Stanoviště pod sedlem i ozbrojenci jsou už na dohled. U cesty postává sedm chlapů s kalašnikovy a pět dalších ostřelovačů sedí ve svahu. Žaludek mi stahuje svíravý pocit strachu a také ostatní ve voze trochu znejistěli. Muž proti mně si schovává ID kartu kamsi do rozkroku… Jsem na nezávislém území pákistánských Paštunů, nedaleko hranice s Afghánistánem. Zde neplatí pákistánské zákony. Lidé se tu řídí kmenovými a ty jsou neúprosné. Stal-li ses něčím hostem, ručí za tebe životem. Jsi-li něčím nepřítelem, nejspíš jím zůstaneš na celý život (anebo do doby, kdy se spor urovná proplacením „odškodného“). Porušíš-li něčí čest (osoby, rodiny, kmene), budeš pykat, dokud pošpiněná čest nebude obnovena. Funguje to. Zbytečnou válku nechce nikdo, zákony se nepřekračují bezdůvodně. A vedou-li už spolu dva klany spor, tj. nejspíš válku, většinou do toho nezatahují členy ostatních skupin. Teď, v korbě veřejného pickupu, sám a daleko od přátel si ale nejsem tak úplně jistý. Do vesničky Bachšikor jsem se vypravil na pozvání mých přátel. Dostal jsem od nich taky telefonní číslo, na které jsem měl dát předem vědět, až budu vyrážet, aby mne čekali na smluveném místě cestou. Úcta k cizinci, poutníkovi, je tu bezmezná: podle nepsaného zákona má kdokoliv právo požádat o přístřeší, ochranu či azyl. Obyvatelé kmenových území pak za bezpečnost návštěvy ručí vlastní ctí. Tedy životem. A to i v případě, že se jedná o desperáta na útěku (což se taky často stává, pákistánští zločinci toho využívají, v důsledku čehož pak dochází k potyčkám mezi nezávislými Paštuny a policií, která dělá zase svou práci podle svých zákonů). Jestliže bezmezná pohostinnost platí pro cizince, tím spíše pro přátele. Jenže telefon nikdo nebral, čas běžel a oslava jednoho z nejdůležitějších muslimských svátků – íd al-azhá (velký íd neboli „svátek oběti“), která se koná jen jednou do roka, se blížila. Vypravil jsem se proto sám.
VEČERNÍ CESTA DO BACHŠIKORU Hlídka nás už staví a hned o sobě dává hlasitě vědět. Atmosféra je podobná, jako když si kluci někde za vesnicí hrají na válku. Jenže tihle „kluci“ jsou už velcí a mají nabito ostrými náboji. Chvíli se pasažérů na něco vyptávají, pak se jich ptají na mne. Snažím se pochopit výsledek – cizinců se to tu netýká, takže si mě vůbec nevšímají. Pořádně se mi ulevilo. Zato ostatní vedou stále prudší rozčilený hovor. Závěr zní, že cizí auta tudy nyní projíždět nesmějí. Nemáme-li vůz s majitelem ze zdejšího klanu, který by tak měl z přepravy profit, dál můžeme jedině pěšky. Pasažéři ještě usmlouvali, že nás auto vyvezlo o kousek výš, aby nám za soumraku ušetřilo trochu času a námahy. Dál jsme museli pěšky. Šli se mnou dva mladí kluci, jeden znal pár slov anglicky. Všichni ostatní šli daleko za námi. Před námi se otevřela celá dolina Chelaj, ve které leží Bachšikor. Slunce se na vzdáleném horizontu dotýkalo hor. Za chvíli se kraj ocitl ve večerním šeru. Vše působilo velice mysticky. Byl jsem hluboko v pověstných kmenových územích, konkrétně na území Mohmand Agency, kde žije na 100 000 příslušníků kmene Mohmandzaj. V duchu se opájím skutečností, že jsem se sem vůbec dostal. Oficiálně je na kmenová území cizincům vstup bez zvláštního povolení striktně zakázán. Na západním okraji Péšávaru, kde hned kmenová území lemující pákistánsko-afghánskou hranici začínají, je umístěna cedule s výstražným nápisem: „ATENTION! ENTRY OF FOREIGNERS IS PROHIBITED BEYOND THIS POINT. BY ORDER OF GOVERNMENT.“ Tedy: „Pozor, vstup cizinců za tento bod je zakázán – z nařízení vlády.“ Pákistánské úřady se tímto veřejně zříkají jakékoliv zodpovědnosti, za cedulí nemají žádnou moc, za bezpečnost nikoho cizího neručí. Paštunské kmeny si území podél afghánské hranice spravují dodnes takřka zcela samy podle starobylých kmenových zákonů a pravidel, která vycházejí z tzv. paštunvali – „cesty Paštunů“. Muži zde mohou nosit volně zbraň. Zčásti jako symbol své svobody, zčásti na obranu odvěkého řádu a zčásti na udržení rovnováhy mezi jednotlivými kmeny a klany. Dostat se do kmenových oblastí legálně je takřka nemožné, pomineme-li průjezd některých linkových dálkových autobusů či jízdu turistickým vlakem do Chajbarského průsmyku. Do jiných lokalit se povolení prakticky nevydávají. Poslední možností zůstává seznámit se s některým obyvatelem F. A. T. A. (Federally Administrated Tribal Areas), nechat se pozvat a s hostitelovým souhlasem se zamaskovat za Paštuna, aby si otupělá pákistánská policie na kontrolních stanovištích ničeho nevšimla. V oblasti Bachšikoru jsem byl prvním cizincem, kterého mí vrstevníci pamatovali. Brali to se stejným pobavením jako já: jako dobrý úlet. Šli jsme večerní krajinou po cestě, která byla ještě ve výstavbě, u krajnice stál zaparkovaný válec. Ostatní chodce za námi s sebou vzalo nějaké auto. Jeden kluk měl se mnou společnou cestu až k Bachšikoru, pak ho k jeho domovu čekala chůze tmou ještě další hodinu. Mne opustil, až když se naposledy a se vší paštunskou uctivostí důrazně ujistil, že jsem v domě očekáván. Šero už hodně pokročilo, když vstupuji do hudžry – dvora s místností – prostor, které jsou určeny výhradně k setkávání mužů a k přijímání hostů, pozvaných či náhodných poutníků. Také zde přespávají mladí muži, kteří ještě nemají vlastní rodinu. Venku nikde nikdo. Z otvorů v hliněné zdi vychází matné světlo. Jsem zvědavý, jak budu přijat. Zamířil jsem ke dveřím a nakukuji dovnitř. Okamžitě mne zaregistrovali. Plocha na kobercích byla plná sedících mužů, které jsem vyrušil v jejich počínání. Ze šera se na mne upřelo velké množství očí. Rychle se snažím rozeznat někoho známého, což není jednoduché. Sporé světlo zajišťuje jen plynová lampička, obličeje vypadají jeden jako druhý: lesknoucí se oči a pod nimi ve tváři husté černé vousy. Právě se večeřelo. Do ticha se ozvalo: „Ingrézí,“ – slovo označující cizince, původně odvozené od slova Angličan. Vzápětí rozeznávám Arafa a další pro změnu poznávají mne. Hned mi kynou, ať usednu a pustím se do jídla. Někdo přiskakuje s konvičkou s vodou na mytí rukou. Kluci vysvětlují ostatním, co jsem zač a proč jsem tady. Nálada se uvolňuje, všichni se zdají být velmi pobaveni, že jsem přišel sám a navíc pěšky, jak záhy vysvětluji. Kolem je 35 až 40 mužů, kromě domácích se sem na slavnostní dny sjeli příbuzní, žijící po většinu roku dole v Pákistánu. Lidé se v době ídu scházejí a navštěvují asi jako u nás během vánočních svátků.
ÍD AL-AZHÁ – SVÁTEK OBĚTI Třídenní oslavy svátku íd al-azhá se na kmenových územích slaví již po staletí společnými modlitbami, rituálním porážením dobytka, obdarováním chudých, hromadnými hostinami, na které se vzájemně zvou obyvatelé sousedních domů, a sváteční náladou. Když jsem dopředu vyzvídal, jak budeme íd slavit my, odpovídali mi: „Budeme se modlit, povídat si a budeme při tom šťastní a veselí.“ Následující slavnostní den začal brzy ráno. Všichni se šli pomodlit do sousedního domu, kde bydlí zdejší malik – vůdce celé vesnice. Každý dům (kór) je domovem rozvětvené rodiny, několika desítek osob včetně dětí. Dva tři domy blízkých příbuzných stojící těsně vedle sebe tvoří vesnici. První ranní modlitbu – ještě za tmy – jsem zaspal. Pak se šlo k planince s hroby předků. K hřbitovu kráčí omladina, dospělí muži i několik starých vážených kmetů. Všichni jsou svátečně oděni, kamizy a šelvary mají vzorně nažehlené a září čistotou (o oblečení se starají ženy – žehlí se tak, že se na vyprané vlhké oděvy pokládají plechy s rozžhavenými kameny). Všichni si nesou své korány, někteří i skládací podstaveček. Postupně si posedávají do trávy a noří se do modliteb – každý si ve svém tempu polohlasně předčítá pasáže svaté knihy určené pro tyto sváteční okamžiky. Po individuální modlitbě se všichni shromáždili asi o 100 metrů vedle, každý si nabral do rukou pár oblázků a vrhl jimi do dáli. Jedná se o starý muslimský zvyk – symbolické kamenování Satana. Pak následuje společné kázání místního mully, delší než obvykle, a potom společné modlení, typická muslimská „rozcvička“, při které muslimové přesným sledem předklonů, klaněním, usedáním, klaněním se na zemi a dalšími pohyby spolu s recitováním koránu vyjadřují svou víru v jediného boha, pod širým nebem spolu s pokorou, která ze všech čišela. Bylo to velmi působivé. Kolem jasně zelená jarní tráva, nad námi modrá obloha, nízko nad horizontem zářící slunce. Jestli někde mají lidé k bohu jaksi blíž, tak je to rozhodně tady. Po návratu ke stavením začala další fáze oslav: slavnostní obětování zvířat. Rituál připomíná událost koránem v podstatě převzatou ze Starého zákona, kdy bůh zkoušel hloubku víry proroka Ibráhíma (Abraháma). Bůh na Ibráhímovi chtěl, aby na důkaz víry obětoval jednoho z vlastních synů (Ismaela, ve Starém zákoně se jedná o Izáka). Ibráhím přání boha vyplnil. Když se však podíval na vykonanou oběť, namísto Ismaela, kterého spatřil nezraněného, našel podříznutou kozu. Odhodláním splnit i takovéto boží přání – zabít vlastního syna – prokázal Ibráhím svou víru, odevzdanost bohu. Muslimové dodnes na paměť této události, která má věřícím připomenout sílu Ibráhímovy víry – bezpodmínečnou podřízenost věřícího člověka božím přáním, jednou do roka obětují ovce, kozy, velblouda nebo jiné domácí zvíře, každá rodina podle svých ekonomických možností. U našeho domu bylo podříznuto přesně daným rituálním způsobem šest ovcí, v lepších dobách ale poráželi více ovcí nebo i krávu. Ovci se musí proříznout krční tepna, jedině tak může její tělo volně opustit duše. Za chvíli se na hlinité zemi objevilo několik potoků krve, která se nechává volně odtéci. Vlastní podřezávání mají na starost starší muži, ostatní přidržují, postávají kolem a jsou při bohulibém činu veselí a šťastní. Čtvrcení, kuchání a dalších úkonů se ujímají mladší muži, část vnitřností se hned odnáší ženám do zadní části domu, aby za chvíli kolem posedávající a přihlížející muži mohli proložit sladký čaj a cukroví čerstvě pečenými jatýrky nebo srdcem. Stále panuje uvolněná nálada, kolem se objevilo několik chudších obyvatel z okolí. Veškeré maso poražených zvířat se totiž tradičně dělí na tři části: jedna část zůstává vlastníkovi obětovaného zvířete, druhá část je vyhrazena pro obdarování příbuzných a poslední třetina je určena pro chudé a potřebné. Ti se nyní shlukli kolem řezníků a na své příděly nastavují igelitové sáčky, ve kterých si pak dar šťastně odnášejí. Po dvou až třech hodinách zůstává na prostranství pouze několik vysychajících kaluží krve. My se přesunuli do hudžry, kde popíjíme další kvanta horkého sladkého čaje s mlékem, pojídá se neustále doplňované cukroví. Na kus řeči přicházejí sousedé z blízkých i vzdálenějších míst, zdraví se, žertují. Kolem poledního se najednou všichni zvedají a přesouváme se do hudžry malikova domu. Hudžra je zdejším znakem prosperity a sociální prestiže, čím větší, tím lépe. Od malika se prostorná hudžra zřejmě očekává zcela samozřejmě. Dvůr se plní nejen muži z našeho domu, proudí sem skupinky mužů ze všech stran. Na rozlehlém dvoře, rozčleněném několika skupinkami keřů, se již přímo na zemi prostírá: na roztažené koberce určené k sezení se roztahují „ubrusy“ – dlouhé pruhy látek či pevných igelitů. Mladí hoši se činí o sto šest, je pro ně ctí, že mohou ke slavnostnímu jídlu také přispět. Dospělí hosté posedávají pod střechou (slunce už dost pálí), zdraví se, někteří se shlukli kolem vodní dýmky. Brzy se na ubrusech začaly objevovat misky plné rýže a mísy se skopovým masem vařeným v tučné šťávě. Hostitelé roznášejí chlebové placky roti, nádoby s vodou k pití. Všichni se jako na povel rozsazují, ruce míří k mísám, trhají kusy masa. Někteří hodovníci do sebe cpou jídlo poměrně hltavě. Domácí páni dohlížejí, aby byl všeho dostatek, starostlivě dolévají tučnou omáčku do mís s masem, mladším dávají pokyn, kam je třeba donést další misku s rýží či doplnit pitnou vodu. Všichni po mně pokukují, přistrkují mi nejlepší, tj. nejtučnější kousky, které mi z mísy sami vybírají nebo si je jako výraz péče o hosta rukama utrhávají už ze svých porcí doslova od huby. Musím odmítat, hostitelé naštěstí uznávají, že můj žaludek není zcela bezedný. Následuje nezbytný čaj, načež se bez dlouhých řečí všichni zvedají a odcházejí do svých domovů pokračovat ve sváteční siestičce… V podvečer se vše opakuje v jiném nedalekém domě. Jednotlivé domácnosti se ve zvaní sousedů po všechny roky střídají. Stejně tomu je i následující den, kdy postupně absolvujeme další tři společné hostiny. První den ale program ranními modlitbami, porážením zvířat a hostinami nebyl zdaleka vyčerpán. Pokračovaly návštěvy, mí hostitelé různě odcházeli splnit své společenské povinnosti do ostatních domů, kde popili čaj, pojedli cukroví a vyměnili si přání ke svátku. Mě většinou nechávali „odpočívat doma“. Sedíme si tak na vynesených kobercích ve stínu zdi, kryti před neúprosným slunkem, když přišli další dva sousedé (hodně lidí přicházelo prohlédnout si mě – exotického hosta Bachšikoru). Jeden byl totálně bezzubý, druhý bez jazyka. Veselá sehraná dvojka. Muž bez jazyka byl očividně mentálně zaostalý, ale i bezzubého mi všichni označovali za „mentala“, u něho jsem si vůbec nebyl jistý, zda se jednalo o žert, či skutečnost. On se jen všemu smál a po chvíli pobízení mi se svým druhem předvedl „orchestr“: bezzubý si vložil dlaň do podpaží a jak tiskl paži k tělu, mačkaná dlaň vyluzovala prdlavé zvuky. Němý muž bez jazyka přizvukoval neartikulovaným huhňáním. Ostatní z toho měli legraci, všichni se představení smáli – a byli šťastní a veselí. V podvečer, když se zmírnil denní žár, vyrazili všichni mladší muži a kluci na planinu nedaleko hřbitova, kde proběhl zápas v kriketu, hře nesmírně oblíbené po celém Pákistánu a Indii. Vše se odehrává v jakémsi nikde nevyřčeném, ale všem naprosto jasném a celkem rychlém sledu. Hraje se – s plným nasazením – asi hodinu, pak se zase všichni vracejí do stavení, do hudžry, kde pokračuje posedávání a popíjení čaje.
