BODIE – MĚSTO ZLATA A SMRTI

BODIE – MĚSTO ZLATA A SMRTI

Kdo by neznal příběhy z Divokého západu z doby, kdy jím otřásala hysterie zlaté horečky. Druhá polovina devatenáctého století byla v dnešní Kalifornii nevídanou dobou. Příčina byla prostá. V roce 1848 našel jeden farmář v potoce nedaleko Sacramenta několik zlatých zrnek.


Bodie mělo pověst nebezpečného města. Pil se tu alkohol, hrály hazardní hry, a kostel nebyl právě centrem společenského života.

ZLATOKOPECKÁ MĚSTEČKA

Přesto zlatá horečka nevypukla okamžitě. Důvodů bylo několik. Zlato se nacházelo v naprosté divočině. Proto se zpráva o jeho nalezení šířila jen velmi pomalu a dlouho jí málokdo chtěl uvěřit.


V době rozmachu – před 120 lety – tu panoval čilý dopravní ruch. Dostavníky začátkem století vystřídala auta, a tak tu byla postavena benzinová pumpa. Předtím se benzin vozil v barelech až z Carson City.

Dalším důvodem byla spekulace majitele jediných tehdejších sanfranciských novin Sama Brannana. Tento muž zprávu o nalezení zlata ve svých novinách nezveřejnil hned, protože si chtěl jako první před rozpoutáním zlaté horečky zařídit obchod se zbožím potřebným k dobývání zlata. Samozřejmě, že tímto způsobem nabyl i neobyčejného jmění. Je dobré ale také dodat, že o něj později stejně rychle přišel. Nakonec se z něho stal žebrák a alkoholik.

Zlato tedy bylo na světě a nebylo možné zadržet desetitisíce zlatokopů přijíždějících do Kalifornie, do okolí Sierry Nevady. Zpočátku se zlato získávalo rýžováním z horských říček a potoků. Tento zdroj byl ale rychle vyčerpán. Nezbývalo než nalézt zlaté žíly v podzemí. Musely proto vzniknout důlní společnosti, kolem nichž se přímo závratnou rychlostí rozrůstala zlatokopecká městečka. Byla to velmi zvláštní sídliště, kde pobývali skoro výhradně muži, a to muži extrémních vlastností. Šlo jim hlavně o to, jak co nejrychleji a za každou cenu zbohatnout i navzdory platným zákonům. Jedním z nejproslulejších míst, které rychle získalo pověst nebezpečného města, kde neplatí zákony a kde je na denním pořádku nezřízené pití alkoholu a provozování hazardních her, bylo město Bodie.

NÁPAD PANA BODYHO

Město bylo pojmenováno podle svého zakladatele. Byl jím jakýsi pan Walter Body. Nevím, jak ho napadlo jít do pustiny, kde není nic, co by mohlo napovídat, že zde může být ukrytý pravý poklad. Co přivedlo pana Bodyho k tomu, aby začal kopat právě zde, uprostřed zdánlivě nekonečných travnatých kopců bez jediného výrazného orientačního bodu.


V Bunkerově dole, který byl zaregistrován v roce 1861, bylo vytěženo během dvaceti pěti let zlata za patnáct milionů dolarů!

Nicméně faktem je, že našel opravdu bohatý zdroj a toto pusté místo se díky němu stalo za krátkou dobu jedním z nejfrekventovanějších zlatokopeckých center. Před sto dvaceti lety, v době své největší slávy, mělo Bodie neuvěřitelných deset tisíc obyvatel. Stalo se tak proto, že v takzvaném Bunkerově dole, který zde byl zaregistrován v roce 1861 a jenž o 16 let později vlastnila společnost Standart Company, bylo vytěženo během 25 let zlata za patnáct milionů dolarů! Město si tenkrát mohlo dovolit i takový luxus, jakým byla elektřina. Byla sem přivedena z 13 mil vzdálené hydroelektrárny v Green Creeku. Zajímavé je, že se díky tomu stalo Bodie prvním městem, kde začal pracovat motor poháněný elektřinou přivedenou z velké vzdálenosti.

Atmosféra ve městě Bodie byla možná přesně taková, jak ji ztvárnili filmoví tvůrci westernů. Stál tam nespočet saloonů, heren, bank, hotelů, stájí. Stály tam důlní budovy, hasičská zbrojnice, kostel, škola, soustava prkenných vyvýšených chodníků, aby se lidé nemuseli brodit všudypřítomným bahnem, když zaprší… V ulicích byl slyšet dusot koní, rachtání dostavníků a povozů, ale později, začátkem století, i aut. Díky nim se ve městě rozproudil obchod s benzinem, který sem byl dopravován v barelech až z Carson City. Později tu byla postavena i benzinová pumpa firmy Shell.

MRTVÉ MĚSTO

Je velmi zajímavé, v jakém stavu se nachází tato státní historická památka dnes. Podaří-li se vám město navštívit, budete pravděpodobně překvapeni. Je totiž takřka úplně ponecháno svému osudu, bez zásahů památkářů.


Město je dnes zcela ponecháno svému osudu, památkáři do postupného zániku zlatokopeckého Bodie příliš nezasahují. Vše je ponecháno pod tlustou vrstvou prachu tak, jako by majitelé právě odešli – stejně jako tento obchod se smíšeným zbožím.

Z původního desetitisícového města uvidíte pouhou pětinu, ale i ta určitě stojí za to. Ponurá atmosféra možná vzdáleně připomíná římské Pompeje. I když zdaleka nejde o tak starou památku, dojem z toho, co se vznáší ve vzduchu, je podobný. Jako by odtud před nedávnem odešli obyvatelé, jako by město postihla náhlá pohroma, neštěstí. Zbyly jen stíny a osobní majetek – automobily, stroje, povozy, zchátralé, polorozpadlé domy, které jsou plné původního nábytku, nádobí, zkrátka veškerého interiérového vybavení. Vše je zanecháno pod tlustou vrstvou prachu tak, jako by majitelé právě odešli. V obchodě se smíšeným zbožím je možné vidět regály plné plechovek, krabic a láhví. Všude po stěnách jsou zbytky tapet, obrazy a plakáty. U vchodu je situována trochu hororově vyhlížející výloha s reklamou i se všemi drobnostmi tak, jak je tam kdysi vystavil prodavač, aby přilákal zákazníky. V lokále saloonu zůstal stát klavír i s kloboukem a doutníkem na klaviatuře, kousek dál je kulečník. Prach na okenním skle připomíná oblak cigaretového kouře. Ve škole jsou vidět tehdejší dětské lavice, na zdi visí mapa Evropy i s Československem třicátých let, to znamená, že dětem, které opustily tenkrát školu, může být dnes okolo sedmdesáti let. Na školní tabuli je napsán poslední nesmazaný matematický příklad. Všude je spousta dětských kreseb a hraček. Za oknem stojí starý glóbus bez papírové mapy. Připomíná rozkrakelovaný dřevěný špalek. Hned vedle něj se na vás usmívá lampion, napodobující masku z halloweenské dýně.

Silný zážitek z prostoru kdysi všudypřítomného života a stejně tak lidské smrtelnosti. Pocit o to silnější, že se vše neodehrálo zase tak dávno. Vidíme tam v podstatě sami sebe. V ulicích dnes roste tráva. Zajímalo by mě, v jakém stavu bude město za deset let. Jde přeci jen o nejautentičtější památku svého druhu. Jediný, kdo tu nastálo pracuje, je tým hlídačů. Jednoho z nich jsem potkal v muzeu, kde prodával pohlednice. Bylo mu okolo sedmdesáti let. Okamžitě nás napadlo, že to musí být jeden z původních obyvatel. Možná v muzeu ukazuje i některé své věci – dětské duhové kuličky, kolečkové brusle, baseballovou rukavici. Možná jeho rodiče vezl i nádherný pohřební vůz s černými chocholy. Asi nejintenzivnější pocit, který mě naplnil, když jsme po prašné cestě opouštěli toto smutné město, byla touha – podívat se sem alespoň na deset minut v čase, kdy v ulicích proudil život. Prožít tu jedinečnost doby. Vyplnit alespoň na chvíli tu prázdnotu.

TULÁK ČESKOU MINULOSTÍ

TULÁK ČESKOU MINULOSTÍ

“Pramínek prvních Slovanů na naše území přišel v podstatě do pralesa, do jedné z nejnehostinnějších končin tehdejší Evropy, a to se v našich dějinách promítá do současnosti. My jsme nepřišli do krajiny civilizované Římem nebo Řeky. Dorazili jsme do barbarské krajiny a sami jsme barbaři byli. Nejsme políbeni antickou civilizací a tohle historické opoždění se s námi táhne po celých 1000 let. Občas ho skoro doženeme, ale pak, protože žijeme na ‘blbé’ geopolitické spáře, nás někdo zastaví, strhne zpátky… a znovu a znovu doháníme časovou ztrátu, která nám byla historicky udělena už tím, že jsme se na začátku svých dějin objevili ve světě neovlivněném antikou,” tvrdí po dvaceti letech studia českých dějin Petr Hořejš.

Poprvé jsem vaše literární výtvory zaregistroval v Mladém světě. Byly to díly seriálů Péťa Vařič a Rodič.

