Tato majestátní zvířata žila od pradávna na místech, kde nezaprší měsíce, a někdy i celé roky. Najdeme je především v arabských zemích, ale i v Africe, Jižní Americe a Austrálii. V arabském světě byla po dlouhou dobu synonymem dopravního prostředku. Kromě toho byla chována pro maso, vlnu, kůži a mléko. Velbloud je stále ještě arabským symbolem, ale těžiště jeho využití se přesunulo na závodní tratě.
Velbloudí závody jsou v arabském světě velkolepou záležitostí. Velbloudi jsou opečováváni a trénováni často pod dohledem svých majitelů. Závodní dráha měřící několik kilometrů má oválný tvar a písečný povrch. Podél celé trati vede asfaltová silnice, aby mohli majitelé své miláčky sledovat zblízka při výkonu. Závodní jezdci jsou velmi mladí chlapci ve věku pět až osm let, převážně ze subkontinentu. Na hřbetě velblouda sedí na sedle z koberců a velbloudy pobízejí verbálně i pomocí speciálního bičíku. Ve cvalu dosahuje závodní velbloud rychlosti až 20 km/hod. V čele závodiště je krytá tribuna pro diváky. Vítězství v závodě je pro majitele velice prestižní záležitostí a samozřejmě i příjemným finančním přínosem. Není divu, že když se sejde skupinka mužů vlastnících velbloudí stádo, mluví se o zdraví rodiny a úspěších jejich „pouštních koní“.
Sídlo českého centra PEN klubu je na opravdu prestižní adrese. Blízko Václavského náměstí, na ulici 28. října, která spojuje ulice Na Příkopech a Národní. Stejně tak prezident PEN klubu, spisovatel a scenárista Jiří Stránský v sobě spojuje šlechtický původ, skautské ideály a zkušenosti z mnohaletého věznění. Snad proto mě překvapila pohoda a klid, které z něj vyzařovaly. Myslím si, že málokterá řeč je tak proložena gejzíry smíchu v okamžicích, kdy by stejně tak dobře mohla tuhnout krev v žilách…
Ve vaší povídce Štěstí je hlavním hrdinou mladík, kterého obvinil kolega proto, že mu hrozil trest smrti. Byl to i váš případ? Ano, to je přesně můj případ. (smích) Ta povídka není ryze autobiografická, ale v tomhle ano. Takže osm let vězení jste si odseděl proto, že někomu hrozil trest smrti, a aby ho zmírnil, musel si vymyslet ilegální odbojovou organizaci, které jste měl být členem? Ano. Musím k tomu dodat, po těch mnoha letech, že jestliže já jsem to přežil a ti ostatní taky, a tomu člověku to pomohlo zachránit život, tak je to vlastně v pořádku. Nejsem ten, kdo by říkal, že mě to stálo osm let života, protože jak už jsem mnohokrát prohlásil, je ta doba strávená ve vězení moje jediná univerzita. Proto se také celá ta knížka jmenuje Štěstí. Já jsem měl v tom vězení neuvěřitelné štěstí, protože jsem se neustále potkával s těmi nejskvělejšími lidmi, které bych jinak těžko vyhledával – nebýt kriminálu. Nejhorší na tom bylo, že mě ve vyšetřovací vazbě málem utloukli, protože si mysleli, že zarytě mlčím a nechci vůbec nic říct – a já nevěděl, co mám říct, k čemu se mám přiznat. Pro mě bylo velice složité dostat z nich, k čemu bych se měl přiznat. (smích) Vy jste říkal, že jste ve vězení prošel školou anebo „univerzitou života“. Co jste si odnesl do civilu? Patřím do rodiny, kde se vždy velice ctilo vzdělání. Můj dědeček z matčiny strany, ačkoliv byl později předsedou vlády, byl původně sedlák. A můj dědeček z otcovy strany, i když šlechtic, byl správcem cizího majetku. Právě z těchto důvodů už ta příští generace měla vysokoškolské vzdělání. A mě vyhodili z gymnázia hned po písemkách – abych neudělal maturitu… Proč? V té době stačilo jen to, že můj táta byl známý advokát a můj dědeček agrární ministerský předseda. Táta byl vždycky proklamativně proti komunistům. A dědečka, protože byl v agrární straně, které se chtěli zbavit co nejefektivněji, žalovali pro kolaboraci – ačkoliv kolaborantem nikdy nebyl. Samozřejmě že ten proces vyhrál, ale pak na následky toho, že ho věznili, zemřel. A při soudu, který byl v roce 1946 ještě nestranný, byli ti, kteří ho nařkli, tedy KSČ, odsouzeni k tomu, že se musí veřejně ve všech svých orgánech omluvit. To se nezapomíná. (smích) Měl jsem maturovat v padesátém roce – v té době měl otec už za sebou dva roky tábora nucených prací a můj starší bratr si už mezitím šel sednout. Takže důvodů k tomu, aby mě exkomunikovali ze školy, bylo mnohem víc. Jak vypadala vaše vězeňská univerzita? Moje veliké štěstí bylo, že v té době v lágrech a věznicích seděla, jak se říká, duchovní elita národa. Nejen spisovatelé, ale i univerzitní profesoři všech oborů. A protože jsem přišel do basy už s rozhodnutím, že bych byl rád spisovatelem, tak jsem si tam velice pozorně odposlouchal kurzy kunsthistorie, estetiky, etiky a všeho možného. Pomůcky byly velice směšné. Civilové nám občas na objednávku propašovali to, co bylo nejméně nebezpečné – v národních galeriích kupovali pohlednice s reprodukcemi. Na těch pohlednicích jsem se učil. Pouštěli nám také muziku – i pro nás mukly schůdné rádio, a to byly v neděli v poledne koncerty klasické hudby. Pro tuto „vězeňskou univerzitu“ dochází dodnes k paradoxním situacím, kdy si spousta lidí myslí, že když jsem prezidentem tak vznešené organizace, jako je PEN klub, že určitě musím být něčeho doktor. Už jsem ve všech veřejných prostředcích od novin po televizi prohlásil, že nemám ani maturitu, ale pořád to nestačí. Ti „profesoři ve vězení“ vás naučili schopnosti nemstít se, odpouštět? Ano. Seděl jsem naprosto nevinně a všechno, co tam se mnou prováděli, bylo strašné, takže jsem zpočátku nenávistí a touhou pomstít se jenom bublal. (smích) A pak jsem se naštěstí ocitl na Pankráci – pomohl mi k tomu náš slavný hokejový brankář Bóža Modrý. Byl to také inženýr a stavař a měl na starosti muklovský útvar, kterému se říkalo „basaprojekt“. Tam bachaři schraňovali všechny zajímavé lidi – hlavně projektanty, kteří rýsovali tajné kryty a bůhvíco všechno. Také tam mimochodem vymysleli šestsettrojku. Díky tomu, že jsem se dostal na tento hospodářský dvůr, mohl jsem chodit na vycházky s Janem Zahradníčkem, Františkem Křelinou, Josefem Knapem… a pro mě to byl zázrak, protože jsem tyto spisovatele jako čtenář miloval. Najednou se s nimi setkáte tváří v tvář a oni vám říkají, abyste jim tykal. A já byl tehdy kluk, bylo mi 21 a půl. Jaký byl Jan Zahradníček? Mýtus o tom, že byl tragická postava, se dodnes snažím bourat. Je pravda, že měl hrb vpředu i vzadu, byl nemocný, ale byl to člověk plný slunce – nejenom svou vírou, ale i životním přesvědčením. A on na mně poznal mou nenávist a byl první, kdo mi to řekl: že by bylo dobře, kdybych si honem rychle uvědomil, že první obětí mé vlastní touhy mstít se a mé vlastní nenávisti budu já sám, protože mě to sežere. Z dálky těch let to zní skoro jako floskule. Tam to tak nebylo – když jste to chtěl přijmout za své, nebylo to jednoduché. Bolí to a chvíli trvá, než se přeplave na druhý břeh. Ale pravda je, že v okamžiku, kdy se vám