Dopolední slunce mne ostře píchalo do očí. Sjížděl jsem z kopce nad přístavem a pátravě hleděl na horizont. Kolem dokola se moře slévalo s oblohou. Již třetí den stejný rituál. Ranní cesta do přístavu, přecpaná čekárna se vzduchem k zalknutí, usmívající se úředník, dlouhé vyčkávání a nakonec stejná informace: „Dnes žádná loď, zkuste zítra.“ Spojení s pevninou bylo kvůli silnému větru a vysokým vlnám již několikátý den přerušeno. Před kanceláří dopravní společnosti se jako v předešlé dny netrpělivě srocovali lidé. Situace začínala být pro mnohé návštěvníky ostrova napjatá. I mně zítra odlétá letadlo. A to mě ještě čeká noční cesta vlakem z Chumphonu do Bangkoku. Jako kouzelný dědeček se ke mně v davu náhle přitočil pouliční prodavač jízdenek. Ukazoval prstem na ukotvený „high speed boat“ a ubezpečoval mne, že dnes skutečně vypluje. Dlouho jsem neváhal, hodil počáteční nedůvěru za hlavu a směnil pětisetbahtovou bankovku za umaštěný lístek.
10.02 hod. Do odjezdu zbývá ještě půl hodiny. Přístav znám již nazpaměť a navíc mám stále ještě pochybnosti o pravosti jízdenky. Jdu se proto raději rovnou nalodit. Nasedám právě včas, protože obsazuji poslední volné místo přímo proti kormidelnímu můstku. V tuto chvíli ještě netuším, jak výhodné je sedět uprostřed lodi a navíc pod střechou. Nemohu se dočkat, až loď vyrazí. Doufám, že když je teď plná, nic nám v tom nebrání. Po molu však přicházejí stále další a další lidé. Plavčíci s naprostou samozřejmostí odebírají jejich zavazadla a cpou je do podpalubí. Nervozita na palubě vzrůstá úměrně počtu cestujících. Mladý francouzský pár vedle mne naivně křičí: „Boat is full, boat is full.“ Jeho slova se mísí s jadrným anglickým „fuck you“, kterým prokládá svou mateřštinu trojice švédských pubescentů. S cigaretami v koutcích úst nakonec protestně opouští plavidlo a dožaduje se vrácení peněz. Kapitán v předstíraném klidu řídí nakládání dalších zavazadel a usazuje příchozí na podlahu. Sám pro sebe, či snad pro Francouze drmolí cosi o tom, že se plaví po moři již deset let a ví, kolik tato loď uveze. Během krátké doby není už kam šlápnout. Když už se atmosféra stává neúnosnou a nemá daleko k povstání na lodi Bounty, dává pokyn plavčíkovi k odvázání člunu. Hrdí Švédové na poslední chvíli naskakují také.
10.52 hod. Z batohu vytahuji fotoaparát a na památku si fotografuji lidmi přecpanou palubu. Opouštíme poklidné vody zálivu a vyrážíme na širé moře. Třímotorový člun okamžitě nabírá rychlost. Naposledy se mi naskýtá pohled na opálené a sebevědomé tváře turistů. V dálce na vlnách začínám registrovat „bílé čepice“.
11.02 hod. Narážíme v plné rychlosti čelně na první velké vlny. Člun chvílemi létá vzduchem a vrtule ve vysokých otáčkách kvílí naprázdno. Do vody tak padá z několikametrové výšky. Před každým tvrdým dopadem se snažím vzepřením na rukou ulevit trpící páteři. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby se při těchto nárazech trup rozlomil.
11.12 hod. Vlastně ani nevím proč, ale snažím se vyfotografovat kapitána. Asi pro jeho nápadný silný zlatý řetěz na krku. Napadá mne při tom, že díky jeho váze by z nás šel ke dnu možná jako první. Francouz mé počínání komentuje slovy, že je to snímek pro policii v Chumphonu. Kapitán poznámku odbývá jen úšklebkem. Po chvíli však něco říká kormidelníkovi. Ten stáčí loď více doleva a snaží se najíždět na pěnící hřbety vln více z boku. Postarší Thajka zalezla pod lavici a objímá lýtko překvapené bělošky, sedící nad ní.
11.19 hod. O co méně loď skáče, o to více se začíná houpat. Poznávají to zejména cestující na obou koncích lodě. Poslední zoufalci se snaží vměstnat pod přístřešek doprostřed lodi. Navíc jde přes palubu spousta vody. Německy hovořící muž, kterého podle nápisu na triku tipuji na potápěče, si měří puls na levé ruce. Ještě aby ho tak ranila mrtvice. První cestující na přídi začínají zvracet.
11.21 hod. Zjišťuji, že fotografování odvádí mé myšlenky jinam. Zaháním tím vzpomínky na článek o námořních katastrofách, který jsem četl v letadle. Psalo se v něm, že za posledních deset let se potopilo vlivem silného větru a velkých vln přes pět set velkých námořních lodí. Na neštěstích měli nezřídka svůj podíl neschopní a hazardující kapitáni. Znovu si pátravě prohlížím našeho lodivoda. Malé lodě možná ani nikdo nepočítá. Nelze mu však upřít klid.
11.35 hod. Japonec v modrém triku již delší dobu svírá ruce v pěst takovým způsobem, že mu celé úplně zbělaly. Navíc téměř nepřetržitě zívá. Kapitán hodil do klubka lidí hrst pytlíků, neboť zvrací již téměř polovina cestujících.
11.44 hod. Vlny jsou stále hrozivější. Na základě zmiňovaného článku odhaduji sílu větru na šest stupňů Beaufortovy stupnice. Dobrý kapitán prý zvládne na větší lodi bouři o síle větru do 9. stupně. Slunce se chvílemi schovává za mraky. Plavčík začíná pod hromadou zavazadel v podpalubí hledat plovací vesty a hází je cestujícím. Ani výraz kapitána, hledícího upřeně na moře před námi, nevěstí nic dobrého a na klidu nepřidá. Kormidelník s krvavým bělmem je absolutně koncentrovaný. Aniž by pustil oči z moře před námi, občas spolu jen něco krátce prohodí. Zřejmě zvažují návrat na ostrov. Všichni jsme již na kost mokří a třeseme se zimou. Nebo je to strach?
11.47 hod. Japonec se náhle postavil na lavici a zvrací přes palubu. Vítr však nese zvratky zpátky na loď a její osádku. Člověk, který mi při naloďování připomínal akčního hrdinu Lundgrena, mu mlčky podává jeden z posledních igelitových pytlíků. Když se však snaží plný pytlík vyhodit ven, vrací se i z obsahem zpátky na loď. Nikdo nekleje, všichni už jen odevzdaně hledí do podlahy.
12.32 hod. Přistihuji se, jak koukám na hodinky několikrát za minutu. Touto dobou jsme měli už přistávat. Z ostrova na pevninu je to jenom něco málo přes sedmdesát kilometrů. Zřejmě jsme opustili severozápadní směr a míříme nejkratší cestou na pevninu, která je západně od ostrova.
12.35 hod. Japonec už přestal zvracet a zhroutil se kamarádovi do klína. Lidé z různých koutů světa, kteří se předtím ani neznali, se teď vzájemně objímají a dodávají si tak odvahy. „Lundgren“, který nastupoval na loď bezpečně sám, teď utěšuje na podlaze mladou blondýnku. Zjevně však bez vedlejších úmyslů. Ze švédských výrostků jsou jen třesoucí se děti.
13.06 hod. Již poněkolikáté si stoupám na lavici, abych viděl malým průzorem dopředu. Obloha je již zcela zatažená a viditelnost kvůli vodní tříšti mizerná. Stále země v nedohlednu, dávám pohybem hlavy na vědomí tázavým pohledům Francouzů.
13.24 hod. Na lodi zavládlo nadšení. Někdo zahlédl pevninu. Zpráva se šíří rychlostí blesku. Thajka vylezla zpod lavice a při pohledu na vzdálený pruh země sepjala ruce. Zřejmě děkuje svému bohu.
13.58 hod. Radost byla bohužel předčasná. Byl to jen malý ostrov. Ale i tak je nálada o něco veselejší. Navíc jsme zahlédli rybářskou loď.
14.16 hod. Tentokrát se už nemýlíme. Je to skutečně pevnina. Všichni stojí a upřeně hledí na tmavý pruh, jasně oddělující moře a nebe. Někteří dokonce slzí. Tak nějak jsem si vždy představoval atmosféru na Pintě, když se ze strážního koše po více než dvouměsíční plavbě ozvalo: „Země na obzoru!“ Mladá Thajka objímá vysokou Evropanku a cosi jí šeptá do ucha. Dělám poslední snímek na filmu. Expozici již pouze odhaduji, neboť expozimetr mi vypověděl službu. I tak je to div, že fotoaparát ještě vůbec funguje.14.47 hod. Někteří sedí zdecimovaní na molu a nechávají zklidnit žaludek. Jiní naopak rychle opouštějí loď i přístav. Snažím se osušit fotoaparát. Usmívám se na lidi kolem. Stejně jako ostatní jsem rád, že pro mne tyto nejdelší čtyři hodiny mého života skončily šťastně. Jen mne mrzí, že nemohu zachytit okamžik, kdy Francouz pokládá kapitánovi ruku na rameno a s úsměvem mu skládá poklonu: „Good captain, excellent
Jaký máte názor na sedmnácté století v Evropě? Co se v době, která je „zmapována“ přílohou tohoto čísla Koktejlu, přihodilo dobrého a špatného? Je toho až překvapivě mnoho. V prvním kole stačí jen sepsat jména a pojmy, které ručí samy za sebe: Giordano Bruno a Galileo Galilei. Shakespeare, Moli`ere, Cervantes. Třicetiletá válka a Jan Amos Komenský. Isaac Newton. Baroko a s ním Rubens, Rembrandt a další. Kardinál Richelieu a král Ludvík XIV. Válka s Turky. Bitva na Bílé hoře a procesy s čarodějnicemi. Albrecht z Valdštejna… Kupodivu tím vůbec nejvýznamnějším, co se v sedmnáctém století událo, je patrně vynález dalekohledu.
Hostina důstojníků střeleckého spolku sv. Hadriána (pravá polovina) – Frans Hals, asi 1627.
