Z jedné strany je možno shlížet na pláže letoviska Naxos, z druhé obdivovat dýmající Etnu. Okolo sebe lze mít rozkvetlé zahrady taorminské a v nich popíjet vynikající italské preso. V historickém divadle dávají v rámci každoroční divadelní sezony představení, ve kterých vystupují soubory z poloviny Evropy. To už je dost důvodů k tomu, aby se člověk do Taorminy, lákadla na východním pobřeží Sicílie, vydal.
Základ rozvoje města se datuje do roku 736 před zrozením Krista. Roku 403 př. n. l. ovládl město a s ním většinu Sicílie tyran Dionýsios, avšak ani jeho smrt neukončila pestré dějiny místa. V roli vládců se tu vystřídali po Řecích Římané. Nato je vystřídali Arabové, kteří v roce 969 n. l. město jménem Tauromenium ovládli. Byla to třetí a údajně nejstrašnější invaze vedená kalifem Al-Moezzem. Později ovládli město Normané. Každá z historických etap se vtiskla do kamenné podoby města. Asi nejobdivovanějším a rozhodně nejnavštěvovanějším kamenným památníkem se stalo Teatro Greco, které má v nejširším místě průměr 109 metrů. Přestože jde o druhé největší řecké divadlo na Sicílii, jeho stavební prvky ukazují na římskou přestavbu. Ta proběhla ve 2. století n. l. Příjemnou polohu města si vychutnal i Johann Wolfgang Goethe. Na první pohled jako by tyto chvalozpěvy naznačovaly, že kdo nenavštíví ono město ležící hned u moře, a přece 204 metrů nad ním, hřeší sám na sobě. „Kapučino,“ poroučím si v malé útulné cukrárně. „Můžu si u vás nabít mobil?“ Tuhle technickou vymoženost jsem měl půjčenou, abych se pomocí infraportu mohl připojit k virtuálnímu světu. Zatím mě nikdo neodmítl, a než jsem si jedno až dvě kafe vypil, spojení mohlo být obnoveno. Tady jsem byl poprvé odmítnut. Kdyby prý to chtěl každý… Takže přílišný turismus, výdělky a všeobecná známost jsou někdy kontraproduktivní. V zapomenutém bufetu jsem se stejnou prosbou neměl nejmenší problém.
Podle poslední zprávy japonského Ministerstva zdravotnictví, práce a sociální podpory, uveřejněné v prosinci 2001, žije na ulicích Japonska 24 090 bezdomovců, což je o 20 % více než v předcházejícím roce. Hlavní a největší město země Tokio má 5600 bezdomovců, Ósaka 8660 a Nagoja 1318. Ve srovnání se Spojenými státy či zeměmi západní Evropy je toto číslo poměrně nízké. Problém však spočívá v tom, že Japonsko na situaci nebylo a není připraveno. Historicky se tato země pyšní svým skvělým sociálním systémem. Navíc se rodiny většinou starají jak o své slabší členy, tak o staré lidi. Ekonomická krize však měla obrovský dopad na sociální strukturu země. Nezaměstnanost v zemi, jež po desetiletí počítala s téměř úplnou a celoživotní zaměstnaností, dosáhla v lednu 2002 pro Japonce závratných 5,6 %. Existující sociální programy se najednou zdají být neadekvátní a země se snaží najít odpověď na otázku, zda by se o bezdomovce měl starat stát, či soukromý sektor a jak bezdomovcům usnadnit návrat do společnosti, která se na ně dosud dívá skrz prsty. Modré stany bezdomovců se najednou objevily v parcích velkých měst, kolem honosných galerií a koncertních síní, jež jsou většinou obklopeny zelení a nezastavěnými plochami. Bezdomovci spí na podlaze v nádražních budovách a podzemních obchodních domech. Vybral jsem si pro tuto reportáž město Nagoju uprostřed ostrova Honšú – obchodní a průmyslový sval země, čtvrté největší město země a bezesporu jedno z nejbohatších.
DĚRAVÉ SÍTO Slečna Ritsuko Funaki je studentkou na státní univerzitě Aichi (studia se zaměřením na Latinskou Ameriku). Přes den teoreticky zkoumá sociální problémy v zahraničí, večer pomáhá místním bezdomovcům. Jako sociální pracovnice má slušný přehled o tom, co se nyní v Japonsku děje. A souhlasí s krátkým rozhovorem: Ve městě teď žijí na ulici stovky bezdomovců. Kdo jsou ti lidé? Jak jsou staří a odkud přišli? Začněme tedy statistikou. Jen přes 2 % bezdomovců v tomto městě jsou mladí lidé – mladší 40 let. 11 % tvoří lidé mezi 40 a 49 lety, 42,7 % jich je ve věku 50 až 59 let. Lidé starší 60 let tvoří 43,8 % všech bezdomovců města, takže průměrný věk těch, kteří na našich ulicích žijí, je velmi vysoký – 57,6 roku. Nedávno jsme udělali průzkum. Mluvili jsme celkem s 256 lidmi. Zjistili jsme, že pouhých 60 osob je z prefektury Aichi (Nagoja), zbytek pochází ze všech koutů Japonska. Například, 23 osoby jsou ze severu (včetně ostrova Hokkaidó), 13 lidí je z Tokia, a dokonce tu máme jednoho Brazilce japonského původu. Všichni bezdomovci jsou muži – na ulici zatím nežije ani jedna žena. Velká většina bezdomovců v minulosti pracovala ve stavebnictví, které však bylo krutě postiženo ekonomickou krizí. Zbytek byl zaměstnán ve výrobním sektoru a ve službách. Většina bezdomovců teď žije přinejmenším jeden rok na ulici, než se vrátí do společnosti; máme tu však také muže, kteří jsou bez domova více než deset let. Proč opustili svůj dům? Téměř jedna čtvrtina bezdomovců tvrdí, že si již nemohli dovolit platit za nájem, vodu a elektřinu. Další čtvrtina musela opustit své firmy, které jim dříve platily nájem nebo měly své vlastní ubytovny a bytové komplexy. Téměř všichni bezdomovci, které kolem sebe vidíte, ztratili práci, ať už v důsledku nemoci, úrazu či zkracování počtu pracovních míst. Velká většina bezdomovců již nemohla z rozličných důvodů spoléhat na tradiční japonskou rodinnou sociální síť. Jaké pomoci se tu bezdomovcům dostává? Pomáhá státní sektor? Podle zákona o sociální ochraně každý bezdomovec, který onemocní či utrpí úraz, může kdykoliv navštívit sociální odbor na radnici. Má právo na bezplatnou lékařskou pomoc. Státní sektor je samozřejmě hlavním zdrojem pomoci a doufám, že tomu bude tak i v budoucnosti. Dostane se též pomoci každému, kdo hledá práci. Například radnice pomůže bezdomovci vyplnit papíry, když hledá práci. Zadarmo ho oholí, vyfotí a zaplatí za dopravu na místo, kde se má setkat se svým potenciálním zaměstnavatelem. Jsou mu k dispozici sprchy a místo, kde se může upravit. Jaký je japonský sociální systém? Existuje tu „životní minimum“ jako ve většině evropských zemí? Jaké pomoci se dostává chudým rodinám od vlády? Když bezdomovec navštíví sociální úřad a prohlásí: „Mám hlad. Nemám na to, abych zaplatil za nájem a za jídlo,“ co se pak stane? Ano, samozřejmě že má Japonsko životní minimum a všechny elementy sociální pomoci, s nimiž počítá Evropa. Problém však spočívá v tom, že stát pomůže jen těm osobám, které mohou dokázat, že již nejsou schopny pracovat (z důvodů zdravotních, nebo kvůli pokročilému věku), že jim nepatří ani půda, ani nemovitosti a že se jim nedostává podstatné pomoci od přímých příbuzných. Sociální pracovníci pak vedou důkladné rozhovory se žadatelem o pomoc. Jakmile je určeno, že má osoba právo na podporu, vláda začne studovat žadatelovu sociálně-ekonomickou situaci, zjistí jeho věk, rodinnou strukturu a zdravotní stav. Na základě těchto informací se určí rozsah podpory. Sociální pracovníci pak často navštěvují osobu, jež podporu dostává, a zkoumají, jak jinak by mohli pomoci. To všechno je skvělé. Jenže náš systém má mezery. Ne všichni jsou zachyceni tímto sociálním sítem a ti, kteří jím propadnou, mohou skončit na ulici. A z ulice je velmi těžké odejít… Jeden absurdní příklad: bezdomovec nemá stálou adresu. V Japonsku je ale adresa jedním z hlavních prvků lidské identity. Na adresu se píše, na adresu se posílají podpory. Takže mnozí bezdomovci jednoduše nemohou obdržet podporu, protože nemají adresu. Co japonští bezdomovci cítí? Obviňují stát či politický systém z toho, co se jim přihodilo? Zeptáme se jich, co vy na to?
