Shwedagonská pagoda, „perla Myanmaru“, je pro buddhisty z Myanmaru nejsvětějším místem na Zemi a všichni obyvatelé Myanmaru doufají, že Shwedagon alespoň jednou za život navštíví.
Komplexu Shwedagonu vévodí 98 metrů vysoká pagoda, stará podle legendy 2500 let a ukrývající ve svých útrobách osm vlasů Buddhy. Po dobu své existence byla mnohokrát přestavována a do své současné podoby byla uvedena v roce 1769. Je pokryta 30 tunami zlata, tisíci diamanty, rubíny a dalšími drahými kameny. Mé první kroky v Myanmaru samozřejmě zamířily právě do Shwedagonu. Jakmile jsem spatřil pagodu, v němém úžasu jsem se zastavil. Její monumentálnost mě uchvátila jako tisíce jiných návštěvníků přede mnou, ale to jsem ještě nevěděl, čeho budu svědkem večer. Když zapadlo slunce, nemohl jsem uvěřit svým očím. Jako na gigantickém plátně se na černé noční obloze objevoval a opět mizel ohromný bělavý kotouč s černým obrysem uprostřed, připomínající sochu Buddhy. Vypadalo to jako mystická scéna z pohádky či fantastického filmu. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, co se to vlastně děje. Na mrak za pagodou se promítal její vlastní stín! Stín se objevoval a mizel podle toho, jak se pohybovaly mraky na obloze. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že je vrchol pagody osvětlen soustředěným paprskem světla z velké vzdálenosti, takže se její obrys promítá za ní. Pokud se tam náhodou objeví mrak, promítne se na něj stín vrcholu pagody. Místní lidé tento jev nazývají „stín Buddhy“, protože vrchol pagody svým tvarem připomíná sochu Buddhy. Později jsem se ptal mnoha obyvatel Rangúnu, jestli tento „stín Buddhy“ znají. Znali ho všichni, s nimiž jsem mluvil, ale nikdo z nich ho na vlastní oči nespatřil. Tomu říkám mít štěstí! „Stín Buddhy“ je tedy podle všeho jev zcela vzácný a díky ohromné náhodě jsem během mých 4 hodin pobytu ve Shwedagonu viděl něco, co mnozí rodilí obyvatelé Rangúnu nikdy neviděli a co znají jenom z doslechu!
„Dubajský soud rozhodl, že manžel má právo bít svou manželku. Pokud bije muž svou ženu, aby ji ukáznil, nezpřeráží-li jí přitom kosti a nezohaví její tělo, není tato výchovná metoda důvodem k rozvodu. Soud zároveň oznamuje, že ženám se povoluje v případě fyzického týrání požádat o rozvod.“ (The Gulf News, 31. března 2002)
Právě jsem se chystala začít psát článek o mém několikaletém pobytu ve Spojených arabských emirátech, když jsem při ranním pročítání novin narazila na tuhle zprávu. Docela se ztrácela v záplavě článků opěvujících právě končící Dubajský nákupní festival. Letos se konal už po šesté a přilákal více než dva miliony turistů z celého světa. Tak tohle přesně jsou Spojené arabské emiráty, muslimská země, která se přísně drží koránu, a v jejím srdci emirát Dubaj, blýskající se jako naleštěný drahokam. Jediné islámské město doširoka otevírající svou pohostinnou náruč nemuslimským cizincům.
Ještě než jsme se rozhodli na několik let do Spojených arabských emirátů přestěhovat, navštívili jsme na konci roku 1998 krátce Dubaj a zkoušeli si udělat nějakou představu o tom, zda tady vůbec budeme moci žít. Tenkrát jsme jednoho prosincového rána opustili mrazivou Evropu a přistáli jsme na sluncem zalitém mezinárodním letišti v Dubaji. Už na schůdcích z letadla jsme se tetelili blahem. Dubajské vlhké teplo je v prosinci víc než příjemné. Projížděli jsme klimatizovaným taxíkem čistými čtyřproudými ulicemi, míjeli luxusní vozy a nestačili otáčet hlavy za třpytícími se mrakodrapy na třídě šejka Zajda. Dubaj nás nadchl. Toto moderní kosmopolitní, a přitom ne nijak veliké město si získá na první pohled téměř každého. Přivítaly nás ultramoderní stavby, nové mešity, datlové palmy, čisté pláže s bílým pískem a azurové moře. Domy, které jsme si prohlédli, nás ohromily svou rozlohou i pohodlím, jež slibovaly jejich účelně řešené ložnice, koupelny, balkony a bazény. Mezinárodní školy nás překvapily moderními sportovními areály a vstřícným, velmi milým jednáním. Během tří dnů jsme si vybrali náš budoucí domov, zapsali děti do Dubai American Academy, manžel se seznámil s osazenstvem své budoucí kanceláře a já se sortimentem nabízeného zboží. Zjistila jsem, že nebude problém uvařit třeba vepřo knedlo zelo, pokud na něj dostaneme chuť, neboť Alláhem zapovězené vepřové maso nabízejí takzvané nemuslimské koutky ve všech větších supermarketech. Nabídka francouzských baget a německých celozrnných chlebů mě zase přesvědčila o tom, že chléb pita bude na našem stole jen pro zpestření. Bylo rozhodnuto, manžel podepsal smlouvu a během měsíce a půl jsme se stali dubajskými „expaty“ (ex-patriate = angl. výraz pro vystěhovalce).
JUMEIRA JANE „Jumeira Jane has not brain… every summer vacation in Spain“, zpívá se v jedné písni, kterou snad hrají pouze dubajská rádia. Pokud manžel pracuje u mezinárodní společnosti, stává se z jeho choti jaksi automaticky Jumeira Jane. V místní hantýrce se tak označují ženy v domácnosti, jejichž rodiny bydlí v převážně cizinci obývané luxusní přímořské čtvrti Jumeira. Jejich neklamným poznávacím znamením jsou moderní džípy (Landcruisery, Mercedesy a BMW) a členství v jednom z plážových klubů. Jumeira Jane docela určitě bydlí v komfortní vile s bazénem a s domkem pro služku, zaměstnává zahradníka a někdy i paní na hlídání nebo třeba kuchaře. S trochou nadsázky lze říci, že její jedinou povinností je zajistit rozvoz dětí do školy a na trénink (nejčastěji tenis, balet, plavání, jízda na koni nebo golf). Volný čas (což je v podstatě celé dopoledne a část odpoledne) tráví buď na ranních kávových dýcháncích, na tenise, hodinách aerobiku, chytáním bronzu na pláži, sledováním slev v nákupních střediscích, nebo plánováním večerních party. Jumeira Jane se stala tak slavnou, že o ní dokonce vyšla kniha veršů a má taky vlastní webové stránky. Novopečená Jane je svým časovým rozvrhem zpravidla ohromena a nadšena. Asi tak po roce pobytu však většinou zjistí, že jí chybí běžný život, všední starosti, práce. V té době se zpravidla vrhá na drahé, ale ne příliš kvalitní kurzy keramiky, fotografování, sochařství nebo olejomalby v dubajském mezinárodním uměleckém centru. Během šesti až osmi týdnů se zde dá naučit, jak se ozdobit henou či jak uvařit třeba thajské jídlo. Počet kurzů bohužel není nekonečný a po třech čtyřech letech pobytu odpadá i toto zpestření. Těmi, kdo se v Dubaji nenudí, jsou mladé maminky. Dubajské teplé podnebí, moře a rozlehlé parky s důmyslnými prolézačkami přímo vybízejí k rozšíření rodiny. Navíc služebné z Filipín, Srí Lanky či Indie jsou relativně levné, a tak zde zřejmě není žádná rodina, která by jejich pomoc v domácnosti nevyužívala. Místní bohaté arabské rodiny zaměstnávají celou armádu služebnictva, od osobních řidičů, paní na úklid přes kuchaře, zahradníky, údržbáře a čističe bazénů až po ostrahu. Britské rodiny si pak nedokážou svůj život představit bez služebné, která s nimi bydlí a stará se o jejich pohodlí téměř dvacet čtyři hodin denně. Do roku 1971 byly Emiráty britskou kolonií a je zvláštní, že dodnes chová místní obyvatelstvo ke svým bývalým kolonizátorům úctu. Britské školství je zde velmi ceněno a všechny důležité pracovní pozice jsou s nadšením svěřovány právě Britům. Obyvatelé Britských ostrovů Dubaj milují. Angličanky jsou jedny z mála, pro něž je zahálčivý život v přepychu celoživotním snem. Někdy mám pocit, že pro samotné Brity koloniální éra ještě neskončila. V Dubaji se chovají jako doma. Ke svým služebným se chovají odměřeně a často povýšeně jednají i s Evropany a Američany. Klidně si troufnu tvrdit, že většina Britů zde oblíbena není. Nemají je v lásce ani Japonci, ani Němci, či další národy. Samotní Britové až na výjimky o žádné jiné přátele než ty „very british“ nestojí. Britská lady s indonéskou služkou v patách, která často vláčí kojence v přenosné sedačce, vám svoji domnělou nadřazenost dá velmi ráda pocítit, ať už je to povýšeným chováním v obchodě, nebo přezíravým pohledem na hodinách aerobiku. Samozřejmě se tak nechovají úplně všechny. Britské rodiny, které žijí ve Spojených arabských emirátech patnáct nebo i více let, nejsou žádnou výjimkou. Jakmile tady jednou najdou práci, drží se jí často zuby nehty. Jako například Sarah, učitelka tělocviku v English College. Do Dubaje přišla se svou rodinou před třemi lety. Její manžel zde v té době už více než rok působil jako učitel na britské škole. Jejich současný příjem stačí na pronájem pětipokojové vily se zahradou a bazénem, na zaplacení paní na úklid a i na zahradníka. Sarah vlastní japonského džípa Pajero, její manžel jezdí v BMW. Oba dva jsou rozhodnuti v Dubaji zůstat, jak nejdéle to jen půjde. Steskem po domově netrpí. Během zimních měsíců je navštěvuje početné příbuzenstvo a dvouměsíční prázdniny jim dovolují utéci před nesnesitelným letním vedrem do rodné deštivé Anglie. Občané Velké Británie se zde opravdu mohou cítit jako doma. Jazyková bariéra je rozhodně netrápí, anglicky se v Dubaji domluvíte všude. Tento jazyk musí ovládat i samotné domácí obyvatelstvo. Jak jinak by si mohlo nakoupit, když prodavači jsou zásadně z Indie, Filipín nebo Ruska? Dva nejčtenější deníky vycházejí také v angličtině. Navíc jsou zde k dostání britské noviny i magazíny. Také knižní novinky se na pultech objevují jen pár dní poté, co byly vydány ve Velké Británii. V Dubaji jsou nejméně tři kvalitní britské základní školy a několik vyšších škol – college. Nejnavštěvovanější je asi Jumeira English Speaking School, do které bývají anglické děti přihlašovány už ve věku dvou let. Prakticky se zapisují na čekací listinu a rodiče pak několik let trnou hrůzou, zda se jejich ratolest do vysněné školy dostane. JESS přijímá pouze anglicky mluvící děti a na umístění mají často šanci jen ti školáci, jejichž oba rodiče pocházejí z britských ostrovů. Ostatní se musí spokojit s některou z jiných mezinárodních škol. Ovšem i těch je tu bezpočet. Nejznámější a největší je Emirates International School, kterou navštěvuje více než dva tisíce dětí ze třiceti zemí světa, mezi nimi také sedm českých školáků. Silné zastoupení mají rovněž americké mezinárodní školy.
