Zvláštní postavení mezi českými rozhlednami má vyhlídková věž na Krásenském vrchu nedaleko Karlových Varů. Je vysoká 25 metrů a na její vrchol je třeba vyšlapat 120 schodů. A právě schody vinoucí se spirálovitě po vnějším obvodu kamenné rozhledny z ní činí v našich končinách mimořádnou výškovou stavbu. Jejím tvůrcem byl místní sochař Willy Russ, který se ve třicátých letech minulého století nechal inspirovat minaretem ve městě Samarrá v dnešním Iráku. K realizaci rozhledny přispěla významně hospodářská krize a z ní plynoucí nezaměstnanost. Tu se právě stavbou „minaretu“ s přilehlou restaurací rozhodlo v roce 1933 řešit obecní zastupitelstvo nedalekého hornického městečka Krásno. Během dvou let tak vyrostla stavba s objemem zdí 850 m3 a celkovou hmotností 18 700 tun. První návštěvníci vystoupili na vyhlídkovou plošinu ve výšce 801 m n. m. v den slavnostního otevření 23. června 1935. Restaurace následující léta nepřežila na rozdíl od rozhledny, která se díky společnému úsilí bývalých obyvatel Krásna, Státní památkové péče a sudetoněmecké nadace dočkala rekonstrukce a znovuotevření 5. července 1997.
Zdravotní dvorní rada Pingler napsal roku 1879 na adresu zakladatele vodoléčby Vincenze Priessnitze, že byl lékařským Kolumbem. Přirovnání je vskutku trefné. Kolumbus pro Evropany objevil Ameriku a Priessnitz vodoléčbu…, i když obě existovaly již dávno předtím. Například lázně byly oblíbeny už v antice a léčbu studenou vodou popsal Hippokratés. Také tření, součást Priessnitzovy léčby, doporučoval v prvním století před naším letopočtem Asklépiadés. Priessnitz však jako první prosadil systém celostní léčby, propojenosti těla a duše. Pochopil, že mnohé symptomy fyzického strádání mají svůj původ v psychické nepohodě. O jeho léčbě bylo napsáno více jak 400 knih. Jenže než došel slávy a uznání, musel projít dlouhou cestu…
ZROD LÉČITELE „Koho bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníkách,“ zní zdejší pořekadlo. A vskutku – rámec hor, zdravé lesy a prameny čisté vody lákají i dnes lázeňské hosty. Na sklonku 18. století ale ten, kdo byl v horách doma, musel své živobytí na zdejší přírodě tvrdě obhajovat. Nejinak tomu bylo i u mladého Vincenze, posledního ze šesti dětí Františka Jana a Anny Priessnitzových (narodil se 4. 10. 1799). Mladý Vincenz se opravdu snažil, aby byl na Gräfenberku schopným hospodářem. Zapřahal koně, oral i sel, dokázal úrodu sklidit a práce si dobře naplánovat. Nic jiného mu ostatně nezbývalo, protože starší bratr František se stal duchovním a další z bratrů Josef zemřel. Otec byl slepý, a byť jeho slovo platilo jako zákon, přece jen většinu práce musel zastat budoucí hospodář. A vedl si zdatně. Miloval přírodu a dokázal jí rozumět. Zdálo se, že život půjde v předpokládaných kolejích. Jenže stačila malá chvíle nepozornosti, výmol na polní cestě, a pád pod kola vozu vše změnil. Když vůz přejel hrudník mladého Priessnitze, zle mu polámal žebra a pohmoždil vnitřnosti. Vypadalo to, že šestnáctiletý Vincenz zemře. Ale mladík se rozhodl to nevzdat. Kdysi na svých toulkách pozoroval zraněnou srnu, jak se léčí poleháváním ve studánce. Věřil v léčivou moc vody. Navíc cítil, jak mu studený obvaz uleví. A tak se uzdravil. Zpráva se po osadě Gräfenberg s necelou dvacítkou domů rozběhla rychlostí horské bouře. „Obyčejnou vodou! Mladý Priessnitz, víte, ten, co spadl pod vůz, se vyléčil vodou!“ Rány se sice běžně vymývaly vodou, ale jako léčebný prostředek ji nikdo nechápal. „Když pomohl sobě, proč by nepomohl nám,“ říkali si ti, kteří na skutečného doktora neměli, a k Priessnitzům začali chodit první nemocní a zranění. Dobrá vůle byla odměněna prostým „zaplať pánbůh“ nebo nějakou protislužbou. Pomalu se rodil léčitel…
