Moudrý na horu neleze. Moudrý tu horu obleze… S touhle hláškou na rtech zahajoval Voloďa ráno výstup na sopku Ključevskaja, nejvyšší vulkán Eurasie. Ještě před hodinou bych byl ochoten s ním souhlasit – strmé suťové svahy pod nohama a silný mrazivý vichr byly dobrým argumentem. Ostrý vulkanický popel se nepříjemně hlásil ke slovu v pohorkách, blízké okolí víc než cokoli jiného připomínalo čerstvě nasypané ostravské haldy. Teď jsou ale tři hodiny odpoledne, i ti poslední se už doplazili na vrchol. Z nedohledné hlubiny obrovského kráteru se valí mraky štiplavého kouře, který pod mocným náporem východního větru vytváří dlouhou vlečku. Počasí je jako za odměnu – přestaly několikadenní vytrvalé deště a v nádherném slunečném odpoledni je možno přehlédnout obrovský kus téhle pusté a divoké země. Z horských pásem vystupují strmé vrchy nápadně kuželovitých tvarů, některé jsou ozdobeny praporkem našedlého kouře. Žádná z okolních hor naše stanoviště nepřevyšuje – velikáni Skalistých hor jsou vzdáleni přes tři tisíce kilometrů na východ, předvoj Himálaje na opačné straně je ještě o polovinu dál. S pomocí GPS upřesňujeme rozporuplné údaje několika map – vrchol nedosahuje 4688 metrů, jak uvádí ruská topografická mapa, ani 4750, které avizuje atlas světa z pražské Kartografie. Z družicových signálů zjišťujeme, že nezbedná sopka zase o kousek povyrostla a přiblížila se na dosah střeše Evropy výškou 4800 metrů nad mořem. Podařilo se nám vystoupit na nejvyšší vulkán Kamčatky i Eurasie – sopku Ključevskaja.
POLOOSTROV KAMČATKA První svědectví o Kamčatce se datují od roku 1650, kdy po ní putovali carští kozáci za účelem vybírání daní (tzv. jasaku) od domorodých obyvatel. Až roku 1725 se car Petr I. konečně rozhodl pro první organizovanou průzkumnou cestu na Kamčatku. Najal pro to zkušeného dánského mořeplavce Vituse Beringa, který měl v rámci takzvané “První kamčatské expedice” za úkol zjistit, zda Asie je od Ameriky oddělena průlivem, či nikoliv. Výprava se vrátila roku 1728 s tím, že průliv existuje. Pro značnou mlhu ale nebylo možno zjistit, jak je široký. Cesta však vzbudila zájem Akademie v Petrohradu a roku 1730 byla vypravena “Druhá kamčatská expedice”. Výpravu vedl Bering a Čirikov. Členy byli tentokrát i vědci, z nichž nejvíce proslul Krašeninnikov. Úkolem této expedice bylo dosáhnout břehů Ameriky a Japonska, zakreslit do map severní a severovýchodní pobřeží Asie a samozřejmě provést průzkum území, obyvatel, flóry a fauny Kamčatky. Dne 17. října 1740 vpluly do Avačinského zálivu dvě lodě pod vedením Beringa a Čirikova a zakotvily zde. Toto datum se od té doby slaví jako den narození osady a pozdějšího města jménem Petropavlovsk-Kamčatskij. Petropavlovsk proto, že ony lodě nesly jména apoštolů sv. Petra a sv. Pavla. Osada záhy získala vojenský význam, který si podržela až do dnešní doby. Za Sovětského svazu byla oblast na východní hranici s nepřátelským Západem neprodyšně uzavřena, cestování bylo pro místní obyvatele krajně obtížné, pro cizince naprosto nemožné. Strategický přístav jaderných ponorek v Avačinském zálivu na tichomořském pobřeží je sice nepřístupný i dnes, to ovšem nikterak nebrání dopravním letadlům, aby nad ním před přistáním zakroužila. Stále zde přežívají mnohé relikvie bolševického impéria, z nichž nejviditelnější je nutnost mít bumážku na cokoli, počínaje možností vstupu do země (ruské vízum je podmínkou nutnou, nikoli však postačující). Mnohé dveře se však i bez razítka překvapivě rychle otevírají při povytažení vhodné bankovky z peněženky. Pohyb po Kamčatce není volný; teoreticky je třeba využít služeb některé zdejší cestovní kanceláře, nebo mít alespoň místního “strejčka”, prakticky však lze s využitím šustivých argumentů většinu potíží obejít. Stále ještě jsou zde uzavřené oblasti, do nichž je (nejen) cizincům vstup zakázán. Některé jsou na vstupních komunikacích střeženy ozbrojenými hlídkami, do jiných se dá bez problémů dostat autobusem. Cestování na poloostrově je velmi ztíženo nedostatkem komunikací. Z Petropavlovska se lze po zemi dostat na sever až do Usť-Kamčatska (asi 800 km), na západ do Okťabrského (200 km) a na jih do oblasti vulkánu Mutnovskij (100 km). Je sice možno využít vojenských vězděchodů (pásových terénních vozidel), to je však velmi drahé a pomalé. Doprava vrtulníkem je tak drahá, že prakticky nepřichází v úvahu, lodní doprava při pobřeží je velmi řídká a také není nijak levná. Při pěších túrách je třeba počítat s častými zvraty počasí, vybavit se dostatkem jídla (vody je naopak dost), prostředky proti hmyzu a zejména “něčím” proti medvědům, kterých je zde asi tolik jako původních obyvatel.
V osadě Esso uprostřed kamčatských hor se skrývá zajímavé vnadidlo pro turisty – skanzen dřevěných staveb a jurt upomínající na původní ruské osadníky a domorodé obyvatele (Itelmeny, Korjaky a Eveny).
PETROPAVLOVSK-KAMČATSKIJ V LEDOVÉM SEVŘENÍ Z letadla nebo z lodě vypadá Město (v řeči zdejších obyvatel je vždycky zřetelně slyšet velké “M”) nádherně. Bílá zástavba je v terasách rozprostřena nad členitým mořským zálivem, lesnatý obzor uzavírají dvě rozložité sopky ozdobené sněhovými čepicemi. Při pohledu zblízka se příznivý první dojem utápí ve zklamání. “Bydlím v prominentní čtvrti, tady kolem žijí jen lidé střední třídy,” upozorňuje se zjevnou pýchou v hlase náš “styčný důstojník” Voloďa, když zastavuje před nevzhledným šedivým panelákem. Socialisticky strohá betonová architektura se zdá být ještě šedivější, než jak ji známe z domova. Na vině je materiál, ze kterého jsou panely vyrobeny – totiž černý lávový písek. Spáry mezi panely jsou s lempláckou nepravidelností zamatlány jakýmsi černým tmelem, od oken se k protilehlým slepým zdem táhnou na kladkách natažená ocelová lanka, na kterých ve větru povlává sušící se prádlo. Mezi domy se zelenají řady nízkých listnatých stromů pro nás zcela neznámého druhu. Velký kontrast lze vysledovat v označení provozoven. Státní pošta je cudně skryta v paneláku za ocelovými dveřmi, na nichž rez ponechala už jen drobné zbytky zeleného nátěru. Naproti tomu soukromé prodejny potravin jsou pěkně omítnuty a honosí se pestrými vývěsními štíty, které jsou většinou přizdobeny nápisem kruglosutočno – tedy “otevřeno 24 hodin denně”. Dopravní ruch se soustřeďuje na několika hlavních ulicích, mimo ně je město tiché. Jezdí se vpravo, ale naprostá většina aut má pravostranné řízení. Vysvětlení je nasnadě – dovoz aut z evropské části Ruska vlakem přes Sibiř a pak lodí z Vladivostoku je nekřesťansky drahý, takže se zde prodávají především ojetiny z Japonska a Koreje. Hromadnou dopravu ve městě zajišťují autobusy nebo maršrutnoje taxi, což je hromadný taxík pro dvanáct lidí, který jezdí po pevně určené trase. Jízdné je v něm sice dvakrát dražší, ale svezení je rychlejší. “Bytový problém u nás neznáme,” vysvětluje Voloďa. “Například my jsme ke svému bytu přikoupili ještě jeden, takže teď máme čtyřpokojový byt se dvěma záchody a koupelnami.” Údivem mi poklesla čelist – tohle se přece vůbec neshoduje s tím, co jsme vždycky o Rusku slyšeli. Voloďa chvíli otálí, pak ale přece jen přizná barvu: “Před deseti lety žilo na Kamčatce něco málo přes půl milionu lidí. V průběhu devadesátých let jich odsud odešlo více než sto tisíc. Kdo neměl důvod zůstávat a měl kam jít, odešel…” V klesající tónině konce věty zaznívá smutná obava, že by mohlo být hůře. Město se zdá být těsně nad hranicí jakž takž přežívání. Ještě může fungovat divadlo, kino, knihovna, ještě se vyplatí udržovat nemocnici, síť restaurací, prodejny průmyslového zboží, mezinárodní letiště. Kde je ale ta hranice, za kterou začne omezování vyšší občanské vybavenosti, což spustí další lavinu stěhování – kde je začátek zpětné vazby, která dosud prosperující město zdevalvuje na vojenskou osadu ztracenou na konci světa v ledovém sevření Dálného východu? První známky nastávající agonie jsou jasně zřetelné – neobydlené domy, chátrající autobusy, zoufale neudržované fasády kdysi honosných budov úřadů, rezivějící lodě. Poničená budova hlavního přístavu – morvakzal – je jen smutnou vzpomínkou na minulost, kdy sem připlouvaly pravidelně jedna až dvě dálkové osobní lodě denně. Poslední z nich opustila zdejší betonové nábřeží před více než čtyřmi lety… Snad ale přece jen nebude tak zle. Po ulicích chodí pěkně oblečení lidé, mezi nimiž převažují mladí. Krásné dívky korzují po nábřeží, na školních hřištích řádí spousty dětí. Kamčatčané jsou hrdí na svoji drsnou zemi, na své tunely vykopané ve sněhu, na svou izolaci. Ti, kteří zůstali, už nejspíš neodejdou. Možná proto, že nemají kam, ale hlavně proto, že Kamčatku mají rádi a jsou tady doma.
Korjakský a Avačinský vulkán představují trvalou hrozbu pro obyvatele Petropavlovska-Kamčatského, současně ale městu propůjčují nenapodobitelnou kulisu a zkrášlují pohled na zástavbu tvořenou bloky paneláků z šedého betonu.