to podaří, je najednou všechno daleko jednodušší. Můj život s tímhle poznáním, a to i na uranových dolech, kde to bývalo dost kruté, byl o polovinu lehčí. Vy se netajíte tím, že většina příběhů, které jste z vězení napsal, se skutečně stala. Ano, je to pro mě důležité. Když teď občas zajedu na školy na besedu, kantoři mě přesvědčují o tom, že povídky, které byly zfilmovány, jsou jejich jediná učební pomůcka z této doby. Mé filmy se už používají téměř jako dokument. Setkal jste se v poslední době s některými spoluvězni z té doby? Já se s nimi scházím poměrně často. Jednak jsem členem Konfederace politických vězňů, a kromě toho jsem udělal s režisérem Milanem Maryškou dokumentární film Ztráta paměti, což jsou výpovědi vězňů z té doby. Jsem pro vězně vlastně jediný jejich zastánce. Rád se s nimi scházím, i když teď na to bohužel nemám dost času. A scházím se i s těmi, kteří byli mými nejbližšími přáteli z lágrů – tedy z těch, co jsou ještě naživu. Celkem nás odsoudili a zatkli skoro 270 000, a teď nás je, včetně těch, co jsou za hranicemi, jenom asi 9000. Ten člověk, kvůli kterému jsem si šel sednout, zemřel v osmdesátých letech. Pamatujete si, co jste dělal v den, kdy vás po osmi letech pustili z vězení? To si pamatuji velice přesně. (smích) Pouštěli nás v květnu na takzvanou amnestii. Ona to vlastně nebyla amnestie, ale takové, dalo by se říci, hromadné podmínečné propuštění, protože bez ohledu na to, kolik komu zbývalo, jsme měli podmínku na deset let. U mě to bylo obzvlášť pikantní, protože mi zbývalo odsedět si půl roku, (smích) a měl jsem stejnou podmínku jako ti, kterým odpustili patnáct let. Šel jsem domů z Bitýzu – v posledních dílech Zdivočelé země je to velice přesně popsáno. Jeli jsme společně autobusy, přijeli jsme po poledni, autobus nás Pražáky vyklopil na Karlově náměstí, dodnes to vidím živě před očima. A já uviděl tramvaj a jen jsem řekl: Promiňte kluci, jede mi dvojka. Viděl jsem, jak tramvaj zatáčela do Spálené ulice, a jako by zmizelo těch osm let, v ohybu jsem tramvaj normálně doběhl a naskočil do ní – stejně jako jsem to dělal dřív, když jsem byl ještě student. Jel jsem na Pohořelec, šel pěšky na Hradčanské náměstí, zazvonil, hodili mi klíče, a já šel nahoru. Nebyla tam moje tehdejší dívka a nynější žena, protože v Karlových Varech zaměřovala hotel Pupp. Zbytek toho dne jsem strávil s rodinou. U nás to probíhalo asi trochu jinak než jinde, protože u nás byla vězeňská zkušenost bohatá. Kromě těch ostatních věznění byl táta za války v Osvětimi. Povídka Bumerang, podle které byl nedávno natočen stejnojmenný film, má v knížce jinou pointu, než byla později ve filmu. Proč? My jsme to po zvážení tak udělali, protože povídky v knize Štěstí jsou příběhy jednotlivých protagonistů, jakési užší party, o které jsem před chvílí mluvil. Když dochází v knížce k povídce Bumerang, čtenář už má řadu informací. Ve filmu to není možné. V okamžiku, kdy byste začal ve filmu vysvětlovat a popisovat, tak to retardujete. Abyste donutil diváka uvědomit si, co to bylo za hrůzu, musíte tu hrůzu nějakým způsobem předvést… Pět kamarádů z povídky jsme vtěsnali do jediné postavy, protože kdyby se to drobilo, pocit diváka by byl spíš roztříštěný. My jsme to s Hynkem Bočanem potřebovali koncentrovat, potřebovali jsme být přesvědčiví. Jak se vám píší scénáře na základě vlastních povídek? Díky tomu, že jsem dlouho nejen spisovatel, ale i scenárista, můžu možná trošku hrdě říci, že jsem jedním z mála autorů, kteří dovedou vystoupit ze své vlastní literatury, dívat se na ni očima nezaujatého scenáristy a rozpoznat, co v té mé literatuře funguje audiovizuálně a co ne. Budete psát další díly Zdivočelé země? Ano. Nechtěl jsem, abych se přiznal, protože těch dílů už je ne dvacet, ale dvacet jedna, když počítáte i pilotní film – a pokud chcete zachovat stoupající tendenci, (smích) je to velice vysilující. Nakonec se ale ukázalo, že Zdivočelá země je za poslední léta nejsledovanější seriál, takže televize o pokračování velice stála. My jsme s Bočanem z toho byli už tak vysílení, že jsme říkali: Ne, už ne. Ale argumenty pro byly velice silné. Ten hlavní je, že nikdo doposud nezmapoval dobu mezi sedmašedesátým a třiasedmdesátým rokem. O tom bude těch osm dílů. To znamená začátek jakéhosi uvolnění – pro některé lidi, a pak vrcholící normalizace v roce 1973, kdy si režimní přisluhovači už zase dělali, co chtěli – a daleko rafinovaněji a sofistikovaněji. Samozřejmě tam také řeknu, co si myslím o osmašedesátém roce. Pokusím se poopravit mýtus některých lidí, že osmašedesátý rok byl „samoočišťující“, nebo jak bych to nazval. Dívali se na Zdivočelou zemi i mladí lidé? Odezva u mladé generace byla velká. Průzkumy sledovanosti zjistily, že na Zdivočelou zemi se dívalo víc mladých lidí než starých. Pro mě je to obrovská čest. I tato skutečnost mě donutila, že jsem na další pokračování kývnul. (smích) Kromě toho budu pro televizi připravovat i další seriál podle mé poslední knížky Přelet. Nebyla popularita u mládeže dána tím, že seriál měl takový kovbojský nádech? Ale ona ta doba skutečně taková byla. Všude se povalovaly zbraně a i ti koně opravdu běhali bezprizorně krajinou. Když potkávám řadu svých vrstevníků, kteří také jezdili na ty brigády v Sudetech, jsou blažení, protože to skutečně tak bylo. Dokonce jsem byl na besedě v té autentické obci, která se nejmenuje Svatý Štěpán, ale Hora Sv. Šebestiána, a tamější pamětníci říkali, že jsem na ně vlastně byl příliš hodný, že to tam bylo ještě daleko krutější. Jinak máte pravdu v tom, že ty první díly mládež navnadily. V okamžiku, kdy diváka chytnete a on se začne dívat, dál už prostě musí. Když si uvědomíte, že se na seriál dívalo 30 % lidí, je to dávka. A my jsme měli šanci sdělit, jak to skutečně bylo. Neodchýlili jsme se od skutečnosti. Všechno, co se na obrazovce odehrávalo, je pravda – včetně těch figurek jako třeba Beno Kleibl, kterého hrál Honza Kraus. To je autentická figura. To všechno se skutečně stalo a divák pozná, že to není vycucané z prstu. Jakmile máte v sobě jistotu, že si nemusíte nic vymýšlet, že naopak můžete ubírat, pak to lépe funguje. Máte i vy osobně v sobě zakódované kovbojské zásady? Jsem od dětství skaut. To znamená, že principy férového jednání, pravdomluvnosti, věrnosti, schopnosti stát za tím, co řeknu, ale postavit se i za ty, s nimiž souhlasím, to všechno mám v sobě. Jsou to i zásady těch „kaubojů“, dalo by se říci. Kromě toho – i když jsem z nižší šlechty, přece jen jsem taky šlechtického původu a tyto zásady byly pro tento druh lidí přirozené. Od dětství jsem byl vychováván ve schopnosti rozlišovat, co je lež a co pravda, že se musí držet slovo, a že jakmile cítím nespravedlnost, musím se ozvat. Protože takové zásady se předávají po mnoho generací, máme to v krvi. Proto