LÉKAŘI KONTRA LÉČITEL Víra v léčivou moc vody a první konkrétní výsledky vedou Vincenze k rozhodnutí přestavět na Gräfenberku starý dřevěný dům na kamenný. První v osadě! Píše se rok 1822. V zapadlé jesenické osadě vznikl první vodoléčebný ústav na světě a pověst o jeho úspěších se šíří horami. Proklouzla horskými sedly a dostala se k uším vážených měšťanů šumperských, šuškaly si o nich báby v Opavě i na polské (tehdy pruské) straně hor. Zprávy běží krajem, smutně známým inkvizičními procesy, při nichž na hořící hranici zemřelo 120 lidí. Pravda, žádný pamětník oněch procesů už není, ale povědomí o tom, že je možné být ve spojení s nečistými silami tu má své historické kořeny. Koneckonců peklo taky nikdo osobně nezná, ale věří na něj miliony lidí. A téhle víry nevzdělaných chalupníků a horalů se snažili využít lékaři, pro které rostoucí věhlas a sláva Priessnitze znamenaly ohrožení jejich výdělků. „Jak je možné, že nevzdělaný sedlák léčí! Vždyť je to protizákonné! A navíc používá očarovanou houbu!“ Obyčejná houba, kterou Priessnitz na Gräfenberku používá, dobře saje a drží vodu, takže k omývání je ideální. Ale jako argument k zasetí nedůvěry, podpoře závistivců a znemožnění protivníka se hodila a Priessnitze dostala k soudu. Houby byly úředně zabaveny, byť se neprokázaly jejich čarovné účinky. Omývání a masáže jsou tedy prováděny rukou. „Alespoň přijde živé na živé,“ libuje si léčitel v ručních masážích a roku 1826 je dokonce pozván k návštěvě císařského dvora. Poté Dr. Schnorfeil podává na gräfenberského léčitele u krajského úřadu další trestní oznámení pro neoprávněné léčení. „Vincenz Priessnitz, hospodář z Frývaldova-Gräfenberku, je vinen těžkým přestupkem neoprávněného léčení podle paragrafu 98 trestního zákona z roku 1803 a odsuzuje se za to k žaláři v trvání čtyř dnů, zostřenému půstem,“ zněl rozsudek a zdálo se, že je rozhodnuto. Priessnitz se však odvolal, byl zbaven viny a brzy slavil další úspěchy. Když Jeseníky zasáhla epidemie cholery, lékaři si nevěděli rady. Během necelých tří měsíců jen v Javorníku zemřelo 134 lidí. Lidé volali Priessnitze a on nasadil svoji striktní, ale úspěšnou vodoléčbu. Zachránil každého svého cholerou nakaženého nemocného. Každého! Priessnitz sice neznal podstatu cholery, protože bakterie Vibrio cholerae, způsobující tuto nemoc, ještě nebyla objevena, ale měl obrovskou intuici. Cholera, není-li léčena, způsobuje až 50% dehydrataci organismu během 24 hodin, což vede k rychlé smrti vinou zhroucení vnitřní rovnováhy organismu. U Priessnitze čekala záchrana, protože vodoléčbou zabránil ztrátám vody v organismu. Sláva zázračnému doktorovi! Vodoléčbě, rozvoji lázní a zdejšího kraje se otevřela budoucnost…
ÚSPĚŠNÝ PODNIKATEL Císařská komise z Vídně povolila po důkladném studiu léčebných postupů provoz lázní. Léčitelovo jméno se začalo objevovat ve vědeckých knihách a Priessnitzova metoda se stávala uznávanou. Do Gräfenberku se začali sjíždět lékaři, aby ji podrobně studovali, a také společenská smetánka. „Život zde je ve srovnání s dřívějšími lety velmi pozměněn,“ píše jakýsi občan Frývaldova v dopise z 10. června 1839. „Teď tady patří k bontonu nebydlet v Gräfenberku, ale ve Frývaldově. Člověk je tak blíže ‘smetánce’ v pohodlných a většinou nově postavených