Snad žádná myšlenka z vědeckofantastické literatury nezaujala lidskou představivost tolik jako cestování časem. Námět cestování časem dnes přeskočil ze stránek sci-fi literatury na stránky fyzikálních časopisů. Je libo navštívit Zemi ode dneška za 1000 let? Einstein ukázal, jak na to. Stačí vám jen nastoupit do kosmické lodi, odletět do vzdálenosti 500 světelných let a vrátit se zpět, přičemž oběma směry musíte cestovat rychlostí 99,995 % rychlosti světla (300 000 km/s). Až se vrátíte zpátky, bude Země o 1000 let starší, avšak vy zestárnete jen o 10 let. Těm, kdo namítnou, že taková rychlost je nemožná, lze oponovat, neboť v největších urychlovačích částic udělujeme už dnes protonům vyšší rychlost (nejlepší dosavadní výsledek byl 99,999946 % rychlosti světla ve Fermilabu). Navštívit budoucnost je tedy z vědeckého hlediska možné, i když zřejmě bez možnosti návratu. Jak ale navštívit minulost? Vše by bylo snadné, kdybychom se coby cestovatelé časem mohli pohybovat rychlostí vyšší, než je rychlost světla. Speciální teorie relativity však dokazuje, že je to nemožné. Je tedy jediná možnost, jak předběhnout světlo a cestovat zpět do minulosti – využít zakřivení časoprostoru podle Einsteinovy teorie gravitace, známé jako obecná relativita, a najít zkratku, která nám toto umožní. Teorií, jak tyto zkratky hledat, je několik. Kip Thorne a jeho spolupracovníci například předložili nápad na zkratku do minulosti pomocí cestování červí dírou, teoretickým tunelem, který vede rovně oblastí, kde je prostor zakřiven. Z dalších alternativ uveďme cestování do minulosti dle J. Richarda Gotta III. využívající teorii kosmických strun a zakřivení časoprostoru v jejich okolí, a nesmíme ani zapomenout na teorii zborceného prostoru, kterou na základě seriálu Star Trek rozvinul fyzik Miguel Alcubierre. V principu cesty do minulosti asi budou možné, ovšem jejich uskutečnění se zatím jeví jako přinejmenším obtížné, ne-li nemožné. Na všechny, kteří i přesto doufají, že se jednou za pomoci stroje času podívají před naši současnost, čeká navíc další zklamání. Cestování časem je totiž možné jen v době, kdy stroj času existuje. Laicky řečeno, bude-li v roce 3000 postaven stroj času, může jej cestovatel použít na cestu z roku 3002 do roku 3001, avšak nemůže jej použít na cestu například zpět do roku 2002, neboli vše, co leží v čase před sestrojením stroje času, je pro cestovatele nedostupné a minulost navštívená prvním cestovatelem v čase bude někde daleko v naší budoucnosti. Otázkou je, co by taková cesta potencionálnímu cestovateli přinesla. Umožnila by mu kupříkladu měnit minulost? Ale co kdyby například cestovatel v čase zabil svou babičku před tím, než by porodila jeho matku? Jeho matka by se nikdy nenarodila, a nenarodil by se proto ani on. A jestliže by se nenarodil, nemohl by cestovat zpět časem a nemohl by zabít svou babičku. Vznikl by paradox, který, zdá se, nemá řešení. Vědci ovšem dvě fyzikálně přípustné alternativy mají. Radikální varianta předkládá na základě kvantové mechaniky teorii mnoha světů. Dle této teorie neobsahuje vesmír pouze jedinou historii, ale mnoho historií paralelních. V souladu s touto teorií zabije-li cestovatel časem svou babičku, způsobí tím, že realita v tom okamžiku odbočí na paralelní dráhu a bude existovat spolu s realitou, ze které cestovatel přišel a v níž se nic nezmění. Konzervativnější teorie, kterou nazýváme teorií bezespornosti, vychází z toho, že cestovatel minulost nedokáže změnit, protože byl vždy její součástí. Cestovatel časem může svou babičku navštívit, ale zabít ji se mu nepodaří, neboť by se nenarodil.
Vcházíme branou ve vysoké chrámové zdi a ocitáme se na rozlehlém prostranství. Šeď a špína ulic Ulánbátaru zůstává za námi. Kolem nás jsou tvary a barvy, které už ve městě dávno zmizely. Jsme najednou v jiném světě. Shon velkoměsta vystřídal klid a pokora. Zelené střechy se blýskají v dopoledním slunci, mniši odění v purpurových a oranžových oděvech se pomalu pohybují mezi chrámy, starý věřící donekonečna obchází velkou stúpu, mladík u zdi hraje na čínskou flétnu.
PŘEŽILY STALINISTICKÉ NIČENÍ Chvíli ještě stojím před branou a poprvé nasávám exotickou atmosféru. Nacházím se na okraji mongolského hlavního města Ulánbátaru, v chrámovém komplexu Gandan. Je to jedna z mála buddhistických památek, které přežily ničení a vypalování za éry stalinismu v třicátých letech. Do té doby stálo v Mongolsku přes 700 klášterů a chrámů, žilo v nich kolem 100 000 mnichů. Během několika let celé kulturní a duchovní bohatství mongolského buddhismu vzalo za své. Asi 17 000 mnichů bylo pobito a ostatní byli nuceni odejít do vyhnanství nebo žít na okraji společnosti. Z chrámových komplexů zbyly pouhé čtyři! Gandan je nejznámější a nejzachovalejší z nich. Zdejší stavby jsou typickou ukázkou architektury chrámů tibetského buddhismu. Chrámové budovy mají mírně šikmé zdi, pod střechou ochozy s dřevěným vyřezávaným zábradlím a samotné střechy jsou překrásným výtvarným dílem. Jsou elegantně prohnuté, pokryté barevnými taškami a na jejich hřebenech a okrajích jsou skulptury mytických zvířat, často pozlacené. Na prostranství před chrámy stojí sochy lvů, posvátné vázy a sloupy. Je neděle, a tak věřící Mongolové, jednotlivci, malé skupinky i celé rodiny, obcházejí svaté předměty a dotýkají se jich, nebo se jen tak procházejí, postávají, posedávají na schodech před budovami a konverzují. Nejvíc rušno je však před hlavní chrámovou budovou. Je tam velký shluk lidí a nad schodištěm do chrámu stojí bohatě zdobené pódium, z něhož kdosi mluví. Snažím se prodrat mezi davem blíž, ale moc toho nevidím. Až když bohoslužba končí, objevuje se starší mnich, který okamžitě schází se schodů, nasedá do černé limuzíny a odjíždí. Věřící za ním běží a snaží se dotknout aspoň automobilu. Sledují i odcházející lamy ve slavnostních oděvech, dotýkají se jich a líbají stuhy, korouhve a ostatní propriety. Je jasné, že toto nebyla jen tak obyčejná bohoslužba. Hned po návratu z Gandanu se ptám Inche, mongolské manželky mého kolegy, co se to dnes dělo. „To byl devátý Bogd,“ odpovídá. „Kdo?“ „Devátý Bogd lama. Svatý lama. To je něco jako náš dalajlama. Žije také ve vyhnanství v Indii a toto je jeho první návštěva v Mongolsku a tři neděle po sobě vykonává bohoslužbu na Gandanu.“
S AGENTY V PATÁCH Časem se dozvídám další podrobnosti z pohnutého života svatého lamy. Malý chlapec Jamphel Mandol byl objeven v Tibetu roku 1936 jako reinkarnace Vajrápaniho, jednoho z Buddhových ochránců. V té době však už probíhaly v Mongolsku razie proti lamům a buddhismu vůbec. Bylo jasné, že by malý Bogd byl hned po příjezdu do země zabit, a tak jeho studia začala v tibetských klášterech. V Tibetu žil až do roku 1960, kdy musel i odtud uprchnout před čínskými čistkami. Dalších 30 let žil v Indii jako prostý rolník, ale i tam měl v patách agenty KGB, kteří sledovali všechny vlivné lamy žijící v emigraci. V roce 1991 se konečně, ve svých 59 letech, mohl přihlásit ke svému úřadu, byl znovu vysvěcen a začal opět studovat v indických klášterech.
