V dnešních „Pohledech z ptačí perspektivy“ jsem se rozhodl jako nápovědu použít část Legendy o svatém Prokopu od J. Vrchlického, ve které Rarach s neskrývanou radostí zaznamená „hřích“ jím pokoušeného igumena kláštera. Současná podoba kláštera je zachycena na fotografii, která je dnešní hádankou. Úlovek to byl pro Raracha tak cenný, že neváhal za tento jeden hřích vymazat skutky ostatních hříšníků, které si na oslí kůži v ten den zaznamenal. Ale ať se Vrchlického Rarach snažil sebevíc, toto malé Prokopovo zaváhání nezměnilo nic na tom, že se stal prvním českým světcem, který byl oficiálně svatořečen v Římě. Stalo se tak r. 1204, 195 let poté, co mnich Prokop přišel do místních lesů, aby si v jeskyni založil poustevnu stranou světského ruchu. Počal mýtit les a obdělávat půdu. Tak činil celých dvacet let, než jej podle legendy objevil kníže Oldřich, který si vyjel do těchto míst na lov. Když zjistil poustevníkovy výtečné vlastnosti (podle legendy poustevník pohostil Oldřicha vodou proměněnou ve víno a taková dovednost knížete jistě zaujala), zvolil si ho za rádce a zpovědníka a podpořil jej i v záměru založit klášter se slovanskou bohoslužbou. A tak mnich Prokop kolem sebe shromáždil slovanské kněze a r. 1032 založil s knížecí podporou v údolí místní řeky památný klášter. I přes pokušení zlého ducha, jehož nástrahám srdnatě čelil a utvrzovaly ho v pokoře a sebezapření, byl údajně sv. Prokop vždy veselé tváře a plný dobrotivosti ke všem lidem. Mniši i prostý lid jej milovali a krajem šly legendy o vykonaných zázracích, které činil nejen za svého života, ale údajně i po své smrti 25. 3. 1053. Jím zbudovaný slovanský klášter jej sice přežil o pouhých čtyřicet let, než slovanští mniši museli uvolnit místo „latinským“ benediktinům, ale sláva a duch, který dal tomuto místu, nebyly zapomenuty dodnes. Zvu vás k návštěvě tohoto kláštera, jehož dnešní podoba je dána dvěma přestavbami ze 17. a 19. století, které doplňuje torzo gotického kostela ze 14. století. Při návštěvě jen dejte pozor na Raracha pokušitele.
V téže chvíli svatý Prokop obrátil se u oltáře chtěje zapět velkým hlasem: „Modleme se, bratří!“ Rázem utkvěl zrakem blíže stropu, viděl vše, jak Rarach táhl a se praštil, jak se zachvěl, s úšklebkem se šimral v hlavě, nemohl se zdržet smíchu. Ale hned čert přišel k sobě, a než Prokop obrátil se, měl už vrytu v pergamenu vinu svoji ve způsobu velké čáry křížem dolů. Lhostejně teď ve své výši složil Rarach obě ruce; nestaral se dále o lid, ať si spí anebo zpívá: že se opat chytil v sítě jeho úkladů a nástrah, úplně mu dostačilo; ba on doved’ odpustiti vše ty body, čárky, známky za provinění Prokopa.
Hlučně lid se valil z chrámu, rozptýlil se na vše strany, mniši z chrámu vycházeli, naposled též svatý Prokop. Přitočil se k němu Rarach, roztočil svou oslí kůži, ušklíbnul se: „Sluho boží, vzpomínáš, jak řekl jsem ti: Pozor dnes, čert nikdy nespí!“ Legenda o svatém Prokopu od J. Vrchlického
Soutěžní otázka Jak se jmenuje klášter na leteckém snímku? Vaše odpovědi očekáváme do 15. října. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu „Kolem světa s Dr. Stinglem“.
O klonování nás občas informují titulky na stránkách časopisů. Převážně však jen jako o skvělé senzaci: Klonování – naděje i hrozba. Zaplaví svět monstra? Klonované děti již v roce 2002! Chtějí naklonovat Hitlera! Již ze samotných názvů vyplývá strach z neznáma. Strach z lidí v bílých pláštích zavřených ve sterilních laboratořích, kteří nad námi mají jakousi moc, kteří se, zaslepení, v dobré víře a „ve jménu vědy“, nepozastavují nad základními principy etiky a přirozenosti a ignorují přírodní zákony. Lidí placených ze soukromých peněz, které podléhají tvrdým zákonům trhu. Jak daleko či blízko jsme od prvního klonovaného lidského jedince?
První naklonované lidské embryo? Nedávno proběhla v našem tisku zpráva o tom, že tým jihokorejských lékařů ze soulské univerzity vedený Lee Po Yonem naklonoval embryo přenosem jádra ze somatické buňky dospělé ženy. O podobných „úspěších“ klonování se také již psalo v souvislosti s mezinárodním týmem v čele s italským lékařem Severinemo Antinorim, firmou Clonaid vedenou bývalou biochemičkou Brigitte Boisselierovou a americkou společností Advanced Cell Technology Inc., která v roce 1999 „vyrobila první klon lidského zárodku a nyní poprvé naklonovala lidské embryo pro léčebné účely a získala z něj buňky, z nichž lze vypěstovat libovolný druh lidské tkáně“. Pro tato tvrzení však neexistuje zatím přesvědčivá dokumentace, která by je potvrdila. Někteří biologové se domnívají, že počátek života jednotlivce začíná momentem reaktivace embryonálního genomu. To je okamžik, kdy je v jádrech blastomer spuštěna syntéza RNA. Podle dostupných informací se však tuto fázi ještě nikomu nepodařilo úspěšně překročit. Do jaké míry jsou tedy informace o „úspěchu“ relevantní, těžko posoudit. Dosavadní výsledky zjištěné na zvířatech tomu moc nenapovídají.
O co jde v klonování? Klonováním se rozumí tvorba geneticky totožných jedinců. Tyto jedince-klony lze získat několika způsoby, z nichž některé se odehrávají zcela přirozeně v přírodě. Savčí zárodek má schopnost se za určitých podmínek samovolně rozdělit na několik částí, z kterých se pak následně může vyvinout samostatný jedinec. Tak vznikají geneticky zcela totožná jednovaječná dvojčata, jež z biologického hlediska představují klony. Zárodek pásovce jihoamerického se může dokonce během procesu zvaného polyembryonie rozdělit na dvanáct částí, ze kterých se pak mohou narodit jednovaječná dvanácterčata. Tento přirozený proces byl v laboratorních podmínkách napodoben již koncem sedmdesátých let. Pod mikroskopem se rozdělily časné zárodky laboratorních a hospodářských zvířat na dvě části, ze kterých se po přenosu rozděleného embrya náhradní matce narodí identická dvojčata. Slibovalo to možnost namnožit embrya plemenných zvířat s vynikající užitkovostí. Ale nakonec tato metoda narazila na jedno významné omezení. Zárodek uměle rozdělený na více částí ztrácel životaschopnost. Klonování je ale většinou spojováno s tvorbou geneticky totožných jedinců metodou přenosu jader. Znamená to, že jádro somatické buňky je vneseno do cytoplazmy vajíčka zbavené jaderné dědičné informace. Cílem je naklonovat lidské embryo a získat z něj kmenové buňky, vhodné pro léčbu závažných onemocnění. V praxi to znamená zajistit od ženy dárkyně lidské vajíčko, odstranit z něj jádro s mateřskou dědičnou informací a nahradit je jádrem získaným z tělesné buňky nemocného člověka, který má být léčen. Tím by vzniklo nové, uměle vytvořené lidské embryo, které by bylo teoreticky schopné dalšího vývoje v nového člověka. Toto embryo by se však v jeho časné fázi vývoje rozebralo na jednotlivé buňky, ze kterých by bylo možné složitými způsoby ve vhodném prostředí vypěstovat vhodné tkáně pro léčbu dárce jádra.
Otázky bez odpovědí Samotné klonování však s sebou přináší mnoho otázek, které by se nutně měly ještě před pěstováním náhradních dílů až po „stvoření“ klonovaného jedince s nedefinovanými právy řešit. Kdo a za jakou cenu bude muset poskytovat lidská vajíčka? Má jedinec v embryonálním stavu již svoji osobnost? Dojde k vytvoření potenciálních životů? Co se bude dít s novými jedinci, vzcházejícími ze stále nových a nových pokusů? Budou mít práva a osobní důstojnost? Jaká budou mít práva? Kdo si bude moci dovolit tkáně a orgány z „terapeutického“ klonování? Kdo bude vlastníkem patentu a bude mít kontrolu nad celým výzkumem? Výsledky výzkumu mohou být velice mocným nástrojem. Kdo bude tedy zárukou, že cílem klonování nebude třeba armáda necitelná vůči bolesti, s naprostou poslušností a řízenou agresivitou? Možností zneužití se naskýtá celá řada. A je tu ještě jedna hrozba. Hrozba s názvem mutace. Možnost, že vše se vymkne lidem z rukou, možnost nezadržitelné a nevratné řetězové reakce.Čekání na Dr. Frankensteina Nemyslím si, že by se komukoliv podařilo pokusy s klonováním zastavit. Pokud si člověk něco umane, stejně to nakonec vždycky udělá. Navíc ruku v ruce s lidskou touhou po poznání za každou cenu jde touha po penězích a moci, slávě, uznání, prvenství a titulech. V USA sice kongres klonování zakázal, ale soukromého sektoru se tento zákaz netýká. Týká se to tedy jen státních ústavů či ústavů financovaných z daní. Klonování v zemích Evropy zakazuje dodatek k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny nazvaný O zákazu klonování lidských bytostí, který vyhlásila Rada Evropy a vstoupil v platnost 1. 3. 2001. Ze státních peněz se pokusy s klonováním tedy provádět nesmějí. Stát přijal zodpovědnost za možné důsledky a zodpovědnost je nyní v rukou soukromých investorů, na půdě, kde neplatí či jsou ignorovány všechny zákazy a kde se vložené investice musí časem mnohokrát vrátit. Tak zní zákon trhu. A právě toto je oblast, která v budoucnu slibuje obrovské možnosti a zisky. Vše se tedy děje nekontrolovatelně na území mimo zákon, s nejasnými cíli a záměry. Takže skutečnou pravdu nevíme, ale možná již brzy bude doktor Frankenstein se svým týmem pomocníků znám.
Papeete – Tahiti, 24. července 1910: „Když první z tahitských sborů čtyřstupem vpochodoval s vlající trikolorou do prostory uprostřed zástupů ohrazené, ani už jsme si v duchu nestěžovali do koloniální hlouposti, jež přiměla domorodce, aby místo své vyzdobené nahoty navlékli si bílé nohavice a kabáty, na nichž řetězy kapradin a věnečky květů vypadaly spíše jako cirkusová maškaráda, a zároveň s davy smáli jsme se mnohému, ani si neuvědomujíce, že vlastně smáli jsme se sobě samým.“ Těmito slovy popsal před více než devadesáti lety své dojmy z každoročních oslav Le Tiurai (červenec), pořádaných na Tahiti francouzskou koloniální správou, český spisovatel a cestovatel Jan Havlasa. Množné číslo v jeho vypravování patří jemu a jeho příteli, pozdější známé postavě československých dějin, Milanu Rastislavu Štefánikovi, který zde z pověření francouzské vlády budoval astrologickou observatoř. Svátek Le Tiurai byl přímým předchůdcem kulturního a folklorního festivalu, který dnes každoročně v červenci probíhá na Tahiti a některých dalších ostrovech Francouzské Polynésie. Svým návštěvníkům představuje Heiva, jak se tento soutěžní festival od roku 1985 oficiálně jmenuje, ucelenou přehlídku umění, kultury a tradic této oblasti. Pro své přímé aktéry, kteří se sem sjíždějí i z těch nejvzdálenějších ostrovů, znamená vrcholný svátek jejich umění a také vysoce prestižní záležitost. V minulosti tomu ale tak vždy nebylo a polynéská kultura musela projít poměrně dlouhým a složitým obdobím, než si definitivně obhájila své místo na slunci. Ať už na Havlasu podívaná v režii francouzské koloniální správy zapůsobila jakkoli, už to, že se vůbec odehrála, znamenalo bezesporu další malý krok k záchraně polynéské kulturní identity. Protože, ač to zní neuvěřitelně, pohádka o králi, který zakázal svým poddaným zpívat, se na Tahiti stala po určitou dobu tvrdou skutečností.
