Bojová umění mě nikdy nezajímala, kung-fu jsem si pletla s kung-pao a do Shaolinu jsem jet nechtěla, protože jsem se obávala, že půjde o jakýsi čínský Karlštejn. Poslední představa se vrchovatě naplnila. Jinak ale vládne Shaolinu duch sportovní a bojovný. Je plný těch, kteří v dokonalém ovládnutí stylu kung-fu spatřují smysl života a každodenní dřinou jej naplňují. A to se počítá.
ZA USTRAŠENÝM DUCHEM ShAOLINU Když se řekne Čína, hned po Čínské zdi se mnohým filmovým fanouškům vybaví bojové umění kung-fu. Zrodilo se podle legendy v klášteře Shaolin, který leží ve střední Číně, v pahorkatině Song Shan, necelou stovku kilometrů vzdálené od dolního toku Žluté řeky. Zatímco pohoří je posvátným územím pro taoisty, klášter samotný založil podle legendy indický buddhistický mnich Bódhidharma, který praktikoval zen-buddhismus. Stalo se tak údajně v šestém století – tehdy mnich mezi dlouhými obdobími meditací procvičoval své asketické tělo pohyby, které napodobovaly pohyby ptáků a zvířat. Během století se tyto imitace rozvinuly v samostatnou bojovou disciplínu. Kung-fu bylo na světě! Mniši žijící v Shaolinu příležitostně zasahovali do místních i větších válek, jejich bojové umění se stalo pověstným. Vždy ale prý stáli na straně těch, kteří byli v právu. Jejich „vměšování se“ do světských záležitostí bylo pravděpodobně příčinou toho, že klášter byl několikrát napaden a zničen. Naposledy počátkem sedmdesátých let dvacátého století, kdy útočníky byly bandy Rudých gard. Navzdory požárům a vandalům však mnoho klášterních budov dosud stojí a další byly restaurovány či podle originálů znovu postaveny. I když jsou svatyně přenádherné, duch kláštera je přiškrcen davy návštěvníků. Dýchavičně se objevuje jen v podvečer nebo v pracovní dny za ošklivého počasí, které neláká k výletům. O víkendech nejspíš mizí meditovat kamsi do hor. Hlavní branou projedou autobusy, zaplní parkoviště a vypustí natěšené návštěvníky. Zácpa vzniká hned u vchodu do prvního ze stupňovitě uspořádaných templů, je na malých nádvořích i toaletách… Parkoviště je lemováno stánky s cetkami, občerstvením, kopiemi mečů, halaparten a jiných bojových pomůcek. Na dračku jdou především digitální fotky „já a les buddhistických stúp“. Tato pamětihodnost leží už mimo hlavní areál kláštera, prastaré pagody snad občas poskytnou útočiště ustrašenému duchu Shaolinu, který prchá před turisty. Každá z několika desítek pagod byla vystavěna jako náhrobek, a i když z mnohých opadávají kdysi zdobné prvky, schovat se tu můžete před moderní civilizací charakterizovanou coca-colou, zmrzlinou, ananasem na špejli a dieselovými motory autokarů.
CVIČENÍ JAKO MUČENÍ Vylézáme na střechu hlavní školní budovy. Kolem nás vlají trička a trenýrky. Za námi obzor uzavírají namodralé hory. A pod námi probíhá velká a nepřehledná bitva ve stylu kung-fu. Část z téměř deseti tisíc studentů sportovní školy v Shaolinu zaplnila jako každý den areál a do úmoru cvičí. Zatímco ze slavné minulosti létajících mnichů zbyly v klášteře už jenom budovy ke koukání, ve vesnici Shaolin se ve velké sportovní škole umění kung-fu rozvíjí a žije dál. Samozřejmě okleštěno od duchovní stránky, kterou Čínská lidová republika nepodporuje, natož aby přílišné filozofování sama financovala. Sportovní škola je totiž státní a je také značně prestižní. Každý rok se snaží tisíce pětiletých chlapečků a několik děvčat dostat na galeje, v nichž setrvají – pokud budou dostatečně dobří – až do osmnácti. Škola je internátní a prckové se musí, stejně jako puberťáci a téměř dospělí mladí mužové, postarat sami o sebe. I když tělo bolí, svaly hoří a z nosu teče červená… Scházíme na nádvoří mezi cvičence. Každou třídu má na starosti jeden nebo dva instruktoři. Mladí frajeři s krásně tvarovanými těly jsou většinou odchovanci této sportovky. Při výcviku jsou neústupní, sem tam padne i pohlavek, ale žáčkům se věnují přepoctivě a lámou jim těla (někdy doslovně) v celkem přátelském duchu. Asi osmiletému chlapci dnes cvičení nějak nejde, a tak si ho instruktor bere do parády. Zápěstí mu ohýbá do nepřirozeného úhlu, ruce vytahuje jako při středověkém mučení. Kluk bolestí křiví tvář, ale ani necekne. Po chvíli mu už stékají po tváři čurky potu (nebo to jsou slzy?), to když se mu instruktor opře kolenem o záda. Pořádně. Nakonec svou oběť pustí a chlapec se protahuje sám. Po očku sleduje svého instruktora, který z něj nespouští oči. Udělá most, druhý, pak roznožku, ovšem s nohama položenýma na zvýšeném obrubníku. A drží – minutu, dvě… Nakonec se smí vrátit mezi spolužáky a cvičit stále tentýž výpad s otočkou. Potrvá to ještě léta, než do sebe jednotlivé výpady, výskoky a přemety zapadnou do dokonalé skládačky zvané kung-fu…
PŘI ZKOUŠKÁCH A NA MARODCE Studenti nejvyšších ročníků mají na sobě oranžové mnišské hábity. Svoji sestavu cvičí na terase před hlavní budovou. Terasa stojí nad údolím, ve kterém se rozkládá celý shaolinský komplex – škola, vesnice a klášter Shaolin. Na pozadí strmých zelených vršků, z nichž tu a tam ční bílá skála, sleduji hru svalů a soustředění. Každý zvlášť a všichni dohromady jsou tihle mladí bojovníci ztělesněním mužské dokonalosti. Vytrénovaná těla se dokáží v mžiku vymrštit do vzduchu, provést otočku či figuru, rozmáchnout se přitom halapartnou a s bojovým výkřikem učinit výpad. Všech deset mužů v té stejné sekundě, se stejně zlým a tvrdým výrazem ve tváři. Ten ale roztaje v úsměv okamžitě, jak docvičí. Školní areál má ale nádvoří několik a cvičí se na všech – se šavlemi, halapartnami, řetězy, boxovacími pytli, klacky či jenom s vlastním tělem. Zároveň neustále probíhají zkoušky. Učitelé – mezi nimi překvapivě mnoho žen – sedí za dlouhou řadou stolků, žák odcvičí sestavu a učitelé je bodově hodnotí. Bodování se účastní i starší žáci, kteří body píší křídou na boxerský chránič. Tento multifunkční polštářek slouží jindy jako sedátko. I když v boji jsou studenti nelítostní, jsou vedeni k velké kolegialitě. Když se někomu zadaří, třída s chutí zatleská. Při boxerských utkáních pak do sebe poslušně jdou i nejlepší kamarádi. Každou chvíli někomu teče krev – spolužáci ji utřou a jede se dál. Maminky by ten pohled asi nevydržely. Bůhví kolik ran během studia každý inkasuje a kolik jich rozdá. Marodka, kterou tvoří dvě přízemní budovy uprostřed areálu, je celkem plná. Trousí se sem shaolinští bojovníci s kapačkou, kterou pomáhají nést kamarádi. O zasádrované údy také není nouze, mezi zraněními však převládá zavázané ucho a krk – šavličky přeci jenom nejsou tak úplně cvičné a při tréninku jimi studenti mávají velmi, velmi blízko sebe. Nemluvím ani o řetězech se závažím na konci. Když je nad sebou celá třída roztočí, zní to, jako když startuje letadlo…
ŽÁDNÍ MALÍ CÍSAŘOVÉ Čínská snaha omezit porodnost, tzv. politika jednoho dítěte, měla jeden důsledek, o kterém se příliš nemluví, a přitom si ho nemůžete při cestování Čínou nevšimnout: čínští jedináčci! Sociologové jim říkají „malí císařové“. Děti, na které se soustředila pozornost obou rodičů, dvou dědečků a dvou babiček. Ufňukané, hlučné, agresivní, zkrátka nevychované v důsledku vládní politiky. Potkáte je všude v Číně, jenom v shaolinské internátní škole ne. V drsném prostředí plném námahy a starostí by žádný malý císař nevydržel. Snad proto se nám odtud nakonec nechce odjíždět.
ZLÝ SEN ČESKÉHO UČITELE Bydlíme přímo ve škole, a tak máme denní i týdenní rytmus zdejšího života jako na talíři. Vstává se v pět hodin ráno, večerku houkají v deset večer. A hodin volna mezi tím je pomálu. Kromě nekonečných tělesných cvičení, tréninků, zkoušek a zápasů musí studenti vstřebat také nějaké to teoretické vzdělání. Teorie se učí v hlavní školní budově a v těch několika patrech s nemnoha místnostmi se musí během dne vystřídat všichni studenti. Na některé třídy tak vychází výuka třeba na devátou hodinu večerní. Nepochopím, jak po celodenní fyzické námaze dokáží studenti neusnout…, dokud nenavštívím hodinu angličtiny. V kakofonii legračně vyslovovaných slovíček nemohu najít vedoucí hlas a ve změti černovlasých hlav učitelku. Nakonec ji (učitelku) spatřím úplně vzadu, trpělivě předříkává žáčkovi se dvěma zlatými zuby. Ostatní si nahlas a do omrzení opakují slovíčka nebo čtou text v učebnici. Každý to své, každý svým tempem. Výsledný rámus se podobá zlému snu českého kantora. Jinak zde vládne tvrdá disciplína. Studenti sedí jako zařezaní a neulejvá se vůbec nikdo.
