Guatemalci jsou odpradávna pověstní cestovatelskou vášní a jen zřídkakdy někdo cestuje sám a bez zavazadel. Žádný muž se nikdy nevydá bez matate, vaku tkaného z konopí, vlny nebo sisalu. Nosí jej přes rameno a má v něm nejdůležitější osobní propriety včetně potvrzení o ukončené vojenské službě. Obrovské bedny, napěchované pytle zvané redes, sítě, tašky nejrůznějších rozměrů. Nechybí slepice, husy, ba ani ovce nebývají vyloučeny z přepravy. Lidé jsou tu překvapivě ohleduplní, a ačkoliv cestují v podmínkách pro Evropana jen těžko představitelných, zamračenou tvář stěží najdete. Guatemala je po Bolívii a Peru třetí zemí na světě s největším počtem indiánského obyvatelstva. Že jsou to lidé veselí, paradoxně s ohledem na často velmi tvrdé životní podmínky šťastní, už statistiky neuvádějí. Všichni jsou, řeklo by se, v pohodě a není divu, že takto migrují často a rádi. Důvodů je vždy dostatek. Domorodci jezdí na pravidelné trhy do měst a větších vesnic, zpravidla dvakrát týdně. Nakoupit potravu pro rodinu a dobytek anebo oslavit s příbuznými nejrůznější svátky a fiesty. Nádraží jsou tak vedle tržiště nejrušnějšími místy v celé zemi. Nekonečné uzounké serpentiny zaříznuté do svahů kličkují hornatou krajinou nahoru a dolů. Přeplněné autobusy při stoupání ztěžka odfukují a náklad na střeše balancuje v každé zatáčce. Neustálému natřásání zdejší lidé, jak vidno, dávno přivykli, a tak reptají jen zhýčkaní turisté. Těch však do zapadlého městečka Todos Santos de los Cuchumatanes uprostřed nejvyššího pohoří v zemi během roku mnoho nezavítá.
Jiný kraj, jiný mrav …a tady v Guatemale je potřeba dodat i jiný šat. Každý departament, ba i každé městečko charakterizuje totiž nejen svérázná krajina, vlastní dialekt a zvyklosti, ale též – a možná především – kroje. Sukně dlouhé, že si je ženy musí při chůzi podkasat, jinde nesahají ani po kolena. Květované, s barevnými ornamenty, široké s několikerými vrstvami připomínající naše valašky, ale i z jednoduchého přiléhavého materiálu. Mnohdy bývají doplněny pruhem látky zvaným faja, který se obtočí kolem boků, aby sukně nepadala. Základem oděvů, a to jak ženských, tak i mužských, je huipil – kazajka ušitá z jednoho kusu látky. K ženám pak neodmyslitelně patří tzuty, šátky s univerzálním použitím. Slouží jako kabelky i nákupní tašky, nosí je na hlavách anebo na zádech jako nosítko pro dítě. Pochopitelně nechybí nejrůznější variace pokrývek hlav či alespoň zdobení vlasů barevnými pentlemi. Zatímco ve většině oblastí vynikají v oblékání ženy, tady v Todos Santos jsou mnohem nápadnější kroje mužské. Červené kalhoty s tenkými bílými pruhy kolem boků a rozkroku přepásané zvláštním širokým pásem z černé kůže, který je vepředu stažený provázky, a malé, tak trochu legrační slamáčky byste jinde v Guatemale nenašli. V posledních letech lidé ve městech v důsledku stále sílícího vlivu komerčních společností vyspělých zemí upouštějí od tradic a životního stylu svých předků. Venkovské oblasti ale zatím ještě nepodlehly tomuto trendu a zvláště v Todos Santos se setkáte s nezvykle silným vnímáním vlastní identity, hrdostí na svůj původ a příslušnost k poněkud svérázné společnosti. Kroje nosí malí hošíci, stejně jako nejstarší kmeti. A i když mladí muži už ocenili pohodlí značkových tenisek či náramkových hodinek, úcta ke kroji přetrvává. Má to nepochybně jednu výhodu – všichni jsou si rovni a ono omšelé „šaty dělají člověka“ spolu se závistí a maloměšťáctvím tak zůstávají daleko za branami městečka. Tkaní látek je výlučně ženskou záležitostí a pohled na ženy a dívky klečící na zemi s rukama kmitajícíma mezi vlákny nataženými na primitivní konstrukci závěsného stavu i nám po několika dnech zevšedněl. Vyrobit látku na jedny kalhoty nebo na huipil pro ženu trvá i nejšikovnějším tkadlenám dva týdny.
Na radnici Dostat audienci u starosty městečka Todos Santos de los Cuchumatanes není nikterak jednoduché. Chodba zdejšího úřadu je věčně přeplněna zástupy žadatelů. Práce a starostí s dvěma tisícovkami obyvatel má hlava radnice, jak se zdá, více než dost. I tak je ale návštěvou z Evropy překvapen, neboť je to příležitost pochlubit se vlastními úspěchy a zásluhami na rozkvětu sídla. Projekt rozvoje za vyšší životní úroveň je sice financován z vládních zdrojů, avšak „teprve díky pracovitosti a píli zdejších obyvatel lze hovořit o úspěchu tohoto politického záměru“, zdůrazňuje starosta Rucino. Proyecto lingvistico – jazykový projekt určený pro zahraniční studenty je neméně významným zdrojem příjmů do městské pokladny. Asi 100 USD týdně zaplatíte za výuku mam, původního mayského jazyka domorodců, a španělštiny. Bydlet budete v hliněném domku u některé z rodin, což je jistě nejlepší způsob, jak se vrátit o několik set let zpátky a proniknout do mentality a životního stylu těchto horalů. Základním zdrojem obživy stále zůstává tradiční zemědělství. Na okolních svazích už po staletí pěstují domorodci především kukuřici, základní potravinu všech Guatemalců, ať už pro výrobu typických placek – tortill, jako důležitou ingredienci pro přípravu známého nápoje atol de elote či pověstných tamal – plněných kukuřičných listů. Na stolech guatemalských venkovanů nechybí nikdy fazole ani brambory. Vedle rostlinné produkce je součástí zemědělské výroby chov ovcí a koz. Důležitými pomocníky, bez nichž by si většina venkovanů těžkou práci na polích sotva dokázala představit, jsou osli, voli a koně.
Kalendář lidu – TZOLKIN Ještě před padesáti lety se v tomto kraji hojně užíval původní mayský kalendář zvaný tzolkin. Dnes jím svůj život řídí už jen hrstka starých usedlíků v odlehlých horských vískách. Mayská časová jednotka byl den a jeho různé násobky. Sluneční rok se skládal z 365 dnů, měl 18 měsíců po dvaceti dnech a ještě 5 dnů doplňkových. Používali ho ale jen kněží k zahájení polních prací, předpovídání zatmění atd. V praxi byl užíván „kalendář lidu“ – tzolkin čítající 260 dnů. Jen jednou za 52 let se sešel určitý den tzolkinu s určitým dnem slunečního roku a právě tuto časovou jednotku vnímali Mayové i Aztékové jako století, epochu, nový začátek světa. O potlačení všech pohanských tradic včetně používání mayského kalendáře usilovala už od počátku dobývání Nového světa katolická církev. Po pěti stech letech intenzivního působení kněží a misionářů se dnes ke křesťanství hlásí více než 90 % obyvatel celé Latinské Ameriky. Na mnohých místech jsou však církevní rituály poznamenány původními zvyklostmi Indiánů. Také v Todos Santos a jeho okolí je 95 % obyvatel pokřtěných katolíků a na pravidelné bohoslužby mnozí putují i několik hodin pěšky. Navzdory tomu v každém obchodě či malém krámku koupíte kopál, parafin, svíčky nejrůznějších barev – ingredience používané při mayských ceremoniích. Přitom oficiálně jen několik desítek obyvatel vyznává původní víru svých předků. Jen těžko lze uvěřit, že by pro tak nepočetnou skupinku byly vybaveny všechny obchůdky a tržnice. Staré zvyklosti zřejmě neupadly v zapomnění a mezi antropology dokonce panuje názor, že právě Mayové nebyli nikdy zcela porobeni, zejména v duchovní oblasti se nikdy nenechali zcela pokořit. Na pahorku nad městem, z něhož se nabízí kouzelný pohled na okolní hornatou krajinu, vybudovali Mayové před mnoha staletími obětiště – Tuj Cmanchú. Čerstvý popel a nedohořelé svíčky jsou jen dalším důkazem pravidelných návštěv i dnes, přestože většina lidí své sympatie k této tradici popírá. Na dřevěném kříži opodál je vyryt nápis připomínající tragickou událost z dubna roku 1982. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let znamenal pro Guatemalu období, kdy vláda čelila jak pokusům armády o převzetí moci, tak i guerillovému hnutí. Útokům ultralevicových povstalců neuniklo ani Todos Santos. Ozbrojená guerilla přepadla a vypálila vesnici, mnoho lidí povraždila. Řada z těch, kteří se zachránili, uprchla do jihomexického Chiapasu. Teprve od poloviny osmdesátých let se začíná situace v zemi uklidňovat, v roce 1985 byla přijata nová ústava a oficiálně pokračuje liberalizace veřejného života. I tak jsou ovšem politická stabilita a hospodářský růst v zemi na prahu 3. tisíciletí stále jen usilovným přáním Guatemalců, než skutečnou realitou.
Disident, nebo šaman Pan Vincent je jedním z těch, kteří neskrývaně hovoří o svém vnímání existence světa založeném na kořenech mayského náboženství. Je současným, možná také posledním mayským knězem, jenž stojí v čele skupiny asi šedesáti přívrženců hlásajících důsledně duchovní odkaz mayských předků. Jeho postavení ve společnosti však připomíná více pozici disidenta. Lidé se o něm, alespoň s cizinci, zdráhají hovořit. Tvrdí, že ho neznají, ačkoliv z výrazu tváře zřetelně vyčtete „víme, ale neřekneme, raději se neptejte“. Po strastiplné cestě do zapadlé usedlosti vysoko nad městem se nám nakonec podařilo Vincenta najít. V tradičním kroji, který ho navzdory smýšlení řadí mezi ostatní, se zrovna vracel z pole. I on je totiž, stejně jako většina mužů, především zemědělec. Řeklo by se, žije poklidným životem ve skromných podmínkách, jež se v mnohém neliší od ostatních v Todos Santos. Každý měsíc však pořádá ceremonie střídavě na jednom ze čtyř vrcholů okolních hor. Pravda, dříve byly slavnosti mnohem okázalejší, putovalo se pěšky, zatímco dnes všichni cestují pohodlněji zastaralými teréňáky. Průběh rituálů však zůstává nezměněn. Zapalují se ohně, kopálové kadidlo na ochranu proti ďábelským silám, černé magii, závisti, strachu a zármutku. Obětují se kuřata a zapalují svíčky. Všechny barvy mají svůj význam a představují konkrétní žádost, vyjadřují též odpuštění a omluvu. Lidé většinou prosí o dobrou úrodu, štěstí svých dětí a blízkých, o zdraví.Studená země Tierra fría čili „studená země“ – tak nazývají Guatemalci nejvyšší partie pohoří Sierra de los Cuchumatanes. Lidé obývají i pustiny vysoko nad městečkem Todos Santos a v drsných podmínkách tu svádějí každodenní boj o přežití. Stejně jako na mnohých místech celé Latinské Ameriky, i v Guatemale si domorodci na venkově budují své příbytky z hlíny. Příroda tu totiž mnoho nenabízí, a tak se staví už po staletí z pověstných cihel zvaných adobe. Vedle tradičního zemědělství je to právě výroba adobe, která zdejší venkovany zaměstnává. Princip výroby připomíná nám dobře známé vepřovice. Nenáročná, rychlá a především levná technologie. To je hlavní důvod, proč ani dnes nevolí jiný stavební materiál. Vykopaná zemina se smíchá ve vyhloubené jámě s vodou a nasekanou suchou trávou, jež plní funkci pojiva, a pomocí dřevěné obdélníkové formy se směs vytvaruje. Konečnou práci pak přebírají sluneční paprsky, proces sušení trvá asi 8 dní. Plat dělníků činí v přepočtu zhruba 2500 Kč, což je v tomto chudém kraji záviděníhodný příjem. Vzhledem k ekonomické situaci v zemi a nízké životní úrovni zůstane adobe stavebním materiálem nepochybně ještě dlouho. Zdejší muži se tak o svou práci obávat nemusí. V indiánských jazycích Guatemaly existuje pro „vidět“ a „cestovat“ pouze jediné slovo. Kdo cestuje, vidí a ten, kdo chce vidět, musí zase cestovat. A tak opouštíme milý kraj a přívětivé lidi, abychom na korbě náklaďáku cestovali dál zemí věčného jara. Jedině tak totiž uvidíme…
Před mnoha sty miliony let, kdy se moře ještě hemžilo trilobity, existoval na Zemi jeden obří prakontinent Pangea. Okolo něj se rozléval ohromný oceán, který geologové nazvali Panthalassa. Uprostřed Pangey bylo mělké moře zvané Tethys, které se neustále zvětšovalo působením konvekčních sil v plášti Země. Stejné síly způsobily, že se na severu Pangey objevila trhlina, která se stala zárodkem nového oceánu – Atlantiku. Někdy před 220 miliony let se superkontinent začal rozpadat, až vznikly dva menší celky, Laurasia na severu a Gondwana, která se pomalu sunula na jih. Nakonec se rozpadly i tyto dva kontinenty. Některé části Gondwany putovaly zpět na sever a staly se z nich Jižní Amerika, Afrika a Indie. Zatímco se oceán Tethys začal uzavírat (dnes z něj zbylo jen Středozemní moře), Atlantik se stále rozšiřoval na úkor zbytku oceánu Panthalassa, který již získal podobu dnešního Pacifiku. Atlantik, který je dnes druhým největším světovým oceánem a pokrývá více než 90 milionů čtverečních kilometrů, se stále rozpíná a jednoho dne přeroste svého staršího a většího bratra.