Figurka Péti byl můj nápad a začalo to brutálně. Šéfka tehdejšího Mladého světa Olga Čermáková léta loudila rubriku vaření. V tehdejší sestavě to ale nikdo nechtěl dělat. Nakonec jsem ji dostal jako rajony na vojně. Nebyl jsem členem redakce, byl jsem děvečka pro všechno, v postavení člověka, “na kterého se mohlo”. Já byl ale vděčný, otevřela se mi cesta k seriálu, který znamenal pravidelný ekonomický příspěvek. V té době jsem už byl nezaměstnaný a živil čtyři děti. Vzal jsem to s podmínkou, že budu psát z pozice člověka, který vařit vůbec neumí, a vznikla figurka Péti Vařiče. Cyklus vycházel rok. Postupně se stal jakousi společenskou hrou… Přicházely mi stovky čtenářských receptů, já je zabudovával do textu. Při Péťovi Rodičovi jsem si pak z malé dcerky udělal model pro seriál o rodičovské výchově. V roli časopiseckého mírumilovného tatínka jsem vydržel přes čtyři roky.

Vaše Toulky českou minulostí se staly “povinným” titulem do každé knihovny. Jaký je to pocit, být najednou literárně veleúspěšný?


Nechci říct, že úspěch vůbec neprožívám. Motivuje a povzbuzuje v práci.

Nechci říct, že úspěch vůbec neprožívám. Motivuje a povzbuzuje v práci. Jinak jsem ale žádné zvyky nezměnil. Do nóbl společnosti se necpu. Jsem schovaný doma a v průběhu let si jen uvědomuji, jak je moje počáteční lehkovážná odvaha, ba drzost postupně nahrazována pokorou, čím dál větším strachem a hlubším studiem. A čím dál menší razancí ve formulacích a větší nejistotou, zda věci nebyly jinak, jestli je víceméně objektivně interpretuji, což samozřejmě není stoprocentně dosažitelné… Literární úspěch beru jako výsledek práce, ale mě dnes spíš zajímá, jestli ji vůbec dokážu dokončit, udělat poslední tečku. Kdyby zbylo torzo, ať jakkoli rozsáhlé, byl by to jen nedokončený závod sama se sebou.

Čím jste platil?

Myslím, že už dvacet let práce je hodně. Řadu jiných projektů, které by mne zajímaly, jsem musel nechat stranou. Ono to chce koncentraci, obrovské časové a energetické vklady. Já mám ale stejně dlouhý den jako všichni ostatní. V prvních letech, hluboko za totáče, když jsem psal ještě v maringotce a vlastně načerno, to znamenalo úsilí vedle práce pomocného dělníka ve Vodních zdrojích, a tehdy to nejvíc odnášela rodina. Pracoval jsem místo dovolených, a když začaly vycházet knížky, tak jsem přes prázdniny časopiseckou formu kapitol předělával do knižní podoby. Platil jsem… dovolenými, sobotami, nedělemi, příliš malým prostorem věnovaným rodině a zájmům. I teď bych si dovedl představit, že dělám mnoho jiných věcí.

Žádná závist v okolí?

Především se po ní nerozhlížím. Z některých drobných indicií tuším, že se úspěch ne úplně odpouští, ale nestalo se mi, co se stalo jiným úspěšným – že by na mě někdo přímo zaútočil. Tuším, že ne všechno se může líbit historikům, třeba samo pojetí či rozsah díla, skladba a nakladatelský úspěch cyklu, protože i když někdejších tirážních nákladů přes 120 000 to dnes nedosahuje, pořád mají Toulky vysoký náklad a velmi slušnou prodejnost.

Stejně je to neobvyklé… laik historikem.

Nepochybuji, že jako laik můžu být pro mnohé pouhý kompilátor, ten, kdo odborně nezná.

Já opak nepředstírám. Když se člověk rozhodne pro takovou práci, nemá naději zastat studium celého historického ústavu. To prostě nejde. Moje osobní znalost se rovná tomu, co se dá v daném čase nastudovat, zapamatovat si, vyanalyzovat a napsat. Nemůžu suplovat kolektiv. Dnes jsou specialisté na každé období, někdo studuje baroko, někdo dělá gotiku… Já jsem si to troufl napsat celé. Za kouzlo, že je to jedním jazykem, jedním viděním, platím možná určitou povrchností. Bojuji proti ní, snažím se co nejhlouběji zasvětit, ale všechno musí mít míru, protože jinak bych se nedostal dál.

Není ještě navíc u některých profíků osten – sakra, proč jsem na to nepřišel já?

Řada lidí mi dejme tomu se stínem závisti řekla, že to byl dobrý nápad. Já nevím, v čem ale vlastně ten dobrý nápad tkví. Že jde o přetlumočení dějin pro laického, středně vzdělaného a středně se zajímajícího čtenáře? Pro mě je důležitější, že je text mnohovrstevnatý – což jsem nevynalezl. Existují předlohy, já jsem pokus o textovou polyfonii dovedl do absolutního důsledku. Po boku hlavního vyprávění běží pásmo glos a odboček, které odkazují k detailům, reáliím, osobnostem. Čtenář si může volně odbočovat, a když ho to namáhá, může jet jen v hlavním textovém pásmu. Nejdřív jsem se bál, že taková mozaikovitost bude pro čtenáře přílišnou zátěží. Za dvacet let se ale nestalo, že by mi tuto techniku někdo vytknul. Naopak, valná část soudobých učebnic dnes v nějaké modifikaci tenhle způsob používá.

Pročítal jsem si rozhovory s vámi a snad v žádném nechybí odstavec, kde jste nazýván Palackým naší doby.

Je to omyl. Srovnat se snad můžu, dejme tomu, rozsahem práce, ale já nepřicházím se žádnou dějinnou koncepcí, zatímco Palacký to udělal, dokonce jako první. Já se spíš pokouším opravit některé staré, vesměs záměrně vyrobené “dějinné šumy”. Hledám příběh, drama, pointu, zajímavost, ne učenou či obecnou tezi. Také se neobracím k vědecké ani k intelektuální elitě jako on, ale k běžnému čtenáři. Jsem popularizátor.

Je vám Palacký aspoň sympatický?

Na to je strašně složité odpovědět. Sympatický mi je tím, s jak vyspělou a ucelenou koncepcí dějin přišel, i když byla ovlivněna tehdy obecnou vírou ve falzifikáty Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Jeho nejstarší dějiny jsou tím poznamenané. Se všemi mýty – jak jsme holubičí povahy, demokratického založení atd… Je mi sympatický i svým austroslavismem. Očekával, že se státní práva českému národu vrátí v rámci federalizovaného Rakouska nějakou vyšší formou integrace a že Rakousko může být jistým způsobem ochranným štítem celého společenství národů. Jenže k této celkové přestavbě podunajského impéria nebyla vůle, a nejen u Habsburků. Rozpadem Rakouska se ve střední Evropě nic nevyřešilo. Naopak.

Jak se díváte na úlohu osobnosti v dějinách?


Léta 1982-1984: pracoval jsem jako čerpač ve vodních zdrojích.

Rozhodně si nemyslím to, co tvrdila marxistická historiografie, která za vším děním viděla jen pohyb mas a třídní boj. Úlohu osobností naprosto přezírala, pokud zrovna nešlo o mistry revolučního učení typu Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Jinak jí byli lidé jen nástrojem. Úloha mimořádného jedince v dějinách je velká. V jistých obdobích, kdy je doba zralá, na velkou osobnost čeká, a ona se zpravidla vskutku zjeví… Jak se stalo třeba za Francouzské revoluce a nedlouho před ní. To vzplál přímo ohňostroj osobností: Rousseau, Voltaire, Robespierre, Danton, Marat aj., z nichž mnohé se potom ovšem navzájem zničily.

Nějaký samopožírací virus osobností?

Problém je asi v tom, že vynikající jedinec kromě velkých myšlenek, silné vůle a energie, s nimiž je schopný svoje či cizí myšlenky proměnit v činy, v sobě zároveň nese něco nekritického a mylného, jakýsi bacil zmaru. Nepostřehne, kdy se má zastavit, jak to třeba nepostřehl Napoleon. Osobnost buď už v sobě ten zárodek zmaru nese, anebo ji úspěch zkazí, velikán se včas nezastaví a nakonec zničí své dílo.

Sopka, která zasype sama sebe. Přesné.

Důkazů je v dějinách příliš mnoho, aby na tom něco nebylo.

Tedy i Hitler na začátku…

Zcela určitě. Hitler dokázal v Německu v první fázi, i když to byl člověk-zrůda, odstranit nezaměstnanost, rozhýbat ekonomiku, dát lidem vizi. Tehdy to, alespoň pro Němce, vypadalo, že je to správné. Zbavil je mindráků. Naprostá většina národa mu věřila, šla za ním. To se snad národ zbláznil? Nelze jen povrchně říct, že v Hitlerovi se světa zmocnil šílenec, který mu takřka uchystal zkázu. Na začátku té cesty byly i některé pozitivní a konstruktivní ideje.

Víc než v politice je ale úloha osobností patrná ve vědeckých a uměleckých oborech. Jednou za čas se tu objeví někdo, kdo to rozsvítí, posune dál. Bez Einsteinů by naše civilizace byla poloviční. A pak jsou podobně výjimeční jedinci navždy obklopení aureolou. V našich dějinách Hus nebo Komenský… i když se zase zastírají některé stinné stránky a nechávají svítit jasné.