U HOLIČE A V LOŽNICI Škola je malým městečkem plným chlapečků, kluků, mládenců a chlapů, kteří milují ukázněný pohyb. V každé z mladších tříd je i nějaké to děvčátko, mezi staršími už jsme žádnou dívku neviděli. Asi by to tady neměla jednoduché. Škola má vše jako opravdové město. Jsou tu krámky, jídelny, je tu nemocnice a je tu také holič. Bezvadný sestřih je povinný, a tak je večer v holičství narváno. Zatímco jednomu hošíkovi holič stříhá už tak dost krátké vlasy, druhý si je zatím myje, aby nezdržoval. Spolužáci na ně do zrcadel dělají posměšné grimasy. Jenom prádelny a žehlírny tu jaksi chybí. Kluci se o čistotu svých propocených triček musí postarat sami. Pere se večer. V rohu každého nádvoří je betonová nádržka s kohoutkem na studenou vodu. Na mytí i na praní slouží umělohmotný lavorek. Ponožky, trička i trenýrky se ponoří do vody s pracím práškem a pořádně se po nich dupe tak dlouho, dokud není vypráno. V oknech společných ložnic pak vítězoslavně vlají kusy čistého prádla. Ono umělohmotné barevné umyvadlo je vedle misky na jídlo a taštičky s mycími potřebami jediným osobním majetkem, který si sem kluci přivážejí. Civilní šaty mají uložené ve velkých kufrech v rozích ložnic, jejichž jediné další zařízení tvoří široké dřevěné pryčny na spaní. Těm nejmenším chlapečkům pak mámy přibalí ještě povlečení s medvídky a kytičkami. Mezi osobní věci začnou adepti kung-fu záhy počítat i své zbraně. Šavli, tyč, řetěz, halapartnu a boxerské rukavice. Jediná ulice vesnice Shaolin, vedoucí od školy ke klášteru, je lemována krámky s tímto zbožím. Tam studenti o volných chvílích zbraně nakupují a také vlastnoručně upravují – zkracují, brousí smirkovým papírem a zdobí praporky. PRAL SI BRUCE LEE TENISKY? Konečně je sobota a prckové se dočkají svých rodičů! Ti zdaleka jednou za několik měsíců. Jde se do některé z lepších restaurací a přes týden cepovaný a samostatný malý bojovník se cpe dobrým jídlem a litry coca-coly. Sobota a neděle jsou volné dny. Ovšem neplatí to tak docela a ne pro všechny. Dopoledne je totiž třeba uklízet. Velký úklid se pozná podle toho, že po areálu školy pochodují matrace a peřiny, pod nimiž jsou ukryti jejich majitelé. Přemisťují je na sluníčko, větrají, klepají… a mastí na nich karty. Zvláště starší a zkušenější spojují příjemné s užitečným, a tak na svých lůžkovinách proklimbají půl dne. Zatímco běžné oblečení se pere každý den večer, v sobotu se musí očistné kúře podrobit i propocené kecky. Celá akademie v sobotu vypadá a „voní“ jako ležení vojska po několikadenní zteči. V sobotu je také možné docvičit a dohnat to, co v týdnu nešlo a nešlo. Za asistence kamarádů kluci trénují ty nejtěžší cviky, aby v pondělí obstáli před zkouškovou komisí. Lituji hlavně mladé boxery, kteří mají lehce přes váhu. Horko je takové, že nám se nechce ani dýchat, ale oni se navlečou do zimních bund, na hlavu si narazí chrániče a běhají, žabákují, poskakují… Pot z nich stříká. Nikdo je nekontroluje. O víkendu nezahálejí ani skupiny sestavené z těch nejlepších bojovníků, většinou všech věkových kategorií. Reprezentují školu se svým vystoupením. Představení mohou vidět buď přímo v klášteře turisté, občas skupiny vyjíždějí i do vzdálenějších oblastí Číny. Takové představení kung-fu je docela zážitek – pro nás o to úchvatnější, že už tušíme, kolik hodin, dnů a let dřiny za každým prvkem vězí. Nejmladší členové ansámblu většinou cvičí nějaký opičí styl boje beze zbraně. Caparti, kteří by u nás ještě neuměli říci „ř“, tu metají elegantní přemety, dokáží se v letu postavit na tyči a rozhlédnout se. Rychle a přesně předvádějí opičí úskoky a občas je těžké je sledovat, i když se jejich oranžový hábit ostře odráží od okolí. Létající mníšci! Starší chlapci předvádějí výstupy s nejrůznějšími zbraněmi a ti nejstarší, hbití a silní, už vypadají opravdu nebezpečně. Jejich pohyby už divákům nepřipadají ani tak elegantní, jako spíš výhružné. Po představení se plaše ukloní. Sní o kariéře, kterou udělal Bruce Lee? Mnozí z nich se po shaolinské akademii skutečně u filmu uchytí, mnohem častěji ale absolventi nastupují u nejrůznějších bezpečnostních složek. Další se stanou členy věhlasných souborů a s trochou štěstí sjezdí se svým vystoupením kus světa. A někteří zůstávají v Shaolinu, kde se kdysi kung-fu zrodilo. Jako trenéři a instruktoři se piplají s dalšími stovkami capartů, lámou jim kosti a drží palce, aby všechnu tu dřinu a stýskání po mámě vydrželi.
Berlín se stane přestupním centrem celé Evropy. Na ploše zhruba jedenácti fotbalových hřišť zde roste nový nádražní komplex Lehrter Bahnhof, který od roku 2006 spojí trasy vedoucí napříč kontinentem. Budou se sem sjíždět vlaky z velkých německých měst i spoje z Ruska, jižní Evropy, Skandinávie, Francie, Velké Británie a zemí Beneluxu. K nádraží se budou sbíhat také dálnice, silnice a berlínská příměstská dráha S-Bahn, takže denně se tu bude pohybovat okolo 1,35 milionu cestujících. Výstavba nového nádraží začala 9. září 1998 a je součástí celkové přestavby Berlína, o němž Berlíňané s nadsázkou tvrdí, že je největším staveništěm Evropy. Pro futuristickou stavbu nádraží jsou charakteristické moderní materiály jako ocel a sklo. Dvě stě padesát metrů vysoké budovy (jako dvě petřínské věže na sobě) budou svírat téměř půl kilometru dlouhou nádražní halu, kam budou přijíždět dálkové vlaky ze směru východ-západ. Zastřešení má mít profil ploché elipsy, jejíž dvě části bude protínat další konstrukce ve tvaru vysokého hranolu. Přitom žádný zastřešující skleněný prvek nebude stejný. Pro trasy vedoucí ve směru sever-jih povede v hloubce patnácti metrů pod zemí tunel, do kterého bude velkými šachtami proudit denní světlo. V projektu, jehož realizace bude stát miliardy eur, přičemž předpoklad konečné částky se neustále mění, se samozřejmě počítá také s podzemními parkovišti, sítí obchodů, ubytovacími možnostmi a dalšími službami, které pasažéři na svých cestách potřebují. Největší nádraží Evropy má být v provozu již při mistrovství světa ve fotbale v polovině roku 2006.
Ať bdíme nebo spíme, dýcháme průměrně dvanáctkrát za minutu. Za 24 hodin tak vdechneme a vydechneme více než osm tisíc litrů vzduchu. Tělo z něj čerpá kyslík ke spalování energie v buňkách. Při výdechu se zbavuje odpadního oxidu uhličitého. Kdyby se plíce vyjmuly z hrudníku, splaskly by jako vyfouknuté balony. Naopak při nádechu se jejich plocha díky plicním váčkům zvětšuje na 80 až 130 metrů čtverečních. Plíce jsou opravdu dokonalý orgán. Když selžou, hrozí udušení. Smrtící rozsudek pak může zvrátit jen úspěšná transplantace. ̈
CESTA POKUSŮ Transplantace plic se staly prakticky poslední orgánovou transplantací v humánní medicíně. O první transplantaci plic se v roce 1963 pokusil Američan J. Hardy. Pacient však po 18 dnech zemřel. „Plíce jsou jediným orgánem, který je neustále spojen se zevním prostředím, a je proto při každém nádechu a výdechu ohrožen infekcí. V té době také ještě nebyly nalezeny léky potlačující imunitu organismu, takže tělo transplantát odmítalo. Tyto léky, mezi něž patří i cyklosporin, se dostaly na trh až v osmdesátých letech. Transplantace plic jsou také spojeny s přišíváním průdušek a v té době nebyla ještě tato technika na výši,“ vysvětluje Hardyho neúspěch přednosta III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole a šéf transplantačního týmu plic profesor Pavel Pafko. Trvalo pak dalších 20 let ojedinělých pokusů, než se roku 1983 podařilo transplantační skupině z Toronta uskutečnit úspěšnou transplantaci jedné plíce. O tři roky později publikovala stejná skupina provedení transplantace obou plic v jednom bloku. Transplantace probíhala tak, že se obě plíce s průduškami přecházejícími v průdušnice vyjmuly jako jeden celek, který se potom zasadil do těla příjemce. Takto uskutečněná transplantace měla sice dlouhodobý efekt, pacientka žila devět let – ale technika byla natolik náročná, že se od ní ustoupilo. Teprve roku 1989 provedla skupina washingtonské univerzity první úspěšnou transplantaci obou plic, při níž bylo během výkonu transplantováno nejdříve jedno a pak druhé plicní křídlo. Od té doby se každoročně ve světě uskuteční na 1200 transplantací. první transplantace v česku U nás začal transplantace plic zkoušet na zvířatech od sedmdesátých let tehdejší přednosta III. chirurgické kliniky, prof. MUDr. František Řehák. Profesor Pafko o něm říká, že byl pro něho dobrým učitelem. „Zabýval se hrudní chirurgií a já uvažoval, jak ji posunout kupředu. Každá generace by neměla předávat jen to, co se naučila, ale přidat k tomu něco nového. A protože se transplantacemi plic v té době ve východním bloku nikdo nezabýval, rozhodli jsme se jít touto cestou.“ Svůj „výuční list“ získal profesor Pafko ve Vídni pod vedením profesora Waltera Klepetka. Pro Vídeň rozhodla poměrně snadná dostupnost, navíc v blízkosti ani žádné transplantační centrum nebylo. Sám pak se svým operačním týmem uskutečnil první transplantaci 21. prosince 1997. Profesor Pafko se svěřuje: „Měl jsem sice nějakou zkušenost z Vídně, ale když někdo dělá něco poprvé, je pod určitým psychickým tlakem.“ Vše ale dobře dopadlo. Příjemcem byl pan Moravec, který se loni v prosinci dožil ve zdraví pooperačních pěti let. Překročil tím onu magickou hranici prodlužující mu život. Žije plnohodnotným životem, i když musí užívat léky, aby tělo transplantát přijalo.
ČESKÁ REALITA „U nás se uskuteční deset operací ročně. Pro srovnání s ostatním světem se počítá jedna transplantace na milion obyvatel. Jsme na úrovni Itálie, lepší než Finsko, přibližně stejně jako Anglie. Německo a Francie mají dvě transplantace na milion obyvatel,“ vypočítává profesor Pafko. Úspěšnost transplantací plic se pohybuje v rozmezí 45 až 50 %. Právě proto, že plíce jsou při každém nádechu a výdechu spojeny s venkovním prostředím, dochází k infekci, a ta je v prvním roce po transplantacích z 90 % příčinou úmrtí. Kdyby se však operace neuskutečnila, znamenalo by to pro každého jistou smrt. Pět let po transplantaci přežije polovina operovaných. K transplantaci se přistupuje tehdy, když je pacient v konečném stadiu své dechové choroby. Všichni pacienti dýchají kyslík, málo se pohybují a očekávaná délka života jsou maximálně dva roky. „Když vím, že pacientův stav se zhoršuje natolik, že mu hrozí udušení, což je nejhorší příznak doprovázející odchod člověka z tohoto světa, je transplantace pro něho jedinou nadějí,“ podotýká profesor Pafko. Samotná transplantační operace trvá zhruba pět hodin. Jeden tým odebírá plíce dárce a druhý tým současně pracuje na příjemci. Oba týmy jsou spojeny přes mobil. Plíce příjemce se odebírají až tehdy, když je první tým s transplantátem na místě, aby se zabránilo komplikacím, pokud by došlo k nějakému zdržení. Předčasně vyoperovaná plíce by znamenala nenávratný stav, který by pro pacienta znamenal smrt. „Největším problémem při transplantacích není samotná operace, ale organizační stránka věci,“ říká profesor Pafko. „Média se soustřeďují jen na samotnou operaci, ale ta je jen částí starostlivosti o pacienta. Je nutné zajistit mnoho různých specialistů, kteří se na operaci podílejí. Důležité je také rozeznat, které pacienty vybrat. Nelze vybrat ty, kteří jsou ještě zdraví, a nemůžeme vybrat takové, kteří umírají.“ Čekací doba na transplantaci je u nás 150 dní. Jinde v Evropě 200 až 250 dní. „Je to otázka štěstí,“ říká s povzdechem profesor Pafko. „Čeká se, až se naskytne vhodný dárce. Někdo může být operován za týden, jiný za rok. Je proto nutné kalkulovat dopředu, aby se toho ten pacient dočkal.“ Jako dárci se vybírají osoby mladší 55 let, které zemřely následkem úrazu, násilnou smrtí, případně na nádor mozku. Příčina smrti nesmí v žádném případě postihnout hrudník, nemocný nesmí být dlouhodobě na řízeném dýchání. Musí mít shodnou krevní skupinu, vhodnou velikost plic a nesmí se u něho vyskytovat žádná infekce. Transplantační program je omezen počtem dárců. U nás se poněkud zhoršily podmínky a je jich méně. Podle názoru profesora Pafka je to způsobeno některými kauzami zveřejněnými v tisku. Mnohé lékaře to odradilo od toho, aby se program rozvíjel. „Představa, že by někdo ve státních nemocnicích obchodoval s lidskými orgány, je pro mne úsměvná. Schovat něco takového pod pokličku je zcela nemožné,“ říká na závěr profesor Pavko.