COPAK NEVÍŠ, ŽE NEDĚLE JE U MUSLIMŮ V PÁTEK? Muslimský víkend začíná pro děti ve středu odpoledne, kdy jim končí škola. Volno mají ve čtvrtek a pátek. Pracovníci mezinárodních společností ovšem ve čtvrtek pracují. Kdyby se řídili místním víkendem, tak by jim na pracovní styk s ostatním světem zbývaly pouhé tři dny, tedy pondělí, úterý a středa, což je pro byznys málo. Školákům začíná nový týden v sobotu, právě když jejich tatínkům ten starý končí. A tak jediný den, kdy se sejde celá rodina pohromadě, je pátek. A to je žalostně málo. Každý pátek se řeší otázka, co dělat, kam jít? Na východní pobřeží Spojených arabských emirátů, které omývá Indický oceán a kde jsou skvělá rekreační střediska a potápěčská centra, je to daleko. A tak se tam jezdí převážně o svátcích. Jednou z možností je vyjet do pouště na piknik, tou druhou potom strávit den na pláži. Zní to sice lákavě, ale po několika letech stereotypního pátečního vylehávání pod slunečníkem se to omrzí i největším milovníkům vyhřátého písku a slané vody. Další možností je vyrazit do obrovských nákupních center. Ta jsou ovšem v pátek přeplněná a najít místo na parkovišti trvá věky. Často vyhledávaným druhem zábavy jsou návštěvy restaurací, které nabízejí za výhodné ceny tzv. brunch, což je spojení snídaně s obědem. Hotely, restaurace a plážové kluby chystají na pátek fantastické bufety, kde si za různě vysoké vstupné můžete pochutnávat na delikatesách světových kuchyní tak dlouho, dokud vás nezačne bolet břicho. Výše hodovného je různá. Nejznámější hotel světa, sedmihvězdičkový Burj Al Arab, ve světě přejmenovaný na hotel Plachetnice, nabízí páteční brunch za necelých 200 dirhamů na osobu (v přepočtu zhruba 2000 korun), děti platí polovinu, batolata můžou uždibovat zdarma. Na rozdíl od jiných arabských měst to večer v Dubaji žije, a to nejenom v pátek. Ve městě je několik nočních klubů, které nabízejí v islámském světě zapovězený alkohol a navíc takzvané „večery pro dámy“. Ty jsou velmi oblíbené, neboť dámy zde dostávají dva alkoholické nápoje zdarma. Jedna moje známá věděla úplně přesně, kam který den zajít a neutratit ani dirham. V neděli obvykle zamířila do Irish Village, kde dostala dvě sklenice vína gratis. Toto příjemné místo se nachází v sousedství dubajského tenisového stadionu a má jednu velkou výhodu. Po osmé hodině večer sem nepustí žádné děti, ty jinak s jejich rodiči potkáte v každé dubajské restauraci v kteroukoliv pozdní hodinu. Čtvrtky a pátky jsou v Dubaji zasvěceny diskotékám. Milovníci latinských rytmů míří do Savage Garden, kde se střídá živá kapela s reprodukovanou hudbou, a ti, kdo ovládají břišní tance, mají možnost vybrat si tančírny pouštějící arabskou nebo indickou hudbu. Většina expatů, námořníků a turistů míří do vyhlášeného klubu Rock Bottom Club nebo Hard Rock Cafe, kde se o zábavu starají britské skupiny a točí se celkem dobré pivo.
DO KINA JEDINĚ S DEKOU V Dubaji je sedm velkých multikin a staví se další. Výběr nabízených filmů je pestrý. Americké hity válcuje záplava přeslazených indických muzikálů. Většina amerických novinek se hraje jen několik týdnů po jejich premiéře ve Spojených státech. Kvůli přísné cenzuře bývají filmy bohužel značně sestříhány. Všechny filmy běží v originále a jsou opatřeny arabskými titulky. Naše první návštěva místního kina je nezapomenutelná. Dubajské promítací sály patří k nejmodernějším a asi nejpohodlnějším na světě. Mají velká široká křesla, uličky nabízející dostatečný prostor pro nohy a v těch nejnovějších je možné sklopit sedadlo téměř do ležící polohy. V předsálí jsme si nakoupili praženou i vařenou kukuřici, teplé nachos se sýrovou omáčkou a kolu a vešli do příjemně klimatizovaného sálu vonícího novotou. Zpočátku nám nepřišlo nijak zvláštní, že to v kině hučelo jako v úle, ale udivilo nás, když hlasitá konverzace neutichala ani poté, co skončily úvodní titulky. Také nás zaráželo časté a velmi hlasité vyzvánění mobilních telefonů. Ve výhledu nám i po čtvrthodině promítání překáželi lidé, kteří stále ještě přicházeli do sálu. Někteří z nich nesli v náručí novorozeňata. Náš soused hlasitě chroupal popcorn a vyřizoval telefonické hovory. Dokonce se mu podařilo polít mého manžela kolou. Omluvně se usmál, řekl „sorry“ a pokračoval ve žvýkání. Klimatizace běžela naplno. V sále byla za chvíli strašná zima. Odhaduji to tak na čtrnáct, patnáct stupňů Celsia. Venkovní teplota ten den přesahovala čtyřicítku a tomuto vedru odpovídalo i naše oblečení. Zvuk běžel nepříjemně naplno, zřejmě aby přehlušil všechno to telefonování a chroupání. Náš soused si v polovině filmu odběhl doplnit zásoby pražené kukuřice, poté domlaskal a jak dlouhý tak hlavně široký se natáhl do křesla, aby si zchrupnul. Do konce filmu zbývalo asi deset minut, když najednou začala valná část publika opět vyťukávat čísla na svých telefonech. Asi volali domů, že už je konec. Zmrzlí a napůl ohluchlí jsme s rozpaky opouštěli kinosál, posetý poloprázdnými pytlíky a kelímky. To se odehrálo před čtyřmi lety, za tu dobu napadlo organizátory nepokrývat nové kinosály signálem. Také byl vydán zákaz vstupu kojenců na večerní představení. Cenzurní nůžky bohužel na příkaz ministerstva informací cvakají dál a nelítostně narušují filmový děj.
DUBAJ – VŠECH SPORTOVCŮ RÁJ Zatímco v pátek se v Dubaji většinou lenoší, ostatní dny se zde sportuje. Neznám žádné jiné město na světě, které nabízí tolik možností, jak si zpevnit tělo. Dubajské plážové kluby nabízejí hodiny aerobiku, kickboxu, bodypumpu, latinského stepu, břišních tanců, kung-fu, tenisu, squashe, plavání, jógy, tai chi, pilatu, baletu, karate, jazzového tance a salsy, aqua aerobiku… zdaleka nelze vyjmenovat všechny. Spočítala jsem, že jenom v pondělí je v těch nejznámějších klubech možnost navštívit 111 různých hodin, a to vše pod dohledem špičkových instruktorů. Kluby mají otevřeno od brzkých ranních hodin do noci. A necvičí se jen v nich. Téměř za každého počasí potkáte v dubajských ulicích běžce, na pláži a v parcích se cvičí jóga a tai chi. Na nejkrásnějších golfových trávnících světa je nabito. A sportují téměř všichni. Největšími nadšenci jsou Američané a Australané, následují Evropané a Asiaté. Stále častěji potkávám ve sportovních klubech také místní arabské ženy. Přijdou zahalené v černých abájích, které odhodí až ve cvičebním sále. Po hodině se opět zahalí a rychle mizí v jednom ze zaparkovaných mercedesů. Mladší Arabky vídám denně sportovat v parcích. Zahalené, obuté do bílých tenisek, v ruce láhev vody ostře rázují i v tom největším vedru po chodníku. Někdy vedle nich kluše manžel, ten je ovšem pohodlně oblečený do značkového trika se šortkami. Zdejší obyvatelstvo přichází sportování na chuť. I když vyzáblé anorektičky ani svalnatí Arnoldi sem ještě do módy nepřišli a myslím, že ani nepřijdou. Arabové věří, že nadměrná tělesná hmotnost je znakem jejich blahobytu. Mám známého, který trpí cukrovkou. Víc než celá nemoc ho trápí skutečnost, že zhubnul o dvacet kilo. Kypré tvary jsou tu prostě žádané. Pojem zdravá výživa tu skoro nikomu nic neříká. Protože ovšem narůstá počet kardiaků a diabetiků, začínají lékaři bít na poplach. Nabádají obyvatelstvo k lepším stravovacím návykům a ke snižování hmotnosti. Arabové na to reagují po svém. Zaplavili ordinace plastických chirurgů a sádlo si nechávají odsát. Že za tuto proceduru platí velké sumy, je netrápí, vadí jim jen to, že se během jedné operace mohou zbavit pouze šesti kilogramů tuku.
PÍSEČNÁ BOUŘE Z DUBAJE Málokdo ví, že se ve Spojených arabských emirátech hraje lední hokej. S tímto sportem se tu začalo asi před dvaceti lety, kdy bylo v Dubaji vybudováno první umělé kluziště. Nejprve se na ledě s hokejkami a pukem objevili zahraniční pracovníci z Kanady, USA a severní Evropy. Poté je začali následovat také místní. První velký úspěch se dostavil v roce 2000, kdy tým Spojených arabských emirátů zabodoval na Asijském poháru v Hongkongu. Účast ve finále a následné druhé místo byly příjemným překvapením pro oficiální doprovod týmu, ne však už pro samotné hráče, kteří odjížděli do Hongkongu vyhrát. Svaz ledního hokeje byl v Emirátech založen na sklonku roku 1998. Stále ještě nemá svou vlastní kancelář, ale pravidelně zasedá v jednom luxusním dubajském hotelu a má vlastní internetovou stránku. A ačkoliv členové svazu sami nikdy hokej nehráli, jsou jeho velcí fandové. Např. předseda svazu, korunní pric SAE, šejk Rašíd al-Maktum, financoval společně s dalšími bohatými příznivci ledního hokeje výstavbu dvou zimních stadionů olympijských parametrů a rovněž zaplatí veškeré náklady spojené s účastí národního týmu na Asijském poháru. Hokejová liga se ve Spojených arabských emirátech hraje vždy od října do prosince, kdy se odehraje deset kol, a od ledna do května pokračuje dalšími dvaceti koly. K nejsilnějším týmům patří Dubajská písečná bouře a Orlové z Abú Zabí. Většinu ligových hráčů stále ještě tvoří cizinci, ale díky silné mládežnické základně budou prý už brzo nastupovat na led převážně domácí hráči.