domech města. Před osmi dny se konalo v místním střeleckém domě kasino, kterému byli přítomni vévodkyně von Anhalt-Köthen, kníže von Pless, kněžna a kníže Lichtenstein, kníže a kněžna Dolgorukij…“ Součástí procedur byl pohyb na čerstvém vzduchu, léčba prací, oproštění se od starostí. Šlechta, ať už skutečně nemocná, či jen bažící pobýt „u slavného Priessnitze na Gräfenberku“, řezala dřevo a odklízela sníh. Zdarma, respektive ještě si za to platila. Procházky ranní rosou s bosýma nohama brala jako součást moderní léčby a pití vody za léčebnou proceduru. Ne každý byl však ochotný přísný režim snášet. Nikolaj Vasiljevič Gogol se na Gräfenberku léčil dvakrát, ale právě tuhý režim a zejména jednoduchá strava, byť jí bylo dostatek, ho znechutily natolik, že se svou nedoléčenou depresí odešel. Priessnitz, kterému chybělo vzdělání, dokonce neuměl do smrti pořádně psát a jeho dochovaný rukopis svědčí o nevypsaném písmu s množstvím pravopisných chyb (proto své dopisy často diktoval), využil při léčbě bystrý úsudek, pozorování přírodních dějů a empirické sledování vlastních postupů. Obyčejný selský rozum ho také varoval, aby svou metodu nepřecenil. Zjistil totiž, že na některé choroby, například tuberkulózu, léčba nezabírá. Proto takové pacienty nepřijímal, a tím se vyhnul zbytečným úmrtím, i když je jich zaznamenáno 40. Priessnitz podnikatel byl oblíben i u prostých lidí – dal jim totiž práci, a to méně namáhavou, než dřinu v lese či u tkalcovského stavu. Potřeboval lázeňské, vykupoval od lidí potraviny… Jeho rostoucí popularita mu začala nést i finanční zisk. Příjem za rok 1839 měl neuvěřitelných 120 000 zlatých, přitom za léčení poplatek vybírán nebyl. Platilo se za byt, stravu, dokonce i za promenády a hudbu. Pro zajímavost – nedaleké městečko Frývaldov (dnešní Jeseník) utržilo v roce 1845 pouhých 13 742 zlatých. V roce 1841 koupil za 72 000 zlatých spojené panství Bílý Potok – Kohout. Majetek, který po sobě zanechal, činí podle oficiálně dohledaných dokladů 317 000 zlatých, Priessnitzův zeť Jan Ripper jej však vyčíslil na milion. Do částky přitom nejsou zahrnuty sochy a památníky, které mohou obdivovat v Lázních Jeseník i dnešní hosté, a jež tu Priessnitzovi nechali z vděčnosti postavit pacienti z různých zemí. Pýchou procházkového areálu je například i dvoumetrová socha Hygie od sochaře Josefa Václava Myslbeka, která je jedinou jeho sochou ve Slezsku. PRIESSNITZ V UNESCO Lázně Jeseník dnes pulzují čilým životem. Především na nervové poruchy a kardiovaskulární choroby se tu léčí stovky a tisíce pacientů z celého světa. „Já už jsem tady po čtrnácté a pořád se sem vracím. Vždycky mám potom s průduškami tak na rok pokoj,“ říká v místnosti určené k hydroterapii jedna z pacientek. Jsou tu dřevěné vany, které se mění každé tři roky, a v rohu se louhují bylinky na bylinnou koupel. „Léčil jsem se tady v lázních a najednou jsem se jednoho rána vzbudil jako jiný, zdravý člověk,“ říká 93letý spisovatel Miloš Kočka, který o Priessnitzovi publikoval knihu a inicioval zařazení Vincenze Priessnitze při příležitosti 200 let jeho narození do dvouletého kalendáře 1998-1999 kulturních výročí UNESCO. Priessnitzovo narození tu figurovalo jako jedno z 69 kulturních výročí světa. Dosáhl tedy světového věhlasu, ale pořád zbývá otázka: Byl to opravdu terapeut nového typu, nebo šarlatán, který měl štěstí? „Je celkem jisté, že náhrada ztracených tekutin použitá Priessnitzem při léčbě cholery byla jedním z faktorů úspěchu, zdaleka ne však jediným. Priessnitz měl totiž vynikající výsledky při léčení řady jiných chorob infekčního původu a je pravděpodobné, že svými postupy příznivě ovlivňoval imunitní pochody jako celek,“ hodnotí vedoucí lékař psychiatrického oddělení Priessnitzových lázní Jaroslav Novotný. „Domníváme se, že Priessnitz byl v několika ohledech tvůrcem nové koncepce léčby celé řady chorob a že důkazy efektivity jeho postupů se zatím vymykají možnostem současného pojetí medicíny.“