NEVĚDOMOST JE POKUTA ZA PÝCHU Tuto větu napsal ve svých Dějinách světa H. G. Wells. Jen tak je podle něj možné vysvětlit, že Řekové při svém pronikavém duchu nikdy nedošli k vynálezu dalekohledu. A to i přesto, že mnohokrát viděli, jak skleněná láhev zakřivuje a zvětšuje obrysy věcí. Ve starověku se prostě nenašel filozof, který by měl dostatečnou manuální zručnost, nebo se s příslušně zručným řemeslníkem aspoň spřátelil. A tak prvním, kdo obrátil vlastnoručně vyrobený dalekohled k obloze, byl roku 1610 Galileo Galilei. Po Koperníkovi a Giordanu Brunovi třetí z učenců, kteří tvrdili, že vesmír se netočí kolem Země, ale naopak naše planeta se otáčí kolem Slunce. Dalekohled nebyl nijak zvlášť výkonný – zvětšoval 32krát. Odmávnul však i konec středověku a otevřel novou vidinu života na naší planetě. A není náhodou, že to byl objev tak velkolepý, že jej církve potíraly dlouho, se značnou silou, a přesto neúspěšně. Málokteré století lidských dějin se ohlásilo tak ambiciózně jako toto, v pořadí sedmnácté. A máloco je pro lidské dějiny tak typické jako další osud Galileův. V roce 1632 „Rozpravou o dvou hlavních soustavách světových“ podpořil Koperníka a Bruna a rok poté byl pozván do Říma, aby odvolal. Pod hrozbou mučení tak učinil, ale podle některých svědků prý při tom polohlasem řekl: „E pur si muove.“ – A přece se točí.
Dvorní dámy – Diego Velázquez, 1656.
ČTYŘLETÝ MÍR A TŘICETILETÁ VÁLKA Ačkoliv astronomický objev sluneční soustavy definitivně oddělil středověk od novověku, z hlediska obecně a obyčejně lidského zase až tak do životního stylu Evropanů nezasáhl. Na rozdíl od válek, které pustošily jednu zem za druhou. Jak praví učené knihy, během celého sedmnáctého století bylo v Evropě jenom pět let bez války! Lidé si zvykli spíš na válku než na mír. Nechvalný primát drží v této permanentní válce i Čechy. Naši protestanti v roce 1618 připomněli světu už podruhé, co je defenestrace, a podobně jako před dvěma stoletími husité, řešili svou politickou nespokojenost vyhozením protivníků (v tomto případě katolických císařských místodržících) z okna. Nikdo z „revolucionářů“ však patrně neviděl dopředu. Po dvou letech válek ostudně prohráli na Bílé hoře. Tak začala třicetiletá válka, která skončila až Vestfálskou mírovou smlouvou v roce 1648. Třicet let ničení nakonec omezilo moc katolických Habsburků a vedlo ke vzniku moderního systému států.
JAK SE DĚLÁ VÁLKA Nástrojem, kterým se neustále posouvaly hraniční čáry říší, byla jednoznačně válka. Platilo to i v Německu, jehož obraz na mapě sedmnáctého století proměnili samostatná knížata, vévodové, kurfiřti a další spíše v „pestrou slátaninu“ než v mohutnou říši. Délka války a fakt, že se bojovalo „plošně“ po celé říši, rozdrobené do malých protestantských a katolických státečků, vyústily v jednu z nejničivějších válek, jaké Evropa viděla. Přitom neštěstí nebylo v samotném boji, ale v okolnostech, které ho provázely. Pohybujeme se totiž v době, kdy se vojenská taktika natolik zdokonalila, že obyčejní nováčkové neměli proti cvičeným žoldákům šanci. Střílení salv mušketami na vzdálenost několika desítek metrů způsobilo, že jednotlivý rytíř nemohl uspět. Útok vycvičeného jezdeckého pluku ale stále ještě mohl rozrazit pěchotu, která bodáky a bajonety neudržela náraz jezdců. Velkou roli hrály kázeň a zkušenost. Za těchto okolností bylo důležitým bodem válčení odměňování „vojáků z povolání“ – žoldnéřů. Když se finanční problémy protahovaly, uchylovali se často vůdcové obou znesvářených stran k plenění měst a vesnic. Především třicetiletá válka učinila z rabování pravidelný válečný zvyk.
Venkovská rodina – Louis le Nain, asi 1643.
ALBRECHT, ZABITÝ V CHEBU Pustošivá a nekonečná třicetiletá válka byla sice pro chudý lid nesnesitelnou přítěží, pro schopné šlechtice však znamenala jedinečnou příležitost. Takto to aspoň vnímal Albrecht z Valdštejna. Ačkoliv se dnes objevují názory, že jeho válečnické umění mohlo při bitvě na Bílé hoře přispět k vítězství – a to u kterékoliv ze znesvářených stran – Valdštejn se svými devíti kompaniemi zůstal stranou. Neutralita se mu nesmírně vyplatila. Zatímco Čechy v době pobělohorské chudly, Valdštejn zbohatl natolik, že se svým majetkem mohl rovnat císaři. Koupil celkem 68 zkonfiskovaných panství, výhodně se oženil a obohacoval se i z válečné kořisti. V roce 1625 byl díky svému bohatství i vojenským schopnostem jediným mužem, který byl schopen porazit sílící protihabsburský odpor protestantských sil v Německu. Valdštejn na vlastní náklady koupil a vycvičil armádu a splnil úkol zadaný císařem Ferdinandem II. Stal se nejvyšším velitelem císařských vojsk, nejprve vyhnal Dány ze severního Německa, pak se na bojištích střední Evropy střetl se soupeřem hodným toho jména – švédským králem Gustavem Adolfem, který se stal „obhájcem věci protestantské“. Jejich válečná střetnutí nepřinášela ani jednomu ze soků žádné výrazné vítězství – až v roce 1632 v bitvě u Lützenu Gustav Adolf Valdštejna porazil, ale sám při tom přišel o život. Samotný Albrecht Valdštejn v té chvíli jistě netušil, že mu zbývají pouhé dva roky života. Roku 1634 byl nejprve zbaven vrchního velení nad císařskou armádou a prohlášen i se svými oddanými generály za psance. Damoklův meč nad ním visel od té doby, kdy se rozhodl spojit se s těmi, proti kterým dosud bojoval – Sasy a Švédy. Uchýlil se do Chebu, kde si chtěl odpočinout a promyslet další plány. Když 25. února 1634 do jeho ložnice vtrhl vrah s halapartnou, nic netušící Valdštejn byl v noční košili. Ironií osudu byla jeho vražda „posvěcena“ stejným císařem, kterému Albrecht Valdštejn svými válečnickými schopnostmi i svým majetkem pomohl upevnit moc.
Hodina anatomie doktora Tulpa – Rembrandt van Rijn, 1632..
OHNĚM A MEČEM Mapa Evropy sedmnáctého století by nebyla úplná bez pohyblivých hranic Osmanské říše. Patrně nejvýznamnější bitvou, ve které stály proti sobě kříž a půlměsíc, byla ta, v níž šlo o Vídeň. Zatímco v čele údajně třísettisícové hordy Turků stál zprvu osobně sultán Mehmed IV., habsburské armádě velel švagr císaře – vévoda lotrinský, a měl k dispozici sotva čtyřicet tisíc mužů. Když se Turci přiblížili k Vídni, císař Leopold se stáhl do Pasova. V té době už i Mehmed přenechal velení svému velkovezírovi Mustafovi a sám se věnoval lovu. A tak jediným skutečným králem v bitvě o Vídeň byl Jan Sobieski, král polský, který splnil dohodu o vzájemné pomoci uzavřenou s Leopoldem a vyrazil v čele jízdních oddílů, jež čítaly asi 25 000 mužů, na pomoc Vídni. Vojenští historikové se shodují v tom, že kdyby velkovezír Mustafa využil ohromné převahy a zaútočil na město ihned, vídeňská obrana čítající asi patnáct tisíc mužů by nemohla odolat. Mustafa se ale držel formálních postupů obsahujících nejprve ultimátum a pak pomalé obléhání. Ve chvíli, kdy už měl pod kontrolou několik průlomů v městských hradbách, zřídil si opěrné body v předměstských ulicích a snížil počet obránců Vídně na polovinu, objevila se na bojišti polská jízda posílená o vojsko ze Saska, Bavorska a dalších německých států. Sobieski, který tímto vítězstvím definitivně osvobodil severozápadní Uhry, odhalil slabiny Osmanské říše a Polsko postupně získalo zpět dříve ztracená území. Také Leopoldova vojska, vedená princem Evženem Savojským, úspěšně dobývala zpět ztracená území Uher. Války s Turky skončily téměř symbolicky – roku 1699 takzvaným karlovickým smírem.
STÁT JSEM JÁ, prohlásil o sobě francouzský panovník Ludvík XIV. A skutečně jím při své absolutistické vládě byl. Mohl zasahovat do života obyčejných lidí a ovlivňovat ho způsobem, který byl dříve nemyslitelný. Zasloužil se o to kardinál Mazarin, který jej naučil, že oporu ke svému vládnutí má hledat v doktríně božského práva králů. Z Versailles vytvořil ohromnou kulisu. Většina evropských panovníků považovala Ludvíka za mistra v umění kralovat a za jediný vzor hodný následování. H. G. Wells dokonce tvrdí, že sedmnácté století v Evropě bylo stoletím Ludvíka XIV.: „On, francouzská nadvláda a Versailles jsou ústředním motivem dějin. Každý král a každé knížátko v Evropě si stavěli své Versailles, při čemž překračovali své finanční možnosti, jak to jen dovolili jejich poddaní a úvěr.“ O tom, jak majestátně působí Versailles, se dodnes může každý návštěvník osobně přesvědčit. A představit si, jak mezi sochami z alabastru a uprostřed zrcadel a skvostného nábytku „baletí“ pánové na vysokých podpatcích a v napudrovaných parukách. Ostatně Ludvík XIV., přezdívaný „le roi Soleil“ – král Slunce, skutečně vynikal v impozantním krokovém tanci, který se hodil k jeho vznešené postavě a nijak nenarušoval vážnost jeho postavení. Přezdívku „Slunce“ prý získal podle speciální pokrývky hlavy, která symbolizovala sluneční paprsky. V souladu s učením kardinála Mazarina sám o sobě prohlásil: „Ve svém srdci prahnu, a více než po čemkoli jiném, i než po životě samém, aby má pověst proslula…“
Ateliér – Jan Vermeer van Delft, 1665.