BÁJNÁ ATLANTIS „Na cestách po Egyptě se v Saisu, městě ležícím při ústí Nilu, setkal s knězem, jenž mu vyprávěl o lidech pocházejících z velkého ostrova nazývaného Atlantis, kteří přepadli a obsadili Řecko. Nájezdníci byli nakonec odraženi spojenými řeckými městy, v jejichž čele stály Atény,“ vypráví Kritias ve stejnojmenném dialogu velkého řeckého filozofa Platóna, který nese podtitul „aneb Atlantis“. Atlantis však nebyl pouze název bájného kontinentu, ale také moře, které ho oblévalo. Platón píše: „…dal pak všem jména, nejstaršímu králi to, od kterého dostal pojmenování i všechen ostrov i moře, totiž Atlantské, protože první král se tehdy jmenoval Atlas.“ V řecké mytologii byl Atlas navíc jedním z Titánů, dětí nejstarších bohů. Na západním konci světa držel na svých plecích sloupy, na nichž spočívala nebeská klenba. Otec zeměpisu a dějepisu Hérodotos zhruba 100 let před Platónem psal o Atlanťanech žijících na severu Afriky poblíž hory Atlas, před kterou leželo ohromné jezero. Tak či onak, znamenal Atlantik pro tehdejší civilizaci velkou neznámou, oblast mýtů a bohů. Platónem zaznamenaný mýtus má tragický konec, jak vypráví Egypťan Solón: „…vzápětí po řeckém vítězství došlo k zemětřesení doprovázenému příbojovou vlnou a potopou, které smetly řecká vojska. Katastrofa zničila i Atlantidu. Stalo se to před devíti tisíci lety. Pohroma se naší zemi vyhnula, a proto můžeme číst o Atlantiďanech ve starých rukopisech popisujících egyptské dějiny. Atlantida byla velká jako kontinent. Celý ostrov velký jako Libye a Blízký východ dohromady ležel ve Velkém moři, nedaleko úžiny, kterou vy Řekové nazýváte Heraklovými sloupy.“ V moderních dobách vzniklo mnoho rozmanitých vědeckých, polovědeckých i zcela bláznivých teorií o existenci bájné Atlantidy. Většina seriózních archeologů se přiklání k teorii, že se vlastně jedná o mytologickou verzi zkázy krétské civilizace, řada spisovatelů a hledačů pokladů tvrdí, že v Atlantiku existoval kontinent, který kdysi spojoval Azory, Madeiru a Kanárské ostrovy. Přestože mnoho údajů, které o Atlantidě uvádí Platón, odpovídá Kanárským ostrovům – mírné podnebí, černá a červená půda sopečného původu a zdroje studené a teplé vody, neexistuje dnes jediný reálný geologický podklad pro tuto „teorii“.
NEJDELŠÍ POHOŘÍ NA SVĚTĚ Atlantik má průměrnou hloubku téměř 4 kilometry (maximální hloubka je 8648 m) a obsahuje zhruba 330 milionů kubických kilometrů vody. Po celé jeho délce vystupuje v jeho středu podmořské pohoří zvané Středoatlantský hřbet (celkově měří přes 10 000 km), což je vulkanicky a tektonicky aktivní zóna, kde magma stoupá z hlubin zemského pláště a vytváří se nová litosféra složená z oceánské kůry a tuhé části zemského pláště. Nad tímto hřbetem v důsledku sopečné činnosti vzniklo několik centrálních podmořských plošin, z nichž občas vystupují vulkány až nad mořskou hladinu a vytvářejí ostrovy. Ve srovnání s Pacifikem je však v Atlantiku poměrně málo ostrovů. V severním Atlantiku se sice vyskytuje řada významných souostroví, v jižním Atlantiku je jen několik ojedinělých ostrovů – ostrov Ascension, ostrov sv. Heleny, Tristan da Cunha či ostrov Gough. Kromě Vikingy osídleného Islandu a ostrovů, které nejsou příliš vzdálené od pevniny, zůstala většina atlantských ostrovů neosídlena až do doby velkých mořeplavců. Čas od času v Atlantiku dojde ke zrození nového ostrova, když podmořský vulkán vychrlí lávu až nad hladinu moře. Z nedávné historie jsou známy případy Surtsey u Islandu a Capelinhos u Fayalu na Azorách. Stává se však také, že ostrov navždy zmizí ve vlnách oceánu. Ačkoli je Atlantik ve srovnání s Pacifikem geologicky relativně klidný, občas i zde dochází k dramatickým událostem, které v mnohém připomínají konec bájné Atlantidy.
MEGATSUNAMI Většina vln tsunami vzniká v Pacifiku, jehož hranici tvoří téměř kompletní řetězec hlubokomořských příkopů, kde se oceánské litosférické desky vrací zpět do zemského pláště. Tření mezi tektonickými deskami na těchto místech způsobuje ničivá zemětřesení, zkázonosné sopečné výbuchy a podmořské sesuvy. Hranice Atlantiku jsou naopak povětšinou stabilní, oceánská deska zde plynule přechází v kontinentální. Koncem devadesátých let minulého století však vědci přišli s alarmujícím zjištěním, že na jednom z Kanárských ostrovů se nachází sopka, která je doslova časovanou bombou. Ještě více než samotný výbuch vědce zneklidnily jeho potenciální následky. Název, který si vědci vymysleli pro vlnu, kterou by výbuch mohl způsobit, budí hrůzu – megatsunami. Simon Day z univerzity v Londýně poprvé začal studovat vulkány na Kanárských ostrovech v roce 1994. Pozval ho tam španělský geolog Juan Carlos Carracedo z místní vulkanologické stanice, který zjistil, že v minulosti několikrát došlo na ostrovech k mohutným sopečným výbuchům, které následně vedly ke zhroucení vulkánů. Zvlášť se zajímal, jestli sopce Cumbre Vieja na turistickém ostrově La Palma hrozí podobný kolaps. Po dobu tří let se Day zabýval intenzivním geologickým průzkumem a mapováním oblasti. Na západní straně vulkánu Cumbre Vieja objevil trhlinu, která vznikla během předposlední erupce v roce 1949. Bližší studium ukázalo, že kdyby příští erupce aktivovala tento zlom, zřítila by se do moře celá jedna strana sopky, tedy zhruba 500 miliard tun hornin. „Kdyby se úbočí vulkánu sesunulo do moře, lavina by uvedla do pohybu ohromnou masu vody a vytvořila by vlnu tsunami mnohonásobně větší, než všechny, které byly doposud zaznamenány v lidských dějinách,“ řekl Day časopisu New Scientist v roce 2000. „Vlna by se šířila přes Atlantik rychlostí tryskového letadla a zasáhla by území po celé délce východního pobřeží USA. Voda by při této rychlosti smetla budovy, stromy, silnice…, prostě všechno,“ oznámil.
VLNA, KTERÁ VYMRŠTILA BALVANY Další klíčové poznatky byly získány laboratorními modely dopadů podmořských lavin a sesuvů na pohyb vodních mas a zkoumáním vlivu magmatem ohřáté vody na pohyb tektonických zlomů. Obraz hrozící zkázy dokreslily údaje z dávné minulosti. Carracedo zjistil, že před 120 000 lety na kanárském ostrově El Hierro doslova explodoval vulkán, který se tyčil do výšky nejméně 1500 metrů. Dnes z něj zbyla jen zátoka měřící 15 km na šířku, za kterou vystupuje hora ve tvaru půlměsíce. Událost musela mít strašlivý dopad. Důkaz o ničivé síle výbuchu a následné vlny tsunami přinesli vědci na opačné straně Atlantiku. Americký geolog Paul Hearty zveřejnil studii, ve které popsal výskyt obřích balvanů o hmotnosti až 2000 tun na bahamském ostrově Eleuthera. Balvany cosi vymrštilo do výše 20 metrů nad hladinou moře. Hearty došel k závěru, že jediným možným mechanismem mohly být neuvěřitelně silné vlny. Studie si všimnul Day a zjistil, že předpokládaná doba této události se shodovala s výbuchem na ostrově El Hierro. Další výzkum navíc naznačil, že vlny ostrov zasáhly ze směru odpovídajícího Kanárským ostrovům. „Byly to důkazy o události, která byla tak mimořádná, že by ji mohlo způsobit pouze něco tak katastrofického, jako zhroucení oceánského ostrova,“ řekl Day. V roce 2001 vytvořil Simon Day ve spolupráci se Stevenem Wardem z univerzity v Kalifornii nový model, který předpokládá, že by se ihned po kolapsu sopky Cumbre Vieja moře vzedmulo do výše 900 m a šíře desítek kilometrů. Podle výsledků publikovaných v roce 2001 v periodiku Geophysical Research Letters by zpětný návrat vymrštěné vody do moře vyvolal sérii vln tsunami, které by v oblasti Západní Sahary sahaly do výšky 100 m a u severního pobřeží Brazílie 40 m. Na hustě obydlené pobřeží Floridy a na Karibské ostrovy by se valily vlny dosahující výšky 50 m. Zkáza by se nevyhnula ani Británii, Španělsku, Portugalsku či Francii. „Ti, co plánují dovolenou na Kanárských ostrovech, ani samotní ostrované nemají důvod k panice. Nová erupce Cumbre Vieji zatím nehrozí, takže krátkodobá či střednědobá rizika jsou zanedbatelná. Výbuchy Cumbre Vieji se odehrávají v intervalech desetiletí až jednoho století a je možné, že proběhne řada výbuchů, než se sopka zhroutí,“ snažil se Day v rozhovoru pro časopis Scientific American uklidnit veřejnost. Varování je však přesto namístě. „Přestože je meziroční pravděpodobnost rozpadu sopky nízká, výsledná vlna tsunami by způsobila mohutnou katastrofu, která by měla nepřímé dopady na celém světě. Musíme pečlivě monitorovat Cumbre Vieju, abychom rozpoznali příznaky blížící se erupce a deformace, která by předcházela kolapsu,“ řekl Day časopisu Scientific American.
ŠIRÝ OCEÁN Střední části oceánů se až na výjimky podobají pustině. Subtropické a tropické oceány neovlivňují sezonní teplotní změny, takže svrchní vody jsou trvale chudé na živiny. Nejsou zcela bez života, ale vyskytuje se v nich o poznání méně rozmanité společenství živočichů, než v pobřežních oblastech či na kontinentálním šelfu. Během dne často průzračně modrá voda uprostřed Atlantiku nejeví žádné známky života. Tato skutečnost však naštěstí nevypovídá o celkovém množství živočichů v oceánských vodách. Většina mořských živočichů se totiž přes den skrývá hluboko pod mořskou hladinou.
NOČNÍ STĚHOVÁNÍ Noc co noc dochází v hlubokých částech oceánu k hromadnému stěhování milionů živočichů – planktonu, ryb, medúz, hlavonožců a jiných organismů. Z hloubek 200 až 1000 metrů se přesouvají do povrchových vod. Zcela přesné vysvětlení pro tento největší hromadný přesun živočichů na Zemi stále neexistuje, ale hlavním důvodem se zdá být to, že se přes den většina mořských organismů skrývá před dravci a v noci se vydávají do svrchních vod za potravou. Nejmenší plankton je schopen urazit jen 10 až 20 m za noc, větší živočichové, jako je například žralok modravý, urazí za noc až 1000 m, ryby lampovníci táhnou z hloubky 1700 m do hloubky 100 m. Ve dne se ve svrchní vrstvě nachází jen 10 procent v moři přítomných organismů, přes noc je toto množství čtyřnásobné. Na některých místech se asi třiceticentimetrová vrchní vrstva oceánu uprostřed noci přímo hemží planktonem.
MOŘE UPROSTŘED OCEÁNU Na Zemi existuje jedno moře, jehož břehy netvoří kamenné skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Sargasové moře se rozprostírá v rozsáhlé oblasti mezi Bermudami a Azorami (mezi 20° a 35° severní šířky a mezi 30° a 70° západní délky) a pokrývá plochu velikosti USA. Jméno získalo podle hnědých řas rodu Sargassum, které se v něm hojně vyskytují. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se spolu se svou posádkou, že pevnina je nablízku. Ačkoli je tato mylná domněnka nejprve povzbudila natolik, že pokračovali ve své plavbě ke břehům Nového světa, posléze v nich budilo zoufalství, že po mnoha dalších dnech byla pevnina stále v nedohlednu. Řasy rodu Sargassum původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, které jsou domovem unikátního společenství živočichů. Mnohé z nich bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, a na širém oceánu se původně ocitli společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři.
DRAVÉ RYBY Otevřený oceán, ve kterém se potrava vyskytuje jen sporadicky, se stal doménou neuvěřitelně rychlých dravých ryb, mezi které patří tuňáci, mečouni a plachetníci. Tělo těchto tryskáčů podmořského světa je uzpůsobené pro dosažení maximálních rychlostí. Mají výrazně hydrodynamický tvar – špičatý rypec, dosahující u mečounů a plachetníků až metrových délek, a mírně kuželovitou zadní částí těla se srpovitou ocasní ploutví. Vysoká hřbetní ploutev stabilizuje polohu těla. Někteří z těchto dravců dosahují úctyhodných rozměrů. Tuňák obecný dosahuje velikosti tří metrů, zatímco největší mečoun, který byl dosud uloven, měřil celých šest metrů! Plachetník je rychlostní rekordman. Na krátkou vzdálenost dokáže plavat rychlostí 110 km za hodinu! Mečouni většinou loví samotářsky (zaútočí na hejno ryb a kořist probodnou či omráčí svým „mečem“), tuňáci a plachetníci často loví v koordinovaných hejnech. Všechny tyto ryby se vyznačují zvláštní fyziologickou adaptací – evoluční tlak na dosažení dokonalého hydrodynamického tvaru způsobil, že nepřijímají kyslík obvyklým způsobem, tj. pumpováním vody přes žaberní oblouky, ale plavou s otevřenými ústy a tím ženou okysličenou vodu přes rozvětvené žábry. Aby mohly dýchat, musí se tyto ryby neustále pohybovat značnou rychlostí. Mečouni a plachetníci loví ryby, které žijí v hejnech, například sledě a makrely, podobný jídelníček mají i tuňáci, kteří ovšem nepohrdnou ani garnáty a sépiemi. Mezi rychlé dravé lovce širého oceánu patří i zlak nachový. Jednou z jeho kořistí je velice specializovaný druh ryby.