se dodneška pořád někde ozývám a dodnes mě spousta lidí nemá ráda. Když jsem byl jedním z těch, kteří projevili sympatie stávkujícím v České televizi, nešel jsem tam proto, abych dělal kariéru, ale protože jsem cítil, že tady začíná jakýsi mocenský boj. Tím, jak jste vychován a co jste všechno prožil, rozpoznáte možná takové signály dřív než ostatní. Dodneška, když někde potkám nějakého „leváka“, naskáče mi husí kůže. Je to dobrá obrana, leckterý podnikatel by za to dobře zaplatil, (smích) ale je to tak. Myslíte, že existuje něco jako modrá krev? Vít Olmer měl v roce 1966 ďábelský nápad, který mu prošel. Natočil dokument Občané s erbem – o tom, co dělají lidé s modrou krví za socialismu. Jeden roznášel pivo, druhý myl v mlékárnách flašky, já prodával benzin u pumpy… Loni se Olmer ptal, jak to je po těch pětatřiceti letech. Všichni, s kterými mluvil, říkali jednu a tutéž věc, obzvláště ti, kteří restituovali majetek: My jsme byli vychovaní tak, že nechceme majetek zpátky, abychom byli milionáři. My ho chtěli proto, abychom ho mohli opět dát do kupy, aby sloužil společnosti a aby k něčemu byl. V prvním filmu ta otázka po modré krvi byla. Dokonce mě ukazovali, jak mi berou krev a že je normálně červená. Ale ten přenesený výraz modrá krev znamená, že šlechtici mají v té krvi ještě něco jiného než ti ostatní, jakousi zodpovědnost nejen vůči své rodině, ale i vůči místu, kde se narodili, a vůči národu, ke kterému patřili. Když si napíšete pod sebe různá slova, která mají různé šlechtické rody pod erby, dal byste z toho dohromady skautský slib. Vy jste vlastně i představitel skautského hnutí – soudě podle reklamní fotografie, na které jste vyfocený se skautem. Když mě oslovili, abych se nechal vyfotografovat se skautem, udělal jsem to, protože jsem věděl, že to těm skautům pomůže. Spíš než jejich představitelem, jsem duchovně přítomen v té nejvyšší špičce skautů, ale odmítl jsem jakékoliv funkce a hodnosti. Tak jako muklům pomáhám filmy, skautům pomáhám tím, že kde můžu, se za ně beru. Je skautské hnutí mezi mladými lidmi populární? Myslím, že po období útlumu nabírá na síle. Určitou dobu to skomíralo, potom přišel rozmach po roce 1989, pak na nějaký čas zase útlum. Trošku jsem to čekal – po té bolševické askezi přišla obrovská spousta věcí, které musely mladé lidi okouzlit. Počítače, Internet, chatování, mobily… Ale po tom okouzlení vždycky u mladých lidí nastane okamžik, kdy najednou zjistí, že jim něco chybí. Dnes počty skautských oddílů přibývají a také zhruba od roku 1998 zájem dětí o skautské hnutí zase roste. Najednou zjistíte, že ty základní ideály, které oslovují mladého člověka, jsou pořád stejné. Že sice ve třídě na gymplu když se o někom řekne, že je čestný, zní to jako že je trochu blbý, ale vlastně mu v duchu závidí. To je pořád. Viděl jsem to na sobě, na svých dětech a teď to vidím na vnoučatech. Ty postupy jsou pořád stejné, ale jakmile se objeví někdo, kdo trošku kašle na módu a na to, co zrovna frčí, a chová se podle své přirozenosti, automaticky najednou začíná trčet. A jestliže je opravdu takový, jaký je, stává se příkladem – aniž by musel hnout prstem. Vy jste ve vězení psal pohádky pro svou dceru. Jak jste se při tom cítil? No, špatně. (smích) To bylo až při druhém vězení, ale abych to vysvětlil, musím se vrátit k tomu prvnímu. Když jste s někým 24 hodin denně, ten člověk před vámi nic neutají. A tak jsem byl ve vězení nejenom svědkem stovek a stovek příběhů, ale také stovek a stovek rozpadů lidských vztahů. Vztahů, kdy jeden z dvojice byl ve vězení a druhý na svobodě? Ano. Všechno to bylo pochopitelné. Když ona měla dvě děti nebo naopak neměla dítě a on tam byl zavřený na deset nebo patnáct let a šance, že bude propuštěn dřív, byla nulová, tak ty ženské vydržely čekat dva tři roky, a pak to vzdaly. Ale protože věděly, co by to pro něj bylo za tragédii, chodily za ním na návštěvu, i když už byly třeba těhotné s někým jiným. Takových případů byly tisíce. A já jsem si tam přísahal, že jestliže se kdy dostanu domů, ožením se a budu mít rodinu, udělám všechno na světě, abych nepřichystal podmínky pro to, aby se mohlo stát cokoliv, čeho jsem byl svědkem v kriminálu. Když jsem se pak vrátil z vězení, hned jsme se brali, narodilo se nám první dítě, po čtyřech letech druhé, a já rodinu považoval za absolutní prioritu a podle toho jsem se choval ke svým dětem. Nebyl jsem pro ně jenom táta, ale všechno. Partner, šašek, cokoliv. Výsledek byl, že jsme měli a máme do dneška nádherný vztah, kdy se děti na mě mohly obrátit se vším. A pak jsem najednou šel zase do vězení… Kvůli falešnému obvinění týkajícímu se vaší práce na benzinové pumpě. Ano. A když mě zatkli, dceři bylo osm a půl roku. Do té doby si prožila nejkrásnější dětství – a najednou jsem tam nebyl. Starší kluk kvůli mému kriminálu vlastně ani neměl čas na pubertu, protože byl jediný mužský v rodině a pomáhal mámě. Ale dcera byla extrovert a navíc velice citlivá. Žena mi psala v dopisech, že ty dva roky probrečela. Já, abych to aspoň trochu zmírnil, jsem ji nutil do takové hry, že nejenom vězni, ale i kapitáni zámořských lodí jsou třeba rok pryč. Aby to brala tak, že jí z té lodi budu posílat každý týden povídačky o zvířatech. Ono to nakonec vyšlo, jmenovalo se to Povídačky pro Klárku a ilustroval to brácha mého zetě Matěj Forman. Knížka se vyprodala a reakce čtenářů byla taková, že bych měl prozradit, jak vznikala. Teď jsem z těch dopisů udělal další dětskou knížku, která se jmenuje Povídačky pro moje slunce. Jednak se tam asi objeví faksimile jednoho z těch dopisů, které jsem tenkrát posílal, a také tam pro rodiče prozrazuji, jak knížka vznikala. Z vašeho životopisu jsem zjistil, že jste v létě roku 1968 odjel do Vídně a ještě v tom roce na podzim jste se vrátil. Proč se to stalo? Nás zastihl 21. srpen v Jugoslávii, kam jsme mohli poprvé jet s rodinou k moři. Byli jsme tam s přáteli a řada z nich se rozhodla, že už se nevrátí. Říkal jsem si – dobře, pojedeme taky, ale musíme zjistit, co a jak. Předtím jsem se nijak moc neexponoval, byl jsem ten, který navzdory svému životnímu optimismu všude říkal: Prosím vás, ti Rusáci musí přijít. Nedělejte si iluze, že nás nechají. V okamžiku, kdy to udělají, se rozsypou, protože všichni ostatní to budou chtít také. Přijeli jsme do Vídně a najednou se tam začali sjíždět režiséři, se kterými jsem se znal. Přijel tam i Ivan Passer, který říkal abych počkal, protože Miloš Forman je v Americe a dojednává tam, že by Paramount přijal mladou vlnu a vytvořil tvůrčí skupinu mladých režisérů. A protože to byli samí režiséři a nebyl tam žádný scenárista, tak prý počítej s tím, že bys tam jel. Jenomže oni tam v té Vídni byli všichni sami, a já tam měl rodinu a byli jsme oblečení jako na léto v Jugoslávii. Navíc začínalo září a