Hajdá, nýčko vyrazíme,” dodávají si rumunsky i česky odvahu dva muži v navlhlých teplácích a po chvilce váhání opouštějí roubený domeček vodního mlýnku, který jim poskytl úkryt před náhlým lijákem a jarními blesky. Nebe je pořád ještě zatažené a ze střechy roubenky, která chrání důmyslný mechanismus pohánějící těžký mlýnský kámen, stékají k zemi prameny vody. Muži ale nedbají nepohody a přes pole klopýtají k české vesnici Gerník. Jejich tenisky obalené silnou vrstvou bahna kloužou po mazlavé vrstvě bláta a sváteční tepláky už také utrpěly první šrámy. Jsou z patnáct kilometrů vzdáleného Rovenska, nejvýše položené české vesnice rumunského Banátu, a spěchají na český festival, který by byl již dávno v plném proudu, nebýt nečekané a silné jarní bouřky. Náhle se vyjasňuje a cesty a pěšinky směřující do Gerníku se plní vesničany, kteří ještě dnes ráno sehnuti okopávali lány kukuřice. Jdou pěšky důvěrně známou krajinou nasáklou krví a potem jejich předků, kteří zde před sto osmdesáti lety začali kácet neprostupné pralesy. Putují z několika banátských vesnic, aby se opět po dvou letech společně sešli na festivalu českých krajanů obývajících karpatské hřebeny, jež se tyčí nad hlubokým údolím Dunaje. Jsou to obyvatelé království sedláků. Země, kde půda zděděná po předcích ještě neztratila na svém významu a poskytuje nejen obživu, ale je i zdrojem hrdosti, sebevědomí a nezávislosti. Tak jako už málokde v Evropě.
MÁME BÝT NA CO PYŠNÍ “Každý, kdo sem přijede, tak to tady obdivuje,” neskrývá svou banátskou hrdost Josef Mašek z Gerníku, jeden z hlavních organizátorů folklorního festivalu, zatímco z pódia zní neoficiální hymna rumunských Čechů, Hašlerova “Ta naše písnička česká”. “Podrželi jsme si řeč a kulturu dvě stě let, to se každému nepodaří, máme být na co pyšní,” dodává čistou češtinou, ve které jen tu a tam na povrch vyplavou výrazy z rumunštiny nebo u nás již dávno zapomenuté slovní obraty. Například kurent je elektřina, kamin kulturák, kanta je kbelík, Valach Rumun a kazan je destilační přístroj. Ale pálinka z kazanu kapající je stejně výborná jako ve vzdálených Čechách. Často i lepší. Festival putuje od roku 1989 vždy po dvou letech po všech českých vesnicích a letos se jeho šestý ročník vrátil zpět tam, kde začínal – na Gerník, největší českou vesnici, kde žije kolem pěti set obyvatel. “Část výloh platila česká vláda a část rumunská, zbytek jsme uhradili ze svých zdrojů. Vařilo se pro čtyři sta padesát festivalových hostů. Připravovali jsme to tři týdny, poslední týden se peklo a zabíjela se telata a prasata. Jen kořalky jsme od lidí koupili přes sto třicet litrů. A kromě toho jsme ještě museli zvládnout vlastní práci na polích,” vysvětluje Mašek, zatímco na pódiu na návsi hned vedle kaple a hospody se střídá přes dvacet souborů. Kroje z Rovenska, Bígru, Gerníku, Eibentálu, Šumice a Svaté Heleny se třpytí na slunci a sukně se zvedají ve víru tance. Muzika z pódia částečně zní českými tancovačkami minulého století a částečně rychlými balkánskými rytmy. A když se začne hrát, tak to většinou nebere konce, neboť místní Češi si pamatují všechny sloky písniček, které si přivezli z domova. I ty u nás již dávno zapomenuté. Festival končí divokým nočním tanečním veselím na návsi. “Srbské kolo”, oblíbený tanec místní mládeže, je střídáno rychlou polkou a české hlasy rozléhající se vesnicí, která je již dávno ponořena do teplé letní noci, se mísí s hlasy rumunskými a srbskými. Z Gerníku je to přes kopce do vesnice s poetickým názvem Svatá Helena jen asi dvacet kilometrů. Druhý den již snídám v kuchyni u mé známé rodiny Růžičků. Domácí klobásu zakusuji voňavým chlebem, který je tady v Banátu opravdu jiný. Nepadá totiž automaticky z útrob stroje, ale babička Růžičková jej předtím, než ho vykynutý vloží do rozpálené cihlové pece, láskyplně pohladí a pokřižuje. To je ale jen závěr celoroční dřiny. Na podzim je třeba pohnojit, hromady hnoje vyvézt ze dvora na vzdálené políčko. Na jaře pak s koňským zápřahem poorat, vláčet, osít zrnem. V letních vedrech se pak musí obilí posekat, vymlátit a pomlít na kamenném mlýnku poháněném vodou nebo elektřinou. A všechna ta práce lidských rukou zanechává v chuti chleba nezaměnitelné stopy. V celé Evropě už nenajdete mnoho míst, kde máte šanci takový chléb ochutnat. A tady je zřejmě jediné místo na světě, kde si u takovéto snídaně můžete povykládat jadrnou a čistou češtinou. Na hřbitově nad vesnicí si prohlížím české hroby s českými jmény. “Pan velvyslanec Plíšek to na festivalu řekl hezky, že máme dvě vlasti, tradice, písničky a mnoho z toho, co vy v Čechách už nemáte,” říká mi dědeček, kterého jsem včera potkal v Gerníku. “Byla by to škoda, kdyby se to rozpadlo, co myslíte?” čte mi myšlenky. Společně se díváme dolů na vesnici a hukot práce a červené střechy domů nám nedávají žádnou odpověď. Některé střechy se prohýbají, pokoje pod nimi totiž zejí prázdnotou, jejich majitelé už dávno odešli do Čech. “Kde se z komína nekouří, tam se chalupa rozpadá,” říkají Helenští. A těch kouřících komínů již hodně ubylo.
“Letos bylo na svaté heleně pět svateb, a jen jedni novomanželé zde zůstanou. Ostatní do tří dnů po svatbě odešli,” komentuje současný exodus český učitel ze Svaté Heleny.
JAKO KDYŽ SE KOPOU BRAMBORY Zabloudil jsem v banátských pralesích. České vesnice jsou od sebe odděleny hřebeny hor a strmými údolími, cest je tady málo, a kam nedojdou pastevci s dobytkem, tam je jen nepropustný les. Prodírám se už druhý den krasovým kaňonem řeky Berzasky. Ostružiny dosahují tří metrů a kopřivy už nevnímám. Jdu pořád po kolejích zaniklé úzkorozchodky, která ještě před deseti lety sloužila ke stahování bukového dřeva z hřebenů až dolů k Dunaji. Mosty přes řeku ještě stojí, ale jsou porostlé křovinami vrb a mezi pražci tratě vyrůstají buky o síle dívčího stehna. Jako by stromy chtěly navždy zabránit tomu, aby se ve staletých lesích opět ozvaly motorové pily, které poskytovaly místním lidem práci. “Lidé tady práci nemají, a když, tak je nejistá a nebezpečná. Chlapi dělají v dolech a neví se, jestli je nezavřou,” popisuje situaci český učitel Petr Skořepa z nové školy ve Svaté Heleně, kterou krajanům postavila česká vláda. “Místní lidé jsou stejní jako kdekoliv jinde, chtějí se mít lépe. Na poli je to dřina, i když to není zdaleka taková otročina jako dřív. Ale dřív nemohli odjet, teď můžou a tady nemají práci, zatímco v Čechách ji najdou, jsou pracovití a skromní. Letos tady bylo pět svateb a jen jedni novomanželé tady zůstanou, ostatní do tří dnů po svatbě odešli,” vysvětluje Kopřiva. Jeho slova potvrzují všichni. Dokonce i předseda místního Sdružení Slováků a Čechů se chystá odstěhovat. “Když byli Češi před třiceti lety mistři ve fotbale, tak jsem dal klukovi jméno Ondruš, tloukli jsme radostí do kantů. Bratr chtěl svého kluka pojmenovat po Panenkovi, ale žena mu to nedovolila,” směje se Josef Pek. “Tady to teď ale padá, kerý má osmnáct let, tak jde do Čech. Já se chystám za rodinou do Austrálie, na jaře bych už měl být tam,” dodává, když v hospodě U Pepsiho popíjíme temešvárskou desítku. Vesnice celého světa jsou konzervativní – jen díky tomu dodnes žijí. A chování jejich obyvatel podléhá zvláštním zákonům, které velí pozorovat souseda a nikdy za ním nezaostávat. Nejinak je tomu i tady u rumunských Čechů. “Když začnou sousedi okopávat brambory, okopávají i oni, i kdyby to bylo příliš brzy. Je to jako když se strhne lavina,” říkají mnozí znalci místních poměrů. Podobně propukla i vystěhovalecká vlna po roce devadesát, když se otevřely rumunské hranice. “To byla taková vlna,” vysvětuje chování svých oveček eibentálský děkan Václav Mašek. “Jakmile trochu víc zapražilo slunko, už se říkalo: půjdeme do Čech. Jako by tam slunko nesvítilo! Většinou ti, kteří dělali chytráky tady, tak odjeli dělat chytráky tam. Mysleli si, že nebudou muset pracovat, ale ono to tak nejde. Peníze se tam dají vydělat, ale zase je musíte vydat. A v Čechách budou jako cizinci. Tady byli Češi v Rumunsku, a tam jsou z nich Rumuni v Čechách,” říká děkan, který jako jediný z místní vzdělané inteligence nepodlehl lavině a zůstal. “Odchod některých kvalitních učitelů po převratu byl vzorem pro ostatní, stalo se to věcí cti. Určitou roli při odchodu hrály i příbuzenské svazky, vesničané odcházejí za příbuznými,” vysvětluje český velvyslanec v Rumunsku a znalec Banátu Jaromír Plíšek. “V Bígru ten proces nenastartoval, ale může k tomu dojít kdykoliv. Stejně tak se může nějaká vlivná rodina vrátit zpět na Gerník, a tím se celý proces odchodu přibrzdí.” Zpátky se však vrací málokdo. A kdo přijede domů na návštěvu, ten si pochvaluje. I když je zřejmé, že ne všem se na ubytovnách a v panelácích, kde svůj život v Čechách začínají, daří podle jejich představ. Přiznat se k neúspěchu před celou vesnicí ale není jednoduché. Celkem po převratu odešlo asi 2500 obyvatel, snad polovina z krajanů. Zůstali majitelé havířských důchodů, děti a ti, které to do světa netáhne. Takový úbytek obyvatelstva už je znát. Občas ve vesnicích najdete rozpadávající se chalupu, některé domy zejí prázdnotou. Nejhorší situace je na Šumici, kde je ze 160 obyvatel 30 vdov a ve škole, která zajišťuje osmiletou docházku, jsou jen čtyři žáci. A lidé odcházejí pořád, často ani přesně nevědí, co je konkrétně v Čechách čeká. Jdou spíše jen za nadějí, že bude lépe. “Čekám na rejstříky z Bukurešti, a pak pojedeme do Čech. Práci tam ještě nemám, nevíte o nějaké?” ptá se mě Johan Pražák ve své chalupě na Rovensku. “Tady je tvrdý život. Vy sem přijedete a říkáte, jak je to pěkný. Tak si vyměníme barák!” navrhuje najednou. “Je to pěkný tak na koukání, ale na život je to tvrdý,” dodává a jeho upracované mozolnaté prsty listují v atlasu České republiky, odkud kdysi přišli jeho předkové.
Ani v zimě starostlivý sedlák neodpočívá. Na saních tažených kravským spřežením stoupá do kopců, aby na svá pole rozvezl hnůj a ušetřil tak čas, který se mu na jaře bude hodit (Svatá Helena).
