a doky přesunuly blíže k ústí řeky, kde je více prostoru pro mohutné nákladní lodě, a z bývalých doků se stalo korzo.
V barevné italské čtvrti Boca se nežilo lehce. Natěsnané domky sbité z plechu nebo dřevěných desek nemají hygienické zázemí! Veselé jsou jen ty barvy… Foto: J. Halaska, Contrast
Chceme-li si udělat představu o tom, z čeho povstalo Buenos Aires, stačí zajít si do zálivu zvaného Boca. Zde, v ústí říčky Riachuelo, přistáli roku 1536 první kolonisté. Shluk několika domků a dvě tři uličky evokují atmosféru přistěhovalecké čtvrti z přelomu století. K sobě natěsnané domky, sbité z plechu anebo dřevěných desek, jsou natřeny veselými barvami, ale je zřejmé, že život v nich jistě nebyl žádný med. V činžácích žily rodiny napěchované v úzkých, papundeklem od sebe oddělených kotcích bez náležitého hygienického zázemí. Nájemníci byli převážně Italové. Však také čvrť nazývali Piccola Italia. Dělnická čtvrť, povýšená na turistickou atrakci, mi připadá malebná asi tak jako Libeň. Ovšem tango, které se zde předvádí turistům, stojí za to. A copak nás Bohumil Hrabal neučil vidět poezii i v Libni?
Boca je meka turistů, ale také Argentinců. Je totiž sídlem stejnojmenného fotbalového klubu, jehož fanoušci sejí strach, kam přijdou. Řekli jsme, že Argentinci jsou milí a zdvořilí?
Boca je dnes mekou turistů, ale i Argentinců. Je totiž sídlem stejnojmenného fotbalového klubu, jehož fanoušci šíří strach, kam přijdou. Foto: Pavel Štýbr
Půjdete-li ovšem na fotbal, žádnou uhlazenost nečekejte. Fotbal je tu otázka života a smrti, ve srovnání s ním jsou prezidentské volby, mezinárodní politika, soukromé problémy a sociální situace směšně nicotné.
EVROPŠTĚJŠÍ NEŽ EVROPA, AMERIČTĚJŠÍ NEŽ (SEVERNÍ) AMERIKA
Bohaté a střední vrstvy jsou výhradně bílé rasy. Stačí podívat se na žactvo kterékoliv soukromé školy. Ve městě je početná japonská kolonie. Argentinci jako celek, a tím více obyvatelé Buenos Aires, si zakládají na svém výhradně evropském původu a nevraživě hledí na Brazilce a ostatní obyvatele Latinské Ameriky. Rádi slyší, řeknete-li jim, že Buenos Aires je největší evropské město. Eurofilství se považuje za projev dobrého tónu. Spojené státy Argentinci vydatně využívají, avšak příliš se tím nechlubí. Velkou Británii pak nemají v lásce vůbec. Ať už si myslí cokoliv o pozadí konfliktu kvůli Malvínským ostrovům, v otázce teritoriální příslušnosti jsou v jednom šiku: Malvíny jsou argentinské území. Otázka národní prestiže. Na silnicích ve vnitrozemí se setkáváme s plakáty se sloganem: Malvíny jsou argentinské!
Britové si ovšem s bezzubým argentinským rozhořčením těžkou hlavu nedělají. Vědí velice dobře, že praktičtí, leniví, mírumilovní a dobrosrdeční Argentinci nedají hlavu na špalek pro Malvíny, které navštíví ročně nanejvýš pár stovek posléze zklamaných turistů. Vztahy s Velkou Británií jsou z výše uvedeného důvodu lehce napjaté, ale tradičně silné. Nad tím, aby se nepokazily nadobro, bdí tzv. Věž Angličanů (Torre de los Ingleses) na náměstí, původně zvaném Britské, nyní však náměstí Argentinského letectva. Náměstí bylo přejmenováno na znamení argentinské nevole a byl na něm vybudován pomník obětem malvínské války. Sedmdesátimetrová věž má zajímavou historii. Britové ji věnovali městu jako náhradu za to, že se pro úmrtí Edvarda III. jejich delegace nemohla dostavit na oslavy 100. výročí revoluce 5. května (státní svátek Argentiny). Věž, ve výsledném dojmu velmi anglická, disponuje pěti zvony, z nichž každý váží 6 tun. Hodiny odměřují čas a připomínají majestát a trpělivost “věčné Anglie”, která s neochvějnou houževnatostí trvá na svém, ať si tam dole říká kdo chce co chce. Ovšem když princ Charles navštívil v roce 1999 Argentinu, neváhal na znamení britské blahovůle položit květiny k památníku obětem malvínské války.
