První vlna uprchlíků z afghánských měst, která byla označena jako možný cíl amerického útoku, se dala do pohybu kolem 15. září. Byli to ti nejprozíravější. Ostatní – chudí, nemocní, osamělé matky s mnoha dětmi – doufali, že si to Američané přece jen rozmyslí. Začaly kolovat fámy, kterými obyvatelé Kábulu uklidňovali sami sebe. Muži na ulicích se ujišťovali navzájem, že USA mají nyní superpřesné zařízení, takže se dokáží strefit do příslušníka hnutí Taliban, i když stojí metr od vás, a nikomu jinému se nic nestane. Od objektů, které měly strategický význam, jako administrativní centra, vojenské objekty či letiště, se lidé přesunovali do tzv. čistých čtvrtí – tak Kábulané začali říkat těm částem města, kde podle jejich názoru nebylo vůbec nic, co by si zasloužilo pozornost amerických bombardérů, stíhaček a raket.
PRYČ Z KÁBULU
Do 7. října 2001, kdy začal americký útok, jsme na cestách vedoucích z Kábulu na sever, k Pandžšírskému údolí, potkávali pouze desítky velmi vyčerpaných lidí, kteří měli za sebou dvoudenní mimořádně těžký pochod přes hory. Po zahájení bombardování proud lidí významně zesílil. Nejdříve museli nepozorovaně uprchnout z města, nebo uplatit talibanské hlídky, aby je propustily. Kumrat, šestačtyřicetiletý inženýr, se dva dny skrýval na okraji Kábulu, než se mu podařilo projít. Potkali jsme ho u obce Kopiso ležící přímo na frontové linii. “Mně by nepomohly žádné úplatky. Muže talibové v posledních dnech sbírali a verbovali do své armády. Potřebují posílit. Čekají, že na ně zaútočí nejen Američané ze vzduchu, ale i Severní aliance po zemi.” Kumrat byl slušně oblečený, kdysi byl prý velmi zámožným a váženým mužem. Nyní si veškerý majetek nesl zabalený ve dvou arabských šátcích. “Ženu jsem poslal s příbuznými do Pákistánu. Odjeli už před týdnem. Já jsem chtěl zůstat doma, protože jinak nám všechno ukradnou. Buď to stihnou teď talibové, nebo, až přijde do města, Severní aliance. Každá armáda rabuje, s tím se nedá nic dělat, i naše i ruská i americká,” říká odevzdaně.
Z hlavního afghánského města Kábulu odcházejí lidé – a zase se sem vracejí – už 22 let. Vždy když se má přes metropoli přehnat fronta, dají se davy do pohybu. Mají to již nacvičené. Pro velkou část obyvatel Kábulu se nyní stalo útočištěm Pandžšírské údolí – v jeho jižní části, asi 50 kilometrů od hlavního města, se na skalnatých svazích usadili uprchlíci už před mnoha lety. Teď k nim přibývají další. Místní lidé se k nim chovají zdrženlivě. Amin, velitel hlídky, která střeží vjezd do Pandžšíru, se nám svěřil: “Mohou mezi nimi být i talibové, kteří se snaží zachránit si vlastní kůži. Jde to jen velmi těžko prověřit. Oni si ustřihnou vousy a tváří se jako nešťastníci. Jediná šance, jak je odhalit, je, že je prásknou ostatní uprchlíci. Většinou utíkají po skupinkách, ve kterých každý každého zná, a když tam je někdo, kdo spolupracoval s Talibanem, všichni to vědí. Jenže skoro nikdy to na něj neřeknou.”
Vstupní brána do Pandžšíru je tedy střežena jen symbolicky. Ani závora nebudí dojem, že by právě toto místo bylo nějakou důležitou hranicí. Přesto je. Pod Pandžšírem je ještě několik vesnic, které kontroluje aliance, až ke slavnému letišti Bagrom. “Dnes je kontrolujeme my, zítra tam mohou být talibové,” tvrdí Amin, který drží v ruce samopal už deset let. “Do Pandžšíru je nepustíme. Když to naposledy zkoušeli, zničili jsme jim šest tanků a pak toho nechali. Ale ty vesnice, které jsou už mimo údolí, mohou zabrat celkem lehce. Proto se uprchlíci hrnou do Pandžšíru a bojí se zůstat tady na jihu.”
Místní obyvatelé se k možnosti, že k nim do obce přijdou talibové, staví celkem lhostejně. “Už tady byli,” říká stařeček, který velí svým čtyřem synům. Mají “firmu” na podkovy. Stařec přihlíží a diriguje, synové pracují. “Prostě přišli a nařídili nám, abychom vyhodili televizory. Jenže tady skoro nikdo žádný neměl. To v Kábulu žijí bohatí, tady není elektřina, tak na co televizor? Jinak se vlastně nic nezměnilo. Takže já nikam utíkat nehodlám. Nebojím se ani Bin Ládina. On by muslimům nikdy nic špatného neudělal. Navíc prý teď nepřijdou talibové, ale Američané. Třeba nám tady zavedou elektřinu,” říká hlava rodiny a žvýká zelený tabák. Bombardování Kábulu ho stejně jako jeho sousedy nijak zvlášť nevzrušuje. Obává se jen, aby mu Američané nezničili dílničku a aby mu jeho syny nechtěli poslat na frontu. “Máme doma zbraně,” říká hrdě. Dvě starší pušky a jeden samopal. Ale to je pro případ, kdyby někdo útočil na náš dům. Mám ještě čtyři dcery, které bych bránil, kdyby mi kluky vzali do války.”
GENERÁL BOBODJON
Armáda Severní aliance je z 90 procent složena z dobrovolníků. Většina z nich však bojuje pouze v okolí své vesnice. Jen malá část je ochotna pohybovat se po celém Afghánistánu s frontou a bojovat za ideu, podřizovat se příkazům nejvyššího velení, opustit svůj rodný kraj a stát se dobrovolným žoldákem. Kdyby však kdokoliv zaútočil na Pandžšír, i z výrobců podkov a pastevců se stanou ihned mudžáhedíni.
Zástup rekrutů sil Severní aliance pod vedením generála Bobodjona.
Pandžšírské údolí je pokládáno za nedobytné. Právem. Existuje několik odborných knih o devíti neúspěšných ofenzivách sovětské armády, která během okupace Afghánistánu obsadila celou zemi kromě tohoto úzkého proužku. Vládl mu tehdy slavný, dnes už legendární vůdce mudžáhedínů Ahmed Šáh Mas’úd, podle kterého se také dnes údolí někdy říká Masúdistán.
“Byl to výjimečný člověk a on jediný mohl sjednotit značnou část Afghánistánu,” tvrdí generál Bobodjon, další ze slavných vojevůdců, který se však zdaleka netěší takové vážnosti, jako Mas’úd. Především proto, že Bobodjon byl kdysi kádrovým důstojníkem komunistické prosovětské vlády prezidenta Nadžíbulláha. Bobodjon byl u Nadžíbulláha vojenským velitelem Kábulu. Když ho obléhaly jednotky Mas’úda, rozhodl se přejít na jeho stranu. Město mu de facto odevzdal. Stal se jeho spojencem a dnes je pokládán za jednoho z nejlepších stratégů. Právě proto střeží veledůležité letiště Bagrom, a pokud bude zahájen útok na Kábul, jeho muži půjdou v první linii. Bývalý správce Kábulu zná město i jeho okolí dokonale.
Bobodjon je jediný, kdo za celou dobu našeho pobytu v Afghánistánu pozdvihne ke rtům skleničku s alkoholem. Jak ho našel v zemi, kde platí snad nejpřísnější zákazy na světě včetně totálního zákazu pití alkoholu, nám neprozradil. “Za družbu, za komunism, za naše ialsmaskoje gosudarstvo,” vzkřikl Bobodjon poměrně slušnou ruštinou a vypil dvě deci tekutiny naráz. “Za Američany pít nebudeme,” prohlásil rezolutně. “Teď nám pomáhají, když to potřebují, ale když se jim talibové hodili do krámu, tak je zásobovali přes Pákistán zbraněmi a cpali do nich fantastické sumy peněz. Já osobně jim nevěřím a tuším, že s nimi ještě budeme mít problémy.” Do zákopů se ten den generál nevrátil. Jeho muži mají na pití alkoholu velmi nekompromisní názory a cítí zápach vodky na vzdálenost několika metrů.
UPRCHLÍCI
Část armády generála Bobodjona tvoří i uprchlíci. Často je to pro ně jediná možnost, jak dostávat alespoň dvakrát denně najíst. V uprchlických táborech na jihu Pandžšíru je proto naprostá většina žen, dětí a starých lidí. Oni tábory udržují v relativním pořádku, společně se snaží získat nějaké potraviny a organizují zásobování vodou. Stavba obydlí je také kolektivní dílo. Stejně tak kolektiv doporučil, aby si každý ve svém přístřešku vybudoval protibombový kryt. Stěny si plácají uprchlíci z místní hlíny, ze které se ostatně staví i běžné domy. Místo střechy se však v táborech používají plachty, které jsou pozůstatky někdejší humanitární pomoci. V “domečku” o velikosti tři krát čtyři metry žije tolik lidí, že se nám je díky neustálému hemžení nedaří spočítat.
Strategicky významná horská cesta z Faizabadu do pandžšírského údolí, které se stává útočištěm stále početnějších uprchlíků před talibanem.
Poprvé si přede mnou ženy odhalují tvář. Všechny mají velké tmavé oči, husté obočí i řasy a přísně tvarovaná ústa. Osoby mužského pohlaví musejí vyjít ven. Ve stanu se shromažďuje neuvěřitelný počet odhalených dívek i stařen, některé mají v náručí usmrkané děti, jiné jsou těhotné. Všechny na mě nenávistně křičí. Pak jedna hystericky chytne do ruky hrnec a strčí mi jeho obsah pod nos. Směs čehosi zeleného zapáchá strašlivě a je jen málo pravděpodobné, že je určena ke konzumaci. Po podrobnějším prozkoumání je konečně jasné, co tito lidé jedí – obyčejnou trávu, o kterou se musí dělit s kozami, krávami a ovcemi, vaří ve vodě a pak s nadějí, že když tráva stačí k obživě dobytku, musí to s ní vydržet i lidé, jedí nechutné lupeny a dětem dávají “výživný” vývar. Další pochoutkou je upražená kukuřičná mouka, nebo spíš něco mezi moukou a pouhým rozdrceným kukuřičným klasem. Kukuřici získávají od místních obyvatel. Pomáhají na poli a jako odměnu si domů odnesou pár klasů. Jenže jen v jednom táboře žije dnes 7 tisíc lidí a táborů je v Pandžšíru několik desítek. Práci získá jen zanedbatelný počet uprchlíků. S přicházející zimou se objevuje další téměř neřešitelný problém – teplo. Dřeva je v údolí tragický nedostatek, hory jsou kamenité a pár stromů je vidět pouze v úzkém pásu kolem řeky. Ty se však kácet nesmějí. Místní obyvatelé si je chrání, jako by byly ze zlata. Dřevo se kupuje za velmi vysoké ceny. Pro obyvatele uprchlického tábora se tak stává teplo zcela nedostupnou rozkoší. Brzy může v Pandžšíru napadnout až metr a půl sněhu.
“Mouku jsme od humanitárců dostali naposledy před 6 měsíci,” křičí na mne žena, která nemá v ústech snad ani jeden zub. Je jí asi 30 let a na rukou má dítě stejně bezzubé, jako je sama. Jen děcko má na rozdíl od ní šanci, že mu chrup jednou naroste. “Mléko už vůbec neznáme, chleba také není, jíme horší věci než dobytek. Lidé tady umírají na nemoci, protože jsme všichni hladoví a sklátí nás i chřipka,” křičí bývalá zdravotní sestra. Z Kábulu odešla před několika měsíci. Pracovala v jedné západní humanitární organizaci, ale pak talibové zakázali cizincům zaměstnávat ženy. “Umřela bych tam hlady dřív než tady. V přírodě i lidé i zvířata vždy najdou něco, co se dá požívat. Navíc je tady alespoň řeka, ve které se můžeme mýt, z hor teče mnoho pramenů s výbornou vodou. Tady je ve srovnání s městem opravdový ráj.”