POHLED Z DRUHÉHO BŘEHU Ptáme se tedy těch, kteří se v tíživé situaci ocitli – samotných bezdomovců. Jeden z nich říká: „Jediné, co chci, je pracovat a nějak přežít.“ Druhý dodává: „Hledám práci. Nagoja má jeden z nejlepších silničních systémů na světě, ale v důsledku ekonomické krize se teď kolem některých silnic válejí odpadky. Jsme ochotni přijmout jakoukoliv práci. Nechápu, proč nás město nemůže zaměstnat – můžeme uklízet, trhat plevel, cokoliv…“ Mnozí bezdomovci viní vládu z toho, že není schopna zajistit více pracovních příležitostí. Jiní si přejí, aby byla práce nabízena nejen mladým, nýbrž i starším osobám. Poslechněte si ještě několik názorů lidí, již na ulici žijí: „V Japonsku si mnozí lidé myslí, že jsme líní a že nechceme pracovat. Není to pravda. Chceme pracovat a jsme ochotni přijmout jakékoliv zaměstnání. Většina z nás přežívá z potravin, které nám koncem dne darují supermarkety a místní krámky. Samozřejmě že pokud nám dají práci, budeme si schopni sami jídlo koupit a nebudeme muset spoléhat na jiné, či dokonce jídlo krást. Ve městě se budují sběrná střediska pro bezdomovce, ale v takových ubytovnách se lidé mezi sebou přou a rvou se. Nakonec tam nikdo z nás nechce bydlet, protože to není bezpečné a člověk tam nemá sebemenší soukromí. Nepotřebujeme jen peníze – potřebujeme se vrátit do společnosti a pracovat. A mít svůj vlastní kout a střechu nad hlavou.“ „Už nechci mít nic společného s úřady. Ti lidé námi opovrhují a snaží se nás všemožně ponížit.“ „Žijeme teď na ulicích až několik let. Mnozí z nás mají nárok na penzi, jenže nás nikdo neinformuje, kde a jak o ni zažádat.“ „Chodil jsem často do nemocnice, neboť jsem se necítil dobře. Lékař řekl, že musím pravidelně navštěvovat rehabilitační středisko. Jenže tam se vůči mně chovali, jako bych ani nebyl člověk. Přestal jsem do nemocnice chodit. Mnozí z nás přestali…“ „Totéž se stalo i mně. Když jsem naposledy navštívil nemocnici, přiběhl za mnou úředník s papírem a donutil mě, abych podepsal, že se do této nemocnice již nikdy nevrátím. Šel jsem si stěžovat na radnici, ale tam se mnou nikdo nechtěl jednat.“ „Je pravda, že se k nám nechovají jako k lidem. V parku, kde spím, se prodávají drogy a já mám z těch lidí strach. Když jsem však zavolal na policii, vůbec se mnou nechtěli mluvit – nebrali mě vážně.“ „Samozřejmě, že mě můj současný stav velice trápí. Ale se situací jsem se smířil – už od naší vlády neočekávám nic.“ „Stydím se za své město – Nagoju. Je to čtvrté největší město v zemi. Je to neuvěřitelně bohaté město, kterému je však lhostejné, že tu chudí lidé žijí na ulicích.“
OPOVRŽENÍ A STUD Ptám se znovu Ritsuko Funaki, zda je pravda, že občané Nagoji opovrhují svými sousedy bez domova. Většina lidí jimi opovrhuje nebo se k nim chová nepřátelsky. Mnozí Japonci se domnívají, že bezdomovci jsou líní, že nechtějí pracovat a že chtějí od společnosti všechno zadarmo. Jiní si však začínají uvědomovat, že většina bezdomovců jsou lidé, kteří jednoduše měli smůlu, že je vyhodili ze zaměstnání jen proto, že v době ekonomické krize se mnohé podniky a firmy snažily ušetřit peníze, v důsledku čehož miliony lidí ztratily práci. Jistá část obyvatelstva soudí, že bezdomovci jsou jednoduše „ti špinaví lidé, kteří spí na nádraží a na ulicích a s námi, normálními lidmi, nemají nic společného“. Argument proti bezdomovcům zní většinou tak, že „zatímco my musíme tvrdě pracovat, ti lidé se nikdy moc nesnažili udržet se na vlastních nohou“. Mnozí občané dodnes protestují proti výstavbě sběrných středisek pro bezdomovce v jejich čtvrti. Bojí se, že se sníží ceny na jejich pozemky, domy a byty. Nesmíte však zapomínat na to, že tento sociální problém je pro Japonsko něčím novým. Zatímco si na bezdomovce dávno zvykli jak ve Spojených státech, tak i v Evropě, pro Japonce je současný stav dosud šokem – něčím, za co se společnost stydí a o čem často odmítá otevřeně mluvit. Ani já si nemyslím, že si na tento fenomén potřebujeme zvykat – musíme však těm lidem pomoci zpět do společnosti. A pokud o problému nebudeme diskutovat, nic se nezmění. To, že lidé žijí na ulicích v tolika zemích světa, ještě neznamená, že tomu tak musí být i tady – v Asii. Ne všichni však bezdomovci opovrhují. Stále více našich občanů se snaží pomoci. Pomáhají studenti, zdravotní sestry, kadeřníci, dokonce i jeden velmi slavný doktor, který pracuje v nejlepší nemocnici města. Lidé darují jídlo, deky, šaty, dokonce peníze. Jak se bezdomovcům snažíte pomoci vy osobně? Kdy jste se rozhodla, že se aktivně zapojíte do kampaně na záchranu bezdomovců? Letos 27. prosince jsme opět odstartovali takzvanou „Zimní kampaň za přežití“. Je to akce pro bezdomovce, kteří žijí v okolí parku Nishyanagi. Tato kampaň je organizována námi – skupinami a spolky, které pomáhají bezdomovcům. Je to poprvé, co jsem se takové akce osobně zúčastnila. Potkala jsem tu mnoho zajímavých a úctyhodných mužů a žen a snad poprvé jsem se do hloubky zamyslela nad smyslem života a nad podstatou naší společnosti. Uvědomila jsem si, že struktura japonské společnosti má spoustu vad. Koizumi a jeho vláda mluví neustále o reformách. Říkají: „S ekonomickou krizí přišla bolest, o kterou se musíme všichni podělit.