ŠUPINATÍ KLUZÁCI Jen v západním Atlantiku se vyskytuje přes deset druhů takzvaných létajících ryb. Schopnost „létat“ se přitom vyvinula u několika různých skupin. Letouni většinou plavou těsně pod hladinou, kde se živí planktonem. Na rozdíl od mnoha jiných druhů ryb se ve svrchních vodách oceánu vyskytují nejen v noci, ale i přes den. Přestože se občas shlukují v hejnech, jako hlavní způsob obrany používají mnohem dramatičtější strategii. V nebezpečí se mohutnými údery ocasní ploutve vymršťují ven z vody, načež roztáhnou dlouhé a široké prsní ploutve. Na těchto „křídlech“ dokáží letět déle než deset vteřin a překonat při tom vzdálenost více než dvou set metrů. Většina druhů má modrošedé až stříbřité zbarvení. Zlak nachový neboli koryféna (Coryphaena hippurus) je zeleno-zlatá dravá mořská ryba, dosahující délky 1,6 m a váhy až 40 kg. Vyskytuje se v tropických a mírných pásmech moří a oceánů na celém světě. Živí se rybami, sépiemi a korýši. Při pronásledování létajících ryb jsou zlaci schopni vyskočit z vody do výšky jednoho metru. V USA a v Karibiku je též známá pod názvem „dolphin fish“, jelikož její hlava v profilu poněkud připomíná hlavu delfína. Viděn skrz hladinu moře vyniká zlak nachový pozoruhodným zbarvením, které však zdaleka není tak markantní pod vodou, ani když je ryba vytažena z vody ven. Barevné obrazce, které se zřejmě vytvářejí vlivem refrakce světla skrz hladinu, pravděpodobně slouží jako výhružné znamení proti napadení mořskými ptáky. Zlaci loví těsně pod hladinou, takže by mohli být snadným terčem pro útoky prováděné ze vzduchu například tereji a rybáky. Takové útoky byly skutečně zaznamenány. Zatímco zlak nachový není ohroženým druhem a dosud se nestal obětí usilovného průmyslového rybolovu, zásoby jiných velkých pelagických ryb, zejména tuňáků a mečounů, již byly drasticky sníženy. Společnou vlastností všech těchto ryb je, že překonávají ohromné vzdálenosti napříč oceány. Naše znalosti o tažných cestách ryb a dalších živočichů však zůstávají velice omezené.
TUDY CESTA NEVEDE? V roce 2001 byly ve vědeckém měsíčníku Science zveřejněny výsledky nového výzkumu, který byl zaměřen na sledování pohybu tuňáků obecných. Barbara A. Blocková a její tým z univerzity ve Stanfordu opatřily 377 těchto ryb chycených u východního pobřeží USA elektronickými značkami, které v intervalech dvou minut zaznamenávaly polohu, hloubku a teplotu moře. Z nashromážděných dat, která byla sbírána od roku 1996, vyplývá, že tuňáci často podnikají cesty napříč Atlantikem. Téměř třetina těchto přístrojů byla nalezena v tělech tuňáků ulovených na opačné straně Atlantiku a ve Středozemním moři. Význam nové studie však nespočívá pouze v nových poznatcích o pohybu těchto obřích predátorů v Atlantiku, ale také přináší nový pohled na současnou strategii ochrany těchto rybolovem významně ohrožených ryb. Dosud se k tuňákům obecným žijícím na opačných stranách Atlantiku přistupovalo jako ke zcela odděleným populacím s vlastními migračními trasami. Na těchto znalostech byla založena i ochranářská strategie. Dosud byly stanovovány různé kvóty pro rybáře na opačných stranách Atlantiku. Jelikož na západě klesla populace výrazněji, bylo zde také zavedeno přísnější omezení lovu tuňáků. Nové poznatky naznačují, že západní populace tuňáků je ohrožena i rybolovem na východě. „To znamená, že obnovení populací tuňáků obecných vyžaduje užší spolupráci všech zemí, které je loví,“ řekla Barbara A. Blocková časopisu Scientific American.
TULÁCI V BRNĚNÍ Mořské želvy z čeledi karetovitých (Cheloniidae) se ve světových oceánech vyskytují již několik set milionů let. Před sto miliony let se na zemi poprvé objevili předkové dnešních sedmi druhů. Karety se, stejně jako ostatní plazi, vyvinuly z obojživelných předků. Podobně jako mořští savci k životu potřebují plynný kyslík a jejich vejce se mohou vyvíjet a líhnout jedině na souši. Z příboje na pobřeží Surinamu, Guayany a Francouzské Guyany se každoročně během několika nocí vynoří tisíce karet zelenavých (Lepidochelys olivacea), aby na plážích nakladly vejce. Přestože se na souši pohybují velice pomalu a neobratně, tvrdý krunýř je většinou dokáže ochránit před všemi nebezpečnými dravci, kromě člověka. Když se však o několik týdnů později narodí malé želvičky, pravý opak je pravdou. Čerstvě vylíhlé želvičky svádí jeden z nejdramatičtějších bojů o přežití v živočišné říši. Jakmile se vyhrabou s písku, číhá na ně celá plejáda hladových predátorů – krabi, hadi, supové či zdivočelá prasata. Šťastlivci, kterým se podaří překonat nástrahy na souši, pak ve vodě musí čelit soustředěnému útoku mořských ptáků a ryb, například kaniců či barakud. Pouze nepatrný zlomek malých želviček (jedna z tisíců) dosáhne velikosti obřích obrněných korábů, které pak v průměru deset až dvacet let křižují oceány. Tvrdý krunýř většinou dospělé želvy ochrání i před útoky nebezpečných dravců, i když byly zaznamenány smrtelné útoky žraloků, a dokonce i kosatek dravých. Tato nejmenší z mořských želv, která dorůstá do délky 70 cm, se většinou nevzdaluje více než 15 km od pobřeží. Některé druhy karet však podnikají dlouhé oceánské cesty, které mají unikátní postavení v živočišné říši. Karety obrovské, které většinu svých životů tráví osamělým putováním podél pobřeží Brazílie, každoročně během tahu překonávají vzdálenost 2400 km, aby nakladly vajíčka na ostrově Ascension. Tento osamělý ostrov tvoří nepatrnou tečku uprostřed mapy Atlantiku. Nejširší část ostrova měří pouhých 11 kilometrů. V posledním desetiletí byla provedena řada průzkumů s použitím elektronických značek a satelitů v kombinaci s analýzou DNA, které ukazují, že samice se rok co rok vracejí na stejné pláže.
KOMPAS V KRUNÝŘI Již dlouhou dobu se spekuluje o tom, jakým způsobem se želvy orientují v prostoru. Dosud bylo vyřčeno mnoho různých hypotéz, například orientace podle slunečního kompasu či pachových vodítek v moři, ale zcela uspokojivá odpověď nebyla zatím nalezena. Na podzim roku 2001 byly v časopisu Science publikovány výsledky výzkumu, který byl proveden na karetách Caretta caretta. Tyto až metr dlouhé karety podnikají cesty napříč Atlantikem, přičemž při cestě na východ sledují Golfský proud, na zpáteční cestě zase proud Kanárský. V nových experimentech vědci zkoumali reakci mláďat karet na různá magnetická pole v bazénu naplněném mořskou vodou. Směr a intenzitu magnetického pole řídil počítač. Karetky, které byly vystaveny magnetickému poli napodobujícímu přirozené magnetické pole u severního pobřeží Floridy, například plavaly směrem na jihovýchod. V poli, které napodobovalo střední část tahové cesty, plavaly karety na západ až severozápad. „Naše výsledky poskytují přímé důkazy, že mladé karety mohou využít magnetická pole jako navigační značky. V okamžiku, kdy karetky vylezou ze svých hnízd, jsou již připraveny reagovat na specifická magnetická pole řízenými pohyby, které jim umožní dostat se do systému proudů a nalézt tahovou cestu,“ napsal vědecký tým. Výzkumníci se zároveň domnívají, že podobný mechanismus by mohli používat i jiní živočichové, například ryby, mořští savci a ptáci. Jediným predátorem, který dokázal výrazným způsobem ohrozit přežití karet, je člověk. Karety se odpradávna loví zejména kvůli výrobě šperků a jiných předmětů ze želvoviny. Mnoho dalších želv uhyne v rybářských sítích či na udicích určených pro velké pelagické druhy ryb, jako jsou tuňáci. Všech sedm druhů karetovitých je chráněno dohodou o ohrožených druzích (CITES) a dva z nich jsou podle organizace IUCN (Mezinárodní unie pro zachování přírody a přírodních zdrojů) kriticky ohrožené.
PUTOVÁNÍ NA KŘÍDLECH Neméně ohromující jsou tahové cesty mořských ptáků, mezi jednotlivými skupinami a druhy však existují značné rozdíly. Racek chechtavý se příliš nevzdaluje od pobřeží, a dokonce se dokonale adaptoval na život ve vnitrozemí. Racek žlutonohý je však stěhovavým druhem, který během několika prvních let svého života podniká dlouhou cestu ze severní Evropy až k pobřeží Senegalu. Chaluha velká (Catharacta skua), která hnízdí na Islandu a v severní Evropě, tráví většinu roku nad oceánem a při svých cestách napříč Atlantikem příležitostně sleduje rybářské lodě a krmí se zbytky ryb, které rybáři vyhazují do moře. Velkými vzdušnými cestovateli jsou rybákovití (Sternidae). Rybáci mají úzká a špičatá křídla, hluboko vykrojený ocas ve tvaru vidlice a špičatý zobák. Největší přeborník v překonávání vzdáleností nad Atlantikem je bezesporu rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea). S rozpětím křídel asi 70 cm je o něco menší než racek chechtavý. Loví většinou tak, že se ve vzduchu vznáší na místě rychlým máváním křídly a pak se za kořistí obratně vrhne do vody. Podniká nejdelší vzdušnou pouť ze všech ptáků. Ze svých hnízdišť v severní Evropě se vydává až k ledovým břehům Antarktidy.
MILOVNÍCI BOUŘÍ Buřňáci a buřňáčci (Procellariiformes) jsou příbuzní albatrosů a patří mezi ptactvo, které je nejlépe uzpůsobeno životu nad vlnami oceánů. Buřňáci, kteří dosahují rozměrů středně velkých racků, jsou bravurními a neúnavnými letci. Na souši se v době páření a hnízdění naopak houpavým krokem neobratně šoupají po zemi. Mimo toto období se u pobřeží objevují, pouze když je tam zaženou velké bouře. Buřňáci létají velice úsporně – vznášejí se těsně nad vlnami a jen občas zamávají křídly. Buřňák severní (délka 35 cm, rozpětí křídel 75 cm) podniká cesty ze svých hnízdišť na severu Evropy až k severní Argentině. Buřňáci se živí malými rybami, například sledi a sardinkami. Buřňáčci, menší příbuzní buřňáků, jsou zcela mimořádnými oceánskými ptáky. Zarážející je již jejich velikost – největší druh je velký asi jako kos (buřňáček malý svou velikostí i zbarvením připomíná jiřičku obecnou!). Klikatě poletují mezi hřebeny vln, pohybují se těsně nad vodou nebo doslova ťapkají po hladině. Živí se planktonem, malými rybkami a mořskými řasami. Navzdory malé velikosti překonávají neuvěřitelné vzdálenosti napříč světovými oceány – například buřňáček malý v zimě migruje ze svých hnízdišť v severní Evropě na jih až k mysu Dobré naděje. Na první stránky světového tisku a do reportáží společností BBC a CNN se letos dostala zpráva o jednom mimořádně dlouhověkém buřňákovi severním. Pracovníci Britské ornitologické nadace v dubnu při kroužkování na ostrově Bardsey poblíž severního Walesu narazili na buřňáka severního, který byl kroužkován již v roce 1957. Vědci odhadují, že se narodil v roce 1952 a v průběhu svého života nalétal zhruba 5 milionů vzdušných mil, z toho 500 000 mil přímo na tahových cestách z Británie do Jižní Ameriky a zbytek při lovu. „Není zcela výjimečné, že nacházíme ptáky, jejichž věk dosahuje 15 až 20 let, ale 50 let – to je opravdu pozoruhodné,“ řekl agentuře Reuters britský ornitolog Chris Mead.
DRAVCI S „ÚSMĚVEM“ Na celém světě bylo zatím identifikováno osmdesát druhů kytovců, v Atlantiku jako celku se jich vyskytuje několik desítek, v severním Atlantiku pak více než třicet druhů. Přestože delfíni a jim příbuzní ozubení kytovci nekonají tahy v pravém slova smyslu, občas dochází k velkým přesunům těchto nejdokonaleji adaptovaných mořských savců, většinou za potravou. Skutečně pelagickými druhy delfínů v Atlantiku jsou delfín obecný, delfín skákavý a delfín skvrnitý. Delfíni obecní dorůstají do délky 2,5 m a dokáží plavat rychlostí až 40 km za hodinu, přičemž se často z vody vynořují v seřízených skupinách a někdy vyskakují vysoko nad hladinu. V Atlantiku, podobně jako delfíni skvrnití, občas vytvářejí obrovské skupiny čítající několik stovek jedinců. Delfíni se houfují zejména tam, kde je hojnost potravy v podobě velkých hejn ryb. V těchto velkých stádech však delfíni zároveň věnují mnoho času upevňování vzájemných vztahů, společným hrátkám a páření. Většina delfínů je polygamní a volně vyvíjejí sexuální aktivity. Zbytek času tráví v menších skupinách, ve kterých loví nejen ryby, ale také sépie a jiné hlavonožce. Mimořádnému zájmu vědců se v posledních letech těší interakce mezi delfíny skvrnitými a většími delfíny skákavými. Bylo mezi nimi zaznamenáno mezidruhové páření. Setkání většinou probíhá tak, že samci delfínů skákavých připlavou k hejnu delfínů skvrnitých, rychle se spáří se samičkami a opět odplavou. Zprávy o smíšených hejnech delfínů skvrnitých a skákavých jsou ovšem často zpochybňovány tím, že mladí jedinci delfínů skvrnitých, kteří ještě nemají výrazné skvrny na těle, jsou omylem identifikováni jako delfíni skákaví. Delfíni mají jen málo přirozených nepřátel. Byly zaznamenány případy, kdy na ně zaútočili velcí žraloci, zejména žraloci tygří (Galeocerdo cuvieri) a bílí (Carcharodon carcharias) nebo kosatky dravé (Orcinus orca). Jsou zároveň známy i případy, kdy delfíni bez nejmenší zjevné provokace zaútočili na žraloky, možná ve snaze předejít útoku z jejich strany. Tisíce delfínů a dalších ozubených kytovců bohužel v Atlantiku každoročně hynou v důsledku různých činností člověka, zejména průmyslového rybolovu. Na Faerských ostrovech dodnes pokračuje tradiční vybíjení kulohlavců černých (Globicephala melaena). Ostrované sice nezabíjejí extrémně velké počty těchto až 8,5 metru dlouhých kytovců, nicméně pokaždé zlikvidují celé stádo a tím pádem i určitou genetickou jednotku. Lov je navíc vůči těmto inteligentním a vysoce společenským savcům krajně krutý. Celé stádo kulohlavců je nejprve nahnáno do zátoky, která je vzápětí uzavřena, aby žádné zvíře nemohlo uniknout. Kytovci jsou potom ubodáni jeden za druhým. Ačkoli je tento lov brutální ukázkou činnosti, která má destruktivní dopad a vliv na obyvatele Atlantiku, některé lidské aktivity jsou o mnoho zákeřnější.