Starci nakonec hysterické ženy odeženou a s vážnou tváří se nás ptají: “Kolik nám Američané zaplatí za to, že jim dovolíme bombardovat taliby?” Snaha vysvětlit jim, že věci se mají trochu jinak, je zcela zbytečná. V zimě letošního roku a na podzim roku 2000 zahynulo hlady v severních a severovýchodních provinciích Afghánistánu na 1000 lidí. 800 000 trpí nedostatkem kvalitní stravy dodnes. Většina humanitárních organizací zemi opustila. Za posledních deset let postihlo Afghánistán několik ničivých zemětřesení, v posledních dvou letech největší sucho od roku 1971. Již 22 let se na většině území bojuje. Přesto nám Afghánci tvrdili, že jejich země je Alláhem vyvolená. “Chrání nás,” usmívali se starci v uprchlickém táboře. “Před čím? No přece abychom se neměli ještě hůř.”
Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v Afghánistánu, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech,
Před sto miliony let byla středoasijská poušť Gobi místem života pravěkých ještěrů, o čemž dnes svědčí unikátní nálezy řady paleontologických expedic. První expedici do pustin jižní Gobi tvořili geologové a paleontologové Přírodovědného muzea v New Yorku, kteří zde v průběhu let 1922-1930 objevili velká pohřebiště dinosaurů. Vedoucí expedice Roy Chapman Andrews shrnul výsledky výzkumu v knize “The New Conquest of Central Asia” a patrně jako první v historii se v ní také zmiňuje o podivném a neznámém živočichu – OLGOJI CHORCHOJOVI. Za ním a za divokou mongolskou přírodou uskutečnilo Sdružení pro cestopisnou dokumentaci CAMERA INCOGNITA expedici OLGOJ CHORCHOJ.
Foto: Michal Černý
NEBEZPEČNÝ ČERV
Před odjezdem meziválečné americké expedice do Gobi se prý na Andrewse obrátil představitel tehdejší mongolské vlády s prosbou, aby alespoň jeden exemplář tohoto podivného živočicha ulovil. Toto zvláštní zvíře prý nemá nohy ani hlavu a vypadá jako jitrnice dlouhá přes půl metru. Byl také upozorněn na jeho prudkou jedovatost. “Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku,” píše Andrews. Během vlastní expedice se s ním však nesetkal a ani nepotkal osobu, která by ho na vlastní oči viděla. “Kdyby víra v jeho existenci nebyla mezi Mongoly tak silná a tak rozšířená a kdyby ho všichni nepopisovali naprosto stejně, myslel bych si, že je to pouhý mýtus,” konstatuje na závěr kratičké zmínky Andrews a přeje více štěstí dalším výzkumníkům v Gobi. Andrews sice byl patrně prvním vědcem, který se o olgoje chorchoje zajímal, ale vzhledem ke zcela jinému zaměření jeho expedice se jednalo přirozeně o zájem okrajový. Navíc krátká zmínka v odborné publikaci mohla jen stěží oslovit širší skupinu.
I druhá písemná zmínka o olgoji chorchojovi v knize “Cesta větrů” je z pera paleontologa, tentokrát ruského prof. I. A. Jefremova, který se zúčastnil paleontologické výpravy do Gobi v roce 1946. Také on přiznal své rozpaky: “Nikdo z vědců toho neobyčejného červa neviděl, ale legenda o něm je tak rozšířená a všude tak shodná, že se vnucuje myšlenka, že jejím základem je skutečná existence jakéhosi vymírajícího tvora, který je pozůstatkem z dávných časů.” Tomuto autorovi také můžeme poděkovat, za první “popularizaci” záhady týkající se nebezpečného gobijského červa, neboť ho využil k jedné ze svých vědeckofantastických povídek. “Sedm podivuhodných příběhů”, jak se kniha se zmíněnou povídkou jmenuje, se dostalo v překladu také do Čech k ing. Ivanu Mackerlemu. Toho tajemný živočich natolik zaujal, že se po letech rozhodl uspořádat první expedici do Mongolska, aby zjistil, zda je olgoj chorchoj reálný živočich a jestli jsou pověsti o něm pravdivé.
LEGENDY, MÝTY, SKUTEČNOST
Gojó – v okolí těchto podivných rostlin se má pohybovat tajemný živočich olgoj chorchoj. Foto: Ivan Mackerle
Koloběh vzniku a zániku pověstí o legendárních zvířatech je všude stejný. Reálné zvíře je přidáváním nejrůznějších fantastických atributů přeneseno do světa mýtů a až po jeho objevení a poznání nabývá skutečnou podobu, často velmi vzdálenou od původních výkladů. Jeden příklad za všechny: na jednom z indonéských ostrovů Komodo se měl podle zpráv domorodců vyskytovat hrůzostrašný drak. K ostrovu se báli vůbec jen přiblížit a s děsem v očích popisovali několikametrové zvíře chrlící síru a oheň. K odhalení pravé totožnosti “komodského draka” došlo až po vojenské výpravě Holanďanů v roce 1910, kdy zjistili, že se jedná o doposud neznámý druh plaza. Dnes je “odhalený” varan komodský s délkou až tři a půl metru největším známým plazem na světě.
Legendy a pověsti jsou však neocenitelnými indikátory toho, že se za nimi může ukrývat utajená skutečnost. Může, ale nemusí. A právě toto riziko, nejistota prováděného výzkumu a neodhadnutelnost jeho výsledku jsou na kryptozoologii mimořádně přitažlivé. Vždyť kde by bylo lidské poznání, nebýt zarputilosti a vytrvalosti často posměchu okolí vystavených vynálezců, vědců, cestovatelů…
Kryptozoologie (kryptos = skrytý) je vědní disciplína zoologie, která se zabývá zvířaty, o nichž nemáme nezvratný důkaz, ale jejichž existenci naznačují zprávy domorodců, pozorování cestovatelů, historické záznamy a legendy. “Kryptozoolog je detektiv pátrající po pachateli – neznámém zvířeti. Jakmile ho odhalí a dopadne, předá ho do rukou justice – běžné zoologie…” výstižně napsal ing. Jaroslav Mareš, autor řady publikací s kryptozoologickou tematikou. Kryptozoologie se také zajímá o možný výskyt zvířat, která jsou známá, ale v současnosti jsou již považována za vyhynulá.
PRVNÍ EXPEDICE
Gobi je klimaticky jednou z nejdrsnějších pouští světa. V zimě jsou zde až dvacetistupňové mrazy. Foto: Michal Černý
Ing. Mackerle před svou první expedicí systematicky prostudoval faktografickou literaturu, knihy prvních cestovatelů Asií – Kozlova, Prževalského, Hedina, Ossendowského, Haslunda – leč jakoukoli zmínku o olgoji chorchojovi hledal marně. Ani čeští geologové, kteří se během své práce v rámci česko-mongolských geologických expedic do oblastí Gobi dostali, nepřinesli Mackerlemu nové poznatky. Jeho dotazy adresované Mongolské akademii věd zůstávaly dlouho bez odpovědi. Později zjistil, že mongolské úřady pátrání po olgoji chorchojovi dokonce zakázaly. Prý se jako pověra neslučovala s marxistickou ideologií. Až celkové uvolnění v zemích socialistického bloku po roce 1989 umožnilo uskutečnění první expedice do neprobádaných oblastí pouště Gobi. Během expedic se mu podařilo získat cenná svědectví. Například tento případ se měl udát v padesátých letech poblíž somonu (okresu) Bajan Ovó: Rodiče, kteří odjeli do vzdáleného somonu nakoupit věci do domácnosti, po návratu našli svého synka mrtvého na podlaze jurty. Otec popadl pušku a zdrcený se vydal po stopě podivné široké brázdy v písku, jež se vzdalovala od jurty směrem k návrší s pískovými přesypy. Dovedla ho k pískové duně a nedaleko za hřebenem přesypu ležel, napůl zahrabaný v písku, hnusný válcovitý tvor, kterého ještě nikdy v životě nespatřili, i když o něm slyšeli tolik vyprávět. Muž s touhou po pomstě překonal strach a zaútočil. Uchopil pušku za hlaveň, rozpřáhl se a vrhl na červa, aby ho zabil úderem pažby. Živočich byl ovšem rychlejší. Jeden jeho konec se bleskurychle vztyčil ze země a nafoukl se. Muž se náhle bezvládně sesul do písku, stejně jako jeho žena, která ho mezitím dostihla.
Členové expedice se olgoje chorchoje z gobijských dun snažili vypudit pravidelným bušením dřevěným polenem do písku. Inspirovali se přitom vědeckofantastickým románem “Duna” amerického spisovatele Franka Herberta. Spisovatel v něm popisuje pouštní planetu Arrakis, kde žili obrovští píseční červi Šaj-hulúdi, kteří se vrhají na všechno, co se pohybuje a způsobuje nějaké chvění. Obyvatelé planety je lákali pomocí otřesů způsobovaných mechanickými buchary. Bohužel, ani rázy způsobované polenem, ani otřesy v písku, které vytvářeli odpalováním výbušných náloží, nepřinesly očekávaný efekt – vypuzení olgoje chorchoje. Přesto získali mnohá svědectví o oblastech jeho výskytu. Podle vyprávění mongolských kočovníků se objevuje nejčastěji po dešti, nebo v blízkosti studní. Několik dní se jakoby vyhřívá na sluníčku, pak zmizí. Většina svědectví se shoduje na této podobě: olgoj chorchoj (olgoj-střevo, chorchoj-červ) je podobný tlustému červu dlouhému až jeden a půl metru, vyznačuje se podivuhodnou smrtící silou, a to nejen při dotyku, ale i na dálku. Žije v písečných dunách nepřístupných oblastí jižní Gobi. K setkání s ním došlo především v nejteplejších měsících roku, v červnu nebo červenci.
ŽIVOČICH, NEBO PŘELUD?
Olgoj chorchoj v klidu připomíná obrovský salám. Při útoku se prý přední část těla vztyčí a výrazně ztmavne. Ilustrace: akad. mal. J. Žáček, archiv I. Mackerleho
Pokud olgoj chorchoj existuje, jakým živočichem opravdu je a jakým známým druhům je alespoň podobný? Zoologové se domnívají, že by se mohlo jednat například o doposud neznámý druh scinka; některé jeho druhy jsou totiž jen málo podobné ještěrkám. V Austrálii v písečných přesypech žije scink uťatý, který dosahuje délky až čtyřicet centimetrů. Má krátký zaoblený ocas, tělo pokryté šupinami a hlavu těžko rozeznatelnou od těla. Vypadá jako velká jedlová šiška, která se dovede obratně zavrtat do písku. Má však malé nožičky, stejně jako ostatní scinkové, zatímco olgoj chorchoj je popisován jako hladký živočich pohybující se spíše jako žížala. Nad jeho udávanou délkou (0,5 až 1,5 metru) bychom ovšem mohli přimhouřit oko, především nad maximálním rozměrem, a držet se spíše dolní meze. Zkušenosti dokazují, že délka a velikost neznámých živočichů ve většině případů roste s mírou strachu v očích domorodců.
Ze známých živočichů se červu podobá ještěr kroužkovitý neboli dvouplaz. Nemá šupiny, žije pod zemí a dosahuje délky přes půl metru. Na povrch vylézá pouze za deštivého počasí. Stejně jako scink, ani dvouplaz ovšem v Mongolsku nežije, a především tato zvířata nejsou jedovatá. Stejně tak není popsán tvor, který by měl podobnou schopnost zabít člověka na dálku jako olgoj chorchoj.
Vkrádá se také otázka, zda se v tomto případě skutečně nejedná o živočicha, který náleží ke druhům vyhynulým před tisíciletími. Poušť Gobi je skutečně svéráznou částí naší planety. Jako třetí největší poušť světa zaujímá 1/3 území Mongolska a přesahuje do Číny, kde na západě přechází do pouště Taklamakan. Milion čtverečních kilometrů s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1300 m n. m. je tvořeno převážně plochými bezodtokovými pánvemi, jejichž dna nevyplňuje písek jako na Sahaře. Místy je zde typická kamenitá poušť – hamada, jinde hnědé písčitohlinité půdy, poměrně vzácně i písečné přesypy. V těchto oblastech ročně naprší jen 50-100 mm srážek, z toho většina v červenci. Jak byla naše výprava svědkem, po dešti se vytvoří až několik hodin trvající dravé řeky. Po této řece ovšem za nějakou dobu není ani památky a její tok prozrazuje pouze vymleté koryto. V tomto období dochází také k velkým písečným bouřím a uragánům.