KULATÉ HLAVY A ŽELEZNÍ MUŽI Stejnou doktrínou o božském právu králů byl ovlivněn i Karel I., král Anglie a Skotska. Na rozdíl od krále Slunce jej však čekal naprosto jiný osud. Nastoupil na trůn jako svobodný mládenec ve věku 24 let. Kvůli „božské doktríně“ se dostal do rozporu s parlamentem hned v počátku svého panování. V roce 1629 Karlův čtvrtý parlament vyčítal králi, že podporuje katolicismus, a také daň, kterou vybíral na královské námořnictvo. Karel parlament rozpustil a dalších 11 let se pokoušel uplatňovat neomezeně svou panovnickou moc. K události, která spustila občanskou válku, došlo v roce 1642. Karel I. tehdy vstoupil s oddílem vojáků do Dolní sněmovny, aby dal zavřít pět z poslanců, kteří proti němu vystupovali. Dolní i Horní anglická sněmovna odpověděly tak, že nařídily armádě, aby krále sesadila. Ještě téhož roku stála proti sobě vojska roajalistická, oddaná králi, a parlamentní Roundheads (kulaté hlavy). V únoru 1645 pak parlament postavil vojsko „nového typu“ a navíc s vynikajícím jízdním plukem Cromwellových Ironsides „železných mužů“. Historie si – jakoby natruc božské doktríně – zachovala v paměti jiného muže. Ačkoliv byl Olivier Cromwell prostého původu, stal se později na pět let faktickým diktátorem Anglie. Poprava Karla I. pak ukončila půl století trvající absolutistickou monarchii v Anglii. Co parlament učinil, bylo neslýchané. Dokud se králové vraždili navzájem mezi sebou, anebo docházelo k otcovraždám, bratrovraždám a podobně, byly to stále privilegované prostředky panovníků. Když ale část národa povstala, aby odsoudila svého krále, dělo se cosi nového, co naplňovalo všechny evropské dvory hrůzou. Parlament předběhl ideje a svědomí své doby tak dalece, že ruský car vyhnal anglického velvyslance od svého dvora.
Voják a smějící se dívka – Jan Vermeer van Delft, 1657.
VELIKOST PETRA VELIKÉHO Ačkoli ruský car Petr Veliký prosadil velké změny, které přivedly Rusko mezi evropské velmoci, a posunul hranice této říše rozšířením o Finsko až v prvních letech století osmnáctého, počátek jeho pokusů se datuje ještě do století sedmnáctého. Pro změny ho nadchla a naladila cesta jeho „velkého poselstva“, družiny čítající na 250 členů, mezi kterými se mladý car pohyboval inkognito pod jménem Petr Michajlov. Poselstvo vyrazilo v roce 1697 a bylo zvláštní směsicí oficiální diplomatické mise a velmi zvídavé expedice do „vyspělejšího světa“. To, že po návratu oholil svým šlechticům orientální vousy a zavedl západní oděv, byly jenom vnější znaky hlubokých změn, které probíhaly uvnitř. Petr Veliký podporoval rozvoj průmyslové výroby, provedl reformu urozeného stavu, nutil mladé šlechtice, aby získávali praktické vzdělání a aby si zvolili životní kariéru v armádě, vojenském námořnictvu nebo byrokratickém aparátu. Zreformoval kalendář a zjednodušením cyrilice vytvořil azbuku. Založil první ruské noviny, snažil se skoncovat s vylučováním žen ze společnosti. Počátkem století osmnáctého začal na močálišti stavět velkolepé „ruské Benátky“ – město Sankt Peterburg. Při stavbě města bylo pohřbeno nejméně 30 000 lidí. Přitom úvahy o Petrově „evropanství“ jsou podle některých historiků nedorozuměním. Nejvýstižněji naznačil skutečný záměr Petrových reformačních snah historik Solovjev: „Carovi nešlo o ztotožnění Ruska s Evropou, ale o vytvoření autonomní civilizační sféry ruské. Ani Asie, ani Evropa, prostě Rusko. S trochou údivu musíme přiznat, že se mu tento nelehký úkol podařil.“
Geograf – Jan Vermeer van Delft, 1669..
ZÁHADA PADAJÍCÍHO JABLKA Isaac Newton se narodil v roce Galileovy smrti. Svým objevem gravitačního zákona, který změnil náš pohled na svět kolem sebe snad ještě více než Galileo, nás přenesl do století osmnáctého. A oním momentem prozření téměř božského skutečně bylo padající jablko. Isaac Newton pronesl, že jablka i měsíce jsou přitahovány k sobě a řízeny stejnou silou a ta síla je přímo úměrná jejich hmotě. Tato síla klesá v opačném poměru se čtvercem vzdálenosti mezi nimi. Gravitační zákon lze navíc popsat matematickým jazykem, jak se bylo možno přesvědčit roku 1687 v Newtonových „Matematických principech“. Osvícený matematik a fyzik Newton naštěstí pro sebe a pro vědu bádal ve svobodomyslné Anglii, a nikoliv v Itálii jako například Galileo. Nejenže své názory nemusel odvolávat, ba právě naopak, jejich neúnavným zveřejňováním zvyšoval svou prestiž a společenské postavení. Daniel Boorstin píše, že Newton měl asi větší vliv na vědecké myšlení než kterákoliv jiná světská osobnost od časů Aristotelových. Byl dokonce prvním vědcem, který byl v Anglii pasován na rytíře. Celých pětadvacet let zastával funkci prezidenta Královské společnosti a pro veřejnost byl téměř polobohem. Sám sobě si však připadal jako „chlapec hrající si na břehu moře a krátící si dlouhou chvíli hledáním hladších oblázků…“. Vedle pohybů nebeských těles se zabýval také světlem. Podařilo se mu rozložit je pomocí skleněného hranolu na barevné spektrum, a vyvrátit tak starověký názor, že barvy jsou jen různými modifikacemi bílého světla. Čím byla jeho sláva, založená do velké míry na striktně matematických vazbách, mohutnější, tím byl také zbožnější, neboť si uvědomoval složitost světa, omezenost kapacity lidského mozku a nekonečnost vesmíru. Po své smrti zanechal tisíce rukopisných stránek o teologii, které dodnes fascinují newtonovské badatele. Jeho odkaz je součástí století, v němž svět vykročil do nového věku.
Ve vesnici Gum Gum na ostrově Borneo v malajském státě Sabah žije Číňan jménem Tan Su Lim, který si nechává říkat Uncle Tan, tedy strýček Tan. Přede dvěma týdny jsem mu telefonoval, že přijedeme, takže nás už očekává. Strýček Tan je jakýmsi guru všech dobrodruhů a přírodovědců, kteří navštěvují východní Sabah a chtějí v klidu a za levný peníz poznat místa, která jsou zatím málo dotčená civilizací. Tan pořádá výlety do několika vlastních základen na pobřeží a ve vnitrozemí.
STRÝČEK TAN Strýček Tan je velice zajímavý člověk. Má širokou usměvavou tvář a velké břicho. Chodí zásadně oblečený do půl těla, jen se sarongem obtočeným kolem pasu. Nadšeně vypráví o bornejské přírodě a o svých aktivitách. Ukazuje fotografie ze svých kempů a slibuje, že uvidíme divoké orangutany, nosaté opice a spoustu dalších zvířat. Tan kromě činnosti ve své „cestovce“ působí i v několika organizacích zabývajících se ochranou přírody, je vládním poradcem, a vůbec se snaží o to, aby byly zachovány poslední zbytky původních biotopů na severním Borneu. Životní filozofie strýčka Tana je dobře patrná z vysvětlení původu jeho jména. „Tan je staré rodové jméno,“ vysvětloval nám. „Su je generační jméno, které nosí všichni moji bratři, sestry, bratranci a sestřenice. V překladu je to kniha. A Lim, což znamená džungle, je moje vlastní jméno. Tato jména vlastně předurčila celý můj život. Byl jsem učitelem, knihkupcem a redaktorem ve vydavatelství. Ve všech profesích se tedy objevovala kniha. No a džungle se stala mojí životní láskou a osudem.“
KINABATANGAN Druhý den ráno jsme navštívili světoznámou rezervaci Sepilok, což je rehabilitační stanice pro opuštěné a zabavené orangutany, kteří se učí žít v pralese. Po obědě jsme vyrazili mikrobusem k řece Kinabatangan. Po dvou hodinách cesty mezi rozsáhlými plantážemi olejných palem jsme přijeli do vesnice Kampung Batu Putih na břehu řeky. Řeka Kinabatangan je nejdelší řekou severního Bornea a tady, více než 100 km od ústí, má šířku přes sto metrů. Přesedli jsme do dlouhé pramice s přívěsným motorem a vydali se po proudu. Zpočátku byly břehy řeky ještě obdělávané, ale po několika kilometrech se začaly objevovat vysoké stromy a menší úseky pralesa. První zvířata na sebe nedala dlouho čekat. Na bahnitých březích postávaly volavky, nad našimi hlavami přelétli první zoborožci, ve větvích jsme viděli několik makaků a na jednom místě vběhla do podrostu dvojice prasat vousatých. Pralesy kolem řeky jsou zvláště bohaté na opice, kterých se tam vyskytuje osm druhů a některé ve velikých tlupách. Nejhojnější jsou makaci jávští (Macaca fascicularis). Jedna jejich tlupa se objevila přímo na břehu. Opice začaly skákat ze stromů a přebíhat písčinu. Náš lodivod zastavil u břehu a já se snažil počítat. Deset, dvacet, padesát, sto! Těžko odhadnout, kolik kusů měla tato obří tlupa. Jako ve snu jsme pozorovali nepřetržitý proud opic, velkých samců, samic s mláďaty na břiše a desítek opic nejrůznějšího stáří. Kousek dál jsme ještě viděli makaky vepří (Macaca nemestrina), několik nosatých opic (Nasalis larvatus) a vysoko ve větvích dokonce i oranžově zbarvené hulmany kaštanové (Presbytis rubicunda).
KEMP PRO SILNÉ POVAHY Náhle se klenba rozevřela a my jsme zírali na širokou klidnou lagunu lemovanou vysokými stromy, často rostoucími přímo z vody. Na druhé straně jsme propluli kouskem zatopeného lesa a byli jsme u cíle. Vyskákali jsme na břeh a hned se nás ujal mladík v červeném svetru, Adam. Z Adama se vyklubal inteligentní kluk, vynikající průvodce a znalec pralesa. Pro jeho nadšení a znalosti bych mu moc přál stipendium na nějaké univerzitě. Byl by z něj vynikající terénní biolog a nepostradatelný člen každé expedice. Prohlédli jsme si základnu, která nese hrdý název „Uncle Tan´s Wildlife Camp“. Kemp skutečně není pro slabé povahy. Bydlí se v polootevřených chatkách na kůlech, jejichž jedinou výbavou je matrace a poněkud děravá moskytiéra. Vedle chatek je jídelna krytá pogumovanou plachtou a na druhé straně „koupelna“, to znamená zástěna se dvěma barely vody z řeky. Voda z řeky slouží i k pití. Kuchař ji však napřed dvakrát převaří, dezinfikuje tabletami a nakonec kalná voda pomalu překape přes velký keramický filtr. Poněkud bizarně působí volejbalová síť na hlinitém hřišti, na kterém v době naší návštěvy stála voda. A všude kolem původní nížinný záplavový prales. Řeka a prales mají svůj rytmus. Období dešťů se shoduje se severovýchodním monzunem, který postihuje hlavně pobřeží, ale projevuje se i ve vnitrozemí. V té době se zvedá hladina lagun a zaplavuje rozsáhlé plochy pralesa. Nad vodou zůstávají jen říční břehy a nízké ostrovy. Neprší však stabilně každý den. My jsme navštívili řeku právě na konci tohoto období. Přes léto nastává období sucha, ale to neznamená, že by vůbec nepršelo. Hladina se sníží a z lagun vzniknou desítky izolovaných jezírek s bahnitými břehy.