OPIOVÁ POLE Další den po snídani se na mé přání jdeme projít na okolní kopce, rozhlédnout se po úrodném kraji. Starou zbraň si přes rameno významně přehodil jen jeden hoch z nezbytného čtyřčlenného doprovodu. Host na návštěvě u Paštunů prakticky nemá soukromí, pořád je kolem někdo, kdo se stará o případné potřeby a přání návštěvníka a o jeho bezpečnost. Vůbec tak nepřichází v úvahu, aby se šel host po okolí projít sám. Jednak je to proti zdejším mravům, a jednak kvůli nejisté bezpečnosti. Jarní kraj kolem působí na pohled velmi úrodně, velice idylicky. Ale záhy jsem vyveden z omylu u obou uvedených přívlastků. Co se svěží zeleně týká (konec března), čerstvě naklíčené a vyrašené obilí (ječmen a pšenice) bude ještě asi měsíc prudce růst a zrát, načež kraj ovládne vražedné horko a sucho, které bude trvat po zbytek roku. Když jsem Bachšikor potom navštívil v měsíci květnu, bylo už po žních a z polí se svážely poslední snopy suchého zralého obilí. Okolní kraj se změnil ve vyprahlou step. Po další horké měsíce (asi tři čtvrtě roku) nelze dělat nic, než čekat na chladnější zimu. V takovém klimatu je opravdu těžké krajinu nějak smysluplně obdělat. Proto je třeba využít krátké úrodné období co nejintenzivněji: „Martine, už jsi někdy viděl opiové pole? Opravdu nikdy?! Chachacha! Tak pojďme.“ Políčka máku jsou roztroušena mimo dohled hlavní cesty a k nejbližšímu musíme podniknout hodinový pochod. U pole, kde květy se teprve rozvíjejí, potkáváme staršího shrbeného muže. „Vidíš, co to dá práce, vypiplat tohle pole. Všechno se dělá ručně, je to dřina,“ ukazují kluci na plejícího muže a upozorňují mne na drátěné oko nalíčené na potenciálního škůdce – dikobraza. „A z takového pole máme my jenom několik tisíc rupií, za kilo makového mléka dostaneme 5 až 6 tisíc rupií,“ upozorňují mne a dušují se, že tady opium či tvrdší drogy nikdo nebere, protože je to proti islámu. Ale když jinde drogy potřebují, proč by si zde, v tak chudém kraji, pěstováním nepřivydělali… Produkce makového mléka, suroviny pro přípravu opia, patří dozajista k velmi kontroverzním stránkám života kmenových území, místní lidé ale mají na věc svůj pohled: „Vláda chce, abychom to zničili, jenže oni (vláda) dostávají na zničení úrody prachy od Ameriky, ale nám z toho nic nedají. Vláda je vůči nám velmi krutá,“ stěžují si hoši z kmenového území. „Viděl jsi v Péšávaru – tam mají nemocnici i pro krávy, a my tu pro lidi nemáme ani jedinou…“ „A třeba elektřina: chceme, aby nám tu zavedli elektřinu a my že bychom platili 50 rupií za rok a jeden dům, ale oni na to nechtějí přistoupit,“ jsem zasvěcován do dalších palčivých problémů. „Podívej,“ ukazují mi zasněně z vrcholu, na který jsme mezitím vystoupali, vzdálenou vesnici kdesi na konci postranního údolí směrem k pákistánskému vnitrozemí, „tam už elektřinu mají. My tu stále musíme svítit jen petrolejem. A ta cesta, po které jsi přijel, tu nám postavili teprve před třemi roky, předtím jsme do města jezdili pouze na traktoru.“
PLACATÉ KAMENY PRO ŽENY Jak tak chvíli sedíme u vrcholu kopce, kluci mi náhle ukazují k zemi a odkrývají další stránku jejich zvláštního života: „Vidíš ty placaté kameny? Zde odpočívají naše ženy, když jdou pro dříví nebo trávu, nebo se s nákladem vracejí. Musí vycházet časně ráno, třeba i o půlnoci, aby šly za tmy a nikdo cizí je po cestě neviděl. Taky nosí vodu ze studní. Jinak jsou doma. Je to těžký život.“ „A proč jim nepomůžete?“ „Je to tak v koránu – jsou práce pro ženy a pro muže, je to rozděleno. Něco děláme společně, když je sklizeň, chodíme pracovat na pole spolu. Jinak musí být naše ženy zavřeny doma. Myslím, že to není dobré, nemám to rád. Ale rozhodují o tom naši starší a ti si nepřejí změny. Jsou to naše tradice, náš způsob života. Když se tady někdo mladý zamiluje, rodiče ho musí zabít – jeho i ji…“ svěřují mi pro ně naprosto samozřejmý fakt. Všechny partnerské svazky zde totiž domlouvají rodiče, výjimka neexistuje. Rodiče ovšem vybírají partnery uvážlivě, chtějí pro své děti to nejlepší. Zatímco dole v Pákistánu se muži žení v poměrně pozdějším věku, když už mají vybudované zázemí pro zajištění rodiny, na kmenových územích je zvykem oženit či provdat své potomky co nejdříve. Rodiče totiž dobře vědí, že s probouzejícími se hormony bojovat nemohou, a tak se snaží časnou svatbou předejít svévolnému zamilování. „Žádný rodič přece nechce své dítě zabít,“ vysvětlují mi paštunští přátelé časné svatby. A když se ptám, jak si mohou mladí vůbec dovolit se do sebe zamilovat, když jsou si všichni vědomi neúprosného následku, dovídám se: „Láska je přece silnější než všechno, té se nedá vzdorovat.“ Ženy si prý cestou pro dříví zpívají: „Asi proto, že jsou při cestě horami šťastné.“ „A jak víte, že si zpívají?“ ptám se. „Chodíme je pozorovat,“ odpovídají hoši, kteří vzali na kopec dalekohled. Při dřívějších diskusích se mi několikrát omlouvali, že mě nemohou pozvat do vnitřní části domů tak, jak je to možné u nás v Evropě. U nich to dovoleno není. Prostory domu, kde žijí jejich rodiny, jsou podle jejich zákonů pro cizí osoby tabu. Nyní na kopci mi bezelstně podávají dalekohled a trochu spikleneckými slovy poznamenávají: „A teď můžeš, Martine, navštívit naše domovy.“
KMENOVÉ VÁLKY Také se zde na kopci dovídám důvod problémů s průjezdem přístupového sedla. „Tam vzadu žijí špatní lidé,“ ukazují mí průvodci k několika horským hřebenům, které oddělují postranní údolí doliny Chelaj, „mají spor se svými sousedy, vedou s nimi válku.“ Spor vznikl nejspíš o půdu, na kterou si činily nárok obě strany. Jakmile je při sporu někdo zastřelen, roztáčí se nevyhnutelné soukolí krevní msty, začíná válka. Příslušníci znepřátelených kmenů pak samozřejmě nemohou projíždět územím protivníka. Když se ocitne člen klanu na nepřátelském území, bude zajat a nejspíš zastřelen. Proto nemohou „špatní“ lidé ze zadního údolí používat k cestě do Péšávaru běžnou cestu, která vede kolem Bachšikoru a přes horské sedlo. Musí tedy jezdit oklikou přes hory, což trvá mnohem déle a je to namáhavější. „Nedávno ale ti špatní uzavřeli spojenectví s klanem pod sedlem, něco jim slíbili, možná něco zaplatili, a ti nyní dělají problémy při průjezdu sedla nepřátelům svých přátel,“ je mi vysvětlována narušená regionální rovnováha. „Ale tohle už není možné – lidi z nezúčastněných klanů sice nechávají projít, jenže teď už nepouští vůbec žádná vozidla, protože si myslí, že ostatní v tom sporu straní těm druhým, a tak ten spor komplikuje život všem. Bude se muset svolat džirga a problém nějak vyřešit,“ trochu pobouřeně mi kluci naznačují, jak se bude nejspíš muset řešit situace, která přerůstá rámec „soukromého“ konfliktu. Soukromá válka mezi dvěma vesnicemi může trvat několik let, bývá při ní třeba jen několik mrtvých, při horší variantě i několik desítek mrtvých. Pole v dostřelu na pomezí znepřátelených vesnic zůstávají několik let neobdělávána… V podvečer druhého dne svátku, když už zase chvíli sedíme v hudžře, jsem tázán, jestli už jsem někdy střílel. A bez ohledu na odpověď mi je hned rozjařeně navrženo, že bych si to mohl vyzkoušet. Jdeme před dům a někdo přináší starou loveckou zbraň. Za cíl vybírají světlý balvan v asi tři sta metrů vzdáleném svahu. Z té vzdálenosti vypadá jako zrnko hrachu. Cvičné střelby se postupně účastní všichni. Přesnost ohodnocují podle obláčků zvířeného prachu, který se zvedá tu dále, tu blíže od cílového kamene. Podle trochu odlišného zvuku je pak rozeznáván přímý zásah do kamene. Na spojnici mezi námi a terčem, asi tak 50 metrů níže a jen nepatrně stranou, leží jeden dům (dopoledne jsme tam byli na další ze svátečních hostin). Když se ozvala první střelba, z domu rychle někdo vyběhl zkontrolovat situaci, která ho vzápětí uklidnila, a tak zase pomalu zašel do domu. Později ze vrat na chvíli vylézali další obyvatelé, aby se naší soutěží ve střelbě trochu pobavili. Když jsme ozkoušeli střelbu z lovecké zbraně, rozradostnění muži před dům donesli lehký kulomet. Přepnuli střelbu dávek na střelbu jednotlivých nábojů a kratochvíle pokračovala. Z pozice vleže se mé střely ze zbraně umístěné na pevných podpěrách přibližovaly bílému kameni daleko úspěšněji… Příjemný den ukončila společná hra na vybíjenou. Pravidla, kde zdánlivě hráli všichni proti všem, jsem zcela nepochopil. Zábava se odehrávala v rozlehlém dvoře určeném pro dobytek (ten byl zahnán jinam), kam se nahrnuli snad všichni obyvatelé domu, samozřejmě vyjma dospělých žen a místního stařešiny, náčelníka domu. Asi 30 bezstarostných lidiček se pustilo s plnou vervou do hry, při níž působili naprosto uvolněně a spokojeně, jako nějaká parta dobrých známých. Zde šlo pouze o členy jedné rozvětvené rodiny, která jim podstatnou měrou vynahrazuje pro nás obvyklou sociální síť přátel a známých. S potěšením jsem sledoval i několik místních holčiček (tedy těch, které byly dosud považované za děti), které se do hry zapojily také a se stejnou vervou a hravostí jako chlapci, a jež se zde s chlapci a dospělými muži (nejspíš svými tatínky) veselily stejně uvolněně jako mužská část osazenstva. Ani náznak zaraženosti či odstrčenosti budoucích žen v jinak mužské společnosti… Těžko říci, jak dlouho vydrží pákistánští Paštuni odolávat procesu globalizace, která už klepe na dveře i tady. Paštuni jsou velmi aktivní lidé, jejich neúrodná domovina je nutí vyjíždět za prací do pákistánských měst, kde se mnozí usazují a seznamují s přednostmi či příjemnými stránkami civilizace. Na druhou stranu hned za jejich zády leží Afghánistán – země, odkud budou moci od svých paštunských krajanů ještě dlouhou dobu čerpat jistotu, že jejich způsob života je ten správný, bohem vyvolený. Díky tomu se budou moci na ostatní nepaštunský svět, který se neřídí zákony cti a „spravedlivé“ odplaty, stále dívat trochu zpatra a považovat ho za dobrý leda k tomu, vydělat si v něm nějaké peníze.
KMENOVÁ ÚZEMÍ PAŠTUNŮ Pákistánská kmenová území, označovaná jako F. A. T. A. (Federally administrated Tribal Areas, Federálně spravovaná kmenová území), se nacházejí na západní straně North-West Frontier Province (Severozápadní pohraniční provincie, jedna ze čtyř pákistánských provincií) a jsou největším souvislým kmenovým územím na světě. Na rozloze 27 220 km2 zde žije přes 3 miliony lidí, převážně Paštunů. V ostatních oblastech Pákistánu žije asi 7 milionů Paštunů, v sousedním Afghánistánu dalších 10 milionů. Jméno Paštun, někdy též Pathán, je synonymem názvu Afghánec v užším slova smyslu. Protože paštunské (afghánské) etnikum stálo za zrodem Afghánistánu, slovo Afghánec se vžilo pro označení státní příslušnosti k Afghánistánu, kde ale žije celá řada dalších nepaštunských etnik. (Pro obyvatele Afghánistánu by tedy přesnější název měl znít „Afghánistánec“, což by pak zahrnovalo i tamní Afghánce v užším slova smyslu.)
