Villandry byly jedním z posledních velkých zámků, které byly postaveny podél Loiry, na břehu jednoho z jejích větších přítoků, říčky Cher. Byl to Jean le Breton, ministr a státní tajemník krále Františka I., který si tu nejen nechal postavit reprezentační renesanční zámek, ale k němu, jak už bylo pro Francii typické, dal vybudovat i rozlehlé zahrady. A protože se psala renesance, dá se předpokládat, že to byly převážně zahrady okrasné. Byly, i když někdy trochu překvapivé.
OHŇOSTROJ NÁPADŮ… Před vodním příkopem, ve kterém se ze dvou stran zrcadlil zámek, nás uvítaly rozsáhlé, snad raději říci plochy než záhony – nebyl na nich ani kousek zeleně, ale pečlivě uhrabaný hnědožlutý štěrk. Vstupujeme snad do japonských chrámových zahrad? Ne, to bylo jen trochu překvapivé, i když působivé uvítání. Jen kousek dál již vytryskl úplný ohňostroj nápadů a vzorů, tak typických pro francouzské stříhané zahrady, jež ohromují symetrií i bohatostí ornamentů, tvarů a barev. Nejrůznější druhy stále zelených keřů, kterým se daří ve vlídném přímořském klimatu s mírnými zimami i létem, jež v tomto kraji vládne, byly pečlivě sestříhány do složitých tvarů. Z jejich bohaté stupnice zeleně zářily červené, žluté i bílé květy vyplňující plochy uvnitř ornamentů, do nichž byly keře sestříhány. A i když to nebyly žádné rostliny s velkými a „překultivovanými“ květy, ale jen běžné původní druhy, jaké tu rostly odedávna, výsledek byl ohromující. Bloudil jsem mezi záhony rámovanými nizoučkými živými plůtky ze stříhaných stále zelených keříků a nevěděl, zda se dříve obdivovat fantazii architektů, nebo umění a dovednosti zahradníků, pod jejichž rukama vyrůstaly tyhle živé šperky do krásy. Ale překvapení nebrala konce. Aleje stromů tu netvořily, jak bývá obvyklé, do nejrůznějších tvarů stříhané konifery, ale pečlivě upravené hrušně. Ty nás dovedly k neméně půvabným a svojí krásou překvapujícím záhonům, jež byly, a to je skutečně specialita villanderských zahrad, vytvořeny ne z ozdobných květin, ale ze zeleniny.
STŘEDOVĚKÉ ZAHRADNIČENÍ Zahradníka nebo toho, kdo se o historii zahradnictví někdy blíže zajímal, zelenina v zámecké zahradě asi nepřekvapí. Ve stísněných raně středověkých městech byly zahrádky jen malé, pokud na ně vůbec zbývalo místo, hrady byly pevnosti většinou bez kousku zeleně, a tak zahrady vznikaly především u klášterů. Ovšem bývaly to v raném středověku, ale i později, zahrady převážně užitkové, a tak snad jen před očima okolního světa ukryté „rajské dvory“ klášterů měly potěšit oko i duši. V klášterních zahradách se pěstovaly především byliny, které využívali mniši k léčení, a vedle nich tu bývaly i ovocné štěpnice. A tak nepřekvapí, že to byli benediktini ze švýcarského Sankt Gallenu, kteří již od 7. století šířili do ostatních klášterů i zahrad nejen sazenice a semena, ale i znalosti o pěstování nejrůznějších ovocných stromů, keřů i rostlin. Z těch již tak trochu pozapomenutých to byla například kdouloň, marhaník neboli granátové jablko, mišpule, sléz, kerblík, řepík, ale i s poněkud špatnou pověstí blín, rmen a třeba i pískavice – ta dokonce ve dvou druzích. Semena pískavice, nazývané řecké seno, se používala při léčení vředových onemocnění a ženy v Orientu z nich připravovaly lahodný pokrm s mlékem, aby získaly bohaté tvary. Rozemleté listy pískavice modré se zase přidávaly do sýrů. Vedle nich tu bývalo mnoho dalších, známých i zapomenutých keřů a rostlin. Své místo měly ve středověkých zahradách i barvířské rostliny užívané nejen na barvení látek, ale třeba i k iluminaci rukopisů. Žlutou, ale po úpravě především trvanlivou červenou barvu poskytovala světlice barvířská, stejně jako mořena nebo kůra z kořene kamejky. Z té se získávalo nádherně červené barvivo, jímž si Řekyně barvily nehty a vlasy. Modrou barvu dával boryt a žlutá se vyráběla ze vzácného šafránu nebo rýtu. Rostlin poskytujících barviva bývalo však v minulosti mnohem víc, než je vytlačila umělá, především anilinová barviva. A tak ve středověkých zahradách šlo především o užitek, a o krásu šlo jen tak mimochodem. I když už Giovanni Boccaccio v polovině 14. století ve svém Dekameronu doporučoval vysadit v zahradě tisíce voňavých květin. Přesto si květiny a ozdobné stromy a keře nacházely, i když pomalu, cestu do hradních a zámeckých zahrad, především tam, kde si libovali v rytířském způsobu života.
NEJEN MICHELANGELO, RAfFAEL A LEONARDO DA VINCI… Byla to až italská renesance, která přinesla do architektury zahrad výraznou proměnu. První vysloveně okrasné zahrady se zrodily kde jinde než ve městě umění – Florencii, ale odtud se rychle šířily nejprve po Itálii a potom do celého tehdejšího světa. Renesanční zahrada byla nejen skvělou přehlídkou zahradnického umění s využitím rostlin atraktivních barev a vzhledu, ale byla nemyslitelná bez vody ve všech jejích možných podobách. Součástí zahrad se staly rybníčky, fontánky, prameny a vodopády. Renesance byla i obdobím rozvoje ducha a s tím spojeného vědeckého zkoumání v nejrůznějších oborech, mezi nimiž nechyběla znalost fyzikálních vlastností vody. Voda se v renesančních zahradách nejen třpytila v jezerech a rybníčcích a stékala v zurčících potůčcích, ale poháněla i nejrůznější mechanické hříčky, vodní divadla a fontány. Zahrady měly poskytovat očistu těla i ducha, a tak přednost mívaly krásně vonící květy většinou planých rostlin, a až později se zahradníci zaměřili na kultivaci květin s většími a barevnějšími květy, které doplňovali novými druhy ze zámořských objevů. Přesto i v renesančních zahradách bývalo běžné, že vedle okrasných keřů, stromů a rostlin tu byly i záhony se zeleninou a bylinami. A pěstovaly se rostliny nejen pro léčivé účely, ale, což je pro Francouze typické, i jako koření. Vedle okrasných květin a keřů, mezi nimiž nesměla chybět routa, ceněná nejen pro krásu vzrůstu a svěžest zeleně i léčivé vlastnosti, ale i pro podivnou vlastnost, jež jí přisuzovali, totiž že měla odpuzovat jedovatá zvířata, tu rostly tak skromné byliny, jakými byla mateřídouška, fenykl, kopr, majoránka nebo rozmarýn určené pro zámeckou kuchyni.
CHUŤ A VŮNĚ OKRASNÉ ZAHRADY Ale vraťme se do Villander. Touha i smysl pro zachování historické věrnosti vzhledu starých zahrad vede zahradníky současnosti k historickým rekonstrukcím zahrad ze 16. století. Mezi nejznámější patří koloniální zahrady ve Williamsburgu ve Spojených státech a také villanderské zahrady ve Francii prošly ve dvacátém století historizující rekonstrukcí. Vedle působivě sestříhaných keřů a kombinací prostých původních květin neunikly pozornosti architekta villanderských zahrad ani skromné květy léčivek nebo nejroztodivnější tvary i barvy zeleniny, která má vedle užitkových hodnot také svůj nesporný půvab. Měl vedle představivosti i dostatek odvahy, a nechal tedy vyniknout i jejich kráse. A tak tu dnes zcela běžné druhy zeleniny – zelí, rajská jablíčka i docela obyčejná řepa – vytvářejí na záhonech působivé ornamenty a barevné kombinace. Nesmíme zapomenout ani na kapustu, která je v tomhle kraji téměř doma a jejíž kvalitou prosluli pěstitelé z nedalekého Tours. Pravda, tahle krása různých druhů zeleniny dlouho nevydrží a můžete ji obdivovat jen v letních měsících, ale zdejší zahrady proslavila a jsou tak svým způsobem evropským unikátem. Podobně zdejší tvůrci naložili i s bylinářskými zahrádkami našich babiček. Ani ty zde nechybí, i když jsou záhony rozlehlejší a vedle lékovek a koření dávají i potěchu oka. Navíc se můžeme těšit na stále nová překvapení, neboť zelenina vyžaduje obvyklé tříleté otáčení druhů, aby se zabránilo nejen jednostrannému vyčerpání půdy, ale především nemocem a šíření škodlivého hmyzu. K podzimu tu dozrávají v hruškových alejích i nádherné plody – villanderské zahrady jsou tak nejen potěchou pro oko, ale i plné vůní a chutí.