FILM PRO BOGD LAMU Následující dny v Ulánbátaru poznávám i další dva areály buddhistických staveb. Poněkud zchátralý Bogdův palác a hlavně chrámový komplex, který byl přeměněn v muzeum. Tam mohu opět obdivovat exotickou krásu staveb, nasávat klid čišící ze zahrad a zákoutí mezi chrámy a prohlédnout si staré oltáře, sochy, masky démonů a bizarní obrazy ze života svatých či zobrazující utrpení hříšníků v buddhistickém pekle. Druhou neděli opět mířím do chrámu Gandan. Bogd lama tam má mít další bohoslužbu a já nechci přijít o unikátní záběry. Má skoro hodinu zpoždění a prostranství je již plné lidí. Mám aspoň čas si prohlédnout a vyfotografovat slavnostně oděné mladé lamy, připravující se na uvítací ceremoniál. Na rozdíl od prostých tmavě červených oděvů pro všední den mají na sobě rudé pláště s modrými límci a rukávy, kolem pasu obtočené žluté šerpy, na nohou bohatě zdobené kožené boty se zvednutou špičkou a na hlavách často podivné chlupaté klobouky nebo nízké plechové přilby, připomínající obrácené talíře. Někteří nosí za pasem dlouhé meče v kovových tepaných pochvách. Mladíci nesou korouhve a pestrobarevné prapory. Neméně podivuhodné jsou hudební nástroje – bubínky, zvonky a hlavně přes dva metry dlouhé mosazné trouby, které jsou podpírány dvojicí asi tak desetiletých chlapců. Čas čekání si krátím prohlídkou chrámů a fotografováním věřících a mnichů. Mongolští lamové většinou nemají fotografování rádi, ale dnešek je natolik slavnostní, že jsou nade vše povzneseni. Naznačuji ukázáním kamery mladému mnichovi svůj záměr si ho vyfotit a on lehkým kývnutím hlavy souhlasí. Snímám několik záběrů a mnich mi k mému překvapení s úsměvem a slušnou angličtinou říká: „Nechte si raději film pro Bogd lamu!“ Využívám toho k načerpání dalších informací a ptám se, jestli Bogd lama v Mongolsku zůstává. „Bohužel ne,“ odpovídá mnich. „Naše vláda sice oficiálně nebrání současnému rozvoji a renesanci lamaismu v Mongolsku, ale ani ho nepodporuje. Bojí se moci mnichů a návratu Bogd lamy. Ten se snažil o návrat do země celých osm let. Podařilo se mu to až letos, ale dostal pouze měsíční turistické vízum, které mu odmítli prodloužit. Je tu tedy jen jako soukromá osoba, ani nikdo z vlády se s ním nesetkal. Dělají, jako že o něm nevědí. Proto je jeho návštěva tak výjimečná. Je velmi pravděpodobné, že už se tady nikdy neobjeví.“ Bogd stále nejede, a tak pokračuji v prohlídce. Kolem celého obvodu jedné stavby je přístřešek a pod ním desítky modlitebních mlýnků. Jsou vyrobené z různých materiálů, mají i různé velikosti a tvary. Každý věřící musí projít celou trasu a každým mlýnkem zatočit. Ač bezvěrec, pod dojmem atmosféry tohoto místa i já absolvuji celou cestu a točím. Čeká nás více než dvouměsíční pobyt v drsné poušti Gobi, a tak si přeji, abychom všichni expedici přežili ve zdraví. Tak nějak cítím, že se to tady sluší.
RENESANCE LAMAISMU Konečně přijíždí Bogd lama. Přijíždí ve své černé limuzíně těsně před pódium a dav ho okamžitě obklopuje. Rychle prochází špalírem lamů a vystupuje nahoru. Po krátké přípravě začíná vlastní bohoslužba. Bogd lama sice přednáší anglicky, ale do reproduktorů jde mongolský překlad, takže nic pro nás. Bohoslužba je dlouhá. Je možná poslední. Za tři dny svatému muži končí vízum, a jestli se někdy ještě do Mongolska dostane, to bohužel nikdo neví. Během pobytů v Mongolsku jsem poznal, že lamaismus opravdu prožívá v této zemi velkou renesanci. Vlastně se zdálo, že přes veškeré pogromy a perzekuce komunistických vlád nikdy víra z Mongolska nezmizela. Tradice v rodinách se udržovaly, jen se nesměly navenek příliš projevit. Dnes najdeme buddhistické symboly a oltáříky ve většině jurt ve městech i daleko ve stepi. Světle modré stuhy, které značí příslušnost k víře, jsou uvázány na zpětných zrcátkách automobilů, kolem sloupků jurt a vlají z větví významných stromů. Na cestách po stepích, horách a pouštích Mongolska se pak často setkáte s místy zvanými oboo. Jsou to zpravidla hromady kamení navršené na významných křižovatkách, v sedlech, průsmycích i na vrcholech kopců, ale také třeba u pramenů v poušti. Věřící na těchto místech provedou jednoduchý rituál, který jim má zajistit hladký průběh cesty. Je třeba třikrát oboo obejít ve směru hodinových ručiček a při každém okruhu hodit na hromadu kámen, případně přiložit nějaký větší kámen z okolí. Pokud je po ruce láhev vodky, jeden kalíšek se vypije a jeden stříkne na oboo. Když je láhev dopitá, mnozí pocestní ji přiloží ke kamenům. Dnes ovšem na mnohých oboo leží nejen láhve, ale také součástky z automobilů a různé nepotřebné předměty.KDE MODLITBY FUNGUJÍ I NA CIZINCE Při cestě z Gobi jsme se vždy zastavovali na jiném slavném místě mongolského buddhismu. Je jím klášter Erdene dzu v podhůří pohoří Changaj. Tento klášter leží poblíž místa, kde bývalo hlavní město Charchorum (dnes Charchorin), centrum Čingischánovy říše. Klášter patří k prvním, které byly v Mongolsku postaveny. Byl založen již v roce 1586. Celý areál o rozměrech 400 x 400 m je obehnán zdí se 108 stúpami. Uvnitř bylo v době největší slávy kláštera 62 chrámů a 500 dalších budov, ve kterých žilo až 10 000 lamů. Ze všech těchto staveb se jich dodnes dochovalo 18. V chrámu je možné se zúčastnit i bohoslužeb. Je to opravdu působivý zážitek. Napřed dva mniši s bizarními čepicemi na hlavách vystupují na dřevěnou věž a troubením na mušle svolávají ostatní lamy. Věřící a návštěvníci si sedají na lavice kolem stěn chrámové místnosti a lamové se shromažďují před vchodem. Krátce se pomodlí a vstupují. Sedají si k dlouhým stolům, někteří jen s modlitebními knížkami a svitky, jiní k hudebním nástrojům, píšťalám a bubnům. U vchodu na jakémsi stupínku sedí mnich, který průběh bohoslužby řídí. Věřící si musí objednat příslušnou modlitbu předem a nechat si určit přesný čas. Svoji potvrzenou a zaplacenou objednávku dávají lamovi na stupínku a ten jim určuje mnicha, který modlitbu provede. Bohoslužba začíná. Mniši hrdelními hlasy s monotónní melodií sborově přeříkávají texty, náhle zvyšují hlas a celý sbor graduje hlasitým tónem, do kterého se mísí hudebníci s píšťalami a víření bubnů. Vše se pak několikrát opakuje. Mnich u vchodu mi naznačuje, že čas, který mi zcela výjimečně povolil na fotografování, už vypršel. Úklonem hlavy mu děkuji a opouštím místnost, povznesen a mírně omámen působivou atmosférou. „Fungují modlitby i na cizince?“ Ptám se svého řidiče, o němž vím, že je věřící. „Jistě! Až přijedeme do Ulánbátaru, tak ti mohu domluvit příslušnou modlitbu,“ odpovídá. Jak už to ovšem bývá, v hlavním městě na to nikdy nezbyl čas. Tak snad někdy příště.