F. A. T. A. jsou rozdělena na sedm správních celků, tzv. agentur (Agency), a spravována přímo federálními úřady, nikoliv úřady provincie N. W. F. P. Tento způsob správy, dnes modifikovaný na pákistánské poměry má kořeny v dobách britské koloniální Indie a ve „slavných“ anglicko-afghánských válkách v průběhu 19. a na počátku 20. století. Britové sice Afghánistán nikdy nedobyli, ale podařilo se jim zavázat si část paštunských kmenů v pohraničí na svou stranu. Tímto se z tohoto území vytvořilo neprostupné nárazníkové pásmo (zamýšlené hlavně proti tehdy aktuální hrozbě vpádu carského Ruska na indický poloostrov). V čele každé ze sedmi agentur stojí tzv. politický agent, který je na jednu stranu zodpovědný vládě v Islámábádu za dění ve F. A. T. A. a na stranu druhou vlastním lidem, přesněji kmenovým vůdcům své agentury, za kontakt s vládou a řešení případných kmenových požadavků či problémů. Politický agent má prakticky neomezenou moc, na kmenových územích například rozhoduje o zatčení a trestání kriminálních provinilců. Zatímco agenti jsou členy pákistánského federálního parlamentu, jednotlivé agentury nemají žádné zastoupení v parlamentu své provincie N. W. F. P. Naopak guvernér N. W. F. P. je v tomto správním propletenci vládním „agentem“ pro všechna kmenová území. Svérázný je též volební systém na území F. A. T. A.: volit mohou jen malici (náčelníci), kteří jsou svými kmeny předtím voleni na základě své autority (a často také ekonomického postavení). Všechny ostatní místní problémy a společná rozhodnutí se řeší, resp. přijímají na zasedáních tradičních kmenových tribunálů zvaných džirga, na kterých má právo vyslovit se k dané problematice kterýkoliv příslušník kmene. Jedná se tedy o svéráznou formu demokracie. Konečné usnesení musí být přijato všemi společně, pak je ale také pro všechny závazné. Jeho porušení či nedodržení se trestá spálením domu a vyobcováním z kmenového společenství, což se rovná „sociální smrti“.
KODEX PAŠTUNVALI Pro všechny zúčastněné zde závazně platí nepsané kmenové právo, kodex zvaný paštunvali – „cesta Paštunů“, který se odvíjí od čtyř hlavních zásad a ze kterého se vychází při řešení všech případných sporů. Paštunvali se skládá z těchto kamenů: 1. Melmastía – bezpodmínečné pohostinství pro všechny návštěvníky kmene, bez očekávání jakéhokoliv vyrovnání. Melmastía se vztahuje i na zločince, kteří o pohoštění požádají. (V Afghánistánu se melmastía například vztahovala i na Usámu, tálibánské vedení tvořili Paštuni.) 2. Badal – odplata, revanš, pomsta. Povinnost pomstít jakékoliv příkoří či urážku osoby, rodiny či kmene, a to i urážku nezamýšlenou, vzniklou omylem. Pomsta se vztahuje na všechny členy znepřátelené rodiny či vesnice a může se vléci po dlouhou řadu let. Badal se ale také uplatňuje v pozitivním smyslu. Např. když v rámci přátelské návštěvy někdo donese hostitelům dar, očekává se, že hostitel návštěvu oplatí a donese dar odpovídající nebo dokonce vyšší hodnoty. Tuto stránku badalu uplatňují při vzájemných návštěvách také ženy. 3. Nanvataj – absolutní podrobení se, pokora poraženého vůči vítězi boje či sporu. Teprve po projevení nanvataje vůči vítězi se obnovuje důstojnost poraženého. Od vítěze se očekává velkorysost. 4. Nang – čest. Otázka cti hodně vyhází ze vztahu Paštunů k ženám. Z důvodu ochrany své vlastní cti je paštunský muž povinen bránit čest všech žen své rodiny nebo klanu. Čest ženy může být poškozena třeba jen někým zpozorovaným delším jiskrným (toužebným) pohledem mezi ženou a nečlenem rodiny, náhodným návštěvníkem apod. Při oboustranně svobodně zvoleném kontaktu ženy s cizím mužem – může se jednat třeba jen o delší konverzaci – je poškozena čest celé rodiny a tato čest musí být napravena, nejpravděpodobněji usmrcením obou hříšníků. Zabití za sexuální prohřešek je zvláštní případ, na který se mezi Paštuny nevztahuje jinak velmi zavazující krevní msta. Dodnes jsou kmenová území považována za životu nebezpečná zejména kvůli nikým nekontrolovaným lokálním konfliktům mezi jednotlivými kmeny (spory se vlečou často několik let, i když třeba jen napříč jediným údolím). Cizinci se na kmenových územích vyskytují velmi vzácně. Oficiální zájemci si musí v Péšávaru požádat o formální povolení na speciálním úřadě Home and Tribal Affair Office v budově Civil Secretariat, podanou žádostí objasňují účel a cíl cesty. Toto povolení se ale vydává pouze po předchozím zajištění si ozbrojeného doprovodu a vlastního transportu, což se vyjednává na úřadech politických agentů příslušných agentur. Tím zůstává plně v rukou agentury, kam a komu povolí přístup. Bez opravdu zvláštního účelu cesty agentury obvykle pobyt nepovolí, a když náhodou ano, návštěvu zpravidla zamítne Home and Tribal Affair Office. MUSLIMSKÉ SVÁTKY K pěti pilířům islámu patří: 1. vyznání se z víry v jediného boha a jeho proroka Muhammada, 2. pět denních modliteb v koránem stanovených časech, 3. postění se během postního měsíce ramadánu, 4. odevzdání daně na chudé či obdarování chudých a potřebných, 5. pouť do svatého města Mekka a svatyně Kaaba v Saúdské Arábii. Svátek íd al-azhá, neboli „velký svátek“, zvaný též íd al-kurbán – „svátek oběti“, se slaví na závěr pouti do Mekky (hadždž), resp. když je tato pouť formálně dokončena; je tedy oslavou splnění 5. pilíře Muhammadova náboženství. Tato oslava připadá na 10. den měsíce dhú l-hidždža a trvá tři dny. Je to jeden ze dvou nejdůležitějších muslimských svátků. Plnohodnotně mohou íd al-azhá slavit pouze poutníci do Mekky. Protože ale pouť do Mekky není dostupná pro všechny muslimy najednou, ostatní se mohou k oslavě přidat symbolicky, lokální oslavou. Velký íd je jedním ze dvou nejdůležitějších svátků během muslimského roku, je to svátek odevzdanosti se Alláhovi, poslušnosti vůči přikázání víry. V tento den chodí muslimové slavnostně oblečeni a ráno se účastní slavnostní společné modlitby. Po ní následuje krátké kázání a další společná modlitba, načež se muslimové vzájemně navštěvují ve svých domovech, zvou se na slavnostní jídla, čaj či zákusky. Děti dostávají dárky a sladkosti. Během dne dospělí obětují domácí zvířata, jejichž maso se dělí na tři díly: mezi rodinu, přátele a chudé. (Pozn.: „íd al-azhá“ je výslovnost pro Írán, Afghánistán a Indii, v arabském světě se vyslovuje „íd al-adhá“.) Druhým z obou svátků je íd al-fitr (svátek ukončení půstu), neboli íd as-saghír („malý svátek“), který označuje konec postního měsíce ramadánu, připadá tedy na první den měsíce šavválu a slaví se dva dny. Lidé si v této době posílají přání, dávají si dárky. Tímto svátkem se oslavuje splnění 3. pilíře islámu – měsíčního půstu. Možná proto, že lidé právě překonali (s boží pomocí) nepříjemnou dobu půstu, oslavuje se tento méně důležitý svátek s mnohem větší okázalostí než „velký svátek“. Půst se má pro muslimy několikerý význam: učení se sebekontrole, očištění se pro modlitbu (postící se člověk je „čistší“ pro kontakt s bohem, kontaktem se rozumí modlitba, při půstu je člověk schopen hlubší koncentrace při modlitbě). Další zkušeností z půstu je prožitek hladu, čímž se u věřícího prohloubí účast s hladovějícími a zároveň vděčnost a úcta vůči bohu za jeho štědrost. Íd al-fitr je tedy dnem radosti a děkování za tyto přínosy, dnem vděčnosti za život ve zdraví a síle a za to, že to bůh všem muslimům umožňuje. Tento den má být dnem odpuštění starých záští a špatných pocitů vůči jiným lidem. Postění se během tohoto svátku se naopak považuje za znesvěcení.
Ráno 6. června 1944, tři minuty po půl deváté britského válečného času. Kdo právě poslouchal BBC, strnul. Program ustal v půlce písničky a z reproduktorů se ozval hlas plukovníka Dupyho, tiskového mluvčího nejvyššího spojeneckého velitelství. Řekl jen jednu větu: „Pod vedením generála Eisenhowera zahájily naše námořní síly, podporované silnými leteckými svazy, dnes ráno vyloďování spojeneckých vojsk na pobřeží severní Francie.“ V době, kdy bylo komuniké zveřejněno, se už několik hodin bojovalo. Sedmnáct národností tu na plážích svádělo boje, které předznamenaly konec německého snu o nadvládě nad světem.
UTAJENÍ Slova plukovníka Dupyho oznámila světu, že nastal tak dlouho a toužebně očekávaný den D, že skončily měsíce a roky plánování a příprav největší vyloďovací operace v historii lidstva. Avšak ještě předtím, než z invazních člunů vyběhli první vojáci, zaplatily za utajení celého plánu svými životy stovky mužů. Byli mezi nimi i námořní průzkumníci, kteří se v temných nocích vyloďovali z ponorek nedaleko francouzského pobřeží. Jejich úkolem bylo přivézt s sebou vzorky půdy z pláží, aby tak bylo možno určit, zda tudy mohou projet tanky. Ale nejen to. Tito muži byli kvůli zamlžení skutečného místa vylodění často vědomě vysíláni tam, kde se s invazí nikdy nepočítalo a kde se předpokládalo, že padnou do rukou Němců, kterým v zajetí podají mylné informace. Byli spojeneckým velením vědomě obětováni a jejich zajetí se téměř vždy rovnalo smrti, protože neoperovali v uniformách, a proto byli Němci považováni za špiony. Předání gestapu pro ně neznamenalo nic jiného než mučení a popravu. Podobný osud čekal i stovky francouzských odbojářů a jejich britských velitelů, když jejich odbojovým sítím bylo nejprve nenápadně naznačeno falešné místo a čas vylodění, aby pak byly jejich britským ústředím schválně vyzrazeny a zničeny. Velitelé této špinavé války, krytí pod kryptonymem FORTITUDE, totiž dobře věděli, že německé mučení prakticky nelze vydržet, a tak měli jistotu, že se všechny informace, které obětovaní muži věděli, spolehlivě dostanou tam, kam chtějí – do podzemí pařížského domu v Rue de Foch, sídla gestapa. Lest byla prostá. Němci měli uvěřit, a také uvěřili, že k vylodění dojde jinde a jindy, než bylo skutečně plánováno. Úspěch léčky spočíval v tom, že jí protivník uvěří beze zbytku, a proto byli cíleně obětováni pěšáci, důstojníci, ale i „velké ryby“ francouzského odboje. Pragmatismus celé přípravy nejlépe shrnují následující slova zpravodajského důstojníka: „Teď víte, že byste vy a vaši lidé nezemřeli zbytečně,“ řekl v Londýně plukovníku Donetovi, legendě francouzské odbojové skupiny Résistance, který byl zázračně zachráněn přímo zpřed hlavní popravčí čety. „Oba jsme vojáci a víme, že někdy je nutno obětovat deset lidí, aby se jich zachránilo tisíc.“ Těžko lze dnes spočítat, kolika mužům v útočných vlnách dne D tyto špinavé triky zachránily život, ale jako pravděpodobný se jeví i názor, že pokud by se nepodařilo odlákat pozornost Němců od skutečných vyloďovacích pláží v Normandii, invaze by byla sražena zpět do moře a celkem jisté je, že i v tom nejlepším případě by k už tak velkým ztrátám přibyly desítky tisíc dalších padlých.
PLÁNOVÁNÍ Pro invazi bylo nutné najít pobřeží pokud možno beze skal, s mírným sklonem pláží, pevného povrchu a rozumné síly příboje. V úvahu se musel vzít mořský příliv a odliv. Oblast musela být také v dosahu stíhaček, které měly nad prostorem vybojovat vzdušnou nadvládu a podporovat útočící vojska. V roce 1943 byl po předchozím pečlivém výběru vytipován pruh asi 120 kilometrů normandského pobřeží od paty poloostrova Cotentin na západě až po ústí řek Dives a Orne do Seinského zálivu na východě. I když těmto záměrům lépe odpovídala nížina u Pas de Calais, která byla i blíže britským ostrovům, volba padla nakonec na tuto část pobřeží kolem Bayeux. V Pas de Calais totiž invazi čekali i Němci, a tak zde měli nejsilnější opevnění a nejlepší jednotky. Dál na západ bylo pobřeží Bretaně skalnaté a členité, stejně jako křídové útesy u Fécampu u přístavu Le Havre, nehledě na to, že bylo od Británie ještě dál než Normandie. Část pobřeží s naplánovanou invazí byla rozdělena na pět úseků (a ty na několik menších, odpovídajících zhruba frontě útočné brigády), pojmenovaných Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. První dva připadly Američanům, zbylé tři na východě Britům a Kanaďanům. Díky filmu Zachraňte vojína Ryana zná prakticky každý peklo a masakry, kterými museli při invazi projít američtí „boys“. Co je však dodnes prakticky neznámé, jsou osudy a hrdinství vojáků na úsecích Gold, Juno a Sword, kteří na mnoha místech museli překonávat minimálně stejně silná opevnění a zatvrzelý odpor Němců jako jejich američtí kolegové.