PUTOVÁNÍ ZA NADĚJÍ První Češi připluli z Vídně po Dunaji na Svatou Helenu v roce 1823. Přilákal je sem jakýsi Magyarli, maďarský podnikatel, který měl v úmyslu zbohatnout na levně zakoupených banátských lesích, rozkládajících se na samém okraji tehdejší rakouské monarchie, a k tomu potřeboval dřevorubce. A v Čechách našel pracovité lidi, které potřeboval. Za slib půdy a lehčího života se za ním vydali zchudlí řemeslníci utýraní robotou a dlouhou vojenskou službou i se svými rodinami. “V Čechách byla chudoba a oni sem přišli, jako teď chodí zase zpátky do Čech,” vypráví bývalý rovenský učitel Václav Holeček. “Oni nevěděli, na co jdou, a z Budapešti trvala ta cesta tři měsíce. Tady je maďarští žandáři vyvedli sem, tady si to sdělejte a vystavte si domky. Taky se povídá, že se Češi báli vody, a proto odešli sem do hor,” vzpomíná Holeček na jednu z legend. “Oni ale neuměli pracovat v lese. Když sekali strom kolem dokola, tak nevěděli, na kterou stranu padne. Oni nevěděli, na co jdou, a Magyarli je podvedl. A ti, keří měli děcka, tak nemohli odejít, takže nezbylo nic než tady zůstat. Vykáceli, udělali si políčka, domečky. Nejdříve roubené, později kamenné a z cihel,” vypravuje Holeček a přitom v kovárně na kopci rozdmýchává výheň zděděnou po předcích, aby sousedovi opravil zlomenou motyku. Magyarli zmizel, zůstala po něm jen vesnice Svatá Helena, pojmenovaná po jeho dceři. Češi byli posléze na svou žádost přijati do pluků banátských pohraničníků, což jim zajišťovalo alespoň nějaké příjmy. Armáda potřebovala osídlit liduprázdné území kolem hranice, a proto vyvolala další kolonizaci. “Mnozí z nich šli za lepším živobytím. Přesto však určili dva ze svých řad, kteří jako průzkumníci se měli nejdříve přesvědčit, zda nabídky odpovídají pravdě, jaká je krajina a jací budou budoucí sousedé,” vypráví o druhé vlně německy psaná kronika. “Průzkumníky byli Martin Mareš a Michal Glazer. To bylo v létě v roce 1828. Když se tito dva průzkumníci vrátili, vyprávěli, že byli přátelsky přijati, že tato země je krásná, velmi úrodná, že tam roste krásná pšenice, ovoce a víno. Dále vyprávěli, že kraj, který bude jimi osídlen, se nachází na úpatí hory Semeníku, těsně při bukovém pralese svažujícím se k východu. A tak po tomto vylíčení všech krás budoucí ´země zaslíbené’ se připravilo k vystěhování 56 českých rodin. Na podzim roku 1827 byl celý transport ku stěhování v plné pohotovosti na určeném shromaždišti západně od Nýrska. Odtud kolona vystěhovalců vyrazila směrem na Budějovice, kde byla kratší zastávka. Když místní občané viděli vystěhovalce po prvním úseku cesty již hodně unavené, vymlouvali jim další cestování a radili k návratu. Místy se ozývala slova hany a nadávek. Na tato slova vystěhovalci odpovídali citátem věštby: Země Česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.” Těžký život v horách, práce na polích a odlišnost kultur měly za následek, že nedošlo k asimilaci českých přistěhovalců. Dokázali si udržet svou identitu do dnešních dnů. Kontakty s domovem však byly zpřetrhány až do roku 1947, kdy došlo k přesídlení poloviny obyvatel do vyprázdněných sudetských vesnic v českém pohraničí. “Od roku 1826 do 1947 jsme neměli kontakt se starou vlastí, až pak to Sověti dovolili,” říká gernický rodák děkan Mašek. “Všichni se mohli vrátit, dostali přiděleny domy po Němcích. Ale byli to poctivci, svědomití lidé a nechtěli se do těch baráků nastěhovat. To není naše, bránili se. Němci jim říkali: Pojďte, my stejně musíme utéct,” vzpomíná děkan Mašek, který na své faře v Eibentále, opatruje vzácnou kroniku napsanou v roce 1850 prvním farářem Františkem Unzeitigem. Díky ní lze vystopovat český původ téměř všech banátských krajanů.
Malebná krajina nesoucí stopy lidských rukou láká do rumunského Banátu stále více turistů nejen z Čech (na hřebenu hor mezi Rovenskem a Gerníkem).
“BEJVALO TO VESELEJŠÍ…” Život v horách byl v minulosti těžší, ale veselejší, shodují se všichni. A není to jen nostalgie po minulosti, kdysi k sobě měli lidé blíže i tady v Banátu, ač se nám turistům může zdát, že už to více ani nejde. “Život byl těžší, než je teď, ale byli jsme spokojenější,” vzpomíná Barbora Hánová z Bígru, které nikdo neřekne jinak než “babča Barča”. “Chodili jsme pracovat daleko na pole, a tam jsme i spali. Byli jsme tam celej tejden, tam jsme si i vařili. Ale o hodně lepší jsme se měli, sešli jsme se, bylo nás partie, po cestě jsme si zpívali, jídlo jsme si nesli na zádech,” vykládá ve své pohádkové chaloupce a zvědavě pozoruje hlavní silnici, která vede kolem jejich oken. “A co jsme jedli? Jahody jsme rozdělali s mlíkem, vařili jsme si koleš, malaj, kukuřičnou kaši. Chleba nebyl, moc málo. A v sobotu jsme přijeli domů, já jsem měla doma pět dětich na starosti. V neděli se sešel národ a potěšil se. No a jestli sem byla večer u muziky, to se mě ráno rodiče neptali. A to když já jsem věděla, že ráno mám jít na pole, to sem vod muziky nešla až ráno. Už jsem si nelehla, převlíkla se, a hajdá na pole. To se mi nevyplatilo, na hodinu se jenom rozdráždit,” směje se Barča. “Bejvalo to veselý, ale dneska? Každej má doma televizor a jde do kafébáru a tam se nachlastají. To my babičky se sejdeme, ale ty mladý to né,” stěžuje si Barča. Kromě nedostatku pracovních příležitostí je v dnešním Banátu hlavním problémem absence lékaře a nedostatky ve školství. Nemocniční péče v údolí je nekvalitní a navíc je za ni třeba platit. Na horách lékař není, a tak se obyvatelé léčí sami. Pouze v Gerníku pomáhají nemocným sestry řádu svatého kříže, Damiána a Michaela. “My poskytujeme domácí ošetření, neboli první a často i jedinou pomoc,” vysvětluje sestra Damiána. “Mám zdravotní školu a po roce působení tady jsem se naučila i šít rány. Situace vás přinutí, člověk prostě musí pomoct. Místní lidé jsou tvrdí, přijdou jen s velkým úrazem, když už je to nutné. Nechtějí jít do nemocnice, je to tam řezničina a musí hodně zaplatit. A přitom jsou sedření z práce a umírají mladí. Promoknou třeba v lese, nachladí se a neléčí to, a navíc je hodně úrazů z tvrdé práce,” popisuje poměry v horách sestra, která zašívá gernickým jejich rány už šestý rok. Místní školy zase trpí nedostatkem kvalifikovaných učitelů. Jejich úroveň proto není příliš vysoká. Stává se, že děti v osmé třídě neumějí plynule číst. “Škola nemá úroveň, nemá systém. Mají sice angličtinu už ve třetí třídě, ale neumějí psát ani rumunsky, ani česky, tak k čemu to je dobré?” stěžovala si mi jedna z maminek. Je to začarovaný kruh, protože vzdělání a rozvíjení talentu by pomohlo mladým najít uplatnění a vzdělaní lidé by mohli pomoci situaci ve vesnicích zlepšit. Když však někdo nějakého vzdělání dosáhne, odejde z hor do města. Vesnicím tak chybí vzdělaní a inteligentní vůdci s přirozenou autoritou, a kulturní obroda byla svěřena učitelům z Čech. “Jsou tady trochu jiné děti než v Čechách,” popisuje své zkušenosti učitelka ze Svaté Heleny Martina Kopáčková. “Čekají, že je někdo bude vést, a pokud to nikdo neudělá, tak to samy nezkusí. Přitom jsou hodně talentované, ale jejich talent nikdo nerozvíjí. Možná proto, že vzdělání tady není považováno za důležitou hodnotu. Holky se vdají a starají se o domácnost – pokračovat ve studiu si dovolí málokdo,” dodává česká učitelka. Ve většině místních škol je čeština na prvním stupni ve všech předmětech a teprve později se intenzivněji učí rumunsky. Ještě v nedávné minulosti převyšovali banátští Češi díky svým vlastnostem a kulturní vyspělosti okolní národy, které se od Čechů učily racionálnějšímu hospodaření, vedení domácnosti a péči o obce a školy. Dnes už to však platí stále méně. “Jejich mentalita se už v mnohém přizpůsobila té ´balkánské’. Jsou více pasivní a neteční ke společným věcem, zmocňuje se jich fatalismus a nedochvilnost,” říká další z českých učitelů Jiří Svoboda. “Navíc na ně rozkladně působí zavádění moderních technických vymožeností. Přestalo se hrát ochotnické divadlo, nekonají se už žádné přednášky nebo besedy, upadl zájem o českou knihu a některé z obecních knihoven spíše připomínají skladiště knih,” dodává Svoboda. “Čistotnější jsou, to bych s vámi hlasoval, ale pracovitější, to ne,” charakterizuje svůj národ pošťák Josef Veverka ze Šumice. “Čech radši kouká, aby dělal nějakou lehkou práci, aby se nemusel tolik zvedat, aby nebyl jako zvěřina, jako když taháte s kravičkama, Čech kouká, aby byl čistej, ale pracovitější jsou Rumuni, ale zasejc v poli, kdyby Rumuni měli toty pole chudý, co my máme tady, tak ty by zemřeli hlady. Nějakej Rumun tady byl a říkal mi, Veverko, kdybychom tady byli jako vy, my bychom tady pomřeli,” směje se pošťák.
Nůše z lískového proutí, nalezená podkova v koruně stromu, kus doma pečeného chleba, mléko a domácí sýr – tak vypadá oběd na kraji těžce obdělávaného pole (Rovensko).
POMOC Z DOMOVA Na prašné ulici nedaleko kostela se supěním zastavil autobus. Ven se vyhrnuli čeští turisté a narovnávají si kosti, ztuhlé dvacetihodinovou cestou. “Tak jsme dorazili do Svaté Heleny. Podle seznamu si vás teď rozeberou vaši domácí, u kterých budete celý týden bydlet,” zdůrazňuje svým ovečkám vysoká, štíhlá průvodkyně, jejíž modré oči ladí s modrou oblohou a s modrými nátěry vesnických domků. K autobusu se už sbíhají paňmámy, zvěst o příjezdu turistů, kteří do rodinných rozpočtů přinášejí alespoň nějaký peníz na přilepšenou, se rychle roznesla vesnicí, a na všechny domácnosti se zdaleka nedostane. Turisté tak představují vítanou pomoc z Čech. “Já sám považuji agroturistiku za možná nejperspektivnější šanci pro to, aby zde lidé mohli získat nějaký příjem. Turisté sem přijíždějí už dnes ve větším počtu, a kdyby se tomu podařilo dát nějaký komerční rámec, místní by se naučili prázdné domy pronajímat a prodávat turistům jídlo, a turisté by za to platili a bylo by to přínosné pro obě strany,” říká český velvyslanec v Rumunsku Jaromír Plíšek. “Mimochodem, taková praxe velmi dobře funguje kolem Brašova a v Bukovině, kde to podporují Francouzi a Belgičané a daří se jim přilákat tam ne úplně zanedbatelné množství turistů i ze Západu. Ti tam přijíždějí hlavně za autentickým venkovským prostředím, které je v Evropě zachováno už jen málokde,” dodává Plíšek. Myšlenka je jasná a mnohde v Evropě vyzkoušená. Co si pod tím má ale český turista v Banátu představit, těžko říct. Neexistuje agentura, která by agroturistické pobyty zprostředkovávala a zajišťovala přípravu domorodců, po vesnicích se přes sezonu potulují skupiny turistů využívající kvalitní značení turistických tras a novou, značně rozpačitou turistickou mapu s mnoha chybami, kde jedna řeka má i tři názvy. A tak zatímco koncepce se teprve rodí, soukromé cestovky nabízejí návrat do české minulosti již dnes. Setkání napříč staletími ale vyžaduje toleranci na obou stranách a občas vyvolává problémy. “Vozím lidi do Banátu už patnáct let a občas mi někdo vyčítá, že se tam jezdíme dívat na krajany jako na opice v ZOO,” říká šéf jedné z cestovek Vilda Dvořák. “Je to ale něco zcela jiného. Lidi z Čech ubytováváme po rodinách a vznikají tak často přátelství na celý život. Ti lidé si pak píší, a když odjíždí autobus, tak v Brně přibíhají s balíky, abychom je předali jejich známým v Banátu,” dodává Dvořák. Pomoc české vlády, která do dnešního dne představuje částku 48 milionů korun, je koordinovaná společností Člověk v tísni při ČT. I díky ní a podpoře rumunské vlády mají české vesnice v mnohém lepší podmínky než vesnice rumunské. “Hlavním cílem všech našich aktivit v Banátu je zastavení emigrace, zachování české komunity a usnadnění života v často velice těžkých podmínkách,” vysvětluje Lukáš Melnický. “Bohužel, romantická představa starodávné vesnice, jakéhosi živého skanzenu, není v podmínkách současné reality proveditelná. Obyvatelé vesnic se budou muset více otevřít realitě současného Rumunska a najít alternativy k tradičnímu zemědělskému způsobu života. Jednou z alternativ by mohla být právě agroturistika. Snažíme se proto nalézt v Rumunsku zkušenou organizaci, která by tuto činnost v Banátu rozvíjela. Proto jsme nedávno zorganizovali exkurzi pro krajany do okolí rumunského Brašova, kde agroturistika funguje,” dodává Melnický. Výsledků dosavadní práce si krajané velice považují. Díky české vládě chodí děti ve Svaté Heleně do moderní školy a na Rovensku nemusí vodu nosit ze vzdálených napajedel. Jen vybudování asfaltky v Gerníku vyvolalo mezi turisty polemiky. “Asfaltování silnice je v přímém rozporu s rozvojem agroturistiky, turisté nebudou jezdit někam, kde je to stejné jako u nich doma, kde se vesnicí po asfaltu prohánějí auta a motorky,” vysvětluje Pavel Hron, architekt zabývající se cestovním ruchem a tradicemi architektury v Jeseníkách, který Banát vloni navštívil. “Přijedou za něčím, co doma nemají, ale to něco je třeba pro ně zachovat. Banát má v tomto smyslu unikátní hodnoty a ty je třeba chránit jako něco nenahraditelného a specifického, co jediné jim dává možnost existence. Kamenitá cesta vedoucí vesnicí k nim patří. Pokud to neuděláme, bude to mít jednoduchý následek: na Gerníku sice budou mít asfalt, ale stejně se možná všichni odstěhují,” říká Hron. Něco jiného je ale vnímání turistů a vnímání místních. A Gernickým nelze jednoduše a rychle vysvětlit, že asfalt je zásah do architektur staré vesnice. “I proto se snažíme najít pro krajany jiné způsoby obživy než jenom agroturistiku,” dodává Melnický. Místní lidé už o možnostech, které jim nabízí turistika, dobře vědí. Mnozí přes léto turisty ubytovávají a snad všichni si již zvykli na jejich zvědavost a chování, které nezapadá do vesnických zvyklostí. “Agroturismus, ten by tady šel pěkně dočista,” říká šumický pošťák Josef Veverka. “Finančně to je probléma. Kdyby někdo přišel zvenku, aby něco začal, aby dal ten tón, tak potom se bude zpívat dál. Ten první krok je nejtěžší, já jsem to viděl jako toto léto. Kdybych jsem bejvával a něco jim zrychtúval, aby se měli kde koupat, najíst se, kdyby se udělala trochu reklama, tady byly dva tři autobusy tejdně. Ale když viděj, že tu nic moc není, tak jedou dál. Oni říkaj, že se jim to líbí, že je to tady takový zvláštní,” dodává pošťák, který sám turisty ubytovává. A ti jsou vděčni za vesnickou idylu, pocit fungující katolické komunity, bezpečí a dobrých sousedských vztahů. Vždyť je krásné trávit dovolenou tam, kde se dveře nezamykají. “Jen to tady takhle zastrčím a každý vidí, že nejsem doma,” říká skoro každá banátská paňmáma, když odchází z domu a zavírá dveře jen na kliku.
