V roce 2001 zemřely na světě tři miliony lidí na AIDS. Subsaharská Afrika je v tomto ohledu daleko nejpostiženější oblastí. Žije zde přes 40 milionů nakažených lidí, což jsou více než 2/3 z celosvětového počtu nemocných AIDS. HIV/AIDS je v subsaharské Africe nejčastější příčinou úmrtí. I přes tato alarmující čísla se pro zlepšení situace dělá zoufale málo. Důvodů je několik.
Většina Afričanů, kteří mají AIDS, se o tom až do smrti nedozví. Umírají na „kašel“ nebo „bolení břicha“.
Jednou z hlavních překážek úspěšného boje proti AIDS v Africe je cena léků. Drtivá většina lidí si léčbu moderními medikamenty nemůže dovolit. K vysoké ceně přispívají světové farmaceutické firmy, které mají na léky ve většině subsaharských zemí patentní právo, jež jim umožňuje monopolní postavení na trhu. Díky obrovskému tlaku nevládních organizací, upozorňujících na etiku obchodu s léky v situacích, kdy umírají denně tisíce lidí, se ceny v některých zemích pomalu snižují. To však nestačí. Další překážkou v boji s AIDS je všeobecná neinformovanost a nízká životní úroveň obyvatel subsaharské Afriky. Ochranu při pohlavním styku používá minimum lidí a běžná praxe mnohoženství přispívá k rychlému šíření nemoci. Nízká úroveň hygieny a špatná strava urychlují proces ztráty imunity. Plošné programy na prevenci AIDS jsou v Africe naprosto nutné. Mosambik je jednou ze zemí, kam se ještě vůbec léčba tzv. antiretroviry (léky, které velmi výrazně prodlužují nemocným život) kvůli celkově nízké životní úrovni nedostala. Zatím jediným způsobem, jak šíření smrtící epidemie alespoň zpomalit, je prevence. Jedním z těch, kteří se zúčastnili programu prevence proti AIDS v Mosambiku, je i Petr Jelínek (*1975), student Filozofické fakulty UK – oboru historie, politologie a afrikanistiky. Na přelomu let 1999-2000 pracoval jako dobrovolník programu prevence AIDS v Mosambiku. Působil jste v Mosambiku jako dobrovolník organizace ADPP Esperanca. Vaším úkolem byla prevence AIDS. Jak jste se k této práci dostal a co konkrétně obnášela? Zkontaktoval jsem ADPP Esperanca v době, kdy sháněla dobrovolníky na svou misi do Mosambiku. Pouze jsem vyplnil formulář na Internetu. Následoval několikaměsíční kurz ve Velké Británii. V Africe jsme pracovali v Beiře, druhém největším městě Mosambiku. Tam jsme pokrývali oblast, kde žije asi 20 000 lidí. Naše práce spočívala hlavně v šíření informací a kondomů. Účel byl probudit v lidech vědomí o nebezpečích, jež jim hrozí. Prostřednictvím místních dobrovolníků, kteří chodili dům od domu, jsme se snažili obyvatelstvo plošně upozornit na problém AIDS. Naši dobrovolníci byli placeni ve formě jídla, které nám dodával Program OSN pro výživu (WFP).
AIDS je v subsaharské Africe nejčastější příčinou smrti – prevence prakticky neexistuje, s diagnostikou jsou problémy a o léčbě zatím vůbec nelze mluvit, protože pro chudou afriku jsou léky příliš drahé.
Jak vypadá samotná léčba AIDS v Mosambiku? Přímo o léčbě mluvit nelze. Léčba AIDS pomocí moderních antiretrovirálních léků tam, na rozdíl třeba od JAR, vůbec není. Nejsou na ni peníze. Velká potíž je už jenom s diagnózou. Navštívili jsme například nemocnici v městečku Inhaminga asi 150 km od Beiry. Doktor, který prováděl testy na HIV pozitivitu, svým pacientům vůbec neříkal, že jsou pozitivní. Spousta lidí tam má takový názor, že když doktor někomu řekne, že tu nemoc má, tak mu ji vlastně způsobí. Naprostá většina obyvatel, kteří mají AIDS, se o tom až do své smrti nedozví. Lidé vědí, že tato nemoc existuje, ale nespojí si to se svými zdravotními problémy. Takže většinou umírají na „kašel“ či na „bolení břicha“. My sami jsme se snažili posílat po určitých zdravotních problémech lidi na místní kliniku, kde se prováděly testy na HIV pozitivitu. Ty testy ale byly placené, takže lidí tam šlo naprosté minimum už jen kvůli finančnímu aspektu, nemluvě ani o jejich nezájmu. Dalším problémem je, že v této oblasti mají velký vliv tradiční léčitelé, za kterými chodí mnoho lidí raději než do nemocnice. Ti samozřejmě svým klientům testy nedoporučí. Snažili jste se s tradičními léčiteli nějak spolupracovat? K jisté spolupráci došlo. Jejich chápání nemoci je ale odlišné, nelze s nimi hovořit na „vědecké“ úrovni. Ale mohli jsme jejich prostřednictvím třeba distribuovat mezi lidi kondomy. A co lidé, kteří o své nemoci vědí? Existují pro ně nějaké programy? Naše organizace vedla v oblasti centrum, které s nemocnými pracovalo. Práce byla spíš sociální. Lidé se tam setkávali s těmi, kteří mají stejné problémy. My jsme jim podávali základní informace, jak se lépe stravovat, užívat vitaminy atd. I dobrou životosprávou si člověk může prodloužit život. Měli jsme v tomto centru chlapce, který se snažil ušetřit na léčbu v JAR. To byla ale naprostá výjimka. Po vašich odpovědích mám pocit, že situace je tam dost beznadějná. Jaký je váš názor? Situace je opravdu dost vážná. Náš projekt tam byl jen kapkou v moři a jeho úspěšnost se navíc dá jen těžko odhadnout. Systém nevládních organizací funguje mnohem lépe třeba v Zimbabwe. Spousta lidí dostane potřebné informace, ale neberou je moc vážně. V tom je kámen úrazu.
Pokud se chcete dozvědět více k tomuto tématu, navštivte www.infoservis.net.