ÚSVIT, KTERÝ NORMANDIE NEPAMATUJE Na vyloďovací pláže Normandie vrhli Britové ty nejlépe vycvičené a vyzbrojené jednotky, jaké jejich armáda měla. Celé čtyři roky budovali 2. armádu, kde se pod vedením generála Dempseye setkali muži, kteří zažili trpké ústupy z Norska, Dunkerku a Kréty a pak po celé měsíce útočili výpady na území okupované Evropy nebo bojovali jako legendární „tobrucké krysy“ v Africe a pak v Itálii. Ještě než invazní loďstvo spustilo bubnovou palbu na pobřeží, bylo slyšet z lodních reproduktorů výzvy: „Bojujte, aby se vaše jednotka dostala na břeh, bojujte, abyste zachránili své lodi, a zbude-li vám ještě trochu síly, bojujte, abyste zachránili sebe!“ … „Pamatujte na Dunkerk!“ … „Pamatujte na Coventry!“ … „Pošlete je k čertu!“ Z lodi naložené francouzskými commandos zazněl slavnostní hlas: „Zemřeme na písku naší drahé Francie, ale neustoupíme!“ Kontraadmirál Jaujard ke svým důstojníkům prohlásil: „Je to strašné a odporné muset střílet na svou vlast, ale dnes to od vás očekávám.“ A pak, když muži nastoupili do člunů a ty zamířily k mlžnému obzoru, přišel povel, který si dodnes většina veteránů pamatuje: „Všechny čluny vpřed!“ Odpovědí mu bylo tlumené mumlání tisíců modliteb: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ A touto modlitbou začalo peklo. Kvůli postupu přílivu ze západu na východ nastala pro britské vojáky hodina H až v 07.00 hodin britského času, což poskytlo Němcům trochu času na vyhlášení poplachu. Navíc proti Britům stály všechny zálohy, které měl Hitler v oblasti Normandie k dispozici. Proto bylo prvořadým úkolem prolomit co nejrychleji Atlantický val a obsadit co největší území kolem Caen a Bayeux, aby se zde mohlo zřídit polní letiště pro přímou podporu vojsk a také vydržet protiútok Hitlerových tankových záloh, který musel zákonitě přijít. Na rozdíl od zastaralé taktiky Američanů spočívající v čelním útoku proti zakopanému protivníkovi, navíc bez podpory techniky, však britská pěchota, jejíž veteráni už skoro pět let cedili krev v bojích po celém světě, zvolila lepší způsob boje.
KOUZLA TANKOVÉHO GURU Britská armáda zřídila speciální 79. tankovou divizi, jejíž velitel a tankový guru generál Percy Hobbart se kvůli svým nekonvenčním, ale, jak budoucnost ukázala, až neuvěřitelně realistickým představám raději nechal na začátku války degradovat na kaprála domobrany, než by musel poslouchat rozkazy diletantů. Churchill na něj však nezapomněl a ke štěstí britského impéria ho nechal povolat zpět do aktivní služby a poskytnul mu vše, co potřeboval ke splnění svých představ. Hobbart totiž okamžitě pochopil, že pro den D, kdy ještě nebudou k dispozici dobyté přístavy, kde by se mohly tanky klasicky vyložit z lodí, bude zapotřebí zkonstruovat takové tanky, které se na pláže dopraví samy. Dnes je už zcela běžné, že existují obojživelné tanky, schopné díky lodnímu šroubu plout po vodě, ovšem tehdy si Hobbart při prosazování svého nápadu musel připadat jako Ericsson, konstruktér první pancéřované lodě Monitor s otočnou dělovou věží. A ke slovu přišly i další generálovy výstřední nápady. Hobbart věděl, že v Atlantickém valu budou muset jeho tankisté překonat četná minová pole. Vymyslel tedy zároveň s plovoucím tankem i tank Krab, který za jízdy před sebou mlátil do země těžkými cepy, jimiž přiváděl miny k předčasnému výbuchu. Hobbart je také autorem dalšího fungujícího experimentu, tanku zvaného Cívka, který s sebou vezl zásobu polen k zasypání tankových příkopů a jiných překážek. Jiný tank měl místo kanonu obrovský hmoždíř, schopný svými mohutnými náložemi prorazit stěny většiny německých bunkrů. A konečně se v Hobbartově výzbroji vyskytovaly i stroje s krycím označením Krokodýl, které byly vybaveny místo kanonu plamenometem, různé varianty mostních, buldozerových a dalších tanků. Právě s jejich pomocí se podařilo Britům projít smrtící pobřežní pásmo rychleji a za daleko menších ztrát, než jakými zaplatili Američané za dobytí „bloody Omaha“.
GOLD BEACH Stejně jako Američané mají svoji Omahu, i Britové vzpomínají na vylodění na „zlaté“ pláži jako na nejkrvavější boje dne D. V čele útoku stály jednotky XXX. sboru, konkrétně 50. divize a 8. tanková brigáda. Jejich úkolem bylo vylodění na ploché pláži, chráněné z týlu bažinami a ohraničené na bocích silně opevněnými vesnicemi Le Hamel a La Riviére, plnými bunkrů a postavení děl. Sama pláž byla pochopitelně zaminovaná a navíc hustě posetá různými překážkami. Celý úsek kromě toho ovládala těžká baterie lodních děl, umístěná na vysokém kopci nad křídovými útesy u Arromanches a baterie v betonových postaveních u vesnice Ver-sur-Mér. Kromě nepřítele stála proti Spojencům i příroda. Nepříznivé počasí narušilo vylodění důležitých, převážně tankových jednotek a navíc bránilo účinnějšímu bombardování ze vzduchu. Pěšáci měli do jednoho mořskou nemoc. Výrok seržanta Durbana, prokládaný zvracením a pronesený pod těžkou palbou: „K čertu, už abychom byli pryč (z lodí). Raději se postavím sám celému wehrmachtu, než tady strávit ještě minutu,“ svědčí jasně o pocitech mužů útočících na pláži Gold proti Atlantickému valu. Největší jatka mezi údernými oddíly způsobila palba z vesnice Le Hamel, protože německá postavení přečkala bez problémů ostřelování z lodí i nálet perutě Typhoonů. Prvnímu praporu 231. brigády trvalo několik hodin, než německou obranu v La Hamelu zlomil, a to ještě za cenu krvavých pouličních bojů muže proti muži. Po tu dobu byl západní úsek Goldu prakticky neprostupný. V bojích se vyznamenal zvláště seržant Hollis, který doposud ve válce zabil 90 Němců. Sám zaútočil na nepřátelský bunkr, dobyl ho a do večera svoje skóre navýšil až k číslu 102. Jinou částí brigády byl 1. dorsethireský prapor. Ten měl větší štěstí, protože se vylodil dále od La Hamelu a navíc se při invazi neutopila většina jeho podpůrných tanků, včetně speciálních „Krabů“. Dorsetským se podařilo rychle probít přes pláže a zaútočit na dalekonosné baterie nad Arromanches. Veteráni z 352. německé divize se však bránili až do odpoledne, kdy se je podařilo vytlačit po koordinovaném útoku pěchoty a tanků. Tím se uvolnil jeden z plánovaných prostorů pro vybudování umělého přístavu Mulberry, jehož obrovské zbytky se na zdejších plážích tyčí dodnes. Právě v tomto přístavu se vylodila československá obrněná brigáda. Východní část nepřátelské obrany u La Riviére se naštěstí námořníkům podařilo rozstřílet dříve, než na pobřeží vstoupili první muži 69. brigády. Ostřelování z námořních lodí však přežil jeden betonový bunkr s obávaným 88mm „flakem“, který během několika minut vyřadil dva tanky. Trvalo to ještě dvě hodiny, než v tvrdých pouličních bojích vesnice La Riviére padla. I když se britský postup proti plánu trochu zpozdil a nepodařilo se dosáhnout všechny plánované body, do večera britská pěchota stačila ještě obsadit důležitý hřeben za pobřežními močály, rozšířit předmostí na plochu 10 x 10 km a její průzkumné hlídky vstoupily do předměstí Bayeux. Nepodařilo se ale navázat spojení se sousedními americkými jednotkami v úseku Omaha. Speciální britské jednotky 47. komanda námořní pěchoty totiž i přes ztráty nedokázaly až do večera 8. června obsadit několik kilometrů vzdálený přístav Port-en-Bessin, který ležel na rozhraní britských a amerických zón. Jen při samotném vylodění zahynulo pod dělostřeleckou palbou 34 jeho mužů, další desítky pak padly při několikakilometrovém probíjení se k přístavu, v dvoudenních pouličních bojích proti dvojnásob silnějšímu a opevněnému nepříteli a ve ztečích na kótu 47, která dominovala zdejšímu pobřeží nad městečkem.
JUNO BEACH Útok na Juno byl výsadní záležitostí Kanaďanů. Válečníci javorového listu měli Němcům co oplácet: v řadách jejich úderných oddílů bylo mnoho veteránů pamatujících masakr 3000 svých kamarádů v Dieppe v létě 1942. Útok na pláže v okolí městečka Courseulles a ústí řeky Seulles vedla 3. pěší divize a 2. tanková brigáda, zatímco ve vzduchu tyto jednotky kryli českoslovenští stíhači ze 134. křídla. Kvůli zpoždění přílivu byla v tomto úseku stanovena hodina H na 7.45 hodin britského času. V ten okamžik se však na Junu nic nedělo – první jednotky se zde vylodily až o půl hodiny později. Další zpoždění způsobilo počasí, které zde bylo bezkonkurenčně nejhorší ze všech invazních pláží. Na jednotku čekaly překážky a miny, takže třeba z 306 vyloďovacích plavidel užitých na Junu jich byla třetina zničena nebo poškozena. Německá obrana přečkala ostřelování prakticky bez poškození, což se bohužel týkalo i betonových bunkrů v ústí Seulles, vyzbrojených obávanými flaky a kulomety. Jejich palba přikovala útočící 7. brigádu až do příjezdu Hobbartových DD tanků. „Můj tank vyjel první na břeh a Němci mě začali ostřelovat ze všeho, co měli,“ vzpomíná na slavné okamžiky invaze seržant Leo Gariepy. „Když jsem však na pláži zastavil a shrnul plátěnou konstrukci, která mě držela na hladině, teprve teď uviděli, že je to pravý, nefalšovaný Sherman. Stále si budu pamatovat německé kulometčíky, jak se zvedli ze svého postavení a zírali na nás s otevřenou hubou.“ Pohled na tanky vyjíždějící z moře s Němci otřásl a stroje DD ovládly situaci. Ani v jiné části úseku Juno, v oblasti vylodění 8. brigády, se kanadským vojákům nevedlo lépe. Z roty útočící na Bernieres, opevněné čtyři metry vysokým vlnolamem, kanony, minomety a kulomety, nepřežilo 50 % mužů překonání prvního 100metrového úseku pláže. I přes tyto problémy se podařilo odpor Němců během dvou hodin zlomit, i když pláže za údernými jednotkami zůstaly přecpané vyloděnou technikou ještě hluboko do odpoledne. Toto zdržení způsobilo, že se Kanaďanům nepodařilo obsadit cíl číslo 1 – město Caen, a to přesto, že za soumraku ho měli na dohled a průzkumné hlídky dokonce dosáhly jeho předměstí. Město padlo až po několika krvavých ofenzivách, připomínajících jatka zákopových bojů 1. světové války, a to po více jak měsíci bojů. Přes tento neúspěch se ještě za soumraku podařilo Kanaďanům obsadit největší část území ze všech spojeneckých jednotek a na svém pravém křídle se spojit s britskými oddíly útočícími z úseku Gold, a vytvořit tak jediné kompaktní předmostí dne D. Spojení s úsekem Sword, které mělo zajistit útokem 48. komando ze západu a 41. komando z prostoru Sword, se však nepodařilo realizovat, neboť 48. komando zůstalo trčet už v pouličních bojích v Langrune-sur-Mér, ani ne jednu míli od pobřeží Juno.
SWORD BEACH Nejvýchodnějším invazním úsekem byl Sword. Čest vylodit se na zdejších plážích a dobýt je dostala britská 3. divize. Protože bylo vyloďovací pásmo velmi úzké, dopadl během palebné přehrady na pobřeží Swordu nejničivější příval ohně a oceli, který se během dne D snesl na pobřeží Normandie. Veteránům od Dunkerku začalo peklo. 41. komando po vylodění dosáhlo Lion-sur-Mér, načež bylo zastaveno přesnou palbou z bunkrů ukrytých mezi domy a podél vlnolamů. Tím vznikla mezi úsekem Sword a sousedním Juno mezera, kterou jen shodou šťastných náhod nevyužili Němci k zničujícímu protiúderu do boku. Ještě hůře pak dopadla 8. brigáda. „Říkali nám chladnokrevně, že všichni v první vlně pravděpodobně padneme,“ vzpomíná na breefing John Gale z 1. praporu. „Ať se stane cokoliv, musíme se dostat na břeh a odtud už nebude evakuace možná, nebude cesty zpět.“ Povzbuzeni takovouto perspektivou, probili se tito vojáci rychle přes pláž i přilehlou vesnici Hermanville a zastavila je až palba 21. německé tankové divize z plošiny Périés. Skutečným očistcem si však prošel jejich soused. V jeho úseku naproti ouistrehamským lázním leželi mrtví od okraje moře až k prvním domům. Během několika minut zde padly skoro dvě stovky mužů. „Viděli jsme těla naskládaná na sebe jako polena,“ vzpomíná bývalý příslušník 4. komanda John Mason. Běžel jsem mezi hromadami mrtvých pěšáků, které to srazilo jako kuželky.“ Právě commandos, kteří se vylodili v druhé vlně, teď nesli největší břímě útoku na Ouistreham. V jejich čele pak postupovali bretonští příslušníci francouzského komanda, kteří za cenu těžkých ztrát toto kdysi proslavené lázeňské městečko Němcům za zpěvu Marseillaisy nakonec také vyrvali. Jeden z jejich důstojníků, kterému výbuch miny utrhl obě ruce, stačil ještě volat na své podřízené: „Do vnitrozemí, chlapci, než se fric z toho tance vzpamatuje!“ Těžké boje v ulicích Ouistrehamu způsobily také smrt desítek francouzských civilistů, z nichž některé zmasakrovalo v nedalekém lesíku omylem britské dělostřelectvo. Kvůli velké zácpě na pláži se začalo zpožďovat vyloďování a postup, takže muži britské 6. výsadkové divize, bojující několik kilometrů vepředu kolem německých dělostřeleckých baterií a na mostech přes řeky Orne, Dives a Caenský kanál, které bránili před postupujícími německými tankovými zálohami, zbytečně trpěli o několik hodin déle, než se k nim podařilo probít. Jednou z těchto zle tísněných jednotek, hájících nesmírně důležitou vartu, byli muži „kluzákové pěchoty“ mjr. Johna Howarda – pravděpodobně první britští vojáci, kteří se v den D snesli na francouzskou půdu.