TUMÁN NAD TUNDROU Kozyrevsk je malá díra kilometr stranou od hlavní silnice daleko na severu. Je tu krámek a hospoda s tančírnou, před ní stojí zaparkovaná korejská “šunka”. Na předních sedadlech předvádějí dva mladíci v černých brýlích posez odkoukaný od supermanů z amerických filmů, vedle auta se kroutí dvě hezky oblečené místní krásky. V prvním patře nízkého dřevěného domku budíme statného borce s parádním pivním břichem – prý pilota oné helikoptéry, kterou poletíme zanedlouho do hor. Chvíli si protírá oči, pak s omluvným úsměvem natahuje kalhoty přes špinavé spodky. “Vrtulník?! – Ne, tady není. Odletěl před dvěma dny s druhým pilotem do kaldery Uzon. Ona tam totiž došla ze Županova Jelcinova dcera a teď je jí stroj k dispozici.” “Můžete nám říci, kdy přiletí zpět?” Chlapík startuje mobil, pak vysílačku. Z rychlého hovoru jsem pochytil dost na to, abych pochopil, že nad kalderou je tumán, a tedy počasí nevhodné pro let. Tumán je tady souhrnné označení pro všechno, co vypadá jako mlha – pro mraky, páru, nízkou oblačnost. Je to zlověstné slovo, které obsahuje bloudění, strach z prázdnoty, kulatý prostor a konec času. Je to bušení srdce v bílém tichu, je to tíseň před nástupem noci, je to znamení zmaru. Tumán znamená velké červené stůj pro každého, kdo se pohybuje v neznámých horách. Tumán je bílá tma. Situace je jasná. Máme jedinou možnost – zatnout zuby a pokusit se o úspěch v tom čase, který máme k dispozici. A toho času je zatraceně málo. Místní znalci a průvodci Oleg a Serjoža se nijak nesnaží předstírat optimismus. Zjevně si oba myslí, že na sopku Ključevskaja nevystoupíme. Jejich úkolem je však provést nás nepřehledným terénem a nepříznivým počasím pod horu, a tak prostě jdou. Alternativní plán předpokládá, že pojedeme autem čtyřicet kilometrů po lesní cestě, pokud ovšem bude možno přejet přes most, který se loni propadl. Nikdo přesně neví, v jakém je teď stavu. Řidič mohutného náklaďáku si s tím hlavu neláme. Řeklo se mu, aby jel nahoru, tak jede. Mostek někdo “vyspravil” třemi modřínovými kmeny položenými podélně přes propadlou konstrukci. Nad hranicí lesa nás úsměv přešel. Vytrvalý déšť nekončí, před námi není nic než horská travnatá pláň nacucaná vodou, mlha a čtyři dny pochodu. Musíme velikým obloukem obejít celé pohoří a pak vystoupat do sedla ve výši 3200 metrů; kratší cesta po ledovci je teď koncem léta už neschůdná. Nikde není ani náznak nějaké cesty; orientace závisí na buzole a paměti ruských kamarádů. Počasí je vzácně stálé – když na chvíli přestane pršet, začne sněžit. Vítr se vysmívá pláštěnkám i osamělému deštníku. Všechno je to hop nebo trop – nejvyšší činná sopka kontinentu čeká.
Z výstupu na sopku Ključevskaja – ranní program v kamčatské televizi.
MEDVĚDÍ HRÁTKY Trojice chlupáčů se honí po pláni snad sto padesát metrů před námi. Dvě medvíďata si hrají, jejich rodička a vychovatelka sedí na bobku a krmí se bobulemi. Stojíme nehnutě, opatrnými pohyby lovím z batohu kameru a na tu dálku chytám transfokátorem, co se dá. Pak se odkudsi ozval sviští hvizd, medvědi zakroužili hlavičkami a odpelášili svahem někam k bílým dálavám, jen se jim legrační chlupaté ocásky třepetaly. Celí nadšení si vzájemně gratulujeme; považujeme tohle extempore za příjemné zpestření programu. Rusové ale naše nadšení nesdílejí; prý by bylo rozhodně lepší, kdybychom vůbec žádné medvědy neviděli a nepotkali. Na podporu svého tvrzení snášejí několik zajímavých historek, z nichž nejzábavnější se jeví ta o japonském zoologovi, specialistovi na medvědy. Dotyčný odborník přijel před několika lety na Kamčatku, odebral se do divočiny a byl neprodleně sněden medvědem. “Nedávno stahoval v lese dřevo traktorista z Kozyrevska. Medvěd ho vytáhl z kabiny traktoru – nechtějte slyšet, co z něj zbylo,” doplňuje Oleg. A to jsme ještě nevěděli, že zatímco jsme byli v oblasti Ključevské, sežral medvěd dvě děti v Petropavlovsku, jen pár desítek metrů od okraje města. Jedna zkušenost s medvědy nestačila. Oleg udává tempo, jako by ještě dnes chtěl dojít až na vrchol. Ženeme se za ním, mokré pláštěnky pleskají ve studeném větru, sem tam zaslechnu kletbu procezenou mezi sevřenými zuby. Když jsme se vynořili zpoza vysokého břehu potoka, ukázala se trojice hnědých chlupáčů vzdálená od nás jen nějakých osmdesát metrů. Vždy opatrný Serjoža varovně sykl a velí k pomalému a nenápadnému ústupu. – Pozdě! Jeden malý medvídek si nás už všimnul a roztomile se batolí směrem k nám, aby se přesvědčil, jaká srandovní stvoření jej přišla navštívit. Těžkotonážní mamina ho rozezleně následuje a v našich řadách propuká lehounká panika. Serjoža trochu zajíkavě vykřikuje “Ho!” a “Hej, hoj, hóóó!” a tluče o sebe lyžařskými hůlkami. Situace vypadá vážně; vůdci kolem střílejí pohledy, zjevně hledají únikové cesty. Medvídek stále běží k nám, stará ho následuje – to je ta absolutně nejhorší situace, jaká vůbec může nastat. Obranné pepřové spreje jsou samozřejmě bezpečně uloženy v hlubinách batohů. Hulákáme jako o život, medvědi se blíží. Nějakých padesát metrů od nás rozjetá medvědice nezdárného synáčka dohání a uštědřuje mu výchovný pohlavek přes celou tlamu. Drobeček se neochotně otáčí a pádí zpět, za chvíli všichni tři mizí za nízkým kopečkem. Zaraženě jdeme k místům, jimiž chlupáči utíkali. Na zemi se válí do dlouhých šňůr roztažené bobky medvědího trusu. “Koukej, oni se strachy pokakali!” vykřikuje Vova. Křečovitě se usmíváme; stačilo ještě pár vteřin a kdo ví, jestli by to byli právě medvědi, kdo by se tam strachy…
Koupání v teplých pramenech (narzanech) je skvělé za každého počasí. V Nalyčevském přírodním parku je takových “bazénů” několik. Protože v hlavním městě v létě teplá voda neteče, jsou jedinou možností, kde si lze při putování divočinou užít teplé koupele a z hygienického hlediska zachovat lidskou tvář.
KRÁSNÝ ŽIVOT Dvě malé plošinky v lávové suti pokryté několika decimetry sněhu, výška 3200 metrů, silný vítr a nestálé počasí – to je v kostce základní tábor na Ključevské. Dnešní etapa byla krátká, volného odpoledne využíváme k tolik potřebnému odpočinku vleže ve spacáku a k sušení. Prostranství mezi stany je pusté. Někdy před večerem jsem jen tak cvičně vykřikl do prostoru: “To je blaho, co? To je krásnej život!” Někdo ze sousedního stanu mi přitakává: “To je právě ten krásnyj život…” “Bacha,” vysvětluji, “ať nedojde k nedorozumění. Krasnyj život znamená rusky rudé břicho!” “Aha,” ozývá se z éteru po chvíli překvapeného mlčení. “Tak to tu na té Kamčatce tedy máme rudé břicho…”
KAPITALISMUS MEZI GEJZÍRY “Na penězích nezáleží – záleží na tom, kolik jich je,” říká Voloďa vždycky, když dojde na placení. Tahle nádherná věta se dá docela dobře pochopit takto: ceny jsou stanoveny v dolarech, ale platí se zásadně v rublech. To znamená, že co stálo včera sto rublů, může dneska stát klidně sto deset. Zemi ovládl kapitalismus, který neví, co je to neviditelná ruka trhu. Turistickou Kamčatku si rozdělily společnosti, které od státu získaly podnikatelská práva a do svých rajonů nikoho nepustí. Firma Krečet vybojovala snad nejatraktivnější oblast poloostrova – Údolí gejzírů. “Kdo neviděl Dolinu, nebyl na Kamčatce!” “Jedno ze čtyř míst na světě, kde můžete vidět gejzíry!” Žádný z předchozích výroků není pravdivý, ale to není na překážku tomu, aby si za šestihodinový výlet firma naúčtovala 250 dolarů za osobu. Za své peníze dostanete: půl třetí hodiny letu vrtulníkem, slušný oběd a více než dvouhodinovou procházku po dřevěném chodníku mezi dírami s vařícím bahnem a stříkající horkou vodou, to vše pochopitelně s průvodcem. “Nikdy jsem tam nebyl,” odpovídá Voloďa na přímý dotaz, “a neznám nikoho, kdo by se tam podíval. Vždyť tolik si za měsíc ani nevydělám…” Voloďa je policista, major; má hrubý měsíční plat kolem 200 dolarů. Jeho žena Anička je lékařka, při třech úvazcích dá dohromady 240 dolarů měsíčně. Rodinu si doplnili dvěma dětmi a považují se za střední třídu. Naštěstí firma Krečet je uznalá – za to, že přivedl skupinu evropských kavek, svezou spoluobčana zadarmo. Voloďa se z toho raduje jako malý kluk. Pro většinu z nás je let vrtulníkem novinkou. Krajina se neztrácí v hloubce deseti kilometrů jako při cestě letadlem, naopak – je na dosah ruky. Stroj zakrouží nad kuželem Karymského vulkánu, krátkou zastávku ve vzduchu si vyžádá i kráter Malého Semljačiku vyplněný azurovou hladinou jezera kyseliny sírové. Okna jsou v obležení, jen skupinka naducaných “nových Rusů” dává ostentativně najevo nezájem a přesycenost dojmy všedního světa. Heliport v Dolině tvoří plošinka o rozměrech 6 x 6 metrů sesazená z tabulí vlnitého plechu. Plechy jsou důkladně zaolejované, což nesvědčí o příliš dobré technické kontrole strojů. Prohlídka údolí je nesporně zajímavá, velkolepé přírodní divadlo stojí za zhlédnutí. V horní části údolí je celá řada vývěrů. Některé prskají stále (těm se říká horké prameny), některé jen občas – a to jsou právě gejzíry. Ze strmého svahu se kouří jako z plotny před obědem, mokré skály hrají odstíny červené, žluté a zelené barvy. V těchto místech je největší gejzír Kamčatky, který byl s notnou dávkou invence pojmenován “Velikán”. Pokračujeme stále po dřevěných chodníčcích proti proudu pěkné divoké říčky. Teplota její vody pod Dolinou je prý i v zimě kolem pětadvaceti stupňů. To bych si tedy dal říci – sjet si krásnou řeku s tím, že případná koupel bude nejen mokrá, ale i teplá, to se hned tak nepovede. Bohužel tuhle atrakci tady ještě nezavedli, žádná loď není k dispozici a nejspíš by mě k vodě ani nepustili. Později zjistím, že klidně a bez problémů: “Koupání ve zdejších teplých tocích je pochopitelně zakázáno,” odpovídá na dotaz mladý Even, jeden ze dvou strážců parku. “Výjimky uděluje správa parku, kterou zde zastupuji já, za poplatek 200 rublů za osobu.” To, že stvrzenky se nevydávají, se rozumí samo sebou.