Rudolský Jiří (1939) Od roku 1960 se věnuje výtvarné fotografii (fotoreportáž, žánr, krajina). Od roku 1962 publikuje v nejrůznějších časopisech přírodopisné populárně naučné články a cestopisné reportáže. Při svých cestách navštívil řadu zemí Evropy, Asie a Afriky, mimo jiné Norsko, Francii, Itálii, Turecko, Irák, Střední Asii, Egypt, Maroko. Od roku 1985 se věnuje i problematice geofaktorů životního prostředí.
Alláh je veliký a Mohamed je jeho prorok, ó Alláhu, ochraňuj nás v tento den, dej, ať dorazíme k cíli své cesty…“ „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…,“ přidávám se k afghánskému šepotu ve tmě kolem. Je půl páté ráno, polil jsem motor ruského džípu UAZ konvicí vařící vody a postupně nastartoval. Moji průvodci mají dnes strach. I já mám strach, čeká nás deset až dvanáct hodin zběsilé jízdy do hor středního Afghánistánu. Jestliže se nezpozdíme, dojedeme právě za soumraku, v době, kdy už je lépe sedět a nabírat z hromady horké rýže v jistotě hliněného domu, zatímco lapkové se stahují k horským cestám. Přijíždíme bez překážek, naše modlitby byly vyslyšeny. Je jen málo míst na světě, která jsou tak daleko od evropské postmoderní reality jednadvacátého století jako horská údolí Bámyánu. Zatímco moderní technologie umožňují ušetřit každý rok více minut denně a zrychlit tempo života průměrného Evropana, sedí nad údolím, kterému téměř dvě tisíciletí vévodily obří sochy Buddhy, muži hodiny na kraji horské pouště a sledují téměř bez pohnutí supy kroužící nad koněm, co šlápl na minu. Do centra provincie se pomalu vrací život, prakticky všichni obyvatelé byli vyhnáni před třemi lety, v době, kdy jednotky s černými turbany prorazily obranu v Šibarském průsmyku a při postupu krajem si vybíraly chmurnou daň v každém údolí. Chystáme se otevřít základnu v centrální vesnici a opravovat a otevírat školy po letech talibanského tmářství. Každý den je cítit to, že se lidé vracejí – z jiných oblastí Afghánistánu, z Íránu či Pákistánu. Přijíždějí pokryti prachem několikadenní cesty na otevřených náklaďácích a před rozpadlými domy vykládají obrovské vaky utkané z vlny a koňských žíní. Hazárové, potomci Čingischánových jednotek, patří sem, do pohoří Kohibábá v centrálním Afghánistánu. Jsou odlišní etnicky, mají svůj jazyk a byli ovlivněni šíitským islámem, na rozdíl od sunnitské většiny, ke které se hlásí Paštunové, Uzbekové i Tádžikové v Afghánistánu. Srdnatí bojovníci se bránili Talibanu déle než většina ostatních a pobíjeli talibanské zajatce bez milosti. Pro své odlišnosti a sveřepou bojovnost byli Hazárové nejvíce pronásledovaní Talibanem. Krutosti jedné strany byly opláceny ještě většími krutostmi nepřátel. Za poslední měsíce jsme najeli po Afghánistánu tisíce kilometrů a překvapivě se v jedné z nejnebezpečnějších zemí světa cítíme bezpečně. S prací humanitárních organizací je samozřejmě spjata řada omezujících pravidel. Na rozdíl od cestovatele či novináře, který v zásadě riskuje za sebe, může mít v našem případě každý bezpečnostní incident lavinovitý efekt zpomalení či zastavení pomoci pro celou velkou oblast. Opíráme se především o podporu místních komunit, kterým pomáháme a věříme, že znají možná nebezpečí natolik, aby byly schopny nás včas varovat. Pasivní ochranu nám poskytuje i pravidlo nenápadnosti. Snažíme se jezdit obyčejnými auty, nenosit stříbrné kufříky s videokamerou přes rameno ani barevný „outdoor“ a hrát si na malou organizaci z chudého Československa (jen výjimečně někdo tuší, že už deset let existují dva menší státy, stali jsme se zase Čechoslováky). Každý pohyb po kraji promýšlíme, jsme napojeni na americké speciální jednotky, afghánské bojovníky i rozvědku místních velitelů. Vracíme se z Yakávlangu přes horské pláně nad jezerem Band-e Amir do centra provincie Bámyán. Začalo sněžit, úzkostlivě pozorujeme trávu kolem sotva znatelné cesty. Metr může znamenat minu, podél cest jich stále zůstávají jen v tomto úseku desítky. Něco přes sto kilometrů cesty překonáváme tentokrát téměř osm hodin. Během několika dní jsme zmapovali část škol v centrální provincii, předběžně odhadli náklady na rychlé opravy a otevření škol a přes Kábul a průsmyk Solang se vracíme do severního Afghánistánu, města Mazár-e Šaríf, kde je hlavní stan společnosti Člověk v tísni. S rychlým jižním jarem jako by se do země vracela naděje. „Dokud bude B 52 vidět každý den na obloze, bude mír a pak máme naději. Všechno lze dát do pořádku, ale jestli mezinárodní jednotky odejdou příliš brzy, vypukne zase válka, v naší zemi je tolik lidí, kteří už dávno neumějí nic než válčit,“ říká pětatřicetiletý Azam, náš nejdůležitější místní zaměstnanec, při večeři v jeho rodině. Šest bratrů sedí kolem a vyptávají se. Začínáme u snadných témat, aut a fotbalu, ale vysvětlit v ultrakonzervativním, hluboce náboženském a tradičním světě, co to znamená, když spolu dva „chodí“, se mi nejen nedaří, ale vlastně ani nevím, jestli nejsou naše světy příliš vzdáleny. Po jídle bratři poděkovali bohu krátkou modlitbou, nejmladší přinesl horký zelený čaj a otec Azamův, dříve ředitel textilní továrny, učený a pobožný muž, se na nás naposledy usmál zářivě milým úsměvem a odešel naladit každodenní vysílání BBC v perštině. Hovor se stočil k posledním modelům satelitních telefonů a dlouhovlnných vysílaček, které jsou pro práci humanitárních organizací nezbytným vybavením a místní s nimi pracují se zájmem a zcela samozřejmě. Jako bychom přeskočili několik století. Zdá se, že takový je celý Afghánistán, země, kde se dotýká středověk s jednadvacátým stoletím. Místo výjimečné spirituální síly, obrovská, strašlivě chudá, zničená a hřbitovů plná země, kde se lidé radují z těch nejobyčejnějších maličkostí, každé setkání dvou přátel u čaje je malou událostí prostoupenou úsměvy a radostí z tohoto okamžiku, z krátkého úseku života, který má smysl. Země, kde zvýšit hlas je projevem slabosti a ti nejvyšší velitelé, ti, kteří už dvacet let velí svým malým armádám, si zakládají na vybraně jemném chování. Země, kde bohatým je ten, kdo má jídlo pro svoji rodinu na několik měsíců, kus půdy a osla, chudým ten, kdo neví, co budou jeho děti za týden jíst. Lidé s hlubokýma očima a životem v blízkém sepětí s přírodou jsou skromní, pracovití a odhodlaní. Říkají, že zlé časy minuly a Afghánistán zase bude zemí, za jejímž tajemstvím putovali cestovatelé celá tisíciletí.
