Představte si, že v jahodách jíte geny arktické ryby, to aby ovoce v chladu nepřemrzlo. A že je dnes vepřové nějak obzvláště křehoučké? Má v sobě totiž gen ze špenátu, aby maso bylo libovější. Science-fiction? Možná v Česku. Ne tak v Americe… Světové zemědělství prodělává genetickou revoluci a vstupuje do zcela nové éry. Plodiny, které rostou na polích a mění se pak v krmivo pro zvířata, a pokusně i zvířata, pocházejí z laboratoře. Tam do nich vědci na objednávku vkládají nové geny, které mění jejich vlastnosti podle potřeby. Tak vznikla třeba i sója, jíž nevadí postřiky proti plevelům, anebo kukuřice, která zabíjí housenky, jež se do ní zakousnou. Genově upravené zemědělské plodiny se líbí farmářům v Severní i Jižní Americe nebo v Asii. Evropa jim zatím pootevírá dveře jen velmi obezřetně, ale není jasné, jak dlouho to vydrží. Hrozí jí, že neuspěje ve světové konkurenci. A lidé, kteří jídlo z těchto polí dostávají na talíř? Některým je to jedno, jiní se děsí. Kdo má pravdu?
GENETICKÁ HISTORIE „Geny jsou atomy biologie,“ napsal ve své knize Genom jeden z nejlepších světových popularizátorů vědy Brit Matt Ridley. Sice se jedná o nadsázku, ale nutno přiznat, že velmi trefnou. Právě geny jsou tím, co asi nejvíce hýbe současným biologickým výzkumem. Leč pojďme ke genetickým prvopočátkům. Tam stojí náš rodák Johann Gregor Mendel. Dnes jej biologicky vzdělaná veřejnost nazývá otcem genetiky. Ze svých experimentů v augustiniánském opatství v Brně – šlo o křížení hrachů a dalších rostlin – vyvodil zákony o přenosu znaků z rodičů na potomky v první a druhé generaci. Základní kámen genetiky byl tedy položen, i když si toho tenkrát nikdo nevšiml. Mendelovy pokusy v klášterních zahradách trvaly osm let a během nich vysadil přes 30 000 různých rostlin. Britský biolog Jonathan Slack, autor knihy O vejcích a vědcích, v ní o Mendelovi a jeho objevech píše: „Mendelova práce byla sice zveřejněna už roku 1866, ale její ohlas byl až do konce 19. století nepatrný, protože vyšla ve sborníku brněnského přírodozpytného spolku Verhandlunges des Naturforschenden Vereines in Brünn, dosti obskurním časopisu, který sice chodil do některých knihoven západních zemí, ale málokdo jej četl.“ Termín gen zavedl dánský botanik Wilhelm Johannsen až roku 1909. Pro pochopení dalších souvislostí je třeba si uvědomit rozdíl mezi šlechtěním a genetickou manipulací. Zatímco šlechtitelé, mezi které patřil i Johann Mendel, v rámci křížení rostlin „promíchávali“ celou genetickou výbavu, tak genové inženýrství vybere jeden konkrétní gen, který je zodpovědný za požadovanou vlastnost, a snaží se jej vložit na předem vybrané místo do genetické výbavy (genomu) organismu. Počátek můžeme datovat zcela přesně publikací článku s názvem „Konstrukce biologicky funkčních bakteriálních plazmidů in vitro“, který vzešel z laboratoře Herberta Boyera na Kalifornské univerzitě v San Francisku v roce 1973. Právě tady je onen bod, kdy se šlechtitelství – tedy víceméně přirozený přesun genů – mění na cílenou genetickou manipulaci, ke které by ve volné přírodě nikdy nedošlo.
TRANSFeR GENŮ Na první pohled to vypadá, že genetická výbava každého organismu je jiná. Například myš je zcela odlišná od člověka. Jenže to je opravdu jen na povrchu. Myš má stejně jako člověk dvoukomorové srdce, dýchá plícemi, má játra i ledviny. Vlastní čtyři končetiny, každou s pěti prsty. Má stejně jako člověk 30 000 genů. V celém genomu máme my lidé od myší odlišných jen 300 genů, tedy pouhé jedno procento genetické výbavy. Přitom věda umí dnes už víceméně rutinně přenést gen z jednoho organismu do druhého. Jak se to dělá? Geny jsou uloženy v kyselině deoxyribonukleové (DNA), tvoří konkrétní části jejího řetězce, který má tvar dvojité šroubovice, podobný nejspíš točitému schodišti. DNA je molekulou, která je přítomná v jádru každé buňky organismu. Víme-li, který úsek DNA, tedy který gen, má na svědomí nějakou vlastnost, dá se této znalosti využít. Z dárcovské DNA se pomocí enzymů „vyštípne“ požadovaný gen a ten se pomocí dalších enzymů začlení do DNA příjemce. Tak se povedlo vytvořit množství genově upravených neboli transgenních rostlin i zvířat. A proč se to dělá? Cílová rostlina, dejme tomu sója, se upraví vložením genu běžné půdní bakterie tak, že bude odolná proti herbicidním postřikům. Po ošetření pole herbicidem plevel odumře, a cílová – geneticky modifikovaná – rostlina zůstane nepoškozená. Podobné je to s modifikací zaměřenou na „škůdce“ z říše zvířat. Tady existuje varianta mít insekticid (jed působící na hmyz) přímo v pletivech rostliny. Znamená to, že toxické postřiky proti hmyzu nejsou nutné. Tato genetická modifikace dostala zkratku Bt, od níž se odvozují názvy jako Bt-sója, Bt-bavlna a další. Zkratka pochází z názvu půdní bakterie Bacillus thuringiensis, jejíž protein tvoří v buňce krystal speciální, pro hmyz toxické bílkoviny. Občanské sdružení Biotrin, což je nezisková organizace vytvořená vědeckými pracovníky pro šíření informací o moderní biotechnologii, na svých internetových stránkách podává bližší vysvětlení, jak vlastně toxin funguje. „Když je Cry-protein pozřen určitým hmyzem, krystal (odtud Cry-protein) se za vhodných okolností rozpustí. Tyto okolnosti jsou dány především různou kyselostí trávicích šťáv, jež je nutná pro rozpuštění krystalů různých Cry-proteinů. Naváže-li se Cry-protein, naruší buněčnou membránu a buňka hyne. To pak vede k uhynutí hmyzu.“ Dalším živočichům včetně člověka toxin neškodí.