JEN ŽÁDNÁ GESTA! Každý v Dubaji vám potvrdí, že život zde je příjemný. Jediné, na co si zde stěžují všichni expati bez výjimky, je místní doprava. Problémem nejsou silnice, které jsou všechny ve výborném stavu, ale asijští a arabští řidiči. V Dubaji se zásadně nepoužívají ukazatelé směru jízdy a jezdí se na červenou. Arabské děti sedí na předních sedadlech, mnohdy přímo řidiči na klíně. Řidiči ani spolujezdci se nepřipoutávají a každý jede v tom pruhu, který si právě oblíbil. Přednost tu nedává nikdo nikomu, a ačkoliv je používání mobilního telefonu bez „hand free“ zakázáno, neznám téměř nikoho, kdo by toto nařízení dodržoval. Často se nejezdí jenom po silnicích, ale také mimo ně. S terénními vozy to ostatně není žádný problém. Ve dvoumilionových Spojených arabských emirátech zemřou na silnicích v průměru dva lidé denně. Navzdory všem těmto skutečnostem je místní policie laskavá a usměvavá. V období ramadánu dokonce stáli strážníci u ucpaných silnic a s úsměvem nabízeli nervózním řidičům bonbony a pohlednice s přáním šťastného a veselého ramadánu. O tom, jak to na arabských silnicích vypadá, svědčí následující výměna reakcí, která proběhla v místním tisku. Jedna pisatelka (Angličanka) si v listu editorovi stěžovala na to, že nikdo z místních řidičů nepoužívá ukazatele směru jízdy. Za pár dní dostala odpověď: „Milá dámo, ani mé manželce není nic do toho, kam jedu, tak proč byste to měla vědět zrovna vy?“
RAMADÁN MUBARAK, RAMADÁN KARIM Tento svatý postní měsíc muslimové milují. Ramadán je jedním z pěti pilířů islámu a připomíná muslimům období, kdy prorok Mohamed začal mít vidění a na jejich základě začal sepisovat korán. O tomto měsíci muslimové věří, že díky půstu a častým modlitbám jsou Alláhovi o kousek blíž. Protože islámský kalendář je lunární, „klouže“ ramadán postupně po celém roce. O tom, kdy přesně ramadán začne, rozhodují speciální komise, zabývající se pozorováním Měsíce. Jakmile se všechny komise od Egypta po Omán shodnou na tom, že zahlédly nový Měsíc, je vyhlášen ramadán. Problém někdy nastává za nepříznivého počasí, kdy je špatná viditelnost. To se pak stává, že některé muslimské země začínají s oslavou o den dříve než jiné. Je všeobecně známo, že během ramadánu nesmí žádný muslim vzít od slunce východu do jeho západu nic do úst. Musí se zříci cigaret i žvýkaček, nesmí pít a je mu také zakázán pohlavní styk. Večer by měl mít jednoduché jídlo sestávající z čaje a datlí. Nemocní lidé a těhotné ženy ramadán dodržovat nemusejí. Rovněž obchodníci, kteří musí odjet na služební cestu, mohou půst přerušit. Potom by ovšem v průběhu roku měli zameškané dny nahradit. Znám jen velmi málo muslimů, kteří ramadán dodržují na sto procent. Každý rok během ramadánu se můj manžel společně s muslimským osazenstvem své kanceláře jeden den postí. Poté se všichni společně vydáme na večeři zvanou iftar. Nikdo sice ode mě neočekává, že bych se také postila, ale přesto se mě všichni bez výjimky ptají, zda jsem se také připojila. Upřímně, nikdy jsem se o to v těch čtyřicetistupňových vedrech ani nepokoušela a obdivuji ty, kteří to vydrží celý měsíc. O posledním ramadánu jsme večeřeli v překrásné marocké restauraci. Zařízení připomínalo pohádkový palác. Sedělo se nejen u stolu, ale po večeři spočinuli někteří na měkkém perském koberci, aby pohodlně opřeni o polštáře vychutnali vodní dýmku. Číšníci odění do marockých krojů se pohybovali tiše a neustále nám dolévali vodu či velmi sladký, přesto však chutný mátový čaj nebo kávu s kardamomem. Na začátku iftaru se doporučuje vypít nejprve meruňkový džus. Prý to pomáhá vyhladovělému žaludku lépe přijmout tu spoustu jídla, která následuje. Po přeslazeném džusu následuje polévka, zpravidla čočková, dále humus, což je lahodná a velmi zdravá pomazánka z cizrny a olivového oleje, nebo mutabal vyrobený z lilku, zeleninové saláty a nekonečné množství teplých jídel. K nejoblíbenějším arabským specialitám patří třeba jehněčí v omáčce ze sušených švestek a mandlí, grilovaná kuřata nebo ryby. Na závěr následují arabské moučníky vyrobené z medu, mandlí, rozinek a pistáciových oříšků. Během večeře se vedou rozhovory týkající se půstu a nejčastěji padají tyto otázky: „Tak co, postil ses dneska? Podváděl jsi?“ A dotázaní mhouří oči, šibalsky se usmívají a říkají: „No, dal jsem si kafe a jednu cigaretu.“ Ženy zase často odpovídají: „Jo, jo, hladovím, ale nevydržím to bez vody.“ Během svatého měsíce mají muslimští zaměstnanci pracovní dobu zkrácenou na šest hodin, ale i tak je měsíční půst velmi vyčerpávající. Doprava během ramadánu je katastrofální. Únava a nedostatek kofeinu a nikotinu (na kterých jsou Arabové často závislí) způsobují, že řidiči nevěnují dění na silnicích dostatečnou pozornost. Situace je nejhorší po ránu, kdy jsou muslimové nevyspalí, protože většina z nich řeší ramadánový půst tak, že vstávají velmi brzy, aby se ještě před východem slunce pořádně najedli a napili. Přes den je situace klidnější, neboť se drží siesta a ulice často zejí prázdnotou. Provoz začíná houstnout opět v podvečer, kdy všichni pospíchají na iftary. Na druhé straně panuje během tohoto měsíce srdečná atmosféra. Arabové jsou velmi pohostinní a o ramadánu dávají tuto svou skvělou vlastnost najevo. Zvou vás k sobě domů, jsou ochotni si s vámi povídat o svém náboženství, a dokonce je v průběhu tohoto měsíce dovoleno navštívit některé mešity a sledovat modlitební obřad. Po zbývající měsíce není nemuslimským cizincům do mešit vstup povolen. Výjimkou je pouze nejkrásnější mešita ve městě, nacházející se ve čtvrti Jumeira. Z iniciativy vládce Dubaje prince al-Maktuma je ve čtvrtek a v neděli možné do mešity vstoupit v přítomnosti průvodce. Zajímavé je, že je jím obvykle žena. Cizinky mohou vstoupit do mešity pouze v oblečení, které pečlivě ukrývá jejich končetiny, a vlasy musí mít schované pod šátkem.
DUBAJSKÝ NÁKUPNÍ FESTIVAL Druhým nejoblíbenějším měsícem po ramadánu je zřejmě březen, kdy se v Dubaji koná nákupní festival. Myšlenka uspořádat festival se zrodila v hlavách dubajských radních zhruba před sedmi lety. Hlavním účelem této velkolepé akce, která se poprvé uskutečnila na jaře roku 1997, byla snaha upozornit na toto moderní kosmopolitní arabské město světovou veřejnost. A protože Dubaj je především místem, kam se vždy jezdilo výhodně nakupovat zlaté šperky, zrodil se nápad nalákat turisty na mimořádně výhodné ceny také jiného zboží. Ceny, za které se běžně nakupuje v dubajských obchodech, jsou díky absenci daně z přidané hodnoty a ve většině případů i dovozních cel jedny z nejlevnějších na světě. Když se od nich v průběhu festivalu odečte až sedmdesátiprocentní sleva, ocitají se návštěvníci v nákupním ráji. Peníze se v Dubaji utrácejí lehce a navíc s pocitem, že vlastně ušetříte. Prostě nekupte to, když je to tak levné. Dubajský festival milují všichni, domácí i turisté. Pro většinu místních obyvatel začíná každý březnový den následovně. Při ranní kávě rychle přelétnou noviny, vyberou si z minimálně padesáti inzerovaných slev a zamíří na nákupy. Je to jednoduché, protože většina místního bohatého obyvatelstva nepracuje a některé obchody mají otevřeno 24 hodin denně. A navíc je opravdu z čeho vybírat. Kosmetické firmy se předhánějí v nabídce atraktivních dárků, které dostanete zdarma k zakoupenému zboží. Takže utratíte-li za pleťový krém či parfém, zcela jistě dostanete také praktickou cestovní tašku, elegantní kabelku nebo sluneční brýle. Rozhodli jste se koupit nový počítač? Problém je pouze vybrat si. Nejenže nakoupíte za zajímavou cenu, ale jako poděkování obdržíte tiskárnu, skener a možná i malý digitální fotoaparát, a samozřejmě minimálně roční záruku. Ani obyčejný nákup v supermarketu se neobejde bez toho, aby vás u pokladny usměvaví prodavači nezahrnuli slosovatelnými kupony a stíracími losy s okamžitou výhrou. Ta se bohužel dost často opakuje, takže jsme minulý rok měli po skončení festivalu doma o čtyři budíky navíc. Nakupovat v místních supermarketech je ovšem pohodlné po celý rok. Je zde zvykem, že zboží z vozíku vám jeden zaměstnanec rovná na pas a druhý zase do tašek. Je to nejen pohodlné, ale hlavně praktické, protože se u pokladen netvoří dlouhé fronty. Po naskládání zboží vám stále milý a usmívající se pomocník (asi to mají v popisu práce) odveze nákupní košík až k autu, kde vám nakoupené věci úhledně naskládá do úložného prostoru. Jestli ho za jeho službu odměníte, je na vás. Většinou se za tuto příjemnou službu platí jeden dirham. Během nákupního festivalu se do Dubaje sjíždějí početné rodiny z okolních zemí Perského zálivu. Nejen proto, aby výhodně nakoupily, ale hlavně, aby se bavily. Na Středním východě neexistuje kromě tohoto festivalu žádná jiná srovnatelná akce. Dubajský nákupní festival, to jsou čtyři týdny nabité nevšedními událostmi. Nikdo si však asi nenechá ujít Globální vesnici, kde třicet zemí světa představuje své tradiční výrobky i kulturu. Letos na ni zavítaly více než dva miliony návštěvníků. V tvrdé konkurenci indických kašmírových šál a ománských stříbrných šperků si velmi dobře vedli také čeští skláři. Český pavilon, jehož vstupní bránu tvořila napodobenina pražské Mostecké věže, byl nepřehlédnutelný. O umění našich sklářů si bylo možné přečíst ve všech místních novinách. České sklo, keramiku a také ručně malované hedvábné šátky moravské umělkyně Marie Lesniakové i obrazy Nory Stříbrné obdivoval také vládce Dubaje korunní princ Rašíd al-Maktum. Z českého pavilonu si odnesl broušenou plaketu s vlastním portrétem.
ČESKÉ MODELKY KRALUJÍ ARABSKÝM MOLŮM Jednou z hlavních reklamních tváří dubajského nákupního festivalu byla letos rodačka z Brna Iva Rezna. Iva pracuje jako letuška u společnosti Emirates a ve volném čase fotí módu pro místní časopisy. Není jedinou českou dívkou, která v místním modelingu slaví úspěch. Z velkých reklamních plakátů se už několik měsíců usmívá Marcela Danielová, hlavní modelka pro obchodní dům Burjuman. Další Češka, Hanka Matoušková z Českých Budějovic, vyhrála soutěž o nejkrásnější modelku časopisu Young and Trendy. Díky svému prvenství má nejenom skvělé pracovní nabídky (například reklamní šot pro Sony), ale je také majitelkou luxusního automobilu. Další neméně úspěšnou modelkou je Nora Stříbrná z Prahy, která je jednou z hlavních reklamních tváří dubajského Duty Free. Její fotografie se pravidelně objevují v nejčtenějších denících a magazínech. Jak mi řekla Slovenka Alena Drinovská, která zde pracuje jako manažerka modelingové agentury Fototechnik, česká děvčata prorazila v tvrdé konkurenci krásných Libanonek hlavně proto, že jsou velmi profesionální. Umí výborně anglicky, jsou dochvilné, krásné a hlavně přirozené. Zajímavé je, že všechny české modelky jsou tmavovlásky, a ne blondýnky, jak by si možná někdo mohl myslet. Ne že by tu nebyly zlatovlásky oblíbené, právě naopak, arabští muži je velmi obdivují. Agentury však dávají přednost modelkám, se kterými se mohou arabské ženy ztotožnit.
SVATÝ VALENTÝN Je zvláštní, že svátek zamilovaných jsme s manželem začali slavit až v této muslimské zemi. Myslím, že od arabské země, kde žena vstupující do manželství musí být panna, oslavu romantické lásky očekává málokdo. První rok našeho pobytu jsme 14. únor ignorovali, neboť tato americká tradice nám nic neříkala. Byly to až naše děti, které pár dní před Valentýnem neúnavně vystřihovaly papírová srdíčka a psaly láskyplné vzkazy svým spolužákům. Svou troškou do mlýna přispěla také slavnostní atmosféra ve městě. Vchody do květinářství se topily v záplavě růží, všechny obchody nabízely čokoládová srdce a plyšové medvědy držící v packách srdíčka s nápisem I love you. Kavárny a restaurace obdarovávají na Valentýna dívky a ženy růžičkou nebo malým parfémem. Luxusní hotely a parníky nabízejí speciální menu a romantický večer při svíčkách. Je ovšem potřeba včas rezervovat místa. V Dubaji je 14. února večer všude plno. Prvního Valentýna jsme tedy neslavili, ale manžel za to obdržel od svých kolegů v práci zdrcující kritiku. A tak se rok nato postavil do fronty na kytku a rezervoval stůl v přímořské restauraci. Byl to krásný večer. Květinová výzdoba brala dech, balonky ve tvaru srdíček byly připoutány ke každé židli, menu bylo vynikající a ravioly ve tvaru srdíček plněné ořechovým krémem se na jazyku jenom rozplývaly. Třetího Valentýna už jsme slavili společně s dětmi. Ráno jsme je k jejich velké radosti zasypali nafukovacími balonky a bonbony ve tvaru srdíček, obdarovali plyšovými polštářky s nápisy ujišťujícími je o naší lásce a večer je vzali s sebou na večeři. Tento svátek se mi zamlouvá stále víc a doufám, že ho už nikdy slavit nepřestaneme.