Jak dokazují výsledky paleontologických expedic, byla tato oblast opravdovým eldorádem dinosaurů a dalších pravěkých tvorů. Odlehlé a liduprázdné nekonečné plochy Gobi, vedle drsných klimatických podmínek (teploty +40 °C v létě a -48 °C v zimě, navíc vytrvalé západní větry přinášející již zmíněné četné prachové a písečné bouře), teoreticky mohly umožnit některému z pravěkých druhů přežít. Že to prakticky možné je, dokazují dřívější objevy živočichů, jejichž rodokmeny sahají hluboko do pravěku.
ŽIJÍCÍ FOSILIE
Na Novém Zélandu byla v roce 1831 objevena tuatera neboli haterie novozélandská, nazývaná živoucím poslem pravěku. Dlouho byla zvířetem maorských legend, v jejichž pravdivost žádný ze zoologů nevěřil. Tento plaz dorůstá délky asi třičtvrtě metru a je jediným žijícím zástupcem řádu Rhynchocephalia, jehož příslušníci žili na naší planetě ještě před dinosaury. Podle přesvědčení paleontologů vymřel tento řád koncem doby křídové. Od těch dob nebyla nalezena žádná jeho fosilie. Tuatera se za dobu 200 milionů let vůbec nezměnila. Má dokonce i třetí oko na temeni hlavy, které má čočku, duhovku a rohovku. Tato “živá zkamenělina” má ve světě plazů stejné místo jako latimerie podivná ve světě ryb. Latimerie žije dodnes u Komorských ostrovů, ačkoli byla považována za vyhynulou již 70 milionů let. V roce 1938 ji zcela náhodou objevila muzejní kurátorka Marjorie Courtenay-Latimerová mezi úlovkem rybářů. Tuto doslova časem zapomenutou rybu se podařilo natočit a vyfotografovat v jejím původním životním prostředí až v roce 1987 pomocí speciální ponorky GEO.
Latimerie se tedy udržela pouze na jediné lokalitě na světě, u západního pobřeží ostrova Grande Comore. Tuatera žije jen na několika ostrůvcích u severního pobřeží Severního ostrova. Tento fakt je dostatečným argumentem proti názorům skeptiků považujících za nemožné, aby se olgoj chorchoj v případě své existence udržel na jediném místě na světě, v píscích izolované a těžce dostupné pouště Gobi.
Jaká tajemství ukrývají skály a písky vyprahlé a bezútěšně pusté pouště Gobi? Foto: Ivan Mackerle
TAJEMSTVÍ SMRTÍCÍ SÍLY
Podstata smrtící síly olgoje chorchoje je stejnou záhadou, jako sama existence tohoto živočicha. Objevily se úvahy, že by smrt mohla být způsobována elektrickým výbojem, který tento tvor dokáže nějakým způsobem vyvinout. Tato myšlenka byla podporována svědectvím o události, jež měla postihnout v Gobi ruské geology. Když uhrabávali ohniště, jeden z nich zabodl do země tyč. Vzápětí se skácel k zemi a z písku se nato vynořil olgoj chorchoj. Podle většiny získaných svědectví se jedná pravděpodobně spíše o jed než o působení elektrického výboje. Domorodci popisují, že je jed vystřikován z bubliny, která se na jednom konci tvora rychle nafoukne, až náhle praskne. Zasažený člověk brzy umírá a další postříkané předměty zežloutnou. Jedno svědectví říká, že jistý kočovník vešel do jurty, uvnitř které byl olgoj chorchoj. Popadl rychle velký kotel na čaj, který je uprostřed každé jurty, přiklopil ho na něj a odtáhl ven. Kotel potom ihned zežloutl a byl jakoby rozleptaný. Také další svědectví potvrzují, že zasažený kov vypadá jako poleptaný kyselinou.
Že by se jednalo o nějaký doposud neobjevený druh jedu, který působí okamžitě po zasažení holé části těla? Nebo se jedná opravdu jenom o bujnou fantazii aratů?
Zajímavou zprávu přinesly na počátku letošního roku tiskové agentury. Američtí vědci oznámili výsledky výzkumu týkajícího se nejsilnějších jedů vyskytujících se v přírodě, které usmrcují své oběti bleskovým proděravěním buněčné membrány napadených organismů. Vědci z týmu Národního ústavu zdraví došli k závěru, že známé jedy štírů, některých druhů pavouků, hadů nebo mořských sasanek používají k napadení organismů jakési “molekulární harpuny”. Těmito “harpunami” otevírají buňky napadených organismů a umožňují tím vstup dalším jedům. Ty pak dokážou oběť obrovskou rychlostí ochromit a usmrtit. Je možné něco podobného v případě olgoje chorchoje?
Zajímavým faktem je podle řady svědectví nestálá smrtící schopnost. Koncem června prý smrtící síla jedu olgoje chorchoje polevuje, takže někteří Mongolové si podle svého tvrzení dovolili do něho bez nějakých následků dloubat násadou biče. Ta však prý vždy zežloutla.
JE OLGOJ CHORCHOJ NÁSTROJEM V MOCI ŠAMANŮ?
Doposud jsem se zmiňoval o olgoji chorchojovi jako o reálné, leč zatím nepoznané živočišné formě. Stejně jako my, tak i tým předchozí expedice narazil na určitou neochotu některých Mongolů o něm vůbec mluvit. Prý už pouhé vyslovení jeho jména přináší neštěstí, protože se nejedná o tvora z masa a krve, ale o něco nadpřirozeného, nehmotného. Šamani vyznávající přírodní náboženství, stejně jako buddhističtí lamové, varují před zahráváním si s tímto démonem pouště. Že by během druhé expedice ing. Mackerle takřka doplatil životem právě na svou “troufalost”?
V jednom z odlehlých koutů v Gobi tehdy narazili na obydlí šamana. Samozřejmě jim zvědavost nedala a začali se vyptávat na olgoje chorchoje. Šaman je od myšlenky na jeho hledání zrazoval a líčil ho jako zhmotnělou podstatu zla. Toho dne večer se utábořili u jedné z písečných dun. V noci měl ing. Mackerle podivný sen: “Byl jsem na písečné duně, ze které jsem měl nepříjemný pocit, a přede mnou vylezl z písku olgoj chorchoj. Otočil jsem se a utíkal pryč, ale on mi skočil na záda. Ucítil jsem hroznou bolest…, a probudil jsem se. Oddechl jsem si, že to byl jenom sen, ale bolest přetrvávala dál. Na zádech jsem si nahmatal velkou bouli. Vzbudil jsem našeho lékaře a ten se vyděsil, protože jsem měl na zádech dlouhou podlitinu plnou krve.” Po těle se mu začaly dělat modřiny, otekly mu nohy, stále krvácel pod kůži a srdce mělo zpomalený rytmus. Vydali se proto vlakem na zpáteční cestu, kde se setkali s ruskou léčitelkou. Ta po přiložení rukou na postižená záda vykřikla bolestí. Dostala prý hroznou ránu. V Praze se lékaři nijak nevyjádřili a označili jeho zdravotní potíže za možné selhání organismu. Podlitiny se časem vstřebaly, ale jsou zachyceny na filmovém pásu.
Je tedy olgoj chorchoj spíše paranormální záležitostí a souvisí s neznámými schopnostmi šamanů? Nebo se jednalo o silnou sugesci badatele, podpořenou specifickými klimatickými aspekty pouště?
EXPEDICE OLGOJ CHORCHOJ
Před naší expedicí po stopách tajemného živočicha, možná s milion let dlouhým rodokmenem, jsme s kolegou Petrem Horkým shromažďovali všechny dostupné informace a zatím získaná svědectví. S organizátorem prvních výprav, nadšencem a vzácným člověkem ing. Mackerlem jsme strávili dlouhé hodiny diskusí nad připravovanou trasou naší expedice. Jakýmsi “patronem” expedice a zdrojem cenných informací byl také dr. Jiří Šíma, přední český mongolista a sinolog, dlouholetý pracovník Orientálního ústavu AV ČR a také poslední velvyslanec ČSFR v Mongolsku.
Naším cílem, který jsme si před odjezdem stanovili, nebylo ovšem jenom pátrání po olgoji chorchojovi, ale také natočení zajímavého obrazového materiálu o zdejší divoké přírodě, o v Mongolsku probíhající reintrodukci koní Prževalského, stejně jako o tradicích a kočovném způsobu života pastevců. Nevynechali jsme přitom žádnou příležitost k dotazu na olgoje chorchoje, a to i v případě naší audience u nejvyššího mongolského lamy v ulánbátarském klášteře Gandan.
Vlastní cesta do pouště Gobi měřila téměř 2500 km, takže jsme se dostali v jihogobijském ajmaku velmi blízko k mongolsko-čínským hranicím. Zde se nám podařilo u jedné z písečných dun natočit svědectví místního pastevce, očitého svědka existence tajemného červa. Už během cesty nezměrnými prostorami Gobi nám bylo jasné, že v případě jeho objevení musí svou roli sehrát náhoda. Není totiž v silách několika jedinců podrobněji monitorovat taková obrovská území. V minulosti se s ním setkali podle svědectví jenom pastevci, kteří v Gobi žijí po celé generace a již mění svá stanoviště průměrně čtyřikrát do roka, podle potřeb pastvy chovaných stád dobytka.
Ani naše, v pořadí třetí výprava zajímající se o olgoje chorchoje však nepřivezla do Evropy důkazy o jeho existenci.
V nehostinné poušti obývají pastevci jen nemnohé oázy, zatímco velká část pustiny zůstává i pro ně neznámá. I proto o tajemném červu hovoří velmi neradi. Foto: Michal Černý
ODHALÍ DÉMONA GOBI TURISTÉ?
Zda je olgoj chorchoj skutečným tvorem, nebo jen mýtem, může prokázat náhoda nebo další výpravy výzkumníků do doposud neprobádaných končin pouště Gobi. Pochopitelně, do revolučních změn bylo takřka nemyslitelné její odlehlé oblasti navštívit. Po sedmdesáti letech komunistické izolace se Mongolsko během první poloviny devadesátých let stalo velkým lákadlem především pro “západní” turisty: Němce, Švýcary, Američany, Japonce. Napomohly tomu rozsáhlé reportáže o mongolské přírodě, tradičním způsobu života nomádů a chovu dobytka, které přinesly mnohé renomované magazíny. Také nás zajímalo, jak se s přílivem turistů a především jejich “tvrdé měny” vypořádají mongolští podnikatelé v oblasti turistiky a jaké důsledky to bude mít na doposud panenskou přírodu “země věčně modrého nebe”. Zatímco v roce 1990 Mongolsko navštívilo jen pár tisíc turistů, tak v roce 1995 to bylo již 20 000 zájemců o nezničenou mongolskou přírodu. Přesvědčili jsme se, že i přes trvající byrokracii a velmi ubohou infrastrukturu služeb je o nabídky více jak stovky cestovních kanceláří poskytujících ekoturistiku velký, stále vzrůstající zájem.
“Jinde můžete vidět všechno, co vytvořil člověk, ale u nás můžete spatřit skutečnou přírodu, projet se na velbloudu, na koni, rybařit, chytat motýly nebo pozorovat vzácné druhy zvířat,” prohlašují pracovníci Národní služby pro chráněné oblasti a ekoturistiku. Provozování veškeré turistiky v Mongolsku na bázi ekoturistiky má zřejmý ekonomický podtext. Vždyť vzrůstající příjmy z turistiky, které dosáhly v minulém období výše dvaceti milionů dolarů, budou i pro novou demokratickou vládu v Ulánbátaru perspektivním a v dalších letech zásadním zdrojem příjmů. Zákonitě lze tedy předpokládat, že mnohá doposud platná byrokratická cestovní omezení se mongolská vláda bude snažit postupně zjednodušovat a odstraňovat.
Vzrůstající počet individuálních dobrodružstvíchtivých turistů, kteří navštíví v nejbližších letech také nehostinnou Gobi, dává do budoucna jistou naději ke zcela náhodnému a tolik očekávanému odhalení tajemného přízraku olgoje chorchoje. Pokud ovšem skutečně existuje…
Dokument o expedici OLGOJ CHORCHOJ je jedním z mnoha, které budete moci zhlédnout na přehlídce zeměpisných a přírodovědeckých filmů WORLDFILM připravované sdružením Camera Incognita v rámci veletrhu Holiday World. Přehlídka, jejíž součástí bude i setkání s tvůrci filmu, proběhne na pražském Výstavišti 9. a 10. února 2002.