Povrch ledovce v kaldeře Mutnovského vulkánu je pokryt bahnem a špínou stejně, jako v kterýchkoli jiných velehorách. Voda z něj vytékající ale ledová není – ohřívají ji horké prameny a probublávající fumaroly.
PEKLO V KRÁTERU SOPKY V Petropavlovsku je v létě problém vykoupat se. V bytech teče ledová voda, netopí se a centrální ohřev vody nefunguje. Městská výtopna spaluje mazut a ten se sem draze dováží, takže je nutno šetřit. “Když chci vykoupat děti, ohřeji si vodu v rychlovarné konvi,” předvádí názorně Anička. “O víkendu sedneme do auta a zajedeme si do lázní do Paratunky nebo do některého teplého pramene v okolí.” Město leží na úpatí dvou sopek v krajině oplývající teplými prameny, ale o energii, která se tady nabízí, není zájem. První vlaštovkou je geotermální elektrárna, která se staví v blízkosti vulkánu Mutnovskij asi 70 km vzdušnou čarou na jih od města. Obstarožní IFA se s námi natřásá po prašné cestě, která strmými serpentinami stoupá do hor. Cestu lemují ocelové sloupy, či spíše tyče z tlustých trubek, vysoké určitě přes šest metrů. “To je zimní značení,” objasňuje Igor, šofér a majitel auta v jedné osobě. “V zimě aspoň kousky některých z těch tyčí trčí ven ze sněhu a podle nich se pozná, kudy vede cesta.” Když vidí můj vyjevený výraz, rozesměje se a dodá: “Tam na staveništi mívají i kolem dvaceti metrů sněhu. Odklidit se to nedá, prostě si v tom vyhrabou tunely a je to!” Na stavbě panuje nepředstavitelný nepořádek. Daleké okolí je rozježděno koly náklaďáků, všude se válejí rezavé zbytky ocelových konstrukcí, sem tam i trosky aut. Na zdvořilou výtku, že by si tu krásnou krajinu snad takhle ničit nemuseli, odpovídá Voloďa: “My to tady ničíme, to je pravda, ale všechno zničit stejně nikdy nestačíme.” Mutnovský vulkán je oblíbeným výletním místem obyvatel Města. Na dně jeho veliké kaldery lze nahlédnout pod čarodějnou pokličku činné sopky, nedaleko je pak na potoce vysoký vodopád, který spadá do stísněného, nepřístupného kaňonu vyrytého vodou v barevných vrstvách sopečných usazenin. Každý takový výlet bývá zakončen piknikem. Do kaldery se vstupuje skalní průrvou, kterou se prohlodal ledovcový potok. Pěšinka je místy pohodlná, jinde naopak vede po kluzkých a neuvěřitelně strmých jílových svazích či po špinavém povrchu ledovce. Po pár stech metrech se boty mění v blátivé koule a kalhoty dostávají jednotnou žlutošedou barvu. Velkolepá scenerie je ovšem odměnou za všechny potíže. Náhle člověk stane na rovné terase, ze které vystupují desítky sloupů dýmu a páry. Země je tak teplá, že ohřívá chodidla i přes tlustou podrážku pohorek. Povrch terénu rozrývají desítky malých kráterů o průměru od několika decimetrů až do mnoha metrů – v každém z nich něco bublá, syčí a vře. Zářivě žluté a oranžové tlamy fumarol vyfukují husté clony sirných plynů, které pálí v očích a dráždí v krku. Nevyzpytatelný vítr rozvívá teplou páru do všech směrů, takže každou chvíli musí oslepený člověk zůstat stát bez pohybu, aby nespadl do některé z jam s vařící vodou nebo bahnem. Jen pár desítek metrů od horkých zemských trysek pokrývá vnitřní svahy kaldery ledovec. V některých místech lze pozorovat, že proud teplého vzduchu vyrazil na okraji ledovce, v němž si vytavil svůj malý výklenek. Oheň a led tady koexistují ve vratkém dočasném příměří. Po dvaceti minutách chůze po ledovci se otevírá pohled do dvou kráterů. Bližší vyplňuje jezero zelenomodré vody, na jejíž hladině plavou ledové kry. Koupání věru nikoho neláká. Ze druhého kráteru se valí obrovský sloup dýmu, větrné poryvy ale občas velkou mísu vymetou a dovolí pohlédnout na rozlehlá pole fumarol na jejím dně.
Vulkán Bezimjannyj spokojeně dýmá, sopečný kužel je skryt za límcem tvořeným zbytky původní hory. Podvečerní selanka nikterak nepřipomíná rok 1953, kdy zde došlo k jednomu z nejmohutnějších sopečných výbuchů v lidské historii. Tehdy “uletělo” 500 výškových metrů sopky. Dnes jde o nejaktivnější kamčatský vulkán.
TÚRA PRO DŮCHODCE “Avačinský vulkán nemůžete vynechat,” přesvědčuje Voloďa. “Jednak je odtamtud fantastický pohled na Město, jednak tam můžete vidět spoustu zajímavých sopečných jevů!” Přesvědčování je věru potřeba. Většina party za dva dny odlétá domů a únava se hlásí o slovo. “Není to nijak náročné,” doplňuje náš zapálený průvodce. “Vždyť tam pravidelně pořádají výlety zdejší spolky důchodců – za den se to dá v pohodě zvládnout, to mi můžete věřit.” Cesta na turbázu pod Avačou má svá specifika. Není to ve skutečnosti žádná cesta, ale jede se korytem řeky Suchaja, která svému jménu nedělá hanbu a je úplně bez vody. Jen v nejhořejší části teče korytem voda z tajících ledovců, která se ale brzy ztratí v popelu a skrytá zrakům protéká někde hluboko pod koly našeho auta. Stezka začínající na turbáze pod Avačou a vyšlapaná čiperným turistickým ruchem si nebere servítky a hned od základny strmě stoupá v popelových svazích. Turbáza se rychle propadá do hlubiny, obzor se rozšiřuje. Po dvou hodinách chůze se sklon trochu zmírňuje, pěšina přechází na ukloněný hřeben. Máme za sebou poctivých 1100 m výstupu. Následuje traverz svahu pod mělkým sedlem k vlastnímu kuželi vulkánu a tady začíná opravdový kopec. Představuji si zástupy babiček a dědečků, jak funí v nekonečných smyčkách do serpentin stočené pěšinky, a je mi do smíchu. Počasí se kazí, přichází mlha a vítr zesiluje. Vrchol se ztratil v bílé tmě a začíná být nechutná zima. Nahoře ve výšce přes 2700 metrů ale sníh není – zem je tady teplá a sníh se na ní neudrží. V mlze přicházíme k velkému balvanu, za kterým tolik nefouká a navíc je tady opravdu teplo, bohužel i vlhko. Brýle jsou okamžitě neprůhledné, vlhne ale i oblečení a boty. Výhledy jsou v pekle a na sopečné jevy ztracené v tumánu nemá nikdo náladu. Raději padáme odsud a sestupujeme, mokrý oděv není v mrazu zárukou příjemného zážitku! Na druhý den se počasí umoudřilo a tak jsme – teď už jen ve dvou – na Avaču vystoupili znovu. Ukázalo se, že je tady opravdu všechno tak, jak to Voloďa slíbil – výhled na Město je nádherný a do divočiny na severu ještě kouzelnější. Mohutné dutiny vyzdobené krápníky z krystalické síry tvoří zvláštní žluté jeskyně, ale jejich jedovatý horký dech návštěvu nedovolí. Kráterová mísa je cele vyplněná lávovým špuntem, který zde zůstal od posledního sopečného výbuchu v roce 1991.
SAMI V PUSTINĚ Trochu v rozpacích, trochu se strachem se proplétáme labyrintem mělkých erozních rýh na severních svazích Korjakského vulkánu. Čerstvé šlápoty vyzdobené zrůdně ostrými rýhami po drápech důrazně varují, že nejvyšší opatrnost je na místě. Zůstali jsme už jenom dva. Na střídačku hulákáme zvuky bez obsahu a bez písmen. Zásoba písniček dávno došla, už nás nebaví ani vykřikovat stále stejná citoslovce. Tady neplatí, že se má člověk v přírodě chovat tiše, naopak – jedinou účinnou zbraní proti medvědům je hluk. Příručky praví, že devět z deseti medvědů před člověkem uteče, ale jak poznáte, že jste nepotkali toho desátého? Včera jsme šli celý den otevřenou krajinou bez vegetace, skutečnou sopečnou pouští zdobenou jen rudnoucími ostrůvky trávy a borůvčí. Dnes jsme ale sestoupili do pásma zakrslých listnáčů, jejichž porosty lze procházet jen v místech úzkých nezarostlých chodbiček. Není divu, že pohodlní medvědi dávají přednost volným koridorům před hustým křovím. Celé dopoledne se pohybujeme po medvědích stezkách. Po poledni jsme konečně našli turistickou cestu, která vede po mírně nakloněném svahu do údolí řeky Nalyčevoj. Brzy opouštíme pásmo nízkých listnatých porostů a vstupujeme do zpočátku řídkého, později stále hustšího lesa tvořeného téměř výhradně porostem kamenné břízy. Fantaskně zkroucené kmeny stromů vyvolají spor o to, zda se tenhle podivný les dá nazývat tajgou. Zastávám názor, že tajga je divoký les s výraznou převahou jehličnanů, kdežto tady jsou jen a jen listnáče. Nakonec se shodujeme na kompromisním označení “lesotundra”. Lesu jsou naše dohady šumafuk; klidně si voní a je stále krásnější a barevnější.
