Nabitým sálem se line typická arabská hudba. Na potemnělé pódium přicupitává zahalená postava, kterou osvětluje pouze slabá záře z hořících svíček. Ty drží v rukou a pomalu s nimi opisuje velké osmičky. Doprovodná hudba stupňuje své tempo, na pódium dopadá pruh červeného světla a tanečnice se ladnými pohyby přibližuje k divákům. Začíná rytmicky kroužit pánví, hrudníkem a hlavou. Všechny tyto pohyby jsou dokonale sladěné v jeden harmonický celek. Hudba nabírá na razanci a tělo tanečnice se divoce chvěje a natřásá. Pozornost publika je nasměrována jediným směrem. Na krásné odhalené bříško, symbol tohoto tance. Když se řekne břišní tanec, vybaví se většině lidí pohádky a příběhy o sultánech a jejich harémech plných břišních tanečnic. Ve zlatem a drahými kameny vykládaných kostýmech krásné tanečnice vždy obveselovaly svého pána a jeho hosty. Doprovázeny typickým orientálním zvukem fléten a tamburín kroutily svými dokonalými bříšky a potřásaly pevnými ňadry. Jejich úlohou bylo hosty nejen pobavit, ale také příjemně naladit a obměkčit, aby s nimi pak sultán mohl uzavřít výhodné obchody. Takřka výhradně se jednalo o otrokyně dovážené z byzantských zemí, které tančily nedobrovolně, na příkaz svého pána. Těšily se velké oblibě, o čemž svědčí obrovské sumy peněz, které byli sultáni ochotni za takové tanečnice utrácet. Toto období je však pouhou epizodou ve vývoji břišního tance, jehož původ a význam je prý úplně jiný.
Sexuální motiv, příprava na porod, či náboženský rituál? Vystopovat přesně, kde a kdy břišní tanec vlastně vznikl, je prakticky nemožné. Podle jedné z teorií se původ břišního tance datuje již do doby slavné sumerské říše. U jeho počátku byl podle záznamů na hliněných destičkách sexuální motiv. Sumerové totiž na hlavní svátek bohyně plodnosti Inanny nechávali každoročně vybranou kněžku chrámu spojit před zraky všech sociálních vrstev se zastupitelem božstva, který ji měl oplodnit. Protože to byla pro oba zatěžkávací zkouška, dívka musela mladíka vyprovokovat. Natřásala prsa, břicho, boky a pánev, což je základ břišního tance. Podle jiné teorie se dá vystopovat původ něžných a svůdných krouživých pohybů a třasů ve zvycích primitivních kmenů ze střední Afriky. Mladé dívky zde kroužily bříšky, aby se dobře připravily na porod. Rodičky prý tančily v kruhu ostatních žen tak dlouho, dokud své dítě vlastně „nevytancovaly“. Jiní znalci zase tvrdí, že se počátky tance datují asi tak do doby egyptských faraonů. Arabové ve středním Orientu nazývali tento tanec baladi, což je egyptské slovo znamenající „tanec Země“. V té době se lidé často tancem dokonce dorozumívali. Tanec byl nedílnou součástí jejich životů. Když byla například v poušti objevena nová studna, oslavovali tuto událost právě rituálními tanci. Stejně tak tančili kolem studně, ve které vyschla voda, protože věřili, že tanec zase vodu do studně vrátí. Základním bodem ženského těla bylo břicho – pramen života a domov plodu. Tanec byl vlastně formou náboženského rituálu ve smyslu uctívání ženské plodnosti. Proto matky učily své dcery břišnímu tanci od malička. Dívky předváděly tanec spontánně, především venku v přírodě, a vyjadřovaly jím také své city. První zvěsti o břišním tanci přivezli z Orientu francouzští cestovatelé. Právě oni jsou autory termínu danse du ventre – břišní tanec. Tanec je upoutal především dráždivou smyslností tanečnic dokonale ovládajících svá těla. Ve svých vzpomínkách referují jen o pocitech a dojmech, jaké na ně osobně zhlédnuté vystoupení učinilo. O jeho smyslu a významu neměli tehdy ani tušení. Evropané totiž obvykle chápou tanec jenom cestou smyslů. Jejich hodnocení se pohybuje v mezích „zajímavé – nudné“, případně „vkusné – nevkusné“. Zatímco asijský divák kráčí cestou imaginace. Pro něj je mnohem důležitější význam a smysl celého vystoupení. Do povědomí širší evropské veřejnosti se pak břišní tanec dostal v roce 1880 díky románu Nana od Emila Zoly. Úspěchy s ním na počátku 20. století slavila například slavná tanečnice a špionka Mata Hari, holdovala mu i skandální francouzská spisovatelka Colette. Američané se zase s belly dancing seznámili v egyptském pavilonu na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893.
Na postavě nezáleží K nám se břišní tanec v poslední době rozšířil tak trochu paradoxně ze sousedního Německa, kde je již řadu let velmi populární. Jeho výuka tam probíhá podobným způsobem jako třeba cvičení aerobiku. U nás se pochopitelně postupuje obdobně, i když některé cvičitelky, jako je například tanečnice orientálního původu Líza Vegrová, upozorňují své žákyně také na jeho duchovní význam. „Ženy by se měly břišnímu tanci věnovat hlavně pro vlastní potěšení a krásu svého těla,“ tvrdí profesionální tanečnice Magda Spáčilová a dodává: „Břišní neboli bokový tanec je velice ženská záležitost. Každá žena k němu inklinuje a má k němu předpoklady. Je to naprosto přirozený pohyb. K jeho osvojení není potřeba zvláštní taneční nadání. Také vůbec nezáleží na tom, jakou má žena postavu. Břišní tanečnice nemusí být štíhlá. Na rozdíl třeba od baletu nejsou na její postavu kladeny žádné speciální nároky. Mnoha korpulentním dámám proto dodává úspěch v břišních tancích sebevědomí.“ Každá začátečnice se musí nejprve naučit kroužit pánví, hrudníkem a hlavou. Bod, kolem kterého se všechny pohyby točí, je pánev. To je těžiště celého těla. Začíná se postupným vysouváním boků dopředu, dozadu a do stran. Stejným způsobem se rozhýbe hrudník i hlava. Potom jde o to, spojit všechny tři pohyby co nejladněji dohromady a k tomu začít správně dýchat. A teprve po zvládnutí tohoto základu se začínají trénovat vhodné kroky, které v úplném závěru přejdou v krátké choreografické celky. Synchronizace s hudbou přijde tak nějak sama od sebe, to člověk prostě cítí.
Svůdné třesy Nejtěžší na celém tanci je určitě celková koordinace těla. Je třeba se naučit ovládat a užívat jednotlivé části těla odděleně – izolovaně. Když se například krouží hlavou a vysouvá krk do stran, musí být ostatní části relativně v klidu. Zároveň ale nesmí působit strnule a křečovitě. Prvky také musejí do sebe přecházet plynule a lehce. „Prubířským kamenem každé profesionální tanečnice jsou třesy. Je to velmi efektní prvek pro diváky. Pánev se chvěje a jakoby natřásá. V rychlých pasážích doprovodné hudby se drobné penízky pověšené na kostýmech tanečnic rozkmitávají a cinkají. Právě ta tanečnice, která ovládá třesy nejlépe a po nejdelší čas, je velmi ceněna. Krásné a svůdné je také vlnění břichem a kroužení ňadry horizontálně i vertikálně,“ dodává Magda Spáčilová. Zatímco klasický balet staví na jakémsi odtělesnění, tanečnice se musí doslova vznášet, břišní tanec staví do popředí archaickou tělesnou smyslnost. Mísí se v něm erotika s potěšením ze ženského těla. Není proto divu, že převážná část mužské populace si pod ním představuje něco dráždivě lechtivého a sexuálně vzrušujícího. Břišní tanec má zajisté určitý erotický nádech, ale ve své podstatě je především seriózním uměním sloužícím k vyjádření ženského principu. Měla by z něj vyzařovat něžnost, ladnost, láska, krása, ale i jisté sebevědomí v tom, na co jsou ženy hrdé. Neměl by se zaměňovat za lacinou formu erotického striptýzu pro potěšení mužského publika. Erotické napětí tancem vyvolané bezpochyby nejvíce záleží na osobnosti tanečnice. Takové tance nikdy nepůsobí vulgárně, i když samozřejmě mají být vzrušující. Pohyb je jen forma, kterou může každá tanečnice naplnit podle svého. Když chce flirtovat a vzrušovat, tančí tak, aby muže rozdráždila, případně svedla. Pokud bere tanec spíš spirituálně, tak jej plní duchovními emocemi.
Skáče se i přes meče Opravdová břišní tanečnice také nikdy neodkládá svůj kostým, naopak považuje ho za nedílnou součást svého uměleckého vystoupení a je na něj patřičně hrdá. Své kostýmy si obvykle šijí tanečnice samy. Je lhostejné, jestli nosí tradiční balonové kalhoty, anebo pás s nabranou sukní, ale obvykle jsou vždy naboso. Horní část těla kryje bohatě zdobená podprsenka a různé průsvitné závoje. Typickým doprovodným nástrojem jsou drobné činelky podobné španělským kastanětám. Na různých částech těla jsou pak připevněné cinkající penízky a jiné stříbrné doplňky. Samozřejmě existují i další propriety, například v Turecku a Sýrii se při tanci skáče přes meče. Tato tradice prý vznikla při tatarských nájezdech, když se ženy převlékaly za bojovníky. Ke každému tanci samozřejmě patří náležitý hudební doprovod. Zatímco v Egyptě a jiných arabských zemích doprovází tanečnice obvykle skvělí bubeníci a hráči na rozličné nástroje, v Evropě se musí většina umělkyň spokojit s reprodukovanou hudbou. S trochou nadsázky totiž platí, že v Egyptě bubnuje každý malý kluk lépe než ti nejlepší u nás. Tanečnice již také netančí na klasickou arabskou hudbu, ale spíš na její moderní podobu obohacenou o elektronické taneční rytmy. Typickým příkladem tohoto spojení je třeba produkce zpěvačky a zároveň i břišní tanečnice Natashy Atlas.Na věku nezáleží Je jasné, že ne každá žena může pomýšlet na profesionální kariéru. Věnovat se břišnímu tanci pro zábavu a potěšení ale mohou opravdu všechny. Vůbec přitom nezáleží na věku. To, že je břišní tanec výborný léčebně preventivní pohyb, potvrzují mnozí zkušení lékaři. Působí výborně na bolavá záda a má blahodárný vliv na ženské orgány. Krouživé pohyby pánví zabraňují děložním srůstům, prodýchávání prokrvuje dělohu a některé ženy se díky němu mohou dokonce zbavit problémů s neplodností. Stejně dobře působí tyto pohyby i v době těhotenství a v následné fázi po porodu.
„Budu se plavit pořád na západ až do Indie a přiblížím Evropanům její bohatství,“ tak zní sen největšího a nejznámějšího objevitele Kryštofa Kolumba, člověka, který má většinu života před sebou a s urputností, odvahou a vizí se jej celý život snaží dosáhnout. Že neobjevil novou cestu do Indie, ale Nový svět, který otevře bránu novému věku, tomu nikdy neuvěří.
