„Buď v pozoru! Stůj rovně! Vyrovnej řadu! Vztyčte vlajku! Pozdravte vlajku! Ticho tam vzadu!“ štěká učitel úsečné povely. Na zasněženém prostranství před ním stojí v pozoru přes čtyři sta chlapců ve věku od tří do šesti let! Na sobě mají jen černé šortky a bílé polobotky. Přitom mírně sněží a teploměr ukazuje tři stupně pod nulou.
ŠKOLKY „NAHOŘE BEZ“ Děti se poslušně a pokorně dají do běhu. Před sebou mají dvě kolečka kolem budovy školy. Celkem něco přes kilometr. V cíli se znovu řadí do vzorného útvaru a skupinově skandují: „Slibuji, že budu hodný, budu poslouchat rodiče a instruktory, nikdy nebudu lhát, budu si vážit spolužáků a pracovat, jak nejlépe umím!“ Učitel volá několik z nich k sobě a vyznamenává je. „Za vzorné plnění povinností a tvrdost k sobě!“ vysvětluje. Teprve pak žáci odcházejí do tříd. V nich se netopí. Okna i dveře jsou přitom stále otevřené. Výcvikový tábor malých teroristů, nebo obzvlášť krutá posilovna? Ne, toto je drahá a prestižní internátní školka. Takzvané školky „nahoře bez“ – s erotikou nemají nic společného – se v Japonsku těší velké oblibě už více než deset let. Jejich žáci – omladina ve věkovém rozmezí od tří let až po univerzitní věk – celý rok chodí s odhalenou horní polovinou těla. Pouze když dítě onemocní, smí si obléci tričko. „Jde především o sblížení civilizace s přírodou,“ prozradila mi Jana Šimonová, studentka japonštiny na tokijské univerzitě. A k čemu je dobrá zima? „Pokud je dítě otužilé a silné, může veškerou svoji energii soustředit na rozvoj intelektu.“ Ve školce zkrátka vládne vojenský řád. Hlavní důraz se klade na sebekázeň a tvrdost žáků. Děti hodně cvičí, ale i zpívají lidové písně, učí se tančit, psát básně, cizí jazyky i matematiku. Polonahota je prý velmi užitečná. Když je dítěti chladno, je mnohem čilejší. Ty děti, které celý rok chodí bez trika, na konci školního roku dostanou vyznamenání. Některé dokonce skrývají nachlazení, jen aby se jim dostalo kýženého ocenění. Jiné odmítají při onemocnění nosit trika, protože by se jim spolužáci vysmívali.
KLÁŠTERNÍ ŠKOLY „Japonsko je zemí plnou fenoménů, s detailně organizovaným systémem, který nefunguje nikde jinde na světě. V zemi vycházejícího slunce to zkrátka klape tak, jak má,“ říkala jsem si, když letadlo s mou maličkostí na palubě opouštělo ranvej na tokijském letišti Narita. Kořeny bych však v ostrovní zemi zapustit nemohla. A už vůbec bych zde nemohla chodit do školy. Školka samurajů je extrém, ale i tak Evropané, kteří nějakým způsobem přičichli k japonskému systému školství, nevěřícně kroutí hlavou. Není se čemu divit. Japonsko prošlo odlišným historickým vývojem než Evropa. Nejstarší zprávy o japonských vzdělávacích zařízeních se dají vystopovat již v osmém století. Vznikají tehdy speciální konfuciánské koleje, zaměřené však výhradně na příslušníky dvorské šlechty. Pro neurozené byly školy založené až mnohem později. Pod názvem terakoja, kde tera znamená klášter, vznikaly pod patronací tehdejších buddhistických klášterů. Do těchto klášterních škol posílali svoje děti samurajové a bohatí rolníci. Mládež se zde učila především číst a psát. Po celém Japonsku se tento typ vzdělávacích zařízení rozšiřuje až zhruba v 17. a 19. století. Tehdy však jsou již školy terakoja určeny výhradně dětem měšťanů a rolníků. Po založení šógunátu rodem Tokugawa v roce 1603 prošlo Japonsko dvousetpadesátiletou izolací vůči „zbytku světa“ (nepřijímalo ani trosečníky). Rok 1853, kdy se na ostrovech vylodili cizinci, byl pak pro Japonce šokem. Šokem z technických vymožeností, které s sebou přivezli. Politické a mocenské špičky země začaly revidovat řízení státu. V roce 1868 byl zrušen šógunát, Japonsko se otevřelo světu a vyslalo do ciziny učence i studenty. Dohnalo vývoj. Motivovalo a mobilizovalo národ probuzením vlastenectví pod heslem „Tvůj život nepatří tobě, ale Japonsku.“ Účinný nástroj. Ale vedl k úplnému potlačení osobnosti a individuality. Tradici nynější vzdělávací struktury založila až reforma roku 1872. Po druhé světové válce Japonsko opět stanulo na prahu nových dějin. Tentokrát šlo o obnovu totálně zničené země. Hybným motorem a motivací národa se stala myšlenka na nový život, poválečná euforie. A skutečně. Japonsko je opět silnou velmocí. Opět dohnalo a předehnalo svět. Ale druhá strana mince? Například právě školství. Disciplína, učení nazpaměť, žádné dětství… Z našeho evropského pohledu zkrátka nepatří školní léta Japonců k nejpříjemnějším vzpomínkám.
VZDĚLÁVACÍ HYSTERIE Vzdělání je v Japonsku nutností, samozřejmostí a pro rodinný rozpočet velice nákladnou záležitostí. Vzdělávací systém v Japonsku je detailně organizovaný. I když povinné je jen základní vzdělání, téměř 94 % japonské populace má maturitu a 42 % navíc absolvuje nástavbové dvou až tříleté studium nutné pro výkon určitého povolání. Nesmírně důležité je dostat se do správné školy a získat garekurekišakai neboli diplom ze správné univerzity. Přesto – nebo právě proto – navíc každé druhé dítě chodí do jukus (noční doučovací hodiny), nebo jokibos (doučování před zkouškami). Absolvovat renomovanou školu totiž znamená být přijat do renomované firmy. Diplom, vysvědčení, to je prakticky to jediné, co rozhoduje o celém dalším životě Japonce. A to se samozřejmě odráží i v samotném způsobu vzdělávání – atmosféra konkurence, testy, odpolední i večerní vyučování, nesmírné množství domácích úkolů. Škola bývá i v sobotu a letní prázdniny trvají pouze měsíc, přitom však znamenají jen mnoho domácích úkolů či měsíční intenzivní kurz. Vzdělávací hysterie většinu žáků poznamená na celý život. Už ve školce se děti učí základům čtení a psaní. Do renomovaných školek se dokonce skládají přijímací zkoušky. A některé renomované univerzity mají dokonce svůj vlastní systém – od mateřské školy přes základní devítiletku a střední školu až ke státnicím.