Atomové ponorky ruského námořnictva vítají při vjezdu do Avačinského zálivu Tři bratři – skalní obelisky trčící jako prsty z mořských vln. Vpravo už začíná Tichý oceán.
V ÚDOLÍ NARZANŮ Pozdě odpoledne se les otevřel a na konci travnaté pláně se objevila fata morgána. Stojíme a tiše zíráme: vkusný patrový domek z modřínových klád vítá poutníka při vstupu do nalyčevské turbázy, za ním šok pokračuje řadou neméně pěkných bungalovů. Tady se nachází terénní pracoviště správy národního parku a malé muzeum. “Zdejší základna byla vybudována s pomocí zahraničních fondů, zejména UNESCO nám hodně pomohlo,” vysvětluje Lena, mladá pracovnice správy. “Jde o pilotní projekt, který má podpořit rozvoj cestovního ruchu a předvést naši zemi jako vhodnou destinaci pro zahraniční turisty. Dárci mohou být odměněni zvěčněním svého jména – tak například jedno sedlo nedaleko odsud bylo pojmenováno pěrevál Sörösz…” Zdá se, že tady někdo vzal svoji práci vážně. V muzeu jsou ke koupi videokazety, informativní letáky, pohlednice, a dokonce i knihy. Pro našince žádný přepych, ale ve zdejších poměrech je to učiněný zázrak. V chladnoucím večerním vzduchu se objevuje několik obláčků páry, které lokalizují zdejší teplé prameny – narzany. Ty jsou upraveny do podoby mělkých tůní, na jejichž březích stojí hezké dřevěné lázničky. Koupání je učiněná lahůdka. Silně minerální voda má teplotu kolem čtyřiceti stupňů a pěkně nadnáší. Kdo má tepla dost, lehne si na dřevěné stupně na břehu a nechá na sebe cedit studený deštík. Pak stačí jen nepatrný pohyb, a prochladlé tělo žbluňkne do hřejivé tůně. Sezona už dávno skončila, takže je zde liduprázdno. Jen občas sem zaskočí někdo ze zaměstnanců základny nebo pozdní turista. Přicházejí dva mladíci v gumových pláštích s rybářským cajkem. Prý jdou chytat lososy. Za půl hodiny se vracejí a předvádějí ulovený kus. Ukázali nám, jak se tyhle ryby chytají. Losos při tahu nežere, takže ho nelze chytit na udici. Natáhnou tedy přes řeku vlasec s několika trojháky, a když k němu ryba připlave, škubnou vlascem a lososa napíchnou. Zdá se mi to dost surové a nesportovní. Mrtvý losos leží na lázeňských prknech a má tak hrozně krvavé, rudé břicho… Zašli jsme po stopách rybářů k řece a chvíli postáli na břehu. Mělká voda se čeří v drobných peřejích a zdá se, že se nic zvláštního neděje, když tu najednou se dvě peřeje dají do pohybu. Proti proudu urazí nějakých třicet metrů a zastaví se, chvíli otálejí a zase se rozjedou. Pod vlnkami jsou vidět tmavé hřbety mohutných ryb.
Takhle nějak vypadá “rudé břicho Kamčatky” – klid, pohoda a báječný život uprostřed nefalšované divočiny.
“NA NEZDOLNÝ LID KAMČATKY!” Máme neskutečné štěstí. Den před naším odletem má hostitelka – inspektorka národního parku – narozeniny a samozřejmě nás zve. Pro malou společenskou slavnost je pronajata banketka v blízké šašličné. Voloďa od rána jezdí po městě a stále cosi nakupuje. Na nesmělý dotaz odpovídá: “Víš, co by to stálo v restauraci? Radši si to nakoupím sám a tam si to doneseme!” Podrbal jsem se na hlavě a mlčím; představuji si, jak by asi s takovou aktivitou dopadl u nás. Žádné potíže kupodivu nenastaly. Personál restaurace přijal objednávku na šašlik, převzal k vychlazení láhve šumivého vína a ochotně dodal stakánky na vodku a talířky na potraviny. S úderem sedmé se dostavili pozvaní hosté – vesměs příbuzní a přátelé, celkem nějakých patnáct lidí. Po krátké chvíli společenských rozpaků jsme byli vtaženi do proudu oslavy i zábavy. První přípitek byl věnován kráse a mládí oslavenkyně a pronesl ho žoviální strýček jako nestor společnosti. Po šašliku následoval přípitek na štěstí mladé rodiny, který pronesla tetička. A pak se všichni vrhli na přinesené dobroty a rozproudila se zábava. Ze své sklenky vodky jsem jen pomalu ucucával, ale brunátný strýček mě brzy poučil, že takhle by to nešlo. Přiměl mě stakančik vyprázdnit a nalil mi nový, načež švagr přednesl přípitek na mír a krásu světa. To už jsem pochopil, že tady se nepije živelně jako u nás, nýbrž společně a organizovaně. Čtvrtý přípitek se věnoval kráse přítomných žen a pronesl ho naposledy přišedší člen manželské dvojice. Pátým připomněl Voloďa nadcházející zimu. V tomto momentě mi došlo, že pronášení přípitků je výlučně mužskou záležitostí, takže jsem, povzbuzen strýčkovým pohledem, připil na krásnou přírodu a nezdolný lid Kamčatky. Když byla zábava v nejlepším, zjistilo se, že už není co pít, dále že došly zásoby uzeného lososa a že se téměř na nulu ztenčila hromada kaviáru. Všichni povstali jako jeden, vzájemně se zulíbali, potřásli si rukama a s mnoha pozdravy se rozešli.
POLOOSTROV KAMČATKA Při pohledu na mapu Asie vypadá Kamčatka jako želví ocásek vyčuhující zpod ledového krunýře Sibiře. Je to ale ocásek zatraceně veliký – vždyť jižní cíp poloostrova leží v zeměpisné šířce Liberce, severní okraje zasahují daleko nad úroveň Petrohradu. Studené Ochotské moře na západě odděluje od ještě chladnějšího moře Beringova na východě kus země široký přes 400 km, v nejužším místě má však pevninská šíje pouhých 90 km. Prakticky celá plocha poloostrova je neobydlená – na území o rozloze 370 000 km2 žije 390 000 obyvatel, z nichž skoro 300 000 je soustředěno v aglomeraci hlavního města oblasti, Petropavlovska-Kamčatského. Původních obyvatel (Čukčů, Itelmenů, Korjaků a Evenů, souhrnně se jim říká Kamčadalové) je asi 30 000, žijí většinou na pustém severu. duben 2002
V centrální Anatólii kdysi vybuchla velká sopka Erciyas Dagi. Lávy z ní tolik nevyteklo, zato vychrlila obrovská mračna sopečného popela, který pokryl obrovskou oblast o rozloze více než 50 km2, vrstvou silnou až několik set metrů. V průběhu několika milionů let se popel zpevnil a proměnil většinou v andezitové sopečné tufy, které přesto zůstaly poměrně měkké. Do těchto území přišli od východu noví obyvatelé. Kamenů na stavby domů zde mnoho nebylo, zato země byla poměrně měkká a snadno se do ní hloubily nejen díry, ale i obydlí. Těmi prvními, o kterých víme, že zde obývali podzemní prostory, byli Chetité někdy v 18.-15. stol. př. n. l. Jejich největší podzemní sídliště bylo v místě, kde stojí nyní pětitisícové městečko Derinkuyu.
Podzemních měst bylo v oblasti Kapadocie objeveno asi 35. vznikala proto, aby se lidé z „tufových“ měst měli kam uchýlit v případě napadení.
MOHOU ZA TO KŘESŤANÉ… Prošla zde nejen staletí, ale Chetity vystřídali Frýgové a Římané. A právě tehdy zde začal nebývalý rozkvět podzemních obydlí. Byla doba vlády císaře Justiniána kolem roku 476. Derinkuyu bylo tehdy součástí provincie Caesarea a bylo známo, že území je osídleno nomádskými kmeny, které se přiklánějí ke křesťanství a tajně počaly propagovat novou víru v podzemních prostorách, které tu vyhloubili již Chetité. V šestém a sedmém století za pronásledování křesťanů se počet vyznavačů nové víry znásobil, a tak bylo nutno podzemní prostory rozšířit a prohloubit je o nová patra. Vybudovali celý systém chodeb i hospodářských prostor a samozřejmě i obydlí. V prvních dvou patrech, která nejčastěji komunikovala s povrchem, byly kuchyně, jídelny, ložnice i toalety. Vedle nich tu byly i stáje, skladiště, lisovny oleje i vinné sklepy. Třetí a čtvrté patro bylo vyhrazeno úkrytům, zbrojnici, kostelům a tunelům, které měly umožnit obyvatelům dostat se do bezpečí. Jeden, který vycházel ze třetího patra, tohoto největšího podzemního patra, spojoval Derinkuyu s podzemním městem v Kaymakli vzdáleným 9 km. Chodba umožňovala chůzi tří až čtyř osob proti sobě a měla celou řadu větracích otvorů. Některé z chodeb a místností měly i kamenné dveře. Byl to do velkého kotouče opracovaný tufový blok, ke kterému byl přístup z obou stran kamenných dveří, aby jej bylo možno zasunout před vstupní otvor. Ovšem přístup ke kamenným dveřím byl pouze zevnitř.
Vrstvy čediče a tufitu stále erodují a podivná krajina se pozvolna mění.
VZDUCH A VODA Budovat podzemní obydlí nebyla snadná práce, i když tufy byly poměrně měkké. Jako první bylo nutno vyhloubit 70 až 80 m hluboké větrací otvory – jen Derinkuyu mělo 52 větracích šachet. Město potřebovalo samozřejmě zdroje vody a ty byly patrně právě v Derinkuyu bohaté. Jsou využívány i současným městem postaveným již na povrchu. Až do roku 1962 čerpali vodu ručními čerpadly a teprve potom instalovali motorové pumpy. Jednou z největších prostor podzemního města je kostel v sedmém patře. Je symbolicky vybudován do kříže s několika sloupy, na nichž jsou vyhloubena místa pro olejové lampy nebo svíce. Kostel je široký deset metrů, dlouhý dvacet pět metrů a vysoký tři a půl metru. V podzemí byla i misionářská škola, která vychovávala šiřitele nového náboženství. Sedmé patro není poslední, zatím se ví, že je zde devět pater, ale může jich být ještě víc. Poslední, které je otevřeno pro návštěvníky, je zatím osmé patro v hloubce 55 m a pokrývá plochu 1500 m2. V podzemním městě mohlo žít i několik tisíc lidí, ale v případě nebezpečí mohlo ukrýt až 20 000 obyvatel z okolí, kde je podobných, i když mnohem menších obydlí 450 až 500. Bydlení pod zemí nebylo tak nepříjemné, sice se muselo svítit, ale v podzemních prostorách se v létě i v zimě držela teplota kolem 7-8 ̌C a v místech vzdálených od větracích šachet až 13-15 ̌C, a to je v Anatólii, kde jsou zimy drsné a mrazivé, docela příjemné.