“ Tato bolest však leží především na ramenou chudých. Těch nejbohatších se krize téměř nedotkla. Během akce jsem měla možnost hovořit s mnohými bezdomovci. Jsou to většinou zcela normální lidé, kteří ještě před několika měsíci či lety vedli zcela obyčejný život, jako jakýkoliv člen naší střední vrstvy. Potkala jsem během kampaně muže, který na ulici žije pět let. Pracoval pro velkou automobilku, ale ztratil práci. Nějaký čas pobíral podporu v nezaměstnanosti, ale nemohl najít práci. Časem utratil všechny úspory a již nemohl platit ani za nájem, ani za elektřinu a vodu. Cítil zmatek a stud. Nakonec požádal o podporu, ale ta vypršela po dvou měsících, neboť městské úřady prohlásily, že ve věku 54 let může najít práci. Skončil též na ulici. Jeho přátelé a bývalí spoluzaměstnanci za ním chodí, nabízejí mu peníze, jídlo, šaty, ale on se jim vyhýbá – neuvěřitelně se stydí za svůj stav. Já jsem začala bezdomovcům pomáhat poté, co jsem navštívila Ósaku, kde je situace snad nejhorší v zemi. Dřív jsem viděla sociální problémy jako cosi, co patří na novinové zahraniční stránky. Byli jsme přece zemí, kde si lidé jeden druhého váží, navzájem si pomáhají. Studovala jsem sociální problémy v zahraničí, aniž bych si uvědomovala, že ani moje země jich není zbavena. Byla jsem slepá. Japonsko je druhá největší ekonomika na světě a na počet obyvatel snad největší. Přesto tu máme kolem 30 tisíc lidí, kterým jsou odepřeny ty nejzákladnější potřeby. A jejich počet stále roste. Včera ráno, po cestě do parku, mě spolkla lidská řeka. Muži a ženy spěchali do práce, elegantně oblečeni, vzduchem pluly vůně drahých parfémů. Pak jsem si všimla, že několik metrů ode mě leží muž – přímo na zemi, zabalený do deky. Bylo již kolem šesté hodiny večer a nagojské nádraží zářilo tisíci krásných světel. Starý muž ležící na zemi byl však opuštěn a třásl se zimou. Nemohla jsem od něho odpoutat oči. Nikdo ho neviděl. Nikdo ho nechtěl vidět. Stal se v důsledku své bídy neviditelným? Pochopila jsem, že nejde pouze o „jejich problém“, nýbrž i o problém nás. A této země. Chtěla bych tudíž závěrem říci: Naše společnost se mění, a není to k dobrému. Každý z nás má zodpovědnost za směr, kterým se naše země vydá. A historicky je naše společnost štědrá vůči svým slabým a bezbranným. Proto věřím, že s pomocí naší kampaně všichni přežijeme tuto zimu, aniž bychom museli obětovat jediný další lidský život.DOSLOV Rozhovor se konal 29. prosince 2001. O několik dní později, 4. ledna, v Nagoji sněžilo a teplota klesla hluboko pod bod mrazu. Před umývárnou na nagojském hlavním nádraží bylo ráno nalezeno tělo starého muže. Zemřel zimou a hladem v Japonsku – nejbohatší zemi světa. 25. ledna byl skupinou středoškoláků umlácen k smrti 55letý muž, bezdomovec, který žil na předměstí hlavního města Tokia.
Život studentský nesestává jen z pouhého učení a respektování různých direktivních nařízení. Nejinak tomu bylo ve starém německém univerzitním městě Göttingenu v osmnáctém století. Bohémští studenti tehdy vedli tak bujarý život, že univerzita vybudovala vlastní vězeňské cely pro ty, kteří nejvíce porušovali zásady slušného života. V celách proseděl plných osmnáct dní i budoucí říšský kancléř Otto von Bismarck.
„SALVE! – Buď zdráv!“ vítal hříšníky nápis vytesaný v hrubé dlažbě strohé studentské kobky už od roku 1734, kdy byla göttingenská univerzita založena. Jak je možné, že měla univerzita vězení? Je to jednoduché: získala díky královským privilegiím vlastní soudní pravomoci nad svými studenty. První všeobecný statut školy určoval studentům poměrně jasné mantinely společensky únosného chování. Zapovězeny byly především jakékoli souboje beze zbraně i se zbraní. Zákony naopak doporučovaly „býti cudným a střízlivým“, jinak šup s tebou za „karzer“, jak se vězení mezi studenty přezdívalo. Při prohřešku proti pořádku vyslovil rektor důtku a nařídil většinou jednodenní vězení v „karzeru“. Pokud však student tropil větší neplechu, mohli ho univerzitní soudci poslat až na tři dny „do chládku“ nebo odsoudit k menší peněžité kauci. Při těžkých deliktech následoval tvrdší trest. Vězení až na dva týdny, nezapočítání semestru, případně následné podmíněné vypovězení a vyloučení ze školy. Po roce 1835 byly kobky v obzvlášť veliké oblibě a univerzita jich zaplnila obdivuhodných dvanáct. Paleta provinění byla předlouhá. Hazardní hry, urážky, pijáctví, lenivost, rušení nočního klidu, držení nebezpečných psů. Také za rychlou jízdu ve městě nebo koupání mimo plovárnu se mohli dostat studenti do „karzeru“. Na konci devatenáctého století už byly tresty liberálnější. Věznění studenti si mohli nechat přinést vlastní stravu, zatopit v kamnech a někdy univerzitní pedel přehlédl požívání tabáku a mírné pití alkoholu. Být alespoň krátce uvězněn se nakonec stalo poněkud prestižní záležitostí a patřilo k dobrému tónu mezi studenty. Interiér cel byl vybaven strohým stolem, židlí, lůžkem, kamny a přenosným záchodem. Věznění si krátili čas a s oblibou zvěčňovali svá jména a důvody uvěznění na stěny. K tomu přibývaly obrazy a jejich siluety, básně, proklamace i posměšné a hanebné texty. Proto si dnes můžeme udělat obrázek o odvrácené straně a radovánkách studentského života. V únoru 1933 bylo vězení definitivně uzavřeno. Naposledy posloužilo k ukrytí kanadského studenta zaskočeného válkou, kterého by jinak čekal internační tábor. V univerzitní tradici město Göttingen pokračuje, starobylé tresty ale definitivně skončily. Dnešní studenti mají jiné zvyky. Líbají po promoci sochu Husopasky stojící na kašně göttingenského náměstí – to aby měli v životě štěstí. Jedna studentská rarita však ve městě dosud existuje. Radní dali studentům k dispozici místnost pod zvonicí kostelní věže. Mohou tam bydlet úplně zadarmo, mají však jedinou povinnost – provést turisty kostelní věží. A turisté? Musí zaplatit lahví pitné vody, kterou donesou po nekonečných strmých schodech nahoru do věže.