prof. MUDr. Pavel Pafko DrSc. Narodil se 3. 7. 1940 v Bratislavě. V roce 1963 ukončil studium na 1. lékařské fakultě UK a stal se asistentem anatomického ústavu 1. LF UK. Od roku 1966 pracuje na III. chirurgické klinice 1. LF UK v Praze, kde od postu sekundárního lékaře přešel přes asistenta, docenta a profesora až k přednostovi kliniky, jímž je od roku 1992. Pobýval na stážích v Anglii, NSR, Rakousku, SSSR a USA. Ze svého oboru publikoval více než 70 prací, vydal 2 monografie. Při náročné operaci zachránil Václava Havla. Profesor Pafko bydlí na vltavském břehu nedaleko Žlutých lázní, a tak, pokud mu to počasí dovolí, usedá po návratu z nemocnice do kajaku a obvykle na řece zdolává deset kilometrů. Je také vášnivý milovník cyklistiky, rád si v zimě zaběhá na běžkách. TRANSPLANTACE LIDSKÝCH ORGÁNŮ 1869 – J. Reverdin objevil metodu rychlého hojení kožních defektů transplantací kůže. 1906 – První úspěšnou transplantaci oční rohovky uskutečnil rakouský lékař F. K. Zirm. 1950 – Americký lékař R. H. Lawler provedl v Chicagu první transplantaci ledviny. 1958 – Po havárii v Ústavu pro jaderný výzkum u Bělehradu byla šesti obětem ozáření transplantována kostní dřeň. Metodu vypracoval francouzský onkolog G. Mathé, vedoucí ústavu specializovaného na výzkum nádorového bujení. Transplantace se uskutečnila v Paříži. 1963 – V americkém Denveru se operačnímu týmu pod vedením T. E. Starzla podařilo transplantovat játra. 1963 – Americký chirurg J. D. Hardy provedl první transplantaci plic. 1965 – S prvními transplantacemi slinivky se začalo na univerzitě v Minneapolisu v USA. 1967 – 3. prosince uskutečnil profesor C. Barnard v Jihoafrické republice první transplantaci lidského srdce.
Text: Katka Kubíková Sedím v autobuse z Nairobi do Homa Bay, který se příznačně jmenuje survival (angl. Survive znamená přežít). Praská ve švech, přeplněn lidmi, zvířaty, nářadím a zavazadly. Ostatně naše rance s dárky, sešity, psacími potřebami a oblečením pro děti váží také šedesát kilo. Co se nevešlo dovnitř, je na střeše. Je dusno, v autobuse se mísí různé pachy a cestu nám zpestřují tzv. preachers, hlasatelé slov božích, co neustále řvou a rozhazují rukama. Začínám se proklatě potit… Na té cestě plné děr a výtluků se mi hlavou honí všechny ty náhody. Jak mě loni na jaře zaujal krátký šot v televizi o adopci afrických dětí, jak jsme pak naší nové dcerce Saron Otieno Akuku z Rusinga Islandu psali první dopis a koupili prvního plyšáka, jak mě na schůzce adoptivních rodičů strhla svým vyprávěním Dana, která se právě vrátila z Keni, a jak jsem jí nabídla pomoc, aniž jsem tehdy tušila s čím. A teď tu sedím v šíleném kostitřesu, jedu do neznáma a zmocňuje se mě pocit, že všechna ta setkání nejsou náhody, jen příležitost něčeho se chopit, něco ve svém životě změnit… Stačí se pozorně dívat a zamyslet se.
KONEČNĚ NA RUSINGA ISLAND Z Homa Bay, špinavé zabahněné vsi, jsme se po dvou hodinách dalším šíleným autobusem dostali do Mbity, ze které je to na Rusinga Island už jen co by kamenem dohodil. V místním „hotelu“ jsme do sebe kopli hrnek čaje (s mlékem, jak jinak) a čapátí (placky z mouky, vody a oleje připomínající tuhé lívance) a na Rusinga Island, který leží na Viktoriině jezeře, ale je spojen s pevninou uměle vytvořenou hrází, jsme si vzali taxi. Běžným zvykem je tu před nasednutím nejdříve usmlouvat cenu a pak se smířit s tím, že se my tři platící osoby budeme tísnit vzadu, zatímco na místě spolujezdce sedí taxikářova kámoška. Jízda bude zaručeně s hodně hlasitou hudbou, řidič několikrát zastaví, aby pohovořil s kolemjdoucími, a když bude chtít natankovat, je samozřejmé, že benzin budeš jako zákazník platit ty. Pak ti to prý při závěrečném účtování odečte. Pro jistotu jsme se před odjezdem přeptali, jaká je cesta. „Not bad,“ chlácholil nás taxikář a skutečně měl pravdu, protože bláto nám vniklo dovnitř pouze jednou. Taxi nás dovezlo až k domku Joashe, bratra Kena, zdejšího aktivisty Humanistického hnutí, který je na Rusinga učitelem. Aby Joash uživil svou početnou rodinu, je současně farmářem a rybářem. Skoro nikdo nebyl doma, čekali nás totiž až pozdě odpoledne. Jen paní domu a několik dětí. Těch mají celkem osm vlastních a starají se o dva další sirotky. Celkem jich je doma třináct, ale jak neustále přicházeli a odcházeli, nikdy jsem se pořádně nedopočítala. Tříletá Devina nám šla nejdřív předvést, jak se koupe ve Viktoriině jezeře, a pak nevydržela a začala si poprvé osahávat mzungu (svahilsky běloch). Plácala svojí dlaní do mé a ohýbala mi prsty, aby se přesvědčila, že jsou světlé z obou stran. Pak zkoumala svoje – svrchu hnědé jako čokoláda a z druhé strany růžové. Veliké oči na skoro oholené hlavě jí přitom jiskřily vzrušením. Pak nám z domu přinesli matraci, abychom si s Danou pod stromem odpočinuly a trochu zdřímly. Nově příchozím se tak nabízel dobrý pohled: jeden chcíplý mzungu pod stromem a vedle druhý chcíplý mzungu. Nevím, jak by reagovali lidé u nás, kdyby při návratu našli před domem chrápat dva černochy. OHOLENÝ OSTROV Zatímco jsme dospávaly, ženy a dívky se neuvěřitelně činily – poklidily dům, připravily krmi a uvedly nás do našeho pokojíku. Po jídle jsme vyrazili s Kenem na obhlídku ostrova. Jen kousek od domu je kopec, ze kterého je hezký rozhled po ostrově. Ostrov leží na třetím největším jezeře světa – Viktoriině (69 tisíc km2), kterým probíhají hranice tří afrických států: Keni, Ugandy a Tanzanie. Rusinga Island je v keňské části jezera. Mimo jiné se na něm našly významné kosterní pozůstatky nejstarších lidí. Kdysi byl ostrov porostlý bušem a žila tu divoká zvířata. Dnes je vše vykáceno, a pokud jsou svahy porostlé, jde jen o trnité keře, vzrostlých stromů je tu poskrovnu. Lesy ustoupily políčkům s kukuřicí a prosem, která stejně nedávají pořádné výnosy. Prší tu totiž jenom v dubnu a květnu a to tu přívalové deště smývají z odlesněných ploch poslední zbytky zeminy. Pak následují dlouhá a zničující sucha, ale na ostrově nejsou rozvody vody. Jediná voda, která se využívá i k pití, je voda z jezera a ta se bez aut, která tu takřka nikdo nevlastní, nedá daleko přenést. Klima, půdní eroze a spásání trávy dobytkem na některých místech ostrov doslova „vyholily“. Cestou zpátky jsme náhodně potkali Pamelu, skutečnou maminku naší Saron. Bylo to neplánované a její srdečnost (jak jsme později zjistily, přátelská atmosféra mezi lidmi je tady běžným jevem) byla odzbrojující. Pevný stisk ruky, široký nápřah a následné plácnutí, které vás zrovna strhne do náručí. A když jsem spustila pozdrav v její řeči (kmenový jazyk luo, úředními jazyky jsou tu svahilština a angličtina), měla neuvěřitelnou radost a nejraději by mě zulíbala. Domluvili jsme návštěvu na zítřek a dál, nikam nespěchajíce (už dlouho jsem nechodila tak pomalu), se toulali ostrovem, zdravili se s lidmi a s každým prohodili pár vět. A v noci jsme potkávali jen oči a zuby, jak ve tmě zářil jejich nakažlivý úsměv. ŠKOLÁCI Dnes máme v plánu obejít všechny školy na Rusinga, kde jsou umístěny děti z programu adopce na dálku. Na Rusinga Islandu je 17 základních a 2 střední školy (jedna pro chlapce a jedna pro dívky). Vzhledem k počtu dětí na ostrově je to naprosto nedostatečné. Na Rusinga žije totiž asi 18 tisíc lidí, polovina z nich jsou děti do 15 let. Kvůli vysokým nákladům je ale pro mnoho z nich vzdělání nedostupné. Od ledna 2003 sice nová keňská vláda zrušila poplatky ve státních školách, ale výdaje spojené s výukou, jako jsou školní uniformy, učebnice a další pomůcky, si každý musí platit sám. Tedy pokud na to má. Těm nejpotřebnějším pomáhá i naše Humanistické hnutí. Přijíždíme taxíkem s otevřenými okny do školy, kde chceme navštívit Joba, kterého adoptoval profesorský sbor z gymnázia v České Třebové. Dvůr je plný dětí. Jakmile spatřily mzungu, vrhly se k taxíku, nastrkaly hlavy dovnitř, vykulovaly oči, strkaly se, křičely, brebentily, některé si i odvážně sáhly. Seděly jsme s Danou na zadním sedadle a prožívaly tu komickou situaci. Po několika pokusech se paní ředitelce podařilo děti odehnat a mohly jsme vystoupit. To už se ale zformovaly do obrovského sboru, tleskaly a zpívaly s takovým nasazením, že nám až tekly slzy smíchu. Ta písnička, kterou nás vítaly, byla v angličtině a zpívalo se v ní ve smyslu „Návštěva, návštěva, dnes je šťastný den“ a pořád dokola v různých variantách. Byly úžasné. Zatímco děti ještě venku zpívaly a veselily se, odebrali jsme se do ředitelny postavené z vlnitého plechu. V místnosti velikosti naší koupelny v bytovém jádru panelového domu byl psací stůl, za ním korpulentní paní ředitelka, na zdi přimáčknuti já, Dana a Joash. Vysvětlili jsme paní ředitelce, že bychom rádi viděli Joba. A tak nám přivedli smutného překvapeného kluka, který nedávno přišel o rodiče. V tom stísněném prostoru začal rozbalovat dárky a zřejmě vůbec nechápal, co se děje. Podobné to bylo ve všech ostatních školách a školkách. V chumlu kamarádů byly děti velmi spontánní, ale když se s námi adoptované děti ocitly samy, byly stydlivé a rozpačité. Taky moje Saron, kterou jsem našla v jedné školičce s krásným výhledem na jezero. Byla zaražená. Pak jsme si prohlížely, co se skrývá v jejím školním batůžku. Dojalo mě, když z batohu zakoupeného v Ústí nad Orlicí vytáhla omalovánky s obrázky afrických zvířátek, které jsme jí poslaly v dopise skoro před rokem. Jediná stránka nebyla pomačkaná, tak je celou dobu opečovávala. A ani čárečku do nich nenamalovala ve strachu, že by mohla něco pokazit. Odpoledne se ve škole v Kamasengre koná další setkání dětí a