Chudé vrstvy žijí v Argentině na otřesně nízké úrovni ve srovnání s tím, jak žijí majetné vrstvy. Jediné, co je nemůže nikdy potkat, je hlad. Argentina je soběstačná v zásobování potravinami. Vzrůst cen, tak prudký v posledních letech, se netýká ani tak potravin, jako především vzdělání, zdravotnictví, komunikací a sektoru služeb. Chudé vrstvy se rekrutují z latinskoamerických přistěhovalců, kteří sem přišli za prací. Práce v továrnách ale ubývá, jak postupuje recese argentinského průmyslu, a přistěhovalce málokterý soukromník zaměstná. Mít v Argentině tmavou barvu pleti znamená patřit na okraj společnosti. Nezbývá, než se živit jinak než prací. Zloději se to v Buenos Aires jen hemží. Ve středu města operují hlavně ti profesionální: Indiáni z Peru a Bolívie, neslyšní a neviditelní, vás zbaví peněženky rychle a bravurně. Přijdete ale jen o peníze, a pokud se rozhodnete oznámit případ bezmocné policii, též o čas. K přepadením, poměrně drsným a častým, dochází spíše mimo střed města, protože čím dále směrem na periferii, tím jsou čtvrtě nebezpečnější, úměrně k tomu, jak řídne počet nasazených policistů. Samozřejmě, že taková situace nepřispívá k oblibě a asimilaci barevných.
V Argentině existuje rasová nevraživost, ale nikoliv nesnášenlivost. Lynče a útoky na příslušníky jiných ras tu jsou vyloučeny. Rasová diskriminace paradoxně zvýhodňuje bílé přistěhovalce, kteří sem proudí již ne z Itálie, Německa a Španělska, ale z Ukrajiny, Ruska nebo i Polska. Ne že by měli na růžích ustláno, to v žádném případě. Ale mají jakés takés šance na získání práce, práce tvrdé a špatně placené, ale zajišťující živobytí snad lepší, než by měli ve své vlasti. Jejich šance na práci zvyšuje i jejich zpravidla mnohem vyšší kvalifikace: zatímco přistěhovalci z latinskoamerických zemí jsou klasičtí proletáři, z východní Evropy přicházejí mnohdy i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Tak se struktura evropské imigrace výrazně mění oproti situaci na začátku 20. století, kdy v Argentině hledali obživu převážně dělníci a řemeslníci.
JOSÉ DE SAN MARTÍN A JEHO GRANADEROS
Letos Argentina oslavila 150. výročí smrti otce vlasti, generála Josého de San Martína (1778-1850). San Martín je také nazýván Osvoboditel podle úspěšného tažení, kterým osvobodil Peru, Chile a Argentinu ze španělského područí. Sám byl potomek Španělů narozený v argentinské provincii Misiones a ve Španělsku také vystudoval a udělal vojenskou kariéru. K jeho nejobdivuhodnějším činům patří bezesporu pochod přes Kordillery, srovnatelný s Hannibalovým tažením na Řím. Účelem tažení bylo porazit royalisty, jejichž základnou bylo Peru. Aby zmátl nepřítele, rozhodl se San Martín přejít s vojskem Kordillery ve výšce 3000 m a zaútočit v Chile. Pochod přes majestátní hory, jejichž výška dosahuje v nejvyšším bodě 6969 m, stál San Martína téměř všechny koně, mnoho sil a polovinu zavazadel, ještě více však nahlodal jeho vojenským životem už beztak podlomené zdraví. Vyčerpávající 25denní tažení se ovšem neminulo cílem, nepřítel byl poražen v bitvách u Maipú a Chacabuca. Nikdo ale není doma prorokem. Generál zemřel v exilu ve Francii, chudý a osamělý. Argentinci ho považují za prototyp politické osobnosti čistých rukou, muže naprosto oddaného myšlence, nezištného a věrného. Za svou oblibu vděčil nepochybně i své lidskosti a skromnosti, která vyzařovala z jeho celoživotního konání, ze vztahu ke služebnictvu, domorodému obyvatelstvu, jediné dceři…
Eskadrona, kterou založil San Martín poté, co byl pověřen reorganizací vojska, se nazývala Granaderos. Z pietních důvodů existuje dodnes a nechybí na žádné přehlídce ani slavnosti. Jako za časů San Martína jsou Granaderos především jízdní útvar a doprovázejí veškeré významné státníky, kteří navštíví hlavní město. Pohled na nastoupené Granaderos je impozantní. Ztepilé postavy vojáků v napoleonských uniformách na vzorně vyhřebelcovaných, vyšňořených koních dokonale evokují atmosféru starých časů.