Kresba znázorňuje podzemní výrobnu vína.
CESTOU KE SVĚTLU Podzemní město poskytovalo bezpečí vyznavačům nové víry po několik staletí. Až po sedmém století n. l., kdy bylo dovoleno křesťanům svobodně vyznávat a šířit jejich víru, někteří z obyvatel podzemního města začali odcházet do blízkých údolí. Ale svých podzemních obydlí se nevzdali. Měkké tufové horniny se nacházely v širokém okolí, a tak si budovali svá obydlí ve skalních stěnách a věžích, které tu vznikaly působením eroze. Snad nejvíc jich bylo v údolí Göreme, ale nejen tam. Spolu s obydlími hloubili i skalní kostely. A je jich tu dnes na šest set, roztroušených po skalnatých údolích. Styl kostelů můžeme rozdělit do dvou údobí. V osmém a devátém století byly kostely zdobeny dekoracemi v přírodních rumělkách, jen jednoduchými geometrickými motivy. Od desátého do třináctého století přibývá i plastická dekorace a v nástěnných freskách je zobrazován život Krista a svatých. Architekturou si jejich budovatelé příliš hlavu nelámali, jejich rozvržení je jednoduché, nekomplikované. Řada kostelů má opravdové bohatství nástěnných maleb a patří svojí freskovou výzdobou ke klenotům byzantského umění. Poslední byzantští mniši opustili oblast ve 13. století, ale křesťané řeckého a arménského původu tu žili až do roku 1924, kdy je turecká vláda vysídlila. Přesto ještě dnes některé z domů užívají části skalních prostor. V roce 1963 proběhl výzkum v podzemním městě v Derinkuyu a o dva roky později bylo prohlášeno muzeem a částečně zpřístupněno návštěvníkům. Říká se o něm, že patří mezi sedm turistických divů světa, a tak vynechat jej, pokud se dostanete poblíž, by byla opravdu škoda. duben 2002
Letecké spojení Praha – Istanbul a zpět, každý den:
PRG – IST 12.05-15.40 19.15-22.50
IST – PRG 09.15-11.05 16.35–18.15
Letecké spojení Istanbul – Nevsehir a zpět, každý den:
Jako roztroušené dřevěné prsty se tyčí z krajiny k nebi baobaby. Při podrobnějším pohledu není problém skoro pokaždé v blízkosti velkého stromu narazit na tata – originální stavení obklopené řadou věží pospojovaných nízkými zídkami. Jsme v severním Togu na území kmene Tamberma.
BATAMMARIBA Tambermové zde žijí od 17. století. Přišli z jihovýchodu dnešního Burkina Fasa. Výborní zemědělci byli tehdy vytlačeni ze své půdy agresivnějšími pastevci. Nový domov okamžitě označkovali svými specifickými stavbami. Základní účel byl jasný – obydlí musí přednostně sloužit obranným účelům a teprve potom je na řadě všechno ostatní. Léta běžela, na strach z nájezdů okolních kmenů padal prach, obydlí do sebe nasávala nové prvky. Vznikl osobitý stavební sloh tata a jeho nositelům se dnes říká batammariba či betammaribe. V jazyce Tambermů to znamená „dobří stavitelé“. Dnešní domy tata mají mnoho znaků z válečné minulosti. Návštěvník narazí na specifické uspořádání vnitřních částí – terasu chráněnou zídkou, která je zároveň bezpečnou a účinnou pozorovatelnou. V terase je otvor překrytý plochým kamenem. Otvorem se vystřelovaly šípy a vetřelce procházející pod terasou bylo možné udeřit do hlavy. Dnes se dovnitř vchází dveřmi v přízemí, ale kdysi byl vchod jediný – přímo na terasu po žebříku, který se dal snadno ukrýt.
Matka rodiny, která v tomto domě „tata“ bude žít, cáká na hotové zdi šťávu ze semen héré. Ta vytvoří nejen vodoodpudivou vrstvu, ale i typickou okrovo-hnědou barvu stavení.
TATA A SLUNEČNÍ BŮH KUIYE Jedna generace střídá druhou, ale stavební sloh obydlí tata zůstává věrný pravidlům, která vytvořili původní stavitelé. Základní konstrukce domu je spjatá s kosmogonií Tambermů. Tata zde symbolizuje stvoření světa slunečním bohem Kuiye. Každý dům je postaven kolem podélné osy ve směru východ-západ. Vchod je na západní straně, aby obyvatelům umožňoval pohled na zapadající slunce. Severní strana domu je spojena s ženským živlem, jižní strana s mužským. Přízemí je znázorněním podsvětí a zůstává zasvěceno předkům. V ústřední místnosti domu, která slouží zároveň jako stáj a obývací prostor pro lidi, je oltář, na kterém jsou, stejně jako na okolních stěnách, symbolizováni různými fetiši předkové i dosud žijící členové rodiny. Terasa, zakrývající celou konstrukci, symbolizuje pozemský svět a je místem, kde Tambermové tráví většinu času – při práci, odpočinku, vaření, jídle, při večeři nebo při spánku (pokud to počasí dovolí). Nejvyšší část domu je spojena s bohy a všemi posvátnými věcmi. Fetiše a modly používají Tambermové k obětem a zasvěcovacím obřadům, které provázejí celý jejich život. Začíná to již narozením. Tambermové věří, že dítě je vtělením předka, a proto je na prvních šest měsíců života u nejstarší ženy v rodině. V prvním týdnu novorozenec neopustí místnost, kde se narodil, a během prvního půlroku neopustí rodný dům. Otec rodiny vykoná oběti na fetiších rodiny, které mají zajistit, aby dítě vyrůstalo v bezpečí. Potom dostane dítě talisman, který se obvykle nosí kolem pasu. V rámci inicializačních obřadů se u dívek ve věku kolem osmi let začne provádět skarifikace (nařezávání pokožky), což pokračuje až do věku patnácti let. Naříznutá pokožka zvyšuje půvab dívek a je předpokladem pro vstup do manželství. U rodu Bakpanriba dívky musí před uzavřením manželství absolvovat obřad zasvěcení, který se nazývá dikuntri a koná se každé čtyři roky. Slavnost je tak prostředkem, jak legalizovat manželství dohodnutá v průběhu minulých čtyř let. Obřady trvají až deset dnů a důležitou roli v nich hrají staré ženy, které jsou rádkyněmi dívek. Pro ty je slavnost příležitostí, kdy je rodiny zahrnují dárky. Slavnosti řídí kněží. Ti nejprve „očistí“ posvátný rybník, kam musejí dívky vstoupit a chytit rybu nebo žábu, kterou pak tajně přinesou knězi. Chytí-li dívka rybu, znamená to, že její prvorozené dítě bude chlapec. Přinese-li žábu, může se těšit na holčičku. Po šesti dnech obřadů následuje období tance, které trvá právě tolik dní, kolik je zasvěcovaných. Po skončení dikuntri jsou mladé ženy připraveny vést život manželek a stát se matkami. Ani odchod z tohoto světa se neobejde bez obřadu. Po každém pohřbu nesou čtyři vesničané kus baobabového dřeva, které představuje tělo zemřelého. Protože se podle animistické víry nic neděje náhodou, tito „nosiči“ se dostávají do vytržení a vybírají z místních lidí toho, kdo je „vinen“ či je „pojídačem duší“. Nešťastník je pak vyloučen ze společenství.
Původně měla obydlí „tata“ sloužit hlavně obranným účelům. I když se dnešní Tambermové již nemusejí chránit, domy skryté mezi políčky prosa si svůj stavební sloh udržely.
JEDEN DŮM ROČNĚ S horním patrem zasvěceným bohům a přízemím věnovaným kmenovým předkům je tata pro Tambermy i ztělesněním lidského těla. Hlína a voda tvořící stěny představují tělo a krev domu. Trámy jsou kosti, vchod do domu ústa a dva malé symetrické otvory nade dveřmi jsou oči. Po věcech patrných na první pohled chvíli trvá, než objevíte další detaily. Překlad nad dveřmi je symbolem jazyka, mlýnské kameny ve vchodu jsou zuby atd. Různé místnosti domu pak symbolizují důležité tělesné orgány. Na fasádě tata najdete dva životně důležité malé výstupky. Jsou to „vstupní rohy“ obsahující životní sílu domu a signalizující, že majitel je naživu. Stavba tata je i dnes pro Tambermy spojená se zrozením jakoby živé bytosti a řídí se pravidly, ve kterých se odráží společenské uspořádání kmene. V průměrné tambermské vesnici s přibližně 450 obyvateli žije kolem 25 stavitelů různého hierarchického postavení, které je dáno jejich zkušeností. Všichni jsou ale odborníky v kmenových stavebních technikách.
„Tata“ ideálně zapadají do svého okolí. Jejich stavitelé mají mytický vztah k přírodě, která je pro ně hlavním zdrojem materiálu.
Domy stavějí v období sucha (od prosince do února) a jeden stavitel postaví za sezonu pouze jediný tata s tím, že odpovídá jak za projekt, tak za vlastní stavbu. Celková doba stavby i s nezbytnými animistickými obřady vychází zhruba na měsíc. Většinou si stavitel bere na pomoc rodinu budoucího majitele, která připravuje hlínu bohatou na přírodní pojivo a přináší vodu nezbytnou při stavbě. Pokud to jen trochu jde, staví se tata blízko velkého stromu – většinou baobabu, který je pro Tambermy posvátný. Začíná se s hliněnými zdmi, které stavitel nanáší ve vrstvách po 30-40 cm a postupně je nechává vyschnout. Když jsou hotové, pokračuje se stavbou věží na uskladnění obilí (čiroku, prosa, kukuřice), zeleniny (sušených fazolových lusků), rýže a fonia (druhu prosa). Potom vzniká středová konstrukce s vidlicovitými sloupy podpírajícími trámy, na kterých bude držet terasa. Na terasovou konstrukci z klacků a slámy položených kolem středové konstrukce se postupně pokládá uschlá hlína. Zbývají už jen zídky spojující věže a pak se stavba nechá vyschnout. Na suchých vnějších zdech nakonec stavitel vytvoří z néré – semen používaných jako koření – vodoodpudivý povrch a podle síly povlaku získá tata svoji výslednou barvu – od okrové po hnědou.
Tambermská žena středního věku ozdobená typickými šperky.