Ty jedovatá zmije, podlý chřestýši apod., slýcháme občas. Jedovatí hadi patří bezesporu ke skupině zvířat, která v žebříčku sympatií nezaujímá čelní místo. Terária zoologických zahrad však patří k velmi navštěvovaným. Moderní člověk jedovaté hady zatracuje, hubí jako nepřátele, některé přírodní národy je naopak uctívají. Příčinou negativního vztahu člověka k hadům je především hluboká neznalost jejich biologie. Vždy se bojíme neznámého. ZA KAŽDÝM KEŘEM ČÍHÁ ZÁKEŘNÝ HAD O tom, že ani v tropech nečíhá jedovatý had na každém kroku, se jistě již přesvědčili i naši turisté. Hadi nejsou pouze predátoři, ale sami jsou také součástí potravního řetězce. Kromě člověka mají celou řadu nepřátel, a proto musí být neustále ve střehu. Životní prostředí různých druhů je velmi odlišné. Hadi žijí ve vodě, na březích řek a jezer, v savanách, v písečných pouštích, v horách, ve skalních rozsedlinách, v jeskyních, ve spadaném listí tropických deštných lesů, na keřích a stromech nebo v zemních norách. Různým životním podmínkám jsou dobře přizpůsobeni. Některé druhy jsou aktivní pouze v noci, jiné na noční aktivitu přecházejí pouze v létě. Noční nebo denní aktivitu ovlivňuje také způsob lovu kořisti. U hadů, jejichž lovecká strategie spočívá v číhání, je doba aktivity shodná s aktivitou kořisti. I zkušenému odborníkovi, který zná biotop a biologii druhu, dá mnoho práce, aby hada v přírodě objevil. Bez domorodého průvodce je úspěšnost minimální. ARMÉNIE – RÁJ HERPETOLOGŮ Přece jen jsou místa, kde se v určité době můžete setkat s velkým množstvím jedovatých hadů. Několik let jsem prováděl výzkum biologie zmije arménské. Na jaře v době páření jsem jich v horském úbočí najednou viděl i deset. Nádherný pohled, ovšem pro odborníka, pro laika blízký hororu. Za jediný den jsem pro výzkumné účely chytil a zase pustil stovku zmijí arménských. S určitým mrazením vzpomínám také na lovy zmijí levantských na Kavkaze a ve střední Asii. Levantská zmije je mohutný had, velcí jedinci měří více než jeden a půl metru. Když máte štěstí a podaří se vám je překvapit, nedají kůži lacino a pořádně se s vámi poperou. Uštknutí může mít fatální následky, někdy je jedinou záchranou amputace postižené končetiny. O MOUDRÉ ZMIJI Takovéto lovy přinášejí i další nebezpečí. …Byl duben, pohoří Kara Tepe, součást Hisarského hřebenu v Uzbekistánu. Nádherný, Alláhem zapomenutý kraj. Středoasijské kobry v nížinách již opustily zimoviště, ale já jsem denně šplhal do hor do výšky 1500 m n. m. za levantskými zmijemi. I když ve dne slunce pálilo, v noci byla ještě zima, zmijím se ven ještě nechtělo. Až jednou. Ležela pěkně stočená poblíž plochého kamene, na náhorní planině. Plížím se jako Indián a již přemýšlím, kolik práce mi dá vyhrabat hada zpod kamene, pokud se mi nepodaří ho překvapit. V otevřeném terénu se překvapení nekonalo, ani zmije se nezachovala podle mých předpokladů. Pod kamenem úkryt neměla, a tak se pořádným fofrem rozjela dolů svahem. Letím za ní jako blázen. Náhle se zastavuje a stáčí v miniaturním keříku. Ulovení je již rutinní záležitost. Ukládám hada do plátěného sáčku a se zděšením civím do propasti pode mnou. Náhorní planina končí prudkým zlomem, hluboko pode mnou se vine silnice k afghánské hranici. Shora vypadá jako tenká nit. Instinkt hada mi pravděpodobně zachránil život. Polévá mne horko, neodvažuji se ani postavit a po zadku se sunu od hlubin. UMĚNÍ IRULŮ Také rád vzpomínám na hadařskou lekci, kterou jsem dostal v jižní Indii. Žije zde národností menšina Irulové, jejichž povoláním je lov a předvádění hadů. …Brzy ráno vyrážíme, landrover řídí můj přítel, ředitel krokodýlího parku v Madrasu Rom Whitaker. Doprovází nás Irula s rodinou, jeho žena veze kromě tří dětí ještě košík s jídlem. Dětský doprovod mne nenaplňuje nadšením. Jedno dítě je docela malé, bude nás zdržovat. Asi po dvou hodinách jsme na místě, rozbíháme se, ale Irula nás volá zpět, musíme podstoupit modlitbu, aby byl lov úspěšný. Nadávám – podobný tyjátr si mohl nechat pro turisty. Deště se zpozdily, a tak je země sluncem rozpukaná. Nehostinný kolorit vylepšují trnité akácie. Na zemi se válí spadlé větve s pěticentimetrovými trny, ostrými jako jehly. Po pár krocích jich mám plné boty, další trny mne poutají ke keři. Irula svléká starou košili a sarong, nechává si pouze bederní zástěrku. Opatrně našlapuje na paty, když ucítí trn, stočí bosé chodidlo, a po chvilce mizí v houští. A tak poprvé vidím nahého v trní. Sám visím v křoví za oděv a hned je mi jasné, v jaké jsem nevýhodě. Slunce začíná pálit a pomalu mne přestává bavit zkoumání nehostinného terénu. Začínám pochybovat o úspěchu dnešního lovu. Ostatně ani bych se nemohl divit, modlení jsem pořádně odbyl. Ale to už mne volá Irula. Ukazuje před sebe. „Pane, tady lezl had.“ Tupě civím na ztvrdlou zem bez jakýchkoli stop. Nelovím v tropech poprvé a nenechám se napálit, mávnu rukou a odcházím po svých. Ale Irula se nedá, volá mne zpět, šťourá v puklině v zemi dlouhým stéblem. Je to stará metoda, stéblo klade odpor a v nárazech je vytlačováno ven. „Pane, je tam kobra.“ Had tam je, o tom není pochyb, ale proč zrovna kobra? Irula se chápe motyky a buší do betonové země, pot z něho jen lije. Vzpomínám na hlemýždí pracovní tempo Indických dělníků. „To by byl pracovník,“ obracím se k Romovi. Omyl – Irulové jsou kasta, nepřijali by jinou práci než s hady. Slunce neúprosně pálí, jáma v zemi se pomalu zvětšuje. Konečně zahlédnu hadí tělo, skutečně je to kobra. Byla to náhoda? Na stromech se objevují bičovky, dlouzí, tencí, jasně zelení hadi. Leží ve větvích a v dokonalých mimikrách se kývají s vánkem. Objevit je je umění, chytit nemožné. Zmizí, jako když cuknete provázkem provlečeným keřem. Ale přece jen se nám daří několik bičovek překvapit. Hadi s malou zásobou jedu končí v plátěných sáčcích. Začínají vylézat i velcí chameleoni, ale ti se maskují ještě lépe. Stojím u keře a malá Irula ukazuje prstem na větev přede mnou a něco brebentí. Metr od hlavy mi sedí chameleon, holčička má lepší školu než já. Klobouk dolů, Irulové jsou mistři. Naštěstí pro vše živé jim indická vláda dala pracovní příležitosti na hadích farmách a v ochraně přírody.
HADÍ JEDY NEVAŘÍ JEŽIBABY Bylo popsáno asi 420 druhů jedovatých hadů. Většina z nich však nedisponuje takovým množstvím toxinu, který by usmrtil člověka. Jed se tvoří v párové jedové žláze, která se vyvinula ze žlázy slinné. Některé druhy hadů mají v zásobě značnou dávku málo účinného toxinu. Jiné mají naopak jedu velmi málo, zato je však velmi účinný. Velmi silný toxin mají někteří vodnáři, případy uštknutí člověka jsou však vzácné. Setkávají se s nimi pouze rybáři, a tito hadi mají velmi malou tlamku. Hadí toxiny jsou velmi složité chemické látky. Na organismus působí podle svého složení. Narušují cévní výstelku, zpomalují srážení krve, rozkládají krvinky a tkáňové buňky, působí na mozkové a míšní centrum. Podílejí se také na urychlení trávení potravy. Toxin jednotlivých druhů se vyvíjel tak, aby působil především na nejčastěji lovenou kořist. Rozdílné složení mají hadi živící se převážně obojživelníky, plazy, ptáky, nebo savci. Složení jedu však není konstantní. Například zmije paví žijící v Africe může mít odlišné složení jedu než její sestřička žijící v Indii. Dokonce jsou známy případy změny složení toxinu i v průběhu roku. Při uštknutí hraje roli hmotnost, fyzická i psychická kondice postiženého a místo, kam byl uštknut. Důležitá je i velikost a kondice hada a doba, která uplynula od posledního použití jedu. Roli hraje i počasí a teplota. Ale i když je had v optimální kondici a má plné jedové váčky, může selhat činnost složitého jedového aparátu. Jedové zuby se vztyčí pozdě, opožděně nebo naopak předčasně dojde k vystříknutí jedu. Opotřebované jedové zuby se vyměňují a nové nemusí být ještě napojené na jedový kanálek. Pak dojde vlastně pouze ke kousnutí, i když jedovatým hadem. Úspěšná léčení místních šamanů z toho mnohdy těží. Jsou však vědecky doloženy i případy úmrtí člověka stresem při kousnutí nejedovatým hadem. V případě uštknutí je vždy potřeba použít specifická séra, ovšem teprve tehdy, když se projeví příznaky. Séra se vyrábějí z krve koní, kterým se opakovaně vstřikují malé dávky příslušných jedů. Hadí jedy jsou mnohem častěji alergeny než antigeny. Pravděpodobnost, že člověk opakovaně uštknutý získává imunitu, je velmi malá. Většina lidí si naopak další uštknutí již nemůže dovolit. Vývoj hadů směřuje ke zdokonalení jedového aparátu. Primitivnější druhy mají zuby pouze rýhované, umístěné vzadu, vývojem se přesouvají na přední část čelisti. Jed volně vytéká do rány, dochází při tom ke ztrátám vyplavením krví. Plýtvání zabránil vývoj nejdokonalejšího jedového aparátu, který mají zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou jako injekční jehly, které svým zakřivením ještě způsobí ve tkáni podtlak a nasání jedu. Více úrazů s jedovatými hady je při práci v teráriích než v přírodě. Je to logické, tyto případy se téměř vždy dostanou do rukou lékařů. Had potom nemá z omezeného prostoru terária kam utéci, tak zaútočí. JAK HADI JEDEM ŠETŘÍ Každý had má určitou zásobu jedu, který v první řadě potřebuje k ulovení kořisti. Když se cítí ohrožen, potom ho použije i k obraně. Hadi nemají jedu nikdy nazbyt, a proto s ním musí šetřit. Z těchto důvodů se u některých skupin vyvinula řada varovných signálů. Chřestění velkých druhů chřestýšů je slyšitelné do značné vzdálenosti. Tito hadi jsou velmi citliví na otřesy půdy, stáda bizonů „slyšeli“ na velké vzdálenosti. Hlasité chřestění zabránilo střetu, který by pro oba druhy znamenal nebezpečí. Další z příkladů moudrosti přírody. Ostatně i ono známé syčení není nic jiného než sdělení „Dej mi pokoj a běž si svou cestou“. Některé bojgy nadouvají přední část těla a zvětšují objem. Nepřítel vyhodnotí, že kořist je pro něho příliš velká, a od útoku upustí. Podobný princip používají v různých situacích i někteří velcí savci. Ostatně i chlapi před rvačkou „dělají ramena“. Pomocí zvláštní konstrukce žeber rozšíří kobry krční partii, zvětší plochu těla a odradí nepřítele – jed použijí opět v nouzi. Některé druhy kober mají zvláště uzpůsobený vývod jedového zubu, tlakem svalu na jedové žlázy dovedou vystříknout jed na velkou vzdálenost. Míří většinou na oči, zasažený živočich oslepne dočasně, nebo i natrvalo. Tím se vyhnou přímému kontaktu, který představuje větší nebezpečí. Zmije paví se stáčí do tvaru dutého srdce a třením kýlnatých šupin vytváří slyšitelný zvuk. Nejedovaté korálovky napodobují zbarvení jedovatých korálovců. Je ještě mnoho jiných obranných signálů hadů, ne všechny jsou ale pro člověka čitelné. I jedovatí hadi mají své nezastupitelné místo v přírodě, jsou nenahraditelnými články řetězu. Ostatně řada z nich je člověku prospěšná právě svým toxinem. Dnes nevíme, zda se právě v některém z hadích toxinů neskrývá látka, která může v budoucnu zachránit lidstvo před zhoubnou nemocí.