Při pohledu z výšky člověk objeví mnoho věcí, kterých by si při běžném pozemském putování ani nevšiml. Krajina nazíraná s dostatečným odstupem mnohdy odkryje zajímavé tvary a místa, která v jejím reliéfu po lidské činnosti zbyla. Vypovídají o našem pobytu na povrchu této planety. Vytěžená torza kopců, meandry říčních přehrad, pavučina silnic, nitky elektrického vedení, šachovnice továrních komplexů a mosty. Ten, který je na dnešní fotografii, jsem skutečně poprvé objevil až při pohledu z ptačí perspektivy.
“Ukážu ti Hitlerův most,” oznámil mi pilot. Netušil jsem, co má na mysli. Chvilku pátral pohledem, pak stroj naklonil a ukázal na vodní plochu pod námi. “To je ono,” zkonstatoval. Zíral jsem na pahýl vystupující z lesů na břehu. Stál si tu bez zjevného smyslu. Přirozeným účelem mostů je spojit něco s něčím. Ten, na který jsem se díval, vedl od ničeho a končil uprostřed vodní hladiny. O “Hitlerově mostě” jsem nikdy neslyšel. “Kde se tu vzal?” ptám se pilota. “Zbytek z dálnice, co stavěli Němci za války,” odpověděl s úsměvem, ale nic bližšího nevěděl ani on. I pojmenování “Hitlerův most” znal pouze od kolegů, kteří tomu místu tak přezdívali. Nezbylo, než s pátráním po smyslu a historii tohoto místa počkat až na zem.
Souvislost podivného mostu a naší první dálnice D1, která mne jediná napadla, se záhy potvrdila. Její historie se k mému překvapení nezačala psát v šedesátých letech, ale mnohem dřív. Už v roce 1935 byl totiž vypracován projekt dálnice Plzeň – Zlín – Košice. Ta vedla relativně nejkratší cestou, a vyhýbala se proto Praze i Brnu. O něco později byl projekt přepracován a dálnice byla tentokrát navržena jako spojnice naší tehdejší západní a východní hranice. Vytýčená trasa spojovala města Cheb – Jindřichův Hradec – Brno – Nitra – Košice – Užhorod a Chust. Trasa, která byla nakonec v roce 1938 schválena, se přiblížila současné trase dálnice D1 a měla spojovat Prahu, Brno a Košice.
Do plánů na výstavbu ale zasáhla okupace. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava a odtržení Slovenského štátu byla 2. 5. 1939
zahájena stavba prvního dálničního úseku u nás, mezi Prahou a Jihlavou, jehož součástí byl i most na fotografiích. Místo označované piloty jako “Hitlerův most” přemosťovalo tehdejší údolí Sedlického potoka poblíž obce Borovsko. Stavební práce na nové dálnici probíhaly až do května 1942, kdy Němci usoudili, že stavební materiál je potřeba jinde, a práce zastavili.
Brzy po osvobození, 1. 10. 1945, byl sice vydán dekret o dostavbě dálnice, tentokrát v celém úseku Praha – Brno – Bratislava, začátkem 50. let byla ale stavba zastavena definitivně. Kromě jiných dokončených úseků zbyl z tohoto období i obloukový most přes údolí Sedlického potoka.
Až teprve v r. 1967 byla zahájena stavba nové dálnice s částečným využitím stávajících prvků dálnice původní z padesátých let. Mostu přes údolí Sedlického potoka, který se nacházel poblíž 62. kilometru projektované dálnice, se D1 ale vyhnula. Jeho smutný osud podtrhla budovaná vodní nádrž, zásobárna pitné vody pro Prahu, která mostní dílo zatopila do současné podoby. Právě ona byla hlavním důvodem odklonu nové D1 od původního projektu realizovaného ve čtyřicátých a padesátých letech.
I dnes si ale můžeme o původní podobě mostu udělat poměrně přesný obrázek. Prakticky totožný most z té doby, nacházející se na 76,5. km dálnice D1, potkal lepší osud a stal se součástí dnešní dálnice D1. Kapacitně již pro novou dálnici nestačil, a tak byl nad ním postaven ještě jeden, nový most. Jízdu po tom původním si ještě dnes můžete vychutnat, sjedete-li ve směru na Brno na 75. km (výjezd Hořice) z dálnice a vydáte se po okresce, která přes něj vede.
Tolik k historii této pozoruhodné architektonické zajímavosti. Odnikud nikam vedoucí a téměř zatopený most stojí ve vodách nádrže jako připomínka toho, že vše je pomíjivé. Většinou vás na konci této rubriky zvu k návštěvě místa, které vám na fotografiích přinášíme. Návštěvu “Hitlerova mostu” vám však nedoporučuji. Leží totiž v ochranném vodárenském pásmu, kam je vstup pod pokutou zakázán.
SOUTĚŽNÍ OTÁZKA Jak se jmenuje vodní nádrž, na které leží pozůstatek mostu z letecké fotografie?
Vaše odpovědi očekáváme do 15. dubna. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu “Kolem světa s Dr. Stinglem”.
Kontroly Britů na ruzyňském letišti mi nádherně nahrály. Najednou se k otázce Romů vyjadřoval kdekdo. Někdo se snažil uhrát politické body, jiný měl potřebu veřejně vyjádřit svoje “gádžovství”. Téměř nikde nezaznělo, že jedno z možných, neopomenutelných řešení celé romské problematiky je třeba hledat ve školních lavicích. A protože většina školou povinných Romů je ve zvláštních školách, šel jsem si tam s počátkem školního roku sednout taky. A hledal jsem dál, abych zjistil, jak to vlastně funguje “tam dole”. Protože zkušenost praví, že ti, co rozhodují ve sférách vyšších než vysokých, nevědí, jak to chodí v patrech nižších než dolních. Pokud vám tato nesrozumitelnost připomíná část některého z našich zákonů, nebo hloupost větší než malou, tak asi chápete, že raději než z vládních prohlášení jsem šel čerpat z osobní zkušenosti.