VÁNOCE V MUSLIMSKÉM SVĚTĚ Asi tak v polovině listopadu, kdy je v Dubaji nejpříjemnější počasí a propuká turistická sezona doprovázená slogany typu „Nejkrásnější léto je zima v Dubaji“, narazím v mém oblíbeném supermarketu do desetimetrového vánočního stromu. Uvědomit si, že přicházejí Vánoce, mi v tomto věčně letním městě dělá stále problémy. Sluníčko, šortky a krátká trika prostě nejdou s vánočními koledami dohromady. Asijští prodavači s červenými santaklausovskými čepicemi naraženými do čela mi vánoční atmosféru také vytvořit nedokáží a ani anglické prodejny nábytku nabízející dech beroucí vánoční dekorace mě nikdy nepřesvědčí, že strávit Vánoce v této zemi by se mi líbilo. Proto pravidelně odjíždíme do Prahy. Přesto však zde spousta expatů zůstává a zdá se, že jsou s průběhem nejkrásnějších svátků v roce docela spokojeni. Vánoční stromky se zde dají koupit jak živé, tak umělé, mnohé domácnosti voní vánočním cukrovím a purpurou, školy připravují vánoční besídky a v televizi běží filmy o Santa Klausovi. Vánoční stromky dokonce zdobí obývací pokoje některých muslimů. Ježíšek k nim sice nechodí, ale protože jejich děti chodí často do mezinárodních škol a mají křesťanské kamarády, jednoduše trvají o Vánocích na tom, aby jim rodiče tento krásný voňavý symbol Vánoc pořídili. V Dubaji jsou tři katolické kostely. Pořádají se adventní koncerty a křesťané chodí o Štědrém večeru na půlnoční mši. Smaženou rybu a bramborový salát si můžete objednat v Prague Café, první české restauraci v Perském zálivu. Ač má toto místo v názvu slovo kavárna, nabízí skvělý smažený sýr, bramborové placky a nealkoholické pivo.
ZASLÍBENÁ ZEMĚ? Spojené arabské emiráty mají co nabídnout také turistům. Všech sedm pouštních emirátů se ke svým návštěvníkům chová laskavě, toleruje jejich západní oblečení, oblibu vepřového masa a náklonnost k alkoholu. S výjimkou emirátu Šardžá, který loni na podzim vyhlásil morální kodex a zavedl striktní pravidla oblékání také pro turisty (moc se ale nedodržují), ten pravý arabský svět ve Spojených arabských emirátech asi nezažijete. Tato muslimská země, jejíž zásoby ropy budou za několik desítek let vyčerpány, už dávno zjistila, že cestovní ruch je vedle obchodu jedním z důležitých zdrojů příjmu, a začala se otevírat světu. Na první pohled se například Dubaj neliší od moderních světových metropolí a to, že se nacházíte v arabské zemi, vám připomínají ženy zahalené do černých abájí a muži v bílých disdasích. Na rozdíl od jiných muslimských zemí mají do emirátů volný přístup i svobodné dívky z celého světa, které nejenže se zde mohou chovat naprosto přirozeně, ale také zde mohou nalézt dobře placenou práci. Také místní ženy zažívají mnohem větší svobodu než třeba muslimky v Kuvajtu či v Saúdské Arábii. Již několik let je zde například otevřena univerzita pro ženy, arabské ženy začaly chodit do zaměstnání, řídit automobily, navštěvovat restaurace a výjimečně i diskotéky. Emiráty jsou jednou z mála zemí na světě, kde ženy dostávají za stejnou práci zaplaceno totéž co muži. Rodiny sice stále ještě vybírají svým dětem partnery, ale sňatky mezi příbuznými postupně mizí. I přes všechen tento pokrok je však postavení žen v muslimské společnosti stále druhořadé. Jakmile se žena provdá, slovo manžela je pro ni zákonem. Zatímco muž se může rozvést třeba i z pouhého rozmaru, žena musí počítat s tím, že po rozvodu nejenže přijde o své děti, které jsou, jakmile dovrší dvou let, svěřovány do péče otce, ale také, že ji možná nebude chtít zpátky přijmout ani její vlastní rodina. Mužovi stačí k tomu, aby se se svou ženou rozvedl, pronést třikrát „Rozvádím se s tebou“. Moderní pokrok mu dokonce umožnil, že tuto osvobozující formulku může zaslat své manželce přes mobil. Aby bylo zákonu vyhověno, musí být tato textová zpráva zaslána třikrát. Každá provdaná muslimka musí také počítat s tím, že si její manžel může přivést ještě další tři ženy. Přesto se na první pohled nezdá, že by místní ženy trpěly. Denně potkávám bezpočet spokojených žen, obklopených houfem dětí a služebnictva. Jezdí v luxusních automobilech, bydlí v přepychových vilách, nakupují v drahých obchodech. Voní těžkými parfémy, jsou ověšeny zlatem a pod abájou ukrývají šaty od módních návrhářů. Otázku mnohoženství berou s nadhledem. Jak mi řekla Ajsa, má dvaadvacetiletá sousedka, mnohoženství jí dává jistotu, že v případě, kdyby nemohla mít děti, a manžel by si ji i přesto ponechal, bude mít o pohodlný život postaráno. I nadále by mohla zůstat v jeho domě a užívat jeho peněz. Druhá žena by potom dala jejímu muži děti a chod rodiny by běžel dál. Podle islámského zákona šaría se totiž musí muslimský manžel starat o všechny své ženy stejně. To znamená věnovat jim stejnou přízeň, poskytovat jim stejnou výši kapesného a všechny je dobře zaopatřit. A právě to je jeden z důvodů, proč si arabští muži, alespoň ti z Emirátů, v posledních letech vystačí pouze s jednou manželkou.SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY FEDERACE 7 AUTONOMNÍCH EMIRÁTŮ: Abú Zabí, Dubaj, Šardžá, Ra’s al-Chajma, Adžman, Fudžajra, Umm al-Kuvajn (absolutistické monarchie s výjimkou Abú Zabí, jehož režim je blízký konstituční monarchii) ROZLOHA: 77 700 km OBYVATELSTVO: 2 262 309 (1997) HLAVNÍ MĚSTO: Abú Zabí POLOHA A CHARAKTERISTIKA: Přímořský stát na Arabském poloostrově. Pouštní oblast s významnou těžbou ropy a zemního plynu. Tradičním zaměstnáním je rybolov a lov perel. Zemědělství využívá pouze 0,2 % území, 2,4 % z rozlohy státu je využito na pastviny.
Bělostné domky a kostely s modrými kopulemi se tyčí na útesu nad mořem. Úzké uličky se vinou strmě do svahu. Kouzelná zákoutí dvorů s květinami – to je modro-bílá perla Středomoří – ostrov Santorin.
Ostrov Santorin, řecky zvaný Thíra, leží v Krétském moři na jihu Kykladského souostroví, 127 námořních mil od Pirea a 70 námořních mil od Kréty. Rozprostírá se na 76 kilometrech čtverečních. Vznikl přibližně před 3,5 tisíci lety po jednom z největších sopečných výbuchů v dějinách. Na 1800 m vysoká sopka, která tehdy explodovala, rozmetala původní ostrov na kusy. Z kulatého ostrova zbyla jakási vykousnutá podkova – tři nové ostrovy Santorin, Thirasia a malý Aspronisi. Oblaka sopečného popela tehdy údajně zastiňovala oblohu po několik měsíců a poté pokryla povrch okolních ostrovů. Popel tak vytvořil podmínky pro pěstování vína. Záplavová vlna ale znamenala katastrofu pro značnou část Středomoří. V severní Krétě zničila stavby vyspělé minojské kultury. Někteří historikové dokonce výbuchu přičítají i zánik Platónovy Atlantidy. Další erupce zde byly v roce 1939, 1941 a 1950. Poslední zničila katedrálu ve Fiře, ta ale byla znovu postavena. Dnes tu horké sirné páry a prameny vyvěrají na několika místech ostrova. Také stále hrozí zemětřesení, jež naposledy ostrov zasáhlo v roce 1956. Obyvatelé však na tyto hrozby nedbají, svoji bílou krásu budují zdánlivě bez obav. V hlavním přístavu Athinios je rušno. Okolo 6000 stálých obyvatel se v létě rozroste na dvojnásobek. U mola se střídá jeden trajekt za druhým. Moderní proudové lodi zkrátily cestu z Kréty ze čtyř hodin již na pouhé dvě a půl, ale každou ušetřenou minutu patřičně zaplatíte. Ostrov žije z turistiky a návštěvník si zde přijde na své. Autobus šplhá od přístavu úzkými serpentinami do výšky 300 m. Občas musí couvat, vyhýbání je složité. Malé parkoviště ve správním centru Fira, kde je konečná, se hemží lidmi. Převládají Japonci a Rusové. Pobyt zde nepatří k nejlevnějším, a tak většina turistů přijíždí s cestovními kancelářemi pouze na jeden den. I pro většinu našinců bude pobyt nad jejich finanční možnosti, ale dobrá zpráva je, že Fira má také Guest House. Spěchám, abych zachytil atmosféru ranního slunce. Bez povšimnutí nechávám desítky malebných krámků a butiků, kličkuji úzkými uličkami, šplhám do svahu, nahlížím do pootevřených dveří a snažím se zachytit všechnu tu nádheru. Míjím nejstarší hotel Atlantis a ortodoxní katedrálu, postavenou po zemětřesení v roce 1956. Turistický ruch tlačí stavby stále dál na východ. Fira plynule přechází do sousedních vesnic – Firostefani a Imerovigli. Za útesem se objevují další scenerie (celkem je tu 14 vesnic). Spolu se mnou šplhá nahoru i teploměr. Nit na mně není suchá. Alespoň jsem tu sám, ostatní turisty už dávno pohltil stín kavárniček a restaurací. Lidé jsou zde vlídní. Restauratér mě zve dovnitř, ale na konzumaci nemám chuť. „Pane, to nevadí, jen se klidně posaďte, nemusíte si nic dát.“ A když vidí můj zbědovaný stav, přináší láhev studené vody. Dostal mě. Objednávám si kávu. Vedle u stolu sedí skupinka Němců. Šéf restaurace, který přes zimu, kdy tu nejsou hosté, bydlí v Německu, s nimi chvilku povídá, a pak se vrací ke mně. Konstatuji, že stejně dobře jako německy mluví i anglicky. Probíráme zdejší vyhlášené víno. Tradici vinařství tu založil před více než třemi tisíci roky sám bůh Dionýsos. Réva je malá, hrozny drobné, ale kvalita vynikající. Nejznámější je červené „visanto“, ale oblíbené je i bílé suché „nikteri“ a polosuché „brusko“. Přehlížím krajinu pode mnou. Kostely s modrými kopulemi, ostatně stavby jiného charakteru tu nejsou povoleny. Hotýlky a penziony se zdají být na skále jakoby přilepené. Malé bazény s azurovou vodou připomínají kaskády vodopádu. K moři je daleko a hlavně strmě. Dolů k malému přístavu vede klikatá stezka s 566 širokými schody. Movité turisty po ní vynášejí mezci. Bohatý rejdař, místní rodák Petros Nomikos zde sice nechal postavit kabinkovou lanovku, ale aby mezkaři nepřišli o výdělky, dostávají část zisku… Ostrov s nejčistším mořem, nejazurovějším nebem a nejbělejšími stavbami opouštím před západem slunce. Čas se neúprosně naplnil. Vím, že Santorin je místo, kam se budu umět vrátit…
Roky úvah, desítky měsíců plánování, komplikace na hranicích, policejní doprovod a nakonec úspěšná aplikace do těla. O co šlo? Stručně řečeno – o úspěšnou inseminaci slona indického. Druhou na světě. Onen zázrak souhry znalostí, zkušeností a nezbytného štěstí byl zakončen v ZOO Ústí nad Labem. Lidé udělali, co mohli. Teď nezbývá než věřit, že to vietnamská matka Delhi dotáhne do konce.