“Dlouhá léta jsme žili odříznuti pásem džungle stovky kilometrů od moderního světa, když se najednou nad naší vesnicí začala objevovat záhadná letadla, která mizela za okrajem hory na obzoru,” vyprávěl indián z odlehlé severovýchodní Bolívie. Po jeho překvapivém svědectví se na tajemné místo vydaly první průzkumné výpravy. K obrovskému úžasu objevily stolovou horu vypínající se 600 metrů nad okolní krajinou. Na vrcholu našli zatravněné ploché pláně ideální na přistávání letadel. V ostrovech husté džungle se ukrývali kokainoví magnáti se dvěma obrovskými laboratořemi, kde pracovalo asi sto čtyřicet lidí.
FAWCETTOVA VÝPRAVA
První výprava do odlehlé nezmapované oblasti severovýchodního cípu dnešního bolivijského departementu Santa Cruz se uskutečnila na začátku minulého století. Na popud bolivijské a brazilské vlády se na přelomu let 1908 a 1909 vydal na první vědeckou výpravu Percy Fawcett, jehož úkolem bylo vytyčit hranice obou států právě v této neznámé oblasti. Po svém návratu do rodné Británie vylíčil Fawcett dobrodružnou cestu svému příteli romanopisci Arthuru Conanu Doylovi. Ten údajně použil popisy výpravy na tajemnou stolovou horu Huanchaca ve svém románu Ztracený svět. Po přečtení románu se při líčení navštívených míst nabízí i často zmiňovaná paralela s venezuelskými tepuis (Koktejl 11/99 str. 40-60). Ať to bylo jakkoli, pterodaktyla zatím nikdo neobjevil ani v Bolívii, ani ve Venezuele. Snad proto, že světy stolových hor na území obou jihoamerických států jsou – každý po svém – stále ještě celkem “ztracené”.
TRAGICKÁ SMRT BIOLOGA
Dlouhých sedmdesát let po Fawcettově výpravě se již žádný vědec do oblasti nevydal. Snad až indiánské svědectví podnítilo zájem policie a paralelně i vědců, kteří začali neznámou oblast mapovat. Pionýrem ve výzkumu oblasti byl uznávaný biolog Noel Kempff Mercado, jenž také zahájil kampaň za vytvoření národního parku v oblasti, která podle něj měla globální význam pro svoji jedinečnou mozaiku fauny a flóry, jejíž pestrost nemá v tropech obdoby. Zdůrazňoval, že jde o ekosystém unikátní svou rozlohou a zachovalostí, za které vděčí i mimořádně nízké hustotě obyvatelstva. Noel Kempff Mercado byl zabit dříve, než se uskutečnil jeho životní sen. Tragická událost se stala v roce 1986 během jeho expedice na stolovou horu Huanchaca, kde byl na odlehlé přistávací dráze brutálně zavražděn. Jeho smrt vyvolala policejní akci, která definitivně vyčistila všechny známé kouty stolové hory od tajných kokainových laboratoří a následně iniciovala i zřízení národního parku, pojmenovaného právě po slavném biologovi. Park vznikl v roce 1988 nejdříve na ploše sedmi set padesáti tisíc hektarů, aby se postupně jeho rozloha zdvojnásobila. Rozšíření hranic parku iniciovala organizace na ochranu přírody Fundación Amigos de la Naturaleza (FAN), která nyní v úzké spolupráci s bolivijskou vládou park spravuje ze svého centra v Santa Cruz.
Park Mercado vznikl v roce 1988 na ploše 750 000 ha a postupně se jeho rozloha zdvojnásobila. Je nejodlehlejším místem Bolívie a spravuje ho organizace FAN ze svého centra v Santa Cruz.
RÁJ VĚDCŮ
Neprobádaná oblast nového národního parku brzy přilákala vědce z celého světa. Přijeli botanici, ornitologové i zoologové. Do výzkumných skupin se dostali i přední bolivijští odborníci. Již nyní se shodují na mimořádné druhové rozmanitosti, výskytu endemických druhů a nutnosti minimalizovat vliv domácích zvířat (psů, dobytka), která ohrožují vzácné druhy savců na území parku. Klíčová se zdá být role podpory ekoturismu jako způsobu financování ochrany parku a motivace místních komunit na jeho ekologickém rozvoji. Jak shodně konstatují vědci: “Náš výzkum na území parku je teprve v kolébce, jistě nás čekají ještě mnohá překvapení. Náš výzkum totiž zdaleka není kompletní a uzavřený.” Ve zprávě Conservation International, která výzkum koordinuje, se uvádí, že mezi nově objevenými druhy je minimálně 26 druhů rostlin, zřejmě jeden druh savce a tři nikdy nepopsané druhy plazů.
VÝPRAVA NA TAJEMNOU HORU HUANCHACA
Bylo zde zatím objeveno 2700 druhů rostlin, z toho 26 údajně neroste nikde jinde na světě.
“Sérum proti uštknutí, 200 litrů nafty, proviant…” radí správce národního parku Marcel seznam věcí, které si musím obstarat. Parque Nacional Noel Kempff Mercado je nejodlehlejším územím v Bolívii. Kromě několika vědců tu jsou běžní návštěvníci velkou vzácností. Každá výprava do parku se tak stává dobrodružnou expedicí, kterou musí Marcel dopředu složitě vyjednávat vysílačkou se správci parku přímo na místě. “Vše je dojednáno, řeknu ještě řidiči autobusu, ať tě vyhodí na půli cesty do Piso Firme v džungli u bran pily. Tam přečkáš noc do rána, kdy tě vyzvednou správci parku z naší organizace FAN. Pro ně budeš první, koho budou z České republiky provázet.”
Za pomoci několika ochotných Bolivijců nakládám obrovský plastový sud plný nafty a další výbavu do autobusu, který se tímto směrem vydává jen jednou týdně. Již několik hodin před plánovaným odjezdem je střecha zatížená tak, že náklad zdvojnásobuje celkovou výšku autobusu, ve kterém už snad kromě sedadla dosud nepřítomného řidiče není jediné volné místo. Krátce po vyjetí – jak je tu běžné – stavíme na večeři. Nikdo neprotestuje. Při dlouhém čekání na odjezd všem již pořádně vyhládlo. Majitelka restaurace spočítá hosty a jde zabíjet slepice… Konečně nás tma opět vyžene zpět na cestu. Ta se brzy zužuje na dvě hluboce vyježděné koleje plné děr a hrbolů. Cestu komplikují rozblácené úseky i říční brody. Pach spálené nafty se mísí se zvláštní hnilobnou vůní okolní džungle, která jako obrovský živoucí organismus svírá cestu v náruči větví, lián a další bujné vegetace. “Kdyby tu nejezdily nákladní vozy naložené dřevem, cesta by zřejmě brzy zarostla a autobus by neprojel,” poznamenává Ricardo vedle mě. Jsou dvě ráno a světla autobusu se zastaví na bráně s malou strážní budkou. Než se stačím probrat, již stojím s batohem a obrovským kanistrem plným nafty v prachu odjíždějícího autobusu. Skomírající baterkou prohlédnu zem, abych zjistil, zda tady nevede mravenčí stezka. Zdejší až pěticentimetroví “drobečci” jsou údajně schopní spořádat stan během jediné hodiny, a to i když v něm někdo spí, termitům údajně zase chutnají batohy… Únava přemáhá strach ze všech jaguárů a anakond a já konečně usínám.
KDE KONČÍ CIVILIZACE
V období dešťů je park kromě letecké dopravy téměř odříznut od okolního světa.
Cestoval jsem tolik hodin snad až na samý okraj civilizace. Čekám rajský klid, vůni orchidejí a zpěv ptactva. Místo toho se tu pod závojem tmy skrývala hrůzná podoba apokalypsy. Obrovské pily se tu zařezávají do plic naší planety, mohutné zdravé stromy padají jako sirky ve větru, aby brzy opouštěly brány pily v podobě nařezaných prken. “Proč bychom tady nemohli těžit, vždyť není nikdo, kdo by tu těžbu zakázal,” věcně odpovídá správce pily. “Túúúú, túúú,” troubí za bránou Carlos, místní správce parku. “To je dobře, že jsi tu právě teď, v období dešťů se tu cesty stávají tak blátivé, že jsou místy prakticky zcela nesjízdné a my musíme spoléhat na letecké spojení. Po hodině cesty dorazíme do La Florida. Vesnice na hranicích parku je s civilizací spojená prašnou cestou, která se však v období dešťů stává blátivou nesjízdnou řekou.
Nazítří časně ráno vyrážíme v motorové kánoi proti proudu řeky Paraguá. Ranní mlha se líně povaluje na vodní hladině a my už brzy přirážíme na opačném břehu, kde je zaparkovaný traktor. “Taky dar od Němců,” usmívá se Carlos a nahazuje motor. S námi naskakuje i Joche z vesnice La Florida: “Ahoj, jsem jeden z pěti lidí, kteří znají cestu nahoru.” Po třech hodinách míjíme základnu Los Fierros. “Až sem jednou budou jezdit turisté, tak je tady ubytujeme, zatím to tu spíš chátrá,” vysvětluje Carlos. Konečně! Vyjíždíme z džungle na pampu plnou termitišť a vysoké suché trávy. Na obzoru se jako přízrak zvedá Huanchaca. Zahneme lesní cestou, která je dělaná snad na Toyotu, ale ne na velký traktor. Carlos řadí jedničku a snaží se prorazit zarostlou houštinu. Téměř urve komín. Jen stěží se mačetami vysekáme a jedeme, kam až to jde. Obrovští modří motýli s rozpětím křídel snad dvacet centimetrů nám ukazují cestu. “To jsou stopy od anakondy,” měří zkušeným okem stopu v písku Joche. Neomylně nás vede vpřed. Procházíme podél velkých vodopádů a stále šplháme vzhůru. Co chvíli se mezi korunami stromů objeví útesy stolové hory. Joche nás vede snad do jediného místa, kde je hradba skal přerušena. V dychtivém očekávání doslova skáčeme po travnatém příkrém svahu. Za každou další hranou se však objeví nový kopec. Najednou se napřímím a místo srázu spatřím planinu, jen mírně zvlněnou pampu, která se táhne, kam až oko dohlédne. V zapadajícím slunci mi pod nohama zlátne suchá tráva, jež ostře kontrastuje se zelenou džunglí šest set metrů pod námi. Rychle následujeme Jocheho, který směřuje ke vzdálenému ostrovu zeleně. “Je tam dobrý pramen, tam se utáboříme.” Překročíme průzračný potok a vnoříme se do houštiny. Mezi stromy probleskne jako přízrak plápolající oheň. U něj sedí zarostlý muž s mohutným vousem a snědým opáleným obličejem. Zasvítí jen bělmo jeho očí: “Jsem John Blake, ornitolog z univerzity v Missouri. Spolu s dalšími kolegy tady provádíme výzkum.”
DEN NA STOLOVÉ HOŘE
Na území parku bylo identifikováno více než 620 druhů ptactva (na snímku papoušci ara).