V Buenos Aires je mnoho míst, která připomínají památku Osvoboditele. Především je to náměstí, které nese jeho jméno: zde je vztyčená velká socha generála na vzpínajícím se koni. Celá váha pomníku spočívá na zadních kopytech koně. Autorem je francouzský sochař Louis Joseph Daumes (1801-1887). Ruka jezdce ukazuje směrem, kudy vedla tažení, jimž velel. Možná, že San Martínova přání budou jednoho dne vyslyšena a latinskoamerické státy se spojí stejně jako severoamerické, aby mohly snáze čelit regionálním problémům. Velké myšlenky nestárnou. Jen se těžko razí.
ŽARGON
Naivní našinec se do Argentiny dostaví vyzbrojen učebnicí španělštiny, pokud možno tou nejtlustší, která je k mání. Protože však veškeré učebnice španělštiny vycházejí z jazykové normy používané ve Španělsku, první krůčky bývají velice klopotné. První, co se dozvíte, bude, že v Argentině se nemluví španělsky, ale kastilsky. Výslovnost však není jediným úskalím. Druhým je slovní zásoba. Užívají se slova, která se ve Španělsku neužívají, a slovní spojení, jež ve Španělsku nic neznamenají. Budete-li tvrdohlavě trvat na svém a i nadále používat slovíčka z výše zmíněné učebnice, připravte se na to, že budete působit jako don Quijote, který se ocitl v Latinské Americe. Do obličeje se vám ovšem nikdo smát nebude, naopak, kdekdo bude chválit vaši snahu a tvrdit, že mluvíte báječně. Argentinci jsou zdvořilí na doraz. Rozumět vám ale budou jen sečtělí a vzdělaní lidé, kteří četli Cervantesa.
Třetí kámen úrazu je fantastická rychlost, s jakou obyvatelé hlavního města polykají souhlásky “s”, “d”, a někdy celé slabiky.
Čtvrtý kámen úrazu je okolnost, kterou sice považoval za kouzelnou a pitoreskní Borges, ale pro nebohého cizince je posledním hřebíčkem do rakve jeho jazykovědných ambicí: jsou to různé žargony, rozšířené mezi emigranty. Cocoliche je žargon s mnoha italskými prvky, valesco mísí jidiš a kastilštinu a lunfardo jsou hantýrky galerky. Lunfardo znamená zlodějíček. Může se vám stát, že se s ním setkáte, aniž byste jen zavadili o okrajové vrstvy společnosti, mezi mladými lidmi jsou totiž některé jeho prvky v módě.
Páté a poslední úskalí je obrovské lexikum, jež pod praporem španělštiny užívá celá populace Latinské Ameriky a Španělska. Je velice nesnadné zapamatovat si, která slova se užívají v Kolumbii, která v Mexiku a která v Argentině. Také význam výrazů se může měnit v závislosti na zeměpisné šířce nebo délce.
BARRIO NORTE A RETIRO: STYL EVROPSKÝ, OBCHODY SEVEROAMERICKÉ
Prolínání evropského a severoamerického vlivu, tak charakteristické pro Buenos Aires, je nejvýraznější v Severní čtvrti. Ta vznikla jako rezidenční čtvrť bohatých rodin, které sem přesídlily po epidemii žluté zimnice v roce 1871. Jižní část města, dnes čtvrtě San Telmo a Montserrat, zůstala vylidněna a ztratila svůj blahobytný ráz. Kdo mohl, přesídlil tam, kde proudil čistší vzduch. Norte je dnes čtvrť bohatých. Je zde mnoho obchodů se starožitnostmi, výstavních síní a půvabných zákoutí. Avenida Alvear je všeobecně považována za nejvíc chic: často je srovnávána s 5. avenue v New Yorku. Nevtrhly sem hamburgery, supermarkety ani obchody s levným zbožím. Tady panuje panský, koloniální, neotřesitelný klid. V sousedství majestátních budov velvyslanectví Francie a Brazílie, panských paláců ve stylu Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. a paláce Apoštolské nunciatury se tyčí socha Carlose Pellegriniho, argentinského prezidenta, dílo francouzského sochaře Felixe Coutana. Nedaleko sídlí exkluzivní společenský Jockey Club, výlučně pánský, který Pellegrini roku 1882 založil. Klub se pyšní knihovnou o 62 tisících svazků, přístupnou pouze členům klubu.
Obchody, které lemují avenidu, jsou ty nejdražší. Slavný hotel Alvear, starý, solidní a luxusní, bývá dějištěm svateb mnoha celebrit a pořádá četné recepce zahraničních úřadů. Další starý a vyhledávaný hotel je hotel Plaza, který pamatuje takové hosty jako Indíru Gándhíovou, španělského krále Juana Carlose či Nelsona Rockefellera. Prezident USA Clinton si jako rezidenci vybral rovněž nedaleký, ale už moderní hotel Sheraton. Poslední dva hotely se nacházejí na hraniční čáře, která dělí Severní čtvrť a čtvrť Retiro.