rodičů spojené s předáváním dárků a dopisů od adoptivních rodičů. Cestou beru „na koně“ malého klučinu, který cupitá za svou starší sestrou. Když ho v areálu školy sundávám z ramenou, už se mě nepustí. Holčička v šatech s kanýry si nás chvilku zkoumavě prohlíží, a když jí nabídnu druhou ruku, chytá se stejně pevně jako její malý kolega. Rozbalují se dárky. Narol, adoptovaná studenty gymnázia z České Třebové, našla ve své tašce malou panenku. Kamarádky nevěřícně zkoumají její bílé prstíky. Ale dárků bude dost pro všech pět Naroliných sourozenců. Stará se o ně jen maminka, protože táta umřel. Další dítě, Brayan, odchází se svou igelitkou a balonem v druhé ruce do ústraní, aby si dárky v klidu nerušeně prohlédl. Překvapení dětí z toho, co dostaly, je opravdu silné. Rozdávám pytel bonbonů. Nejprve po jednom, pak se koná druhé kolo. Ale děti, které okusily chuť sladkého ovocného bonbonu (většina z nich poprvé v životě), strkají a předbíhají. Musel zasáhnout jeden z tatínků, protože situace hrozila vyústit v pranici. SARON Saron, vlastně Akuku, jak na ni doma volají, bydlí s mámou, tátou a třemi sestrami v útulné, čisté bahenní chaloupce ve svahu, docela daleko od jezera. Chaloupka je schovaná, jako ostatně většina domků, v kukuřičném políčku. Většina domečků tady na ostrově i jinde na venkově nemá okna, jen dveře z plechu či ze dřeva. Uvnitř se nacházejí dvě místnosti. Vstupní místnost slouží ve dne jako obývací pokoj. V noci se na zem hodí matrace a spí tady všechny čtyři holky. Neodmyslitelným vybavením domácnosti jsou bělostné dečky s vyšíváním. Ty se dávají na sedák, opěradlo i područky křesel a pohovky. Mají je téměř v každé domácnosti a je až s podivem, jak září čistotou. Z „obýváku“ se vstupuje otvorem v příčce opatřeným závěsem do druhé místnosti, která je současně ložnicí rodičů, kuchyní a skladem věcí potřebných k běžnému životu. Je tu několik nádob na vodu, kterou musí nosit až z jezera – dobrých 15 minut do kopečka. Chudák Pamela, docela se s tím vědrem na hlavě pronese. Ale je na tom ještě dobře, v některých oblastech Afriky je chůze pro vodu celodenním zaměstnáním žen a dívek. Zastavěná plocha domečku málokdy přesáhne 20 až 30 čtverečních metrů, přezouvat se nemusíte, podlaha je z dobře udusané zeminy, nutno poznamenat, že vzorně zametená. Před domečkem je jakýsi stůl z tenkých větví, který slouží jako odkapávač nádobí, ke stolu je za nožku přivázaná jediná slepice. Kromě jedné slípky mají ještě štěně jménem Rex. Holky se mohly potrhat smíchy, když jsem na Rexe zavolala. Vždycky jakmile mě spatřil, mizel tryskem v kukuřici. A pak že jsou psi barvoslepí… Opodál je malé ohniště, které představuje veškeré kuchyňské přístrojové vybavení. A holky i máma jsou čistě oblečené. Táta bohužel vypadal přiopile. Rozdělujeme dárky. Nějaké oblečení, užitečné věci a badminton. To byl dobrý nápad, holky ho hned odcházejí ven ozkoušet. Po chvíli usedáme s Pamelou, Saroninou matkou, pod strom do stínu. První se ptá, do jakého kostela chodíme a jakou máme víru. Zdejší lidé, příslušníci kmene Luo, což je třetí největší etnická skupina v Keni, vyznávají většinou křesťanství. Pak si ověřuje naše rodinné vztahy. Ze snímku usoudila, že babička z Roudnice je naše maminka, moje dospívající dcery jsou moje sestry a Mirka, mého manžela, nedokázala vůbec zařadit. Na Rusinga Islandu se dospělá populace dožívá v průměru jen 48 let. Nad 60 let tu žije jen 2,7 % obyvatel. Když konečně pochopila naše rodinné vztahy, vykřikla áááááá, hlasitě se rozesmála a přátelsky mě žďuchla do zad. Pak se s vážnou tváří zeptala, kolik budeme mít ještě dětí. Tady je běžný počet dětí někde mezi šesti a deseti. Pamela je se svými čtyřmi holkami hluboko pod průměrem a vzápětí vysvětluje proč. Thomas, její muž, má problémy s pitím. Uživení rodiny záleží z velké části na ní. Dříve bydleli ve městě Nakuru, ona pracovala v mateřské školce, on měl taky stálé zaměstnání. Asi si nežili úplně špatně, pak ale začal pít. Brzo přišel o práci a nezbylo nic jiného, než se přestěhovat zpět na rodný Rusinga Island. Co tady funguje stoprocentně, je pomoc širší rodiny, pokud je někdo v problému. A tak Pamele pomohli příbuzní opravit domek, ve kterém dnes bydlí, a já jsem před ní smekala, jak se sama stará. ČAPÁTí, UGALI A SUKUMAWIKI Večery na ostrově byly dlouhé a příjemné, pokaždé trochu jiné. Jediné, co se opakovalo s železnou pravidelností, byla skvělá večeře a večerní přívalový tropický liják. Kapky bubnovaly na plechovou střechu tak silně, že uvnitř nebylo slyšet vlastního slova. Jídlo je velkým obřadem, který začíná tím, že ženy přinesou na stůl všechny chody. Je to libovolná kombinace některých z následujících pokrmů – čapátí (již zmiňované placky podobné tuhým lívancům), ugali (jakási kaše z obilovin hodně tuhé konzistence), sukumawiki (zelené listy trochu připomínající špenát), nezbytná mísa vařené rýže, drobnozrnná čočka (trochu odlišná od té naší), červené fazole, různé omáčky či spíše šťávy, pokud je maso, jedná se zpravidla o porce kuřete, ryby nebo i hovězího. K pití voda ve džbánu (my jsme důsledně používaly vodu balenou). Před jídlem si důkladně umyjete ruce – jeden člen domácnosti obchází stůl s malým lavorem, mýdlem a džbánkem vody. Tento krok je nezbytný, protože příbory se tu sice používají, ale pokládá se to spíše za zbytečnou komplikaci, a tak všichni většinou používají hlavně svoje ruce. Každý si nandá, co hrdlo ráčí, a pak se věnuje jídlu skutečně všemi smysly. Čapátí se trhají na drobné kousky, namáčejí se do omáček, čočky nebo sukumy. Ugali je taky dobře vymyšleno, protože díky jeho konzistenci si můžete v malém kousku této kaše vytvořit palcem důlek a do vzniklé mističky nabírat tekutější pokrmy. Stejnou měrou jsou do jídla zapojeny jak chuť, zrak, hmat, čich, tak i sluch. Jediné, co nás zlobilo, je zvyk, že ženy nejedí dohromady s muži. (My mzungu jsme byly výjimkou.) Možná v nepřítomnosti návštěvy jedí všichni pohromadě, ale nejsem si tím úplně jistá. Kolem stolu se posadí dospělí muži, role žen při večeři je omezena na to, aby jídlo přinesly a pak sklidily špinavé nádobí ze stolu. Patnáctiletý Mark, Joashův syn, má dovoleno jíst s námi v jedné místnosti, ale přece jen u jiného stolu. Mark je neobyčejně příjemný a chytrý kluk. Má úhledný rukopis, krásnou angličtinu a skvělé výsledky ve škole, takže příští rok ho čeká nástup na střední školu v Nairobi. Už taky ví, že chce být lékařem. Je to cesta, jak přispět k řešení problémů tady. Neprojevuje se výrazně, spíš mlčky posedává opodál, nevnucuje se, ale hovory s ním jsou velmi příjemné. Několikrát jsme spolu rozmlouvali o všem možném. Byl roztomilý, když tichým hlasem pravil: „Víš, jsem hrozně šťastný, že jste tady, je to pro mě hrozně zajímavé poslouchat, jak žijete, jaké je to v Evropě…“ Nesměle se ptá, jestli by si mohl dopisovat a tak následující večer píše dopis pro mou rodinu. HUMANISTICKÉ CENTRUM – TO JE ONO Jsme ve výzkumném a administrativním centru v Mbitě, abychom přes Internet poslaly krátké zprávy domů, a najednou to s Danou máme: „Co takhle projekt humanistického centra na Rusinga? Sirotčinec, zdravotní středisko, škola, energie ze slunce, úprava vody, zavlažování. To je přesně to, co ostrov potřebuje.“ A druhý den jsme šli s Kenem a Joashem hned obhlédnout pozemky. Jsou u jezera, větší má i několik krásných starých stromů a oba bráchové, kterým patří, jsou ochotni je poskytnout. Do místního Fishing Clubu, což je luxusní ubytovací zařízení pro turisty na druhém konci ostrova, jdeme načerpat know-how: mimo jiné konzultovat technické vybavení a ověřit si možnost případné podpory projektu ze strany turistů. Hned vstup do areálu naznačuje, že jsme se octli v jiném světě. Svěží anglický trávník zavlažovaný vodou z jezera, chatky v africkém stylu, ale s luxusním vybavením, bazén, sprchy, společenská místnost, kotvící motorové čluny a přistávací plocha pro malá letadla. Luxus se tu kupodivu netluče s nevkusem, vše je velmi decentní a útulné. Pijeme kávu se správcem objektu (pochopitelně je to běloch) ve stínu košatých stromů a já mám lehký pocit nevolnosti z toho hrozného kontrastu. Zvlášť když se dozvídáme, že jedna noc stojí 450 USD na osobu. Jen pro srovnání: Joash jako učitel bere zhruba 85 USD měsíčně. A to má velké štěstí, že má vůbec práci. Domů dorážíme brzo. Ideální čas pro vykoupání v jezeře, ale my si kvůli možné infekci netroufáme. A tak pozorujeme ze břehu, jak Ken, Joash a pes Sam ve vodě dovádějí. Opodál zrovna rybáři vytahovali ohromnou síť s celodenním úlovkem. Pomáhala celá rodina. Nabízím svou pomoc. Tahám, tahám, bylo to těžké, musí se jenom lehce potahovat, jinak by ruce byly samý mozol. Pár pěkných kousků tam ale bylo, ale žádný zázračný úlovek se nekonal. Rybařením se tu zabývá hodně lidí, ale moc valný zdroj výdělku to není. Chybí tu totiž vhodné skladovací prostory, zpracovatelské zařízení i možnost distribuce na pevninu. TAKE YOUR SHOWER Před večeří vykonáváme tradičně hygienu. Asi by bylo na místě zmínit se, jak to tady s hygienou chodí. Jste-li vyzváni „Take your shower“, znamená to, že se máte odebrat do malé místnůstky s betonovou podlahou, kde v jednom rohu je díra v zemi. Další vybavení koupelny je stolička a plastové umyvadlo a konečně dva kýble s vodou – jeden s teplou a jeden se studenou. Umyjete se ve škopku, vodu vylejete na podlahu a je uklizeno. Náhodou to bylo příjemné. Horší to bylo s návštěvou WC. Již brzo po příjezdu jsem vytušila, že toaleta bude asi opodál stojící polorozbořená budka z vlnitého plechu. A tak jsem