TĚŽKO NA BOJIŠTI… Přirozené páření slonů, březost a následný odchov slůňat mají některé zoologické zahrady i soukromé chovy úspěšně za sebou. Předtím bylo třeba zvládnout metodiku zařazení slonů do stáda i ochranu před přenosem nejrůznějších virů. Přestože to trvalo dlouhá léta a spolupracovaly na tom vědecké ústavy mnoha zemí, nakonec se dobré dílo zdařilo a přirozené odchovy jsou zvládnuté. Slon indický je více ohroženým druhem než jeho africký příbuzný. Právě to je hnacím motorem výzkumu a pokusů o jeho zachování, i kdyby to mělo být nepřirozenou cestou. Pokusy o umělé oplodnění (inseminaci) končily dlouhá léta neúspěchem. MVDr. Václav Poživil, veterinář ústecké ZOO, to vysvětluje takto: „Jedná se o anatomický problém, kdy je potřeba si uvědomit rozměry sloního těla. Je to úplně jiné, než u hospodářských zvířat. Slon je tak mohutný, že například jenom vestibulum vaginy, což je společná močopohlavní trubice, je zhruba od 1,5 m do 2 m dlouhá. Naše slonice Delhi ji má zhruba 1,8 m.“ Prostě úspěšné umělé oplodnění u slonů bylo opravdovou vzácností. V International Zoo News na sklonku roku 2001 pánové Schwammer, Goritz a Hildebrandt napsali: „Celosvětově se narodila pouze čtyři slůňata pomocí inseminačních technik. Několik dalších slonic je gravidních… Snahou tohoto příspěvku je kriticky zhodnotit metodiku pro budoucí použití při odchovu slonů v zajetí.“ To, že nešlo o planá slova, dokumentuje fakt, že český tým připravující se na inseminaci využil právě Hildebrandtových zkušeností a některé techniky byly nacvičovány v schönbrunnské ZOO ve Vídni. Právě tam totiž proběhla první úspěšná sloní inseminace v Evropě. První pokusy o inseminace proběhly v šedesátých letech minulého století, jenže nebyly úspěšné právě z důvodů neznalosti sloní anatomie. Sémě bylo zaneseno jen do ústí pochvy. Jenže právě tam teprve začíná samotná téměř dvoumetrová trubice, takže sperma nemělo šanci na úspěšné oplodnění. Ústecká ZOO se pustila do projektu umělého oplodnění a úvahy nabraly reálný rozměr v roce 1999. První vyšetření v ústecké ZOO se uskutečnilo v prosinci 2000 – ultrazvuk ukázal, že jedna z uvažovaných slonic, Kala, nevyhovuje všem požadavkům. Z dalšího plánování ji vyřadily odhalené cysty na děloze. Druhá, Delhi, se ukázala jako naprosto zdravá a plně připravená. Měla dokonalý pohlavní cyklus, plnohodnotný, bez jakýchkoli anatomických problémů. „Od té doby jsme začali každý týden od Delhiny odebírat krev s tím, že bylo potřeba určit přesnou délku cyklu, jeho kvalitu a intervaly, v jakých se cyklus opakuje. Každá slonice ho má trochu jiný. Průměrně jsou to dva měsíce a Delhi, jak se ukázalo, ho má zhruba tříměsíční. V letošním červnu (2001, pozn. red.) jsme definitivně řekli ano, v nejbližším cyklu budeme inseminovat.“ Tak dr. Poživil popisuje, co předcházelo konečnému rozhodnutí. Nastala fáze trénování slonice a hledání dárce. Protože sloní býci jsou bohužel ve značné části případů agresivní a nezvladatelní, musí se často na odebrání semene uspat. To je samo o sobě docela riskantní záležitost. Proto tenhle způsob odběru vedení zahrad i samotní chovatelé neradi vidí. „V současné době se to provádí tak, že se trénuje jak slonice, tak i slon. Od masturbace až k vymasážování přes rektum. Všechno se to dělá za plného vědomí, bez jakýchkoliv anestetik a sedativ. Takže je to věc ošetřovatelů, jak to zvládnou.“ Málokoho by napadlo, co všechno takový ošetřovatel slonů musí zvládnout.
SPERMA Z DOVOZU Úspěšnost inseminace nezávisí pouze na precizním provedení samotného zákroku, ale na puntičkářsky pečlivé přípravě. Kontroly, testy, vyšetření. Zatímco se zjišťovala schopnost samic úspěšně přijmout dárcovské sperma, neustávalo hledání dárce. V Evropě zůstali čtyři možní sloní býci, kteří byli prověření, což znamená, že byli plodní a relativně kontaktní. Nadějný sloní samec z Hannoveru nakonec nevyšel. „Po změně vedení zoologické zahrady došlo k příklonu ke komerční stránce věci. Teď se tam za všecko, včetně spermatu, platí. V podstatě bylo řečeno, že narodí-li se samice, tak ji chtějí. Takže aniž bychom se bránili tomu, že ji někam dáme, tak nám tenhle přístup přece jen příliš zaváněl kšeftařením.“ Tak vysvětluje neúspěch spolupráce s Hannoverem Mgr. Tomáš Kraus, zoolog ústecké zahrady. Další zoologická zahrada si nepřála uspání svého samce během odběru a on nebyl natolik kontaktní, aby to bez uspání šlo. Ryze teoretickou možností se stal slon z Kyjeva, ale nakonec byl pro projekt zvolen sloní samec z Whipsnade Wild Animal Park, který spolu s londýnskou ZOO a The Institut of Zoology and Scientific Publications Department patří pod Zoological Society of London. Jedenáctiletý Emmet byl prověřený a z přirozeného páření vzešla slůňata. Otec i matka tedy byli vybráni. Na první pohled to vypadá, že projekt může být bezproblémově dokončen. Leckoho napadne, proč se musí inseminovat, když by se dala Delhi napářit přirozeným způsobem. Na to, aby se k budoucí matce dostal sloní „táta“, by bylo potřeba transportovat celého slona, transport semene je přece jen méně náročný. Odběr traumatizuje slona méně než transport do cizího prostředí, takže ani zdravotní stránka věci není zanedbatelná. Po definitivním rozhodnutí se začaly dělat denní odběry krve. Bylo nutné stanovit přesně termín ovulace. Vyšetřovaly se vzorky progesteronu (hormon) a LH (hormon indikující ovulaci). Výsledky se zanášely do křivek a jejich spojením se došlo k termínu 14 dní před ovulací. Dva týdny na přípravu bohatě stačí. Jenže nastalo drama jako z akčního trháku. Krevní rozbory se prováděly v Berlíně, protože Česká republika nemá adekvátní laboratoř, která by garantovala výsledky v požadované přesnosti. A některému z německých celníků se zřejmě nezdála faktura berlínské laboratoře znějící na 1 euro. Zásilku otevřel, a tím byly veškeré vzorky znehodnocené. „Naštěstí – nevím, z jakého důvodu – jsme brali té krve víc, takže jsme byli schopni vypravit ještě jednu várku. Výsledky jsme měli v pondělí odpoledne a rozhodli jsme se – budeme inseminovat,“ popisuje počátek závodu s časem dr. Poživil. Vzhledem k tomu, že rozbory vzorků nějakou dobu trvají a jednalo se o znovu posílanou várku, zbylo z dvoutýdenních příprav zhruba 48 hodin. Doktor Hildebrandt se z Berlína okamžitě vypravil do Whipsnadu odebrat sperma. Aby smůly nebylo málo, probíhala na londýnském letišti Heathrow právě razie proti imigrantům a let doktora Hildebrandta byl odkloněn na vedlejší letiště. Nemražené sperma se za normálních okolností nedováží. Proto bylo v tomto případě nutno vyjednat speciální povolení Státní veterinární správy České republiky k dovozu nemraženého sloního spermatu. Technika inseminace je totiž v současnosti postavena na použití nemraženého semene. V budoucnosti, jak napovídají thajské výzkumy, se to pravděpodobně změní. Paradoxem je, že na dovoz spermatu se vztahuje i Washingtonská konvence (CITES), která má za úkol omezovat obchod s chráněnými druhy organismů. Právě v tomto případě jde konvence přímo proti vlastnímu smyslu. Blokuje totiž záchranu druhů, které má za úkol chránit. Anglické povolení dovozu, tedy onen CITES Permit, přišel v pondělí ráno. Hrálo se o čas. Tentýž den odpoledne bylo jasné, že se bude inseminovat. Nikde se nic nesmělo zdržet. Jakákoli prodleva mohla mít za následek znehodnocení drahocenného semene. Proto byla domluvena i policejní eskorta doprovázející zásilku na trase Ruzyně – Ústí nad Labem.
INSEMINACE Thajci, kteří mají s chovem asijských slonů bohaté zkušenosti, mají tým, jenž pracuje na technologii zmražení sloního spermatu. Výhoda je jasná. Zmražené déle vydrží. Není těžké jej zmrazit, ale rozmrazit tak, aby nedošlo k jeho znehodnocení. The Northern Elephant Preservation Foundation je thajská nadace zabývající se ochranou a reprodukcí slonů. Prezident nadace Bilaibhan Sompatisiri v Bangkog Post tvrdí: „Jsme první zemí na světě, která má úspěch v rozmnožování slonů a sbírce sloního semene.“ Odpusťme mu jeho chvástavý tón, za který možná může redaktor zmíněného listu. Stejný titul osmého března 2002 uveřejnil, že „ochrana zmražením je týmová záležitost“. Tým vede Janine Brown z amerického Smithsonian Institution a Thomas Hildebrandt z berlínského Zoo Biology and Wild Life Research. O dr. Hildebrandtovi už tu řeč byla. Přestože existuje vědecký tým zkoumající možnost uchování spermatu zmražením, situace zejména po právní stránce není úplně v pořádku. „Všechno má být patentově chráněno, protože v rámci výzkumu jsou v tom velké peníze. Proto si Thajci své výsledky hlídají. Jenže právě patent na mražení sloního semene ještě není zcela uzavřený. Proto ty tajnosti. Například i my jsme měli určité ředění spermatu, ale složení, s čím se ředilo, neznáme. Ředěním bylo zajištěno, že sperma, byť nezmražené, bude životaschopné i po více než osmi hodinách. Normálně se musí aplikovat do osmi hodin. A my jsme byli první, kteří to mohli udělat ještě druhý den a bylo to v pořádku,“ říká dr. Poživil. Když se po poměrně dobrodružné cestě dostalo sperma do Ústí nad Labem, byla provedena jeho první kontrola a doředění. Vlastní akt inseminace trval 45 minut. Proč tak dlouho? Budeme-li měřit čas od zavedení endoskopu až po závěrečný úklid, tak šlo o 3,5 až 4 hodiny. Bez uspání či sedativ. Používaly se speciální endoskopy, vyrobené přímo pro slony, o délce 2,5 metru. Vchod pochvy u slonice, která ještě neměla slůně, což je právě případ Delhi, je 3 mm velký. Zavést samotné instrumenty je rutinní záležitost, ale trefit se do třímilimetrového otvoru na vzdálenost 2 metrů jen s pomocí endoskopů, to je právě ona třičtvrtěhodina. Nutno dodat, že zákrok bolestivý není. Na druhou stranu, příjemný určitě taky ne, takže je až s podivem, jak pokojně to Delhi snášela. První den se aplikovalo zhruba 30 mililitrů spermatu, druhý den méně. Zhruba 18 mililitrů, spíše pro vytvoření výživného prostředí dříve daným spermiím. Kontrolovaly se kontrakce dělohy, které potvrdily, že dávka byla nasáta. Pak už se jen čekalo a kolem 7. týdne se odvezly vzorky do Berlína. Samice je gravidní a ultrazvukové vyšetření ukázalo i plod. Lidská část práce byla odvedena, dál už se musí slonice postarat sama. Riskantním obdobím bude samotný porod, který je nebezpečný nejen pro slůně, ale i pro samici. V prvních šesti měsících dochází často k úhynu slůňat z důvodu infekcí. Delhi je druhá indická nainseminovaná slonice na světě a první v Evropě, takže podaří-li se vše tak, jak chovatelé, veterináři i ostatní „nadšenci do slonů“ doufají, bude vskutku co oslavovat.