MODRÝ JE BANÁT Pozdě v noci mě mé putování po horách přivádí opět ke gernickým vodním mlýnkům. Říká se jim vodenice a ty gernické mají kouzelná jména: Beránkojc, Cylinder, Konterlajky, Maštalířojc a Nový. Ten poslední, který ještě voní novotou, se celý chvěje pod tíhou otáčejícího se mlecího kamene – běhounu. Dva chlapi hlídají chod důmyslného a jednoduchého zařízení, které bez zbytečných převodů a soukolí využívá sílu krasového potůčku k semletí celozrnné mouky. Minulé století se zde snoubí se stoletím budoucím, využívajícím zdroje, které jsou místní a obnovitelné. Mlít se bude do rána, mouky v truhlici přibývá jen pomalu, semletí čtyřicetikilogramového pytle trvá asi hodinu a na vůz se jich vejde deset. Tady v horách se však čas neměří hodinkami, ale jen hotovou prací. Uvnitř roubenky hoří oheň a maluje po stěnách dřevěnice strašidelné stíny. Je tady teplo, kouř vystupuje dýmníkem teprve poté, co ohřeje nás i koně přežvykující za přepážkou z trámů. Voní tady čerstvá mouka, chlapský a koňský pot a slivovice. Vůně života a jistoty, že jídla na zimu bude dostatek. “A vy se nechystáte odjet do Čech?” ptám se a hrdlem mi protéká slivovice vonící morušovým sudem. “Ne, co bychom tam dělali, tady jsme doma, a tam bychom byli jenom cizinci. Tady jsme se narodili, tady musíme umřít. A navíc: postavili jsme si nový mlýnek,” říká jeden z Gernických a mezi prsty zkoumá jemnost mouky. Nazítří nastupuji do autobusu, opouštím Banát a vracím se do jiného století. Opouštím zemi, kde můžete spatřit babičku, jak stezkou mezi poli vede kravský potah a při chůzi plete ponožku. Přichází k nám, přibližuje se, jde staletími do naší doby. Je věčná, nikdy neumírá, tak jako již nikdo nepamatuje, že by se narodila. Opouštím kraj, kde se vesničané při vjezdu do vesnice křižují, tak jako před tisícem let, a kde bůh není jen prázdným pojmem, ale jedním z obyvatel banátských hor, kterého můžete kdykoliv potkat, máte-li oči otevřené. “Spánembohem,” zní ono kouzelné, a přitom všední slůvko, které jeho přítomnost přivolává. Svatá Helena, odkud vyjíždí můj autobus, je zahalena do ranní mlhy, která smáčí střechy domů a po kapkách sklouzává z konečků větví. Je to pozdrav nedalekého Dunaje, který se takto každé podzimní ráno vydává do hor podívat se, jak žijí Češi, kteří sem připluli z Vídně. Autobus sjíždí z kopců k Dunaji a já přemýšlím, co se stane, když babičku vypravěčku, která ve starém domečku z vepřovic a s černou kuchyní vypráví dětem pohádky, nahradíme televizí. Když harmonikáře vystřídá rádio, život pod prostorným nebem pohodlí sídlišť a nezávislost sedláků ohnutá záda zaměstnanců. Co se stane v nás. A stane se vůbec něco? Banátská obloha je sytě modrá, omítky domů a plot kostela jsou zabarveny do modra, ranní mlha ve Svaté Heleně je modrá stejně jako sváteční sukně banátských babiček. Modrá je řeka, po které sem připluli před šesti generacemi drobní řemeslníci z českých zemí. A modrá je i barva naděje. Že vesnice nezaniknou, cesty nezpustnou a pole našich pradědů nezarostou kopřivami a bukovým pralesem. Součástí článku je CD “Český rok v rumunském Banátu” z edice “Zvuky planety země” , který obdrželi abonenti speciálního předplatného.
Ptáci to mají jednoduché. Pohledy z výšky si mohou dopřávat dle libosti. Ale co my pevně se zemí spjatí? Nezbývá nám, než podle rady českého klasika Járy Cimrmana “vyjít nahoru a podívat se dolů”. Místem nejvhodnějším k tomuto počínání jsou rozhledny. Naše zemička je jimi posetá a jejich rozmanitost je nepřeberná. Staré i mladší, ocelové, kamenné i dřevěné se tyčí na horách, vršcích i kopečcích, aby nám po náležité námaze dopřály pohled v širý kraj český, moravský i slezský.
To, co mě na rozhlednách nejvíc fascinuje, je skutečnost, že jsme schopni vynaložit tolik úsilí na zbudování leckdy monumentální stavby na místě často téměř nedostupném, a naše počínání má jediný smysl, který se prakticky smýšlejícímu člověku může zdát nesmyslný – vytvořit místo, ze kterého můžeme shlížet. S rozhlednou, kterou jsem do dnešních “Pohledů z ptačí perspektivy” vybral jako reprezentantku všech těch věží a věžiček, je to ale přeci jen trochu složitější. Ona to totiž původně ani rozhledna být neměla. Její historie sahá až do roku 1864 a řadí tuto věž, zbudovanou v tehdy módním alžbětinském stylu, mezi nejstarší stavby svého druhu na území naší republiky. Věž byla tenkrát budována pro přesná geografická měření, na nichž se dohodly tři tehdejší středoevropské státy: Rakousko, Sasko a Prusko. Počátkem šedesátých let 19. století se odborná komise obrátila na majitele místního panství, hraběte Františka Thuna, aby jí umožnil zřídit na nejvyšší stolové hoře v Čechách jeden ze základních bodů trigonometrické sítě. Prakticky to znamenalo buď vykácet les na vrcholu, anebo postavit dřevěnou vyměřovací věž. Hrabě Thun se rozhodl pro jiné řešení. Požádal významného architekta Hänela o projekt kamenné stavby. Architekt předložil návrh 33 m vysoké věže, kterou pojal nejen jako přísně účelovou stavbu, ale i jako vkusné architektonické dílo. V roce 1863 tak na vrcholu začala místo nevzhledné trámové konstrukce vyrůstat věž hodná zámeckého parku. Její součástí byla rozsáhlá podsklepená terasa se širokým přístupovým schodištěm. Materiál na stavební dílo, které si vyžádalo na tehdejší dobu značné náklady (téměř 20 000 zlatých), byl přivážen z nedalekého pískovcového lomu, přičemž pro ozdobné prvky, které vyžadovaly měkčí pískovec, musel být dokonce otevřen nový lom. Na podzim roku 1864 se prvními uživateli skutečně stali zeměměřiči tří států, kteří svou práci prováděli ve vzájemné shodě až do prusko-rakouské války. Od samého počátku ale věž také přitahovala výletníky a zvědavé obyvatelstvo okolních obcí. Hrabě proto najal strážce, a ten jim za nízký poplatek umožňoval výstup na ochoz a vysvětloval vyhlídku. Zvěsti o vynikajícím rozhledu se šířily po Čechách i do ciziny a návštěvníků z obou stran hranic přibývalo. V roce 1865 jim správa lesů vyšla vstříc zřízením malého hostince. Rozhledna v následujících letech přivítala první organizované turisty, cyklisty na velkých kolech a členy saské královské rodiny. Nebývale široký rozhled se později uplatnil i v jiném oboru. Profesoru Färberovi se odtud v roce 1936 podařilo poprvé na našem území zachytit televizní signál z berlínského vysílače. Jednalo se o vysílání z olympijských her v Berlíně. Historie tohoto místa pamatuje ještě spousty dalších návštěvníků, kteří přicházeli za krásným rozhledem. Přesto se nad ním koncem 80. let dnes již minulého století začal vznášet stín. Vandaly několikrát zpustošená chata musela být zbourána a neudržované rozhledně hrozilo uzavření. Až v roce 1992 se podařilo dát dohromady potřebné dva miliony korun a věž zachránit doslova na poslední chvíli. Bylo při tom použito zajímavého technického řešení, které spočívalo v umístění ocelových obvodových spon dovnitř zdí, aniž by se tím jakkoliv narušil vzhled historické technické památky. Od roku 1999 již opět funguje nově zrekonstruovaná chata u rozhledny a mně závěrem nezbývá, než vás dnešními “Pohledy z ptačí perspektivy”, jako již téměř tradičně, vybídnout k její návštěvě. Zopakuji proto ještě jednou: “Vyjděte nahoru a podívejte se dolů.” Soutěžní otázka Jak se jmenuje hora, na níž se nachází rozhledna ze snímku? Vaše odpovědi očekáváme do 15. června. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu “Kolem světa s Dr. Stinglem”.
Procházeli jsme úzkou místností hradního depozitáře, která byla přeplněná africkými sochami, maskami a dalšími artefakty. Na dlouhém stole, táhnoucím se přes celou její délku, na podlaze i rozvěšená na zdech byla ta nejfantastičtější díla afrického umění, za jaká by se nemuselo stydět žádné světové muzeum. Byla to jen část sbírky, již Rainer Kreissl věnoval České republice a kterou Správa Pražského hradu otevře veřejnosti od 7. června 2002 v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě. Proplétali jsme se mezi stojícími i ležícími sochami, Rainer Kreissl je bral láskyplně do rukou a vyprávěl, jak je získal a jak se vůbec stal sběratelem.
Muž vpravo je dárce unikátní sbírky afrického umění Rainer Kreissl.
OBCHODNÍK S CHMELEM Celý příběh začíná před několika desetiletími v malé vesnici Děkov, kousek od Žatce, v tehdejších Sudetech. Rainer Kreissl se narodil v roce 1924 do česko-německé rodiny. Otec byl Němec, maminka Češka, ale tehdy na tom prý ještě moc nezáleželo, kdo je kdo. Tatínek, obchodník s chmelem, uměl česky a byl členem Švehlovy Agrární strany, a maminka vystudovala německé školy. Doma se hovořilo převážně německy. Česky se nicméně naučil ještě jako dítě od své babičky. “Dřív to bylo všechno smíšené. Třeba moji strýcové se jmenovali Tittelbachové, úplně německé jméno, řeklo by se, ale byli to Češi jak poleno. Nebo naopak náš soused Jedlička, tomu kdybyste řekli, že je Čech, tak se ohradí, že jejich rodina byla vždycky německá,” vzpomíná. Automaticky se od něj očekávalo, že se bude věnovat obchodu s chmelem stejně jako otec. Studoval na německé obchodní akademii v Žatci, a i když byla válka, vymohli si s několika spolužáky, že se budou učit česky. Vysvětlili profesorům, že až budou nakupovat chmel od českých sedláků na Rakovnicku, čeština se jim hodí víc než italština nebo francouzština. Válka neválka, árijství neárijství, když šlo o obchod, učitelé na to slyšeli. I po skoro čtyřiceti letech v emigraci mluví Rainer Kreissl česky bez cizího přízvuku. Na rok 1945 nevzpomíná rád. “Byla to špatná doba,” říká. “Všude se vraždilo, rabovalo a odnášeli to hlavně nevinní lidé. Ti, kdo to dělali, to byl ten nejhorší českej ksindl, ti, co sami měli máslo na hlavě, co kolaborovali a fízlovali. Najednou honem předváděli, jací jsou velcí vlastenci. Víte, já jsem antifašista a já jsem ten rozum měl, že jsem Hitlerovi nikdy nevěřil. Můj otec také před válkou pomáhal Židům, kteří prchali z Německa. Spousta obyčejných lidí se však po roce 1918 cítila poškozena, když Češi při pozemkové reformě rozparcelovali německé statky a zabrali si tu nejlepší půdu. Hitler sudetským Němcům nasliboval hory doly a oni nikoho jiného neměli, kdo by se jich zastal,” nabízí trochu méně černobílý pohled na naši historii. Benešovy dekrety se na Kreisslovy nevztahovaly. Jako antifašisté mohli v Československu zůstat. Po únoru 1948 jim však komunisté zabavili statek. Na vystěhování dostali jen dvě hodiny. “Moje babička, Češka,” vzpomíná s dojetím v hlase, “klečela na zemi a prosila toho funkcionáře, ať nás nevyhání. On do ní kopl a řval na ni: ´Ty svině jedna německá kapitalistická!’ Na moji babičku, českou žebračku, která odmala musela sloužit u Němců a z ničeho si vybudovala statek! Jim šlo jen o ten majetek. Jenom aby mohli krást a rabovat.” Otec Rainera Kreissla pak pracoval jako lesní dělník, maminka musela do JZD. On sám dostal místo malíře porcelánu v někdejší továrně Pirkenhammer v Karlových Varech.