ŠKOLNÍ ROK Povinná školní docházka v Japonsku trvá devět let. Šest let základní školy a tři roky nižší střední školy. Většina dětí pokračuje po přijímacích zkouškách na tříleté střední škole. Školní rok začíná počátkem dubna a končí kolem dvacátého března. Je rozdělen do trimestrů, oddělených pětitýdenními letními prázdninami a asi čtrnáctidenními prázdninami v době svátků Nového roku. Obvyklý školní den se skládá ze čtyř dopoledních a dvou odpoledních hodin, u nejmenších dětí je o něco kratší. Na nižších stupních se učí i v sobotu dopoledne. Ve třídách bývá i 40 žáků, obrazy na stěnách jsou výjimkou. Žáci a studenti se učí nazpaměť nesmírné množství informací, zkoušení probíhá pouze formou písemných testů, z více možností vybírají správnou odpověď. Neznají samostatné práce, kompozice, ústní zkoušení. Jsou zvyklí jen naslouchat a dělat si výpisky. Zřídka se tak odváží zpochybnit učitelovu autoritu otázkami týkajícími se daného předmětu. Není to zvykem. Na základní škole všechny předměty učí jeden učitel, kterého v následujícím ročníku vystřídá jiný. Jeden týden v roce navštíví učitel rodiče všech svých žáků, aby poznal prostředí, v němž vyrůstají, a aby si promluvili. Při takzvaném rodičovském dni zase rodiče přicházejí do třídy a sledují výuku. Na letní i zimní prázdniny školáci dostávají spoustu domácích úkolů. Kromě cvičení z hlavních předmětů, jako jsou matematika, japonština, přírodní a společenské vědy, to jsou pravidelné slohové práce o četbě, dále projekt podle vlastních zájmů – od zkoumání žab až po kaligrafii, dále si žáci vedou deník – psaný i kreslený – o tom, co v prázdninových dnech dělali, zažili, co je napadlo – jak kdo chce. Učebnice dostávají žáci obou stupňů základních škol zdarma – nové a nechávají si je. V základních školách stát zabezpečuje i teplé obědy. Jídelny ve školách neexistují, obědy se dovážejí a jsou téměř stejné pro celé Japonsko: rýže, mléko a příloha. Tedy ryby, maso či zelenina. V ostatních školách si děti nosí vlastní oběd ve speciálních krabičkách z umělé hmoty.
DOSPÍVÁNÍ V JAPONSKÉ ŠKOLE Základní školy jsou povětšinou státní, i když v současné době přibývá soukromých škol. Pro prvňáčka předepisuje ministerstvo školství 850 vyučovacích hodin ročně, pro žáky druhého stupně 1050 hodin. Studium angličtiny je povinné od druhého stupně základní školy. Aby dítě obstálo v tempu výuky, chodí na odpolední vyučování do jiné školy, která je ovšem soukromá. Pracovní doba rodičů bývá často 10-12 hodin denně s ohledem na čas spojený s dojížděním. Přesto mnohé děti vůbec nemají klíče od bytu. Nepotřebují je. Ze školy se vracejí později než rodiče z práce. Do prestižních státních či vybraných soukromých škol děti mnohdy dojíždějí i dvě hodiny. Mnoho japonských dětí získá alespoň základy nějakého tradičního bojového umění – nejoblíbenější jsou karate, judo a kendo. Výuka často neprobíhá v samotné škole, ale třeba na policejní stanici. Výuka se nesoustřeďuje ani tak na samotnou techniku, jako spíše na to, jak se dotyčný má chovat. Velmi populární jsou i matematické kroužky. Tam se děti velmi snaží. Čím jsou lepší, tím mohou získávat vyšší a vyšší stupně osvědčení – přirovnala bych to k různobarevným páskám v judu. Nižší střední škola často znamená velkou změnu. Na rozdíl od základní školy, kde děti mívají hodně tělocviku a ručních prací, na střední škole začíná hodně sezení a učení se. Přibude angličtina, přírodní a společenské vědy se specializují, vedle klasické japonštiny se vyučuje i moderní japonština. V každém trimestru se skládají dvě zkoušky. Hlavní metou studia jsou většinou zkoušky a přijetí na dobrou vyšší střední školu. Na nižší střední škole se už používají standardizované testy, podle kterých lze určit, jaké máte šance. Střední školy jsou kvalitativně jasně rozlišené podle počtu absolventů, kteří se dostali na nejprestižnější vysoké školy, jako je Tokijská univerzita. Proto se většina studentů, kteří chtějí uspět, na přijímací zkoušky připravuje v jiné, soukromé odpolední nebo víkendové škole. Protože střední škola už není povinná a rodiče školné částečně hradí, nikdo tam nikoho k ničemu nenutí – dokonce ani ke striktní docházce a plnění domácích úkolů. Uniformy jsou povinné pro žáky základních a středních škol. Každá škola má svůj vlastní stejnokroj, většinou v šedých, tmavomodrých, ale i černých barvách, s bílou košilí, občas i v námořnickém stylu. Jen naprosto výjimečně některá škola na uniformě netrvá. Děvčata nosí dlouhé sukně do poloviny lýtek, pouze středoškolačky z velkých měst si navzdory pravidlům školy sukně odvážně zkracují nad kolena. Rovněž účes podléhá přísným pravidlům. Chlapci musí mít sestřih krátký, nad uši. Jiná barva než havraní čerň je naprosto vyloučená.NEJLEPŠÍ MOZKY ZEMĚ Dobří studenti od začátku směřují na určitou univerzitu. Je v jejich zájmu dostavit se ke zkouškám a získat co nejvíce bodů, protože se průběžné bodování zaznamenává do přihlášky na univerzitu. Testy jsou opět standardizované, to znamená, že středoškolák vlastně soutěží se studenty z celého Japonska, kteří chtějí na univerzitu. Podle pořadí se pak hlásí na tu, na kterou se s daným výsledkem může dostat. Rozhodující jsou sice přijímací zkoušky, ale výsledek lze takto s velkou pravděpodobností odhadnout. Na státních univerzitách – existuje i řada soukromých – se skládají zkoušky ve dvou kolech: v prvním ze všech předmětů, a až ve druhém z oboru, na který jste se hlásili. Existovaly také střední školy, které mají úzké kontakty s určitou univerzitou, a tak jejich studenti mohli být přijati na základě doporučení svých učitelů. Dnes je ovšem soutěž o místo na univerzitě o něco slabší, protože je méně mladých lidí a univerzity více soutěží mezi sebou o dobré studenty. Co dělají Japonci po maturitě? Mnozí odcházejí na nástavbové studium, ale 47 % středoškoláků přestupuje na univerzitu. Dvě nejprestižnější jsou státní univerzity v Tokiu a Kjótu. Být přijat na jednu z nich je snem nejenom každého Japonce, ale i studentů ze všech asijských zemí. Mají totiž takové renomé, že jejich absolventi se mohou ucházet o dobře placené místo u největších japonských firem, jsou považováni za nejlepší mozky, jaké země má.
Tato země kdysi patřila Jukagirům, Jakutům, Evenům a jejich sobům. Zlatonosná Kolyma, kterou někdo proklel. Víc než zasněžené vrcholky majestátních hor, průzračnou vodu kolymských řek a čarovnou krásu tajgy zná svět osudy lidí, kteří na Kolymě prožili peklo na zemi. Je to bohem zapomenutý konec světa, kde sto kilometrů není žádná vzdálenost a týdenní zdržení neznamená vůbec nic. Na vlastní kůži jsme pocítili sílu a nevyzpytatelnost ruské tajgy. Odříznuti od světa jsme pochopili, co znamená Kolyma. Byli jsme sice svobodní, ale bezmocní stejně jako vězni před padesáti lety… Prokletá Kolyma.