Co aureola Jana Žižky?

Upřímně řečeno, je uměle vylepšená. Dlouho to byl náš svatý, geniální a nikdy neporažený válečník. Pravda. Jenže za jakou cenu? Za holokaust! Nikdo, kdo nesdílel jeho program, čtyři věty, čtyři husitské artikuly, nikdo, kdo nepřijímal husitský fundamentalismus, u něj neměl nárok. Byl zavražděn, upálen, strčen do vápenky či hořícího kostela… Žižka, viděno zpětně očima dnešního člověka, byl na základě své primitivní fundamentalistické víry nejen génius války, ale… vlastně masový vrah. Náš tehdejší Bin Ládin.

Máte svoji vizi dějinného vývoje?

Nemám, protože nejsem s to si naivně představovat, že dějiny jdou a půjdou výhradně jen kupředu. Ony mohou jít pozpátku, jen to hvízdne. Zrovna teď se dožíváme kyselých plodů představ, že dějiny jdou pořád vpřed, že se vždy rýmují s civilizačním pokrokem. Zcela určitě ne. Jedenácté září loňského roku ukázalo, jak rychle může být všechno jinak. Hledáme maximální míru svobody pro jednotlivce, a najednou zjišťujeme, že ji budeme muset významně omezovat, zabezpečovat barikádami. A co když ani ony nebudou zárukou úspěchu?

Národní mýty berou historikové obvykle jako cosi mimo vědu a mimo obor. Ale neexistuje něco jako pozitivní mýtus?

Já uhnu k příkladu. Masaryk a jeho přátelé, když zjistili, že Rukopisy jsou falza, tak proti nim bojovali. Byli takřka ukřičeni, považováni zprvu za zrádce národa, posléze však získali pověst bojovníků za pravdu. Od nich to bylo statečné a správné, ale nevylijme s vaničkou i dítě. Kdyby nebylo Rukopisů, v podstatě by neexistovala vrcholná díla naší obrozenecké literatury, poezie, hudby a výtvarného umění. Rukopisy, z historického hlediska falzy, je například podstatně ovlivněna celá výzdoba Národního divadla, Mánesovo, Alšovo, Myslbekovo dílo, literatura té doby…, bez nich by nevznikla řada slavných českých oper – Libuše, Šárka, a tak dále.

Mýtus měl tady svou kladnou i zápornou stránku.

Jistě. Vezměme svatováclavský mýtus. Kdybychom neměli kosti svatého Václava, mimochodem Dušan Třeštík o jejich pravosti pochybuje, mohli bychom takřka přijmout, co kdysi tvrdil v padesátých letech popravený historik Záviš Kalandra: že svatý Václav je nějaká modifikace antického boha. Známe o něm jen legendy a rekonstrukce z několika útržků historických zápisů je zcela chatrná. Zmíněný Dušan Třeštík například tvrdí, a je to kontroverzní téma, že zakladatelem českého státu byl spíše Václavův vrah, bratr Boleslav.

Přesto svatováclavská legenda v národě žije, a jakmile se něco děje, lidé běží na Václavské náměstí ke svatému Václavovi. Pohádka se v jistých chvílích opakovaně stává mocným, stmelujícím národním symbolem.

Portrétujete většinu velkých postav našich dějin. Byla nějaká, která vás vyloženě štvala a nešla přenést na papír?

Štvala, to je něco jiného než nešla. Byly postavy, a bylo jich dost, které mi vyloženě nešly, protože mě nezaujaly nebo jsem je vnitřně neviděl. K tomu, abych mohl psát, si musím postavu před očima takřka vymodelovat. Mám k dispozici jen omezený prostor a informace z druhé ruky, neúplné, zpravidla člověk nevidí do niterných lidských motivací. Musí mnoho věcí domýšlet, a tak je skoro každá důležitá osobnost trochu rébusem. Je dřina ji napsat, objektivně se trefit. V tomhle smyslu se mi hodně ztěžka psal Valdštejn. Neobyčejně dramatická postava, ale její motivace unikají, a nejen mně. Co bylo jeho ambicí? Proč stál nejdříve na habsburské straně, pak na protihabsburské? Co sledoval? Šlo mu o mír v Evropě, o zastavení zničující války, nebo o osobní kořist – možnost stát se českým králem? Takhle člověk váhá nad kdekým. Ale to, na co se ptáte – že by mě nějaká figura přímo štvala, to jsem zažil jednou, a překvapí vás asi, s kým. Muž, který mi byl tak nesympatický, má svůj portrét v 8. díle Toulek, a to jsem se při psaní držel na uzdě, abych se nedostal do úplného rozporu s obecným pojetím. S přijímáním Miroslava Tyrše… o něm totiž mluvím.

O zakladateli Sokola? Toho jsem opravdu nečekal.

Vidíte, já když se brodil literaturou, tak jsem se postupně dostával k člověku, který pořád mobilizoval druhé, neustále jim radil, ba s nejpřísnější náročností kázal, jak mají zdravě, intenzivně a ve jménu národa žít. On sám se sice o to taky pokoušel, ale nečekaně snadno selhával, protože před každou osobní hrozbou, před obtížemi ve svém kariérním či privátním životě překvapivě znovu a znovu kapituloval – utíkal do neuróz, lítostivých depresí, do náruče lékařů, hlavně psychiatrů. Nakonec v čase, kdy se ocitl na vrcholu, právě jmenován vytouženým univerzitním profesorem estetiky, utíká ze života definitivně. Tyrš skončil tragicky, utopil se v alpské říčce, a třebaže se to nikdy s jistotou neprokázalo, šlo s největší pravděpodobností o sebevraždu. Ten muž znal recepty pro druhé a vehementně je prosazoval, všem radil, aby se tužili, pro sebe však žádný recept neměl a sám se sebou si často poradit nedovedl.

Dokážeme si vážit své minulosti? Nebo náš vztah k ní končí tím, že si koupíme knihu od Hořejše?

Z toho, jak se tu prodává historická literatura, bych řekl, že tady pořád přežívá to, co jeden současný historik, tuším že Karel Bartošek, charakterizoval: jsme prý “těhotní svými dějinami”. Víc než kterýkoli jiný národ se obíráme jejich smyslem, pátráme – ovšemže marně – po jakési národní výjimečnosti, vyvolenosti. Budiž řečeno, že oproti sousedním společenstvím se fakticky ničím pozoruhodným nelišíme, ničím zvláštním nevynikáme: jsme, a bohudíky, jako druzí. Podobné otázky, které vzrušují spíše intelektuály, jsou ovšem tuctovým lidem lhostejné. Zejména pak mladým. Ti mají co dělat se svou sebeidentifikací a identitou, žijí současností a budoucností, a je to dobře. Pohled do minulosti člověk obrátí až poté, co dozraje.

Jak je to podle vás s českou nevýbojností? Je pravda, že se raději ohneme, abychom přežili? Chybí nám statečnost?


Rok 1985: právě mi vyšel 1. knižní díl toulek.

Všichni jsme původně z venkova. Žít pod knutou vrchnosti máme snad v krvi či v genech. Donedávna jsme půl století žili pod pány horšími, než byli feudálové. Přežít špatné časy, to byl program mnoha generací. Přizpůsobit se Češi dovedou. Proslulý nacista tvrdil: ohnou se, ale nezlomíte je. Něco na tom vskutku je… Ale vám jde o naši nevýbojnost. Myslím, že je to určitá česká charakteristika. S výjimkou našich starších dějin, kdy se Přemysl Otakar II. a pak Václav II. neúspěšně snažili o vybudování českého feudálního impéria, tenhle národ nikdy neprojevoval expanzivnost, totiž v tom smyslu, že by se chtěl zmocnit nějakého cizího území. Tuhle nevýbojnost a mírumilovnost lze určitě považovat spíš za kladnou vlastnost. Pak je tu minulost posledních 60 let, která je tristní a národ za to moc nemohl. Ono se hodně nadává, ale já jsem zažil minimálně jedno vzepětí, kdy byl ochoten, zdá se mi, i bojovat. Bylo to v srpnu 1968 a od svých předků i z literatury vím, že ještě vyhroceněji byli Češi připraveni bránit svou vlast v časech Mnichova. Naši dědové a tátové stáli na hranicích s kvéry, v odhodlání, bez hysterie, v niterném přesvědčení o správnosti věci. Já nesdílím názor, že jsme jen švejci, srabové, co se vyhýbají boji a nikdy žádnou bitvu nevyhráli. V dlouhodobém dějinném pohledu to není pravda, Češi se mnohokrát osvědčili jako výteční vojáci. A v krátkodobém? Ti lidé, o nichž jsem právě mluvil, řadoví občané, by byli dostáli povinnosti, kdyby je nezradily jejich elity. Náš národ zkrátka statečné a jasné elity neprodukuje. Rok 1938 to ukázal, rok 1968 potvrdil.

Míříme do jednotné Evropy. Budou tam naše dějiny mít vůbec místo?

V tom vidím velmi vážný moment – Evropa se integruje a nacionalismus je pomalu nadávka. Patriotismus už zní jako něco z dávno minulých dob a v kurzu je spíše pojem občanské společnosti. Je nám doporučováno se v té Evropě rozpustit. Víc bude platit region než podezřelé slovo národ… A tohle mě trápí. Na jedné straně se říká, že máme vstoupit do Evropy hrdě, na druhé straně se málo dělá pro to, abychom jako český národ a český stát v sobě vůbec nějakou hrdost pěstovali.