MLADÝ JANOVAN Hlučné a přecpané přístavní město Janov bylo Kolumbovi domovem téměř po celé jeho dětství, o kterém se toho dodnes ví jen velmi málo. Jisté je, že jeho otec si přál, aby se Kolumbus stal stejně jako on česáčem vlny, ale jemu byla tato práce z duše protivná. Od dětství snil o mořských dálkách, o čemž sám v roce 1502 napsal: „Již od nejútlejšího věku jsem se plavil po moři a plavím se dodnes.“ Snad chodil do školy, ale je možné, že Itálii opouštěl negramotný. První jazyk, v němž se naučil číst a psát, byl kastilský dialekt španělštiny, později se naučil i latinu. Kdy přesně se poprvé Kolumbus dostal na moře, je také dost nejasné, protože jeho vlastní vzpomínky jsou poněkud rozporuplné. Opravdový křest prožil až v roce 1476. Jednalo se o bitku s piráty u portugalských břehů. Janovská obchodní loď, na které plul i Kolumbus, byla potopena a zraněný Kolumbus stěží doplaval na břeh. Vyléčil si svá zranění a odešel do Lisabonu, odkud se vydal na další plavbu, při které se snad dostal až na Island.
VÝHODNÝ SŇATEK? Po návratu do hlavního města Portugalska započalo Kolumbovi klidnější období jeho života. A snad i trochu šťastné. Jednoho dne totiž potkal v kostele mladou dívku, na které jej cosi upoutalo. Přistoupil k ní a složil jí poklonu… Jmenovala se Felipa Moniz de Perestrello a pocházela z váženého šlechtického rodu. Jejich sňatek zůstane v jistém ohledu navždy záhadou. Jak si totiž mohl v tehdejší době chudý námořník, syn tkalce, vzít tuto zámožnou šlechtičnu? Zřejmě na Felipu ten urostlý Ital s orlím nosem, živýma očima a rusou kšticí nad vysokým čelem silně zapůsobil. Ale jak získali souhlas rodiny, zůstane navždy utajeno. Někteří badatelé usuzují, že Felipa sice byla z váženého rodu, nikoli však bohatého. Sňatkem s Felipou se každopádně Kolumbovi otevřely nové možnosti. Dostal se do kontaktu s vysoce postavenými osobami, což bylo pro obyčejného námořníka se smělými sny velmi důležité. Svou roli sehrál i pobyt na ostrově Porto Santo, kde se usadil se svou manželkou a kde se narodil i jejich jediný syn Diego. Když stával na břehu a pozoroval moře, jehož vlny od západu přinášely zvláštní kusy dřeva, věřil, že jsou to trosky člunů z bohatých zemí Asie. A právě tady si umínil, že objeví západní cestu do Indie. Ne tu východní, kolem Afriky na jih a pak na východ, ale naopak na západ, přes mořské pláně Atlantiku.
ŠŤASTNÝ OMYL Znovu a znovu pročítal cestopis Marca Pola o pohádkovém bohatství východních zemí Kathaje (Číny) a ostrova Cipangu (Japonska), na němž jsou prý střechy chrámů z ryzího zlata. A znovu a znovu studoval také mapu florentského lékaře, astronoma a geografa Paola Toscanelliho, který byl přesvědčen, že země je kulatá a že tedy lze do Asie doplout ze západu. Na mapě byla Asie tak lákavě blízko od břehů Evropy. Jak by ta cesta byla krátká, říkal si Kolumbus a začal jednat. Netušil, jak se mýlil. Netušil, že se mýlil i Toscanelli, když spočítal vzdálenost z Evropy do Japonska místo skoro jedenácti tisíc námořních mil na pouhé tři tisíce. A sám Kolumbus, i když se vyznal v navigaci a dokonce i v tvorbě map, špatně odhadl obvod Země (a tím i délku jednoho stupně) a onu vzdálenost spočítal dokonce na pouhých 2400 námořních mil, v té době sotva deset dní plavby! Budiž mu omluvou, že tehdy si velikost světa nemohl umět představit. Tak až my dnes víme, že objev Ameriky byl vlastně výsledek obrovské početní chyby a že Kolumbova plavba by asi skončila špatně, kdyby mezi Evropou a jejím skutečným cílem neležel právě americký kontinent.
NEKONEČNÁ VYJEDNÁVÁNÍ Kolumbus, vyzbrojen nevědomostí a hlavně silou svého snu, začal jednat. Netušil, že ho čeká dlouhých sedm let hledání a vyjednávání, aby mohl vystrojit výpravu. Vypadalo to tak prostě – peníze vložené do výpravy se přece brzo vrátí! Nejprve se obrátil na portugalský dvůr. Před králem Janem II. však stanul v roli mladého blázna a fantasty. Nikoli pro cestu na západ, na tu Jan II. pomýšlel také, ale zdálo se mu, že Kolumbus požaduje příliš mnoho za své budoucí objevy. A co vlastně chtěl? Aby mu náležel výhradní titul „velký admirál oceánu“, postavení místokrále objevených zemí, desetina výtěžku, který z nich poplyne, a právo zúčastnit se osminou nákladů a zisků na kterékoli výpravě do těchto zemí. A k tomu vědecká rada portugalského krále označila Kolumbovy výpočty za chybné. Proti jejich úsudku nemohl Kolumbus nic namítat.
ŠPANĚLSKO V Portugalsku ho už nic nedrželo. Jeho Felipa zemřela a on zůstal s malým synkem sám. A k tomu se ještě topil v dluzích. Přestěhoval se do Španělska, což pro člověka hodlajícího stát se objevitelem bylo zoufalé rozhodnutí, neboť Portugalsko bylo tehdy ve všem, co se týkalo atlantské plavby a objevů, daleko před Španělskem. Uchýlil se na nějaký čas do kláštera Santa Maria de la Rabida nedaleko Palosu, kde nečekaně našel spojence. A to ve františkánském mnichu Antoniu de Marchenovi, jenž požíval zvláštní důvěry u španělské královny Isabely. U té se mnich přimluvil, když španělský královský pár – Isabella a Ferdinand – chtěl zamítnout Kolumbův smělý plán. Nechali ho alespoň přezkoumat zvláštní komisí. Verdikt je však opět zamítavý. Vypadalo to s velkým snem velmi špatně, ale ať to bylo dáno silnou povahou či fanatismem hluchým vůči rozumu, Kolumbus si po celá ta léta, kdy byl zrazován, odmítán a vystaven posměchu, uchoval víru ve svůj sen a byl rozhodnut nabídnout své plány Francii. Díky přímluvcům a dobytí Granady, poslední bašty islámu, se královský pár nechal na poslední chvíli získat pro podnik, který křesťanskému Španělsku přinese moc a bohatství. Posel s dobrou zprávou ho dohonil až za Granadou na odchodu ze Španělska. Kolumbus konečně dosáhl toho, co si přál: do smrti titul „admirála oceánu“, titul vicekrále objevených zemí a podíl na obchodním zisku. A co víc, titul almirante bude zachován jeho potomkům. Už tehdy se staral o budoucnost svých synů. Teď měl totiž kromě Diega ještě druhého syna Fernanda, který se narodil v Córdobě a žil se svou matkou Beatrix. Beatrix potkal Kolumbus úplnou náhodou – a zamiloval se jako mladík až po uši. Brzy se s ní však musel rozloučit. To všechno ta jeho touha, nekonečné cesty, které byly před ním. Svědomí měl ale čisté, Na Beatrix nikdy nezapomínal.
K NOVÉMU SVĚTU V pátek 3. srpna roku 1492 časně ráno vypluly tiše ze španělského přístavu Palos tři lodi – Santa Maria, Pinta a Ni~na – s devadesáti námořníky na palubě. A nikdo z nich, ani velitel flotily, admirál oceánu Kryštof Kolumbus netušil, že právě vypluli na jednu z nejslavnějších plaveb v dějinách – aby objevili Nový svět. Po šesti dnech dopluli na Kanárské ostrovy. Podpalubí se naplnilo zásobami masa a pitné vody, opravilo se kormidlo Pinty a 6. září vyplula flotila na oceán. Kurz už zůstal jen jediný – západ. Před příděmi lodí byl jen neznámý, nekonečný, nedohledný oceán, do nějž se večer co večer noří slunce… Plavbě přálo počasí, ale posádku, nenavyklou na takové dálky, přepadl tíživý strach z neznáma. I u Kolumba nastávaly chvíle pochybností. Chvíle, kdy se mu splnění jeho velkého snu zdálo být nad lidské síly. Před námořníky tajil skutečnou vzdálenost, kterou za den urazili. Do lodního deníku zapisoval, co uznal za vhodné, a do svého osobního deníku pravdu. Pro klid a pořádek na lodích to tak bylo lepší. Nejistota vzrostla, když lodi vpluly do jakéhosi divného moře, ve kterém se až k obzoru vznášejí vodní traviny – chaluhy. Nejprve byli přesvědčeni, že země je už velmi blízko. Brzy však pochopili tu zvláštní hříčku přírody – Sargasové moře. To proklaté zelené moře zdolali teprve po dvaceti dnech a v námořnících rostl neklid, marnost, strach. Schylovalo se ke vzpouře, která nakonec vypukla 10. října, a Kolumbus dostal ultimátum: když se do dvou dnů neobjeví země, musí obrátit lodě k domovu. Tu poslední noc snad nespal nikdo. Kolumbus slíbil tomu, kdo uvidí zemi první, deset tisíc renty a sametový kabátec k tomu. Dvě hodiny po půlnoci rozřízne noc výkřik ze strážního koše Pinty: „Tierra! Tierra! – Země! Země!“ V bílém měsíčním světle se třpytila písečná duna a za ní se rozprostíral dlouhý pruh břehu, první pevná země po 33 dnech plavby. A Kolumbus věří, že se mu splnil jeho velký sen, že našel západní cestu do Asie, do „zemí Indických“. Proto dal nahým domorodcům s rudohnědou pokožkou jméno Indiáni. Ostrov, na který vystoupil Kolumbus jako první, má původní název Guanahaní a je součástí Bahamských ostrovů. Ovšem Kolumbus je přesvědčen, že je to jeden z tisíců ostrovů východní Asie, o kterých psal Marco Polo. Byl uchvácen krásou objevené země i jejích obyvatel a také jejich velmi vstřícným chováním. Do svého deníku napsal: „Hovoří tak mírně a přívětivě a přitom se neustále usmívají. Ať je to muž, nebo žena, všichni chodí nazí, jak je matka přivedla na svět… Jsou tak bezelstní a štědří vším, co mají, že by tomu nikdo, kdo to neuviděl, neuvěřil… Snášeli nám všechno, co jen měli, tak mile a radostně, že to byl téměř zázrak.“