Gorée, nenápadný ostrůvek v Atlantském oceánu nedaleko Dakaru, je dnes jednou z nejvíce navštěvovaných oblastí Senegalu. Když se totiž začal rozvíjet obchod s černými otroky, stalo se pobřeží Senegalu – nejzápadněji ležícího státu subsaharské Afriky a tudíž nejkratší spojnice mezi Afrikou a Amerikou – strategicky významnou oblastí. Právě Gorée bylo jedním z důležitých deportačních středisek. Historikové odhadují, že od l6. století z Gorée, ze Saint Louis a dalších středisek Guinejského zálivu opustilo Afriku až do roku l865, kdy bylo otroctví konečně zrušeno, na l0 milionů otroků. Znamenalo to současně jednu z největších migrací obyvatelstva v dějinách.
Pro většinu černochů ze zámoří je tak Gorée symbolem poroby jejich předků, místem, které předznamenalo změnu jejich života. Černošské rodiny z druhé strany Atlantiku se tu pokoušejí najít svoje kořeny, některé si chtějí jen prohlédnout memento, jež tu zůstalo po vládě kolonistů – Dům otroků. Dům otroků, postavený na konci 18. století, sloužil několik desítek let jako shromaždiště otroků před jejich plavbou přes Atlantik. V přízemí jsou cely podobné temným kobkám, byly určené pro otroky, kteří se rozdělovali podle pohlaví, věku, váhy. V prvním patře byly ubytovací prostory pro dozorce a jídelna, což umocňuje celou zvrhlost tohoto dramatu. Naproti vstupní bráně vede temná dlouhá chodba ústící do moře. Ta sloužila k odklízení mrtvých těl. Předpokládá se totiž, že na každého otroka dopraveného přes oceán připadá nejméně jeden další – mrtvý. Buď spáchal sebevraždu, aby unikl odvezení, nebo zemřel během plavby. Hodně černochů zahynulo také při vzájemných mezikmenových otrokářských válkách. Dům otroků byl restaurován v roce 1990 pod patronací UNESCO. A tak zatímco ostatní důležitá otrokářská střediska v Guinejském zálivu už podlehla zubu času, ostrov Gorée a Dům otroků existují jako pietní místo zasvěcené obětem jednoho z největších zločinů proti lidskosti v dějinách. Ostrov Gorée dnes tvoří starobylé městečko s portugalskou a francouzskou koloniální architekturou. V přístavu na vás čeká mnoho malebných restaurací, kde připravují evropskou i senegalskou kuchyni. Národní senegalskou specialitou je tieboudienne, jejíž základ tvoří rýže, ryba a několik druhů zeleniny (batáty, lilek, pálivá paprika, brambor). Vpravo od přístavu stojí stará bašta, před ní si můžete odpočinout na malé čisté pláži. Odpoledne se začne ostrov vylidňovat a vy si konečně v klidu vychutnáte procházku jeho úzkými uličkami. Na ostrově stále ještě žije přibližně 1000 obyvatel. Někde potkáte skotačící děti, jinde zas nečinně sedící domorodce před svými domky. Vše je ponořeno do komorního ticha, jen slunce stále nemilosrdně pálí. Starý katolický kostel vám připomene, že obyvatelé ostrova byli převážně křesťané, na rozdíl od muslimské většiny senegalského obyvatelstva. Před kostelem na opuštěném náměstí se pase skupinka ovcí, místní mladík vás pozve na čaj, který se pije z malých šálků a je nesrovnatelně silnější, než na jaký jsme zvyklí doma.