Rembrandt se mírně uklonil všem okolostojícím. Pak si poopravil plášť, vzal do ruky paletu a široce se rozmáchl štětcem. Stařičký Leonardo da Vinci si zamyšleně uhladil stříbrné dlouhé vousy a svou stříbrnou štíhlou rukou pohladil po vlasech malého Holanďánka. Kolem přešel oranžový průvod hnutí Haré Kršna, hned vedle zněly naživo ty nejlepší z rokenrolů 60. let a zástupci jakési moderní církve rozdávali své letáky. A kolem toho všeho město Amsterdam. Žilo, bavilo se, šumělo, chodilo pěšky, jezdilo na kole, přemísťovalo se tramvají a posouvalo se loděmi po kanálech… Jedno všední odpoledne V srdci Amsterdamu na jeho náměstí Dam, kde všechno začalo a pokračuje. Tady okolo roku 1275 vznikly na řece Amstel první přístavy, tady se dnes děje vše, co se ve městě dít může. Živé sochy, hudebníci, posedávající milenci, turisté. Stříbrní Rembrandtové, bílí pieroti, Neptunové oblepení mušličkami – i tak si přivydělávají zdejší studenti. A kolem pospíchají ti, kteří už studenty nejsou a vydělávají. A protože žijí v tomhle zvláštním nenapodobitelném nizozemském Babylónu, pospíchají velice často na kole. Dotvářejí tak jeho atmosféru, stávají se jeho nepostradatelnými postavičkami. Bez souvislých ranních a odpoledních cyklistických proudů by Amsterdam nebyl sám sebou. Na svých speciálních holandských typech kol dokáží jeho obyvatelé neuvěřitelné kousky. Bravurně kličkují mezi chodci, auty i tramvajemi. A aby nekličkovali příliš, věnovalo jim město část ulic a vytvořilo pro ně síť cest (poznají se podle červené barvy asfaltu). KOLA VŠUDE DOKOLA Kdo chce město opravdu poznat, měl by se do něj vydat na kole. Nezabloudí – všude jsou ukazatele. Nic ho neporazí – v praxi má téměř stoprocentní přednost. Svou sedací část si neotlačí – holandská kola mají široká měkká sedla. Nebude se hrbit a bude se moci pohodlně rozhlížet – kola mají vysoko posazená řídítka. Ve středu města je hned několik půjčoven. A kandelábrů, zábradlí a stojanů, o které se dá kolo opřít a pořádně zamknout, je také dost. NA VLNÁCH GRACHTŮ Kolo je zaparkované, a co dál? Do „pokladnice Nizozemska“ – Rijskmusea ani do muzea Vincenta van Gogha teď raději ne, na ně je potřeba příliš mnoho času, jejich umělecké sbírky se nedají proběhnout za pár hodin, pro ně jste si kolo půjčovat nemuseli. Nechte je na jindy, teď si dejte trochu relaxace – třeba hodinovou projížďku lodí po amsterdamských kanálech – grachtech. Je jich víc než 160 a prý kolem nich roste na 25 000 jilmů. To je po půldenním ježdění po městě to pravé. Naštěstí pro projížděkchtivé turisty je už pryč doba, kdy na kanálech kotvilo tolik hausbótů, že se pomalu nedalo projet. Teď je jich „jen“ na 2400 a z výletní lodě můžete nevychovaně nakukovat do jejich oken. Stejně jako holandské domy totiž ani holandské hausbóty nemají záclony. Pokud je jich opravdu přesně 2400, jak uvádějí průvodce, pak jen 2.387 rozšiřuje bytovou kapacitu Amsterdamu. Dalších deset je pronajímáno jako romantické ubytování turistům, v jednom je muzeum hausbótů a poslední dva poskytují domov opuštěným kočkám. Adresu všech najdete snadno, číslují se podle domů, naproti nimž stojí. Výletní loď tiše plyne, míjí jiné výletní lodě, brzdí u nejhezčích domů a na nejromantičtějších křižovatkách kanálů, ukazuje brusírny diamantů, proplouvá pod zvedacími i normálními mosty, zastaví u repliky obchodní lodě Východoindické společnosti Amsterdam (potopila se v roce 1749), ukáže na námořní muzeum, vysvětlí, kdy se na Noodermarkt konají pouliční trhy. Turistovi je pak jasné jedno – buďto si kolo musí půjčit na několik dalších dní, anebo potřebuje pořádné boty na chození, protože z autokaru uvidí opravdu jen malinko. I když i ono „malinko“ stojí za to, vždyť mimo jiné zahrnuje i krátkou návštěvu Rijskmusea, aby turista na vlastní oči viděl proslavenou Noční hlídku, exkurzi do jedné z mnoha brusíren a prodejen diamantů a popř. i muzeum piva Heineken s ochutnávkou. Pokud má ovšem turista na Amsterdam několik dní a dělal si při projížďce lodí popř. autokarem poznámky, je mu vše jasné. Ví, že nejblíže středu města je kanál Singel, dál Herengracht, za ním Keizersgracht a vnější kanálová podkova, Prinsengracht, historické centrum Amsterdamu uzavírá. Nazítří turista vyrazí Kus zvládne podle plánu, pak se ale podívá nahoru, a je konec. Uvidí typické amsterdamské štíty měšťanských domů a plány hodí za hlavu. Začne bloumat a kochat se domy, které jsou si tak nezaměnitelně podobné, a přitom dokáží být každý jiný. Cihlové, s bílými okenicemi, úzké tak, že na něco, co by připomínalo solidní schody, už nezbylo místo. Jen jakési úzké průchody, po kterých se do horních pater nedá nastěhovat ani větší židle, o lenošce či gauči nemluvě. Proto ze štítu každého z nich trčí do prostoru kladka na vytahování nábytku. Ten se naštěstí tahá maximálně do čtvrtého patra, blátivo-písčité podloží je příliš měkké na to, aby uneslo váhu vyšších domů (starý Amsterdam stojí proto na 20–25 m hluboko zaražených dřevěných pilotech, moderní na stejně dlouhých betonových). Turista jde či jede s hlavou zvrácenou vzhůru, až nekompromisní rázné zazvonění rodilého Amsterdamce ho vrátí na zem ke grachtu. A zase vidí štíty, tentokrát ve vodě. Mírně se vlní, získávají surrealistické tvary, je otázka, která podoba města je ta pravá. Pod vodou, nebo nad ní? TVÁŘE Z CELÉ ZEMĚKOULE Další zazvonění ho vrátí na ulici. Ohlédne se, jak vlastně vypadá pravý amsterdamský „místňák“? Pokud si ho představoval vysokého a modrookého, bude značně zklamán. Najde je nejvíc na severu Nizozemska ve Frísku, v Amsterdamu najde především všechny národy světa. Teprve v amsterdamských ulicích si uvědomí, jak mocnou koloniální říší byl tento dnes tak malý, ale stále neobyčejně podnikavý národ. Dnešní typický Amsterdamec, může být sice blond, ale zrovna tak může být čokoládový z Afriky, nažloutlý z Indonésie nebo černovlasý ze Střední Ameriky. Stačí jeden pohled do plné tramvaje, maximálně 2–3 tváře budou z jednoho koutu Země. 20 DRUHŮ PIV V této chvíli si turista musí opsat z nejbližší cedulky název ulice či grachtu, zajít do nejbližší hospůdko-kavárny a najít si na mapě, kde vlastně je. Ale jakmile zasedne ke stolu, bude to vlastně zbytečné. Zjistí sice možná, že poblíž se nachází jeden z kouzelných zajímavě specializovaných obchůdků (např. obchod s tepanými lampami, mýdlem, pitnou vodou, houpacími sítěmi), že se usadil ke stolu hned vedle Begijnhofu, idylického uzavřeného náměstí lemovaného štítovými domy ze 17. a 18. století, nebo v blízkosti hlavních tříd Damrak, Rokin či nákupní ulice Leidsestraat, ale to už mu pravděpodobně bude jedno. Pokud totiž vkročil do jedné z proslavených „hnědých kaváren“, určitě neodejde brzy. Vždyť se nabízí k ochutnání nejméně 20 druhů piv! Ze stěn shlížejí zahnědlé staré obrazy a fotografie, tmavé tapety a obložení stěn mohou vyprávět o generacích návštěvníků a tlumené světlo látkových stínidel připomíná poklidnou atmosféru měšťanských domácností minulého století. Poklidnou atmosféru, která také zapadá do tepajícího moderního Amsterdamu, kam patří a kde může žít a projevovat se všechno. Protože Amsterdam je město svobody a tolerance snad ke všemu, co zajímá naši současnost.
