Byla chloubou egyptských faraonů. Největší knihovnou starověku. Ve svých zdech ukrývala tisíce svitků, které z ní činily centrum helénistické vzdělanosti. Pak ale přišel rok 48 před Kristem. V oblasti Středozemního moře zuří boje. Vojska Julia Caesara zapalují egyptské lodě. Plameny šlehají vysoko k obloze a přeskakují i na budovu u břehu. Alexandrijská knihovna lehla popelem… Dnes ale stojí znovu… Velkolepý sluneční kotouč na břehu moře je jednou z nejmodernějších knihoven světa.
700 TISÍC PAPYROVÝCH SVITKŮ Alexandrijská knihovna byla založena za vlády Ptolemaia I. Sótéra pravděpodobně na popud Aristotelova žáka Démétria Falerského, který začal sbírat papyrové svitky ve větším počtu, než bylo u soukromých knihoven obvyklé. Alexandrie byla v té době, tj. asi ve 3. stol. př. Kr., centrem rozkvétající řecko-římské civilizace, ze které západní civilizace čerpala hlavně klasickou vědu a filozofii. Ptolemaios I. založil tradici oslovování spisovatelů, prozaiků, poetů, rétoriků, sofistů, filologů, lékařů, historiků a různých esoteriků. Ti všichni posílali své spisy a dávali je opisovat značnému počtu písařů. Některé rukopisy byly ovšem získány i zabavením na lodích kotvících v alexandrijském přístavu. Během vlády Ptolemaia I. Sótéra se tak podařilo shromáždit na 400 000 svitků a za vlády jeho nástupce potom toto bohatství rozmnožit asi na 700 000 papyrových svitků, obsahujících na 30 000 děl. O další příspěvek do fondu Alexandrijské knihovny se postarali vědci, kteří přeložili Starý zákon do řečtiny. Prvním ředitelem Alexandrijské knihovny byl jmenován Kallimachos (305-235 př. n. l.), který kromě řazení knih podle autorů na tabulkách zvaných pinakes zavedl i klasifikaci, opatřil všechny dokumenty klíčovými slovy a někdy během jeho působení patrně pro lepší manipulaci změnili i nosiče informací – ze svitků na kodexy. Po zničení knihovny dostalo město od Julia Caesara náhradou za škodu na 200 000 svitků ze Říma, které byly uloženy do jiné budovy, avšak sláva původní knihovny již nebyla obnovena.
SLUNEČNÍ KOTOUČ U MOŘE Myšlenkou postavit znovu Alexandrijskou knihovnu se v průběhu staletí zabývalo mnoho institucí, ale realizace se dočkala až ve 20. století, kdy se tohoto úkolu ujala organizace UNESCO. Ta si předsevzala vybudovat moderní, funkční knihovnu vybavenou všemi dostupnými technickými vymoženostmi 21. století. Projekt jedné z nejmodernějších knihoven světa zaštítila španělská královna a v roce 1988 byl položen základní kámen komplexu, který byl postaven podle vítězného návrhu norských architektů. Dnes tedy na břehu moře v Alexandrii, ale omývány vodou z umělého bazénu, stojí jen kousek od původní knihovny sluneční kotouč hlavní budovy, konferenční centrum a kopule planetária. I návštěvník, který si nepotrpí na výstřelky architektury, si zde patrně najde svá oblíbená místa. Interiér je totiž zařízen opravdu přepychově: parkety jsou z kanadského dubu, velmi černý granit na stěnách zaslal Mozambik, moderní tvarovaný nábytek do studoven je ze Skandinávie (40 % je přímo z Norska, 60 % bylo vyrobeno dle vzoru v Egyptě), elektronické bezpečnostní dveře dodalo Německo, Japonsko zase počítače s Braillovým písmem pro nevidomé. Hlavní Kallimachovu halu tvoří jedenáct vzestupných, vzájemně propojených podlaží, z nichž každé by mělo představovat zázemí pro jednotlivá témata podle amerického systému ITE, užívaného v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Přestože