Když bratři Lumi`erové při prvním veřejném předvedení svého kinematografu promítli krátký film „Příjezd vlaku do stanice“, diváci údajně v panice prchali. Z obrovské supící lokomotivy, která se na ně řítila, se jich zmocňovala hrůza. Kdo ví, jak by to s nimi dopadlo, kdyby zhlédli snímek nového trojrozměrného kina Oskar IMAX v Praze. Ovšem proč hned myslet na nejhorší…
Pokusy se simulací trojrozměrného obrazu nejsou v dějinách filmu ani fotografie ničím novým, jsou známy již od počátku minulého století. Technických systémů existuje několik a všechny mají jedno společné. Základem prostorového vidění je to, že se na svět díváme dvěma očima a každé z nich vidí realitu malinko z jiného úhlu. Triviálně řečeno, pravým okem se díváme trochu víc zprava, levým trochu víc zleva. Oba obrazy pak mozek spojí do jednoho a vznikne prostorový vjem. Podstatou trojrozměrné fotografie nebo filmu pak není nic jiného, než dvěma objektivy vzdálenými od sebe přibližně jako lidské oči pořídit souběžně dva obrazy (resp. filmové pásy) a při předvádění zajistit, aby se levý obraz dostal jen do levého a pravý do pravého oka. Když se to podaří, divák užasne. Obraz na plátně se před ním náhle rozprostře nejen do šířky a výšky, ale též do dálky. Kanadská společnost IMAX, která v březnu zahájila provoz v prvním trojrozměrném kině v České republice, využívá k oddělení obou obrazů polarizační filtry, které poskytují dokonalý prostorový vjem a na rozdíl od jiných systémů neunavují zrak. Nenechte se proto překvapit, když před představením dostanete podivné velké brýle se zvláštní fólií místo skel. Právě tyto brýle se starají o oddělený přenos pravého a levého obrazu do pravého a levého oka. Bez nich uvidíte na plátně jen dva rozmazané, na první pohled stejné filmy, promítané přes sebe a prostorový efekt bude tentam. Můžete si to sami vyzkoušet. Zážitek v kině Oskar IMAX je umocněn tím, že film je promítán na obrovské plátno (25 x 20 metrů) prakticky přes celou přední stěnu kinosálu. Tím zcela pokrývá zorný úhel divákových očí. V běžném kině stále periferně vnímáte neměnné okraje filmového plátna, a tak i při rychlých efektních scénách, např. automobilových honičkách, pociťujete plátno jako něco stálého, co se nehýbe a „nemůže na vás spadnout“. Jakmile však periferní vidění nedohlédne k okrajům filmového plátna, ztrácí zrak pevnou oporu a máte pocit, že jste přímo v místě dění. Při trojrozměrném představení se navíc prostor „vyvalí“ z pomyslného plátna až před váš obličej. A tak diváci fascinovaně natahují ruce, aby „si sáhli“ na rybu proplouvající jen pár centimetrů kolem jejich hlavy a uhýbají před obrovským tyranosaurem Rexem, jehož zubatá tlama se po nich s řevem ohání. Filozofií společnosti IMAX je od jejích počátků na přelomu 60. a 70. let zprostředkovat divákům zážitky z míst, kam se běžný člověk nedostane, přinášet určité poselství odpovědnosti za přírodní krásy ohrožované lidskou činností, postihovat svět kolem nás v různých souvislostech. V programech neuvidíte akční honičky, nepotečou tam potoky krve a nikdo v nich nikomu neprostřelí hlavu, jak to známe z akčních hollywoodských trháků a z počítačových her, i když tvůrci vás samozřejmě o možnost občas se leknout a mírně poposkočit v sedadle tak docela nepřipraví. Filmy mají převážně přírodovědný a populárně vědecký obsah: Království afrických slonů, Modrá planeta, Everest, Galapágy (3D), Cesta raketoplánu Discovery, Vesmírná stanice (3D), Titanic a řada dalších. Kino Oskar IMAX zahajuje v multiplexu Cinema City v nákupním centru Palác Flóra v Praze provoz čtyřmi filmy, zhruba jednou za měsíc bude program rozšířen o nový titul, přičemž stávající zůstanou v archivu k dalšímu využití. Již nyní je v tomto archivu přes 200 filmů. Připravuje se také projekt spolupráce se školami, které si budou moci objednat skladbu filmů aktuálně podle učebních osnov. IMAX chce pro tato představení pro školy získat sponzory, aby na ně mohl co nejvíce snížit cenu vstupného. Společnost ale nerozvíjí aktivity pro domácí video, třebaže i pro podmínky domácího promítání už dnes existují technické systémy trojrozměrného obrazu či různá „domácí kina“. Sebelepší domácí videoprojekce se totiž nevyrovná přímému zážitku v kinosále s čistým digitálním zvukem dolby surround.