Když na prostranství před chatou Kristýnou přijelo první psí spřežení, diváci zašuměli – konečně se dočkali! Bylo studené lednové dopoledne, pár minut před desátou, a sluneční paprsky teprve před chvílí našly cestu do Jedlové, malé vesničky v jednom z údolí Orlických hor. Musher, který spřežení řídil, zabrzdil saně těsně před startovní čárou a do země zašlápl sněhovou kotvu, aby mu vzpínající se psi nevyjeli dřív, než přijde jejich čas. „START ZA DVĚ MINUTY!“ ozvalo se z amplionu. Psovod opustil zakotvené saně a nedbaje halasu kolem sebe, přešel dopředu ke svým poskakujícím a nedočkavým psům. Nebyli zvyklí na takové množství lidí, chtěl jim říci, že je tu s nimi a že se nemusí ničeho obávat. Že pojedou závod, to jim říkat nemusel, věděli to, nebyli tu poprvé. Musher hladil svého vůdčího psa a pohledem zavadil o dvě dřevěné věže, které se tyčily nad startem. Tohle tu tenkrát nebylo, pomyslel si, a hlavou mu prolétly vzpomínky na všechny předchozí ročníky Šediváčkova longu, nejtěžšího závodu psích spřežení v České republice, na jehož startu stál nyní pošesté. Přestal vnímat hluk okolí a vzpomínal na události, které vzniku tohoto závodu předcházely.
Historie Šediváčkova longu Tento výjimečný závod vděčí za svůj vznik šumavskému musherovi Pavlu Kučerovi, kterému se podařilo nejen objevit v České republice jedno z mála míst, kde lze něco podobného ještě pořádat, ale hlavně stmelit dohromady tým nadšenců, kteří jsou schopni tak velký a náročný podnik zorganizovat. První psí spřežení, tehdy ještě složené z německých ovčáků, se objevilo na českých sněhových pláních už v polovině osmdesátých let, ale první závod se jel až v březnu 1985 v Krkonoších. Od té doby byla závodů odstartována celá řada, ale část jich byla postupně zrušena, protože byla zakázána jízda se psím spřežením z důvodu ochrany přírody na územích, kde byly pořádány. Tak skončily i některé závody na Šumavě, které organizoval právě Pavel Kučera. A proto začal hledat místo, kde by mohl uspořádat nový long. V březnu 1996 se vydal Pavel s několika přáteli do Orlických hor, aby si ještě před koncem sezony se svými psy trochu zajezdili. Na Šumavě bylo už málo sněhu, a tak se rozjeli na chalupu k příbuzným na opačný konec republiky, kde vládla ještě zima. Týden křižovali se svými spřeženími Orlické hory a báječně si to užili. Nebylo tedy divu, že na konci pobytu vypadla z kohosi ona památná věta: „A neuděláme tady závody?“ A tak se zrodila myšlenka, ze které vzešel Šediváčkův long. V létě téhož roku se Pavel s přítelkyní Andreou do Orlických hor vrátili a se starostkou Deštné paní ing. Václavou Domšovou rokovali o možnosti uspořádat zde závod. Nápad byl nadšeně přijat a na stolech všech důležitých lidí, kteří měli k organizaci závodů co říci, se rozezněly telefony. Všechna razítka nutná k povolení celého podniku byla postupně získána, a když horská služba přislíbila zapůjčení skútru na protažení tratě, závod mohl začít. V únoru 1997 se na startu prvního ročníku (který byl tehdy nazván nultým a později přejmenován na první) sjelo pouhých sedmnáct spřežení. Sněhu bylo dostatek a musheři si krásně zajezdili. V roce 1998 se jel druhý Šediváčkův long, tentokrát poprvé jako mistrovství republiky v longu. Start byl posunut na poslední lednový víkend a v tomto termínu se závod jezdí dodnes. Sněhové podmínky byly tehdy kritické, ale organizátoři měli štěstí, noc před závodem napadlo třicet centimetrů sněhu a mohlo se startovat. Další rok 1999 se Šediváčkova longu zúčastnil první zahraniční musher, Němec Oliver Kranz. Jeho příjezd provázela humorná historka, Oliver se domníval, že se závod jede na Šumavě. Poté co se psy, saněmi, přívěsem a autem přejel hranice a zjistil svůj omyl, přemýšlel, zdali se nemá vrátit. Ale když už byl tak daleko, pokračoval těch zbývajících čtyři sta kilometrů do Orlických hor. Nikdy toho nelitoval. V lednu 2000 napadlo velké množství sněhu, a tak se v tomto ročníku poprvé nejel obávaný Tobogan, úzké koryto v lese bylo tak zaváté sněhem, že zde nebylo možné trať protáhnout skútrem. Tento rok se také poprvé ztratil musher, vyjel si po závodě s mladými psy, že je trochu proběhne, ale na zpáteční cestě je překvapila tma a zabloudili. Naštěstí je nalezl skútr horské služby a bezpečně je dovedl domů. Také účast zahraničních musherů byla větší, kromě Němců přijeli do Orlických hor poprvé Rakušan a Slovák. A počet startujících spřežení rok od roku stoupal. Jubilejní pátý ročník v roce 2001 vážně ohrožovala obleva, ale Orlické hory opět nezklamaly – sníh se udržel na tratích během celého závodu. Poprvé byl zařazen mezi dvě padesátikilometrové etapy závodu bivak – nocleh na sněhu pro psy i mushery; poprvé startoval polský závodník. Pošesté – v lednu 2002 – se již startoval Šediváčkův long jako velký mezinárodní závod psích spřežení s pověstí nejdelšího a nejtěžšího závodu v České republice. Sjelo se zde na osmdesát musherů s téměř čtyřmi sty psy a celková délka všech etap závodu měřila 185 kilometrů.