Kanárské ostrovy, to nejsou jen známá letoviska masové turistiky na ostrovech Gran Canaria, Tenerife, Lanzarote či Fuerteventura. Jedním z nejméně navštěvovaných míst souostroví je Gomera. V průběhu čtyř let jsme zde natáčeli televizní dokument o pomalé proměně nevelkého ostrova, který místní obyvatelé sami označují „místem, kde se zastavil čas“. Vteřinová ručička pomyslných hodin však v posledních letech začíná nabírat na rychlosti.
KOUSEK SÝRA Sjíždíme po úzké a klikaté silnici k osamělému stavení obklopenému palmami. Kolem je jen polosuchá tráva a kameny, které jsou generacemi zdejších pastevců skládány tak, aby příkře se svažující pastvinu rozdělily na terasy. Vítr, občasný déšť a především kopyta koz by bez těchto opatření krajinu proměnily ve vyprahlý kus lávového pole. Zdálky malebné kamenné stavení se při pohledu zblízka mění v polorozpadlý dům. Zvuk našeho přijíždějícího vozu vylákal pastevce z té části domu, kde se střešní tašky ještě nepropadly do místnosti. Pozdravili jsme se. Nevzrušeným výrazem nám oznámil, že bude za chvíli dojit kozy, a pokud budeme chtít, můžeme po libosti natáčet. Během dojení nám pan Domingo Mesa vypráví o tom, jak jeho rodiče přišli před mnoha lety na Gomeru z Tenerife. „Prý je dnes na Tenerife lepší život. Spousta lidí proto také z Gomery odchází hledat štěstí právě tam. Já jsem spokojený. Podle mě to je na Gomeře jednodušší. Samozřejmě, že musíme pracovat. Chovám tady svých 40 koz, vyrábím sýr, udím ho a prodávám. Ale ani nevím, kolik sýra celkem vyrobím. Záleží to na roce, na kozách, na mléce. Těžko říct. Když mám štěstí, tak prodám i 20 kg sýra denně, ale to je opravdová výjimka.“ Netrvalo dlouho a dva kbelíky byly plné kozího mléka. Než je pastevec opatrně odnesl do malé potemnělé místnosti provoněné kouřem, nabídl nám plný hrnek na ochutnání. S představou žaludečních problémů jsme odmítli, ale ochutnávku sýra jsme si ujít nenechali. „Tento je čerstvý, udělal jsem ho včera. A tadyten…“ pastevec položil bílý kotouč sýra a ukázal na vyuzený hnědý bochník asi polovičního rozměru, „…ten je asi tak měsíc starý. A je to opravdu rozdíl!“ Náš údiv mu vyloudil na tváři pobavený úsměv. Muž pomalu vykrojil z bochníku trojúhelníček sýra. Nebylo třeba hlasité pochvaly. Jen pár drobků a okrájená suchá kůrka, na které si pochutnala kočka, byly za pár minut důkazem, jak velkou delikatesou pro nás domácí sýr byl.
NÁMOŘNÍ KŘIŽOVATKA Gomera má podobu kulatého, rozpukaného ostrova, tyčícího se jako sopečný kužel přímo z Atlantského oceánu. Má průměr pouhých 27 km. Hluboké, divoké soutěsky se zvedají od moře nahoru s mnohasetmetrovým převýšením. Měřeno rozlohou a počtem obyvatel, zaujímá Gomera mezi sedmi Kanárskými ostrovy předposlední místo. Menší je jen ostrůvek Hierro. Do historie vstoupila před pěti sty lety jako poslední zastávka flotily vedené Kryštofem Kolumbem. K odplutí z jihošpanělského pobřeží zavelel Kolumbus před východem slunce 3. srpna 1492. Z odvážného podniku měli strach i ostřílení mořští vlci, proto byl novopečený admirál nucen najmout i bývalé piráty a trestance. A to nebylo jediné úskalí objevné plavby. „V pondělí 6. srpna léta Páně čtrnáctistého devadesátého druhého se zlomilo kormidlo karavely Pinty, což bylo dílem pletich a úkladů majitele lodi Kryštofa Quintera, kterému byla cesta velmi proti mysli. Karavelu Pintu, která počala nabírat vodu, se admirál rozhodl nahradit jinou dřevěnou lodí. Flotila proto zakotvila u ostrova Gran Canaria a admirál se sám vydal na Gomeru, aby zde opatřil jinou loď. Kýžené plavidlo však neobjevil, a tak se admirál, pozbyv naděje, rozhodl Pintu opravit, nadehtovat a opatřit novým kormidlem. Na Gomeru připluly všechny lodě odpoledne 1. září, kde se zdržely opatřováním zásob až do 6., kterýžto den je možno počítat jako začátek podniku cesty za oceán. Ke břehům Nového světa pak přes šalebná znamení a posádky reptání připluli 11. října.“ I po staletích je Kolumbův duch v přístavním San Sebastianu všudypřítomný. Mořeplavcovým jménem, stejně jako jménem admirálské lodě, která na útesu u ostrova Haiti nakonec ztroskotala, byly pojmenovány ulice čtyřtisícového střediska ostrova. Svou ulici mají též Pinta a Ni~na. Dodnes v zátoce u San Sebastianu kotví desítky jachtařů, aby stejně jako legendární lodivod čekali na dobrý vítr pro dalekou plavbu napříč Atlantikem. V loděnici se dáváme do řeči s Derekem Clarkem. Pracoval jako špičkový manažer ve Velké Británii, ale před čtyřmi roky zaměstnání opustil a začal se učit ovládat jachtu. Pak se s manželkou rozhodli vyplout do světa. „Nic dopředu neplánujeme. Peníze máme asi tak na rok. Pokud se najde nějaká příležitostná práce, bude to fajn. Původně jsme ještě chtěli plout do Karibiku, kde mám svoje kořeny, ale uvidíme, možná se brzy vrátíme domů do Anglie, protože nebudeme mít peníze.“
OSTROV VAVŘÍNŮ Od sedmdesátých let, kdy se Kanárské ostrovy staly hitem cestovních kanceláří, jsou ve všech turistických průvodcích označovány shodně jako „ostrovy věčného jara“. Už starověký Homér o nich tvrdil: „…není tu ani sníh, ani déšť, ani drsný vítr, je to země věčné svěžesti, zrozená z větru, který posílá oceán.“ Samotná Gomera je nazývána „ostrovem vavřínů“. V dané zeměpisné poloze mohl tak unikátní ekosystém vzniknout jenom díky tomu, že se na vrcholu ostrova, kde se porost rozkládá, akumuluje v mracích mimořádné množství srážek. Prales o rozloze necelých 4000 ha byl vyhlášen národním parkem a dostal starobylé jméno Garajonay. Park vděčí za své jméno gomerské princezně jménem Gara a chlapci jménem Jonay. Mladík Jonay, příslušník jednoho z guančských kmenů, přišel na Gomeru se svými rodiči z ostrova Tenerife a zamiloval se do Gary. Rodiny zamilovaného páru s jejich láskou nesouhlasily. Zoufalí milenci se proto rozhodli společně alespoň zemřít, když už jim nebylo dopřáno společně žít. Vystoupili na nejvyšší horu Gomery, pevně se objali a skočili dolů. V celém údolí pak začaly růst vavříny. V roce 1986 byl národní park Garajonay zapsán pro svou výjimečnost do seznamu světového dědictví lidstva UNESCO.