Uprostřed shromáždění pozůstalých čeká na smrt šest buvolů. Dlouho se nic neděje. Vtom muž s vyšívanou čepicí a mačetou jediným zručným a nacvičeným pohybem podřízne býkovi krk. Krev teče proudem, umírající zvíře hlesne a klesá na zem. Zdá se, že ještě není úplně po smrti, ale pomocníci už z něj stahují kůži, odsekávají rohy, porcují maso. Zabíjení jde neuvěřitelně rychle. Poslední buvol je již naprosto šílený. Z toho, co se mu odehrává před očima a co ho nepochybně také čeká. Smrt je v zemi Toradžů počátkem nekonečného života v říši Puya. Aby se tam však duše zemřelého dostala, musí pohřeb probíhat podle předepsaných náležitostí. Bohaté zvířecí oběti jsou jejich součástí. Donedávna to byl i rituální lov lebek, který byl pro mladíky kmene současně zkouškou odvahy. Obětovaní doprovázeli zemřelého na onen svět jako otroci. Když nebyl dostatečný počet otroků získaných v boji, bylo nutné je zakoupit a obětovat. Lov lebek během koloniální nadvlády Holanďanů, kteří vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi dobyli v prvních desetiletích 20. století, pomalu zanikal. Misionáři tu rozšířili křesťanství a silný je také vliv islámu. Přes všechny změny si Toradžové původní mytologické zvyky a obřady uchovali. Státní doktrína, která v Indonésii vyžaduje víru jen v jednoho boha, zde výjimku, podobně jako u Balijců, akceptuje.
POHŘEBNÍ OBŘADY Toradžové říkají, že jen co se někdo narodí, už aby myslel (a šetřil) na pohřeb. Pohřeb je pro každého příslušníka kmene opravdový vrchol jeho pozemského snažení. Podle pohřbu se totiž odvíjí další a mnohem důležitější část života – posmrtný život. Bez vhodného a honosného obřadu je duše zemřelého naprosto ztracena a má jen malou šanci, že se setká se svými zemřelými předky v zásvětí. Pohřeb a pohřební slavnost jsou zároveň aktem k potěšení bohů, kteří ovlivňují další cestu duše zemřelého. Tato duše má poté moc zpětně ovlivňovat životy žijících příbuzných, proto je i v jejich zájmu uspořádat dobrý pohřeb a slavnost. Místo, kde se pohřební slavnost uskuteční, je pečlivě vybíráno. Vyšší aristokracie ho má vždy v blízkosti jednoho či více megalitů – rante. Tyto kameny, vysoké až čtyři metry, odkazují na významné předky. Vzhledem k tomu, že účastníků je mnohdy několik stovek, je třeba postavit téměř novou vesnici. S touto přípravou se začíná několik měsíců dopředu. U Toradžů má pohřeb dvě fáze. První část se odehrává bezprostředně po úmrtí. Po tomto obřadu není tělo pohřbeno, ale je nabalzamováno, přesněji řečeno napuštěno formaldehydem a je ponecháno ve vesnici. Druhá část – hlavní pohřeb – se koná až v době, kdy jsou hotovy všechny potřebné přípravy a kdy jsou sezváni i všichni příbuzní. Aby se příbuzní mohli pohřbu zúčastnit v co největším počtu, konají se oslavy mimo dobu, kdy je třeba pracovat na poli, tedy v období sucha, od července do září. Z toho vyplývá, že nebožtík může být „odložen“ na dobu i téměř celého roku. Mrtvola je uložena ve vyhrazené části domu a zbytek rodiny se k mumii chová, jako by nebožtík dosud žil – mluví s ní a denně jí nosí jídlo a pití. Příslušník vyšší společenské vrstvy má po celou tuto dobu dokonce určeného člověka, který mu až do doby posledního obřadu dělá společnost.