ŽENA ÚDRŽBÁŘKA Od začátku stavby se veškerý společenský a rodinný život kmene točí kolem tata – obydlí, chrámu a stáje v jednom. I když jsou domy pevné, vyžadují pravidelnou údržbu a odpovědnost za ni připadá na ženy. V polygamní společnosti Tambermů hrají ženy důležitou úlohu. Stejně jako jinde, vykonávají veškeré domácí práce, pomáhají na polích. Tambermské ženy ale mohou vytvářet a vytvářejí jakási družstva. Společně vyrábějí nebo sbírají produkty, které potom ve vedlejších vesnicích prodávají. Podobně se spojují se svými sousedkami k provádění údržbářských a zdobících prací na tata. Údržba znamená výměnu trámů nesoucích podlahu (jednou za pět let) a výměnu slámy pokrývající skladiště obilí (jednou za dva roky). Občas se na stěny nanáší čerstvý povlak z néré. Průměrný věk tata je kolem 20 let, ale některé vydrží i 60 let.
MIMO SVĚT Masové turistiky zůstali převážně zemědělští Tambermové ušetřeni. Jako by jejich část území k Togu zas tak moc nepatřila. Žijí svůj život, skoro neovlivněný západní civilizací, a jediným pozůstatkem koloniální vlády je funkce „vedoucího kantonu“, který schvaluje volby vesnických náčelníků kmene. Zůstali stranou moderního světa, ale asi to nebyl jejich cíl. Přišlo to nečekaně, spíš jako doplněk jejich sklonu k zachovávání tajemství a k tichosti, než jako výsledek snahy o nezávislost a odvolávání se na dávno zapadlé válečné tradice. I když se, podle tambermské animistické víry, nic neděje náhodou.
Po iniciačním tanci odpočívají mladé ženy pod baobabem.
Pohádka ze severního toga O ŽENĚ-HROZNÝŠI A TLACHAVÉM MANŽELOVI Jeden lovec měl deset žen. Jednoho dne chtěl hasit žízeň, zašel k říčce a tam potkal velice krásnou dívku. Hned jí nabídl manželství. „Opravdu bys mne chtěl za ženu?““Chtěl.“ „Budiž! Ale v tom případě tři dny přemítej. Vezmi si tyto čtyři kouzelné koule. První rozbiješ, hned jak překročíš tuhle řeku, druhou někde na volném prostranství, třetí přede dveřmi domu a čtvrtou ve svém domě.“ Když muž překročil říčku, hodil na zem první kouli. Vyskočilo z ní mračno služebníků a všichni se hnali za ním. Uprostřed planiny rozbil druhou kouli. Ze země vyrostl patrový dům. Když o jeho dveře rozbil třetí kouli, objevilo se před ním zlato, stříbro, látky a mnoho dalších věcí, které služebníci rychle posbírali. A konečně z koule, kterou rozbil na dvoře, vyšla nejrůznější zvířata: koně, býci, ovce, kůzlata a drůbež. Po třech dnech shromáždil muž svých deset žen, oznámil jim, že si jde pro jedenáctou manželku a očekává, že se s ní nebudou hádat. Po tomto doporučení a v dobré náladě odešel. U říčky na něj čekala dívka, která mu svěřila tajemství: „Jsem had hroznýš. Střez se komukoliv prozradit toto tajemství a zvláště pak dohlédni na to, aby má azikpe nebyla nikdy potřísněná krví kuřete.““Přísahám,“ odpověděl lovec, „že budu mlčet a tvá stolička bude vždy daleko od ostatních.“ Snoubenci přišli do vesnice. Hned se slavila velká svatba a v celé domácnosti vládl mír. Avšak nejstarší žena, důvěrnice tlachavého manžela, jednou ráno zabila kuře a potřísnila jeho krví stoličku své sokyně. Ta si sedla k jídlu, nic zlého netušíc, když tu ucítila, jak se její sukně přilepila k sedačce. Sáhla na ni, přičichla k lepkavému prstu, olízla jej a ochutnala. Najednou prudce vstala a řekla: „Jdu se projít.“ „Počkej chvíli!“ prosil lovec. „Dojez a pak půjdeme spolu.“ „Ne! Já už jsem najedená.“ Vyšla ven a od té doby ji už nikdo nespatřil. O tři dny později vniklo do domu stádo divokých zvířat, roztrhalo nejdříve žárlivou manželku, pak lovce a devět dalších žen a všechna domácí zvířata. Dům shořel. Zůstal jen popel. Poučení: Nejstrašnější katastrofy se přiházejí těm, kdo neumějí držet jazyk za zuby. Podle: Věra Šťovíčková-Heroldová, Erich Herold: Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění
Moderní člověk si již dávno zvykl na vymoženosti, jako jsou automobily či elektřina, a často si nedokáže svůj život bez nich představit. O obyvatelích Spojených států amerických, jedné z nejvyspělejších zemí na světě, to platí dvojnásob. Přesto zde žije více než sto tisíc lidí, kteří nejenže netouží ani po elektřině, ani po motorových vozidlech, ale pohrdají i většinou dalších civilizačních vymožeností. Tito lidé jsou i přesto spokojeni a šťastni. Říkají si amišové a žijí stejně, jako jejich předkové. Jednoduše a prostě.
ZAČALO TO KŘESTEM Počet amišů na severoamerickém kontinentu je odhadován na sto padesát tisíc. Žijí roztroušeni ve dvaadvaceti státech USA a v kanadském Ontariu. Základem jejich světonázoru je víra v boha a praktikování jednoduchého života v souladu s přírodou, půdou a s ostatními členy své komunity. Věří, že budou-li žít tímto tradičním způsobem, budou šťastnější a spokojenější než uspěchaní a zmatení neamišové, honící se za kariérou a prosazující své ego všemi prostředky. Své přesvědčení nikomu nevnucují a otevřené konfrontaci s moderním světem se úzkostlivě vyhýbají. Nedá se to však říci o všech, a abychom přiblížili původ jejich současných postojů, musíme se vrátit do minulosti. Kořeny amišů sahají do Švýcarska a Nizozemska šestnáctého století, kde během reformace vznikla náboženská skupina anabaptistů, věřících, kteří odmítali křest novorozenců. Byli přesvědčeni, že nově narozený človíček není schopen uvědomit si svoji světonázorovou orientaci a tudíž by neměl být pokřtěn minimálně do doby, kdy na základě svého přesvědčení o křest sám požádá. Nelíbilo se jim ani vedení válek a zabíjení ve jménu víry, odmítali povinnou vojenskou službu. Skupina s narůstajícím počtem přívrženců byla tehdejšími mocipány označena jako podvratná a její pronásledování na sebe nenechalo dlouho čekat.
ZACHRÁNIL JE ÚTĚK Autoritu církevní tradice začal zpochybňovat i katolický kněz jménem Menno Simons, působící v Nizozemsku. Připojil se k nově založenému hnutí anabaptistů, kteří věřili ve fundamentální výklad biblických textů a chtěli se oprostit od hierarchie a vynucovacích praktik římské církve. Františkánský mnich Simons měl dobré vzdělání a ovládal klasické jazyky. Podařilo se mu formulovat základy učení, které v roce 1527 přijali švýcarští anabaptisté za své. Jeho přívrženci, kteří později před náboženským útlakem emigrovali do Ameriky, si začali na počest svého zakladatele říkat mennonité. Za svou víru byli v průběhu následujících dvou století pronásledováni, biti, mučeni a vězněni, mnozí před perzekucí utekli do Německa. Dočasné útočiště našli v oblasti Porýní. Do jejich čela se zde postavil Jacob Amman, exkomunikovaný biskup, jenž svojí vírou ve škodlivost stýkání s hříšníky ovlivnil některé názory anabaptistů. Ti začínají být známí pod názvem amišští mennonité, nebo krátce – amišové. Citát z Nového zákona, ve kterém apoštol Pavel v Listě Korintským 5:11 píše „…nestýkejte se s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník, lakomec, modlář, utrhač, opilec nebo lupič, s takovým nejezte… odstraňte toho zlého ze svého středu“, začali považovat příslušníci hnutí za natolik důležitý, že se odmítali stýkat s hříšnými bratry a sestrami ve svých řadách, dokud se tito veřejně neomluvili a nepožádali o odpuštění. Zde leží i kořeny izolovanosti tradiční kongregace amišů, kteří si uchovávají největší odstup od hříšného světa moderní civilizace, plné nástrah. První amišové se v Americe usadili na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Na jihovýchodě státu Pensylvánie, kam je pozval jeho zakladatel William Penn, žijí dodnes. Oblasti, ve které našli svůj nový domov, se říká Dutch Country. (Slovíčko Dutch /čti dač/ se sice z angličtiny do češtiny překládá jako Nizozemsko nebo nizozemský, údajně však šlo o chybnou transkripci německého slova Deutsch /“dojč“/, zaviněnou chybou úředníka. Nicméně omyl se ujal a název území se po dvě stě let nezměnil.) Kongregace dnešních amišů v USA se pohybují od ortodoxních až po liberální. Zatímco nejstriktnější z nich žijí stejně jako před dvěma sty lety, tolerantnější našli kompromis mezi vymoženostmi moderního světa a pilíři víry, ze které vzešli. Vyznavači obou větví se však shodují v rezervovaném postoji k pravidlům, principům a filozofii „vnějšího světa“, ve kterém namísto pokory, sounáležitosti a slova božího často promlouvají zbraně, moc, peníze, majetek a pýcha.
Základním kamenem amišského společenství je rodina. Průměrná rodina má pět až osm dětí, o jejichž výchovu – stejně jako o úklid, vaření a zpracování ovoce a zeleniny – se stará matka.
HLAVOU ŽENY JE MUŽ Základním kamenem amišského společenství je domov a rodina. Organizace rodiny je striktně monogamní a patriarchální. K výkladu tohoto pojetí nám opět nejlépe poslouží citát z biblického Listu Korintským 11:3: „…hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ Svazek manželský může být rozdělen pouze smrtí, rozvod je zapovězen. Žena následuje muže, pomáhá mu a je jeho oporou, není mu však rovna. Její doménou je péče o domácnost a rodinu, úkolem muže je její zabezpečení. Drtivá většina amišů se živí zemědělstvím a žije na venkově. Průměrná rodina má pět až osm dětí. K základním povinnostem matky patří výchova potomků a péče o ně, vaření, úklid, práce na zahradě, zpracování ovoce a zeleniny nebo jejich příprava k prodeji na trhu. Nemálo času tráví šitím šatů pro sebe i pro celou rodinu. Děti se do domácích prací zapojují již v raném věku. Pomáhají krmit zvířata, zalévají záhony, sbírají vajíčka či úrodu ze zahrady, učí se přijímat zodpovědnost. Význam přísloví „bez práce nejsou koláče“ chápou již ve čtyřech letech. Výzdoba amišských domácností je jednoduchá. Pár kusů dřevěného nábytku, sem tam nějaká dečka, oblečení pověšené na zdi. Květy se pěstují pouze na záhonech nebo v květináčích, vázu byste zde hledali marně. Na stěnách nevisí žádné fotografie a fotografování jako takové amišové striktně odmítají.