VÍTEJTE NA KOLYMĚ, Ve ZLATÉM SRDCI RUSKA Je srpen 2001. Náš čtyřčlenný televizní štáb se po mnoha měsících příprav konečně vydal na cestu. Pod námi se rozprostírala nekonečná sibiřská planina, která z výšky vypadá jako měsíční krajina. Po osmihodinovém letu z Moskvy jsme přistáli na magadanském letišti Sokol, které se nachází asi 56 km od stopadesátitisícového města Magadanu. „Vítejte na Kolymě, ve zlatém srdci Ruska,“ hlásá obrovská cedule. Naším cílem je obec Sejmčan, centrum Sredněkanského okresu, který je od Magadanu vzdálen 500 km, což ve zdejších podmínkách představuje více než 8 hodin jízdy. Odtud bychom měli pokračovat na základnu Kaňon, kde se nachází bývalý stalinský lágr a továrna na zpracování kobaltové rudy. Míjíme hraniční závoru. „Magadanská oblast je svobodná ekonomická zóna,“ vysvětluje řidič Ilja. „V celém Rusku jsou jen dvě takové oblasti: Magadanská a Kaliningradská. U nás to však neplatí pro celou oblast, zde je hranice.“ Svobodná ekonomická zóna má pro Magadan a jeho okolí zásadní význam, zejména pro podnikatele, kterým přináší daňové úlevy a zvýhodnění při investování peněz do podnikání. Sredněkanský okres sice do svobodné zóny nespadá, ale celá Magadanská oblast hospodaří s jedním společným rozpočtem, takže v rámci některých programů občas zbývají peníze i pro tento okres. Silnice se chvílemi mění v rozblácenou polní cestu. Za celou dobu projíždíme jedinou polorozpadlou vesnicí a míjíme jednu rozestavěnou vodní elektrárnu na řece Kolymě. Iljovi na tom nepřipadá nic divného: „A co uvidíš u vás na vzdálenosti 500 km?“ „U nás?“ usměje se kameraman Jirka, „u nás přejedeš celou republiku!“ Ilja nevěřícně kroutí hlavou. Jen těžko si dovede představit zemi, která je svou rozlohou patnáctkrát menší než Magadanská oblast. My jsme zase pochopili, proč budovali gulagy právě zde. Kolem deváté hodiny večer přijíždíme do Sejmčanu. „A vot gastínica,“ ukazuje nám Táňa, která nás na letišti vyzvedla, náš dočasný domov. Polkli jsme naprázdno. První, kdo nás vítá, je smečka špinavých psů. Rozpačitě si prohlížíme několikapatrový oprýskaný panelák. Nemytá okna jsou utěsněná starými špinavými hadry a novinami. Vstupujeme do domu. Dřevěné dveře nemají kliku ani zámek, jenom jakousi úchytku. Omráčil nás odporný zápach odpadků a výkalů a vzápětí oslepilo šero. Snažíme se o nic nezakopnout, do ničeho nešlápnout a co nejrychleji vyjít do prvního patra, kde je naše „kvartíra“. Konečně přichází náš hostitel a průvodce Alabušev. Alexej Ivanovič Alabušev je vědec – paleontolog, který dlouhá léta pracoval v zahraničí. Hovoří plynně anglicky a německy a působí dojmem civilizovaného evropského člověka. Domů do Ruska se vrátil dobrovolně, aby pomohl své zemi z ekonomické krize a realizoval zde své dávné plány. V Sejmčanu prý pracuje jako trenér ve sportovní škole. Jsme na Dálném východě poprvé. Městečko Sejmčan na nás působí poněkud apokalypticky. Nevzhledné a neudržované pětipatrové paneláky vyrůstají uprostřed tajgy. Z jednotvárné architektury se vymykají jen dva roubené domy se sedlovou střechou, které obývají úřady administrativy. Za druhé světové války si je postavili američtí vojáci jako dočasné sídlo své posádky vzdušného velitelství, když uskutečňovali přelety z Aljašky. Kdyby tak tušili, jaké hrůzy se dějí několik desítek kilometrů od nich… Marně hledáme nějaké centrum obce. Asfaltová silnice je plná výmolů, takže jízda autem připomíná závodní rallye. Veškeré komunikace v okrese stavěli vězni z gulagů. Na každém kilometru cesty prý byli vězni, kteří dohlíželi na kvalitu silnice. Vypráví se, že tu sloužil jeden náčelník, který měl ve zvyku prověřovat, jak je cesta rovná. Na kapotu projíždějícího auta postavil sklenku s vodou. Nedej bůh, aby se voda vylila. Po rozblácených škvárových cestách mezi oprýskanými domy chodí ženy v dlouhých kožených kabátech a holčičky v bílých punčochách. Jako by sem ani nepatřily. Kolorit obce doplňují polorozpadlé dřevěné domky s malými zahrádkami, bez nichž by zřejmě místní obyvatelé nepřežili. Téměř každá rodina má svůj malý záhumenek, kde pěstuje kapustu, brambory, mrkev apod. Ve skleníku se dají i ve zdejších podmínkách vypěstovat rajčata, okurky, papriky či dokonce melouny, přestože od poloviny září do konce května mrzne. „Pokud srovnáte zdejší podnebí s vašimi klimatickými podmínkami, tak zde by logicky nemělo vyrůst vůbec nic. Ale u nás v Sejmčanu máme nejlepší podmínky pro pěstování zemědělských plodin z celé Magadanské oblasti. To víte, meruňky zde neuzrají,“ směje se Alexej. Sejmčan loni oslavil 70 let od svého založení. Jeho prvními obyvateli byli důstojníci, vězeňští dozorci a jejich rodiny. V roce 1938 se od Jižní těžebně-průmyslové správy oddělila Jihozápadní těžebně-průmyslová správa, která nejprve sídlila v Usť-Utině a od roku 1939 v Sejmčanu, čímž obec získala na významu. Později přibývali propuštění vězni, kteří se po odpykání trestu v gulagu nesměli vrátit domů a museli zůstat ve vyhnanství, a také ti, kteří by se vrátili, ale neměli kam. Dnes tu žijí všichni společně: bývalí vězni i jejich potomci, ale i děti těch, co sem přišli upevňovat sovětskou moc. Všichni se dnes potýkají se stejnými problémy. Z původních 10 000 obyvatel zůstala necelá třetina. Během posledních deseti let se obec vylidnila, lidé přesídlili na pevninu (tzv. matěrik) do centrálních oblastí Ruska. Stavební kombinát, těžební závody na dřevo už patří minulosti. Přežily jen dva sovchozy, které jako jedny z mála dodnes dávají lidem obživu. Snad jen objem těžby zlata začíná po letech úpadku opět nepatrně stoupat. Letecké spojení s Magadanem, které až do počátku devadesátých let fungovalo 4x týdně, bylo zrušeno. Dnes postačí jedna autobusová linka týdně. Jedinou vzpomínkou na zašlou slávu sejmčanského letectví je klub Mikro Avia – pitoreskní panoptikum nadšenců, kteří stavějí různá vznášedla a přibližovadla. Zahrada je plná vraků letadel a vrtulníků, o nichž nikdo z místních aviatiků nepochybuje, že létají. To vše čeká na první turisty, kteří na Kolymu určitě začnou jezdit. Představitelé obce i celého Sredněkanského okresu jsou totiž přesvědčeni, že Kolyma se jednou stane vyhledávaným turistickým cílem nejen ruských, ale především bohatých zahraničních návštěvníků. Podle starosty Alexandra Viktoroviče Škundrova jsou na Kolymě ideální podmínky pro takzvanou extrémní turistiku. Pobyty v panenské přírodě by mohly být doplněny poznávacími exkurzemi do bývalých stalinských gulagů, se kterými je Kolyma nerozlučně spjata. Pro Sredněkanský okres a potažmo celou Magadanskou oblast by to znamenalo významný zdroj tolik potřebných příjmů, tak proč toho nevyužít. Vladimír Rodionovič Malinin, ředitel sejmčanské sportovní školy, do jehož kompetence turistika celého okresu spadá, nám prozradil, kdo je Kolymě v tomto směru vzorem. „Podívejte se třeba na takovou Aljašku. Mají tam úplně stejné klimatické podmínky, jaké jsou u nás. Před 40 lety také neměli nic, a dnes financují veškeré sociální výdaje z příjmů za turistiku. Takže my máme s kým se srovnávat.“ Vzápětí dodává, že si je vědom toho, že všechno je teprve v počátcích. Ale jednou si prý budeme moci zaplatit třeba lov vlka a střílet ho z vrtulníku. Zrovna letos se prý potvory přemnožily… Přijali jsme pozvání do místní televize. Velmi se nám to hodilo, neboť jsme potřebovali opravit spálené nabíječky. Televizní studio, které se nacházelo v dvoupokojovém bytě jednoho paneláku, nám svým vybavením připomínalo amatérské home-studio. Kolegové nás přijali velmi mile, pohostili čajem, sušenkami a marmeládou, jak se v Rusku sluší a patří. Bylo už pozdě večer. Serjoža, redaktorky Ludmila a Tamara už mohli být dávno doma, ale zůstali tu kvůli nám, protože jsme potřebovali pomoc. „Víte,“ pravila trochu pateticky Ludmila, „já jsem žila několik let v centrálním Rusku, ale vrátila jsem se zpět. Tady jsou totiž úplně jiní lidé. Strašně přátelští, otevření a upřímní.“