můj syn byl školou povinný, tak jsem ho musel dát do české školy ve Vídni, ale věděl jsem, že to není dobré. Zdrželi jsme se tam celkem asi pět neděl a mezitím volal Ivan Passer, že v té Americe všechno padlo, že se všichni vracejí domů, že se u nás vlastně nic neděje. Jak jsem byl poznamenaný z kriminálu, říkal jsem si, že už nemám na to, přeřezávat ty vztahy nožem, a vrátil jsem se do Čech. Strávil jste posledních deset let cestováním, když už se to konečně smělo? Jako prezident českého PEN klubu jsem každý rok jezdil na světový kongres, který byl pokaždé v jiné zemi. Dvakrát jsem tak byl ve Spojených státech, v Mexiku, v Edinburghu, ve Finsku… Byl jsem i v Pákistánu. Tam také jednal PEN klub? Ne, tam se konalo světové fórum intelektuálů, na které mě pozvali. Bylo to v Islámábádu, pro mě dost totalitní zkušenost. Všude bylo napsáno, že to je světové fórum intelektuálů a spisovatelů. (smích) Pak jsem se dozvěděl, že pro ně je spisovatel o něco víc než intelektuál. Spisovatele mají za osobu, která jim utvořila jazyk a naučila je artikulovat, jak oni říkají. A plánujete teď nějakou cestu? Musím se přiznat, že jsem sjezdil svět dost a už se mi moc cestovat nechce – když už je to často povinnost. Scvrkává se to tak, že jezdím za kamarády do Normandie na opravdovou dovolenou – nepracovat a tak. Spousta lidí mi ten fakt, že se mi nechce cestovat, vytýká, protože jsem pro cestování mimořádně dobře disponován, domluvím se čtyřmi jazyky naprosto dokonale. A právě proto, že se to o mně ví, zvou jmenovitě mě. Nepotřebují tak žádné tlumočníky ani jiné další osoby. Ale abych řekl pravdu, nebaví mě to. Jednak proto, že tady mám velkou spoustu práce, která mě baví. A ještě navíc jsem patriot a vím, že máme neuvěřitelně krásnou zem. Jsem tady tak nezřízeně spokojený, že mě to ven příliš neláká. Co to vlastně obnáší, být prezidentem PEN klubu v Čechách? Charta PEN klubu, která je stará už osmdesát let, je zvláštní. Odpovídá mým zásadám, mluví o tom, že za všech okolností vždycky musí PEN klub ochraňovat svobodu slova a svobodu vyjadřování a dělat všechno pro to, aby bylo zachováno písemnictví vlastní i cizí. PEN klub má přednost také v tom, že jeho členy jsou už hotové osobnosti, které se nějakým významným způsobem podílejí na písemnictví, takže ty osoby samy o sobě mají váhu, protože jsou obecně známy. PEN klub je také znám svou naprostou nestranností, ale i úplnou nezávislostí na komkoliv. Takže občas, obzvláště mými ústy, se i tady v Čechách vyjadřuje k lecčemu, co většinou politikům není po chuti. Nepřátelství mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem začalo na světovém kongresu PEN klubu v Praze. Havel, který je také naším členem, jako hlava státu otvíral zasedání PEN klubu a měl řeč o tom, že je rád, že se právě tady v Praze scházejí intelektuálové z celého světa a že by se mohli domluvit na založení jakéhosi světového společenství, které by dovedlo tlačit na politiky, aby se chovali rozumně. Pan Klaus není členem PEN klubu? Je, ale tehdy to bral jako vyhlášení války. V jedné vaší povídce považoval hlavní hrdina za štěstí, že se mohl vyspat na prachovém polštáři. Co je pro vás štěstí teď v současné době? Pro mě je pořád štěstí, když se cokoliv maličkého podaří. Všichni mi říkají – ty jsi šťastný člověk, ty se raduješ z maličkostí. Vždycky jsem ve své rodině říkal, že existuje něco jako zákon o radosti. To je zase to tajné skautství – jeden dobrý skutek denně. Kdykoliv člověk může, má svému bližnímu udělat radost. Protože taková radost je dvojí – někdo ji udělal a někdo ji má. A to jsou ty maličké okamžiky štěstí. Jsem blažený, když jsou u mě vnoučata, která mě mají ráda ne proto, že jsem jejich dědeček, ale že dokážu „blbnout“ na jejich úrovni – a pro mě je to štěstí. Takže já ty prachové polštáře pořád nacházím – i s tím rizikem, že za to budu trestaný.
JIŘÍ STRÁNSKÝ (*12. 8. 1931) Jeho otcem byl významný advokát JUDr. K. Stránský, rytíř ze Stránky a Greifenfelsu. Matka, B. Stránská, rozená Malypetrová, byla dcerou významného agrárního politika J. Malypetra, který byl ve dvacátých a třicátých letech ministrem vnitra, premiérem a předsedou parlamentu. V roce 1950 byl donucen odejít z gymnázia, později pracoval v reklamním podniku Čedok-propag. V roce 1953 byl v procesu proti ilegální skupině, do které nikdy nevstoupil, odsouzen na osm let, v roku 1960 byl podmínečně amnestován. Pracoval ve stavebnictví a hornictví a zároveň začal spolupracovat jako scenárista s režiséry Fričem, Passerem a Bočanem, překládal také z angličtiny. Stálé místo na Barrandově se mu nepodařilo získat. Od roku 1965 pracoval na benzinové pumpě v Opletalově ulici v Praze. Podle svých slov si o událostech z roku 1968 nedělal iluze – i přesto, že byl členem K 231. V srpnu 1968 emigroval s rodinou do Vídně a Štrasburgu, ale už na podzim 1968 se vrátil domů a dál pracoval jako pumpař. V prosinci 1973 byl znovu zatčen a na základě falešného obvinění z machinací s naftou odsouzen na tři a půl roku vězení. V prosinci 1975 byl podmínečně propuštěn. Po návratu začal pracovat v Československém státním souboru písní a tanců, nejprve jako kulisák, později jako jevištní mistr a režisér. Pracoval tam až do března 1990. V letech 1990-1992 řídil zahraniční oddělení Českého literárního fondu, potom byl zvolen za prezidenta českého centra PEN klubu – tuto funkci zastává dodnes. Při příležitosti státního svátku 28. října mu prezident Havel udělil Medaili Za zásluhy o Českou republiku. Literární dílo: Štěstí – povídky z vězení, poprvé vyšly roku 1969, povídku Bumerang zfilmoval Hynek Bočan, další se objevily v seriálu Zdivočelá země. Zdivočelá země – román o pohraničí odehrávající se v létě roku 1945; kniha vyšla roku 1991. Povídačky pro Klárku – kniha pro děti vznikla na základě dopisů, které psal autor své dceři z druhého vězení. V roce 1997 vyšla Zdivočelá země znovu, společně s druhým dílem nazvaným Aukce. Na motivy obou románů napsal Jiří Stránský společně s režisérem Bočanem scénář k televiznímu seriálu Zdivočelá země, později připsali dalších osm dílů. V roce 1999 vydal básnickou sbírku Za plotem. Zatím poslední knihou Jiřího Stránského je román Přelet. Nakladateli odevzdal pokračování Povídaček pro Klárku pod názvem Povídačky pro moje slunce. Dokončuje scénář k celovečernímu filmu Štěstí podle úvodní povídky ze stejnojmenné knížky. S Hynkem Bočanem chystá seriál podle románu Přelet.
V srpnu roku 1914 se sir Ernest Shackleton vydal společně s dalšími 27 muži do Antarktidy. Námořníci, vědci, lékaři, umělec, fotograf a tým 69 tažných psů. Chtěli jako první přejít napříč ledovým kontinentem a pěšky tak urazit vzdálenost téměř 1500 mil. Ačkoliv celá expedice skončila neúspěchem, když se o dva roky později vrátili, jejich neuvěřitelný příběh se stal legendou.