CHOBOTNATCI? CHOBOTNATCI! Kdyby se člověk, jenž zvířata zná jen z obrázků, zamyslel, která z nich by zařadil mezi chobotnatce, tak by si řekl: určitě to budou ti s chobotem. Takže sloni. Že by i ti s chobůtkem, jako mají tapíři? Nebo chobůtečkem, jako mají rejsci? Z celého řádu chobotnatců (Proboscidea), ať už měli dlouhý či krátký chobot, nebo jim rostly kly z horní či spodní čelisti, zůstali do dnešních dob právě jen ti sloni. Ani rejsci, ani tapíři k nim nepatří. Dnes žijí dva (někteří z odborníků udávají tři) druhy slonů, ale v minulosti se jednalo o rozsáhlou skupinu, jejíž fylogeneze není dodnes zcela jasná. To, že jsou sloni placentální savci, jasně naznačuje, že se vyvinuli relativně pozdě. Berme čas jako zrníčka přesýpacích hodin, kde se místo zrnek převalují stovky milionů let vývoje. Pozdní paleocén je doba, kdy se budoucí Hannibalovi váleční pomocníci oddělili od svých archaických kopytníků a jako samostatná skupina jsou definováni zhruba ve svrchním paleocénu, což bylo zhruba před 60 miliony let. Zajímavé je, že spolu s nimi měli pravděpodobně stejného předka – kopytníka – i dnešní damani a sirény, tedy vzhledově dost odlišná zvířata. Ukazuje na to vývojová shoda zubů a v poslední době i rozbory DNA. Jedny ze základních atributů charakterizujících dnešní slony jsou chobot, kly a velikost. Ničím z toho se však na úsvitu svých dějin chobotnatci pochlubit nemohli. Měli velikost dnešního tapíra a zuby, které se podobaly ostatním placentálům (chyběly řezáky na spodní čelisti). Jako jedny z prvních vymizely špičáky, které se vyskytují ještě u eocenních zástupců rodu Moeritherium. U stoliček se hrboly začaly spojovat, až vznikly příčné lamely, které jsou rozlišovacím znakem dnešních dvou sloních rodů. Mluvíme-li o zubech, asi bude překvapením, že kly jsou přeměněné řezáky. Chobot se začal prodlužovat až u oligocenního rodu Paleomastodon, který žil před 37-22,5 miliony let. Dnes se na chobot upínají stovky svalů a slouží slonům jako neocenitelný pomocník. Podíváte-li se dobře na obrázek slona, uvědomíte si, že má tak krátký krk, že by se bez chobotu moc nenajedl. Sice by byl schopný spásat lístky okrajových větví, ale dál by se nedostal. Ani na zemi, ani na vzdálenějších větvích. Vývoj chobotu měl za následek, že se nozdry spojily, takže lebka slona, ale i starších chobotnatců, jakým je například miocenní rod Deinotherium, vypadá velmi nezvykle. Tento rod se nacházel i na našem území. Důkazem budiž Deinotherium giganteum, jehož kosterní pozůstatky byly nalezeny u Františkových Lázní. Právě tomuto druhu, na rozdíl od dnešních slonů, rostly kly ze spodní čelisti. z knih Historie obratlovců (Z. Roček) a Vznik, vývoj a vymírání savců (R. Musil) vybral Topí Pigula „NAŠI“ SLONI Sloni jsou u nás snad nejpopulárnější savci. Lákadlo do cirkusů a zoologických zahrad. Asi každý z nás coby dítě slyšel lákající „pojď se podívat na slona“. V loňském roce se smutně proslulým slonem stal Kádira z Prahy, který se do naší republiky dostal ze srílanské ZOO. Snímek jeho marného zápasu se smrtí se stal fotem roku. „A přišli jsme o dalšího samce,“ blesklo určitě některému z chovatelů při zprávě, že musel být utracen. Z oněch dvanácti zvířat, která jsou v současnosti v našich zoologických zahradách (včetně dvou slonů ve slovenských Bojnicích) zůstal pouze jeden samec – Mooti – ze Dvora Králové nad Labem. I přes obrovskou popularitu nemá tato zvířata každá ZOO. Důvody jsou nasnadě. Sloni musejí mít velký pavilon, mají spotřebují hodně potravy, a tudíž „lezou do peněz“. Navíc samci bývají agresivní. Právě agresivita byla důvodem utracení slona v roce 1977. Rozhodnutí o jeho utracení přišlo poté, co napadl ošetřovatele. Jiný ze slonů zemřel v Liberci na otravu, kterou mu způsobili návštěvníci nadměrným krmením. Jde sice o téměř čtyřicet let starou událost, ale jasně ukazuje, kam až může popularita slona dovést. Ze současných patnácti českých zahrad chovají slony čtyři z nich, v celkovém počtu dvanácti kusů. Co se zoologických zahrad týká, bylo v jejich historii v naší republice umístěno celkem 44 slonů. Skutečný počet slonů, kteří se na našem území vyskytli, bude větší, protože někteří sloni neprošli zoologickými zahradami, a byli pouze v cirkusech, jiní naší republikou jen projeli coby tranzitní zemí. U nás chovaní sloni se k nám dostali z nejrůznějších konců světa. Pražská Sábi z Krugerova národního parku v Jihoafrické republice, liberecká Gaurí z Bengálska a ústecká Delhi z Vietnamu. Na Delhi je vidět, že počátky jejího soužití s lidmi nebyly nejšťastnější. Odřezaný pravý ušní boltec svědčí o tom, že prodělala ve Vietnamu rituál, který ji měl pomoci zkrotit. Mytologicky má jít o vyhánění divokosti. Možná právě Delhi bude tou, jež zmnoží počty slonů na našem území. z materiálu Sloni v roce 2002 v českých a slovenských zoologických zahradách vybral Topí Pigula
Kdybych měl jedním slovem vyjádřit, jak na mě zapůsobila spisovatelka Eva Kantůrková, asi bych řekl „akurátnost“. Ta přesnost popisu, podle kterého jsem nalezl její byt, vždy přesná a věcná odpověď na každou otázku, ten pro spisovatele ideální byt s nezbytným, vždy připraveným psacím strojem a Nietzschem na konferenčním stolku, u kterého probíhal tento rozhovor. Odcházel jsem s ještě větší úctou, než jsem přišel.
Včera bylo setkání chartistů ve Valdštejnském paláci k 25. výročí založení Charty 77 (rozhovor proběhl na podzim roku 2002 – pozn. red.). Byla jste tam? Byla, ano. Petr Pithart, který večer organizoval, nabídl mluvčím, aby vybrali deset dvanáct lidí, které by chtěli pozvat. Nemuseli to ani být signatáři Charty, ale lidé, kteří s ní spolupracovali. Sešla se ohromná spousta lidí, všechny sály Valdštejnského paláce byly plné. Bylo to moc milé a příjemné setkání, s některými přáteli jsem se viděla po deseti letech. Oživila se tam atmosféra, kterou jsme znávali v tom těžkém dvacetiletí, přátelskost, vzájemná odpovědnost, solidárnost. A taky jistý rys riskování, téměř dobrodružnosti. Bylo to dobré připomenutí. Novináři tam nesměli proto, že nemají dobrou pověst, anebo charakter schůzky nebyl určen pro média? O tom zákazu jsem četla až pak v novinách. Důvody nedovedu posoudit. Já novináře respektuji, asi že jsem sama bývala novinář. V omezeném počtu bych je určitě pozvala. V souvislosti s tímto setkáním se objevily v tisku statistiky, ze kterých bylo patrné, že mladí lidé ve stále větším počtu nevědí, co Charta vlastně byla. Je to dobře, anebo špatně? Historie čehokoli, i Charty 77, má období, kdy je živá, kdy ve společnosti funguje nějakou reálnou vazbou, a kdy se na ni naopak zapomíná, prostě proto, že ji současnost nepotřebuje. Charta jako pojem zůstává v názvu nadace, která je velice aktivní, ale že o jejím někdejším významu a činnosti mladí lidé nevědí, by mě tak z míry nevyvádělo. Jestli Charta patří k naší tradici, tak se do povědomí prosadí, a stane se to silněji ve chvíli, kdy toho bude zapotřebí. Jaký si myslíte že by měl být odkaz Charty 77? Nejsem si jista, že by ta zkušenost byla přenositelná. Charta vznikla v době tuhé totality, společnost byla sešněrována politikou, ekonomikou, ideologií, spousta přirozených věcí se tenkrát nesměla, například poslouchat určitý druh hudby, číst jisté knihy. A ti, kteří to snášeli hůř než jiní, se spojili v protestu proti systému. Kromě toho, protože systém byl policejně organizovaný, se musely hledat takové formy protestu, jaké byly i v těch utažených poměrech jen těžko napadnutelné, byly to petice a rozbory problémů parlamentu, opisy rukopisů a časopisů, podpisové akce pořádané veřejně. To vše je v otevřené společnosti nahraditelné jinými nástroji a organizacemi, máme úřad ombudsmana, můžeme se obrátit k parlamentu, možná bude i zákon o referendu, můžeme se obrátit na soud. Radikálnější oponenti organizují demonstrace, pochody. Existuje svoboda tisku. Způsob práce Charty je nevyužitelný, byl by to anachronismus. Na začátku devadesátých let se mluvčí a aktivisté Charty rozhodovali, zda má Charta pokračovat v činnosti, a protože hrozilo, že se její význam i činnost jednostranně zpolitizují, usnesli se její činnost zmrazit. Byli zvoleni mluvčí garanti odpovídající za odkaz Charty a ti také například spolupořádali ono setkání. Co ale má velkou kvalitu a na co by se nemělo zapomenout, je styl vzájemné úcty k názorům druhého člověka. Byli jsme v Chartě z různých prostředí a byli jsme nuceni hledat způsoby spolupráce, nikoli konfliktů. To je jistá kultura veřejné práce, která v dnešní době dost chybí. Kde je podle vás hranice mezi emancipací a feminismem? Té otázce rozumím tak, že nepovažujete feminismus za emancipační hnutí, což je zajímavý postřeh. (smích) Feminismus nepochybně vznikl jako emancipační hnutí. Už moje maminka se proti předchozím generacím velice brala za rovnoprávnost žen a jejich samostatnost, současně ale zesměšňovala „modré punčochy“, feministky ostrého, radikálního ražení. Byl to feminismus naladěný protimužsky, ne ve prospěch ženy, ale proti muži. Za karikaturu tohoto směru považuji vážnost tvrzení, že bůh je žena a bible se má opravit. Zde někde, myslím si, je to rozhraní, je v tom, kdy žena přestává hájit svou svébytnost, samostatnost, možnost uplatnit se, a začíná jakoby ve svém zájmu útočit proti mužům. Přiznám se bez mučení, byla jsem vždy svébytná, samostatná, dokázala jsem se prosadit, ale vždy to bylo s laskavým pochopením a pomocí mého muže. Vztah mezi mužem a ženou je tak silné prolnutí obou těch živlů, že každá snaha hájit ženu proti muži znamená, že žena si podřezává pod sebou větev. Jako ve všem, oponovat je třeba poměrům a zaběhaným klišé, ne se vybíjet mezi sebou. Vnímáte, když píšete, že píšete ženskou literaturu, anebo obecně literaturu, u které je jedno, jestli ji píše žena, nebo muž? Ženský způsob vyjadřování, vnímání věcí i lidí, popisu, akcentů se přece jen malinko liší od mužského způsobu úvahy, popisu, výběru situací, faktů, atmosféry textu. Uvědomila jsem si to při psaní Přítelkyň. Přitom ale pojem ženské literatury je cosi jiného a nemusí to být literatura pouze pokleslá, je to sentimentální nebo sentimentálně humorný produkt určený ženám pro oddych a zapomenutí na strasti dne, například nevyžehlené prádlo nebo připálený koláč. Je sladké odpoutat se v nezávazné romantice nebo humoru. Tuto literaturu píší hlavně ženy, někdy si takový druh zábavy střihne i muž. Já ji psát neumím. Dokonce ji nedokážu ani číst. Takže bych odpověděla: píši obecně literaturu. A když mě chce někdo pochválit, řekne, že to, co píšu, není ženská literatura. Přepisujete mnohokrát své texty, anebo se vám povede napsat text napoprvé nejlépe a pak již nemá smysl opravovat? Jak co a jak kdy. Píši rukou a na mechanickém stroji to pak přepisuji. S počítačem jsem se nespřátelila, vadí mi, že mezi mnou a papírem leží příliš mnoho techniky. Potřebuji mít papír k dispozici přímo. Podle toho, o jaký text se jedná, některá stránka projde strojem třeba desetkrát, přepisuju, vpisuju, škrtám, přesouvám, ale některé knihy jsem napsala na jediný zátah. Tak vznikly třeba