ZÁKAZ VŠEHO Stejně tak jako na jiných místech světa, první kontakty s Evropany přinesly domorodcům nevyhnutelně i první pokusy o jejich obrácení ke křesťanství. Místní obyvatelé však měli, až na drobné výjimky, pramálo důvodů ke změně své dosavadní víry, která byla úzce svázána s tradičním způsobem života. Proč by například jeden muž nemohl mít více žen jako doposud, či žena více mužů? Proč je k lásce třeba manželství a proč je manželství nerozlučitelné? Proč je nutné pravidelně pracovat, když ostrov poskytuje vše nezbytné k životu? Přes několik počátečních neúspěchů však nakonec angličtí protestantští misionáři našli pro své snažení živnou půdu v tradiční rivalitě jednotlivých náčelníků a nikdy nekončících lokálních válkách, které provázely celou historii této oblasti. Vhodnou osobou se nakonec ukázal být král Pomare II., který by bez vydatné pomoci zvenčí neměl šanci Tahiti ovládnout. Řešení bylo jednoduché a odehrálo se podle již z historie známého scénáře – podpora krále výměnou za prosazení křesťanství jako jediného oficiálního náboženství. Vláda krále Pomare II. pak v roce 1819 vyvrcholila vydáním absurdního Zákona Pomare. Vyjmenovat to, co zákon nezakazoval, by bylo možná jednodušší – vycházel sice z desatera božích přikázání, která však pastoři značně rozšířili a přizpůsobili svým potřebám. Kromě bohoslužeb začal například platit zákaz zpěvu jako takového, v neděli se nesmělo vycházet jinam než do kostela, ženy nemohly jít ven po setmění, muži pouze se světlem. Nežádoucí byl zápas, hra na bubny, nesměly se nosit pandánové náhrdelníky, nemyslitelné bylo zdobení vlasů květy či používání vonného oleje monoi. „Nový“ Tahiťan se musel přizpůsobit také svým oblečením. Tradiční parea – velké kusy barevné látky, z nichž se dá na těle vytvarovat snad jakýkoliv druh oděvu a které Polynésané s velkou oblibou využívají dodnes – byla vystřídána viktoriánskou módou. O její praktičnosti a pohodlnosti vzhledem k místnímu klimatu si asi každý lehce udělá obrázek sám. Absolutní zákaz pak platil pro tanec, ve kterém misionáři spatřovali „obscénní pohyby k vyvolání sexuálních choutek“. Přitom právě tanec vždy byl, a dodnes je pro Polynésany něčím naprosto bytostným. Vrchol tohoto umění v minulosti předváděli členové výlučné skupiny Ariori.
VYVOLENÍ TANEČNÍCI Jak nejlépe popsat tuto zvláštní skupinu „vyvolených“, která nikdy nikde trvale nezakotvila a putovala od ostrova k ostrovu? Ohromovala už samotným počtem svých členů, kteří po moři cestovali s velkými flotilami lodí, z nichž některé byly schopny pojmout až sto lidí. V roce 1774 zaznamenal kapitán James Cook více než šedesát takovýchto plavidel mířících od ostrova Huahine na další ostrovy. Náplní života Ariori byla v podstatě jedna velkolepá putovní show, promyšlená do nejmenších detailů. Už samotný jejich příjezd musel na místní obyvatelstvo působit naprosto triumfálním dojmem. Množství velkých pirog vyzdobených květy, pomalu připlouvajících po zelenomodré vodě laguny, ozývá se troubení na lastury, krásní mladí lidé, dlouhé černé vlasy propletené květy… Podle některých zdrojů byli členové Ariori nejprve vybíráni z nejvyšších vrstev společnosti, později byl vstup do tohoto společenství umožněn komukoliv, kdo prokázal svůj talent a odhodlání žít podle daných pravidel. Jedním z nich byl i striktní zákaz mít potomky. Tento zákaz však pro Ariori v žádném případě neznamenal povinnost celibátu. Naopak, sex nejenže zaujímal přirozenou roli v každodenním životě skupiny, ale byl dokonce povýšen na důležitou součást některých vystoupení. Misionáři nebyli tak daleko od pravdy, když v dobových zprávách velmi zastřeně popisovali některé tance jako zběsilé orgie. V podání Ariori byly tance symbolizující lásku dovedeny až k úplnému vyvrcholení, a to doslova. Případné následky takovýchto „tanečních figur“ řešila skupina, k naprostému zděšení prvních bílých návštěvníků ostrovů, usmrcením dítěte. Ačkoliv byl pobyt Ariori pro místní obyvatele spojen s vysokými náklady, byl i tak příchod skupiny vždy událostí spojenou s napjatým očekáváním. Produkce Ariori měla zajistit plodnost, a to jak zemi, tak i jejím obyvatelům. Znamenala několikadenní nepřetržitou slavnost zpěvu, tance, zápasů, akrobatických kousků a vypravování starých příběhů a legend. Z těchto souvislostí vyplývá, že restriktivní Zákon Pomare mohla většina Tahiťanů přijmout jen s největším sebezapřením a v letech následujících bezprostředně po jeho vydání se dokonce zdálo, že bude tato jedinečná kultura odsouzena k úplnému zániku.
OZVĚNA PÁDU BASTILY Světélkem na konci tunelu se poněkud překvapivě ukázalo být převzetí Tahiti a přilehlých ostrovů pod francouzskou správu v roce 1880. Právě tehdy se totiž začaly rodit základy dnešního festivalu Heiva. Jedním z prvních činů francouzského guvernéra na Tahiti bylo totiž zavedení oslav Dne dobytí Bastily. Zpočátku měly oslavy k lidovosti dost daleko. Jejich hlavní náplní byl kromě střelby z děl a vojenské přehlídky také ples v paláci guvernéra konaný v předvečer dobytí Bastily. Mezi zvanými byli i tahitští koloniální úředníci a právě pro ně pořádal guvernér soutěž v tradičních zpěvech himene. Několik úředníků, i když možná hudebně nadaných, však zcela určitě nemělo šanci nějak výrazněji ovlivnit osud místní kultury. Daleko důležitějšími se v tomto směru ukázaly být už zmiňované oslavy Le Tiurai, pořádané francouzskou správou mimo palác. Jejich součástí sice ještě nemohl být tanec, ale mohly se jich zúčastnit pěvecké skupiny z různých částí ostrova. O tom, že tón těchto „lidových“ oslav pevně určovali Francouzi, svědčí například skutečnost, že v roce 1881 zvítězila v pěvecké soutěži skupina, která porotě předvedla „tradiční zpěv“ nazvaný La Ora Farani – Pozdrav Francouzům. Nicméně po letech naprostých zákazů i tato kontrolovaná zábava znamenala pokrok a brzy si získala velkou oblibu. Postupně, krůček po krůčku, se začal program rozšiřovat, až se na přelomu století začaly objevovat první, až dosud nežádoucí taneční skupiny. Lze jen stěží předpokládat, že se obyvatelé ostrovů vzdálených od Francie tisíce kilometrů budili každoročně 14. července s radostným vědomím, že nenáviděná Bastila konečně padla. Radost z hudby, tance a zpěvu, stejně jako určitá hravost, jsou však přirozenou součástí polynéské mentality a ostrované by zřejmě, s trochou nadsázky, se stejnou ochotou slavili třeba i znovunastolení monarchie či rekonstrukci zničené pevnosti. Nelze se proto divit, že kolem roku 1910 získávají oslavy Le Tiurai až pouťový charakter, dotvářený desítkami prodejních stánků v uličkách hlavního města Papeete a korunovaný zlatým hřebem v podobě kolotoče dovezeného z Evropy speciálně pro tuto příležitost. Ačkoliv cestovatel Havlasa popisuje tento svátek s určitým despektem – pohled na domorodce oděné do viktoriánské, mnohdy potrhané a zašlé módy, která měla demonstrovat stupeň jejich „zcivilizování“, jej rozhodně nenadchnul – nemůže se vyhnout silnému dojmu, který v něm zanechala hudba, tanec a zpěv…
VZKŘÍŠENÍ TANCE Papeete-Tahiti, 7. července 2001: V horké, tmavé noci na okamžik zahlédneme hvězdy, včetně proslulého, ale překvapivě malého Jižního kříže. Je to přesně ten okamžik, než zazní táhlé zatroubení na ulitu mořského tritona a než taneční arénu ozáří kužel světla. Napjatou vteřinu protrhnou první údery na upa-upa, aby se vzápětí s ostatními bubny a bubínky spojily v jeden strhující rytmus. A náhle jsou tady. Bosé nohy vyťukávající do písku poselství hudby, snědá těla zahalená do černých vodopádů vlasů spadajících až na boky zdobené lýkovými suknicemi a kopírující přesně každou změnu v ohlušující náladě bicích nástrojů. Potomci dávných Ariori, novodobí nositelé starého dědictví, které před námi právě ožívá ve své nové podobě. Dnešní Papeete má již velmi daleko k ospalému provinčnímu městečku s několika chatrčemi a nějakou tou správní budovou v koloniálním stylu, jakým bylo ještě na počátku minulého století. Rušné nábřeží, víc než sen o tropickém ráji, připomíná promenádu někde na Francouzské riviéře a papeetskou hlavní třídu dokáže bezpečně přejít jen člověk s bohatými zkušenostmi ze světových velkoměst. Ve chvíli, kdy taneční arénu rozvíří chodidla prvních tanečníků, však s určitostí vím, že my jsme na tom správném místě. S úžasem sledujeme neuvěřitelnou frekvenci pohybu boků tanečnic, které vůbec netuší, že se právě stávají součástí splněného snu. Vystoupení soutěžních skupin nejsou nikdy jen shlukem nahodilých tanečních prvků, ale vždy evokují nějakou historickou událost, mýtus nebo tradiční činnost Polynésanů. Mísí se v nich prvky mystiky s trochou animálnosti, náznaky bojovnosti s důležitým prvkem lásky, okořeněným náznaky sexuálního aktu… Po prvním náporu hudby a tance máme na chvíli čas si vydechnout a rozhlédnout se kolem sebe. Sedíme na jedné z otevřených postranních tribun ohraničujících obdélníkovou taneční plochu. Čelní tribuna, ze které je nejlepší výhled, je vyhrazena pro významné představitele ostrovního života a pro porotu, která bude po několik soutěžních večerů hodnotit výkony účinkujících. Soutěže se mohou zúčastnit nejméně osmdesátičlenné skupiny a v rámci svého, někdy i několikahodinového vystoupení musí předvést čtyři povinné tance. Výjimku tvoří pouze skupiny ze vzdálených souostroví Tuamotu a Markézy, kde se taneční umění vyvíjelo poněkud odlišným směrem, a které tedy mohou předepsané tance nahradit vlastním repertoárem. Muži jen v suknicích ze zeleného listí, ženy navíc s půlkami kokosových skořápek zakrývajících ňadra tančí divoký ote’a, jeden z povinných tanců. O jeho původu víme již jen to, že pochází z Tahiti a že jde o tanec válečný, dříve určený pouze mužům. Do dnešního dne se z něj zachovaly pouze některé fragmenty. Totéž platí i pro další tance, u nichž se dokonce v některých případech dochovaly pouze jejich názvy. V hudbě i v tanci lze pozorovat západní vliv, který pronikl do této oblasti společně s prvními námořníky a misionáři. V současnosti tedy jde o jakousi novou tradici, navazující na násilím přerušený vývoj tohoto umění z doby před zhruba dvěma sty lety. Dnes je pro ote’a typické dodržování geometrické formace, tvořené řadami tanečníků rozdělenými podle pohlaví. Tanec žen se od mužského liší pohyby hýždí a stehen. Nohy všech musejí být v neustálém pohybu, ale pokud možno stále v dotyku se zemí. Ote’a, znázorňující neustálé rozmíšky mezi původními obyvateli ostrova, přechází do klidnějšího tempa – domorodci vzdávají hold svým bohům. Po chvíli se tempo opět mění, muži strhávají ženám zelené suknice, a ty zůstávají pouze v kratičkých bederních rouškách… Děj nabírá na dramatičnosti příchodem prvních kolonizátorů, kteří s sebou přinášejí nové náboženství. Zdá se však, že domorodci v prvních chvílích význam tohoto poselství plně nedoceňují. V rychlém sledu předvádějí návštěvníkům ukázky svého způsobu života. Nejprve je to aparima – tanec rukou, jakási pantomima paží, která velmi přesně znázorňuje různé činnosti každodenního života. Následuje hivinau, pro nějž je charakteristické rozestavění tanečníků ve dvou soustředných kruzích. Údajně jde o technicky nejméně náročný povinný tanec, při kterém tanečníci předvádí pohyby znázorňující činnost spojenou s plavbou po moři. Prezentace domorodého života vrcholí tancem paoa. Ženy sedí na zemi a za stálého zpěvu silně tlučou do rozložených kůží. Zobrazují tak výrobu tapy, tradiční polynéské látky, vyráběné roztlučením lýka moruše papírodárné. Následují vystoupení tanečních sólistů a soutěž bubeníků a scéna se začíná postupně měnit. Domorodci přicházejí oděni do bílých úborů, aby z rukou návštěvníků přijali křesťanství. Zbytek vystoupení je pak jedinou „ódou na radost“.