NOVÉ LETIŠTĚ Výstavba zdejšího letiště si vyžádala investice přesahující částku 200 milionů korun. Díky členství Španělska v Evropské unii byl nákladný projekt financován ze společné pokladny. Přistávací dráha je dlouhá 1500 metrů a hodí se pro přistání menších turbovrtulových letadel. Na ostrově, kde rovina takřka neexistuje, bylo nutné přistávací a startovací dráhu doslova zaříznout do úbočí skály a nasypat tisíce tun horniny. Jen tak bylo dosaženo současné délky ranveje. Zaměstnanec letiště a místní patriot Pedro Gonzales nebere turistiku jako něco špatného: „Jasně, turistika je vždy dobrá. Zvláště na Kanárských ostrovech, a na Gomeře především. Donedávna to byl jeden z mála ostrovů bez letiště. Letecká doprava zlepší komunikaci mezi ostrovy, ostrov bude lépe a rychleji dostupný.“ Pak se přece jen se na chvíli zamyslel a dodal: „Na druhé straně nárůst cestovního ruchu nemusí být pro ostrov dobrý, ale co se dá dělat. Jednou jsi byl malý kluk, a teď jsi dospělý. Vývoj nemůžeme zastavit, život je takový.“ Kvůli krátké dráze není v současné době možné uvažovat o mezinárodním provozu. Velká proudová letadla zde nemohou přistát. Projekt rozšíření letiště ale není nereálný. Moderní stavební technologie umožňují hluboké ukotvení betonových pilot do mořského dna a prodloužení přistávací dráhy nad mořskou hladinu, tak jako třeba na Madeiře. Budoucnost letiště je tedy jen otázkou dalších investic.
JEN TAK SI PÍSKNOUT „Představte si, že máte někoho na hony vzdáleného. Jak se s ním domluvíte? Přece pískáním! Pískání je dobře slyšet, má lepší ozvěnu než mluvení a je srozumitelnější. Zvlášť dřív – nebyl telefon, nebyly silnice, pískání bylo jediným možným způsobem komunikace mezi vesnicemi oddělenými hlubokými stržemi. Pískáním si lidé předávali zprávy, takže když někdo umřel v jedné vesnici, pomocí pískání to řekli sousedům, ti pak dalším a tak se to celá Gomera zanedlouho dověděla,“ vysvětluje opálený čtyřicátník Sebastian Merere. Neobvyklý způsob komunikace přinesli na Gomeru už v 6. století Guančové, potomci berberských kmenů ze severní Afriky. Španělé se s podivuhodným jazykem seznámili jako kolonizátoři Kanárských ostrovů na konci století patnáctého. Než v rámci šíření křesťanské říše Guanče vyvraždili, pískat se naučili sami. „Pískat samo o sobě je jednoduché. Důležitý je především dobrý sluch. Složitější je porozumět a rozlišit významy, co který hvizd znamená. Já umím pískat, můžu klidně něco vzkázat mému synovi a on mi odpoví.“ Následuje praktická ukázka a slovní překlad. Snad si z nás nedělají legraci… Pískání bylo dokonce zavedeno do místních škol jako nepovinný předmět. Stará tradice se tak snad nevytratí.QUO VADIS Má Gomera vůbec ještě nějakou šanci uchovat si svůj charakter místa s líně plynoucím časem? Dlouho stála mimo pozornost manažerů turistického průmyslu. Neměla upravené pláže, neměla letiště, cesta trajektem byla zdlouhavá. Okolní ostrovy nabízely atraktivnější stavební pozemky a rozvinutější systém služeb. Za čtvrt století dosáhl počet hotelových komplexů a přijíždějících turistů hranice únosnosti. Podnikatelé začali hledat nové lokality. Ospalá Gomera byla znovuobjevena a začala se pomalu a tiše měnit. Vyrostly první hotely, místní letiště přijalo první letadlo, v přístavišti byly staré trajekty nahrazeny expresními katamarany nové generace. Staré silnice s rozbitým asfaltem se staly minulostí. Do hýčkaných banánových plantáží na pobřeží se pomalu ale vytrvale zakusují lžíce stavebních strojů a netrpělivě prozrazují, kde tradiční zemědělství zase o krůček ustoupilo průmyslu bez komínů – turistice. Z listů vavřínů, které po staletí rostou také v srdci Gomery, se vyrábí odjakživa věnce ke korunovaci vítězů. Komu ale bude patřit věnec z vavřínového listí tady, kdo bude na Gomeře vítězem? Popíjíme kávu v přístavní kavárničce, jen pár metrů od mořských vln. Mladá servírka Tamara Mito y Martín je mile upovídaná. Žije na ostrově od narození a poklidný život jí vyhovuje. „Co si myslím o turistech? Na Gomeře je turistika vítaná, ostrov z ní dnes prakticky žije. Dává práci místním lidem, vznikají nové pracovní příležitosti, takže si myslím, že Gomeře turismus prospívá. Ale nejsem si jistá, jestli nepřijde doba, kdy se nám to příliš líbit nebude.“
Je chladné ráno, dost překvapivé na zeměpisnou polohu rezervace Masai Mara. Jsme sice na rovníku, ale ve velké nadmořské výšce. Pod stožárem s vlajkou stojí vyrovnaná řada deseti mužů v uniformách. Na klopách svých ošoupaných blůz mají zvláštní znak – cínového nosorožce. Opodál stojí starý džíp s otevřenou korbou. U nohou poloviny mužstva jsou opřeny zbraně. Staré pušky opakovačky mají v hlavních nacpané zátky ze špinavých hadrů. Muži beze zbraně jsou rovněž v uniformách. Před touto podivnou řadou černých strážců stojí muž v pečlivě vyžehlené uniformě s revolverem u opasku a hůlkou v ruce. Stranou řady stojím já. Třesu se chladem a nedočkavostí. Jsem prakticky první den v Masai Mara a ještě k tomu hostem protipytlácké jednotky se zvláštním zaměřením na ochranu nosorožců. Je léto roku 1985 a do Keni má přijet poprvé v historii země papež křesťanského světa Jan Pavel II. Podle protokolu si má vyjet na krátké safari po Masai Mara, pokud možno spatřit nosorožce, a dokonce pohladit nosorožčí mládě držené v zajetí. Tím by byl demonstrován zájem hlavy církve o tato zvířata a jejich ochranu před očima domorodců, kteří v nosorožcích vidí jen objekt spojený s bájnými výdělky, v lepším případě sexuální symbol. Situace těchto zvířat v roce návštěvy papeže byla ve východní Africe kritická. Z někdejší hojnosti nosorožců, jichž se obávali i lovci, přežívali jen jedinci.