MOŽNÉ VÝCHODISKO Vědecká obec je v otázce bezpečnosti, potřebnosti a zdravotní nezávadnosti GMO (čili geneticky modifikovaných organismů) nejednotná. Zatímco Evropa se staví k volnému pěstování spíše restriktivně, v USA je pěstování GMO naprosto běžnou praxí. Zastánci biotechnologií tvrdí, že pěstování GMO plodin je k přírodě šetrné, protože není potřeba používat takové množství chemických přípravků k ochraně rostlin. Zvýší se výnosy, mimo jiné i díky nižším ztrátám, které by způsobili škůdci. Například v Evropě běžný zavíječ kukuřičný napadá kukuřičné stvoly, proniká do nich a vyžírá je. To způsobuje polehnutí rostliny a logicky snížení výnosů. Navíc poškození rostliny je vstupní branou pro napadení houbami (plísněmi), které jsou pro hospodářská zvířata toxické a snižují kvalitu krmiv. Insekt rezistentní Bt odrůdy kukuřice právě zavíječe hubí. Vědci na 7. entomologickém kongresu loni v říjnu v řecké Soluni konstatovali, že právě výhody zvyšují udržitelnost zemědělské produkce. Dalším z argumentů je boj proti světovému hladu. Díky vyšším výnosům transgenních plodin mnozí z vědců předpokládají, že bude možné celosvětově tento problém řešit. Asie, kde je hlad a chudoba denním problémem, se otázkou produkce GM plodin vážně zabývá. Čína, nejlidnatější země světa, plánuje, že do roku 2005 zvětší své investice do genových modifikací o 400 procent. Také Indie rozšiřuje plochy transgenního bavlníku i sóji. Celosvětově se rozloha ploch s genově upravenými rostlinami zvětšuje. Od 1,7 milionu hektarů v roce 1996 až k 58,7 milionu hektarů v roce 2002. Zavedení nové transgenní odrůdy není krátkodobá, jednoduchá či levná záležitost. Schvalovací procedury trvají léta, stejně jako polní zkoušky a roky předcházejících výzkumů. Právě během těchto let zkoušení se vychytávají možné negativní důsledky. Biotechnologické firmy zaznamenaly případy, kdy byly v průběhu pokusů zjištěny alergenní účinky a od vývoje odrůdy se upustilo. Jiné z odrůd byly vyřazeny právě proto, že nevyhovovaly přísným zdravotním, potravinářským, hygienickým či některým z dalších norem. Argumentem pro bezpečnost potravin z GM rostlin je i kontrola nezávadnosti z nich připravených potravin. Ta je podstatně větší a přísnější, než v případě běžných potravinových výrobků. Američané tyto potraviny konzumují od roku 1996 a nezdá se, že by se to na jejich zdravotním stavu jakkoli odrazilo.
CESTA DO PEKLA? Historie mnoha objevů ukazuje, že se negativní důsledky mohou projevit mnohem později. Takovým učebnicovým příkladem jsou freony. Byly testovány na nehořlavost, chemickou stálost a další vlastnosti, jejich destruktivní vliv na ozonovou vrstvu ale nikdo nepředpokládal. V potravinách, kde se vyskytují manipulované plodiny, se zatím zdá být vše v naprostém pořádku. Na polích při jejich pěstování panují podstatně větší pochybnosti. Ochránci životního prostředí se obávají, že se nové vlastnosti mohou přenést na jiné rostliny v přírodě. „Nelze zabránit přenosu pylu některých plodin z pole, na němž se pěstují GMO, na pole jiná. Dochází tak ke genetickému znečištění a nelze již zaručit, že plodiny na ostatních polích jsou bez uměle přidaných genů,“ popisuje Ing. Radomil Hradil ze Svazu ekologických zemědělců. Ekologičtí zemědělci záměrně nepoužívají na svých polích průmyslová hnojiva a chemické postřiky a jako nepřirozené odmítají i transgenní plodiny. Na produkci přírodních biopotravin je založen jejich byznys. V Kanadě ale už dnes nemohou pěstovat například řepku, u níž by měli jistotu, že se jim nezkříží s GM plodinami z okolí. Další velké riziko, které připouštějí i zastánci geneticky upravených rostlin, je vznik rezistence (odolnosti) škůdců a plevelů. Bude-li na pole s transgeny použit speciální postřik proti plevelům, zasáhne pravděpodobně i okraje sousedního pole, remízku nebo louky. Zdaleka už nepůjde o „plný zásah“, tedy koncentrace postřiku nemusí být pro plevely už smrtelná. Plevel si na postřik začne pomalu zvykat a později se může stát jakýmsi „superplevelem“, proti postřiku odolným. „Také neregulované pěstování Bt kukuřičných kultivarů může dříve nebo později vést k selekci rezistentních populací zavíječe,“ říká entomolog Ivan Hrdý. „Přírodě blízká alternativa ochrany polí před zavíječem kukuřičným je spíš v použití přirozených parazitů zavíječe. Těmi jsou vosičky rodu Trichogramma,“ dodává. Vědcům se podařilo zanést do ryb (lososa, kapra, pstruha) gen pro tvorbu růstového hormonu. Tyto geny způsobují, že ryby rostou několikanásobně rychleji. Ryby se ochotně páří a pro svou velikost jsou atraktivními partnery. Nové geny zvyšují úspěšnost při páření, ale zároveň snižují životaschopnost potomstva. Při úniku do přírodního ekosystému může podle Greenpeace i malé množství modifikovaných ryb zcela zlikvidovat divoce žijící populace.
BYZNYS „Firmy, které transgenní rostliny vyvinuly, se dopustily hrubé marketingové chyby. S cílem získat co nejrychlejší obchodní úspěch zaměřily jak typy vyvíjených plodin, tak propagaci a vysvětlování na bezprostředního odběratele – na pěstitele. Jaksi samozřejmě předpokládaly, že spotřebitel bez reptání sní, co zemědělec vypěstuje. Spotřebitel na těchto plodinách neshledával žádné výhody a jíst je odmítal.“ Tak vidí začátek odporu proti GM plodinám profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Jaroslav Drobník. Jako vědec a spoluautor učebnice o rostlinných genetických manipulacích je velkým zastáncem biotechnologického výzkumu. Jasně ale naznačil, oč firmám jde. Získat co nejrychlejší obchodní, tedy finanční úspěch. Potřebují jej už proto, že jejich náklady na výzkum genových manipulací jsou astronomické. Skutečným obrem na scéně, kde se odehrává vývoj a obchod s GM plodinami, je firma Monsanto. Její pobočky jsou na celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Miluše Kusendová, mluvčí této firmy, popisuje, že v americkém výzkumném centru Monsanta pracuje 1200 vědců. A podle výroční zprávy za rok 2001 byl čistý zisk firmy po odečtení všech nákladů 295 milionů dolarů. Tedy i po odečtení částky 560 milionů dolarů, která byla v témže roce investována do výzkumu. Zisky plynou Monsantu z prodeje transgenního osiva, které navíc obsahuje geny rušící klíčivost semen. To znamená, že pěstitel ho nemůže schovat na další rok, nevzešlo by. Při každoročním nákupu musí zaplatit nejen osivo, ale i licenci, protože Monsanto si své produkty samozřejmě chrání patenty. Konečně musí farmář u Monsanta nakoupit i herbicid Roundap, který firma vyvinula jako jediný použitelný prostředek na ochranu těchto transgenních rostlin.
NOVÁ GENERACE: ZLATÁ RÝŽE Zlomem ve vývoji by se měly stát transgenní plodiny takzvané druhé generace. Zatímco současná, první generace má přinášet prospěch zemědělcům, kterým ulehčuje práci a zvyšuje výnosy, v budoucnu by měli mít užitek z genových modifikací už spotřebitelé. První vlaštovkou je zlatá rýže. Její obilky mají zlatavý nádech, protože díky genetické modifikaci obsahují více beta-karotenu, z něhož lidský organismus vytváří vitamin A. Projekt „zlaté rýže“ profesora Ingo Potrykuse (z Federálního technologického institutu ve Švýcarsku) a Petera Bayera (z freiburské univerzity v Německu) vznikl na začátku devadesátých let. V roce 1999 byla k dispozici vyšlechtěná linie rýže produkující 1,6 mikrogramu beta-karotenu v jednom gramu endospermu, tedy v té části rýžové obilky, kterou lidé konzumují. Ve stravě nemajetných obyvatel třetího světa má chybějící vitamin A za následek zásadní zhoršení zraku, které vede až ke slepotě. Tímto postižením trpí v Asii a Africe až sto milionů lidí. Potud fakta. Zlatá rýže ale může být hezkým příkladem toho, jaký arzenál demagogie používají příznivci i odpůrci genových modifikací ke zmatení veřejnosti, která nemá k dispozici všechny informace. Údajů o množství beta-karotenu v gramu obilky se chytila ekologická organizace Greenpeace a spočítala: „Žena by tak musela zkonzumovat 3,75 kg GM rýže denně, což je přibližně 9 kg uvařené rýže, nebo 6,375 kg suché hmotnosti denně, pokud kojí, aby obdržela postačující množství vitaminu A. Dvouleté dítě by muselo denně sníst 3 kg GM rýže, což je okolo 7 kg uvařené rýže.“ Stejný údaj, jen jinak formulovaný, používá sdružení Biotrin, které se snaží objasňovat informace v oblasti transgenozí: „1,6 mikrogramu beta-karotenu v 1 gramu endospermu je množství, u kterého již lze předpokládat pozitivní efekt na odstranění deficience vitaminu A.“ Je však třeba dodat, že k efektivní přeměně beta-karotenu na vitamin A jsou zapotřebí tuky, ve kterých se vitamin rozpouští. A těch se v potravě chudých v zemích třetího světa nedostává. Takže těžko říct, zda pouhým zavedením zlaté rýže dojde k záchraně „1 až 2 milionů umírajících a další stovky tisíc osleplých“, které dle Biotrinu má na svědomí nedostatek vitaminu A.