MLADÍ A NADŠENÍ V krátké přestávce zahlédneme několik řad pod námi známou tvář. Setkali jsme se dnes odpoledne v kanceláři místní letecké společnosti, kde nám Poareva (Černá perla) zajišťovala letenky pro naše další cesty mezi ostrovy. Tehdy, v klimatizované kanceláři vybavené nejmodernějšími počítači, mě vůbec nenapadlo, jak případné jméno vybrali rodiče pro tuto dívku. Nyní, oděná do pestrobarevného parea, s bílým květem tiare za uchem, dlouhými černými vlasy provoněnými olejem monoi, skutečně více připomíná vzácný prodejní artikl místních klenotnictví, než profesionálku v slušivém kostýmku evropského střihu z dnešního odpoledne. Poznává nás, usmívá se a jde si k nám na chvíli přisednout. V hledišti je překvapivě málo cizinců. Ptám se na to Poarevy, které však tento fakt evidentně nekazí náladu. „Víš, bude to asi tím, že na Tahiti je hodně hotelů, jež pro své hosty pořádají několikrát týdně večery s vystoupením profesionálních tanečních skupin, které tady neuvidíš. Většina turistů využije tuto možnost, kde se podává i večeře. Tak proč by chodili na Heivu?“ Po chvíli nás Poareva opouští, čeká na ni její tane (muž) s rudým květem ibišku za uchem… Po tanečnících přicházejí na řadu zpěváci. Jde o asi osmdesátičlenný sbor mužů a žen, který na zemi vytváří jakýsi čtverec s uličkou uprostřed. Jsme svědky himene tarava, nejvyššího stupně tradičního polynéského zpěvu. Pokud jsme si mysleli, že po vystoupení tanečníků už nemůžeme vidět a slyšet nic lepšího, pak jsme se mýlili. Všichni zpěváci mají na hlavě zelené věnce a za neustálého pohupování vytvářejí až desetihlasý(!) sbor, jehož některé, především mužské hlasy udávají pouze rytmus. Zlatým hřebem večera je však bezesporu tanec s ohněm. Nejde sice o tanec původní (pochází ze souostroví Samoa), ale je to vrcholná ukázka mužského tanečního umění. Divoký rytmus a pochodně zapálené na obou koncích jen umocňují tuto dynamickou a strhující podívanou… Když po skončení programu vycházíme zpět na papeetské nábřeží, blíží se půlnoc. Nechce se nám ještě spát, a tak si na chvíli sedáme na kamennou zídku vedle tetovaného mladíka s uzlem dlouhých vlasů. Je nám povědomý a svůj dojem si potvrdíme, když se s ním dáváme do řeči. Arenui (Velká vlna) pochází z ostrova Moorea a dnes večer jsme ho viděli při ohňovém tanci. Chceme se od něj pochopitelně dozvědět co nejvíce: „S ohněm tančil už můj otec. Není to jednoduchý tanec, a tak je dobré s ním začít v co nejranějším věku. Já jsem jeho základy, tehdy samozřejmě ještě bez hořících pochodní, zkoušel už v šesti letech. Pochodně přišly na řadu o něco později. Když to tak počítám – dnes je mi pětadvacet – s ohněm tančím většinu svého života, ale i tak se občas nevyhnu nějaké té spálenině,“ směje se.SOUTĚŽNÍ DUCH STARONOVÉ TRADICE I když taneční a hudební soutěže tvoří velmi podstatnou část festivalu Heiva, nejsou zdaleka jedinými body jeho programu. Denně, od konce června po celý následující měsíc, jsou na Tahiti a přilehlých ostrovech k vidění také ukázky tradiční řemeslné výroby, tematické výstavy a v neposlední řadě také různé sportovní soutěže. Pokud jde o posledně jmenované, jsou pro Polynésany jednoznačně sportem číslo jedna závody pirog, kterým tu říkají va’a. Závody probíhají po celý rok a mají jeden ze svých vrcholů právě v době Heivy. O popularitě tohoto sportu svědčí i skutečnost, že se mu zde aktivně věnuje každý třetí muž či žena. Vzhledem k tomu, že je celé území Francouzské Polynésie tvořeno jednotlivými kousky pevniny rozesetými uprostřed Tichého oceánu, nelze se divit, že jsou to právě lodě, které zde mají tak bohatou tradici. I když i dnes na ostrovech často narazíme na závody tradičních plavidel vyrobených ze dřeva, špičkové závodní pirogy se už v současnosti vyrábějí nejmodernějším způsobem – z plastů nebo skelného vlákna. Závodí se v mnoha kategoriích rozdělených podle délky jednotlivých závodů, podle věku, pohlaví a počtu účastníků a také podle toho, zda se jedná o závod na otevřeném moři, či v krytém zálivu. K nejzajímavějším určitě patří závod mužů mezi Tahiti a sousedním ostrovem Moorea, jehož celková délka činí 84 km. Jeho specialitou, kromě zvláštního vybavení lodí proti vysokým vlnám, je poněkud netradiční střídání posádky. Čerství závodníci skáčou z doprovodných plavidel před svou loď a ve chvíli, kdy se dostanou na její úroveň, vylézají na palubu a okamžitě se ujímají pádel. Současně s tím z druhé strany opouštějí loď skokem do moře jejich unavení kolegové. Své početné obecenstvo mají i další soutěžní disciplíny v rámci Heivy. Jen namátkou, soutěží se například ve zpracování kopry (kokosové ořechy), zvedání kamenů či výrobě tapy. Probíhá také volba Miss a Mister Heiva, obřad chůze přes rozžhavené kameny, svoji soutěž mají i nosiči ovoce nebo polynéští vypravěči, jakési živé kroniky místních dějin. Na vybraných místech, jakými jsou například modlitební místa původních obyvatel zvaná marae, probíhají historické rekonstrukce znázorňující například korunovaci krále či průběh polynéské svatby. Zúčastnit se všech akcí, nebo se jimi zabývat podrobně, je prakticky nemožné. My jsme si, jako hrdí krajané Jana Železného, vybrali soutěž v hodu oštěpem. Když se blížíme k zahradám Muzea Tahiti, kde má soutěž probíhat, popravdě řečeno nevíme, co přesně máme očekávat. Podle legendy prý tuto disciplínu vymysleli sami bohové a ceremoniál, který ji provází, má zemi zajistit úrodu. Ve skutečnosti má tento sport své kořeny na souostroví Tuamotu. Na místě nás vítá travnatý prostor ohraničený už tradičně velkým množstvím diváků. Jednou ze soutěžních disciplín může být také hod do dálky, ale my víme, že dnes je na programu hod na cíl. Než nám dojde, že cílem je vlastně kokosový ořech napíchnutý na dlouhé tyči, chvíli jej bezradně hledáme. Dodatečně se dozvídáme, že tyč je vysoká 7,5 metru, hází se ze vzdálenosti 22 metrů a závodí jednotlivci nebo dvoučlenná družstva. Oštěpaři jsou oděni pouze do parea způsobem, který ve své konečné podobě trochu připomíná dětské plenkové kalhotky. Všichni mají hlavy ozdobené zelenými věnci a kolem sebe zabodánu houštinu oštěpů, kterými se během určeného časového limitu pokusí zasáhnout cíl. Ve chvíli, kdy se oblohou snese déšť oštěpů, připadá nám, že jsme se v čase posunuli o nějaké to století nazpět. Tento dojem ruší snad jen televizní kamery, které jsou dnes nezbytnou součástí většiny soutěží Heivy. Ač se nám to zprvu zdálo nemožné, je kokosový ořech za chvíli obsypán množstvím oštěpů a začíná silně připomínat mořského ježka. Soutěž má několik kol a oštěpaři ji prožívají opravdu naplno. Nejsme zřejmě ti správní znalci tohoto sportu, a tak nás víc než dnešní vítěz zajímá obraz polonahých mužů upevňujících po skončení soutěže svazky oštěpů na svá, vesměs luxusní auta… Kdysi jsem četla názor, že současná polynéská kultura je jen jakousi umírající ozvěnou dávných dob. Ozvěnou snad, ale takovou, která si už dávno žije svým vlastním životem.
Nad rostlinami a živočichy obývajícími korálové útesy zůstává v údivu rozum stát. Zvířata zde připomínají pestrobarevné rostliny a řasy zase živočichy fantastických tvarů. Celý útes je podobný jedné velké rozkvetlé zahradě. Každý čtvereční centimetr útesu je obydlen a mezi všemi organismy zde probíhá skrytý, ale urputný boj o životní prostor. Není proto divu, že jsou rostliny i živočichové žijící na rifu pospojováni neobyčejně složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Větší loví menšího, kořist se snaží uniknout lovci. Jeden bez druhého by však nemohl přežít. Ještě zajímavější však je, když se dva či více druhů organismů spojí v jakousi „koalici“ a čelí nástrahám života společně. Jednotliví aktéři využívají služeb svých souputníků a na oplátku jim pomáhají v jejich boji o přežití. S postupem času se tyto svazky utužují a získávají na dokonalosti a propracovanosti.
MŮJ DŮM, MŮJ HRAD Mořské sasanky, živočichové blízce příbuzní korálům, připomínají nádherné pestré květy pokrývající dno korálového moře. Jejich chapadla, působící dojmem křehkosti, se pohupují v mírném vodním proudu vířícím mezi kameny a schránkami korálů. Bezbrannost těchto přisedlých žahavců je však jen zdánlivá. Jak již napovídá jejich jméno, chapadla sasanek jsou vybavena bateriemi žahavých buněk, takzvaných knidocytů. Jejich jed je schopen zahubit jakéhokoli menšího živočicha, který se odváží přiblížit se do jejich blízkosti. Po dotyku cizího organismu se žahavé buňky okamžitě aktivují a zasáhnou vetřelce dávkou palčivého toxinu. Větší ryby se již napodruhé sasance pečlivě vyhnou, garnáti, menší rybky či jiní živočichové, na které síla sasanky stačí, se stávají její potravou. Na několik málo druhů živočichů však jed mořských sasanek neúčinkuje. Mezi nejznámější z nich patří drobné, sotva patnáct centimetrů velké pestře zbarvené rybky rodů Premnas a Amphiprion patřící do čeledi sapínovitých (Pomacentridae). Díky svému pestrému zbarvení si vysloužily přiléhavé české jméno klauni. Jejich soužití se sasankou došlo tak daleko, že si tyto ryby zvolily žahavou náruč sasančiných chapadel za svůj trvalý domov.