“Jdu za svými papoušky,” loučí se John ve 3.30 ráno. “Je to blázen – běhá dvě hodiny na místo, kde každý den zjišťuje dobu, kdy tam přelétá údajně až několik set papoušků za potravou do nížiny. Snaží se zmapovat pravidelnost jejich výprav,” vysvětluje pak nad snídaní Luzmila z muzea přírodních věd v Santa Cruz a dodává: “Já dělám botaniku – vymezila jsem si tady určitý úsek lesa a mapuji mimořádnou pestrost zdejších druhů. Kolegyně Chicqu zase stopuje zvláštního psa, který má být údajně endemický jen pro náhorní plošinu. “Zatím si hrajeme tak trochu na schovávanou a na základě jeho exkrementů mám již zmapovaný jeho denní režim. Jsem snad na dobré stopě,” usmívá se Chicqu. Do tábora přicházejí lidé, kteří se snaží vytyčit cestu vedoucí až k řece Verde do Brazílie. “Je to neuvěřitelné – objevili jsme nový vodopád, který má asi šedesát či sedmdesát metrů do šířky a spadá z dvacetimetrové výšky. Jeho GPS souřadnice jsme si hned uložili do paměti: S 14°31’32.7″, W 60°40’53.4″,” volají nadšeně. “Něco vám ukážu,” chce se vytáhnout Joche, “podívejte, to je z doby, kdy tady policisté ničili ty kokainové laboratoře. Tehdy tady také sestřelili to letadlo,” ukazuje na roztříštěné trosky trupu rozházené po zatravněné planině. Je opět večer a John usilovně datluje své poslední terénní výzkumy do svého notebooku s bateriemi dobitými ze solárních panelů. Chicqu se motá okolo provizorní plotny a Luzmila se pokouší spojit vysílačkou s kolegy v Santa Cruz. Soukám se do stanu. Venku se kdesi hašteří papoušci, neúnavné cikády začínají svůj noční koncert a po horkém dni přichází se soumrakem i příjemný vánek ze svěže dýchající okolní džungle. Snad se tu někde ukrývá také kokainový král i s tím zvláštním endemickým psem nebo dalším neobjeveným vodopádem. Usínám se zvláštním mrazivě krásným pocitem, který mohl zažívat i Percy Fawcett, když se dostal téměř před sto lety na tato dosud bílá místa naší planety. Pocit, který moje děti a vnoučata budou zřejmě číst jenom z knížek či časopisů v rubrice “retro”. prosinec 2001
V červnu, červenci a srpnu roku 2001, tedy v období, k němuž se vztahují následující odstavce, byl Tádžikistán poněkud jinou zemí, nežli po 11. září. Tehdy působila v této bývalé sovětské republice pouhá hrstka zahraničních expertů a diplomatů, nebylo tu turistů a spojení s ostatním světem bylo tak omezené, že se status šestimilionové země blížil izolaci. Nic nenaznačovalo, že by se Tádžikistán mohl náhle dostat na první stránky světového tisku. Je pochybné, zda byl někdo nadšený z toho, když v září k oné události došlo – snad kromě hoteliérů v hlavním městě Dušanbe, jejichž zařízení najednou praskala ve švech pod náporem novinářů. Důvodem jejich příjezdu bylo právě to, čeho se Tádžici obávali: válka v sousedním Afghánistánu s možným náporem uprchlíků, a dokonce s možnými protiúdery Talibanu.
Moje předzářijové poslání nemělo s novinařinou nic společného. Byl jsem angažován v akci, která se jmenovala “Operace sucho”. Těm, kdo vědí, že 94 procent Tádžikistánu tvoří hory a velehory s ledovci, z nichž stéká voda napájející celou střední Asii, se název akce může zdát absurdní. Ale je tomu tak. Tak malé množství atmosférické vody, jaké ovlažilo Tádžikistán v roce 2000, tu nikdo nepamatuje. Důležitá první polovina roku 2001 (důležitá proto, že tři čtvrtiny všech ročních srážek tu padají vždy v jarních měsících, které rozhodují o úrodě) byla ještě sušší.
Gissarský hřbet, jehož jižní svahy jsou nejdeštivější oblastí země.
JINXED – TEN, KDO NOSÍ SMŮLU
Dušanbe, hlavní město Tádžikistánu, mě uvítalo svérázně. Odpoledne a večer po příletu 20. června jsem se seznamoval s novými kolegy a s prací, která mě čekala. Nenormální byla až noc. Trávil jsem ji v domku v severní části města nedaleko hlavní třídy, která se jmenuje po básníkovi desátého století Rudakim. Ve čtyři ráno mě vzbudila podivná bouřka, při níž jeden hrom těsně následoval druhý. Až za chvíli jsem si uvědomil, že tyhle zvuky nepocházejí z atmosféry, nýbrž že je vydávají výbušniny. Bouchaly v dostatečné blízkosti na to, aby mě dokonale přešlo spaní. Trvalo to dvě hodiny.
Simon, anglický kolega, který chodil na bezpečnostní briefingy, nám téhož dne odpoledne přečetl prohlášení: “Vládní vojsko se odhodlalo k ofenzivě, aby skoncovalo s diverzanty okolo vůdce Rachmona Hitlera Sanginova. Střetlo se s jeho skupinou na silnici spojující Dušanbe s Kofarnichonem.” Dále nám Simon sdělil, že do boje byly nasazeny tanky a helikoptéry. A že se – podle vlády – podařilo zabít 36 a zatknout 66 sanginovců. O vládních ztrátách se v tomto prohlášení nemluvilo. (Stejně jako ve všech dalších, která jsem v příštích dnech a týdnech slyšel a četl.)
Kofarnichon je menším východním sousedem Dušanbe, takřka jeho předměstím. Jakákoliv cesta směrem na toto město a dále na východ byla už předtím, než jsem přijel, všem cizincům zapovězená. Teď jsme se dověděli, že nesmíme z Dušanbe vyjíždět nejen na východ, nýbrž ani na sever, že nesmíme chodit večer do hospody, že se nesmíme hnout bez rádia a že podléháme zákazu vycházení po desáté hodině. Přestože jsme měli k dispozici auta, nesměli jsme vyjet za hranice “bezpečné zóny”, která pokrývala jenom asi desetinu plochy Dušanbe okolo hlavní třídy.
“You are jinxed,” řekl mi po briefingu Čechokanaďan Pavel, jehož přičiněním jsem se tu ocitl. “Takový režim už jsme tu dlouho neměli.” Myslel to žertem, ale něco na tom bylo. Jinxed je ten, kdo nosí smůlu.
Kolegům jsem možná přinesl smůlu, ale této zemi? Přinést téhle zemi větší smůlu, než jaká ji pronásleduje od chvíle, kdy se stala samostatnou, snad už není možné. Kvůli této smůle je deset let po osamostatnění v nejhorší ekonomické i politické situaci ze všech patnácti bývalých sovětských republik a její vyhlídky na zlepšení jsou, diplomaticky řečeno, nepříliš povzbudivé.
Způsobila to hlavně občanská válka, která vypukla v roce 1992, a ačkoliv byla o pět let později formálně ukončena, fakticky trvá dodnes. Ale jsou tu i další příčiny: ukončení průmyslové výroby v podnicích, které nemohou fungovat bez sovětského zázemí, dále odchod ruských i tádžických technických kádrů a v neposlední řadě nesmyslnost hranic, jež Tádžikistánu, který obdržel status sovětské republiky v roce 1929, vytyčil na mapě údajně sám Stalin. V rámci Sovětského svazu měly tyto hranice pouze symbolický význam, ale pro režim samostatného státu, obklopeného ne zrovna přátelskými sousedy, je jejich průběh zlým snem.
IDEOLOGIE A SPRAVEDLNOST
Občanská válka začala více než rok po vyhlášení samostatnosti, k němuž došlo 9. září 1991. Měla zpočátku charakter střetu mezi dosavadními držiteli moci (v bývalém SSSR vesměs komunistickými funkcionáři), soustředěnými v největších městech Dušanbe, Leninabad a Kuljab, a proti nim stojícími přívrženci nově vzniklých opozičních stran, nespokojenými s výsledky prvních voleb. Boj o moc byl o to prudší, že se proti sobě postavily ideologie (přívrženci opozice se zaštítili věrností k idejím islámu) a současně i regiony. To mělo historické kořeny, protože některé oblasti, jmenovitě ty hornatější, se cítily zanedbávány už za sovětského režimu. Proti třem výše jmenovaným městům tak stáli obyvatelé horského údolí řeky Surchob-Vachš, jimž se podle města Garm říká garmisté, všichni vysokohorští obyvatelé z východní půlky země a také lidé z kraje okolo města Kurgan-Tjube jižně od Dušanbe. (To leží sice v rovině, ale žije v něm mnoho přesídlenců, dovezených sem za sovětské éry k práci na bavlníkových polích právě z okolí Garmu.)
Povstalcům se v jedné válečné epizodě podařilo obsadit část Dušanbe, což pro ně mělo strašné následky. Když začali mít lépe vyzbrojení a Uzbekistánem podporovaní exkomunisté a jejich příznivci převahu, doslova “čistili” Dušanbe, Kurgan-Tjube i další sídla. I pouhý původ z garmského údolí nebo z Pamíru byl poukázkou na smrt. Nikdo se už asi nedoví, kolik z přibližně padesáti tisíc obětí občanské války bylo zabito v boji, a kolik bylo popraveno bez soudu – například při kontrolách autobusů, o kterých dosud všichni svědci mluví s hrůzou. Ten, kdo nebyl schopen se legitimovat anebo měl v průkazu zapsané rodiště či bydliště, které se vojákům nelíbilo, byl na místě zastřelen anebo odvezen někam, odkud se nikdy nevrátil.
Malé Tádžičky z vesnice na afghánské hranici.
Sto tisíc Tádžiků uprchlo za hranice své země (hlavně do Afghánistánu, s nímž má Tádžikistán tisícikilometrovou hranici) a šestkrát tolik se jich přemístilo z jedné části Tádžikistánu do druhé. Jejich cílem byly především Pamír a garmské údolí, které ovšem nemohly dát obživu takovému množství lidí. Za občanské války se umíralo nejen násilím, ale i hladem.
Naštěstí nejhorší fáze války skončila poměrně brzy – už v roce 1993. Podstatně k tomu přispělo Rusko, které poslalo do Tádžikistánu pod záminkou hlídání afghánské hranice nezanedbatelný armádní kontingent. Až v červnu roku 1997 však došlo k dohodě mezi vládou Rusy podporovaného prezidenta Imomali Rachmanova, bývalého předsedy sovchozu, a opozicí, která dostala třetinu vládních křesel.
Na všechny příslušníky opozice se však nedostalo, a skupiny zhrzených odpůrců společně s muslimskými radikály pokračovaly v odboji. V době mého pobytu se nejčastěji mluvilo o skupinách Rachmona Sanginova, přezdívaného Hitler, a Mansura Muakkalova. Jejich zásluhou byl v polovině roku 2001 Tádžikistán zemí, po níž cestovat bylo v určitých úsecích nemožné, v jiných riskantní a ve zbylých o něco méně riskantní. Zcela bezpečných úseků nebylo: v červnu nám to dokázal únos skupiny německých pracovníků jedné humanitární organizace v “bezpečné” zóně na jih od Dušanbe, který naštěstí skončil jejich propuštěním, byť zřejmě za tučné výkupné.
DOBŘÍ LIDÉ, KTEŘÍ SE STŘÍLELI
Ambasády varovaly občany svých zemí, aby nejezdili do Tádžikistánu, diplomati a humanitární pracovníci nesměli mít s sebou rodinné příslušníky, vydávala se memoranda o zakázaných zónách, občas byla slyšet střelba, ale nikdo ze zahraničních pracovníků, s nimiž jsem se setkal, se nebál. Studoval jsem tenhle zajímavý fenomén na sobě, protože ani já jsem se necítil nijak ohrožen, a dospěl jsem k tomu, že za to mohou Tádžici. Nedovedl jsem si představit, že by mi některý z nich chtěl ublížit.
V centrální Asii jsou tito lidé, kteří kromě Tádžikistánu žijí jako menšiny i ve všech sousedních zemích, reprezentanty jedné z historicky nejstarších skupin, jež se tu usadila v době, kdy předkové jejich dnešních sousedů ještě obývali vzdálené stepi a pohoří. De facto jsou to Peršané sídlící mimo Persii. S Íránci, jejichž země (jádro dřívější Persie) leží o tisíc kilometrů na západ, se perfektně dorozumějí.
Je mi proti mysli řadit národy do přihrádek, ale po řadě týdnů strávených s Tádžiky vím, že se v jejich charakteristice nespletu: až na výjimky jsou to hrdí, skromní a hlavně nekonečně pohostinní lidé.
Vtírá se samozřejmě otázka: jak je možné, že zvedli zbraně jeden proti druhému? Jaké zoufalství je k tomu dohnalo?