STAROŽITNÍK V MNICHOVĚ Od konce padesátých let pracoval jako vedoucí antikvy v Teplicích a byl zároveň soudním znalcem pro Severočeský kraj. Ve vilách po vyhnaných Němcích zůstaly skvělé umělecké sbírky a teplická antikva byla díky tomu mezi sběrateli vyhlášená. Jezdili za ním také klienti z řad diplomatického sboru a brzy se o něj proto začala zajímat i tajná policie, které byly jeho styky s cizími státními příslušníky nanejvýš podezřelé. “Tlačili na mě, abych jim podepsal spolupráci, tak jsem se rozhodl, že emigruji,” vysvětluje důvody svého odchodu z Československa v roce 1963. “Mého otce tehdy pustili do Německa na pohřeb jeho bratra. Z Mnichova mi pak přišel telegram, ať honem přijedu, že tatínek dostal infarkt. Nebyla to samozřejmě pravda, ale to oni nemohli vědět. Nechtěli mě pustit, ale podle mezinárodního práva museli. Přesvědčilo je také, když jsem jim řekl, že přece nebudu opouštět republiku, když tu mám takových starožitností.” Přesto se už z Německa nevrátil a těsně před čtyřicítkou začal v Mnichově znovu zcela od nuly. Své první peníze v Německu vydělal na českém skle, které předtím sám sbíral a o němž už z Teplic věděl, že se dobře prodává. Obcházel mnichovská vetešnictví a nakupoval po pěti markách zaprášené skleničky, o které neměl nikdo zájem. Když jich měl dvě stě padesát, uspořádal aukci. Investoval pět tisíc marek, které si půjčil, a vydělal sto sedmdesát tisíc. Podobný úspěch pak zopakoval s čínským uměním, když uspořádal jeho vůbec první samostatnou aukci. Investoval sto tisíc, a dostal šest set. “To byl tehdy velký poprask,” vzpomíná, “psaly o tom dokonce noviny. Ve starožitnictvích mě pak ale neměli moc rádi. Nadávali – ten sviňák, nám dá padesát a sám vydělá tisíce.” V Mnichově záhy získal místo u významného aukčního domu Weinmüller-Neumeister. Nejprve jako odhadce, později se stal ředitelem mnichovské pobočky. “Pro každou aukci jsem musel připravit katalog a za ta léta jsem jich dělal určitě víc než sto. Pořádali jsme osm aukcí ročně a na každé bylo kolem tří tisíc položek, všechno možné,” vzpomíná na své působení v Mnichově a dodává: “Ono je ale vždycky lepší něco objevit, koupit něco za tisíc a dostat za to stokrát tolik, než prodávat své vědomosti za plat. Já už si pak vydělal dost, že jsem nemusel dál dělat ředitele a sedět v Mnichově, a mohl jsem se osamostatnit.” Dalších šest let působil ve Spojených státech, v San Francisku, a když se pak rozhodl pro návrat do Evropy, posílal z Ameriky lodí 396 beden s uměleckými díly, která během těch několika let nashromáždil.
SBĚRATEL – OD STŘEPŮ K ANATOLSKÝM KOBERCŮM “Všechno to začalo barevnými porcelánovými střepy, které jsem jako čtyřletý vyhrabal na smeťáku u nás ve vsi,” odpovídá na otázku, jak se dostal ke sběratelství, a pokračuje: “Poskládal jsem si z nich úplnou mozaiku. Jednou k nám přijela teta Taussigová, nóbl dáma, která měla auto se šoférem, a povídá, že ty střepy ode mě koupí. Kolik že za ně chci. Já jsem vůbec nevěděl, co mám chtít, vždyť to byly jen bezcenné střepy. Dala mi za ně pět korun. No já měl pocit, že jsem Rockefeller. Teta si s nimi doma oblepila takovou krabičku na různé drobnosti. Vypadalo to moc pěkně. Všechny ženské to pak začaly napodobovat a se sbíráním střepů byl konec, nikdo je už nevyhazoval. Co jsem udělal s těmi pěti korunami, si už nepamatuji, ale bylo pro mě důležité, že jsem zjistil, že i za střepy můžeš dostat bohatství.” “Co jsem sbíral krom afrického umění?” opakuje s úsměvem mou otázku. “Skoro všechno. Kdybych měl všechno, co jsem kdy koupil a vlastnil, dnes u sebe, tak nestačí ani Pražský hrad. Sbíral jsem středomořské umění – řecké a římské mramory, čínské umění, prekolumbia, porcelán, nábytek, středověké sochařství, baroko, v podstatě veškeré umění. Měl jsem například nádhernou madonu od německého sochaře Tilmana Riemenschneidra, velkou sbírku čínského umění, ale všechno jsem to nakonec po částech prodal, abych mohl vybudovat něco, co ve světě skutečně obstojí – to jsou ty anatolské koberce a africké umění. U obojího jsem měl štěstí, že jsem to začal sbírat dřív než ostatní.” Svou sbírku anatolských koberců, která čítá 1230 kelimů a je největší svého druhu na světě, daroval Rainer Kreissl České republice před šesti lety u příležitosti svých sedmdesátin. První anatolský koberec koupil již v roce 1949 v Karlových Varech, ale soustředěněji je začal sbírat až v emigraci v Německu. “V šedesátých letech jsem navštívil Turecko, v době, kdy tam ještě nebyl žádný turismus,” vypráví. “Na venkově v mešitách a v domácnostech tam měli nádherné staré koberce s úžasnými vzory. Hned jsem je začal sbírat a kupovat. Brzy se rozkřiklo, že v Mnichově je nějaký blázen, který je ochoten za staré roztrhané hadry dát kupu peněz, tak mi to začali sami vozit. Věci, které jsem tenkrát koupil za padesát marek, mají dnes cenu třeba sto tisíc.”
TA PRAVÁ LÁSKA JE AFRIKA “To sedátko musí být obráceně, aby to pasovalo,” radí fotografovi, který pořizuje snímky pro výstavní katalog. “Teď je to správně! To je pamětní socha kamerunského krále, krále – filozofa, kterého dřív uctívali jako nějakého boha nebo světce. Dlouho nebylo vůbec možné takovéto sochy získat. Teprve až v poslední době se to mění. Dokud tam byla živá tradice, tak by ji nikdy neprodali. To si každý panovník moc dobře hlídal. Dnes už ale pro ty místní vládce nemají žádnou cenu. Radši všechny sochy prodají, jen aby si mohli vydržovat harém, koupit nový Mercedes, drahé šperky, módní šaty nebo podobné hlouposti,” říká trochu pohrdavě a pokračuje: “Oficiálně sice vyhlašují, že je to jejich kulturní dědictví, které jsme jim ukradli, ale ve skutečnosti pro to nemají vůbec žádný cit a sami se toho zbavují. Nebýt takových bláznů, jako jsem já, tak už asi nic z toho neexistuje.” Africké umění Raineru Kreisslovi poprvé učarovalo v polovině šedesátých let. Jednou přišel do starožitnictví, když zrovna vybalovali bedny se sochami a maskami, které právě dostali z Afriky. Zaujaly jej natolik, že hned jednu z masek koupil. Dodnes je v jeho sbírce. “O africkém umění jsem v té době nevěděl skoro nic, ale hned si mě získalo. Tehdy ale ještě moc literatury nebylo, až časem jsem získal potřebnou zkušenost. Třeba tohle,” bere do ruky drobnou sošku opice s mládětem. “To je bronz. Kdyby mi to někdo ukázal v šedesátých letech, tak řeknu, že je to římské. Tehdy nikdo nevěřil, že v Africe uměli odlévat bronz. Dnes už ale přesně vím, kde to našli. Je to přes tři sta let staré.” Stáří však v případě afrického umění rozhodně není tím nejdůležitějším. Sto, možná sto třicet let staré památky jsou v Africe považovány už za opravdu staré. Starší věci se dochovaly jen výjimečně. V tropickém podnebí dřevěné sochy zkrátka moc dlouho nevydrží. “Pro ně to hlavně ani nebylo umění. Šlo o obsah, o magickou moc těch soch, a když ji některá ztratila, tak se jednoduše vyhodila, protože už byla k ničemu, už neměla sílu. U afrického umění nehraje roli doba, ale tradice. A ta v případě některých soch může sahat až tisíce let nazpátek,” vysvětluje odlišnost afrického umění. Posledních několik let žil Rainer Kreissl obklopen svými sochami. Připravoval katalog, a všechny je měl proto nastěhované ve svém mnichovském bytě, kde prý nebylo takřka k hnutí. Při pohledu na drobnou sošku prošpikovanou ze všech stran rezavými hřebíky jak nějaká voodoo figurka jsem se neubránil otázce, zda z nich občas neměl strach. “Ale kdepak,” odpověděl, “vždyť jsou tak krásné. Všechno to původně samozřejmě byly magické věci, ale to už je pryč. Ty hřeby nejsou nic jiného, než když katoličtí věřící dříve dávali Panence Marii různé dárky, přívěsky, růžence, aby nezapomněla na jejich prosby a modlitby. Na některých poutních místech se s tím můžete setkat ještě dnes. V Africe, když chtěli vyplnit nějakou prosbu, tak do té sochy píchli třeba hřebík, protože železo pro ně bylo skoro to nejvzácnější.” Ze soch a masek, které byly všude kolem nás, byla cítit ohromná a fascinující energie, která nepotřebovala vysvětlovat. Přesto jsem chtěl slyšet, proč je africké umění pro Rainera Kreissla důležité. “Co mě na africkém umění tolik přitahuje? Sbíral jsem skoro všechno, ale moje poslední láska, ta pravá, to je Afrika. Pořád mám vztah třeba k baroknímu umění, je to hezké, je to moje mládí, ale je to jen dekorace, všechny ty faldíky a andělíčkové. Nemá to takovou hloubku jako Afrika. Doma v bytě mám pořád několik soch, afrických i evropských, a kdykoliv někdo přijde na návštěvu, i když o umění vůbec nic neví, tak ho zaujmou ty africké. Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo přišel a řekl – jé to je pěkný barokní andělíček, ale skoro každý zůstane stát před těmi africkými. Každý hned vycítí jejich obrovskou sílu. Lidé pocházejí původně z Afriky, to je dokázané, a možná proto k nám ty sochy, i když jejich obsah nemůžeme nikdy úplně pochopit, stále tolik promlouvají.”
NEJSEM BLÁZEN Celá sbírka afrického umění Rainera Kreissla, která bude dlouhodobě vystavena na Pražském hradě, má kolem sedmi set položek. Částečně se jedná o zápůjčku, ale neuvěřitelných 488 exponátů je velkorysým darem České republice, který přebírá Správa Pražského hradu. “V Mnichově mi říkají, že jsem blázen. Proč prý to dávám do Prahy, když se k nám tady zachovali tak ošklivě. Já jim to vysvětluji takto: Když jsem byl kluk, tak jsem od své mámy občas také dostal pár facek. Přesto vždycky zůstala mou nejmilejší. Praha je můj domov, moje máma. Ano, zfackovali mě, velký majetek nám ukradli, ale takový už je život. Pořád je to však moje máma a k té se člověk vždycky vrací. To je důvod, proč jsem to sem dal,” vysvětluje svůj dar, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, a já se jen tiše stydím za nedávná slova premiéra Zemana na adresu sudetských Němců. Když už odcházíme, Rainer Kreissl se ještě zastaví před asi metrovou sochou černošské královny. “Podívejte se na ni! No není krásná? Teď, když ji vidím tady v tom světle,” rozplývá se. “Vidíte ten nádherný tvar, tu formu? To je královna, která tančí a zpívá svým synům. To je moje láska, s tou jsem si v noci povídal, když jsem nemohl spát. Napsal jsem o ní i báseň. Někde ji ještě možná mám.” Po chvilce melancholicky dodává: “Teď už mi nepatří, už je vaše. To je ale osud. Beztak nám na světě nic nepatří, ani ta největší láska ne.”