RISKANTNÍ SEZNAMOVÁNÍ S odolností proti smrtícímu jedu sasanky se klauni nerodí. Vyhlédnou-li si proto některého z neobsazených žahavců za svůj budoucí domov, musí při jeho kolonizaci postupovat velice opatrně. Bezhlavé vplutí mezi chapadla by mělo za následek okamžitou smrt rybky. Klaun i sasanka si na sebe musí zvyknout, a to může trvat celé hodiny nebo i dny. Jakmile je proces aklimatizace u konce a sasanka „svého“ klauna adoptuje, může se sapín bez obav ukrýt do její žahavé náruče. Jak je však možné, že se sasanka naučí klauna tolerovat a nesnaží se jej zasáhnout svými žahavými bateriemi? Přesně se to ještě neví, všeobecně se však předpokládá, že za to nesou odpovědnost „rozpoznávací“ chemické látky obsažené ve slizu, který klaun vylučuje na povrch svého těla. I sama sasanka totiž musela rozřešit problém, jak zajistit, aby se knidocyty neuváděly v činnost při vzájemném doteku jednotlivých chapadel a polyp tak neútočil sám na sebe. Mořské sasanky patří mezi primitivní živočichy, kteří mají velmi jednoduchou nervovou soustavu. Z tohoto důvodu je mnohem snazší použít chemické rozpoznávání namísto nervově ovlivněných reakcí tlumících aktivitu žahavého zařízení. Celé tělo sasanky je proto pokryto slizem, podle kterého žahavé buňky poznají části těla téhož jedince a při dotyku s jiným chapadlem zůstávají v klidu. Soudí se, že v průběhu seznamování klauna se sasankou rybka nějakým způsobem získává sasančin rozpoznávací sliz a obaluje jím povrch svého těla. Mechanismus tohoto přenosu není zatím přesně znám. Podle představ biologů však existují tři základní způsoby, jak by mohl klaun ochranný sliz získat. Nejjednodušší je asi představa, že v průběhu aklimatizace dochází ke krátkým a opatrným kontaktům mezi polypem a rybou, při nichž klaun postupně stírá sekret přímo z povrchu sasanky. Klaun také může být schopen vyrobit si rozpoznávací látky sám podle vzoru sloučenin sasanky, nebo může požírat z povrchu žahavce odumřelé kousky chapadel se slizem, který by ve svém trávicím ústrojí vstřebal a přemístil na povrch svého těla. Není jasné, která z těchto variant je nejblíže pravdě. Zato je však nepochybné, že sasanka poskytuje ochranu pouze „svému“ klaunovi a žádnému jinému. I jinou rybku stejného druhu bez milosti usmrtí, stejně jako její klaun najde jistou záhubu v chapadlech cizí sasanky. Komplikované poznávací chemikálie se patrně v detailech liší i mezi jedinci stejného druhu sasanek, stejně jako například lidské otisky prstů, a jejich nositelka je proto schopna při náhodném kontaktu snadno rozeznat druhého polypa stejného druhu. Proto útočí i na klauna, který nese povrchový sekret jiné sasanky. Rozhodující úloha ochranného slizu při soužití klaunů se sasankou se zdá být jistá. Zraněná rybka, jejíž rána se ještě nestačila pokrýt slizem, nebo klaun, který byl pokusně svého slizu zbaven, je svou sasankou ihned napadán jako kterákoli jiná cizí ryba. Účinnost slizové ochrany také není trvalá. Oddělíme-li klauna od jeho sasanky na delší dobu, přestane sliz plnit svou funkci a celý pomalý proces aklimatizace musí proběhnout znovu od začátku.
OBOUSTRANNÁ SPOKOJENOST Za své bezpečí se klaun sasance bohatě odměňuje. Stejně jako sasanka se živí menšími organismy. Zmocňuje se jich bleskovým výpadem z lůna sasanky a se svou kořistí se znovu vrací pod ochranu chapadel. Zbytky potravy, které upadnou při hodování rybky, představují pro sasanku prostřený stůl. Svým pohybem také klaun pomáhá své ochránkyni odviřovat z jejího středu nečistoty a stará se tak o její hygienu. Stejně jako naprostá většina mořských organismů dýchá i sasanka kyslík rozpuštěný v mořské vodě. Proudění vody, které vzniká při plavání klauna, přivádí přisedlé sasance neustále čerstvou okysličenou vodu a odstraňuje „vydýchanou“ vodu chudou na kyslík.
CIZÍM VSTUP ZAKÁZÁN Vlastnictví sasanky je pro klauna otázkou života a smrti a její získání představuje nelehké období vzájemného zvykání, které pro rybku představuje nemalé riziko. Své hostitelky si proto klauni velice váží a srdnatě ji ochraňují proti všem nepřátelům nebo konkurentům. Odvážně útočí proti rybám několikanásobně větším, než jsou sami, a slitování neznají ani s příslušníky vlastního druhu, kteří by je mohli z jejich domova vypudit. Celý svůj život prožijí v prostoru vymezeném vzdáleností asi jeden metr od své sasanky. Toto své malé teritorium si žárlivě střeží. Na svém území se orientují pomocí výrazných předmětů, které si pamatují. Kromě jiných ryb klauni od své sasanky odhánějí i pyskouny, kteří jim kradou jikry ze snůšek, a také klipky (čeleď Chaetodontidae), jejichž některé druhy se živí okusováním chapadel sasanek. V některých oblastech klipky dokáží sasanky, jež nechrání jejich pestří nájemníci, úplně zdecimovat. Agresivní klaun bránící svůj domov tak ještě zvyšuje nebezpečnost okolí sasanky, a díky spojení obou organismů si tak polyp i rybka užívají největší možné míry bezpečnosti. To je užitečné i pro klauny, neboť ryby žijící v okolí sasanky se záhy naučí, že je lépe se tomuto místu vyhýbat. Sapíni tak nemusí být pořád na stráži a zbývá jim dostatek času ke shánění potravy či jiným důležitým činnostem klauního života.
ODDANÉ MANŽELSTVÍ Opuštění úkrytu mezi chapadly je pro klauny spojené s velkým nebezpečím. Na potravu mohou trpělivě číhat v dosahu sasanky, horší by to však bylo se sháněním partnera vhodného pro zplození potomstva. Klauni se navíc vytírají vícekrát do roka a toto úskalí by proto museli překonávat až příliš často. Proto je pro ně výhodné mít svého životního partnera neustále po ruce. Každý druh klauna má své oblíbené druhy sasanek, se kterými vstupuje do symbiotického vztahu. Mnohé z nich žijí osamoceně (solitérně) a na jedné sasance není místo pro větší počet rybek. Většina druhů klaunů proto žije v párech. Každý takový pár si za svou společnou domácnost zvolí jednu sasanku a společně ji brání proti vetřelcům. Mezi klauními manželi panuje naprostá věrnost. Sameček i samička nemilosrdně pronásledují všechny příslušníky stejného druhu s výjimkou svého druha. To ovšem musí znamenat, že svého partnera mezi ostatními jedinci téhož druhu s jistotou poznají a že jsou také schopni si jeho charakteristické znaky zapamatovat. Klauni bývají velmi pestře zbarveni. Je možné, že jejich nádherné zbarvení již na dálku varuje případné nepřátele, že je zbytečné na ně útočit, neboť mají účinnou ochranu. Téměř všechny druhy klaunů mají ve svém zbarvení jeden společný rys – za hlavou každé rybky se po obou stranách těla táhne světlý svislý pruh. Nenajdou se však ani dva jedinci, kteří by měli tento pruh stejný. Může se lišit svou šířkou, délkou, barevným odstínem a také tím, jak se oba pruhy na vrchní straně hlavy stýkají. Bylo pokusně zjištěno, že právě tento pruh patří mezi důležité poznávací znaky klauních manželů. Svého druha si jeho protějšek sice pamatuje, paměť klaunů však není nekonečná. Již po čtyřiadvaceti hodinách odloučení je osamocený jedinec ochoten přijmout nového partnera. Neobejde se to ale bez počátečních zuřivých konfliktů, kdy osiřelá rybka s vervou odhání nového nápadníka a čeká na návrat svého stálého druha. Vrátíme-li právoplatného manžela na místo krátce poté, co se jeho družka sblížila s novým ženichem, neútočí samička ani na jednoho ze samečků. Klauni si tedy mohou pamatovat a rozeznat i více než jednoho jedince současně, a to může mít pro jejich život klíčový význam. Neobjeví-li se však na scéně žádný nový nápadník, je samička schopná rozeznat svého partnera od cizího samce ještě i po měsíčním odloučení. V životě klaunů ale existuje ještě jedna vazba, silnější než vzájemné pouto manželů – vztah mezi rybou a její sasankou. Vlastnictví sasanky je pro klauny životní nezbytností, jeho udržení je proto prioritou číslo jedna. Odebereme-li ze sasanky jednoho z partnerů, jeho druh jej pravděpodobně nebude následovat a zůstane se sasankou. Vytvoření pevného svazku mezi klauny je tedy podmíněno přítomností polypa zajišťujícího oběma partnerům bezpečí.
SAMČÍ HARÉMY A MATRIARCHÁT NA SASANCE Některé druhy klaunů osidlují sasanky, které rostou v celých koloniích. Mezi rybami obývajícími sousední polypy tak mohou vznikat sociální vazby. Pro tyto druhy je schopnost rozeznat více jedinců najednou velice užitečná. U klaunů je základní podmínkou určující dominantní postavení v páru nebo skupině velikost těla. Protože je samička mnohem větší a dvakrát těžší než její manžel, stává se neomezenou vládkyní domácnosti. Její olbřímí rozměry nejsou samoúčelné. Čím je samička větší, tím více jiker je schopná naklást, a tím je tedy větší i její rozmnožovací úspěšnost. U skupinově žijících klaunů je v jednom hejnku vždy jediná samice a někdy i více než deset samečků. V takovéto skupině klaunů panuje přísná hierarchie. Samička zaujímá vůdčí postavení a největší ze samců druhou pozici. Nejsilnější sameček si silou vynucuje poslušnost ostatních „výrostků“. Nejvíce agresivní je však na samce zaujímajícího ve společenském žebříčku o jeden stupínek nižší pozici, než má on sám. Takto se agrese přenáší až k poslednímu samečkovi podle stejného principu, který zaměstnanci velkých podniků na nižších postech s oblibou nazývají zákonem padajícího trusu. Nejsilnější nápadník také znemožňuje všem ostatním samečkům pářit se se samičkou a odsuzuje je tak k roli pasivních čekatelů na uvolnění místa. Ačkoli se tak společenství skládá z více jedinců, pohlavně aktivní je jen vůdčí pár. Nejedná se tedy o samčí harém v pravém slova smyslu, ale o monogamii podmíněnou podřízeností.
ANI RYBA, ANI RAK Neustálé agresivní chování ze strany samičky a silného samce účinně tlumí růst ostatních členů skupiny. Nastolená hierarchie jednotlivých členů hejna je tedy zdánlivě neměnná. Uhyne-li nejsilnější samec, druhý nápadník v pořadí zaujme jeho místo, rychle vyroste a začne plnit manželské a rodičovské povinnosti. Všichni ostatní samečkové pod ním si také automaticky o jedno místo polepší. Tento systém dává naději každému ze skupiny, že na něj jednou přijde řada při předávání genů do další generace potomstva. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, podobné modely používá mnoho živočišných druhů. Klauni si tím zajišťují dostatečnou zásobu samečků vždy připravených zaujmout uvolněné místo v hierarchii. Mnohem větší problém však nastane, přijde-li skupina o samičku – ta je totiž v každém hejnku jen jedna jediná. Klauni jakožto přísně teritoriální ryby neopouštějí svou sasanku, a najít náhradu za uhynulou vůdkyni se proto zdá být úkolem téměř neřešitelným. Ačkoli osiřelá skupinka žádnou novou rybu nepřijme, jako zázrakem se v ní po několika dnech objeví nová, k rozmnožování připravená samička. Kde se ovšem mezi výlučně pánskou společností najednou vzala? Když vědci zkoumali tento zarážející fakt, přišli na neuvěřitelnou věc – klauni totiž mohou své pohlaví „na požádání“ změnit! Zmizí-li vůdčí samička, největší ze samců rychle vyroste a změní se v naprosto funkční samici schopnou produkovat životaschopné pohlavní buňky – vajíčka. Při analýze pohlavních žláz největších samců klaunů se opravdu ukázalo, že ačkoli ještě produkují spermie, v tkáni jejich gonád se již začínají objevovat zárodky jiker. Stačí smrt samičky, a proces rychlé přeměny pohlaví je ihned odstartován. S tímto zjištěním odpadl i další do té doby nevyřešený problém: všechna mláďata klaunů jsou samčího pohlaví a vědcům se přes veškerou snahu nepodařilo najít ani jednu mladou samičku. Po objevení přeměny pohlaví byla záhada rozřešena – všichni klauni se rodí jako malí samci a v samičky se přeměňují teprve na vrcholu své životní dráhy. Jsou tedy hermafrodity s postupným dozráváním jednotlivých typů pohlavních žláz. Stavu, kdy je jedinec nejdříve samcem a pak samičkou, se odborně říká proterandrický hermafroditismus.