Panasijská dálnice – tzv. Asia Route 1 – se táhne ze Singapuru až do tureckého Istanbulu. Mohla by se stát výhodnou komunikací celého asijského kontinentu, kdyby na ní Myanmar (starší název též Barma) neuzavřel své hranice. Zdánlivě mrtvý hraniční přechod mezi Thajskem a Myanmarem však pulzuje životem; myanmarští političtí i ekonomičtí uprchlíci, pašeráci i drobní obchodníci denně proudí přes řeku Moei, rozdělující obě země, na thajskou stranu. Za lepším životem nebo výhodným obchodem. DIVOKÝ THAJSKÝ ZÁPAD Do Mae Sot přijíždím brzy ráno za silného monzunového lijáku. Nejprve mi město na hranici připomíná stovky jiných zapadákovů v severním Thajsku, až na několik nápisů v čínštině a barmštině, kterými se honosí mnoho zdejších obchůdků. Se svítáním se ale mokré ulice zalidňují přepestrou směsicí národností. Indičtí sikhové v barevných turbanech – majitelé obchodů s látkami, čínští klenotníci, barmští muslimové s bílými čepičkami, ženy z horských kmenů Hmong a Karen a k tomu relativně nepočetná populace Thajců. V roce 1991 barmská vláda zakázala již zaběhlé obchodování mezi Mae Sot a barmským hraničním přechodem Myawaddy, aby alespoň částečně zabránila přílivu thajských výrobků a snížila tak obrovský obchodní deficit své země. Od té doby zde vzkvétá černý obchod. Z Myanmaru se do Thajska pašují hlavně zbraně, týkové dřevo, drahokamy a samozřejmě drogy (Myanmar je po Afghánistánu největším producentem heroinu). Vedle tohoto artiklu se na hraničním trhu za Mae Sot legálně prodává barmské zboží jako sušené ryby, koření, bambusové výhonky, tkaniny nebo nefrit. Potraviny se zde neváží na kilogramy, jak je jinak v Thajsku zvykem, ale na pany, jednotku hmotnosti užívanou v Myanmaru (jeden pan představuje asi 0,5 kg). Barmské přistěhovalce do Mae Sot thajští pohraničníci tolerují a převážná většina Barmánců ani nevlastní cestovní pas. Za hranice města se však dostane jen málokdo z nich; každé vozidlo na výjezdových silnicích přísně kontrolují thajští vojáci a bez pasu a řádného povolení nikdo neproklouzne. Proto se v pohraničí vytvořila tak početná komunita Barmánců, z nichž se většina usadila ve městě a vyznává islám. Jejich centrem je okolí Velké mešity ve středu města, okolo níž se také soustřeďuje nejvíc muslimských restaurací a obchodů. Buddhisté se soustřeďují v okolních vesnicích a etničtí Karenové, žijící v uprchlických táborech na východním břehu řeky Moei, jsou hlavně křesťanského vyznání. Zpravidla se soustřeďují ve dvou největších téměř městech – Mawker a Waley. Mladého Barmánce Aliho jsem potkal v maesotské mešitě, kam jako řádný muslim denně dochází k modlitbám. Hrdě se představuje jako obchodník s rubíny, které mu do Myawaddy vozí bratr ze severobarmského Mandalaje. Ali se tam jako mnoho jemu podobných obchodníčků přepraví přes řeku, vyzvedne si kameny a večer je znovu zpátky v Mae Sot. Na povolení k podnikání nemá nárok a do pašeráckých gangů se zapojovat nechce, a tak chodí s rubíny na místní trh a tam je diskrétně nabízí kolemjdoucím. „Obchody moc nejdou,“ prozrazuje Ali, „ale pořád je tohle lepší než život v Barmě.“ Pravé žně zažívají obchodníci, ať už legálně, či ilegálně, každý duben. V té době se v Mae Sot koná jakýsi veletrh drahokamů, kdy se ve městě schází nejvíce obchodníků se třpytivými kamínky a sehnat se dá téměř vše, především proslulý barmský jadeit. Při té příležitosti se na předměstí pořádají tradiční zápasy v muai thay, thajském boxu, mezi Thajci a Barmánci. Na rozdíl od běžných zápasů se boxeři bijí v kruhovém ringu a hra končí až KO jednoho z nich. MOST PŘES ŘEKU MOEI Přes řeku Moei dnes vede nový klenutý most s dvouproudou silnicí. Provoz na něm však je minimální. Auta přejedou zřídka a po asfaltu, ještě stále jakoby zářícím novotou, většinou přecházejí pěší obtěžkáni objemnými taškami. Když jsem tu byl před čtyřmi lety poprvé, most byl už tehdy dlouho dostavěn, nikdo však přes něj nesměl chodit. Přes řeku tedy pendlovalo několik vratkých dřevěných převozů, do nichž se vměstnalo asi dvacet pasažérů. Dnes je takový říční provoz zakázán kvůli nepřehlednému pohybu osob a kdysi tak zalidněné břehy zejí prázdnotou. Jen občas lze vidět pár odvážlivců, kteří se opodál snaží přebrodit kalnou řeku do Thajska. Veškerý svůj majetek drží v uzlíčcích nad hlavami, a jak vylezou z vody, rychle se ztratí v hustém rákosí. Je jasné, že mokrou cestu volí ti, jimž je legální přechod přes most zapovězen. Za chatrnými přístřešky trhovců se kolem mohutných betonových pilířů organizují kohoutí zápasy. Několik přihlížejících si vsadí pár bahtů a dva hubení opeřenci s notně vyklovanými těly se do sebe zuřivě pouští. Boj končí během několika minut, aniž bych postřehl, kdo vyhrál, a šťastnější majitel inkasuje svazek zmuchlaných bankovek. Na rozcházejícím se davu se ještě snaží něco vydělat mladí obchodníčci s kontrabandem. „Whiskey, mister?“ otevírá jeden velkou igelitku naplněnou láhvemi Johnieho Walkera a kartonů Marlborek. Většina z nich má ve tváři apatický výraz, jako by už ani nevěřili, že něco prodají. UTEČENCI Když se úzká silnice přehoupne přes další kopec, člověku se při pohledu do zeleného údolí téměř zastaví dech. Um Phien (novým názvem také Ban Rom Klao 4), ležící 80 km jižně od Mae Sot, zdálky vypadá jako idylická, i když poněkud přerostlá vesnice zasazená do nekonečné horské zeleně. Dokonale srovnané řady domků s proutěnými střechami se táhnou až do příkrých svahů vysoko nad silnicí. Po udusaných cestičkách pobíhají usmrkané děti, staříci s pletenými kulichy pokuřují na zápražích a ženy zvolna stoupají do kopců s bambusovými nůšemi na zádech. Život jako by se tady zpomalil na minimum a shon, tak znatelný v Mae Sot, je tentam. Nikde ani stopa po vojácích nebo ostnatých drátech, prozrazujících pravou identitu tohoto místa, jednoho z největších uprchlických táborů v jihovýchodní Asii. Konflikty mezi barmskými vládními vojsky a různými etnickými armádami, které všechny usilují o určitou formu autonomie či nezávislosti na Myanmaru, spravovaném diktátorským režimem SLORC, vyhnaly za hranici do Thajska statisíce obyvatel. Nejvíce postiženi jsou Karenové z jihovýchodu země, kde se mezi centrální vládou a Karenskou národní unií (KNU) rozpoutala krutá občanská válka. Dalším důvodem pro masovou emigraci bývá nucená práce vyžadovaná vládními vojsky od obyvatel vesnic v konfliktních oblastech. Každý vesničan je nucen pro armádu pracovat patnáct dní z každého měsíce bez nároku na mzdu. Zpravidla musí vojákům pomáhat budovat silnice, nosit zásoby a spravovat jejich tábory. Známá je nebezpečná stavba železnice mezi městy Ye a Tavoy v Monském státě, na níž byly po několik let nuceny pracovat tisíce lidí z tamních vesnic v takřka otrockých podmínkách. Název „zlatá země“, jak se Myanmaru někdy říká a jak o ní za dávných časů kvůli tisícům pozlacených pagod mluvili cestovatelé, zní těmto prostým lidem zcela odcizeně a ironicky. Thajská vláda pro uprchlíky, s přispěním mezinárodních organizací, v pohraniční provincii Tak vybudovala řadu táborů. I když zde existují přes patnáct let, Thajci se je snaží spravovat v tichosti bez velké publicity, aby se vyhnuli přílišnému