tam při první potřebě razantně nakročila. Protáhla jsem se škvírou mezi stěnou a dveřmi a došla k závěru, že jsem se přece jen asi spletla. Uvnitř nebylo nic, jen podlaha vysypaná kamením. Vylezla jsem ven a pátravě slídila v okolí po náhradním objektu. Nic jsem nenašla. Nedalo mi to, vlezla jsem znovu do budky, ale na původním dojmu se nic nezměnilo. Tak jsem vylezla zase ven a zkoumala jsem, za kterým křovím si ulevím. Výhled od budky byl tak nádherný (mohl by se platit tvrdou měnou), že jsem klidně mohla dělat, že se jen tak kochám. Nakonec mi přispěchal na pomoc jeden člen rodiny, pokynul, vlezl do budky, z budky vynesl ven placatý šutr, vyzval mě, abych vstoupila, a odešel. Vkročila jsem potřetí do plechárny a konečně jsem to objevila! Já tupec! Pod placatým kamenem se skrýval otvor o průměru zhruba 15 až 20 cm a to byl celý ten zázrak. Zpočátku bylo obtížnější se trefit, ale postupem času jsme to zvládaly velice bravurně. Ještě taky musím podotknout, že co se týče čistoty našeho oblečení, neměly jsme na Rusinga sebemenší problém. Zatímco my jsme se toulaly po ostrově s naším mužským doprovodem, ženské domácnosti nejen že navařily, poklidily, ale taky pečlivě vypraly všechny naše špinavé hadry. Hned po prvním dnu nám to bylo trapné, a tak jsme ty hnusné špinavé fusekle důvtipně schovávaly do malých kapsiček našich zavazadel a do pytlíků. Stejně to ale vždycky našly, vypraly, usušily a krásně srovnaly. A pořád se usmívaly. Svaté to ženy. SARON JE NEMOCNÁ Saron se necítí dobře, má teplotu. Upře na mě svá obrovská kukadla, dnes unavená horečkou a se zažloutlým bělmem. Pamela starostlivě konstatuje, že to možná je „yellow fiver“ (žlutá zimnice), zítra hned ráno půjdou na středisko. Všechno se ve mně sevře. Sedíme tu chvilku uvnitř, všechny čtyři holky s mámou a já, Thomas neznámo kde. Ani holky to nevědí. Saron se ke mně tiskne, ani nedutá, jen vzdychá, a když něco prohodím, hluboce se nadechne a ve stejně hlubokém výdechu sotva slyšitelně hlesne „yes“. Ale venku se blíží déšť, za chvíli se začne stmívat, a tak se raději rychle zvedáme. Saron jde kus s námi, drží se mě pevně za ruku. Nemám daleko k slzám. Pak ji Pamela pobídne, aby se už vrátila. Poslední obětí a pak mi mizí zase v kukuřici. Přidáváme do kroku, déšť je na spadnutí. Bereme to přes rybářskou vesnici, dílem proto, aby si Pamela zapůjčila pravděpodobně jediný deštník ve vesnici, ale stejně ji podezírám, že se jí ten déšť hodil. Aspoň ukázala sousedům, jak vypadá jejich mzungu. Deštník jsme zapůjčily včas, skutečně začalo silně pršet. Mokrá jsem byla ale stejně, protože měl hned několik děr a zlomených drátů, voda soustředěně zatékala za krk. Když jsme se loučily, vtiskla jsem Pamele nějaké peníze na doktora. V ordinaci je zubařské křeslo (neměli vrtačku, asi zuby jenom trhají), dva malé sterilizátory, „laboratoř“, kde pod mikroskopem určují přítomnost plazmodií v krvi, které způsobují jednu z nejčastějších chorob tady – malárii. Kromě malárie se tu ve velkém marodí, ale také umírá na průjmová a parazitická onemocnění, podvýživu a AIDS. Ve skladu je přitom jen pár balení léků proti malárii, nějakých antibiotik a ve spodní polici se válí starý akordeon. Na 18 tisíc lidí jsou na ostrově taková střediska tři. Bez stálé přítomnosti lékaře poskytují pouze základní ošetření, které se musí hotově platit. Mnozí si to nemohou dovolit. Před střediskem jsme potkali hubenou maminku. Prosila, abychom do programu adopce zařadili jedno z jejích čtyř dětí. Další nedávno zemřelo na malárii. Neměla totiž peníze na léky, které by mu mohly zachránit život. V přepočtu 80 korun českých… Poté co keňská vláda letos zrušila školné ve státních školách, zbývají na každé dítě z adopce nějaké peníze. Ty teď budou k dispozici na úhradu jejich ošetření. Zdravotní středisko na Rusinga dostane seznam adoptovaných dětí a Ken s Joashem pak zajistí proplacení. „Je to dobrý nápad,“ uvědomila jsem si spokojeně, „může dětem zachránit život.“ POSLEDNÍ DEN NA RUSINGA Poslední dny se budím brzo za svítání. Zpod moskytiéry poslouchám ranní zvuky, které mi zní jako rajská hudba. Šplouchání vln, hlasy roztodivných ptáků, občas zabučení kravky nebo mekot kozy. Zvuky se rytmicky střídají, postupně se rozednívá. Ale tohle ráno je jiné – poslední na Rusinga Islandu. V hlavě se mi honí všechny dojmy ze zdejšího pobytu. Chce se mi brečet, přemítám, jestli se potichu nevytratím k jezeru. Něco ve mně bublá, co potřebuje ven. Myslím na všechny ty děti, které jsme potkali, na jejich osudy, na maminku, která přišla o dítě, na Saron se žlutýma očima a hlavně na to, jak je ten svět divný a nespravedlivý. Snídáme, poslední skupinové foto. Zatímco nám ostatní berou zavazadla, chytá se mě Joashova dcera Valenta za ruku a jdeme spolu v čele průvodu, který čítá tak dvacet lidí. A je to tady, polykám slzy a je mi hořko a zároveň sladko, tak nějak sladkobolně. Scházíme z hlavní cesty na pěšinku, loď už na nás čeká. Valenta stále opakuje: „Katka, Katka, nezapomeň na mě.“ Dávám jí pusu a loďka už odráží od břehu, naposledy máváme. Sedím opřená o bok a roním slané slzy do Viktoriina jezera. Dana se směje: „Nebul, vždyť se sem určitě vrátíš.“ V půl čtvrté ráno přijíždíme do Nairobi. Všichni zůstávají sedět v autobuse, nikdo nevystupuje. Pohyb po městě je v tuto noční dobu nebezpečný i pro místní. Kolem šesté hodiny ranní se autobus začíná vyprazdňovat, a tak si taky bereme taxi a v půl sedmé jsme už v klidu a bezpečí na základně humanistů u Pallaba. V Nairobi již třetí týden neteče voda. A tak nám Pallabova žena Simi ohřívá vodu na koupel v hrnci. Doteď bych pochybovala, že se v pěti šesti litrech vody můžu vykoupat, umýt hlavu a ještě vyprat. Dnes už vím, že to je možné. NAIROBSKÁ BYROKRACIE Tragikomická byla návštěva u člověka jménem Mr. Ocharo. Je to úředník, u kterého uvázla dlouho projednávaná žádost o certifikát na bezcelní dovoz věcí ze sbírek v ČR. Vyřizuje se to už více než rok. Sedíme u stolu v malé místnosti – Dana, já a Ben – a čekáme, až přijde Mr. Ocharo. Místnost silně připomíná prostory ve vazbě, kde se člověk schází se svým právním zástupcem. Je malá a bez oken. Ze zařízení je tu jen stůl a čtyři židle. Přichází důležitý Mr. Ocharo. Tváří se sice jako největší kamarád, ale hned z úvodních slov je jasné, že celou záležitost jaksi vypustil, je přece tak zaneprázdněn. Daně před její cestou do Mombasy slíbil, že se na celou záležitost podívá, a ať se staví za 10 dnů. Uplynulo více než 14 dnů, Dana mezitím stihla nejen Mombasu, ale i Rusinga. Mr. Ocharo se nestačí divit, že ten čas tak letí. Vyptává se na vše možné a dělá si bleším písmem nesystematické poznámky. Třeba že jsme byli na Rusinga, že Dana je Dana a já jsem Katka, Ben je Ben. Že na Rusinga bydlí Saron a je jí 7 let. Taky tvrdí, že neexistuje slum Buruburu, ve kterém humanisté již několikátý rok realizují své projekty. Ptá se, jak bylo na Rusinga, Dana opáčí, že tam bylo dobře, ale cesta byla příšerná. A tak všemu dává Mr. Ocharo korunu, když praví: „Tak vidíte, my nepotřebujeme žádné sešity, hračky a oblečení. Přijeďte nám vybudovat silnice.“ Bylo to jak u blbejch. Ať prý se stavíme v pondělí. V pondělí však odjíždíme a navíc je státní svátek. Tak si máme prý zavolat už ve čtvrtek nebo v pátek, prý se pokusí… Dana volá v pátek, pochopitelně nic. Další varianta je příští středu, to už ale budeme pryč. Má se stavit Ben. To jsem teda zvědavá. Na pátek nám Zuzana Beranová z české ambasády, kam zrovna přišel požadavek z českého ministerstva zahraničí napsat stanovisko k našemu projektu na dodávku a instalaci solárních panelů, domluvila schůzku u tajemnice ministra životního prostředí. Hodně si od toho slibujeme. Je to nezvyklé, že na tak vysokém postu v Keni sedí žena. Ministry of Environment se nachází v části města zvané Nairobi Hills. Je tu spousta výškových budov, převážně ministerstev a dalších úřadů. Přicházíme do kanceláře tajemnice ministra. Usedáme do křesel, je nám nabídnuta káva či čaj. Kromě sedací soupravy se v kanceláři nachází čistý psací stůl a další stůl s počítačem. Knihy, šanony nebo jakákoli lejstra, která by naznačovala, že se tu pracuje, se ale v místnosti nevyskytují. Zuzana Beranová představuje Humanistické hnutí a mluví o zahraniční rozvojové pomoci, kterou poskytuje česká vláda. Informujeme o projektu dodávky solárních panelů do humanistických škol v Keni, který byl podán v dubnu na naše ministerstvo životního prostředí. Paní tajemnice si dělá poznámky ne nepodobné těm, co si dělal Mr. Ocharo ve svém úřadu. Konstatuje, že je to pěkná myšlenka, a ptá se, kdy že ty peníze přijdou. Zuzana Beranová upřesňuje, že nejde o finanční pomoc, ale o dodávku technologií. Paní tajemnice se diví, raději by peníze na dřevo. Jak by to dopadlo, si dovedeme představit. A pak nám dává kontakt na ministerstvo financí. Přece jen, kdyby to dopadlo a náš projekt by uspěl, budeme si muset vyřídit bezcelní dovoz… Tak tohle je nám odněkud povědomé. Než nám dá při odchodu papírek s kontaktem, musí ještě pečlivě odtrhnout hlavičku ministerstva, protože by se tohoto hlavičkového papíru mohlo zneužít. Bylo to dobré – prý typická kombinace keňské ležérnosti a byrokracie. NEJVĚTŠÍ SLUM V AFRICE Kibera, chudinská čtvrť Nairobi, údajně soutěží se Sowetem v Jihoafrické republice o titul největšího slumu v Africe. V Kibeře, kterou lze celou přehlédnout pouze ze vzduchu, bydlí zhruba jeden milion lidí, a to převážně v boudách z vlnitého plechu. Všude je neuvěřitelný nepořádek, svoz odpadků se neprovozuje. Výkaly jsou odváděny do „drenážního systému“, což je otevřená rýha na pěšině mezi domy, která ústí do vodoteče. Nejhůře jsou na tom pochopitelně obydlí položená níže. Je období dešťů, na ulicích je spousta bláta. V tom nepořádku a bahně se prodává a vaří vše možné, často zavane vzduchem zápach piva, které se tu podomácku vyrábí. Před plechovou boudou si hrála malá ušmudlaná, roztrhaná holčička. Hrála si s panenkou, balila ji do peřinky. Jenže tu panenku nahrazoval starý rezavý dvaceticentimetrový hřebík a peřinkou byl malý hadřík. Paradoxně všudypřítomné odpadky, hlavně plastikové sáčky, zajišťují alespoň jakous-takous soudržnost terénu, takže se dá projít. Nejméně bláta a odpadků je na železniční trati, která vypadá jako vlečka mimo provoz, ale jde o hlavní trať z Mombasy na západ. Lidé i zvířata po kolejích volně chodí. V jednom místě se dokonce tísnila spousta lidí. Ben, můj průvodce, klidně pravil: „Je tam nějaký mrtvý, to se tady stává. Často se tu opijou, pak spadnou a přejede je vlak.