SASANKA NADE VŠE Všechny životní zvyky klaunů jsou přizpůsobeny jedinému cíli – musí být schopní prožít celý život a vyvést potomstvo v těsné blízkosti své sasanky. Fascinující přeměna samečků v samičky je jen jedno z důmyslných přizpůsobení této situaci. Potkají-li se dva klauni v jedné sasance, nejsou odkázáni na náhodu a lopotné hledání jedince opačného pohlaví. Větší a silnější jedinec se stane samičkou, zatímco menší rybka zastává dále funkci jejího partnera. U druhů žijících v harémech jsou vždy po ruce ryby schopné nahradit samce i samici z vůdčího páru. Stejně tak je zajištěná i budoucnost mláďat. Buď vytvoří na volných sasankách páry, nebo se jakožto malí samečkové zařadí na nejnižší pozici v některé z existujících skupin. A čekání „ve frontě“ se jim jistě vyplatí – vždyť se nemusí těšit jen na úlohu samce číslo jedna. Na vrcholu svých sil se mohou stát i samičkou a tak se na výchově dalších generací podílet o to déle. Tím, že klauni žijí na sasankách v párech či skupinách a jsou schopni přeměny pohlaví, se vyhýbají mnohým rizikům života na útesu. Kdyby každou sasanku obývala jen jedna ryba, vystavovali by se klauni zbytečnému nebezpečí. Při hledání sexuálního partnera by musel každý z nich na dlouhou dobu opustit svého polypa a vzdát se tak jeho ochrany. I kdyby se vyhnul veškerým nástrahám rifu a našel v jiné sasance dalšího klauna, nebylo by zdaleka jisté, jestli se jedná o rybu požadovaného pohlaví. Hledání partnera by se tak ještě prodloužilo. I kdyby byl nalezený protějšek opačného pohlaví, zdaleka by ještě nemusel být připraven k rozmnožování. Samotný akt páření by byl pravděpodobně také spojen s nemalými těžkostmi. Sasanka obývaná domácím klaunem by nepřijala příchozího nápadníka, a zplození potomstva pod ochranou jejích ramen by proto pravděpodobně ani nebylo možné. Sasanek také není na útesu neomezené množství. Mohlo by se proto lehce stát, že klaun vracející se ze záletů by svůj domov našel obsazený jinou rybou. Život v párech a přeměna pohlaví však všechna tato rizika odbourávají.
RODIČOVSKÉ POVINNOSTI ODDŘE MANŽEL Na rozdíl od ostatních sapínovitých ryb se na svatebních rituálech podílejí oba partneři. Nejdříve si vyhlédnou a vyčistí místo, kam samička později naklade své jikry. Obě rybky poté nad trdlištěm dělají jakési stojky na hlavě, vibrují rychle celým tělem a vzájemně se při tom dotýkají. Toto chování má oba partnery patřičně stimulovat k nadcházejícímu výkonu. Samička začne klást jikry na dno moře a sameček je ihned oplodňuje mlíčím. Na konci jejich snažení je vybraný kousek útesu pokryt několika stovkami načervenalých vajíček. Rodiče svou snůšku umisťují těsně vedle nožního terče sasanky pod ochranu jejích jedovatých chapadel. Od této chvíle přebírá břemeno péče o mladé sameček. Hlídá snůšku před dravci a svými ploutvemi přiviřuje vyvíjejícím se zárodkům čerstvou okysličenou vodu. Pouze při velkém nebezpečí mu přichází na pomoc jeho silnější partnerka. Asi po deseti dnech se z vajíček vykulí potěr. Líhnutí začíná zvečera či v noci a malí klauníci okamžitě odplouvají vzhůru do volné vody, z dosahu lovících sasanek a lilijic. Po několika dnech si začínají mladí klauni hledat svoji vlastní sasanku. Buď mají štěstí, najdou neobsazeného polypa a vytvoří zde s dalším klaunem vlastní domácnost, nebo se přidají do některé existující skupiny a čekají na svou příležitost. Silnější samečci svou agresivitou tlumí jejich růst, takže nově příchozí představují pro starší členy skupiny jen malou potravní konkurenci.
SILNĚJŠÍ VYHRÁVÁ Ve světě klaunů má agresivní chování klíčový význam v utváření vztahů mezi jednotlivými členy skupiny ovládané dominantní samicí. Brzdí růst samečků – čekatelů a také znemožňuje nejsilnějšímu samci přeměnit se v samičku. Silně agresivní sklony jsou také užitečným nástrojem pomáhajícím při ochraně domovského okrsku klaunů. Rejstřík projevů agrese je u těchto ryb poměrně pestrý. Zahrnuje čelní i boční varianty útoku, kousání či údery ocasní ploutví. Zcela v rozporu se zažitou představou o němosti ryb jsou klauni také schopni vydávat výstražné lupavé zvuky. Kde však existuje nepokrytá agrese, tam také musí vzniknout vzorec chování, který ji pomáhá tlumit. Při nepřítomnosti takového tlumiče by byli slabší jedinci ve vážném ohrožení zdraví nebo i života ze strany silnějších ryb. Jako mnoho jiných živočichů, i klauni si pro gesto podřízenosti ze široké nabídky svých životních projevů „vypůjčili“ chování vyjadřující pobídku k rozmnožování. Sexuální aktivita a agrese totiž nejdou dohromady a vzájemně se vylučují. Při napadení se proto slabší jedinec okamžitě postaví na hlavu a začne se chvět jako při přípravách na páření. Tento postoj se ve většině případů nemine účinkem a silnější ryba svůj útok zastaví. Takto se chovají samečkové vůči svým družkám i slabší samci před silnějšími. U některých druhů klaunů toto životně důležité gesto ovládají již mláďata pouhý jeden centimetr velká.
OBRNĚNÍ FILTRÁTOŘI A ZAHRÁDKY NA STŘEŠE Soužití se sasankami není výsostným vynálezem klaunů. Podobně se chrání například i mladí komorníci druhu Dascyllus trimaculatus patřící spolu s klauny do stejné čeledi. V dospělosti však dávají ryby tohoto druhu ochraně žahavých chapadel sbohem a žijí ve volné vodě v okolí korálů. S mořskými sasankami se sblížili i živočichové patřící do naprosto odlišných skupin. Malí bílí, červeně kropenatí krábci rodu Neopetrolisthes se skrývají v pralese smrtonosných ramen a v bezpečí zachycují z proudící vody drobné částečky své potravy. Stejně jako klauni žijí na sasance nejčastěji v párech a také u nich bývá samička větší než její partner. Jejich ochranná vnější kostra je poměrně slabá, úkryt mezi chapadly je pro ně proto velice důležitý. Pro své bělavé zbarvení i křehkost si vysloužili přízvisko „porcelánoví krabi“. Naprosto odlišný způsob společné existence se sasankami zvolili někteří poustevničtí krabi. Tito korýši vyhledávají opuštěné schránky mořských plžů, které jim slouží za pevný úkryt před jejich nepřáteli. Někteří z nich nechávají své ulity porůst řasami a houbami, aby se tak stali co nejvíce nenápadnými. Vrcholem jejich vynalézavosti je použití menších mořských sasanek jako živých štítů chránících je před dotěrnými dravci. Krabi pomocí svých klepet úmyslně vysazují sasanky na střechy svých obydlí a využívají tak jejich ochrany. Ani žahavec na tom však nijak neprodělá. Pomocí posouvání svého příchytného nožního terče se sice sasanka může pomalu pohybovat po mořském dně, vozit se na poustevníčkově ulitě je však nesrovnatelně rychlejší a mnohem pohodlnější. Poustevníčci, kteří se živí drobnými živočichy a mršinami, nejsou také žádnými vybranými stolovníky. Při porcování chutných soust jim od klepet odletuje mnoho útržků tkáně kořisti. Tyto částečky potravy vznášející se ve vodě okolo raka sasanky usazené na jeho příbytku hbitě vychytávají. Vzájemně prospěšné soužití více druhů organismů neboli symbióza má v přírodě téměř nekonečné množství podob. Samy mořské sasanky hostí ve svém těle malé jednobuněčné zelené řasy rodu Zooxanthella, které spotřebovávají odpadní látky jejich látkové přeměny pro svou fotosyntézu a na oplátku poskytují svým hostitelům organické molekuly, které s pomocí slunečního záření vyrábějí. Neustálá potřeba vítězit v závodě o zachování rodu nutí organismy, aby se spojovaly do oboustranně výhodných aliancí usnadňujících jim přežití a úspěšné rozmnožení. Výpravy po stopách této spolupráce přinášejí zajímavé poznatky a zjištění odkrývající netušené souvislosti, které mezi sebou spojují jednotlivé příslušníky rostlinné i živočišné říše.
Michael Fokt Fotograf, publicista a přírodovědec. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Již od studentských let pracuje jako žurnalista a fotograf přírody, přispívá do odborného tisku. Příroda ho fascinuje a tvrdí o ní, že je to obrovská živoucí galerie pod širým nebem.