HISTORIE STARÁ 45 MILIONŮ LET Od konce 70. let poklesla jen v Keni populace nosorožců dvourohých, kterým se říká černí, ze 20 000 kusů, napočítaných v 50. letech, na pouhých 400 v roce 1985. Všech pět druhů nosorožců dnes žijících na Zemi je ve stejném neutěšeném postavení. Platí to pro nosorožce jávského, sumaterského a indického, stejně jako pro nosorožce černého a další z afrických druhů, nosorožce tuponosého neboli bílého. Ten vůbec není bílý, je stejně šedý jako jeho rodový bratr, to se jen popletlo nizozemské slovo wijde – široký s anglickým white – bílý. Zkomolené jméno jim už zůstalo, i když přízvisko široký by bylo pro toto objemné zvíře, dosahující hmotnosti téměř 3 tuny a výšky v kohoutku až 2 m, mnohem výstižnější. Mohutná žebra zvířete vzbuzují respekt, o břichu typického býložravce nemluvě. Druhové označení tuponosý (Ceratotherium simum) je však nejpřiléhavější. Široká tlama tuponosého nosorožce je skvěle uzpůsobena k optimálnímu spásání trávy. Tito nosorožci se vyskytují ve dvou poddruzích. Severní se vyskytuje v lokalitách východní Afriky nad rovníkem, a jižní hlavně v Jihoafrické republice v provincii Natal, tedy jižně od rovníku. Geneticky oba poddruhy vykazují odlišnosti, které se těžko vysvětlují, i když fyziologicky se liší nepatrně. Nosorožec černý (Diceros bicornis), tedy správně nosorožec dvourohý, je menší, největší jedinci dosahují hmotnosti skoro jeden a půl tuny. Živí se především mladými větvičkami keřů. Tomu je uzpůsoben i horní pysk jeho tlamy, který je trojúhelníkového tvaru s krátkým výčnělkem, jímž si větvičky s trny opatrně přitahuje. Už na první pohled jsou oba tyto druhy rozlišitelné docela snadno, neboť způsob přijímání potravy je odlišuje i postojem a držením hlavy. Nosorožec tuponosý s hlavou sehnutou neustále spásá trávu, dvourohý ji drží pěkně zvysoka jak při žraní, tak i když větří. Ale pořádně nic nevidí ani jeden druh, spíše ostražitě naslouchají a větří. Čich a sluch mají výtečný. V Africe se u ohňů tvrdí, že kvůli špatnému zraku a jakoby nepadnoucí „větší“ kůži s mnoha záhyby jsou všichni nosorožci nevrlí. Odjakživa byli postrachem lovců i stopařů pro svoji zbrklou reakci. Stojí třeba nehnutě mezi keři nebo si hoví v bahně, splývajíce s barvou půdy, a najednou uvedou své tuny do zběsilého cvalu proti spíše tušenému než viděnému nepříteli. Muž nebo auto, je jim to jedno. Napřed zaútočí, a pak se ptají. Jsou prostě nevyzpytatelní a lidé tvrdí, že jsou zlostní. Měli by na to ostatně nárok.
OBCHOD S LIDSKOU HLOUPOSTÍ Nosorožci mají prakticky jediného nepřítele a tím je člověk. Od nepaměti se věřilo, že roh z nosorožce dokáže odhalit jed v nápoji. Nádobka z hmoty rohu, který je vlastně tvořen – velmi zjednodušeně řečeno – srůstem milionů vlasových chloupků, měla při styku s jedem šumět. Tato pověra, známá už z antiky, však nosorožce příliš neohrožovala. Pohroma nosorožců nastala až počátkem 50. let minulého století, kdy příliv peněz z prodeje ropy na Střední východ oživuje obchod s dýkami s rukojeťmi z nosorožčího rohu. Například v Jemenu bylo vlastnictví a nošení takové dýky nedosažitelným snem každého muže, za nějž byl ochoten platit zlatem. Černé zlato ukázalo i v tomto případě svoji zlověstnou tvář, snadný výdělek našel uplatnění v této pro nosorožce smrtící módě s nedozírnými následky. Zbohatlých Arabů jsou statisíce. Spotřeba hmoty nosorožčích rohů stoupala exponenciálně a pro pytláky v národních parcích, ale i pro vojáky podivných režimů některých afrických států představovala neodolatelné pokušení. Za jeden roh se platilo i 50 000 USD. Pohádkové bohatství pro chudáky, kteří stejně dost dobře nechápali, proč by nemohli zabíjet zvířata běhající ve volné přírodě. A nádherně bezpracné finanční přilepšení pro africké diktátorské potentáty, kteří vždy touží po lepších zbraních. Stačila dávka ze samopalu, rychle odřezat roh a zmizet. Zohavené mrtvoly jinak netknutých zvířat odklízeli postupně supi a hyeny. V Asii, zejména v Indii, vybíjí nosorožce představa, že roh rozemletý na prášek je afrodiziakum. Na to věřili a bohužel stále věří hlavně v přelidněných státech Indie, v Bangladéši a dále na východ v Číně, a dokonce i v konzumním Japonsku. Odhaduje se, že jen do poloviny 70. let zmizela plná polovina světové populace nosorožců a dnes je stav zřejmě na pouhých 15 % od počátku jejich apokalypsy. Nejoptimističtější odhady hovoří o posledních 10 000 kusech všech druhů nosorožců žijících na Zemi. Ve východní Africe, kde kdysi žilo asi 90 % populace nosorožců černých, je dnes jen asi 500 těchto zvířat. Zvyšuje se tak návštěvnost turistů, neboť každý, kdo přijíždí na safari, si chce pořídit obrázek tvora přicházejícího z prehistorie. Vzácnost nosorožce z něj činí obchodní artikl.