střecha je částečně skleněná, uživatel nebude rušen slunečními paprsky. Knihovna byla otevřena loni na podzim a náklady na stavbu a vybavení překročily až dosud částku 220 milionů USD. UNIKÁTNÍ MUZEUM RUKOPISŮ V hlavní Kallimachově hale je k dispozici sedm oddělení, ve kterých je nyní díky darům z celého světa asi 350 000 svazků knih. Pro práci a vyhledávání mají čtenáři 250 počítačů. Dále je zde oddělení tematických programů, obměňovaných každý týden a oddělení pro nevidomé, vybavené zvláštními počítači s klávesnicemi se znaky Braillova písma, skenerem a tiskárnami. Knihovna má konferenční centrum, planetárium a muzeum rukopisů a prvotisků, umístěné v suterénu hlavní budovy. Kontakt s unikátními sbírkami je zde umožněn prostřednictvím digitalizovaných fondů na počítači. Podle projektu by měla ještě obsahovat mezinárodní centrum pro studium informatiky, dokumentační a výzkumné centrum, institut kaligrafie a restaurátorskou dílnu pro rukopisy. Počítá se s doplňováním databáze faktografických informací z doby helénistické – oblast východního Středomoří, potkávání řecké a egyptské kultury, vznik koptského křesťanství a vliv islámu ve světě. Mediatéka plánuje možnost projekce filmů, tisku, kopírování, mikrofiší, audio a videokazet, CD. Možná si řeknete, že toto velkorysé pojetí nebude asi zadarmo. Skutečně, roční provoz přijde asi na 9 milionů USD. Naštěstí, navzdory obavám, je alespoň pro letošní rok podařilo vedení knihovny zajistit. Ostatně generálním ředitelem knihovny je Ismail Serag El-Din, čestný doktor mnoha světových univerzit, poradce Světové banky a hostující profesor Americké univerzity v Káhiře. Hlavou Rady patronů (Council of Patrons) a členkou Správního výboru knihovny (Board of Trustees), která má podle prezidentských dekretů statut autonomního podniku, je také prezidentova manželka Suzanne Mubarak. Přes tyto obrovské náklady na pořízení i provoz je knihovna celkem dostupná široké veřejnosti. Vstupenka na jeden den stála letos na jaře čtyři egyptské libry (1 USD = 5,5 egyptských liber) a poloviční dvě libry. Půlroční legitimace stojí třicet a roční šedesát liber. Dovnitř se dostanete až po důkladné bezpečnostní prohlídce, zato si můžete předem zajistit i výklad v angličtině nebo němčině. červenec – srpen 2003
va, která za rudého svitu stéká po sopečném úbočí, je impozantní, v tektonicky aktivních oblastech však celkem běžná podívaná. Zato horská říčka lávy, vytékající z pořádně horkého tunelu, je kuriozitou. Tunely o výšce několika metrů je možné vidět na Havajských ostrovech, na Kamčatce i na vulkanické výspě severní Evropy – na Islandu. Tam je turisty hojně navštěvovaný lávový tunel Raufarhólshellir.
Když vulkanická činnost ustane, láva odteče a jako památník zbude právě jen vychladlý tunel. Vysvětlení jeho vzniku je jednoduché. Tekoucí láva chladne nejrychleji ve styku se vzduchem. Na povrchu tak udělá škraloup, který pomalu tuhne v pevný kámen. Pod ním teče řidší a horká láva, dokud nevyteče. Snad lépe než odborný popis, který vysvětluje potřebnou teplotu k udržení tekutosti lávy a minimální sklon svahu, vystihují tento přírodní úkaz obrázky z nejznámější evropské sopky – Etny. I když se obecně hovoří o tunelech, správnější označení, jak je patrné ze snímků, je jeskyně. Tunel totiž vede odněkud někam, zatímco lávové jeskyně jsou často v jednom směru zaslepené. To ale nic neubírá na jejich atraktivnosti.