“ Tady teprve člověk docení, jakou naději znamenají pro zdejší lidi projekty humanistických škol v chudinských čtvrtích. Na okraji jednoho z dalších slumů v Kawangware jsme takovou školu navštívili. V přízemních boudách z vlnitého plechu je několik tříd. Kromě výuky se tu poskytuje dětem i základní strava a pitný režim. Projekt je to skvělý, jen to prostředí. Pro začátek by stačilo dovézt na prostranství pár fůr štěrku… Děti jsou oblečené v jasně červených školních uniformách. Každá třída si pro nás připravila písničky, básničky, případně taneček. A tak tam ta mrňata stála v bahně a zpívala mimo jiné o tom, že když se budou denně modlit, tak porostou, porostou, porostou…
HUMANISTICKÉ HNUTÍ Humanistické hnutí vzniklo v 70. letech v Argentině s cílem řešit základní problémy lidí v rozvojových zemích. V současné době je tato dobrovolná organizace registrována již ve více než 100 zemích světa. Do České republiky ho přinesli humanisté z Itálie v roce 1992. Zastupují jej tu tři občanská sdružení: Humanistické centrum Narovinu, Vysokoškolští humanisté a Dialog, o. s. Základním projektem Humanistického hnutí je Kampaň lidské podpory, při níž se lidé z Evropy a Afriky snaží výhradně se sítí místních dobrovolníků organizovat projekty v Keni a Guineji, jako spolupráce se školami, kurzy řemesel, centra naděje pro „děti ulice“, centra základní lékařské péče a prevence, úklid čtvrti a odvoz odpadků, projekty v zemědělství, výstavby humanistických center, adopce afrických dětí. Hnutí je financováno z příspěvků členů, které jsou stanoveny pro každou zemi odlišně; např. v ČR je to 600 Kč za půl roku, v Keni asi 80 Kč za půl roku, v USA je to částka daleko vyšší. Dalšími zdroji financování jsou sponzorské dary a výtěžky z akcí pořádaných na podporu probíhajících projektů. U nás se uskutečnily např. Festival pro Afriku, Plážový ples Afrika, ale také různé sbírky, výstavy, besedy a prezentace ve školách. ADOPCE Projekt byl zahájen v březnu 2002 a jeho smyslem není poskytovat pomoc pasivně čekajícím lidem, ale naučit tyto lidi zlepšovat své podmínky s vynaložením vlastního úsilí. A tak po 2 letech práce bylo možné zahájit adopce na dálku se schopnou skupinou afrických organizátorů, kteří už dokázali, že se jim může důvěřovat a že jsou schopni to zvládnout. Do databáze dětí k adopci byly zařazeny děti z chudých rodin a sirotci, jejichž rodiče či opatrovníci si nemohou z finančních důvodů dovolit hradit školné a výdaje spojené s výukou (povinné školní uniformy, pomůcky, učebnice). „Adoptované“ dítě nadále žije se svou rodinou, ale „adoptivní rodič“ z Evropy (jednotlivec, rodina, skupina lidí, firma apod.) mu hradí prostředky nezbytné na získání vzdělání. V Keni jsou celkově životní náklady výrazně vyšší než v Guineji, a proto tu příspěvek pro dítě činí 600 Kč měsíčně, pro dítě v Guineji 460 Kč měsíčně. Minimální období, na které je možno dítě „adoptovat“, je v obou případech jeden rok. Tato částka pro děti znamená možnost získání vzdělání, a tím naději na lepší život. V případě, že dítě navštěvuje státní školu, kde od ledna 2003 zrušila nová keňská vláda školní poplatky, umožňuje ušetřená částka nákup nezbytných věcí dle konkrétní situace (např. v malarických oblastech moskytiéru, dále byla uzavřena dohoda se zdravotním střediskem o ošetření dětí z adopce apod.). Toto rozšíření pomoci se ukázalo jako velmi účelné, protože peníze adoptivních rodičů z ČR mnohým dětem zachránily život. Od března 2002 bylo v Česku „adoptováno“ přes 900 dětí, z toho z různých částí Keni více než 700, konkrétně na Rusinga Islandu 80. (více na: www.adopceafrika.cz)
Z česko-německého pohraničí, z oblasti Sudet, byly po druhé světové válce vystěhovány takřka tři miliony Němců a do vylidněných území se podařilo nastěhovat 1,9 milionu Čechů. Odsun Němců a znovuosídlení pohraničí byly největší sociodemografickou událostí naší novodobé historie. Každá čtvrtá česká rodina nebo alespoň některý její příslušník se odstěhoval do pohraničí. Výměna obyvatelstva Sudet se tak svým způsobem dotkla každého z nás. Zásah ale postihl i ekonomiku a také kulturní a sociální tradice pohraničí.
Zaniklo na 3000 obcí, jejich částí a samot, do roku 1947 bylo zrušeno 70 000 drobných živností a většina spolků, zanikly rodinné zemědělské podniky do pěti hektarů, kterých bylo v pohraničí 350 000. Místo toho sem komunistický režim koncentroval těžký průmysl, těžbu surovin, tepelné elektrárny, vojenské prostory a ústavy sociální péče. Vzhled Sudet se změnil. Vytratil se cit k půdě a krajině, zmizela pospolitost a duch místa. Lidé se přizpůsobili kulturní a sociální prázdnotě a ještě dnes jsou bývalé Sudety oblastí s jistou kulturní výjimečností.
BOHATÉ SUDETY Ponořme se do historie a zkusme si představit to, co dnes nemáme šanci zažít – jaké to bylo, když zde ještě žily oba národy, jaké problémy i pozitiva přinášelo toto sousedství. Obecně lze pohraničí rozdělit na severozápadní a jižní. Severní část hranice se kryje se správním označením Sudetská župa, také ji lze nazvat termínem „bohaté Sudety“, kde dominantní byl průmysl a civilizace. Tato severní část byla velmi hustě osídlena, dokonce v období první republiky se říkalo, že je pohraničí přelidněno. Vysoko položené vesnice, v devatenáctém století žijící z cestovního ruchu, domácí výroby, lesnictví a sklářského průmyslu, byly napojeny na sídelní centra v podhůřích. Ta představovala obchodní, správní a kulturní centra celé pohraniční oblasti. Byla i mocnými centry národního uvědomění, vzdělanosti a osvěty. Velká města v těchto oblastech byla průmyslovými, obchodními a duchovními centry sudetských Němců (Cheb, Karlovy Vary, Jáchymov, Chomutov, Teplice, Ústí nad Labem, Liberec – v roce 1869 po Praze druhé největší město v Čechách, Trutnov, Jeseník, Krnov, Opava). Zde byl udržován obchodní a kulturní styk se zahraničím. Dalšími uzlovými body, již na území tzv. vnitřního pohraničí, kde probíhalo prolínání českého a německého kulturního živlu, byla města Plzeň, Žatec, Most, Litoměřice, Turnov, Hradec Králové, Moravská Třebová, Olomouc. Výsledky této regionální spolupráce se potom odrazily na životě kulturních center země (Praha, Brno).
CHUDÉ SUDETY Na jihozápadní a jihovýchodní hranici, tedy v oblasti „chudých Sudet“, byla dominantní příroda. Lidé se zde živili zemědělstvím. Hlavně proto, že museli. Byl to mnohem chudší kraj a také menší, respektive užší a bez zázemí větších měst, než sever. Lidé žili méně politickým životem, v zapadlých vsích byli často odříznuti od informací, věnovali se svému živobytí a žili méně ovlivněni výdobytky moderní, resp. průmyslové revoluce. Horské oblasti zde byly nedostupnější, neprobádanější a nebezpečnější. Šumava představovala svou rozlohou a divokostí jakýsi „chladicí box“ pokroku. Inovace si zde šla svým neměnným poklidným tempem. Lidé žili tradičním způsobem, ne nepodobným životu v období minulých století, takřka až do 20. století. Oblast jižního pohraničí na Moravě byla charakteristická odlišným klimatem. Až sem zasahující Panonská nížina byla nejteplejší oblastí českého státu, a proto se zde rozvinulo zemědělství zcela odlišného charakteru než podhorské pošumavské. Úrodná země plodila nejlepší obilí, zeleninu a ovoce. Nejlukrativnějším odvětvím zde bylo vinařství. Pěstovalo se mnoho druhů révy, které však byly po roce 1945 zredukovány na mrazuvzdorný Müller Thurgau. Těmto oblastem mohly konkurovat pouze pánve okolo Českých Budějovic, Jindřichova Hradce a Slavonic. Výraznou úlohu v kulturním vývoji oblasti jižních Čech měl šlechtický rod Rožmberků, kteří vybudovali velmi rozsáhlé, bohaté a mocné panství po obou stranách nestálé hranice. Jejich prosperita byla umožněna díky loajalitě a finanční podpoře vůči Pražskému hradu a panovníkovi. Tato politika pomohla lidem žít na tomto území v klidu a míru. V horských oblastech fungovaly sklářské hutě, sušila se rašelina jako palivo, malovaly se obrázky na sklo, pracovalo se v lese a byla zde rovněž zastoupena domácí výroba. Zruční byli voraři na Vltavě a také pracovníci Schwarzenberského plavebního kanálu. Zemská hranice zde byla velmi nezřetelná, lidé chodili do sousedních zemí za prací, za kulturou a vzděláním. Změny režimů často zjišťovali až s velkým zpožděním. Městskými centry německého zázemí zde byly Vimperk, Železná ruda, Kašperské hory, Prachatice, Český Krumlov, Nové Hrady, Kaplice, Nová Bystřice, Znojmo a Břeclav. Více se Češi a Němci potkávali v Domažlicích, Klatovech, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Hustopečích a Hodoníně.