tvrdí svorně zřejmě nejúspěšnější autorská, herecká a režisérská dvojice – Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak
Jára Cimrman stojí po vašem boku jako třetí do mariáše. V republice vznikají další cimrmanovská společenství, pojmenovávají se ulice… Smoljak: Mám pocit, že by se mělo s Cimrmanem šetřit. Neměli bychom ho do všeho cpát. A neměli bychom odpovídat na všechny ty notoricky se opakující otázky. Kdykoliv se někde objevíme na zájezdě, tak dorazí někdo z místního časopisu a první otázka je, jaký měl Cimrman vztah k tomuhle místu, městu atd. Někdy se ptají stylem: Už jste narazili na to, co udělal Cimrman například v lékařství? Pohotovost, která se od nás čeká, mě vždycky zarazí. Právě teď, okamžitě a z fleku máme být vtipní. Odpovídám, že kdyby mi dali dva tři dny času, možná bych na něco kloudného přišel. Svěrák: Já už se otevřeně bráním před rozhovorem, byl bych rád, kdyby to po nás nechtěli. Je to podobné, jako když přijdete k člověku, který ovládá skok o tyči. Bude vaším přáním, aby vám tady a teď o tyči skočil? To nejde. Ale po nás se chce, abychom plnili rozhovory humorem na dané téma. Ať je to pořádně vtipné… Smoljak: Přitom všechno vtipné, co jsme kdy vymysleli, je v našich hrách. Žádnou zásobárnu – tašku humoru, kterou bychom nosili po zájezdech a na požádání otevírali, nemáme. Svěrák: O sdruženích, která mají Cimrmanovo jméno ve štítu, kolikrát ani nevíme, slyšeli jsme, že to řádí na Internetu. Já tam ale našel jen žebříček, kde hlasují o tom, která naše hra je nejoblíbenější. To nevadí, ale pokud jde o tvoření vlastních textů o Cimrmanovi, tak to vadí, a dost. Smoljak: Dostáváme spoustu dopisů. Kromě normálních, kde chce pisatel něco sdělit, vytknout nebo pochválit, je velká síla lidí, kteří pošlou tvorbu na téma Cimrman. A předpokládají, že s tím něco provedeme, že to třeba zařadíme do nějaké naší hry. To samozřejmě neděláme. Už proto, že si svoje texty chceme psát sami. Navíc to má téměř všechno stejný mustr – těží to jen z toho našeho prvotního nápadu, že Cimrman existoval, že napsal hry, že skoro všechno objevil… Svěrák: Je to opojení z mystifikace. Smoljak: Žárovka že může být járovka… Jenže takhle jsme s tím pracovali jen v prvním roce. Ale už ve druhém jsme si uvědomili, že s tímhle typem tvorby nemůžeme vystačit. Začala by to být šílená nuda, protože dělat to takhle je snadné. A právě lidi, co nám píšou, v devadesáti devíti procentech stále opakují tento princip. A myslí si, kdovíjak je to humorné. Takové dopisy čteme bohužel s chladnou tváří. Máme pocit, že už je to stokrát, tisíckrát řečené. Svěrák: Pak jsou ještě jiné druhy příspěvků, které jsou jako ty Cimrmanovy anekdoty pro úzkou společnost zasvěcenců. Tam chápu, že když si třeba nějací chemici či astronomové udělají takovou přednášku ze svého oboru, tak se můžou kolegové strašně bavit, ale jenom oni. Smoljak: My si musíme – i kdybychom se pustili do astronomie nebo chemie – pohrávat jen s tím, co je obecně známé. Nemůžeme nejdřív všechny poučit o chemii a pak na to dělat humor. Chemici takový humor dělat můžou, protože to znají, ale my musíme dělat humor na to, co zná divák. A divák může znát nanejvýš všeobecné věci. Bohužel, i naše hry v některých takových momentech stárnou. V době, kdy jsme třeba psali Němého Bobše, jsme mohli spoléhat, že většina publika ví něco o Nerudovi. Například ty školsky notoricky známé věci, že podepisoval své fejetony trojúhelníkem, že napsal Polka jede, Čas oponou trhnul. Takže když jsme sestavili přednášku, kde se třeba řekne: „Ještě že inspicient včas oponou trhnul…,“ tak si tam ta notoricky známá spojení divák vychytal a pobavilo ho to. Dnes jsme zjistili, že hovoříme ke generaci, která se Nerudu takhle neučí. Ví o něm daleko méně a už jí to moc neříká. Pořád se naříká, jak tady chybí kvalitní politická satira, ale dá se u nás něco takového vůbec provozovat? Svěrák: Já jsem si tuhle otázku položil. Proč neumíme to, co nás zlobí v politice, uchopit satiricky a vypořádat se s tím jinak, než že se naštveme, že sháníme podpisy. Chce to asi povahu, která si zachová nadhled, a ještě v tom vidí komické prvky. Jenže mně to v tu chvíli komické vůbec nepřipadá, mě to akorát dožere. Smoljak: S kvalitní politickou satirou jsem se setkal ve sloupcích amerického satirika Arta Buchwalda. Bylo to velice vtipné a pro mě literárně zajímavé. U nás jsem ale nic takového neviděl. Pravdou je, že my dva jsme se nikdy na tomhle poli nepokoušeli prorazit. Je to opravdu tak těžké? Svěrák: Kromě smyslu pro humor musí mít ten člověk dar, aby to, co se právě děje, mu přišlo směšné, legrační a mohl se na to z této stránky podívat. Někdo má skoro radost z toho, že se takové věci dějí, pase se na tom, inspiruje ho to. Smoljak: Tady jasně cítíte, že se k tématu vyjadřujeme s rozpaky. Zejména proto, že si uvědomujeme, jak snadné je na tomhle pískovišti získat od diváka nebo posluchače odezvu. Je strašná síla lidí, kterým stačí, aby poznali, že do někoho šťouráte, kopete, že jste udělal na někoho ironickou poznámku, a oni jsou ochotní v tom okamžiku tleskat, ať už je to vtipné, nebo ne, ať je to pravda, nebo ne. A právě snadnost a možnost, že by člověk nebyl spravedlivý, nás od toho odrazuje. Estráda S politiky netančím… Svěrák: Já bych se k tomu nevyjadřoval. A taky se na to málokdy dívám…, nechme to kritikům. Nemám rád, když se kolegové vzájemně pošťuchují a hodnotí. Ale když už jste zabrousil na politickou scénu – říkali jsme si, do jaké míry se člověk, který dělá divadlo jako my, může a má do toho míchat. Má volbu: buďto se bude chovat jako živnostník, nebo jako občan. My se učíme občanskému chování, ale víme, že nejvýhodnější by bylo chovat se jako živnostník. Ten si váží zákazníka bez ohledu na jeho politické smýšlení, aby mu do krámu – divadla chodil. Živnostníkovi se nikdy nestane to, co se třeba občas stává nám, že řekneme svůj občanský názor, a divák nám napíše, že právě nese všechny kazety s Cimrmanovými hrami do popelnice. Už naše zboží nechce. Smoljak: To není vymyšlený případ! Tohle se Zdeňkovi opravdu stalo. Proběhlo u vás v dávných dobách jakési oboustrané vzájemné prozření typu: s tímhle člověkem je super spolupráce, daří se nám a je to úžasné? Smoljak: Já myslím, že takhle to nefungovalo. My jsme už před založením divadla psávali ve dvojicích, někdy v trojicích. Dělali jsme na vysoké škole časopis, divadlo a nebyli jsme dvojice, kterou někdo vzájemně seznámil, jako třeba Horníček seznámil Suchého se Šlitrem. Pánové se sešli a oťukali se. My jsme se znali jako spolužáci. A i když nás potom vítr trošičku rozvál, tak jsme se stýkali písemně, navštěvovali se. Společně jsme se dostali do Prahy a spolupráce se postupně vyvíjela. Byli jsme kamarádi a se Zdeňkem jsme postupně objevovali, jak je náš vkus, náš smysl pro určitý druh humoru velmi podobný, takže se nám spolu dobře dělalo. A určité odlišnosti jsou dobré, protože každý to vidí z trochu jiné stránky. Svěrák: To je dobře vidět na hrách, které jsme dělali samostatně, například Vyšetřování ztráty třídní knihy je úplně jiná hra než Akt. Teprve spojení jiných, odlišných pohledů přineslo to něco, ten styl. Pak se nám stalo psaní ve dvou samozřejmostí. Asi jsme zjistili, že to funguje. Dokázali jste vůbec někdy spolu z nějakých důvodů nekomunikovat? Smoljak: Takhle striktně ne. Chvíle sblížení a odloučení mezi námi jsou a opakují se periodicky. Když začínáme uvažovat o nové hře, tak se nutně musíme spojit, chodit k sobě, přemýšlet společně… Tím se sbližujeme a pak i věci, které jsou kolem toho, řešíme společně. Hra se dodělá a začne období vzdalování. To je živeno i tím, že málokdy hrajeme spolu, a tak se pořád míjíme. Jak vyčerpává popularita? Smoljak: Nejsem zas tak populární, že bych nepřežil chůzi přes ulici nebo jízdu v MHD. Pominulo období, kdy jsem byl známý ze starých filmů (kde se dnes už nepoznávám) a lidi po mně na ulici pokřikovali. Druh popularity, kterou dnes mám u lidí, co se zajímají o divadlo (což je trošku exkluzivnější skupina obyvatel), se projevuje kladně – kam přijdu, jsou rádi, že mě vidí, jsou rádi, že mně mohou vyhovět. Je to druh mírné popularity, která je snesitelná, nebo dokonce příjemná. Svěrák: Ve veřejném vystupování je ješitnost zakódována a herec, který řekne, že nechce být známý, lže. Musíte být známý, aby na vás lidi chodili, když se vaše jméno objeví na plakátu. To patří k profesi. Mně osobně popularita nevyčerpává. Spíše se projevuje moje ješitnost. Když mě lidi nepoznávali, tak mě to štvalo. Láďovi třeba dlouho říkali Spálený, protože mu byl podobný, pak už říkali: Smoljak, hele koukej, Smoljak, ale nikdo neřekl: hele, vedle něj, to je přece Svěrák. Tehdy jsem si uvědomil: „Hergot, ty jsi taky ješitný, chtěl bys, aby tě lidi poznávali, ty bys chtěl být známý svojí držkou.“ Teď už toho mám dost, takže bych zase byl kolikrát raději neznámý. Co jste byli schopni udělat pro úspěch kdysi a co dnes? Smoljak: Rozdíl je nebetyčný. Dnes cítím, jak se u mne vytratila snaha mít úspěch v tom smyslu, že si mne všichni všimnou. V mládí u mne byla – na začátku vstupu do publicity, když jsme ještě netočili filmy, ale já jsem si chtěl ve filmech zahrát. Chtěl jsem být ve filmu vidět. Dnes nejen že tu touhu nemám, ale přímo to odmítám. Dneska mě nejvíc baví napsat si sám nebo se Zdeňkem hru, režírovat ji a zahrát si v ní. Už ale spíš než po úspěchu toužím po ohlasu u lidí, kterých si vážím, protože to je snad potvrzení toho, že jsem odvedl dobrou práci. A odvést dobrou práci, to pokládám za nejdůležitější. Samozřejmě rád slyším, že těch lidí, co si toho nebo onoho konkrétního díla cení, je hodně. Ale už to není snaha blýsknout se. Svěrák: Když jsme začínali v divadle, byli jsme bez hereckých zkušeností. Amatéři, kteří se divili, že na ně lidi chodí. Dlouho jsme byli na jevišti neotesaní, ploší, a asi to bylo na tom roztomilé. Když to potom děláte tolik let, tak na prknech přece jenom nabudete sebevědomí. Víte, že když to uděláte takhle, když do toho třeba trochu šlápnete, bude to mít úspěch. Prostě ty stovky představení se na tom podepsaly. Mám vadu, kterou mi Láďa občas vyčítá, že jsem schopen pro smích publika udělat víc, než mám. Opepřit, přišlápnout, víc se do toho položit. Já se rozumově krotím, ale vím, že pokud jdou diváci naproti a mě přemůže chuť přiložit pod kotel, tak do toho zase spadnu. Když slyším, jak mnozí mluví o nezměrné touze být úspěšní, tak si myslím, že u nás ta touha byla taky, ale spíš převažoval strach z neúspěchu. Vzpomínám, že když jsme psali film Jáchyme, hoď ho do stroje, tak jsme vůbec netušili, že bude mí takový úspěch. Psali jsme scénář v neustálých obavách, že to bude málo legrační. Jste z nějakého společného díla na rozpacích? Smoljak: Myslím, že se nemusíme stydět, že bychom v předlistopadových dnech nějak sloužili režimu. Z téhle stránky rozpačití nejsme, a pokud jde o uměleckou stránku, tak samozřejmě ve starších dílech jsou pasáže, kdy si říkám, že bych to dnes udělal trochu jinak, uvěřitelnější, elegantnější… Mám pocit, že někde jsme z dnešního hlediska skoro až dětinští a ta dětinskost je ne vždy půvabná. Ale do revize minulých děl se nepouštíme a necháváme je tak. Není tam nic, co by nám vadilo natolik, že by se to muselo předělat. Svěrák: Vím, že jsme si říkali o filmu Trhák, že to je asi nejslabší článek našeho řetězce a že jsme tomu měli dát víc. Psali jsme ho tehdy z vděčnosti režiséru Podskalskému, který byl velkorysý a umožnil Láďovi, aby začal svou režijní kariéru tím, že se stal supervizorem natáčení filmu Kulový blesk. A když nám řekl, že by rád natočil parodii na muzikál, na písničkový film, tak jsme mu ji slíbili. Slib jsme dodrželi, ale myslím, že to je právě film, kde jsou místa, kdy trošku klopím oči, ale zase je tak blbý, až je to chvílemi hezké. Píše se s přibývajícími lety lépe? Smoljak: Nevím. Někdy si čtu své staré texty a mám pocit, že je to tak dobře napsané, až si říkám: „Napsal bys to dnes ještě tak dobře? S takovým elánem a svěžestí?