Durian páchne jako odpadní stoka a je cítit nejméně na dvě stě metrů. Proto jsou durianové bonbony, zmrzliny a zákusky, které jsou k nerozeznání od našich věnečků, ukryty v obchodech pod stejným poklopem jako u nás olomoucké syrečky a vstup do metra, autobusů a hotelů s durianem je v Singapuru pod pokutou v přepočtu 8500 korun zakázán. Přesto si v jihovýchodní Asii vydobyl výsadní postavení. Ovoce, které chutná po smetaně, jahodách a smažené cibulce dohromady, místní lidé až na výjimky milují. Za toto suverénně nejdražší ovoce jsou ochotni zaplatit mimo sezonu až 20 USD. Durian roste v Singapuru v rezervaci Bukit Timah a na ostrově Pulau Ubin a dováží se také z Thajska a Malajsie. Přitom nejvíce ceněná je šlechtěná odrůda D24 ze severomalajského státu Perak.
Našinec by musel mít velkou smůlu, kdyby v Austrálii nepotkal klokana, i když je pravda, že v Sydney po ulicích neběhají. Ale klokanů je tu zatím dost, jen populace velkých klokanů rudých se odhaduje až na 12 milionů jedinců. I když je klokan ve státním znaku Austrálie a najdete ho také na mincích, většina Australanů ho považuje za škůdce. Každý rok stanoví vláda kvótu jejich odstřelů, vždy poněkud vyšší. V loňském roce to bylo 5,5 milionu kusů, letos již 6,9 milionu. Kůži a maso klokanů zpracovává ohromný průmysl. Ostatně klokaní bifteky si můžete objednat i v našich restauracích. Tato australská jatka vyvolávají mezinárodní kritiku a otázku: přežijí klokani i v budoucnu?
KLOKAN – UNIKÁTNÍ VAČNATEC – ZVÍŘE PODIVNÉ V roce 1630, tedy o 140 let dříve než k Austrálii dorazil James Cook, se o podivných zvířatech, která chodí po dvou nohou, poprvé zmiňuje holandský námořník Francisco Pelsart. I když to není u zvířat tak ojedinělé, stejný způsob pohybu používají asijští frčci a tarbíci a afričtí noháči, jen klokani se svými mohutnými zadními končetinami dokáží vyvinout rychlost až 50 km v hodině, skákat do dálky 8 až 10 metrů a do výšky až 3 metrů. Krátkými předními končetinami si podávají potravu. Silný ocas slouží jako „třetí noha“ při vztyčení i chůzi a vyvažuje tělo při běhu. Klokani se živí dost podřadnou tuhou trávou a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Klokani mají na každé straně čtyři páry stoliček, ale používají pouze přední. Když se opotřebují a vypadnou, nastoupí na jejich místo další. Pokud se klokan dožije toho, že má opotřebován i poslední pár, hyne hlady. Výjimkou je pouze klokan rezavý (Petrogale concinna), kterému dorůstají stoličky po celý život, stejně jako slonům. Velký svalnatý žaludek je rozdělený a pojme velké množství potravy, kterou pomáhají trávit mikroorganismy. Všichni klokani také dovedou přežvykovat.
KLOKANÍ RALLYE Vidět klokany vznášet se lehce a plavně dlouhými skoky patří k nejkrásnějším zážitkům. Během 25 tisíc kilometrů, které jsme v Austrálii najezdili, jsme jich viděli stovky, možná tisíce, ale bohužel většinou sražených na silnici. Je podvečer, jedeme z Port Augusty po Lincolnově dálnici na jih, začíná čas aktivity klokanů. „Klokan vpravo!“ hlásí Inka, sedící vedle mne. Ubírám plyn. Jak se zachová? Zatím sedí spokojeně u krajnice, ale pár metrů před autem se rozhodne silnici přeběhnout. Jezdí se tu vlevo, takže stačím brzdit a nechat klokana zmizet v šeru. Zvolňuji, srážka se zvířetem by mě samozřejmě mrzela a také by poškodila naši peněženku. Karavan je z půjčovny a na střety se zvířaty nejsme pojištěni. Setmělo se. Upíráme oči na okraje silnice rovné jako šňůra, přesto se vlečeme sotva šedesátkou. A klokani se před námi míhají jak temné stíny. Kašlem na to, hledám parkoviště a jdeme spát. Také Australané se srážkám s klokany snaží vyhnout, i když každý džíp je opatřen silnou traverzou. Jenže po silnicích jezdí superobří kamiony, tzv. road trainy – silniční vlaky, nejdelší měří až pětapadesát metrů. Nebrzdí a zastavují jen na zvláště vyhrazených, i deset kilometrů předem avizovaných parkovištích. Údajně na zastavení potřebují až pět kilometrů. Tahle monstra za sebou nechávají nejen mrtvé klokany, ale i koně, krávy, velbloudy. Můj přítel pracuje na projektu odpuzujících světel, fotobuňka je zapne, jakmile klokan stojí u silnice. Dosavadní pokusy ukazují, že zařízení funguje. Jeho plošná instalace ale bude finančně velmi náročná. Neslouží však k ochraně klokanů, ale řidičů.