HAM AND JAM! Když se major John Howard snášel se svými muži tichou jarní nocí v kluzáku Horsa ke svému cíli – zvedacímu mostu přes Caenský kanál, netušil, že jeho akce vstoupí do dějin. Jeho jednotka dostala velmi těžký a nesmírně důležitý úkol – překvapivým útokem se zmocnit mostů přes Caenský kanál a řeku Orne na kraji Ranville a Bénouville a udržet je až do příchodu posil tvořených 1. speciální brigádou commandos lorda Lovata (legendární Zelené barety). Právě kvůli překvapení a rychlosti Howard už na začátku příprav vyloučil seskok své jednotky padákem. Namísto toho zvolil přesun kluzákem, který oproti padákovému výsadku umožňuje (pokud se při nočním přistání do zaminovaného prostoru neroztříští na tisíc kousků nebo nepřistane bůhvíkde) okamžité nasazení většího počtu vojáků do boje. Při výcviku na tento útok dostal Howard zcela volnou ruku a všichni vojáci byli vybaveni i značnou peněžní částkou pro případ, kdyby zůstali dlouho odříznuti v nepřátelském týlu. Když bylo po všem, přiznal se Howard, že většinu peněz prohrál v noci před akcí v pokeru s praporním kaplanem. Několik dnů před útokem navíc přišla zpráva, že v prostorech vysazení kluzáků Němci vztyčili těžké protivýsadkové překážky. Když ale Howard ukázal fotky pilotům, kteří je měli vysazovat, dočkal se překvapivé odpovědi: „To je skvělé, to je přesně to, co jsme potřebovali! Vždycky jsme se totiž báli, co se stane, když při přistávání přejedeme tenhle malý prostor a narazíme do náspu na břehu kanálu. Ty kůly jsou od sebe tak daleko, že nám na každé straně urazí kousek křídla, což nic neznamená, ale přitom nás to zabrzdí.“ Kluzáky s uklidněným Howardem odstartovaly ve 22.56 hod. dne D minus 1. První kluzák se přiblížil ke Caenskému mostu v 00.20 hodin. Za okamžik se ozval náraz doprovázený rojem jisker, a když vše ztichlo, zůstal kluzák stát 15 metrů od bunkru chránícího most. „A jdeme na to!“ zařval majorův zástupce poručík Brotheridge a všichni, kdo přežili přistání, vyrazili ven z trosek kluzáku k mostu. Německý strážný kaprál Hellmut Romer si zpočátku asi myslel, že se zřítil nepřátelský bombardér, ale když si uvědomil svůj omyl, bylo už pozdě. Střílnami byly vhozeny do bunkru granáty a komando sprintovalo přes most na druhý břeh. Když byli přesně uprostřed, ozvala se krátká dávka a poručík Brotheridge padl k zemi s prostřeleným krkem. V tu chvíli vojín Gray uviděl Němce, který se chystal vystřelit poplašnou raketu. Vypálil od boku a Němec se zhroutil právě v okamžiku, kdy se světlice rozprskla na obloze. Nic už ale neovlivnila, protože most přes Ornu byl už obsazen posádkou druhého kluzáku. Major Howard si ihned po obsazení mostu zřídil své velitelské stanoviště v hospůdce za mostem. Tento podnik se tak může pyšnit nejenom titulem prvního osvobozeného domu, ale také první osvobozené francouzské hospody. Právě odtud vyklepal radista svobodník Tippelmann kódovanou zprávu o úspěchu, která zněla: „Ham and jam.“ (šunka označovala mosty přes Caenský kanál, marmeláda přes Ornu) Za několik hodin bylo 150 Howardových mužů posíleno muži 7. výsadkového praporu 6. divize, kteří seskočili později. Úkol však ještě nebyl splněn. Němci se začali osmělovat a výsadkáři museli odrážet stále častější útoky. Svítalo a od moře se začaly ozývat zvuky kanonády – pozemní část invaze začala. U mostů všichni zoufale čekali na posily od commandos. A pak uslyšeli zvuk dud. Brigádní dudák Billy Millin hrál už při vyloďování na plážích Swordu, i když kolem něj dopadaly miny, a také teď spustil na rozkaz lorda Lovata na plné měchy „Modré barety překročily hranice“. První je uslyšel výsadkář Wilkies: „Člověče, zdá se mi, že slyším dudy!“ Jeho kamarád v zákopu vojín Gray na něj vrhl zničující pohled: „Ty ses asi zbláznil!“ Za pár vteřin ale Wilkies prohlásil znovu. „Já ty dudy opravdu slyším!“ A pak je i uviděli. Pohled na pochodující vojáky se zelenými barety namísto ocelových přileb byl pro Brity i Němce natolik fascinující, že na několik okamžiků úplně přestala střelba na obou stranách. Když Němci znovu spustili palbu, bylo už pozdě. Zelené barety 1. speciální brigády stačily přeběhnout mosty a vmísily se mezi červené barety 6. výsadkové divize. Bylo vyhráno. Mosty, tak důležité pro další postup britských invazních jednotek, byly zachráněny. Těžké boje však do večera zavinily smrt nebo zranění 60 ze 150 Howardových mužů. Mezi zraněnými byl i sám Howard, kterému kulka německého snipera prostřelila přilbu a zranila ho na hlavě.
NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ DNE D Ačkoliv se v různých publikacích dočteme, jakým způsobem bylo chráněno invazní tajemství, málokdo ví, že ještě větší utajení, než samotný plán vylodění, nesl projekt Mulberry (Moruše) – plán na vybudování v té době unikátního umělého přístavu. Je to však pochopitelné. Každý Němec včetně Hitlera totiž věděl, že k invazi s největší pravděpodobností ve Francii musí jednou dojít, všechny plány německé obrany ale počítaly s tím, že pokud se podaří udržet anebo alespoň dostatečně poničit přístavy v invazní oblasti, budou spojenecká vojska zbavena možnosti zásobování a sražena zpět do moře. Za pravdu dávali Němcům i spojenečtí plánovači. Vypočítali, že i kdyby se podařilo do 14 dnů ode dne D obsadit některý velký přístav (např. Cherbourg), bude trvat ještě nejméně 2 měsíce, než bude vyčištěn od min a plně připraven přijímat konvoje s posilami a materiálem. Britové měli čerstvé zkušenosti ze Singapuru v únoru 1942, kde jim v Indickém oceánu chyběly vhodné zásobovací prostory. Myšlenka umělých přístavů byl skutečný technický rébus založený na oprášeném starém Churchillově nápadu z 1. světové války na vybudování umělého přístavu při vylodění na Fríských ostrovech. „Přístaviště užitá na plážích se musí pohybovat v souladu s přílivem a odlivem,“ napsal 30. 5. 1942 Churchill ve svém memorandu. „Vyřešen musí být i problém ukotvení.“ Tak vznikl projekt Mulberry. K výstavbě umělých přístavů v Normandii, jejichž zbytky můžeme dodnes spatřit jako unikátní válečné svědectví na několika místech normandského pobřeží, byly využity obrovské, až desetipatrové železobetonové kesony, přezdívané Phoenix. Největší z nich měl výšku 20 metrů, délku 66 metrů a vážil přes 6000 tun, tedy skoro tolik, jako lehký křižník. Celkem bylo vyrobeno více než 200 Phoenixů a spotřeboval se na ně více jak jeden milion tun betonu a 70 000 tun ocelových armatur. Na jejich výrobě pracovalo nepřetržitě dnem i nocí 20 000 lidí a pro jejich dopravu do Normandie bylo nutno použít více než 200 lodí. Plovoucí pohyblivá přístaviště dostala krycí název Mulberry A a Mulberry B a každé z nich mělo kapacitu doverského přístavu. Jejich jednotlivé díly byly přetaženy přes La Manche a potopeny nebo ukotveny na předem pečlivě vybraných místech. Celý umělý přístav byl po zkompletování tvořen vnějším plovoucím vlnolamem, vnitřním pevně ukotveným vlnolamem a čtyřmi plovoucími ocelovými příjezdovými silnicemi, schopnými pohybovat se díky přílivu a odlivu až o 8 vertikálních metrů. I když několik dní po zprovoznění prudká bouře v Atlantiku jeden z plovoucích přístavů, umístěný zhruba na úrovni úseku JUNO, rozmetala, druhý přístav Mulberry sloužil spolehlivě ještě několik měsíců. Až do dobytí Antverp v září 1944 byly totiž všechny ostatní přístavy obsazené spojenci tak zničeny, že začaly fungovat až v příštím roce. Za tu dobu přes něj prošly miliony tun válečného materiálu a vylodily se zde statisíce spojeneckých vojáků. Přístavy Mulberry, kolem jejichž zbytků se dodnes za odlivu procházejí turisté, byly tedy skutečným klíčem k otevření západní fronty a ke konečnému vítězství v Evropě.
VZPOMÍNKY Z BRITSKÉHO DENÍKU BRIGÁDNÍho DUDÁKa Billa Millina: Bill Millin se vylodil v Normandii dvakrát. Poprvé jako jedenadvacetiletý dudák britské 1. výsadkové brigády pod velením lorda Lovata. Podruhé si to na pláži Sword zopakoval ve filmu „Nejdelší den“ o 15 let později. Lord Lovat, který vedl svou jednotku do boje s vycházkovou holí, nařídil Millinovi hrát píseň brigády „Highland Laddie“, ačkoliv tím porušil rozkaz nadřízených, kteří se obávali, že zvuk skotských bagpipes (dud) přiláká větší pozornost německých ostřelovačů. Dnes 78letý Bill Millin potvrdil, že scéna, kterou filmoví diváci brali jako režisérovu licenci, se skutečně odehrála: „Byl jsem tam jediný v kiltu (skotské sukni), s píšťalami, dýkou na lýtku a jinak neozbrojen. Kilt jsem měl po tatínkovi, který v něm bojoval v 1. světové válce. Nejhorší zážitek nebyla kulometná střelba, ale skok v kiltu do studeného moře. Lovat se na mne otočil, usmál se a já začal hrát.“ Měch dud umlčel až za čtyři dny německý šrapnel. Po válce Millin nechal bagpipes opravit a naposledy na ně zahrál na pohřbu lorda Lovata v roce 1995. Nedávno věnoval nástroj, baret, kilt a dýku Skotskému národnímu válečnému muzeu jako připomínku činů, které zdánlivě nemají logiku, ale dokáží aspoň trochu zlidštit neúprosný chod války.