NOČNÍ PRALES Když se na kemp snesla rychlá tropická tma, prales se rozezvučel. Tisíce žab začaly kvákat, kuňkat, bučet, cinkat a skřehotat, a do toho se ozývaly cvrčivé hlasy hmyzu, skřeky ptáků a plačtivé houkání sov. Za krátkého soumraku se v porostu konala výměna stráží. Denní druhy se uložily ke spánku ve větvích stromů a noční druhy, kterých je snad ještě více než těch denních, vylezly ze svých skrýší a připravily se k lovu, namlouvání, rozmnožování, a vůbec ke všem životním aktivitám. I my jsme se po večeři nedočkavě vydali se svítilnami po úzké blátivé stezce mezi stromy. Čvachtali jsme v blátě, klouzali po mokrých kořenech a snažili se ve světle čelovek spatřit noční živočichy. Noční obyvatele pralesa není vůbec snadné objevit. Věděli jsme, že se v okolí kempu vyskytuje vzácný nártoun západosundský (Tarsius bancanus). Podivnou poloopičku s obrovskýma očima se nám však nepodařilo objevit. Stejně tak jsem si mohl oči vykoukat do větví keřů, kde jsem čekal některý z druhů hadů chřestýšovců rodu Trimeresurus, ale ani na ty jsem neměl štěstí. Musel jsem se spokojit se žábami, které zde zastupovaly desítky druhů skokanů a žabek čeledí Microhylidae a Rhacophoridae. K posledně jmenovaným patří i pověstné létavky, tedy žáby, které mají zvláště dlouhé prsty se širokými blanami mezi nimi. Při skoku z větve je roztáhnou a jako na čtyřech malých padáčcích přeplachtí vzdálenost i několika desítek metrů. Jedna z nich, létavka pardálí (Rhocophorus pardalis), která žije jen na Borneu, nám dokonce přistála na zábradlí naší chatky. Nejčastěji jsou ve večerním pralese vidět bezobratlí živočichové, z nichž někteří jsou velmi bizarní. Platí to například o mnohonožkách, které mají jednotlivé články těla ploché a kryté pevným pancířem. Ve škvírách mezi kořeny a pod odchlíplou kůrou číhají mohutní černí a nazelenalí štíři rodu Heterometrus, na kmenech stromů sedí velcí pavouci a podivní bičovci. Na větvičkách a v listí podrostu pak lze se štěstím objevit skvěle maskované strašilky, pakobylky a kudlanky. Po večeři nás Adam zavedl za tábor a posvítil do tmy. V kuželu svítilny se objevila dvojice velkých divokých prasat vousatých (Sus barbatus). Tato prasata se na první pohled liší od našich divočáků. Jsou podstatně větší, mají vyšší nohy a jen krátkou rezavou srst. O to nápadnější je jejich hlava s kožními výrůstky a dlouhými štětinami, které tvoří opravdu dojem značně neupraveného plnovousu. O chvíli později kemp navštívily dvě cibetky, jejichž oči modrozeleně svítily ve světle baterek.
Rezervace Sepilok na Borneu je jedním z míst, kde se opuštění a zabavení orangutani znovu (nebo vůbec poprvé) učí žít v pralese.
MEZI OPICEMI Ráno mě z tvrdého spánku vzbudilo klepání na chatku a Adamovy výkřiky: „Morning safari! Morning safari! Michale, jsou tady orangutani!“ Tato zpráva mě opravdu okamžitě probrala. Rychle se oblékám, připravuji fotoaparát s pětisetmilimetrovým objektivem a stativ, protože je opět pod mrakem a řeku ještě halí ranní mlha. Adam mě vede za chatu a ukazuje do koruny vysokého stromu hned za kempem. Něco se tam hýbe. Po chvilce se rozhrnují větve a já mezi nimi vidím jedno z nejvzácnějších a nejohroženějších zvířat světa, impozantního lidoopa, kterého jsem tak toužil vidět ve volné přírodě, orangutana bornejského (Pongo pygmaeus pygmaeus). Je to dospělá samice a zakrátko se nad ní objevuje i mládě. Orangutani jsou daleko klidnější než polodivoká zvířata v Sepiloku. Pohybují se pomalu, vláčně, přesouvají se z větve na větev a je až s podivem, jak se udrží i na tenkých větvích a liánách. Když najdou pohodlnou větev s chutnými listy, zastavují se a beze spěchu se krmí. Nakonec se ještě na druhé straně koruny objevuje mohutný samec. „To je macek! Ten má břicho jako strýček Tan!“ hodnotí jeho vzhled Adam, směje se svému vtipu a znovu vybízí k odjezdu na ranní říční safari. Nedá se ovšem stihnout všechno, takže odmítám a raději stojím pod stromem a fotografuji řadu snímků, i když světlo je mizerné. Není jisté, že ještě orangutany uvidím. Při pobytu v kempu a lodních vyjížďkách do okolí jsme však měli na orangutany veliké štěstí. Během čtyřdenního pobytu jsme jich viděli celkem sedm! Odpoledne nasedáme s Adamem na malou loďku, Adam pádluje a objíždí s námi lagunu. Hladina je klidná, leskne se jako zrcadlo a na ní se odrážejí okolní stromy. Adam ukazuje dopředu a my vidíme dlouhý, jakoby hadí krk s dlouhým zobákem, neslyšně brázdící hladinu. Je to anhinga rezavá (Anhinga melanogaster), velký elegantní pták skvěle přizpůsobený k lovu ryb, které při potopení harpunuje svým štíhlým zobákem. Anhing jsou na laguně desítky. Skoro z každého místa vidíme nad hladinou i několik krků, další si suší roztažená křídla na pahýlech stromů čnících z vody. Na stromech kolem laguny sedí bílé volavky, každou chvíli kolem nás prolétne jako vystřelený drahokam pestře zbarvený ledňáček a nad našimi hlavami stabilně krouží nejméně jeden orlovec říční. Druhová škála vodních ptáků je v této době omezená. Protože je vysoký stav vody, mohou zde žít jen ptáci schopní lovit ryby z vody nebo volné hladiny. Až začne voda ustupovat, odhalí se břehy a laguny budou mělčí, přilétnou sem i různé druhy kachen, čápů a bahňáků. Adam jede na jisto. Míří k hradbě stromů a ukazuje nahoru: „Probostics monkeys!“ Když přijíždíme blíž, můžeme si konečně prohlédnout jedny z nejpodivnějších opic na světě. Jsou to opice nosaté, neboli kahauové, které žijí jen tady na Borneu. Jsou to poměrně velké, krásně oranžovohnědě zbarvené opice. Samci mohou vážit až 25 kg, mají velká břicha a nápadný hruškovitý převislý nos. Samice jsou menší, jejich nos je kratší a zvednutý vzhůru. Kahauové obývají hlavně mořské pobřeží a břehy velkých řek i mnoho desítek kilometrů proti proudu. Jsou to potravní specialisté. V naší literatuře se dlouho tradovalo, že se živí výhradně listy mangrovů. Chutnají jim však i listy několika dalších druhů stromů, a tak mohou žít i tady ve vnitrozemí, kde mangrovy nerostou. Kahauové žijí v tlupách o deseti až dvaceti jedincích. Je až překvapivé, jak jsou při své zdánlivě nemotorné postavě v korunách stromů obratní. Lehce přebíhají po větvích a jsou schopní i několikametrových skoků mezi dvěma stromy. Dolní tok řeky Kinabatangan je vyhlášenou lokalitou kahauů a málokde jich lze vidět takové množství a pozorovat je na vzdálenost jen několika desítek metrů. My jsme jich viděli odhadem snad dvě stovky. Při projížďkách po řece a okolních lagunách jsme mnohokrát pozorovali i oba druhy makaků a několikrát i další druh hulmanů, hulmany stříbřité (Presbytis cristata), elegantní, plaché opice se šedě stříbřitou srstí. Poslední druh místních primátů, gibony müllerovy (Hylobates muelleri) jsme viděli až při zpáteční cestě po řece. I když jsou opice hlavní atrakcí pralesů kolem řeky Kinabatangan, žije tam samozřejmě velké množství dalších druhů zvířat. Kromě opic se ve větvích často proplétaly veverky ratufy malajské (Ratufa affinis), které mají i s dlouhým huňatým ocasem délku bezmála metr. V pralesích kolem řeky se vyskytuje osm druhů zoborožců, impozantních ptáků s velkými zobáky, a řada druhů pestře zbarvených pěvců. Ke vzácnostem, které lze spatřit zřídka, patří například bažant argus okatý. Samci mají na křídlech a ocase dlouhá pera s nápadnými oky a díky nim bývá celková délka samců až přes půl druhého metru. Tato okázalá ozdoba jim slouží při svatebních tancích, kdy roztahováním per lákají podstatně fádnější samičky. Z plazů byli nejhojnější a nejnápadnější varani skvrnití (Varanus salvator). Více než dvoumetroví jedinci těchto starobylých ještěrů se běžně procházeli po kempu a plavali mezi stromy i na volné vodě lagun. V řece žijí i velcí krokodýli mořští (Crocodylus porosus). Nejmohutnější ze současných krokodýlů zasahuje mnoho kilometrů od pobřeží a představuje skutečné nebezpečí pro plavce. Strýček Tan nám ukazoval výstřižek z novin, na kterém byl snímek zabitého velkého krokodýla, z jehož otevřeného břicha trčela ruka nedávno pozřené mladé dívky. Tan nás tím varoval před koupáním v řece.
Je jich posledních zhruba dvacet tisíc na celém světě. Jejich největší nepřítel je totiž člověk.