zájmu dobrovolnických organizací a mezinárodních médií. Dodržování lidských práv je totiž údajně choulostivou otázkou a Thajsko má už neblahé zkušenosti s tábory, které vznikly v 70. letech na východě země pro uprchlíky z vietnamské války. Populace uprchlických táborů v Thajsku vzrostla z 20 000 v polovině 80. let na téměř 120 000 a stále se zvyšuje. Celkový počet uprchlíků v Thajsku dnes přesahuje 600 000. Jejich navracení se začala thajská veřejnost dožadovat zejména s nástupem ekonomické krize v roce 1997, kdy také rapidně stoupla nezaměstnanost (celkový počet ilegálních pracovníků z Myanmaru se odhaduje až na milion). Proto se vláda všemožně snaží toto číslo zredukovat. Způsoby deportací utečenců zpět do Myanmaru jsou však často v rozporu s mezinárodními konvencemi. Podle zákona o uprchlících thajská vláda nesmí deportovat nebo zakázat vstup na své území nikomu, komu hrozí v jeho zemi původu perzekuce. Podle organizace Human Rights Watch, která se zabývá dodržováním lidských práv ve světě, thajská vláda mnohdy tato práva vědomě obchází. Uprchlíci jsou často posíláni zpět za hranici bez toho, že by vůbec někdo zjišťoval, zda je to pro ně bezpečné. Někdy jim pohraničníci úplně zakáží vstup na thajské území. Množí se také útoky barmských radikálů na uprchlické tábory, kterým kvůli slabé ochraně thajské armády a nebezpečné blízkosti hranice není možno zabránit. Notorické jsou vpády DKBA (Demokratické karenské buddhistické armády), podporované barmskou vládou, které se snaží donutit uprchlíky k návratu a zároveň mezi nimi najít a zničit členy nebo rodiny KNU. Při jedné z největších akcí v lednu 1997 byly napadeny tři tábory, čtyři lidé byli zabiti a 7000 přišlo o přístřeší. Nejvíce uprchlíků pochází ze Šanského státu ve středním Myanmaru. Od roku 1996 odtud přes hranici přešlo téměř 100 000 vesničanů, které většinou vypudily boje mezi vládními vojsky a tzv. Šanskou armádou nebo byli násilně přesídleni. Na rozdíl od Karenů nemají Šanové přístup do thajských uprchlických táborů, a tak přežívají jako levná ilegální pracovní síla, především kolem měst Chiangmai a Chiang Rai na severu Thajska. Deportace zpět do vlasti by pro mnohé znamenala přímé ohrožení jejich života. Organizace jako Human Rights Watch proto tlačí na OSN, aby přiměla thajskou vládu k ochraně a pomoci pro všechny Šany v její zemi. TÁBOR UM PHIEN Um Phien byl vystavěn před patnácti lety a dnes jej obývá asi 22 000 lidí, především etnických Karenů, z nichž více než polovina vyznává křesťanství. Oficiálně není uprchlíkům povoleno pracovat ani vlastnit půdu. Ti jsou pak naprosto závislí na pomoci úřadů. Každý, kdo tábor bez povolení opustí, aby si našel práci, je považován za ilegálního imigranta. Většina zdejších obyvatel se ve své vlasti živila zemědělstvím, tady však ani nemají kde co pěstovat. Několik domků slouží napůl jako obchody s drobným zbožím a potravinami, zákazníků však příliš nechodí. Nemají za co nakupovat. Na návrší uprostěd Um Phienu stojí nová škola s vysokým dřevěným křížem vztyčeným na plechové střeše. Davy usmrkaných dětí mě zvědavě okukují a jejich rozesmáté tváře se snaží nacpat do každého záběru, kdykoli zvednu foťák. Nedaleko potkávám Josepha, thajského křesťanského misionáře, s jeho pomocníkem Joshuou, dobrovolníkem z malajského Kuala Lumpuru. „Ježíš je pro ně jediná cesta ke spáse, ale oni to nevědí. Proto jsme přišli my,“ shrnuje Joseph své poslání. „Nikoho však nenutíme přestupovat na naši víru,“ dodává ještě na můj skeptický výraz. Vedle křesťanských škol, postavených zpravidla zahraničními organizacemi, vybudovaly thajské úřady několik státních škol, kde chybí hodiny náboženství. Státní školy jsou často v horším stavu než ty křesťanské a výuka prý zdaleka neodpovídá celonárodnímu standardu, preferuje je však většina muslimských a hinduistických rodičů, kteří dbají na zachování svých tradic a nechtějí své děti nechat ovlivnit cizí vírou. Naštěstí bylo v největších táborech, včetně Um Phienu, zřízeno několik tzv. přijímacích center. Od roku 1999 totiž platí nový systém přijímání uprchlíků, podle kterého se musí tito lidé po přechodu hranic hlásit v nejbližším přijímacím centru. Kde je mají vyslechnout zástupci ministerstva vnitra, kteří o každém jedinci sepíší podrobnou zprávu a tu pak předají příslušné provinční komisi pro uprchlíky. Komise pak zváží, jestli jde o politického uprchlíka a v tom případě mu udělí azyl a povolení k pobytu v uprchlickém táboře, nebo jej klasifikují jako uprchlíka ekonomického a toho pak čeká deportace. Přijímací centra v táborech jsou vcelku bezpečná, thajská vláda však vystavěla několik takových center přímo za hranicí, která jsou hrozivě blízko válečným konfliktům. Někde naopak úplně chybějí a lidé na útěku jsou pak nuceni dlouhé dny putovat kolem nebezpečné hranice. Před dvěma lety se vlády Thajska a Myanmaru dohodly na zřízení takzvaných „mírových vesnic“. Šlo by o nově vybudované osady pro politické uprchlíky na barmské straně, které by dostávaly pomoc a zásobování od Thajců a barmská armáda by měla zakázáno je napadat nebo jakkoli omezovat. Nedlouho poté, co taková mírová vesnice s prvním stem dobrovolníků skutečně vznikla, byla napůl vypálena barmskými vojáky. Pokusy o podobná mírová řešení jsou v dnešní době předčasné a tisíce dalších lidí sužovaných krutým režimem pořád utíkají do Thajska. Přemýšlím, jak dlouho tady ještě bude Um Phien stát, alespoň v podobě uprchlického tábora, jímž je dnes. Některé děti se tu narodily a po patnáct let nepoznaly jiné místo. Staří zase umírají bez toho, že by znovu spatřili svůj domov. „Všichni tady čekají na jediné slovo – demokracie,“ říká misionář Joseph, „pak budou do hodiny pryč.“
MISIONÁŘŠTÍ BRATŘI Odkud Karenové vlastně přišli, zůstává záhadou. Pravděpodobně pocházejí z jihozápadní Číny nebo jihovýchodního Tibetu, v těchto oblastech však dnes už žádní nežijí. Jejich kultura také jeví pramálo čínského vlivu, zato dlouhodobé styky s Barmánci, Thajci i britskými kolonizátory na nich zanechaly své stopy. I když nejvíce Karenů dnes žije v Myanmaru (asi čtyři miliony), v Thajsku jsou nejpočetnějším kmenovým etnikem. Jejich populace se zde odhaduje na 353 000 (polovina horských kmenů v Thajsku), avšak skutečný počet může být daleko vyšší. Jeden karenský mýtus uvádí, že při stvoření jednotlivých kmenů byli všichni bratři. Karen z nich byl nejstarší, a proto si zasloužil nejvíc respektu svých mladších bratří, včetně bratra „bílého cizince“. Když jim bůh (nebo Buddha, podle toho, kdo mýtus vypráví) rozdal písmo, Karen jej zanedlouho ztratil, čímž si dnes jeho potomci vysvětlují svou relativní chudobu. Podle pověsti pak Karen doufal, že mladší bílý bratr jednou přejde oceán a přinese mu ztracené písmo. Když do Barmy poprvé přišli misionáři a přinesli s sebou bibli, mnozí Karenové to považovali za zázračné vyplnění starého mýtu. Poprvé se Karenové setkali s křesťanstvím asi před sto lety. Skutečná vlna západních misionářů přišla na konci druhé světové války. Od té doby počet přestupů na křesťanskou víru mezi Kareny prudce stoupal. Thajská vláda snahy mezinárodních křesťanských organizací