KLOKANÍ LÁZNĚ Touláme se vyschlým korytem řeky. Zaujaly mne hluboké jámy vyhrabané v písku, okolo stopy velkých klokanů. Nechápavě kroutím hlavou, ale vysvětlení je nasnadě – ze vzdálené jámy vyčnívají klokaní uši. Klokani si vyhrabávají jámy ve vlhkém písku a chladí se v poledním žáru. Dnes mají podobnou jámu s jemným pískem i klokani v naší jihlavské ZOO. Velcí klokani si v písku libují, používají jej jako pudr. Klokani mají hustou síť vlásečnic na vnitřní straně předloktí, když je velké vedro, olizují si srst a odpařováním slin se krev proudící vlásečnicemi ochlazuje. Ale klokani se dokáží bez vody obejít i dlouhodobě. Například klokan rudý přitom ztratí až třetinu své hmotnosti, ale úbytek snáší celkem lehce. Pro srovnání: člověk, který ztratí 12 % tělesné tekutiny, umírá. Zcela bez vody však ani klokan žít neumí. V období úporných veder umírají hlavně mladá zvířata, která právě opustila matčin vak, ale i ta ve vaku, protože samice ztratila mléko. V období sucha může vymřít až 50 % populace klokanů. Právě takové sucho trvá v Austrálii nyní.
KLOKANI ŽIJÍ VŠUDE Vědci popsali 63 až 66 druhů klokanů, 9 druhů zahrnuje čeleď klokánkovití (Potoroidae) a 54 až 57 druhů bylo zařazeno do čeledi klokanovití (Macropodidae). Měl jsem pocit, že mám v systematice klokanů poměrně jasno. Po návštěvě Austrálie jsem ten pocit ztratil. Bylo popsáno mnoho poddruhů, některé jsou povyšovány na druhy a naopak. Některé druhy jsou si tak blízké, že si je snadno spletete. Australan si s tím však hlavu neláme, jednoduše rozlišuje klokany na malé wallaby, větší wallaroo a ty největší kangaroo. Evropané znají většinou velké klokany, ale i těch je šest druhů. Za největší je považován klokan rudý (Macropus rufus). Vztyčený samec dosahuje výšky až 2,1 metru, při hmotnosti až 95 kilogramů je to pořádné zvíře. Samice jsou podstatně menší, váží 20 až 30 kg. Zatímco některé druhy jsou vázány na specifická stanoviště, klokani rudí jsou velmi přizpůsobiví. Setkal jsem se s nimi v křovinatém buši, na vysokých písečných dunách, na mořských plážích, v lesích i v močálech. O jejich přizpůsobivosti svědčí i to, že žijí divoce na několika místech v Anglii. K velkým druhům patří také klokan obrovský, známý spíše jako šedý (Macropus giganteus), měří až 1,4 m a váží 40 až 95 kg, klokan antilopí (Macropus antilopinus) a klokan horský (Macropus robustus). Naproti tomu třeba klokánek pižmový (Hypsiprymnodon moschatus) měří pouhých 16 až 28 cm a váží 340 až 680 g. Klokánek krysí (Potorous tridactylus) měří 37,5 až 39 cm a váží 1,4 až 3,6 kg. Klokánek králíkovitý (Bettogia penicillata) měří 30 až 38 cm a váží 1,1 až 1,6 kg. Je ale velmi malá šance pozorovat tyto malé druhy klokanů. Žijí skrytě, mnohdy nočním způsobem života a zpravidla na malých územích. Také stromoví klokani obývají neprostupné tropické lesy a šplhají vysoko v korunách stromů obratně jako opice, dokonce ve vodorovné poloze na větvích také spí. Devět druhů těchto klokanů rodu Dendrolagus je tomuto způsobu života dobře přizpůsobeno. Přední nohy mají silný protistojný palec a jsou jen o málo kratší než zadní. Na rozdíl od ostatních druhů žijí samotářsky. Klokani skalní šplhají na sklaních římsách australského outbacku s lehkostí a elegancí horských koz. Umožňují jim to tlapky zadních končetin, které mají porostlé drsnou kůží s tuhými chlupy.