VZPOMÍNKY Z AMERICKÉHO DENÍKU PRŮZKUMNÍKa NORBERTa AUERBACHA: V roce 1939 jsme spolu s rodiči a sourozenci utekli před Němci z Československa do Francie. Odtud jsme se pak přes Portugalsko a Brazílii dostali v roce 1940 do Ameriky. V Americe jsem po dokončení gymnázia nastoupil na univerzitu a snažil se dostat do kanadské nebo britské armády, abych se mohl zapojit do boje proti Němcům. Než se mi to ale podařilo, přišel Pearl Harbor, Amerika vstoupila do války a já skončil v její armádě jako dobrovolník. Protože jsem ovládal několik jazyků, poslali mě do průzkumnické školy, kde jsme se kromě základního výcviku učili, jak jednat se zajatci, organizaci německé armády a další „dovednosti“, které se nám v budoucnu měly hodit. Následně jsem prošel také tankovým výcvikem a vojenskou školou v Texasu, která mě naučila zacházet s různými typy zbraní od pistole po dělo, a to nejenom s nimi střílet, ale také je rozebírat a opravovat. Po skončení výcviku jsem se pln ideálů snažil využít první příležitosti, abych se dostal do Evropy. Záhy se mi naskytla a já nastoupil na loď do Anglie. Cesta do Anglie byla nepohodlná. Absolvovali jsme ji na relativně malé, narychlo postavené lodi „Liberty Ship“. Na ní jsme po třech týdnech spolu s dalšími 5000 americkými vojáky přistáli v Anglii, kde se začaly tvořit jednotky. Přidělili mě k informační a průzkumné rotě připojené k 2. tankové divizi, která byla rozdělená na dvě části – bitevní komando A a „combat command B“. Já byl se svojí průzkumnou a informační rotou zařazen k velení komanda B. Naším úkolem mělo být shromažďování taktických informací pro naše komando B a celou tankovou divizi. Jak se nakonec ukázalo, větší část divize byla poslána do Afriky a ta menší zůstala v Evropě s tím, že dorazí později. To se ovšem nestalo. Místo toho jsme začali trénovat vylodění a rádiovou komunikaci a brzy bylo jasné, že to není trénink pro Afriku, ale pro invazi do Francie. Někteří z nás se také učili plavat, protože to vůbec neuměli a správně vytušili, že by se jim to mohlo hodit. Jednoho dne nám to konečně oznámili oficiálně. Máme se připravit na cestu do Normandie, protože se tam očekávají nějaké větší problémy. Nalodili jsme se a čekali tři dny a tři noci na rozkaz. Loď sice pohodlím neoplývala, ale velice dobře nás krmili. Nesměli jsme z lodě pryč, s nikým mluvit, všechno bylo strašně tajné. 6. června 1944 jsme se dozvěděli o začátku invaze a konečně jsme na našem speciálním plavidle, zkonstruovaném pro transport tanků a dalších vozidel, vypluli z přístavu. Loď byla kvůli snadnému přistání na pláži velice plochá a moře si s ní hrálo jak se skořápkou od ořechu. Mým úkolem bylo spolu s dalšími hlídat vozidla na palubě. Jednalo se o kamiony a jeepy, které byly připevněny k palubě řetězy. Tanky byly schovány uvnitř lodi. Během cesty bylo moře tak rozbouřené, že jsme byli úplně vyčerpaní a posléze jsme všichni dostali mořskou nemoc. Zvraceli jsme, proklínali vlnobití a nakonec nám bylo úplně jedno, jestli tam ta vozidla budou, nebo je moře spláchne. Všichni jsme se vesměs na hlídkování na palubě vykašlali a schovali se někde v koutě. Bylo nám moc mizerně. Nakonec se loď přiblížila k velké pláži, o které nám řekli, že to je Omaha Beach. Bylo to ráno třetího dne od takzvaného dne D, což většina vojáků vyslovovala jako „Death Day“. Kvůli nějakým problémům se loď nemohla dostat až na pláž, a my proto museli naskákat do vody. I bez německé palby to byla věc maximálně nepříjemná a já přemýšlel, jaké to tu muselo být pod německými kulomety a minomety. Teď už byla pláž asi na jeden až jeden a půl kilometru volná a zajištěná 1. a 29. divizí americké pěchoty. Říkal jsem si, že jedním z důvodů úspěšného obsazení pláží před třemi dny musela být určitě i ta zatracená mořská nemoc, ze které nám, asi stejně jako těm klukům před námi, bylo tak špatně, že jediné, co jsme chtěli, bylo dostat se z lodi rychle pryč na pevninu. Fofrem jsme se z ledové vody drápali na břeh a neměli vůbec přehled, co se děje. Vylodili jsme se v úzkém úseku pláže, na kterém nám někdo řekl, jděte tam, protože tam je nějaký červený prapor, tam se shromážděte a odtamtud půjdete tam a tam. Shromáždili jsme se na určeném místě a jako rota začali spolupracovat s pěchotou v jejím postupu a shromažďovat taktické informace, jak nám bylo určeno. Ve filmu od Spielberga „Zachraňte vojína Ryana“ jsou záběry, jak američtí vojáci procházejí spolu s pěchotou mezi poli a úzkými silnicemi, kde jsou zakopaní Němci. Ve filmu se ti vojáci baví o všem možném, ale my jsme se ve skutečnosti o ničem nebavili, protože bylo nutné dávat pozor, odkud přijde palba a včas na ni reagovat. Byli jsme už z Ameriky vycvičeni na vyslýchání a sběr taktických údajů od zajatců, a tak jejich „zpovídání“ bylo naší hlavní náplní. Den co den se získávaly nové a nové informace, které šly rádiem na regiment, odtud k divizi a pak výš, kde se shromažďovaly. Na jejich základě se pak vyhodnocovala situace a navrhoval další postup. Tenkrát ještě nebyla taková technika jako dnes a rádio zabíralo polovinu jeepu. A protože pro nás bylo rádio životně důležité, bylo jednou z našich nejdůležitějších starostí chránit jeep, aby byl v pořádku. V této souvislosti si vzpomínám na jeden incident, který se stal na cestě k mostu u Remagenu. Kvůli velkému bombardování velice účinnými německými kanony ráže 88 mm, kterým se slangově říkalo „osmaosmdesátky“, byla celá naše divize donucena zastavit. Kromě tanků, které pokračovaly dál, jsme všechna vozidla odstavili na prostranství před nějakým dvorem, do kterého jsme se všichni stáhli, protože jsme tam byli alespoň trochu krytí. Z úkrytu jsem sledoval, jak jednomu autu za druhým při tom bombardování propichují pneumatiky odletující šrapnely. Když bylo jasné, že to brzy dopadne i na náš jeep, nevydržel jsem to, vyběhl k němu a uprostřed toho bombardování s ním vjel do dvora. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by šrapnel mohl zasáhnout také mě. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, že u našeho jeepu přijdeme o všechny pneumatiky a budeme muset dál pěšky. Viděl to tenkrát nějaký plukovník, který jen nevěřícně kroutil hlavou, díval se na mě a zeptal se: „Vy jste blázen nebo co?“ Náš postup pokračoval pomaličku asi týden až deset dní. Na co si vzpomínám a co zůstává v mé paměti, je strach, který je v takových chvílích zcela přirozený a může vám leckdy zachránit život. A kromě něj se mi vybavuje únava a strašná špína. Celé tři týdny jsme se nemohli převléknout, osprchovat se nebo se pořádně vyspat. Naší koupelnou byla naše helma, do které jsme nabírali vodu a zahřívali ji, aby naše hygiena měla alespoň minimální komfort. Další nepříjemnou vzpomínkou bylo jídlo, protože vojenské konzervy, které nám denně dávali, byly pořád stejné. My měli ale štěstí, neboť velitelem naší roty byl důstojník, který byl současně velice dobrým kuchařem. Protože já uměl francouzsky, podařilo se nám občas od místních sehnat nějakou cibulku, čerstvou zeleninu, nebo jednou za čas i čerstvé vejce či maso, což nám to jídlo trochu zpříjemnilo. Asi po 3–4 týdnech postupu, když už jsme byli na cestě do Paříže, nás zastavili a stáhli. Museli jsme před sebe pustit druhou francouzskou divizi, kterou pak Pařížané vítali s velkou slávou jako své osvoboditele. Naše tanková divize tam pak přišla až po nich, i když jsme původně byli Paříži o moc blíž než oni. A tak jsme bez velkých ovací pokračovali dál do Německa. To nejdramatičtější nás teprve čekalo. Němci přišli v zimě s protiofenzivou v Ardenách a naši jednotku spolu s druhou tankovou divizí poslali do Belgie pomoct našim zamrzlým jednotkám. Tam to nejhorší nebyli snad ani Němci, ale hrozná zima. Mrzlo a sněžilo a my pořád někde stáli a zápolili se zimou. Vybavuje se mi z Arden jeden kuriózní zážitek. Leželi jsme v příkopě a Němci po nás stříleli z kulometů a těžkým dělostřelectvem. Všude sníh, plno zraněných a mrtvých, když tu najednou z dálky slyšíme takový popěvek. Nikdo nechápal, co se děje. Pak jsme si všimli, jak uprostřed silnice kráčí skotský regiment, zpívá a vyhrává si k tomu na dudy, jako kdyby byli na parádě. Okolo nich řádila dělostřelba, svištěly kulky z kulometů, a oni jako by se nic nedělo. Dívali se na nás s opovržením, jak ležíme v těch příkopech, a my se cítili jako zbabělci. Pak se přeci jenom zastavili, usadili se vedle nás, začali si vařit čaj a my na ně vejrali jako na zjevení. O Skotech a jejich dudách se už od vylodění tradovala spousta historek, ale tady jsem poprvé pochopil, že v ničem nepřeháněly. V Ardenách jsme se také dozvěděli, že Němci navlékli německé vojáky, kteří uměli anglicky, do anglických a amerických uniforem a vyslali je za naše pozice sabotovat. Proto stály na silnicích americké hlídky, které projíždějící zastavovaly a kladly jim různé otázky, aby se přesvědčily, zda jsou opravdu Američané. Ptali se třeba na basketbal a podobné věci, které každý Američan zcela samozřejmě zná. Já ale jezdil s jedním z našich důstojníků, který pocházel z Berlína. O americkém sportu vůbec nevěděl a ještě k tomu mluvil se strašným německým přízvukem. Hrozně jsem se tenkrát bál, že nás některá z hlídek zastaví a on bude muset odpovídat. Asi by nás rovnou zastřelili, a tak jsem mu říkal: „Henry, když nás někdo zastaví, tak nesmíš říct ani slovo, dělat němého a já budu odpovídat.“ Naštěstí se ho tenkrát nikdo na nic nezeptal, takže jsme jen o vlásek neskončili zastřelení v závěji coby němečtí sabotéři. To je několik vzpomínek, které se mi z doby po vylodění vybavují. Na opravdu nebezpečné a dramatické situace má člověk tendence zapomenout a nemyslet na ně. Byli jsme jako tanková divize v první linii a každý věděl, že může umřít, ale každý z nás si říkal: „Já přece neumřu, já určitě ne, určitě přežiji.“ A každý jeden z nás, jak jsme tam byli, jsme tomu opravdu věřili i přesto, že kolem nás lidi vpravo i vlevo umírali. Ale i ti umírající určitě do posledního okamžiku věřili, že ani oni nejsou ti, co sem přijeli umřít. Člověk měl v sobě ten pocit, že jemu se to nemůže stát, a to ho drželo při smyslech. No a někdo měl k tomu pocitu i víc štěstí, a proto se o těchto pár vzpomínek s vámi mohu rozdělit. NORBERT AUERBACH Syn známého filmového producenta, jehož společnost Elektafilm zrealizovala ve 30. letech filmy Cesta do hlubin študákovy duše, Peníze nebo život, Tonka Šibenice a další. V roce 1936 se rodina odstěhovala do USA, kde po válce a studiích na Kalifornské univerzitě začíná od píky u filmového studia Columbia Pictures. Poté, co se zde stal šéfem evropské divize, přechází do společnosti United Artists a v 80. letech se stává jejím prezidentem. S jeho jménem jsou spojeny filmy jako je James Bond, Růžový panter, Vlasy, Rock, Most u Remagenu a řada dalších. Dnes, ve svých osmdesáti letech, žije v Praze se svou přítelkyní Alenou.
Voladores – létající lidé nebo také lidé-ptáci. Indiáni z regionu Papantla dnes svůj létající tanec předvádějí na trzích, jarmarcích a slavnostech po celém Mexiku. Původně si jím chtěli naklonit bohy. Legenda praví, že vznikl po období zničujícího sucha, při němž umřelo mnoho obyvatel. Rada starších tehdy přikázala mladíkům, aby našli nejvyšší strom, porazili ho a na jeho vrcholku, co nejblíž bohům, je hudbou a tancem prosili o déšť a úrodnost půdy. A skutečně – déšť přišel. Od té doby se rituál každý rok zjara opakoval. Po příchodu kolonizátorů popsali španělští kronikáři tento tanec jako hru na ptáky. Snad proto, že voladores nejen létali, ale byli ozdobeni pravými péry z orlů, sov, havranů, papoušků, skřivanů a dalších ptáků.
Oblečení voladores má také dnes mimořádný význam. Kónická čepička je zakončená malým vějířkem. Ten představuje ocas ptáka a také sluneční paprsky. Různobarevné pentle vzadu na čepičce, které při letu vlají, symbolizují duhu a s ní přicházející déšť. Zbytek čepičky je pokryt pestrými květy, symboly úrodnosti půdy. V Leónu ve státě Guanajuato se výroční jarmark koná jen jednou do roka. Voladores při něm nemohou chybět. Přicházejí, všichni mají hlavy skloněny na jednu stranu, čímž vyjadřují pokoru a respekt před bohy. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, začínají stoupat na vrchol stožáru. Tam se usadí ve čtvercovém dřevěném rámu, a zatímco ostatní smotávají lana, náčelník tančí, hraje na malý bubínek připevněný na zápěstí a píská na flétnu. Stožár se houpe ve větru… A pak zazní jeden tón, po němž voladores přepadávají zády do volného prostoru, beze slov a bez výkřiků roztahují paže jako křídla ptáků. Letí. Je to prostě nádhera. Pak pomaloučku roztáčejí čtvercový rám a začínají klesat, opisujíce ve spirále stále větší a větší kruhy. Asi v polovině letu začínají přidávat různé figury. Za pár chvil přistávají, obklopeni přihlížejícími a fotografy, a to je vhodná chvíle k vybrání peněžních příspěvků a k prodeji bubínků a fléten. Vystoupení je relativně krátké, ale tvrdí se, že příprava účinkujících je dlouhá a zahrnuje i sexuální a alkoholickou abstinenci. To proto, že obřad, kterým se obraceli o pomoc k bohům, poprvé uskutečnilo pět nevinných mladíků… Konečně, tanec byl jenom častí celého obřadu. Nejprve se prosili bohové za odpuštění, že se strom bude kácet a potom odvětvovat. Přitom bylo zakázáno na něj šlápnout, vůbec nejhorší by bylo, kdyby se kmene dotkla nějaká žena. Pak se kolem kmenu pletly „schody“ z liány, později z lana, aby na něj bylo možno vystoupit. Nakonec se obětovalo bohům, buď jeden kohout, nebo sedm kuřat společně s tabákem a pálenkou.
Rozpálená země jihoafrických plání přes den připomíná rozžhavenou plotnu. Ve stínu je už víc než čtyřicet stupňů, na slunci je k nepřežití. Vzduch se tetelí nad suchým pískem, není kam se schovat. Stín tady v poušti Kalahari je stejně vzácný jako voda… Jakmile ale sálající slunce zapadne, nekrytá pláň se rychle ochlazuje a k ránu klesá teplota až k bodu mrazu. Přežít v drsných podmínkách jihoafrické pouště není žádná legrace. Nejlepší je spojit své síly a čelit rozmarům přírody společně. Tuto cestu si zvolily i surikaty, hbité šelmičky z příbuzenstva promyk. Bok po boku hájí své domovské území, brání se před nepřáteli nebo vychovávají své mladé. Právě díky své pospolitosti a soudržnosti mohly úspěšně osídlit i vysušené holé pustiny, kde by se nikdo jiný z jejich příbuzných neudržel.
MĚSTA POD ZEMÍ Nezáviděníhodnou situaci vyřešili malí pouštní lovci jediným možným způsobem – zakopali se před zuřícími živly pod zem. Surikaty patří mezi mistry tuneláře zvířecího světa. Když se do toho dospělá surikata pořádně obuje, vyhrabe za několik málo sekund tolik písku, kolik sama váží. Však na to také používá vybavení hodné přeborníka v norování – silné přední nohy osazené čtyřmi dlouhými tvrdými drápy. Z hrabající surikaty jsou nad zemí často vidět jen zadní nohy a štíhlý ocas. Aby si při své hornické snaze nenabrala do uší plno jemného písku, může s pomocí tří kožních záhybů na boltcích své zvukovody neprodyšně uzavřít. Systémy propletených surikatích chodeb mohou zabírat celé desítky čtverečních metrů a podzemní město velké skupiny těchto náruživých kopáčů mívá i více než devadesát vchodů. Křižující se tunely vedou do nespočetných komůrek, kde surikaty odpočívají a kde také v bezpečí rostou jejich nejmladší potomci. Nory sahají až do hloubky tří metrů pod povrch pouště. Tam panuje po celý den i noc příjemný chládek a stálá teplota. Proti drsným poměrům „tam nahoře“ je to učiněný ráj. Na svém území mají surikaty takových klimatizovaných hotelů několik. Když na ně udeří hlad nebo když jejich rezidenci zamoří blechy, odstěhují se načas o dům dál. Někdy může jedno doupě sloužit postupně několika generacím surikat. Noví obyvatelé stále přistavují nové a nové chodby. Obydlí je nakonec tak rozlehlé, že se o něj mohou jeho chlupatí majitelé bez větších problémů podělit s dalšími nájemníky. Pod jednou střechou tak se surikatami bydlí i kapské zemní veverky nebo blízké příbuzné surikat mangusty liščí. Jindy si naopak tuneláři pouště usnadňují svoji namáhavou práci tím, že si podle svých představ přestaví opuštěné veverčí nory.