„NENÁSILNÉ“ SKLÍZENÍ POLÍ Vnikne-li někdo na cizí pozemek a sklidí či poškodí úrodu, je to na první pohled jasný trestný čin. Soud, je-li viník dopaden, by měl být krátký a jednoznačný. Případy, které vešly ve známost pod nálepkou „ekoterorismus“, se udály ve světě i u nás. Pojďme si přiblížit dva, britský a český, které mají v podtextu GMO a lze u nich snadno najít společné znaky. Dne 18. května 1999 uveřejnila rozhlasová a televizní stanice BBC materiál „GM jídlo: Tváří v tvář“, kde si zástupci Greenpeace a biotechnologické firmy AgroEvo vyměňovali názory na danou problematiku. Šlo o diskusi, do jaké míry jsou GMO potřebné a zdravé, či naopak nebezpečné. Názory byly, jak jinak, diametrálně odlišné. Zhruba o dva měsíce později, 26. července, přistoupila Greenpeace k činu. Aktivisté vstoupili na pozemek, kde AgroEvo pěstovala GM kukuřici, část úrody sklidili a odvezli. Důvodem byla „bezprostřední hrozba, že kukuřice vykvete a dojde k rozptýlení pylu“. Policie zadržela 28 aktivistů Greenpeace. Vzhledem k tomu, že Greenpeace sklidila jen část rostlin, k vykvetení a rozptýlení stejně došlo. Obhajoba byla založena na takzvaném „řádném ospravedlnění“ – totiž na předpokladu, že měli právo na své jednání, protože věřili, že životnímu prostředí hrozí akutní nebezpečí. Královský soud v Norwichi argumenty uznal a všechny obžalované propustil. Česká kauza proběhla v jihomoravských Branišovicích, kde je povolená studijní plocha šlechtitelské stanice firmy Monsanto. V příslušné souvislosti není bez zajímavosti, že pokusy s GMO rostlinami u nás povoluje ministerstvo životního prostředí, přičemž v této ministerské komisi zasedají i vědci, již současně spolupracují s Monsantem, například Jaroslav Drobník. Potvrdila to mluvčí Monsanta Miluše Kusendová: „Platíme ho za konzultace. Když je nějaký nový objev v systému Scientific Outreach, shromažďujeme vědecké argumenty a občas potřebujeme poradit.“ Ráno 2. července 2002 aktivisté Greenpeace „nenásilně“ vstoupili na soukromý pozemek a začali na rozkvétající odrůdu Bt-kukuřice, u níž entomologové zjišťovali dopad na cílové organismy (tedy na zavíječe kukuřičného) a další necílové druhy, navlékat plastové sáčky, aby zabránili úniku pylu. Jejich akci překazila policie, která je odvedla z místa, kam mohou pouze výzkumníci Monsanta. Potud jsou motivace i účastníci zřejmí. Pole v den akce nebyla označena jako pokusná plocha s transgenními rostlinami. Miluše Kusendová, která za Monsanto komunikuje s novináři, tvrdí, že cedule s označením byly odstraněny těsně před akcí. Dne 9. července někdo kukuřici na pokusné ploše zničil tím, že klasy ořezal. Organizace Greenpeace se od tohoto aktu distancovala a není důvod jí nevěřit. Obecně je známo, že své akce netají, ale zve k nim novináře. „Většinou se neoficiálními cestami dozvíme, pokud někdo udělá něco podobného. Tentokrát nic. My jsme to nebyli a viníka neznáme,“ říká Václav Vašků z Greenpeace. Odpůrci genových úprav rostlin upozorňují na možné negativní dopady pěstování GM plodin na ostatní hmyz žijící v polích. Právě tímto směrem byl pokus zaměřen. Kromě obrovského kusu vědecké práce a materiálních škod byla zničena i možná odpověď, jak je tomu doopravdy.
POLITICKY HORKÉ BRAMBORY Jak se zdá, v pozadí sporu mezi příznivci a odpůrci GMO je politika a peníze. Obecně se ví, že ta část Evropy, která je sdružena v Evropské unii, vyrábí nadbytek potravin. Tedy víc, než může spotřebovat, a proto je musí někam vyvézt. Mimo jiné i o tom jsou nejrůznější dotační programy zemědělcům. „Trh zemědělských produktů je v podstatě státní záležitostí – na obou březích Atlantiku je štědře státem dotován. Jelikož transgenní plodiny do něj významně zasahují, neboť svou ekonomičností tlačí ceny dolů, dostávají se do mlýna státních ekonomických zájmů a politiky vůbec. Ohrožena se cítí zejména Evropa, neboť zemědělství nepovažuje jen za továrnu na potravu, ale chce, aby kultivovalo krajinu, upevňovalo sociální strukturu venkova a mnohdy i posilovalo národní identitu. S takovým pojetím nemůže evropský rolník dosáhnout efektivnosti čistě produkčně pojatého zemědělství, a proto Evropa nejen nebojovala proti iracionální fobii svých občanů proti GMO, ale tiše ji i podporovala jako účinnou a právně nenapadnutelnou bariéru proti levnému zámořskému dovozu, zejména z amerického kontinentu. Tam totiž nevidí důvod transgenní produkty oddělovat od tradičních, takže zaoceánské dodávky plodin vždy obsahují kolísající podíl transgenních produktů. Vinou této situace se případ GMO stal v Evropě kauzou především ekonomickou, pak politickou, a teprve daleko potom přijde ke slovu biologie.“ Tak vysvětluje odpor proti GMO profesor Jaroslav Drobník. Mezititulek mluví o bramborách. GM brambory se mimo jiné dostaly i na české pokusné pole, kde jejich změněná genetická výbava měla zaručit, že při přemrznutí nezesládnou. Zatím jsou ve stadiu vývoje nové odrůdy. Jak vidno, nejsme mimo evropské dění.