ZLATÁ HOREČKA Ovšem tahle idyla v objevených zemích dlouho nevydržela. Důvodem bylo, jak jinak, zlato. „Zlato, admirále!“ volali námořníci a vedli domorodce, který měl v nose lesklý kroužek. Propukla zlatá horečka. Námořníci měnili kdeco za zlato, které nic netušící Indiáni přinášeli z chýší. Prakticky celý zbytek první Kolumbovy cesty bylo hledáním zlatého bohatství. S indiánskými průvodci obratně propluli Bahamskými ostrovy a dorazili k pobřeží Kuby. Tady byl admirál přesvědčen, že dorazil k pevnině, přímo k zemi velikého chána, i když výprava do vnitrozemí, která měla nalézt císaře a jeho dvůr, se vrátila pochopitelně s nepořízenou. Ale i na Kubě nacházeli jen nahé domorodce. Ti je udivili jednou zvláštností – do úst si vkládali zabalené ruličky jakési rostliny, zapalovali je jako „pochodně“ (ve španělštině tobacos) a vyfukovali dým. Tak Evropané spatřili a ochutnali první doutníky a přivezli tabák na náš kontinent. Španělští námořníci zavlekli do západního světa i horší neřest než jen kouření tabáku – pohlavní nemoc. Námořníci nezůstali chladní vůči nahým a urostlým kráskám, tím spíš, že Indiánky považovaly takovou přízeň za přirozenou, a tak se bezstarostně oddávali hrátkám. Syfilis se pak nezadržitelně šířila po celé Evropě. Marně ale brázdila Kolumbova teď už neúplná flotila mezi břehy malých ostrovů, hledajíc zlato. Pinta se tajně odtrhla a odplula hledat zlato sama. Kolumbus na něj ale přeci jen narazil, a to na Haiti. Nebylo ho sice tolik, jak všichni doufali, ale naděje, že důkladnější pátrání přinese plodnější výsledek, byla veliká. K pátrání už ale nedošlo. Na Boží hod vánoční stihla výpravu katastrofa. Vlajková loď Santa Maria narazila na mělčinu a pomalu se potápěla. A tak zůstala pro všechny jen maličká Ni~na a Kolumbus musel změnit svůj plán a zavelet k návratu. Všichni se ale na jednu malou loď nevešli. Admirál proto přikázal, aby z trosek lodi, poblíž místa, kde ztroskotali, postavili první osadu v Novém světě – Navidad a osídlil ji 38 muži. Nemusel ani nikoho přemlouvat. Touha po zlatě a povolných ženách byla pro mnohé silnější než touha po domově. Ta se jim ale stala osudnou. Když už Indiáni nemohli snést jejich bezohlednost a chamtivost, osadu vypálili a všechny muže pobili. Malá Ni~na se sice na zpáteční cestě setkala s Pintou, ale brzy je rozdělila obrovská bouře. Ta Ni~nu poničila natolik, že k portugalským břehům doplula jen s jedinou plachtou a s na smrt vyčerpanou posádkou. Tam je ještě čekalo zadržení úřady, ale to už bylo jen velmi krátké. Patnáctého března, 225 dní od vyplutí, byl Kolumbus vřele přivítán v Palosu a posléze i u královského dvora. Kolumbus byl na vrcholu své slávy. Další cesty ho už vedly jen dolů. Ze všech stran bylo zpochybňváno, zda opravdu doplul, kam tvrdil, a tak se mu jeho sen stával spíš noční můrou. Touha skutečně najít všechna bohatství „zemí Indických“ ho stále hnala dál. Ale do hry vstupují i obchodní zájmy Španělska…
ADMIRÁL GUVERNÉREM Ještě téhož roku vyplouvá Kolumbus znovu. Tentokrát bez jakýchkoli problémů. Na sedmnácti lodích se plavilo přes tisíc námořníků, vojáků, kolonistů, hledačů zlata a dobrodruhů. Kolumbus s touto ohromnou flotilou doplul nejkratší cestou do „Západní Indie“, jak byla oblast označena. Objevů nebylo málo. Nové ostrovy, zcela neobydlené, porostlé bujnou vegetací a neznámými plody. Mezi nimi i ostrov obývaný lidojedy – Caniby, jejichž jméno se brzy zkomolilo na kmen Karibů, podle něhož bude později nazváno celé středoamerické moře. Tam se však Kolumbus příliš nezdržoval. Spěchal k první španělské osadě Navidad. Admirál byl ale hluboce zklamán. Osada spálená, všichni mrtví. A tady začala hasnout Kolumbova šťastná hvězda. Zlata bylo málo, lidé, jež vezl a kteří chtěli rychle zbohatnout, stalé hlasitěji reptali a udržet kázeň a pořádek bylo stále těžší. Na Hispaniole založil novou osadu, kterou pojmenoval podle královny – Isabela. Ale ani tady mu štěstí nepřálo. Z močálů vylétala mračna komárů rozsévajících malárii. Řada osadníků onemocněla žlutou zimnicí, mezi nimi i Kolumbus. Ani nemoc admirálovi nezabránila v tom, aby hledal dál. Toho léta došlo k řadě dalších objevů, ale zlata bylo poskrovnu a otázky a pochyby se množily. Kolumbovi se role místokrále kolonie vůbec nelíbila. Byl proto velmi šťastný, když na Isabelu připlul jeho bratr Bartolomeo, jemuž předal pravomoci guvernéra. Násilí, anarchii a sílícímu nepřátelství s Indiány nezabránil však ani on. V osadě vládl chaos a zklamaní lidé se vraceli zpět do Španělska a u dvora Kolumba pomlouvali. A ten reagoval nečekaně. Aby nahradil nedostatek zlata, dal pochytat stovky Indiánů a nechal je odvézt do Španělska jako otroky. Jeho pověsti však tento akt u královny příliš neprospěl. Brzy nato odplul i sám Kolumbus zpět do Španělska, aby si silou své osobnosti napravil reputaci u královského páru.
RAJSKÁ ZAHRADA Na další, už mnohem skromnější výpravu se Kolumbus vydal o dva roky později, v červnu roku 1498. Tři z lodí, v jejichž posádce byly i ženy, pluly přímo na Hispaniolu, a Kolumbus se třemi dalšími se vydal jižnějším kurzem a velmi rychle doplul k ostrovu Trinidad a v srpnu už plul podél pobřeží Jižní Ameriky poblíž delty Orinoka. Velké množství sladké vody Kolumba dokonale přesvědčilo, že tentokrát je objevená země skutečně pevnina. A právě tady Kolumbova fantazie zamlžila zdravý rozum. Podlehl jistému mysticismu a věřil, že objevil biblický ráj, zahrady Edenu, které podle tehdejšího obecného názoru ležely na konci Orientu. Věřil, že na tento konec doplul. Tvrdá realita ho však brzy srazila zpátky na zem, když opustil onu rajskou zahradu a dorazil na Hispaniolu. Zjistil, že došlo ke vzpouře, kterou ani on sám nezvládl, a ze Španělska poslali nového guvernéra. Ten dal Kolumbovi nasadit okovy a poslal jej zpět do Španělska. Velký objevitel tak přistál u Španělska v řetězech.
TRPKÝ KONEC Královský pár sice Kolumba propustil, vrátil mu jeho majetek, ale úřad místokrále už nesměl vykonávat. Dovolili mu ještě jednou vyplout do západoindické oblasti, i když do skutečné Indie mezitím doplul Vasco da Gama. I přesto Kolumbus neúnavně, až tvrdohlavě hledal novou cestu do Indie, hledal onu mořskou úžinu, kterou by proplul do Asie. Na své poslední cestě byl ještě jednou ponížen, když mu zakázali vplout do Santo Dominga, města, které zakládal. Nezlomilo to jeho odhodlání. Soužen těžkou dnou a horečkou prozkoumával skoro celé středoamerické pobřeží – od Hondurasu přes Kostariku až téměř po panamskou šíji. Tam mu už ale došly síly i prostředky, aby ji mohl prozkoumat a přeplout tak do dalšího, Tichého oceánu. U Jamajky se mu rozpadly poslední dvě lodě a admirál pak čekal skoro rok na svou záchranu. A jen díky odvážné plavbě jednoho z jeho věrných důstojníků se mohl Kolumbus vrátit na vypůjčené karavele do Španělska. Byl to smutný konec poslední velké cesty věhlasného mořeplavce. A když krátce nato zemřela jeho věrná zastánkyně královna Isabela, všichni se k němu otočili zády. Jeho poslední léta, i když nežil v chudobě, byla těžká. Byl nemocný, zapomenutý, ukřivděný. Zemřel 20. května roku 1506 ve svém domě ve Valladolidu. Nikdo od španělského dvora se neobtěžoval přijít na pohřeb. Říká se, že jeho tělesné ostatky byly převezeny nejprve do kláštera v Seville a v roce 1542 přepluly admirálovy kosti naposledy Atlantik na Hispaniolu, kde byly uloženy do kláštera Santa Maria v Santo Domingu. Snad tam jsou dodnes, i když jak katedrála v Seville, tak Havana si stojí na tom, že ostatky jsou uloženy u nich. Pro tohoto muže a jeho příběh je příznačné, že i místo jeho odpočinku je sporné.
ŽIVOT KRYŠTOFA KOLUMBA 1451–1452 Narodil se v Janově v Itálii. Přesné datum jeho narození není známo. 1476–1485 Žil v Portugalsku a na Madeiře. 1485 Odešel do Španělska. 1492–1493 První výprava do Nového světa. Objevil Bahamy, Kubu a Hispaniolu. 1493–1496 Druhá výprava. Objevil Dominiku, Guadeloupe, Portoriko, Jamajku. Prozkoumal velkou část Kuby, založil na Hispaniole první evropské město v Americe Santo Domingo. 1498–1500 Třetí výprava. Objevil Trinidad a jihoamerickou pevninu v místech dnešní Venezuely. 1502–1504 Čtvrtá a poslední výprava. Prozkoumal středoamerické pobřeží. 1506 Zemřel 20. května ve Valladolidu ve Španělsku.
Přísně utajované vojenské prostory a polygony. Za komunistů byla tato místa spolu se zakázaným pohraničím pro normálního smrtelníka absolutně tabu. Pak ale někdo náhle božsky lehce trhnul oponou, a dříve hermeticky střežená hranice se stala přes noc vyhledávaným cílem turistů. Na bývalé vojenské prostory se však nějak zapomnělo. A právě ty tvoří dnes skutečně poslední bílé skvrny na mapě republiky. Místa, kde je někde opravdu možno ještě dnes napsat: Hic sunt leones. Jenom místo těch lvů tu spíše narazíte na jiné nebezpečí: ve zdejších loukách, lesích, mezi skalami a na dnech rybníků a říček donedávna ležely a někde stále ještě leží tisíce granátů, min a raket. Jedním z takových neznámých prostorů je nejdříve československý, pak nacistický, pak zase československo-sovětský a nyní už jen český, ale pro řadového občana stále de iure nedostupný polygon Brdy.