DO STARTU PŮL MINUTY! …zaznělo znovu z amplionu a musher procitl ze svých úvah. Vstal a přešel zpátky k saním, uchopil je za věž, postavil se na brzdu a čekal. PĚT, ČTYŘI, TŘI, DVA, JEDNA – GO! Psovod se shýbl, vytrhl ze země sněhovou kotvu a zavolal: „Jedeme, kluci!“ Psi zabrali a celé spřežení se přehnalo přes startovní čáru. Prolétlo koridorem diváků, minulo pár posledních chalup a zamířilo dál po vyplužené cestě. Počet zvědavců postávajících podél trati postupně řídl a do lesa, vzdáleného od startu sotva kilometr, vjelo spřežení již zcela osamocené. Trať závodu se pozvolna zvedala vzhůru a musher seskočil ze saní a běžel za nimi, aby psům trochu odlehčil. Saně nebyly zrovna lehké, při povinné zátěži osm kilogramů na jednoho psa vážily při počtu jeho osmi tahounů skoro tři čtvrtě metráku. Ne že by to psi neutáhli, zvládli by i půl tuny, ale proč jim odčerpávat síly hned na začátku? Čekalo je během následujících tří dnů ještě dvě stě kilometrů v ne zrovna lehkém terénu a taky tu šlo o čas. Šel tedy pěšky a přidržoval se věže saní, ale tlačit je nepomáhal. Věděl, že kdyby si psi na jeho přílišnou pomoc zvykli, odmítali by pak do kopců tahat sami a vyžadovali by jeho spolupráci neustále. Naštěstí jeho vůdčí pes byl spolehlivý a málokdy si postavil hlavu. „Měl jsem na tebe docela kliku,“ pomyslel si na adresu svého leadera musher a pes, jako by věděl, že na něj jeho pán myslí, otočil hlavu a upřel na něho své chytré oči. Prožili spolu už hodně a věděli o sobě téměř všechno. Ve vzácných chvílích, kdy byli na horských stezkách sami, kdy musher zapomněl na své každodenní starosti a spolu se psy se nechal vtáhnout do nálady té mrazivé pustiny kolem, tu se jejich myšlenky dokázaly sjednotit a nebylo třeba slov, aby si rozuměli.
Jak se řídí psí spřežení? Smečku saňových psů, zapřaženou do spřežení, lze řídit pouze hlasem. Žádné další pomůcky se nepoužívají a jsou zakázány. Tažného psa totiž nelze k práci donutit; nechce-li z nějakých důvodů běžet, tak prostě netáhne. Stává se to ovšem vzácně, severská plemena (a nejen ona) mají touhu běžet vrozenou a ve spřežení pracují velmi ráda. Každý pes ve spřežení má svůj úkol a své místo. Nejsilnější psi jsou zapřaháni hned před saně, zcela vpředu je pak pes (nebo fena) s největšími zkušenostmi a inteligencí. Je to leader, vůdčí pes, nejdůležitější člen spřežení. Právě s ním musher komunikuje a s jeho pomocí spřežení řídí. Dobrý vůdčí pes je velmi ceněn a milován, neboť on to je, na kom závisí průběh cesty a v divočině leckdy i život mushera. O schopnostech těchto psů a o jejich intuici rozpoznat nástrahy stezky se vyprávějí celé legendy. Cesta vedla stále vzhůru a psi neúnavně dřeli a rozrývali drápy svých tlap zmrzlý sníh. Musher, který kráčel vedle saní, uslyšel za sebou náhle zvolání: „Stezka!“ Spřežení startující za nimi bylo rychlejší a chystalo se je předjet. Psovod najel se saněmi co nejvíc ke kraji vyplužené cesty a zastavil psy. Předjíždění nebyl problém, ty tam jsou doby, kdy to býval obávaný manévr, spřežení se do sebe občas zamotala a nervóznější jedinec dokázal rozpoutat rvačku. Dnes je situace jiná, čas prověřil chovy severských psů určených k tahu a longoví musheři mají více zkušeností na to, aby si vybrali do svých spřežení takové tahouny, se kterými nejsou žádné problémy. Předjíždějící spřežení je minulo a zmizelo za terénní vlnou. Výstup skončil, najížděli na „bunkrovku“, cestu vedoucí rovně po vrstevnici na severozápad Orlických hor. Psi opět zrychlili. Jejich hřbety se vlnily v pravidelném rytmu a vítr, který zvedal oblaka prašanu z návějí kolem stezky, jim čechral ojíněné kožichy. Putovali docela tiše a jediným zvukem, který rušil ticho v zasněženém lese, byl svistot sanic. Nyní, asi šest kilometrů od startu, získali psi konečně ten správný rytmus a celé spřežení se stalo jedinou běžící bytostí. „Dnes jdou krásně,“ pomyslel si musher stojící za saněmi, rozhlížel se kolem a blahořečil svému rozhodnutí jezdit na dlouhých tratích. „Vždyť ti sprinteři si vůbec nic neužijí,“ kroutil hlavou a slastně přivřel oči před další sprškou sněhu, kterou mu uštědřil ledový vítr.
Sprint, mid, nebo long? Existují tři typy závodů psích spřežení podle délky – sprint, mid a long. Jsou velmi odlišné a účastní se jich nejen rozdílní lidé, ale i rozdílní psi. Sprinty se pořádají na krátkých tratích do deseti kilometrů s lehkými saněmi a lehkonohými psy, převážně alaskany nebo s tzv. evropskými saňovými psy (kříženci ohaře, pointra a chrta). Během několika málo minut, za které proletí spřežení od startu do cíle, není čas na rozmluvy se psy nebo na romantické pohledy do zimní přírody; nejdůležitější je rychlost. Naproti tomu longové závody jsou etapové, několikadenní, dlouhé stovky kilometrů. Jede se více či méně divočinou s naloženými saněmi, které táhnou zpravidla severská plemena psů – malamuti, sibiřští husky, samojedi a grónští psi. I zde se závodí, ale více tu jde o vytrvalost a o to „být na stezce se svými psy“. Najdete tu také daleko více romantiků než mezi sprintery. Midové závody na středně dlouhých tratích jsou někde uprostřed mezi sprinty a longy. Po několika kilometrech pohoda rovné stezky skončila a spřežení dojíždělo k místu, které je na mapách Orlických hor označeno jako Černý kříž. Mezi pokroucenými smrky se objevil rozcestník, který musherům zvěstoval, že je čeká jeden z nejnáročnějších úseků trati – sjezd Toboganem. Je to několik set metrů dlouhý a místy sotva dva metry široký úvoz, jakési koryto, které se klikatí v prudkém svahu lesem. Psovod se pozdravil s hlídkou s vysílačkami a snažil se soustředit. I když nebyl žádným nováčkem, přesto ho vždycky před vjezdem do Toboganu lehce mrazilo v zádech. Pohledem zkontroloval saně a brzdu, nadechl se – a vyrazil. Psi nadšeně vlétli do úzkého koryta a saně vtáhli za sebou. Už nebyl čas myslet vůbec na nic. Hladina adrenalinu prudce stoupla, prsty pevně objaly věž saní a tělo instinktivně vyvažovalo letící saně. Psi co chvíli mizeli v jámách nahrnutého prašanu a jediné, co z nich bylo občas vidět, byly jejich chundelaté vlající ocasy. První dva vpředu neviděl musher vůbec – ztráceli se za zákrutami Toboganu. Tiše doufal, že si poradí i bez něho a že za rohem nečeká žádné překvapení. Pružná konstrukce saní se v čepech hýbala a sténala a psovod měl co dělat, aby v prudkých zatáčkách udržel saně na stezce. Téměř nebrzdil, v návějích sněhu byly brzdy stejně neúčinné. Sněhová kotva se vyvlékla ze saní a zběsile poletovala kolem jeho hlavy, s obavami sledoval dva kovové hroty a modlil se, aby ten šílený sjezd konečně skončil. Tobogan si za ta léta už vyžádal svou daň v podobě několika rozlámaných saní a v jeho závějích už musheři poztráceli řadu věcí ze své výstroje. Naštěstí se nikdy nikomu nic nestalo. Ještě poslední zatáčka a spřežení vyjelo z úzkého koryta na širší stezku. Musher si oddechl a na volném prostranství zastavil, aby zkontroloval saně a prohlédl psy. Těm se šílená jízda líbila, otáčeli k němu své ojíněné čenichy a jazyky jim visely z otevřených tlam. Zabručel na jejich adresu pár pochvalných slov a spřežení opět vyrazilo. Před nimi bylo táhlé stoupání. Co za pár desítek vteřin sjeli v Toboganu, museli nyní opět nastoupat. Čekal je nejzápadnější bod Orlických hor – hora Vrchmezí.