NEJISTÁ BUDOUCNOST Vraceli jsme se od řeky nadšení a plní zážitků. Tolik vzácných zvířat pohromadě za tak krátkou dobu jsem v životě neviděl. Okamžitě jsme začali přemýšlet o tom, že se sem ještě někdy musíme vrátit. Jenže zároveň nás napadaly nepříjemné otázky. Otázky, na něž jsme neznali odpověď. Nikdo ji nezná. Co bude s pralesem kolem řeky Kinabatangan za pár let? Nepohltí ho plantáže olejných palem, stejně jako většinu pralesů Sabahu? Bude síla a peníze na zřízení rezervace, o kterou se snaží strýček Tan? Neuvidíme při naší další návštěvě jen pokácené pralesní velikány a poslední zbytky pralesa, ve kterých žijí uměle udržované a přikrmované skupinky „divokých“ zvířat, na která se jezdí dívat bohatí Američané a Japonci, platící stovky dolarů za krátký pobyt? Oblast s takovou bohatostí živočichů, která si přímo říká o vyhlášení národního parku nebo rezervace, není dodnes nijak oficiálně chráněná. A jak nám Tan potvrdil, tlaky pěstitelů palem a farmářů existují. Zatím je v návrhu rezervace se statutem „Wildlife sanctuary“, která bude sestávat ze sedmi izolovaných oblastí, propojených koridory. Právě proti koridorům má Tan velké výhrady. Jejich navržená šířka je podle něj příliš malá a obává se, že zvířata je nebudou využívat k migraci mezi jednotlivými částmi rezervace, které se stanou izolovanými, a druhová diverzita i četnost populací bude klesat. Aktuální je i tlak ze strany turistického průmyslu. Na druhé straně laguny, na níž leží Tanův kemp, se v současné době staví turistický komplex. Na rozsáhlé mýtině jsou už vybudovány zděné bungalovy, restaurace a vysoké pozorovatelny. Je sice správné, že mohou lidé ze Západu poznat život zvířat v dosud málo dotčených oblastech, ale tyto aktivity vyžadují značně citlivý přístup. Při pobytu v Tanově kempu jsme každý den slyšeli řev motorových pil, hukot elektrocentrály a viděli jsme buldozery nemilosrdně razící cesty do pralesa. Bojím se, že zvýšený lodní provoz a hluk ze střediska bude mít za důsledek úbytek divokých zvířat v okolí. Rozhodně je lepší přístup strýčka Tana, třebaže návštěvníci musejí slevit ze svého pohodlí.
Příběh orangutanů může začít jako pohádka: za devatero moři a devatero horami před mnoha a mnoha lety žili byli… Protože kdysi opravdu žily miliony těchto mohutných zvířat v lesích táhnoucích se od Číny až po Jávu. Pak přijde studená sprcha – současnost: ačkoliv jsou od roku 1932 chráněni, od 70. let 20. století klesl jejich počet na polovinu. Jejich největší nepřítel je totiž člověk. Dnes žije v omezených lokalitách pouze okolo dvaceti tisíc orangutanů (na Sumatře 5000-8000, na Borneu asi 15 000).
Jediný způsob, jak odchytit orangutaní mládě, je zabít jeho matku. Mnoho takto ilegálně odchycených mláďat se chovatelé v rehabilitačních centrech snaží vrátit do volné přírody. „Převýchova“ ale trvá několik let.
NIKDO NEVÍ, KOLIK JICH JE Jejich přesný počet nelze určit. Tito bezocasí primáti s relativně dlouhou, poměrně řídkou rezavou srstí jsou aktivní ve dne a tráví většinu doby na stromech. Vyskytují se převážně do tisíce metrů nadmořské výšky a nejvyšší hustoty dosahují v nížinných primárních pralesích. Tomu odpovídá jejich jméno, které v malajštině i indonéštině znamená „lesní muž“ (orang hutan). Tam, kde mají dostatek potravy, žijí obvykle dva jedinci na kilometr čtvereční (např. národní park Tanjung Puting na jihu Bornea). Největší hustoty dosahují v indonéském národním parku Gunang Leuser na Sumatře, kde vysoké procento stromů v pralese představují fíkovníky (až 5 zvířat na kilometr čtvereční). Dospělí orangutani jsou převážně solitérní zvířata migrující lesem při hledání potravy. Mají pestrý jídelníček a kromě plodů různých fíkovníků žerou přes 500 druhů ovoce, listů, kůry, květů a někdy si zpestřují stravu i hmyzem, medem a ptačími vajíčky. Zatímco dospělá samice za den projde méně než 1 km2 a její potravní rajon zřídka přesáhne 6 km2, dominantní samci mají sklon procestovat mnohem větší oblast. Na noc si orangutan staví hnízdo z ulámaných větví a větviček. Protože si na každou noc staví nové (spí totiž pokaždé jinde), jsou jeho hnízda dobrým pomocníkem při odhadu počtu orangutanů v určité oblasti. Ale orangutaní teenageři, kteří právě opustili matku, spí často v párech, aby jim nebylo smutno a aby se zahřívali. A navíc někteří pilní dospělí jedinci si za den postaví hnízd několik. Někteří průvodci v národních parcích mohou sice udávat přesná čísla o počtu zvířat, to však svědčí spíš o jejich snaze působit před turisty dostatečně informovaně, než o skutečném počtu orangutanů.
ORANGUTANI NEJSOU DOMÁCÍ MAZLÍČCI Zcela vyspělí samci (po patnáctém roce) měří až 1,4 metru a váží mezi 50-100 kg. Největší dosud známý samec byl vysoký 1,8 m. Jejich velké, téměř černé a bezvousé lícní laloky a podbradek jsou znamením věku, pohlaví, popřípadě jejich dominantního sociálního postavení v tlupě. Dospělé samice jsou poloviční, váží mezi 35-50 kg. Volně žijící jedinci obou pohlaví ve věku mezi 7-10 lety váží obvykle 20-40 kg. Orangutani v zoologických zahradách jsou díky dostatku potravy a menší nutnosti pohybu vždy nadprůměrně velcí. Několik orangutanů v zooparcích dosáhlo již věku 65 let a někteří z nich jsou stále v dobré kondici. Odhaduje se, že se volně žijící orangutani dožívají 35-40 let. Samice porodí za život v průměru 3-4 mláďata. Orangutaní miminko je zrovna tak bezmocné, závislé na matce a sladké jako lidské mládě a potřebuje stejnou péči. Musí se od své matky naučit všechno. Základním rozdílem oproti lidskému dítěti je jeho potřeba a schopnost držet se. Proto jediný a velmi drastický způsob, jak chytit mládě, je zabít jeho matku (zastřelit nebo ji utlouct). Ta spadne na zem a dítě se jí stále drží. Na jedno živé mládě, které je propašováno do zahraničí, nepřipadá ovšem pouze jeho mrtvá matka. Vzhledem k vysoké úmrtnosti těchto miminek na jedno přeživší mládě připadá devět mrtvých, a tedy deset zabitých dospělých samic. Od 18 měsíců začínají mláďata šplhat, v pěti letech se u nich projevuje první tendence k samostatnosti. Přibližně ve věku sedmi let je matka začíná postupně od sebe odhánět a vést k samostatnosti. Od osmi let už žijí sama, většinou s několika stejně starými „kamarády“. Jejich chování se znovu mění ve věku 11-13 let u samic a 12-15 let u samců, kdy se především oni stávají agresivnější a nebezpečnější. To platí i o orangutanech, kteří byli odmala vychováváni v lidské rodině. V Thajsku, Taiwanu, Singapuru, Japonsku i v USA a jiných zemích se stalo velkou módou mít mláďata orangutanů jako domácí mazlíčky (na černém trhu se jejich cena pohybuje od 5000 do 25 000 dolarů). Od pěti let se však zvířata stávají přes veškerou výchovu nezvladatelná, nechtěně ničí zařízení bytu a někteří „chovatelé“ to řešili tak, že je jednoduše vyhodili na ulici. V roce 1999 tak mohli televizní kamery pořídit ve městě Taipei záběry 100kilového orangutana, který se beznadějně motal uprostřed automobilového provozu.
NÁVRAT DO VOLNÉ PŘÍRODY Mnoho takto ilegálně vyvezených a podomácku chovaných orangutanů bylo již zabaveno a vráceno do volné přírody. To je ale možné až po několik let trvající převýchově v tzv. „rehabilitačně výcvikových střediscích pro záchranu orangutanů a jejich navrácení do volné přírody“. Na světě jsou celkem 4 zařízení tohoto druhu: jedno v malajském Sabahu v Sepiloku, zbývající tři v Indonésii. Wanariset je státem podporovanou uzavřenou organizací a návštěvy jsou možné až po speciálním povolení z Jakarty (středisko leží na okraji vesnice Samboja u hlavní silnice mezi městy Samarinda a Balikpapan). Další dvě centra (Tanjung Puting a Bukit Lawang) zápasí s finančními problémy a uvítají každou pomoc i ve formě práce dobrovolníků. Někteří vysokoškoláci na cestách touto formou prožívají část své cesty po Indonésii. Finanční problémy jsou mimo jiné vyvolávány i tím, že většina lesů představuje druhotný porost, jednou prokácený člověkem a není v něm dostatek stromů zajišťujících orangutanům potravu. I když jsou zvířata schopna žít zcela samostatně, musejí se neustále přikrmovat, aby nepáchala škody v okolních zemědělských porostech nebo netrpěla hladem. Přikrmují se většinou banány, popř. ananasy, někdy i mlékem z prášku. Patrně nejznámějším vědcem a nejfundovanějším odborníkem zabývajícím se výzkumem orangutanů je kanadská přírodovědkyně Dr. Birute Galdikasová, která od roku 1971 bojuje na jihu ostrova v národním parku Tanjung Puting za záchranu orangutanů jako jednoho z nejvíce ohrožených zvířecích druhů. Dnes jsou v parku tři centra: Tanjung Harapan, kde se odchovávají mláďata do pěti let, Pondok Tanggui pro orangutany mezi 5 až 7 lety a nejstarší a největší centrum parku Camp Leakey (založeno 1971), kde probíhá veškerý výzkum. Park již odchoval na 200 orangutanů. I když většina návštěvníků nebude v parku pracovat jako dobrovolníci, mají možnost strávit v něm několik dní na pronajaté lodi (park leží v oblasti nížinných záplavových pralesů a přístup do něj je pouze lodí), ubytovat se na druhé straně řeky, tvořící hranice parku, kde jsou dva poněkud dražší hotely, nebo se usadit ve středisku Tanjung Harapan, jediném místě přímo v Tanjung Puting, které poskytuje ubytování návštěvníkům. Celý den přicházejí a odcházejí orangutani, kteří zde vyrostli, jen je třeba dávat pozor, aby něco nevzali, a uhýbat jim trochu z cesty. A pozorovat dvouletého orangutana, kterého strážci parku nosí na strom, aby se učil lézt, je opravdu špičková podívaná. Poslední rehabilitační centrum, známé mezi turisty jako Bukit Lawang, leží u říčky Bohorok na severovýchodním okraji národního parku Gunang Leuser na Sumatře. Současná vesnice Bukit Lawang prosperuje právě z popularity místního rehabilitačního centra orangutanů. To je na druhé straně řeky a dvakrát denně malé loďky převážejí zájemce na druhou stranu, odkud spolu s průvodci jdou přibližně 20 minut ke krmicím plošinám. Pozorování orangutanů při krmení trvá jak zde, tak i v Tanjung Puting přibližně hodinu, první je ráno v osm, druhé ve tři odpoledne.
