Každý rok je to stejné. Vzduch se prohřeje, stromy nasadí pupeny, tráva se zazelená a z jihu se začnou vracet tažní ptáci. Stromy, vzduch i tráva se snad letošní jaro budou chovat jako jindy, ovšem příletu některých druhů tažných ptáků se možná nedočkáme. Důvod, proč se k nám letos nevrátí, je prostý. Před zájmy ptactva dostala přednost „svoboda“ Iráku.
První, kdo přišel se zprávou, že vypuknutí válečného konfliktu v Iráku by mohlo vážně ohrozit ptactvo Evropy i Asie, byl uznávaný ornitolog Phil Hockey. Uvedl, že Irák leží na cestě, kterou se miliony ptáků vracejí z afrického přezimování na rozsáhlé nížiny západního Ruska a do dalších oblastí, kde volně žijí v teplejších měsících. Většina z nich se na území Iráku pravidelně zastavuje na několik dní. Válka, která zde propukla, je pro ně rušivý moment a nelze vyloučit, že ptáci ztratí orientaci a zabloudí nebo nepoletí dál. „Z hlediska ptactva není žádné roční období vhodné k válce, ale březen a duben nepochybně patří k nejméně vhodným obdobím,“ řekl dále k tématu tento mezinárodně uznávaný expert z Afrického ornitologického ústavu v Kapském Městě. Kromě hejn vracejících se z afrických zimovišť může ovšem konflikt ohrozit i stovky druhů ptáků z Evropy a západního Ruska, pro které je zimovištěm samotný jižní Irák. Mnohé z nich jsou na pokraji vymření a válečný konflikt by jejich konec mohl uspíšit. Odborník Maďarské ornitologické a ekologické společnosti Gergö Halmos prohlásil v maďarském deníku Népszabadság, že jižní část Iráku je z odborného ornitologického hlediska podrobně neprozkoumanou oblastí. Irák samotný nemá dostatek specialistů na sledování masového pohybu ptactva nad svým územím. Je ale prokázáno, že jako místo k odpočinku využívá Irák také řada druhů ptactva, které se v jarních a letních měsících zdržují v Maďarsku a v regionu střední Evropy. Jak je ze slov ornitologů patrné, ptačí rozum lidské strategické hry nebere. Jak přesně se negativní vliv války v Iráku promítne do populací stěhovavých ptáků, je těžké určit. Na bojišti totiž zatím nelze s jistotou spočítat ani lidské ztráty. Už teď je ale daleko pravděpodobnější, že toto jaro budeme spíše než hejnům stěhovavých ptáků mávat nad námi přelétávajícím strategickým bombardérům B-52.
Nestává se často, že na Zemi vznikne nový oceán. Přestože k této monumentální události před třemi lety skutečně došlo, světový tisk ji neohlásil palcovými titulky ani se nedostala na přední místa zpravodajských relací satelitních televizí. Zrod pátého oceánu světa nedoprovázely posuny tektonických desek, ničivá zemětřesení ani mohutné sopečné výbuchy. Jižní oceán vznikl v důsledku úředního rozhodnutí.
OCEÁN BEZ BŘEHŮ Mezinárodní hydrografická organizace (International Hydrographic Organisation), která byla založena v roce 1921 a sdružuje více než 70 přímořských států, oficiálně vymezila Jižní oceán z jižních částí Atlantiku, Pacifiku a Indického oceánu v roce 2000. Kartografové nový oceán zakreslili tak, že se rozprostírá od břehů Antarktidy až k 60. rovnoběžce. Jeho hranice jsou souběžné s pásmem, které spadá pod Antarktickou smlouvu z roku 1959. Signatářem této úmluvy, která pozastavila územní nároky několika států na jednotlivé části antarktické pevniny a dnes sdružuje 39 zemí, je i Česká republika. Celková rozloha nově ustanoveného oceánu je 20 327 milionů čtverečních kilometrů, což je o něco více než dvojnásobek rozlohy USA, a činí z něj čtvrtý největší oceán na Zemi. Ze všech oceánů má ovšem největší průměrnou hloubku – 4500 metrů. Přestože byl oficiálně vymezen teprve nedávno, Jižní oceán je přirozeným přírodním celkem (u nás již dříve známý jako Antarktický oceán). Jeho hranici však netvoří pevninské celky, ale větrné a oceánské proudění. Masa mořské vody, která oblévá Antarktidu, je ohraničena takzvanou antarktickou konvergencí, která je též známá jako Polární fronta. Tato linie je souběžná s maximálními západními větry a prochází středem Antarktického cirkumpolárního proudu, který vytváří kruh kolem Antarktidy. S celkovou délkou 21 000 kilometrů je nejdelším mořským proudem na světě. Poháněn západními větry, tento proud neustále směrem na východ transportuje 130 milionů kubických metrů vody za vteřinu, což je více než stonásobek toku všech řek na Zemi. Antarktická konvergence sahá k 60. rovnoběžce poblíž Nového Zélandu a 48. jižní rovnoběžce v sektoru jižního Atlantiku. Studené, na živiny bohaté a husté antarktické vody při střetu s teplejšími vodami klesají do hloubky a dále proudí na sever, například v podobě životodárného Humboldtova proudu.
KONTINENT V IZOLACI Kvůli těmto unikátním přírodním podmínkám je Antarktida téměř dokonale oddělena od tepelného působení ostatních mořských proudů a má své nezaměnitelné klimatické atributy. Rozsáhlejší prozkoumání Jižního oceánu bylo provedeno teprve v polovině devatenáctého století. Bílý kontinent Antarktidy byl objeven až na počátku 19. století. Tehdy ho údajně zahlédl jednadvacetiletý Američan Nathaniel B. Palmer, který byl kapitánem čtrnáctimetrové plachetnice Hrdina (Hero). Dne 17. listopadu 1820 vplula tato výprava lovců tuleňů do Orleánské úžiny a přiblížila se k Antarktickému poloostrovu. Antarktida je místo extrémně drsných přírodních živlů a příkrých kontrastů. Jeden den a jedna noc tu s mírnou nadsázkou trvají celý rok. Pevninský ledovcový štít pokrývající 98 % antarktické pevniny obsahuje téměř 70 % světových zásob sladké vody, ale neuvěřitelně nízké teploty antarktického podnebí (dosahující až -89,6 ̌C!) způsobují, že její vnitrozemí je jednou z nejsušších oblastí na Zemi. V některých místech napadne za celý rok jen 20 milimetrů sněhu. Mrazivé vichry, které se přehánějí nad polární pouští, dosahují rychlosti přes 200 kilometrů za hodinu. Pod pokrývkou ledu, která je místy téměř 5 kilometrů silná, se skrývají neznámé hory a údolí, tu a tam nad ní vyčnívají ostré vrcholky hor. Na západě Antarktidy jsou tyto vrcholky většinou vulkanického původu a čas od času stále ještě do mrazivého ovzduší chrlí horký popel či lávu a do ruda zbarvují bílý povrch kontinentu.
ŽIVOT V MRAZÁKU Na antarktické pevnině žije velmi málo skutečně suchozemských organismů – pár druhů drobných bezobratlých živočichů, například chvostoskoci a roztoči, několik druhů mechů a na pár set druhů lišejníků. Pobřeží Antarktidy a vody Jižního oceánu přesto skrývají ohromnou hojnost a poměrně velkou rozmanitost živočichů, protože jsou mimořádně bohaté na minerální látky a živiny. Teplota Jižního oceánu kolísá podle místa i ročního období mezi 10 ̌C nad nulou a -1,8 ̌C pod nulou. Během zimy zamrzá až k 65. rovnoběžce směrem k Pacifiku a k 55. rovnoběžce směrem k Atlantiku. Rozloha ledu se zvyšuje o více než šestinásobek z 2,6 milionů kilometrů čtverečních v březnu na 18,8 milionů kilometrů čtverečních v září. Studená voda obsahuje více rozpuštěného kyslíku než teplá, což je jeden z klíčových důvodů, proč jsou antarktické vody mimořádně produktivní a podporují takovou hojnost živých forem. Přesto vyžaduje život v tak extrémních podmínkách jedinečné strategie přežití, které se vyvinuly cestou přirozeného výběru. V Jižním oceánu tak žije mnoho úzce specializovaných organismů, některé z nich se nevyskytují nikde jinde na Zemi.