BRDSKÉ ALPSKÉ VYHLÍDKY Každého, kdo se podívá na mapu státu, musí zaujmout obrovská skvrna táhnoucí se už od konečné zastávky pražské městské dopravy téměř až k podhůří Šumavy. Jsou to Brdy, jedny z našich nejstarších hor a místo, jež je vojákům, kteří zde sloužili a slouží, jakož i trampům známé dodnes jako ostrůvek panenské přírody. Pro někoho může být i překvapením, že Brdy jsou naším nejvyšším vnitrostátním pohořím – jejich vrch Tok s 865 metry převyšuje i Milešovku. Z jen nepatrně nižšího vrchu Praha je díky vysílací věži, která se jako maják tyčí nad nedozírnými lesy, jeden z nejlepších panoramatických pohledů u nás. Dokonce i z jižního svahu, kde se kvůli kamenným morénám a strmosti nikdy neuchytil les, je možno spatřit nejúplnější panorama Šumavy – více jak 200 km dlouhé pásmo pohraničních hor, včetně Českého lesa a Novohradských hor. Za jasné viditelnosti je odtud vidět i Roklan a Javor, které jsou už v Německu. Za výjimečně čistých dnů je možné spatřit dokonce Alpy – z místa 60 kilometrů vzdušnou čarou od města Prahy! Naposledy se tak stalo v pátek 7. ledna 1994, kdy je odtud pozoroval známý skautský spisovatel a dnes asi největší znalec Brd Jan Čáka: „Pak jsem onen zázrak uviděl,“ vzpomíná na ten okamžik. „Nad hradbou Šumavy, ostře temně modře narýsovanou, vystupovala podstatně vzdálenější, ale skutečně velkolepá kulisa – vysoké hory, strmé, bělostné, ostře rozeklané štíty. Doma jsem si rozložil mapy a zjistil jsem, že to byl takřka tři kilometry vysoký Dachstein. Dobře se dal také identifikovat Gross Priel v pohoří Totes Gebirge, jenž vystupoval za naší Smrčinou.“
ZÓNY SMRTI Do dvacátých let 20. století žily celé Brdy svým pomalým, nadčasovým způsobem života, až si kdosi vzpomněl, že stát potřebuje dělostřeleckou střelnici, protože ta stávající byla až u Malacek. Volba padla na Brdy, které měly tu smůlu, že byly jednak blízko Prahy, jednak se jednalo o ucelené pozemky, kde odpadaly problémy s vykupováním od drobných majitelů. Tento záměr vzbudil v celé společnosti velký odpor. Na záchranu Brd vystupovaly okolní vesnice, Čs. botanická společnost, Umělecká beseda a další instituce. Ozvali se i umělci: mezi 150 intelektuály, kteří podepsali petice, byla taková jména jako Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Eliška Krásnohorská a další. Svoje protesty připojili také hydrologové, kteří upozorňovali na to, že odlesnění velkých ploch těžce zasáhne srážkovou rovnováhu oblasti a přinese i zvýšené nebezpečí povodní. Každoročně se opakující záplavy na Litavce dokazují, že se ani moc nemýlili. Vojáci si však prosadili svou. Přesto protesty veřejnosti nebyly zbytečné: donutily generály trochu se zkrotit. Původně se totiž plánovalo vykácení obrovského průseku přes celé hory a vysídlení všech vesnic uvnitř Brd. Odpor veřejnosti armádu donutil plány přepracovat, takže namísto této vize vznikly v lesích „jen“ tři velké dopadové plochy – Jordán, Tok a Brda. Také vesničky a osady zůstaly zachovány, a pokud se zrovna nestřílelo, mohl do brdských lesů, kdo chtěl. Plánované střelby byly předem oznámeny vybubnováním a na stožárech v okrajových vsích byly vyvěšeny červené prapory. První granáty byly na střelnici vypáleny 19. 5. 1930. Totální vysídlení starousedlíků a uzavření celých Brd pro veřejnost však později přece jenom přišlo – s Němci a posléze s bolševikem.
BRDY A VÁLKY V průběhu věků se jich přes Brdy přehnalo kupodivu poměrně málo. Tehdejší armády odrazoval neprostupný terén – ještě v květnu 1945 při postupu na Prahu plánovali Američané vyhnout se Brdům klešťovitým obchvatem. Zdejší lesy tedy sloužily spíše jako úkryt pro obyvatelstvo před vojáky. Ani taková pustina však v roce 1421 neochránila mnichy z kláštera sv. Jana na kraji teslínských močálů před husity. To byla ale spíše výjimka. Pokud nepočítáme bitvu v údolí Lomnice v říjnu 1620, po které zemská armáda ustoupila až na Bílou horu, na další stovky let se Brdům duch smrti Azrael úspěšně vyhýbal. Tuto absenci si však o to důkladněji vynahradil ve 20. století. Když bylo v době rostoucího ohrožení státu od sousedního Německa rozhodnuto budovat na hranicích betonové opevnění, byly na ploše Brda instalovány železobetonové desky, na kterých dělostřelectvo testovalo výdrž budoucího opevnění. Pro praktické zkoušky pevnostních zbraní a výcvik jejich posádek byl pak na ploše Jordán postaven kompletně vybavený pěchotní srub a několik pevnůstek vz. 36 a vz. 37. Je pochopitelné, že jejich stavba velmi zajímala německé špicly, kterým se v říjnu 1936 podařilo dokonce dostat až do těsné blízkosti pevností. O měsíc později si na Jordánu prohlédl ukázku výcviku i prezident Beneš. Okamžitě po okupaci zabrali polygon Němci, přejmenovali jej na Kammwald a zakázali do něj jakýkoliv přístup. Původní střelnici dokonce rozšířili, takže obyvatelé Záběhlé, Padrtě, Kolvína, Skořic a dalších šesti obcí se museli vystěhovat. Nové bydlení si lidé museli sehnat sami. Kolvínský kronikář Muller popisuje tyto chvíle takto: „Jedno oko nebylo suché. Matky naříkaly a plakaly. I věrní psi pobíhali udiveně kolem povozů, ale běželi oddaně se svými chlebodárci do jejich neznáma.“ V noci na 29. dubna 1942 se v okolí vrchu Praha snesla z anglického letadla skupina padáků. Byly to dvě paraskupiny československých vojáků – sabotážní Intrastive a teroristický Tin, který měl za úkol zlikvidovat zrádce národa Emanuela Moravce. Několik mužů se při dopadu zranilo a z následného zátahu se jim podařilo uniknout jen za pomoci místních lidí. Většina z nich, jako například kompletně celá rodina Viktorů z Věšína včetně jejich ani ne patnáctiletého syna, byla za tuto pomoc popravena. V tu dobu se již v lesích kolem Třemšína začínaly budovat první zemljanky pro uprchlé ruské zajatce a české odbojáře, kteří vytvořili základ prvních partyzánských oddílů v Čechách. Málokdo ví, že brdské partyzánské hnutí patřilo už v roce 1943 k jedněm z největších ve střední Evropě. Za pomoci zrady se však Němcům podařilo počátkem ledna 1944 obklíčit jeho štáb u Kařezu a na čas tak pozastavit odboj v kraji. Mnoho partyzánů zahynulo v bojích, jako například hajní Koenigsmarkové, kteří se postavili gestapu na odpor jen s brokovnicemi. V severní oblasti Brdské vrchoviny, na Hřebenech, se však už od podzimu 1944 začaly vysazovat sovětské paraskupiny. Jejich činnost vyvrcholila v květnu 1945 osvobozením Dobříše a probitím se do Prahy, ale ještě předtím museli Rusové, Češi, Poláci, a dokonce Španělé projít mnoha boji, jak o tom svědčí například zapomenutý lesní hřbitov u Kuchyňky, pod Fabiánem nebo maličký partyzánský hrob na úpatí Plešivce. Těžké chvíle zažili i jejich krajané, kteří 25. 3. 1945 seskočili nedaleko vrchu Praha. Po zradě někoho z hájenky v Záběhlé byl jejich úkryt na vrchu Kočka obklíčen. Pouze dvěma Rusům se podařilo probít, památku zbylých sedmi připomíná zarostlý pomník na Červeném vrchu. Válečné děje na Brdech uzavřelo české povstání 5. května 1945. Zatímco wehrmacht v lágru na Kolvínu se podařilo zajmout bez boje, jinde to bylo horší. Při obsazování krásného zámečku Tři Trubky, který před válkou hostil i Masaryka a teď sloužil polnímu maršálu von Brauchitsovi, došlo k několika přestřelkám. Jako památka na vraždu povstalce ze Strašic, který tu vykonával „vartu“, zde visí na kmeni obrovské douglasky pamětní deska. Nejtvrdší brdské boje o objekt vysílačky wehrmachtu na vrchu Praha však nepřipomínají žádné pomníky. Je to pochopitelné, protože se v nich kromě Příbramáků angažovali i američtí průzkumníci, hledající na tomto nejvzdálenějším místě svého postupu vhodný směr k útoku na Prahu. Němci zde navíc zrádně popravili českého parlamentáře, který přišel vyjednávat o kapitulaci. O něco jižněji došlo dokonce k ojedinělé situaci, když zde odpor esesáků likvidovali společně vedle sebe čeští povstalci, ruští partyzáni a američtí vojáci.
PO VÁLCE Poté co se vláda věcí vrátila zpět do rukou českého lidu, se obyvatelé vystěhovaných vesnic mohli vrátit do svých domovů. Mnohdy je sice bylo nutno postavit úplně nově, ale víra, že teď už je před nimi jen šťastná budoucnost, znovu dokázala oživit nejen brdské chalupy, ale také místní krčmy, a dokonce i spolky ochotníků. Díky zkonfiskovanému majetku zrádců se sice vojenský prostor ještě zvětšil, ale nikdo nemohl tušit, že po komunistickém puči se brány prostoru opět neprodyšně uzavřou. Když v roce 1952 došlo k dalšímu rozšíření výcvikového prostoru o tankodrom Bahna u Strašic, obyvatelé Padrtě a dalších obcí se museli v průběhu pouhých dvanácti let vystěhovávat podruhé. Tentokrát ovšem navždy. Jejich obce navíc od německé okupace tankové pásy a dělostřelecká palba totálně srovnaly se zemí. Malá naděje potomkům starousedlíků svitla v roce 1995. Tehdy se Svaz vyhnanců z Brd, založený v roce 1992, pokusil dostat od vlády zpět alespoň své pozemky. Narazil však na totální nezájem. Ve hře totiž byla údajně velká naleziště zlata právě pod jejich bývalými statky. Jak informovala Mladá fronta, Klausův kabinet se rozhodl vyhovět spíše zlatokopům než restituentům a zablokoval projednání armádní koncepce o budoucnosti vojenských výcvikových prostorů. Ministr hospodářství Dyba také vydal ještě předtím povolení soukromé firmě Greenwich Resources k průzkumu zdejších lokalit na přítomnost nerostů včetně zlata. Dybův úřad navíc tvrdil pozůstalým, že jejich rodiče byli za opuštění svých nemovitostí řádně odškodněni. Později se však ukázalo, že ministr argumentoval nacistickým zákonem a okupačním prováděcím předpisem, který Němcům sloužil k levnému tunelování československého státu. Další znehodnocení tohoto odškodnění navíc přinesla komunistická měnová reforma. Svaz se pokusil získat svůj majetek dokonce soudně, ale marně.