TOXICKÉ VELRYBY Vědecký týdeník New Scientist letos publikoval zprávu o výzkumu, který probíhá v ústí řeky sv. Vavřince v kanadském Quebecu. Zjistilo se, že více než čtvrtina úmrtí zdejších běluh, bílých ozubených kytovců, kteří dorůstají do délky 4,5 metru, je způsobena rakovinou. Většina z celkového počtu 70 000 běluh na světě žije v arktických vodách, zhruba 650 jich však žije v subarktických vodách v ústí řeky sv. Vavřince. Mezi lety 1983 a 1999 bylo nalezeno 263 mrtvých velryb. Daniel Martineau a jeho tým z univerzity v Montrealu provedli 100 pitev. Zjistili, že rakovina, zejména trávicího traktu, způsobila smrt 18 procent mladých a 27 procent dospělých jedinců. „Rakovina u volně žijících živočichů je málo probádanou oblastí, ale taková procenta zhoubných nádorů nebyla zjištěna u volně žijících živočichů kdekoli jinde na světě. U delfínů a suchozemských zvířat je běžný výskyt okolo dvou procent,“ řekl Martineau. Pitvy zjistily ve tkáních kytovců vysoké koncentrace polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH) a polychlorovaných uhlovodíků (PCB). Laboratorní testy již dříve prokázaly, že kromě toho, že tyto látky přispívají k tvorbě zhoubných nádorů, mohou také způsobit abnormální tělesný růst, narušují imunitní systém, poškozují nervovou soustavu a snižují schopnost rozmnožování. Kromě těchto látek obsahují mléko a tkáně běluh také jedovaté těžké kovy. Běluhy z ústí řeky sv. Vavřince se již dříve staly smutně proslulé, když bylo zjištěno, že tkáně některých jedinců obsahují tolik toxických látek, že je kanadské zákony zařazují mezi toxický odpad. Vědci se domnívají, že hlavním viníkem neutěšeného stavu této populace mořských kanárků je továrna na výrobu hliníku, která se nachází proti proudu řeky. Toxické látky se hromadí v sedimentech na dně řeky a běluhy jsou obzvlášť zranitelné, jelikož získávají potravu tak, že prohrabávají usazeniny na mořském dně a požírají bezobratlé živočichy.
ZÁHADNÝ TROJÚHELNÍK Zájem o oblast, která leží poblíž jihovýchodního pobřeží USA a je známa jako bermudský či ďáblův trojúhelník, vzrostl zejména v šedesátých letech dvacátého století. Záhadologové, námořnictvo i vědci jsou zajedno v tom, že v trojúhelníku, který tvoří Florida, Puerto Rico a Bermudy, během uplynulých století bez zjevných a blíže určitelných příčin zmizela řada lodí a letadel. Některé známé případy, například zmizení námořních lodí USS Cyclops a Marine Sulphur Queen či celé letky bojových letounů TBM Avengers, zůstávají nevyřešenou záhadou, přestože se těmito událostmi zabývala řada institucí, včetně pobřežní hlídky a námořnictva USA. Skeptikové a „zasvěcení“ se liší zejména v počtech záhadných událostí – údaje o zmizelých plavidlech a letadlech se různí od 200 do více než 1000 v průběhu posledních 500 let. Většina vědců jako hlavní příčinu neobjasněných událostí uvádí unikátní přírodní podmínky, které panují v této oblasti. Rychlý a zrádný Golfský proud, často nepředvídatelné místní povětrnostní podmínky a velice proměnlivá topografie mořského dna jsou uváděny jako hlavní faktory. Na straně druhé jsou zástupy nadšenců, ufologů a členů hnutí Nového věku, kteří prosazují nejrůznější rozmanité teorie o magnetických anomáliích a různých nadpřirozených jevech, včetně únosů mimozemšťany, působení magických krystalů, které zbyly po civilizaci Atlantidy, či vírů ze čtvrté dimenze. Prvním člověkem, který proplul bermudský trojúhelník, se stal Kolumbus. Naštěstí pro Španěly, a naneštěstí pro domorodé obyvatele Ameriky, však jeho koráby nezmizely. Ve svých denících, které zkompiloval Fray Bartolome de Las Casas těsně po jeho smrti, se ovšem zmiňuje o nevysvětlitelných jevech, se kterými se setkal v této oblasti. „V noci ukazovaly kompasy na severozápad, zatímco ráno ukazovaly spíše na severovýchod,“ napsal o 13. září 1492. K podobné události došlo několikrát.
NEBEZPEČNÉ BUBLINY Jednu z teorií, která způsobila značný rozruch, předložil v roce 1998 britský vědec Dr. Ben Clennel z univerzity v Leeds. Během přednášky o možném využití hydrátů metanu jako nového zdroje energie se zmínil o tom, že by úniky plynného metanu z mořského dna mohly způsobit potopení plavidel. Dodal, že by se výbušný plyn navíc mohl vznítit a způsobit explozi letadel. Reakce byla bouřlivá, a většinou odmítavá, jak ze strany nadšenců pro nadpřirozené jevy, tak ze strany skeptické vědecké obce. Záhady bermudského trojúhelníku většinou nevzbuzují zájem seriózních vědců. Minulý rok však renomovaný vědecký časopis American Journal of Physics publikoval výsledky laboratorních pokusů, které vrhají na tuto problematiku nové světlo. Poněkud bizarní testy prokázaly, že bubliny skutečně mohou potopit plovoucí předměty tím, že náhlý přísun bublin do tekutiny sníží její hustotu. „Byli jsme překvapeni, že jsme teorii potvrdili. Očekávali jsme, že vznikne odpor,“ řekl Denardo týdeníku New Scientist. Skeptický vědec, který chtěl teorii vyvrátit, dodal, že na otevřeném moři by mohly vzniknout vzestupné proudy, které by plavidlo udržely na hladině, teorii však nezamítá definitivně. „Jestliže se nějaký fenomén odehraje v laboratoři, zřejmě se také odehrává někde v přirozeném vesmíru,“ poznamenal.ROPÁCI NA DNĚ OCEÁNU Bezpečnost podmořských ropných vrtů se v minulém století stala primárním důvodem pro průzkum mořského dna. V roce 1984 došlo v Mexickém zálivu ke zcela nečekanému objevu. Biologové nalezli v hloubce zhruba 3000 m jedinečné společenství živočichů, které vzkvétalo v těsné blízkosti podmořského ropného jezera. Kolem chladné tůně se v 30 m širokém a 1,5 km dlouhém pruhu vyskytoval dosud neznámý ekosystém, který se v mnohém podobal tomu, jenž byl o několik let předtím nalezen poblíž hlubokomořských horkých vřídel v Pacifiku. Biologové zjistili, že základní prvek nově objeveného společenství organismů v temných hlubinách tvoří měkkýši, v jejichž tkáních žijí bakterie, které získávají energii fixací metanu. V toxickém a studeném prostředí se vyskytuje řada dalších živočichů – červi, krabi, stejnonožci, ryby a krytonožci. Od doby prvního objevu byla nalezena řada dalších lokalit, kde se vyskytuje toto podivné společenství přírodních ropáků. Celkem bylo dosud na těchto místech zjištěno 211 druhů živočichů, z nichž některé se vyskytují pouze v jedné lokalitě. Světový fond na ochranu volné přírody v roce 2001 publikoval rozsáhlou studii, kterou se pokouší zmapovat význam tohoto biologického bohatství. Bakterie, které žijí v tkáních těchto živočichů, by mohly být užitečné zejména při biologické likvidaci ropných odpadů a havárií. Můžeme jen doufat, že těžba ropných látek přímo z hlubin oceánů je nezničí dříve, než vydají svá genetická tajemství.
„Proč někdy nepřijedeš k nám do Khamlie navštívit mou ženu Fátimu a synka Muhammada? Do Khamlie, tam, co žijí černí, Gnawa…“ zeptal se mě jednoho dne Hasan, jeden z bratrů starajících se o hotýlek na úpatí písečného přesypu Erg Chebi v Maroku a jeden z mála obyvatel vesnice, kteří nemají černou kůži. Takové pozvání se neodmítá. Přijela jsem na dvoudenní návštěvu. Zůstala jsem týden. Týden ve vesnici, kde žijí Gnawa, Fátima, Hasan, Muhammad a ostatní, které si dnes troufám nazývat svými přáteli, i když pro ně stále zůstanu une touriste.
K ČEMU JSOU DOBŘÍ TURISTÉ Khamlia leží v kamenité poušti pod nejvyšším písečným přesypem v Maroku Erg Chebi. Asi 5 km odsud je větší vesnice Merzouga, kde jsou hotely, obchody, policejní stanice a telefon. Vede tudy pouštní cesta pro offroady do Taouzu a Zagory. Několikrát denně zvíří prach landrovery a terénní motorky. V Khamlii je jeden malý obchůdek se vším a škola. Vesnice má veřejné osvětlení a studnu. Všechny domy kromě školy jsou postaveny tradičním způsobem ze směsi hlíny, štěrku a slámy, takzvaného pisé. Původní domy byly dokonce částečně zapuštěné do země a okna byla ve stropě. Dnes slouží jako skladiště a chlévy. Kolem nich vyrostla nová, prostornější a vzdušnější obydlí. Je jich tu 32. Žije v nich kolem 150 obyvatel. Dostat se do Khamlie, když nemáte auto, není jen tak, stejně jako odsud odjet. To je ještě těžší, jednoduše proto, že vás nechtějí pustit. „Teď tam nic nejede.“ Ale jsem tam přece pozvaná! „Až seženeme nějaké turisty.“ Vida, k čemu všemu jsou turisté dobří. Konečně se v hotýlku objevuje turista s autem, chce strávit noc v oáze. Tam se nedostane jinak než na velbloudu. A zatímco si bude užívat romantiky v poušti, jeho průvodce si vypůjčí jeho vůz. Vyrážíme. Já a tři muži. Cestou stačíme kromě nákupu kuřete, které nám Fátima připraví k večeři, uváznout v písku, sehnat traktor, nechat se vyprostit a navštívit několik známých. Konečně, už za tmy, dorážíme do bývalé školy, kterou tu postavili Francouzi a teď je útočištěm Hasanovy rodiny. Zkoušeli bydlet v domě Hasanova ovdovělého otce, ale ten se ve svých skoro šedesáti letech znovu oženil. Fátima se neshodla s jeho novou mladou ženou. Tak tedy bydlí ilegálně v rozpadající se budově bývalé školy. Obývají dvě místnosti, vybavené skříní na nádobí, plynovým vařičem, matracemi, které slouží jako posezení pro hosty i postele, a obrovskou televizí se satelitem. Muži se posadí v „obýváku“, to znamená u televize, já s Fátimou vaříme v kuchyni zmíněné kuře. Povídáme si. Fátima studovala na gymnáziu. Umí francouzsky a trochu anglicky. Stane se mou tlumočnicí, protože vesnické ženy hovoří jenom berbersky nebo arabsky. „Až přijedou turisté, půjdeme spolu za Zaidem,“ říká Hasan, zatímco rozkládáme matrace. Sluší se, aby mě jako ženu doprovázel, ale nechápu, co má pořád s těmi turisty. Jenže turisté přijíždějí hned druhý den a Hasan je v práci. Až u školy slyším temné dunění bubnů a začínám chápat. Zaid a jeho lidé hrají turistům, a tak si je mohu také poslechnout. Další den hrají znovu, to už znám půlku vesnice, respektive půl vesnice zná mě, a tak se za nimi mohu vydat sama. Zastavuji se na prahu malé místnosti. Na zemi sedí skupinka Španělů a několik muzikantů v bílých košilích a turbanech. Gnawa předvádějí své umění. V tvářích jim svítí bílé úsměvy. Zvou mě dál, ale místnost je naplněná magickou hudbou až po střechu, mám pocit, že už tam pro mě není místo. Cítím obrovský respekt před tou silou. Zůstávám jako přibitá ke dveřím. Naslouchám. Nevím, jak dlouho to trvalo, produkce skončila, prach zvířený pronajatými automobily se ještě nestačil usadit, děti mi nabízejí bonbony, které právě dostaly. To bylo moje první setkání se Zaidem a Gnawa. Mají černou duši a zlato v hrdle.
RODINNÁ HISTORIE Za rok jsem tu znovu s nahrávacím zařízením. Fátimě se narodila holčička Chadídža, děti povyrostly, jen poušť je stále stejná, i když je neustále v pohybu. A takoví jsou i Gnawa. Mají teď spoustu práce. Když se konečně vymaním z Fátimina zajetí (moje návštěva pro ni znamená vzácné vytržení z neměnnosti pouště), právě odjíždějí hrát někam do hotelu. „Přijď zítra v osm.“ „Ráno?“ Jistěže ráno, na poušti jsou rána ve znamení čiré svěžesti, den začíná velmi brzy, aby zpomalil svůj rytmus s rostoucím žárem a loudavě spočinul v chladivé náruči noci. Tedy v osm. Nemůžu se dočkat, ale trochu nevěřím, že budou po nočním hraní tak časně vzhůru. Jsou. Nahřívají bubny u ohně, aby měly ten správný zvuk. A pak se pustí do hraní. Hrají se stejnou vážností a nasazením pro mě a můj mikrofon jako pro velkou skupinu posluchačů. Hrají hlavně pro sebe. A vyprávějí. Historie rodiny Oujeaa v Maroku začíná někdy ve dvacátých letech minulého století. Muhammad Oujeaa, Zaidův bratr, vypráví, jak jejich praprarodiče přišli do Maroka ze Súdánu, odkud je vyhnal hlad a boje mezi kmeny. Rozhodli se tehdy odejít s karavanou na sever a po dlouhé cestě, kterou mnozí nedošli až do konce, se usadili nejprve ve vesnici Hfira na alžírsko-marocké hranici a později tady, v Khamlii. Většina zdejších obyvatel jsou potomci rodu Ait Hami, což bylo původní jméno rodiny. Sedíme ve velké místnosti hliněného domu, kde žijí Muhammadovi rodiče, jeho bratři Zaid a Rašíd, bratranci Ibrahim a Hasan a pět sester. Muži se živí hudbou. Hrají a tančí pro turisty, na slavnostech, svatbách. Nehrají ale jen pro zábavu, jejich hudba je součástí rituálů, slouží jako most do stavu transu, kde se komunikuje s nadpřirozenem. Podle Muhammadových slov jsou oni ti praví Gnawa, protože jsou černí. Pětadvacetiletý Zaid hraje na hažhuž, je hlavním zpěvákem a šéfem skupiny. Jak mi Muhammad se smíchem povídá, stará se hlavně o peníze, je něco jako finanční ředitel. Když zpívá, jako by jeho duše tančila s dávnými předky ve věčnosti. Do Khamlie přijíždějí turisté a poslouchají. Jsou-li otevření, mohou jejich duše tančit také. „Máme něco zaplatit?“ ptají se svých průvodců. Není to povinné, dejte, kolik chcete. Na stolku zůstává hrst drobných. Během mojí návštěvy se vystřídaly asi čtyři skupinky. Je sezona. Dostanou mátový čaj, poslechnou si pár písní a jedou dál. „Když není práce,“ pokračuje Muhammad, „vyjíždíme do Marrákeše, Casablancy, a když se práce, tedy hlavně turisti vrátí, vrátíme se taky. Ale někteří z nás, jako můj bratr Zaid, neodjíždějí nikdy. Pracují třeba na polích, dělají všechno.“ Zatímco si povídáme a nahráváme, domem probíhají děti, ženy nosí vodu, kterou přivezly na oslu od studny. Včera voda netekla, dnes ano, je potřeba nanosit zásobu. Pijeme sladký zelený čaj s mátou, domácí chleba namáčíme v olivovém oleji. Ženy se tváří, jako když je to, co dělají muži, vůbec nezajímá. Dál přecházejí po domě, okřikují děti a je jim jedno, že skoro rozšláply mikrofon. Jsem pro ně zkrátka une touriste, jedna z mnoha. Pokradmu ale pošilhávají po přístrojích a chichotají se, co to mám na sobě. Nejupřímnější jsou děti. Stačí pár okamžiků, aby stydlivá holčička Aiša překonala svůj ostych, a už ji mám na klíně. Zabrala si mě na celý den a už se ode mě nehne. Ukazuje mi pyšně všechny svoje šperky. Chlapečci zvědavě nakukují do dveří a hrají venku svoje klučičí hry.