Je ale být na co hrdý?

Nelze říct, že ne. Zamindrákované řeči, že jsme nemožní, mi vadí. Vlečeme na zádech, pravda, těžké dědictví. Ale lidé jsou tu šikovní, brzy začnou být, věřím, i pracovití. Naše země je mimořádně krásná. Se vzdělaností na tom vůbec nejsme tak špatně. Kultura? Proč se stydět? Muzika, výtvarné umění, film, dětská ilustrace – to jsou všechno korálky, z nichž lze sestavit slušný růženec. Máme velmi mnoho chyb, ale to neznamená, že bychom měli v Evropě zmizet jako středočeský region, Děčínsko, Chodové… Není mi v tom jasno, mám v tom zmatek, protože tohle je trend na jedné straně neodvolatelný, na druhé správný. Zdá se mi ale, že tady po zkušenostech s důsledky vypjatého nacionalismu vzniká jakýsi strach, že pojem národ je definitivně přežilá kategorie. Z vlastenectví nám už zůstaly poslední primitivní trosky… Když na olympiádě či na mistrovství světa zvítězí český hokejový tým, po jeho návratu se slavnostně ožereme na Staroměstském náměstí. Křičíme: Kdo neskáče, není Čech! Uff…

Co s tím dělat?

Nevím. Jsou to jen plané kecy, že by s tím něco mělo dělat školství, státní propaganda, že by se celé klima mělo změnit, aby si Češi věřili tak, jako na konci 19. století. Bylo úžasné, co tehdy dokázali během dvou tří generací. Z ničeho, protože ten národ už takřka neexistoval. Vytvořili společenství, které mělo velký hospodářský, kulturní a intelektuální úspěch.

Všechno je jaksi jinak.

K tomu vás ale nezbytně studium dějin dovede – že věci jsou jinak. Pravda je vždycky jinde. Projekty se lidem pravidelně vymykají z rukou. Nevím, v čem to tkví, a nedá se na to přijít. Kdyby na to lidstvo přišlo, dávno se už umí sebeopravovat, ale ono to nedovede. Současná situace to jen potvrzuje. Obecné vize vždy zahrnují chybu, která nebyla včas postřehnuta. Při realizaci pak vzniká tolik nezamýšlených vedlejších efektů, které nakonec původní projekt obrátí vzhůru nohama. Sen o ráji se v průběhu realizace promění v peklo.

Vzpomínáte na optimistickou poezii začátku 20. století? Technické zázraky, jak bude všechno fajn… ale kde je to dnes? Zázraky sice pokračují, Internet nepochybně zázrak je, ale hrozny, které technologický pokrok přináší, především ty nezamýšlené, například ekologické, jsou děsivé. Čekal to někdo? Určitě ne.

Nepřepadá vás deziluze, jestli má cenu se v tom takhle hrabat?

Chvíle marnosti moderního člověka zajisté přepadávají. “Má to cenu?” pronásleduje každého, kdo o něčem přemýšlí. Moderní společnost je natolik složitá a dynamická, že člověk nemá šanci pochopit, natož domýšlet všechny souvislosti. Na kdekoho padá kocovina z dezorientace. Jenomže zaprvé to člověka pudí a za druhé, vždyť to je tak vždycky! Bez nedokonalého myšlení – dokonalé neexistuje – by nebyl pokrok. Blériot by nevzlétl a Edison by nevynalezl žárovku, kdyby oba neinvestovali často zdánlivě nesmyslné úsilí.


PETR HORA HOŘEJŠ
(*1938)

Absolvent Filologické fakulty Karlovy univerzity (1961), pracuje zprvu v Čs. rozhlase, poté řadu let jako redaktor v nakladatelství Albatros. Od roku 1972, kdy musí odejít, je na tzv. “černé” volné noze. Píše pod různými pseudonymy, píše scénáře výstav a “ilegálně” existuje v tehdejším Mladém světě, kde se schovává pod pseudonymem Hora. V 80. letech je zároveň čerpačem ve Vodních zdrojích. Po listopadu 1989 se nakrátko vrací do Albatrosu jako ředitel. Vydrží rok a vrací se do Mladého světa. Od roku 1994 je na volné noze.

Své nejznámější dílo – Toulky českou minulostí – začíná psát jako přílohu MS, kde vycházejí poprvé v roce 1979 a s určitými přestávkami pak do roku 1994. Od té doby vycházejí jenom knižně. První díl vyšel v roce 1985, osmý v roce 2000, v současnosti píše 9. díl, závěrečný 10. má naplánovaný na rok 2004.

Z dalších knih například: Péťa Vařič, Prázdniny se šlehačkou (s kolektivem autorů). Je spoluautorem televizního soutěžního pořadu O poklad Anežky České a řadu let moderoval rozhlasové Dobré jitro.

MÍSTO BOMB POTŘEBOVAL AFGHÁNISTÁN VYKRMIT

MÍSTO BOMB POTŘEBOVAL AFGHÁNISTÁN VYKRMIT

Je šedivý podzimní den. Úzkou místnost ve druhém patře budovy Českého rozhlasu v Praze zaplňují zahraniční noviny a časopisy. Před několika dny se sem z Pákistánu vrátila redaktorka zahraničního zpravodajství Radiožurnálu Pavla Jazairiová. Tato novinářka se specializuje na oblasti Středního východu a severní a západní Afriky, o nichž napsala již šest knih. Země svého profesního zájmu zná dobře nejen z agenturních zpráv, ale i z vlastní zkušenosti. Dnes je v nezvyklé roli.


“Je důležité věci vidět, umět si je představit, zasadit do reality. A já se skutečně snažím podávat informaci, dávat věci do souvislostí, ale nekomentovat. A tím, že o problému hodně vím, mohu se pak zasvěceně zeptat.”
Foto: Zdeněk Kompert

Paní Pavlo, jak se cítíte v roli zpovídané?

No, nemám to ráda.

Proč?

Protože mám takový pocit, že opakuji pořád stejné věci. Raději píšu.

Chtěla jste být novinářkou?

Já jsem už od malička fantazírovala, že budu novinářkou. A musím přiznat, že když jsem se v roce 1965 ve dvaceti stala náhodou reportérkou zahraničního vysílání rozhlasu pro Afriku, ohromně mne to bavilo. Poslali mě tenkrát udělat reportáž, prosím vás, na průvod z Prvního máje. Nemám k tomu sice žádné vzdělání, ale nějak se mi to s tím mikrofonem podařilo a já za tu reportáž dostala první cenu. To bylo sice pozoruhodné, ale když jsem o několik let později začala psát svou první knížku – to byla SAHARA VŠEDNÍHO DNE – tak jsem ji přepisovala asi osmkrát. Bylo to strašně obtížné. Vůbec jsem nevěděla, jak se taková věc dělá.

V čem spatřujete smysl své práce?

Být takovým zrcadlem, ve kterém se promítá to, co vidím, abych to mohla ukázat těm druhým. Tenkrát byl sice ještě komunismus, tvrdá totalita, ale přesto jsem se snažila nebýt poplatná době.

To vás ale stálo místo v rozhlase.

Jsem jim za to dodneška vděčná, že mne vyhodili. Alespoň jsem se nemusela křivit.

A co potom?

Ze začátku to bylo dost těžké. Byla jsem svačinářkou, prodávala jsem a já nevím co ještě, ale jelikož umím dobře francouzsky, tak jsem se uchytila jako tlumočnice u organizace, která se jmenovala MON (Mezinárodní organizace novinářů). Tam se nás sešlo hodně vyhozených, kteří uměli jazyky. Neměli jsme právo stát se členy odborů, ale mohli jsme tlumočit. Tím jsem se postavila na vlastní nohy, byla zodpovědná sama za sebe.

Jako rozhlasová zahraniční reportérka patříte ke špičce ve svém oboru. Vynikáte objektivitou při zpracovávání svých materiálů. Musela jste někdy řešit dilema mezi danou realitou a vlastním svědomím?

Hodně studuji a čtu. A každý den, když mám něco psát, i když téma znám, jako třeba Blízký východ, tak skutečně znova a znova hodiny studuji. Já samozřejmě nevím, co je pravda. Jsem neustále manipulovaná, všichni jsme množstvím informací manipulovaní. A proto jsem ráda, když píšu o věcech, které znám natolik, aby mi nikdo nemohl nic “nakukat”.

V čem spočívá vaše metoda dozvědět se fakta, o nichž se běžně nemluví?

Je důležité věci vidět, umět si je představit, zasadit do reality. A já se skutečně snažím podávat informaci, dávat věci do souvislostí, ale nekomentovat. A jestliže o problému hodně vím, mohu se pak zasvěceně zeptat.

Jazairiová – to nepřipomíná české příjmení. Jak jste k němu přišla?

(úsměv) Vdala jsem se za Iráčana, kterého jsem poznala v Českém rozhlase. Tenkrát pracoval v arabském vysílání. Jmenuje se Mufid Al Jazairi. Představuje opozici proti Saddámovi Husajnovi. V současné době je v iráckém Kurdistánu, kde je jedno z hlavních exilových míst. Probíhá tudy bezletová zóna, takže je tam poměrně v bezpečí. S tímto vynikajícím tehdy mladým novinářem jsem se seznámila, vzala si ho a mám s ním pětatřicetiletého syna Michala a o dva roky mladšího Martina. Potom jsem se s ním šťastně rozvedla, ale zůstali jsme přáteli.