BRDY A TAJEMSTVÍ Bezesporu největším brdským tajemstvím jsou skály. Je to zvláštní, ale ani na podrobných a utajovaných vojenských mapách nejsou zakreslena prakticky žádná z těchto výjimečných výhledových nebo alespoň estetických míst. Jejich existenci tak alespoň nepřímo prozrazují jména v mapách – Jindřichova skála, Hřeneny, Jezevčí skála, Chocholatá skála, Skládaná skála… Mnohé stěny a bělostná kamenná pole pak nemají ani takové štěstí. O jejich existenci například na vrchách Beran, Třemošná, Zavírka, v kaňonu Ledného potoka nebo na Koníčku se poutník dozví teprve v okamžiku, kdy rozhrne poslední větve hustých smrků nebo modřínů a před jeho očima se objeví vysoké stěny mrazových srubů. Pokud se sem ale chce někdo dostat, musí mít uši nastražené před hlídkami vojenské policie a musí také umět zacházet s mapou a buzolou. Před válkou byly na většině brdských skal zřízeny vyhlídky osazené zábradlím, lavičkami a dostupné po mnoha značených cestách. Dnes už je možno se kochat jenom z jedné brdské skály, ovšem té největší – Jindřichovy. Když se opatrně opřete o dosud zachovalé litinové zábradlí a pohlédnete směrem k severu, spatříte na obzoru nejen pyšné stěny Točníku a majestátní vrchol Zbirohu, ale na protějším svahu uvidíte vykukovat z moře lesů také jednu z našich nejhezčích zřícenin – hrad Valdek, na který, byť se nachází přímo u kasáren, už armáda turisty a trampy pouští. Jeho zdi a věže, obývané mnoha duchy a strašidly, si velmi oblíbil K. H. Mácha. Jindřichova stěna si už vyžádala i jeden lidský život – horolezcova pamětní deska je připevněna na skále přímo pod vyhlídkou. Brdské skály v sobě také ukrývají mnohá kouzla a tajemství. Ve skalním útvaru severně od vojenského pásma má prý sídlo a postel i patron Brd duch Fabián. Jeho strýcem prý byl samotný Krakonoš. Možná právě po něm zdědil Fabián svoji slabost pro chudé lidi a snahu pomáhat jim. Na legendami prošpikovaném brdském Plešivci má dokonce svoji vlastní zahrádku, kde pěstuje vzácné léčivé rostliny. Nedaleko od ní je z Čertovy rozhledny, kterou prý vytvořil samotný ďábel, jeden z nejpůsobivějších pohledů na Brdy, které tu poutníkovi leží opravdu přímo pod nohama. Skoro se až člověku nechce věřit, že se nachází ve výšce ani ne 650 metrů. Spíše tu má pocit, jako by právě stál někde uprostřed hlubokých karpatských lesů a polonin. Nedaleko odtud je v houštinách ukryta skála Hadí královny, kde se vždy o poledni ukazuje toto obávané brdské zjevení. Skály dokázali umně zabudovat do svých hradeb i Keltové, kteří zde vybudovali jedno z nejvýznamnějších oppid v Čechách. Stopy hradeb jsou na temeni Plešivce dodnes jasně patrné. Přímo pod skálou Hadí královny, jen kousek od skryté trampské studánky, najdeme v kamenném moři i nefalšovaný viklan. Dalším brdským tajemstvím jsou téměř úplně zapomenuté pomníčky a křížky v močálech a houštinách, kde kdysi v „civilních“ dobách došlo k nějakému tomu pytláckému mordu nebo sebevraždě. Skutečným brdským pokladem jsou ale lesy. I za vojenského panování nad krajem se místní lesníci snažili chránit co největší části lesa před kácením. I když jim několik smrští, které se přehnaly nad krajem, mnohé plány překazilo, podařilo se jim i bez rezervací uchovat na několika místech zbytky původního smíšeného pralesa. Snad nejzachovalejší ukázku nalezneme na bukovo-smrkových sutinách na Koníčku nebo pod skalami Kloboučku. Zdejší lesní loučka je skutečným rájem botaniků a brdskou pýchou, stejně jako je vrch Kočka pojmem pro paleontology. Byla zde totiž nalezena naše nejstarší živočišná zkamenělina. Samostatnou kapitolu by si zasloužily také brdské lesní rybníky. Od těch nejmenších, jako je například Safírové jezírko na Plešivci, až po ty největší – dvojici Padrťských rybníků. Jejich rozloha, hejna vodního ptactva v rákosových bažinách v pobřežních močálech a hluboké lesy kolem nich jim dodávají ráz severských jezer. Surrealistickým dojmem – zvláště na podzim – pak působí na poutníka pohled na odlesněné dopadové plochy Jordán, Brda a zvláště Tok, plné kráterů po bombách a dělostřelecké palbě. Ze země všude trčí zbytky leteckých raket, v houštinách podél dopadových zón se dodnes nalézají nevybuchlé bomby a miny a větrným pláním tu „vévodí“ stará pásová a kanonová výzbroj, sloužící kdysi jako terče. Přes léto jsou tyto prostory doslova rájem pro těch několik borůvkářů, odhodlaných se sem trmácet až z podhůří a riskujících, že šlápnou na nějaké nevybuchlé miny. Zdejší borůvky však dosahují skutečně „karpatské“ velikosti, takže při pohledu z blízka se domněle jednolitá zeleň mění v pařížskou modř. Na podzim pak zase tyto pláně naberou od vřesu barvu fialových koberců, mezi nimiž se obzvlášť majestátně vyjímá těch několik pokroucených smrků, které přežily cvičné palby. Vlivem nehostinného podnebí dosahují totiž svým tvarem a vzrůstem skutečně vysokohorských forem.
BRDY A TRAMPOVÉ Ačkoliv se to při pohledu na dnešní mapu středních Brd, kde nenajdeme jeden jediný metr turistické značky, nezdá, v dobách před válkou – a to zde už fungovala dělostřelecká střelnice! – bylo území Brd prošpikováno jednou z nejhustších sítí značených cest u nás. Jejich celková délka dosahovala bezmála 400 km. I přes tuto úctyhodnou délku si však Brdy vždy uchovaly punc bohem zapomenutého kraje. Mezi prvními „cizinci“, kteří na počátku 20. století začali pronikat do brdských lesů, byli skauti a trampové. Ti první sem jezdili už od roku 1912. Svůj poslední tábor před nacistickým zrušením skautingu v létě 1939 měla u Padrťských rybníků i slavná Vodní pětka, jejíž členové stáli o několik let později u vzniku legendární odbojové Zpravodajské brigády. Zhruba od roku 1925 tu stavěli své osady, někdy s poctivými sruby, jindy jen jako zapadlá místa se slavnostním ohništěm, také trampové. Brdská varianta trampingu s sebou přinesla některé zvláštní tradice, nikde jinde nevídané. Jednou z takových specialit, které lze dodnes občas spatřit na brdských campech, je zvláštní tvar ohniště. Brdští trampové svá ohniště totiž nečistili od popela, ale naopak, takže když už bylo ohniště plné až po okraj, prostě jeho ochranný kruh navýšili další řadou kamení. Někde tak lze spatřit ohniště vysoká více jak metr a půl. Mezi nejznámější osady a trampská společenství patřila známá Brdská zimní armáda, vedená kamarády Packardem, Brochesem a Hobbardem. O jejích členech bylo známo, že dokáží v přírodě přežít i za těch nejhorších podmínek, bez ohledu na roční období, což dokázali svým přechodem Brd v zimě 1929 a tábořením u Padrťských rybníků. Jejich velitel a zároveň šerif osady Brdští supové Packard využil spolu se svým parťákem Brochesem svoje zkušenosti v odboji. Na „velký vandr“ na jaře 1943 do koncentráku v Mauthausenu byla ale i tato vytrvalost malá, a tak jejich památku dodnes připomínají na utajeném posvátném campu Zlaté dno jen dřevěné placky s malovanými a vypalovanými obrazy. Další rána dopadla na tramping po „vítězném“ Únoru 1948. Pod tlakem policie tehdy zaniklo mnoho osad, jejichž členové buď emigrovali, nebo šli sedět. Někteří se pokusili svoje osady oficiálně přejmenovat na chatové spolky. Zůstalo jen tvrdé jádro, které před komunisty a „civilizací“ zalézalo stále hlouběji a hlouběji do lesů. Zde na Brdech to měli trampové o to horší, že se nacházeli ve vojenském prostoru. Jak ale říká eskymácké přísloví: „Vlk je nejlepším pastevcem sobů.“ Přežili tedy jen ti nejlepší, kteří se dokázali v lesích pohybovat naprosto nepozorovaně. Své o tehdejší době mohou vyprávět i členové kapely Greenhorns, kteří měli svůj původní camp v lesích nad Voznicí. Po krátkém uvolnění v šedesátých letech přišlo další kolo štvanic v dobách normalizace. Trampové byli opět řazeni do škatulky „kriminální živly“ a jejich campy byly vypalovány, ničeny terénními náklaďáky, nebo dokonce likvidovány pomocí trhavin. Největší vlna státního teroru přišla mezi roky 1977–1986, kdy zaniklo mnoho starých campů v okolí budované raketové a radarové základny nad Dobříší. Policie zde měla usnadněnou práci – většina brdských campů totiž ležela buďto přímo, nebo v těsné blízkosti potoků, ze kterých se tehdy dalo bez problémů pít. Stačilo tedy jen jít proti proudu… Tuto dobu přežilo jen pár campů, prozíravě postavených daleko od vody nebo na nenápadných místech, například už zmíněné Zlaté dno. Kolem těchto brdských veteránů se po pádu komunismu začala seskupovat nová trampská generace. I když „tržní“ hospodářství dává myšlence chlapského kamarádství a romantiky hry na kytaru u praskajícího ohně pěkně zabrat, existují i dnes oblasti, které je možno s klidným srdcem nazvat jako trampské republiky. Jednou z takových enkláv je Plešivec. Mezi skalami, ve kterých se ještě před 150 lety skrývala nefalšovaná loupežnická banda, zde už po mnoho let pořádají trampové své slavnostní výroční ohně. Při posledním ohni jedné z těchto osad, Bílá sova, se zde sešla skoro stovka trampů. Můžeme proto na tomto místě naše vyprávění o historii jednoho neznámého kraje uzavřít suchým konstatováním šerifa této osady: „Brdskej tramping je nezničitelnej!“
„Paraziti jsou krásní a chytří,“ říká s úsměvem doktor Flegr, který vyučuje evoluční parazitologii na katedře parazitologie Přírodovědecké fakulty UK. Málokdo z většiny populace by s ním souhlasil. Ve chvíli, kdy zjistíme, že jsme „něco chytli“, máme snahu se „toho“ co nejrychleji zbavit. Pojďme se podívat na některé z parazitických strategií blíž. Třeba zjistíme, že mohou za víc, než bychom si jen troufli odhadovat. Parazité nejsou jen předlohou hororových scénářů (stačí porovnat filmové příšerky s fotkou z rastrovacího mikroskopu, a je jasné, kde berou filmaři obrázky Vetřelců), ale i jedny z nejúspěšnějších organismů světa.
KDE SE VZALI? Parazité patrně na Zemi existují od samotných počátků života před 3,5–3,8 miliardami let. Dodnes jsou nejpočetnějšími ze všech životních forem na Zemi. Mitochondrie máme v buňkách všichni a chloroplasty zase mají s výjimkou několika parazitických skupin všechny rostliny. Nikoho by asi nenapadlo, že obojí (mitochondrie i chloroplasty) jsou úspěšně zakuklené parazitické organismy, kterým se podařil geniální tah. Už se vůbec nemusí snažit „dostat“ se do hostitelského organismu. Tak dobře se evolučně adaptovaly na svého hostitele, že v něm prostě zůstaly a staly se jeho nedílnou součástí. Parazité zřejmě mohou i za vznik sexuality. Kdybychom se množili dělením, jako třeba prvoci, nebude se naše genetická výbava měnit tak dramaticky. Víceméně by naše DNA zůstala totožná a parazit přizpůsobený na daného hostitele by, vyjma náhodných mutací, neměl žádnou překážku. Protože díky sexuální reprodukci máme cosi „od maminky“ a cosi „od tatínka“, musí se parazit snažit znova a znova úspěšně pronikat do daného organismu, který už není geneticky naprosto totožný jako jeho předek. Určitě každý z nás zná lidi, kteří jsou pořád nemocní, a jiné, kteří nezastonají ani v případě drasticky nezdravého životního stylu. Mimo jiné právě v tom „mají prsty“ naše geny. Velké procento onemocnění je způsobeno právě parazitem. Parazité, tedy lépe řečeno parazitické strategie doprovázejí fenomén zvaný život téměř po celou dobu jeho existence. Samotný vznik jaderných buněk je podle teorií evolučních biologů dán sloučením dvou různých typů buněk, z nichž jedna „se chovala“ paraziticky.