poslední deníkové texty anebo taky Přítelkyně. Zjišťuji, že jistá snadnost, jednorázovost přichází i s věkem. Čím je člověk starší, tím asi má míň času a oprošťuje styl od zbytečností, okrasných slov, není nabubřelý, hledá precizní pojmenování, styl se stává průzračným, a tudíž se nemusí ani vpisovat, ani příliš škrtat. Máte při psaní nějaké rituály, které musíte dodržovat? To je zajímavá otázka. Ano, mám rituály. Jednak si pouštím hudbu. Dokonce bych řekla, že výběr toho, co si pouštím, nějakým způsobem musí souznít s tím, co píšu. Nikdy to není romantická hudba, spíš Bach nebo Händel. Z Mozarta jenom něco. Jednu knihu jsem napsala při velkolepé hudbě, jako je Carmina burana. Pouštěla jsem tu pásku pořád dokola. To je barbarský rituál. Rituál tichý je pálení svíček. Nemusí to být svíčka voňavá, stačí nějaký živý plamínek. Poslední roky mám na stole malého, krásně vyřezaného dřevěného Buddhu, přivezla jsem si ho z Číny. Jak se díváte na současnou literárně-časopiseckou scénu? Líbí se vám víc Host, anebo Literární noviny? Obdivuji časopis Host, je to uprostřed dnešních poměrů malý zázrak. Viděla jsem i jaksi ze zákulisí, jak těžko se literární časopisy financují – ať v Nadaci Český literární fond, anebo na ministerstvu kultury, nebo v Obci spisovatelů. V našem malém okruhu čtenářů literárních časopisů je naprosto vyloučené, aby si na sebe vydělaly. Takže jejich prodělečnost je veliká. Peníze se musí někde opatřit a mně připadá fakt, že Host se nejen drží vysoké kvality, ale i stupňuje periodicitu, skutečně jako malý zázrak. Literární noviny jsou časopis zcela jiného zaměření, když tam přišel Jakub Patočka, staly se z nich noviny maličko neliterární. Ale teď se jim povedla velká věc, převzaly jako svou přílohu časopis Nové knihy, který nedávno zkrachoval. Jestli se to podaří finančně ustát, bude to výborné. Jaký autor vás zaujal během posledních deseti let? Za největšího autora posledních let mám Salmana Rushdieho. Umí psát s obrovskou vyprávěcí spontaneitou a velikou představivostí, a je tomu tak patrně proto, že ve svých knížkách zobrazuje fenomenální prolínání západních a východních kultur. Jeho knihy vyjadřují to úžasné, co planetu skutečně reálně postihuje a čím prochází, kulturní mísení, jaké se naposled odehrávalo v takovém rozsahu snad při stěhování národů, a Rushdie nad postavami a příběhy, které jsou toho nositeli, vládne jako literární pánbůh. Ze všech stran se ozývá téma planetárnosti, sjednocování světa, globalizace, a on – Ind přesídlený na Západ – tuto vizi umělecky zrealizoval. Myslíte, že pro spisovatele je lepší, když se ocitne někde na rušném rozhraní, anebo spíš potřebuje klid v závětří? Asi záleží na typu člověka a druhu jeho psaní. O Rushdiem si mohu myslet, že by mu závětří vadilo, vyhledává témata i vlastní život na rozhraní. Někdo jiný by to nezvládl, jeho talent potřebuje tišinu. Honem mě nenapadá kdo, ale uvedu jiný příklad: Josef Škvorecký, ačkoliv se ocitl z Čech v Kanadě a není to žádný zápecnický typ, i tam psal většinou o Čechách. Co ale spisovatel určitě potřebuje, je možnost soustředění. Ale to už není závětří. Na čem v současné době pracujete? Na třetí knize o Nečasovi. Nečas je vymyšlený spisovatel a v první knize s ním spojené, jmenuje se Nejsi, jsem se jeho prostřednictvím sama mohla vypořádat s věcmi, které mě trápily. Druhá nečasovská knížka vyšla pod jeho jménem, jmenuje se Nečas a v ní mi vymyšlená postava spisovatele pomohla najít odstup od témat, kterými jsem se chtěla zabývat. Nečasovi byly zadávány úkoly, které se týkaly ne mého, ale jeho života, on se potýkal s tím, jak je vyjádřit a popsat, takže s dějem knihy se současně dalo sledovat, jak taková kniha vzniká. Ve třetí knize, která se asi bude jmenovat Nečasův román, vymyšleného spisovatele používám k tomu, aby popsal stav skutečnosti devadesátých let, ono ostré rozhraní, kdy se společnost po převratových proměnách lámala do konsolidovanější podoby, vědomé už si převratových přehmatů. Nečas o tom píše knihu, hledá pro ni téma, ducha doby, pátrá po figurách, které by ho vyjádřily, po příbězích charakteristických pro různé rysy doby. Zjišťuji, že je to dobrý způsob, text knihy může být vrstevnatý a můžu psát, aniž bych do něj musela vložit cokoli ze sebe a svých názorů, Nečas se mi podobá i nepodobá. Teď jsem udělala poslední korektury před vydáním, mohla jsem tedy text číst s odstupem, myslím si, že knížka je poměrně slušně literárně udělaná. Ale překvapila mě ostrostí vyznění. Přítelkyně z domu smutku považujete za svou nejlepší knihu, jako spousta kritiků, anebo na to máte jiný názor? Je to knížka psaná z přetlaku. Kupodivu tento druh knih má největší úspěch. Vysvětluji si to tím, že jsou jednoznačné, nic se v nich neproblematizuje ani v tématu, ani ve stylu. Mají jistou „upřímnost“. Přítelkyně navíc vyšly v pravý čas: v zahraničí, když se svět díky odpůrcům režimu o Československo zajímal, a doma po převratu, když se lidi potřebovali sami za sebe zorientovat, najít se v příbězích a v popisovaných poměrech. To všechno z knížky udělalo bestseller. Film tomu ještě pomohl. Myslím si, že tyto přetlakové knížky je dobře napsat, ono ani nejde je nenapsat, ale já si pro sebe víc vážím zproblematizovaného Pána věže, to je kniha psaná s velkou odvahou a na doraz stropu mých možností. A je současně psaná pro čtenářskou menšinu, nemá dar získávat kdovíjaké zástupy čtenářů. A dost dřiny mě stál Jan Hus, román-esej, ale ten na sebe čtenářský zájem upoutal. Nedokázala bych ale říct, které své knížky si vážím víc a které míň, každá je psaná za jiných okolností, s jiným cílem. Spíš bych uvažovala tak, jestli mě mrzí, že jsem některou knížku vydala. Teď budu trochu sebevědomá, nemrzí. Žádnou bych nezatajila v životopise. Jen u Nejsi jsem měla a i trochu mám pochybnost, je dost osobní. Víte, co dělají přítelkyně z domu smutku dnes? Jedna se ozvala hned tenkrát, když běžel v televizi seriál. Potkaly jsme se na ulici, byla jsem si dost nejistá, vlastně to ode mě byla troufalost, napsat o těch ženách, přestože jsem změnila jejich jména a i trochu okolnosti trestu. Tato Denisa, jak se jmenuje ve filmu, mi nic nezazlívala, na seriál se dívala celá rodina, brali to tak, že se stala slavnou. Sešly jsme se několikrát, vězení lidi sblíží. A loni před Vánocemi mi zatelefonovala jiná paní z Přítelkyň, taky proto, že se film zrovna vysílal. Sešly jsme se v hospodě blízko místa, kde bydlí. Vzala s sebou dceru. Bylo to milé i smutné setkání, nedalo se zapřít, že je notorička. Rozpovídala se, co dělala od roku 1982, kdy jsem ji viděla naposled v Ruzyni, byl to dost divoký a náročný příběh. Ta žena je celistvá osobnost, ví, že svým některým jednáním ubližuje lidem kolem sebe, kaje se za to, ale současně to cítí jako nevyhnutelné právo. A je natolik autoritativní a nepochybně cenná, že její děti ji berou se vším všudy. Přestože s ní neměly lehký život, starají se o ni, respektují ji. To, že se se mnou potřebovala setkat, vysvětlila tak, že si chce ověřit, co si myslím já, a porovnat to s tím, co si myslí ona. Mínila tím současné poměry, ale i svůj opravdu složitý životopis. Já pochopila, že o těchto vyhraněných povahách nejde nepsat. V každém případě mám přítelkyni, s níž mohu kdykoli jít na oběd. Jak se liší knihy napsané před třiceti lety a dnes? Proměnila se scéna. Jednak fakticky, literatura už není tím, čím bývala, náhražkou vzdoru, zakázanou a tudíž přitažlivou hodnotou, a jednak generačně. V roce ‘89 se zdálo být nejdůležitější scelit dohromady všechny tři proudy literatury, zakázanou, povolenou a exilovou, dneska dochází k jinému rozložení, existují vedle sebe tři svébytné generace, ta nejstarší, která udávala tón od šedesátých let, střední, která je maličko rozplizlá, protože zahrnuje většinu autorů, kteří s velkými nadějemi začínali za minulého režimu, a teď se jim to má za zlé, a ta nejmladší, která si už jde naprosto vlastní cestou a zajímá se už jen o sebe. Kromě toho s vybouchlou svobodou se vedle této literatury, takzvaně vysoké či umělecké či náročné či literárně kvalitní a nevím jaký ještě přívlastek přidat, dostalo masového rozkvětu knížkám čistě komerčním, od romantických románků až po poloporno či povadlé detektivky, a tento proud se valí jak lavina, je po něm žízeň, dá se na něm jako na jediném vydělat, maličko dusí onu literaturu vysokou. Vzniká dojem, že knížky může psát každý, kdo se naučil větu holou, herci píší paměti, taky kuchařky, oblíbené jsou knihy pomluv, jen o Havlových kolik jich vyšlo, převažuje bulvár. To je proměna zásadní, související s tržními poměry. Někteří mí kolegové nad tím naříkají, já mám postoj poněkud stoický. Horší než záplava komerce bývala cenzura. Spisovatelství je riskantní povolání, dřív jsem myslela na to, jak si v knížkách uchovat svobodu, teď musím myslet na to, jak na vydání knih, které si na sebe nevydělají, získat dotaci. Ale i skutečnost, že literatura už nemusí směřovat k neliterárním výkonům, k tomu, aby suplovala společenskou kritiku, ji vnitřně osvobozuje. A spisovatel už má jen literární odpovědnost. Kdy jste si sama o sobě poprvé řekla, že jste spisovatelka? Nejsem si jista, že jsem si to vůbec kdy řekla. Píši to do různých dotazníků a životopisů, je to moje povolání, ale to dělám spíš mechanicky, jinak mám před tím slovem ostych. Sama sobě bych spíš řekla, že píšu knížky. Být spisovatelkou cítím jako nadnesené. Nejsměšnější mi připadá, když mě někdo tituluje paní spisovatelko. Je to složité, nepopírám, že to povolání mám, ale zároveň to neberu za své. Stala se mi jednou směšná věc, jakýsi Ital, bylo to u moře, se mě ptal, co dělám. Píšu, řekla jsem, a on se zaradoval, tak to jsme kolegové. Byl to telegrafista. Jaká je dnes podle vás role spisovatele? Býval buditelem, vychovatelem, svědomím, ty role na něm vyžadovaly poměry, nejlíp se asi cítil jako bavič, vypravěč, svědek. Za minulého režimu byl jakýmsi zástupcem nesvobodných, ostře se sledovalo, zda se této roli nezpronevěřuje. Byla to role nadřazená. To je pryč. Výlučnost postavení karatele a kazatele zaváděla literaturu falešným směrem. Nemohla vydechnout, dopouštět se svých vlastních rizik. Jistěže se spisovatel nemůže bát velkých a i společenských témat, jen je dobře, že té vedlejší role tvůrce a ovlivnitele poměrů se zbavil. Bude ji mít, jen když jeho dílo za to bude stát. Že dnes prožívá cosi jako lekci z občanské rovnosti, je velice dobře. Já píšu, protože mě to baví. A protože nic jiného líp neumím. V jednom z rozhovorů jste říkala, že se vám nepodařilo prosadit televizní pořad o literatuře. Jak by takový pořad měl vypadat? Mně se líbilo německé Kvarteto. Celá léta jsme chytali dosah vysílačů z Bavorska, takže jsem to znala a zdálo se mi, že takovýto pravidelný pořad střetávání různých názorů a publikace nejdůležitějších knížek je něco, co nám chybí. Existuje literární revue 333, kde pan Lukeš uvádí knížky. Pak jsou pořady o knihách, ale ty jsou komerční, kde si jednotlivá nakladatelství prezentují knížky. Pak je Katovna, ale to není literární pořad. Takže si