VLACHIKE ROMA, SERVIKA ROMA
Není Cikán jako Cikán. Zato všichni bílí jsou gádžové. Od kyprostí přetékající Američanky po podvyživeně vyhlížejícího bezdomovce z kteréhokoliv hlavního nádraží. Gádža není nadávka, ale označení skupiny. Stejně tak, jako Cikán či Rom. To první označení lidí snědé pleti se odvozuje od zápisu v řecké kronice z roku 1068. Tam se píše o lidech Atsínganoi (Atsígános). Ale politicky korektnější je název Rom, neboť i ti, kterých se týká, jej vzali za svůj. Romové jsou velká, nejednotná skupina. U nás jsou dvě větší a několik menších skupin, které běžný gádža špatně rozeznává. Olašští Romové (vlachike Roma), tedy ti, kteří se dodnes drží svých tradic, mají krále, tradiční “rodinné” uspořádání a vydrželi na našem území kočovat, dokud to nebylo zakázáno. Navíc sami sebe považují za romskou šlechtu. Ostatní nazývají Rumungry. Toto označení je zřejmě nesprávné, protože by se mělo vztahovat na Romy maďarské (Rom ungro), ale je tak zaběhlé a běžně používané, že jsem jej bez mrknutí oka převzal. Nejsa ani etnograf, ani antropolog, nebyl jsem si rozlišením těchto dvou skupin jistý, ale opravdu masivní, zřejmě zlaté prsteny a náušnice byly dost spolehlivým identifikačním znakem. Jenže když jsem si na brněnském nádraží jednoho “zlatého” prohlížel, výhružně ke mně popošel a jeho baryton zazněl tak, že přehlušil projíždějící taxík. “Co čumíš! Znáš mě odněkud?” Rád jsem přiznal, že ne.
V HODINÁCH
Podle statistik až 60 % romských dětí navštěvuje právě zvláštní školy. Romové tak tvoří skupinu s velmi nízkou úrovní vzdělání.
Paní učitelka ze Zvláštní školy v Pečkách, která mě uváděla do první ze tříd, poznamenala: “První dny školy budou chodit všichni. To se začíná učit a nikdo po nich zpočátku moc nechce. Stejně tak na konci roku.” Takže jsem měl šanci potkat se se všemi. Podle statistik až 60 % romských dětí navštěvuje právě zvláštní školy. “Olachy poznáš snadno. Rumungráši nejsou tak moc ověšení zlatem a někteří pracují. Olach pracovat nebude. Nikdy!” Tyhle základní informace mi měly zjednodušit pochopení jejich pohledu na svět. “Máme tady dva nové žáky, zkusíme se jich zeptat, proč jsou tady.” Otázka paní učitelky Květy Vyskočilové na začátku hodiny u osmáků byla jasná. Ale odpověď ji evidentně zaskočila. “Protože ti chytří zůstali na základce.” “To chceš říct,” rozhorlila se, “že my tady jsme jenom ti hloupí? Vždyť to není pravda. Někdo je pomalejší, jinému nešly úkoly, ale nikdo tady není hloupý!” Na tónu i gestech bylo vidět, že se jí to opravdu, ale opravdu nelíbilo.
Já se zase u páťáků pokusil zjistit, čím by chtěli být. Jasně vítězila povolání, kde se pracovalo s jídlem. Kuchař, cukrář. Výjimku tvořil opravář aut. “Co ty?” obrátil jsem se na Sandru. “Já? Nic.” Snažím se dál. “Kdyby sis mohla vybrat úplně cokoliv. Co by tě bavilo?” “Nic. Já pracovat nebudu.” Z dalšího vyplynulo, že je její budoucnost rovnice o všech známých. Konec školy – svatba – další existence v rámci olašské komunity v závislosti na našem sociálním systému a finančním zabezpečení rodiny. Sandra hloupá není. Ale ví, co ji čeká a že jí škola k ničemu není. Že ji prostě nepotřebuje. Co bude potřebovat, třeba právní radu, tak si prostě koupí.
Po přestávce ve vedlejší třídě se v hodinách paní učitelky Bičákové začíná písničkou. Zpívá pěkně. “No, to má každý učitel rád, když má návštěvu ve třídě,” reagovala na moji přítomnost. “No co,” říká s nadhledem a bere mě coby hospitaci. A je to tak. Být inspektorem, asi bych jí na konci hodiny opravdu upřímně poděkoval (za což si nic nekoupí), a kdyby to šlo, navrhnul zvýšení platu (aby to mělo aspoň nějaký normální efekt). Zatím jsem ale čekal, co se z literární výchovy vyklube. Rozbor básně? Připravil jsem se na nudu a zopakoval si, že “básník touží býti trpaslíkem”, jak se praví v jednom z pamětnických filmů. “Budeme si povídat o slově domov. Co je to domov? Je to místo, kde vás mají, co…? Rá, rá…rádi. Správně. Rádi.” Tak jsme se díky Sládkově Domovu dostali k tomu, co je to vlast. Probíralo se to s dětmi, které mají zkušenost s emigračním pobytem v Belgii. “Před mořem, za mořem, nenajdu takové, jako tys, milený český můj domove.” Úplně jsem zíral, jak silný vlastenecký a přitom nenásilný ráz může mít dobře připravená hodina. Filip a Robert Lakatošovi už chybějí. Už se totiž v rámci výuky něco požaduje.
O hodinu později si ve vedlejší třídě vede paní ředitelka Naděžda Mixová rázně. Matika. Všechno má svůj řád a systém. Kontrola pomůcek, krátká pětiminutovka. Umíš, neumíš, známka. Taková klasická škola, i když zvláštní. Nejenže mě to vrátilo na chvíli ve vzpomínkách do doby mojí vlastní školní docházky, ale přišlo mi, že ta ženská má respekt, který vede k tomu, že se žáci opravdu něco naučí. “A co dýně, vypěstovals?” zaznělo najednou ke konci hodiny k jednomu ze žáků. Zpozorněl jsem. Otázka evidentně vzbudila nejen mě z nepozornosti (kterou jsem si mohl dovolit, protože bylo jisté, že já zkoušený z násobilky nebudu – ehm, naštěstí). Bylo jasné, že už jde matika stranou. “Jak velké? A nechytly plíseň?” Heleďme se, takže ona ta přísná matikářka je i člověk, který ví, kde a na co se zeptat, aby právě oním přísným, ale spravedlivým člověkem zůstala. A co se dýní týče, tak klučina měl zahradnické úspěchy větší než paní ředitelka.