ZÁLUDNOSTI STATISTIKY Laciný bonmot praví, že statistika je přesné počítání nepřesných čísel. V roce 2002 se GM plodiny vyskytovaly celosvětově na 58,7 milionu ha. USA z nich obhospodařovaly 39 milionů ha a Argentina dalších 13,5 milionu ha. Tyto dvě země mají 89% podíl na celosvětové výměře lánů transgenních plodin. Je ale třeba říct, že celosvětová statistika ukazuje růst ploch s transgenními plodinami. Zúžíme-li pohled na Evropu, dostaneme se k jiným závěrům. V Evropě je polních testů GMO čím dál méně. Francie, která obecně v polních testech vedla, jich měla v roce 1997 ohlášených 72. V roce 2001 pouhých 17. V EU byl rok 1997 na polní testy nejbohatší. Ohlášeno bylo 264 testů. Rok 2001? Jen 88. Smršť čísel ukazujících, jak si kdo s pěstováním GM plodin vede, lze uzavřít krátkým souhrnem. Absolutně největším producentem a pěstitelem transgenních rostlin jsou USA. Právě tam jsou nejbohatší firmy tlačící na rozšíření trhu s GM plodinami. Transgenní sója jakožto typický představitel už zabírá více než polovinu veškeré plochy, která je sójou osetá. Státy jako Brazílie, jež chtěly postavit svůj vývoj na netransgenech, musely svůj postup přehodnotit. Asi by tím získaly část evropského trhu, protože většina Evropanů je vůči GMO nepřátelsky naladěná. Ale vzhledem k tomu, že se GM plodiny do země pašují, tak Brazílie už není schopná vyhovět evropským normám. Evropská unie má zatím přísné předpisy omezující dovoz GMO. Pět let zde platí moratorium na povolování nových GMO, ale od podzimu chce evropská komise pro zemědělství přece nějaké povolit a nadto rozhodování o GMO přenést na národní státy. Zatímco Italové, Francouzi, Řekové, Dánové, Rakušané a Lucemburčané jsou kategoricky proti jakémukoli ústupku v této oblasti, Španělé už oznámili, že povolí pět druhů geneticky upravené kukuřice.
JAK K TOMU PŘIJDE SPOTŘEBITEL? Na našem trhu není možnost si vybrat, zda chci potraviny z GM rostlin. Přestože zákon značení genetických modifikací ukládá, stačí podrobnější pohled do kteréhokoli supermarketu, aby bylo jasné, že zákon je zatím pouhou nerespektovanou papírovou formalitou. „Jelikož státy jako USA, Argentina a Čína GM potraviny neoznačují, je prakticky nemožné v dovozech sóji a sojových produktů přítomnost geneticky modifikovaných příměsí vyloučit,“ uvádí Zuzana Doubková, tajemnice České komise pro nakládání s GMO a produkty z Ministerstva životního prostředí ČR. Navíc šroty ze GM sóji jsou u nás běžně zkrmovány hospodářskými zvířaty. V tomto bodě mají odpůrci pravdu. Spotřebitel se u nás zatím nedozví, zdali potravina obsahuje GMO. Na základě reakcí v různých internetových diskusích je jasné, že výrobci s označováním spěchat nebudou. Bude-li totiž potravina nést označení, že obsahuje geneticky modifikované plodiny, stává se méně atraktivní a prodejcům i výrobcům budou klesat zisky. Podle reakcí zákazníků se zdá, že chtějí potraviny obsahující GM plodiny označovat, ale budou se zdráhat je kupovat. Takže ten, kdo neoznačuje, sice porušuje zákon, ale má konkurenční výhodu.
Uplynulo právě čtyři sta let od 24. března 1603, kdy v Anglii zemřela její nejpozoruhodnější královna – Alžběta I. Ne nadarmo se pětačtyřiceti letům její vlády říká právě podle ní „věk alžbětinský“. V pořadí ostrovní říše to pravděpodobně byla čtvrtá žena na trůnu. Předcházela jí v prvním století bojovná královna Boadicca, která vedla marný boj proti Římanům, na počátku dvanáctého století Matylda, dcera normanského krále Jindřicha I., a bezprostředně před Alžbětou její sestra Mary. Vládla všehovšudy pět let. Také Matylda byla na trůnu jen krátce a o Boadicce se neví vlastně nic.
Alžbětina cesta ke královské koruně nebyla snadná. Její matka Anna Boleynová byla druhá choť proslulého Jindřicha VIII. To kvůli ní se rozešel s papežem v Římě, který mu nechtěl povolit rozvod s první manželkou Kateřinou Aragonskou. Jindřich to vyřešil jednoduše. Založil vlastní anglikánskou církev, jejímž představitelem se stal anglický král. Ze svého postavení královny se Anna netěšila dlouho. Vrtkavému choti, který zapudil už jednu ženu, se nejspíš nechtělo do druhého rozvodu a nešťastnou Annu dal pro údajnou nevěru popravit. Ostatně historie jeho četných sňatků je notoricky známá. Méně se už ví, jaký byl osud jeho dětí. Tři z nich, které zůstaly naživu, měly každé jinou matku. Nejstarší Mary byla dcera Kateřiny Aragonské a bratr Eduard byl syn Jany Seymourové. Jako první po otcově smrti vládl samozřejmě on, ač byl nejmladší. Ale jeho zdraví nebylo příliš pevné, zemřel brzy. Po něm nastoupila sestra Mary. Alžběta byla po popravě své matky prohlášena za nelegitimní a vyrůstala v ústraní mimo královský dvůr. Bylo to možná její štěstí. I tak se jí Marie pokoušela zbavit nadobro. Jako choť španělského krále Filipa II. chtěla znovu nastolit neomezenou moc katolické církve a vysloužila si tak přezdívku Bloody Mary od národa, který se nedokázal srovnat s inkvizičními metodami. Pět let její vlády připravilo Alžbětě půdu, byla vřele vítanou královnou. Přes všechny nástrahy osudu se na trůn dostala ještě ve velmi mladém věku, v pouhých pětadvaceti. Byla a zůstala svobodná a vládla až do své sedmdesátky. Výjimečnost Alžběty ale není v délce její vlády, i když nepochybně právě kvůli ní měla dost času stát se velkou královnou. V roce 1599 vrátila Anglii k odkazu svého otce při jeho odklonu od Říma a potvrdila tak svobodu rozhodování anglického krále bez jakéhokoli zásahu vnějších sil. Byla to ona, kdo určil, že se při službách božích má užívat výhradně angličtiny, aby prostý lid všemu rozuměl. Za její vlády Anglie přestala pošilhávat přes Kanál. Odvrátila se od hašteření kontinentu a stala se přední velmocí, když upřela svůj pohled k dalekým obzorům světových oceánů. V roce 1577 Martin Flobisher hledal severní průliv z Atlantiku do Pacifiku, v témže roce Francis Drake proplul kolem Patagonie do Tichého oceánu a v příštím roce dovršil cestu kolem světa, Walter Raleigh na počest panenské královny založil roku 1585 na americkém kontinentu osadu Virginii. Dosavadní královna moří, „neporazitelná armáda“, ztratila svůj primát v námořní bitvě, když se španělský král pokusil zdánlivě slabší Anglii pokořit. První anglická loď přistála roku 1591 u břehů Indie a položila tak základ mohutného britského impéria, které přetrvalo až do dvacátého století. Anglie víc než zbraní spoutávala svět obchodem, jehož svobodné zárodky se rodily právě za Alžběty. Nejen to, alžbětinské době se říká i „zlatý věk anglické literatury“. V té požehnané době tvořil svá nesmrtelná dramata William Shakespeare, své teorie rozvíjel filozof Francis Bacon a základy nového básnictví kladl Edmund Spenser. Nebyli sami. Kulturní rozkvět alžbětinské doby byl jedinečný ve svém celku i v jednotlivostech. Alžběta měla samozřejmě také špatné vlastnosti, byla ješitná a tvrdohlavá, její soukromý život nebyl bez vady a mnohdy i popuzovala svůj lid. Ale po její smrti se vzpomínalo už jenom na dobrou královnu Bess, za jejíž vlády byl mír a cizinci v Anglii neporoučeli.