KŘUPAVÉ HODY Jako miniaturní živé buldozery přerývají surikaty každý den několik hodin pouštní písek a převracejí menší kameny. Jejich citlivý protažený čenich opatřený hmatovými vousy pracuje jako výkonná sonda, která bez námahy odhaluje nejrůznější drobné tvory ukrývající se pod zemí. Na to, že se okolní krajina zdá být téměř bez života, je jídelníček surikat překvapivě bohatý. Tito malí gurmáni vyslídí denně nespočet larev brouků i housenek motýlů, hladově požírají saranče a cvrčky a nepohrdnou ani pavouky či stonožkami. Obzvláštní pochoutku však pro ně představují štíři, ozbrojení nebezpečným jedovatým trnem na konci zadečku. Když surikata takového obrněnce s klepety na jeho štířích pochůzkách překvapí, nejprve ho bleskově udeří tlapkou a teprve potom zhltne. Ani obávaného štířího jedu se surikaty příliš bát nemusejí. Jsou proti němu přirozeně odolné a záludné bodnutí štíří injekce jim proto téměř neublíží. Podobně imunní jsou i vůči jedu hadů, kterými si čas od času zpestřují své denní menu. Obzvláště spadeno mají na kobry kapské. Surikata, vážící stěží jeden kilogram, snese bez vážnějších následků dávku kobřího jedu, která by spolehlivě zabila dospělého člověka. V přepočtu na jednotku hmotnosti jsou surikaty proti kobřímu uštknutí přibližně tisíckrát odolnější než ovce. Navzdory tomu je však pro surikatu setkání s kobrou velice nebezpečným dobrodružstvím. Dobře živený had má totiž ve svých jedových váčcích dostatek jedu k zabití více než deseti lidí. Tito malí odvážlivci to asi instinktivně tuší, neboť se vždy snaží zneškodnit svého nepřítele jednou provždy. Jakmile kterýkoli člen skupiny na kobru narazí, vydá okamžitě varovný signál. V tom okamžiku se seběhne celá tlupa a sešikuje se ke společnému útoku. Tanec smrti může začít. Malé promyky pobíhají těsně mimo dosah hrozivých jedových zubů a snaží se přistihnout hada při nepozornosti. Občas se zdá, jako by malí chlupatí hazardéři zacházeli příliš daleko a odvážně zkoušeli, co si v tomto zápase na život a na smrt ještě mohou dovolit. Je možné, že tak ostatním členům družiny dokazují svoji smělost a mrštnost. Ti nejotrlejší z útočníků získávají v očích svých spolubojovníků úctu a stoupají po pomyslném společenském žebříčku vzhůru. Pro kobru však často bývá taková surikatí exhibice posledním bojem. Je jen otázkou času, kdy had zaútočí ukvapeně a ostré zuby některého z hbitých trapičů neomylně zasáhnou svůj cíl.
V JEDNOTĚ JE SÍLA Boj s kobrou zdaleka není jediný případ, kdy se surikatám vyplatí táhnout za jeden provaz. Život v poušti je těžký a vzájemná spolupráce je dobrou metodou, jak jej úspěšně zvládnout. Jednotliví členové komunity se navzájem nespouštějí z očí. Také se od sebe příliš nevzdalují, aby neustále slyšeli drmolivé zvuky, jimiž se mezi sebou dorozumívají. Každá surikatí skupina si brání své domovské území. Nemilosrdně z něj odhání ostatní tlupy potulující se po okolí. Jak ale poznat, kdo je zdejší a kdo vetřelec? Surikatí občanské průkazy nejsou ke čtení, ale k čichání. Všichni členové jedné skupiny se neustále vzájemně obírají, čistí si srst, skotačí a odpočívají na jedné hromadě. Navíc používají společné latríny, kam chodí uposlechnout nutkání přírody. Načichnou proto společným pachem typickým pro celou skupinu, který ostatním sděluje, že jsou tu doma. O surikatách lze tedy bez nadsázky říct, že jim cizí návštěvníci příliš nevoní. Hranice surikatích teritorií se také poznávají nosem. Každá z nich má mezi řitním otvorem a pohlavními orgány pachovou žlázu. Jejími výměšky pilně značkuje všechny předměty na hranicích území své rodiny. Do nového dne se surikaty probouzejí s ranním rozbřeskem. Poté co první odvážlivci opatrně prozkoumají nejbližší okolí nory, si celá skupina dopřeje sluneční lázeň. Rána jsou v poušti chladná a hřejivé paprsky ranního slunce příjemně rozehřejí ztuhlé tělo. Po tomto rituálu a po prvním ranním pomazlení se jednotlivé surikaty rozbíhají za svými úkoly. Některé z nich zůstávají v blízkosti skotačících mláďat a dávají na ně pozor. Jiné učí dospívající mládež lovit. Nad celou kolonií bdí pozorné hlídky. Ostatní surikaty, na které žádný jiný úkol nezbyl, se věnují shánění něčeho na zub a přinášejí potravu mláďatům.
VOJÁK NA VARTĚ Ačkoli jsou surikaty hbitými lovci, hrozí jim neustále nebezpečí ze strany silnějších šelem. Útok může nenadále přijít jak za země, tak ze vzduchu. Většina členů kolonie se však může bez obav věnovat svým povinnostem. Zárukou jejich bezpečí jsou bystrozraké stráže. Surikaty mají ostrý, pronikavý zrak a téměř stejně dokonalý sluch. Každá z nich si během dne může vyzkoušet vybroušenost svých smyslů při strážní službě. Hlídající surikaty stojí vzpřímeně na zadních nohou a opírají se o ocas, aby potupně nepřepadly na záda. Tento zvláštní postoj jim dovoluje mít o svém okolí co nejlepší přehled. Svědomití hlídači často šplhají na vyvýšené balvany nebo dokonce do korun blízkých keřů, které používají jako pozorovatelny. Stráže neustále sledují okolní krajinu i oblohu a jakékoli nebezpečí oznamují svým druhům varovnými signály. Mají k tomu celý repertoár štěkavých a vrčivých zvuků. Jedním signálem varují při spatření dravého ptáka, jiným oznamují nepřítele blížícího se po zemi. Zcela osobitý skřek znamená přítomnost jedovatého hada a zavrčení značí neznámé nebezpečí. Velmi rychle se přitom naučí rozpoznávat nebezpečné predátory od těch živočichů, od nichž jim žádné nebezpečí nehrozí. Silueta supa hledajícího mršinu je nevyvede z klidu, letícího orla si však všimnou na vzdálenost několika kilometrů. Podle druhu útoku se také liší obranná strategie statečných šelmiček. Nejlepší ze všeho je zmizet rychle v nejbližším z podzemních měst. To je také jediná taktika, která funguje při náletu ze vzduchu. Když překvapí oddíl surikat daleko od jejich základny pozemní útok, seběhnou se promyky k sobě a začnou zuřivě hrabat. Snaží se tím zvířit oblak prachu, který má nepřítele zmást. Když jejich přírodní dýmovnice selže, pokoušejí se surikaty vetřelce zastrašit. Naježí srst, postaví se s otevřenými tlamičkami čelem k němu a zlostně štěkají. K dovršení toho všeho někdy celá skupina jako jeden muž vyskakuje do vzduchu. S jedovatými hady bojují surikaty odvážněji a nezřídka svého nebezpečného protivníka přemohou.
SPOLEČNÉ DĚTI Námluvy začínají surikatám s příchodem deštivější a teplejší části roku. První výzvu k milostnému aktu může dát, podobně jako u lidí, jak samec, tak i samička. Před pářením se oba partneři mazlí a jemně se vzájemně koušou do hlavy a boků. I když nemají surikaty žádného jasně stanoveného vůdce smečky, více než tři čtvrtiny všech mláďat zplodí nejzdatnější pár ze skupiny. O surikatí dorost se však starají všichni členové kolonie společně. Matka tak může své ratolesti zanechat v péči opatrovníků a sama vyrazit s ostatními za obživou. Když vrhne jedna ze samic mladé, některé z ostatních samiček dokonce začnou tvořit mateřské mléko a mohou své chráněnce i nakrmit. Přesto se však pravá matka často vrací a svá mláďata kojí. Přísloví škola hrou platí u surikat do posledního písmene. Pod bedlivou ochranou svých vychovatelů malé surikaty skotačí, zápasí spolu a napodobují vyhrabávání nor. Lovit je jejich matka nebo jiný z opatrovníků učí tak, že před nimi běží s mrtvou kořistí v tlamě a láká mladé, aby si za běhu utrhli chutné sousto. Dokud se mláďata nenaučí sama lovit, každá dospělá surikata jim ochotně přenechá část svého úlovku. Až dorostou, budou se již o sebe muset postarat sama.
PRO SEBE NEBO PRO OSTATNÍ? Cokoli, co živočichové v přírodě podnikají, jim musí přinášet nějakou výhodu. Stejně jako u lidí je někdy takový prospěch zcela zjevný, jindy ho musíme pracně hledat pod rouškou samaritánství a ochoty obětovat se pro druhé. Ani vzorné surikaty nejsou žádnou výjimkou. Jejich hlídky poctivě varují zbytek skupiny před nebezpečím a samy na sebe tím poutají pozornost dravce, chůvy se starají o cizí mláďata a stateční obránci někdy nasazují životy za své druhy, kteří se dostali do nebezpečí. Proč to všechno dělají? Kdyby byla jejich pohnutkou jen čistá láska k bližnímu, nevydržela by taková idealistická surikatí společnost příliš dlouho. Evoluce by to prostě nedovolila. Za veškerou ušlechtilostí se proto musí skrývat něco, co každou ze surikat v evolučním závodě nějak zvýhodňuje. Život ve skupině pomáhá surikatám přežít v tvrdých podmínkách jejich prostředí. Tím, že si vzájemně pomáhají, posilují soudržnost celé smečky. Mohou pak doufat, že až se samy ocitnou ve svízelné situaci, jejich společníci jim pomoc oplatí. V surikatí společnosti většinou odrostlá mláďata neodcházejí do světa na zkušenou, ale zůstávají právoplatnými členy mateřské kolonie. Protože většina dorostu pochází od dominantního páru, jsou si surikaty uvnitř skupiny povětšinou blízce příbuzné. Mají tedy společné geny a tím, že si vzájemně vycházejí vstříc, pomáhají těmto vlohám přetrvat. Všichni tvorové, kteří žijí pospolitě, tráví svůj život snahou „zabodovat“ u svých soukmenovců a vyšplhat se po společenském žebříčku co nejvýše. Pak mají větší šanci okouzlit svůdné partnerky a přivést na svět co nejvíce potomků. U lidí slouží k měření úrovně společenské prestiže drahá auta, u některých zvířat kupodivu plnění domácích povinností. Příslušníci takových skupin se doslova perou o to, aby směli zastávat strážní službu či krmit mladé. Stejně jako majitelé sportovních vozů tak zvyšují v očích příslušníků druhého pohlaví svůj sex-appeal. Stráže také mohou hlídat jednoduše proto, aby chránily především samy sebe. Když má surikata plné břicho a nic ji nenutí hledat si obživu, je pro ni výhodné dávat pozor na nepřátele v okolí. Většinou sedí v těsné blízkosti nory a může se tedy bleskurychle ukrýt. Když přitom varuje i ostatní, zachrání ochotné pomocníky, kteří jí budou oporou v dalším boji o přežití. I když se s čistým sebeobětováním bez postranních zájmů v přírodě setkáváme jen velmi zřídka, přesto není nouze o živočichy, kteří si z různých důvodů pomáhají nést těžký úděl života. Z vlastní zkušenosti to moc dobře známe i my lidé. Jestliže tedy surikatám za jejich snahu připadne i nějaká ta odměna, budiž jim to přáno. Za svoji houževnatost, hravost i společenskou povahu si ji více než zaslouží.
Surikata v kostce Český název: surikata, starší název hrabačka Latinský název: Suricata suricatta Čeleď: promykovití (Herpestidae) Délka těla: 26–28 cm Délka ocasu: 20–22 cm Hmotnost: 0,7–1,3 kg Rozšíření: jižní Afrika, suché oblasti Velikost skupiny: 5–30 jedinců Velikost teritoria: 6–15 km2 Pohlavní dospělost: ve věku 1 roku Délka březosti: 11 týdnů (73–77 dnů) Počet mláďat ve vrhu: 2–5 Délka života: 12,5 roku (v zajetí) Mistři v hrabání Velikost podzemního města: 80–800 m2 Počet vchodů: 15–90 Hloubka nor: až 3 metry Průměr chodeb: 15 cm Počet doupat v teritoriu: až 5 Uši: uzavíratelné zvukovody Přední tlapky: 4 silné nezatažitelné drápy, každý z nich dlouhý asi 1 cm
Excelentní zpravodajství z válečného Bagdádu ho vyneslo mezi novinářskou elitu. Stal se nejznámějším českým novinářem a jediným českým hrdinou operace Irácká svoboda.