PŘESTÁVKA
Ve škole nezvoní. Pořád jsem musel hlídat hodinky, abych nepřetáhl. O malých přestávkách jsou třídy zamčené i s paní učitelkou a velká, dvacetiminutová, dává možnost se proběhnout po chodbách. Křik, žďuchání, pláč. Taková normální agrese. Kdo to na základce nezažil, že? Stejně tak, jako nápadně nenápadné osahávání děvčat, která se tomu brání tak, aby nevzbudila učitelčinu zvědavost. A když už, je třeba se zatvářit uraženě. Ale ne moc. To by totiž mohly o tuhle pozornost přijít. Přece jen jsou ale živější a dozor je víc než potřebný.
Neustálá přítomnost učitele i o přestávkách je základní podmínkou fungování zvláštní školy. Děti jsou zde přeci jenom živější…
Neustálá přítomnost učitele je základní podmínkou normálního fungování zvláštní školy. Stačí náznak, a už jsou v sobě. “Hele, co vám na škole vadí?” odchytil jsem dva malé školáky. “Romové. Všechny bijou a vykřikujou ve vyučování.” Stejná otázka, jen jinému etniku. “Že se musí ráno vstávat.” Je fakt, že to mi na škole vadilo taky. “Pane, pane, on fetuje.” No vida, co se člověk nedozví od páťáků. “Já ne, to on. Čuchá heroin. Tys byl včera hotový, ty dilino,” rychle na sebe nabonzovalo asi pět žáků svoje zkušenosti. Ale zarazilo mě něco jiného. Heroin? Já myslel, že se šňupe kokain. Možná je dobré se poptat u odborníků v sedmé třídě. “Hele, šňupe se heroin?” “Jasně, chcete?” “Počkej, heroin se píchá ne?” Nebyl by problém ho získat. Pořád mi nejde do hlavy, že by takové děcko bylo schopné narvat si stříkačku do žíly. “Všecko se dá kouřit,” zní odpověď, která mi přijde zkušená. Tváří se, jako by věděl, o čem mluví. I další náznaky ukazují, že Olaši mají s drogami svoje hluboké, leč neblahé zkušenosti. Mladíček, který kdyby nebyl Rom, tak je ještě holobrádek. Těch pár fousů, které mu matka příroda geneticky přidělila dřív, si ale hrdě pěstuje. Ty mladší jsem viděl kouřit ráno za školou. Doufejme, že jen cigarety. To, že sedmáci kouří trávu, mě až tak moc nepřekvapilo, jako jejich možné dealerství.
“Měli jsme tady případy, kdy přišly holky pod vlivem drog. To na nich poznáš. Skelný pohled…, jsou trochu mimo,” potvrzuje mi učitelka Lenka Jankulíková moje tušení. Podle dětí se dají drogy sehnat před základní školou, která je kousek od té zvláštní. I přes to, že je na ní kamera a každé ráno “hlídá” školáky městský strážník. Na konci vyučování jsem se v šatně přimotal k pošťuchování druháků. “Ty jsi Cikán!” To mě zaujalo. “A ty ne?” ptám se snědého tmavovlasého klučiny z vedlejší třídy. “Né. Já jsem Rom.” “Aha. A jak se pozná Cikán od Roma?” Nemá smysl klást záludné otázky dětem, když i dospělí si dávají pozor na jazyk. Protože pak mají problém vybruslit z věty: “Já proti Romům nic nemám, ale ti Cikáni mě štvou.” Jeden byl Olach a druhý Rumungráš. Oba Romové (tedy Cikáni), a přesto si sociálně tak vzdálení.
“Dělám tady na ZVŠ už 28 let a vidím, že posun u Rumungrášů znatelný je,” komentuje to paní ředitelka s tím, že tady je možná skrytá určitá naděje. Avšak propast mezi nimi a Olachy se pomalu, ale jistě prohlubuje. Protože Olach se nenechá “přetřít na bílo”. On to totiž nemá za potřebí. Aspoň ti pečečtí, kteří ve škole říkají: “Pane, když jste šikovný, tak si na cestách (rozuměj při čekání na azyl) našetříte milion.”
ROMSKÁ STŘEDNÍ ŠKOLA SOCIÁLNÍ, s. r. o.
Co by se tak asi stalo, kdyby nějaká škola byla “pouze pro bílé”. Jen si to představte. Třeba střední průmyslová “gádžovská” škola strojnická. To by byl povyk! Stačilo by, kdyby se tak jen jmenovala. I kdyby se do ní mohl přihlásit kdokoliv jako do té romské. Ale tu romskou si nikdo za pozitivně rasistickou označit netroufne. Byl by totiž rasista. To jen na okraj. Rozhodně je ale kolínská “romská střední” náznakem východiska z celého problému.
“Romové nemají svoji třídu inteligence,” říká Mgr. Daniela Cincibusová, zdejší zástupkyně, mluvčí a pedagog v jedné osobě. “Ti naši, kteří vyjdou, už povedou svoje děti ke vzdělání. A o to jde.” Krásně logické a jednoduché. Zdá se, že v tak složitém problému je jedno z možných východisek naučit Romy následujícím postulátům. Motivovat ke vzdělání, naučit je chápat souvislosti. Což neznamená “přetřít je na bílo”, alespoň ne úplně. “Představte si, že tu máme děti, které to svoje romipen – romství už mají potlačené. Třeba neumějí romsky. My je učíme získávat znovu hrdost. Každý ročník má 2 hodiny romštiny týdně, ve všech mimo čtvrtý ročník se vyučuje romistika… Jsou tu děti z celé republiky, z Hlučína, Bruntálska, proto musíme mít ubytovací kapacitu.”
V povídce Jak jsem chodila do školy Tery Fabiánové se praví – Phenďa mange miri daj: “Mušines andre škola te phirel, bo tre dades zaphandena.” (Maminka řekla: “Musíš chodit do školy, nebo nám zavřou tátu.”)
“Kdo je Rom? Když je škola romská, jak se pozná Rom?” zajímalo mě. “To se pozná podle barvy pleti,” zněla odpověď paní magistry. A je to. Zvláštní odpověď, vzhledem k počtu Romů na našem území. Těch by podle European Roma Rights Centre mělo být něco mezi 250-300 tisíci. Většina Romů se totiž k romské národnosti oficiálně nehlásí. Ona zdejší necelá devadesátka studentů patří mezi ty, kteří měli štěstí, protože získali studijní stipendium či jinou finanční podporu. Bez peněz studovat nelze a na studium je ochotna přispět mimo jiné Sorosova nadace. Olaši, kteří naopak na studium bez problémů mají, o něj, jak se zdá, zájem nemají. “Měli jsme tady jednoho, ale po několika měsících odešel. Ale nevylučuji, že taky možná ještě u nás nějací jsou.”