Arwad je jediný syrský ostrov. Dnes už nic moc, zato v dobách kanaánských tady bylo samostatné nezávislé království Aradus a Římané celý ostrov opevnili. Dnes už máloco připomíná zašlou slávu. Tři kilometry od syrského pobřeží a přístavního města Tartús z něj dělají zajímavou turistickou lokalitu, o které se v průvodcích píše, že „uličky působí trochu klaustrofobickým dojmem“. Je to pravda, uličky jsou opravdu úzké. Něco podstatného z historie ale přece jen zůstalo. Byť stromy už na ostrově nejsou, ruční výroba a řemeslný fortel ukazuje na skutečnost, že místní pořád vědí, jak se vyrovnat s přepravou na pevninu.
Velké ocelové vany, které polopotopené rezivějí na arwadském pobřeží, rozhodně nejsou něčím, co by místní starousedlíky naplňovalo pýchou. Spíš naopak. Pobřeží znevažují vraky, které, kdyby byly dřevěné, by už dávno podlehly silám moře a větru. Um a fortel místních tesařů je využíván na výrobu dřevěných rybářských bárek. Byť, co si budeme nalhávat, dřevěné lodě už pomalu ustupují do pozadí. Dřevěný tanker nikdo nepostaví, ale zdejší rybáři dobře vědí, co je vyjde levněji. Výroba lodí má, ostatně jako kterékoliv jiné řemeslo, v sobě schovaných mnoho jednoduchých fint, které nejsou na první pohled vidět. Dřevo na výrobu trámků se pečlivě vybírá už na pevnině. Trámky se řežou svědomitě tak, aby letokruhy později nepraskaly pod tlakem a pnutím vyvolaným při nájezdu na vlny. Lodivod pak přibije na hotovou kostru prkna, která musejí být pečlivě vyschlá a do hladka ohoblovaná. Sleduji jednoho tesaře, jak do malinkých mezer mezi jednotlivými prkny maličkým sekáčem s velkým fortelem vbíjí provaz. „To je ucpávka,“ oznamuje mi. Později provaz opravdu zafunguje jako dokonalé těsnění. To, co jsem napsal v jedné větě, byla čtvrthodinová záležitost v arabsko-české konverzaci, přičemž ani jeden z diskutujících neznal jazyk toho druhého. Ještě že piktogramy jsou mezinárodní. Část Arwadu je věnována tradiční výrobě lodí a je to příjemný pohled. Rybáři a truhláři nespěchají a vyzařuje z nich kumšt a pohoda. Kéž by to tak zůstalo a část maličkého ostrova byla i nadále neposkvrněná umělohmotnými barbínami, které spolu s pokémony obsadily kus tržiště u přístavu.
Do Bamaka, hlavního města republiky Mali, jsem byl vyslán jako dobrovolník Spojených národů na půlroční misi. Mým úkolem bylo pomáhat vybudovat novorozenecké oddělení v nově zrekonstruované porodnici nemocnice Gabriel Touré. První zážitky se dostavily ještě před přistáním v Bamaku. Zvěst o bílém felčarovi na palubě letadla se rychle rozšířila, takže jsem byl během letu požádán o konzultaci sympatickou blondýnkou, která letěla jako doprovod do Mali předat rodičům synka operovaného v Paříži pro vrozenou srdeční vadu. Hošík v baseballové čapce patřil mezi ty šťastnější, jimž rodiče anebo nějaká nevládní charitativní organizace sehnali peníze na operaci v Evropě. Můj spolusedící, původem Malijec – nyní francouzský občan, původně podnikatel – nyní dlaždič silnic v Paříži, se při večeři osmělil a požádal mne, abych mu poradil nějaký lék na zácpu.
PRAVIDLA HRY NA ZPROSTŘEDKOVÁNÍ Na zařizování věcí mi byl přidělen řidič Kalilou, který mi pomohl překonat všechny nástrahy africké byrokracie. Vždy znal nějaký další nenápadný vchod, kterým bylo možno se vyhnout lidské tlačenici na úřadech, nebo znal někoho, kdo byl ochoten pro mne věci přednostně zařídit (rozuměj dříve než za několik měsíců). Brzy jsem pochopil, že shánět věci či vyřizovat úřední formality bez zprostředkovatelů je v Africe téměř nemožné. Pravidla hry jsou taková, že tito zprostředkovatelé obchodu většinou žádají odměnu za sehnání klienta od toho, kdo něco nabízí, ale občas se pokusí získat nějaké peníze i od nakupujícího. Člověk, který se stal mou noční můrou, se jmenoval Dialo. Bylo mu okolo padesátky, měl dvě ženy ve věku 23 a 26 let a s nimi 6 dětí. Dialo mi pomohl sehnat auto a dům, za což jsem mu dobře zaplatil, ale on se nemohl zbavit pocitu, že mu ještě něco dlužím. Já ovšem ten pocit neměl, a tak se čas od času objevoval za soumraku před mým prahem jako duch v dlouhé modré zdobené košili až na zem a s bolestínským výrazem ve tváři, kterou měl posetou jizvami po neštovicích. Já ho vždy pozval dál, nabídl mu tamarínový sirup a naše konverzace připomínala hru na kličkovanou, kdy já se ho ptal na život, rodinu a vše, co mne v tu chvíli napadlo. On pořád dokola pochvaloval můj dům, ptal se, jak jsem spokojený se svým autem, a tak nám čas hezky plynul… Jednou jsem udělal tu chybu, že jsem předem zaplatil celou částku zprostředkovateli jménem Diara, který mi slíbil, že mi do měsíce vyběhá na úřadech technický průkaz vozidla a poznávací značku. Po měsíci jsem mu začal marně a opakovaně připomínat jeho závazky. Policie na mne pořádala doslova hony, neboť běloch bez poznávací značky byl pro ně zlatý důl. Významný příjem policistů totiž tvoří pokuty „dohodou“ do jejich kapsy. Pokud je odmítnete zaplatit, zabaví vám technický průkaz a nebo rovnou vůz.