AFRICKÉ UMĚNÍ A EVROPA Ve srovnání s uměním Orientu, které bylo v Evropě obdivováno již od doby baroka, se africké umění dostalo do kurzu až velice pozdě. Západní svět si jej poprvé začal všímat až počátkem 20. století a jeho prvními obdivovateli byli především evropští avantgardní umělci v čele s Pablem Picassem. To, co sběratelé na africkém umění počátkem minulého století obdivovali nejvíce, s ním ve skutečnosti mělo jen pramálo společného. Africké umění bylo označováno přívlastkem primitivní a příslušníci avantgardy byli nadšeni jeho expresivitou, nespoutaností a skoro dětskou bezprostředností, nezatíženou klasickými kánony krásy a zásadami realistického zobrazování, kterými se oni sami cítili být tolik omezováni. Do výtvorů anonymních afrických umělců tak promítali své vlastní představy a hodnotili je podle kategorií, které jim byly zcela cizí. Ono primitivní umění především není vůbec primitivní. Dnes se již tento termín příliš nepoužívá, a místo toho se hovoří o kmenovém nebo tradičním umění. Nejde přitom jen o snahu po politické korektnosti, ale hlavně o uvědomění si, že odlišnost afrického umění od umění Evropy nespočívá v tom, že by tamní umělci nedokázali vytvořit realistickou figuru, ale v tom, že neměli žádný důvod, aby něco takového dělali. Jejich cílem nebyla krásná forma a věrnost předloze, ale v první řadě obsah. Co se týče “primitivnosti” afrického umění, je potřeba si také uvědomit, že ani oblasti rovníkové Afriky nebyly nikdy zcela izolované, ale že po staletí docházelo ke kontaktům s vyspělými kulturami Středomoří, se starým Egyptem, antickým Římem a později s islámským světem a částečně i s křesťanskou Evropou. Role umění a zobrazení byla v tradičních afrických společnostech úplně jiná, než v našem prostředí. Charakteristické v tomto směru je, že řada afrických jazyků ani slovo umění nezná. To, co my dnes nazýváme africkým uměním, mělo původně úplně jinou roli. Šlo o artefakty úzce se vztahující k víře a náboženství, které neměly být vnímány jako umělecká díla s jistou estetickou hodnotou, ale jako kultovní předměty nadané magickou mocí. Nešlo zároveň jen o pouhé zpodobnění určité osoby či božstva, ale spíše o jeho ztělesnění. Dá se proto říct, že v případě afrického umění bychom se měli spíš ptát, co ta která socha nebo maska dokáže a co dělá, než co představuje. A aby celá věc nebyla příliš jednoduchá, měli bychom si ještě uvědomit, že i dělení na umění a užité umění je až výmyslem naší doby. Magickou silou byly nadány nejen sochy a masky, ale například i zbraně, kosti a různé přírodniny, a hluboký symbolický význam mohly mít i předměty denní potřeby. Většina afrických uměleckých památek byla také původně vnímána naprosto odlišně, než jak jsou dnes prezentovány v muzeích a galeriích. Některé sošky byly uzavřeny v temných svatyních, kam mělo přístup jen několik vyvolených, jiné byly ukazovány na různých slavnostech a nebylo možné je spatřit jinak než oděné do pestrobarevných šatů za doprovodu zpěvu a tance. Byly zdobeny, natírány olejem a barvami, byly jim obětovány pokrmy a nejrůznější ozdoby. Žily zkrátka svým vlastním životem. Znamená to všechno, že dnešní člověk nemůže africkému umění vůbec porozumět? Ano i ne. Nikdy se nám samozřejmě nepodaří plně pochopit a prožít tyto památky v jejich původním kontextu, ale to v žádném případě neznamená, že nám nemají co říci. Koneckonců umění středověku bylo rovněž především náboženskou záležitostí a bylo také vnímáno v zcela jiném kontextu, než v jakém je dnes prezentováno na výstavách. V tom, abychom obdivovali deskové obrazy Mistra Theodorika, nám to ale ani v nejmenším nevadí. A stejné je to s africkým uměním. I když mu možná vůbec nerozumíme, jeho ohromnou vnitřní sílu a tajemnou krásu můžeme obdivovat i bez toho.Součástí tohoto článku ve velké verzi magazínu je unikátní nástěnná mapa “umění černé afriky”.květen 2002
Stojíte-li na nejvyšším bodě Česka, máte pod sebou přírodní krásy v kombinaci s pokusem o jejich ochranu i využití. Kaple svatého Vavřince jako by reprezentovala lidskou pokoru, a horní stanice lanovky snahu o maximální efektivitu využití téhož místa. Pohledem obsáhnete panoramata hor s ložisky zlata a uranových rud. O přírodě se dozvíte z průvodců, o možnostech ubytování z prospektů. Ale jak je to s obyčejným životem, který je přeci jen ovlivněný statutem národního parku? Někdo park využívá k podnikání, jiný k odpočinku, další k výchově a fanatický ochránce přírody by nejraději lidi poslal někam úplně jinam.
Obyčejné kameny Stoupá-li se na nejvyšší bod naší republiky směrem od Pomezních Bud, ta nejpříkřejší část cesty je výstup na Svorovou horu. Jak sám název napovídá, je tvořená svorem. Tedy pro většinu milovníků hor obyčejným šutrem. Prudký výstup začínající u boudy Jelenky a končící v podstatě na vrcholu Svorové hory dá každému zabrat, a tak proč si nahoře nedát pauzu. A když už, tak proč po sobě nezanechat stopu ve formě postaveného “mužika” vytaženého z kamenného podloží. Vždyť ty kameny se k tomu skoro nabízejí. Apoň tu “po nás” něco zůstane. Navíc jich už tady pár stojí a třeba v horách Skandinávie běžně slouží jako orientační bod. Stačí vyviklat první ze svorových placáků a další už jdou snadno. Za půlhodinku kamenného tvoření přibude další doklad lidského snažení. Jenže celé to má jeden zásadní nedostatek. Ačkoli to vypadá, že kameny leží jen tak ladem, obrostlé lišejníky a borůvčím, není tomu tak. Tedy z pohledu přírodovědce. Vytvořením dalšího z mužiků se totiž nenávratně zničí další kousek přírodovědné mozaiky, tak unikátní pro Krkonoše a typické pro jejich vrcholové polohy. Jde o polygonální půdy. Aby se podařilo přiblížit, co se vlastně zničí, je třeba se ponořit trochu do mrazivé historie vrcholů Krkonoš. Vládnou a vládly tady drsně mrazivé klimatické podmínky a vlivem mrznoucí vody pronikající do spár mezi kameny se tyto srovnaly do víceméně pravidelných útvarů. Ve chvíli, kdy zmrzla voda zcela, nově vznikající led, jenž nabýval na objemu, vytlačoval kameny z původních pozic. Jelikož se tento děj opakoval po dlouhá staletí, kameny se setřídily do unikátních obrazců – na rovné ploše to jsou kamenné mnohoúhelníky (polygony) a na svazích vznikají kamenné pásy. Ty jsou dokladem klimatických podmínek připomínajících dalekou tundru. Ne nadarmo se zdejší společenstva označují jako arkto-alpínská tundra. Ta je opravdu v rámci střední Evropy unikum. Navíc rostlinstvo a další organismy, které arktickou teorii potvrzují, patří v Krkonoších z přírodovědného hlediska k jedněm z nejcennějších. Jenže pak přijde turista, kamenné polygony rozruší, postaví mužika… A přírodovědcům nezbude nic než tiché zoufalství. Navíc mužici v případě Svorové hory a Obřího hřebenu stojí na jediném vyšlapaném chodníku, takže vlastně ani neplní funkci orientačního bodu. Není tady totiž moc kde zabloudit.
Pohled na Sněžku ze Svorové hory. Právě tady vznikají kamenní mužici, a tím zároveň destrukce přírodního fenoménu zvaného polygonní půdy. foto: Topí Pigula
Causa Tetrao Statný pták, který se v celé své tmavé kráse nádherně vyjímal na plakátu horského bufetu, byl tetřev hlušec. Vedle něj byly opřené lyže, ze kterých pomalu odkapával tající sníh. Celé zátiší jako by symbolizovalo boj mezi ochranou přírody pro přírodu jako takovou a využitím horského terénu k utužení tělesného i duševního zdraví “pánů tvorstva”. Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) do divoké přírody Krkonoš bezesporu patří. Tedy patřil, protože jeho současná zdejší existence působí poněkud nejasně. V roce 1976 zavedla Správa KRNAP umělý chov tetřevů ve voliérách v zámecké zahradě ve Vrchlabí, jehož cílem bylo posilování původní populace. To už byli ptáci ve volné přírodě velkou vzácností. Tetřevi už ale tehdy nebyli domácí, nybrž pocházeli z odchovů východoněmeckých a bavorských. Kuřata se většinou nepodařilo odchovat, takže se v roce 1980 přešlo na chov polodivoký, a na Rýchorách (východní Krkonoše) vznikla stanice oproštěná od většího vlivu lidí. Zvířata se chovala v přirozených podmínkách a přístup k nim byl silně omezený. Výsledky se dostavily. V letech 1986-89 se odtud do přírody dostalo 72 tetřevů. Ne vždy byli vypuštěni, občas se jim podařilo “vzít roha” ještě před oficiálním rozlučkovým večírkem. Nejúspěšnější byl rok 1988. To se chovatel Gustav Hofmann chlubil 40 odchovanými kuřaty. Jenže populace dál v přírodě skomírala. “Velkoplošná vakcinace lišek proti vzteklině zbavila tyto predátory zásadního faktoru jejich úmrtnosti, populace lišek roste, a to se muselo projevit na jejich potenciální kořisti. V případě tetřevů se to bohužel ukázalo – 90 % označených ptáků ulovily lišky,” vysvětluje RNDr. Jiří Flousek, vedoucí odboru ochrany přírody, jednu z hlavních příčin, proč se na podzim vypuštění ptáci nedožili jara. “V roce 2002 bychom se, po loňských dobrých zkušenostech z Jeseníků, pokusili vypustit část ptáků až na jaře, kdy je sněhová pokrývka nutí sbírat potravu v korunách stromů, a riziko ulovení liškami by mělo být nižší. Je to nezkoušený přístup, ale v Jeseníkách se, bohužel na pouhých 4 jedincích, osvědčil. Takže to chceme vyzkoušet i u nás. Pak se bude zvažovat, co dál, zda pokračovat, či skončit,” naznačuje budoucí postup. Další handicapy, které ze zajetí vypouštěný pták má, vysvětluje Mgr. Pavel Marhoul z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR: “U tetřevovitých ptáků se ukazuje jako problém i změna morfologie trávicí soustavy u uměle odchovaných ptáků. V klecích jsou kuřata krmena různými směsmi, zatímco v přírodě se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, a později různými složkami rostlinné potravy. Granule podávané v kleci jsou ´výživnější’, ptáci se nemusejí při jejich trávení tolik ´namáhat’, a mají proto kratší střeva než divocí ptáci. Při vypuštění do volné přírody jsou pak nuceni v krátké době přejít na přirozenou potravu, propukají u nich různé katary a ptáci hynou. Programy na záchranu nejrozličnějších živočišných druhů jsou aplikovány od poloviny minulého století a zvláště v USA jich probíhá velké množství. Při hodnocení jejich výsledků, ke kterému došlo v posledních letech, však vyšla najevo jejich velmi malá účinnost – pouze 1-2 % druhů bylo možno prohlásit za zachráněné. Tyto výsledky se však zatím velmi pozvolna dostávají mezi odbornou veřejnost a stále přetrvává víra v úspěšnost podobných akcí, což je pravděpodobně i případ KRNAP. Myslím si, že reintrodukce tetřeva by se měla pozastavit a měl by být zahájen detailní výzkum, který by odhalil příčiny odpovědné za úbytek tohoto druhu. V každém případě se domnívám, že vypouštění uměle odchovaných ptáků bez odstraňování dalších ohrožujících faktorů nepřináší očekávaný efekt a de facto postrádá smysl.” Důvody, proč tetřev stále mizí, mohou být skryté. Například námraza na stromech vzniklá z kyselých dešťů může po roztátí likvidovat borůvčí pod stromy. To má za následek snížení tetřevovy potravní nabídky. V porovnání s desítkami vypuštěných kusů je stav v roce 1999 tristní. Ten rok bylo na Rýchorách vypuštěno 5 kohoutů a 7 slepic z odchovny ve Švédsku, kteří by spolu s odhadovanými 13-17 tetřevy měli vytvořit životaschopnou populaci. Pokud se nezdaří další pokus – tentokrát s pozdějším vypouštěním, bude program utlumen. Tetřev je plachý pták a zdá se, že soužití s turisty asi není reálné. Špatně se mu žije v horách, kde ročně projdou či na lyžích, rolbách a skútrech projedou miliony turistů. Ke své spokojené existenci potřebuje klid! Na rozdíl od lidu, jenž vyžaduje chléb a hry.