Náročný závod I když se Šediváčkův long pořádá v nepříliš vysokých Orlických horách v podmínkách mírné zimy střední Evropy, je považován za závod náročný pro psy i mushery. Důvodů je několik. Je to trať s prudkými sjezdy a následným stoupáním, kdy celkové převýšení je značné, je to velmi rozmanitý terén od hustého lesa, kde stezka kličkuje mezi padlými stromy, až po volné pláně, kde se do spřežení opírá ledový vítr. Je to délka etap, čtyřicet až šedesát kilometrů, z čehož dvě etapy na bivak se jedou s plně naloženými saněmi, a v neposlední řadě jsou to rozmary počasí. Je až k nevíře, jak různě se dokážou Orlické hory tvářit během čtyř dnů závodu! Musheři mohou zažít za jediný ročník sněhovou vánici na hřebenech, palčivé slunce, oblevu s těžkým sněhem, mráz pod minus patnáct stupňů a jedním z oblíbených hostů Orlických hor je hustá mlha. A když k tomu přičteme několik probdělých a žíznivých nocí při kytaře, je jasné, proč není Šediváčkův long žádnou nedělní procházkou.Jak vznikl název Šediváčkův long Když se v lednu 1997 sjížděli musheři do Orlických hor poprvé, závod ještě neměl jméno a nikdo netušil, za jak tragických okolností ho za pár hodin získá. Den před závodem šel brzy po ránu venčit Pavel Kučera své psy. Když je vytahoval z přívěsu, tři se mu vysmekli z rukou. Jeden z nich zůstal u psovoda, ale zbývající dva, sibiřští husky Hetyna a Šedivák, zmizeli ve tmě. Není to nic neobvyklého, občas utečou psi každému musherovi. Severští psi jsou volnomyšlenkáři, a tak i když se většinou dřív či později vrátí, dovedou si náhle nabyté svobody pěkně užít. Někdy jsou z toho mrzutosti, to když vyplení sousedovi kurník (musheři o lásce svých psů k domácí drůbeži dobře vědí, a proto mají své tahouny pojištěné), ale jen vzácně končí podobný výlet tragicky. Hetyna s Šediváčkem si to namířili do vzdálené vesnice. Dodnes není jasné, co se tam tehdy událo. Pavel, od rána zoufale hledající své psy, se setkal už jen s vystrašenou Hetynou, Šediváčka už nikdy nikdo nenašel. Postupně vyšlo najevo, že ho uprostřed vesnice, daleko od všech kurníků, vztekle zastřelil jeden občan. Tělo odklidil, a protože svědci mlčeli, nebylo možné nic dokázat. Pro mushera to byla těžká rána. Nejen proto, že Šedivák byl jeho vůdčí pes, nejcennější pes spřežení, ale pro každého longového mushera jsou jeho psi jako vlastní děti. Ztráta byla o to větší, že Šediváček byl výjimečně tolerantní pes milující lidi a byl proto používán na Šumavě ke canisterapii u mentálně postižených dětí. Ty na něj nemohly zapomenout a ptaly se po něm ještě několik let. Zavražděný pes je tu stále, a to zřejmě nejenom v názvu Šediváčkův long. Musheři o tom nemluví, ale někdy se zdá, jako by věřili tomu, že Šedivák bdí z věčných lovišť nad jejich závodem a že ve skučení mrazivého větru na hřebenech občas zaslechnou jeho volání, které svírá jejich duši. Spřežení minulo Pěticestí, nejvýchodnější bod závodu, a v ostré zatáčce si to namířilo po úbočí Orlických hor k západu. Musher sledoval, jak rudé slunce pomalu klesá do mlh v údolí a třpytí se ve vločkách jinovatky na kožichu psů. Zapomněl na únavu a hleděl na obraz, který byl z těch, co se nedají koupit za žádné peníze. Byla to jedna z oněch chvil, ze kterých čerpal sílu do boje se strastmi každodenního života v divokém světě lidí. Spřežení se vynořilo z lesa, ale místo dalekých rozhledů se před ním rozprostíraly chuchvalce mlhy. Viditelnost se zmenšila na deset metrů a kostel, kolem kterého vedla trať závodu, zmizel v bílém šeru. Překvapený musher marně napínal zrak, stezka se na větrem udusané a saněmi rozježděné pláni ztratila. Dohlédl sotva na vůdčího psa, zbytek světa přestal existovat. Co teď? Na konci pláně se museli trefit na úzkou stezku vedle sjezdovky, odkud bylo do cíle už jen několik set metrů, ale pokud stezku nenajdou, mohli by křižovat pláň do soudného dne. Musher znejistěl a pohlédl na psy. Leader se ztrácel v mlze, ale v běhu nepolevil. „Je to na tobě,“ zašeptal psovod a nechal se vést. Věděl, že jsou chvíle, kdy je třeba zavřít oči a spolehnout se na psy. Tohle byla jedna z nich. Po několika nekonečných minutách se vynořil vlevo od stezky přízrak kostelní zdi. Jeli správně. Netrvalo dlouho a objevily se před nimi sloupy lyžařského vleku. Byli u konce dnešní etapy. Když projelo spřežení cílem, byl už skoro večer. Davy diváků zmizely, jen pár otužilců ještě postávalo kolem časomíry. Musher navedl psy do uličky mezi přívěsy, aby na jejím konci zabočil k tomu svému. Když zastavil a zakotvil saně, psi se začali vyvalovat ve sněhu – chladili se. Vypřáhl je a připnul k dlouhému zakotvenému řetězu – stake outu. Zapálil vařič, a zatímco pro psy ohříval polévku, sundal postupně všem postroje a prohlédl jim tlapky. Až se vyvenčí a najedí, půjdou spát do svých boxů v přívěsu – rádi každý vlezou do toho svého. Pak bude řada na musherovi, aby se v místní hospodě „vyvenčil“, najedl a poklábosil o zážitcích ze stezky s ostatními závodníky. Když musher odcházel z lokálu, byly dvě hodiny ráno. Zář oken svítila skrz půlmetrové rampouchy na střeše Kristýny a osvětlovala nyní pustý prostor startu. Vratkým krokem a se svobodnou myslí kráčel psovod ke svým psům, aby je naposledy zkontroloval a popřál jim dobrou noc. „Už je tu zas to pitomý jaro, ptáci řvou a šeříky smrdí…,“ zaslechl ještě z otevřených oken hospody pár slov z oblíbené musherské písně a pobaveně se ušklíbl. O tom to je, pomyslel si, a ztratil se v temnotě mezi přívěsy.
Každoročně koncem zimy, kdy na severu poleví nejhorší mrazy a zaváté stezky jsou uježděny skútry, vyráží několik českých musherů do severního Finska. Jsou to ti jezdci se psím spřežením, jejichž snem je projet na saních se svými psy oblasti za polárním kruhem, tam, kde předkové dnešních severských psů byli před dávnými časy zapřaženi do saní poprvé. Zatím poslední výprava, která na konci zimy 2001/2002 opustila republiku a vydala se za svým mrazivým snem, byla výprava tří českých longových musherů Jaroslava Sumce Bulvy, Pavla Kučery a Vladimíra Párala.