BAMAKO A JEHO LIDÉ Hlavní město Bamako, v němž oficiálně žije asi milion obyvatel, se rozkládá na obou březích Nigeru. Na jeho levém břehu se nachází centrum města s hotely, bankami, památníky, tržišti, jedním kinem a hlavní univerzitní nemocnicí Gabriel Touré. Pravý břeh, kde jsou hlavně obytné čtvrti, se začal osídlovat v šedesátých letech, kdy Sověti vybudovali tehdejšímu socialistickému Mali první, dnes takzvaný starý most přes Niger. Kousek od starého mostu ve čtvrti Badalabougou jsem si pronajal domek se zahradou, na které mi rostly banány, manga a grapefruity. Dvě minuty chůze od mého domku již byl břeh Nigeru, kde před Palácem kultury praly služebné po celý den v řece prádlo. Z tohoto místa je vidět oba dva mosty vedoucí přes Niger, starý a nový. Aby se zabránilo dopravnímu kolapsu, v době dopravní špičky se může po starém mostě jezdit jen do centra a odpoledne zase opačně. Některá auta tu jsou v naprosto dezolátním stavu. Často je vidět skupinka černochů tlačící nepojízdný automobil či autobus, ve kterém si předtím zaplatili jízdu. Pokud se vozidlo porouchá na mostě, změní se tlačení ve zběsilý běh, neboť policie za blokování dopravy na mostě inkasuje 16 tisíc CFA, což zde představuje například průměrnou týdenní mzdu zdravotní sestry. Každý den jsem se na cestě do nemocnice prodíral chaotickou zácpou osobních aut a malých zelených autobusků bez dveří – sotramanů, které jsou zde nejčastější příčinou nehod. Řidiči sotramanů někdy řídí zdrogovaní a jejich vozy jsou v žalostném technickém stavu. Autobusy kromě hesel „bůh je mocný“ nebo „chvála bohu“ nemají žádné označení, a tak má každý řidič k sobě jednoho až dva naháněče, kteří vyřvávají na kolemjdoucí svou cílovou destinaci, aby nalákali dovnitř co nejvíc lidí. Ještě větší strach jsem měl z řidičů motorek, kteří nejsou povinni dělat řidičské zkoušky, takže neznají pravidla, řítí se ulicemi bez přileb a neustále se snaží předjet zprava i zleva. Není proto divu, že každou chvíli je nějaký motocyklista poražen autem. V Bamaku neexistuje systém rychlé záchranné služby, a tak pokud se stane nehoda, musejí zranění čekat, až se najde někdo ochotný odvézt je do nemocnice. Několikrát mne předjížděl taxík suplující sanitku. Projížděl křižovatky na červenou a v pravidelných intervalech troubil na klakson, což mělo nahrazovat houkání sanitky. V loňském roce Mali organizovalo mistrovství ve fotbale afrických států. K této příležitosti dostala nemocnice Gabriel Touré jako sponzorský dar několik vybavených vozů rychlé záchranné služby, které po čas šampionátu sloužily k převozu nemocných a zraněných ze stadionu do nemocnice. Když šampionát skončil, přestaly sanitky vozit nemocné a dnes slouží k rozvozu vybraných zaměstnanců z domovů do nemocnice a nazpět. Za mostem před křižovatkou na mne každý den čekal špalír žebrajících mrzáků, kteří se belhali o berlích, lezli po kolenou či se přesouvali za pomoci rukou pavoukovitými pohyby od auta k autu a prosili o peníze. Kromě tělesně postižených zde obcházely stařenky se zahalenou hlavou, smutně jukající do okýnek aut a projevující svoji vděčnost za každý peníz. Skoro každý den jsem někoho z těch nešťastníků podaroval, abych mohl klidně spát. Nebyl jsem výjimkou, neboť muslimové mají v koránu nařízeno dávat almužny žebrákům. Kromě postižených a starých lidí zde žebrají také malé děti s kyblíčky, odříkávající úryvky z koránu. Často to jsou žáci islámských škol, kteří svůj výdělek odevzdávají svému učiteli. Pokud se chudé ženě narodí dvojčata, jde si s nimi stoupnout na křižovatku, neboť když k vám přijdou dvojčata a zabrebentí „my dvojčata tě zdravíme“, budete mít brzo štěstí. Ovšem jen pokud je podarujete penízkem. Brzo jsem si zvykl potkávat v ulicích mladé maminky, někdy jim nemohlo být víc než 15 let, které nosily na zádech svoje děcka uvázaná v šátku tak, že kyčle byly široce rozevřené a nožky kojence směřovaly dopředu. Toto báječné preventivní balení kojeneckých kyčlí praktikované po stovky generací zřejmě napomohlo k tomu, že vady kyčlí u kojenců v Africe prakticky neexistují. Děti zavěšené na zádech většinou pospávají; pokud se probudí a spustí pláč, matka si rozváže šátek a dítě nakojí.
NEMOCNICE GABRIEL TOURÉ Areál nemocnice Gabriel Touré je obehnán zdí, ve které jsou čtyři brány. Jedna slouží jako vchod pro pěší, druhá jako východ pro pěší, třetí je určena pro vjezd, čtvrtá pro výjezd vozidel. Každou bránu střeží hlídači. Před nemocnicí postávají příbuzní a přátelé nemocných. Snaží se přesvědčit či uplatit hlídače, aby je pustili do areálu za nemocnými. Cesty a prostranství mezi jednotlivými nemocničními pavilony jsou zaplněné příbuznými pacientů. Posedávají, polehávají či pospávají na donesených rohožích. Před pavilony či na chodbách se také ti, kteří se nedostanou do nemocniční mešity, pětkrát denně modlí. Večer většina příbuzných odejde domů a ti nejbližší stráví noc na chodbách nebo na pokojích nemocných. Každý den jsem se musel během vizity na porodnici prodírat mezi početnými návštěvami rodinných členů. Těch bylo někdy tolik, že na svých rohožích zcela vyplňovali prostor mezi lůžky pacientů, takže nejen nebylo kam šlápnout, ale někdy nebylo možné ani otevřít dveře. Někteří sdíleli lůžko s rodičkou a dítětem, nebo okupovali protější postel, pokud zrovna byla volná. Každodenní vyhánění návštěv z pokojů a vysvětlování, že zde není noclehárna a že na pokojích zůstanou jen ti, kteří se starají o pacienta, připomínalo boj s větrnými mlýny. Na pokojích nebyly dětské postýlky, a tak matky ležely se svými novorozenci na jedné posteli. Přestože jsem se snažil, aby dítě bylo uloženo vedle hlavy či u prsou matky, stále jsem nacházel děti odložené mezi nohama rodičky nebo častěji na rohožích na zemi, kdy byly zamotány do hadrů tak, že někdy nebyly vůbec vidět. Problematická byla během vizit také komunikace s pacienty. Francouzsky mluvila méně než polovina rodin pacientů, a tak když moje skrovná slovní zásoba bambarštiny, kterou používá 80 % Malijců, byla u konce, pomáhali mi v tlumočení porodní báby nebo kolegové lékaři a studenti. Hlavním úkolem příbuzných je postarat se o nemocné členy rodiny. Musí pro ně i pro sebe připravit jídlo, které vaří ve velkých hrncích na otevřeném ohni před pavilony. Před dětským pavilonem i před porodnicí byla vybetonovaná koryta s tekoucí vodou, která sloužila jako úmývárny a zároveň jako prádelny. Prádlo se po vyprání sušilo na sušácích umístěných vedle mešity. Pokud již na prádelních šňůrách nebylo místo, sušily se věci na zemi. Nemocnice neposkytuje žádné erární lůžkoviny ani pleny, takže se vše musí donést z domova.