GENADIJ VASILJEVIČ „Rebjata, davajtě, zagružajem sa!“ zavelel Alabušev. Navlékli jsme na sebe několik vrstev oblečení a nasedli na odkrytou korbu k našim zavazadlům. Pokračujeme dále na sever do údolí Kaňon. Chceme na vlastní oči vidět místa, která jsou němými svědky nejtemnější části ruské minulosti. Stalinské gulagy… Kromě Alabuševa s námi jede i jeho pomocník – řidič Genadij Vasiljevič, prototyp ruského mužika: drobná postava, upracovaný, vychlastaný dobrosrdečný človíček se seschlým, vrásčitým obličejem. Genadij Vasiljevič přišel na Dálný východ před pětatřiceti lety a příčinou byla milovaná žena, kvůli níž byl ochoten odejít kamkoliv a dělat cokoliv. Byla to láska, která ho přivedla na Kolymu, kde pak dlouhá léta pracoval jako záchranář v „Avia les-ochraně“. Má za sebou několik desítek seskoků padákem a pomáhal hasit nejeden požár v tajze. Od manželky odešel před více než deseti lety, aby se s ním nemusela trápit, děti už mají dospělé a žijí daleko odsud. Dnes je Genadij Vasiljevič v důchodu a občas pomáhá Alabuševovi, kterému je bezmezně oddán celou svou dobráckou duší, a tak odměnu za práci považuje za něco podružného. Kolem třetí hodiny ranní, po šesti hodinách jízdy smrti jsme byli v cíli. Na následující dva týdny se naším útočištěm stala bývalá meteorologická základna, která byla v provozu až do roku 1998. Barák byl nevytopený, elektřina tu pochopitelně nebyla, svíčky nemohl Alabušev najít, a tak si drze řekl o naši baterku: „Daj fonárik!“
KAŇON První ráno v Kaňonu. Zvláštní pocit, být desítky kilometrů od civilizace, v místech, kam lidé byli posíláni na smrt. Kamenité sopky šplhají do dvoutisícových výšek a vytvářejí neprostupnou hradbu kolem údolí Kaňon, kam jen lidské oko dohlédne. Zasněžené vrcholky hor se ztrácejí v temných oblacích, které nevěští nic dobrého. Jdeme přes starý dřevěný most a myslíme na ty, kteří tudy chodili před padesáti lety. Den co den. Pod námi divoce hučí říčka Vierina. Jenom na území Sredněkanského okresu se nacházelo více než dvacet táborových zón, za jejichž ostnatými dráty se v průběhu téměř třiceti let existence stalinských gulagů ocitli nejen občané tehdejšího Sovětského svazu. Tady bylo jedno, kdo je vítěz a kdo poražený. Tajga byla neúprosná ke všem stejně, odtud nebylo úniku. „Podle nařízení do těchto táborů posílali Čechy, Bulhary, Rumuny… Celá Evropa tam byla. I Němci tam byli. A když začaly vznikat samostatné republiky, tak byli osvobozeni. Každý stát, ne jako ten náš, se o své lidi postaral a všechny je odsud vzali domů,“ vzpomíná na své spoluvězně Vladimír Svěrtěljov. Jeden z nich, německý lékař Horst, mu dokonce operací nohy zachránil život. „Já jsem ho na oplátku naučil rusky, takže mluvil pomalu lépe než já.“ Vladimír Ivanovič Svěrtěljov ve svých 78 letech stále pracuje v jedné malé opravárenské dílně v Magadanu. Po odpykání trestu se na „matěrik“ nevrátil. Zůstal zde, oženil se a založil rodinu. Je nesmírně vitální a na svůj věk rozhodně nevypadá. Na seprané riflové bundě má připnuté vyznamenání veterána Velké vlastenecké války, na které je patřičně hrdý. „Jak jsem se dostal do lágru?“ usměje se starý pán. „Upadl jsem do německého zajetí. Měl jsem zvláštní úkol, a nesplnil jsem ho. Nikdo z nás ho nesplnil. Najít generála-leitnanta Vlasova a přivést ho živého či mrtvého, a pak přinést třeba jeho ruku nebo hlavu. Všichni, kdo dostali tento úkol, zahynuli. Přežili jsme pouze já a ještě jeden člověk. Účastnil jsem se frontových operací. Potom mě odhalili jako diverzanta a poslali do Kačiny na gestapo, kde mě vyslýchali. A tam byl náš člověk, který nás sice zachránil před popravou, ale oba dva – já i major rozvědčík – jsme šli do lágru.“
KOLYMA JE JEDEN VELKÝ GULAG První skupinu vězňů v počtu 200 osob přivezli do Sredněkanu v roce 1932. V roce 1934 se začal organizovat sovchoz „Sejmčan“, což znamenalo, že strana dostala k dispozici na práci ženy vězeňkyně. V roce 1936 už zde existovaly táborové zóny a od roku 1939 se oddělení tohoto tábora nacházelo na zemědělské usedlosti. Ve 40. letech se na řece Vierině otevřelo naleziště kobaltu. Tam také byly dvě táborové mužské zóny: Kaňon a Velký Kaňon. Tábor Kaňon byl otevřen až po druhé světové válce v roce 1946 a zhruba 800 vězňů zde bylo internováno až do konce padesátých let. Přicházíme na širokou cestu, která rozděluje tábor na dvě části. Hlavní cesta je po obou stranách lemovaná sloupy elektrického vedení. V té jedné žili svobodní lidé najatí na práci (takzvaní volnonajomnyje), kteří se starali o administrativu a chod tábora. Ti sem přišli dobrovolně. Za vysokým výdělkem, za kariérou. Často se také stávalo, že vězni po odpykání trestu neměli kam jít. Zde jim nabídli výdělek, stravu a střechu nad hlavou. Jejich zděná obydlí se na první pohled liší od dřevěných baráků tam za ostnatým drátem. Okna jsou zasklená a bez mříží. Zdi jsou omítnuté a pokoje vybílené. Cihlová kamna určitě dobře hřála… V rohu místnosti stojí kovová dětská postýlka a vedle dvě velké vyřezávané postele, noční stolky, poličky. Prodíráme se hustými keři a vracíme se zpátky na hlavní cestu. Strážní věže, plot s ostnatým drátem a světelné reflektory naprosto přesně určují hranice té druhé části. Dřevěné baráky poznamenal zub času víc než obydlí ve svobodné zóně. Zetlelé střechy se místy propadly. Děravou střechou na chvíli nakoukne ostré podzimní slunko a prosvětlí barák. Po obou stranách místnosti stojí zbytky dvoupatrových paland. Na všech palandách byly kdysi připevněny cedulky se jmény vězňů, kteří na pryčnách spali. Žádná z jmenovek se nedochovala, zřejmě byly odstraněny na příkaz administrace, když se tábor zavíral. V rohu místnosti se krčí malá železná kamínka, která by sotva vytopila malý pokoj, natož takovou ratejnu. Dveře jsou z jedné strany pobité plechem od konzerv a z druhé strany vatovými kabáty. Na udusané podlaze se válí stará pracovní bota a rukavice. Snažíme si představit, kdo tyto rukavice nosil a co zde asi prožil. „Bylo to hotové peklo. Jdeš do práce, bijí tě, nasadí ti pouta. Nejednou i dvě hodiny v poutech od osmi do desíti nás drželi. Strašně nás ponižovali… Když mi sundali pouta, tak jsem pak tři měsíce nemohl rukou uchopit matici 58, tři měsíce. No, pak už to šlo, pracovat se muselo,“ vzpomíná Vladimír Svěrtěljov na roky strávené ve stalinských táborech. Prošel jich několik. Nejprve pracoval na stavbě neblaze proslulého Bělomorkanálu, nějakou dobu byl v Elgenu a nakonec skončil zde v Kaňonu, kde