FINSKO – RÁJ MUSHERŮ Je to opravdu krásná země. Rozsáhlé severské lesy se stovkami jezer a jezírek přecházejí dále na severu v tundru s řídkou vegetací. Rozloha tohoto území je obrovská, můžete cestovat celé týdny a nenarazíte na člověka. Celý sever Finska je protkán sítí tzv. skútrových cest, značených v přírodě i na mapě, po kterých jezdí turisté na běžkách, se psím spřežením a na sněžných skútrech (skútr tady patří k základnímu vybavení domácnosti, podobně jako u nás kolo). Podél těchto cest jsou vybudovány otevřené dřevěné přístřešky, které jsou vybaveny ohništěm, zásobou dřeva, kadibudkou a dokonce nádobami na tříděný odpad! Těmto přístřeškům se zde říká koty, lavu nebo tupy. Ty nejlépe vybavené tupy jsou již klasickými sruby s krbem nebo kamny. Zde se může unavený poutník schovat před nepřízní počasí a načerpat síly na další cestu. Ještě jedno zajímavé pravidlo zde platí – přednost v obsazení těchto přístřešků mají běžkaři před mushery se psím spřežením, a ti před jezdci na sněžných skútrech.
NA STEZCE První postupný cíl výpravy je ve vesnici Sarvivaara na husky farmě finského mushera německého původu Kurta Köchera. Zde nechávají musheři auto, vykládají veškerou výbavu a proviant a balí saně na čtyřdenní výlet. Na předchozích výpravách zkoušel Sumec cestovat pustinou co nejdéle bez doplnění zásob, ale vléci saně vážící několik set kilogramů byla těžká dřina pro psy i pro lidi. Letos proto zvolili kratší několikadenní výlety s menší zátěží, což v praxi znamená daleko lepší svezení. Ráno 25. března vyráží po vydatné snídani spřežení na cestu, odpočatí a nedočkaví psi vystřelí jako z praku. Jedou mírně zvlněným terénem, stezka projetá skútry vede lesnatou krajinou se spoustou zamrzlých jezer. Sumec, jehož psi – aljašští husky – jedou rychleji než Pavlovi a Vláďovi malamuti, se po vzájemné dohodě odděluje a jede sám. Mají se opět sejít večer u jednoho z mnoha srubů, které lemují skútrové stezky. Malamuti uhánějí jako o závod. Kam oko dohlédne, jsou nekonečné prostory severské tajgy. Odpoledne se otepluje, začíná sněžit. Na jednom z jezer se stezka ztrácí a značky dál nevedou. Veškeré hledání je marné, stezka končí uprostřed jezera. Než se podaří opět najít správnou cestu, brodí se spřežení další tři hodiny hlubokým sněhem po neprojetých dřevorubeckých stezkách. Teprve večer nalézají stopy Sumcových psů a ženou se za nimi. Je tma jako v ranci, ale slibovaná chata pořád nikde. Unavení musheři zastavují a táboří pod obrovským smrkem. Psi se nažerou, stočí se do klubíčka a okamžitě usínají. Není divu, mají dnes v tlapkách 72 kilometrů! Také musheři brzy uléhají a spí celou noc jako dřevo. Teprve ráno zjistí, že vyhřátá chata i se Sumcem je za kopečkem, sotva tři sta metrů daleko!
70. ROVNOBĚŽKA Následujících devět dnů je ve znamení kratších výletů do divočiny s postupným přesunem celé výpravy dále na sever. Denní etapy dlouhé 50 až 80 kilometrů jsou prokládány odpočinkovými dny, kdy spřežení urazí kolem třiceti kilometrů. Psi si již zvykli na způsob cestování i na délku jednotlivých etap, kterou neměli možnost v malé České republice natrénovat.
ČEŠTÍ PSI NA SEVERU V našich podmínkách je bohužel nereálné jezdit se psy 60 a více kilometrů několikrát týdně. Nejenže není kde, ale není ani kdy – i musheři jsou normálně zaměstnaní lidé s osmiapůlhodinovou pracovní dobou. Nezbývá tedy než trénovat na kratších tratích a zbytek dohnat až na Severu. A jak to bylo na této výpravě? Psi, kteří již začínali línat, obnovili okamžitě po příjezdu do Finska svůj zimní kožich. Dále se během několika dnů naučili běžet tzv. mimochodným klusem, což je nejlepší vytrvalostní pohyb (země se střídavě dotýkají obě pravé a obě levé nohy, takto běhá např. velbloud). Na Severu jsou tažní psi, kteří mají tento způsob běhu vrozený a nemusejí se ho učit, vysoce ceněni. Paradoxem zůstává, že na středoevropských bonitacích čistokrevných plemen psů může být tento pohyb brán jako nežádoucí a pes může být kvůli němu vyřazen z chovu. Další, co se museli psi naučit, bylo správné přijímání potravy při dlouhém výkonu, což bylo otázkou několika dnů. Celá tato „aklimatizace“ netrvala déle než týden, pro psy pak nebyl problém uběhnout denně 80 i více kilometrů. Největší vzdálenost, kterou psi na této výpravě ujeli za 12 hodin, byla u malamutů 112 kilometrů, u aljašských husky Sumcova spřežení dokonce 132 kilometrů.
JEZERO INARI Šestého dubna výprava zastavuje u jezera Inari. Opět se spřežení rozdělují, zatímco Sumec se pokusí o objetí jezera Inari na jeden zátah, Pavel s Vláďou namíří své psy k městečku Nuorgam. Sumec vytvořil český rekord v objetí jezera Inari (za 38 hodin). Jaro se již hlásí i zde, 250 kilometrů za polárním kruhem, a tak výpravu zdrží po následující dva dny pořádná obleva. Když konečně přituhne, prohodí si musheři role a opět vyrážejí na stezku – Sumec tentokrát do Nuorgamu a Vláďa s Pavlem k jihu přes Inari. Cesta přes jezero do městečka Ivalo a zpět je dlouhá 242 kilometrů, spřežení malamutů to zvládají za tři dny. Tady se musheři setkávají se zajímavým úkazem, kterému se zde říká dvojitý led. Přes zimu zamrzají jezera severního Finska ledem silným třicet až osmdesát centimetrů. Na jaře hladina vody o pár desítek centimetrů klesne a s ní i led. Ten je následně zaplaven svrchu vodou, jež se potáhne novým tenkým ledem, na který napadá sníh. Zatímco skútrové cesty přes jezero jsou bezpečně zdusané a zmrzlé, jakýkoli krok mimo ně může znamenat proboření se až po kolena do vody na spodní led. Není to nebezpečné, ale takto se namočit ve dvacetistupňových mrazech je pořádně nepříjemné. Naše výprava se tentokrát této kratochvíli vyhnula.