KDYŽ NEJSOU LÉKY Další důležitou povinností doprovodu nemocného je shánět pro něj veškeré léky a lékařský materiál. Na oddělení je k dispozici jen vata a líh k dezinfekci. V Mali neexistuje systém zdravotního pojištění, a tak si pacient musí hradit veškeré konzultace u lékaře, všechna vyšetření a léčbu, včetně operace a hospitalizace. Například když porodník rozhodne, že je nutné ukončit těhotenství císařským řezem, musí rodina rodičky koupit v nemocniční lékárně kit, obsahující vše potřebné od náplastí, sterilních rukavic až po infuzní sety a léky určené k celkové anestezii. Často ale v nemocniční lékárně nebyly ani základní léky na léčení malých dětí a novorozenců, a tak museli rodiče s receptem oběhnout několik dalších lékáren, a stejně skoro pokaždé něco chybělo. Je obtížné smířit se s tím, že nemůžete začít léčit těžce nemocné dítě, dokud rodiče neseženou peníze na zakoupení léků a nedonesou vše potřebné. Pokud rodiče opravdu neměli žádné finanční prostředky nebo dítě potřebovalo lék, který se nedal v lékárnách sehnat, například vzácnější antibiotika, dávali jsme jim v takových případech zdarma léky z omezených zásob z charitativních darů ze zahraničí. Při nasazení léčby jsem stále musel zvažovat spoustu hledisek, kterými jsem se v Česku nemusel zabývat. Bylo potřebné rozhodnout, které léky jsou pro dítě v danou chvíli nepostradatelné, které léky je možné dostat v nemocniční lékárně ihned, aby se mohla zahájit léčba okamžitě, kolik peněz rodiče u sebe mají a co vše za to mohou koupit. Dalším důležitým rozhodnutím bylo, zda je možno pacienta léčit ambulantně, či je nutné ho hospitalizovat. Pokud šlo o novorozence, bylo nutné zvážit, zda může zůstat na porodnici u matky. Na porodnici ovšem nebyla žádná dětská sestra, takže bylo nutné spolehnout se na inteligenci rodičů a všímavost porodních bab. Jednou při ranní vizitě měl den starý novorozenec křeče, horečku a odmítal kojení. Rodiče se mi přiznali, že „to škubání končetin a stáčení hlavičky“ začalo už před půlnocí, ale že se báli někoho na porodnici s tím obtěžovat… Pokud novorozenec vyžadoval dlouhodoběji kyslík, infuze či další celkovou intenzivní léčbu se stálým dozorem, bylo nezbytné ho přesunout na dětské oddělení intenzivní péče, kde ale bylo miminko vzhledem ke spektru nemocných pacientů a hygienickým podmínkám ohroženo infekcí trojnásob. Hygiena a způsob práce některých zdravotních sester mě vedla k tomu, že jsem raději většinu odběrů, zavádění kanyl, podávání krevních transfuzí, ale někdy i ředění léků a přípravu infuzí dělal sám se studenty. Každý nitrožilní vstup představoval velké infekční riziko, proto jsme se snažili, jakmile to klinický stav dovolil, přejít u novorozenců a kojenců co nejrychleji na podávání léků do svalů či do úst. Dalším velkým problémem byla výživa. Pokud matka neměla dostatek mléka, bylo nutné dávat výživu umělou, což opět představovalo vzhledem k podmínkám přípravy velké riziko infekce. Kvůli riziku HIV infekce nebylo možné používat mateřské mléko od jiných matek. U dětí, které nebyly schopné sát, jsme podávali výživu žaludeční sondou. Vše bylo limitované nedostatkem peněz a materiálu, proto i žaludeční sondy se musely zavádět bez sterilních rukavic. Sondy na odsávání se musely používat opakovaně. Když jsem začal v únoru v nemocnici pracovat, nebyla po 15. hodině do 8. hodiny do rána zajištěna na „dětském oddělení intenzivní péče“ lékařská služba. To vedlo k tomu, že většina pacientů umírala přes noc a ráno nikdo nevěděl, co se s nimi vlastně stalo, neboť zdravotní sestry často v noci spaly. Podařilo se mi prosadit stálé služby zajišťované osmi lékaři v přípravném cyklu na atestaci z pediatrie. Dále se čtyři již atestovaní pediatři, včetně mne, střídali v týdenní pohotovosti. Znamenalo to být každý den od odpoledne do rána k dispozici mladším kolegům. Ti nás během noci volali na naše mobilní telefony, pokud se vyskytl nějaký medicínský, technický či jiný problém. V Africe stále něco chybí, a tak člověk musí neustále improvizovat. Jednou se narodilo dítě s polohovou vadou dolní končetiny, laicky řečeno mělo dopředu vyvrácené koleno. Bylo potřeba na několik týdnů zafixovat končetinu ve správném úhlu. Jelikož dlahy k dispozici nebyly, našel jsem na zemi v areálu nemocnice kus ohebného lehkého plechu (část blatníku), kerý jsme omyli, vystřihli z něj příslušný tvar, obalili vatou a dlaha byla na světě… Někdy se stávalo, že porod proběhl tak rychle, že rodina nestačila přichystat kusy látky pro usušení a zabalení novorozence; v tom případě jsem balil dítě do papíru. Jednou jsem musel požádat babičku čerstvě porozeného dítěte, aby mi odevzdala látku, kterou měla uvázanou kolem pasu jako sukni.
S KÝBLEM VODY K pevně zakotveným rituálům patří odpolední čištění nemocničního pavilonu. Přesně ve tři hodiny se všichni rodiče a přibuzní pacientů vyženou z budovy, přístupové mříže se zavřou a nastoupí uklízecí četa s vědry vody, kterou rozlévá po podlaze oddělení. Novorozenci a kojenci ve svých železných postýlkách tak po chvíli připomínají plaváčky. Pak se voda se vší pohlcenou špínou stahuje velkými škrabkami a žene ven z pavilonu. Pobavil mne jeden uklízeč, který si poté, co práci dokončil, spokojeně odplivl doprostřed sálu oddělení. Vzpomínám si, jak jsem jednou v sobotu, tak jako každý den o víkendu, přijel zkontrolovat do nemocnice své malé pacienty. Nejprve jsem šel do své kanceláře. Na chodbě přede dveřmi se náhle objevila uklízečka s kýblem vody, a dříve než jsem stačil schovat sebe a chorobopisy na stole, voda chlístnutá na dveře vnikla pořádným proudem mezerou ve dveřích a zalila celou kancelář včetně mne. Zařval jsem. Následoval překvapený a provinilý pohled uklízečky. Tvářil jsem se přísně, ale v duchu jsem se smál. Také jsem brzy zjistil, že není radno chodit blízko nemocničních pavilonů. Někteří pečující o nemocného vylévali z oken prvního patra nejrůznější výměšky pacienta, aniž by se předtím rozhlédli, zda někdo nestojí pod okny.
DĚTI BEZE JMÉNA Děti, které se narodí, musejí čekat sedm dní, než dostanou od rodičů jméno. Muslimové svým dětem dávají jméno až po týdnu při slavnostním rodinném obřadu, který připomíná naše křtiny, ale jehož se novorozenec nezúčastňuje. V této době se dítěti vyholí hlava a nalíčí se mu černou barvou oči, červenou pusa a bílým pudrem se nabarví tváře, temeno a někdy trup. Některé rodiny natírají na hlavičce oblast velké fontanely jílem, aby do dítěte nevstoupil zlý duch. Pupeční pahýl, dokud neodpadne, se pomazává speciálním rostlinným tukem. Na krk, kolem pasu a na zápěstí mu uváží sňůrky s amulety a korálky, takzvané gri-gri, které mají dítě ochraňovat před uhranutím. U všech chlapců se provádí obřízka většinou už v raném kojeneckém období. U dívek byla obřízka oficiálně zakázána, ale stále se praktikuje, a to i ve vyšších společenských vrstvách. Obřízka se provádí buď na domácích dvorech, nebo pokoutně ve zdravotních zařízeních. Infekční komplikace nejsou vzácné. Vzpomínám si na smutný případ dvouletého děvčátka, které bylo pro masivní krvácení po obřízce přijato na intenzivní oddělení.KDE ČÍHÁ SMRT V Mali je jedna z největších dětských úmrtností na světě. Věku patnácti let se nedožije každé čtvrté dítě. Přesto tvoří roční přírůstek obyvatel okolo 3 %, neboť žena zde za svůj život v průměru porodí šest až sedm dětí. Mezi nejčastější nemoci dětí