Vaše kolegyně Petra Procházková se vyjádřila, že pokud si někdo bere někoho z jiné kultury, musí se přizpůsobit. Souhlasíte s tímto názorem?

Jistě. My jsme žili s Mufidem v Praze, takže on se přizpůsoboval. Ale když se to vezme kolem a kolem, tak příčinou rozchodu byla okolnost, že jsme byli příslušníci rozdílných kultur, ale rozhodně nešlo o to, že Arabové mají takový či jiný vztah k ženám. Hlavní okamžitý důvod byl ten, že já byla tenkrát hodně mladá a divoká, a on měl letoru mnohem klidnější.

Považujete se za válečnou zpravodajku?

Ne. Tou je Petra Procházková.

Přesto ale vaše kniha o Izraeli a Palestině je důkazem, že jste se pohybovala mezi válčícími stranami.

Taky se mi to nelíbilo.

Co vás na argumentaci představitelů obou znepřátelených stran nejvíce překvapilo?

Argumentace obou stran, hlavně jejich propaganda a snaha ovlivňovat novináře, je mi velmi nepříjemná. Já se zajímám o situaci těch lidí tam. Když jsem byla v Izraeli i v Palestině, nelíbilo se mi, že se tam střílí. Přitom obě strany to považují za běžnou věc. Špatně snáším pohled na utrpení, které tam všude je. Považuji válku za v podstatě nudnou, ohavnou záležitost.

Dostala jste se někdy do situace, kdy jste byla v nebezpečí života?

Asi ano. Ale to si člověk v tu chvíli neuvědomuje. Jednou v Africe jsem se dostala do situace, kdy nás obklopili vojáci a ti se pořád smáli. Nevěděla jsem, jestli to je dobré znamení, či nikoliv. Člověk musí mít strach, když se někde střílí. Ale protože se mi zatím nic nestalo, tak si ten pocit ani neuvědomuji. Strach nastává asi teprve tehdy, když se něco přihodí.

Máte vůbec z něčeho strach?

Bojím se násilí. Je mi to z duše protivné. Jinak mám vždycky strašný strach, když někam jedu. Ale když už tam někde jsem, pak už strach nemám. Přesto se vždy snažím být opatrná.

Strach je současným průvodcem života mnoha lidí. Jakou obranu proti strachu byste doporučila?

Nebát se. Člověk si vždycky situaci odmystifikuje, když ji pozná. Řekla bych, když si na strach “sáhne”. Já jsem teď třeba měla velký strach o Martina (zpravodaj České televize, v současné době v severním Afghánistánu). Nevěděla jsem, kde je. Ve chvíli, kdy budu vědět, kde je, s kým tam je, co se tam děje, jaká jsou rizika, tak přestanu mít panický strach.

Myslíte si, že příčinou sporu mezi Izraelem a Palestinci je problém skutečné víry, anebo nesmiřitelná nenávist?

Obojí je nesmysl! To není otázka víry či nenávisti, to je otázka lidských práv. Tam je to konflikt o území. V OSN se rozhodlo, že má vzniknout stát Izrael. Arabové to tenkrát nepřijali. Neříkám, zda to je dobré, či špatné. Pro Izrael to bylo samozřejmě důležité. Ale kdyby tenkrát Palestinci přijali, co se jim nabízelo, tak měli dvakrát až třikrát víc, než mají teď. Palestinci místo toho vypověděli Izraeli válku. Ostatně bylo jich několik. Realita je dnes taková, že Palestinci žijí na území, které je okupováno, a oni jsou pod cizí nadvládou. To nejde. A Izraelci si nemohou myslet, že Palestinci ustoupí od svého odporu proti této okupaci, dokud jim nepřiznají základní lidská práva.

Vy sama jste věřící?

Ano. Já myslím, že jsem věřící, i když nechodím do kostela.

A věříte v Boha anebo…

Já věřím v Boha.

Dějiny nás poučily, že bezmezná víra v cokoliv vede k násilí. Kde podle vás leží hranice mezi vírou v něco pozitivního a fanatismem, kdy se člověk stává nástrojem zla?

Já si myslím, že fanatismus nemá s vírou nic společného. Víru si představuji jinak.

Jak?

Tak, jak je to zapsáno ve všech monoteistických náboženstvích: člověk ochraňuje život, nehřeší, respektuje přírodní i boží zákony. Ve všech těchto náboženstvích tyto zákony vylučují násilí, zabíjení, zlo.

Dá se terorismus uskutečňovaný Palestinci srovnat s tím, co se stalo 11. září?

Myslím že ne. Palestinci používají násilí a terorismus v boji proti okupaci. Říká se, že terorismus je zbraní slabých. Palestinci tvrdí, že na násilí je nutné odpovídat stejným způsobem. Hodně se teď mluví o tom, že Palestinci zabili ministra turistiky. Bavme se tedy o něm. Byl to radikál, vůdce ultrapravicového bloku, který se netajil tím, že je nutné zabíjet palestinské radikály. Palestinci ho zabili z podobného důvodu, jako Izraelci zabíjejí jejich radikály. Pošlou komando na palestinské území a vytipovaného člověka zabijí. Obojí je odsouzeníhodné, ale vidím rozdíl v tom, jestli někdo zabije určitého člověka, nebo si omotá výbušniny kolem těla a nastoupí do autobusu. Fakt je, že ti sebevrazi jsou většinou zmanipulovaní mladí kluci s vygumovanými mozky. Jejich školitelé si ty výbušniny kolem těla motat nebudou. Cyklus eskalace násilí je oboustranně kontraproduktivní a plodí jen zlo, ale nemohu dělat paralelu mezi tím, co se děje v Palestině, kde lidé bojují za svou svobodu, a tím, když někdo napálí letadlo do mrakodrapu v Americe.

Neobáváte se, že boj proti terorismu sklouzne v náboženskou válku, na jejímž konci bude svět vypadat jako po středověkých epidemiích moru?


“Nevím. Slyšela jsem názor, že Američané měli Afghánistán nejdříve ‘vykrmit’.”
Foto: ČTK

K tomu může dojít. Nemyslím si totiž, že zvolený postup je správný. Jde o prohlubující se střet, který nahrává teroristům i fundamentalistům všeho druhu.

V čem je podle vás Amerikou zvolený postup nesprávný?

Nevím. Slyšela jsem názor, že Američané měli Afghánistán nejdříve “vykrmit”. Mělo se tam navézt tolik potravin, aby nehrozil hladomor! To je nyní v zimě realita pro několik milionů lidí. Obyčejní Afghánci by si pak mohli položit otázku, od koho mají očekávat řešení – zda od Talibanu a od Usámy, nebo od demokratické společnosti, která se brání terorismu.

A teď z jiného soudku. Co vás v poslední době nejvíce zaujalo?

Mám říci pravdu? (úsměv) Můj pejsek Borůvka (je to kříženec malého knírače, který byl přítomen rozhovoru).

Já myslel, že vydání vaší nové knihy o Egyptu. Z knihy mám samozřejmě radost. Ale když vydáte nějakou svou práci, tak o ní začnete hned pochybovat. Teď chci odjet na půl roku do Indie a psát zase trochu jinak.

LABSKÉ PÍSKOVIŠTĚ

LABSKÉ PÍSKOVIŠTĚ

Když se řekne “severní Čechy”, tak se lidem vybaví inverze.

“Věřte mi, že 90 % téhle země vůbec netuší, co tady je. A když přijedou poprvé, tak jsou naprosto uchvácení, kolik je tady krásy,” řekl ředitel našeho nejmladšího národního parku. Ví, o čem mluví. České Švýcarsko zná nejen z hlediska své funkce, ale i jako milovník, který terén prošlapává nohama fotografa. Jenže tahle krása v sobě skrývá i mocný finanční potenciál. Pryč jsou doby, kdy “příroda patřila všemu pracujícímu lidu” a nedalo se na ní nějak extra vydělávat. Když jsem se s diktafonem vydal za krásou říčky Kamenice a největším skalním mostem v Evropě, našel jsem mimo jiné velké české pískoviště, ze kterého si leckdo snaží usypat na svůj domácí píseček. Ve chvíli, kdy chladný stín pískovcových věží překryl strmou soutěsku, jsem se musel zamyslet, kolik musím zaplatit, abych mohl vejít dál. Nad skalami zakroužil sokol a kašlal na poplatky.

PŘESILOVKA 1000 KU 210

Původně na místě dnešního Hřenska stála jen krčma sloužící plavcům a vorařům. Později, zhruba od poloviny 16. století, se už v této oblasti začínají trvale usazovat lidé. Dnes Hřensko bývá titulováno nejen jako brána do pískovců, ale i jako vřed na jinak krásné tváři národního parku.


Výhled z Rudolfova kamene na Koliště a Růžový vrch.