SVĚT PODLE PARAZITA Biolog Piekarski roku 1954 napsal, že za parazity se pokládají živé organismy, které na určitou dobu nebo trvale žijí na úkor jiného, zpravidla většího organismu, hostitele, u něhož získávají potravu, popřípadě v němž nebo na němž žijí. Ve většině případů jej neusmrcují. Jsou-li od svého hostitele trvale odloučeni, zahynou. Mrtvého hostitele parazit nevyhledává. Každý organismus může být hostitelským často i pro několik parazitů různých taxonomických skupin zároveň. Třeba člověk může mít v mozku prvoka, ve střevech helminta a ve vlasech roztoče. Můžeme na kůži nachytat klíště (parazitický roztoč), které vnese do lidského organismu původce boreliózy s latinským jménem Borrelia burgdorferi. Jak jinak, jde taktéž o parazita. Z hlediska jeho evolučního přežití je pro parazitický organismus výhodné vyvolat takové chování hostitele, aby se mohl pomnožit a dál vyvíjet. Na hostiteli často nesejde. Larva vrtejše umí přinutit blešivce, aby plaval blíže ke hladině a tím se nabídnul hladové kachně coby malé, leč vítané zpestření denního menu. V kachně vrtejš dospěje a dokončí svůj vývoj. Klasické sebevražedné chování. Ku prospěchu parazita. Jiným příkladem, podobně groteskním, je letící včela, která na své cestě k úlu potká rybník. První, co udělá, je, že zamíří přímo na hladinu. Pro včelího neplavce má toto nepochopitelné chování pochopitelný výsledek. Včela se utopí. Jenže pak z ní vyleze parazit, helmint (laici tento organismus označují jako červa), jenž se potřeboval dostat do vodního prostředí, které je důležité pro jeho další vývoj. Ještě bizarnější chování má plž nakažený motolicí rodu Leucochloridium macrostomum. Motolice se dostane do tykadla, kde utvoří nápadný orgán. Barevný a pulzující! Takže plž jantarka obecná Succinea putris si vesele leze a „signální“ tykadlo upozorňuje okolní ptáky na vítané sousto. Pokud pěvec jantarku sezobne, snadno si domyslíte, kdo je konečným hostitelem motolice. Mimochodem, o výzkum tohoto parazita se zasloužil český zoolog Ladislav Halík. Parazit dokáže nejen manipulovat chování, ale i vyvolat fyziologické změny – například parazitickou kastraci. Běžně konzumovaná slávka jedlá Mytilus edulis může mít smůlu a potkat s motolicí Prosorhynchus squamatus, která může za to, že se slávce sníží dělení pohlavních buněk. Co z toho motolice má? Zmiňovaný mlž místo toho, aby investoval do „výroby“ pohlavních buněk, investuje do stavby vlastního těla, což je pro parazita výhodnější. Snad ještě bizarnější je představa, že bakterie dokáží změnil pohlaví hostitelova organismu. Alespoň jeden příklad za všechny. Parazitické bakterie z rodu Wolbachia dokáží změnit pohlaví jedince nejméně 3 rodů suchozemských korýšů. U lidí toto naštěstí nehrozí. Proč se tak děje? Bakterie se dokáží šířit pomocí korýších vajíček, nikoli však pomocí jejich spermií. Tak místo toho, aby se spokojily s faktem, že mají smůlu, protože se dostaly do tvora s nesprávným pohlavím, začnou aktivně pracovat ve svůj prospěch.
SKRYTÝ PŘÍBĚH TOXOPLAZMY Toxoplasma gondii aneb toxka, jak ji familiárně nazývá dr. Flegr, byla popsána roku 1908 u hlodavce gundi saharského Ctenodactylus gundi. Dva francouzští lékaři izolovali prvoka ze sleziny gundiho, čímž se tento africký hlodavec zapsal do dějin parazitologie jakožto mezihostitel. Teprve později se zjistilo, jak prvok mezihostitelem, v našem případě hlodavcem, manipuluje. Cílem parazita je dostat se ke konečnému hostiteli. Tím je kočkovitá šelma. Právě v jejím střevě může toxoplazma dokončit svůj vývoj. S výkaly kočky se dostane do trávy, kde žijí hlodavci… a její životní příběh se opakuje. Ve své habilitační práci dr. Flegr o roli mezihostitele píše: „Infikovaná zvířata pomaleji reagují na nepříjemné podněty vyžadující složitější reakci (test rychlosti seskoku s teplé plotýnky), naproti tomu na jednoduchý podnět reagují stejně rychle jako zvířata kontrolní. Tyto změny bylo možno pozorovat teprve po odeznění akutní toxoplazmózy… V neposlední řadě jsme zjistili, že pozorované změny v reakční době jsou specifické pro toxoplazmózu, tj. není možné je pozorovat v případě infekcí čtyřmi jinými druhy parazitů.“ Před časem publikované výsledky ukázaly, že toxo-pozitivní dárci krve mají také delší reakční doby než neinfikovaní. Mimo jiné se v habilitační práci můžeme dočíst, že v České republice 30 % z nás toxoplazmózu prodělalo. Člověk se stal nechtěným mezihostitelem. Prvok nepozná, že je v člověku, nechápe, že tady jeho životní pouť končí, a zřejmě se ho snaží manipulovat tak, aby se snadněji stal kořistí kočkovité šelmy. Zajímavé bezesporu je, že onemocnění u lidí rozpoznal další z českých lékařů, oftalmolog J. Janků. Akutní toxoplazmóza je většinou krátká nemoc, kdy si postižený myslí, že má chřipku, bolí ho v krku, má nateklé uzliny. Skoro nikdo nepozná, oč vlastně ve skutečnosti jde. Latentní toxoplazmóza je rozpoznatelná až podle zvláštních testů. V podstatě žádné další příznaky nejsou. Sedí v nás někde cysty prvoka a nic nedělají. Jenom kdyby dotyčný dostal AIDS nebo uměle navozené snížení imunity (imunosupresi), např. při transplantaci orgánů, hrozí smrt. Několik let výzkumů potvrdilo existenci rozdílů v psychologických profilech osob s latentní toxoplazmózou a osob nenakažených. Psychologický posun je podle výzkumů dr. Flegra také zapříčiněn působením parazitické toxoplazmy. O jaké faktory konkrétně jde? Například o míru ochoty respektovat sociální pravidla a normy, podezřívavost, žárlivost. Zajímavé je, že působení u mužů je opačné než u žen. Jmenované faktory jsou u mužů vlivem „toxky“ zesílené. U žen lze pozorovat spolu s dobou, která uběhla od nakažení toxoplazmou, postupný vzestup ochoty respektovat sociální pravidla a větší otevřenost, bezstarostnost a společenskost. Výzkum toho, jak na nás tahle parazitóza vlastně působí, ještě zdaleka není u konce. Třeba se jednou v budoucnu Francouzům, kterých je nakaženo místy až 80 %, budou české výsledky setsakramentsky hodit k pochopení některých zvláštností jejich národní povahy.
NEPOPSANÁ HISTORIE Budeme-li obracet listy historických atlasů, potištěné daty významných bitev, mapami dobytých území a hrůznými čísly s počty obětí, pravděpodobně si neuvědomíme souvislost s parazity. Právě oni mají zásadní zásluhu na dnešní podobě mapy světa. Je třeba si uvědomit, že nemoci, které se dostaly do nových působišť, byly daleko účinnější proti neimunizovaným obyvatelům. Proč mohl Cortés se svými 300 vojáky dobýt obrovská území a porazit Aztéky? Jak mohl zdolat tak obrovskou přesilu?! Odpověď zní – neuvěřitelným způsobem mu pomohly spalničky a černé neštovice. V šestnáctém století se stalo obětí černých neštovic osmnáct milionů Aztéků. Jenže „Dějiny dobytí Peru“ Williama H. Precsota nic takového nepopisují. Naopak, vyzdvihuje se tady hrdinství a „neuvěřitelné utrpení“ jeho věrných dobyvatelů. Půl století po příchodu Cortése do Mexika klesla populace z 25–30 milionů na pouhopouhé 3 miliony. Úloha chorob při vyhlazování původního obyvatelstva Severní Ameriky je už přece jen lépe zdokumentována. Kolonista John Wintrop bral jako řízení prozřetelnosti zprávu, že indiány v okruhu 500 km vyhubily neštovice. „Bůh nám dal nezpochybnitelné právo na toto místo,“ pravil, žehnaje epidemii. Jak na tom byla Evropa? Ať promluví Clementis VI. „Léta Páně 1348 zuřila na téměř celém povrchu zemském taková úmrtnost, že stěží kdo kdy poznal podobnou. Živí sotva stačili pochovávat mrtvé, nebo před nimi v hrůze prchat. Téměř všech se zmocnila taková hrůza, že jen co se někomu ukázal vřed…, byla oběti odepřena jakákoli pomoc, dokonce i příbuzní ji opustili. Mnozí pak byli uloženi do hrobu, a tak byl značný počet osob pohřben zaživa.“ Proti tomu je parazitická kastrace, kterou provádí řada parazitů, skvělá vyhlídka. Evropa měla kolem roku 1300 asi 73 milionů obyvatel. Roku 1350 jen zhruba 51 milionů. Hlavní příčina – mor! Zdá se, že tyto epidemie nemají s parazity nic společného. Opak je pravdou. Všechny epidemie, mory, španělské chřipky či cholera mají v pozadí svého parazita. V případě neštovic jde o intracelulárního parazita, protože buňku manipuluje k výrobě pro ni nepotřebných sloučenin. Parazit není jen veš či tasemnice. Ale to bychom už byli zpátky u definice.
UŽITEČNÝ PARAZIT Na první pohled to vypadá, že když někdo parazituje na někom jiném, jde o jasně „špatné“ chování. Takový už je lidský, tedy antropocentrický pohled. Vždyť i v našem slovníku je slovo parazit používáno ve smyslu „příživník“ či „vyžírka“. Přírodní systémy ale takové jednoznačné a hrubě zjednodušující vysvětlení dokáží vyvrátit. Bude-li řečeno, že parazité jsou užiteční, normálnímu smrtelníkovi se to zrovna jako pravdivé tvrzení zdát nebude. Vždyť k čemu či komu jsou užitečné vši, tasemnice či prvoci vyvolávající nejrůznější choroby? Parazité hrají svou nezanedbatelnou úlohu v tom, že udržují své hostitelské organismy v kondici, jejich imunitní systémy v neustálé pohotovosti a svou přítomností je stále trénují. Slabé kusy zajdou, ale silné zůstanou. Absence některých parazitů (o přítomnosti mnohých vůbec nemusíme vědět) má za následek naše ochoření či pocity strádání. Některé alergie jsou přičítány našemu „zdravému“ životnímu stylu, kdy se vyhýbáme kontaktu s přírodním prostředím a doma se snažíme mít všechno naprosto čisté. Reklama nám vemlouvavě praví, že pouze baktericidní přípravek nám zajistí zdravé prostředí našich koupelen a toalet. Otázka, zdali tomu není náhodou naopak, zní uším horlivých hospodyněk příliš kacířsky. Při pokusech na laboratorních hlodavcích však bylo zjištěno, že jedinci chovaní v naprosté aseptické čistotě umírali dřív, než jejich příbuzní chovaní v normálních podmínkách. Co vlastně o námi tak odsuzovaném fenoménu parazitismu víme? Naprostá většina našeho poznání živočišné říše je odpozorována a vyzkoumána z neparazitických organismů. Přitom parazitů je nepoměrně víc. Většina poznání pochází z menšiny zvířat. Možná už jen tento samotný fakt může vést k zamyšlení, jak důmyslná je vlastně strategie, jejíž pojmenování je pro člověka synonymem něčeho amorálního.
MOTOLICE Z nepřeberného množství nejrůznějších strategií parazitů by stálo za to zmínit něco, s čím se může setkat každý, kdo rád cestuje a netráví čas jen v hotelu či pod plážovým slunečníkem. Z člověku nebezpečných parazitů se zastavme u motolic (Trematoda) čeledi Schistosomatidae. Krevnička může číhat na turistu při projížďce po Nilu, stejně jako na dobrodruha, který se brodí bahnem delty Orinoka.