myslím, že literatuře vůbec neprospívá fakt, že většina lidí se o drtivé většině vydaných knížek vůbec nedozví. Knihkupecký trh má určitou blokaci preferencí komerčních titulů. Mysleli jsme si, že by bylo dobře, kdyby televize více upozorňovala na zajímavé nové knihy. Když jste pracovala na ministerstvu kultury, měla jste představu o tom, jaké knížky si lidé chodí do knihovny půjčovat? Mám z knihoven zkušenost jen zkusmou, vím ale, že knihovny nakupují především knihy s rychlým obratem, tedy zábavné, líbivé, nevyhnou se ani braku, jsou totiž hodnoceny za počet výpůjček, a ne za to, co půjčují. Takže vycházejí vstříc čtenářskému vkusu. Na ministerstvu jsme vypracovali zvláštní grant právě pro nákup knih knihovnám, každá měla ze státních peněz k dispozici určitou částku a podle nabídky nakladatelů a doporučení literární rady si mohla vybrat v produkci toho roku. Do těchto seznamů se komerční literatura vůbec nemohla dostat. Jestli grant ještě funguje, nevím, ale měl úspěch, chválili si ho i nakladatelé vydávající s rizikem nekomerční knížky. Mě to zajímalo i z pohledu, jací lidé mají dnes čas číst. Z vlastních návštěv knihoven bych řekl, že to jsou studenti, ženy na mateřské dovolené a důchodci. S tím, jak se zdražily knížky, jak už si spousta lidí nemá možnost je koupit, stoupal rok od roku i počet návštěvníků v knihovnách. Studenty myslím nejvíc láká Internet. Ale samozřejmě u starších lidí je to četba. Jaký máte dnes pocit, když se ohlédnete za svou politickou kariérou? Nikdy jsem nechtěla dělat politickou kariéru. Po převratu jsem souhlasila, že budu kandidovat ve volbách do parlamentu, ale to bylo vlivem obecné euforie. Byla jsem od počátku u vzniku Občanského fóra, byl to přirozený přechod od práce v Chartě 77, z Charty mi zůstalo určité postavení, měla jsem kontakty, dostala jsem se do určité úrovně rozhodování. Připadalo mi přirozené kandidovat, měla jsem taky ve volbách vysoké preference, nastoupila jsem do poslaneckých lavic České národní rady. Byla jsem dokonce členkou předsednictva, odtud ale záhy disidenty vytlačili. Dělala jsem poslaneckou práci ráda, možná víc vedle parlamentu, než v něm, pomohla jsem tenkrát dost Národní knihovně, dobře se pracovalo s ministrem Uhdem. Byl to užitečně prožitý čas. Taky proto, že mě tenkrát nic nenutilo psát. Později už euforie vyprchala? Tak bych to neřekla. Být poslancem je závažné, cenila jsem si toho, taky jsem se hodně naučila. Ale nikdy jsem to nebrala jako odraz k tomu, v politice zůstat. Jsem ten typ spisovatele, a možná i člověka, který se do politiky nehodí. Je to veřejná oblast, kde se musíte stýkat s lidmi, se kterými byste nešel do hospody, a nejen stýkat, musíte s nimi uzavírat kompromisy. To je něco, co moje povaha nedokáže zvládnout. Být politikem je určitý druh talentu. Když se píše a říká, že i politika má být etická, musím se maličko usmát, politika má jinou etiku, než je ona obecná, je to etika pravidel. Jedno z předních je dovolení předstírat, až lhát. Věnovat se politice dokonce kariérním způsobem bylo mimo moje možnosti. Přitom mě politika nepřestala zajímat, čtu denně dvoje troje noviny, sleduji, co se děje, mám k tomu aktivní vztah, pracuji v různých institucích, které politickou situaci reflektují, pracují s informacemi o ní, jsou v kontaktu s ní. Byla jsem předsedkyní Obce spisovatelů, teď jsem předsedkyní správní rady Nadace Český literární fond, to jsou výrazné veřejné funkce a veřejnou činnost bez znalosti politiky a uvědomování si souvislostí s ní konat nejde. A asi ten hlavní důvod, proč jsem se nechtěla v politice udržet, je to, že bych nemohla volně psát. Jako autorka jsem se nevyhýbala společenským tématům, a účast v politice by mě svazovala. Ne autocenzurou, ale jistým stupněm loajality. Pozorovala jste na sobě, že by se vám měnil jazyk v politické ptydepe? Ne, to ne. Takže to jde – uchránit si jej? Nevím, jak bych dopadla v novinách, protože když se někdy hodně na něco naštvu, mám potřebu ozvat se, napíšu to, a téměř nikdy nepošlu. Právě jazyk mě varuje. V novinách se píše prvoplánovým způsobem, v novinářském žánru to nejde jinak, a tady už se spisovatel ocitá na nebezpečném území. Spisovatelův jazyk je jiný, jeho vyjadřovací prostředky jiné, píše s tajemstvím, s významy mezi řádky, jeho řeč překračuje holou pojmovost atd. atd. S ptydepe jsem ale měla velikou potíž na ministerstvu, připravovali jsme zákon o veřejných knihovnách a na normotvorném právnickém jazyce jsem zcela uvázla. Vy jste byla také stínovou ministryní kultury v „ženské vládě“ paní Volfové. To ještě jsem, ještě vláda nepadla. Ani mi nezrušili jmenování. Když se ta vláda ustavovala, vnímala jsem se ironicky, ale jenom holá legrace to taky nebyla. Jednak to byla ťafka vládě skutečné, že v ní není jediná žena. A jednak to dámské uskupení bylo paní Volfovou vybráno velice dobře a ani její strana si nás nepřivlastnila. Sešly jsme se několikrát, většinou s některým ministrem, jemuž stínová ministryně jeho oboru přednášela své podněty i kritiku. Byli to ministři zahraničí, sociálních věcí, průmyslu… Brali nás vážně, jedna ze „stíněnek“ se později stala náměstkyní na ministerstvu sociální péče. Taky jsme jezdily na schůzky starostek a to bylo úžasné. Být zvolena starostkou, to už je něco, a setkat se s plným sálem takových skvělých žen! To jsme měly pocit, že se dotýkáme nefalšovaného života. Připravovala jste nějaký program na řízení ministerstva? Byla jsem v té době ředitelkou odboru na ministerstvu kultury, tedy ministrova podřízená, a současně jsem věděla, kde co pálí. Ale ministr kultury pro schůzku se „stíněnkami“ vybrán nebyl, psala jsem pouze kapitolu kultury do stínového vládního prohlášení. Tenkrát bylo aktuální prosadit počítače do knihoven, a jako druhý požadavek jsem psala jiný způsob financování kultury, než je stávající. Ale to Pavel Dostál stejně věděl, a změna ve způsobu shromažďování financí do státního fondu mu neprošla parlamentem. Byl pro vás úřednický život namáhavější než svobodné povolání? I k tomu být státním úředníkem je třeba zvláštního talentu. Já ten typ nejsem, jsem příliš činorodá, moc si vymýšlím. Pro ty dva roky, co jsem na ministerstvu byla, to bylo užitečné, protože jsem byla najata právě na zformulování a prosazení některých změn, hlavně se týkaly dotační politiky živé kultury a taky onoho zákona o knihovnách. A taky jsem Dostálovu nabídku přijala proto, že jsem se ocitla v životním vakuu, umřel mi muž a potřebovala jsem se intenzivně chopit něčeho, co by mě odvádělo ode mě samotné. Změní moc člověka? Myslím, že ano, a myslím, že do různé míry každého. Mít moc znamená vědět, znát zákulisí, mít kontakty, rozhodovat, a dokonce poroučet. Je to naprostá změna životního stylu. A u nás o to větší, že do politiky nepřicházejí bohatí lidé, ale naopak politika jim poskytuje nevídané sociální výhody, platem počínaje a šoférem s autem konče. Moci se podléhá podle originality a síly charakteru. Pro mě jako pro svobodného spisovatele to vždycky byla kardinální otázka. Už po zkušenostech s komunistickou stranou jsem si dávala pozor na to, nepatřit k establishmentu. Pěstovat si nezávislost. Jak změnila moc vašeho muže? Můj muž byl novinář, televizní komentátor, a proslavil se opozičností. Skutečně velkou moc měl v rukou jako ředitel celostátní televize po převratu, ale tam moc fungovala spíš v opačném gardu: politici vyvíjeli tlak na něj, musel se jejich tlaku bránit a televizi před ním ochraňovat. A jako mluvčí sociálně demokratické strany působil už v pozadí. Myslím si, že si nikdy s mocí nezadal, sám ji nepoužíval, nepodléhal jí, a spíš jí oponoval. Dokonce bych řekla, že patříme k prostředí, které se moci straní. Odpověděla bych vám bonmotem: jestli my jsme nezměnili moc, ona rozhodně nezměnila nás. A jak Václava Havla? Jistěže, i na něj měla ta dlouhá léta vrcholové moci vliv. Je to patrné i z některých jeho rozhodnutí, ze způsobu těch rozhodnutí. Ale nerada bych se přidávala k chóru, který nyní vzniká, chóru Havlových znevažovatelů. Končí mu funkční období, na jeho místo přijde někdo jiný, ten se mu nebude rovnat, a chór se dopředu snaží to vakuum, které po Havlovi vznikne, zastřít jeho znevažováním. Něco ale přece řeknu. Václava Havla a jeho ženu Olgu už za minulého režimu v disentu obklopoval malý dvůr. Soustřeďoval se kolem Havla, jeho duší ale byla Olga. Byla to radost i prestiž, patřit k tomuto dvoru. Havel někdy i jako prezident vyhlíží jako Václav V., podobný onomu Václavu IV., který obcházel pražské řemeslníky. Jeho gesta, maličko královská, mají obojí, i sebeironii, i panovnickou noblesu. A v jejich pozadí je Havlova mimořádnost. Viděla jsem ho dost často a ve složitých situacích, obklopovalo ho hodně velice vzdělaných a schopných lidí, a pokaždé bylo to, co on na závěr řekl, to nejlepší. Možná vypadá, že má panovnické rysy, protože natolik převyšuje naše české prostředí.
Eva Kantůrková Narodila se 11. 5. 1930. Její otec byl komunistickým novinářem, matka spisovatelkou a její manžel byl novinářem a televizním publicistou. Sama nějaký čas působila jako redaktorka v Mladé frontě, po maturitě na dělnické přípravce se rozhodla jít studovat filozofii a historii na FF UK. Roku 1966 nastoupila do Československého ústředí knižní kultury a o rok později se stala spisovatelkou z povolání. Debutovala sbírkou psychologicky laděných povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966). O rok později následovala próza Smuteční slavnost. V roce 1969 vydala první díl volné trilogie Po potopě. Druhý díl Černá hvězda již vyšel v samizdatu. V roce 1970 měla Kantůrkové vyjít novela Pozůstalost pana Ábela, ta ale skončila ve stoupě. V roce 1977 podepsala Chartu 77, v jednom období byla její mluvčí. V roce 1981 byla zatčena za údajné podvracení republiky. Propuštěna z vazby byla v roce 1982 a ještě v témže roce napsala Přítelkyně z domu smutku. Sugestivně napsaný román byl roku 1984 vyznamenán Cenou Toma Stopparda, přeložen byl do angličtiny, francouzštiny, holandštiny a čínštiny, a je také zfilmován. Televizní seriál Přítelkyně z domu smutku dostal 2 ceny na mezinárodním festivalu v Cannes: zlatou představitelka hlavní role Ivana Chýlková a stříbrnou režisér Hynek Bočan. Během 70. a 80. let vycházelo její dílo jako samizdat (samizdatové edice jako Petlice, Expedice, Kvart) a v exilu. Svoji historickou erudici zúročila v práci Jan Hus (1988), za niž dostala Palachovu cenu. Mezi další její významná díla patří provokativní román o životě Ježíše z Nazareta Pán věže, drama Člověk v závěsu a třetí díl trilogie Zahrada dětství jménem Eden (1998). Za tuto knihu obdržela Eva Kantůrková Cenu Egona Hostovského. V roce 1999 vyšla deníková dokumentace o autorčině vyrovnání se se smrtí manžela Jiřího Kantůrka Nejsi. V roce 2000 publikovala román o románu Nečas. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, sama byla poslankyní, později se rozhodla vrátit se ke spisovatelské činnosti. Působila také jako předsedkyně Obce spisovatelů a ředitelka odboru literatury a knihoven na Ministerstvu kultury ČR.