Rýchory. Výhled na panorama východních Krkonoš z výšky 1000 m n. m. pomalu mizí. Ještě pár let, a smrky část výhledu překryjí. foto: Topí Pigula
Panen et Circenses Na jednu stranu přísně chráněné zóny s velmi omezeným přístupem, na druhou stranu střediska pro desetitisíce turistů toužících po vyžití. Jen hotel Horizont, který se pyšně tyčí v Peci pod Sněžkou, má 131 pokojů. Ne nadarmo místní, mluvíce o věžovitém tvaru hotelu, naznačují cosi o Krakonošově přirození. Krkonoše po vzoru Jizerských hor mají Krkonošskou běžkařskou magistrálou – což je cesta z Harrachova až do Malé Úpy, potažmo do Žacléře. To jest přes celé Krakonošovy hory. Trasa je projížděná rolbami, které tvoří slušnou běžkařskou stopu. Celkem jde o 76 km hlavní cesty a dalších více než 70 km tvoří doplňkové okruhy. Šířka trati přes 3 m umožňuje techniku bruslení, ale je tam i klasická běžkařská stopa. Tlak na sportovní využití Krkonoš se zvětšuje. Zdá se, že zejména ze strany místních, kteří chtějí podnikat v oblasti turistického ruchu. Zajímavý koloběh – slušná nabídka sportovního využití – vidina zisku z turistů – stavba nových ubytovacích a stravovacích zřízení – tlak na nové sjezdovky a rozšíření stávajících. Lyžování je vůbec zdejší fenomén. Harrachov se letos opět stal místem konání vrcholného závodu v letech na lyžích. Hory jsou tu přece pro lidi a každý má právo si odpočinout, zasportovat. Jenže sjezdovku by rozšiřoval kdekdo. “Častý argument je ten, že jde jen o pár arů na okraji,” vysvětluje Miloš Růžička ze Správy KRNAP argumenty zájemců o rozšíření. “Jenže tím dojde k odpláštění porostů, stromy přizpůsobené růstu uprostřed jiných se najednou nemají kde opřít. Náhle se ocitnou na kraji. Stromy mají vysoko posazené těžiště, dole nemají větve, a pak snadno podlehnou větrným nárazům.” Jenže mít sjezdovku a nemít u ní hotel či penzion je totéž, jako mít zlatonosný potok a nemít rýžovací pánev. Právě to řeší zastupitelstvo Pece pod Sněžkou, které má zpracovanou studii na novou lanovku na vrchol Sněžky. Byla by s přestupní stanicí, a právě tam by měl být umístěn lyžařský areál s dvoukilometrovou sjezdovkou. To by už nebyla zlatonosná horská bystřina, ale téměř nasycený zlatý roztok. Jen ta rýžovací pánev nebude z nejlevnějších. Jenže jde o stavbu v národním parku, takže by poslední slovo mělo přijít z Ministerstva životního prostředí. “Obecně se snažíme, aby se nové lanovky a vleky v první a druhé zóně nestavěly. Výjimkou je Lysá hora, kde nová lanovka do první zóny zasahuje. Při její výstavbě byl součástí povolení striktní požadavek – provoz pouze v zimním období a odstranění dvou starých vleků,” popisuje Miloš Růžička historii vzniku jednoho z konfliktních zařízení sporu. “Jenže sotva se dostavělo, hned vyvstaly žádosti o letní provoz.” Klasická ĘsalámováĘ metoda – výhody získávat po kousíčkách i za pomoci slibů, které se vzápětí po získání povolení vypaří jako pověstná pára nad hrncem. Vyposlechl jsem si stesky, “jak nejdou kšefty a jak je nevýhodné dneska v Krkonoších podnikat”. Jenže byla-li by to pravda, proč by se neseriózní podnikavci strojili do rouch seriózních podnikatelů a stavěli nové penziony skryté pod pláštíkem stavby obyčejného rodinného domku. Nejdřív je třeba jej postavit, však on se ten zakroucený paragraf nějak ohne. V roce 1998 si pan Malina podal žádost na stavbu svého rodinného domku v těsné blízkosti sjezdovek na Žalý. Dnes, světe div se, pražský hotel Avion nabízí rezervace pobytů za 350 Kč v neatraktivním termínu v penzionu (vánoční prázdniny jsou dražší), který vyrostl na stejné parcele místo rodinného domku. Kdepak jsou slova abbého Grubera, který v 18. století charakterizoval zdejší obyvatele slovy: “Je potěšení setkat se s lidmi tak dobromyslnými, že ani na nátlak nechtějí za svoji ochotu přijmout žádnou odměnu ani peníze. Soudě podle výrazu v obličeji, uvádí je to do rozpaků. Jejich vzezření prozrazuje zdravou krev, dobrou tělesnou konstrukci, kterou udržují zdravou stravou. Jsou ztvrdlí prací, zvyklí a odolní drsnému podnebí. Zdá se, že ctnost a blaženost uprchly do nejbližších hor, kde se bujná neřest tak lehce nenajde.” Co se obecně týká rozvoje Krkonoš, tak máslo na hlavě má i “velení” Správy KRNAP. Zdá se, že tady chybí dlouhodobá koncepce, která by jasně říkala: ano, budeme podporovat rozvoj malých obcí a zbrzdíme turistickou expanzi ve velkých střediscích. Nebo naopak jasná podpora využití stávajících velkých středisek, do kterých bude směrován hlavní turistický nápor, čímž se uchrání příroda v jiných částech parku. “Studie jsou,” potvrdili zdejší úředníci, “ale všechny popisují stávající stav, a nenavrhují jasné řešení.” Kolik ty studie stály, jsem se radši ani neptal.
Medvědín, horní stanice lanovky. Zimní sporty především jsou předmětem sporů mezi ochranou přírody a zájmem obcí.
Učebna pod širým nebem Střediska ekologické výchovy jsou v národním parku nejméně dvě. Jedno v rukou správy parku, druhé v rukou nevládní organizace SEVER. Vzhledem k tomu, že obě jejich budovy jsou od sebe vzdálené necelé 4 kilometry, jde o jasnou konkurenci. Výhoda prostředí i zázemí hraje do karet KRNAPu, zkušenosti s metodikou ekologické výchovy jsou spíše na straně druhé. Seveřané mají vypracovaný mustr, tedy základní koncepci týdenního pobytu žáků a studentů od základních po vysoké školy. Ten přizpůsobují konkrétním požadavkům ze strany vedení školy. Cílem je problematiku ekologie a životního prostředí ukázat “in natura”. Znečištění ovzduší se dá popsat a prakticky dokázat podle druhového spektra lišejníků během půldenní exkurze do východních částí hor. Souvislost mezi chtěním “mít víc” a destrukcí prostředí zase pomůže pochopit simulovaná hra podpořená počítačem umožňující plundrovat ekosystém až k jeho zhroucení. “Ale my jsme to nechtěli zničit, jenom trochu vydělat,” zní občas v debatě o důsledcích našeho jednání. V rámci biologického programu zaměřeného na vodní a půdní bezobratlou faunu si každý může ulovit zvířátko, byť například takovou larvu jepice za zvíře označí málokdo. “Fuj, to je hnusné! Nedávej to ke mně!!!” zní na březích Lysečinského potoka. Aha, takže kluci ulovili nějakého blešivce, nebo možná larvu pošvatky a šli se pochlubit holkám. Jelikož pečlivě vybírali “fajnovky”, tak je reakce uspokojila. Zatímco se jiní se síťkami brodí po kolena docela studenou vodou, o kus dál stojí RNDr. Jiří Kulich a vysvětluje, jak se pozná samec ropuchy, kterého drží v ruce, od samičky: “Na palcích předních končetin má zdrsněné plochy, kterými se drží na zádech samičky, aby během jejího kladení vajíček nespadl. Navíc ho samička nese k vodě.” Že nelže, je vidět všude kolem. Hopkající žabí snoubenci vyvolávají u kluků žertovné poznámky. V průběhu roku 2000 takto proběhlo 55 pobytů, takže snad aspoň někdo si z národního parku krom potěchy duše odveze i něco znalostí. Samozřejmě, že se dá udělat vědecká přednáška s fakty a čísly. Třeba výroční zpráva Správy KRNAP praví, že “v rámci arachnologického průzkumu bylo na Úpském rašeliništi sebráno 2095 kusů pavouků příslušejících k 51 druhům ze 7 čeledí”. Zní to hezky, možná důležitě, ale co to studentu-laikovi řekne? Snad jen, že je těchto osminožců v Krkonoších hodně. Dokonce na tak nehostinném stanovišti, jako je rašeliniště, jsou pavoučí rodiny podivuhodně bohaté. Ovšem to trošku vypovídá i o celkové diverzitě těchto hor. Koho nadchne fakt, že byly nově pro faunu ČR v Krkonoších nalezeny 3 druhy pancířníků? Co to je? Roztoči! Vždyť čísla se tak snadno zapomenou, důležitý je prožitek. A na něm, spolu s pochopením souvislostí, na SEVERu stavějí. Pracovníci konkurenčního Krkonošského střediska ekologické výchovy Rýchorská bouda, ležícího na okraji 1. zóny národního parku v druhově nesmírně bohaté louce, zase nemají problém ukázat botanické poklady jako třeba lilie zlatohlavou a cibulkonosou přímo v terénu. Rostou totiž hned v sousedství – řádově desítky metrů od střediska. Praktická výuka se dá spojit s praktickou ochranařinou. Kosení chráněných luk či třeba plošné vytrhávání pampelišek sem nepatří. Do Dvorského lesa, po Sněžce snad nejfotografovanějšího kusu Krkonoš, je to půl hodinky chůze. Křivolaké kmeny původního bukového lesa rostoucí na hranici přežití svými bizarními tvary dokazují, jak jsou zdejší klimatické podmínky náročné a přežití složité. Takový oživlý přírodopisný orbis pictus. Podmínky k výuce, která se vůbec jako výuka tvářit nemusí, jsou víc než ideální. Ne každého baví příroda, takže kluci při exkurzi zajásají nad betonovými bunkry, které tu zůstaly coby nechtěný památník na druhou světovou válku. Spolu s informacemi od doprovodu si mohou udělat obrázek o zdejší betonové hranici dvacátých a třicátých let. Pokud budou hodně chtít, tak obrovská betonová monstra pevnosti Stachelberg, v létě přístupná, jim dobu války připomenou ještě plastičtěji. Nejen válkou se dá vzpomínat na historii. Obě střediska to mají v rámci exkurzních tras kousek do Sklenářovic. Právě tam sjela vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších. Dne 15. 2. 1652 strhla v obci Sklenařovice dvě chalupy. Z 15 zasypaných osob 8 zahynulo. K tomu, aby sjela, zřejmě zásadně přispělo odlesnění svahů nad obcí. Ještě na začátku 20. století měla obec vlastní samosprávu, školu, mlýn a dva hostince. Ve 42 domech žilo 220 obyvatel. V letech 1959-1960 byly v rámci akce Demolice ženijními jednotkami armády pomocí trhavin Sklenářovice srovnány se zemí, takže dnes je možné obdivovat historický most a pomalu se rozpadající zbytky zdí či spíše hromádky kamení. Jen planě rostoucí růže a zplanělé ovocné stromy ukazují místa bývalých zahrádek.
Rýchorská bouda – školicí a rekreační zařízení správy KRNAP.
Au a U “Je tu zlato,” zněla krkonošskými lesy slova Vlachů, kteří tady dělali prospektorské práce už v 15. století. “Máme tam uran,” šeptali si plánovači naší šťastné socialistické budoucnosti na základě geologických informací. Složité geologické podmínky nahromadily v podloží leccos. Zůstaneme-li u žlutě lesklého drahého kovu s chemickým vzorcem Au, tak jeho naleziště jsou zejména ve východních Krkonoších. Konec konců Bártův les u zmiňovaných Sklenářovic s atypickými oblými tvary cosi napovídá. Jde totiž o haldy dnes už zarostlé statnými stromy, které tu po středověkém zlatém dolování zbyly. Vypráví se, že za švédských válek byli všichni horníci pracující ve zlatých štolách pobiti v mladobuckém kostele. Není nevýznamných dolů, a už vůbec ne v případě těžby zlata. Ale mezi ty nejvýznamnější zřejmě patřily Breslerův cech neboli Zlatý klas, Zlatá Pinka, Trenčín, Zlatý cech u Sklenářovic. Tyto doly byly v 16. století vybaveny vodotěsným zařízením a stoupami na drcení rudy. Důležitý důl Zlatý Kryštof byl v 18. století vybaven vodotěžním strojem, čerpajícím pomocí lidské síly vodu z hloubky 30 m. Zlato je v Krkonoších pořád. Naštěstí je ho buď málo, nebo je v takových geologických podmínkách, že se nevyplatí jej těžit. Jinak by se o to určitě někdo pokusil. Nebyl by to první národní park, kde by k takovému pokusu došlo. Jedna z nejznámějších lokalit přírodovědných – Obří důl, proslulý lavinovými drahami a endemickým výskytem vzácných botanických rarit, má i svou hornickou minulost. Aby ne, vždyť zde bylo nalezeno 35 druhů minerálů. Pojmenování Rudná rokle asi nebude jen tak. Skutečně. Výskyt pyrhotinu a arzenopyritu měl za následek jejich těžbu, hledaly se tady měděné rudy. Roku 1511 sem přišli míšenští havíři. Bývalá důlní díla jsou dnes veřejnosti nepřístupná, což zde zimujícím netopýrům zajisté nevadí. Nebude to ale trvat věčně. Jedna ze štol v Obřím dole se má stát exkurzní trasou. Zájemci se trochu v podzemí ušpiní, ale uvidí, v jakých podmínkách pracovali středověcí havíři. Kousek od nově vyzděného portálu leží převrácený důlní vozík a kopec nad ním je bývalou haldou. Geologové dvacátého století díky novým metodám objevili v Krkonoších uranové zrudnění na medvědínském ložisku na Horních Mísečkách. Smolinec pak ve štolách Černého dolu. O využití se sice uvažovalo, naštěstí k větší těžbě nedošlo. A tak se geologický svět o Černém dole dozvěděl díky popsání endemických nerostů, jejichž názvy jsou odvozeny od jmen význačných českých geologů Koutka, Nováka a Kutiny. Jde o šesterečný koutekit popsaný v roce 1960, o rok mladší kosočtverečný paxit, čtverečný novákit a nejmladší krychlový kutinait zaznamenaný roku 1970. Objevy nejsou nikdy vyloučeny. Mezi ty novější patří objev Netopýří jeskyně s délkou okolo 60 m a stalaktitovou výzdobou.