strávil osm let života. Vězni zdejšího tábora byli využíváni jako pracovní síla při těžbě a zpracování kobaltové rudy. Továrna se nenachází v areálu tábora, ale na protilehlém kopci. Boříme se do tmavošedého písku. Kolem nás jsou snad tisíce tun tohoto prapodivného prachu. „To je odpad po zpracování kobaltové rudy,“ vysvětluje Alexej. Ale nemusíme se prý obávat, odpad radioaktivní není. Nezbývá nám, než věřit. Vstupujeme do strašidelného zámku. Opatrně našlapujeme, abychom se nepropadli zetlelými podlahami. Dřevěná konstrukce továrny se rozpadá, všude na nás číhají stovky rezavých hřebíků. Uvnitř samotné továrny bývalo několik oddělení: drcení, obohacování rudy, hotové výrobky. Komíny od vysokých pecí vyčnívají z děravé střechy. Nekonečné spleti trubek a kohoutů jsou obetkány špinavými pavučinami. Kromě rukavic, bot a kabátů se na zemi povalují i respirátory bývalých dělníků. Do továrny vede po malém přemostění úzkokolejka. Na konci trati je malá dřevěná budka a v ní velké dosud fungující váhy. Surová ruda, která sem po těchto kolejích přijížděla, se nejprve zvážila a teprve poté byla předána ke zpracování. Zbytky kolejnic, po kterých jezdily vozíky s radioaktivní rudou, trčí výhrůžně do vzduchu. Zkoušíme přehodit rezavou výhybku. Byl to nepříjemný zvuk. Sestupujeme zpátky do údolí. K areálu továrny se přimyká 1040 m vysoká sopka. Stoupáme nahoru z nadmořské výšky asi 740 m. Dříve tu prý bývaly schody. Tři sta čtyřicet osm schodů, které museli vězni za trest několikrát za den vyšlapat s nákladem na zádech. Nahoru a zase dolů. Stoupání je velmi příkré, kamení nám ujíždí pod nohama. Snažíme se kopírovat betonové sloupky, na nichž býval natažen ostnatý drát. Na samém vrcholku hory je dřevěná strážní budka, z níž měl dozorce kontrolovat dění v táboře i na cestě do továrny. Starý reflektor se houpe ve větru a vydává nepříjemný zvuk. Díváme se pozorně na svah a zjišťujeme, že kromě betonových sloupků jsou ve svahu sloupy elektrického vedení. Dokonalé, lepší než strážní věž. Pokusů o útěk z gulagů nebylo mnoho. Pokud uprchlíci nezmrzli, sami se po dvou nebo třech dnech vrátili. Pochopili, že utéct nebylo kam.
NEPŘÁTELÉ STÁTU „Můj otec pocházel z Moldávie. Měl máselnici, velký dům, dvě děti, rodinu, která držela pohromadě. V roce 1941, kdy připojili Moldávii k Rusku, ho rozkulačili a poslali sem do Sejmčanu na naleziště Lazo. Jeho ženu s dětmi, otce, matku poslali do Tomské oblasti do Kalpaševa. Tam prožili asi pět nebo šest let a pak se vrátili zpět do Moldávie, ale otec už se nevrátil. Zůstal zde na severu. Jeho žena měla novou rodinu. Sami dobře víte, že osud všech těchto lidí byl v té době přetržen, nikdo je tam nečekal,“ Olga Ananěvna Vergun stojí na zasněžené cestě nad táborem Lazo a dívá se na polorozpadlé dřevěné „zekovské“ baráky. Fouká studený vítr a rtuť teploměru, přestože je teprve polovina září, zůstala hluboko pod bodem mrazu. Nacházíme se asi 40 km severně od Sejmčanu v dalším z bývalých stalinských gulagů. „Podívejte se, v čem zde žili. Prakticky v rozvalinách… Jsou zde velmi vysoké sopky a slunce sem svítí málokdy. A co teprve zima… V zimě bývá i -50 ̌C.“ V roce 1937 v údolí řeky Ďuras-Jurega otevřel geolog T. A. Titov uzel olověné rudy. Později se součástí komplexu Lazo staly doly Lazo, naleziště Čapajev, naleziště „Třetí pětiletka“, druhá a třetí fabrika. To vše bylo postupně otevřeno a uvedeno do provozu v letech 1940-41. Ve všech případech se jednalo o mužské zóny, ale existují svědectví, že v dolech i nalezištích pracovaly i ženy vězeňkyně, a to dokonce i v čele štoly. V táboře Lazo se průměrně nacházelo 1900 vězňů, v létě sem posílali na výpomoc dalších 1000 navíc. Žádné nájemné pracovní síly zde nebyly, v Lazu pracovali pouze vězni s vysokými tresty. Všechno dělali ručně, neměli žádnou mechanizaci. V podmínkách tohoto tábora vězni obvykle nepřežili déle než 16 měsíců. V roce 1954 tábor zvítězil v mezitáborové soutěži těžby olověné rudy. Proto jim bylo povoleno postavit velkou pěticípou hvězdu, která se o svátcích rozsvěcela. „Pojďte se podívat, ukážu vám zatopený vchod do štoly,“ volá nás Olžin manžel Andrej. Jeho rodiče přišli na Kolymu dobrovolně. „Mému otci zde nabídli práci v leteckém průmyslu a on nabídku přijal. A maminka sem pak přijela za ním. Víte, zdejší podniky si vybíraly odborníky, kterým nabízely dobře placenou práci v těchto oblastech.“ Zatopená štola vypadá jako vchod do ledové jeskyně. Obrovské rampouchy velikosti dospělého člověka, které nerozmrzají ani v létě, brání jako ocelové mříže vstupu do podzemí. „Doly jsou pouze zakonzervované. Veškeré zařízení, které tam je, se zachovalo. Naleziště v Lazu se zavíralo v letech 1955-56, ale jen dočasně, řekněme než nastanou lepší časy, až bude někdy potřeba rudu opět těžit.“ Nerozumíme tomu. „V Magadanské oblasti není žádný zpracovatelský průmysl,“ vysvětluje Andrej. „Suroviny se musí dopravovat do vnitrozemí, kde se zpracovávají. Letadlem je to velmi drahé a železnice sem nevede. Za války bylo potřeba kobalt i olovo a ruda se dopravovala letecky na Ural, kde se vyráběly zbraně. Strašně bychom si přáli, kdyby se z Dálného východu udělala průmyslová oblast a vybudovaly se zde zpracovatelské závody.“ „Zcela opačná prognóza ale je, že se celá oblast pomalu vylidní, uzavře a zruší, jak už se to stalo s některými obcemi a osadami,“ doplňuje svého muže Olga, která i přes „politický škraloup“ svých rodičů vystudovala pedagogickou fakultu a nyní pracuje jako vedoucí odboru vzdělávání Sredněkanského okresu. Sedíme u manželů Vergun v jejich třípokojovém bytě. V oknech visí záclony a závěsy, v rohu místnosti je počítač s připojením na Internet. Pijeme horký čaj a prohlížíme si fotografie z rodinného alba. „Moje maminka byla také na sever poslána za trest,“ vypráví Olga. „Nechtělo se jí učit v učilišti, a proto ji sem poslali. Ale odseděla si jen rok. Tatínek deset. Pracovala na agrobáze, kde se chovaly krávy, v létě se sbíraly lesní plody a houby, tam byla ženská zóna. Maminka vůbec nikdy o lágru nemluvila. Byla přesvědčena, že jí osud za její chybu dostatečně potrestal, proto o tom nikdy nehovořila. Když byla v roce 1949 propuštěna na svobodu, žila na ubytovně, neměla se kam a ke komu vrátit. Pocházela z Kyjeva. Její otec padl ve válce, maminka zahynula při evakuaci do Omska. Zůstala prakticky bez příbuzných. Tenkrát zde bylo ženám velmi těžko. Žen tu bylo velmi málo, zejména pak mladých dívek. Mé matce bylo 19 let, když byla propuštěna. Člověku samotnému bylo těžko. Když se objevil muž, tak se dali dohromady a žili společně. Moji rodiče spolu prožili celkem hezkých dvacet let.“ODŘÍZNUTI OD SVĚTA Po třech týdnech opět stojíme na magadanském letišti. O týden později, než jsme plánovali. S propadlými letenkami, vízy i novinářskou akreditací. Říká se, že na Kolymu se vystavují pouze jednosměrné letenky. Nechybělo mnoho, a zpáteční letenky jsme opravdu nepotřebovali. Kromě toho, že nám Genadijův Zil vypověděl své služby, rozvodněné kolymské řeky nám nedovolily opustit údolí Kaňon. Na vlastní kůži jsme tak pocítili sílu a nevyzpytatelnost přírody. Odříznuti od světa, uprostřed ruské tajgy jsme pochopili, co znamená Kolyma.