Škola sama o sobě je pěkná. Uklizená, se vzdělávacími plakáty po zdech. Ale jídelna mi vzala dech. Velká zrcadla odrážela dřevěný nábytek a koutek, kde se rýsoval pultík studentského baru. Žádné umakartové ubrusy, ale s opravdovým vkusem zařízené kulturní prostředí. Většina škol může takové stravovací prostory tiše závidět.
OTEC LAKATOŠ
Základním pravidem, kterým mě vybavili gádžové, tedy mí “soukmenovci”, bylo “žádnému z Romů nevěř”. Lžou. A tato věta se mi vybavovala během celé doby, po kterou jsem hledal odpověď na otázku, jak moc touží Romové po vzdělání. Pan Ladislav Lakatoš mě přijal ve své bílé a krásně prostorné vile. Odvolal vlčáka Roxyho, kterému bych evidentně přišel k chuti. Před domem parkovala dvě BMW a dům byl zařízený s nevtíravým vkusem, jejž si mohou dovolit ti, kteří na něj mají. Chtěl jsem vědět, jak se na olašskou budoucnost a vzdělání dívá on, člověk se základní školou, který o sobě hrdě tvrdí, že si majetek nakradl za komunistů. Člověk, jehož osm dětí má osobní zkušenost se zdejší zvláštní školou, tvrdí, že vzdělání je základ. “Mám zkušenosti s tím, že člověk, který v životě nechodil do školy nebo který ani neví, v který ulici je škola, umí spočítat do toho milionu a ani se nesplete. Jestli si vezměte, desetiletý dítě, nebo dvacetiletý, nebo padesátiletý člověk, tak ten si do milionu klidně spočítá,” dá k dobru hned ze začátku. Sám o sobě tvrdí, že nemohl chodit do školy, protože táta vydělal málo peněz. Na argument, že škola byla zadarmo, a tak je tomu i dneska, jsem se dozvěděl, že: “Dneska je zadarmo, zatím ještě. I když se mi nelíbí, to co například udělali študákům, vlastně voni udělali tu revoluci a jim dávají, aby platili za knížky a tak dále, což se mi nelíbí.” Že to nemá logiku? Nevadí. Pan Lakatoš by byl vynikajícím tiskovým mluvčím. Dokáže mluvit dlouho, neříct nic, vykroutit se z každé otázky, byť několikrát po sobě položené, a sám sobě odporovat. Vzdělání je základ! Ale Naďa, jedna z dcer, se nedostavila na opravné zkoušky, protože “se vdala za bohatého našeho Roma do zahraničí. To je celé. Prostě už to nepotřebuje”. Prostě i přes proklamovanou frázi, že vzdělání je základ, není potřeba ani dodělat zvláštní školu.
Když se řeč stočila na zdejší zvláštní školu, tak jsem se dozvěděl, že: “Je to speciální komando, co z nich dělaj. Teda nehledě k tomu, že si velice vážím práce paní ředitelky a těch učitelek.” A chvíli nato, nepředpokládám, že by mi chtěl vyhrožovat, jenom se chlubil, vytáhl z mobilu kontakty na hradeckou, pečeckou a kolínskou policii s tím, že mu nedělá problém nechat někoho zavřít. Konec konců, chytrost mu přece jen nechybí. “Já mám školu života. Jako pan Klaus.” Ano, ano. Jsou argumenty, proti kterým se nepostavíte. Navíc patří mezi romskou šlechtu. Práce je pro gádži a Rumungráše. Jasně, že není Cikán jako Cikán. To vám potvrdí každý Rom. Někde jsem zaslechl kus pohádky, který by mohli mít Olaši v erbu: “Po prašné cestě se lopotil starý Cikán, leže na voze.”
VZDĚLÁNÍ JE ZÁKLAD!
Romové nemají vlastní výraz pro slova škola, učitel či profesor. Jejich způsob vzdělávání byl jiný – pohádky a moudrosti starších. Škola života. V minulosti to odpovídalo historickému vývoji, dnes stojí Romové na křižovatce.
Vědí to všichni. Ti, co chtějí postupovat ve společnosti tou pracnější, leč poctivější cestou, kterou většina majoritní společnosti uznává. Cestou poznání, uznání, pokroku. Ovšem pan Lakatoš mě přesvědčil, byť tvrdil opak, že jsou jedinci, kteří jej opravdu nepotřebují. Nemusejí pracovat. Mají na to, aby si ty vzdělané zaplatili. “Klidně bysme mohli dělat v Bruneji sultána. Mít takový ty chytrý, který by nám nosili papíry a my bysme je jenom podepisovali.” V povídce Jak jsem chodila do školy Tery Fabiánové se praví – Phenďa mange miri daj: “Mušines andre škola te phirel, bo tre dades zaphandena.” (Maminka řekla: “Musíš chodit do školy, nebo nám zavřou tátu.”)
Romové nemají vlastní výraz pro slova škola, učitel či profesor. Jejich způsob vzdělání byl jiný. Pohádky a moudra starších. Škola života. Ne horší či lepší. Prostě jiný. V minulosti odpovídal historickému vývoji. Dnes studovat znamená přijmout životní styl gádžů. “Romové tvrdí, že nemají stejnou startovací čáru. Není to pravda. Mají, ale nevyužívají ji. Nechodí do školy, přestože škola tady je,” padlo ve škole z úst paní učitelky Bičákové. Asi ví, o čem mluví. Je, na rozdíl od jiných, v té škole denně.
“Závažnost problémů souvisejících s romskou komunitou je způsobena především tím, že značná část romské menšiny v České republice patří do skupiny na nejnižší sociální úrovní s vysokou nezaměstnaností, nízkou úrovni vzdělání a vzhledem k celkovému počtu obyvatel má neúměrně velký podíl na trestné činnosti… Jejich životní a vzdělanostní úroveň je vesměs hluboce podprůměrná,” praví se v materiálu Úřadu vlády. Přípravné třídy, které mohou být startem k úspěšnému začlenění do normální výuky, mají jeden těžko překonatelný handicap. Musí být navštěvovány. Jinak jsou zbytečné! A zájem ze strany Romů je minimální. Co je to 31 přípravných ročníků ve školním roce 1996/97?