NEBEZPEČÍ NA STEZCE Hrozí vůbec musherovi se psím spřežením v severním Finsku nějaké reálné nebezpečí? O dvojitém ledu zde již byla řeč, ten ale může turisty spíše vyděsit, než aby jim ukládal o život. Skutečné proboření pod led je teoreticky možné u břehů jezer, tam, kde vyvěrají teplé prameny, ale přes tato místa stezky nevedou. Ze strany divokých zvířat je možnost napadení člověka velmi malá. Vlci, i když zde na Severu žijí poměrně hojně, jsou velmi opatrní a navzdory mylným informacím z pohádek a špatných filmů člověka nikdy nenapadají. Medvědi, kteří se zde také vyskytují, prospí studené období zimním spánkem. Snad pouze nešťastník, který by se vydal do lesů a spadl přímo do medvědího brlohu, by byl v choulostivější situaci. Špatnou pověst má rosomák, největší lasicovitá šelma s velikými drápy. Má pro strach uděláno, a když se mu podaří vniknout do některého z odlehlých srubů, dokáže jeho zařízení totálně zdemolovat. Nicméně pravděpodobnost, že by zaútočil na celé spřežení, je mizivá. Skutečně nebezpečným zvířetem (do kterého bychom to neřekli) je los. Pohybuje se často po skútrových stezkách a je to velmi popudlivý tvor. Z Aljašky je známa řada případů, kdy rozlícený losí býk, vážící až 600 kilogramů, rozdupal celé spřežení. Na severu Evropy ale nejsou losi tak nebezpeční a lidí se bojí. Podle slov jednoho finského mushera: „Ti, co se nebáli, jsou zastřelení.“ Hrozí tedy musherovi odněkud skutečné nebezpečí? Ano, a to od něho samého, nechá-li si utéci své spřežení. Pokud se to stane, psi zpravidla na jeho zoufalé volání nezastaví a mohou běžet sami i několik desítek kilometrů – musher nemá šanci je dohonit. Zůstane-li sám, bez vybavení, desítky kilometrů od civilizace, při teplotě pod -30 ̌C, jeho šance přežít nejsou velké.DOMŮ… Osmnáctého dubna, 31. den výpravy, otáčejí musheři své auto k jihu. Po třech dnech cesty bez zvláštních příhod přejíždějí hranice do České republiky, kde je čeká zelená tráva a rozkvetlé stromy. A bilance výpravy? Na tachometru dodávky přibylo 6500 kilometrů, obě malamutí spřežení najela 980 kilometrů, Sumcovi psi dokonce kolem 1400 kilometrů. Průměrná denní etapa byla dlouhá 55 kilometrů. Počasí bylo velmi příznivé, teploty se pohybovaly mezi +5 až -20 ̌C. Všech devatenáct psů zkonzumovalo přes 300 kg krmných granulí a kolem 400 kilogramů masa. Psi se domů vrátili ve skvělé kondici, nádherně osvalení a s překrásným kožichem. A musheři? Přijeli jiní než ti, kteří před měsícem odjížděli. Hluboký dojem ze zamrzlého Severu navždy zůstane v jejich duších.
Sotva jsme se objevili v brance a Mirka její vrznutí upozornilo na náš příchod, vymrštil se z křesílka a spustil: „Pánové, budete se divit, toho vašeho mnicha z dnešních novin Srí Lál velmi dobře zná a představte si, že je dnes majitelem Dat Koty! Slon je prý v zahradě za rohem, za chvíli nás tam Srí Lál zavede.“ Nejsem snad daleko pravdě, když si dovolím tvrdit, že Mirkovi v té chvíli plály oči vzrušením jako zlatokopovi, když narazí na zlatou žílu. Panečku, slon jménem Dat Kota, Krátký kel, to byl příběh!
SLON-ZABIJÁK Už jsme nasedali do auta, když jsem se zeptal, jak si vůbec na Dat Kotu vzpomněli. „Srí Lál si prohlížel naši knihu Cejlon – ráj bez andělů, a když v obrazové příloze narazil na fotografii slona s neskutečně roztaženýma nohama a upoutaného řetězem k palmě, najednou vykřikl – to je přece Dat Kota, Krátký kel! Ještě žije. Chceš ho vidět?“ Po cestě jsme se zastavili pro dva pořádné trsy banánů na přivítanou se slonem, který si před čtyřmi desetiletími vysloužil nechvalný přívlastek slon-zabiják. Jeho příběh ve své době plnil stránky cejlonských novin. Příběh smrti, sloní říje a nerozumného policisty. Stalo se to u vesnice Mattamagody. Nad oblastí se přehnala vichřice a napáchala hodně škody. U řady domů odnesla střechy z palmových listů, což ovšem není až tak velká tragédie. Nové střešní krytiny roste na Srí Lance všude dost. Poryvy větru tentokrát vyvrátily řadu palem. Jedna z nich padla tak nešťastně, že zablokovala místní silnici a ucpané místo se nedalo objet. Kmen byl těžký, takže ani skupina řidičů vedená místním policistou s ním nepohnula. Bylo třeba sehnat pracujícího slona, pro kterého je kmen palmy sirkou na hraní. Bohužel jediný zvířecí pracant v okolí, jenž byl v té chvíli k mání, byl Dat Kota. Velký dříč, inteligentní a poslušný. Teď mu ale z malého otvoru mezi okem a uchem vytékala mazlavá tekutina, neklamné znamení sloní říje. Období trvá až deset týdnů a žádnému mahautovi neunikne. Závisí na něm totiž jeho život. Během této doby je slon neklidný a snadno se rozzuří. Proto je mu dopřán klid a je zproštěn všech pracovních povinností. Jenže policajt byl neoblomný. Trval na tom, že slon musí palmu odstranit stůj co stůj. Bude to jen chvíle, pak si Dat Kota může dál užívat svého odpočinku. Mahaut se kroutil, rozčiloval. Policajt se oháněl zákony a vyhrožoval vězením. Slonovod po chvíli Dat Kotu přece jenom odvázal a vydal se k ucpané silnici. Paragrafům, které mu s vyhrůžkami citoval policista, sice nerozuměl, ale s úřady je lepší vycházet po dobrém. To rozhodnutí se mu stalo osudným. Kolos se po chvíli práce rozzuřil, rozmáchl a vytřeštěného mahauta srazil k zemi. Než se stačil vzpamatovat, slon jako smyslů zbavený na něj dvakrát šlápl. Jeho řádění nebyl zdaleka konec. Dat Kotu začal dohánět k šílenství mahautův pomocník, který mu stále seděl na hřbetě. Snažil se ho setřást, rozběhl se mezi větve nejbližšího stromu, aby ho srazil, chobotem po něm házel kameny a kusy dřev. Chlapec jménem Tillekaratna se držel na slonu jako klíště. Šlo mu o život, a přesto duchapřítomně utáhl řetěz kolem krku zuřícího zvířete a druhý konec hodil mužům na zemi. Těm se podařilo vzpínajícího se Dat Kotu přivázat k palmě až po dvouhodinovém zápase. Chlapec seskočil z jeho hřbetu a zůstal vyčerpáním ležet. Rychle ho odtáhli do bezpečné vzdálenosti od dupajících nohou zvířecího obra. Krátký kel měl také dost, nenašel se však nikdo s tak velkou odvahou, aby mu přinesl vědro s vodou v dosahu chobotu. Rychle vymysleli bezpečnější metodu, jak jeho žízeň utišit. Do vody namočili pytle a ty mu pak házeli k chobotu. Vodu z pytlů cucal jako z houby. Mahauta už nevzkřísili, a tak se dohra smutné události dostala před soud. Před tribunál předstoupil zdrcený policista a právní zástupce zabijáka. Slon a vlastní obhájce? Ano. Na Srí Lance nic neobvyklého. Když mají sloni vlastní odbory, proč by neměli mít právo na obhájce! Tak tomu bylo i v tomto případě. Dat Kotu osvobodili, byl v právu. Přece každý ví, že v době říje nemá pracovat, a to ani z moci úřední. Policista šel do vězení. Tehdejší majitel Dat Koty se v té chvíli patrně chytil za hlavu. Po tragické události pracanta ihned prodal. Hodně pod cenou, za pět set rupií. Po osvobozujícím verdiktu jeho cena okamžitě vzrostla. Mezi lidmi zůstal viníkem za svou smrt nebohý slonovod sám. Neměl přece připustit, aby jeho svěřenec pracoval! Takový nerozum. Kolegové přihlížející jeho smrti by u soudu odpřísáhli, že slon nešťastníka srazil náhodou, stejně tak to bylo i s tím šlápnutím, byť opakovaným. Je to dáno především pověrčivostí, strachem a také obdivem ke sloní inteligenci a především jejich paměti. Hodně slonovodů věří, že zvíře slyší jejich slova i na dálku a mohlo by se jim za nelichotivé výroky pomstít. Mahaut bude stát na straně slona, i kdyby mu zabil vlastního bratra.