Ten začíná v bezprostřední blízkosti Hřenska a jmenovaná obec je opravdu vstupní branou. Ovšem zejména pro německý kapitál trhovecké povahy. Obecní úřad lze najít díky tomu, že jeho označení je výš než ručníky s výjevy Pearl Harboru či žlutoušatými Pikachu. “Je to pozemek bývalého starosty pana Havla a ten jej pronajímá trhovcům. A protože se jedná o soukromý pozemek, nemůžeme s tím nic dělat,” vysvětluje slečna Jana Kočová, pracovnice obecního úřadu. Z oken hotelu Hawel je výhled na stovky stánků lidově – asijského trhoviště. Pan Havel je jedním z řady zdejších starostů, kterým se díky informacím z radnice podařilo přijít k pozemkům. Tady co metr čtvereční, to nuget odkapávající z vietnamského stánku. Jsou tu rozprodané dokonce i chodníky. Ne každý je z toho nadšený.

Zahraniční auta jsou opravdu dost nevybíravým způsobem naváděna ke stánkům s levným zbožím. Evidentně pirátsky kopírovaný CD Boba Dylana s nekvalitní grafikou obalu stál 10 DM. Stánky jsou podél všech větších cest i přesto, že Hřensko má vlastní kryté obecní tržiště. Ovšem má jej v pronájmu jeden z místních asijských podnikatelů, který platí obci jen tolik, aby mohl manévrovat u soudního řízení. “Hřensko patří tak pěti šesti Vietnamcům, kteří mají za sebou právníky,” odhaduje slečna Kočová a pokračuje: “Čechy nechtějí, vyhazujou je z parkovišť, kopou do aut. Přitom máme evidovaného coby místního jednoho, zbylých přibližně 1000 je v evidenci cizinecké policie. Trvale hlášených je v Hřensku 210 lidí.” No to už je slušná přesilovka. Kde se tu vzali? “Dyť jim Němci dali 100 000 Kč, když opustí Německo,” vyslechl jsem si od personálu v restauraci U Kamenné žáby. “Jo, říká se to,” potvrdila možnou fámu Jana Kočová na obecním úřadě. Češi prý jdou spíš za přírodními krásami. A ty začínají v podstatě za humny. I romantika na lodičkách stojí za to. K nim se dostanete soutěskou rovnou z Hřenska.

NEJKRÁSNĚJŠÍ JSOU SOUTĚSKY


Obere Schleuse na Křinici. Už ve středověku zde stávala přehrádka, jejíž voda sloužila k plavení dřeva. Dnes zde saská strana provozuje plavbu lodiček.

“Pravčická brána a soutěsky – to je to nejhezčí, co národní park má,” tvrdí pár českých hlasů uprostřed německé kakofonie hřenských restaurantů. Někteří z místních nezaváhali a soutěsky koupili. Jiní, nemístní, zase koupili pozemek pod Pravčickou branou. Takže chcete se podívat na zdejší nejznámější fenomény? Nezapomeňte si s sebou peněženku. Hluboké kaňony, které můžete za poplatek proplout na vlnách říčky Kamenice, sedíce v pramici, romantikou vzdáleně připomínají Grand Canyon. Cenná deviza tohoto území je jasná na první pohled. Nejen přírodovědně, vždyť soutěsky jsou svým zastíněním ideální například pro některé druhy kapradin a mechů, ale zejména esteticky. Turisté tato místa obdivují od chvíle, kdy se zdejší nádhera mezi lidmi z blízka i daleka rozkřikla.

“Zájem uchování krajinných a přírodních krás zde vytčených jest zájmem veřejným,” pravil Rudolf Maximovič, konzervátor a ochranář, už roku 1932. Proč by se ale příroda měla ukazovat zadarmo? Tato místa patřila dle katastrálního plánu obci Hřensko, která je prodala. A nebyla by to “ta naše povaha česká”, kdyby v tom nebyl nějaký zádrhel. V prodeji pozemků, který obecní zastupitelstvo schválilo, se angažoval pan Hruška a paní Kozáková. První jmenovaný je místní zastupitel a paní doktorka zase pracovala jako právník obecního úřadu a vyřízení prodeje měla na starosti. Tedy oba měli přednostní přístup k informacím. Pozemky byly prodány soukromníkovi panu Šimůnkovi, který je obratem prodal dál. Firmě Elbis, jež provozovala výlety na lodičkách za poměrně slušnou úplatu. Jedna cesta za 45 korun. Pan Hruška byl, ó jaké překvapení, člen dozorčí rady a člen představenstva firmy Elbis. Dnes pro změnu na jedné ze soutěsek provozuje lodní dopravu JUDr. Kozáková. Prodeje pozemků okolo soutěsek jsou dodnes nevyjasněné a čeká se na výrok soudu o zneplatnění původní smlouvy. Celá historie ještě není soudně uzavřená, ale pozemky už znova patří státu. Vykoupila je Správa národního parku za zhruba stejnou cenu, za jakou ji získal bývalý majitel. Příroda zkrátka nepřišla, stát ano. Pozemek, tedy starost o lesy a věci týkající se jejich obhospodařování, získal stát, přímý zisk z turistiky zůstal firmě. Tentokrát se vlk nažral a koza…?

SKALNÍ GIGANT SE SOKOLÍM HNÍZDEM

V Evropě je nejmohutnější. Tyčí se 19 metrů nad zemí. Má rozpětí 30 metrů a šířku maximálně 8 metrů. Cesta k němu je značená červenou turistickou značkou a stezka není nijak náročná. Existuje možnost vyhlídky na Pravčickou bránu z místa, které je přibližně stejně vysoko, jako brána sama. A jedná se opravdu o úchvatný pohled. Dokonce si zážitek lze umocnit při odpočinku s pivkem či kafíčkem. Restaurace Sokolí hnízdo hnízdí přímo pod skalním mostem a odpočinek na lavičkách pod skalním masivem je příjemný. I restaurace samotná má estetický interiér, na kterém oko turisty spočine se zalíbením. Tedy pokud zaplatí 40 Kč za vstup.

Vybírání poplatků za vstup do chráněného území není žádnou novotou a mnohde je už roky uplatňováno. U nás i v cizině, včetně vzorově vedených parků v USA. Není na tom nic nelegálního a příroda, potažmo lidé v ní z toho mohou profitovat.

Aby bylo jasno, tady se platí za vstup na pozemek, který patří soukromé firmě. Zaplatíte a dostanete se k restauraci, velmi jednoduchým záchodům, informačnímu centru. A k samotné bráně. Jde tedy o jakési mýtné a platbu za úklid a udržování zdejších prostor. Dle sčítání tady projde v sezoně až 1200 lidí denně, což uvádí i výroční zpráva parku. Naproti tomu pan Krenke tvrdí, že jde o číslo značně nadsazené a denní návštěvnost v sezoně by měla být okolo 300 osob. To ale nic nemění na tom, že na státní vyhlídku jiná přístupová cesta nevede. Všichni, kterých jsem se ptal, mi potvrdili, že došlo k pochybení státního úředníka tím, že nebylo na pozemek uvalené věcné břemeno, takže opravdu nemusí být na vyhlídku nikdo vpuštěn.


Mláďata sokola stěhovavého – pýcha Českosaského Švýcarska. Roku 2001 opustilo skalní hnízda zdejších pískovcových skal přes 30 mláďat tohoto ohroženého dravce.

Prodej tohoto lukrativního pozemku se měl uskutečnit roku 1992 a v té době byla Pravčická brána v rámci Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Dnešním, tedy posledním majitelem je firma PAAL, kterou zastupuje pan Alexei Krenke. Přestože jednatelem je občan Ruska, základní kapitál do firmy vložený je holandského původu. A při stopování prodeje se ukázaly i peníze Lichtenštejnského knížectví. Zdá se, že vstupujeme do evropských struktur. Kam jdou peníze, tedy zisk z toho, že projdete dál? “Protože s naším pozemkem bezprostředně sousedí pozemky státní, existuje mezi námi a vlastníky těchto pozemků, tedy státem zastoupeným národním parkem, předběžná dohoda o převodu části finanční částky získané prodejem vstupenek ve prospěch státu. Zisk, který tu máme, jde do oprav. Natřeli jsme zábradlí, 2x denně se tady uklízí,” říká pan Krenke a pokračuje: “Peníze chceme dát do společných projektů se správou národního parku. Taky bychom tady chtěli zavést vodovod, odborné vsakování odpadních vod a udělat další úpravy včetně estetičtějších záchodů. To nás může stát až 4 miliony korun.” K vybudování vsakovací jímky či zavedení vody je nutná výjimka ministerstva životního prostředí. O udělení se jedná. Je pravdou, že uklizeno – i přes obrovské množství turistů v prostorách pod “Pravčandou” – je vzorně. Na Sokolím hnízdě nejsou ubytovací kapacity a pan Krenke tvrdí, že jejich zřízení neplánují. “Rádi bychom tu udělali muzeum. Udělat objekt přitažlivý pro turisty má ekonomický smysl. Zvlášť když pomocí Internetu můžeme dělat propagaci po celém světě. Odráží se to ve větší návštěvnosti a i množství dotazů na naše informační centrum.” Ovšem stanovisko Petra Bauera, botanika CHKO Labské pískovce, je skeptické: “Zavede se vodovod, záchod, a návštěvnost vzroste. Vzniknou ubytovací kapacity, a příroda přijde zkrátka.” Právě správa CHKO v minulosti stavbu vodovodu nepovolila. V podobném duchu se nesou i obavy pracovníků správy NP. Slovům jejich ředitele lze porozumět snadno: “No to je to, čeho my se trochu bojíme. Když tam bude vodovod, může tam nastat tlak na celoročně provozované zařízení.” Budoucnost dalšího vývoje má teď v rukou ministerstvo životního prostředí. Možná ale, že opravdu půjde podnikatelský záměr ruku v ruce s trvale udržitelným rozvojem a k přírodě šetrným turistickým ruchem, jak si přeje pan ředitel Patzelt a mluví o něm i pan Krenke. Konec konců, sám říká, že “pravidelně pozoruje ze své chalupy kamzíky”. Zprvu jsem mu to nevěřil, ale dostal mě. V nedalekých Lužických horách byli opravdu vysazení a chodí se toulat až do Pavlina údolí.