hospitalizovaných na intenzivním oddělení patří těžké formy malárie, těžká podvýživa, akutní respirační infekce, průjmy, meningitidy. Asi jednu třetinu přijatých dětí tvoří novorozenci s nejrůznějšími problémy, nejčastěji porodní asfyxií (přidušením), nízkou porodní váhou či infekcí. Vzácností nejsou ani vrozené vývojové vady, nejčastěji rozštěpy neurální trubice. Přestože jsme neměli k dispozici přesné statistiky, poměrně často jsme se setkávali s dětmi HIV pozitivních matek. V době, kdy jsem začal pracovat na porodnici, se rozběhl komplexní program péče o děti narozené HIV pozitivním matkám. Před porodem se bohužel stále většina matek nevyšetřuje a testují se jen matky s příznaky, nebo pokud o to samy požádají. Jestliže se HIV onemocnění matky zjistí včas, dostane matka před porodem antiretrovirový preparát a novorozenci se začne podávat stejný lék formou sirupu během prvního dne po porodu. Tyto drahé léky mají za úkol snížit riziko nákazy dítěte a rodiče je dostávají na speciální recept zdarma, neboť jsou hrazené z Globálního fondu a fondu UNICEF. O každém dítěti HIV pozitivní matky se vede podrobný protokol a dítě chodí v pravidelných intervalech na kontroly. Alarmující je nedostatek a nedostatečná odbornost středního zdravotního personálu. Na čtyřech sálech dětského intenzivního oddělení, z nichž každý má v průměru 10 až 15 pacientů, pracují během jedné směny pouze tři zdravotní sestry. Většina z nich však nemá ani maturitu. Veškeré pomůcky si musí lékař nosit sám, neboť erární materiál se během několika dnů rozkrade. To bohužel platí i o takových základních věcech, jako jsou teploměr nebo nůžky. Když jsem poprvé přišel na oddělení, ze tří inkubátorů nebyl v provozu ani jeden. U stěn stály nefunkční ventilátory obalené špínou a prachem, porouchané výhřevné lampy a další přístroje. Požádal jsem o pomoc jednoho kubánského technika, který přijel se stovkou kubánských lékařů na dva roky do Mali (projekt financovala Jihoafrická republika). S ním se nám podařilo zprovoznit některé přístroje včetně dvou monitorů. Ze tří fotolamp určených k léčbě žloutenky svítila jen jedna. Proto jsem pak raději léčil žloutenky denním africkým světlem – nechávali jsme na prosluněné chodbě porodnice pojízdnou postel pro dospělé a v ní rozbalené novorozence se žloutenkou. Na oddělení nefungoval sterilizátor. Na povrchovou dezinfekci se používal výhradně louh, některé materiály jsme dávali rodičům, aby je vyvařili v hrnci s vodou na ohýnku venku před pavilonem. Na rodičích nejvíc závisí, zda dítě přežije, či ne. Rodiče musí mít určitý stupeň inteligence, zájem o dítě a nějaké finanční prostředky. Jenomže když jsem daroval peníze na léky jedné, přiběhly ke mně hned další matky a plakaly, že u nich doma už také žádné peníze na léky nemají. Při naprostém nedostatku zdravotních sester se rodiče musí postarat o hygienu svého dítěte, musí čistit inkubátory, zvlhčovače kyslíku a další pomůcky. Také musí ohřívat vodu do gumových vaků či plastikových láhví, které se pak dávají do nefunkčních inkubátorů nebo postýlek, aby se zabránilo prochladnutí nedonošených dětí. Matka musí zajistit veškerou výživu svého dítěte, a to i přesným dávkováním mléka aplikovaného například každé dvě hodiny injekční stříkačkou do žaludeční sondy. Rodiče také musí svoje dítě hlídat, aby mu nevypadly z nosánku kyslíkové brýle, aby mu kapala infuze do žíly a ne mimo, jak se často stávalo, aby mu nevykapala infuze určená na 24 hodin během 2 hodin. To se stávalo často, protože zde nebyly k dispozici infuzní pumpy a rychlost infuzí se musela řídit počtem kapek. Musíte uznat, že to všechno je poměrně velká zátěž na obyčejnou malijskou rodinu. Navíc je nutné brát v úvahu, že v Mali je gramotných jen 31 % mužů a 23 % žen. Velmi záleží na tom, zda je rodina kompletní a zda má otec o léčbu dítěte zájem. On nejenže zajišťuje léčbu finančně, ale často lépe než matka pochopí, co je potřeba s dítětem dělat, a dohlíží pak na to, aby se matka o nemocné dítě náležitě starala. Nejlepší zkušenosti jsme měli s otci pracujícími v armádě. Malijští rodiče jsou k lékařům až přehnaně důvěřiví a tolerantní. Když jejich dítě v nemocnici zemře, napíše se strohý formulář, rodiče si dítě zabalí do kusu látky a odnesou z nemocnice. Téměř nikdy si nikdo nestěžuje. Alláh to tak chtěl.
Zážitek z trojrozměrného filmového představení kanadské společnosti IMAX patří k těm, které se musejí vidět na vlastní oči. Jako malí jste mohli trojrozměrný obrázek – tedy takový, který má kromě šířky a výšky ještě hloubku – vidět nejspíš ve známých dětských kukátkách na kotoučky se sérií sedmi stereoskopických fotografií. Na těch malých obrázcích jste si efektu 3D možná ani nevšimli. Ve srovnání s tím vás představení IMAX ohromí a nedá vám šanci hloubku obrazu přehlédnout!
Současný svět audiovizuálních produkcí charakterizuje honba za maximální možnou věrohodností. V boji o přízeň zhýčkaného diváka vynesla společnost IMAX několik trumfů. Už při vstupu do 3D kina zaujme obří velikost filmového plátna o rozměrech 25 x 20 metrů, které pokryje celý zorný úhel očí, takže divák při promítání nevnímá jeho okraje a zobrazované prostředí ho doslova pohltí. Sklon podlahy v „kotli“ kinosálu dosahuje 23 stupňů, aby divák z kteréhokoli sedadla viděl gigantický obraz nezkreslený. Dojem z obrazu dokonale umocňuje 3D efekt. IMAX používá technický princip polarizačních brýlí, který skýtá prakticky dokonalý dojem hloubky a neunavuje zrak. Snad nikdo při představení neodolá pokušení alespoň jednou vztáhnout ruku před sebe ve snaze „sáhnout si“ na snímaný objekt, defilující jakoby přímo před očima. Samozřejmostí v kinosálech IMAX je šestikanálový zvuk digital surround pouštěný ze tří CD počítačově synchronizovaných s obrazem. Všechny tyto technické finesy činí z představení strhující zážitek. IMAX na svých obřích plátnech promítá i filmy v klasickém 2D provedení. Kromě vlastní produkce se společnost pustila i do technického převodu filmů pro běžná kina na formát IMAX. Tvůrci známého filmu Apollo 13 prohlásili, že zážitek z tohoto díla v 70mm formátu IMAX je ve srovnání s projekcí v běžném kině nesrovnatelně silnější. První kino IMAX v České republice se nyní staví v novém multiplexu Cinema City v nákupním centru Palác Flóra v Praze a jeho uvedení do provozu je plánováno na březen 2003. Staneme se tak součástí skupiny pouze 30 zemí světa, kde lze zážitek z IMAX představení prožít. Projekční sál bude mít kapacitu 400 míst a bude patřit k nejmodernějším na světě. Navzdory obrovské investici, kterou si budování komplexu vyžádalo (217 milionů Kč) slibuje zastřešující společnost I. T. Czech International Theatres, že vstupenka do kina IMAX nebude dražší než běžný lístek do kina. V archivu IMAX je nyní přes 200 filmů zábavního i vzdělávacího charakteru. Je potěšitelné, že navzdory technickým možnostem se společnost nezaměřuje jen na efektní podívanou „hollywoodského střihu“. Mezi filmovými tituly najdeme řadu přírodopisných a populárně naučných filmů (Galapagos Islands, Antarctica, Fantasia 2000). Filmy o Aljašce a amazonských pralesích byly v roce 1998 nominovány na Oscara v kategorii krátkých dokumentárních filmů. Filmy IMAX splňují požadavky vzdělávacích osnov a jsou často produkovány ve spolupráci s prestižními vědeckými a vzdělávacími institucemi. I český divák se má tedy záhy na co těšit.