PENÍZE Z NE-STÁTU
Program Nadace pro rozvoj občanské společnosti Dživas Jekhetane byl vyhlášen v roce 1999. NROS je nestátní organizací a už mnohokrát dokázala, že umí podpořit smysluplné věci, které stát hrubě opomíjí. Proč tedy nedat hrst milionů na začlenění Romů do majoritní společnosti? Proč nepodpořit jejich svébytnou kulturu? Miliony jdou tam, kde mohou být užitečné. Ivan Fiala z NROS to konkretizuje: “Celkem bylo projektů asi 132, romské organizace žádaly přímo, protože šlo mnohdy o volnočasovou a vzdělávací aktivitu, prezentace kultury a podobně. Priority byly vzdělání, výchova, právní a občanská pomoc, poradenství a kultura, podpora multikulturního rozvoje.” Hip hip hurá!
Je nesmírně záslužné snažit se vzdělávat, kulturně podporovat a udržet v gádžovském sociálním standardu aspoň nějakou část romské komunity. Nadace jim pomáhala vyplnit složitý grantový formulář. To samo o sobě chce obrovskou kancelářskou zkušenost, neb jde o rozdělování peněz Evropské unie, což je vysoká škola byrokracie. Na tom už pohořela nejedna gádžovská nevládní organizace. Částka téměř dvanácti a půl milionu, která šla na romské projekty v roce 2000, příjemně překvapila. Z rozpočtu PHARE byla vyčleněna částka 1 milion eur na pokračování programu Dživas Jekhetane. Jedním ze členů poradního sboru, který pomáhá s orientací v jednotlivých projektech, je i Ondřej Giňa, jenž proslul svými výroky o ghettu a rasistickém útlaku v dobách “slavné” výstavby a bourání plotu v Matiční ulici v Ústí nad Labem.
POSTŘEHY Z PRACÁKU
“Když půjdu pracovat, Cikáni mě nebudou brát.” To je jeden z argumentů, který mimo jiné způsobuje jejich sociální izolaci a za sebou jako černou smuteční vlečku táhne mizernou pracovní morálku. “Prostě chybí pozitivní vzory. Představte si, že máte práci a máte ráno vstávat, zatímco dalších 8 příbuzných leží a berou na podpoře stejně. To je dost demotivující, nemyslíte?” říká vedoucí odboru zprostředkování Mgr. Ladislava Burešová z kolínského úřadu práce.
Romské děti, které se chtějí dostat do “normální” školy, mohou navštěvovat tzv. přípravné třídy. Zájem ze strany Romů je však minimální. Studovat by totiž znamenalo přijmout životní styl gádžů.
Jsou romské firmy, které jsou plně funkční, dokonce platící daně. A nejen na stavební či výkopové práce. Má to však své ale. “Romové sami se sebou mají špatné zkušenosti. Ti, kteří vlastní třeba stavební firmy, nechtějí zaměstnávat Romy, protože jejich pracovní morálka je tak špatná, že se jim to prostě nevyplatí.” Na to jsem narazil všude. A začíná to už ve škole. Když nechtějí, tak prostě nepřijdou. “Evidence na úřadu práce je pro ně podmínkou získání sociálních dávek, takže si nás, tedy svoji evidenci, hýčkají,” doplňuje pan Keřka. A ředitelský závěr je krásně kuriózní. Ing. Josef Blecha rovnou říká, že bojuje s tím, kdo je vlastně Rom. “Vždyť jsou to občané České republiky. Mají stejná práva a my je nesmíme evidovat podle rasy.” To ale nic nemění na tom, že ministerské dotazníky se na počty nezaměstnaných Romů ptají. Takže jak se pozná Rom? Je to ten, kdo se přihlásí k romské národnosti? Ten, kdo má určité kulturní zvyklosti, či ten, kdo odpovídá antropologické typologii. Paní Cincibusová z romské střední školy ví, že Rom “se pozná podle barvy kůže”. Jak se tedy pozná Ital či Ind?
V jedné větě to přenádherně shrnul Petr Holec v jednom českém týdeníku: “Romové nejsou stejní jako my, protože kdyby byli, neexistoval by rasismus.”
JE TU POTŘEBA BĚLOBY?
Daly by se najít pozitivní příklady. Romové mají svoje básníky, umělce, hudebníky i vynikající řemeslníky. Mají svoji kulturu, básně a velmi složitou, byť smutnou historii. Protože historie už nám neumožňuje vrátit kola od maringotek, která uřezali komunisté v počátcích procesu asimilace Romů do společnosti. Oni skutečně nemají jediný důvod být nám, gádžům, za cokoli vděčni. Jejich budoucnost na území našeho státu musí nevyhnutelně mít návaznost s většinovou společností. První, co můžeme udělat, je “jen” dodržovat pravidla. Všichni! Trestat zločiny bez ohledu na barvu kůže. Trestat hanobení rasy bez ohledu na to, že potrestat zaslouží “členové družstva bílých”. Nenechat zneužívat náš sociální systém, na který přispívá zejména majoritní společnost. Kradeš? Potrestat! Hajluješ a nadáváš spoluobčanům pro jinou barvu kůže? Potrestat! Prostě a jednoduše – být spravedlivý! Dokázat neplatit tomu, kdo nepracuje a nechce pracovat, opět bez ohledu na pleťový odstín. Začlenění Romů do naší společné budoucnosti není žádná kulturní revoluce, jak ji představil Mao Ce-tung v Číně, nepotírá brutálně náboženství a vzdělanost, jako Číňané v případě Tibetu, a ani nešíří agresivní ideologii, jako se o to pokusila severní Korea vojenskou silou v roce 1950 oproti svému jižnímu sousedovi. Etnické konflikty jsou a budou. Někdy ve skrytější formě i u nás, jako v případě neshod a rvaček mezi asijskými stánkaři z různých oblastí Vietnamu (policie v Hřensku má spoustu historek), jindy s milionem mrtvých, jako v případě bojů Tutsiové kontra Hutuové ve Rwandě. Zatím u nás vzniklo Muzeum romské kultury v Brně a cikánské písničky znějí nejen na folkových festivalech. Při vzájemné spolupráci je šance uchovat to pestré a užitečné, co nám Romové mohou předat, a zároveň neustoupit z norem, které jsou na našem území platné. Netvrdím, že rasismus u nás není. Ale nemá cenu schovávat hlavu do písku. Už proto, že když je hlava v písku, je vystrčen opačný konec. A z toho nikdy nic chytrého nevyšlo.