GNAWA FESTIVAL V červenci se v Khamlii každoročně odehrává velký svátek. Sejdou se Gnawa ze širokého okolí. Dva týdny obcházejí domy v Khamlii a přilehlých vesnicích, hrají a zpívají. Někde dostanou peníze, jinde mouku nebo cukr. Pak z nashromážděných zdrojů uvaří kuskus a začne slavnost, která trvá tři dny a tři noci. Každý, kdo přijde, dostane najíst. „To není jen svátek nás lidí z Khamlie, je to svátek pro všechny, je naše povinnost pohostit každého, to je tradice,“ říká hrdě Muhammad. Prohlížím si album s fotografiemi. Na jedné je skupinka žen v podřepu, přes hlavy rozprostřený šaš, turban který nosí muži na hlavě, hudebníci v kruhu kolem nich. „To jsou lidé, kteří mají nějaký problém, jsou nemocní, neplodné ženy… Přicházejí, abychom jim pomohli. V prohlubni kovové kastaněty se jako v misce rozpustí ve vodě sůl a každý nemocný dostane napít tři kapky. Pak tančíme dokola kolem těchto lidí a hrajeme.“ „A pak se tito lidé uzdraví?“ ptám se. „Pak se někdo uzdraví,“ odpovídá Muhammad s úsměvem. Na jiné fotografii jsou ženy zahalené do černých, barevně vyšívaných šátků, drží se za ruce a zpívají. Hudba Gnawa, alespoň během slavností, tedy není jen mužskou záležitostí. Muhammad vypráví o jednom příbuzném, který žije v Marrákeši. Při slavnostech hraje na hažhuž a tančí. Na hlavě má mísu s teplou vodou. Tančí v transu tak dlouho, dokud mísa nespadne a nerozbije se. Tehdy padá na zem i tanečník. „Někdy vydrží tančit velmi dlouho!“ Důležitou součástí všech obřadů Gnawa jsou vonné směsi, které se pálí na žhavých uhlících. Vůně navozují tu správnou atmosféru a usnadňují komunikaci s duchy. Na rozdíl od jiných směrů Gnawa, kdy hudebníci používají během svých rituálů různé barvy oblečení, oblékají se Gnawa z Khamlie výhradně do bílých džalab a turbanů. Bílá je barvou Prorokovou.
ŠŤASTNÉ ŽENY Blíží se poledne. „Budeš jíst s námi.“ Samozřejmě zase nemohu odmítnout. Zatímco se jídlo chystá, odvádí mě Muhammad do malé tmavé místnosti s jednoduchým tkalcovským stavem a nechává mě napospas ženám. Dvě tkají z pruhů látek koberec. Nabízejí mi znovu mátový čaj a chleba s olivovým olejem. A vyptávají se. Odkud jsem, kolik je mi let, co dělají moji rodiče. Diví se, že mám jen jednoho bratra. Soustrastně pokyvují hlavami, když se dozvědí, že nemám manžela ani děti. Ale ujišťují mě, že se to jistě brzy napraví. Vystačíme si s několika francouzskými slovíčky, směsí arabštiny a berberštiny a bohatou gestikulací. Dozvídám se a vzápětí zapomínám, kdo je čí sestra, sestřenice, teta. Ženy se starají o chod domácnosti. Nosí vodu, shromažďují dřevo na zimu, starají se o domácí zvířata. A rodí děti. Přichází obrovská černoška s dítětem v náručí a zve nás do další místnosti „ke stolu“. Podává se marocká specialita, tajine, zelenina s trochou masa dušená v hliněné míse s kónickou poklicí. Sedíme na zemi u nízkého kulatého stolku. Jí se rukama z jednoho talíře, proto než se pustíme do jídla, nalije nám nejmladší bratr na ruce teplou vodu z konvice. Chleba namáčíme v omáčce a třemi prsty se snažíme nabrat kousky pokrmu. Nakonec se mezi strávníky rozdělí malinkatý kousek masa. Je neuvěřitelné, kolik lidí se nasytí z jednoho talíře. Po jídle se znovu podává mátový čaj. Odpoledne hudebníci opět odjíždějí hrát kamsi do hotelu a já se vracím k Fátimě. Fátima je šťastná žena. Alespoň to o sobě často říká. Je mladá a silná, má zdravé děti, muže, střechu nad hlavou. Hasan je dnes výjimečně doma. Pracuje jako zdravotník u vojenské posádky střežící marocko-alžírskou hranici. Taky umí trhat zuby. Když může, pomáhá lidem z vesnice, kteří za ním chodí se svými neduhy. Na vlastní oči jsem viděla, jak se Hasan pokoušel vytrhnout vykotlaný zub staré ženě. Vzpomínala jsem při tom, kdy jsem naposledy byla u zubaře. Hasan posadil ženu na zem, před ni postavil umyvadlo, její syn jí držel hlavu. Po chvilce páčení zjistil, že na tenhle zoubek nestačí, a odkázal nebohou stařenu k odborníkovi z města. Měla smůlu. Věřím, že většina vesničanů se raději svěří Hasanovi, je to přece jejich soused. Tak jako se Hasan stará o zdraví svých sousedů, pečuje zase Zaid o Hasanův dům, když je rodina u příbuzných. Zaid nikdy neodjíždí hrát do měst, takže když nejsou posluchači, dělá třeba drobné zednické práce, pomáhá, kde je potřeba. Vyprávím Hasanovi o mé návštěvě u Zaida. Pouštím mu nahrávky. „Zaid je dobrý muž, je to dobrá rodina, nejlepší rodina tady v Khamlii,“ uzavírá Hasan náš rozhovor.
CESTA ZPĚT Ještě je tma. Vstávám. Vedle mě na zemi oddychuje Fátima, vedle ní její čtyřletý syn Muhammad a desetiměsíční Chadídža. Řidič mikrobusu buší na dveře. Opatrně je za sebou zavírám, nastupuji do auta a odjíždím z místa, které se opouští jen velmi těžko. Řidič se směje. Včera jsem ho naučila francouzské číslovky. Objíždí ještě spící vesnici, z hliněných domů se vynořují duchové a nasedají do auta. Stařík s holčičkou, mladá černoška, muži, ženy. Svítá. Projíždíme dalšími vesnicemi, které se táhnou podél duny v téměř nepřerušeném pásu. Už je úplné světlo, ale stále ranní chladno. Za hodinu dvě už bude slunce pálit, jak jen to na poušti umí. Poslední vesnice před odbočením do kamenité pustiny, kde nejsou žádné cesty, přesto cestující vždy dojedou do Rissani, nejbližšího většího města. Tam nejedu. Můj cíl je opět malý hotýlek krčící se pod písečným přesypem. Musím pěšky, z Khamlie tam nikdo nejezdí. Naznačuji, že si tady vystoupím. „Tsnt?“ To slovo znám. Řidič se mě ptá, jestli vím kudy. Přikyvuji a platím. Nikde ani živáčka, jen slepice se hrabou v prachu na ulici. Míjím vodárenskou věž, pár osamělých palem, a pak už jen písek a kamení. Jdu po stopách pneumatik. A pořád podél duny. Tady člověk zabloudit nemůže. Začínám potkávat modré jezdce na kolech, na mopedech, jak zamotáni do turbanů trápí své stroje. „Bonžúr, madam! Hledáte hotel?“ Opět si nasazuji ten skelný pohled turistky, která tady vlastně vůbec není, a pokud tu je, není tu nikdo jiný. Dám si na uši sluchátka a vracím se mezi své přátele.
GNAWA Maročtí Gnawa jsou potomci černých otroků, vojáků a nádeníků, kteří přišli do Maroka ze subsaharských zemí, převážně z Guineje, Nigeru, Mali, Senegalu a Súdánu. Věřilo se, že velká část černých Afričanů pocházela z tehdejšího království Ghana, odtud název Gnawa, kterým se označuje také jejich specifický hudební styl. Gnawa jsou muslimové, ale zachovali si a stále praktikují staré rituály, vycházející z předislámských náboženství. Největší vlny přistěhovalců do severní Afriky proběhly v 11., 13. a v 16. století, ovšem podle tradice vztahují Gnawa svůj původ až k osvobozenému etiopskému otrokovi Sidi Bilalovi al Habashimu, prvnímu muezzinovi a příteli Proroka Muhammada. Tohoto významného islámského světce přijali za svého patrona a jeho jméno se často objevuje v jejich písních. Bilal byl mimořádný muž. Narodil se jako otrok a jako otrok se stal muslimem, a to ještě dříve než Prorokova vlastní rodina. Byl za to svým pánem trestán a mučen. Když se o něm dozvěděl Abu Bakr, blízký Prorokův přítel, Bilala koupil a propustil jej z otroctví. Bilal se stal Prorokovým osobním asistentem. Díky velmi blízkému vztahu s Prorokem Muhammadem byl Bilal obdařen barakou – požehnáním. A Gnawa věří, že oni jako Bilalovi duchovní dědici jsou vyvolení mezi muslimy, zaslouží si zvláštní respekt, a také na nich spočívá jeho baraka. Hudební styl gnawa vychází z hudební tradice subsaharských zemí a je veskrze duchovní. Hudba a rituály mají léčivé a očistné účinky. Prostřednictvím hudby a extatického tance dochází ke spojení s duchy, džiny, anděly a s bohem. To se děje při slavnostech zvaných lila (arabsky „noc“) nebo derdeba. Gnawa odhánějí zlé duchy a naopak přivolávají ty dobré, nositele baraky. Vše se děje ve jménu Alláha, jediného boha. Rituály Gnawa jsou často srovnávány s tradicí voodoo. Hudební nástroje, které Gnawa používají, jsou bubny ganaga a tagangat (v některých oblastech se jim říká tbel), kovové kastaněty tikarkašn (karkabas, qaraqeb) a hažhuž (gimbri, sintir), přímý předchůdce bendža. Ganaga a tagangat jsou velké dřevěné bubny, potažené z obou stran kozí nebo velbloudí kůží. Hraje se na ně dřevěnými paličkami. Menší tagangat drží stále stejný rytmus, větší ganaga rytmus během skladby mění. Na kovové kastaněty hrají zpěváci, kteří sborově odpovídají hlavnímu zpěvákovi, m’alemovi. M’alem hraje na nejdůležitější nástroj, hažhuž. Tělo nástroje tvoří jakási dřevěná krabice potažená kůží, na dřevěném krku jsou napnuty tři struny ze střívek rituálně zabitých zvířat. Hažhuž má schopnost na sebe vázat zlé duchy a odvádět je z těl posedlých osob. Prvním hráčem na hažhuž byl podle tradice Sidi Bilal. Texty písní jsou převážně v arabštině, někdy v berberštině. Mluví se v nich o bohu, o Proroku Muhammadovi, o Bilalovi. V mnohých písních se zpívá o těžké a strastiplné cestě, o ztracené svobodě, o staré vlasti a o touze po ní. Tady nalézáme mnoho společného s hudbou amerických černochů, s blues, s gospelem. Ozdravná a očistná síla rituálů Gnawa vychází ze snahy utišit bolest vykořeněné duše.
„Zbytky hodíme vránám,“ zaznělo v panelákovém bytě na ostravském sídlišti a z okna vyletěl kus starého chleba spolu s rozlámaným rohlíkem. Na trávníku před domem neležel dlouho. Ačkoliv se zdálo, že „vrány“ sedící na okolních sloupech nedávají pozor, během několika málo desítek vteřin se na trávník snesly černé stíny, začalo přetahování o pečivo a já nakonec sledoval vítěze, jak mizí s kořistí v zobáku. Znal jsem tu scénu od dětství a každoročně ji pozoruji znovu a znovu. Jen s tím rozdílem, že dnes už vím, že ptáci, kterým je každoročně v období Vánoc přilepšováno, nejsou „ty“ vrány, nýbrž oni havrani. Co vlastně o krkavcovitých víme? Když se řekne havran, leckdo si vybaví báseň stejného jména od Edgara Allana Poea, jejich větší ptačí příbuzní vešli do našeho povědomí pohádkou O sedmero krkavcích. Proč ale jsou tito největší z pěvců symbolem neštěstí? Snad jen vrána je výjimkou, takovou „bílou vránou“. Prý nosí děti. Holčičky. Jenže ani tato radostná událost nebyla v minulosti nějaké zvláštní štěstí. Vždyť holka bude chtít jednou věno, což by v chudých chalupnických osadách mohl být problém.