PLANKTON VIDITELNÝ Z VESMÍRU Základ mořského ekosystému tvoří společenství rostlinných mikroorganismů, především řas a sinic, které pomocí fotosyntézy vytvářejí kyslík a jsou potravou pro živočišnou složku planktonu. Zdaleka nejvýznamnějším živočichem planktonního krillu v Jižním oceánu je růžový korýš, který tvarem připomíná krevetu. V průměru měří 6 centimetrů na délku a váží zhruba jeden gram. Hlavním z jedenácti druhů krunýřovek žijících v Jižním oceánu je Euphasia superba. V létě se tito korýši shlukují do ohromných mračen, která čas od času zbarví oceán na rudo, kam až oko dohlédne. Tyto několikakilometrové rudé masy jsou viditelné i z vesmíru. Z echolokačních průzkumů Jižního oceánu vyplývá, že krunýřovky v antarktických vodách mají celkovou hmotnost mezi 100 až 500 miliony tun.
LETNÍ ŽRANICE, ZIMNÍ POLOSPÁNEK Na jaře a v létě zažívá Jižní oceán ohromný rozkvět, fytoplankton bují a na něm se pasou stovky milionů jedinců krillu. Propuká mohutná žranice, během které ptáci, ploutvonožci a velryby denně spořádají miliony krunýřovek. Klasickým konzumentem krillu je například tuleň krabožravý (Lobodon carcinophagus), jehož současná populace se odhaduje na 30 milionů jedinců. Stejně jako někteří další antarktičtí tuleni má členité stoličky, které fungují jako cedítko, na němž se z vody nabrané do tlamy zachycuje krill. Dokonce jeden z nejobávanějších antarktických dravců, tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), má podobně přizpůsobený chrup a téměř padesát procent jeho potravy tvoří krunýřovky. Tato dravá šelma ovšem také požírá ptáky, ryby, tučňáky a mladé tuleně. Naopak na podzim se celý antarktický ekosystém ukládá do jakéhosi zimního polospánku. Krunýřovky v zimě konzumují o 95 procent méně potravy než v létě a energii čerpají z tukových rezerv. Látkovou výměnu přitom snižují až o 60 procent. Přesto však během zimy neustále ubývají na váze, až nakonec ztratí své krunýře. Takto odložené schránky požírají, aby doplnily příjem potravy. Paradoxně tak dochází k pravému opaku toho, co v jiných mořích světa provádí většina ostatních korýšů, kteří se svlékají v okamžiku, kdy své krunýře přerostou.
RYBY POSÍLENÉ FRIDEXEM Ve vodách Jižního oceánu sice žije jen 120 druhů ryb z celkového počtu 25 000 na světě, řada z nich je však unikátně adaptována na život v mrazivých vodách. Některé dokonce dokáží přežít ve stavu, kdy jejich tělesná teplota klesá pod bod mrazu – jejich tkáně jsou totiž napuštěné nemrznoucí směsí! Látky zvané glykopeptidy rozpouštějí ledové krystalky, které se při nízkých teplotách tvoří v živočišných tkáních. Podobné mechanismy existují i u antarktických řas a korýšů, u kterých se například některé enzymy aktivují teprve při neobyčejně nízkých teplotách.
HUSY SE ZOBÁKY KRKAVCŮ „Všude bylo plno podivných ptáků, kteří naprosto nemohli létat ani před námi tak rychle utíkat, aby si zachránili život. Byli menší než husa, ale větší než březňačka, krátcí a tlustí, neměli peří, ale místo něho krátký a šupinovitý prach, jejich zobáky nejsou nepodobné zobákům krkavců.“ Tento popis tučňáků pochází z lodního deníku výpravy smělého korzára a mořeplavce Francise Drakea, který na lodi Pelikán v srpnu 1578 vplul do Magalh~aesova průplavu. Drake se s podivnými tvory setkal v průlivu mezi Ohňovou zemí a pobřežím Patagonie a na jejich počest nazval jeden z ostrovů v průplavu ostrovem Tučňáků. Přestože se člověk s „opeřenými rybami“, jak je později v roce 1620 označil admirál Beaulieu, nejprve setkal u pobřeží Jižní Ameriky a posléze u pobřeží jižní Afriky, jejich typickým domovem je Jižní oceán. Některé fosilní důkazy naznačují, že se tučňáci vyvinuli v teplejších oblastech a teprve posléze kolonizovali ostrovy Jižního oceánu a Antarktidy, podle jiných teorií se však vyvinuli na subantarktických ostrovech a odtud se rozšířili na Antarktidu a dokonce až na Galapágy.
OTUŽILCI VE FRAKU V oblasti Jižního oceánu žije celkem sedm druhů tučňáků. Ze všech ptáků na Zemi jsou tučňáci nejlépe přizpůsobeni k životu ve vodě. Jsou nejen nejlepšími plavci v ptačí říši, ale také výkonnými potápěči, kteří jsou schopni ponoru do hloubek přesahujících 250 metrů. Zcela ztratili schopnost létat ve vzduchu, zato jsou přeborníky v „létání“ pod vodou. Připomínají živá torpéda – křídla jim slouží jako ploutve, zadní končetiny a ocas jako kormidlo. Z vody vyskakují podobně jako delfíni, přičemž se mohou nadechnout, aniž by ztratili rychlost. Pernatý šat a tlustá vrstva tuku je dokonale chrání před chladem. Na zemi jsou poměrně nemotorní a pohybují se vzpřímeně nebo klouzáním po ledu, přičemž jakoby pádlují zakrnělými křídly. Za ošacením tučňáků ve stylu „smokingu“ se ve skutečnosti skrývá důmyslný biologický mechanismus. Bílé zbarvení spodní části těla je činí méně viditelnými pro živočichy nacházející se pod nimi, což jim na jednu stranu umožňuje lépe se přiblížit ke kořisti a na druhou stranu je to chrání před dravci, zejména tuleněm leopardím a kosatkou dravou.
TRÁVENÍ NA POVEL Mezi nejnápadněji zbarvené a na život v antarktických podmínkách nejlépe adaptované tučňáky patří tučňáci patagonští a císařští. Subantarktický tučňák patagonský má mimořádně dlouhý rozmnožovací cyklus, který trvá 14 až 16 měsíců. Mláďata vyžadují plných dvanáct měsíců krmení, což pro jejich rodiče není v podmínkách polární zimy nic snadného. Samice snáší jediné vejce a o mládě se starají oba rodiče, kteří se v intervalech několika dnů střídají v hlídání a krmení. Občas ovšem dochází k tomu, že se samička kvůli nevlídnému počasí zdrží a samec zůstane dlouhé týdny s hladovým mládětem sám. Samci tučňáka patagonského však dokáží v žaludku udržet nestrávené jídlo až tři týdny a dodávat mláděti stále čerstvé porce. V únoru letošního roku byly ve vědeckém periodiku Polar Biology publikovány výsledky nového výzkumu, který byl proveden na ostrově Possession. Studie ukázala, že samci tučňáků patagonských získávají z potravy kyselinu, kterou používají jako antibakteriální prostředek. Záhadou ovšem zůstává, jakým způsobem aktivují tento mechanismus.