“ Na druhé straně zase toho vím o tolik víc, jsem zralejší a střízlivější. Svěrák: Je to horší. Vždyť je přebráno. Nejlepší je, když píšete z vlastní zkušenosti, jenže život není zas tak bohatý, aby byla nová zkušenost pořád po ruce. My jsme se postupně vypsali ze svých zážitků školních, chalupářských, divadelních, stěhovacích, a teď už je stále těžší najít oblast, kde byste tu zkušenost měl, mohl ji uplatnit a nemusel se inspirovat jinými uměleckými díly, ale životem. Prorazili ti, co nevystudovali ani filmovou, ani divadelní fakultu. Kde je zakopaný pes úspěchu? Svěrák: Omezím se jen na divadlo. Došlo zde ke šťastné souhře, která ani nebyla plánovaná. Pár lidí, kteří měli rádi humor a dělali ho, si řeklo, že to zkusí na divadle. Naštěstí si vzali jako téma Cimrmana. Člověka, kterému se nedařilo proslavit, jehož hry nebyly v té době uznávané a navštěvované. My jsme začali psát hry, které byly jako ochotnické se vším všudy, se snahou o nejlepší hraní, ale jen snahou. Se snahou o iluzi jsme postupně nechtěně došli k tomu, že naše neherectví a naše texty k sobě patří. Kdyby to dělali lidi, co mají příslušné školy, tak by to bylo jiné a horší. Další šťastné náhody byly ve schématu – udělat seminář a teprve pak vlastní hru. V první půli předstoupili před diváka civilisté, kteří četli přednášky, a divák byl připravován na to, že po přestávce se ti pánové převléknou a pokusí se mistrovu hru předvést. Pokusí! To bylo šťastné – přiznali jsme se, že to neumíme, ale pokusíme se, aby to vyšlo. Smoljak: Myslím, že to není a nebyla náhoda, že na divadle byli tak výrazně úspěšní lidé bez hereckých škol. Vezměte si třeba kabaret Červená sedma a Eduarda Basse, Vlastu Buriana a Oldřicha Nového. Voskovce a Wericha. Z nové doby třeba Ivan Vyskočil, Skoumal, Vodňanský, Šimek s Grossmannem – všechno je to neškolené a všechno většinou autorské divadlo… Herec se vyučí hrát a pak mu stačí řemeslo, aby plnil svou roli. Jenže právě řemeslo je unifikační prvek. Krejčí šije saka většinou pořád stejným řemeslným způsobem. I herci mají řemeslný a optimální způsob, jak zahrát starého, hluchého, rozčileného, jak hrát to či ono. Na to jsou zaběhané postupy. Zkoušením se vše vypiluje a zbaví individuálních chyb. Potom z toho mizí individualita a vede to k univerzálnímu herectví, které lidi začne trošku nudit. Samozřejmě, tohle je zjednodušené schéma, ale i dnes je výjimečných osobností s vlastní individualitou v herecké branži málo. Stačily tři čtyři roky, a aniž jste chtěli, jste jakýmsi záhadným vírem vtahováni zpátky do politiky. Smoljak: Po listopadu jsme se všichni snažili chránit svobodný svět. Po OF jsme byli příznivci ODS, protože jsme se domnívali, že je to ta správná síla, která to politickým způsobem v parlamentu zaštítí. Zemanovy kecy o spálené zemi nás štvaly, viděli jsme na zájezdech, co se v republice děje, jak ta města a městečka rozkvétají, jak s ní mává čerstvý závan kapitalismu. Jenže nadšení vyprchá, svobodu máte, a najednou se zajímáte o jemnější kvality – o kvalitu demokracie – a ta se nám jeví jako špatná. Sám mám obavu o účinnou svobodu slova. Aby byla možnost oslovit s kritikou většinu společnosti, to vidím jako základní pilíř demokracie. Ten když se podetne, tak je s demokracií konec. Proto jsme se také tak angažovali v dění kolo České televize (kde jsme mimochodem zvítězili opticky, ale prohráli fakticky). A nejhorší je, že lidi přestávají naslouchat, bouřit se, že jsou otupělí a apatičtí. Pořád platí, že jedna vražda je tragédie, milion vražd statistika. Stejné je to i se skandály našich politiků. Na západě se skandál tak dlouho přetřásá, až dotyčný odejde. U nás je toho tolik, že už to bereme jako statistiku. To je průšvih! A jestli se politikům podaří ovládnout mediální prostor tak, že už nebude kde proti nepravostem bojovat, tak je konec. Jak moc se u vás v divadle rozhoduje referendem? Smoljak: To je věčný spor, který mám se Zdeňkem, ale trošku jsem ho snad už dotlačil k názoru, že ne vše se má řešit demokraticky. Jsou věci, o kterých mohou rozhodovat všichni – třeba co se má udělat s penězi, které jsme společně dali dohromady. Na to může být referendum. Jenže pokud jde o umělecké otázky, jak má činnost divadla vypadat, kdo, co a jak má hrát a podobně, tak si myslím, že ti, co autorské divadlo jako autoři vedou, jsou zároveň těmi, kdo za ně mají odpovědnost. Mohou se s ostatními radit, ale rozhodnout musí sami. Žádné hlasování. Svěrák: Já jsem opravdu demokratický, až referendový typ. Soubor by měl říct co ano a co ne. Láďa je v divadle spíše pro diktaturu, a tak je to u nás na půli cesty mezi našimi požadavky. My dva rozhodujeme o tom, kdo co bude hrát, ale zároveň platí nepsaný zákon, že všichni členové divadla musí dostat roli. Představa, že bychom napsali hru a byl by tam člověk, který by nehrál… to nejde. Vnímáte kritiky? Smoljak: My jsme ze začátku také potřebovali trochu pozornosti tisku, dostalo se nám jí v míře, jaká se uděluje sympatickým novinkám. A my jsme sympatickou novinkou byli. Od jisté doby jsme při každé premiéře zaznamenáni recenzemi, ale pověst našeho divadla rozhodně nedělá kritika. Pověst se vytvořila ústním podáním. Záhy jsme si zvykli, že vůbec nezáleží na tom, co kritika o premiéře napíše, že záleží jen na ústním podání. Lidi se jdou podívat, a když se jim to líbí, řeknou to dál. Mně se třeba nelíbilo, když po premiéře Záskoku někde napsali „Cimrmanovské perpetum mobile“, což mělo zřejmě sugerovat názor, že na téma Cimrman stačí zase trochu plkat, a ono to funguje. To se mě dotklo, protože vím, co ten nový kus stál práce a invence. Návštěvnost nám to ale nijak neovlivnilo, takže proč se tím trápit… Ke kritice sice přezíravý vztah nemáme, zajímá nás, co o nás píšou, ale nejsme na ní existenčně závislí. Svěrák: Už jsem si zvykl a zocelil se. Ze začátku se mi ale po čtení kritik špatně spalo. Říkal jsem si, že jim odpovím… Vyvrcholilo to, když mne jeden kritik urazil nepravdami ve stylu, že Obecná škola byla nominována na Oscara proto, že někdo strčil někomu pod stolem prachy. To už byla taková hovadina, že jsem mu napsal rozhořčený dopis. Přečetl jsem ho manželce a ona řekla, fajn, rozčilení sis odbyl, vypsals ho na papír a teď ten popsaný papír zmuchlej a dej do kamen, protože to se nedělá. Měla pravdu. Člověk musí křivdící pocity ustát a do souboje vstoupit novou prací, ale nikoliv dopisem do novin. My jsme tu od toho, abychom psali, oni od toho, aby posuzovali. My jsme karavana a oni jsou psi. Oni štěkají, my jdeme tiše dál. Stalo se, že jste vymysleli fór, těšili se, jaké to bude v akci, a diváci ho nevzali? Smoljak: To se stává zřídkakdy. Častěji nás překvapí, když věc, kterou jsme za fór nepokládali, najednou sklidí potlesk na otevřené scéně. Třeba ve Švestce stále jako sklerotický děda zapomínám, že nám vechtr nechce půjčit žebřík. Všem je už jasné, že žebřík nebude, takže když už zase – nevím pokolikáté – prohlásím: „Žebřík, a jde se na to,“ vyjede na mne Sváťa Pulec, stařec na vozíčku, s výhrůžkou: „Ještě jednou řekneš slovo žebřík, a já vstanu z toho vozejku a přerazím tě.“ Na to další sklerotik na scéně – Motyčka – řekne: „To prej se stalo!“ A vybuchne obrovský smích. Ten jsme jako autoři nečekali. A ani teď přesně nevíme, proč se tak hrozně ti diváci smějí. Když jsem říkal Marku Ebenovi, že si s tím nevíme rady, pokrčil rameny a poznamenal: „Já se tomu taky smál.“ Asi nedovedeme analyzovat, co se v tom okamžiku všechno v divákově hlavě protne a co pak vyvolá tu reakci. Všechno se nedá vysvětlit, a to je možná dobře. Svěrák: Stává se to i ve filmu. Naplánujete si, že smích bude tady, jenže on přijde dřív, a máte po pointě. Divák si ji nevychutná, protože ji neslyší. Například ve filmu Vesničko má středisková – pan Hrušínský jako doktor vyšetřuje hypochondra Líra, on skončí se seznamem chorob a Hrušínský mu říká: „Víš co, tak jdi do Pelhřimova,“ a lidi se smějou už na ten Pelhřimov. Už nezaregistrují dokončení repliky „prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“, a přitom teprve tam je čemu se smát. S tím se v biografu ale nedá nic dělat. Na divadle ještě máte šanci – počkáte si, až se divák ztiší, nebo to naopak sjedete bez pauzy a ten první smích prostě neumožníte. Dáváte dohromady novou hru. Jak probíhá příprava? Smoljak: Jsme ve stadiu intenzivních zkoušek – zkoušíme dvakrát týdně tři hodinky, s přestávkami na kafe. I když jsme ještě na začátku, už se tam rýsují věci, které text obohacují. Svěrák: Řečeno termínem lidojedů – maso je ještě syrové. Máte už konečný název? Svěrák: Afrika aneb Češi mezi lidožravci. Premiéra bude 4. října 2002. Ten den budeme oslavovat 35 let činnosti Divadla Járy Cimrmana. Mám to chápat tak, že spouštěcím mechanismem pro vznik nové hry byla snaha napsat něco na počest výročí založení divadla? Smoljak: My píšeme až tehdy, když máme pocit, že už je třeba nějakou novinku napsat, což je pro život souboru akt důležitý. Pořád je zde velké nebezpečí, že se divadlo stane jenom provozem, kam se chodí do práce. S novou hrou se soubor jakoby probudí k životu. Najednou má před sebou novou metu. Svěrák: Paradoxní je, že když píšeme novou hru, jsme jaksi sami proti sobě. Nemáme nedostatek diváků, a kdybychom hru nenapsali, stejně bude plno. Novou hrou jsme nuceni přiškrtit ostatní. Musíme je odložit, aby se nová hra mohla hrát. Mít na repertoáru 14 her už pro nás znamená například to, že si starší hry třeba tři měsíce nezahrajeme, a když je dáme na repertoár, musíme dělat tzv. oprašovací zkoušky. Jak bude vypadat poslední představení vašeho divadla? Svěrák: Neumím odpovědět. Smoljak: To je stejné, jako byste se zeptal starého člověka: „Jak si představujete že zemřete? Bude to v pohodě, nebo ne? Budete se při tom usmívat, nebo budete zasmušilý?