BEZ KNÍRŮ A BEZ KNOFLÍKŮ Amišský šatník je inspirován oblečením jejich předků, rolníků 16. století. Symbolizuje pokoru a skromnost, je sjednocujícím prvkem komunity, kterou tím odlišuje od ostatních „bezvěrců“. Muži obvykle nosí černé kalhoty, ke kterým patří šle. Jednobarevná košile bývá doplněna černou vestou a hlava přikryta kloboukem se širokou krempou. Ve sváteční den nebo v zimním období se nosí klobouk černý, do práce slamák s černou obrubou. Podle šíře krempy a stuhy je možné rozlišit příslušnost k určité kongregaci. Znalci jsou tak schopni již od pohledu zjistit, zda majitel pokrývky hlavy patří ke skupině liberální, nebo konzervativní. Při účasti na bohoslužbách mají muži na sobě bílou košili s černou vestou, v zimě ukrytou pod kabátem stejné barvy. Kabát nemá límeček, knoflíky ani klopy, tedy součásti obvyklé na vojenských stejnokrojích. Amišové jsou striktní pacifisté a s armádou nechtějí mít nic společného. Ze stejného důvodu nenosí ani knír, typickou ozdobu oficírů předchozích století. Ženatí muži si naopak nechávají narůst starozákonní plnovous, místo mezi nosem a horním rtem si však pečlivě holí. Ženy uvidíte zpravidla v jednobarevných dlouhých šatech s černou zástěrou, jejich dlouhé vlasy bývají ukryty pod čepcem. Svobodné ženy si k bohoslužbám oblékají zástěru bílou. Obuv mužů, dětí i žen je obvykle z černé kůže. Skříně na oblečení jsou nevelké, vždyť většina žen vlastní pouze čtvery šaty: jedny svátečnější, jedny obyčejné, jedny na praní a jedny rezervní.
Svým dětem dávají amišové možnost volby – žít podle tradice předků, nebo z komunity odejít. Doufají, že potomci se rozhodnou správně…
PENÍZE OD STÁTU? DĚKUJI, NECHCI! Amišská obydlí, domy, které obvykle navazují na farmy, mají zpravidla dvě nebo tři bytové jednotky. Pod jednou střechou tak obvykle žijí mladí, jejich rodiče a prarodiče. Ústavy sociální péče a domovy důchodců ve světě amišů neexistují, příslušníci rodiny i komunity se zabezpečují navzájem. Pomáhají si, pečují o sebe a stát k tomu nepotřebují. Princip vzájemnosti je prostý. Recyklace lásky. Nezávislost na vnější společnosti, kterou tímto získávají, sekundárně ještě více upevňuje projevy solidarity a vzájemnosti v rámci pospolitosti. Amišové dokonce odmítají pobírání důchodů či jakýchkoliv sociálních dávek. Stát si toho váží a na oplátku je zprostil povinnosti platit určité daně. Stárnoucí farmáři předávají zodpovědnost za hospodářství mladší generaci v období po padesátce. Pokud jim to zdraví a síly dovolí, s péčí o pole a dobytek pomáhají i nadále, hlavní tíha rozhodování a hospodaření však přechází na jejich dospělé děti. Ty, které farmu nezdědily, pracují na usedlosti někoho jiného, včetně neamišských zaměstnavatelů. Peníze, jež si takto našetří, obvykle později použijí na koupi vlastního hospodářství. Ačkoliv velká většina amišů pracuje v zemědělství, najdou se mezi nimi i kováři, truhláři, košíkáři, kameníci, řezníci, pekaři či výrobci koňských drožek. Obvykle jsou to povolání tradiční a s farmařením alespoň trochu související; úředníky, elektrikáře či programátory byste v jejich řadách hledali marně. Jednou z nejčastějších aktivit, při které amišové vyhledávají „angličany“ (tímto termínem označují všechny lidi, kteří nesdílejí jejich víru) a naopak, je prodej jejich výpěstků a zemědělské produkce, ať již ve stavu syrovém nebo zpracovaném. S prodavači a prodavačkami ve slaměných kloboucích a čepcích se můžete nejčastěji setkat na některé z tržnic v okolních městech. Jejich zboží patří mezi poměrně žádané. Chuťově vyvážené džemy, lahodné moučníky, tradiční pečivo a čerstvé ovoce či zelenina vypěstované bez použití chemie se s hromadně vyráběným zbožím prodávaným v supermarketech nedá srovnávat a zákazníci si za ně rádi připlatí.
KŮŇ LEPŠÍ NEŽ TRAKTOR Traktory či jiné stroje poháněné za pomoci motorů používají při práci na polích pouze nejliberálnější amišové. Ostatní si vystačí s pomocí dobytka. Pohled na pluhy tažené párem koní nebo mul je pro zdejší kraj typický a mnoho lánů zemědělských plodin je obděláváno ručně, s motykou v ruce. Pole jsou osázena kukuřicí, jetelem, ječmenem, pšenicí nebo rýží, ve velkém se pěstuje i tabák, brambory či rajčata. Amišská pole údajně poskytují vyšší a kvalitnější výnosy než pole ostatních amerických farmářů. Tento fakt je připisován zvýšené péči a používání lehké mechanizace tažené koňmi namísto těžkých traktorů. O tom, že amišové nepoužívají elektrickou energii, již padla zmínka. Je-li tma, svítí svíčkami, petrolejkami nebo plynovými lampami. Jejich mlýny jsou poháněny vodou nebo větrem. Jedním z mála vynálezů moderní doby, které používají, je telefon. I zde však platí jistá omezení. Předně, telefon nelze mít doma. Potřebují-li zavolat doktora, veterináře, nebo prověřit ceny na plodinových burzách, musejí tak učinit z telefonní budky. Potřebuje-li jeden z členů komunity urychleně přivolat ostatní, například v případě hrozícího nebezpečí, použije zvonici, kterou jsou vybaveny některé usedlosti. K dopravě používají amišové dřevěné drožky tažené koněm nebo mulou. Charakteristické dvoukoláky a čtyřkoláky jsou v zadní části vybaveny nepřehlédnutelným výstražným trojúhelníkem zhotoveným z odrazových sklíček. Samozřejmostí je i svítilna a směrové světlo napájené baterií. Podle četnosti výskytu černých bryček na silnicích poznáte, zda se nacházíte uprostřed, nebo na okraji amišského území.
Většinou končí amišové své vzdělání, které nabývají ve vesnických jedno a dvoutřídkách, v patnácti letech. Ačkoli je v USA školní docházka povinná do 16 let, v případě této komunity učinil nejvašší soud výjimku.
ŠKOLA KONČÍ V PATNÁCTI Důraz na vzdělávání není rozhodně pro amiše prioritou. U většiny z nich končí základní školou. Učitelé v jedno a dvoutřídních školách, situovaných ve střediskových vesnicích, jsou najímáni školní radou, která je volena komunitou. U kantorů není vyžadováno odborné pedagogické vzdělání. Ke kvalifikaci postačuje i absolvování osmi ročníků základky. Mnohem důležitější je, aby obsah vyučování neprotiřečil hodnotám zdůrazňovaným amišskou rodinou a náboženstvím. Ačkoliv je ve Spojených státech školní docházka povinná do 16 let, amišové se obávali, že vyučování na vyšších stupních škol, které by probíhalo mimo vliv jejich společnosti, ve „vnějším světě plném nástrah a pokušení“, by mohlo vážně ohrozit vývoj, mravní i společenské základy dospívajících příslušníků komunity. Rozdílné postoje státu a představitelů amišské pospolitosti vyústily v roce 1972 ve velký soudní případ známý jako Wisconsin versus Yoder. Nejvyšší soud Spojených států ve svém závěrečném verdiktu přiznal nadřazenost požadavku druhé strany, zaštítěného právem na svobodné praktikování amišské víry, nad zájmem povinného vzdělávání do šestnácti let, a učinil výjimku ve svém původním rozhodnutí. Skutečnost, že amišové nepřikládají valný význam vyššímu vzdělávání a jejich ratolesti končí se školou v patnácti, zdaleka neznamená, že by byli nevzdělaní. Odmítají se pouze zatěžovat tím, co nebudou s určitostí nikdy v životě potřebovat. Hloupí však rozhodně nejsou. Většina z nich ovládá tři jazyky (němčinu, pensylvánský dialekt dutch a angličtinu) a co se týče například jejich znalostí živočišné a rostlinné výroby, mohou již ve svých dvanácti směle konkurovat kterémukoliv absolventovi střední zemědělské školy. Mohlo by se zdát, že na dospívající amiše je vyvíjen nátlak, aby zůstali v komunitě. Není to tak docela pravda. Rodiče se sice netají tím, že by rádi své potomky viděli kráčet ve šlépějích svých předků, mladí se však musejí rozhodnout sami. Vždyť i zakladatelé jejich víry bojovali proti tomu, aby byli novorozenci křtěni. Trvali na tom, aby měli možnost přijmout, či odmítnout příslušnost k víře poté, co budou mít vlastní názor na svět. Rodiče svojí výchovou vložili do dětí, co mohli. Ukázali jim sílu a přednosti svého společenství, význam pokory, pracovitosti a lásky. Obvykle přimhouřili oči nad obdobím hledání, kdy jejich synové a dcery poodhalili roušku vnějšího světa, ve kterém mladí lidé v jejich věku zkoušejí zakázané ovoce sexu, alkoholu či drog. Dali jim na výběr a doufali, že se rozhodnou správně. Většina pochopila a vydala se dobrovolně na cestu svých otců a matek. Někteří přestoupili k liberálnějším komunitám, našli se však i tací, kteří lákadlům moderní společnosti podlehli a tradici svých předků opustili či zavrhli.