KLOKANÍ POROD Dospělá klokaní samice je prakticky nepřetržitě březí, ve vaku má sající mládě a v děloze je připraven další zárodek, který tu několik měsíců může čekat, až se vak znovu vyprázdní. Říká se tomu utajená březost. Opravdová březost velkých klokanů trvá 32 až 34 dní, u malých druhů obvykle 27 dní. Vajíčko vačnatců obsahuje mnohem více žloutku než u placentálních savců. Jakmile se oplodněné vajíčko dostane do dělohy, vytvoří okolo sebe žloutkovou placentu (z biologického hlediska významnější než vak), ze které zárodek čerpá živiny. Jakmile je embryo schopné pohybu, stahy dělohy ho vypudí a dochází k porodu. Samice si jeden až dva dny před porodem začíná čistit vak a intenzitu vystupňuje hodinu až dvě před porodem. Porod je neobyčejně snadný, samice při něm většinou sedí opřena o strom, ocas mezi nohama směřuje dopředu. Celý akt trvá tři minuty. Embryo je totiž 30 000krát lehčí než matka, měří 2 až 2,5 cm. Embryo, které má silně vyvinutý orientační instinkt a orientuje se čichem a hmatem, šplhá po matčině srsti do vaku. Dlouho převládala teorie, že matka mláděti cestičku do vaku vylíže. Ukázalo se, že si matka pouze čistí srst od porodní tekutiny. Ve vaku se během několika minut pevně přichytí k jedné ze čtyř mléčných bradavek a dokončí embryonální vývoj. V případě potravní nouze nebo stresu je samice schopná je z vaku vypudit, a to hyne. V období, kdy je dostatek potravy, nosí samice jedno mládě ve vaku a druhé saje mléko zvenku. Od stáří 150 dní začíná vykukovat z vaku, ve věku 200 dní začíná vak opouštět, ale ještě se vrací. Teprve ve stáří 14 až 16 měsíců přechází plně na potravu dospělých. KLOKANÍ TRABLE V některých územích Austrálie jsou klokani skutečně hojní, jinde je nepotkáte ani po dnech jízdy autem. Klokani dříve obývali většinu území tohoto kontinentu, v mnoha oblastech ale byli vyhubeni nebo vytlačeni domácími zvířaty, takže řada druhů je dnes opravdu vzácných. Ať mi vlídní „Aussie“ odpustí, ale na jedinečné přírodě napáchali neodpustitelné a především nevratné škody. Na přemnožené králíky vysadili australští osadníci lišky, ty však nelovily rychlé králíky, ale malé druhy klokanů, kteří byli snadnější kořistí. Dodnes lišky představují velké nebezpečí, boj o jejich likvidaci stojí miliardy, přesto je marný. Škody působí i zdivočelí psi, kočky a další druhy dovezených živočichů, kteří na kontinentu vyhubili například populaci klokana quokka (Setonix brachyurus). Malou část těchto vzácných klokanů se podařilo zachovat už jen na ostrově Rottnest nedaleko Perthu, který je hojně navštěvován turisty a klokani quokka se tu stali atrakcí. Zatímco cizinci klokany obdivují, farmáři vidí v těchto zvířatech potravní konkurenty, kteří spásají pastviště a tím ohrožují chov ovcí. Na některých místech skutečně přispěli k jejich přemnožení zřizováním napajedel pro ovce, která začali využívat také klokani. Aby se jich zbavili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 tisíc klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 tisíc klokanů, takže pobouřené noviny psaly: „Symbol naší země krmíme strychninem.