Plavuně se zakomíhaly a vzduch se zachvěl. Bylo slyšet silné dunění, které se neustále přibližovalo. Nelámal si hlavu tím, odkud přišel varovný signál. Instinkt mu říkal, že se blíží nebezpečí. Pohyboval se maximální rychlostí, ale dunění se ozývalo blíž a blíž. Slyšel ten hrozný zvuk, který věštil, že se blíží ten nejstrašnější z hrozných. Tupá bolest a mohutný úder ho srazily k zemi. Ze zad mu prýštila krev a její pach zvýšil útočníkovu zuřivost. Ještě než se mu podařilo otočit se čelem s hroznými rohy, cítil znovu jak se rvoucí čelist tyrannosaura rexe zabořila do jeho zad. Konečně se otočil a nastavil obranný štít. Krev se z něj řinula a triceratops cítil, že mu ubývá sil. Ostré zuby se znovu zaryly do jeho šíje. Z čerstvé rány se vyřinula krev…
JAK A KDY ŽILI Dinosauři žili na Zemi asi před 248 až 65 miliony let. Snad právě pro tu neuchopitelnou časovou délku je možné na nich více než na kom jiném demonstrovat úžasnou tvůrčí sílu přírody. Vyvinuli se z plazů a jejich větev dostala jméno Archosauria – pravěcí plazi. Jejich různorodost a počet převyšovaly naši fantazii – dodnes se nachází mnoho nových druhů. Podle všeobecných představ byli dinosauři obrovskými, těžkopádně a pomalu se pohybujícími obdobami dnešních plazů. Někteří z nich sice dosahovali rozměrů i hmotností dnešní menší velryby, ale existovali i dinosauři velikostí sotva přesahující běžného kohouta. Ti byli zároveň ostražití jako pštros a rychlí jako kůň. Stejně jako dnešní zvířata, lišili se jednotliví dinosauři způsobem života. Někteří žili společensky, ve smečkách nebo ve stádech, jiní byli samotáři. Jedni se živili rostlinami, druzí byli dravci nebo mrchožrouti. Rozdíly v jejich životním stylu podmiňovala potravní specializace, schopnost útoku nebo obrany a samozřejmě i odlišný způsob rozmnožování včetně péče o potomstvo. Paleontologickými výzkumy a jejich následným filmovým ztvárněním můžeme pozorovat vývoj dinosaurů krůček po krůčku, až do jejich záhadného a tajemstvími opředeného konce – a následného znovuzrození.
JAK VYPADALI Také vzhled dinosaurů byl velice mnohotvárný. Někteří chodili po dvou, jiní po čtyřech, někteří měli drápy, jiní kopýtka, jedni plnou tlamu hrozivých zubů, druzí byli bezzubí, a někteří se dokonce pyšnili jakoby kachními nebo papouščími zobáky. Dinosauři vytvořili společenství, jehož rozmanitost si nezadá s pestrostí úspěšné třídy savců. Tato podivuhodná skupina suchozemských diapsidních plazů nejrůznějších velikostí, podob i způsobů života ovládla tehdy všechny kontinenty a stala se jednou z nejúspěšnějších skupin živočichů všech dob. Masožraví i býložraví dinosauři měli šupinatou kůži, plíce, a jejich mláďata se většinou líhla z vajec. Některé druhy dosahovaly obrovských rozměrů a hmotnosti až 90 tun. Jiné dorůstaly velikosti dnešního kohouta. Dnes už víme, že některé druhy donášely do hnízd svým mláďatům potravu. Ukazuje se, že někteří dinosauři byli pravděpodobně teplokrevní, a uvažuje se i o tom, že snad někteří rodili živá mláďata. V mnoha směrech mají daleko blíže k ptákům než třeba k želvám či ke krokodýlům. Někteří z nově objevených plazů byli dokonce pokryti peřím.
SKUPINY DINOSAURŮ Všechny známé dinosaury dělíme podle stavby pánve do dvou skupin. Na plazopánvé (Saurischia) a ptakopánvé (Ornithischia). Zatímco u většiny plazopánvých dinosaurů trčí kost stydká dopředu, u ptakopánvých směřuje dozadu, takže je rovnoběžná s kostí sedací. Obě vývojové větve se rychle rozrůznily do velkého množství forem. Plazopánví se pak dále dělí na dvě velké podskupiny – první jsou draví, po dvou chodící nebo běhající theropodi, druhou býložraví veleještěři, většinou kráčející po čtyřech. Ptakopánví se dělí na tři podskupiny: na ptákům podobné ornitopody, dinosaury opancéřované a rohaté.
JÍDELNÍČEK Většinu dinosaurů můžeme rozdělit na herbivorní (býložravce) a karnivorní (masožravce). Ti býložraví měli jídelníček uzpůsobený podle svého chrupu a výšky. Podle toho, jak byl dinosaurus veliký, mohl okusovat vyšší či nižší rostliny. Masožravci se živili především lovem býložravců či mršinami. Někteří menší dinosauři nepohrdli ještěrkou nebo větším druhem hmyzu. Dosti často pojídali i vejce, měkkýše či termity. Našli bychom i druhy specializované na lov ryb nebo vajec. Dokonce se vyskytovali dinosauři všežraví.