podporuje, protože součástí jejich programů je často rozvoj zdravotnictví, vzdělání a zemědělství v chudších oblastech, které se nemusejí financovat ze státní pokladny. Podobně jako u jiných kmenů má každá karenská vesnice svého vůdce – náčelníka a kněze v jedné osobě, který vykonává náboženské rituály, rozhoduje o dění ve vesnici a řeší spory. Jde o dědičnou funkci, která přechází ze zesnulého vůdce na nejstaršího pozůstalého příbuzného. Náčelník také dohlíží nad dodržováním morálních zásad své osady, zejména striktních sexuálních zvyků (např. svobodní chlapci po pubertě nesmějí spát v jednom domě se svými sestrami, místo toho spí na verandách domů svých přátel, pokud ovšem v té domácnosti nejsou svobodné dívky). Karenové věří, že pokud dojde k porušení těchto pravidel, pobouření duchové se vesnici pomstí, například nemocemi, slabou úrodou nebo úmrtím dobytka. V takovém případě musí kněz vykonat usmiřovací rituál, jímž zpravidla bývá obětování prasete nebo buvola. Jedním z největších hříchů je cizoložství. Kromě pokut a obětin musí ještě takový hříšný pár všem domácnostem ve vesnici roznést sůl a nakonec je vyhnán ze své komunity. Každá vesnice však také musí mít svého politického vůdce, jímž nemusí být nutně stejná osoba jako náčelník vesnice. Ten pak zastupuje obec ve vládních záležitostech a jedná s thajskými úřady. Podmínkou je, že vyvolený musí mluvit plynně thajsky, což většina stařešinů neumí. Thajští úředníci si často zástupce vyberou sami, přičemž úspěšným uchazečem bývá právě ten, kdo umí dobře thajsky, zpravidla tedy mladší člověk, který se jazyk naučil v thajské škole. Takoví mladíci však nemají potřebné zkušenosti a mnohdy ani respekt vesničanů. Z toho pak vzniká mnoho nesrovnalostí a sporů ve vesnici a následně pak i s úřady. UM PHANG Časně ráno vyrážím dále na jih. Staré songtheo, krytý pick-up s dvěma lavičkami na stranách korby, je už tak přecpané, že pět posledních pasažérů musí stát na zádi vozu, a to ještě řidič po cestě zastaví každému, kdo na něj mávne. Z nížiny zaplněné rýžovými poli pomalu stoupáme do hor. Cesta se klikatí nádhernou zalesněnou krajinou a stále studenější horský vzduch se stává nesnesitelným. Silnici jižně z Mae Sot do Um Phangu dlouhé 150 km se kdysi říkalo „dálnice smrti“. Partyzánské skupiny se tady snažily zabránit dokončení silnice, která by připojila odlehlou pohraniční oblast k hlavním komunikačním tepnám a umožnila tak snadnější přístup armádě a úřadům. Útoky skončily v 80. letech, ale ztráty na životech tady kvůli častým nehodám ve zrádném horskému terénu pokračují. Po pěti hodinách krkolomné jízdy přijíždíme do Um Phangu, přerostlé vesnice na stejnojmenné řece, obývané většinou Kareny. Samotný název obce pochází z karenského slova umpha, bambusové krabičky, v níž karenští poutníci nosili své dokumenty, kterými se prokazovali thajským pohraničníkům. Na rozdíl od většiny ostatních horských kmenů se Karenové drží spíše v nižších polohách a neuplatňují obdělávání půdy škodlivým způsobem vymycování a vypalování, které v severním Thajsku způsobuje rozsáhlé odlesňování. Krajina kolem Um Phangu je tak rovnováhou husté džungle a rýžových a kukuřičných políček. Většina okolních vesnic žije svým tradičním životem a buvolí povozy jsou tu mnohdy častějším dopravním prostředkem než auta a motorky. Karenové jsou zručnými tkalci, což je patrné už při zběžném pohledu na jejich oděv. Ačkoli džíny a moderní trička s potiskem jsou mezi nimi stále populárnější, ve většině vesnic převládají barevné vyšívané šaty. Mnoho starších vesničanů ještě přede domácí bavlnu tradičním způsobem na jednoduchých kolovrátcích. Karenské dívky se učí šít si vlastní šaty už od svých deseti let. Čím jsou starší, tím je jejich oděv vypracovanější a zdobnější. Zpravidla nosí dlouhou úzkou sukni nebo sarong sahající až ke kotníkům a volnou dvoudílnou halenu. Vlasy si pak váží do drdolu a často přikrývají jakýmsi turbanem, asi metr dlouhým kusem barevné látky obdélníkového tvaru, volně obtočeným kolem hlavy. Červená nechybí na žádných šatech a i nit užívaná na časté výšivky je převážně červené barvy. Červené barvivo se vyrábí z lesní květiny kho. Samotné barvení je spojováno s uctíváním duchů a každá žena by jej měla provádět o samotě v lese. Takový způsob se však dnes praktikuje jen málokdy, v uprchlických táborech je pak pro nedostatek soukromí takřka nemožný. Muži se oblékají střídměji, do sarongu nebo pytlovitých kalhot, podobně jako thajští farmáři, a do dlouhé prošívané košile. Vlasy pak často pokrývají jednoduché turbany. NÁBOŽENSTVÍ I přes snahu křesťanských misionářů ještě velká část Karenů vyznává buddhismus či ve větší míře tradiční animismus. Mnoho jich pak tyto dva směry spojuje nebo si z nich vybírá to, co jim více vyhovuje. Lidé tak často dodržují auxe – krmení duchů předků, aby si zachovali zdraví, a nechají si žehnat od buddhistických mnichů, aby si zajistili blahobyt. Jejich hlavním objektem uctívání je Pán země a vody, jemuž patří země, voda, kameny, stromy i pole. Jednou ročně zavede vesnický kněz své muže k Pánově svatyni, aby ji opravili a vykonali u ní oběti. Příslušné modlitby, opakované později i na polích, mají vesnici na následující rok zajistit klid, zdraví a dobrou úrodu. Karenové jsou matriarchální společností a ženy se tudíž velkou měrou podílejí i na náboženských obřadech. Jedním z nejdůležitějších rituálů je usmiřování duchů předků, konané jednou za rok. Obřad musí vykonat nejstarší žena rodu a měli by u něj být přítomni všichni členové rodiny. Pokud se někdo nemůže zúčastnit, ostatní mu pošlou maso z oběti, které musí sníst a poté den nepracovat. Bga, duch zemřelého, pak má chránit celý rod před neštěstím. Podobné „krmení Bga“ se může konat i častěji, například když někdo z rodiny vážně onemocní. Dnes je pro Kareny dodržování takových tradic velice složité, protože rodiny jsou často roztroušeny po několika vesnicích a lidé žijící v uprchlických táborech mají mnoho svých příbuzných za hranicemi v Myanmaru. Někteří se proto uchylují k čekosi, tetovacímu rituálu, aby se zbavili svých povinností vůči Bga. Každý takový jedinec opraží semena rostliny, která se v dané oblasti nejvíce pěstuje, a řekne Bga: „Znovu ti přineseme oběti, až tato semena přinesou úrodu.