Odpověď neznám. Na pozadí reliktů občanské války zní jako bonmot, napíšu-li, že jediná věc, která mě během cest po Tádžikistánu nutila být neustále ve střehu, byla přátelská pozvání. Kdybych je všechna přijal, nemusel bych dělat už nic jiného, protože jakmile se jednou zujete a posadíte na koberec v hostitelově domě, nic vás nezachrání od nejméně dvouhodinového popíjení a pojídání. Všechno, co je v domě k pití a k snědku, vám patří. Než však ženy – které s vámi nikdy nesedí – připraví polévku a plov (národní jídlo, blízké rizotu s beraním masem), absolvujete první hodinu s hostitelem a jeho přáteli při čaji, vodce, kefíru, rajčatech, okurkách, medu a koláčovitém chlebu, zvaném lepjoška. Teprve pak přijdou hlavní chody, a když se nakonec zvednete, totálně ztuhlí z nezvyklého sezení bez židle, jste pro další práci takřka vyřízení, protože vodka je silná, jídlo těžké a navíc máte naději, že vás zradí vaše zažívací ústrojí.
Viníkem poruchy střevního traktu bývala evidentně voda. Dobře mi tak, spílal jsem si pak v duchu, polykaje už ixtý endiaron: přijel jsem jako posel zdravé pitné vody, a jedl a pil jsem věci, připravené s vodou, po jejímž původu bylo lépe se neptat. Ale jak se tomu pohoštění vyhnout, a neurazit?
KOLAPS INFRASTRUKTURY
S tou vodou a se vším, co se týkalo tádžických problémů se suchem, jsem naskočil do rozjetého vlaku. Na začátku byly e-maily od zmíněného Čechokanaďana Pavla, který trávil tou dobou v Tádžikistánu jako člen týmu “Operace sucho” už tři měsíce: “Opraš svou ruštinu a přijeď co nejdřív. Jestli se ptáš kdy, tak včera bylo pozdě.”
Ruština i včasnost příjezdu se ukázaly být důležité. Měli jsme balík dolarů (doslovně, protože banky v Tádžikistánu nefungují, stejně jako pošta; peníze byly na kontě v kazašském Almaty a do Dušanbe jsme si je vozili letecky v kufru). S těmi dolary jsme museli naložit tak, aby se pitná voda dostala k těm nejpotřebnějším žadatelům, pokud možno nejefektivnějším způsobem a hlavně včas. Mezinárodní dárci peněz už jsou takoví, že chtějí mít výsledky co nejdříve, a určují si termíny, které se v terénu ukazují být nereálné. Ale neměli jsme na vybranou. Ostatně nás popoháněly i jiné věci, například to, že v několika vesnicích mezi těmi, které jsme navštívili, pili lidé vodu doslova z louží. Množily se případy tyfu, na nějž lidé umírali.
Už při prvních výjezdech do terénu jsem se přesvědčil o tom, že sucho, jakkoli kruté, nebylo v Tádžikistánu hlavní příčinou nedostatku pitné vody. Uspíšilo pouze krizi, která musela přijít. Všechny větší obce měly systém dodávky vody ještě z časů Sovětského svazu. Kdyby byly tyto systémy pravidelně udržovány, včetně postupné obměny některých jejich součástí, sloužily by dodnes. S odchodem technických kádrů po rozpadu Sovětského svazu a hlavně pak ve zmatku způsobeném občanskou válkou skončila veškerá starost o instalace. Kolaps infrastruktury zachvátil celou zemi.
Naštěstí se nefungující systémy ukázaly být v řadě případů obnovitelnými. Nebylo třeba vrtat nové studny, stačilo vyměnit čerpadla, ventily, potrubí, elektrické instalace, vyčistit nádrže… To všechno se vešlo do jediného slova “rehabilitace”. Ta byla naší hlavní činností v nížinách, zatímco v horách jsme s pomocí domorodců hledali prameny vhodné ke svedení jejich vody do zásobovacích tanků. Tahle terénní práce byla pro nás třešničkou na dortu, protože krásnější hory než v Tádžikistánu snad už nemohou nikde být a každá cesta do nich byla svátkem.
Na nížinách toho tolik skvělého není, přinejmenším na pohled. Tvoří jenom šest procent povrchu země, ale jejich půda, zavlažovaná veletoky Syrdarjou a Amudarjou s přítoky, by mohla nasytit všechny její obyvatele. Od sovětských časů však slouží větší část jejich plochy k pěstování bavlny, pokládané za výhodný vývozní artikl.
Bavlny se však nikdo nenají. Druhou hlavní plodinou tádžických nížin je rýže a na úbočí hor a v horských údolích se pěstuje i pšenice, ječmen, kukuřice a brambory. Nejkrutější úder sucha zasáhl právě tyto plodiny, protože s výjimkou rýžovišť jsou pole vesměs mimo dosah zavlažovacích kanálů a jejich obdělávatelé spoléhají na březnový a dubnový déšť, který ve dvou letech po sobě nepřišel.
V ÚDOLÍ SYRDARJI
Zní takřka neuvěřitelně, že jedním z území nejvíce ohrožených hladem bylo okolí Chodžentu, druhého největšího města Tádžikistánu. Do roku 1991 se jmenovalo Leninabad a jednomu jeho náměstí dosud vévodí obří socha Vladimíra Iljiče.
Ona neuvěřitelnost spočívá v tom, že Chodžent leží ve Ferganském údolí, které má už od starověku zaslouženou pověst obilnice střední Asie. Protéká jím Syrdarja, jeden ze dvou veletoků střední Asie. Staří Řekové ji nazývali Iaxartes a po krátký čas ji mohli považovat za “svoji” řeku: bylo tomu tak v době, kdy Alexandr Veliký na ní založil při svém pochodu na východ jednu z mnoha Alexandrií, vzniklých během tažení. Tato byla při svém zrodu (roku 328 před naším letopočtem) pojmenována Alexandria Eschate neboli “Nejvzdálenější”, což přesně vyjadřovalo to, že dále na severovýchod už se velký vojevůdce se svou armádou nepustil.
Někdejší jméno Eschate se změnilo na dnešní Chodžent, ale mně se ono pradávné označení, evokující vzdálenost, připomínalo, kdykoliv jsem se tam potřeboval dostat. V pravém slova smyslu se nejednalo o fyzickou vzdálenost (ta činí mezi Dušanbe a Chodžentem pouhých tři sta dvacet kilometrů, zpestřených nicméně přejezdem velehor s průsmyky o výšce okolo 3400 metrů nad mořem). Šlo o to, že v horách údajně čas od času operovali rebelové, a tak jsme horské hřebeny museli objíždět přes uzbecký Samarkand – město známé svými památkami, které jsme však při našem věčném spěchu míjeli.
Pro první cesty, nežli mi Uzbeci dali vízum, jsem však musel k překonání hor vzít zavděk malým linkovým Jakem 40, což mělo tu nevýhodu, že jsem se pak musel spoléhat při cestách po okolí Chodžentu na výpůjčky aut od kolegů, kteří tam měli hlavní stan. (Tádžické letecké společnosti Tajik Air, která není členem YATA, se přezdívalo Tragic Air. Příčinou byl jeden nevydařený start Jaku 40 v pamírském Chorogu, před nímž se do letadla pro 32 pasažérů vecpalo více než 70 lidí. S touto zátěží pak pilot nedokázal zvednout stroj včas nad nejbližší kopec.)
“Padáme na hubu,” řekl mi lakonicky německý veterán spěšných humanitárních akcí, dočasný chodžentský rezident Axel, když jsem se ho zeptal, jak jde práce. Se svou kanadskou kolegyní a s tádžickým štábem dokázali za několik měsíců distribuovat neskutečné množství pytlů s moukou a nádob s jedlým olejem až do rodin.
Do kterých rodin? Jak určit, že tato rodina je hladová, zatímco ta sousední ne? Vybíralo se v celé Sugdské oblasti, jejímž administrativním centrem je právě Chodžent a v níž žije dva a půl milionu lidí. Kritériu o maximální potřebnosti jich vyhovovala polovina.
Musela se najít místa vhodná pro skladování. Musel se uhlídat harmonogram příjezdů kamionů a vlaků z Ruska a Kazachstánu, aby se nepřekročila kapacita skladů. Musela se zorganizovat doprava do jednotlivých obcí, z nichž některé byly v rizikové zóně okupované rebely. Muselo se vyhovět mezinárodním dárcům, kteří byrokraticky podmiňovali své dodávky povinností terénních pracovníků dodat přehledy a tabulky o tom, na čí stůl se dostal chleba z jejich mouky. Muselo se… V duchu jsem před Axelem a jeho spolupracovníky hluboce smekal.
HORY, KTERÉ BYLY “ČESKOSLOVENSKÉ”
Konečně jednou diplomatičtí bezpečáci sedící v Dušanbe uvolnili pro zahraniční pracovníky cestu přes hory. (Pak ji zase zavřeli po dost drastickém impulzu – násilné smrti švýcarského geologa a jeho osobního strážce. K té však došlo jinde než na hlavní trase.)
Ono pohoří, které se staví do cesty mezi dvěma největšími městy Tádžikistánu, bývá na některých mapách označeno jako Pamírsko-alajské, což je poněkud zavádějící, protože strukturně-geologicky je západním výběžkem nikoliv Pamíru, nýbrž Ťan-šanu. Od severu k jihu se v něm řadí rovnoběžně v podivuhodně přesném rovnoběžkovém směru tři hřbety, jejichž průměrná výška nemá daleko ke čtyřem tisícům metrů nad mořem a nejvyšší vrcholy ční přes pět a půl. V každé jiné zemi by takovéto pohoří, podstatně vyšší než Alpy, bylo zcela dominantní, ale Tádžikistán má přece Pamír, který se zvedá v extrémech ještě o dva tisíce metrů výše a rozkládá se na ploše velké skoro jako Česká republika.
Podle toho – tedy takřka podcenivě – se chovali mí spolujezdci při mém prvním přejezdu. Zdálo se, že šplhání po svazích nebetyčných hor je pro ně nejvšednějším zážitkem. Šofér Sergej (Rus narozený v Dušanbe, s postavou boxera těžké váhy) měl ležérně vystrčenou levou ruku z okénka a držel v ní cigaretu, zatímco Anvar, tádžický inženýr, pospával, v čemž mu nezabránily ani časté zatáčky. Na dlouhých úsecích nebylo na povrchu silnice ani stopy po asfaltu a obrubník tu byl neznámým pojmem. Pod nezpevněným okrajem úzké silnice zely kilometrové propasti. Proti nám se co chvíli šinuly náklaďáky nebo Lady, které se v rukou tádžických řidičů stávaly podivuhodnými polykači výšek. Cokoliv jelo v našem směru, Sergej ďábelsky předjížděl, přičemž občas vnější kola doslova lízala okraj strží.
Prodavač fíků nabízí své ovoce vysoko nad údolím řeky Zeravšanu, oddělujícím Turkestánský a Zeravšanský hřbet.
“Támhle, vidíš tu červenou?” ptal se mě Sergej, dopřávaje si šluka, anebo zase: “Támhle, podívej se na černou, ta spadla nedávno.” Znamenalo to, že se mám podívat hluboko pod sebe, kde se na svahu nebo v údolí zastavilo kutálející se auto, z nějž zbyl vrak té či oné barvy.
To všechno neznamenalo, že bych nemohl vychutnat děsivou krásu hor, na jejichž svazích se střídaly zelené stráně se skalnatými stěnami a se sypkými kuželovitými sesuvy, a jejichž vrcholky svítily sněhem. Ještě než jsme přes Šachristanský průsmyk (3378 m n. m.) přejeli Turkestanský hřbet, zastavili jsme se na místě, kde několik mladých mužů rozložilo na rozšířeném místě cesty na podstavcích bedýnky s fíky a meruňkami. Prodávali je stejně, jako se prodává ovoce u našich silnic; jenže tihle byli v nadmořské výšce 3000 metrů a žádná vesnice nebyla na obzoru.
Sjeli jsme z jižního svahu hřbetu a ocitli jsme se v horském údolí řeky Zeravšan, tekoucí směrem na západ do Uzbekistánu, kde na ní mimo jiné leží i čtyřsettisícový Samarkand. My jsme však od Zeravšanu záhy odbočili v pravém úhlu do bočního údolí přítoku Fandarja, která se výše (předtím než přijme říčku vytékající z jezera Iskander-kul) jmenuje Jagnob.
Jagnob znamená v místním dialektu “ledová voda”. Výzkum onoho místního dialektu přinesl docela nedávno senzaci, když publicista Thubran v knize “Ztracené srdce Asie” dokázal, že dialekt má prvky prastarého jazyka, jímž se mluvilo v říši Sogdian. Tu kdysi, před více než 2300 lety, pokořil Alexandr Veliký. Přepis vojevůdcova jména do perštiny zní Iskander, a je jasné, že nedaleké horské jezero nedostalo své jméno náhodou. Podle nepotvrzené legendy se v něm omyl sám Alexandr.