Mezi společenskou elitou se proplétají lidé venčící drahé čistokrevné psy, charakteristický jev města. Mít psa na úrovni patří k dobrému tónu, jakož i svěřovat péči o jeho venčení jiné osobě. Venčení psa přijde majitele na 100 dolarů měsíčně. Člověk táhnoucí za sebou hafající smečku nejrůznějších ras a velikostí si tak může přijít na slušné peníze. Napsala Lenka Celebič
Zámek na fotografii je od roku 1921 druhým domovem prezidentů naší republiky. Možná že ti, co prezidentům druhý domov vybírali, se na toto místo také podívali z ptačí perspektivy.
Možná, že stejně jako mě i je uchvátil pohled na uspořádání této barokní stavby s parkem a přilehlou oborou. Možná že i to rozhodlo o tom, že nový československý stát koupil zámek pro své prezidenty v roce 1918 za 25 000 000 korun. Obci, která zámek obklopuje, tak přibyl nový soused – hlava státu. Napadlo mě, jací sousedé asi byli a jsou naši prezidenti, a tak jsem se na toto místo vypravil. “Zkuste to u pana Pošty,” odpověděla bez váhání pracovnice místní pošty na mou otázku po pamětnících obce. František Pošta, místní kronikář, byl skutečně pro zasvěcení do života místních (prezidenty nevyjímaje) osoba nejpovolanější. Vyprávěli jsme si nad posledním ze šesti dílů kroniky obce. Přítomnost prezidentů prostupuje většinu jejich stránek. Prvním z nich byl T. G. Masaryk. Jako jeden z mála prezidentů se tu cítil skutečně doma a k obci i jejím obyvatelům měl vřelý vztah. Nechal tu vybudovat školu a žil na zámku i po skončení svého prezidentování až do roku 1937, kdy zde zemřel a byl pochován na místním hřbitově. Po prvním prezidentovi následovali další. Edvard Beneš zámek téměř nevyužíval. Trvale zde v době okupace bydlel Emil Hácha se svou dcerou. Po válce ho přímo ze zámku odvezl zelený anton do vězeňské nemocnice. Do dneška to řada lidí bere jako křivdu na tomto starém, nemocném člověku. Většina komunistických prezidentů využívala zámek pouze sporadicky. Klement Gottwald zde pořádal slavnosti pro tehdy privilegovaný hornický stav a prezident Svoboda využíval spíše chatu v Luhu než samotný zámek. Ani poslední prezident Husák se na zámku příliš nezdržoval. Sousedské vztahy obyvatel se zámkem ochladly. Místní vzpomínají na instalované reflektory v zámecké zahradě a další bezpečnostní opatření proti možným záškodníkům. Na Masarykovu tradici navázal 6. ledna 1990 prezident Václav Havel. Tehdy zámek poprvé navštívil se svou chotí Olgou a vrátil mu původní význam. Všichni vzpomínají na rok 1991, kdy prezident Havel strávil v rezidenci 97 dní. “Tehdy to bylo trošku jiné než dnes,” tvrdí místní. “Prezident mezi nás běžně zašel do hospody, nebo ho bylo možné potkat na procházce obcí.” Postupem času však prezident zakonzervoval své soukromí a dnes už není v obci téměř vidět. “Naučil se být prezidentem se vším, co sám dříve odsuzoval,” poznamenal pan Pošta a dodal, že chování Václava Havla jako reprezentanta státu chápe, ale při vzpomínce na jeho první léta pobytu a při srovnání se současností je mu přesto trochu smutno. Trnem v oku místních je i prezidentova ochranka, která tvrdě chrání jeho soukromí. Chápou, že ochrana prezidenta je důležitá, ale akce podobné americkým akčním filmům se jim nezdají přiměřené. Jinak je ale prezident většinou obyvatel hodnocen jako dobrý soused a větší část změn v jeho chování je považována za nutnou daň vyplývající z jeho postavení. V sousedství prezidentů žijí místní již 80 let. Za tu dobu už zažili ledacos, ale nic, co by výrazně narušilo život obce. Svět za zdí zámecké zahrady se s jejich životem protíná jen zřídkakdy. V obci jsou tři hospody, jeden hotel, fotbalové mužstvo, pošta, škola a zdravotní středisko. Má své radosti i starosti a svého kronikáře, který v domku vedle zámecké zdi zaznamenává její historii spolu s historií prvních mužů našeho státu. Od doby, kdy jeho dědeček napsal první stránku místní kroniky, se při jejím psaní vystřídalo 8 kronikářů. Od doby, kdy zámek navštívil poprvé T. G. Masaryk, se v úřadě hlavy státu vystřídalo devět prezidentů. Lidé i doba se měnili. Jedna věc se ale na tomto místě nezměnila už téměř dvě stě let, a tou je počet obyvatel. A proto si na závěr neodpustím jeden vzkaz: “Máte 1600 ‘letních’ sousedů, pane prezidente.”