“ Poté si na tělo nechají vytetovat značky, které dokazují, že podstoupili tento obřad. Pro Kareny je příznačná víra v kala – duše. Věří, že v lidském organismu přebývá mnoho duší, z nichž šest nejdůležitějších je umístěno v očích, uších, nosu, jazyku, mysli a těle. Tyto „síly života“ udržují člověka živého a zdravého. Pokud jej opustí, přijde místo nich nemoc a možná i smrt. Zvláště duše dětí se často nechají zlákat dušemi zemřelých. Proto rodiče svým dětem nikdy nedovolí podívat se na mrtvého člověka, jehož při pohřbu vynášejí z vesnice. Náboženství také značně ovládá zemědělství, hlavní zdroj obživy většiny Karenů. Každé období obhospodařování půdy je doprovázeno obětováním duchům. To vykonává „rituální majitel“ pole, jímž nemusí nutně být právoplatný majitel. Každý rok se na tuto funkci vybírá zpravidla mladší člen rodiny, přičemž nezáleží na pohlaví. Věří se, že mladí lidé jsou u duchů více oblíbení, protože dosud měli méně let na to, aby je nějak urazili. Nejvíce si farmáři snaží usmířit Phi bi jau neboli Babičku úrody, která prý sedává na pahýlech stromů v poli a sleduje, jak roste rýže. Proto je zakázáno takové pařezy odstraňovat, dokud není po sklizni. Oběti se Babičce dávají na poli, když rýže roste, a poté i v sýpkách, aby měla co jíst na své cestě zpátky do svého nebeského domova. Šest karenských vesnic v Thajsku se hlásí k sektě talaku, jež vyznává formu buddhismu s prvky šamanismu a animismu. Každé vesnici vládne takzvaný pu čaik, duchovní vůdce, který se pozná podle dlouhých spletených vlasů a bílých nebo žlutých šatů. Pu čaik žije v chrámu mimo svou vesnici, kde se zpravidla věnuje tradičnímu šamanskému léčitelství. Evangeličtí misionáři se dlouho pokoušeli vymítit „barbarskou“ víru talaku, což však vedlo spíše k tomu, že se vesničané ještě více uzavřeli cizincům a okolnímu světu. MAE LA – MĚSTO UTEČENCŮ Když před třemi lety příslušníci Demokratické karenské buddhistické armády (DKBA) vypálili tábor v Huay Kaloku, tenkrát druhý největší v Thajsku, téměř všichni jeho obyvatelé se přestěhovali do nejbližšího útočiště, utečeneckého tábora Mae La. S pomocí thajských i mezinárodních dobrovolníků se již tak dost stísněná osada rozrostla o několik tisíc dalších rodin. V Mae La tak dnes žije přes třicet tisíc obyvatel, z drtivé většiny etnických Karenů. Z původně provizorního tábora vyrostlo takřka město, které sestává z tisíců jednotvárných bambusových chatrčí, vystavěných v úzkém údolí i nalepených na svazích zalesněných hor. Vše působí daleko chudším a více chaotickým dojmem než pečlivě vybudovaný tábor v Um Phienu. Od hlavní brány, strážené thajskými vojáky, procházím směrem nahoru k nejvyššímu kopci vesnice. Téměř všechny domy stojí na vratce vypadajících dřevěných pilotech, které chrání vnitřek před vodou monzunových dešťů. Ty dovedou tábor proměnit v bahnitou stoku. Kanalizace tu neexistuje a o ulicích také nemůže být řeč; tábor je protkán jen sítí úzkých hliněných pěšinek, po nichž se v dešti těžko chodí. Jednoduché domky z bambusu a rákosové krytiny většinou tvoří jen jedna nebo dvě místnosti, kde na zemi na rohožích spí vedle sebe celá rodina. Menší děti často odpočívají zavěšené v houpacích sítích. V tradičním karenském domě bývá uprostřed domu ohniště, v uprchlických táborech jsou však zakázána. Požár v jediné domácnosti by během chvíle mohl vypálit celou osadu. Koupelnou je nedaleká studna nebo říčka, která slouží i desítkám dalších rodin. Pitnou vodu zajišťuje jednoduchý akvadukt z rozštěpeného bambusu, vedoucí vesnicí z horského pramene. U vodních zdrojů často stojí ilustrované tabule nabádající obyvatele ke správným hygienickým postupům. Časté jsou také plakáty varující před AIDS. Pod domem občas vidím prase přivázané k jednomu z pilotů nebo pár slepic. Domovy pak zastiňují řídké porosty palem a banánovníků. Lidé zpravidla jen nečinně polehávají ve svých domcích, pokuřují tlusté barmské doutníky a klábosí. Tropické horko ještě umocňuje všeobecnou apatii. Jen děti jsou živější, neustále pobíhají kolem a zvědavě po mně pokukují. Mnoho z nich se narodilo tady v táboře a svou pravou vlast ještě nikdy neviděly. Většina rodin tu žije už deset let. Pan Tun Muey sem do Mae La přijel jen na tři měsíce, navštívit rodinu a přátele. Pak se vrátí do středního Myanmaru ke své práci venkovského učitele. Anglicky se naučil ještě za starého, svobodnějšího režimu v Barmě. Jeho dcera v Mae La vyučuje v křesťanské škole. Ani tento tábor neunikl zájmu křesťanských misionářů, jak je vidět i na místních dětech. Víc jak polovina z nich nosí tmavomodrá trička s logem holandské křesťanské organizace. Skromný dům rodiny pana Mueye zdobí kromě kýčovitých fotografií krajinek, koček a herců i obrázky Ježíše. Přesto je pro příchozí zvenku Mae La daleko hůře přístupný než ostatní uprchlické tábory na hranici. Utečenci nejsou plně závislí na pomoci mezinárodních organizací. Naprostou většinu nákladů na chod usedlosti nese thajská vláda, která uprchlíky zásobuje základními potravinami. Ani pro misionáře tedy není jednoduché se sem dostat a vnucovat Karenům svou víru. Více než polovina zdejších utečenců si ještě stále zachovává své, zpravidla buddhistické vyznání. Méně Karenů se pak hlásí k animistickým kultům a Barmánci tzv. indického původu jsou většinou muslimové. LOY KRATHONG Poslední den mého pobytu mezi uprchlíky je předvečerem tradičního svátku Loy Krathong, který se slaví po celém Thajsku za úplňku dvanáctého lunárního měsíce. V tuto dobu končí deštivé období a lidé vzdávají dík bohyni vody. Loy znamená plavat a krathong je nádobka z banánových listů, ozdobená květinami, vonnými tyčinkami a svíčkou, která se nechá plout po vodě, aby tak symbolicky odnesla hříchy a neštěstí. Tam, kde v blízkosti není žádná řeka či jezero, se do vzduchu vypouštějí jakési lampiony či balony, které slouží stejnému účelu. Loy Krathong je buddhistický svátek bráhmanského původu, ale dnes jej slaví téměř všichni obyvatelé Thajska bez ohledu na vyznání. Zvláště v Mae La je Loy Krathong vítaným zpestřením jednotvárného života uprchlíků. Pan Tun Muey mě vede k jedinému buddhistickému chrámu v táboře, jednoduché bambusové stavbě na nejvyšším kopci v okolí. Na prostranství kolem se už tlačí davy lidí v pestrých šatech, několik mnichů v šafránových rouchách a rozdováděné děti. Tři malé orchestry se navzájem přehlušují svými bubny, pokličkami a píšťalami. V rytmu této improvizované kakofonie divoce tančí několik diváků, včetně drobných stařenek, které razantně dupou do země, až se práší. Pro děti se dnes připravuje jídlo v jakési polní kuchyni a malí umouněnci se cpou vařenou rýží se zeleninou. Před západem slunce několik mužů rozbaluje bílou plachtu z nylonu – balon, jehož vypuštění má být vrcholem dnešní slavnosti. Několika loučemi dovnitř dolním otvorem vhánějí horký vzduch a bílá látka se pomalu začíná nafukovat. Po chvíli se zhmotněné těleso začíná zvedat a muži jej podpírají a narovnávají dlouhými bambusovými tyčemi. Jak se balon zvětšuje, hudba a rytmus bubnů se zrychluje a tanečníci jsou téměř v transu. Pak látku protrhne jedna z podpěrných tyčí a na jiném místě ji kdosi propálí loučí. Balon zplihle klesá k zemi a hudba přestává hrát. Diváci se mezi sebou dohadují, zda letos vůbec vzlétne. Během chvilky jsou defekty vyspraveny a vše začíná znovu. Otvorem teď dovnitř proudí teplo z malého ohniště, nad nímž balon asi deset lidí drží a celá konstrukce zvolna nabírá na objemu. Hudba je opět v plném proudu. Po čtyřiceti minutách je balon nafouknut a jeho výška dosahuje téměř deseti metrů. Nakonec ho jeho stvořitelé vypouštějí k obloze a celý tábor propuká v nadšený jásot. K jeho konci je přivázaná asi třicet metrů dlouhá šňůra protkaná barevnými hadříky včetně trička s logem holandské křesťanské organizace. Děti se rozbíhají směrem, kam vítr balon zanáší, jako by jej chtěly dohonit. Ostatní dlouho pozorují ten bílý obláček rychle stoupající k nebi, až úplně zmizí za horou nad Mae La, a snad doufají, že s sebou odnese utrpení, které si všichni museli prožít.