Podle říčky Fandarji se jmenuje nejvyšší část Zeravšanského hřbetu – Fanské hory. V osmdesátých letech byly tyto hory s jedenácti nádhernými pětitisícovkami úžasně populární v tehdejším Československu. Češi a Slováci se do nich tenkrát dostávali po trase Praha-Moskva-Dušanbe snadněji než do Alp, které měli za humny. S osamostatněním Tádžikistánu přišel rychlý konec této středoasijské idyly nejenom pro Čechy, ale pro kdekoho, což nemění nic na tom, že potkáte-li u nás alpinistu či trekéra starého třicet let a víc, určitě má za sebou alespoň jeden výlet do “Fanek”.
NA AFGHÁNSKÉ HRANICI
Oč byl rok 2001 v Tádžikistánu proti normálu chudší na déšť, o to byl proti dlouhodobému průměru teplejší. V Dušanbe nešla teplota ve dne během letních měsíců pod čtyřicet stupňů (a noci nebyly o moc chladnější), ale pravé peklíčko jsme si užívali na jižní hranici – tam, kde Tádžikistán sousedí s Afghánistánem. Tady na jihu vystoupala každý den teplota ve stínu na 48 °C, přičemž naše práce se odehrávaly v terénu, kde po stínu nebylo památky. Dodnes vzpomínám s úctou na tádžické svářeče, kteří v té výhni seděli dlouhé hodiny obkročmo na rourách, do zad jim pralo strašlivé slunce a před obličejem jim tancoval oheň.
Ženy na bavlníkovém poli kolchozu Krasnaja Zvězda nedaleko afghánské hranice.
Přicházeli jsme tu do styku se stejně vstřícnými a pohostinnými lidmi jako na severu země. Přitom například ti, kteří obývali “bavlníkový” kolchoz Krasnaja zvězda, jedno ze středisek naší práce, měli za sebou traumatizující zkušenost exilu v Afghánistánu v letech 1992 až 1994. Nebyli to žádní fundamentalisté, kteří by chtěli zavést ve své vlasti režim Talibanu. V době občanské války však bydleli v podezřelé zóně a je možné, že včasný odchod do sousední země jim zachránil život. Když se vrátili, jejich začátky byly stejně bolestné jako exil, protože nenašli nic v takovém stavu, jaký byl před útěkem.
Skoro celou afghánsko-tádžickou hranici tvoří řeka Pjandž, jejíž jméno se změní až těsně před opuštěním Tádžikistánu na Amudarja. Pokud ještě teče Pjandž v Pamíru, je to bouřlivá řeka o velkém spádu, schopná vytvářet fantastické přírodní scenerie tím, jak je sevřená v nesmírně hlubokých kaňonech. Ty ovšem nejsou tak úzké, aby zakrývaly bílé hroty hor a závratně strmé svahy plné sesuvů a skalních zřícení.
Za to, že jsem mohl poznat tento úsek Pjandže, tak rozdílný od toho, který se valí nížinou po výtoku z hor, vděčím práci v pamírské vesnici Dašti Džum, která ležela na úpatí čtyřtisícového hřbetu s podivným jménem Chazratišoch. Jezdili jsme tam podle Pjandže v partii, kde se jižní hranice Tádžikistánu vyklene nejvíc k severu. Teprve občanská válka a zaminování kratší spojnice Dušanbe s Pamírem povýšilo tuto druhořadou kamenitou cestu na “silnici”. Svědčí o tom i to, že na některých mapách není vůbec zakreslená. A přece po ní musí jezdit i kamiony, protože není jiné spojnice mezi tádžickým hlavním městem a Chorogem, administrativním centrem Pamíru.
Cesta, která sleduje tok řeky, je ve stavu nepřetržitého ohrožení, neboť příkrým a vysokým svahům nad ní stačí strašně málo, i pouhý déšť (a co teprve zemětřesení) – a pak jedou, sypou se, řítí se do řeky, cesta necesta. Totéž platí samozřejmě i o afghánské straně, po té však vede jen uzoučká pěšina pro lidi a osly. Pár samotářských vesnic, jež jsou z tádžické strany dobře vidět, působí dokonale středověkým dojmem, který nenarušuje žádné elektrické vedení, televizní anténa nebo automobil.
Vesnické děti jezdí na mulách a oslech od raného věku.
Protismyslný výraz “hrůzná krása” má tady na pamírském Pjandži opodstatnění jako málokde jinde. Platí to o celém zmíněném úseku cesty, několikrát přerušeném nepříliš dávnými sesuvy a průjezdné v těchto partiích jenom jakousi zázračnou náhodou. Ale desateronásobně to platí o místě, při jehož vyslovení tuhne krev i ostříleným tádžickým řidičům. Jmenuje se Devdara.
Na dvou a půl kilometrech se na tádžické straně nad Pjandžem tyčí kolmá skála, takřka převis. Cesta v ní musela být vystřílena dynamitem. Vzniklo něco velmi úzkého, něco s nemožným spádem a s jediným děsivým výhledem – na zpěněnou divočící řeku v hloubce. Když zaprší nebo zasněží, čekají tu šoféři na sjízdnější povrch třeba tři dny, ale přesto všechno, i přes pomoc buldozerů, které musí “přidržovat” kamiony při cestě dolů a pomáhat jim při cestě nahoru, je to místo s otřesnou bilancí smrtelných pádů.
Ruský obr Sergej, s nímž jsem se dobře poznal v horách mezi Chodžentem a Dušanbe, vezl na jaře 2001 náklad určený pro Chorog na zbrusu novém kamionu Kamaz. Nejel sám, střídali se s tádžickým šoférem Šarifem. Na Devdaře jim zatarasil cestu balvan. Šarif se vydal nahoru pro pomoc buldozeru, zatímco Sergej zajistil auto a zůstal u něj. V jedné chvíli uslyšel Šarif hluk. Otočil se a viděl, že na Kamaz spadl další kus skály a strhl s sebou kamion do hloubky. Zoufalý Šarif se rozplakal, protože neměl pochyb o tom, že Sergej je nebožtík.
Ale nebyl. Zachránila ho cigareta a výklenek asi dvacet metrů od auta, na nějž si šel sednout k pohodlnému zakouření. Sergej bude určitě ještě dlouho živý, zatímco zbytky Kamazu, nějaký čas viditelné v hloubce pod devdarským skalním průjezdem, zmizely těsně před mou první cestou pod další skalní lavinou.
JINÁ ZEMĚ, JINÝ MRAV
Jednou jsme zajeli svlažit se po celodenním žáru v krystalicky čisté vodě, prýštící z vápence pár kilometrů od af-ghánské hranice na místě zvaném Čtyřicet čtyři pramenů. Není tam jen bazén, je tam i dost místa na piknikování a nedaleko stojí mešita.
Bazén je přepůlen betonovou zdí, vyšší, než jaká bývá u tenisových kurtů.
“To aby se tu mohly koupat i ženy,” vysvětlil mi tádžický šofér Šarif.
“V plavkách?”
“Kdepak, šaty si nesvlékají.”
Ženský úbor – šaty jedovatě sytých barev s výraznými vzory, sahající vždy od krku po kotníky – je pro Tádžičky univerzální; jak je vidět, poslouží dokonce i pro vykoupání. Ani ženy pracující s motykou na bavlníkových polích nenosí na sobě něco jiného. Vlasy mají vždy pod šátkem, ale nikde mimo pole, kde se musí chránit před prachem, jsem neviděl ženy se zahaleným obličejem: na ty bych se musel dívat dalekohledem přes řeku do afghánských vesnic.
Muži chodili oblečeni v běžných kalhotách, ale na hlavě nosili placaté tubetějky. Bohatý vous byl takřka pravidlem, zejména u těch starších.
Přes roztrhanou košili je starosta vesnice v horách jižně od Dušanbe velmi důstojný muž.
Jak v Dušanbe, tak na cestách jsem si všiml, že pro mužskou část populace má nažehlená košile s krátkými rukávy s puky ostrými jako sekyra význam takřka fetiše. Vzorem byl můj tádžický kolega Anvar, který si na každou cestu do terénu vozil kufr plný bílých košil, které měnil i během jediného dne.
Fasáda pozlacených zubů, jíž nás oslňoval předseda kolchozu Krasnaja zvězda, nebyla zdaleka jeho specialitou. V exsovětské střední Asii je tato ozdoba – z pohledu Evropana poněkud hororová – běžná u mužů i žen.
Nemám zkušenost z delší cesty, při níž by byla v autě žena. I v čistě mužském složení se však tak běžná záležitost, jako je zastávka na močení, měnila v tádžickém podání v mučivý zážitek. Přestože v autě byli jenom muži, bylo nutno najít terén, kde se jeden před druhým mohl skrýt a kde nebyla pravděpodobnost, že přejede nějaké další auto. Jestliže jsme v autě zrovna nevezli vodu v láhvi, pak se taková zastávka mohla odehrát pouze v blízkosti nějakého toku nebo pramene. Očista rukou pak připomínala svou důkladností praní ponožek.
Jako dobří muslimové byli všichni mí známí Tádžici důslední v nepojídání vepřového masa. Alkohol, především ve formě vodky, však patřil k běžným požitkům mužů, zatímco ženy se ho nedotkly – přinejmenším ne na veřejnosti.
Říká se, že ve svérázné kultuře přípitků jsou největší borci Gruzínci, ale Tádžici se jim jistě vyrovnají. Dát si pouhou jedinou skleničku je ve společnosti Tádžiků nemožné, protože na přípitek musíte odpovědět přípitkem. Pokud nejste trénovaný, nemůže se váš proslov vůbec měřit s přípitkem hostitele. Možná k tomu pomáhá i to, že průměrný Tádžik je v humanitním směru vzdělanější než průměrný Čech nebo dejme tomu Američan. (Ocitovat verš z tádžicko-perského klasika Omara Chajjáma nebo například z Puškina, zdá se, není pro nikoho problém.)
Můj pohled mohl být trochu zkreslený, protože mezi mými tádžickými známými byli sice šoféři, domovní hlídači nebo uklízečky, ale řada jich měla akademický titul. V zemi, kde výdělek učitele odpovídá šesti dolarům za měsíc a lékař má sotva dvojnásobek, se vyplatí hledat zaměstnání, byť méně kvalifikované, u mezinárodní organizace.
Ze všech šoférů jenom Šarif neměl vyšší vzdělání – byl vyučeným elektrikářem. I o něm jsem však věděl své, protože za mnou přišel jednou v podvečer, když jsme přespávali v jihotádžickém Šártuzu, abych mu půjčil kus papíru.
“Jaký typ papíru? Toaletní?” ptal jsem se.
“Na psaní. Napadla mě báseň,” sdělil mi Šarif.
“Vy píšete básně?”
“Někdy svoje, někdy překládám Chajjáma z perštiny do ruštiny.”
ČASOVANÁ BOMBA UPROSTŘED PAMÍRU
Jezero Sarez je pravděpodobně největší přírodní hrozbou současnosti. Pokud by se hráz protrhla, zahynulo by několik set tisíc lidí a dalších pět milionů lidí by zůstalo bez přístřeší.
Pokud by se vylilo jezero Sarez na přehradě Usoj v Pamíru, způsobilo by to smrt několika set tisíc lidí, vyhnalo by to z domovů dalších pět milionů a zcela zničilo jednu z nejstarších zemědělských oblastí lidstva – údolí řeky Amudarja. Jak reálná je hrozba této přírodní katastrofy a co se proti ní dělá?
V zimě roku 1911 došlo ve střední části pohoří Pamír na území, které tenkrát patřilo carskému Rusku a dnes je součástí státu Tádžikistán, k tragické události. Silné zemětřesení způsobilo obrovský sesuv, při němž se masa kamení, ledu a hlíny zřítila do údolí řeky Bartang a pohřbila pod sebou vesnici Usoj se všemi jejími obyvateli. Dvě miliardy kubických metrů zříceného materiálu zahradilo řeku tak, že vznikla nejvyšší hráz na světě – přehrada vysoká 560 až 700 metrů nad původním korytem řeky. Jezero, které vytvořila zadržená řeka Bartang, zaplavilo další vysokohorskou vesnici jménem Sarez. Po ní je dnes tato nádrž sladké vody, dlouhá 70 kilometrů a hluboká až přes 500 metrů, pojmenována.