SEN POLÁRNÍHO DOBYVATELE Antarktida byla vždy středem zájmu zeměpisců, vědců a polárních badatelů, a přestože její pobřeží bylo dobře zmapované, o vnitrozemí se nevědělo prakticky nic. Britové byli pionýry antarktických ledových plání a začátkem minulého století směřovala k bílému kontinentu jedna polární expedice za druhou ve snaze proniknout co možná nejhlouběji do vnitrozemí a dobýt vysněný jižní pól. Vedle Roberta Scotta, který později při návratu z pólu tragicky zahynul, byl Ernest Shackleton známým a všeobecně uznávaným polárním dobyvatelem. Do Antarktidy poprvé vyrazil společně se Scottem v roce 1901 a o pět let později se z celé vlastní expedice pokusil dosáhnout jižního pólu. Přestože neuspěl, dostal se jižněji než kdokoliv před ním. A když v roce 1911 Nor Roald Amundsen jako první stanul na jižním pólu a ukradl tak Britům kořist nejcennější, Shackleton začal plánovat novou expedici. Pěší cesta napříč Antarktidou byla poslední trofejí, kterou bylo třeba dobýt, a také šancí, jak vrátit anglické koruně její čest a slávu, ztracenou společně s kapitánem Scottem na zamrzlých antarktických planinách. Podobně prezentoval Shackleton svůj záměr dojít z Weddellova moře přes jižní pól až k pobřeží moře Rossova za použití saní vlečených psy. Bohužel si pro svůj ambiciózní projekt nevybral příliš vhodnou dobu. Evropa byla na sklonku světové války a britská vláda z pochopitelných důvodů váhala plně financovat tak nákladnou expedici. Dokonce londýnská Královská zeměpisná společnost, velkorysý mecenáš všech předešlých výprav, se k němu otočila zády a už vůbec mu neprospěl skandál kolem krádeže irských korunovačních klenotů, do které byl zapleten jeho mladší bratr Frank. Shackleton byl ale vytrvalý a za podpory tisku, který mu věnoval na svých stranách nebývalý prostor, dokázal převážně od soukromých dárců získat podstatnou část rozpočtu expedice, zbytek si musel vypůjčit. Zároveň se mu podařilo se značnou slevou zakoupit zbrusu novou, v Norsku vyrobenou třístěžňovou plachetnici Polaris (později přejmenovanou na Endurance), která byla díky zesílené přídi ve své době nejmodernější lodí speciálně konstruovanou pro plavbu v ledových mořích. Dalším neméně podstatným krokem byl výběr členů expedice. Shackleton si na londýnské Regent Street pronajal kancelář a v tisku nechal zveřejnit inzerát následujícího znění: „Hledají se odvážní muži pro riskantní cestu. Malý plat, extrémní zima, dlouhé měsíce naprosté temnoty, neustálé nebezpečí, návrat nejistý. Uznání a sláva v případě úspěchu.“ Zájemci o místo v posádce se jen hrnuli a z bezmála 5000 jich Shackleton vybral 27, mezi nimi zkušené polárníky Franka Wilda a Toma Creana, námořního kapitána Franka Worsleyeho a australského fotografa Franka Hurleyho.
PRVNÍ DĚJSTVÍ KATASTROFY Endurance vyplula právě čtyři dny poté, co v Evropě vypukla první světová válka. Shackleton okamžitě nabídl posádku i loď do služeb královského námořnictva, ale tehdejší první lord admirality Winston Churchill mu vzápětí telegrafoval zpět jednoslovnou odpověď: „Pokračovat.“ Po krátkém zdržení v Buenos Aires byla norská velrybářská stanice Grytviken na Jižní Georgii poslední zastávkou před cestou do Antarktidy. Ostrované Shackletona varovali, aby si plavbu do Weddellova moře dobře rozmyslel, ledová masa zasahovala toho roku neobvykle hluboko do oceánu, ale on byl příliš netrpělivý a na ostrově se zdržel jen necelý měsíc. Dva dny po vyplutí musel dát velrybářům za pravdu, když dorazil k okraji do nekonečna se táhnoucího ledového pole. Po příštích dlouhých šest týdnů, den za dnem Endurance bojovala se zamrzlým mořem a snažila se proplout labyrintem kanálů volné vody. Zbývalo urazit necelých 100 mil, země byla na dohled, ale 18. 1. 1915 dramaticky poklesla teplota a led kolem lodi se uzavřel. Orde-Lees, lodní skladník, napsal: „Byli jsme chyceni v pasti, ze které nebylo úniku. Uprostřed ledové pustiny vypadala Endurance jako mandle zalitá v kousku čokolády.“ Následujících deset měsíců byla uvězněná loď spolu s posádkou unášena driftujícím ledovým polem zpátky na sever rychlostí 5 námořních mil za den. Se vzdalující se Antarktidou se pomalu rozplýval i Shackletonův sen. Bylo mu čtyřicet let, příprava expedice ho stála příliš energie, o dluzích nemluvě, a dobře věděl, že se mu podobná příležitost už jen těžko naskytne. Úvahy o vlastní budoucnosti však musely jít stranou, teď byl především zodpovědný za životy dvaceti sedmi členů expedice a jejich přežití bylo od této chvíle na prvním místě. Jak pomalu plynul měsíc za měsícem, muži přivykli každodenní rutině, čas od času zpestřené fotbalem či ledním hokejem, populárními se staly závody psích spřežení a pravidelné nedělní večery s hudbou, přehrávanou na expedičním gramofonu. Když v květnu z oblohy zmizelo slunce a začala polární zima, všem na palubě bylo jasné, že expedice je u konce. Nekonečné večerní debaty se většinou týkaly samotné Endurance, jejíž osud vzbuzoval nejvíce obav. Existovaly pouze dva možné scénáře. Buď na jaře ledy povolí a Endurance uvolní, nebo ji hromadící se ledová masa rozdrtí jako ořechovou skořápku. Ten druhý byl pravděpodobnější a první náznaky se objevily již koncem září. Trupem lodi se začalo rozléhat hlasité dunění a praskání, do podpalubí začala pronikat voda. Pohybující se ledová masa začala ohromnou silou plachetnici pomalu drtit. Zoufalí muži se snažili lodi ulevit a odsekat ledové hřebeny svírající její boky, ale bez úspěchu. Shackleton uznal, že to je konec, a dal povel k okamžité evakuaci. Byly spuštěny záchranné čluny, ze zpola zatopeného skladiště zachráněny poslední zbytky potravin a v bezpečné vzdálenosti od lodi byl postaven provizorní stanový tábor. Muži strávili první noc na ledu ve stanech tak tenkých, že jimi prosvítal měsíc. Té noci teplota poklesla na -30 stupňů Celsia. Reginald James, lodní lékař: „Strašná noc, téměř nikdo z nás nespal. Celou noc jsme se chvěli zimou a tiskli se jeden ke druhému. Zdálky bylo slyšet, jak ledy drtí nebohou Endurance. Nesnesitelné kvílení, chvílemi se zdálo, že naříká stejně jako člověk.“
UVĚZNĚNI V POLÁRNÍ ZIMĚ Příštího rána nechal Shackleton svolat všechny muže a klidným hlasem jim oznámil, že se pokusí přejít led až k Pauletově ostrovu ležícímu 600 mil na sever. Zároveň je požádal, aby si s sebou vzali jen to nejnutnější, nato si sám sáhl do kapes a do ledu odhodil zlaté hodinky a jemu tak drahé pouzdro na cigarety, dar od milované ženy. Ostatní ho bez váhání následovali. Mladí a slabí psi byli utraceni, stejně jako McNishova kočka Mrs. Chippy. Vyrazili ještě toho dne navečer, ale jejich počáteční nadšení netrvalo dlouho a od pochodu bylo postupně upuštěno. Táhnout plně naložené lodě, každou o hmotnosti téměř jedné tuny, přes nakupené ledy a hlubokým sněhem bylo nad síly zimou a hladem zesláblých mužů. Utábořili se nedaleko od vraku Endurance a den za dnem s těžkým srdcem sledovali, jak pomalu mizí pod ledem. Dne 21. listopadu se konečně potopila a led nad ní se provždy uzavřel. Osud expedice od této chvíle závisel na oceánských proudech, které je měly zanést na otevřené moře. Nestabilní a věčně se lámající ledové kry se staly jejich novým domovem, hlad a nuda věrnými společníky. Lodní truhlář Harry McNish: „Už jsme skoro spali, když se do tmy ozvalo volání noční hlídky: ‘Praská!’ V jediném okamžiku jsme byli všichni na nohou a pospíchali ven ze stanů, pokaždé rychleji a lépe připraveni. Ledová prasklina tentokrát rozdělila tábor ve dví, přesně v místě, kde stál Worsleyho stan. Chudák Charlie Green nestačil včas vylézt a spadl do ledové vody, stále zabalený do spacího pytle. Naštěstí se nám ho podařilo včas vytáhnout promočeného skrz naskrz.“ Přestože byly rozdány poslední zbytky zimního oblečení, to nejteplejší, co měli muži na sobě, bylo bavlněné spodní prádlo a větruvzdorný svrchník vyrobený z tenké látky, dnes používané k výrobě deštníků. Nedostávalo se ani spacích pytlů, původně určených pro samotný přechod pevniny, a tak skoro polovina mužů trávila mrazivé noci zabalena do ne příliš teplých pokrývek zhotovených ze zbylé plachtoviny. Neměli rádio, nikdo doma nevěděl, kde jsou, jediné, co jim zbývalo, byly tři záchranné čluny, pár saní a smečka psů. Zásoby jídla zachráněné z Endurance byly značně omezené, ve skutečnosti se jim na poslední chvíli podařilo zachránit jen sušené mléko, pár krabic sušenek a ne příliš použitelné vlašské ořechy. Tuleni a tučňáci byli pravidelnou a jedinou potravou, tulení sádlo pak jediným topivem.