MAMA KAYA A CHEKREQ V to velmi chladné ráno v Masai Mara dostává speciální protipytlácká jednotka zvláštní úkol. Jako obvykle bude zapotřebí vystopovat samici nosorožce a její mládě, tedy zvířata, jež má skupina přidělena k hlídání, ale ode dneška z nich nesmí nikdo spustit oči ani v podvečer a hlavně se k nim nesmějí příliš přibližovat turisté. Vše se musí nachystat k ukázkovému safari pro papeže. Strážci musí prostě každou minutu vědět, kam nasměrovat hlavu církve, až pojede savanou. V malé ohradě u hlavní správy rezervace je umístěno osiřelé mládě nosorožce staré několik měsíců, dovezené ze zvířecího sirotčince paní Daphne Sheldrickové, vdovy po nejslavnějším řediteli národního parku Tsavo. Tato světově známá dáma shromažďuje a s několika pomocníky se stará o nalezená slůňata, nosorožce a další zvířata, jejichž rodiče většinou padli rukou pytláků, nebo prostě uhynuli. Nosorožčí mládě ochotně zapůjčila i s opatrovníkem, papežova návštěva s okázalým pohlazením bude určitě velkou propagací ochrany ohroženého druhu nejenom v Keni ale v celé Africe. Ví, že jen pokud se veřejnost bude zajímat o osud nosorožců, přežijí. Už od roku 1980 jsou poslední žijící nosorožci hlídáni v Keni a některých dalších afrických státech podobnými malými jednotkami strážců, s jakou se vydávám na cestu savanou. Denně vystopují svého nosorožce a pak jej z povzdálí pozorují. Šílené turisty, kteří se nemohou spokojit s pohledem na pasoucího se nosorožce ze vzdálenosti 100 metrů a najíždějí na něj co nejblíže, černí strážci už nenávidí. Otázka „Neviděli jste nosorožce?“ je deprimuje. Slyší ji příliš často. Nechápou ji, nechápou, že někdo jezdí jak šílený savanou sem a tam, víří prach a rozhání stáda antilop jenom proto, že mu schází snímek nosorožce. Výsledkem každého nájezdu turistického mikrobusu do blízkosti nosorožce je pro strážce pohroma, představuje jen další trmácení se za neklidnou samicí, neboť ta se dává do pohybu vždy, když jakékoliv auto překročí útěkovou vzdálenost, kterou si zvíře drží jako bezpečnostní zónu za každou cenu. Zpravidla až v poledním žáru se nosorožčí samice odmítne pohybovat a schová se do stínu křoví. S mládětem po boku odpočívá a dřímá. Jen najde-li na své cestě mokré bahnisko, ihned toho využívá a chladí se v něm. Mezi keři buše ji nenajde ani cvičené oko našeho stopaře. Už proto, že v poledním žáru se mysl otupí, zrak se unaví a ústa žádají vodu. Je šílené horko a nic se neděje. I lvi leží a těžce oddychují. Není to lehká služba, den za dnem, stále ve strachu a obavách o výdělek. Zjišťuji, že bez stopaře by strážci s flintami byli zcela ztracení a nosorožce by nenašli. Brebentivý stařík dokáže vyhledat v tetelící se savaně šedou masu nosorožčího těla na dálku pouhým zrakem i bez dalekohledu, dokáže najít kupy jeho trusu, do těchto kup sáhnout prsty a odhadnout, kdy tu bylo zvíře naposledy. Nosorožci mají vrozené chování kálet na určitých místech a tím si značkují své teritorium. A protože je jejich spotřeba zelené hmoty vzhledem k jejich hmotnosti vysoká, odpovídají tomu i hromady jejich trusu. Jinak je stopování velmi složité, protože stopy tohoto lichokopytníka jsou v tvrdé půdě neznatelné a zlomená stébla trav je ve větrem se vlnící savaně těžké dohledávat. Zvláště v ranních hodinách, kdy je třeba zjistit, kde samice je. Není to snadné a strážci si ráno při jejím spatření ulehčeně oddechnou. „Mama Kaya, kifaro, bwana,“ strkají do mne a náš šofér se srdečně šklebí. Dokonce mi nadjíždí po slunci, abych mohl fotografovat. Pak vypne motor a posádka vozu jen neúčastně přehlíží dění v savaně. Tato jednotka už pojmenovala svého nosorožce jménem. Je to Mama Kaya a její mládě se jmenuje Chekreq. Jak slunce putuje po obloze nad naše hlavy, jsou strážci čím dál malátnější. Sedíme v otevřeném džípu, vítr vysušuje naše těla, nedaleko od nás se popásá Mama Kaya se svým mládětem. Co mne v savaně stále fascinuje, strážce už nudí. Jejich přítomnost je stejně více méně symbolická. Kdyby se objevil podezřelý džíp s ozbrojenými pytláky, raději by ujeli. Nájezdníci, většinou z blízké Tanzánie, mají k dispozici samopaly a motorové pily. Stačí jedna salva za ucho nosorožce a pár vteřin na uříznutí rohu. Malé jednotky strážící nosorožce mohou odradit tak leda osamělé pytláky, kteří kladou drátěná oka s taktikou utrápit v noci zvíře k smrti a zmizet. I to se kupodivu někdy zdaří. Bohužel i přes tato opatření, připomínající v některých rezervacích spíše řízené popásání nosorožců, než citlivý dohled nad národním parkem a jeho ochranu před pytláky, nosorožců v Keni stále ubývalo. Korupce dosáhla až do nejvyšších funkcí vlády a výjimkou nebyla ani tragická úmrtí strážců při ozbrojených nájezdech pytláků. V jednom případě bylo zabito devět mužů. Pytláctví bylo a je největším nebezpečím pro přežití nosorožců. A nejenom jich, ale i slonů, antilop, žiraf, levhartů a veškeré trofejní zvěře. Nosorožci jsou však na seznamech CITES, mezinárodní konvence určující, za jakých podmínek je povolen obchod s ohroženými druhy. Odstřel nosorožců není povolován vůbec a kontrole podléhá i obchod s trofejemi a výrobky z nosorožců. Kolébka africký nosorožců Je opět hodně chladné ráno v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi. Tentokrát to není tak překvapivé, neboť v provincii Natal v Jihoafrické republice je konec zimy. Tato rezervace o rozloze 96 000 ha je situována ve zvlněné krajině a je rozdělena na dvě části, přesně podle názvu. Na první pohled návštěvníka překvapí dvě věci, mladší stromový porost střídající rozlehlé pastviny a věc v Africe poněkud nezvyklá, ocelový plot. Bohužel, tento symbol ohraničení území se ve volné přírodě Afriky objevuje čím dál častěji, oploceny jsou již i