VNĚJŠÍ POHRANIČÍ Další možností, jak členit území českého a německého kulturního vlivu pro lepší orientaci v prostoru, dějinách a kultuře, je členění na „vnější“ a „vnitřní“ pohraničí. Vnější pohraničí bylo autonomní oblastí jednotného jazykového úzu spravovanou správními centry ve velkých městech po celém obvodu území, s menšími kulturními kontakty k přirozenému centru státu v Praze, o to však s užšími vztahy k sousednímu Sasku, později Německu. Po ekonomické stránce však byla tato oblast napojena na dodávky zboží do vnitrozemí a centrem obchodu byla Praha. Ačkoliv toto území nikdy nemělo vlastní samosprávu, vyznačovalo se v důsledku kolonizace německými přistěhovalci jiným přístupem k lidové tvorbě a architektuře. Rozdílnost německých měst oproti českým byla velmi zřetelná a byla patrná na první pohled i na venkově. Sociolog Quido Kastner ji popisuje následovně: „Tzv. sudetská města byla mnohem bohatší než vnitrozemská. Je to vidět z jejich výstavnosti. Posuzujeme-li česká města po stránce urbanisticko-architektonické, od Prahy směrem na sever, severozápad a západ (snad jen s výjimkou Mladé Boleslavi, Kladna a Plzně) nalézáme pás skutečně velkých měst až ve vnějším pohraničí poměrně nedaleko státní hranice, od Jablonce nad Nisou přes Liberec, Děčín, Ústí nad Labem a Podkrušnohoří až k Chebu. Hodnotíme-li města z hlediska dopravního, tak v období před rokem 1945 měla v českých zemích městskou dopravu především města v pohraničí. I to ukazuje na majetkovou sílu těchto měst. Tato města se odlišovala i co do vzhledu zejména novější architektury (19. a 20. století) a potom hlavně co do technických zařízení – silničních, uličních, tramvajových a železničních (silničních ukazatelů, telegrafních sloupů, pouličních lamp, nádražních lamp, patníků, železničních budov, signálních zařízení, nástupišť, vozového parku, lokomotiv apod.), zřizovaných říšskými a sudetskými firmami. Tento specifický ráz českého vnějšího pohraničí přetrval ještě několik desetiletí po druhé světové válce a jenom velmi pomalu ustupoval novým technickým stavbám a zařízením. Železniční a silniční technická zařízení tzv. sudetského typu nalezneme dnes sporadicky ještě v určitých, zejména odlehlých pohraničních oblastech (např. na staré českolipské silnici u Úštěka, v železniční stanici Štítina na Opavsku, na silnici z Horšovského Týna do Domažlic a na některých dalších místech)… Naproti tomu obytné činžovní domy, stavěné od podzimu 1938 sudetskou stavební firmou z Kadaně prakticky po celých tzv. Sudetech, nalezneme pořád v hojném množství v pohraničních městech (větší komplexy např. v Litvínově, v Ústí nad Labem, v Litoměřicích, v Liberci, ve Svitavách, v Moravské Třebové, v Opavě a jinde).“ Odlišnosti mezi vnitrozemím a pohraničím bychom našli i jinde, např. v chovu různých plemen skotu: v českých vesnicích chovali skot barvy hnědé, v německých barvy černé. Starousedlíci z českého jižního Opavska vzpomínají, že když ještě v době první republiky zaběhla do vsi z německých vesnic černá kráva, říkalo se: „Němkyně přišla.“ Po odsunu německého obyvatelstva v letech 1945-1947 a potom zejména po združstevnění venkova došlo k promísení těchto plemen. Na území vnějšího pohraničí se lišilo procentuální zastoupení obou národností. Zatímco v severozápadních Čechách, na Chebsku a Karlovarsku byla, zvláště v horských oblastech Krušných hor, národnostní hegemonie Němců takřka stoprocentní, v pánevních oblastech Mostecka a Chomutovska byl s náborem pracovních sil do dolů a továren poměr jiný. Např. v Kraslicích roku 1930 bylo 13 524 obyvatel, z toho jen 235 Čechů, v Mostě roku 1930 žilo 28 212 obyvatel, z toho 9740 Čechů.
VNITŘNÍ POHRANIČÍ Českým vnitřním pohraničím označují sociologové poměrně úzké teritorium českého vnitrozemí těsně přiléhající k etnicky německému pohraničí Čech, Moravy a Slezska, oblast, na které probíhala neustálá změna národnostní hranice. Toto území se v období po Mnichovu změnilo ve skutečné vnější pohraničí. „V 19. století se mnohé z těchto podoblastí stávaly regionálními a lokálními centry českého vlasteneckého života (Chodsko, Plzeňsko, Podřipsko, Boleslavsko, Náchodsko, Hradecko, Litomyšlsko, Poličsko a další), v roce 1938 pak prvními záchytnými pomocnými body pro Čechy, Židy a německé antifašisty utíkající a vyháněné ze Sudet… a během roku 1939 byly místy konání protinacistických shromáždění,“ píše Quido Kastner. Do této oblasti byly situovány časté „tábory lidu“, což byly oslavy českých kulturních témat a mýtů v krajině, např. na kopce Říp, Bezděz, Zvičina, Trosky atd. Oblast Českého ráje je zaplněna symboly „češství“ a mnoho jeskyň ve skalách má v paměti obyvatel původ jako skrýše českých věřících nebo lidových hrdinů. Krajům vytvářejícím české vnitřní pohraničí věnovali pozornost spisovatelé, básníci a malíři. Z velkého počtu literátů připomeňme např. pro Podřipsko Jana Nerudu, Viktora Dyka, Josefa Horu nebo Jaroslava Seiferta, pro Českodubsko Karolínu Světlou, pro Hořicko Karla Jaromíra Erbena, pro Náchodsko Boženu Němcovou, Aloise Jiráska. Karel Čapek psal rád a často o krajině svého domova, jíž bylo Úpicko. Z malířů pak uveďme alespoň národního malíře Mikoláše Alše, Josefa Mánesa nebo Julia Mařáka. V těchto oblastech také od konce 19. století a zejména v první polovině století 20. vycházelo mnoho časopisů a sborníků vlastivědného charakteru. Vznikala zde i národopisná muzea, probíhaly výstavy a mnoho regionálních historiků sbíralo vlastivědný materiál. Využíváno bylo tradice svatojiřské, kde boj křesťana s drakem byl chápán jako boj češství s němectvím.
SPOLEČNÉ POVĚSTI S kulturními tradicemi v Sudetech to bylo trochu jiné. Třebaže Češi a Němci měli společné pověsti, jejich interpretace byly odlišné. Dokumentuje to přístup k legendě Krkonoš – ke Krakonošovi. Zatímco česká pověst a tradice vidí v postavě lidem blízkého Krakonoše dobrého ducha, který sídlí vysoko v horách, pomáhá lidem dobrým a zlé lidi straší, německá interpretace tohoto mýtu vyznívá poněkud jinak. Němci jej nazývali Ribenzall, Rüberzahl, tedy Rýbrcoul, což lze přeložit jako Zjevení, a vídali ho, jak sedává v sedle Sněžky, kde dnes stojí Slezská bouda, a klátí nohama. Byl nevyzpytatelný a snadno změnil náladu z dobré ve zlou. Byl schopen uškodit i lidem dobrým. V tomto rysu jeho povahy, tedy v nestálosti, se dobře zračí nestálost počasí v Krkonoších. Jeho temperament byl tedy nejspíše dán právě povahou počasí v horách. Zatímco Češi si Krakonoše představovali jako vousatého, silného, moudrého a hodného staršího pána podobného myslivci, u sudetských Němců vypadal jako vousatý skřet s divokým pohledem a oblečením z přírodních surovin, tedy mechu, kůry a listí. Jeho výraz nebyl dobrácký, ale spíše bláznivý. I v české kulturní tradici se postava Rýbrcoula s jeho nevypočitatelnými vlastnostmi objevuje. Češi prostě měli Krakonoše i Rýbrcoula, kteří vytvářeli jakousi jednotu mytických postav, které jsou přítomny na světě. Oba národy mají také svou pověst o bílé paní, která se zakládá na prastaré víře v mrtvé. Zatímco zdrojem této látky je pro Němce hraběnka Kunhuta z Orlamünde, zemřelá roku 1351, jejíž duch kvůli vraždě svých dětí neklidně obcházel na hradě Plassenburgu v Horních Francích, pro Čechy byla bílou paní historická Perchta z Rožmberka, zemřelá roku 1476.
ŘEČ LIDU A jak se prolínání německého a českého živlu promítlo do jazyka? Německá slova přešla do českého jazyka v době kolonizace ve 13. století většinou s příchodem rolníků, řemeslníků a havířů, kteří používali nové nástroje a slova, a masivně také v době pobělohorské. Ostatně od konce vlády Přemyslovců byla čeština úředním jazykem pouze za Karla IV., po husitské revoluci se její vliv šířil za vlády Jiřího z Poděbrad a za vlády Jagellonců (1420-1526), ale od roku 1526 až do 1918 byla úřední řečí němčina. Teprve po vzniku Československé republiky se situace změnila. Důležité státní, kulturní a politické informace přicházely do Sudet z nového centra Prahy a byly v českém jazyce. Také počet německých veřejných zaměstnanců klesl od roku 1920 do roku 1930 skoro o polovinu, přesně o 48,3 %. V prostředí Sudet lidé mluvili buď německy, nebo česky, ale také spoustu slov přejímali. Sudetští Němci používali některá původem česká slova např. Peitsche (bič), Droschke (drožka), Kummet (chomout), Kutscher (kočí), Graupe (kroupa), Gurke (okurka), Preiselbeere (brusinka), Quark (tvaroh), Haubitze (houfnice), Pistole, Stieglitz (stehlík) a Zeisig (čížek), Brebenze (Ameise – mravenec), Buchtel (Gebäck – buchta), Gasch (Brei – kaše), Kaluppe (Hütte – chalupa), Lusche (Pfütze – louže), Powidl (Pflaumenmus – povidla) a Schischka (Zapfen – šiška). Češi zase z němčiny převzali dosud používané vercajk (Werkzeug), štrozok (Strohsack – slamník), flákota (Fleisch – maso), šnuptychl (Schnupftuch – kapesník), fusekle (Fusssocken – ponožky), fald (Falte – záhyb). V místních názvech se na severu (od východních Krušných hor až na severní Moravu) používala forma na konci s -dorf (Waltersdorf, Heinzendorf) nebo rozšířená verze s -wald, -walde, -waldau (Tannwald, Georgswalde, Freiwaldau). V západních Čechách se často najdou názvy končící na -grün (Katzengrün, Walthersgrün) nebo -reuth (Krugsreuth, Pilmersreuth). Na jižní Šumavě je převažující formou koncovka -schlag (Hosterschlag, Tieberschlag). Do českého jazyka se německé koncovky typu -dorf, -schlag, -reuth přejímaly jako -ov, -ovice, -ice (Leutensdorf – Litvínov, Petersdorf – Petrovice, Riedweis – Rodvinov, Nollendorf – Nakléřov). Do německého jazyka se české názvy přejímaly s koncovkou -dorf, -schlag, -reuth. (Jankov – Janketschlag, Sedlíkov – Zettlesreuth, Svatomírov – Zwarmetschlag).