Medicína zaznamenala během druhé poloviny dvacátého století neuvěřitelný rozvoj. Snaha člověka o pronikání do vesmíru si vyžádala vznik medicíny kosmické. Jak platná je kosmická medicína nám, obyčejným pozemšťanům?
Porazíme díky vesmírným výzkumům rakovinu, nebo se alespoň zbavíme mořské nemoci?
KONEC MOŘSKÉ NEMOCI
Kde je dole a kde nahoře? Stav beztíže klade značné nároky na prostorovou orientaci. V poslední době bývá strop a podlaha ve vesmírných modulech barevně odlišována. Každý třetí astronaut ve vesmíru trpí nevolností. Proto jsou vyvíjeny moderní léky potlačující tuto nevolnost. Jsou to ty léky, které si vezmete, aby se vám na Máchově jezeře neudělalo špatně při projížďce výletní lodí. Na fotografii je Susan Helmsová a Jurij Usačev na palubě ISS.
Například nemoc z pohybu, neboli kinetóza, také nazývaná mořská nemoc, která znepříjemňuje cestování mnohým z nás, je intenzivně zkoumaná vědci na oběžné dráze. Ke kinetóze dochází v důsledku dráždění centra rovnováhy ve vnitřním uchu. Toto dráždění je však v přímém rozporu s tím, jaké informace předávají do mozku oči. Trvá-li toto dráždění dostatečně dlouho, začnou se v jeho důsledku projevovat příznaky jako žaludeční nevolnost, bledost a někdy také bolesti hlavy. Celý stav se s pokračujícím drážděním zhoršuje, až dojde ke zvracení.
Kinetóza bývá velmi nepříjemným průvodním jevem mikrogravitace při kosmickém letu. Proto je ze strany kosmických lékařů této skutečnosti věnována značná pozornost. Astronaut musí soustředěně pracovat, což je ovšem velice obtížné, uvážíme-li, že se mu chce zvracet. Aby se nepříjemným příznakům zabránilo, jsou kosmickými lékaři vyvíjeny účinné léky.
Moxastini teoclas dokáže zařídit, že se nám např. při plavbě po Máchově jezeře neudělá špatně. Má to ale jeden háček! Po podání tohoto a jemu podobných léků dochází k nepříjemným vedlejším účinkům, jako je ospalost či poruchy koncentrace. Na odstranění takovýchto vedlejších příznaků pracuje kromě jiných i kosmický výzkum.
LÉKY “MADE IN SPACE”
U vývoje léčiv ještě zůstaňme. Ukazuje se, že vývoj některých léků ve vesmíru může být v budoucnu velice lukrativní záležitostí.
Jako první příklad si uveďme firmu Ortho-Pharmaceutical. Tato firma testuje ve vesmíru, tedy v podmínkách stavu beztíže, technologii čištění látek.
Další velice zajímavý výzkum na oběžné dráze provádí firma Bristol-Myers Squibb, která zkoumá nové možnosti fermentace neboli kvašení. V rámci výzkumného programu letů raketoplánů Columbia a Discovery se vědci snaží pomocí různých technik manipulovat s genetickou výbavou mikrobů. Poznatky z těchto experimentů, prováděných na oběžné dráze, se dále využívají při výrobě antibiotik. Tomuto snažení přidá na důležitosti, uvědomíme-li si, že dnešní mikroorganismy jsou stále méně citlivé na běžná antibiotika.
Ve vesmíru lze vyrábět látky, jejichž výroba na Zemi by byla příliš obtížná, nákladná, a v některých případech úplně nemožná. Ve vesmíru totiž mnohé chemické látky vykazují kvůli stavu beztíže (mikrogravitaci) úplně nové vlastnosti.
Již dnes dokáží vědci ve vesmíru vyrobit např. vysoce čištěné hormony mnohem levněji, než běžným způsobem na Zemi.
PORAZÍME RAKOVINU?
Bádání člověka v laboratořích na oběžné dráze sehrává také významnou úlohu v boji proti zákeřné rakovině. V kosmickém prostředí jsou totiž organismy vystaveny zvýšeným dávkám kosmického záření, které způsobuje poškozování buněčné DNA, jejíž řetězce jsou trhány. Tyto řetězce se musejí stále znovu a znovu spojovat. To pak ve svém důsledku vede k častému vzniku chybných spojení. Tak se vytvářejí mutace buněk. Tyto buňky potom odlišně rostou, vzniká nádorové bujení a vědci mohou sledovat jeho zákonitosti. Toto sledování povede, jak doufáme, k pochopení podstaty patologického růstu buněk, což by mohlo vést k vytvoření účinných metod léčby rakoviny.