Havrane, dím, mene tekel… „Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané,“ píše E. A. Poe. „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ Jsem dalek toho, abych soudil, co chtěl E. A. Poe ve svém slavném Havranu říci. Pomiňme také fakt, že překladatel udělal havrana z krkavce. Zkusme se zamyslet, proč jsou krkavcovití, a havrani zejména, většinou posly smutku a neštěstí. Pojďme v literárních odkazech k počátku, ke knize knih. Když mořeplavec Noe brázdil se svou zvířecí posádkou vlny zatopeného světa, týdny běžely v bezútěšném vyhlížení pevniny. „Když pak přešlo 40 dní, otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétal a vracel se…“ praví První kniha Mojžíšova. Další pokus s jiným ptačím druhem už byl úspěšnější. „Pak vypustil holubici, která přilétla a měla v zobáčku čerstvý olivový lístek.“ Je pouhá náhoda, že je holubice i bělostnou barvou v přímém kontrastu k černému krkavci? Bible kralická vůbec krkavcovitým nepřeje. Leviticus v 11. kapitole praví: „Z ptactva pak tyto v ohavnosti míti budete, jichžto nebudete jísti, nebo ohavnost jsou, jako jest orel, noh a orlice mořská …a všeliký krkavec vedle pokolení svého.“ Ekumenický překlad opět pozměnil krkavce na havrany. Název kapitoly je Čistí a nečistí tvorové. Krkavcovití mají prostě smůlu. Vrány jsou v bajkách zpodobňovány někdy jako vychytralé bytosti, jimž jejich chytrost zachrání život, častěji však jako bezcitní ptáci, chytrolíni hledící jen na svůj prospěch. Co byste spíše hledali v jedové chýši čarodějnice: havrana, krkavce, nebo třeba čápa? Nebo by se tam nejlépe hodila vlaštovka? V jedné z polských pověstí mluvící havrani poradí chudákovi, kde najít poklad, a k smrti uklovou a roztrhají jeho bohatého, avšak lakotného a bezcitného bratra, který si za mouku řekl o bratrovy oči. Chudák mouku potřeboval pro děti, a tak se nechal oslepit. Tady byli vykonavatelé rozsudku sice krutí, ale spravedliví. Černí ptáci hodující na mrtvolách mohli být za středověku opravdu považováni za posly smrti. Představíme-li si pole po středověké bitvě, lze pochopit verše Františka Hrubína z básně Havran a holubice: „Havrane, ptáku polí bitevních, po kterých pevněji se přimknem k bytí, naprostou černí jen nutíš sníh, že ještě skvěleji se třpytí.“ A co množství zemřelých po nějaké infekční nemoci, které se příbuzní ze strachu před nákazou báli pohřbít? To byla potravní nabídka pro havrany a zejména krkavce velmi lákavá. Zní to možná morbidně, ale pro tyhle ptáky jde o normální potravní nabídku. Proto si klidně sedli na viselce a počali s hostinou. Lidé si je za to zošklivili. Bez ohledu na to, že to byli právě oni, lidé, kdo se postaral o prostřený stůl. Mor, cholera či tyfus mají ve středověké Evropě na svědomí miliony obětí. Pak už je jen krok k tomu, aby se leskle černé peří hodujících ptáků stalo symbolem smutku a zmaru. Není vyloučeno, že právě středověk byl dobou zafixování našeho současného postoje, onoho smutně tajemného nazírání na tyto opeřence. Zatímco v Evropě rozklovávali krkavci viselce, u některých severoamerických Indiánů, kteří tradiční i netradiční právo uplatňovali jinak než šibenicí, byli uctíváni jakožto totemová zvířata. Přelet velkého hejna černých ptáků působí vskutku mysteriózně. Těžko říct, čím vším si havran zasloužil mnohá záporná adjektiva. V knize Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého je zajímavé vysvětlení, proč má havran tmavé peří a chraplavý hlas: „Dříve byl havran krásným ptákem, kterého Bůh vyzdobil nádherným rouchem bílým jako padlý sníh, hlas jeho byl tak příjemný, že neměl na zemi sobě rovného. Jednou na Velký pátek, když lid do kostela chvátal, ozval se líbezný hlas havranův. Lidé zapomněli na kněze a poslouchali pěvce. Za to byl rušitel pobožnosti potrestán. Bůh mu odňal stříbrolesklé peří a krásný hlas. Havranu se dostalo roucha černého a místo andělského hlasu nepříjemný skřek.“ I moderní umění naznačuje, že havran se asi negativního nazírání na sebe a své příbuzné hned tak nezbaví. Vždyť v Baladě pro banditu smutně znějí slova: „Kráká starý havran, krákat nepřestane, dokud v Koločavě živý chlap zůstane.“ A pokud bychom chtěli zůstat úplně aktuální, dokážete si představit, že by se takový Rumburak převtěloval dejme tomu v datla?
Mrchožrout – dvoutřetinový vegetarián Budeme-li se chtít podívat na havrany a krkavce trochu spravedlivěji, musíme nahlížet nikoli zrcadlem bájně mytologickým, ale vědeckým. Tedy biologickým. Proč se říká o ženách, které se nestarají či špatně pečují o své potomky, že jsou krkavčími matkami? Krkavčí samice nejsou o nic horšími matkami než většina pěvců. Může to znít divně, ale havran skutečně patří k pěvcům. „Zpěvavá“, tedy k řádu pěvců náležející, je celá čeleď krkavcovitých (Corvidae). U nás tam mimo havrana polního Corvus frugilegus a krkavce velkého Corvus corax dále patří sojka obecná Garrulus glandarius, straka obecná Pica pica, ořešník kropenatý Nucifraga caryocatactes, kavka obecná Corvus monedula, vrána obecná Corvus corone. Možná bude překvapením, že společný předek všech zhruba 105 druhů krkavcovitých pochází z oblasti dnešní Austrálie a je třetihorního stáří. Austrálie má svůj vlastní druh vrány. Někdo považuje havrana za samce od vrány. Na první pohled hloupost, ale stojí za zamyšlení, kde se tento blud vlastně vzal. Vrány jsou menší než havrani a místy je můžete vidět pohromadě, takže mohl vzniknout dojem, že ti subtilnější ptáci jsou samice. V západních Čechách jsou vrány černé, takže se moc od havranů poznat nedají. Jižní Morava je na tom o něco lépe. Vrány šedivky se přece jen poznají snáze. Co se vlastně o havranech a vůbec celém bratrstvu krkavcovitých ví? Jejich chytrost a inteligence je příslovečná, často jsou touto vlastností přirovnáváni k papouškům. Někteří mají schopnost naučit se mluvit. Jako například krkavec v děčínské ZOO, který příchozího pozdravil, a když se mu nelíbil, tak srozumitelně protestoval: „Nech toho!“ Záliba některých v lesklých předmětech je dostatečně známá. Pořekadlo, že krade jako straka, není náhodné. Podobným zlozvykem se chlubí i kavky, které se tímto taky dostaly do lidové slovesnosti. Možná fakt, že lidé nerozeznávali havrany od krkavců, kteří se potulovali po bitevních polích a navštěvovali lidmi uchystaná popraviště, vedl k tomu, že se havranům přisuzuje mrchožravost. Skutečná lež to sice není, ale v jejich potravě převažuje složka rostlinná. Ne že by si občas neulovili neopatrného hraboše, neohlodali vyhozenou kost či neslupli nějakého toho brouka nebo žížalu, ale maso přece jen favoritem denního menu není. Zvláštností je jejich obliba žraní gumiček, které se pod nocovišti či hnízdními koloniemi dají sbírat ve velkém. Možná jim připomínají žížaly. Větší příbuzný havrana krkavec, to je něco jiného. Rozbory obsahu krkavčích žaludků ukazují na to, že převážnou složku jídelníčku tvoří hlodavci, myšice, hraboši. Zdá se, že z lidského hlediska je krkavčí návrat užitečný zejména tím, že zmenšuje škody způsobené hlodavci, a navíc jeho mrchožravost funguje jako zdravotní policie a hrobník v jednom. Pokud někde v horách padne kus srnčího, letka krkavců jej najde a okamžitě se sletí k hostině. Ing. František Havránek ve své práci, která se krkavci na našem území zabývá, uvádí: „…jde o druh dosahující v některých oblastech ČR vyšší denzity, než je uváděno pro přírodní stabilizované populace (především nehnízdní část populace), a je druh schopný aktivně exploatovat všechny živočišné druhy počínaje mláďaty spárkaté zvěře. Dokonce druh, který může ovlivňovat i mikropopulace jiných predátorů (ničení snůšek výra).“ Ornitologové toto považují za zavádějící. Zbytky spárkaté zvěře v potravě mohou být kusy posekané při zemědělských pracích či usmrcené koly aut. Vrána, považovaná za škůdce, může mít na svědomí zničené vejce či ulovené kuřátko bažanta. Podobný názor má i Petr Kučera, krkonošský lesák a myslivec v jednom. O havranech říká: „Samozřejmě mohou plenit hnízda jiných ptáků, kteří hnízdí na zemi, jako jsou například koroptve, bažanti, křepelky a podobně. Mohou také sbírat mláďata těchto ptáků a také třeba i malé zajíčky. Podle mne je to však přirozená selekce. Pokud dojde k přemnožení havranů, mohou být škody významné, ale opět to není na celém území republiky.“ Ornitolog Jožka Chytil jej o několik týdnů později doplňuje: „Ale rozhodně to není v takovém množství, aby to mohlo zásadně ovlivnit stavy těchto zvířat.“ Maso tedy v potravě vran a havranů najít lze, ale v podstatně menší míře, než se traduje. Havrani, a to ani v rozsáhlých mnohatisícových hejnech, nejsou schopni nějak viditelně ohrozit stavy drobné zvěře. Jak by to asi vypadalo v Kralupech nad Vltavou, kde se na nocovišti vystřídalo až 100 000 ptáků? Nemluvě o koloniích, kde se slétávají nocležníci v počtu až půl milionu jedinců. Odtud se za svojí potravou vydávají do vzdálenosti až 40 km od nocoviště.
Přestupní stanice Vojkovice U Židlochovic má být největší moravské nocoviště. Poměrně přesně mi bylo vysvětleno, kde ho najdu, ale fotit v noci černé ptáky není zrovna moc atraktivní. Ovšem než definitivně usednou na stromy, slétají se z rozsáhlého prostoru a usedají na polích. Měl bych najít právě ono sletiště, dokud je ještě světlo. Slunko pomalu zapadá a kousek za vesnicí vysoko letící ptáci najednou opisují ladnou křivku a jdou prudce k zemi. Brodit Svratku v únoru se mi nechce, a tak jdu podél břehu, pohled zaměřený zhruba do míst, kde havrani mizí za chalupami, a doufám v blízkost mostu. Přání bylo vyslyšeno a most se zjevil dřív, než sluníčko zmizelo za obzorem. Na první pohled skvělé podmínky. Šikmé paprsky prosvětlují oranžovým světlem krajinu, rýsují dlouhé stíny okolo stojících topolů. Jen ti havrani chybí. Sedí v bezpečné vzdálenosti. Jsou jich stovky, možná tisíce, ale na obrázku by vypadali jako černé tečky na bílém sněhu. Slunce neúprosně klesá, havrani se mohou každou vteřinou zvednout a odletět. Po západu slunce klesne světlo pod rozumnou hodnotu, která by ještě focení umožnila. Plížím se odvodňovacím kanálem podél cesty. Z jedoucí felicie si mě posádka zvědavě prohlíží, ale když zaregistrují foťák, chápavě se usmějí. Mladá jabloň mě kryje při „zvedacím manévru“. Po pár snímcích se hejno zvedá a odletí o pár set metrů dál. Jejich útěková vzdálenost je o pár desítek metrů větší, než bych potřeboval. Ve městě, kde si jich nikdo nevšímá, si nechají člověka přijít podstatně blíže. Ale ve volné krajině, kde mají s lidmi jiné zkušenosti, jim instinkt velí popoletět. Rudě žhnoucí plynná koule mizí za obzorem a ptáci se vydávají na nocoviště. Každovečerní rituál příletu havranů je pro místní už rutinou. Podobných sletišť jako to u Židlochovic mají zdejší havrani víc. Ti brněnští, než se vydají k Židlochovicím, krouží nad ústředním hřbitovem, což jim na image nepřidá. Havrani a hřbitov. Kde vlastně našel Hitchcock inspiraci ke svým proslaveným Ptákům?
Černé bratrstvo se vrací Tisícihlavá hejna havranů nejsou zas až takovou vzácností, černí ptáci poskakující okolo popelnic některých velkých sídlišť a hledající potravu taky nejsou nijak převratný objev. Jejich neuvěřitelná přizpůsobivost je do velké míry chrání před civilizačním tlakem. Jsou ptáci, jako třeba drop, kteří se prostě s člověkem nesmíří a v blízkosti lidských sídel vymizí. Ne tak havran. V jihomoravských Božicích, kde je hnízdiště v těsné blízkosti místní skládky, se na dvorku rodinného domku houpavým krokem procházejí slepice. V plechové misce mají cosi k zobání, leč v této chvíli misku dočasně okupuje právě přilétlá havraní formace. Opatrnější druhové posedávají na nedalekých větvích a čekají na vývoj situace. Jedna ze slepic učinila marný pokus dostat se ke svému přídělu, ale holt musí počkat. Havraní pobyt na „jejím“ dvorku je sice dočasný, leč až bude mít příležitost do své misky nakouknout, zjistí, že je téměř prázdná. Tisícihlavá hejna havranů na našem území lze pozorovat celoročně. Může tak vzniknout dojem, že na zimu neodlétají. Není tomu tak. Sledování migračních cest ukazuje, že zatímco naši havrani se odlétají na zimu ohřát do Francie, populace z Ruska se usazují u nás. Proč tomu tak je, když biologicky je druh přizpůsobený tak, že by bez problémů přežil i v místech, kde tráví zbytek roku? „Asi jde o genetickou paměť, je tu silná role tradice, tah se geneticky fixuje,“ uvádí možné důvody ornitolog Karel Hudec.