PRŮMYSLOVÉ SUDETY V severozápadním pohraničí byla vytvořena velmi hustá síť průmyslových závodů. Tato průmyslová výroba se stala jednostranným výrobním artiklem. Její síla byla orientována ve značné míře na vývoz, což byla křehčí oblast obchodování, o to však výnosnější. V průmyslu Sudet pracovalo v období první republiky přes 20 % obyvatel země. Velké množství zemědělské půdy tu totiž představovaly tzv. „trpasličí“ výměry, pouze pro vlastní spotřebu rodin, které na nich velmi tvrdě pracovaly. Potraviny se proto dovážely z vnitrozemí. Poprvé se nedostatek komodit projevil hned po zřízení samostatného státu v roce 1918, kdy byly na zimní období přerušeny dodávky obilí do pohraničí kvůli „válečnému stavu“ s místními politickými samozvanci a jejich neochotě připojit se k novému státu. Pohraničí tak bylo vyhladověno a i z těchto důvodů se muselo podvolit centrální vládě v Praze. Koncentrace obyvatel v pohraničním průmyslu způsobila v období hospodářské krize ve 30. letech 20. století, že se tu bez zaměstnání ocitlo mnohem více lidí než ve vnitrozemí. V lednu 1933, kdy hospodářská krize v ČSR vrcholila, bylo ve vnitrozemském okrese Plzeň 7,4 % nezaměstnaných z celkového počtu obyvatel, zatímco v okrese Nejdek to bylo 24,8 %, Kraslice 19 %, Aš 17,2 %, Karlovy Vary 11,9 %. Koncem října 1935 bylo statisticky z 1000 obyvatel v převážně německém území 80,9 bez práce, ale v českém vnitrozemí připadalo na 1000 obyvatel jen 30,5 nezaměstnaných. Hlad v horských oblastech vyvolával prosebné i pesimistické výroky typu „Praha o nás neví!“, což bylo reakcí na fakt, že za celých 17 let nebyl jediný ministr obchodu oficiálně v německých průmyslových krajích na návštěvě.
POVÁLEČNÉ OSIDLOVÁNÍ Zájmem osidlovacího úřadu, který byl vytvořen pro koordinaci poválečného osidlování, bylo pokusit se zachovat co největší procento průmyslové výroby, hospodářského využití krajiny a osídlit pohraničí tak rychle, aby v roce 1945 a v následujícím roce mohla proběhnout sklizeň. Zkrátka aby poválečnému státu nevznikla žádná větší hospodářská ztráta. Proto bylo velmi důležité získat lidské zdroje už pro léto roku 1945. Protože tehdejší situace v pohraničí nebyla ještě stabilizovaná a hrozily ozbrojené střety mezi radikálními sudetskými Němci, tzv. „vérvolfy“, a novými osadníky, nebylo lehké pro tento plán získat lidi. Nestabilita byla totiž spíše prostorem pro dobrodruhy a vyznavače rčení „risk je zisk“ než pro poctivé lidi, kteří měli uchopit nástroje do rukou a zaručit kontinuitu zemědělské výroby. Například do „nejněmečtějších“ oblastí Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko, se do září 1945 podařilo získat pouze 25 zemědělců. Bylo jasné, že úřady nedokáží získat dostatečné množství lidí pro zemědělsky nepříliš výnosné oblasti a nebude možno udržet ekonomickou hodnotu území, tak jak ji zde zanechali sudetští Němci. Homogenní skupiny nových obyvatel, kteří měli praktické zkušenosti se zemědělstvím, se totiž usídlovaly jen v lukrativních nížinných oblastech s úrodnou půdou jako jižní Morava, Lounsko, Žatecko nebo Českolipsko. Navíc si nátlakem vymáhali usazení celých rodů do jedné vesnice. Vznikly tak obce etnologicky odlišné od ostatních. Osidlovací úřad proto přistoupi k rušení nejmenších výměr zemědělské půdy, scelování do větších lánů a rušení živností. Z celkové rozlohy 1 500 000 ha konfiskované zemědělské půdy bylo téměř 150 000 ha určeno pro pastvinářské účely. Asi 60 000 ha půdy zůstalo pro zalesnění, jemuž byly vyhrazeny plochy nad 750 metrů nadmořské výšky. To na pohraniční krajinu zapůsobilo velmi drasticky. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny, starat se o náročnou meliorační údržbu. Louky začaly být podmáčené, nebylo možno na ně vyjet s technikou. Nechaly se ležet ladem a začaly zarůstat náletovou zelení. Opuštěné statky začaly velmi rychle chátrat. Později byly zbourány a na jejich místě vyrostly velké budovy JZD. Dalšími více či méně dominantními krajinotvornými prvky, které se počaly vytrácet, byly úvozové cesty s podélnými stromořadími, větrolamy skýtajícími stín, meze, mostky přes potoky, krajinné vyhlídky, lavičky na krásných místech a drobné sakrální památky jako křížky a boží muka. Ta brzy skončila ve sběrných surovinách. Noví obyvatelé pohraničí, kteří většinou pocházeli z chudých poměrů, nejprve uvěřili velkému stěhování řízenému komunistickou stranou, protože si majetkově polepšili. Najednou se stali vlastníky půdy či nemovitostí. Proto se také pohraničí stalo tzv. „rudým pásem“ kolem republiky. Volebním favoritem těchto lidí v roce 1946 byli samozřejmě komunisté. Ovšem s nástupem komunismu k moci, po odebrání soukromého majetku a živností, zasáhla pohraničí velká deziluze. Následně velká část lidí odešla. Obraz tehdejšího pohraničí doplňují akce, jako bylo například rozebírání celých domů, jejich naložení do nákladního vlaku a odvezení na Slovensko. Takovým způsobem se převážely i celé továrny.
CO ZE SUDET ZŮSTALO DNES Migrace, kterou vyvolala změna a navýšení průmyslové výroby v 60. letech 20. století, poškodila složitě vytvářenou síť osídlení po celém území bývalých Sudet. Nově vznikající palivoenergetické základny pohlcovaly tisíce pracujících, kteří odcházeli z venkova. Horské oblasti se tak ještě více vyprazdňovaly a pustly. Tato koncentrace obyvatelstva přinesla na jedné straně zánik řady malých pohraničních obcí a na druhé straně složité sociální problémy velkých sídlišť a městských aglomerací. Faktorem, který začal pomalu stabilizovat osídlení a obracet vývoj, bylo zrušení pohraničních pásem v 60. letech. Od této doby se začalo s neuvěřitelně levným odprodejem chátrajících objektů do soukromých rukou. Vzniklo hnutí chatařů a chalupářů, kteří jako jedni z mála začali s prací na obnově svých nových majetků a zároveň na vzhledu okolí. Urbanizační experiment odlidštěného bydlení v ekologicky zdevastovaném prostředí ale v 70. a 80. letech v pohraničí pokračoval. Také nám ukázal, jak se toto nehostinné prostředí projevuje na lidské psychice, vzájemných vztazích a na vztahu k okolnímu prostředí. Tak jako odsud mizela krásná místa, „genius loci“, utíkali odsud i lidé, zvláště vzdělaní. Jenže za komunismu to potřební jedinci neměli jednoduché. Je to příklad ze Severočeské uhelné pánve, odkud lékaři nemohli odejít do jiných krajů. Ministerstvo zdravotnictví totiž vydalo nařízení, že lékaři ze Severočeského kraje nesmějí nikde jinde dostat práci. Pravdou také je, že noví obyvatelé byli do Podkrušnohoří nalákáni desetitisícovou částkou, kterou stát od lidí odkupoval právo na zdraví a čisté životní prostředí. V roce 1991 žilo v pohraničí o 25-30 % méně lidí než v roce 1930. Po divokém „rabování“ zásob hnědého uhlí zůstaly v Podkrušnohoří obrovské jámy, po masivní těžbě uranu je v okolí Českolipska neuvěřitelné množství kyseliny sírové v podzemí… Jak se vyrovnáme s tímto dědictvím?
NAŠI NĚMCI Když v celé republice probíhal poválečný odsun Němců, bylo paní Růženě Koudelové 14 let. Bydlela se svými prarodiči, rodiči, sestrou a dvěma bratry v Čížkově u Nepomuku. Měli krávy, prasata, slepice, prostě malé hospodářství, které přes válku uchránili. V příhraničí, ale i v blízkosti Plzně probíhal odsun a po Němcích byly k prodeji jejich domy. „Tři chlapi od nás z vesnice se na tyto volné domy jeli podívat někam k Plzni,“ vzpomíná paní Koudelová. „Táta, který dělal v Čížkově starostu, tehdy prohlásil, že pojede s nimi. Hlavně ze zvědavosti než s přesvědčením, že si koupíme dům a budeme se stěhovat. Jaké však bylo překvapení nás dětí a mámy, když přijel a pohlásil, že i my se budeme stěhovat.“ Domy se kupovaly za odhadní cenu a bylo možné je splácet. Za kolik tehdy otec dům koupil, si již paní Koudelová nepamatuje. Ví jen, že když zemřela matka a otec na ni dům převáděl, dlužila státu ještě 25 000 Kčs, které pak splácela ona. „Tak jsme se 15. října 1945 nastěhovali do domu po Němcích v Doubravě u Nýřan. Ono vlastně nejde říct po Němcích, protože ‘naši’ Němci, jak jsme jim říkali, v tom domě dosud bydleli. Odstěhovali se z velkého obytného domu do tzv. vejminku v rohu dvora.“ Po válce byli v Doubravě tři radikální funkcionáři, kteří organizovali odsuny Němců. Těch se Němci opravdu báli. „Jeden z těch funkcionářů,“ líčí paní Koudelová, „chodil stále v kožených botách s bičíkem v ruce. Z toho jsme měly strach i my české děti.“ Tito tři byli u prvního odsunu. Několik rodin, snad 5 nebo 6, bylo narychlo odváženo jen s příručními zavazadly vozem na nádraží v nedalekých Plešnicích. Odtud pak jely sběrným vlakem někam do Německa. „Co vím z doslechu, nebyly tu žádné masakry,“ říká paní Koudelová a pokračuje: „Tak jako naši Němci, zůstaly ve vesnici i jiné německé rodiny. Buď se jednalo o rodinu, kdy jeden z rodičů byl Čech, nebo kdy muži pracovali na uhelné šachtě v Nýřanech. Naši čistokrevní Němci však na šachtě nedělali. Pracovali u Čecha, který zde koupil hospodářství a byl sám. Říkali jsme mu starousedlík, ačkoliv se nastěhoval jen několik měsíců před námi do domu po Němcích z prvního odsunu. Protože o nich bylo známo, že jsou pracovití, i jejich dvě děvčata doslova dřela v hospodářství, které měli za války, rád je zaměstnal. Nevydělávali moc a žili velice chudě. To ostatně i předtím, než jsme sem přišli. Neměli žádnou mechanizaci, v domě nebyla zavedena voda, nábytek, který používali, byl strašný, starý, oprýskaný. Vzpomínám, jaká byla dřina načerpat vodu pro dobytek ruční pumpou. Tato práce pro Čecha, podobně jako pro jiné práce na šachtě, oddálila datum, kdy se museli vystěhovat.“ Asi v roce 1947 zavřeli v Nýřanech šachtu. V té době se z Doubravy stěhovalo několik německých rodin. „I naši Němci odcházeli jako jedni z posledních ze vsi. Když jsme se loučili, brečeli jsme všichni. Po odsunu jsme se již nikdy nesetkali. Vím jen, že se stěhovali až někam k francouzským hranicím. Ostatně do této oblasti odjížděla většina těch, kteří šli jako poslední.“ Nábytek, nádobí, peřiny, vše, co měli, si mohli Němci v posledních odsunech z Doubravy odvézt. Soužití Čechů a Němců zde bylo po prvním odsunu prakticky bezproblémové. „Když moje maminka pekla chleba, vždycky dávala bochník našim Němcům. Pamatuji, jak děkovali. Němci i Češi spolu chodili do hospody i na tancovačky, které zde byly skoro každou sobotu. Řekla bych, že problémy ve vesnici v oblasti mezilidských vztahů začaly až v padesátých letech díky aktivním funkcionářům. To jsme pak byli nazváni kulaky, šikanováni a pokutováni na nedodržení dojivosti našich krav a podobně. S Němci se žilo lépe než později s nastupujícími komunisty,“ uzavírá své vzpomínání paní Růžena Koudelová.