MOŘE PÍSKU A TŘI ŽÍŽALY

Historie oblasti, která je v současnosti národním parkem, je úctyhodná. Nebo se vám zhruba 700 milionů let geologického vývoje zdá málo? Tolik času bylo potřeba, aby vzniklo to, co dnes obdivuje víc než milion turistů ročně. Ovšem z celé geologické historie je nejdůležitější období křídového moře, které se tady rozlévalo před zhruba 95 miliony let. V té době pískovce a další usazeniny vytvořily více než kilometr mocná souvrství. Zdejší pískovce se rozpadají podle na sebe kolmých puklin a dále rozrušující eroze stále modeluje úchvatné skalní věže, součásti pískovcového města. Bráno pohledem geologa, nespočine zrak jen na výsledcích procesu sedimentačního, ale i vulkanického. Vrch Růžák, jedna z dominant parku, je čedičový a má nápadně kónický tvar.


Strážce Dolního Žlebu se vypíná vysoko nad největším pískovcovým kaňonem Evropy.

Při toulkách mezi vlhkými roklemi se neodbytně vtírá pocit, že trpaslíkům a skřítkům by se tady dařilo. Nejrůznější zákoutí, různě velké převisy se splývajícími závěsy kapradin a tajemnými tvary zelenavých játrovek – to je to pravé trpasličí bydlení. Takže když se doopravdy objeví u Rynartic, tak se není zas až tak moc co divit. Jsou pískovcoví a hoví si ve svém skalním podkladu. Někteří mají dokonce nově namalované oblečky. Doklad toho, že fantazie fungovala na některé podněty stejně i před staletími. Tihle vznikli ve století devatenáctém.

Nejste geologové či “trpaslíkohledači” a jen se díváte, co je tady hezkého? V listí šustí nějaký pták a hladově přehrabuje listí zvlhlé deštěm. Máte-li štěstí, tak můžete pozorovat nezodpovědného černého kosáka hledajícího potravu na stráních Růžáku. Může klidně sezobnout vzácnost druhu Helodrilus oculatus. Při větším hladu a extrémním štěstí si jídelníček zpestří soustem s názvem Dedrobaena vejdovskyi a jako zákusek mu poslouží Dedrobaena attamsi. Co na tom, že jde jen o tři různé druhy žížal. Kosákovi by asi bylo jedno, že mu takhle přišli k chuti máloštětinatci, kteří nebyli nalezeni nikde jinde na světě. Národní park ale nebyl založen jen na ochranu žížal. Mezi vzácné patří desítky druhů hmyzu, v okolí Vysoké Lípy se udává 977 druhů motýlů. Fantasticky bohaté spektrum nižších rostlin a hub proslavilo zdejší pískovce v biologickém světě. Lokalita kapradiny (Trichomanes speciosum), která tady byla nalezena roku 1993, je jediná ve střední Evropě. Plujíce na lodičkách, můžete buď poslouchat informační ševelení bidlařovo, nebo pátrat po rostlinách, které dokumentují inverzní charakter soutěsek. To znamená, že vlivem proudění vzduchu, zástinu a dalších mikroklimatických činitelů tu dochází k teplotním zvratům. Violka dvoukvětá (Viola biflora) je jedním z typických zástupců míst. Ve stinných štěrbinách můžete objevit světélkující mech dřípovičník zpeřený (Schistostega pennata). Ze 67 druhů ptáků poletujících, trylkujících a občas i hnízdících v prostorách parku je plných 20 % uvedeno v některém ze stupňů ohrožení. Navíc existují smělé úvahy o navrácení některých druhů, které už z české strany pískovců vymizely. Jedná se třeba o tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Odvážnost těchto plánů vynikne v porovnání se stejným záměrem v Krkonoších, kde pokus o reintrodukce, tedy zpětné vysazení tetřevů, selhal. Turisty atakovaná Pravčická brána, stejně tak jako soutěsky Kamenice patří k první zóně NP, ale zrovna tam by to tetřevi ve zdraví nepřežili. Jsou citliví na vyrušování a lidská halasnost pro ně může být fatální. Celková rozloha prvních zón je 1702 ha, což je zhruba 21 % rozlohy parku. A v některých skrytých soutěskách se sladkým borůvčím by se snad tetřevům zalíbit mohlo.

AMERICKÁ INVAZE


Závěr údolí Suché Bělé. Vpravo vzadu jsou Tetřeví stěny. Vlevo na podstavci je věž Stříbrné stěny. Do masivu Stříbrných stěn byla v polovině 16. století vyražena 40 m dlouhá záhadná štola neznámého účelu.

Pro lepší pochopení pojmu “invazní druh” je dobré uvést příklad z nejznámějších – králíci v Austrálii. Šíří se bez zábran a likvidují hráče na poli domácího biologického fondu. Totéž platí i pro pěknou borovici vejmutovku (Pinus strobus). Daří se jí – no jako králíkům v Austrálii. Vytlačuje celá původní společenstva a tím vlastně mění smysl existence národního parku. V současnosti má tříprocentní úspěšnost v dobývání zdejšího druhového zastoupení dřevin. Jedním z ohrožených organismů je rojovník bahenní (Ledum palustre), rostoucí ve společenstvu s naší borovicí lesní (Pinus sylvestris). Oba vejmutovka vytlačuje. Přestože se pěstuje v Evropě již od poloviny 16. století, její výskyt v Českém Švýcarsku je zaznamenán až z roku 1798. Ovšem v lokalitě Na Tokáni už rostou nádherně plodící stromy a místy les připomíná vejmutovkovou plantáž. “Myslím, že zastavit to jde. Jenže je to proces, který bude trvat desítky let,” optimisticky tvrdí ředitel národního parku Zdeněk Patzelt. Tahle borovicová potvůrka se dokáže uchytit na pískovcových skalních římskách a dalších velmi nepřístupných místech, takže její likvidace bude asi záležitost nejen lesáků či ochranářů, ale i lidí se zkušeností v pískovcovém lezení. Vejmutovka není jediná nepůvodní dřevina, modřín taky není zdejší. Ale ten se aspoň “chová slušně”.

V roce 2000 stál boj s vejmutovkou 460 865 Kč, které správa NP získala z Progamu péče o krajinu. Její hlavní zápor je v tom, že pod jejím zastíněním a jehličnatým opadem se skoro nic neuchytí. Likvidace bylinného a mechového patra pod ní je markantní. Ale i její příbuzná, naše borovice lesní, má s mladými semenáčky katastrofální problémy. Hlas místních, byť se správou vycházejí víceméně v dobrém, zní ale tónem nechápavým: “Co je to za ochranáře, když tady kácejí tak krásné stromy!” Jenomže kdyby to tak nebylo, zmizí mnoho jiných, třeba ne tak nápadných krásek. Na druhou stranu je nutno přiznat, že vejmutovky jsou opravdu krasavice. Svými dlouhými, jemnými svazečky jehličí atakují esteticky založená srdce milovníků přírody. Ale takový králík, pokud není v Austrálii, taky není škaredý. Nebo snad ano?

PŘED 10 000 LETY


Rudolfův kámen – místo dalekých výhledů. Skála plná železitých inkrustací nese jméno Rudolfa Kinského od poloviny 19. století.

Křídové moře dávno ustoupilo a pískovcové věže strmě čněly do výšky, zatímco pod jejich erodovanými převisy se usídlili první “místní”. Doklady jejich činnosti – pazourkové nástroje – se nacházejí právě v hlínách pod pravděpodobnými nocležišti. Zhruba v 6. století je vystřídali Slované, kteří svoji stopu v historickém sedimentu času nechali v podobě místních názvů. I říčka Kamenice je toho dokladem. Později se pod převisy vystřídali bratři v Kristu a dnes slouží ke spaní. Je tam měkoučce nastláno listí, většinou pod ně nezatéká a dřevo na vaření je na dosah ruky. “Já myslel, že jste strážce,” vylezlo ze spáčů, které jsem se vydal fotit. “Už jsme na jednoho takového narazili. Zašel do křoví, vrátil se s odznakem a už kasíroval,” zdůvodňovali svoje oprávněné obavy. Zákon totiž jasně říká, že je zakázáno nocovat ve volné přírodě mimo místa vyhrazená správou NP. Jednou z častých zastávek trempů obého pohlaví bývají zbytky skalního hradu Falkenštejna z přelomu 13. a 14. století nedaleko Jetřichovic. Ale skalních hradů je tady víc. Zdejší romantická zákoutí byla oblíbeným uměleckým námětem. Švýcarský malíř Adrian Zingg, jenž zde začal působit roku 1766, a jeho kolega a přítel Anton Graff jsou považováni za autory názvu této oblasti, který měl připomínat skalnaté partie jejich švýcarské domoviny.