VÁPNÍK A PEVNÉ KOSTI
Jak víme, ve vesmíru dochází u člověka vzhledem k velmi nízké gravitaci k rozdílné distribuci vody a celé řady látek. Všimněte si často oteklých tváří kosmonautů na fotografiích, pořízených během kosmického letu. Právě z těchto záběrů je patrná tendence přesouvání tělesných tekutin směrem do horních partií těla. Během těchto masivních přesunů dochází ke ztrátám celé řady důležitých látek. Výsledky výzkumů prováděných na oběžné dráze ukazují, že například ztráty vápníku z kostí se pohybují kolem jednoho procenta za měsíc. Pochopit proces dekalcifikace je pro vědce velmi důležité. Na rozdíl od ubývání svalové hmoty, kterému se dá vhodným cvičením zabránit, ztráty vápníku a oslabování kostní trámčiny nemůžeme zásadněji ovlivnit.
K podobnému procesu dochází u člověka ve stáří. Takzvaná osteoporóza je metabolické onemocnění kostí, při kterém se kost stává křehčí a lámavou.
Vědci ve vesmíru se snaží podstatě tohoto problému přijít na kloub a vyvinout takové preventivní a léčebné metody, jež by zamezily ztrátám vápníku.
ASTRONAUT, ČLOVĚK SE SRDCEM
Ve stavu beztíže dochází k oslabování kardiovaskulárního systému. Jak takto oslabené srdce reaguje po návratu astronauta na Zemi? To je předmětem výzkumu, na kterém se kosmičtí lékaři podílejí ještě dlouho po návratu z kosmické mise. Tento výzkum je potřebný zejména z toho důvodu, že pacienti upoutaní dlouhodobě na lůžko při prvním postavení se na nohy po týdnech či měsících omdlévají v důsledku oslabení srdce. Nejednou se u takto postižených pacientů setkáváme i s náhlou srdeční smrtí. Aby to nedošlo tak tragicky daleko, podílejí se kosmičtí lékaři na vývoji celé řady léků proti nejrůznějším poruchám srdečního rytmu a cvičebních technik posilujících kardiovaskulární systém.
TECHNIKA ZACHRAŇUJE
Glenn na palubě raketoplánu DISCOVERY při tréningu na ergometru. V beztížném stavu dochází ke značnému úbytku svalové hmoty, zejména na dolních končetinách. Proto astronauté vyvíjejí cvičební postupy pro zamezení tomuto jevu. k něčemu Podobnému dochází i u pacientů dlouhodobě upoutaných na lůžko. Ve vesmíru jsou pro tyto nemocné vyvíjeny metody účinné rehabilitace.
Své nezastupitelné místo v biomedicínském vesmírném výzkumu má vývoj a testování lékařských přístrojů a jiných zdravotnických pomůcek. Astronauti na oběžné dráze testují různá supermoderní diagnostická zařízení. Na palubách raketoplánů se setkáme s echokardiografy, přístroji, jež měří srdeční ozvy, můžeme se setkat s tonometry na měření krevního tlaku nebo s teploměrem, který měří tělesnou teplotu přímo v těle astronauta.
Kosmická technika zachraňuje životy lidem, kterým se přitíží při dlouhém letu dopravním letadlem. Jak řešit srdeční záchvat někde nad Atlantikem? Dříve byla takováto situace standardně řešena leteckým personálem tak, že resuscitace a jiné odborné zákroky byly konzultovány s lékařem na letišti prostřednictvím vysílačky nebo se mezi cestujícími lékař nacházel. Dnes je již na světě mnohem efektivnější způsob záchrany života na palubě letadla. Italská firma Alenia Aerospazio pracuje na výzkumu možností nepřetržitého multimediálního spojení posádky se Zemí, prostřednictvím přenosu signálu z letadla na Zemi přes telekomunikační družici. Tato tak-zvaná telemedicína vychází ze zkušeností z videokonferencí, ale také z kosmického výzkumu. Jistě víte, že zdravotní stav astronautů je nepřetržitě sledován pozemním řídícím střediskem. Aby byl umožněn kontakt mezi posádkou raketoplánu a Zemí, je pohyb astronautů snímán kamerami. Na těle mají připevněny senzory snímající dle potřeby jejich fyziologické funkce. Výsledky tohoto monitorování jsou nepřetržitě vysílány na Zemi, kde je lékaři důkladně analyzují.
JINÁ REALITA
Jednou z nejpopulárnějších novinek počítačové technologie je virtuální realita, před níž stojí široké možnosti využití na Zemi i ve vesmíru.