TONGKONANY Samotný pohřeb je skutečným zážitkem, a to nejenom pro nás užaslé cestovatele, ale pro všechny zúčastněné. První kroky vedou k zemřelému, který je vystaven v rakvi v samostatném tongkonanu uprostřed vesnice. Tongkonany, tradiční domy Toradžů, jsou postaveny na kůlech a zakončeny mohutnou střechou. Štíty mají výrazně protažené dozadu, takže z boku dům připomíná prohnuté buvolí rohy nebo tvar lodi. Toradžové jsou jedním z mála etnik Indonésie, jež tradiční domy dodnes staví. V architektuře domů jsou pak jemné rozdíly podle příslušnosti k určitému kmenu. Zatímco západní Toradžové, obývající horskou oblast v okolí městečka Mamasa, staví tongkonany plošší, rozložitější, s více přesahujícím štítem, východní, žijící v kotlině u měst Rantepao a Makale, své domy zase více zdobí vyřezáváním a hlavně barvením. Ve výzdobě převládají rostlinné ornamenty a stylizace buvola a kohouta, barevnou mozaiku tvoří pouze čtyři barvy: červená je barva krve a tedy i lidského života, bílá je barvou kostí a kůže a je symbolem čistoty. Žlutá symbolizuje boží požehnání a sílu a černá je barvou smrti a soumraku. Takto vyzdobeny jsou nejen štíty dřevěných domů, které se mimochodem staví bez použití jediného hřebíku, ale i sýpky na uskladnění rýže, které jsou zmenšenou kopií velkých domů. Na přední straně domu jsou na kůlu srovnány pod sebou buvolí rohy – symbol bohatství rodiny. Střecha, jak už jsme řekli, je ve tvaru buvolích rohů. Jiní tvrdí, že ve tvaru lodi. Tomu by odpovídala mytologie, podle které předci Toradžů připluli do své nové domoviny, jež se dnes nachází ve vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi (dříve Celebes), na lodích. Domy jsou postaveny čelem k severu, odkud tito předci přišli. Směr také může podle některých výkladů odkazovat na sídlo bohů, kteří přebývají právě na této světové straně. Každopádně domy Toradžů nemají jen funkci obydlí, jsou také symbolem jednoty klanu a společenského statusu rodiny. Tento dům proto není možné prodat či koupit. Není ovšem výjimkou, že se tradiční obydlí používá dnes už jen při pohřebních obřadech a slavnostech a rodina žije vedle v moderním domě. Na něm je vidět satelitní anténa a po setmění namodralé světlo obrazovky. Toradže toto spojení mytické tradice s výdobytky moderní civilizace nijak neruší.