Při zakládání národního parku vznikají obavy a někdy i iniciativy starousedlíků jdoucí proti vzniku parku. “Měli strach, že nebudou moct chodit na houby, ale v návštěvním řádu je napsáno, že místní lidé se mohou pohybovat po celém území NP. Někteří se oprávněně báli, že mají za humny 1. zónu a nebudou moct za plot,” osvětluje strategii vycházení s místními ředitel Patzelt. A jak se zdá, vstřícnost se vyplácí. Místní povětšinou chápou, proč tu národní park je, a park se stará, aby usedlíci byli co nejméně omezováni. “Všechno je v komunikaci,” pravil ředitel a mně nezbylo než souhlasit.


HISTORIE NÁRODNÍHO PARKU ČESKÉ ŠVÝCARSKO

1739 – Jan Josef Thun jako první přišel s ochranou lesa této oblasti, zakázal na svém území děčínského panství těžbu dřeva

1933 – vyhlášeny tři velkoplošné rezervace (Pravčická brána, Tichá soutěska a Tiské stěny, které leží mimo území dnešního NP)

1953 – první návrh na zřízení Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce

1972 – založení CHKO Labské pískovce

1991 – zřízení NP Saské Švýcarsko na německé straně

1993 – vládě poprvé předložen zákon o NP České Švýcarsko

1996 – přepracovaný zákon byl zamítnut

1998 – nový zákon předložen vládě k projednání

1999 – zákon č. 161/1999 schválen 2000 – započala platnost zákona, kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko

DVA V JEDNOM

DVA V JEDNOM

Opravdu se nemusíte bát. Skutečně se v dnešních pohledech z ptačí perspektivy nebudu zabývat výhodami spojení šamponu a kondicionéru v jedné lahvičce, jak by se z titulku mohlo na první pohled zdát. Tento reklamní slogan jsem si do nadpisu vypůjčil jen jako jednoduchou definici objektu, který je dominantou městečka z dnešního snímku. Osobně k němu mám zvláštní vztah. Nejenže jsem ho navštívil po zemi, pozoroval ho očima nebeských letců, ale byl také prvním a dodávám i jediným českým zámkem, který jsem coby dítko školou povinné dokázal slepit z papírové stavebnice, zakoupené v té době za celých 12 korun, tehdy ještě československých.

Těch korun by asi dneska bylo na podobnou stavebnici potřeba daleko víc a musely by být české. Ty československé skonaly spolu s naším federativním státem, který nezachránila ani vize dvojdomku, za niž se jeden z tehdejších politiků bil silou lva, kterému z hrudi berou vatru i s tatranskými štíty. Ani Čechům, ani Slovákům se prostě pod jednu střechu multinárodního dvojdomku nechtělo. Nedivím se. Ona se totiž tolerance a ochota ke kompromisům, která je pro dvojdomek nutná, těžko hledá mezi dvěma lidmi, ještě hůř mezi rodinami a generacemi, a mezi národy je to téměř nesmysl. Podobné myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsme kroužili nad tímto historickým předchůdcem dvojdomku. Nad “dvojzámkem”, který se nachází v centru čtyřapůltisícového městečka rozprostřeného v údolí malebné řeky, jsem se pod dojmem předchozích úvah záhy začal ptát: Co asi vedlo tehdejší majitele k výstavbě obou vzájemně propojených zámků na jednom místě? Jediné schéma, které se mi přitom vybavovalo, byl poměrně nedávný obrázek našeho venkova, kde otcové svým ratolestem přistavovali domky v těsném sousedství rodného hnízda. Ale fungoval podobný praktický přístup i u místní šlechty?

Odpověď jsem se pokusil nalézt v historii tohoto unikátu a zjistil jsem, že schéma, ve kterém se hlava rodiny snaží zabezpečit životní prostor pro své ratolesti, se po staletí téměř nezměnilo. Posuďte sami. První písemná zmínka o tomto sídle je z roku 1479. Již tehdy je prameny nazývají zámkem a za jeho majitele označují Zikmunda z Vartemberka. V té době tu ovšem stál pouze jeden zámek, a to ten, kterému se později začalo říkat Horní. Dolní k němu přibyl až za 65 let. Mezitím si vartemberské sídlo v roce 1511 koupil Mikuláš Trčka z Lipé, aby jej o čtyři roky později prodal šlechtické rodině Salhausenů z Míšně, která v témže roce získala inkolát a byla přijata mezi českou šlechtu. Za dalších 11 let Jiří ze Salhausenu rozdělí svůj majetek mezi své tři syny a bývalé vartemberské sídlo připadne Bedřichovi, který jej za dva roky přestaví pro potřeby své a svého syna Bedřicha mladšího. Bedřich má ale ještě jednoho syna, Hanuše, a ten chce mít samozřejmě také zámek, jak se na mladého šlechtice sluší a patří. A tak Bedřich, který měl zřejmě smysl pro rodinnou soudržnost, řeší Hanušovu bytovou otázku v roce 1540 vybudováním Dolního zámku a v roce 1544 již máme “dvojzámek” kompletní. Dolní i Horní zámek byl propojen krytou chodbou vedoucí podél ohradní zdi a otec Bedřich mohl být spokojen, jak šalamounsky vyřešil životní prostor své rodiny.

Po jeho smrti v roce 1562 se naplno ukázalo, kterak prozíravý byl plán jeho “dvojzámku”. Beze sváru si bratři ve svých zámcích rozdělili okolní městečko. Bedřich mladší v Horním zámku horní část města a Hanuš v Dolním zámku dolní část. Jediný, na koho při dělení nezbylo stavení, byl Bedřichův třetí syn Jáchym. I ten se ale do historie “dvojzámku” zapsal, když se v roce 1575 ujal jako strýc dědictví dcer Bedřicha mladšího, Magdalény a Marie. Jeho správa však vedla k takovým sporům, že se po zásahu zemského soudu obě sestry raději dohodly a společně zpravovaly nabyté dědictví bez vlivu strýce. Na Dolním zámku mezitím v roce 1576 umírá Hanuš a jeho dva synové Antonín a Wolf rychle sídlo rozšiřují o tzv. Wolfovo křídlo, které, jak název napovídá, poskytne dostatek prostoru pro staršího z nich Wolfa a jeho rodinu.

Někdy touto dobou se na Horním zámku chystá dělení panství mezi osiřelé dcery Hanušova bratra, ke kterému má dojít roku 1584. Zámek a horní část města mají připadnout Magdaléně a jejímu manželovi Adolfu z Hagenu. Věci však dostanou poněkud jiný spád. Magdaléna totiž roku 1582 umírá, a její podíl tak přechází na manžela Adolfa. Za sedm let ale umírá i on a podíl dědí jeho a Magdalény osmiletý syn Kryštof, který ale po necelém roce následuje svoje rodiče. A tak se v roce 1589 zámek vrací do rukou Magdaléniny mladší sestry Marie a jejího manžela Haubolda. Ten zámek dědí v roce 1594 po smrti své ženy a zanedlouho vstupuje do druhého manželství s Agnes von Bock. Smrt se nevyhnula ani Dolnímu zámku, kde se po smrti Wolfa stává Antonín poručníkem jeho synů a jediným majitelem zámku. A tady někde, na sklonku 16. století, se začíná spojení Salhausenů s tímto místem, jemuž dal základ Antonínův dědeček Bedřich svým nápadem “dvojzámku”, naplňovat.

Antonín si totiž nadělal dluhy takového rozsahu, že pro něj bylo neúnosné dolní část rodinného “dvojsídla” držet, a prodal Dolní zámek roku 1612 Janovi z Vartemberka, jehož rod se tak po 130 letech vrátil zpět do zámku, jehož horní část založil. Vdovec po Marii Haubold měl s novou rodinou zřejmě i nový domov a Horní zámek v roce 1613 prodal bankéři a rejdaři Jonáši Paustovi z Liebstatu. V nadcházejících pohnutých časech pro české stavy již obě části rodinného “dvojzámku” Salhausenů žily oddělenými osudy. Jan z Vartemberka se na Dolním zámku ohřál pouze rok a kvůli dluhům jej prodal Radslavovi z Vchynic a Tetova, který zanedlouho skonal ve stavovském povstání proti Ferdinandu II. Zámek se pak dědil, konfiskoval, prodával, stejně jako Horní zámek, který Paustovi dědicové prodali Zikmundu Wolkensteinovi, ten Thun-Hohensteinovi, a tak to šlo dál a dál až do roku 1945, kdy se stal celý “dvojzámek” majetkem československého státu. Posléze ale nevydržely ani společné osudy Čechům a Slovákům, a jelikož se nekonal ani česko – slovenský “dvojdomek”, je nyní “dvojzámek” majetkem České republiky. A tady spletitá rodová historie jednoho z našich unikátních “dvojzámků” končí. Poučení z ní je prosté: ono řešit něco “dvojněčím” se na první pohled jeví jako něco, ale postupně se stejně přijde na to, že “dvojněco” je pořád míň, než dvakrát cosi, ať už jde o šampon, zámek, nebo stát.

Soutěžní otázka
Jak se jmenuje zámek a město na leteckém snímku?

Vaše odpovědi očekáváme do 15. března 2002. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu “Kolem světa s Dr. Stinglem”.

Pin It on Pinterest