CÍSAŘI LEDOVÉ ŘÍŠE Obyčejný život tučňáka císařského, který jako jediný pták přezimuje na antarktické pevnině, patří mezi nejpoutavější a nejsrdceryvnější dramata v živočišné říši. Když se koncem antarktického podzimu většina ptáků stěhuje na teplejší ostrovy za hranicemi zamrzajícího moře, vydávají se přes metr vysocí a až 40 kg vážící tučňáci císařští opačným směrem. Ve velkých počtech se houpavými kroky, občas střídanými s obratnými břišními skluzy, přemísťují na svá hnízdiště, která jsou v některých případech vzdálená až 160 km od otevřeného moře. Tam po dobu několika týdnů probíhají hlučné námluvy a páření. Když samička koncem května snese vejce, překutálí ho na nohy samce, který jej bleskově skryje do vyhřívaného břišního vaku, jenž udržuje stálou teplotu těsně nad 30 ̌C nad nulou. Samice posléze kolonii opustí a vydají se zpět na otevřené moře, kde se příští dva měsíce vykrmují. Sága samečků tučňáků císařských začíná ve chvíli, kdy již ztratili až čtvrtinu své váhy. Čeká je dalších osm týdnů hladovění, během kterých jsou sužováni extrémním chladem (teploty klesají až za hranici -25 ̌C pod nulou) a bičováni vichry, které dosahují rychlosti 200 km za hodinu. Tučňáci živlům vzdorují tím, že se houfují, čímž snižují ztráty tepla až o jednu šestinu. Zároveň se střídají, aby každý strávil stejné množství času chráněný uprostřed shluku. Samičky nakonec své partnery vystřídají v době, kdy se mláďata líhnou z vajec. Přestože již zhubli na tři pětiny původní váhy, samečci jsou schopni nakrmit mláďata dvěma dávkami sekretu, který vylučují ze stěn volete. Pak již zbývá jen dlouhá cesta k moři, kde na absolutně vyčerpané tučňáky čeká hojnost potravy.
ZKÁZONOSNÉ TEPLO Za posledních 50 let se populace tučňáků císařských snížila o celou polovinu, což vědci nedávno přisoudili mimořádně dlouhému období tepla v 70. letech minulého století. Zhruba každých osm let zasáhne vody kolem Antarktidy takzvaná Antarktická cirkumpolární vlna, která spočívá v ohromných masách teplé a studené vody. Podle studie publikované v roce 2001 ve vědeckém časopisu Nature poznamenal teplotní výkyv zejména tučňáky císařské žijící na Adélině zemi, která za běžných okolností zažívá teplejší období trvající zhruba jeden rok jednou za pět let. Zvýšená teplota snižuje množství ledu, což návazně způsobuje úbytek krillu, hlavního potravinového zdroje tučňáků. Zatím není zcela jasné, jestli oteplení způsobily regionální procesy, či zda se jednalo o příznak globálního oteplování.
VÝZKUM POMOCÍ PLOVOUCÍCH ROBOTŮ Cirkumpolární proud je důležitý nejen při regulaci antarktického podnebí, ale má výrazný vliv i na globální klima. V lednu letošního roku se australští vědci přidali k unikátnímu výzkumu, který má za cíl prozkoumat tuto „strojovnu globálního klimatu“. V investičně náročné akci, která ponese celkové náklady 2,5 milionu USD, rozmístí vědci z Kooperativního výzkumného střediska antarktického klimatu a ekosystémů při univerzitě v Tasmánii v průběhu příštích tří let celkem 44 plovoucích „robotů“ ve vodách Jižního oceánu. Přidají se tak ke svým japonským a americkým kolegům, kteří již několik těchto přístrojů v této oblasti mají. „S touto novou technologií budeme poprvé schopni pravidelně pozorovat, co se odehrává pod povrchem Jižního oceánu,“ prohlásil vedoucí výzkumného programu oceánograf dr. Steve Rintoul na mezinárodní oceánografické konferenci Partnerství pro pozorování globálních oceánů v lednu 2003. „Jižní oceán je nechvalně známý nejsilnějšími větry a největšími vlnami na planetě. Jelikož je tato oblast tak odlehlá a nevlídná, většina lodí se jí vyhýbá a máme odtud málo pozorování. Plováky nám pomohou pozorovat změny v Jižním oceáně, které ovlivňují klima a mořský život,“ dodal Rintoul. Autonomní přístroje typu PALACE, každý z nich má životnost tři až pět let a stojí 30 000 USD, se potápějí do různých hloubek (až do hloubky dvou kilometrů) a odebírají vzorky oceánských vod v intervalech deseti dnů. Výsledky měření salinity a teploty jsou zasílány na pevninu přes satelit. První „roboti“ budou v rámci australského výzkumu vypuštěni koncem letošního roku. Iniciativa je součástí celosvětového výzkumu s názvem Projekt Argo, v jehož rámci bude takových přístrojů do roku 2006 rozmístěno ve světových oceánech celkem 3000. Výsledky poslouží meteorologům a klimatologům, ale také ekologům, rybolovnému průmyslu a lodní dopravě.
KRÁLOVÉ HARÉMŮ Králem mezi antarktickými ploutvonožci je bezesporu rypouš sloní (Mirounga leonine). Až čtyřtunový samec je hlubinný potápěč, který pod vodou zůstává i dvě hodiny a noří se až do hloubky 1500 m. V těchto temných hlubinách vyhledává sépie a ryby. Podobně jako vorvaň (Physeter macrocephalus), nejdokonalejší potápěč mezi savci, tráví rypouš až 90 procent dne potápěním. V moři tráví zhruba 250 dnů v roce a na souši se ocitá jen dvakrát do roka, při páření a línání. Většina samců ročně při cestách křížem krážem Jižním oceánem uplave více než 20 000 km. Zuřivé boje, jež spolu svádí samci rypouše sloního, jsou ojedinělou podívanou, která je ozdobou mnoha dokumentárních snímků. V době, kdy o mnoho menší samice rodí a krmí mláďata, dochází mezi soutěžícími býky k ritualizovaným střetům, které občas přerostou v krvavé boje. Rypouši se proti sobě hrozivě vztyčují, otevírají tlamy a vyhrožují si řevem. Úspěšný býk si na pláži zřídí harém samic. V jediné sezoně jich může oplodnit i stovku. Takový samec se udrží ve vrcholné formě asi čtyři sezony, takže nakonec může oplodnit až 400 samiček. Samice rodí jediné mládě za rok a za celý život přivede na svět tak 12 potomků, takže mezi sebou soutěží o pozornost vítězného samce.
SEXUÁLNÍ TURISTÉ Genetický výzkum, jehož výsledky byly publikovány v březnu letošního roku v renomovaném vědeckém měsíčníku Science, vrhá nové světlo na sexuální život těchto mohutných ploutvonožců. Vědci provedli u rypoušů žijících na Falklandech sekvence DNA z mitochondrií, které se dědí pouze z matčiny strany, a DNA z buněčného jádra. Výsledky porovnali s DNA sekvencemi na různých subantarktických ostrovech a došli k závěru, že samci rypouše sloního se vydávají na daleké cesty napříč Jižním oceánem, aby oplodnili co nejvíce samic. Jeden samec, kterého britští výzkumníci nazvali Blob (Koule) cestoval celých 8000 mil, aby oplodnil samice na ostrovech poblíž Antarktidy. „Taková dálka je vskutku mimořádná,“ řekl Rus Hoezel z Univerzity v Durhamu časopisu New Scientist. Z výzkumu vyplývá, že genetický profil populací rypoušů je více uniformní, než se předpokládalo. Hoezel se domnívá, že je tato skutečnost pro rypouše pozitivní. „Je méně pravděpodobné, že vzniknou izolované populace, které by byly více vystaveny různým rizikům,“ řekl. „Zatím nevíme, jak vzácný je případ Bloba,“ dodal.