SVATBY BEZ PRSTÝNKŮ A HUBIČEK Ti mladí, kteří se rozhodli zůstat, se často setkávají po nedělních mších v domě nebo stodole některé z rodin. Volný čas tráví společným zpěvem, hraním a povídáním, při němž si nezřídka padnou do oka příslušníci opačného pohlaví. Chlapci a dívky, kteří projeví o sebe zájem, obvykle požádají kamaráda nebo kamarádku, aby za ně intervenovali a dohodli jim společnou schůzku nebo procházku. Období dvoření a namlouvání začíná kolem šestnácti a pokračuje až do svatby. Začíná-li být vztah vážný, dává se tato serióznost ostatním najevo společnými projížďkami ve speciálně upraveném otevřeném kočáře. Rozhodne-li se mladý pár vstoupit do svazku manželského, chlapec o tom informuje děkana své církve, který pak formálně požádá o souhlas rodiče dívky. Úmysl sňatku je oznámen v kostele a rodiny započnou s přípravou svatby. Ta se obvykle koná až po žních a účastní se jí několik set členů komunity. Novomanželé jsou při obřadu, který zpravidla probíhá v domě nevěsty, oblečeni do svých tradičních nedělních šatů. Žádné speciální svatební oděvy, závoje, kytičky, výzdoba, pusinky, prstýnky ani fotografování, obvyklé ve vnějším světě, se zde nepraktikují. Po společném obědě se zpívá, povídá a veselí až do večeře. Svatební noc se odehrává v domě nevěsty a líbánky zpravidla znamenají objíždění a navštěvování všech přátel a známých. Ti je obdarovávají výbavou do domácnosti, zemědělským nářadím a nástroji. Je-li drožka naplněna dárky tak, že se tam již další nevejdou, vrátí se domů. Zde náklad vyloží a pokračují v návštěvách. Tato speciální svatební cesta běžně trvá i několik týdnů. Se zakládáním nového hospodářství pomáhají rodiče. Pronajmou farmu, seženou nábytek, rozdělí se o dobytek, drůbež a pozemek. Oboustranná pomoc nefunguje pouze v linii pokrevního příbuzenstva. Celá komunita amišů je vlastně jednou velkou rodinou, ve které je vzájemná podpora naprostou samozřejmostí. Onemocní-li farmáři tak, že nejsou schopni sklidit úrodu, sousedé ji sklidí ještě před svou vlastní. Shoří-li někomu stodola, do týdne je postavena nová. Neštěstí, jako je toto, jsou amišové schopni proměnit ve společenskou událost, která pouze utuží vztahy v komunitě. Odklizení zbytků budovy, jež lehla popelem, netrvá dlouho a stavba nového objektu je ještě rychlejší. Sejde se při ní třeba dvě stě rodin, a zatímco si děti hrají a ženy vaří jídlo, více než dvě stovky mužů vztyčují novou stavbu. Obvykle ji mají do večera hotovou a neuvěřitelnou píli, organizaci a zručnost chodí s němým úžasem obdivovat „angličané“ z dalekého okolí.
BÍLÁ JE BARVA SMRTI K životu patří i smrt a padla-li zmínka o všech ostatních aspektech amišského bytí, neměla by chybět ani informace o loučení s tímto světem. Na rozdíl od každodenního pracovního či nedělního šatu, ve kterém převládá černá, je barvou smrti, do které je oblečen nebožtík, bílá. Jednoduchá borová rakev, v níž je zesnulý vystaven a později pochován, je stejně prostá jako pohřební obřad nebo náhrobní desky. „Neskromný“ je pouze počet lidí přítomných na pohřbu. Platí zde téměř přímá úměra: čím starší člověk, tím více pozůstalých. Minulou zimu například zemřela osmadevadesátiletá amiška. Zanechala po sobě tři sta čtyřicet tři živých potomků v přímém příbuzenském vztahu. Jejího pohřbu se kromě devíti dětí, osmdesáti čtyř vnoučat, dvou set čtyřiceti sedmi pravnoučat a tří prapravnoučat zúčastnily i desítky sousedů a dalších členů komunity. Vraťme se však k amišským hřbitovům. Ve své prostotě připomínají velkou zelenou louku s trávníkem posetým desítkami stejně situovaných, volně rozptýlených, uniformních, a přesto nenápadných náhrobních kamenů. Nenajdete zde květiny, věnce, svíčky ani kříže, byť každý z těch, co ve zdejší zemi leží, zasvětil celý život bohu. Sebevražda je, stejně jako vražda, považována za hřích nejtěžší a v komunitách je záležitostí téměř neslýchanou. Pokud by přece jen někdo z jejich řad ukončil vědomě život, ať již svůj, nebo cizí, na amišském hřbitově pro něj není místo a musí být pochován jinde. Některá provinění se prostě odpustit nedají. Jak dlouho ještě amišská subkultura a její přívrženci vydrží vzdorovat tlakům, vlivům a nástrahám moderní doby, je otázka, kterou si amišové nekladou. Jakkoliv fundamentální se může na první pohled zdát jejich světonázor, jeho součástí je svobodná možnost volby. Odejít, či zůstat. Přerušit, nebo pokračovat. Podlehnout, nebo odolat. Skutečnost, že se jejich potomci, byť ne všichni, k odkazu a tradici svých předků hlásí již páté století, je důkazem toho, že i světonázor pro mnohé nepochopitelný a zpátečnický má rozhodně něco do sebe. Bude-li jejich víra dostatečně atraktivní i pro další generace, ukáže čas. Jisté je jedno. Jejich životy a názory na svět jsou neopomenutelnou součástí mozaiky tohoto světa. Světa jednadvacátého století.
První amišové se v Americe usadili na přelomu 17. a 18. století na jihovýchodě státu Pensylvánie.
Na zadní straně fotografie, která je dnešní hádankou, je poznamenáno: letová hladina 1200 m, 12. 11. 2000 ve 14.25 hod. Listopad ten rok skutečně čaroval. To, co vidíte, není vytvořeno ani fotografickými filtry, ani kolorovací technikou. Jde o prosté zachycení podzimní mlhy a smogu z více než kilometrové výšky. Počasí, které se tam dole, na zemi, stává zdrojem podzimních depresí a problémů s dýcháním, dává v této výšce konkrétní význam metafoře „nadpozemská krása“. Počasí a hora zachycené na snímku měly pro člověka, který tenkrát pět minut před půl třetí stiskl spoušť fotoaparátu, zvláštní význam. Zatímco ostatní naplňuje štěstím slunečný den, on se rozzářil, kdykoliv inverze zahalila ústeckou kotlinu a mohl se vypravit nad její příkrov fotit její krásu. A kdykoliv se při návratu z nebeských toulek na horizontu objevilo ono „ňadro“ s meteorologickou stanicí místo bradavky, věděl, že domov už je na dosah. Tím, čím je námořníkům maják, byla jemu tahle krasavice, vystupující z mraků.
Nebudu se ale dnes věnovat jí. Dnešní díl „Pohledů z ptačí perspektivy“ chci věnovat jemu – pilotovi, fotografovi, dobrodruhovi, příteli. Byl to on, kdo přišel s myšlenkou ukazovat zajímavá místa naší vlasti pohledem ptáků. Vzpomínám si, když jsem s ním poprvé nasedal do letadla. Blížil se ve svém charakteristickém tričku, které zdobilo sytě žluté slunce a pragmatická věta: „Až spadnu, budu na kaši.“ Proměna, kterou procházel vždy, když usedl za „knypl“, byla jasně patrná na první pohled. Vzduch byl jeho přirozeným prostředím. Jakmile se kola odlepila od země a svět pod námi a všechny jeho problémy se zmenšily na velikost klukovského panelu s vláčky, ocital jsem se v jeho království. „Tady je pohoda,“ říkal pokaždé, „žádné zácpy, nikdo v protisměru, semafory a babky na přechodu.“ Volnost tohoto způsobu pohybu se mu stala drogou. Holdoval jí často a intenzivně. Ve chvílích, kdy ho počasí připoutalo k zemi a on nemohl delší čas startovat, pozoroval jsem na něm abstinenční příznaky, důvěrně známé kuřákům a notorikům. Je pravda, že podobných chvil nebylo mnoho, protože počasí, ve kterém se neodvážil letět, muselo být skutečně extrémní. Několikrát jsem zažil dny, kdy jsme byli široko daleko jediné letadlo podobné velikosti, které bylo ve vzduchu. Tehdy byl nejspokojenější. Ve sluchátkách mi při takových letech pravidelně zněla věta: „Dokud vidíme zemi, je to dobrý…“ A skutečně bylo. Mám možná posunutý práh pudu sebezáchovy, ale skutečně jsem s ním ani v nejhorších podmínkách nepocítil strach. Myslím, že své „řemeslo“ ovládal dokonale. Jak pilotní, tak fotografické. Létání, stejně jako fotografování zvládal tak nějak mimochodem. Trochu mi připomínal dítě, jež si velmi rychle osvojí všechny dovednosti, které mu mohou poskytnout zábavu. Plnit si klukovské sny bylo snad vůbec nejsilnějším motivem jeho existence. Naposledy jsme spolu létali právě nad kopci, které vystupují z mlžného oparu na této fotce. Byl jasný podvečer, bez větru a mraků. Obhlíželi jsme důvěrně známá místa, mlčeli a pocity si sdělovali jen vzájemnými pohledy a zdviženým palcem. Krasavice ze snímku čněla jasně a ostře v posledních paprscích mdlého slunce. Tou dobou jsem ji i já vnímal jako svou „domovskou horu“. Proletěli jsme kolem a Labe pod námi nás po chvilce bezpečně vedlo k našemu městu. Vzpomínám si na jednu z mála vět, která tenkrát padla. Blížili jsme se k soustavě ústeckých mostů. Zasněně se na ně podíval, otočil se ke mně a pronesl: „Stejně je jednou oba podletím, i kdyby mě to mělo stát piloťák!“ Dnes už vím, že tato a mnoho dalších výzev, které si co chvíli stanovoval, zůstane nesplněná. Za nejjasnějšího úplňku v tomto roce opustil Luboš za nevyjasněných okolností tento svět. Bylo to stejně náhlé a šokující, jako většina jeho života. Někdy se chlap neubrání dojetí. Dopisuji tyto řádky a doufám, že je alespoň trochu pochopíte. Věnuji je člověku, jenž viděl a prožíval věci, které ostatním unikaly. Snažil jsem se s vámi o ně v předešlých měsících podělit a budu se o to snažit i dál. Je totiž ještě mnoho míst, která jsme vám chtěli ukázat. „Dík, Luboši, za tvé vidění světa a za to, že jsi mě s sebou brával do svého království mezi oblaky. Nevím, jestli je něco po…, ale jestli ano, přeji ti, aby to bylo někde tam nahoře, nad vrcholkem naší ´domovské´ hory. Přeji ti čisté nebe…“
SOUTĚŽNÍ OTÁZKA Jak se jmenuje hora uprostřed fotografie?
Vaše odpovědi očekáváme do 15. května. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu “Kolem světa s Dr. Stinglem”.