PO PĚTI STECH DNECH NA PEVNÉ ZEMI, ALE NEZACHRÁNĚNI Na jižní polokouli začalo polární léto, teplota se přes den vyšplhala k plus 5 stupňům Celsia, přes noc klesla hluboko pod bod mrazu. Mokrý sníh rychle promáčel veškeré oblečení, které se pak v noci, stejně jako stany a spací pytle, proměnilo v kusy ledu. V polovině března byli utraceni zbývající psi a tentokrát snědeni. Frank Wild, důstojník a Shackletonův první zástupce: „Byla to ta nejhorší práce, o jakou jsem kdy byl požádán. Znám plno lidí, které bych zastřelil raději než toho nejvzteklejšího psa.“ Když konečně led v dubnu povolil, Shackleton poznal, že nastala dlouho očekávaná chvíle, a nechal spustit na vodu tři záchranné čluny, pojmenované podle sponzora expedice – Dudley Docker, Stancomb-wills a James Caird. Muže rozdělil do tří týmů a sám se spolu s dalšími jedenácti nalodil na James Caird. Loďky ale byly příliš malé a na věčně rozbouřeném moři prakticky neovladatelné. S větrem v zádech se Shackleton rozhodl pro přistání na Sloním ostrově, ležícím 100 mil dále na sever. Worsley každou hodinu zaměřoval sextantem jejich polohu. Kdyby se spletl jen o jeden stupeň, Sloní ostrov by minuli a vítr by je odnesl na otevřené moře. Po sedm dní veslovali vodami jižního oceánu, hladoví, vyčerpaní, vystavení extrémně nízkým teplotám a mrazivému větru, který měnil jejich věčně mokré oblečení v solidní ledový pancíř. Blackborow, nejmladší z posádky, zkolaboval jako první, po něm následovali Holness a Hudson, který bez povšimnutí vesloval po celé dny bez rukavic. Sám Shackleton byl vyčerpán. Orde-Lees: „Od první chvíle po vyplutí stál sir Ernest dnem i nocí na přídi James Caird a ukazoval nám směr. Pokud viděl, že někdo zaostává ve veslování, buď ho sám vystřídal, nebo přikázal uvařit čaj. Každého z nás trápily omrzliny, ruce nám pravidelně přimrzaly k veslům, pro puchýře jsme skoro nepoznávali prsty na už tak necitlivých nohou.“ Konečně 15. dubna přistáli na Sloním ostrově a poprvé po 497 dnech stáli na pevné zemi. Jak se ale později ukázalo, kamenitá pláž nebyla ideálním místem pro přežití. Byla až příliš otevřená přílivovým vlnám, nebylo kde se ukrýt před ledovým vichrem, který, jak si zapsal Frank Wild, převracel na pláži kameny o velikosti lidské hlavy. Trvalo další dva dny, než se podařilo nalézt vhodnější místo, kde se mohli konečně utábořit. Shackleton, vědom si zuboženého stavu posádky a faktu, že je ze Sloního ostrova jen těžko někdo zachrání, neměl na vybranou a rozhodl se pro nemožné. Upravit největší z lodí, velrybářskou bárku James Caird, a přes jedno z nejnebezpečnějších moří na Zemi doplout na 800 mil vzdálenou Jižní Georgii, ostrov, který před rokem a půl opustil. Práce na Cairdovi začaly okamžitě. Harry McNish použil veškerý dostupný materiál a opatřil loďku krytou palubou, vztyčil dva krátké stěžně a pro lepší stabilitu ji zatížil dvěma tunami kamene. Navigátor Frank Worsley byl jako první jmenován členem posádky, po něm se dobrovolně přihlásil Tom Crean, následovali Tim McCarthy, John Vincent a „Chippy“ McNish. James Caird vyplul krátce po poledni 24. dubna 1916 za hlasitého povzbuzování ostatních, do jejichž čela Shackleton postavil Franka Wilda s jediným rozkazem: Přežít. Nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že se sir Ernest vrátí. Pokud by selhal, jejich přežití na opuštěném ostrově by bylo nepravděpodobné.
PLAVBA O ŽIVOT Shackletonova plavba na Jižní Georgii je dodnes právem považována za jednu z nejobdivuhodnějších cest po moři, jakou kdy člověk podnikl na otevřené lodi, navíc jen 6,5 m dlouhé. Moře se s nimi od samého začátku nemazlilo a obrovské vlny se bez přestání přelévaly přes palubu, zanechávajíce za sebou muže promočené na kost. Střídali se v hlídkách na palubě, vždy po třech, a zatímco ti dole „odpočívali“, ležíce na kamenném balastu a ve vodou nasáklých spacích pytlích, zbylí tři se snažili vést loď přes rozbouřené moře, permanentně vystaveni vodní tříšti a ledovému vichru. Každý den, každá hodina byla utrpením, nejčernější noční můrou. Počasí bylo tak špatné, že jakákoliv navigace podle sextantu byla prakticky nemožná. Worsley dokázal zaměřit slunce a zjistit jejich pozici jen čtyřikrát za celou cestu, zbytek pak byl jen směsicí dobrého úsudku a dávky štěstí. Dne 9. května, poprvé po sedmnácti dnech strávených na moři, na okamžik zahlédli zasněžené vrcholky Jižní Georgie. Následujícího rána se jim podařilo přistát, bohužel ale na opačné straně ostrova, než ležela velrybářská stanice Grytviken. K smrti unaveni, sužováni neustálým hladem, žízní a zimou, v oblečení, které stále ještě nestačilo uschnout, neměli příliš času na rozmyšlenou. Protože další plavba po moři byla nemyslitelná, jedinou možností byla pěší cesta ostrovem. Devatenáctého května, rozhodnut urazit najednou vzdálenost 30 mil, s balíčkem sušenek zabalených do ponožky, vařičem a krabičkou sirek, vyrazil Shackleton společně s Creanem a Worsleym – McNish, Vincent a McCarthy byli příliš slabí – napříč hornatým vnitrozemím Jižní Georgie. Jen zázrakem dokázali projít bludištěm ledových propastí a dostat se na náhorní ledovcovou plošinu, která je měla dovést až do cíle. Po dlouhém stoupání stanuli na okraji strmého zasněženého svahu, jehož konce nebylo pro mlhu vidět. Frank Worsley: „S blížícím se soumrakem nám bylo jasné, že bychom v této nadmořské výšce umrzli. Sir Ernest na nás významně mrkl. – Sjedeme. Posadili jsme se za sebe, sir Ernest v čele, Tom za mnou, a ve vteřině jako bychom vystřelili do volného prostoru. Vlasy mi stály hrůzou na hlavě, myslel jsem si, že křičím strachy, ve skutečnosti to bylo nadšením.“ Během několika minut sestoupili o 500 výškových metrů. V ranních hodinách přelezli poslední horský hřeben a pod nohama jim ležela známá zátoka. Když ráno v 7.00 uslyšeli parní píšťalu svolávající muže do práce, Shackleton, Worsley a Crean teď najisto věděli, že jsou zachráněni. Dvacátého května ve tři hodiny odpoledne, po 36hodinovém pochodu a bez jediného odpočinku, zabušil Shackleton na dveře kanceláře Thoralfa S/orlleho, předáka stanice. Ten je pochopitelně nepoznal, byli špinaví, tváře černé od kouře, vlasy jim padaly až na ramena. „Poznáváte mne?“ zeptal se Shackleton. „Poznávám váš hlas,“ odvětil S/orlle. „Jmenuji se Shackleton.“ S/orlle bez prodlení vyslal záchrannou loď, která druhý den přivezla zbývající členy posádky, společně s loďkou, vynesenou na břeh na ramennou velrybářů jako vzácná relikvie. Nicméně to stále ještě nebyl konec Shackletonova epického dobrodružství. Během následujících měsíců se třikrát marně pokoušel dosáhnout Sloního ostrova, pokaždé mu v tom zabránil jeho dávný nepřítel led. Muži uvěznění na ostrově, od první chvíle bojující o holé životy, dokázali přežít dlouhé zimní měsíce v primitivním krytu sestaveném ze dvou zbylých lodí a na dietě složené z tuleního masa, tučňáků a mořských řas. Přesně čtyři měsíce a šest dní uplynulo od doby, kdy James Caird odplul na Jižní Georgii, a i ti největší optimisté už pomalu přestávali doufat v Shackletonův návrat. Dne 30. 8. 1916 ale ke svému úžasu spatřili na obzoru kotvící loď a záchranný člun směřující k pobřeží. Okamžitě poznali Shackletona stojícího na přídi a během jedné hodiny už byli všichni v bezpečí na palubě Yelcho, lodi zapůjčené chilskou vládou. Když o několik dní později přistáli v Punta Arenas, kde se posádce Endurance dostalo velkolepého přivítání, Shackleton poslal své ženě Emily krátký dopis: „Dokázal jsem to. Prošli jsme nejtemnějším peklem, dotkli se samotné podstaty člověka, nesčetněkrát stáli Bohu tváří v tvář. Vracím se domů. Neztratil jsem jediného, všichni jsou naživu.“EPILOG „Řekněte mi, kdy skončila válka,“ zeptal se Shackleton S/orlleho krátce po přechodu Jižní Georgie. „Válka ještě neskončila,“ odpověděl S/orlle. „Miliony padlých na všech frontách, Evropa šílí. Celý svět je šílený.“ Shackleton a jeho muži se vrátili do jiného světa, než který před lety opustili. Válka změnila vše od základu, v Evropě umíraly miliony mladých mužů, nikoho příliš nezajímal příběh zachráněných polárních trosečníků. Byla doba mrtvých hrdinů a Robert Scott, který zahynul v Antarktidě, aby přinesl své vlasti slávu a čest, se lépe hodil truchlícímu národu jako vzor ideálního hrdiny. Nepochopen, téměř nevítán, splatil Shackleton dluhy a v roce 1921 vyplul znovu do Antarktidy v čele nové expedice, jejíž cíl nikdo neznal, ani on sám. Důležité bylo, že znovu směřoval na jih. Dne 4. 1. 1922 přistál Shackleton na Jižní Georgii a po oslavě, kterou norští velrybáři uspořádali na jeho počest, popřál přátelům dobrou noc, uložil se ke spánku a zemřel. Příčinou bylo náhlé selhání srdce. Bylo mu 47 let. Na přání jeho ženy Emily se už Shackleton do Anglie nevrátil a byl pohřben na hřbitově v Grytvikenu.