ZPUSTOŠENÝ RÁJ VELRYB „Kapitán Cook během své první výpravy do antarktických vod objevil stáda velryb tak obrovská, že viděl na sta výdechových fontán najednou ve všech směrech. Nebyl okamžik, kdy by z paluby nebyl vidět nespočet fontán. Sám jsem nedávno plul v této oblasti, a neviděl ani jednu,“ řekl na počátku devadesátých let dr. Roger Payne, věhlasný cetolog, který se stal průkopníkem především v průzkumu zvukových projevů velryb keporkaků. Velrybáři se ve vodách Jižního oceánu sice objevili o něco později než lovci tučňáků, tuleňů a rypoušů, ale lov velryb zahájili s maximálním nasazením. Zprvu byly velryby, které se v té době již lovily pomocí harpunového děla, zpracovávány ve velrybářských stanicích na ostrovech. Ve dvacátých letech 20. století se poprvé do Jižního oceánu vydaly obrovské velrybářské flotily sestávající z mateřského zpracovatelského plavidla, doslova plovoucí továrny, a menších rychlých harpunových lodí. V této dekádě bylo podle údajů samotných velrybářů ve vodách kolem Antarktidy uloveno 134 307 velkých kytovců. Za pouhých osmdesát let 20. století ulovili velrybáři ve vodách dnešního Jižního oceánu více než jeden a půl milionu velryb. Některé druhy těchto pomalu se rozmnožujících mořských savců jsou dnes stále na pokraji naprostého vyhynutí. Vědecký výbor Mezinárodní velrybářské komise (International Whaling Commission – IWC) například odhaduje, že z původního počtu 250 000 plejtváků obrovských (Balaenoptera musculus) vyskytujících se v Jižním oceáně zbylo jen 400 až 1400 jedinců. Zbývající velryby žijící na jižní polokouli každoročně táhnou do Jižního oceánu z míst tisíce kilometrů vzdálených, kde se spářily. Během pětiměsíčního pobytu na těchto letních pastvištích zkonzumují kosticové velryby – plejtváci, keporkaci, velryby jižní a velryby malé – zhruba 80 procent celé své roční dávky potravy. Plejtvák obrovský spořádá denně zhruba 4000 kg krillu.
LOV VELRYB POKRAČUJE „Velryba byla velmi blízko, možná 15 metrů od nás. Pokusil jsem se k ní dostat na člunu co nejblíže, aby ji nemohli zasáhnout. Pak se vynořila znovu, jen asi 10 metrů od člunu. Jsem si jist, že by ji byli zabili, kdybychom tam nebyli.“ Takto popsal střet s japonskými velrybáři v mrazivých vodách Jižního oceánu jeden z aktivistů Greenpeace, který se v roce 2001 zúčastnil zatím poslední výpravy na ochranu velryb. Japonská vláda ve vodách Jižního oceánu dodnes každoročně povoluje lov až 440 plejtváků malých (Balaenoptera acutorostrata), přestože od lovecké sezony 1985/86 platí všeobecné moratorium na lov velryb a navzdory tomu, že IWC v roce 1994 vyhlásila chráněné území pro velryby v oblasti dnešního Jižního oceánu. Oblast je souběžná s antarktickou konvergencí, ale na některých místech je posunuta až ke 40. rovnoběžce.
ZABÍJENÍ ve JMÉNu VĚDY Japonci tvrdí, že lovem velryb provádějí vědecký výzkum. Zadní vrátka ve stanovách IWC totiž umožňují každé členské zemi „zabít, ulovit nebo zpracovat velrybu pro účely vědeckého výzkumu“. Vědecký výbor IWC přitom opakovaně upozorňuje, že údaje získané porcováním velryb nejsou potřebné a že existují stejně účinné nenásilné metody výzkumu. Přestože se plejtváci malí kvůli menším rozměrům stali terčem velrybářských harpun o něco později než ostatní druhy velkých kytovců, nedávný výzkum ukázal, že je těchto velryb v Jižním oceáně podstatně méně, než naznačovaly dřívější odhady. Rezoluce Vědeckého výboru IWC z roku 2001 důrazně apeluje na Japonsko, „aby zastavilo lov plejtváků malých“.
VELRYBÍ POCHOUTKA? Velrybí maso získané v rámci „vědeckého výzkumu“ končí v japonských tržnicích a luxusních restauracích. Přerušení lovu vedlo k úbytku velrybího masa na trhu, čímž výrazně stoupla jeho tržní hodnota. Kilogram se dnes v Tokiu prodává za přibližně 18 USD. Potenciální zisk z mezinárodního obchodu s tímto lukrativním artiklem dnes láká další státy k obnovení velrybářství. Japonsko spolu s Norskem, Ruskem a Islandem se na loňském zasedání členských států Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) pokusilo – naštěstí neúspěšně – o obnovení mezinárodního obchodu s masem některých druhů velryb.
POLITIKA LOVCŮ VELRYB V rámci úmluvy CITES, která sdružuje více než 150 zemí, je rozložení sil sice na straně velryb, uvnitř IWC se však poměr hlasů začíná přiklánět na stranu zemí, které by uvítaly oficiální obnovení komerčního lovu. V posledních třech letech totiž do IWC vstoupila řada chudých rozvojových zemí, například Guinea, Gabon a Mongolsko, které opakovaně spolu s Japonskem a Norskem hlasují pro obnovení komerčního lovu. Jistě není náhodou, že japonská vláda těmto zemím poskytuje značnou finanční a technickou podporu prostřednictvím Programu mezinárodní rozvojové pomoci. Japonská agentura pro rybolov již dříve využila tento program k získání hlasů šesti karibských států. Vše nasvědčuje tomu, že příští schůze IWC (letos v červnu v Berlíně) se odehraje ve znamení snahy Japonska „koupit“ další hlasy a zvrátit poměr sil ve prospěch velrybářů. Můžeme jen doufat, že lidský rozum konečně zvítězí nad touhou po zisku a v nejbližších letech bude konečně prosazena účinná ochrana nejen velkých kytovců, ale všech organismů Jižního oceánu.
Představte si, že v jahodách jíte geny arktické ryby, to aby ovoce v chladu nepřemrzlo. A že je dnes vepřové nějak obzvláště křehoučké? Má v sobě totiž gen ze špenátu, aby maso bylo libovější. Science-fiction? Možná v Česku. Ne tak v Americe… Světové zemědělství prodělává genetickou revoluci a vstupuje do zcela nové éry. Plodiny, které rostou na polích a mění se pak v krmivo pro zvířata, a pokusně i zvířata, pocházejí z laboratoře. Tam do nich vědci na objednávku vkládají nové geny, které mění jejich vlastnosti podle potřeby. Tak vznikla třeba i sója, jíž nevadí postřiky proti plevelům, anebo kukuřice, která zabíjí housenky, jež se do ní zakousnou. Genově upravené zemědělské plodiny se líbí farmářům v Severní i Jižní Americe nebo v Asii. Evropa jim zatím pootevírá dveře jen velmi obezřetně, ale není jasné, jak dlouho to vydrží. Hrozí jí, že neuspěje ve světové konkurenci. A lidé, kteří jídlo z těchto polí dostávají na talíř? Některým je to jedno, jiní se děsí. Kdo má pravdu?