Nejsou škodliví, ale škodí myslivosti „Vrána obecná je odedávna pokládána za jednoho z největších škůdců drobné zvěře, zejména pro ničení násad v hnízdech koroptví a bažantů a pro chytání mláďat jak těchto druhů ptáků, tak dokonce i zajíců,“ praví se ve Fauně ČSSR. Ovšem bažant, jeden z fenomenálních mysliveckých argumentů, je v naší zvířeně tvorem nepůvodním. Navíc v lidské péči odchovaná zvířata ztrácejí obranné i útěkové reflexy, takže na tom, že jsou snadnou kořistí, se podepsali právě jejich ochránci a chovatelé – a pozdější lovci. Rozbory obsahu 468 vraních žaludků ale ukázaly, že jen ve 40 z nich byly zbytky vajec a ptačích mláďat. Oněch 8,5 % „škodlivých“ vran by mělo být vyváženo dvojnásobně vyšším číslem, kdy vrány pozřely myšovité hlodavce, což je z lidského hlediska bráno jako užitečné. Tehdejší zákon o myslivosti (12/1962 Sb.) ji však řadil mezi škodnou zvěř, takže všemožné hubení bylo povoleno. Lov vran je i dnes povolen celoročně. Myslivci všeobecně černé bratrstvo v oblibě nemají. Jeden ze severočeských deníků v rozhovoru s myslivcem nadhazuje, že „škodná se ale loví po celý rok“. Jednatel oblastního mysliveckého spolku Českomoravské myslivecké jednoty v Litoměřicích Adolf Rolínek se to snaží uvést na pravou míru slovy, že „dnes už se neříká škodná, ale zvěř škodící myslivosti. Je to například liška, vrána, straka a podobně“. A je to. Fráze „zvěř škodící myslivosti“ zní upřímněji, ale i tak se dá vytušit, že jsou to právě ti živočichové, které je třeba hubit. Konec konců boje o konečnou podobu mysliveckého zákona se dotkly i krkavcovitých. V návrhu zákona byli označeni (s výjimkou ořešníka kropenatého) za zvěř pernatou. Znamená to možnost lovu. Sice jsou pryč doby, kdy se mohly vrány likvidovat otrávenými návnadami, jedovatými vejci a vystřelováním hnízd, ale některým je po těchto dobách vyloženě teskno. V mysliveckém časopise si Ing. Lubomír Vent posteskl, co všechno se dříve mohlo dělat pro ochranu drobné zvěře. „Byla již známa obsazená hnízda vránami a strakami, prováděl se jejich odstřel. Hlavně lov krkavcovitých a i ostatních ze zákona povolených dravců byl na výrovkách celoroční činností myslivců.“ Dnes už zákon toto zakazuje. Doby, kdy na 520 ha bylo myslivcům přiděleno 200 otrávených vajec, tj. asi 1 kus na 2,6 ha, jsou pryč, ale havrani to přežili s dost pošramocenými stavy. Krkavci to tenkrát vzdali na našem území téměř úplně a zakrákali na ústup. „Kapitalismus“ paradoxně havranovitým pomohl. Několikrát se zdražily patrony, takže zastřílet si jen tak už není nejlevnější. Havrani a krkavci patří mezi dlouhověké ptáky a spolu s papoušky patří mezi nejinteligentnější, takže si svoje nepřátele v mysliveckých uniformách pamatují. I to je jeden z důvodů, proč se tak špatně fotí. Vrána šedivka je na dálku schopná poznat, když jde někdo s flintou. A k takovému člověku se chová naprosto jinak. Možná proto jsou problémy při focení – zvedne se foťák k oku, „zalící se“, a ptáci se zvednou. I přes svou ne zrovna lichotivou pověst mají krkavcovití, alespoň někteří, oporu v zákoně.Potřebují ochranu? Podívejme se nejdříve na opačný konec světa. V americkém státě Tennessee zařadila Wildlife Resources Agency „obyčejnou“ vránu mezi ohrožené druhy. U nás je vyhláškou 395/92 Sb. jmenovitě chráněna kavka a krkavec. Na druhou stranu tisícihlavá havraní hejna nejsou výjimkou a krkavci úspěšně kolonizují celou střední Evropu. V současnosti by náš vzdušný prostor mělo hlídat 250–400 párů. „Jsou to správní ptáci, jsem rád, že je jich víc. Když jsem byl menší, tak byli vzácní, ale teď jsou vidět čím dál častěji,“ konstatuje Tonda Krása, student přírodních věd v Brně, a pozoruje plachtícího ptáka nad zříceninou středověkého hradu u Bakova nad Jizerou. Kavka se zase stala pro Českou ornitologickou společnost Ptákem roku 2001. Zdá se, že zpětná kolonizace velké části našeho území úspěšně skončila. Zejména u krkavce, který měl krizi zhruba ve 20.–30. letech 20. století. Jeho zpětné rozšíření na naše území se mu povedlo dokonale. „Navrhujeme zařazení krkavce mezi lovnou zvěř s možností redukce populace dle místních podmínek. Jako úroveň, při které by měla být zvažována možnost redukce populace, doporučujeme 5 párů/100 km2,“ praví se ve zprávě ing. Havránka. Populace tohoto ptáka je u nás stabilizovaná, což znamená hustotu zhruba 5 párů/100 km2. Mluvíme-li o zákonné ochraně, tak jedna z evropských směrnic, kterou naše republika podepsala, je Úmluva o ochraně evropských rostlin a živočichů. Tam jsou havran i vrána uvedeni v příloze III. Populární Červené knihy sice nemají legislativní charakter, ale leckde je vlády berou v potaz. Naše Červená kniha vede krkavce jako druh vyžadující další pozornost, kavku obecnou jako druh ohrožený. Těžko říct, jestli toto černé bratrstvo potřebuje zákonnou ochranu. Na jedné straně tisícihlavá hejna havranů, kteří se jen tak vyhnat nenechají, na straně druhé téměř vyhubený krkavec osídlil zpětně naše území právě díky zákonným normám, které znemožnily jeho masové vybíjení. Užitečnost či škodlivost jsou ryze lidská slova. Použijme je i v případě, kde člověk nehraje žádnou úlohu. Na jižní Moravě je jedno hnízdo krkavce využívané ostřížem, sokolovití si totiž hnízda nestaví. Tak tenhle pár, jenž je „doma“ nedaleko Mikulova, úspěšně hnízdí v tom krkavčím. A tím je krkavčí rodinka užitečná. Tomu ostříži.
Na schůzku přišel o čtvrt hodiny dříve, celý v černém a s nezbytným fotoaparátem ukrytým pod kabátem. Přesně odpovídal vzpomínce, kterou jsem na něj měl, když před zhruba pěti lety jezdil na setkání redakční rady Koktejlu. Bylo krásné uvědomit si, že někteří lidé se navzdory času nemění. I když něco se přece jen změnilo. Za ta léta získal fotograf Karel Cudlín na renomé právě proto, že ho nezměnily nejen fotografické ceny v různých soutěžích, ale ani vydané knihy a velká výstava na Pražském hradě. Říkat, že jeho černobílá tvorba se vybarvuje, by byl zvláštní paradox, ovšem plně v duchu jeho pohledu na svět.
V jednom ze starších čísel Revolver Revue je článek o tom, jak jste pracoval v krematoriu. Jak jste se tam dostal? Když mi bylo devatenáct, dokončil jsem gymnázium a šel studovat sociálně-právní nástavbu, chtěl jem si vydělat na objektiv. Sháněl jsem brigádu na prázdniny a někdo mi v hospodě poradil, abych šel dělat do krematoria. Tak jsem tam byl dvoje prázdniny. Vždycky když zajížděla rakev a zazněl hudebník z kůru, musel jsem otevřít oponu a spustit ten mechanismus. Když jsem potom skončil nástavbu a dostal se do mimořádného studia na FAMU, chtěl jsem dělat něco s fotografií. A pak se náhodou objevilo místo ve Fotografii – což bylo takové focení jako svatby, pohřby, kremace anebo promoce. Klasická komunální fotografie. Když jsem tam nastoupil, bylo to, jako kdybych se trochu vrátil do krematoria. Chodil jsem tam asi tak jednou za čtrnáct dní fotit pohřby. No a při té práci jsem se snažil fotit si pro sebe. Dalo se z toho vytěžit mnohem víc, ale byl tam už tehdy jeden problém. Ve Fotografii mi to nakonec zakázali. Mě na tom překvapilo třeba to, že na jedné z těch fotek byl kněz, který si prsty, jež měly představovat rohy, hrál na čerta. To nebyl kněz, ale obřadník. Kněz stojí za ním. To bylo v Motole. Ten kněz už je po smrti. Asi nejzajímavější na tom pro mě bylo, že tam existovala takzvaná služba a člověk seděl většinou v místnosti, kde se převlékali faráři. Kolikrát přišli dřív, a když měli čas, tak si se mnou povídali – například o literatuře, životě atd. Nebylo to tak, že jste k těm existenciálním otázkám už tenkrát podvědomě inklinoval? To já bych takhle neviděl. Samozřejmě když je vám jednadvacet, tak je vám smrt mnohem vzdálenější než za dvacet let. Můžete se v tom prostředí volněji pohybovat. Když na to teď zpětně myslím, nechtěl bych to už opakovat, protože jak člověk stárne, tak mu je smrt jakoby bližší. Že bych uvažoval cíleně existenciálně, to ne. Zajímavé pro mě bylo, že v krematoriích pracovala obrovsky pestrá škála lidí – kriminálníci, lidé, kteří chtěli rychle zbohatnout, v další řadě takzvaně politicky nespolehliví, alkoholici…, a při tom všem pořád ta blízkost smrti. Mě to napadlo proto, že jste jednou fotil pro Koktejl „Dušičky“ na Ukrajině. Ano, to bylo proto, že jsme tu cestu připravovali na podzim a nejbližší možný „svátek“ byly právě Dušičky. Jak jste na Ukrajině objevil vesničku Jasiňu? Začnu trochu zeširoka. V roce 1990 jsem začal fotit první uprchlíky – pro sebe. Bydleli v lágrech po Sovětské armádě. Byli jsme za nimi s Danou Kyndrovou kdesi na Jablonecku a uvědomili jsme si, že odchod Sovětských vojsk je dost dějinná událost. Tak jsme se spojili s příslušnými úřady a ty nás občas braly s sebou a dávaly nám tipy. Ale to bylo velmi formální, takže potom jsme tam začali jezdit sami. Hlavně poslední dva tři měsíce, kdy už to vojenské utajení nebylo a také situace v SSSR se měnila. Loď se tam potápěla, takže důstojníci měli často spíš zájem sehnat nějaké materiální věci a na to, že tam někdo fotí, už nehleděli. A stejně jsme fotili hlavně obyčejné vojáky. Tehdy tam se mnou také jezdil Vojta Dukát. Čechoholanďan, kamarád, který také fotí a hlavně filmuje. A ten nám říkal: pojedeme se podívat do Sovětského svazu. Když potom sovětská vojska odešla, měli jsme volno a napadlo nás, že se pojedeme podívat někam do bývalého Sovětského svazu. Vyrazili jsme na přechod do Užgorodu, kde jsme se dozvěděli, že je v Moskvě puč. Přijeli jsme do Užgorodu a tam jsme zastavili někde u hotelu a ohřívali si konzervu, když tam přijel pán s Pobědou. Ptali jsme se ho, co se děje, a on: „No nic, je konec komunismu.“ Takže jste zůstali na místě? Potom jsme chtěli autem pokračovat do Moskvy. Jeli jsme přes Podkarpatskou Rus a něco se nám stalo na autě – právě ve vesnici Jasiňa. To už bylo 21. srpna. A říkali jsme si, že v Moskvě už jsou stejně tisíce novinářů a nestihneme se tam přemístit. Vystoupili jsme z auta a něco si povídali, když vyšel někdo z domu a říkal: „Jé, vy jste Češi, já jsem taky Čech.“ Byl to pan Vinický. Člověk narozený z ruských emigrantů v Praze, který tady vychodil školu, a jeho tatínek byl v Jasině právníkem. Pozval nás k sobě domů. Tak jsme u nich strávili večer, přenocovali a dívali jsme se na televizi, co se děje. To byl den, kdy puč v Moskvě skončil. Rozhodli jsme se, že pojedeme do Kyjeva, kde začínaly první demonstrace za nezávislost. Zpátky jsme se vraceli velkým okruhem přes Moldávii zase do vesnice Jasiňa, kde jsme byli asi pět dní u pana Vinického. Líbilo se nám tam a dohodli jsme se, že by stálo za to vypravit se tam znovu. Asi za měsíc jsme tam jeli podruhé a od té doby se na nás ty zážitky nabalují. Poznali jsme tam pravoslavného faráře, židovskou komunitu a spoustu dalších zajímavostí. To je důvod, proč tam dodnes jezdíte? Kdybych věci, které se tam dají vidět, viděl i tady, tak bych tam asi nejezdil. Až do roku 2000, kdy se zavedla víza, nebyly takové cesty žádný problém – a taky to bylo cenově dostupné. Dneska už je to trochu komplikovanější. Nemůžete se v pátek rozhodnout, že v sobotu pojedete. Musíte to plánovat, mít pozvání a tak dále… Pamatujete si, kolikrát jste v Jasině byl? Asi pětatřicetkrát. Někdy tři dny, někdy týden, naposledy jsem tam byl asi osm dní v říjnu. Teď už to není tak intenzivní, ale přesto jsem tam za poslední čtyři roky byl minimálně dvakrát do roka. Zajímavé byly první Vánoce, rozpad komunismu, přísaha na samostatnou Ukrajinu, Velikonoce, i ty Dušičky… Víte, co dnes dělá třeba otec Andrej? Otec stále žije, má církevní sbor, vydal sborník písní. Ale obecně lidé, kteří očekávali od samostatné Ukrajiny nějaké duchovno, jsou spíš zklamaní. Tím nechci říci, že v Sovětském svazu něco takového bylo. Samozřejmě že lidé spíš duchovně zaměření to tam nemají jednoduché. Mávnutím kouzelného proutku se nový systém nevytvoří. Přichází pomaloučku a velmi, velmi složitě. To je problém všech postkomunistických zemí, ale na Ukrajině je to vyhrocené kvůli mnoha faktorům – od historických až po to, že jde o obrovské území, kde je špatná ekonomická situace. Postupně se všechno mění, ale nevím, jestli k lepšímu. Civilizace i tady velmi rychle postupuje. Přibývají benzinové pumpy, je dost potravin, ale nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají stále víc. Kdo je bohatý, je velmi bohatý – a zbytek lidí bojuje o přežití. Střední třída existuje ještě poměrně málo. Zároveň s tím, jak přichází civilizace, se lidé začínají víc stydět za svou chudobu. I když – ono je vždycky otázka, co je to chudoba. Oni žijí nějakým způsobem, který nemusí být až tak chudý. Pokud jste částečně samozásobitel, žijete někde v horách, nepotřebujete mnoho věcí a nemusíte si připadat chudý. Ale jde o to, jak na vás útočí reklama. Nařizuje, co byste všechno měl mít, abyste byl šťastný. Když to nemáte, najednou o sobě začnete pochybovat. Připomínalo vám to tam ještě Ivana Olbrachta? V některých