Život přežívá i “pohřben” v Suchých údolích Antarktidy – v nejnehostinnějším prostředí na Zemi. Údolí jsou extrémně suchá a chladná s průměrnou teplotou od -30 do -35 stupňů Celsia, ale přesto zde stále zůstává troška vody díky vysoké salinitě. Mezinárodní tým vědců odhalil v půdních vzorcích odebraných z hloubek od 3 do 8 centimetrů pod povrchem prospívající kolonie hub, konkrétně dvou odolných druhů: Beauveria bassiana a půdní houbu Penicillium. Jak se oba druhy dostaly do odlehlých oblastí, zůstává tajemstvím, ale mohou zde být již stovky nebo tisíce let. Vědci ke svému objevu podotýkají, že životní podmínky v této části Antarktidy připomínají podmínky na Marsu. Z toho vyplývá, že takové houby by přežily i tam.
Velká provizorní tribuna na břehu řeky Tonle Sap dosud zela prázdnotou, davy lidí se však již chystaly k velkým oslavám. Stovky tisíc jich přijely z provinčních měst a vesnic, aby na vlastní oči spatřili ohňostroje a 400 tradičních lodí. Král Sihanuk oslavuje 79. narozeniny, které se spojily s buddhistickým “Vodním festivalem”.
KLUB ZAHRANIČNÍCH KORESPONDENTŮ
Seděl jsem na horní terase FCC (Klub zahraničních korespondentů), posrkávaje studené australské bílé. V kapse pozvánku na královskou tribunu, před sebou knihu velkého vojenského fotografa Tima Page “Vykolejen v zahradě vítězství strejdy Ho”, ve které Page mimo jiné popisuje dlouhá léta, jež strávil hledáním hrobu svých přátel, novinářů, kteří byli zavražděni Rudými Khmery.
FCC, v minulosti místo, kde jsme si “lízali rány” po nebezpečné práci v kambodžských provinciích, se nyní stalo další turistickou atrakcí, místem, které každý cestovatel prostě musí navštívit. Dosud vyzdoben černobílými fotografiemi z celé Indočíny, nabízí teď FCC mohutné a drahé novozélandské steaky, francouzská a australská vína, dokonce i dvacetidolarová trička s bílým psacím strojem na černém pozadí.
Dole před vchodem jako před lety žebrají mrzáci bez tváří a na provizorních protézách – oběti dlouhých válek, které po desetiletí otřásaly Indočínou. V prvním patře malý a skvěle zásobený obchod s knížkami nabízí kvalitní rozbory současných politických vůdců z celé oblasti, včetně kontroverzní knihy o samotném králi – “Sihanuk, král světla, král tmy”.
VODNÍ FESTIVAL
Z balkonu FCC je vidět jako na dlani řeka, po které plují obchodní lodě a vyzdobené khmerské kánoe.
Údajně se vodní festival slaví už od dob krále Džajavarmana, který proslul mohutnou bojovou flotilou.
Vodní festival je největší tradiční slavností v Kambodži. Oslavy se konají každý rok, tři dny za sebou; 14. a 15. den úplňku a první den “černého měsíce” (říjen-listopad).
Podle místních legend sám Buddha vysvětlil tento festival jako díkuvzdání Preah Kung Kea (vodě) a Preah Thoranee (zemi).
Údajně se Vodní festival slaví již od dob, kdy khmerské Angkorské říši vládl král Džajavarman VII. (12. století), který se proslavil mohutnou bojovou flotilou.
Nejkrásnější pohled na řeku je z paluby či ze střechy malého prámu, který spojuje oba břehy mohutné řeky Tonle Sap, jež se před hotelem Cambodiana spojuje s věčným Mekongem.
U promenády Chragy Chaneva kotví velké staré dřevěné bárky, z nichž je krásný pohled na vyzdobený královský palác na druhé straně řeky. Posádky tradičních člunů (jde v podstatě o dlouhé kánoe angkorského stylu) tu trénují a odpočívají před očima zvědavého publika a obdivovatelů.
Kambodžané sledují dění na řece Tonle Sap ze svých plovoucích domovů. Takové bydlení je dosti rozšířené nejen v Kambodži, ale v celém jihoasijském regionu.
Posádky přijely ze všech koutů Kambodže. Během těchto slavnostních dnů předvedou krásu svých různobarevných krojů, rychlost lodí a eleganci pohybu při pádlování. Budou též mezi sebou soutěžit.
Zaměstnanci nevládních organizací zatím pilně rozdávají posádkám lodí 10 tisíc prezervativů. Přesvědčují muže, aby se po večerech raději zúčastnili kulturních akcí a vyhnuli se nevěstincům ve městě, které mají jedno z nejvyšších procent lidí nakažených virem HIV v celé jihovýchodní Asii.
Na obou stranách řeky, jejíž tok je v době deštů obrácen (teče směrem od moře k Velkému jezeru), se vaří místní speciality přímo na ulici. Lidé žijí a spí na nábřeží – všechny hotely a penziony jsou obsazeny. Přímo na promenádě předvádějí komedianti a hraje se divadlo. Na nábřeží je slyšet melodie, jež plyne z tradičních khmerských hudebních nástrojů. Mnozí lidé zpívají.
V celém městě se vybírají peníze – dary na údržbu chrámu a pagod. Osoby, které dary nesou, pak tvoří malé průvody, v jejichž čele vyhrávají kapely.
Před mohutným a krásným královským palácem vlají prapory všech barev a zemí světa a na zdech každé vládní budovy visí obrovské fotografie krále Sihanuka a jeho manželky – královny. Jsou to většinou fotografie z padesátých let, některé dosud černobílé.
MANŽELÉ MACBETHOVI
Tribuny se pomalu plní lidmi. Nejprve přicházejí hosté z nižší sociální vrstvy, pak se objevují vojáci a málo známá vládní garnitura. Kolem třetí hodiny odpoledne přicházejí členové parlamentu a generálové s rodinami. Všichni v bílém, těžká vyznamenání na prsou.