GENETICKÁ HISTORIE „Geny jsou atomy biologie,“ napsal ve své knize Genom jeden z nejlepších světových popularizátorů vědy Brit Matt Ridley. Sice se jedná o nadsázku, ale nutno přiznat, že velmi trefnou. Právě geny jsou tím, co asi nejvíce hýbe současným biologickým výzkumem. Leč pojďme ke genetickým prvopočátkům. Tam stojí náš rodák Johann Gregor Mendel. Dnes jej biologicky vzdělaná veřejnost nazývá otcem genetiky. Ze svých experimentů v augustiniánském opatství v Brně – šlo o křížení hrachů a dalších rostlin – vyvodil zákony o přenosu znaků z rodičů na potomky v první a druhé generaci. Základní kámen genetiky byl tedy položen, i když si toho tenkrát nikdo nevšiml. Mendelovy pokusy v klášterních zahradách trvaly osm let a během nich vysadil přes 30 000 různých rostlin. Britský biolog Jonathan Slack, autor knihy O vejcích a vědcích, v ní o Mendelovi a jeho objevech píše: „Mendelova práce byla sice zveřejněna už roku 1866, ale její ohlas byl až do konce 19. století nepatrný, protože vyšla ve sborníku brněnského přírodozpytného spolku Verhandlunges des Naturforschenden Vereines in Brünn, dosti obskurním časopisu, který sice chodil do některých knihoven západních zemí, ale málokdo jej četl.“ Termín gen zavedl dánský botanik Wilhelm Johannsen až roku 1909. Pro pochopení dalších souvislostí je třeba si uvědomit rozdíl mezi šlechtěním a genetickou manipulací. Zatímco šlechtitelé, mezi které patřil i Johann Mendel, v rámci křížení rostlin „promíchávali“ celou genetickou výbavu, tak genové inženýrství vybere jeden konkrétní gen, který je zodpovědný za požadovanou vlastnost, a snaží se jej vložit na předem vybrané místo do genetické výbavy (genomu) organismu. Počátek můžeme datovat zcela přesně publikací článku s názvem „Konstrukce biologicky funkčních bakteriálních plazmidů in vitro“, který vzešel z laboratoře Herberta Boyera na Kalifornské univerzitě v San Francisku v roce 1973. Právě tady je onen bod, kdy se šlechtitelství – tedy víceméně přirozený přesun genů – mění na cílenou genetickou manipulaci, ke které by ve volné přírodě nikdy nedošlo.
TRANSFeR GENŮ Na první pohled to vypadá, že genetická výbava každého organismu je jiná. Například myš je zcela odlišná od člověka. Jenže to je opravdu jen na povrchu. Myš má stejně jako člověk dvoukomorové srdce, dýchá plícemi, má játra i ledviny. Vlastní čtyři končetiny, každou s pěti prsty. Má stejně jako člověk 30 000 genů. V celém genomu máme my lidé od myší odlišných jen 300 genů, tedy pouhé jedno procento genetické výbavy. Přitom věda umí dnes už víceméně rutinně přenést gen z jednoho organismu do druhého. Jak se to dělá? Geny jsou uloženy v kyselině deoxyribonukleové (DNA), tvoří konkrétní části jejího řetězce, který má tvar dvojité šroubovice, podobný nejspíš točitému schodišti. DNA je molekulou, která je přítomná v jádru každé buňky organismu. Víme-li, který úsek DNA, tedy který gen, má na svědomí nějakou vlastnost, dá se této znalosti využít. Z dárcovské DNA se pomocí enzymů „vyštípne“ požadovaný gen a ten se pomocí dalších enzymů začlení do DNA příjemce. Tak se povedlo vytvořit množství genově upravených neboli transgenních rostlin i zvířat. A proč se to dělá? Cílová rostlina, dejme tomu sója, se upraví vložením genu běžné půdní bakterie tak, že bude odolná proti herbicidním postřikům. Po ošetření pole herbicidem plevel odumře, a cílová – geneticky modifikovaná – rostlina zůstane nepoškozená. Podobné je to s modifikací zaměřenou na „škůdce“ z říše zvířat. Tady existuje varianta mít insekticid (jed působící na hmyz) přímo v pletivech rostliny. Znamená to, že toxické postřiky proti hmyzu nejsou nutné. Tato genetická modifikace dostala zkratku Bt, od níž se odvozují názvy jako Bt-sója, Bt-bavlna a další. Zkratka pochází z názvu půdní bakterie Bacillus thuringiensis, jejíž protein tvoří v buňce krystal speciální, pro hmyz toxické bílkoviny. Občanské sdružení Biotrin, což je nezisková organizace vytvořená vědeckými pracovníky pro šíření informací o moderní biotechnologii, na svých internetových stránkách podává bližší vysvětlení, jak vlastně toxin funguje. „Když je Cry-protein pozřen určitým hmyzem, krystal (odtud Cry-protein) se za vhodných okolností rozpustí. Tyto okolnosti jsou dány především různou kyselostí trávicích šťáv, jež je nutná pro rozpuštění krystalů různých Cry-proteinů. Naváže-li se Cry-protein, naruší buněčnou membránu a buňka hyne. To pak vede k uhynutí hmyzu.“ Dalším živočichům včetně člověka toxin neškodí.
MOŽNÉ VÝCHODISKO Vědecká obec je v otázce bezpečnosti, potřebnosti a zdravotní nezávadnosti GMO (čili geneticky modifikovaných organismů) nejednotná. Zatímco Evropa se staví k volnému pěstování spíše restriktivně, v USA je pěstování GMO naprosto běžnou praxí. Zastánci biotechnologií tvrdí, že pěstování GMO plodin je k přírodě šetrné, protože není potřeba používat takové množství chemických přípravků k ochraně rostlin. Zvýší se výnosy, mimo jiné i díky nižším ztrátám, které by způsobili škůdci. Například v Evropě běžný zavíječ kukuřičný napadá kukuřičné stvoly, proniká do nich a vyžírá je. To způsobuje polehnutí rostliny a logicky snížení výnosů. Navíc poškození rostliny je vstupní branou pro napadení houbami (plísněmi), které jsou pro hospodářská zvířata toxické a snižují kvalitu krmiv. Insekt rezistentní Bt odrůdy kukuřice právě zavíječe hubí. Vědci na 7. entomologickém kongresu loni v říjnu v řecké Soluni konstatovali, že právě výhody zvyšují udržitelnost zemědělské produkce. Dalším z argumentů je boj proti světovému hladu. Díky vyšším výnosům transgenních plodin mnozí z vědců předpokládají, že bude možné celosvětově tento problém řešit. Asie, kde je hlad a chudoba denním problémem, se otázkou produkce GM plodin vážně zabývá. Čína, nejlidnatější země světa, plánuje, že do roku 2005 zvětší své investice do genových modifikací o 400 procent. Také Indie rozšiřuje plochy transgenního bavlníku i sóji. Celosvětově se rozloha ploch s genově upravenými rostlinami zvětšuje. Od 1,7 milionu hektarů v roce 1996 až k 58,7 milionu hektarů v roce 2002. Zavedení nové transgenní odrůdy není krátkodobá, jednoduchá či levná záležitost. Schvalovací procedury trvají léta, stejně jako polní zkoušky a roky předcházejících výzkumů. Právě během těchto let zkoušení se vychytávají možné negativní důsledky. Biotechnologické firmy zaznamenaly případy, kdy byly v průběhu pokusů zjištěny alergenní účinky a od vývoje odrůdy se upustilo. Jiné z odrůd byly vyřazeny právě proto, že nevyhovovaly přísným zdravotním, potravinářským, hygienickým či některým z dalších norem. Argumentem pro bezpečnost potravin z GM rostlin je i kontrola nezávadnosti z nich připravených potravin. Ta je podstatně větší a přísnější, než v případě běžných potravinových výrobků. Američané tyto potraviny konzumují od roku 1996 a nezdá se, že by se to na jejich zdravotním stavu jakkoli odrazilo.