Je dvacátého května roku 2000. Všude kolem plachetnice Mississippian se rozprostírá rozvlněná šedá plocha Atlantiku. Oblohu již několikátý den pokrývají husté roztřepané mraky nimbostraty. Obě plachty patnáctimetrového jednostěžníku se napínají pod náporem prudkého severovýchodního větru. Na trup jachty dorážejí čtyřmetrové vlny. Kapitán Martin Štikar vyčkává za kormidlem, až vítr zeslábne, abychom snadněji mohli zmenšit plochu plachet. Zbytek šestičlenné posádky se před silným deštěm ukrývá v podpalubí. Náklon jachty na levobok je čím dál tím výraznější. Vítr nepovoluje, naopak se zdá, že sílí. „Vagabondi! Zrefujeme plachty!“ zvolá náhle přátelsky kapitán, jeho hlas ovšem prozrazuje jisté znepokojení. Z podpalubí do kokpitu je to po strmých schůdcích jen pár kroků. Beru do ruky mokrou kliku navijáku, Kryštof a Vláďa se chopí lana přední plachty kosatky. Snažím se otáčet klikou a přitom sledovat plachtu. Čas se náhle jakoby zastaví. Z přídě se ozve silná rána. „A je to v hajzlu!“ slyším kapitána za sebou. Během zlomku vteřiny již kosatka předvádí divoký tanec kolem lodi. Spolu s předním stěhem se vytrhla z úchytu v přídi. Situace je rázem velice nepříjemná. Stěžeň se hrozivě houpe ve větru – jeho stabilita je bez ocelového lana výrazně snížena. Od nejbližších ostrovů Bermud nás dělí zhruba 400 námořních mil oceánu. Tedy vzdálenost, kterou s omezeným množstvím nafty v lodních nádržích a bez funkčních plachet lze jen stěží překonat…
ZVEDÁME KOTVY! Třináctimetrová Domino a patnáctimetrová Mississippian připluly do poklidné laguny Simpson Bay Lagoon na karibském ostrově Svatý Martin, abychom se na ně mohli nalodit a podniknout plavbu napříč Atlantským oceánem na Azory a dál do Evropy. Obě jachty jsou laminátovými jednostěžníky s tzv. sloopovým oplachtěním postavené ve francouzské loděnici Jeanneau. Jsou vybaveny moderními lokalizačními přístroji GPS a systémem Orbcomm, který umožňuje příjímání faxů a zasílání e-mailů přes satelit. Kokpity obou plavidel zastřešují panely se solárními kolektory, kterými se napájí lodní baterie. Sluneční záření většinou poskytuje dostatek energie k tomu, aby spolehlivě fungovaly palubní přístroje, takže užívání naftového motoru – a zatížení životního prostředí – lze během plavby omezit na minimum. Zabydleli jsme se v kajutách a uskladnili zásoby těstovin, polévek a masových konzerv, které během příštích několika týdnů tvořily základ našeho jídelníčku. Aktivnější členové posádek zkontrolovali motory i ostatní části plavidel a provedli nutné opravy. Nad světle zelenou vodní plochou laguny občas přelétly volavky stříbřité, které ve velkých počtech hnízdily v mangrovníkovém lesíku nedaleko našeho kotviště. Jedenáctého května jsme dokoupili zásoby čerstvého ovoce a zeleniny, sehnali rybářské náčiní a vyřídili celní formality. Tříčlenná posádka Domina vyplula několik hodin před námi, což, jak se ukázalo později, mělo rozhodující vliv na to, že podstatně rychleji překonali první část plavby. Šestičlenná posádka Mississippian byla rozdělena na tři hlídky a kromě mě se za kormidlem střídali: kapitán Martin, zkušený jachtař, který svou kariéru mořeplavce započal ve dvanácti letech na jedné z českých přehrad, Kryštof, odborník přes počítače a známý mořský vlk, Vláďa, majitel bezpečnostní agentury, jeho přítelkyně Gábina a slovenská paraglidistka Zdenka. Osazenstvo obou lodí tvořili jachtaři-amatéři a naším cílem nebylo překonávat rekordy či absolvovat mimořádně extrémní sportovní výkon. Běžná oceánská plavba je spíše zkouškou vytrvalosti, a i když hladina adrenalinu a endorfinů čas od času výrazně stoupne, většinou se na moři nic moc neděje. Je to příležitost ponořit se do oceánského živlu, sledovat mořský život, naučit se ovládat jachtu a trochu se zamyslet nad sebou i nad světem. Naposledy jsem se ohlédl zpět na rybářský trh, nad nímž se na zalomených černých křídlech hladově vznášely fregatky, obratní ptačí piráti, kteří jiným ptákům ve vzduchu loupí potravu, a tiše se rozloučil s Marigotem. Zapnuli jsme motor Mississippian a pluli severně podél členitého pobřeží Svatého Martina. V jedné z přepychových marín na ostrově jsme naplnili obě lodní nádrže o kapacitě 600 litrů kvalitní pitnou vodou, umyli a složili nafukovací člun a omyli palubu i sebe sladkou vodou. Brzy po vyplutí z maríny se posádka chopila lan, na palubě se rozezvonila ložiska navijáků a plachty stoupaly vzhůru. Vypnuli jsme motor a chvíli jen poslouchali šplouchání vln, vítr a ticho. První část naší trasy přes Atlantik vedla dlouhým obloukem na sopečné souostroví Azory. Pro překonání vzdálenosti více než dvou a půl tisíce námořních mil jsme spoléhali zejména na severovýchodní větry pasáty vanoucí ze středu Azorské tlakové výše, která má dominantní vliv na podnebí severního Atlantiku. V oblasti, kam mířila naše plachetnice, však pasáty nedosahují stejné síly a stálosti jako na jih od patnácté rovnoběžky, a převládá zde vysoký atmosférický tlak, relativně nízká rychlost větru a jasná obloha s malou oblačností. Podnebí na Atlantiku však ovlivňuje i teplý Golfský proud a mnoho různých atmosférických jevů, takže i v této relativně stabilní zóně občas počasí svou náladovostí zamotá hlavy meteorologům i mořeplavcům. Abychom byli co nejlépe připraveni na případná překvapení, přijímali jsme každý večer přes satelit synoptické meteorologické mapy a předpovědi počasí. Následující dva dny byly podmínky na moři téměř ideální. Jachta poháněná svěžím větrem o síle 4 až 5 Beauforta se lehce vznášela na vlnách a během prvních 24 hodin plavby jsme zdolali 150 námořních mil. Kolem nás se rozehrála nádherná symfonie barev. Bílé plachty se nadouvaly směrem k azurově modré obloze, nad obzorem se vytvářely dlouhé řady sluncem prozářených mraků altocumulů a stratocumulů a v okolí jachty se nad oceánem vznášeli sněhobílí rybáci. Tito obratní dlouhokřídlí mořští ptáci se vyznačují zejména tím, že podnikají neuvěřitelně dlouhé cesty napříč světovými oceány.
Po dobu tří týdnů se od ostatních členů posádky nedostanete dál, než je délka lodi, tedy 15 metrů. Volnost, kterou evokuje nekonečný obzor, však většinou zabrání, aby na lodi naplno propukl ponorkový syndrom.
ŽIVOT NA KŘÍDLECH Většina mořského života je před zraky námořníků skryta v hlubinách. Výjimku tvoří některé ryby, které obývají svrchní vody oceánu, kytovci a jiní mořští savci a mořské želvy. Nejčastěji se však námořník setkává se živočichy, jejichž domovem je vzduch nad mořskými vlnami – mořskými ptáky. Na začátku plavby nás po celý den doprovázel terej žlutonohý a vytrvale předváděl svou pozoruhodnou techniku rybolovu. Ze značné výšky vyhlížel ryby, za nimiž se pak s přivřenými křídly z různých úhlů střemhlav vrhal do vody. Terejové se většinou nevzdalují od pobřeží na více než 200 km, ale čas od času se mladí ptáci, kteří se na jaře nespářili, z dosud nevyjasněných důvodů vydávají na dlouhé oceánské cesty. S tím, jak jsme se vzdalovali od pevniny, jsme se stále častěji setkávali se skutečnými vládci vzduchu nad oceánem – buřňáky a buřňáčky, menšími příbuznými albatrosů. Pohled na buřňáky byl úžasný. Chvíli plachtili nad vlnami, načež se obratným pohybem spustili dolů a letěli mezi jejich hřebeny. Buřňáci velice úsporně mávají křídly a zdá se, že si ve vzduchu dopřávají i jakési mikrospánky. Živí se malými rybami a korýši. Menší buřňáčci nejprve působí jako zjevení. Jsou jen o něco větší než jiřičky a klikatě a třepetavě letí těsně nad vlnami. Občas mají spuštěné nohy a doslova ťapkají po vlnách. Tímto způsobem loví malé ryby a plankton. Ptáci však nebyli jedinými okřídlenými živočichy, kteří plachtili nad mořem. Tu a tam se ve vlnách náhle blýskla létající ryba. Vyklouzla z boku vlny, na nehybných ploutvích, připomínajících spíše křídla obří vážky než ptáka, letěla těsně nad vlnami do vzdálenosti více než sto metrů a pak rychlým zpětným pohybem zmizela kdesi mezi hřebeny vln. Letouni, jak se tito šupinatí kluzáci odborně nazývají, se tímto vzdušným manévrem dostávají ze spárů dravých ryb a sépií. V rovníkových pásmech se často objevují ve velkých hejnech, my jsme je vídali spíše ojediněle, většinou jednotlivě nebo v malých skupinkách. Přesto nás dokázali překvapit, a to zejména v noci, kdy se zřejmě nedokáží dobře orientovat. Kryštof zažil s létající rybou opravdu blízké setkání – při nočním kormidlování inkasoval přímý zásah do hlavy!