Kde se vzala? Existuje teorie, podle níž původní rozšíření krevničky střevní Schistosoma haemotobium leží v oblasti bývalé Mezopotámie, tedy mezi Tigridem a Eufratem. Znamená to, že už jedny z prvních civilizací, jako akkadská či urdská, měly s tímto parazitem problémy. Nemoc byla známá i v Egyptě a zmiňují se o ní také některé lékařské papyry. Dokonce byla při pitvách mumií z XX. dynastie (1250–1000 př. n. l.) nalezena kalcifikovaná vajíčka krevniček. Nejstarší nálezy dokazující existenci nákazy na lidech pocházejí z mumie z let 3200 př. n. l. Samotný původce nemoci byl v Egyptě popsán roku 1851 německým patologem Theodorem Bilharzem. K šíření bilharziózy byly nápomocny pro nás bizarní příčiny. Například se věřilo, že požití pulců po jídle působí jako kontraceptivum. Člověk se na rozšíření motolic podílel svými technickými díly, což dokazuje například vybudování zavlažovacího systému na Nilu. Díky nim se začalo dařit druhům plžů, kteří v životopise krevničky fungují jako mezihostitelé. Do karibské oblasti a Jižní Ameriky doputovala krevnička z Afriky v 16.–18. století společně s otrokářským obchodem.
Životní příběh krevničky Rod krevnička (Schistoma) představuje motolice žijící v krevní soustavě savců včetně člověka. Přijímají živiny nejen střevem, ale i povrchem těla. Vzhledem k tomu, že se pohybují v krevním řečišti, je pro ně potrava snadno přístupnou. Výživné látky totiž získávají z hemoglobinu. Vajíčka vylučuje krevnička ještě nezralá, ale z hostitelova těla odcházejí už v pokročilém stadiu vývoje spolu s močí a výkaly. Miracidium, další ze stádií vývoje krevničky, se líhne zhruba za 10 dní mimo organismus hostitele. Jde o oválnou, obrvenou larvu, plovoucí ve vodě. Jejím dalším úkolem je infikovat vodního plže, kde prodělává další vývoj. Tam se radikálně zvyšuje počet jedinců, kteří opustí jeho tělo a během 72 hodin se musí dostat do organismu konečného hostitele. Je jasné, že při takové životní strategii má obrovské ztráty, což nahrazuje velkým počtem. Cerkarií, jak se jmenuje vývojové stadium v plži, se vytvoří během 4–6 týdnů až 100 000. Do konečného hostitele proniká kůží, méně často sliznicí dutiny ústní.Varování pro Cestovatele Rozšíření krevniček spadá do tropických a subtropických oblastí více jak 70 zemí světa. Odhaduje se, že infikováno je 200 milionů lidí, v riziku nákazy se nachází dalších 600 milionů. Mezihostitelé jsou vodní plži, což do jisté míry určuje, kde lze bilharziózu získat. Onemocnění, jehož akutní formou trpí asi 10 % infikovaných, má za následek postižení orgánů (játra, slezina, střeva), krevní záněty a další možnou infekci. Záněty jsou způsobené provrtáním krevniček do krevních kapilár. Vzhledem k tomu, že stadium infikující člověka žije ve vodním prostředí, je dobré mít kvalitní zdroj pitné vody, stejně jako vody k mytí. (Podle knihy „Lékařská helmintologie“ zpracoval Topí Pigula)
Když zabloudí některý západní turista do malé, zapadlé internetové „kavárny“ v městečku Palu, číhá zde na něj jedno z mnoha překvapení, o která rozhodně není v exotické Indonésii nouze. Tento druh překvapení však pravděpodobně přijme pouze se smíšenými pocity. Když se před ním rozzáří obrazovka na poněkud starším modelu monitoru, bude vzápětí nevěřícně pohlížet na obrázek oslavující nedávné teroristické útoky v USA. Jeden z nejznámějších snímků světa – letadlo naráží do mrakodrapu, ohnivá koule, trosky snášející se na ulice Manhattanu. Do fotografie se prolíná známý obličej usmívajícího se Usámy bin Ládina s výmluvně zvednutým ukazováčkem. Není málo těch, kteří 11. září prohlašují za počátek střetu civilizací, kultur a náboženství. Muslimský majitel internetové „kavárny“ už svůj postoj nepřímo, nicméně veřejně vyjádřil. V jeho domovské provincii na ostrově Sulawesi totiž takový střet – válka náboženství a kultur – zuří již třetím rokem.
PRVNÍ RÁNY Poso, ležící v centrální části indonéského ostrova Sulawesi, bývalo ještě před třemi roky poklidné rovníkové městečko na břehu Tominského zálivu. Bezmála jedinou událostí, která vytrhla jeho obyvatele z letargie horkých tropických dnů, byl čas od času projíždějící turista. „Hello, mister. I love you!“ pokřikovaly na něj děti hrající si na ulici. Městečko, jakých jsou po převážně muslimské Indonésii tucty. Tedy takové, kde spolu po dlouhé desetiletí žijí v relativním míru a harmonii muslimové a křesťané. O Vánocích 1998 však bylo v Posu zpochybněno jedno velké tabu – mezi křesťanem a muslimem padly první rány. Noční autobus po několikahodinové jízdě náhle zastavuje u kraje silnice. Jsou dvě hodiny ráno. Řidič si lehá do uličky na pytle rýže a ukládá se ke spánku. Již po mnoho měsíců se v noci do Posa a jeho okolí nikdo neodváží. Několik málo automobilů a autobusů směřujících do oblasti staví v uctivé vzdálenosti od města. Čekají na první paprsky ranního slunce, aby se poté vydaly na závěrečnou část cesty. Ustupující noc odhaluje zkázu. Projíždíme „válečným územím“. Za okny autobusu se míhá zlověstně tichá a liduprázdná krajina. Posledních třicet kilometrů před Posem je silnice lemována troskami vypálených stavení, kostelů a mešit. Banánové a ananasové plantáže pozvolna zarůstají pralesem, pobřeží je osázené trouchnivějícími rybářskými loděmi. Každých pár kilometrů míjíme zátarasy a vojenskou hlídku vyzbrojenou samopaly. Na kraji města náš autobus zastavuje početná skupinka výrostků. Někteří z nich s kuklou na hlavě, v rukou kameny, nože, tyče a mačety, naskakují předními i zadními dveřmi dovnitř. „Ada orang kristen di sini? – Jsou tu nějací křestané?“ řvou jeden přes druhého. V autobuse zavládne menší panika, děti brečí a někteří cestující mávají svými KTP – indonéskými občanskými průkazy. Mají v nich vedle standardních osobních údajů také napsáno, ke kterému náboženství se hlásí. Pro mnoho Indonésanů se v posledních letech stal jejich průkaz KTP vstupenkou do nebe. Mnohým však také zachrání život, jako mladíkovi sedícímu vpředu za řidičem. Nalézá svůj průkaz takřka na poslední chvíli, dříve než by byl násilím vyvlečen na silnici… V této chvíli má štěstí, že je muslim. Alespoň na papíře. „Jste Američané?“ obrací se vzápětí pozornost na nás, jediné bělochy v autobuse. Odpověď muže v kuklách zcela neuspokojila. Výmluvným pohybem rukou na krku dávají najevo, co by následovalo po případném přitakání. Zjevně nespokojeni vyskakují z autobusu a ten se rozjíždí do města. Na skle okna přistávají plivance a za ním na nás asi šestnáctiletý mladík míří pistolí. Paní v šátku na vedlejším sedadle se naklání a šeptá, že včera byl v těchto místech zastřelen v jiném autobuse muslim. Nekonečné kolo násilí a odplaty se ještě nezastavilo.
NA SUDU STŘELNÉHO PRACHU Na konec roku 1998 obyvatelé Posa hned tak nezapomenou. Prosinec 1998 proběhl ve znamení pozoruhodného úkazu: muslimové a křesťané po celém světě slavili své významné náboženské svátky ve stejnou dobu. Tato skutečnost by mohla uniknout většině obyvatel žijících v nábožensky homogenních společnostech. V etnicky a nábožensky tak pestré Indonésii se oslava křesťanských Vánoc a počátku ramadánu, tedy muslimského postního měsíce, může potenciálně stát sudem střelného prachu. Ostrov Sulawesi, připomínající svým zvláštním tvarem chobotnici, a především jeho centrální část je tvořena spletí městeček a vesnic s velice delikátně namixovanou směsí složenou ze stoupenců obou náboženství. Početná skupina věřících, včetně mnoha nábožensky smíšených rodin, které jsou v nějvětší muslimské zemi světa poměrně běžné, slavila v prosinci 1998 oba svátky společně. V městečku Poso však v nočních hodinách dochází k incidentu, který bude později považován za roznětku bezprecedentního kola násilí a odplaty. Skupinka výrostků se při oslavách opije a dva z nich, údajně dobří přátelé, se dostanou do sporu. Dochází k potyčce, při které přicházejí ke slovu i nože. Jeden z mladíků, muslim, se běží poháněn strachem schovat do blízké mešity. Druhý, křesťan, ho následuje a v nastávajícím zápase svého kamaráda poraní. Dlažba v mešitě je potřísněna několika kapkami krve. Někteří ortodoxnější muslimové šíří zprávu o „znesvěcení“ svatostánku po okolí, a atmosféra mezi lidmi houstne. I mnoho za normálních okolností velice tolerantních a nábožensky laxních Indonésanů se začíná více identifikovat se svou vírou. Situace se pozvolna uklidňuje, ale mírné napětí mezi vesničany přetrvává. O čtyři měsíce později přerůstá podobný drobný incident mezi partou opilých mladíků ve velkou bitku, přičemž se k oběma táborům přidávají i další a další lidé ze širokého okolí. Po zásahu armády zůstává na zemi ležet prvních několik mrtvých. Mezi lidmi je zaseto semeno nenávisti, více a více lidí se nábožensky vyhraňuje. Nyní je již jen otázkou času, kdy se situace zcela vyhrotí.
NEPŘÍTEL VŠUDE OKOLO Život lidí obývajících po staletí nepřístupné pralesy a horská pásma centrální části ostrova Sulawesi je protkán mystikou a pověrami. Skupinu zabijáků, v okolí města Poso známou jako „Černí netopýři“, spojují lidé s černou magií a připisují jí nadpřirozené schopnosti. Černá je barvou války a netopýří polévka místní delikatesou. Pro křesťany symbolizují Černí netopýři hrdiny bránící zemi jejich předků. Pro muslimy představují bezohledné vrahy, kteří se pohybují pod rouškou noci a zabíjejí jejich souvěrce. Domorodci z kmene Pamona byli po staletí obávaní lovci lebek. Koncem 19. století se však holandští kolonisté dostali i do vnitrozemí Sulawesi a s nimi také nekompromisní kampaň misionářů. Dnes jsou příslušníci kmene Pamona bohabojní křesťané, obývající velké území na jih od Posa. Centrem křesťanského území je malebné městečko Tentena, položené uprostřed horských hvozdů na břehu stejnojmenného jezera Poso. Zde v Tenteně zřídila organizace Křesťanská církev centrálního Sulawesi krizové centrum, které má pomoci organizovat a koordinovat obranu křesťanského území. Nepřítel je dole na pobřeží ve městě Poso, nepřítel je i na jihu na protějším břehu jezera Poso. Stoupenci proroka Muhammada začali do oblasti přicházet již za Holanďanů, ale hlavní příliv migrantů nastal až s politikou transmigrasi bývalého prezidenta Suharta. Tisíce lidí byly přesunuty z přelidněných ostrovů Jávy a Bali do centrální části Sulawesi, kde od vlády obdrželi půdu na území obývaném původním obyvatelstvem. Po letech pokojného soužití se však během posledních tří let vytvořil v myslích lidí nepřítel. Pro křesťany obývající území v Tenteně a okolí je nyní nepřítel, muslimské obyvatelstvo, všude kolem.