Příroda a odcházející “tvář” Pro ujasnění, FACE v tomto případě není anglické slovíčko znamenající tvář, ale název holandské nadace, která se snaží obnovit přirozené lesní porosty, a tak vázat CO2. Jde o zkratku z anglického Forest Absorbing Carbon Dioxide Emission. Ovšem tahle “tvář” se na tváři Krkonoš významně podepsala. Penězi, což nadace obvykle dělají. Ty měly zahladit vrásky pasek a polomů strništěm nově vznikajících lesů. Nadace FACE chce zmírnit projevy skleníkového efektu, zakládat lesy a díky nim zmírnit důsledky dopadu lidské činnosti. Působí v různých zemích světa a Krkonoše byly vybrány mimo jiné i kvůli odumírání lesních porostů vlivem kyselých dešťů. Emise síry patří bohužel neodmyslitelně k výrobě elektrické energie a FACE byla založena skupinou společností elektřinu vyrábějících. Peníze šly převážně na zalesnění, přičemž se brala v úvahu původní skladba dřevin a nezalesňovalo se, jako před lety, smrkovými monokulturami. Nechme mluvit čísla. Od roku 1992, kdy na svahy Krkonoš vstoupila FACE, bylo zalesněno 5227,53 ha. Ne že by se předtím nezalesňovalo, ale z čistě ekonomických důvodů byl vysazován především smrk. V roce 1994 se nadělovalo nejvíc. Více než 55 milionů korun! Nadace FACE však důsledně vyžadovala jak snížení stavů zvěře, tak i dodržování dřevinné skladby dle stanovištních podmínek. Proč ne, když výsledkem se mohou chlubit všichni zúčastnění. Za 9 let se přesunulo z FACE na konta správy národního parku přes 300 milionů korun, za které bylo zalesněno 5227 ha horského lesa. To představuje 15,5 milionu stromků. Odchod nadace není ale žádnou tragédií. “Dle smluv bude spolupráce s nadací FACE v oblasti monitoringu pokračovat dalších 96 let,” řekl ing. Jan Hřebačka, který má spolupráci s Holanďany na starosti. “Jedním z hlavních důvodů odchodu jsou neustále se zlepšující přírodní podmínky v Krkonošském národním parku, tím se i možnosti přirozené obnovy porostů výrazně zvětšují. Není tedy třeba tolik umělé obnovy jako v minulosti.”
Zadní Žaly – pohled na kotel s Labským údolím. V popředí jedna z pasek zalesněných také díky nadaci FACE.
Cestáři jak za stara Vymoženosti současné techniky mají své snílky a vyznavače. Jejich představy jsou, jak jinak, technického charakteru. Jednou z nich je nově plánovaná lanovka na Sněžku s kapacitou 1800 lidí za hodinu. Nádhera ne? Na druhou stranu se Správa KRNAP s pomocí vlastních zaměstnanců i formou zakázky nestátním firmám snaží restaurovat staré či zapomenuté cesty technologií dědů a pradědů. Zdá se, že vydrží víc, než současný způsob stavby cestiček a lesních chodníků. Vždyť budování cest se v Krkonoších datuje od 13. století, kdy je zaznamenána tzv. Česká cesta v západní části pohoří. Základním mechanismem je síla lidských rukou a technologie štětování. Jedná se o vyklínování tisíců jednotlivých kamenů, čímž vzniká to nejdůležitější – kamenná klenba. Turista ji bohužel obdivovat nemůže, protože se zasype vrstvou zeminy, čímž cestička získá přirozený “hliněný” vzhled a zároveň pevnost kamene. Místy se do terénu technika ani nedostane, takže ruční práce je v podstatě nezbytná. Ne vždy se jedná o rekonstrukci zapomenutých stezek. V případě cesty přes Úpské rašeliniště bylo potřeba odstranit celý původní kamenný zához relativně nové cesty a udělat celou cestu znova. Stala se totiž nečekaná chyba. V rašeliništi, tedy chemicky kyselém prostředí, byla cesta postavená z materiálu, který nebyl místní. Ze zásaditého vápence. To mělo za následek změnu zdejšího chemismu a dokonce se podél “zásaditých” cestiček, které tady člověk vytvořil, začaly šířit nepůvodní rostliny, pro něž bylo kyselé prostředí nepřekonatelnou překážkou. Jedna z firem, které mají rekonstrukce na starosti, je firma Klimeš. Její zaměstnanci spali několik jar, let a podzimů v indiánských týpí v Temném Dole, a tak přezdívka “indiáni” na sebe nedala dlouho čekat. Poslední rok se už některým místním přestalo volnomyšlenkářství indiánů líbit a pronajmutí louky k postavení stanů zablokovali. Indiáni mají své psy, svobodu a práci v přírodě. Je to práce sezonní a celkem dobře placená. A taky určitý životní styl. Jsou jiní. Spí venku. Nemají potřebu utrácet za civilizační nezbytnosti. Kouří trávu. Ale jimi vytvořené cesty mají na to, aby vydržely desítky let. Vždyť stará cestní síť je v terénu dodnes patrná. I v případě cest starých více než sto let! Po zákazu využívání původní louky se spalo jinde a v práci za relativně drsných, ale spravedlivých podmínek se pokračovalo. Ručně vytahané kameny se “postaru” skládaly do krumpáčem vykopaného lože, stavěly se odvodňovací kanály. Na mnoha místech krkonošských cest tyto žlábky nahrazuje “moderní” kus železa ne nepodobný kolejnici, který podle okolní erozní rýhy není zas až tak dokonalou náhražkou. Kameny se většinou berou z bezprostředního okolí, takže jejich místní původ neudělá “chemický” zmatek. Zbyšek Prágr, jeden z cestářů, shrnul pracovní postup lakonicky: “Základní technologie, krumpáč, lopata, pajcr. Obnovují se staré cesty.” Pracoval na cestě na Růžohorky, turisticky docela frekventované trase. Co na to lid okolojdoucí? “Lidi reagujou většinou pochvalně a uznale.” Těm, kdo po nich budou v budoucnu šlapat, bude jedno, kdo cestu postavil. Paradoxně na tom mohou profitovat ti “slušní” starousedlíci, kterým byli samorostlí cestáři trnem v oku. Turisté využívající obnovených cest budou bezesporu ubytováni v penzionech zdejších podnikatelů. Někteří z nich nemohli cestářské psy vystát.
Na našem území žije od poslední doby ledové. Odolává silným mrazům, ostrému větru i nehostinnému terénu. Ladně skáče po strmých skalních svazích a uniká predátorům. Po více jak deset tisíc let dlouhé izolaci vytvořil samostatný poddruh a stal se představitelem globální jedinečnosti. Přijali jsme ho za svůj symbol, za symbol nejmenších velehor na světě. Ale svůj dík za unikátní dar od matky přírody dáváme najevo zvláštním způsobem. Způsobem pro zvířata nepřijatelným. A tak se kamzík tatranský stává obětí lidské bezohlednosti.
SČÍTACÍ KOMISAŘ Je krásné slunečné ráno v polovině listopadu, teploměr ukazuje 11 °C pod nulou, a my se vydáváme do království sněhu a ledu, okouzlujícího a drsného zároveň. Tam, na bílých vrcholcích nejmenších velehor na světě – Vysokých Tater, žije kamzík tatranský. A dnes se koná jeho sčítání. Na obou stranách, slovenské i polské, se ho účastní takřka 200 lidí. Mým společníkem a “sčítacím komisařem” v jedné osobě je pan Jan Surma, který se v horách pohybuje již víc než čtyři desetiletí. Kdysi jako lesník, dnes dobrovolný pomocník při ochraně kamzíka. Nic lepšího mě potkat ani nemohlo. Nemusím se probírat různými knihami a dokumenty. O tom, jak to s kamzíky vypadalo v době, kdy jsem ještě nebyla na světě, mi řekne přímý svědek. Každý strážce, nebo jak jsem je pro tento den nazvala já – sčítací komisař, má přidělenou jistou oblast (dohromady je jich přibližně 90). My máme Žiarsku dolinu, respektive její závěr, protože až tam se kamzíci pohybují. Když se dostaneme nad horní hranici lesa i my, zbystříme oči. Kamzíci mají v zimě srst zbarvenou hnědočerně až černě, a tak jsou na bílém sněhu dobře pozorovatelní. Přešli jsme už pěkný kus, a pořád nic. Hořím nedočkavostí. Tatranského kamzíka jsem ještě neviděla. A je nejvyšší čas to napravit. Vždy po nějakém úseku se zastavíme. Jednak proto, abychom dalekohledem prohlédli svahy kolem, a jednak proto, aby mě pan Jan zasypal další dávkou informací. Tahle mě ale zabolela: “Když jsem tudy chodíval jako mladý, tyhle svahy byly obsypány stády kamzíků. A dnes budete, slečno, ráda, když vůbec nějakého uvidíte.” A na vině je kdo jiný než nejinteligentnější tvor planety – člověk. “Ve snaze mít co nejoriginálnějšího silvestra vylezla skupina lidí v r. 1971 na 2184 m vysoký Baranec. Tam o půlnoci odpálili ohňostroj. Vyplašení kamzíci skákali bezhlavě dolů zledovatělou roklinou. Čtrnáct jich přišlo o život a dva, kteří přežili, měli tak těžká zranění, že museli být utraceni,” říká se smutkem v očích pan Jan.
JDE ČLOVĚK – ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ Konečně ta tolik očekávaná slova: “Hele, vidíte je? I volným okem. Ty černé tečky tam nahoře.” Jo, mám je! Beru dalekohled a zmocní se mě zvláštní pocit. Čtyři kamzíci. Kopyty rozrývají sníh a hledají trávu. Chvilkami zdvihnou hlavu a zkontrolují okolí. Pan Surma má v úmyslu dostat se k nim blíže. Ne natolik, aby je vyplašil. Jenom za vedlejší vyvýšeninu, aby je mohl lépe pozorovat – pohlaví, věk i zdravotní stav. Na takovouto dálku je to obtížné, pohlavní dimorfismus není u kamzíka příliš nápadný. Obě pohlaví mají růžky. Kamzík je má hrubší, vyšší a s větším rozpětím, zahnuté až o 180°, kamzice o 90-135°. V létě má samec na zádech výrazný tmavý pás, v zimě má vyvinutý střapec srsti pod břichem. Kamzice má v zimě na boční straně stehen světlé skvrny. Rozdíl je také v poloze, kterou zvíře zaujímá při močení. Samec roztáhne přední i zadní končetiny, koza si zadníma nohama přiklekne. Pomůckou je také fakt, že dospělí samci žijí samotářsky nebo v malých skupinách v nejvyšších hřebenových oblastech. Ke stádům se připojují jenom v období říje. Kamzice po většinu roku vodí mládě a zdržuje se ve stádech s ostatními kamzicemi a mladými jedinci. Náš záměr se nevydařil. Kamzíci, jen co nás uviděli, se začali přesouvat na opačnou stranu štítu. Pan Surma říká, že kdysi nebylo takovým problémem přiblížit se ke stádu. Dnes, jen co kamzík spatří člověka, utíká se ukrýt. I to je důkazem, že má s lidmi velmi špatné zkušenosti.
LEGISLATIVNÍ RÁJ PRO PYTLÁKY Dosáhli jsme cíle – Žiarske sedlo. Otevírá se nám nádherný výhled. Před námi je jeden z nejoblíbenějších kamzičích svahů. Dnes jej prohlížíme několikrát. Nechceme si připustit, že by tam nebyl ani jeden. Bohužel není. A tak to dopadlo i se všemi svahy kolem. Dokonce jsme nenašli ani stopy. Jako by se tady kamzíci propadli do země. Z protilehlého štítu nám mávají polští “sčítací komisaři”. TANAP je od r. 1993 bilaterální biosférickou rezervací, a tak Slováci a Poláci spolupracují i při ochraně kamzíka. Poláci by si ale měli dát lepší pozor na pytláky. Právě těch polských je u nás nejvíc. V Polsku dokonce můžete kamzíka najít i na jídelním lístku. I když, na druhé straně jde i o naši – slovenskou – chybu. U nás totiž polského pytláka přistiženého při činu nečeká ani zdaleka to, co by ho čekalo doma. Tak proč by nechodili k nám. V množství pytláků “pracujících” právě v Tatrách ale nezaostává ani SR ani ČR. Změny v oblasti pravomocí strážců i jejich technické vybavenosti je nutné udělat co nejdřív, protože bez nich nemůže být ochrana skutečnou ochranou. Dnes se málokterý z chycených pytláků dočká trestu. Strážce nemá pravomoc pytláka zatknout a spolupráce s trestněprávními orgány je na bodě mrazu. Podle slov strážců se stává takřka pravidlem, že pytlák otočí situaci a obviní strážce. Je to slovo proti slovu. Strážce má nakonec zbytečné nepříjemnosti, a pytlák může pytlačit dál. Navíc je takřka nemožné přichytit pytláka přímo při střelbě. Jsou vybaveni výkonnými střelnými zbraněmi s tlumiči, puškovými zaměřovači, a dokonce i infradalekohledy s nočním viděním. Před takovouto technikou nemá strážce, který nedisponuje ani vysílačkou, žádnou šanci. A kamzík už vůbec ne. Vzorem pro budoucí změny jsou podle strážců USA. Tam existují dva typy strážců. První má za úkol kontrolovat a upozorňovat, druhý už má pravomoc za stanovených podmínek i zatýkat.