Protože se zde zabýváme především lékařským vesmírným výzkumem, zmíníme se zde o virtuální realitě ve vesmíru z pozice medicíny. Při letu STS-90-NEUROLAB byl testován tzv. VEG – virtual environment generator. Toto zařízení různými audiovizuálními efekty působí na smyslová ústrojí člověka. Při této stimulaci se zkoumají reakce astronautů ve stavu beztíže. Je sledováno, jak tato stimulace ovlivňuje prostorovou orientaci. Těmito experimenty vědci získávají poznatky o fungování smyslových a pohybových ústrojí, což jim umožní lepší pochopení podstaty a způsobů léčení nejrůznějších neurologických onemocnění. Choroby jako Parkinsonův syndrom, Huntingtonova choroba či syndrom častých pádů ve stáří jsou provázeny špatnou pohybovou koordinací končetin. Některé studie říkají, že virtuální realita bude v budoucnu významným pomocníkem v léčbě, rehabilitaci a nakonec i v běžném životě takto pohybově postižených lidí.
Na obrázku vidíme Mudr. Williamse při experimentu s virtuální realitou. Pomocí zařízení zvaného VEG (Virtual Environment Generator) je prováděn výzkum souhry očí a pohybového aparátu při chytání míčku. VEG astronautům pomáhá v prostorové orientaci. Již brzy bude toto zařízení pomáhat lidem trpícím poruchami stability.
GLENN ZNOVU VE VESMÍRU
Letu STS-95 amerického raketoplánu Discovery byla věnována značná mediální pozornost. Do vesmíru se spolu se šesti astronauty vydal také John Glenn, první oficiální astronaut. NASA let tehdy 77letého Glenna zdůvodnila potřebou výzkumu vlivu mikrogravitace na stárnoucí organismus. Na Glennovi byl prováděn výzkum hormonálních reakcí organismu na stresovou zátěž. Vědci se domnívají, že při ztrátách bílkovin, ke kterým při pobytu ve stavu beztíže dochází ve zvýšené míře, se vyplavuje do krevního oběhu větší množství stresových hormonů.
Astronauté dr. Pawelczyk a Mudr. Williams provádějí pokusy zaměřené na koordinaci rukou a očí ve stavu beztíže na rotačním křesle. Fotografie je pořízená při letu STS-90-NEUROLAB z dubna 1998. Výsledky těchto pokusů nám snad pomohou pochopit některé negativní účinky chorob pohybového ústrojí jako je Parkinsonova choroba, Huntingtonova choroba a jiné…
Glenn svým letem do vesmíru přispěl také k výzkumu spánkových rytmů člověka. Lékaře podstata poruch spánku a usínání zajímá. Jak víme, nespavost trápí i mnohé z nás. Glennův výzkum je o to přínosnější, uvědomíme-li si, že chronická nespavost postihuje 30 až 40 % lidí nad 65 let. Zjistilo se, že na průběh spánku má vliv hormon zvaný melatonin. Jeho vyplavování do krve vede v organismu k určitým změnám. V průběhu spánku dochází ke kolísání hladiny melatoninu a to vede ke změnám tělesné teploty. Glenn proto před spaním spolkl kapsli s miniaturním teploměrem. Tento teploměr pak vysílal naměřené údaje o vnitřní teplotě organismu do přijímače, který měl Glenn umístěn na zápěstí. Během spánku byla u Glenna sledována aktivita mozku pomocí tzv. EEG – elektroencefalografu. Dále vědci sledovali rytmus a hloubku jeho dýchání pomocí spirometru. Tato lékařská zařízení jsou ve vesmíru zdokonalována a miniaturizována.
Výsledky vývoje techniky ve vesmíru jsou pak hojně využívány v klinické praxi, v běžných nemocničních podmínkách. A opět příklad. Kosmický výzkum stál u zrodu metody zvané EEG-biofeedback. Tuto metodu vyvinul prof. Sterman z Kalifornské univerzity. Pokusná osoba si jednoduše nasadí na hlavu snímače mozkových vln. Potom dostane za úkol sledovat určitý děj odehrávající se na obrazovce počítače. Pokud je pozornost jedince zaměřena na ono dění, získává body. Poleví-li však ve sledování, EEG snímač to zaznamená, zazní alarm a dojde ke ztrátě bodů. Tuto metodu, vypadající jako zajímavá hra, začal používat úřad NASA. Astronauti za pomoci EEG-biofeedbacku cvičili svou koncentraci. Nacvičují tak například pilotované setkání raketoplánu a orbitální stanice. Dnes se již můžete s touto metodou často setkat v ordinacích mnoha lékařů a psychologů.
EEG-biofeedback je používán k léčbě poruch soustředění, čtení či léčbě mikrospánku a úzkostných stavů.