podstatné části Krugerova národního parku, největšího na černém kontinentě, a rezervace na dalších místech. Mladý porost v Hluhluwe-Umfolozi je důsledkem silné povodně po průtrži mračen v roce 1984, kdy za pět dnů napadlo 510 mm vody a koryta řek se vzedmula až o 18 m. O deset let později se povodeň téměř opakovala a opět zdevastovala údolní nivy zarostlé sykamorami a skotiemi, v jejichž korunách žili nádherní papoušci hnědohlaví. Dodnes se z těchto povodní krajina ani papoušci nevzpamatovali. Ale nosorožcům tento typ krajiny zřejmě vyhovuje. Hluhluwe-Umfolozi je jediným místem na zeměkouli, kde každý návštěvník může spatřit nosorožce skoro na každém kroku, téměř jako v nějakém filmu. Nemusí jezdit jako zběsilý. Ale takto to prý v Africe kdysi vypadalo. Nicméně radost z pohledu na tento zvířecí ráj musíme každému poopravit. Zde, v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi, mají Jihoafričané největší úspěchy v chovu a množení nosorožců tuponosých a v poslední době i dvourohých. V současné době se mezi ploty obou rezervací, propojených spojovacím koridorem, pohybuje na 1600 nosorožců tuponosých a 350 nosorožců dvourohých a každoročně je odtud několik desítek jedinců odváženo do afrických národních parků i zoologických zahrad po celém světě. V současných cenách je hodnota černých nosorožců kolem 12 500 USD, tuponosých jen 4200 USD, neboť s jejich chovem jsou již letité zkušenosti a nejsou tak vzácní. Obchod s těmito zvířaty, nemluvě o dalších, například s antilopou kudu velkým nebo nyalou nížinnou, je neuvěřitelně úspěšný. Zdejší autority tvrdí, že všech 1500 nosorožců tuponosých žijících v Krugerově národním parku pochází z Hluhluwe. Poslední aukce živých zvířat proběhla v červnu roku 2001 v nově otevřené aukční síni právě v Hluhluwe-Umfolozi a navštívilo ji na 2000 zájemců o koupi z celého světa. Utratili 1,8 mil. USD za 1775 zvířat různých druhů odchovaných asi ve 110 rezervacích provincie Natal. Vrcholem aukce bylo vydražení samce antilopy nyaly za 1250 USD, samice nosorožce tuponosého s mládětem za 50 000 USD a chovného stáda šesti nosorožců černých po 50 000 USD za každý kus! Prodaná zvířata byla posléze odchycena v rezervaci zvěře Mkhuze na severu provincie, kde je úspěšně chová rančer Herman van Schalkwyk. To není nic neobvyklého, neboť mnoho Jihoafričanů chová nosorožce a další zvířata i mimo Hluhluwe-Umfolozi ve svých soukromých rezervacích již desetiletí. Rozhodně na tom neprodělávají. Dokud nebyla poptávka po živých nosorožcích v národních parcích v různých státech Afriky, kde brzy poznali, že přítomnost těchto zvířat zvyšuje návštěvnost téměř řádově, obchodovalo se s rohy nosorožců a prakticky s každou částí jejich těla přímo v Jihoafrické republice. Příslušníci kmene Zulu, jednoho z nejpočetnějších na jihu Afriky, to vždy velice cenili. Zbytek produktů z nosorožců se prodával například až do Japonska. Nezbývá než vysvětlit, z čeho pramení neskutečný obdiv a víra Afričanů a Asiatů v mužnou sílu, kterou jim měl dodat prášek z rohu zvířat. Vyplývá z pozorování, že kopulační akt nosorožců, dost nepřehlédnutelný u tak velkých zvířat, zvláště pokud jich byla hojnost, probíhá nejméně půl hodiny. Odtud je jen krůček k přesvědčení, že prášek ze symbolického rohu musí mít zázračnou sílu.ZNALOSTI A MODERNÍ MEDICÍNA První, co návštěvníka v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi zarazí, je skutečně neobvyklá šance spatřit během několika hodin nevídané množství nosorožců. Tuponosí nosorožci se pomalu pasou na návrších i v podrostech a narazíte na ně také na cestě. Zpočátku to každého fascinuje, postupem času si zvyká. Dobrodružstvím se stává vyhledání nosorožců černých, kteří jsou mnohem opatrnější a pohyblivější. Ale nelze říci, že se takového pohledu nabažíte. Odchyt zvířat se provádí zásadně od března do října a je pro zaměstnance Hluhluwe-Umfolozi sice profesionální, ale stále stejně vzrušující prací. Vyhledaná zvířata se uspávají drogou popsanou jako syntetický morfin v dávce zhruba 200násobně vyšší, než se může použít u člověka. V druhé narkotizační jehle jsou vždy nachystané antidoty, které ruší účinek uspávací drogy. Další operace po zasažení zvířete narkotizační střelou dnes v Hluhluwe-Umfolozi probíhá s využitím sítí a helikoptér. Uspaná zvířata již nejsou dávána na nákladní vozy a stresována převozem v terénu, ale přenesena vzduchem v síti zavěšené na zvláštní konstrukci do ohrad k tomu připravených. Převážejí-li se nosorožci na větší vzdálenosti, jsou v polstrovaných, ale těsných bednách, aby nemohli využít neuvěřitelné síly svých krčních svalů. Díky zkušenostem zdejších pracovníků s chovem nosorožců s využitím všech moderních medicínských prostředků – například stav každého jedince se zkoumá z rozboru trusu zvláště na obsah hormonů a dalších látek – je dnes tato rezervace světově proslavená a bez nadsázky se stala kolébkou většiny afrických nosorožců v národních parcích po celém černém kontinentě. Můžete si o tom myslet cokoliv, ale přínos úspěšného chovu afrického nosorožce „bílého“ i „černého“, správně česky nosorožce tuponosého a nosorožce dvourohého, v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi je nesmírný a neocenitelný. Nebýt šťastného nápadu Jihoafričanů, byli by nosorožci už opravdu jen zvířaty prehistorie. Bylo by však nanejvýš potřebné, aby nejenom africké, ale i asijské země využily zkušeností, například světově proslulého odborníka na chov nosorožců dr. Anthonyho Hall-Martina, a postaraly se o odvrácení hrozící katastrofy existence nejen nosorožců, ale i dalších ohrožených druhů zvířat. Bohužel, politický vývoj v Africe i Asii však naději na takový myšlenkový zvrat v nazírání na hodnoty přírody nedává.