Byl jste na Balkánu, v Afghánistánu a Iráku. Z pohledu normálních lidí jen blázen vyhledává situace, v nichž jde o život. Co vás do nich žene? Nedostatek pudu sebezáchovy, adrenalin, kariéra? A nemáte výčitky vůči své rodině? Výčitky tam byly. Ale je úžasné být na místě, kde se děje to, co právě hýbá světem, kde doslova kráčejí dějiny. Vidět to na vlastní oči a nemít to „přežvýkané“ od západních agentur. A kromě toho lidé, které tam potkáte, jsou úplně jiní, než můžete potkat v našich zeměpisných šířkách. Žijí jiné příběhy, v nichž jsou vystaveni mezním situacím, kde se rozhoduje o životě a smrti. Pro každého novináře, který dělá zahraniční zpravodajství, je to prostě výzva, otázka profesionální cti být u toho. Rozhodně nejsem cvok, který to dělá kvůli adrenalinu, nedělal jsem to ani kvůli kariéře, ani kvůli penězům. Taky nejsem blázen, který chce riskovat. To riziko, které tam reálně existuje, mně nebylo příjemné. Nevyhledával jsem ho a snažil jsem se ho omezit. Podvědomě jsem byl pořád ve střehu. Uvědomoval jsem si, že tam člověk může umřít, taky několik mých zahraničních kolegů umřelo. A přitom neudělali ani žádnou chybu. Kamera, od níž se odrazil záblesk, který si Američané vyložili jako zaměřovač ostřelovačů, nebyla v hotelu Palestina ani na jejich balkoně, byla o patro výš. Jenže smrt vás může potkat kdekoli. Kolik lidí za tu dobu umřelo třeba někde na přechodu v Praze? Proč jste si vlastně vybral zahraniční zpravodajství? Zajímaly mě věci, které se děly v zahraničí, a to, že jsem se dostal do krizových oblastí, byla vlastně náhoda. První cesta, kterou jsem uskutečnil, vedla do Bosny. Vlastně to byla taková inspekční cesta českého ministerstva obrany, respektive generálního štábu tři roky po válce. Nikdo od toho nečekal nějakou pecku. Jenže my tam přijeli a začaly nepokoje mezi bosenskými Srby. Dopadlo to tak, že hodili granát na pozice české armády a my byli zrovna jediní novináři, kteří byli u toho. Takže z toho byl „otvírák“ do Událostí, a pak už to jelo. Jaký máte hodnotový žebříček? A co je vaší nejsilnější, rozuměj nejlepší vlastností? Nemám to nějak uspořádané. A pak – jsem introvert, nerad o těch věcech mluvím. Takže abych se z toho nějak „vyvlíknul“, důležitá je pro mě vnitřní harmonie. Pocit, který se skládá z uspokojení z práce, osobního života, samozřejmě k tomu patří zdraví, rodina. A moje nejlepší vlastnost? Asi vytrvalost. Když se do něčeho zakousnu, dotáhnu to do konce. Válka rozdělila světovou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory odpůrců a příznivců. Kam patříte vy a proč? Když jsem odjížděl, samozřejmě jsem znal argumenty obou táborů. Vědomě jsem se snažil udržet si odstup. Ale spíš jsem měl vnitřní pocit, že by ta válka měla být, protože snahy o mírové řešení evidentně nikam nevedly. To, jak válka proběhla, bylo velmi elegantní řešení problému. A že se zbraně hromadného ničení zatím nenašly? No, většina vojáků měla ve válce jiné starosti, než je hledat. Jsem přesvědčen o tom, že až se situace stabilizuje, budou je hledat jako diví. A něco najdou. Nemohu si pomoct, mně se zdá, že v akci Irácká svoboda šlo víc než o cokoli jiného o byznys. A nejen o ropu. Vždyť americké hospodářství potřebovalo rozhýbat. A pak – je tu dynamicky se rozvíjející Čína. Američané potřebovali získat strategické pozice v regionu… Každá válka je byznys, ale podle mě neexistuje pouze jeden hlavní důvod. Kromě byznysu to určitě byla také snaha vyřešit blízkovýchodní problém (například rodiny palestinských teroristů byly finančně podporovány Saddámovým režimem, ale těch aspektů tohoto problému bylo víc) a myslím, že i strach ze Saddáma, že má zbraně hromadného ničení. Bylo jen otázkou času, kdy se dva protiamerické postoje sblíží natolik, že by je mohl předat někomu jinému. Myslím, že mu v tom Američané chtěli preventivně zabránit. V Iráku jste byl s kameramanem Petrem Klímou. Jak se určuje, s kým pojedete? Direktivně shora, nebo se můžete rozhodnout sám? A jaký je váš vzájemný vztah? Čistě kolegiální, nebo jste kamarádi? A jak se to projevovalo? Na začátku jsme spolu jeli do Kosova a Petra mi doporučil, mám dojem, Libor Dvořák, který s ním byl předtím během bombardování v Černé Hoře. Reportér si kameramana vybírá sám. To je věc, na kterou si nenechám sahat, a všichni to tady respektují. Protože být 40 dní s člověkem, kterého neznám, od kterého nevím, co můžu čekat, na kterého se nemůžu spolehnout a se kterým si třeba nerozumím, by bylo šílené, prostě peklo. Poprvé to tedy bylo v roce 1999 Kosovo. Všechno šlo výborně. Petr točí obrázky, které jsou na evropské i světové špičce. A jemu zase vyhovuje, že pokaždé když píšu reportáž, si předem obrázky prohlédnu, takže vím, co máme natočeno. Když s někým projdete Balkán, Afghánistán a Irák, tak to není jen kolegialita, ale něco víc. Vlastně jsem asi se žádným člověkem nestrávil tolik času jako s Petrem – čtyřicet dní 24 hodin denně. Skoro pořád tam byly také situace, kdy jsem ho ocenil nejen jako profíka, ale i jako praktického člověka. Uměl zařídit spoustu věcí, díky němu jsem například mohl úplně vypustit obstarávání zásob. Bylo to moc příjemné. Jak se o vás postarala ČT? Jaké jste měli zázemí, vybavení, pojištění? Mimochodem slyšela jsem, že televize Petra vůbec nepojistila, jenom vás. A víte na kolik? O pojištění opravdu nevím nic. My jsme tyhle věci neřešili. Možná z pověrčivosti se o to vůbec nezajímám. Jinak vybavení jsme měli srovnatelné se zahraničními štáby. Technicky jsme byli vybavení špičkově, rozhodně stoprocentně srovnatelně. Měli jsme vlastní střižnu, výbornou kameru, satelitní telefon. A taky dost peněz. Možná míň než ostatní, ale tak to chodí, protože ČT nemá rozpočet jako BBC. Rozhodně ale dost peněz na to, abychom tam mohli bezpečně žít a neriskovat svoje životy. Opravdu jsme se necítili jako chudí příbuzní. Jiná věc je počet lidí. My děláme ve třech lidech, ale třeba v Makedonii měla BBC šedesát. Také máme trochu jiné pokrytí. Zatímco oni vysílají 24 hodin a musejí konkurovat agenturám, my si točíme příběhy a pohledy, které jsou zajímavé pro Čechy, a nemusíme pokrývat úplně vše, co se tam děje. Kdy jste měl v Iráku opravdu strach? A proč jste neodjel, konvoje přeci směřovaly do Sýrie stále? Když Američané ostřelovali hotel Palestina a řekli, že to nebylo omylem, že se v hotelu pohybují ostřelovači a šla odtud palba, takže hotel je jejich legitimním cílem. Když nám nad hlavami přelétávaly bombardéry a bombardovaly pozice, které byly jen sto metrů od nás. A taky tu poslední noc, kdy se blížila fronta a mohlo se stát cokoli. Mohli přijít iráčtí ostřelovači rovnou k nám do pokoje, Iráčané si nás mohli vzít jako živé štíty. Druhý den jsme se probudili a všechno bylo najednou jinak. Jeden známý Iráčan nám dole v hotelu řekl, že už to prasklo. Po vojácích nebyla v ulicích ani stopa, respektive jen kanady a uniformy, jako by se iráčtí vojáci vypařili… Pak vypukl totální chaos. Po ulicích běhali lidé s kalašnikovy a stříleli po novinářích, jedno novinářské auto okradli necelých 300 metrů od hotelu. Prostě ho zastavili, vytáhli ven novináře a ukradli kameru. Uvědomil jsem si, že irácký stát zkolaboval, ale s ním zmizela i instituce, která nás chránila. Těch šest hodin, než přijely americké tanky, bylo totální bezvládí. Dav se těžko odhaduje a Iráčané jsou opravdu jiná kultura. Neříkám, že horší, ale jiná. Nejsem moc optimista, že by ideály západní demokracie šlo aplikovat v téhle zemi. Naposledy jsem měl strach, když bylo po všem. Ovládl mě pocit, že je dobojováno, že už je vše v pořádku, nemůže se nic stát. A toho pocitu jsem se zalekl. Jakmile totiž člověk přestane dávat pozor, přestane se soustředit, přestane předvídat nebezpečí, ohrožuje tím sám sebe i Petra. A tak jsme přes Sýrii odjeli i my. Veřejnost žila příběhem americké svobodnice devatenáctileté Jessiky Lynchové, která se se zásobovacím konvojem ztratila v písečné bouři, poté ji Američané vážně zraněnou osvobodili z nemocnice v Násiriji. Nebo příběhem dvanáctiletého iráckého chlapce Alího Ismaíla Abbáse, který při americkém bombardování přišel skoro o celou rodinu, obě své ruce a ještě měl těžké popáleniny. Dostal jste se během vašeho pobytu blíž k lidskému utrpení…? Když jsme potřebovali do ulic, byl osvědčený recept říct člověku z iráckého ministerstva informací, který nás provázel, že chceme jet do nemocnice, a pak ho požádat, aby to vzal oklikou. Takhle jsme projeli celé město a kontrolovali, kde budou obranné linie a kam až postoupila americká fronta. Jednou jsme dojeli do nemocnice a on říká, tak pojďte alespoň na 20 minut. Ukazovali nám civilní oběti, až jsme došli do sálu, kde pod prostěradlem leželo malé tělíčko. U něho plakala matka a říkala, že její dcera zemřela před dvěma minutami na následky zranění od tříštivých bomb, které se používaly k ničení jednotek v poli, ale Iráčané tvrdili, že je Američané shazovali i v obytných čtvrtích v Bagdádu. Bylo to takové syrové připomenutí války. Hledat v tom prostředí něco humorného je poněkud morbidní. Ale přesto, zažil jste něco, co vás pobavilo nebo alespoň pro určitou chvíli působilo očistně? Byly to výkony iráckého ministra informací. Jednou nám takhle povídá: No to jste určitě viděli na CNN. Všichni jsme propukli v upřímný smích, protože kromě irácké televize tam samozřejmě nic nevysílalo. O postupu Američanů jsem měl zprávy jen z Prahy a vždycky jsem také slyšel příspěvky, které šly přede mnou. Takže z toho jsem měl přehled nejen o Iráku, ale i o sněhové kalamitě v Čechách. Spoléhat na iráckého ministra informací tedy opravdu nešlo. Jednou nám tvrdil, že americké tanky, které jsme na okraji Bagdádu viděli, ve skutečnosti tanky nejsou. Že je to jenom atrapa, jakýsi výsadek americké propagandy. Zpravodaj CNN zásadně vystupoval v propoceném tričku. Vás člověk každý den viděl v čisté košili. Působil jste v tom prostředí jako někdo z jiného světa. Jaký to pro vás mělo význam a jak se vám to vlastně podařilo? Měl jste s sebou tři kufry čistého prádla, nebo jste uprostřed válečné vřavy denně pral a žehlil? V hotelu fungovala do poslední chvíle prádelna. Přesně do doby, než vypnuli elektřinu, což bylo řekněme posledních deset dnů. Naštěstí jsem si všechny košile těsně předtím nechal vyprat. Měl jsem jich čtyři pět a ty jsem střídal. Ono to k tomu trochu patří, aby člověk vypadal důstojně. Ale nemusel jsem kvůli tomu leštit límečky po nocích kartáčkem a mýdlem, prostě jsem využíval hotelovou službu. Horší to bylo s vodou. Ve stejnou dobu, kdy přestala elektřina, přestala téct i voda. V hotelu tekla jen dvakrát denně, vždy ráno a večer, po dvou hodinách. A jen studená. Tak jsme si večer napustili vanu a doufali, že se do druhého dne večer voda trochu ohřeje. A pak jsme se v té vaně střídali. Přesto jsme měli ještě relativní pohodlí. Reportéři, kteří se pohybovali s americkými jednotkami, se tři týdny nemyli. Neměli kde. Pohybovali se v poušti a pořád jeli dál. Jak odhadujete další vývoj v Iráku? Chtěl bych být optimistou. To znamená, že se ustanoví prozatímní vláda a do země začnou proudit peníze. Nemusí jich být zase tak moc, to není Afghánistán ani Kosovo. I když má Irák obrovské dluhy, je tam ropa za tři biliony dolarů. I na lidech je vidět, že si lepší časy před sankcemi pamatují. I Bagdád, i když teď jenom chátrá, musel být bohaté město. Myslím, že když se zdejší ekonomiku podaří nastartovat a lidé se začnou mít lépe, nebudou chtít už válčit. Taky jsou zvyklí žít pod státní mocí, rozhodně demokracie západního typu v žádné arabské zemi asi nebude. Každý večer jste vstupoval do spousty domácností. Člověk se pomalu bál, aby vás znovu viděl živého, zdravého. Stal jste se jakýmsi vzdáleným příbuzným, nebo chcete-li, veřejným majetkem. Co váš život po Iráku? Dostáváte kromě nabídek k diskusím a rozhovorům v médiích také nabídky k sňatku? K sňatku zatím ne, ale pozvání na kafe přišlo asi pět nebo šest. Píší dopisy nebo maily. Jsem z toho hrozně rozpačitý, nesvůj. Když jsem se vracel zpátky, říkali mi, že svolávají tiskovou konferenci. Připadalo mi to nepatřičné. Že to nikoho nemůže zajímat. Když se pak sešlo asi 20 novinářů, divil jsem se, co se tady stalo. A šéfové a kolegové mi říkali, změnil se ti život. Zatím hledám nějaké záchytné body, jak se vrátit zpátky. Spoléhám na to, že to bude fungovat podle mediálních zákonů: za týden budeme včerejší zprávou, která nikoho nebude zajímat. Doufám, že ten zájem opadne. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou mně dělá problémy dělit se o osobní zážitky. Jsem totiž spíš introvert. Excelentní zpravodajství v doslova a do písmene výbušném prostředí vás katapultovalo mezi novinářskou elitu. Jak toho chcete využít? Jaké máte plány do budoucna? Už předtím jsme s vedením redakce plánovali, že bych měl nastoupit na post stálého zpravodaje do Moskvy po Martinovi Jazairim. Martin se tam totiž chystá asi v polovině příštího roku skončit. Doufám, že se v mezidobí nic nezměnilo, alespoň z mé strany ne.
MICHAL KUBAL Narodil se 12. října 1976 ve Stodu u Plzně. Dokončuje studium žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Má za sebou zkoušky posledního semestru a pracuje na diplomové práci na téma role propagandy během kosovského konfliktu. V České televizi pracuje od roku 1997, o dva roky později natočil svou první zahraniční reportáž v Bosně. Pracoval také v krizových oblastech Pákistánu a Afghánistánu.