ROZMNOŽOVÁNÍ Podobně jako dnešní ptáci, i mnozí dinosauři tokali a předváděli zásnubní rituály, stavěli si hnízda, kladli vejce a pečovali o mláďata. Samci kachnozobých a rohatých dinosaurů i některých theropodů měli na hlavách často podivné hřebeny a rohy, jimiž patrně v době páření hleděli upoutat pozornost samic. Je i dost možné, že někteří používali výrůstků k vyluzování zvuků. Po páření snášely samice vejce s tvrdou skořápkou do bahnitých hnízd nebo do jam v písku, které přikrývaly rostlinstvem nebo pískem. Někteří dinosauři vytvářeli kolonie hnízd a určité druhy se vracely na totéž místo. Po i před vylíhnutím se některé matky staraly o svá mláďata i několik měsíců. Dinosauři rostli poměrně rychle, ale než dorostli, hodně jich padlo za potravu dravým dinosaurům.
NEJHROZNĚJŠÍ Z DINOSAURŮ Tyrannosaurus rex – král krutých ještěrů – byl jedním z posledních velkých a silných masožravých dinosaurů. Vážil 8 až 9 tun a měřil asi 12 metrů. Silné čelisti jeho obrovské 1,4 m měřící hlavy byly vybaveny až 20 cm dlouhými pilovitými zuby. Gigantická chodidla měla tři prsty se silnými drápy. Jeho čelisti by dokázaly rozlousknout auto. Mladý tyranosaurus byl jedním z nejrychlejších zvířat na souši, a i když jako dospělý už nebyl tak rychlý, přesto byl patrně nejmocnější tvor na celé planetě. Tyranosauři se živili převážně lovem rohatých a kachnozobých dinosaurů. Při pronásledování dokázali nakrátko vyvinout rychlost přes 30 km/hod. a své kořisti obrovskými zuby trhali celé kusy masa a hltavě je polykali. Podle názoru jiných odborníků se pohybovali pomalu a živili se pouze mršinami, ale tato teorie se nezdá být příliš pravděpodobná. Velkou záhadou pro paleontology zůstává význam jeho kratičkých předních končetin. Přestože mají silné drápy, jsou zřejmě příliš slabé pro uplatnění při útoku a příliš krátké na to, aby mohly podávat potravu do tlamy. Pravděpodobně byly určeny k tomu, aby se o ně mohl tyranosaurus opřít při vstávání ze země nebo aby si jimi pomáhal při strhávání kořisti k zemi.
SVĚT OČIMA DINOSAURA Poznání toho, co mohl dinosaurus vidět, pomáhá vědcům pochopit život těchto dávno vyhynulých tvorů. Studiu dinosauřího pohledu se věnuje Kent Stevens. Jeho skleněné modely odhalují tajemství očí, jaké se na svět dívaly před šedesáti pěti miliony let a dříve. Vyplývá z něj, že masožraví sauropodi viděli svět binokulárně – odhadovali vzdálenost a dokázali vnímat prostor stejně jako mnozí současní dravci. Tedy tak, že pohled obou očí se vzájemně překrýval, což znamená, že předmět je viděn pod dvěma odlišnými úhly a poskytuje tak mozku dostatek informací, aby mohl daný objekt vidět prostorově.
KATASTROFA Jejich vývoj se zdál nezastavitelný. Najednou však přišla katastrofa, která změnila celou evoluci na Zemi a přispěla ke vzniku člověka a rozvoji savců. Co to mohlo být, se dnes s naprostou určitostí neví. Možná to byly procesy související se zákonitostmi vývoje Země a živé přírody – například změny klimatu a výšky oceánů – nebo i s vnitřními biologickými podmínkami. I když jedna teorie je více než pravděpodobná. V roce 1980 nositel Nobelovy ceny Luis Alvarez a jeho tým prohlásili, že dinosauři podle všech dosud dostupných údajů vymřeli po srážce s meteoritem. Tým Luise Alvareze našel vrstvičku iridia v usazeninách a spraších. Jeho uložení odpovídá době vyhynutí dinosaurů. A protože iridium je na Zemi velmi vzácné, zatímco v meteoritech se vyskytuje zcela běžně a v hojné míře, vědci tvrdí, že iridium ve spraši pochází z meteoritu. Iridiový prach se rozprášil po srážce meteoritu se Zemí po celém jejím povrchu. Vědci tvrdí, že ke srážce došlo před 65 miliony let. Náraz o nepředstavitelné síle, který vyhloubil kráter o průměru 200 km, zvedl do atmosféry tuny vodní páry a prachu, a tudíž zastínil slunce. Meteorit o průměru asi 12-19 kilometrů vyvolal obrovský výbuch a zanechal po sobě kráter víc než 24 km hluboký a 240 km široký. Vymrštil do atmosféry oblak rozžhaveného kamení a popela. Prach zahalil celou Zemi. Došlo k výraznému ochlazení celé planety. Jedovatý kyselý déšť, způsobený tím, jak se síra hořící žárem srážky vyplavovala z atmosféry, a divoké požáry dokončily dílo zkázy. Potrava na Zemi skoro vymizela a s ní vymřeli i dinosauři. Když opět vysvitlo slunce, zůstalo jenom několik tvorů, kteří dokázali přežít: želvy, malí plazi, krokodýli, savci a malí létající dinosauři, kterým dnes říkáme ptáci. I to je však teorie – ačkoliv se zdá být pravdě o zániku dinosaurů nejblíže.
HISTORIE OBJEVŮ O tom, jak se to všechno mohlo anebo nemohlo stát, hovoří až novodobá historie objevů. Jeden z prvních významných učinil v roce 1809 William Smith, který v Sussexu v Jižní Anglii nalezl holenní kost – teprve později se ukázalo, že šlo o iguanodona. Další velký objev – opět iguanodona – učinil anglický lékař Gideon Mantell, který se svou ženou Mary Ann objevil v roce 1820 několik zubů zarostlých v kameni. Roku 1824 další z objevitelů William Buckland odhalil fragmenty čelisti dinosara – tentokrát šlo o megalosaura. Tak bychom mohli pokračovat stále rostoucím výčtem dalších objevů k roku 1841, kdy díky siru Richardu Owenovi vznikl název dinosauři, anebo k roku 1861, kdy byl v Bavorsku objeven archeopteryx. Skutečný boom nálezů dinosaurů a ostatních veleještěrů odstartoval až vědecký „souboj“ dvou Američanů. Jmenovali se Charles Marsh a Edward Drinker Cope a učinili jedny z největších nálezů dinosaurů všech dob. Oba si najali týmy pracovníků a hledali dinosaury na západ od Colorada s nečekanými výsledky – objevili celkem 136 nových druhů. To je číslo, které náležitě vyzní, když si uvědomíme, že do té doby bylo v Severní Americe nalezeno pouhých 9 druhů. Na věhlasu tito dva objevitelé neztratili ani přes velkou vzájemnou nevraživost, kdy si prý dokonce jejich týmy pokusily ukrást ten nejcennější nález. K významným objevitelům patří také Roy Chapman, který v roce 1922 vedl první výpravu za dinosaury do Mongolska. K nejznámějším nálezům této expedice patří zkamenělé kosti, vejce a hnízda proceratopsů.ZNOVUZROZENÍ DINOSAURŮ Opětovné zvýšení zájmu o dinosaury se pak odehrávalo čas od času úměrně nejen novým paleontologickým nálezům, ale i nové knize či filmu na toto téma. Ve výčtu děl nemůžeme pominout ani český film režiséra Karla Zemana Cesta do pravěku. Skutečný návrat dinosaurů způsobil ale hollywoodský film Jurský park režiséra Stevena Spielberga. Byl to on, kdo jako první v plné míře využil nových technických možností a pomocí počítačových triků věrohodně zobrazil „ztracený svět“ na filmovém plátně. Tehdy, před zhruba deseti lety, se zdálo, že jde o krátkodechou senzaci. Ale vlna popularity dinosaurů ani po letech neklesá. Nejenže bylo nedávno uvedeno do kin již třetí pokračování Jurského parku a dinosauři se dostali také na DVD nosiče, videokazety a třeba i trička, ale dinosauřímu tématu se dostalo seriózního zájmu i od renomovaných dokumentaristů: Don Waller, ředitel animace programu Když se dinosauři toulali světem, o tomto dokumentu říká: „Pracovali jsme na 86minutovém dokumentu o živé přírodě a naše animace se musela zakládat na vědecky přesných informacích a poznatcích o pohybech svalů a kožní tkáně. Také počítače jsou v současné době daleko rychlejší – to, co by kdysi trvalo roky, dnes s moderní technologií zvládneme za šest měsíců.“ Dinosauři jsou tedy dodnes opředeni mnohými tajemstvími. Se stále novými nálezy jejich pozůstatků a následnými výzkumy se daří postupně tato tajemství objasňovat. Nejvíc nálezů zkamenělých kostí a zubů dinosaurů pochází ze Severní Ameriky, Evropy, Mongolska, Indie, Číny a Jižní Afriky.