CESTA DO PEKLA? Historie mnoha objevů ukazuje, že se negativní důsledky mohou projevit mnohem později. Takovým učebnicovým příkladem jsou freony. Byly testovány na nehořlavost, chemickou stálost a další vlastnosti, jejich destruktivní vliv na ozonovou vrstvu ale nikdo nepředpokládal. V potravinách, kde se vyskytují manipulované plodiny, se zatím zdá být vše v naprostém pořádku. Na polích při jejich pěstování panují podstatně větší pochybnosti. Ochránci životního prostředí se obávají, že se nové vlastnosti mohou přenést na jiné rostliny v přírodě. „Nelze zabránit přenosu pylu některých plodin z pole, na němž se pěstují GMO, na pole jiná. Dochází tak ke genetickému znečištění a nelze již zaručit, že plodiny na ostatních polích jsou bez uměle přidaných genů,“ popisuje Ing. Radomil Hradil ze Svazu ekologických zemědělců. Ekologičtí zemědělci záměrně nepoužívají na svých polích průmyslová hnojiva a chemické postřiky a jako nepřirozené odmítají i transgenní plodiny. Na produkci přírodních biopotravin je založen jejich byznys. V Kanadě ale už dnes nemohou pěstovat například řepku, u níž by měli jistotu, že se jim nezkříží s GM plodinami z okolí. Další velké riziko, které připouštějí i zastánci geneticky upravených rostlin, je vznik rezistence (odolnosti) škůdců a plevelů. Bude-li na pole s transgeny použit speciální postřik proti plevelům, zasáhne pravděpodobně i okraje sousedního pole, remízku nebo louky. Zdaleka už nepůjde o „plný zásah“, tedy koncentrace postřiku nemusí být pro plevely už smrtelná. Plevel si na postřik začne pomalu zvykat a později se může stát jakýmsi „superplevelem“, proti postřiku odolným. „Také neregulované pěstování Bt kukuřičných kultivarů může dříve nebo později vést k selekci rezistentních populací zavíječe,“ říká entomolog Ivan Hrdý. „Přírodě blízká alternativa ochrany polí před zavíječem kukuřičným je spíš v použití přirozených parazitů zavíječe. Těmi jsou vosičky rodu Trichogramma,“ dodává. Vědcům se podařilo zanést do ryb (lososa, kapra, pstruha) gen pro tvorbu růstového hormonu. Tyto geny způsobují, že ryby rostou několikanásobně rychleji. Ryby se ochotně páří a pro svou velikost jsou atraktivními partnery. Nové geny zvyšují úspěšnost při páření, ale zároveň snižují životaschopnost potomstva. Při úniku do přírodního ekosystému může podle Greenpeace i malé množství modifikovaných ryb zcela zlikvidovat divoce žijící populace.
BYZNYS „Firmy, které transgenní rostliny vyvinuly, se dopustily hrubé marketingové chyby. S cílem získat co nejrychlejší obchodní úspěch zaměřily jak typy vyvíjených plodin, tak propagaci a vysvětlování na bezprostředního odběratele – na pěstitele. Jaksi samozřejmě předpokládaly, že spotřebitel bez reptání sní, co zemědělec vypěstuje. Spotřebitel na těchto plodinách neshledával žádné výhody a jíst je odmítal.“ Tak vidí začátek odporu proti GM plodinám profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Jaroslav Drobník. Jako vědec a spoluautor učebnice o rostlinných genetických manipulacích je velkým zastáncem biotechnologického výzkumu. Jasně ale naznačil, oč firmám jde. Získat co nejrychlejší obchodní, tedy finanční úspěch. Potřebují jej už proto, že jejich náklady na výzkum genových manipulací jsou astronomické. Skutečným obrem na scéně, kde se odehrává vývoj a obchod s GM plodinami, je firma Monsanto. Její pobočky jsou na celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Miluše Kusendová, mluvčí této firmy, popisuje, že v americkém výzkumném centru Monsanta pracuje 1200 vědců. A podle výroční zprávy za rok 2001 byl čistý zisk firmy po odečtení všech nákladů 295 milionů dolarů. Tedy i po odečtení částky 560 milionů dolarů, která byla v témže roce investována do výzkumu. Zisky plynou Monsantu z prodeje transgenního osiva, které navíc obsahuje geny rušící klíčivost semen. To znamená, že pěstitel ho nemůže schovat na další rok, nevzešlo by. Při každoročním nákupu musí zaplatit nejen osivo, ale i licenci, protože Monsanto si své produkty samozřejmě chrání patenty. Konečně musí farmář u Monsanta nakoupit i herbicid Roundap, který firma vyvinula jako jediný použitelný prostředek na ochranu těchto transgenních rostlin.
NOVÁ GENERACE: ZLATÁ RÝŽE Zlomem ve vývoji by se měly stát transgenní plodiny takzvané druhé generace. Zatímco současná, první generace má přinášet prospěch zemědělcům, kterým ulehčuje práci a zvyšuje výnosy, v budoucnu by měli mít užitek z genových modifikací už spotřebitelé. První vlaštovkou je zlatá rýže. Její obilky mají zlatavý nádech, protože díky genetické modifikaci obsahují více beta-karotenu, z něhož lidský organismus vytváří vitamin A. Projekt „zlaté rýže“ profesora Ingo Potrykuse (z Federálního technologického institutu ve Švýcarsku) a Petera Bayera (z freiburské univerzity v Německu) vznikl na začátku devadesátých let. V roce 1999 byla k dispozici vyšlechtěná linie rýže produkující 1,6 mikrogramu beta-karotenu v jednom gramu endospermu, tedy v té části rýžové obilky, kterou lidé konzumují. Ve stravě nemajetných obyvatel třetího světa má chybějící vitamin A za následek zásadní zhoršení zraku, které vede až ke slepotě. Tímto postižením trpí v Asii a Africe až sto milionů lidí. Potud fakta. Zlatá rýže ale může být hezkým příkladem toho, jaký arzenál demagogie používají příznivci i odpůrci genových modifikací ke zmatení veřejnosti, která nemá k dispozici všechny informace. Údajů o množství beta-karotenu v gramu obilky se chytila ekologická organizace Greenpeace a spočítala: „Žena by tak musela zkonzumovat 3,75 kg GM rýže denně, což je přibližně 9 kg uvařené rýže, nebo 6,375 kg suché hmotnosti denně, pokud kojí, aby obdržela postačující množství vitaminu A. Dvouleté dítě by muselo denně sníst 3 kg GM rýže, což je okolo 7 kg uvařené rýže.“ Stejný údaj, jen jinak formulovaný, používá sdružení Biotrin, které se snaží objasňovat informace v oblasti transgenozí: „1,6 mikrogramu beta-karotenu v 1 gramu endospermu je množství, u kterého již lze předpokládat pozitivní efekt na odstranění deficience vitaminu A.“ Je však třeba dodat, že k efektivní přeměně beta-karotenu na vitamin A jsou zapotřebí tuky, ve kterých se vitamin rozpouští. A těch se v potravě chudých v zemích třetího světa nedostává. Takže těžko říct, zda pouhým zavedením zlaté rýže dojde k záchraně „1 až 2 milionů umírajících a další stovky tisíc osleplých“, které dle Biotrinu má na svědomí nedostatek vitaminu A.