Ministerský předseda Hun Sen a jeho paní – pár, který zemi fakticky vládne.
Přestože je královský palác pouhých tři sta metrů od tribuny, nikdo přesně neví, kdy se monarcha objeví. V Phnompenhu je horko a dusno, kolem 35 stupňů. Král se od rána necítí dobře.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne se konečně v královské lóži objevují členové korejské ochranky s detektory v ruce. Pokud jde o bezpečnost, Jeho Veličenstvo Sihanuk dosud nevěří svým vlastním lidem.
“Přeložím ti, co je vyryto zlatem na každé lodi,” šeptá mi do ucha můj starý kamarád, který tu pracuje pro agenturu Reuters. “Hun Sen – ten nejúspěšnější, nebo Hun Sen, ten největší.” Hun Sen je ministerský předseda, který se svojí paní zemi doopravdy vládne. Je tu v Kambodži jakousi šedou eminencí, mužem, který se vypracoval z aparátčíka Rudých Khmerů na pozici demokraticky zvoleného státníka.
“Hun Sen má rád lodě,” pokračuje můj přítel. “Má však strach z vody, takže se řece vyhýbá. Většina lodí, které vidíš, byla postavena z jeho peněz – jedinou podmínkou je, že se musí na jejich boky vyrýt chvalozpěvy na jeho osobu. Hun Sen se nikdy Vodního festivalu nezúčastnil. To, že sem letos přijde, je důkazem toho, že má král na kahánku a Hun Sen se chce zase ukázat lidu jako de facto vládce.”
A opravdu. Dav byrokratů, státníků a vojáků se najednou pohnul. Všichni se uklánějí. Tisíce úsměvů. K velkým křeslům kráčí Hun Sen a jeho dosud krásná paní, které se tu za zády říká lady Macbeth.
Pár je vskutku impozantní. Stojím od nich jen několik metrů a Hun Senova manželka mě poznala (natáčel jsem s ní před dvěma lety rozhovor v královském paláci, během návštěvy japonského ministerského předsedy Obučiho). Usmívá se na mě a já, i přes velké výhrady, které mám k její minulosti, na chvíli odkládám fotoaparát a ukláním se jí.
“Ten nejúspěšnější” usedá s ledovým klidem do svého červeného křesla. Pozoruje řeku a lodě, z nichž teď posádky hlasitě vykřikují své zdravice.
Podobizny krále Sihanuka zdobí v den jeho narozenin všechny významné budovy Phnompenhu, samozřejmě včetně královského paláce.
ŽIVOT STARÉHO KRÁLE
Pak přichází král a královna.
Hudebník, filmový režisér a básník, král Sihanuk je milován svým lidem. Zatímco všichni stojí se skloněnou hlavou, monarcha se skromně usmívá, dlaně sepjaté. Pak se hluboce uklání na všechny strany. Jemný to muž, jenž po dlouhá desetiletí stál v čele této rozpolcené a týrané země.
Snad žádný státník neučinil tolik politických kotrmelců jako Jeho Veličenstvo Sihanuk (s výjimkou několika východoevropských politiků).
Byl korunován již v roce 1941, když mu bylo pouhých 18 let. V roce 1953 vedl svůj národ v boji proti francouzské kolonizaci; o dva roky později se vzdal trůnu, aby se stal hlavou levicové, ale neutrální vlády, jež přežila až do převratu, který byl sponzorován Spojenými státy. K moci se tehdy dostal zkorumpovaný generál Lon Nol (více v připravovaném článku “Zapomenuté války”).
Sihanuk se spojil s tehdy malou bojůvkou, která si říkala Rudí Khmerové a jež proti Lon Nolově diktatuře bojovala. Rudí Khmerové se však během několika let zradikalizovali a v roce 1975 se chopili moci. Král Sihanuk se stal jejich zajatcem ve svém vlastním královském paláci. Během otřesné diktatury (Kambodža za vlády Rudých Khmerů ztratila téměř 2 miliony lidí) zahynulo i několik členů královské rodiny.
V roce 1979 vietnamská armáda osvobodila Phnompenh a zvůle Rudých Khmerů skončila.
Král Sihanuk se však postavil i do boje proti Vietnamcům. Po volbách v roce 1973 byl opět korunován.
Jeho veličenstvo král Sihanuk je svým lidem milován. A všichni se bojí chvíle, kdy starý monarcha navždy odejde.
Král přiznal mnohé chyby, jichž se v minulosti dopustil. Národ ho dosud miluje především proto, že od okamžiku, kdy byl poprvé korunován, vždy bojoval za nezávislost Kambodže, proti jakékoliv okupaci, jež přišla z ciziny. V rozvířeném moři politických vášní byl vždy symbolem alespoň relativní stability a rovnováhy.
Monarcha však trpí mnohými chorobami, včetně cukrovky a rakoviny, a je nejisté, kdo se po jeho smrti chopí moci. Trůn se v této zemi nedědí. O novém králi v souladu s ústavou rozhodne devítičlenná královská komise.
Mnozí občané Kambodže se obávají toho, že po monarchově smrti se neomezené moci chopí “ten nejúspěšnější” – předseda vlády Hun Sen a jeho paní.
“Asi vás překvapuje, proč se slavností zúčastnilo tolik lidí. Mnozí se s králem přišli rozloučit,” vysvětluje otevřeně policista, který střeží tribunu. “Lid si neumí představit život bez Sihanuka. Vládl naší zemi téměř šedesát let a máme strach z toho, co se s námi stane, až tu nebude.”
Mnozí Kambodžané měli slzy v očích, když král zapálil ohně na nábřeží hlavního města.
Monarchovy narozeniny byly oslaveny a Vodní festival oficiálně zahájen. Ohňostroj rozzářil oblohu nad Phnompenhem a stovky tisíc lidí se do ranních hodin toulaly ulicemi, poslouchajíce hudbu.
Většina z nich však mluvila o nejistotě z budoucnosti a o těžké minulosti této staré khmerské země. Ze všech nároží a budov se na lidi z plakátů usmíval jejich král, který teď po únavném večeru odpočíval ve zlatem zdobeném paláci. Starý král, který s tímto národem sdílel ty nejtěžší chvíle.