ČERNÍ NETOPÝŘI Útoky Černých netopýrů jsou pouze jednou částí rozsáhlého a spletitého konfliktu, který vyhrotily jen vcelku nevinné rvačky místních mladíků. Tříletá válka v Posu a okolí vyvrcholila před dvěma lety. V dubnu 2000 vypálili muslimové na 300 křesťanských domů. Výsledkem bylo mnoho mrtvých a masový exodus křesťanů z Posa na jih do Tenteny. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Příští měsíc vzali křesťané kdysi ospalé přímořské městečko útokem. Většina muslimského obyvatelstva prchá z Posa a jeho okolí do vzdáleného města Palu. Ačkoli se křesťané ocitli v sevření nepřátelským územím, jejich tradičně detailní znalost všech lesních stezek, vodních toků, rostlin a zvířat jim po nějakou dobu poskytovala značný náskok před nepřítelem. Zpočátku tak většina obětí násilí byli muslimové. Vojáci a policisté, kteří po několik příštích týdnů prohledávali okolní řeky a potoky, vylovili z vody přes 300 mrtvých muslimů. Celkový počet mrtvých byl však nepochybně daleko vyšší, neboť řeka mnoho obětí odplavila za temných nocí do moře. Navíc mnoho těl mělo useknutou hlavu a nebo bylo jinak zohaveno, což znemožňovalo jejich identifikaci. Budi, policista sloužící v Posu, říká, že Indonésané nepotřebují moderní zbraně: „Lidé v této zemi používají po staletí pro práci i k boji nože a mačety. Indonésané s nimi umí velmi zručně zacházet!“ Srdcem ostrova Sulawesi, kde sousedovy zvěsti znamenají mnohdy jediné spojení s okolním světem, se šířily zprávy o brutálním vraždění a nadpřirozených schopnostech Černých netopýrů. Muslimští uprchlíci vyprávějí hororové příběhy o mužích oblečených v černém, s černými kuklami na hlavách, stínajících mačetami hrdla muslimů vycházejících z mešity. Jiní hovoří o unesených devítiletých dětech, které jejich rodiče už nikdy více nespatřili. Smrtelný strach postupně vyhnal všechny muslimy z původně smíšených komunit. Na území jižně od Posa se již delší dobu žádný muslim bez vojenského doprovodu neodváží.
ČERVENÁ PROTI BÍLÉ „Vyzýváme všechny muslimy, aby se zapojili do této svaté války prostřednictvím finančních příspěvků a účasti přímo v boji jako mudžahedíni (pozn.: svatí bojovníci),“ hlásá po výtvarné stránce velmi vyvedená internetová stránka radikální muslimské organizace Laskar Jihad. „Pomoc našim bratrům a sestrám v Posu bude naplněním Alláhových veršů.“ Jak se postupně v centrálním Sulawesi roztáčelo kolo násilí, přicházela muslimské straně pomoc z jiných částí indonéského souostroví. Síly džihádu – svaté války – učinily z konfliktu definitivně střetnutí dvou náboženství. V lednu 2000 se konalo ve městě Yogyakarta na střední Jávě první shromáždění svolané právě založenou organizací Laskar Jihad. O čtyři měsíce později již vysílá první bojovníky vyzbrojené mačetami, tyčemi a noži na souostroví Moluky, místo druhého velkého náboženského střetu, a následně i do Posa. „Je třeba skoncovat s hříchy proti islámu,“ stojí v jednom z komentářů na stránce www.laskarjihad.or.id a jako důkaz je připojena kolekce fotografií údajných muslimských obětí. Účast „svatých bojovníků“ vyslaných organizací Laskar Jihad postupně zvrátila převahu křesťanského tábora ve prospěch muslimů. Odvetné útoky mezi „bílým“ muslimským a „červeným“ křesťanským územím se staly každodenní záležitostí. Stovky bojovníků se účastní velkých bitev, přičemž pro účely rozlišení mají muslimští válečníci kolem hlavy ovázaný bílý a křesťanští červený šátek. Bojuje se s mačetami, srpy, oštěpy, šípy i tolik obávanými foukačkami, schopnými zasáhnout oběť šipkou napuštěnou jedem na vzdálenost osmdesát metrů. Oba tábory si co do krutosti a brutality nezadají. Nepřátelům jsou sekány hlavy, končetiny a nebo jsou za živa upalováni. Hovoří se o těhotných muslimských ženách, jimž křesťané rozřízli břicho, aby pak do něho vložili prasečí hlavu. Muslimští bojovníci tento nepřátelský akt hanobící jejich víru pomstili, když na stromy přibíjeli živé křesťany – jak jinak, než s rozpaženými pažemi. V oblasti kolují zvěsti o účasti „svatých bojovníků“ až z Afghánistánu. Červená strana tvrdí, že jich již několik zabila, a přísahá, že bude každému nepříteli arabského vzezření bez milosti podříznuto hrdlo. Dosavadní bilance konfliktu je více než 4000 vypálených domů a přes 3000 mrtvých, avšak pokračující „červeno-bílá válka“ zaručuje, že čísla i nadále každých dnem porostou.
VE JMÉNU BOHA Tentena je nyní ve skutečnosti ministát, polonezávislé území prakticky mimo dosah indonéských úřadů. Křesťané příliš nedůvěřují armádě, která podle různých zpráv straní muslimům. Ozbrojené složky země, jejíž obyvatelstvo se z bezmála 90 % hlásí k islámu, jsou přirozeně složeny z drtivé většiny rovněž stoupenci proroka Muhammada. Mezi lidmi se hovoří o tom, že se na Molukách i v Posu některé armádní jednotky připojily k muslimské straně, zásobovaly ji zbraněmi, a dokonce prováděly krycí palbu při útocích muslimských bojovníků na křesťanské usedlosti. Je zarážející, jak úřady a policie zavírají oči nad činností Laskar Jihadu, Al-Fatahu a jiných podobných muslimských extremistických organizací a nad účastí jejich dobrovolníků v náboženských konfliktech. Na dopravních lodích směřujících z města Surabaya na východní Jávě do Makasaru na Sulawesi a dále do Ambonu na Molukách si nelze nevšimnout skupinek mužů s typickou kozí bradkou, sedících před lodní mešitou, v bílých hábitech, s kostkovanými šátky na hlavách. Na „červeném“ i „bílém“ území se pak potulují gangy mladíků ozbrojených podomácku vyrobenými zbraněmi a kontrolují projíždějící vozidla. Každý bojovník, který zahyne na bitevním poli, je považován za hrdinu a dáván za příklad hodný následování. Na muslimském území se volně splývající hábit arabského stylu stal běžnou součástí odívání, stejně jako vylepené plakáty potutelně se usmívajícího Usámy bin Ládina. V Tenteně září na každém ještě stojícím domě bílý kříž, často doplněný americkou vlajkou, a z amplionů nainstalovaných v kostelích se již od konce října, snad jako odpověď na volání muezzina, linou vánoční koledy. Mnoho dětí, které přišly o rodiče, případně viděly přímo na vlastní oči jejich násilnou smrt, prodělalo těžké trauma. Jen hrstka dětí na obou stranách konfliktu chodí pravidelně do školy. Mnoho z nich se místo užívání si dětských radostí naopak samo aktivně zapojilo do nekonečného kola násilí a odplaty. Mnozí tak činí jen z přirozené touhy pomstít smrt svých blízkých. Ve jménu cti a jednoho boha.
PROVOKATÉŘI A POLITICI Poso, podobně jako náboženský konflikt na Molukách, se zdá být problémem bez zjevného řešení. Všechny pokusy o usmíření až do této chvíle selhaly. Yayah Al Amri, islámský duchovní působící v centrální části Sulawesi, popírá, že by kořeny konfliktu spočívaly v náboženství: „Od kdy je rvačka mezi opilými mladíky náboženskou válkou?“ Obyvatelé Moluk i Posa shodně líčí, jak se do konfliktu od samotného počátku zapojovali orang provokator – provokatéři. Emild Kiat, nezávislý novinář žijící v Posu, hovoří o podivných lidech z Jávy a jiných částí Indonésie, kteří od počátku přijížděli do Posa a štvali vesničany proti sobě. Hned však také dodává, že v pozadí konfliktu byly také údajné neshody mezi oběma skupinami v získávání zaměstnání v místní administrativě. Křesťané tvrdí, že se prý muslimové snažili dosadit na jejich posty své lidi. Ve zkorumpované Indonésii to znamená, že následná lukrativní vládní pomoc a veřejné zakázky budou přesměrovány ve prospěch druhé strany. „V Indonésii platí, že politikové jsou zkorumpovaní do té doby, než se prokáže jejich nevina. A když se prokáže jejich nevina, pak je pravděpodobně zkorumpovaný soudce,“ směje se Emild Kiat. Místní politikové a jejich stoupenci usilující o politickou moc, ekonomický vliv a tím osobní prospěch nesou za pokračující konflikt také svůj díl odpovědnosti. A na vrcholu mocenské pyramidy stojí špičky indonéské armády, včetně spojenců bývalého prezidenta Suharta, s tradičně významnými politickými a ekonomickými zájmy prostupujícími celé indonéské souostroví. Většina obyvatel Posa a Tenteny je zajedno v jedné věci. Chtějí, aby se do jejich konfliktu nikdo nevměšoval. Chtěli by si svůj problém vyřešit sami.POKER S VESNICKÝMI ŽIVOTY V prosinci 2001 se situace v Posu opět dramaticky vyostřila. Muslimové hrozili, že dobijí Tentenu, kterou bránila po zuby ozbrojená křesťanská domobrana. V tamních kostelích pak chtěli slavit konec postního měsíce ramadánu. Z křesťanského „červeného“ tábora přicházely hlasy varující muslimy, že dobijí Poso a oslaví Vánoce v tamních mešitách. Počátkem letošního roku vypracovala indonéská vláda v Jakartě plán na usmíření obou znepřátelených komunit jak na Molukách, tak v oblasti Posa. Zástupci křesťanů a muslimů se pak v únoru sešli k jednání, které vyvrcholilo podpisem již několikáté dohody o příměří. Všechny předchozí pokusy zatím selhaly. Analytikové se však ani tentokrát ve svých předpovědích příliš nemýlili. Od podpisu dohody se sice situace poněkud uklidnila, nicméně lidé v oblasti Posa i nadále umírají ve jménu jednoho nebo druhého boha. Mezitím o něco jižněji, na druhém konci ostrova v malé rybářské vesničce u města Kendari, si v místním warungu (pozn.: indonéská forma restaurace) objednává skupina mužů svou porci smažené rýže nasi goreng. „V naší vesnici žijí muslimové a křesťané po generace promíchaní. Nechápeme, proč to někde nejde,“ říká jeden. Druhý mu přitakává: „Je to, jako by někteří vlivní lidé v Jakartě hráli poker s našimi životy.“ A první muž dodává, že je přece vlastně nakonec jedno, jaké má kdo náboženství: „Vždyť přece všichni jíme stejnou rýži!“