NEVYZPYTATELNÉ POČASÍ Svítí sluníčko a sníh zalitý jeho paprsky se elegantně leskne. Viditelnost ani lepší být nemůže. Všichni říkají, že je to obrovské štěstí. Tři týdny totiž nad Tatrami vládla obrovská oblačnost. Déšť, sněhové vánice a mlha jako mléko. I sčítání muselo být kvůli tomu odloženo. Ještě včerejší počasí nedávalo žádnou naději na zlepšení. Nakonec to byl výlet nad mé očekávání. Až na to množství kamzíků a skupinku bezohledných turistů, které jsme potkali při návratu. Když je pan Jan upozornil, že chodníky jsou uzavřené a tedy tu nemají co dělat, tvářili se tak, jak si my vůbec dovolujeme je upozorňovat. Večer při setkání s kolegy jsme zjistili, že nádherný výlet jsme měli jenom my. Chlapi, kteří lezli kolem nás s mačkami na nohou po hřebenech, se vrátili pěkně omrzlí. Nahoře prý byl silný a ledový nárazový vítr. I takové je sčítání kamzíků. Jednou krásný výlet k nezaplacení, podruhé se modlíte, aby to již bylo za vámi. Až po tomhle si ale uvědomíte, že život ve velehorách je sice krásný, ale těžký. Uvědomíte si, jak úžasná je práce matky přírody, která každému živočichovi nadělila právě to, co potřebuje k životu tam, kde je.
JENOM dva DNY Od konce října přicházejí ke stádům staří samci, kteří jinak žijí samotářsky. Začíná období říje, trvající do začátku prosince a doprovázené mekáním a souboji samců. Samice jsou schopné oplodnění jenom jeden až dva dny. Během nich vyžadují maximální klid v okolí. Stačí, aby se objevil turista nebo vyhlídkový vrtulník, a kamzice bude rok bez mláďat. Tohle je jeden z mnoha důvodů, proč je nutné dodržovat sezonní uzávěrku. Ta tatranská trvá od 1. 11. do 15. 6. Na první pohled se sice zdá, že když se jen tak projdete, nic se nemůže stát. Ale opak je pravdou. Ani si toho možná nevšimnete, a budete příčinou, proč některá kamzice nepřivede příští jaro na svět mláďata. Listopad právě proto, že je prvním z měsíců uzávěrky, má na svém kontě ještě mnoho turistů. A právě listopad je taky tím důležitým pro zachování populace kamzíků. Problémy dělají i snowboardisté a vyznavači paraglidingu. Ti se chovají, jako by kopce patřily jenom jim. Obzvlášť citliví jsou kamzíci na helikoptéry a vyhlídková letadla. Snahou ochránců je i dohoda s horskou službou. Její zimní vrtulníkové výjezdy za zatoulanými turisty taky nejsou pro kamzíky tím pravým zpestřením zimního klidu. Zdá se až neuvěřitelné, že tak vzácný druh jako kamzík tatranský má z 365 dnů v roce na rozmnožení jenom dva. Tady jako by příroda část své práce nechala na nás. Jako by nás právě tímhle způsobem zkoušela, nakolik jsme schopni s ní spolupracovat. Tatranská příroda nabízí v letních měsících turistům skutečně maximum ze své krásy. Zaslouží si, abychom ji nechali v klidu oddechnout. Když my nebudeme akceptovat její potřeby, tak ani ona naše přání. V budoucnu už nám nemusí nabídnout ani kamzíky, ani sviště, ani žádný jiný ze svých pokladů. Není to žádný strojek, kterému stačí vyměnit baterie. Má sice obrovskou regenerativní schopnost, ale i ta má své hranice. A když ty se překročí, není návratu zpět.
ZNAJÍ JE JAKO SVÉ DĚTI Po návratu z terénu každý sčítací komisař vyplní tzv. terénní lístek. Uvádí, kolik kamzíků viděl, kde, jejich věk, pohlaví, číslo a název stáda (každé stádo má svůj název podle vrchu nebo doliny, které obývá), počasí i činnost, kterou kamzíci vykonávali. Důležité jsou také stopy a trus. Tyhle lístky pak ústředí vyhodnotí. Tato podzimní, ale pak i jarní jednorázová celoplošná sčítání plní kontrolní funkci. Jejich výsledky slouží na verifikaci údajů nasbíraných strážci. Ti sledují kamzíky celý rok, a tak mají situaci dokonale zmapovanou. Závěrečné zpracování údajů za určitý rok se koná na jaře roku následujícího, po skončení nejkritičtějšího období – zimy. O tom, že strážci poznají každého kamzíka, mě přesvědčil i jejich rozhovor po návratu z terénu. Pěkně vymrzlí a příjemně unavení jsme se ohřívali u krbu a místností poletovalo slovo kamzík. Mluvili o tom, že ta kamzice se zlomeným růžkem přišla o svá dvě mláďata, že tu s jinak zlomeným růžkem viděli tam a tam, že tam viděli stádo, které přišlo z polské strany, že to mladé kamzíče vyrostlo v krásného samce…, a takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Udivovalo mě, jak přesně všichni věděli, o kterém konkrétním kamzíkovi je řeč, a jak přesně znali podobu jednotlivých zvířat i složení jednotlivých stád. Bylo mi jasné, že tihle lidé udělají pro kamzíka všechno, co je v jejich silách. Bez legislativní a finanční podpory to ale bude těžké.
KDYŽ SI DVA HRAJÍ NA JEDNOM PÍSKU Ochrana tak velkého území, jakým je TANAP, vyžaduje dokonalou spolupráci. Ta dnes podle slov ochránců vázne. V roce 1994 přijala NR SR zákon, který od roku 1996 rozdělil kompetence původní Správy TANAPu s integrovanou a komplexní péčí o přírodu mezi dvě nové organizace – novou Správu TANAPu a Státní lesy TANAPu. Ta první je pod patronátem Ministerstva životního prostředí, druhá Ministerstva zemědělství. Nechci se tady teď zaplétat do politiky a vysvětlovat, proč a za jakých podmínek byl zákon přijat. Výsledkem je ale zhoršení péče o park. Dvě organizace znamenají dva konkurenty a dva různé přístupy k problémům. Spolupráce není taková, jaká by měla být, a doplácí na to příroda. Konflikty vyostřují jako všude i peníze. Ta organizace, která dostane méně, se samozřejmě zlobí a říká, že ta druhá za ty peníze stejně neudělala víc. Vložit péči o jedno území do rukou dvou organizací nebylo zkrátka nejlepším řešením. Potvrzují to i slova lidí, kteří pracovali v původní Správě TANAPu, kdy bylo všechno pod jednou střechou.
DONUCEN KE ZMĚNĚ ŽIVOTA Kromě toho, že kamzík svádí tvrdý boj o přežití s přirozenými nepřáteli, jako jsou predátoři (vlk, rys), parazité, nemoci a nepřízeň počasí (laviny), musí na druhé frontě bojovat proti lidem. Obrovské množství turistů, kteří jsou navíc nedisciplinovaní (tady musím podotknout, že právě čeští turisté jsou známí nepořádností, a to nejen v Tatrách), donutilo kamzíky změnit svůj biorytmus. Za normálních okolností se kamzík pase ráno (mezi 6.-8. hod.) a odpoledne (mezi 13.-14. hod.). Po jídle vždy následuje odpočinek. Denní aktivita pak končí se západem slunce. Stálé rušení lidmi na turisticky frekventovaných lokalitách způsobilo, že kamzíci se pasou v časných ranních a pozdních večerních hodinách, kdy je turistů méně. Tahle změna je nepřirozená, a tím pádem pro organismus škodlivá. Podle odborníků způsobuje nedostatek výživy, snižuje odolnost vůči chorobám i predátorům. Není vyloučeno, že bude třeba zavřít pro veřejnost některé části Tater, aby měli kamzíci klid. Dosud jsme do Tater chodili houfně, a hlavně – koukali jsme jenom na sebe. A tak si sami můžeme za to, že v budoucnu tam možná nebudeme chodit vůbec. Již Platon kdysi řekl, že když se nějaká situace vyhrotí do krajnosti, nastane její opak.
SMUTNÁ STATISTIKA První polovina 20. století se dvěma světovými válkami znamenala pohromu nejen pro lidi. Zatímco na začátku 20. století žilo na území Tater přibližně 1000 kamzíků, po válkách už jenom asi 100. Opětovný nárůst nastal až začátkem 60. let. Právě v roce 1964 dosáhli kamzíci maximální početnosti – ve Vysokých a Belianských Tatrách 944 a v Západních 141 jedinců. Od té doby jejich počet neustále klesal. Výjimkou byly snad jen Západní Tatry, které dosáhly významný nárůst i začátkem 80. let. Například v roce 1987 měly 213 kamzíků. V té době se proto považovaly za jakousi rezervní genobanku, protože ve Vysokých a Belianských Tatrách přetrvával pokles. To se ale změnilo již za dva roky, kdy měly Západní Tatry o polovinu kamzíků méně – 132. Tento prudký pokles pak trval na celém území Tater až do osudných 90. let. Ta stačí popsat jedinou větou: zatímco v roce 1991 žilo na území TANAPu víc než 500 kamzíků, v roce 1999 sotva překročili kritickou hranici 100 kusů. Souvisí to hlavně s renesancí pytlačení po roce 1989, které se kromě lovných druhů zvěře zaměřilo právě na kamzíky. Nejvíce ohrožené byly Západní Tatry, sousedící s Polskem. Kamzík stejně jako kdysi i dnes představuje pro pytláka lukrativní kořist. Kromě růžků, kůže a masa jsou známé bezoárové koule ze žaludku kamzíka, kterým se ještě dnes připisují magické léčivé účinky.
STÁLE JE NADĚJE, ALE… Podle výsledků podzimního sčítaní žije na slovenské straně Tater 205 a na polské 70 kamzíků. Znamená to, že počet kamzíků na slovenské straně Tater konečně neklesl (minulý rok 188). Dává to naději, že podobně jako v poválečném období, se i teď podaří jejich počet zvýšit. Předpokladem je nepodlehnout předčasné radosti a nezaložit ruce do klína. Naopak, je nutno přijmout účinná opatření na udržení, případně i postupné zlepšení tohoto stavu. Podle odborníků je třeba především podpořit strážní službu v terénu, eliminovat tlak predátorů a hlavně zmírnit negativní dopady turistiky. Kromě profesionálů může pomoci každý z nás, kdo Tatry navštěvuje. A nevyžaduje to nic náročného. Jenom respekt k pravidlům chování v národním parku. Abychom pak nebyli překvapeni, když si naše děti budou muset listovat v kronice vyhubených druhů zvířat, aby zjistily, jak vypadal “ten symbol Tater”. A aby se nám nestalo, že kamzíka tatranského nám v Tatrách bude připomínat jenom pamětní tabule u vchodu do parku.
HISTORIE OCHRANY První zákon na ochranu kamzíka vydala vláda v Budapešti už v roce 1872. Omezil lovy v tatranských revírech, čímž zajistil alespoň dočasný nárůst populace. V roce 1923 byly zřízeny dvě kamzičí rezervace a v roce 1949 pak vznikl Tatranský národní park a s ním komplexní ochrana přírody Tater. Nejen pro kamzíka, ale pro všechnu přírodu měla velký význam Koncepce TANAPu z roku 1964, která byla prvním krokem k usměrnění návštěvnosti Tater. V roce 1975 vznikla chráněná kamzičí oblast v Západních Tatrách. Ochranu parku začátkem 90. let zakotvil Program péče o TANAP, vyhlášený vládou. V roce 1994 byl pak přijat dnes nejvýznamnější zákon – zákon o ochraně přírody a krajiny. Ani ten ale nezabránil prudkému poklesu populace kamzíka, kterým jsou smutně proslulá právě devadesátá léta. Šlo o největší pokles od konce druhé světové války. Průlomovým byl rok 2000, kdy Státní fond životního prostředí udělil Správě TANAPu grant ve výši 1,6 mil. korun. Ta jej ve spolupráci s neziskovou organizací A-Projekt využila na monitoring kamzíků a strážní službu. Tenhle rok bylo v terénu 52 profesionálních strážců a 26 dobrovolníků. Za spolupráci děkuji ing. I. Gašincovi, CSc. ze Správy TANAPu.
Charakteristické v tomto směru je, že řada afrických jazyků ani slovo umění nezná. To, co my dnes nazýváme africkým uměním, mělo původně úplně jinou roli. Šlo o artefakty úzce se vztahující k víře a náboženství, které neměly být vnímány jako umělecká díla s jistou estetickou hodnotou, ale jako kultovní předměty nadané magickou mocí. Nešlo zároveň jen o pouhé zpodobnění určité osoby či božstva, ale spíše o jeho ztělesnění. Dá se proto říct, že v případě afrického umění bychom se měli spíš ptát, co ta která socha nebo maska dokáže a co dělá, než co představuje. A aby celá věc nebyla příliš jednoduchá, měli bychom si ještě uvědomit, že i dělení na umění a užité umění je až výmyslem naší doby. Magickou silou byly nadány nejen sochy a masky, ale například i zbraně, kosti a různé přírodniny, a hluboký symbolický význam mohly mít i předměty denní potřeby. 