ZLATÉ DARY V BEZVĚTŘÍ Třetí den na moři začal vítr znatelně slábnout a brzy se ztišil natolik, že plachty bezvládně plandaly a ráhno se zlobivě pohupovalo ze strany na stranu. Většina posádky se v různých polohách slunila na palubě, někdo si četl, někdo jen zíral do vln. Obloha zůstávala přes den téměř bez mráčku, navečer se seskupovala mračna, ale přes noc se opět vyjasňovalo. Nakonec nastalo úplné bezvětří. Oceán se proměnil v jemně se vlnící zrcadlo. Ani koupání na laně za zádí nepřinášelo úlevu od nemilosrdného žáru slunce. Táhlé vlnění oceánu nás hypnoticky uklimbávalo do jakéhosi transu, do stavu blízkého blouznění. V bezvětří zároveň jako by vymizel veškerý život. Na dlouhý čas se v blízkosti lodi neobjevil ani jediný pták, ani jediná létající ryba. V tomto rozpoložení jsme spolu s kapitánem sledovali jemně se vlnící plochu oceánu. Náhle se ve vodě kousek za zádí mihlo cosi jako barevný přízrak. A další. Hned několik! Asi metr dlouhá štíhlá těla hrající všemi barvami spektra, zejména však zářivě zlatou a tyrkysovou. Ve vytržení jsme němě zírali do vody a kroutili hlavami. Nakonec nám došlo, že to byly ryby zvané zlaci nachoví. Zlak nachový, známý také pod názvem koryféna (Coryphaena hippurus), je dravec, který nejčastěji loví létající ryby – metrovými skoky je někdy pronásleduje i ve vzduchu. Během chvilky již celá posádka sledovala nádhernou psychedelickou podívanou. Nálada na palubě se pak proměnila. V očích posádky se leskla jakási odvěká touha po čerstvém úlovku a na lodi vypukla lovecká horečka. Kapitán do vody hodil vlasec s návnadou v podobě gumové chobotničky a během vteřiny se první koryféna zmítala v kokpitu. Brzy ji následovala druhá. Zatímco posádka připravovala ryby, kapitán z batistu vyndal dřevěné uhlí a soupravu na opékání masa. Podstavec připevnil k zábradlí na zádi a nad lodí se za chvilku vznášela kouzelná vůně čerstvých grilovaných rybích steaků. Rybích hodů se zúčastnila také chaluha, tmavohnědý mořský pták velikosti káněte, která se náhle objevila v blízkosti lodi. Hladově kroužila kolem zádi a zhltla veškeré zbytky ryb, jež jsme hodili do moře. Chaluhy při svých toulkách po oceánech často sledují rybářská plavidla a využívají je jako zdroj potravy. Nepohrdnou však ani plovoucími mršinami kytovců. V jednom okamžiku, kdy se chaluha přiblížila k lodi a usedla na hladinu, jsme s Kryštofem zcela jasně zahlédli, jak se v její blízkosti z vody vynořuje hlava zlaka nachového a chaluhu kouše do nohy. Chaluha vydala vyděšený chraptivý skřehot, odlétla a již se nevrátila.
Mississippian a Domino bok po boku v přístavu Horta na azorském ostrově Faial, v pozadí sopečný vrchol ostrova Pico (2351 m).
ZMĚNA NA OBZORU Po slibném začátku se nám během čtyř dnů plavby podařilo najet jen asi 200 mil. Sedmý den na moři se dynamika podnebí začínala zřetelně měnit. Za námi sice stále zůstávala brána do slunečného počasí, před námi se ovšem obloha plnila mračny. Synoptické mapy naznačovaly příchod studené fronty. Stratocumuly narůstaly do větších rozměrů, houfovaly se a postupně vytvářely vertikální struktury připomínající hradby jakési nebeské pevnosti. Na obzoru se rýsovaly vysoké mraky cumulonimby. Moře tmavlo a azurová modrá se proměnila v magmatickou šeď. Odpoledne zesílil vítr a konečně jsme opět zvedli plachty. Brzy jsme dosahovali rychlosti sedmi uzlů. V noci se kolem nás prohnala bouře, vnitřky velkých cumulonimbů ozářily blesky. Bouřku však nedoprovázely silné větry a veškeré drama se odehrálo několik mil od nás. Další den se živly začaly probouzet. Zvedl se silný vítr a na čas hnal jachtu rychlostí osmi uzlů. Začalo pršet. Světlo zřetelně mizelo, viditelnost klesala a obloha tmavla. Vítr sílil a přicházel v náhlých poryvech.
ČERNÁ DUHA, BÍLÝ FAETON A ČERNÝ PASAŽÉR V pátek 19. května se jakoby z mořské pěny vynořil bílý mořský pták faeton, několikrát zakroužil kolem lodi a zmizel. Když jsem v noci téhož dne uléhal ke spánku, houknul na mě po střídání hlídek Kryštof, ať vylezu na palubu. Nebeskou klenbu ozařovala obří luna v úplňku a v její záři se nad oceánem klenul oblouk duhy. Barvy nebyly zřetelné, takže místo žlutých, červených a fialových byly vidět jen různé odstíny šedé. Uprostřed noci se nad oceánem vznášela černá duha… Následující den se na lodi objevil malý žlutý ptáček, nějaký severoamerický druh podobný našemu sedmihláskovi, kterého větry zahnaly daleko od běžné tažné cesty. Občas se stává, že se takový ptáček na jachtě sveze i několik dní. Ačkoli bylo počasí stále nevlídné, černý pasažér po dvaceti minutách zmizel. Jako by něco zlého tušil…
VELKÝ PRÁSK Kolem páté odpoledne 20. května nás zasáhl osud. Při pokusu zrefovat plachty za silného větru se zlomil úchyt předního stěhu a kosatka se roztančila kolem lodi. Kapitán ihned stočil jachtu od větru a předal kormidlo Zdence. Snažili jsme se zachytit otěž plachty, abychom ji mohli stabilizovat, ale nakonec nezbylo než ji přeříznout. Zapnuli jsme motor a otáčeli jachtu proti větru, abychom svinuli plachtu. Během několika málo okamžiků však motor začal vydávat nepříjemný kňučivý zvuk – selhávalo chlazení, a museli jsme ho opět vypnout. Naštěstí konečně zeslábl vítr. Po delším zápase se posádce podařilo provizorně přivázat spodek stěhu k úchytu v přídi. Kapitán svolal poradu a většina posádky se shromáždila v podpalubí. Kvůli nehodě se nám nepodařilo stáhnout meteorologickou předpověď přes satelit, takže jsme netušili, co pro nás počasí nachystalo. Rozhodli jsme se vyčkat do rána a pak se pokusit opravit motor i stěh. Kapitán zaslal e-mail Dominu, aby byli připraveni poskytnout nám pomoc. Přenos však nebyl zcela bezproblémový, takže jsme nemohli spoléhat na to, že zpráva bude doručena. Bez plachet a bez motoru se jachta špatně ovládala, hlavním úkolem kormidelníka bylo udržet ji kolmo na vlny. Loď se pohupovala ze strany na stranu a z podpalubí se ozýval rachot padajících a posunujících se předmětů. Bouřky odehrávající se všude kolem lodi jen podtrhly atmosféru nejistoty, která na lodi znatelně houstla. V noci mě pronásledoval zvláštní sen, v němž nám na pomoc připluly tři jachty pod českými vlajkami. Ve chvíli, kdy se k nám přiblížily, jsem ovšem zjistil, že jsou k sobě přivázány, nikdo není na palubě a všechny mají zlomené stěžně…
SARGASOVÉ MOŘE Od pátku 19. května jsme čas od času proplouvali hustými vrstvami plovoucích hnědých mořských řas, i když nás od nejbližší pevniny dělilo více než tisíc mil. Ocitli jsme se uprostřed rozsáhlé oblasti, sahající od Bermud skoro až k Azorám a pokrývající plochu velikosti USA, která se právě podle hnědých řas nazývá Sargasové moře. Jeho břehy netvoří skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se, že pevnina je nablízku. Jeho mylná domněnka ho však alespoň povzbudila natolik, že pokračoval ve své plavbě k břehům Nového světa. Řasy Sargassum skutečně původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, jež jsou domovem zvláštního společenství živočichů. Většina těchto tvorů, které bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, se sem dostala společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři. Koberce řas jsou občas tak husté, že staří námořníci vyprávěli bajky o lodích, které v řasách uvízly a na věky věků se staly jejich zajatci. V úterý 23. května jsme proplouvali až deset metrů širokými a několik set metrů dlouhými koberci řas a vítr zeslábl natolik, že jsme jeli rychlostí pouhých dvou uzlů. Spustil jsem schůdky na zádi, nasadil potápěčské brýle, ponořil se do vody a nechal se táhnout. Otevřel jsem oči a hleděl do hloubky. Mořské dno se v tu chvíli nacházelo zhruba pět kilometrů pode mnou. Když se blížila další řada řas, ocitl jsem se v polévce nejrůznějších tvorů, malých medúz a jiných průsvitných živočichů, a na chvíli se ke mně připojilo i pět malých tuňáků. Pocit, který přitom člověk zažívá, je skutečně omamný: každá částice vody hladí tělo, člověk splývá s oceánem, jenž je kolébkou života, a zároveň hledí do neprozkoumaných hlubin, jakoby do temných hlubin vlastní duše…
Náklony nemusejí být vůbec nebezpečné, často pomáhají získat rychlost. Pokud jsou ovšem poškozené plachty a motor je rozbitý, je velmi obtížné udržet loď kolmo na vlny.