Hladina jezera zpočátku stoupala velmi rychle, ale pak se vlivem průsaku nestejnorodým materiálem hráze a výparu z povrchu jezera stoupání zpomalilo. Dnes je nadmořská výška hladiny 3724 m, přičemž každý rok přibývá zhruba 20 centimetrů. Objem vody jezera se odhaduje na 17 kubických kilometrů. Nad jezerem se tyčí štíty, dosahující nadmořské výšky až přes 6000 metrů.
Podobných přírodních přehrad je v Pamíru několik. Všechny ostatní jsou však podstatně menší a starší a jejich materiál byl už do velké míry odplaven. Žádná už není pro své okolí nebezpečná, což bohužel nelze říci o Sarezu. Jezero Sarez na přehradě Usoj je pravděpodobně největší konkrétní přírodní hrozbou, jaké je v současnosti vystaveno lidstvo. Vylití jezera, by postihlo čtyři státy – Tádžikistán, Afghánistán, Uzbekistán a Turkmenistán.
Nejpravděpodobnějším možným impulzem k vylití jezera jsou otřesy země. Pamír je totiž nejen jedním z nejvyšších pohoří na světě, ale zároveň jedním z území, která jsou nejčastěji postihována zemětřeseními. Jsou však i jiná nebezpečí – například zpětná eroze řeky Bartang pod přehradou. Ta narušuje kompaktnost přehrady, v níž je navíc jedním z materiálů led, který je tím, jak je zbavován krycí vrstvy, náchylnější k tání.
Silné zemětřesení by mohlo potrhat vlastní hráz, ale tato alternativa není tím největším důvodem k obavám. Oním důvodem, skutečnou noční můrou pro všechny zasvěcené, je další obří sesuv, který by sjel do jezera.
Výše použité spojení “konkrétní hrozba” má podobu obrovských příkrých strání na pravém břehu jezera, které mají tendenci spadnout do nádrže. Jsou v současnosti už dobře zmapované geology, kteří mimo jiné na nich našli i věc tak hrozivou, jako jsou počínající náznaky odlučných zón.
První velké varování Pravoběrežného (což je všeobecně přijaté ruské jméno nebezpečného úseku) však nepotřebovalo žádného geologa. V srpnu roku 1987 se náhle sesunula příkrá stráň asi čtyři kilometry nad přehradou. Vznikla vlna vysoká 17 metrů, která naštěstí neměla co smést, protože břehy jezera jsou pusté a samotná hráz se zdvíhá nad jezero na svém nejnižším místě o 50 metrů.
Zdá se, že v osmdesátých a devadesátých letech se okolí Sarezského jezera, ležícího v oblasti mladé tektoniky, “probudilo” po delším spánku, protože v předcházejícím období, trvajícím desítky let, bylo daleko klidnější.
Jenom od roku 1990 bylo v Pamíru registrováno deset větších zemětřesení. Kdyby některé z těch intenzivnějších mělo epicentrum poblíž jezera Sarez, není skoro pochyb o tom, že by Pravoběrežnyj neodolal a do jezera by se zřítila daleko větší masa než ta z roku 1987: podle výpočtů odborníků by mohla být zhruba stejná jako ta, která dnes buduje přehradu.
Shromáždění vědců, řešící sarezskou hrozbu, mají už poměrně dlouhou tradici, sahající hluboko do časů Sovětského svazu (první vědecký výzkum má datum 1932). Na poslední mezinárodní konferenci, která se konala v roce 2000 v hlavním městě Tádžikistánu Dušanbe, bylo prezentováno modelové řešení scénáře katastrofy. Při nejhorší alternativě by vznikla vlna vysoká 140 metrů, která nejenom že by se převalila přes hráz, ale ještě by tuto hráz rozmetala. První vesnice, ležící 22 kilometrů pod přehradou, by byla spláchnuta za deset minut, a pak by následovaly další v údolí řek Bartang a Pjandž. Tato údolí jsou ještě nejméně dalších 500 kilometrů tak úzká, že výška vlny by klesala jen velmi zvolna. Až tam, kde se slévá Pjandž s dalšími řekami a stává se Amudarjou, by došlo k rozlití a ke zpomalení vodní spousty. Záplava by však pokračovala, a ačkoliv by lidé už měli čas zachránit holé životy, pod vodou by mizela města, vesnice, pole, komunikace i inženýrské stavby.
Technické řešení problému je reálné, i když samozřejmě drahé. Z několika alternativ zatím vítězí ta, při níž by se jednak uměle zvýšila přehrada na jejím nejnižším úseku, jednak snížila hladina jezera přibližně o sto metrů. K tomu by bylo nutné vybudovat tunel dlouhý 1860 metrů, jímž by byla odváděna voda tak, že by pod přehradou nedocházelo k záplavám. Snížení hladiny o sto metrů by trvalo zhruba tři roky. Vybudování tunelu by přišlo podle existujícího projektu na 483 milionů dolarů, vystavění hrázové nástavby na 186 milionů dolarů.
Paradoxně však, čím jasněji se dnes jeví vlastní technické řešení, tím problematičtější je ta část prací, která mu musí předcházet. K jezeru totiž neexistuje žádný přístup. Cesta, obtížně sjízdná terénním vozem jen v letních měsících, končí ve vesnici Barčadiv 22 kilometrů pod přehradou, a pěší pokračování má blíže k horolezeckému výstupu než k běžnému pochodu. Další možnost skýtá už jenom vrtulník.
Aby se k jezeru dostaly těžké mechanismy, je třeba vybudovat silnici sjízdnou po celý rok, která by měla parametry, jaké dnes prakticky nemá žádná cesta v celém rozlehlém Pamíru. Jenom zmíněný poslední úsek by stál 18 milionů dolarů, ale to by zdaleka nebylo všechno, protože stávající cesty, po nichž se dnes s bídou probíjejí malé terénní vozy (a to ještě pouze v suché části roku), by musely být přebudovány nejméně na dalších 100 kilometrech. Cenu takového přebudování cesty v extrémních podmínkách Pamíru vyčíslili odborníci na více než půl milionu dolarů za kilometr. Je jasné, že malý a chudý Tádžikistán si může dovolit financovat pouze zlomek z částek, které převyšují jeho státní rozpočet. Dárci se však hledají obtížně a speciálně do přístupové komunikace, která by se stala nejdražší silnicí na světě, se nikomu nechce. Všechny časové harmonogramy vytvořené vědci a techniky mají proto zatím jen hodnotu papíru, protože v projektu “Zmírnění rizik jezera Sarez” se ještě ani nekoplo do země.
Dívám se na tuto horu a tají se mi dech. I z této výšky vypadá majestátně. Možná čekáte, že nyní začnu psát o její výšce a poloze, o tom, v jakém pohoří se nachází, a spoustu dalších nápověd, které by vám mohly pomoci při její identifikaci. Já vás ale zklamu. Dnes žádná nápověda. Dnes se naopak budu snažit, abych se ani slůvkem nepodřekl o bližších údajích k této hoře.
Co mám ale napsat k hoře, když o ní nechci nic říct? Nezbývá mi než vynechat horu samotnou! Jak vypadá hora shora, vidíte na fotografii, jaké je to přímo na ní a v jejím okolí, vynechám a zbude jediná věc – nitro samotné hory. Přiznám se, že pro mě bylo překvapením, když jsem od speleologů zjistil, že hora je provrtaná kilometry podzemních chodeb jako ementál. Spleť štol v minulosti uvnitř hory vyrazili havíři a lze jimi údajně sestoupit až na dno… ne, kdepak, řeklo se nenapovídat. Raději se podívejme na historii podzemí této hory.
Je velmi pestrá. Již ve 13.-15. století se v okolí hory potulovali nejen osamělí lovci, ale též hledači zlata, stříbra a drahých kamenů. První zmínky jsou z popisu cesty jistého Benátčana místním krajem, který uvádí, že nalezl kostry lidí, zlato, ametysty, smaragdy apod. Podobné málo věrohodné zprávy pocházejí i od cizinců nazývaných Wallen – Vlaši, kteří pronikali do okolí hory od 15. století. Zprávy, často psané v hádankách, jsou asi nadsazené a je podezření, že si je vymýšleli a psali místní obyvatelé.
První věrohodné písemné zmínky o těžbě pod touto horou pocházejí z počátku 16. století. Tehdy se v dolech dobývaly rudy, z nichž se vyráběl vitriol v arzénové (tzv. jedové) peci. V roce 1511 přišli na úpatí hory míšenští horníci, ale v té době už zde zřejmě existovalo několik menších dolů. V roce 1534 žádá o privilegium těžby v této oblasti u krále společnost sedmnácti “podnikatelů”, která chce vybudovat huť, stoupu a celou osadu s vybavením. Kryštof Gendorf z Korutan, v podstatě tehdejší majitel místního panství, žádost zmařil. Na mapě Jiříka z Řásné zřejmě z roku 1569 je už ale uváděno 7 dolů (např. Gendorfův důl, důl sv. Kryštofa, důl Svatojánský) a 5 kutišť. S hornictvím v této oblasti souvisela i těžba dřeva, která se později proměnila v obrovskou devastaci lesů. Veškeré dřevo bylo zužitkováno, a tak nedocházelo k přirozenému omlazování lesa. Došlo to tak daleko, že těžba musela být roku 1609 přesunuta jinam. Ne však na dlouho. Z nitra hory se zanedlouho začaly těžit suroviny pro výrobu arzeniku, který se využíval k čištění benátského skla a k impregnaci zámořských lodí.
Roku 1811 zvětšuje Ignác Loubal z Prahy stávající “jedovou” pec v nedalekém městečku. Po něm následuje F. Winkler a nakonec Rufler z Vratislavi. Vzniká nový důlní podnik s názvem “…Arsenik und Kupferbergwerke” (Doly na arzenik a měď v…). V roce 1842 podnik vyprodukoval 67 tun arzénových výrobků a 5,6 tun mědi. Byla to nejvyšší roční zaznamenaná produkce. Před zastavením peci v roce 1864 firma produkovala 1,9 tun sirníku arzenitého, 15 tun bílého arzénového skla a 39 tun arzenikové mouky. Z této doby pravděpodobně pochází podstatná část důlních chodeb a dobývek v dolech Kovárna, která dosáhla hloubky 140 m, Barbora a Prokop. Pozdější kutací práce byly spíše jen pokusy bez valného ekonomického výsledku a v roce 1914 hornická činnost skončila. Opět ne definitivně.
V roce 1951 zde totiž začaly probíhat rozsahem největší důlní práce, při kterých byly vyraženy stovky metrů chodeb při pátrání po strategických wolframových rudách. Žádné větší ložisko však nebylo nalezeno a v roce 1959 dali horníci hoře definitivní sbohem. Když horu opouštěli, zasypali za sebou ještě všechny hlavní vstupy a zdálo se, že za podzemím této hory tím udělali definitivní tečku. Od té chvíle již nikdo nestoupal s necičkami plnými arzénové rudy k povrchu, sporé světlo kahanů neozařovalo tmavé stěny starého dolu. Nikdo již nečerpal vodu ze stále větší a větší hloubky, aby zpřístupnil k dobývání v nitru hory ukryté poklady. Ústí šachet a vchody štol se zavalily, chodby se na mnoha místech propadly, haldy hlušiny pozvolna zarostly a hornické chodníky téměř splynuly s okolím. Vše nasvědčovalo tomu, že zub času nechá navždy zapomenout na hornickou tradici v podzemí této majestátní hory. Naštěstí ale ještě nevymřel onen výjimečný biologický druh, který nazýváme nadšenci. Především díky nim se v současnosti ukazuje, že ani poslední tečka za podzemím této hory zřejmě nebyla až tak úplně definitivní. Speleologická skupina, která v podzemí od roku 1988 provádí ve svém volném čase průzkum, se totiž rozhodla, že unikátní labyrint chodeb a dobývacích komor zpřístupní turistům. Návštěvníci by tak měli unikátní možnost prohlédnout si průřez historií dolování od počátku 16. století až do nedávné současnosti. Paradoxně vám tak dnešní pohled na tuto horu z ptačí perspektivy může sloužit jako pozvánka do jejího podzemí.