“ Počítáte s tím, že by divadlo mohlo pokračovat bez vás? Smoljak: Takovou otázku jsme si nepoložili, a tím pádem ji neřešili. Když jsem zakládal Studio Láďa, napadlo mě mimo jiné, že by tu jisté pokračování být mohlo. Říkal jsem si – je to kolektiv otevřený novým lidem, ženám, jiné divadelní tematice, než je tvorba na téma Cimrman, je tam i mladší generace herců z divadla Járy Cimrmana, možná že se tu časem – a třeba i po našem odchodu – objeví někdo, kdo by zajistil, že by studio žilo dál, i z Cimrmanova dědictví. Je to možnost. Napadlo mě to, ale nic pro to nepodnikám. Svěrák: Nerozumím. Jako že by Studio Láďa, když bychom zanikli, pokračovalo v našich hrách? Smoljak: Proč by se mladí lidé po našem odchodu, a právě třeba ve Studiu Láďa (nebo pod nějakým jiným názvem) nemohli rozhodnout dělat divadlo, které nějak využije naše dědictví? Svěrák: Třeba to opravdu zanikne s námi a stane se to, co se přihodilo Ivanu Mládkovi ještě za jeho života. Vznikl Děda Mládek Ilegal Band, který hraje totéž co on, jen je to stylově mladší, ostřejší, svižnější… Hrajete bez nápovědy, když má někdo okno, vypadá to autentičtěji? Smoljak: Pokud je to standardní situace, je to bez nápovědy. Pokud jsme ale museli hru najednou nově obsadit – například Dobytí severního pólu, když se náčelník Honza Kašpar zranil a nemohl hrát – a do představení tak čerstvě nastoupí někdo, kdo tu roli předtím nehrál, pak tam nápověda je. Svěrák: Když se to přesto zadrhne, je v zákulisí připravený text a mezi kulisáky nastane poplach. Cítí, že tápeme, a začne horečné listování. Moc často to chválabohu není. Smoljak: Ovšem pozor! V nové hře už na to máme mechanismus. Rozhodli jsme se, že objevíme Cimrmanův text, který se dá použít v kterékoliv hře a poslouží jako záplata té pauzy do chvíle, než někdo napoví správný text. Svěrák: Všichni ho budou muset povinně umět a nasadí se, když vyroste palma. Smoljak: O tom se divák dozví už v přednášce a ve hře se předvede ukázka, jak to funguje. Svěrák: Slibujeme si od toho, že až text vejde ve známost – jmenuje se Jmelí – tak si ho budeme moci dovolit i v jiných hrách a divák bude na vahách: jsou doopravdy v úzkých, nebo to hrajou? Dokážete navzájem popsat, jak se za roky spolupráce změnily vaše herecké profily? Smoljak: Když jsme začínali, tak se Zdeněk ve svém uměleckém projevu opíral výhradně o svou schopnost vcítit se do situace a nějak půvabně a s vědomím neohrabanosti roli prezentovat. Myslím, že Zdeněk nejvíc urazil dráhu k vědomému herectví. Dnes je u něj inspirace z prožitku slabší, vědomě se víc stylizuje. Svěrák: (dlouhé mlčení) Já nevím, jestli se Láďa změnil… I když… připadá mi, že za mlada byl jiskrnější, že se jakoby sám těšil a bavil svým hraním. Někdy mi připadá ten jeho civilismus na pódiu až moc…, to si říkám: tady bych trošku přišláp, aby to dostalo šťávu. Ale tohle jde z mého naturelu, zejména u rolí, které hraju i já, a tam člověk podvědomě chce, aby druhý to hrál podobně, a když tam něco udělá nebo neudělá, tak si říká: škoda. Diskutujete o tom? Smoljak: My si něco o tom řekneme, ale v tomhle se tolerujeme jako dvě tvůrčí osobnosti, které mají právo realizovat si na svém vlastním těle svůj umělecký názor. Svěrák: Ono je to možná i dobře, když divák třeba vidí hru s Láďou a pak se mnou. Jde na to podruhé a nevidí obtisk, je to zase originál. Představení ale není jiné jenom námi dvěma, je jiné i ostatními kolegy. Je to živá věc. Stačí, že přijde na jeviště někdo, kdo nasadí jinou míru hlasitosti, a soubor se tomu nevědomky musí přizpůsobit. Začínáme třeba Záskok, je tam scénka z Hamleta, já začnu mluvit a Jarda Weigel zašeptá: „Neřvi, co řveš?“ Je mu jasné, že on bude muset řvát taky. Stačí, když někdo nasadí rychlejší tempo, a všichni se hned musejí přidat. Smoljak: To je právě výhoda, že tam vždycky někdo z nás je. My si tak pohlídáme i interpretační stránku. Málokterý autor tuhle možnost má. Hry Voskovce a Wericha se dnes dost obtížně inscenují… Uvažovali jste, jak v budoucnosti asi budou vypadat ty vaše? Smoljak: Když už jste to vzal za tenhle konec… Myslím si, že oni si nedali moc práce s hrou samou. Jejich hry měly, jak známo, těžiště v dialozích před oponou, takže tím pádem velká část toho, co uměli, odešla s nimi. V textu her samotných toho mnoho nezůstalo. Zůstaly ale jiné skvosty: písničky s jejich texty a s hudbou Jaroslava Ježka. My se v hovorech „před oponou“, tedy v našich přednáškách, ani neopíráme o aktuální téma, ani neimprovizujeme. A hra sama, ta musí stát na vlastních nohou. V tom je šance, že přežije. Svěrák: Jejich představení byly vlastně hudebně taneční férie s příběhem a aktuálními komickými výstupy dvou protagonistů. Jejich satirické výstupy se promítly i do hry. Jakoby vylezli ze hry před oponu, a pak se do ní vrátili. Divák měl možnost odpočinout si od mluveného slova jiným požitky – krásná hudba, Jenčíkovy Girls (které nám dnes připadají tlusté a krátkonohé, ale zřejmě to bylo tenkrát v módě). My divákovi moc pohybových požitků nenabízíme. A erotickou krásu už vůbec. Smoljak: Leda že by se koukal na šatnářku. Svěrák: Co se týká toho pohybu: nad některými našimi scénami mnozí režiséři žasnou, jak je Láďa drzý. Nechá herce stát nebo sedět – oni si jen tak povídají – a Smoljak se vůbec nestará o to, že tam je málo pohybu. Ale proč by tam měl vlastně být? Nám jde o to sdělit vtip a třeba právě pohyb by způsobil, že by divákovi vtip utekl. Bolek Polívka nám říká sedací divadlo. Smoljak: Jsou samozřejmě výjimečné případy, kdy pohyb pomáhá… Svěrák: Chtěl jsem dojít k tomu, že asi víc stárne aktuální politická férie, než hra, která se o politickou satiru nesnaží. Soudobá technika – děsí, nebo jste z ní nadšení? Svěrák: S počítačem jsem se spřátelil brzy, a dokonce tak, že můj psací stroj Wanderer, o kterém jsem si myslel že s ním dožiji, promazával ho a šetřil (je to právě ten, na kterém jsme spolu napsali dost věcí), tak ten si už léta nezaklapal. Počítač se pro mne stal darem, který osvobozuje a zjednodušuje spisovatelství. Smoljak: Začerníte, zmáčknete „delete“, a odstavec je pryč. Nebo celodenní práce… Svěrák: Tak se mi ztratil scénář Kolji… a bylo to poprvé, kdy jsem měl nad počítačem nervový šok. Nevím, proč text zmizel, ale zachránil ho až počítačový odborník. Druhá věc je mobil, ten mě zbavuje strachu, že mám být v divadle, a nejsem. Mám ho pořád zapnutý a vím, že když nebudu hodinu před představením v divadle, tak mě začnou shánět. Uklidňuje to. Přece by zvonil, kdyby mě potřebovali… Smoljak: I mně se ze začátku stávalo, že jsem celé dopoledne pracoval, nadšený, jak mi to jde, a najednou jsem na něco sáh, a všechno zmizelo. Protože jsem zpanikařil a ještě na to sahal dál, tak už jsem to nenašel. Měl jsem chuť napsat na to téma fejeton: Píšu, a najednou mi zmizí celý soubor. Zpanikařím, zkusím ještě něco zmáčknout, a zmizí i počítač. Po deseti minutách marného snažení zavolám odborníka a ten mi řekne: „To je jednoduché, pane Smoljak, dvakrát poklepete na kterékoliv místo pracovní desky, a počítač se znovu objeví. Ale musíte to udělat do pěti minut.“ Využili byste možnosti žít v Cimrmanově době? Smoljak: Jsem realista a beru život jako něco, co je mi dáno a co má tak být. Z důvodů složitějších – vydalo by to tak na celou esej – se nám na tom přelomu 19. a 20. století líbí. Proto listujeme ve starých knihách, zajímají nás staré fotografie, děláme o staré době divadlo. Těší nás to, ale kdybychom tam žili, tak se třeba budeme hrozně trápit, v jaké že to době musíme žít. Protože byste věděli, jak dějiny pokračovaly? Smoljak: Stojíme na jevišti Divadla Járy Cimrmana, evokujeme tu dobu a lidi se smějí. Baví se konfrontací oné doby s dneškem, která tam sice není prvoplánová, ale zní tam, aniž by si to divák uvědomoval. Svěrák: My si z té doby do naší autorské sítě lovíme ryby, které potřebujeme. Ona měla i jiné ryby, ale ty nás nezajímají, ty házíme zpátky. Nás zajímá to, co potřebujeme k humoru, a to rozhodně třeba není tuberkulóza. Smoljak: V té staré době je jeden důležitý aspekt, který nás v konfrontaci s dneškem naplňuje hořkostí. Tehdy si lidé obecně víc uvědomovali, že se musí živit prací. Nebyl tak rozšířený parazitismus. Dnes je společnost tak bohatá, že uživí i obrovské vrstvy parazitní populace. Populace, která necítí zodpovědnost živit se vlastní prací. Vždycky se něco – na rodičích či na ulici – vyžebrá, vždycky se dá něco ukradnout, vždycky to, že se neživím prací, někdo zaplatí. Společnost má přebytky a sociální síť, která uživí kdekoho. Minulá společnost tak bohatá nebyla a nemohla si to dovolit. Já nevím, jestli to nezní trochu marxisticky, ale práce opravdu člověka šlechtí.
ZDENĚK SVĚRÁK *28. 3. 1936 Po studiích na Vysoké škole pedagogické (obor český jazyk a literatura) působí v letech 1958-1961 jako učitel na Žatecku. 1961-1969 redaktor Československého rozhlasu, 1969-1977 svobodné povolání, později scenárista Filmového studia Barrandov. Od r. 1994 prezidentem nadace Paraple, která získává peníze na pomoc vozíčkářům. S Ladislavem Smoljakem se znají už 48 let. 29. 10. 1966 se Zdeněk Svěrák stává jedním ze zakládajících členů Divadla Járy Cimrmana. Je uměleckým vedoucím souboru a spoluautorem všech inscenací. Filmové scénaře: Vrchní, prchni, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Obecná škola, Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, Lotrando a Zubejda, Kolja, Tmavomodrý svět. S Ladislavem Smoljakem: Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna. Hlavní role ve filmu: Co je vám, doktore?, Jako jed, Jára Cimrman ležící spící, Kolja. Knihy: Jára (da) Cimrman, Cimrman v říši hudby, Divadlo Járy Cimrmana, To nejlepší ze Smoljaka a Svěráka, Filmové komedie od Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, Obecná škola, Vesničko má středisková, Kolja, Tmavomodrý svět, Dělání, Tatínku, ta se ti povedla, Radovanovy radovánky. Držitel medaile Za zásluhy a ocenění nadace Pangea Za úsilí o nápravu věcí lidských. Ženatý, manželka Božena, dcera Hana, syn Jan.LADISLAV SMOLJAK *9. 12. 1931 Absolvent oboru matematika-fyzika Vysoké školy pedagogické v Praze. Učil na střední škole a na večerní škole pro pracující 1958-1961, redaktor Mladého světa 1961-63 a nakladatelství Mladá fronta 1963-1975, 1975-1990 nejprve scenárista, později režisér Filmového studia Barrandov. 29. 10. 1966 se Ladislav Smoljak stává jedním ze zakládajících členů Divadla Járy Cimrmana. filmové režie: 1978 – Kulový blesk, 1980 – Vrchní, prchni, 1983 – Jára Cimrman ležící spící, 1984 – Rozpuštěný a vypuštěný, 1987 – Nejistá sezóna Scénáře společné se Zdeňkem Svěrákem: Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna. Spoluautor a režisér všech inscenací uváděných v Divadle Járy Cimrmana. Autor her pro vlastní autorské Studio Láďa (založeno 1998): Hymna, Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Pro Divadlo Na zábradlí napsal a režíroval hru Malý říjen. Potřetí ženatý, manželka Alice (*1974), čtyři děti.