„NENÁSILNÉ“ SKLÍZENÍ POLÍ Vnikne-li někdo na cizí pozemek a sklidí či poškodí úrodu, je to na první pohled jasný trestný čin. Soud, je-li viník dopaden, by měl být krátký a jednoznačný. Případy, které vešly ve známost pod nálepkou „ekoterorismus“, se udály ve světě i u nás. Pojďme si přiblížit dva, britský a český, které mají v podtextu GMO a lze u nich snadno najít společné znaky. Dne 18. května 1999 uveřejnila rozhlasová a televizní stanice BBC materiál „GM jídlo: Tváří v tvář“, kde si zástupci Greenpeace a biotechnologické firmy AgroEvo vyměňovali názory na danou problematiku. Šlo o diskusi, do jaké míry jsou GMO potřebné a zdravé, či naopak nebezpečné. Názory byly, jak jinak, diametrálně odlišné. Zhruba o dva měsíce později, 26. července, přistoupila Greenpeace k činu. Aktivisté vstoupili na pozemek, kde AgroEvo pěstovala GM kukuřici, část úrody sklidili a odvezli. Důvodem byla „bezprostřední hrozba, že kukuřice vykvete a dojde k rozptýlení pylu“. Policie zadržela 28 aktivistů Greenpeace. Vzhledem k tomu, že Greenpeace sklidila jen část rostlin, k vykvetení a rozptýlení stejně došlo. Obhajoba byla založena na takzvaném „řádném ospravedlnění“ – totiž na předpokladu, že měli právo na své jednání, protože věřili, že životnímu prostředí hrozí akutní nebezpečí. Královský soud v Norwichi argumenty uznal a všechny obžalované propustil. Česká kauza proběhla v jihomoravských Branišovicích, kde je povolená studijní plocha šlechtitelské stanice firmy Monsanto. V příslušné souvislosti není bez zajímavosti, že pokusy s GMO rostlinami u nás povoluje ministerstvo životního prostředí, přičemž v této ministerské komisi zasedají i vědci, již současně spolupracují s Monsantem, například Jaroslav Drobník. Potvrdila to mluvčí Monsanta Miluše Kusendová: „Platíme ho za konzultace. Když je nějaký nový objev v systému Scientific Outreach, shromažďujeme vědecké argumenty a občas potřebujeme poradit.“ Ráno 2. července 2002 aktivisté Greenpeace „nenásilně“ vstoupili na soukromý pozemek a začali na rozkvétající odrůdu Bt-kukuřice, u níž entomologové zjišťovali dopad na cílové organismy (tedy na zavíječe kukuřičného) a další necílové druhy, navlékat plastové sáčky, aby zabránili úniku pylu. Jejich akci překazila policie, která je odvedla z místa, kam mohou pouze výzkumníci Monsanta. Potud jsou motivace i účastníci zřejmí. Pole v den akce nebyla označena jako pokusná plocha s transgenními rostlinami. Miluše Kusendová, která za Monsanto komunikuje s novináři, tvrdí, že cedule s označením byly odstraněny těsně před akcí. Dne 9. července někdo kukuřici na pokusné ploše zničil tím, že klasy ořezal. Organizace Greenpeace se od tohoto aktu distancovala a není důvod jí nevěřit. Obecně je známo, že své akce netají, ale zve k nim novináře. „Většinou se neoficiálními cestami dozvíme, pokud někdo udělá něco podobného. Tentokrát nic. My jsme to nebyli a viníka neznáme,“ říká Václav Vašků z Greenpeace. Odpůrci genových úprav rostlin upozorňují na možné negativní dopady pěstování GM plodin na ostatní hmyz žijící v polích. Právě tímto směrem byl pokus zaměřen. Kromě obrovského kusu vědecké práce a materiálních škod byla zničena i možná odpověď, jak je tomu doopravdy.
POLITICKY HORKÉ BRAMBORY Jak se zdá, v pozadí sporu mezi příznivci a odpůrci GMO je politika a peníze. Obecně se ví, že ta část Evropy, která je sdružena v Evropské unii, vyrábí nadbytek potravin. Tedy víc, než může spotřebovat, a proto je musí někam vyvézt. Mimo jiné i o tom jsou nejrůznější dotační programy zemědělcům. „Trh zemědělských produktů je v podstatě státní záležitostí – na obou březích Atlantiku je štědře státem dotován. Jelikož transgenní plodiny do něj významně zasahují, neboť svou ekonomičností tlačí ceny dolů, dostávají se do mlýna státních ekonomických zájmů a politiky vůbec. Ohrožena se cítí zejména Evropa, neboť zemědělství nepovažuje jen za továrnu na potravu, ale chce, aby kultivovalo krajinu, upevňovalo sociální strukturu venkova a mnohdy i posilovalo národní identitu. S takovým pojetím nemůže evropský rolník dosáhnout efektivnosti čistě produkčně pojatého zemědělství, a proto Evropa nejen nebojovala proti iracionální fobii svých občanů proti GMO, ale tiše ji i podporovala jako účinnou a právně nenapadnutelnou bariéru proti levnému zámořskému dovozu, zejména z amerického kontinentu. Tam totiž nevidí důvod transgenní produkty oddělovat od tradičních, takže zaoceánské dodávky plodin vždy obsahují kolísající podíl transgenních produktů. Vinou této situace se případ GMO stal v Evropě kauzou především ekonomickou, pak politickou, a teprve daleko potom přijde ke slovu biologie.“ Tak vysvětluje odpor proti GMO profesor Jaroslav Drobník. Mezititulek mluví o bramborách. GM brambory se mimo jiné dostaly i na české pokusné pole, kde jejich změněná genetická výbava měla zaručit, že při přemrznutí nezesládnou. Zatím jsou ve stadiu vývoje nové odrůdy. Jak vidno, nejsme mimo evropské dění.
ZÁLUDNOSTI STATISTIKY Laciný bonmot praví, že statistika je přesné počítání nepřesných čísel. V roce 2002 se GM plodiny vyskytovaly celosvětově na 58,7 milionu ha. USA z nich obhospodařovaly 39 milionů ha a Argentina dalších 13,5 milionu ha. Tyto dvě země mají 89% podíl na celosvětové výměře lánů transgenních plodin. Je ale třeba říct, že celosvětová statistika ukazuje růst ploch s transgenními plodinami. Zúžíme-li pohled na Evropu, dostaneme se k jiným závěrům. V Evropě je polních testů GMO čím dál méně. Francie, která obecně v polních testech vedla, jich měla v roce 1997 ohlášených 72. V roce 2001 pouhých 17. V EU byl rok 1997 na polní testy nejbohatší. Ohlášeno bylo 264 testů. Rok 2001? Jen 88. Smršť čísel ukazujících, jak si kdo s pěstováním GM plodin vede, lze uzavřít krátkým souhrnem. Absolutně největším producentem a pěstitelem transgenních rostlin jsou USA. Právě tam jsou nejbohatší firmy tlačící na rozšíření trhu s GM plodinami. Transgenní sója jakožto typický představitel už zabírá více než polovinu veškeré plochy, která je sójou osetá. Státy jako Brazílie, jež chtěly postavit svůj vývoj na netransgenech, musely svůj postup přehodnotit. Asi by tím získaly část evropského trhu, protože většina Evropanů je vůči GMO nepřátelsky naladěná. Ale vzhledem k tomu, že se GM plodiny do země pašují, tak Brazílie už není schopná vyhovět evropským normám. Evropská unie má zatím přísné předpisy omezující dovoz GMO. Pět let zde platí moratorium na povolování nových GMO, ale od podzimu chce evropská komise pro zemědělství přece nějaké povolit a nadto rozhodování o GMO přenést na národní státy. Zatímco Italové, Francouzi, Řekové, Dánové, Rakušané a Lucemburčané jsou kategoricky proti jakémukoli ústupku v této oblasti, Španělé už oznámili, že povolí pět druhů geneticky upravené kukuřice.
JAK K TOMU PŘIJDE SPOTŘEBITEL? Na našem trhu není možnost si vybrat, zda chci potraviny z GM rostlin. Přestože zákon značení genetických modifikací ukládá, stačí podrobnější pohled do kteréhokoli supermarketu, aby bylo jasné, že zákon je zatím pouhou nerespektovanou papírovou formalitou. „Jelikož státy jako USA, Argentina a Čína GM potraviny neoznačují, je prakticky nemožné v dovozech sóji a sojových produktů přítomnost geneticky modifikovaných příměsí vyloučit,“ uvádí Zuzana Doubková, tajemnice České komise pro nakládání s GMO a produkty z Ministerstva životního prostředí ČR. Navíc šroty ze GM sóji jsou u nás běžně zkrmovány hospodářskými zvířaty. V tomto bodě mají odpůrci pravdu. Spotřebitel se u nás zatím nedozví, zdali potravina obsahuje GMO. Na základě reakcí v různých internetových diskusích je jasné, že výrobci s označováním spěchat nebudou. Bude-li totiž potravina nést označení, že obsahuje geneticky modifikované plodiny, stává se méně atraktivní a prodejcům i výrobcům budou klesat zisky. Podle reakcí zákazníků se zdá, že chtějí potraviny obsahující GM plodiny označovat, ale budou se zdráhat je kupovat. Takže ten, kdo neoznačuje, sice porušuje zákon, ale má konkurenční výhodu.