“ASI NA MNE LEZE CHŘIPKA”
Kolikrát jste v životě vyslovili tuto větu? I když chřipka může vypadat na první pohled banálně, může mít v některých případech závažný průběh, a dokonce i smrtelné důsledky. Proto firma Johnson pracuje na vývoji tzv. inhibitorů (proti působících látek) neuraminidasy. Neuraminidasa je enzym mající vliv na schopnosti šíření chřipkového viru influensae. Aby bylo možné zmapovat virus influensy, je nutné vypěstovat krystal výše jmenovaného enzymu, který má funkci jakési mapy, podle níž se lze ve struktuře viru chřipky orientovat a určit možné parametry nového léku. Příprava proteinových krystalů je možná i na Zemi, není však příliš efektivní. Pozemské podmínky totiž neumožňují krystalům čistý růst. Proto přichází ke slovu počítačová simulace, pomocí níž se za určitých různě naprogramovaných okolností napodobuje vývoj růstu krystalických struktur. Správnost počítačových výpočtů je však třeba ověřit. Ověřování probíhá ve vesmíru. Odpadají zde rušivé elementy, jako je třeba gravitace. Krystaly zde za různých podmínek rostou a tento růst je přesně sledován pomocí rentgenové analýzy (let STS-77 – 1996).
SCI-FI, NEBO REALITA?
2001: Vesmírná odysea, Star Trek, Hvězdné války – díla, ve kterých se odrážejí naděje a aspirace člověka na objevování a osidlování vesmírných končin. Blíží se doba, kdy se z vesmírné stanice na oběžné dráze vydáme dál. Vrátíme se na Měsíc, vstoupíme na Mars. Nutno dodat, že tato doba je možná blíže, než si myslíme. Na těchto cestách, kdy je posádka vesmírného korábu měsíce či roky odkázaná sama na sebe, může její členy potkat nejedno nepříjemné překvapení v podobě nemoci či úrazu. Pokud by k takovéto situaci došlo, je třeba postiženého astronauta ošetřit. Jistě, některé méně komplikované zákroky provede i vycvičená posádka. Ale může se stát, že bude nutný náročný lékařský zákrok vyžadující vysokou odbornou erudici a zručnost. Pak přijde na řadu robot, robot-operatér. Zní to jako sci-fi, ale je to fakt!
Až večer vyjdete ven, zvedněte oči a pohlédněte na hvězdnou oblohu. Tam někde pracují lidé, výsledky jejichž práce vám možná v budoucnu zachrání život. Na fotografii vidíme Jurije Usačeva, obdivujícího krásu planety Země z paluby ISS.
V kalifornském Amesově středisku kosmických letů NASA, na Stanfordově univerzitě a v americkém Zdravotnickém středisku pro válečné veterány v Palo Alto je takovýto robot vyvíjen. Měl by pracovat s precizní přesností.
Popisované zařízení bude určeno k operacím mozku, ale také jiných částí těla. Řízen může být dálkově nebo pomocí komplexních programů, podle nichž bude pracovat při různých podmínkách a změnách zdravotního stavu pacienta. Tomuto “kyber-lékaři” pak může při jeho zásazích asistovat i zbytek posádky.
Jaký přínos bude mít tento výzkum pro nás na Zemi? Robot, který popisuji, je určen zejména pro neurochirurgii. Jeho program je nastaven tak, aby dokázal rozlišovat od sebe jednotlivé druhy mozkové tkáně a tak se orientovat v operačním poli. Aby bylo možné tento program testovat, byl v Amesově středisku NASA vyvinut trojrozměrný virtuální model mozku. A právě tento model nalézá již dnes bohaté uplatnění. Neurochirurg si před náročným operačním zákrokem může natrénovat postup budoucí operace. Byl popsán případ, kdy se lékaři podařilo zachránit život malé holčičky, díky tomu, že měl možnost zákrok nacvičit na nečisto.
V kosmickém výzkumu lze slučovat téměř neslučitelné. Když řeknu, že raketová technika má mnoho společného s medicínou, nebudete mi věřit. Tým složený z raketových inženýrů NASA a expertů na lékařskou technologii z firmy Micro Med Technology, pracuje na projektu umělého srdce.
Jedná se v podstatě o několik desítek gramů vážící pumpu, vyvinutou na základě poznatků z konstrukce pump palivových nádrží raketoplánu. Dokladem toho, že tento projekt vývoje umělého srdce značně pokročil, je to, že je již prováděn výzkum na pacientech, kteří by se bez tohoto zařízení nedočkali dne, kdy se pro ně najde vhodný dárce srdce pro transplantaci.
Mohli bychom uvést desítky dalších příkladů využívání výsledků kosmického výzkumu v oblasti biomedicíny a lékařské technologie v běžném “pozemském” životě. Až večer vyjdete ven, zvedněte oči a pohlédněte na hvězdnou oblohu. Tam někde možná právě teď pracují lidé, výsledky jejichž práce vám třeba v budoucnu zachrání život.