Životní cyklus lososů je složitý, ale při určitém zjednodušení se dá popsat poměrně stručně. Mladý losos se vylíhne v horské říčce a začne dospívat. Po nějaké době, jak roste, se stěhuje dolů po proudu a nakonec po dlouhém putování dosáhne dospělosti ve slané vodě oceánu. Po čase biologické hodiny zatikají a on se vydá, hnán rozmnožovacím pudem, zpět do své „rodné“ říčky. Vrací se proti proudu tam, kde celý cyklus začal. Proto se do našich teď už relativně čistých říček vysazují mladí lososi – aby se sem za čas vrátili a založili stálou populaci. Důkazem, že to funguje, by mimo jiné měly být rybářské úlovky. Možná proto se v celé věci angažuje i Český rybářský svaz.
SNY O NÁVRATU Návrat lososa do severočeských vod je dlouhodobá záležitost. Navíc musí být organizačně dobře zvládnutá. Letošní lososi, vypuštění do Kamenice, mají svůj genetický původ ve švédské řece Lagan, kde byly tamním rybám odebrány jikry i mlíčí. Ve zpěněných vodách švédských řek, kudy táhnou divocí lososi, je Švédové loví a na speciální lososí líhni vytírají. Přebytky se prodávají mimo jiné i do střední Evropy. Lososi, kteří tady budou vypuštěni, začnou dospívat. Plánuje se každoroční vysazování desítek tisíc kusů plůdku po dobu deseti let. Tím by měly být do budoucna zajištěny životaschopné lososí populace. V dubnu 2000 bylo vypuštěno do Kamenice 60 tisíc kusů plůdku. V právě uplynulém roce Kamenici obohatilo okolo 75 tisíc jedinců. Desítky tisíc – čísla vypadají impozantně. Jenže v přírodě má jediná lososí samice deset až dvacet tisíc jiker. Takže jaký by měl být výsledek? Podle Jana Šmída, jednatele severočeského Českého rybářského svazu, by se měly vracet řádově stovky lososů a pokračovat v množení.
JAK JSME PŘIŠLI O LOSOSY Proč vlastně došlo k úbytku, respektive vymizení lososa z našeho území? Důvody jsou dva. Jednak stavba přehrad, kaskád a zdymadel, které přeťaly tradiční migrační cesty, a zároveň prudké znečištění toků. Oba příklady se dají dokumentovat na Labi. V roce 1975 byly publikovány údaje, nad kterými zůstává rozum stát: „V labské vodě opouští denně naši republiku asi 100 tun chloridů, 1,5 tisíce tun síranů, 10 tun hliníku, 1000 tun vápníku, 180 tun draslíku.“ To rozhodně nebyla voda, která by lososům vyhovovala. To za prvé. Za druhé – zoolog Frič (ale nejen on) upozorňoval na souvislost mezi zdymadly a tahy ryb, stejně jako na skutečnost, že pod vysokými jezy byli nalézáni poranění lososi. Vyjadřoval pochybnost, zda se losos „za takto změněných poměrů udrží“. V přírodě je schopný zdolat prudké toky i peřeje, ale vyskočit nad hráz je prostě fyzicky nad lososí síly. Fričovy obavy se potvrdily. Podle písemné zprávy p. Bridla, jezného v Českých Kopistech, táhli lososi do roku 1935 Labem každoročně. Toho roku bylo dáno do provozu zdymadlo na Střekově a tah lososů za ním úplně ustal. Na jedné straně se usiluje o zprůchodnění lososích tažných cest, na druhé existují plány na stavbu vodních děl na Labi. Jistěže se dají udělat zdymadla tak, aby byla pro ryby průchodná. Je to jen otázka technického řešení. A peněz, samozřejmě. Zkušenosti z Německa, kde se „lososí projekt“ povedl a ryby se vracejí do řek, kde byly původně vysazeny, ukazují, že to jde. Aby se zoologická teorie stala skutečností, musela být otevřena jejich tradiční migrační cesta. K tomu došlo vybudováním rybího přechodu v německém Geesthachtu. Lososi ze Severního moře mají cestu opět otevřenou. Úspěchy našich západních sousedů svítí jako maják českých rybářských a ochranářských nadějí. Přitom podpora lososí populace není na česko-německé hranici novinkou. Líheň v Hřensku se v roce 1870 mohla pochlubit 4500 vylíhnutými rybkami. Později, když už neměli lososi možnost migrovat, nemělo smysl je dál u nás množit.