ŽIVÉ PLACHETNICE Provizorní uchycení předního stěhu prozatím drželo a rozvíjením větších ploch kosatky jsme zkoušeli, jakou snese zátěž. Počasí bylo proměnlivé, stále však vál poměrně silný vítr, takže jsme i s omezenou plochou kosatky najeli v průměru zhruba 100 námořních mil za den. Na čas se vítr stočil natolik, že foukal přímo do dutého ráhna lodi. To se proměnilo v jakousi větrnou píšťalu a na lodi se rozléhaly zvláštní zvuky, připomínající velrybí zpěvy. Kromě buřňáků, buřňáčků a občasného rybáka nejevil oceán již delší dobu žádné viditelné známky života. Při přebírání hlídky jsme si se Zdenkou všimli, že je vlasec s návnadou, který jsme neustále táhli za lodí, napnutý. S potížemi jsme ho vytáhli na loď a na jeho konci našli přes metr dlouhou rybu z rodiny makrel (Acanthocybium solandri). Byla již zcela vyčerpaná a nekladla žádný odpor. Rybí steaky a polévky posádce alespoň na chvíli výrazně zvedly náladu. Po dvou týdnech na moři se objevil první náznak, že jsme se dostali do teplých, na živiny bohatých vod Golfského proudu, jehož jedno rameno se stáčí k Azorám. Několik metrů od lodi se ve vlnách blýskla malá modrofialová koule. Spolu s kapitánem jsme ji po chvilce váhání identifikovali jako měchýřovku portugalskou (Physalia physalis). Viditelnou část těla tohoto nebezpečného žahavce tvoří plovoucí modro-růžovo-fialový měchýř, dosahující šířky třiceti a výšky patnácti centimetrů, i když většina námi pozorovaných jedinců byla menší. Pod měchýřem je hlavní část těla složená ze tří druhů polypů, včetně prudce jedovatých chapadel, která sahají až do délky padesáti metrů. Měchýřovka se živí malými rybami a jinými živočichy. Anglický název měchýřovky je Portuguese man-of-war, tedy portugalská válečná loď, a zahlédnutí tohoto tvora na moři jsme často oznamovali bojovým křikem „portugalský válečník!“. Měchýřovky v nás vzbuzovaly skutečný obdiv – stejně jako jachtaři totiž využívají ke svému pohybu vítr. Horní část měchýře funguje jako plachta a jejím nastavením určuje žahavec směr „plavby“. Několikrát jsme zaznamenali, že desítky měchýřovek za sebou měly své „plachty“ nastavené stejně jako my! S blížícími se Azorami přibývalo nejen měchýřovek, ale i jiných forem života. 26. května jsme na levoboku zahlédli jakousi hnědou placku. Když jsme se k ní přiblížili, ukázalo se, že se jedná o zhruba metr velkou mořskou želvu, zřejmě karetu druhu Caretta caretta. Tento odolný plaz mimo jiné požírá právě měchýřovky. Je to výkonný a vytrvalý plavec, který překonává obrovské vzdálenosti napříč Atlantikem. Stále není jasné, jakým způsobem se tento pozoruhodný tulák orientuje na svých pravidelných tažných cestách. Migrací těchto mořských karet se mimo jiné zabývá i výzkumný program, který společně provádí univerzity na Floridě a Azorách.
KONEČNĚ DELFÍNI Dvacátého osmého května nás od souostroví Azor stále dělilo zhruba 600 námořních mil oceánu. Podřimoval jsem v podpalubí, když jsem zaslechl své jméno. „Marku, Marku! Chceš vyfotit delfíny?!“ volal na mě Vláďa. Poněkud zmatený jsem se v polospánku vyhrabal na vlhkou palubu a sledoval moře. Kousek od jachty se náhle rozčeřila hladina a z vody se vynořily hladké hřbety dvou menších delfínů obecných. Rychlými pohyby ocasních ploutví proklouzávali vlnami, tu a tam jeden z nich celým tělem vyskočil ven z vody. Chvilku si pohrávali na přídi a opět zmizeli. S blížícími se Azorami se návštěvy delfínů stávaly častějšími a od 1. června jsme skupinky delfínů pruhovaných, skvrnitých nebo skákavých vídali i několikrát za den. Stále mě však trápí dvě otázky: proč byly návštěvy kytovců na otevřeném oceáně tak vzácné a nakolik se na této skutečnosti podepsal člověk? Velryby a delfíni se v mořích a oceánech světa nevyskytují rovnoměrně a přirozeně se zdržují tam, kde je nejvíce potravy – spíše než Sargasové moře tedy zřejmě preferují bohatší vody Golfského proudu. Někteří delfíni, například delfíni skvrnití, se zdržují zejména v pobřežních vodách, a většina druhů velryb, například keporkaci, má své migrační trasy, které dodržují rok co rok. Není pochyb o tom, že je dnes na světě nesrovnatelně méně kytovců než před sto lety. Přímé vybíjení v podobě průmyslového velrybaření zdecimovalo některé druhy velkých kytovců natolik, že dodnes balancují na pokraji vyhynutí. Statisíce delfínů, ale i velryb dodnes tonou v gigantických sítích rybářů. Znečištění moří toxickými látkami, jako jsou chlorované uhlovodíky, které krom jiného snižují imunitu a způsobují zhoubné nádory, dále narušilo již oslabené populace. K tomuto ničivému koktejlu jsme přímíchali další problémy, jako jsou ozonové díry a zesílený skleníkový efekt, který vzniká zejména v důsledku spalování fosilních paliv. Zvýšení globálního teplotního průměru může mít za následek narušení mořských proudů (například odklon proudu Golfského), což podobně jako jev El Ni~no drasticky zasáhne celý mořský ekosystém. Ačkoli byla v posledních desetiletích zavedena řada opatření, jež mají za cíl chránit kytovce, a některé populace se až překvapivě rychle obnovily, zdaleka není vyhráno. Příklad pozitivních změn lze najít právě na portugalském souostroví Azory, které bylo v minulosti významným centrem pro lov velryb. Po schválení celosvětového zákazu komerčního velrybaření v polovině osmdesátých let minulého století byl lov přerušen (Japonsko a Norsko ovšem dodnes tento zákaz ignorují). Významným zdrojem financí azorského hospodářství se stala turistika zaměřená na pozorování kytovců. Z lodí a pevninských pozorovacích věží, jež kdysi sloužily lovu velryb, se dnes ozývají nadšené výkřiky turistů, kteří s pomocí dalekohledů sledují kytovce v jejich přirozeném prostředí. V azorských vodách lze spatřit většinu druhů velkých velryb kosticovitých, včetně plejtváka obrovského, i ozubených, například vorvaně.
PEVNINA! Druhého června nás od Azor dělilo jen něco málo přes sto mil oceánu. Atmosférický tlak stále stoupal, na obloze ani mráček. Vítr náhle zcela ztichl. Ocitli jsme se v samotném středu azorské výše, kde často převládá malý spád tlaku a tudíž velmi slabé větry. Námořníci tuto oblast nazývají koňské šířky – v minulosti byly v dlouhotrvajícím bezvětří obětovány celé náklady živých koní vlnám oceánu, když na lodích došla voda. Koně nějakou dobu dokázali plavat, ale brzy podlehli vyčerpání a klesli do hlubin oceánu. Když vzpomínám na některé chmurné nálady, jež mě v té době z ničeho nic ovládly, nemohu se ubránit pocitu, že do mě pronikl křik umírajících koní, který jako by se stále rozléhal nad hladinou oceánu… Po třech týdnech na moři došla kapitánovi trpělivost a jeho rozhodnutí bylo jasné – zapnuli jsme motor a pluli přímým kurzem na azorský ostrov Faial. Celý dlouhý den jsem pozoroval hladinu moře a hledal jakékoli známky velkých kytovců. Marně. Několikrát však jachtu doslova obklopily větší rodinné skupiny delfínů obecných a skvrnitých. Už si ani nevzpomínám, kdo zahlédl obrysy pevniny jako první. Uprostřed oceánu působily Azory jako fata morgána. Špičatý vrchol ostrova Pico (2351 m) vyčníval nad prstencem mraků, vedle něj se rýsoval rozlehlejší zelený Faial. Konečně jsme se ocitli v srdci Atlantiku. Azory jsou vrcholy obřích vulkánů, které mají kořeny ve středoatlantském podmořském hřbetu. Jeho nejvyšší část zaujímá riftová zóna, kde dochází k výronům čedičového magmatu. Čediče se stávají novou součástí oceánské kůry, a dno Atlantiku se tak neustále rozšiřuje. Několik posledních hodin plavby, kdy kolem lodi létali buřňáci šedí (Calonectris diomedea), se každý po svém snažil mlčky vstřebat skutečnost, že první část plavby opravdu končila. A najednou jsme vpluli do malého malebného přístavu Horta. Našli jsme Domino a uvázali k němu Mississippian. Bez otálení jsme se převlékli a poněkud houpavým krokem se odebrali rovnou do proslulé jachtařské knajpy zvané PeterŐs Sports Café. Tento lokál, který spíše než kavárnu připomíná britskou hospůdku, je skutečnou legendou. Dnešní majitel Peter, syn původního Petera, který v první polovině dvacátého století bar založil, stále ještě posedává mezi hosty. Těmi jsou kromě jachtařů i místní portugalští štamgasti. Další dva dny jsme si prohlíželi přístavní městečko, osvěžili těla ve studené vodě Atlantiku a dokoupili zásoby. Na Azory mezitím přiletěli další členové posádek. Mississippian plula na Madeiru a poté do Středomoří. S Kryštofem jsme se přestěhovali na Domino, která kratší cestou plula rovnou ke břehům Španělska.
POSLEDNÍCH 1000 MIL Pátého května náš krátký pobyt na Azorách skončil. Domino vyplula z přístavu a celý první den v bezvětří jela na motor. Na přístroji GPS jsme nastavili přímý kurz na Gibraltar. Před námi bylo více než tisíc mil plavby. Několikrát za den nás navštívily skupiny delfínů, jednou jsme dokonce zahlédli boční ploutev spící kosatky dravé. Nejčastěji jsme však téměř doslova naráželi na mořské karety různých velikostí a stáří. Třetí den plavby jsme minuli poslední azorský ostrov. To už foukal svěží zadoboční vítr o síle šesti Beaufortů a ze severu se valily několikametrové vlny. Začal ten pravý „jachtec“. Plachetnice se pod stálým náporem větru silně nakláněla, takže jsme spali na stěnách kajut, do kterých neustále pronikala vlhkost. Jachtařské kombinézy již neměly čas vyschnout. Často se bez varování zvednul silný poryv a jachta se náhle ocitla na hranici ovladatelnosti – posádka musela rychle zasáhnout a zmenšit plachty. Voda se valila po boku lodi, boční světlíky v podpalubí nabízely pohled na svět pod hladinou. V průměru jsme denně urazili zhruba 100 námořních mil. Plavbu zpestřila výměna poškozených stěhů a několikahodinové čištění zablokovaného záchodu. V noci se v rozčeřené vodě kolem lodi rozzářil světélkující plankton. Poslední dva dny jsme narazili na silný protivítr a bouřkové vlny přicházející z Gibraltarské úžiny. V okamžiku, kdy po celodenním křižování proti větru ukazoval přístroj GPS, že jsme se k cíli nepřiblížili ani o jednu míli, jsme se rozhodli, že místo na Gibraltar zamíříme do španělského přístavu Cádiz. Šestnáctého května, jen několik minut po svítání, kdy se nad obzorem vystřídaly nejrůznější odstíny modré, zelené, oranžové a červené, jsme vpluli do malé maríny v přístavním městečku Chipiona poblíž Cádizu. Večer jsme oslavovali pojídáním mořských plodů a pitím španělského piva. Naše pětitýdenní cesta byla u konce.
Plavba z laguny Simpson Bay Lagoon na Karibském ostrově Svatý Martin napříč Atlantským oceánem na Azory a do Evropy.