Na třicátá léta minulého století se vzpomíná těžko. A v České republice zvlášť. Zatímco léta dvacátá jsou plná euforie, optimismu a všeobecného nadšení – především nad vznikem nového státu, v letech třicátých jde spíš o přechod od euforie k depresi. Dnes již jasně vidíme nástin nástupu dvou diktatur, jejichž působení ovlivňovalo a negativně ovlivňuje dějiny nejen české, ale i světové vlastně až do dnešních dnů. Přitom nelze říci, že by literatury o této době byl nedostatek. Právě naopak – o třicátých letech toho bylo napsáno již mnoho – a to od lidí velice povolaných. Tématem však obvykle není obyčejný každodenní život, ale spíše nesnadno zachytitelné politické a hospodářské problémy. Na seznamu aktuálních témat je těch spíše frustrujících více než dost: světová hospodářská krize a její odraz v tehdejším Československu, problémy státní hranice, a tím i s našimi tehdejšími sousedy v Maďarsku a Polsku, nástup fašistů v sousedním Německu a hlavně Henleinových stoupenců v takzvaných Sudetech, který vyvrcholil Mnichovem. Čím více se pohled na tyto otázky blíží současnosti, tím je zřetelnější opatrnost při vynášení zásadních soudů. Radit druhému prezidentovi ČSR Edvardu Benešovi, jestli se bránit, anebo ne, si ani dnes nikdo z politologů či historiků netroufá, tím méně se o to pokoušejí redaktoři geografického magazínu. Věříme ale, že přece jen lze nabídnout současný pohled na tyto události, které zásadně formovaly tvář naší současnosti, a to tak, že se pokusíme sestavit jakousi mozaiku a nastínit situaci každodenního života v třicátých letech pokusem o sondy do vybraných odvětví lidských aktivit, od módy, umění a sportu přes konfiskace židovského majetku až po skutečný příběh vojáků, kteří bránili okleštěnou republiku se zbraní v ruce. Přijměte tedy tento kaleidoskop třicátých let v Čechách jako příspěvek reportérů Koktejlu k poznání nejednoznačné a obtížné části naší minulosti.
Takto jednoduše by se dal charakterizovat obraz české módy, vytvářený v těsném vlivu módy francouzské v době první republiky, v době nových technologií a výrobků, nových uměleckých směrů, v době rozmachu filmu a žurnálu a především emancipace žen. A právě 30. léta jsou vrcholem elegantního společenského života, do kterého se pokusíme nahlédnout.
Česká móda třicátých let už není jen o tom, co se nosí, ale i o tom, jak se žije. Předobrazem módy třicátých let byla bouřlivá dvacátá léta – vznikaly módní salony a závody, které měly své vlastní návrháře a modely prezentovaly na módních přehlídkách. Módní ilustrace se stala neoddělitelnou součástí nejen řady společenských a ženských časopisů, ale i denního tisku. Móda byla k vidění ve stovkách zahraničních i českých filmů, často s hvězdným obsazením, promítaných v desítkách kin v Praze, stejně jako v menších i malých městech a obcích. Reklamní plakáty propagující ten či onen módní výrobek dostaly módu doslova na ulici, kde ji nelze přehlédnout. Takto v plném rozkvětu vstupuje móda do let třicátých, cestu jí však komplikuje hospodářská krize. Nedostatek finančních prostředků české ženy nahrazují nápaditostí a zručností. Tvoří se tedy i doma, což je usnadněno vydáváním střihových příloh a samostatných střihů, zasílaných na objednávku podle výběru v časopisech. Móda pletených šatů, pulovrů, plavek a jiných částí oděvu vyvolává velký zájem o amatérské pletení, které je podporováno různými soutěžemi v ženských časopisech. Na svém výsluní se hřeje i móda konfekční, která ke své propagaci začala využívat módní fotografie a po založení Baťových filmových ateliérů i reklamní a dokumentární filmy. Jen pro malé srovnání – těsně po válce nakupovalo hotové oděvy jen 10 procent obyvatel, v roce 1935 je to už plných 75 procent. A co se vlastně nosilo?O ŠATNÍKU Po zkracování sukní a vlasů, po potlačování ženskosti v módě dvacátých let, obrací se móda let třicátých k ženskosti a eleganci. Nejnápadnějším vnějším znakem nové módy bylo prodloužení sukně a štíhlá, obepínavá silueta, na níž látky měkce splývaly. Ale její elegantní charakter se projevil především v bohatém rozlišení oděvů určených pro různé účely a denní dobu. Společensky angažovaná dáma musí mít oblek dopolední, odpolední, malý a velký večerní, oděv pro ulici, do deště a různé oblečení sportovní. Vhodným oblekem pro celý den byl kostým s úzkým střihem, výrazným pasem a širokými klopami. Kostým musí mít ovšem své kvality. Pro zámožné ženy to byl základ garderoby, pro ty chudší se doporučovalo, aby si koupily nejlepší kostým a k němu doplňky jako svůj jediný oblek. Bylo lepší mít jeden oblek dokonalý, než několikery špatné šaty a trpět neustálým nedostatkem klobouků, střevíců a kabelek. Kostým se hodil i do zaměstnání a v teplejších dnech jej nahradily jednoduché a vkusné šaty bez zbytečných ozdob, většinou levnější konfekční, aby si jich žena mohla koupit vícero. Oblíbená byla kožešina, která zdobila vysoké límce plášťů a dámy si ji s oblibou přehazovaly přes obnažená ramena. Nebylo-li na tak velký kus kožešiny, pak stačil malý kousek, jenž se uplatnil jako ozdoba ve výstřihu nebo jako zakončení sukně či rukávu. I přes horší hospodářské podmínky se lidé rádi bavili. Hlavní zábavou byl tanec a sport. Tanci vládl swing a všichni se pohybovali v rytmu big bandu. Páni odložili fraky a žakety a tančili v pohodlném saku a volných širokých kalhotách. A dámy? Protože se tančilo hodně a bylo je tedy vidět převážně zezadu, oblékaly šaty s velkorysými, ale rafinovaně jednoduchými dekolty na zádech, zdůrazněné jedinou šňůrou perel. Sportovní oblečení se stalo samozřejmou součástí šatníku. Nesměly v něm chybět pletené svetry a vesty, pumpky, větrovky, flanelové košile a kalhoty, a samozřejmě plavky, které se již přiblížily dnešní podobě. Nejnovějším výkřikem módy třicátých let byly sluneční brýle, jež se záhy staly nepostradatelnými pro všechny moderní ženy i muže holdující sportu. Všeobecná obliba sportu vytvořila ideál elegantního muže vysoké atletické postavy se širokými rameny a štíhlým pasem, což se promítlo do volnějšího stylu pánského odívání. Přirozená elegance však nebyla jen otázkou módy, ale i chování a celkového vystupování muže-gentlemana.