“ Největší predátor, člověk, tak v noci se svým džípem pročesává krajinu, reflektory oslní klokany a ti jsou pak snadným terčem. Profesionální lovci mají dokonce pro rudé klokany svou speciální terminologii. Velkým červeným samcům říkají buck – kozli, šedomodrým samicím blue does – modré zaječice, mladé samičky dostaly jméno blue flyers – modré létavky a malá mláďata jsou joeys – pepíci. Moc si nevybírají, i když většinou střílejí nejsilnější zvířata, a tak mezi přírodovědci rostou obavy, že populace budou degenerovat. Konečně „dobrý“ prostředek proti klokanům je i oheň. Farmáři navíc věří, že vypalováním se pastviny pohnojí. Opak je pravdou, vypalování dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům ještě stačí. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry. A tak množství ohrožených klokaních druhů v Austrálii roste. Za vyhubený byl považován i poddruh klokánků krysích (Potorous tridactylus gilbertii), který se při studiu jiných druhů nyní náhodou chytil v Západní Austrálii do pasti. Klokana žlutonohého (Petrogale xanthopus), který obýval oblast Flinderova pohoří v jižní Austrálii, zachraňuje zoologická zahrada v Adelaide. Vypracovala program jeho záchrany a již několik let ho úspěšně rozmnožuje. Ale co bude dál?
Vězíme v jazyce. Všechno, co myslíme, co vidíme, co cítíme, co hmatáme, co slyšíme a co chutnáme, jsme zvyklí převádět do nějakého nám pochopitelného kódu, do nějakého jazyka. Děláme to natolik automaticky, že si to vlastně ani neuvědomujeme. Krájíme skutečnost svými pojmy na určité uchopitelné úseky a nijak nás to nezaráží, protože jsme tak vedeni od dětství. Od malička přejímáme od svého okolí určité pojetí světa. Jak říká ve své skvostné knize Čtyři dohody toltécký učitel don Miguel Ruiz, jsme tímto zavedeným nenápadným způsobem ochočováni či domestikováni. Jenomže svět, ten živý, pohyblivý, kdesi v nedohledné hloubi i s námi zázračně propojený svět se takovému porcování čas od času vzepře a vymkne se nám z rukou. A předvede se nám z nějakého nového nečekaného úhlu, otevře před našimi užaslými zraky dosud tajenou stránku. V takových chvílích nám bývá dáno nahlédnout, že to, co máme ve svých hlavách, ve svých myslích, je přece jen pouhé pojetí, že je to jen námi tvořený omezený obraz světa, jeden z mnoha možných. A zahlédneme i to, jakými jsme otroky zvyku a mentální setrvačnosti. Naše dosavadní samozřejmosti se rozostří a roztřesou či rozutečou. Je jenom na nás, co s tím uděláme. Zda uvěříme svému zadku, který se leknutím obvykle trochu stáhne, a stáhneme se jako on do vybudovaných jistot, do svých myšlenkových výběhů a kotců, či zda uvěříme své duši, která se rázem otevře jako tato nově otevřená krajina a my se do ní srdnatě vydáme, byť nám zpočátku srdce trochu padá do kalhot. Někdy stačí málo. Ani polekat se nemusíme. Někdy stačí ono příslovečné vědomí souvislostí. Uvědomit si to fantastické mysterium života! Onu velkolepou vesmírnou hru. A někdy je pomocníkem smích. Nemyslím výsměch či smích na cizí účet. Mám na mysli ohromný, osvobozující smích, který nám svými prudkými nápory a salvami vyráží dech tak mocně, že málem nejsme s to jej chytit a lapeme po něm tak lačně a prudce, až praskají obruče našich nabručených strachů, obav a zvyků. V záblescích takového smíchu se veškerá ta veteš rozpadá.