momentech ano, ale k tomu musíte mít silnou představivost a dostat se co nejdál od hlavních tahů. Našel jste v Izraeli podobné místo, jako je vesnička Jasiňa na Ukrajině? Možná někde by se našly jisté vizuální podobnosti. Možná na Sinaji. Ale východ je úplně jiný než Izrael. Možná kdybyste se dostal do kláštera nějakých ortodoxních mnichů, tak tam byste si tak mohl připadat. Snad když se v Izraeli dostanete do společnosti rusky mluvících lidí, kteří přišli nedávno, na nějakou jejich oslavu. Dostat se do nějaké ortodoxní komunity znamená vždycky překonat kulturní a jazykové bariéry. V Izraeli je moc lidí, kteří mají neuvěřitelný osud, a určitě takové osudy bude mít i spousta Palestinců. Židovství je vaše životní téma? Ne, je to tak, že jsem jel někam, kde by se dalo něco fotit. Izrael je nesmírně zajímavá země především tím, že se tam prolínají různé kulturní vlivy. Ale má to i druhou stránku – spousta věcí v Izraeli je podřízená politice, zvlášť za poslední dva roky. Není to tak, jak jsem si zpočátku myslel, že izraelsko-palestinský konflikt pomaloučku vymizí. Jak se na ten konflikt díváte? To je strašně složité. Já jsem se domníval – tak před sedmi lety, když jsem tam začínal jezdit – že ten konflikt se bude zmírňovat ve prospěch spolupráce. Že to bude sice klopotná práce „budovat mír“, ale že k tomu dojde. Bohužel za poslední dva roky jako by se vše vrátilo zpátky. Světlo na konci tunelu možná někde je, ale vy ho ještě nevidíte. I když, jak říká spousta lidí, Izrael je země zázraků, takže není vyloučeno, že se stane něco, co posune mírový proces dopředu. Jakým způsobem si vybíráte témata? Máte potřebu nějaké vnitřní rezonance? Má to určitě mnoho rozměrů. Když se někam dostanete, aniž byste o to usiloval, a najednou objevíte téma, s nímž souzníte, je to bezva. Ale taky se to stát nemusí. Anebo se stane, že je to naprosto perfektní, ale vy jste tam jako turista. Něco takového se mi stalo v Římě. Vaše představy jsou z Felliniho filmů, ale ta doba už je pryč. V té slavné fontáně neuvidíte Anitu Ekberg, ale 10 000 turistů denně. Vy máte takovou pověst, že jste jeden z mála lidí, kteří si vybírají, co je baví… To je těžko říct. Samozřejmě že když do něčeho vložím své peníze, tak se snažím vybírat si. Na začátku devadesátých let jsem si myslel, že se budu moci živit reportážemi pro časopisy. Někdy je dobré jet na místo, o kterém si něco prostudujete a nejste takzvaně „vykoukanej“. Myslel jsem také, že bude možné dělat nějaké reportáže na zakázku i tady v Česku. To se ale nepovedlo, protože redakce mají zaměstnané své lidi. Snažím se tedy vybírat si práci, ale že bych byl zahrnut stovkami zakázek a většinou je jenom odmítal – tak to není. Člověk se musí živit a není to tak úžasné. Fotil jste někdy reklamu? Reklamu v pravém slova smyslu ne. Ale určitě jsem fotil nějaké věci pro různé PR agentury. I když minimálně – na mě se moc lidí neobrací. Až si někdy říkám, že to je škoda. Klidně bych občas něco udělal. Volná noha je tvrdá. Každým rokem přicházejí ze školy noví a noví lidé a konkurence je obrovská. Samozřejmě je tu spousta mladých lidí, kteří se chtějí do té profese dostat i za tu cenu, že pracují zadarmo. Vy jste prošel několika redakcemi. Redakční systém vám nevyhovoval? To je složité. V Mladém světě v té době to bylo takové „mezi slepými jednooký králem“. Na jednu stranu se tam s fotkou zacházelo slušně. Na druhou stranu podléhal vlivu komunistické politické moci. Potom jsem dělal v Prostoru – z toho mám velmi dobré zážitky. Vyhovoval mi tam systém střídání – byla to parta dvou lidí, z nichž vždycky jeden měl službu a jeden volno. Neznám nikoho, kdo by po tu dobu volna třeba pracoval na chalupě. Tak mohl fotografovi i novinám vznikat nezávislý archiv. Myslíte, že se takové noviny ještě někdy objeví? To je otázka. Zatím si myslím, že na trhu místo není. No a pak jste byl v Lidových novinách. Tam to fungovalo podobným způsobem. Střídali jsme se s Lubošem Kotkem. Samozřejmě – peníze už byly daleko menší, takže z toho půl úvazku skoro nešlo žít, což v Prostoru nebylo. Nicméně tam byla zase spousta příjemných lidí, nasbíral jsem tam kontakty, které mám dodnes. Nemyslím jen pracovní, ale i lidské. Jak by z pohledu fotoreportéra měla vypadat ideální redakce? Měla by hlavně komunikovat. Vždycky záleží na osobnosti obrazového redaktora: jaký dokáže vytvořit kolektiv, jaké má slovo vůči píšícím, jestli má možnost něco prosadit. Pokaždé jsou tam nějaké střety, ale když jsou konstruktivní, tak je to jedině dobře. Obrazový redaktor by měl mít přehled tom, co jednotliví fotografové dělají. Jak se díváte na to, že všechny deníky přešly na barevné fotky? To by mi v zásadě nevadilo. Spíš mi vadí, že mnoho deníků, a nejen bulvárních, užívá vystřihování. A nejen to, jsou to většinou dvě hlavičky, které jsou spojené, a vlastně ta fotka se už jako fotka vůbec nepoužívá. Nahrazují ji různé montáže, vystřihovánky a tak podobně. Fotograf Šibík o vás řekl, že jste nejvýraznější dokumentární fotograf v Česku. Co byste vy řekl o něm? Nejste dva takové protipóly? No možná v něčem ano. Já si myslím, že Honza by se nebránil tomu, aby fotil snímky, na kterých jsou jen negativní motivy. Nevyhledávám situace, kde bych byl válečným reportérem, zatímco on ano. Myslím si, že sám vnímá to nebezpečí hyenismu a dává si na to pozor. Jinak je Honza ve svém oboru špičkou. Co vám říká termín „metafyzik konkrétního“? To já nevím.Takové termíny jako „lékaři světla a stínu“, „patologové světla a stínu“… Metafyzik, to je hezké. Je to jen taková nálepka? To já zas tak neberu. Buď se dá něco vyfotit, anebo nedá. Těch momentů, kdy se to nedaří, je daleko víc než těch, kdy se to daří. Čím je pro vás fotoaparát? Určitě je to prostředek komunikace. Na fotografii je pro mě důležité to, že je spousta věcí, které jsem zažil díky tomu, že jsem někam šel, protože jsem si myslel, že tam něco vyfotím. Nevyfotil jsem to, co jsem chtěl, anebo jsem to vyfotil špatně, nebo tam prostě nebylo nic k focení – přesto jsem zažil pěkné věci. Nosíte ho s sebou všude? Víceméně ano, ale neznamená to, že bych každý den fotil. V Praze je člověk „vykoukanej“ a taky je tu problém soustředění. Ono nejde fotit hodinu mezi pracovní schůzkou a obědem. I když někdy se může stát, že něco pěkného uvidíte, a to si pak říkáte, že by bylo škoda to nevyfotit. Na čem teď pracujete? Nerad bych to zakřikl, ale chtěl bych v létě jet do Mongolska. Určitě bych se také rád párkrát podíval na náboženské svátky po východní Evropě. Chtěl bych i do Ruska, ale to všechno závisí bohužel na penězích. Nemusíme to psát konkrétně, ale jet na tři týdny na Volhu znamená dnes padesát tisíc korun. A to tam neplatíte hotel. Přitom tady měsíc nejste, nic nevyděláte, ale musíte pořád platit pojištění, za byt… Fotím i tady v Praze. Chtěl bych např. navázat na svou práci o stavebních dělnících. Jak rostou hypermarkety, sídliště, jak se mění pražské čtvrti. Ono to ale naráží i na to, že se velmi těžko můžete volně pohybovat po hypermarketech a fotit. Je k tomu třeba vyběhat spoustu povolení. Narazil jste mezi gastarbeitery taky na nějaké bizarní osudy jako v Podkarpatské Rusi? Bizarní zrovna ne, spíš smutné. Ono se to hodně změnilo po zavedení víz, takže ti, co jsou tady na černo, se ještě víc bojí, protože riskují daleko víc než dřív. Často jsou to lidé inteligentní, například učitelé, kteří by doma neuživili rodinu, a tak musí kopat do země nebo pracovat se sbíječkami. V době, kdy ještě nebyla víza, bylo to hodně mafiánsky provázané a bohatly na tom jiné skupiny lidí. Vybírali desátky za zprostředkování práce, a vůbec dost „své“ dělníky odírali. Nemám na to přímé důkazy, ale určitě existovala i korupce ze stran úřadů a různých organizací. Ale samozřejmě že ne všechno, co tihle dělníci povídají, je pravda. Zajímavý je třeba příběh třiadvacetiletého kluka, který byl tak ohromen velkoměstem, že za tři dny tady utratil všechno to, co si vydělal za tři měsíce. Nemohl pak doma říct: Já jsem to někde propil. Tak si vymyslel, že ho okradla mafie. Spojení práce těchto lidí s moderní architekturou je hodně ambiciózní. No jistě, já to ale nemyslím tak, že bych fotil architekturu. Zkusil bych v tom projektu jakoby pokračovat, protože to je nový fenomén. Ale nevím, jestli se vůbec k tomu dostanu. Možná zjistím, že to je nezvládnutelné. To také souvisí s tím souzněním. Třeba najednou zjistím, že tam nic k fotografování nevidím. Jak jste se stal prezidentovým fotografem? Bylo to myslím v roce 1996, když na Hradě zrušili místo fotografa a dohodli se, že pana prezidenta bude fotit víc lidí. Uvidíme, jak dopadne knížka na toto téma, kterou má na starosti Tomki Němec. Kdy má vyjít? Těsně potom, co prezident skončí – v únoru příštího roku. Je prezident fotogenický? Myslím, že focení sebe sama příliš nemiluje. Ono je to také o tom, že když na vás deset let na každém kroku míří blesky, je to velká ztráta soukromí. Musí to být i velmi únavné. Američtí prezidenti jsou vychovávaní neustále vytvářet to „pí-ár“ kolem sebe, potřásat půl hodiny rukou a mít thymolinové úsměvy. Takový prezident Havel určitě není. Navenek působí introvertně, což asi i je, takže i když třeba čte, spíš klopí oči. Kdežto Bush starší (mladšího jsem neviděl) anebo Clinton byli i v tomto ohledu naprostí profesionálové. Taková banální otázka – proč dáváte přednost černobílé fotce před barevnou? Já jsem nikdy na svých barevných fotkách neviděl, že by tam byla přidána nějaká nová kvalita. Spíš naopak – barva mi tam překážela. A to nemluvím o tom, že s černobílou fotografií se dá pracovat i v komoře, na rozdíl od barevné. Na druhé straně jsem viděl mnoho fotek například krajiny, kterou vůbec nemá smysl fotit černobíle. Je spousta snímků, kde má barva smysl. Například u cestopisů je barva velmi důležitá. Poznáte v okamžiku, kdy mačkáte spoušť, že to bude dobrá fotka? Často ano, ale ne vždycky. Víckrát si myslíte, že „to tam je“, ale ono to tam není, protože jste byl ovlivněný něčím, co bylo předtím, komunikací, muzikou a podobně. Málokdy se stane, že si při focení myslíte, že to tam není, ale ono to tam je. Co vám bleskne hlavou v okamžiku, kdy mačkáte spoušť? No aby to tam bylo. Jaká vlastnost je nezbytná pro dobrého fotografa? Jedna vlastnost – to nevím. Někdo říkal, že dobré boty. Nebo být v pravý čas na pravém místě. Ale to nejsou vlastnosti. Jaký jste měl pocit, když jste měl výstavu na Hradě? Samozřejmě jsem tam byl rád. Kritiky byly relativně slušné. Rozdíl mezi výstavou a knížkou je v tom, že výstava je míň svázaná. Můžete tam používat různé formáty, řadit to úplně jinak než v knížce, kde jsou dané dvojstránky a pevná grafická úprava. Je jisté, že kdybych teď dělal znovu výstavu a knihu, tak bych tam drobné úpravy udělal, ale tak je to vždycky. Ale spíš je to tak, že takovou velkou výstavu jako na Hradě teď nebudu mít alespoň deset let. Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného než fotil? Možná bych chtěl dělat něco s kamerou, s filmem. Současná digitální technika – to jsou perfektní věci. A je to úplně něco jiného než fotka. Myslíte, že digitální fotoaparát vytlačí klasický? V mnoha věcech ano. I když asi ne stoprocentně. Ručně dělaná fotka určitě zůstane – jako třeba existuje umělecké kovářství nebo sklářství. Ale v disciplínách jako „news“ digitální kamera boduje oproti klasické fotografii už dnes. Ono ještě také záleží na lobby výrobců fotomateriálů, kamer a podobně, kteří hned teď nemohou zastavit výrobu. Mnoho a mnoho odvětví průmyslu by okamžitým přechodem na digitální fotografii zkolabovalo. Fotil jste někdy digitálním fotoaparátem? V podstatě ne, ale myslím si, že možná přijde doba, kdy si ho budu muset pořídit. V jakém časovém horizontu to bude, nevím. Ale vím, že spousta kolegů už digitální foťák používá. Možná že budoucnost bude taková, že místo digitálního fotoaparátu se bude používat kamera. Natočíte nějakou situaci na dvě až pět minut a potom to někam během tří vteřin pošlete. Použijete fotku, která se z toho vybere, a zároveň máte krátký šot do televizního zpravodajství. Možná že vývoj nakonec dopadne tak, že si lidé večer místo čtení novin nebo časopisů sednou k počítači a budou si prohlížet noviny na Internetu.
Karel Cudlín (*1960) patří k předním českým autorům živé dokumentární fotografie. Po studiu na pražské FAMU pracoval pro řadu novin a časopisů (Mladý svět, Lidové noviny, Prostor). V současné době je ve svobodném povolání a příležitostně působí jako jeden z fotografů prezidenta Václava Havla. Ve své volné tvorbě často vypráví životní příběhy Romů, utečenců či ukrajinských dělníků, o čemž svědčí celá řada jeho souborů (Poutníci, Izrael, Ukrajina, Odchod sovětských vojsk, Utečenci). Fotografuje zejména v České republice, ale pravidelně i na Ukrajině a v Izraeli. Jeho první monografie vyšla roku 1994. Autorsky se podílel na knize Izrael (50), vydané v roce 1998.