STRKEJTE JE POD BŘEH „V krajích u břehů se je snažte dávat do klidnějších míst. Ke kořenům, kamenům. V průběhu vysazení vždycky odlejte vodu a zase si naberte čerstvou, abyste měli kýbl pořád plný,“ vydává instrukce Jan Šmíd. Počasí i prostor se zdají být ideální. Finančně, morálně i personálně se na tomto rybím výsadku podílí státní ochrana přírody a Český rybářský svaz. Pod hladinou se mihl šedivý stín. Pstruh. A další dva. „Hm, pstruzi jsou pro lososí plůdek predátoři. Takže částí plůdku jsme nakrmili pstruhy.“ Zákony přírody, kterým člověk naštěstí neumí poručit, jsou neúprosné. Tak by to bylo i za přirozeného běhu věcí, kdyby se lososi vytírali samovolně z domácí populace. Mnohokrát se ochranáři a rybáři museli ohnout a hledat vhodné místo, kam by „vyklopili“ naběračku plnou několikacentimetrových losůsků, kterým se říká strdlice. Jde o vžitý název mladých jedinců během jejich několikaletého nestěhovavého říčního období. Výsadek se prováděl ze břehu i z vody. Hledalo se klidné místo mezi kořeny, aby říční proud mladé rybky nestrhl. Navíc na volné vodě by marně hledaly úkryt před hladovými pstruhy. Rybáři ve vysokých rybářských holínkách sahajících až k pasu brodili volnou hladinu, aby se dostali ke vhodným místům na druhé straně řeky. Strdlice byly z líhně dopraveny v igelitových pytlích s vodou. Následovalo ponoření do vod Kamenice, aby proběhla teplotní výměna. Prostě bylo třeba aklimatizovat rybky na teplotu vody, která se jim stane domovem. Pak už jen opatrně přelít do plastových van a obyčejnou kuchyňskou naběračkou přendat do kýblů. Zbytek už je známý. Hledání vhodného místa, ohýbání, vysazování, popocházení, ohýbání…
LOSOS MÁ RŮŽOVÉ MASO Kdo by neznal lososy? Naši rybáři na ně pořádají výpravy do Skandinávie, gurmáni znají jejich růžovoučké maso z nejrůznějších úprav. Ani u nás nebyli kdysi žádnou extra vzácností. V devatenáctém století bývali loveni z pražských mostů. Pod mostem Františka Josefa bylo chyceno v roce 1878 celých 352 kusů. Pod jediným mostem! Za časů Karla IV. byl losos ve Vltavě a Labi tak obecně rozšířenou rybou, že služebný lid v Praze a v Litoměřicích si při vstupu do služby vymiňoval, že mu nesmí být dán k obědu losos za týden více než dvakrát. Čas běžel, lososů ubývalo a jejich cena stoupala. Později se stali jídlem zámožných šlechticů a nezámožných pytláků. Nejen kvůli atraktivitě „designu“, ale hlavně díky chuti byl tah lososů sledován a kuchařské receptury zaznamenávány. Jen pro zajímavost – udává se, že první zmínka o lososech by měla pocházet z kronikářské zprávy, podle níž si císař Ferdinand I. Habsburský objednal u příležitosti svatby své dcery lososy z Litoměřic. Ryby nejsou jen doménou Labe. V historických záznamech se lze dočíst o lososech třeba na Šumavě: „Tu zvláštnost má město Písek (máť tamější voda takovou vábnosť a řečiště pohodlné), že u tohoto města losos své drobné potomstvo plodí – strdličky tomu říkají – losůsky zdéli prstu, kterými Písečané, do láku je naloživše, přátele své po Čechách poctívají. Rybáři tvrdí, že losůsci tito podivuhodnou touhou po vodě mořské práhnou a že by velikosti přiměřené rodu svému nedosáhli, kdyby moře neokusili. Pročež jako rodiče jejich z moře do řek sladkou vodou lákáni bývají, tak opět tito proudem řek do moře, rodičů svých staré a velké vlasti, spěchají a později opět již vědomi sobě jsouce své velikosti se vracejí.“RYBÁŘSKÝ ZÁDRHEL Důkazem, že celý koloběh, tedy vypuštění mladých lososů, jejich migrace do moře a pak zpět do „mateřské řeky“, funguje, jsou rybářské úlovky. Pokud se chytí něco podstatně většího a podstatně staršího, než bylo před lety vypuštěno, tak musí jít o navrátivší se kus. Navíc se chodí do sladké vody třít, takže základ další, tentokrát už místní (autochtonní) generace je tu. Huráá, akce se zdařila! Nezbylo by, než rybářům i ochranářům pogratulovat. V případě ochránců přírody je zájem jasný – zvýšení druhové různorodosti, návrat něčeho, co tady bylo a možná i díky nim zase bude. U rybářů se motivace nabízí – návrat něčeho, co tady bylo a co budou moci chytat. Vždyť první úlovky už jsou známé. Navíc jde o rybu chutnou a svým způsobem prestižní. Jenže, aby se splnil tenhle rybářský sen, je potřeba ještě maličkost – změnit rybářský řád. V něm se totiž praví, že losos je celoročně hájená ryba. Takže ctěme presumpci neviny a předpokládejme, že losos, který byl uloven a jímž se dokládá úspěšnost celé akce, byl zpětně vypuštěn. Nebo na něj bylo vydáno speciální povolení. Nabízí se myslivecká paralela. Myslivci či jejich šlechtičtí předchůdci u nás taky vysadili zvířata, která měla oživit naši přírodu – bažanty a daňky, muflony a kozy bezoárové. Za rouškou „oživení“ se skrývala v některých případech ješitnost mít něco, co jiný nemá, nebo mít možnost lovit to, co jiný nemůže. Jenže ke cti rybářské je potřeba připomenout, že lososi, na rozdíl od bažantů a daňků, tu kdysi byli.
Na severovýchodě Madagaskaru, v oblasti tropických pralesů žije sytě červeně zbarvená parosnička rajská (Dyscophus antongili). Ačkoli se tato žába vyskytuje pouze na malém území okolo zálivu Antongila, místní obyvatelé ji velmi dobře znají. Ozývá se totiž poměrně hlasitým voláním připomínajícím poněkud kdákání slepice a je nepřehlédnutelná díky své ohnivé barvě.
S oblibou se zdržuje v blízkosti malých vodních nádrží, a proto se s ní domorodci nezřídka setkávají u zavodňovacích příkopů kolem cest. Parosnička rajská nepohrdne ani nádržemi s odpadní vodou, takže je v okolí lidských sídel opravdu častým hostem. I když se tyto žáby s oblibou zdržují v okolí vesnic, ne vždy je možné je zahlédnout. Sušší období roku totiž přečkávají zahrabané v zemi a kolem kaluží a příkopů se shromažďují až se začátkem období dešťů během března. Ke štěstí jim postačí jakákoli větší kaluž nebo menší rybníček, ve kterém se drží dešťová voda. Mnohé z těchto bazénků a kaluží, ve kterých se parosničky rajské rozmnožují, po deštích opět rychle vysychají. V období páření se samečkové houfně stahují ke kalužím vody a začínají lákat samičky svým voláním. Aby se jejich hlas nesl co nejdále, mají samečkové na hrdle ozvučný měchýřek, který jim pomáhá zesilovat jejich volání a jejž při skřehotání nafukují vzduchem. Jakmile jsou samičky připravené klást vajíčka, vyhledávají vodní nádržky, kde už na ně čekají roztoužení partneři. Sameček vyleze vyhlédnuté samičce na záda a pevně ji obejme předníma nohama v oblasti hrudníku. Někdy však po hladké kůži své vyvolené v průběhu páření sklouzne, takže ji nakonec drží až těsně před zadníma nohama. V této pářicí pozici, které se říká amplexus, zůstávají oba partneři, dokud samička nenaklade veškerá vajíčka, která sameček ihned oplodní. Není to úkol právě snadný, vždyť v jedné snůšce jich může být i více než 1500. Sameček, který je se svými šesti centimetry délky o více než třetinu menší než jeho partnerka, vypadá na jejích zádech jako trpaslík na oranžovém míči. Po páření se partneři rozejdou a nechají oplodněná vajíčka ve vodě, kde se volně vznášejí u hladiny. Za necelé dva dny po nakladení se z nich líhnou drobní, jen šest milimetrů dlouzí pulci a ti se hned začínají shánět po mikroskopických vodních prvocích, kteří jim slouží za potravu. Filtrováním planktonu z vody se živí celých dalších 45 dní, než dokončí proměnu v dospělou žabku a opustí vodní prostředí. Tou dobou jsou již více než pět centimetrů dlouzí. Malé parosničky rajské mají žlutavá záda a tmavé boky a končetiny. Červené zbarvení dospělých žab se u nich vyvíjí až později. Parosničky rajské jsou typické pozemní žáby s krátkýma nohama. Nerady šplhají a po zemi se pohybují krátkými přískoky. Na koncích prstů proto také nemají rozšířené přilnavé polštářky, které mnoha druhům jejich čeledi pomáhají při šplhání po hladkých listech rostlin. Zato jsou tyto žáby mistry v zahrabávání do země. Zahrabány přečkávají suché období roku, denní hodiny v období dešťů a v zemi hledají i bezpečí, cítí-li se ohroženy. Nepodaří-li se jim však včas uniknout pozornosti nepřátel, mají v zásobě ještě další obranné manévry. Stejně jako naše ropuchy se umí parosničky rajské v nebezpečí nadýmat vzduchem a hrozit tak agresorům svou velikostí. Mimoto vylučují kožní sekret, který může způsobit znecitlivění a otoky potřísněných oblastí. Tyto potíže mají někdy lidé, když s parosničkami manipulují holýma rukama.