VODNÍ BUVOLI Vodní buvol je pro Toradže nejposvátnějším a nejdůležitějším zvířetem. A při pohřbu hraje, hned vedle nebožtíka, tu nejdůležitější úlohu. Buvol je silné zvíře, a proto jen on je schopný dovést zemřelého na onen svět. Proto je žádoucí zajistit co nejvíce buvolů, protože cesta tam je dlouhá a vede přes stovky hor a tisíce údolí. Během samotného pohřbu jsou už od samého rána rituálně jednou ranou podřezáváni nejen buvoli, ale také prasata a drůbež. Buvol je však nejcennější. Tato zvířata, která jsou kupována za skutečně vysoké ceny jdoucí do milionů rupií, jsou darem příslušníků rodiny a příbuzných. Vzhledem k tomu, že pohřeb je finančně velmi náročný, počítá se s jakousi reciprocitou. Jestliže tedy někdo daruje buvola, může si být jistý, že až se bude pohřeb konat u nich, tak jim příbuzní buvolem také přispějí. Pro náhodně jdoucího cestovatele je dobré, chce-li se účastnit pohřbu, vzít s sebou jako dar např. karton cigaret. Obřad trvá celý den a pro nezasvěceného je to poměrně nudná a nezáživná podívaná. Neustále kvičí prasata, která jsou podřezávána jako na jatkách. Příbuzní zemřelého jsou podle rodin pomocí tlampače představováni a uvedeni do hlavního domu. Zde se na pár minut usadí, pojedí sladkostí a vypijí kávu. Poté se odeberou na verandu některého z ostatních okolo postavených domů. A do hlavního domu je uvedeno procesí dalších příbuzných. Obřad zpestřují muži, oblečení v tradičních černých saronzích kolem beder, tancem a zpěvem. Tancem „vyprávějí“ rodinné ságy, alegoricky ukazují život zemřelého a lidský život všeobecně. Vaří se maso, pojídá se a popíjí a hlavně vypráví. Nikde není slyšet pláč, přestože jistá vážnost a smutek ve tvářích jsou patrny všude. Toto je také jediné období v roce, kdy mají příslušníci kmene zaručen pravidelný příjem masa. Duše zemřelého se tedy pouze po řádně vykonaném obřadu může odebrat na onen svět. Zde pak získává stejný společenský status, jaký měla v životě pozemském. Stejně je tomu i u zvířat, která jsou obětována. Ta mu budou také k užitku. Jak již bylo zmíněno, buvol je z nich nejcennější a je symbolem prosperity a moci. Není výjimkou, že při pohřbu vysoce postaveného jedince je obětováno až 100 kusů buvolů. Pokušení uspořádat skutečně honosný a velkolepý pohřeb vede mnohdy k naprostému finančnímu vyčerpání rodiny. Indonéská vláda se tento trend snaží eliminovat tím, že zavádí poplatek za každé obětované zvíře. HROBKY Poté co obřad skončí, je tělo mrtvého uloženo v rodinné hrobce, která je většinou ve skále či na úpatí hory. Po uzavření dvířek za rakví je zvnějšku postavena do jakési bambusové ohrádky soška tau-tau. Sošky vysoké okolo jednoho metru jsou vyrobeny ze dřeva stromu nangka – chlebovníku, které je velmi drahé. Jsou vyřezávány přesně podle tělesných rysů zemřelého a jsou také oblečené do jeho oděvu. Toradžové totiž věří, že kdyby se zemřelí chtěli vrátit na svět, použijí právě oči a oblečení ze své tau-tau. Ne každý si to však může dovolit, zrovna tak jako skalní hrob. Specialista, který se výrobou skalních hrobů zabývá, si totiž za práci účtuje cenu v hodnotě několika buvolů. Proto jsou ostatky zemřelých často ukládány jen pod skalní převisy a do přirozených jeskyní nebo často i do vyřezávaných dřevěných rakví v podobě buvola. Každý buvol s odnímatelným víkem je rodinnou hrobkou, která bývá umístěna také vysoko na skalní stěně. Společně s příbuznými jsou takto pohřbívány i starší děti. Jen dítě, jež zemřelo dříve, než mu začaly růst zuby, je pohřbeno v kmeni mohutného stromu, do kterého vyříznou otvor a ostatky dítěte uloží do vydlabané dutiny. Díra se zase zakryje vyříznutou kůrou, aby strom srostl. Toradžové věří, že míza stromu je dítěti mateřským mlékem. S růstem stromu se také duše dítěte přibližuje k onomu světu.