NOVÝ DOMOV U MNICHA Naše trojice doprovázená Srí Lálem už hezkou chvíli postávala jen pár kroků od někdejšího provinilce. Na hříšníka však ani za mák nevypadal. Beze spěchu si pochutnával na banánech, které mu přinesl kamarád Srí Lál na uvítanou, jeden za druhým – dobrých padesát – mu chobotem spokojeně bral z ruky, po těch, které mu upadly, krouživě šmejdil v trávě. Bylo docela zábavné pozorovat ten živý vysavač nadaný jemným čichem a hmatem, jak mu nic neunikne. Teď spokojeně přešlapoval na místě a pomalu požíral listí. Přemýšlel jsem, kam sahá ona pověstná sloní paměť. Vzpomíná si Dat Kota na tu událost starou čtyřicet let? Udělal jsem poslední snímek, který se později stal jakýmsi obrazovým motivem naší cesty. Museli jsme jít, pokud jsme představeného kláštera a majitele slona chtěli zastihnout před večerní modlitbou. Rychle jsme sbalili fotoaparáty a kameru. Ušli jsme k východu ze zahrady jen pár kroků, ohlédli se – a slon kráčí za námi. „Má nějak moc dlouhý řetěz,“ pravil Petr a další slova mu zůstala v otevřených ústech. Dat Kota nebyl vůbec uvázaný! Řetěz několikrát obtočený kolem nohy měl po celou dobu volně přehozený přes hřbet. Teprve teď jsme si toho všimli. „Když si představím, jak jsem tam pod ním před chvílí ležel s kamerou, zvyšuje se mi tep,“ přiznal se Petr upřímně cestou za představeným kláštera Ganga Ráma. Z ranních novin jsme věděli, že mnichův oficiální titul je Galaboda Njánasera, ale náš vševědoucí Jozífek si neodpustil potutelnou poznámku: „Nikdo mu tu neřekne jinak než Podi Hamaduruvo. Podi znamená malý, hamaduruvo je buddhistický kněz.“ Takže Kněžík. Kněžínek. Knížák? Že je slon posvátné zvíře, ví na Srí Lance kdekdo. Nemůže chybět ani ve vrátnici buddhistického kláštera, tím spíš nejbohatšího v Kolombu. Postávalo před ním rozkošné slůně. Pověděli nám, že je mu pět let. Mladíček se zježenými chlupy na hlavě, hebounkou kůží se rozverně chytal chobůtkem hned za pravou, hned za levou přední nohu, zdálo se nám, že i očkama se usmívá, jak mu dělá dobře podrbání za uchem. Jak popsat nejbohatšího buddhistického mnicha Srí Lanky? Jednoduché roucho v barvě šafránu. Na nohou obyčejné sandály. Krátce střižené vlasy. Ostré rysy a projev muže, který je zvyklý řídit ostatní. Srí Lál nás představil a vysvětlil, o co nám jde. „Teď vám mohu věnovat jen pár minut. Přijďte zítra, to si na vás určitě najdu více času,“ omlouval se mnich. Smůla. Na sedmou hodinu ranní máme letenky do dalšího cíle naší cesty, na Maledivy. Omluvně pokrčil rameny. To zpropadené slovo příště. Po krátkém přemýšlení přece jen zavolal svého tajemníka, ledacos prý nám může povědět on. Rychle se rozloučil a zmizel v prostorách kláštera. Zajímavý člověk. O důvod více se na Srí Lanku vrátit. Tajemník nás provedl po sbírkách zlatých předmětů, pro buddhistický chrám neobvyklé kolekci netříděných a ledabyle poskládaných mincí a bankovek z celého světa, porcelánového a majolikového nádobí, Buddhových soch a sošek, obrovských sloních klů – vyřezávaných i nevyřezávaných, obřadních vějířů a kopí, psacích strojů s latinkou i se sinhálskými „preclíkovými“ písmenky, vzácných sázecích strojů s klasickou kasou, a ejhle! V téhle chodbě mají historické mercedesy a austiny, kdo by to tu, ve svatyni odříkání, hledal… Nakonec nás zavedl i do místnosti, kam se běžný návštěvník nedostane. Pomalu otvíral skříňky a komora se začala plnit zářivým třpytem zlata a drahých kamenů. „Promiňte mi otázku, ale myslel jsem, že buddhismus není spojován s bohatstvím, ale to, co tady vidím, je neuvěřitelné,“ zeptal se opatrně Petr, snad aby mnicha neurazil. Patrně nebyl první člověk, který mu takovou otázku položil. Mnich s milým úsměvem počkal, až připravíme kameru, a následoval jeho několikaminutový monolog, proč peníze potřebují a jak jich využívají. „Ano, jsme bohatí, velice bohatí. Tak bohatí, že můžeme rozdávat. Rozdávat především víru. Živit a vychovávat stovky mladých adeptů víry z Kolomba i ze vzdálených míst. Stavíme školy i příbytky jako pomoc těm nejchudším,“ a začal vypočítávat jejich názvy. „Poskytovat střechu nad hlavou a vzdělání je jistě chvályhodná činnost…“ Nebyl důvod vést polemiku. Poděkovali jsme za rozhovor. Při loučení nám mnich, vysoký pohledný mladík, uvázal na pravé zápěstí šňůrku spletenou z červeno-bílých nitek jako buddhistické požehnání. Pro štěstí na další cestě. Hmhmhm, ať je to, jak je to, víra nevíra, člověk nikdy neví. Všichni tři jsme talisman nosili na ruce dobrý rok, dokud se zubem času jednotlivé nitky nezpřetrhaly…
SOUTĚŽ Článek je kapitolou z knihy „Sloni žijí do sta let“ autorů Miroslava Zikmunda, Miroslava Náplav a Petra Horkého. Beseda s autory knihy „Sloni žijí do sta let“ a o Srí Lance a Maledivách v letech 1961 a 2000 bude součástí filmové přehlídky cestopisných filmů WORLDfilm 2003, která se koná v únoru 2003 v Praze jako doprovodná akce veletrhu cestovního ruchu Holiday World. Nejzajímavější části programu této přehlídky vám budeme na stránkách magazínu Koktejl představovat i v lednu a únoru. Zároveň se můžete zúčastnit soutěže o cestovatelské oblečení Bushman a o letenku společnosti KLM. Stačí, pokud budete poslouchat pořad středočeské Reginy „Letem světem“, anebo odpovíte přímo na dnešní otázku: Jak se jmenovala kniha, kterou o Srí Lance napsali slavní čeští cestovatelé Zikmund a Hanzelka? Pište na adresu pořadatele přehlídky Camera Incognita, PO Box 585, Praha, 111 21 nebo e-mailem na adresu Horky@cameraincognita.cz, případně naplava@cameraincognita.cz.