Možná jste si při procházce Prahou všimli, že v parku na Senovážném náměstí už rok nepřetržitě „hrají“ čtyři „Čeští muzikanti“. Přestože jsou z bronzu, rozhodně nepůsobí strnule. A že tóny jejich hudebních nástrojů nejsou hlasité? Stačí se jen zaposlouchat…
Autorkou působivých bronzových soch je přední dáma světového surrealismu, rakouská sochařka českého původu Anna Chromy. Čtyři polychromované plastiky jsou umístěny na pískovcové kašně, zhotovené podle návrhu akademického sochaře Jana Wagnera. V nejbližší době by se měl opodál v rytmu „hudby“ čtyř muzikantů pohybovat ještě „Tanečník“. Anna Chromy svá díla darovala Praze, městu, které ji podle jejích slov v životě hodně ovlivnilo: „Vzpomínám si, že jsem tu jako malá byla s maminkou. Všechno bylo zasněžené a my jsme se procházely v podvečer po Karlově mostě. Praha ve mně tenkrát probudila smysl pro tajemství. Když jsem tohle město navštívila po mnoha letech, byla jsem okouzlená. Praha je skutečně ‘magique’! Jsem ráda, že se mé sochy dostaly až sem.“ Před třemi lety představila Anna Chromy Pražanům svá vrcholná díla na výstavě „Sound of Bronz“. Tehdy věnovala městu plastiku, umístěnou před Stavovským divadlem, s názvem „Commendatore“. Její umělecká tvorba zcela rozpouští mýtus o tom, že socha je něco statického, mohutného a těžkého. Plastiky, přestože jsou z bronzu a v životní velikosti, budí dojem zvláštní lehkosti a při pohledu na ně máme pocit, že každou chvíli ze soklu „odtančí“. Anna Chromy se do určité doby věnovala pouze kresbě a malbě. Když v roce 1980 viděl její obrazy Salvador Dalí, řekl: „Jste první žena, která maluje silou muže. Vy vstoupíte do dějin malířství.“ Nebyl daleko od pravdy – Anna Chromy se skutečně stala světoznámou… Proslavila ji však sochařská díla. K tomu, co ji od malby přivedlo k trojrozměrné tvorbě, řekla: „Stačil jediný okamžik a všechno se změnilo. Upadla jsem a zlomila si kyčelní kost. Šest let jsem chodila o berlích. Prodělala jsem dvaadvacet operací a byla jsem nešťastná, protože jsem nemohla malovat – nevydržela jsem dlouho stát a nemohla jsem ani odstupovat od pláten… Když jsem ležela v nemocnici, vzpomněla jsem si na to, co mi kdysi řekl můj profesor, že mám v hlavě ‘třetí rozměr’. Tehdy jsem se začala věnovat sochařství, i když malování byla moje velká láska.“ Její první plastikou byla busta Oscara Wilda. Portrét byl tak zdařilý, že umělkyně získala v krátké době celou řadu dalších zakázek. Není divu, že se brzy zařadila mezi sochaře světového jména. Na postavách, které ztvárňuje, je na první pohled patrné dokonale zvládnuté řemeslo. Většinou jsou zachyceny ve složitém pohybu, což je známka skutečného mistrovství. To, že je vytvořila ženská ruka, se zdá až neuvěřitelné. „Všechno dělám bez jakékoli průpravy. Nepotřebuji modely a nikdy si nedělám skici. Anatomii dokáži vystihnout přesně i zpaměti. Po úrazu totiž vidím skelet i muskulaturu, jako bych měla rentgenové oči.“ Výstižně se vyjádřil spisovatel Pavel Kohout: „To, jak jsou díla Anny Chromy provedená, je mužská práce par excellence.“ A co přivedlo slavnou sochařku na myšlenku věnovat pět svých mistrovských děl Pražanům? „Hudební fontánou Čeští muzikanti skládám poklonu před velkým hudebním dědictvím Čechů.“ Autorka opatřila sochy barevným nátěrem v pastelových odstínech. Takzvaná polychromie však není v sochařství ničím novým: „V dávné minulosti byly všechny sochy barevné, jen postupem času z nich polychromie zmizela.“ K tradici se obrátil i sochař Jan Wagner – podstavec kašny, který navrhl, je jako většina pražských památek z hořického pískovce a ten podle jeho slov „prochází historickou Prahou“. Invence obou tvůrčích osobností dala vzniknout ojedinělému dílu, které z prostranství na Senovážném náměstí vytvořilo další z příjemných pražských zákoutí.
Anna Chromy se narodila v Českém Krumlově. Matka pocházela z Prahy, otec byl sudetský Němec. Rodina žila na jihu Čech do roku 1945. Pak z politických důvodů přesídlila do Rakouska. Anna Chromy prožila své dětství v Linci, kde studovala baletní školu a později Akademii umění. V roce 1965 se provdala za salcburského obchodníka Wolfganga Steina a přestěhovala se do Německa. Od roku 1966 absolvovala umělecká školení v Holandsku, Belgii, USA a Kanadě. V letech 1970 až 1975 studovala na pařížské Académie de la Grande Chaumiére, kterou absolvovali i slavní Picasso a Modigliani. Od roku 1980 žije v Monaku a tvoří v Toskánsku, v malém městečku Pietrasanta. Kritika se o ní vyjadřuje jako o umělecké osobnosti, která má francouzskou mysl a slovanskou duši. Zúčastnila se mnoha výstav po celém světě. S jejími díly jsme se v Čechách setkali poprvé po sametové revoluci v Galerii Díla v Praze a o dva roky později v Karolinu. V roce 2000 vystavovala na pražském Ovocném trhu a loni její „Čeští muzikanti“ ozdobili kašnu umístěnou uprostřed na Senovážného náměstí.
V Afghánistánu známý jako bukači, Rusové mu říkají kozlodranije. Tady v bohem zapomenuté oblasti Surchendarji v jižním Uzbekistánu se jmenuje kopkari. Sport divokých jezdců se ale provozuje v celé Střední Asii.
Prašná kamenitá cesta nás vede za městečko Šerabád. V suché roklině se tu připravuje asi dvě stě jezdců. Snahou všech je vymanit se z davu soupeřů, jako první zvednout ze země mrtvého kozla a kus s ním poodjet. To je vše, celá pravidla. Zkuste ale prorazit shluk koní, kteří se se svými jezdci snaží o totéž, a z koňského sedla zvednout zvíře o váze několika desítek kilogramů. Jezdci, chránění helmou z tanků patrně z dob sovětské armády, svírají v ruce krátké obušky. Zuřivě s nimi pohánějí zpěněné koně. Pár jich padá a víří kolem štiplavý prach. A už je tu vítěz! Pyšně zvedá ruce nad hlavu, diváci šílí v nastalé euforii. Začíná další kolo, ale k mrtvé koze se sjíždí jen několik váhavých jezdců. Ukazuje se, že ohlášená cena nestojí ostříleným borcům za to. Utkají se jen učedníci, mladí adepti kopkari. Avšak v dalším kole nastává mela. „Hraje se“ o dvacet kilogramů prvotřídního skopového masa, které tvoří základ uzbecké kuchyně. Také soutěž je obtížnější. Soupeří se o mladého býčka, který váží určitě metrák. Učedníci teď tvoří spíše okraje chumlu, kde začíná jít do tuhého. I když jde o individuální hru, je zřejmé, že někteří jezdci jsou domluveni. Společně se snaží odstrčit od býčka ostatní jezdce. Jeden klamným manévrem budí dojem, že už vyjíždí s kořistí, aby na sebe upoutal pozornost jezdeckého davu a usnadnil druhému únik. Kolo se v zuřivé vřavě stále prodlužuje, koně i jezdci už padají únavou. A vítěz nikde. Nakonec se závod musí odpískat. Není to úplně výjimečné. Když mecenáš vyhlásí hodnotné ceny, třeba motocykl, sjede se ze širokého okolí až dva tisíce Uzbeků. Pak je kopkari bojem na krev. A kdo je mecenášem? V našem případě to byl místní Uzbek, jehož osmiletý syn měl další den obřízku. Na počest tohoto aktu uspořádal otec ještě bohatou hostinu. I když islámské modlitby tu zdejší vláda zakázala a všude vládne neskutečná bída, místní rázovití lidé se i tak dokáží radovat.
