Rozhovor s Petrem Jarchovským, scenáristou úspěšných českých filmů Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo a Želary.
Patříte mezi úspěšné české scenáristy. Práce je vám koníčkem, pracujete s lidmi, které máte rád. Jak jste se k filmu vlastně dostal? Pocházím z rodiny strojařů, technokratů a sportovců. Široko daleko v rodině není nikdo, kdo by psal. Můj otec vystudoval střední strojní průmyslovku, ale celý život film miloval. Svým způsobem tomu rozuměl, sebevzdělával se a měl doma ze 60. let spoustu literatury. Vystřihoval si filmové kritiky v době, kdy naše kinematografie byla světově uznávaná. Vyprávěl mi, jaké filmy byly zajímavé a důležité. Od něj jsem poprvé slyšel jména jako Forman, Vláčil, Kadár a Klos či Vojtěch Jasný. Nejprve jména, s úctou a obdivem jmenovaná, až později jsem si k nim mohl přiřadit konkrétní filmy, neboť jsem vyrůstal v době normalizace, kdy byla většina významných filmových děl na indexu. O filmech jsem jako dítě poslouchal, ale měl jsem jinou vášeň – malování. Mým vzorem byl Zdeněk Burian, jeho ilustrace dobrodružné literatury. Pokládám jej dodnes za naprosto jedinečný fenomén, tvůrce, který pro děti vytvořil fantastický svět, v němž jsme se všichni bez dechu pohybovali. Až do dvanácti jsem chodil do lidové školy umění, a abych mohl ilustrovat, psal jsem si dobrodružné povídky. Na gymnáziu jsem pak poznal Honzu Hřebejka a začali jsme se společně věnovat filmu. Nejdřív jako diváci ve filmovém klubu a Ponrepu a později na FAMU. Filmy, ke kterým jste napsal scénáře, jsou o vztazích v rodině. Jak to vypadalo u vás doma? Otec se přiženil do Prahy z Jaroměře. Neměl tady žádné kamarády z dětství, vzhledem k blbé době neměl ani kariérní ambice. Nechtěl se zaplést s bolševikem. Tak se cele orientoval na nás, na své děti. Začal trénovat volejbal, jak bráchu, tak mě. Třikrát týdně nás péroval a brácha pak jeden čas hrál dokonce i dorosteneckou extraligu za VŠ Praha. Také o šest let starší brácha Daniel mě patřičně „mučil a tyranizoval“, jak už to u starších sourozenců bývá. Zároveň jsem k němu obdivně vzhlížel a díky němu jsem, dříve než moji vrstevníci, poznával taje zakázané zahraniční rockové muziky. Mohl jsem pak ve škole dělat frajera. Já s bráchou jsme vlastně neměli proti čemu revoltovat. Všichni kolem nás šli v určitém věku do opozice proti rodičům, my ne. Rodiče byli velmi tolerantní a podporovali nás. U otce jsem například ocenil to, že ačkoliv neznal muziku, která nás zajímala a my jsme jí hodně žili, snažil se ji pochopit a seznámit se s ní. Určitě v tom byl i společný vzdor proti tomu, co tady tehdy bylo. On je jazzová generace, generace Josefa Škvoreckého, takže dost dobře rozuměl tomu, proč posloucháme americké nebo anglické kapely. Společně sdílený pocit svobody přes drážky desek jsem vnímal jako velmi pozitivní a kamarádi mi to nevěřili. Chováte se stejně ke svým dětem? Snažím se. Dnes, když jsem konfrontovaný se svým pozorným a soustředěným otcem, tak mám spíš pocit nedostatečnosti. Ona i ta doba vedla tátu k tomu, aby se nám věnoval. Dnes to tak není. Otec byl ve vztahu k sobě tak trochu asketa, vše investoval do nás. Ne tedy peníze, o ty tu nejde. Jde o nejlepší vklad, který můžete investovat do svých dětí, o společně strávený čas. A já se někdy stydím, že nejsem jako on. Důležitou roli ve vašem životě sehrálo setkání s Honzou Hřebejkem… S Honzou jsme se potkali na gymnáziu, tam na sebe od začátku poutal značnou pozornost. Byl to „svéráznej vejlupek“. Tak trochu rošťák a potížista. Rodičům se narodil pozdě, a tak jevil jisté symptomy jedináčka. Na omezenější kantory byl třeba šíleně drzý, což ovšem vyvažoval silným smyslem pro srandu. Tím mě fascinoval! Naše zájmy byly hodně podobné. Trumfovali jsme se v pozitivním snobismu, v tom, kdo co četl, slyšel a viděl. Byl velký hlad po informacích, ke kterým nás bolševici nechtěli pustit. Pořád jsme o něčem kecali, něco rozebírali. Honza to nedávno hezky nazval „mentálním Internetem“. Co nám zakázali, tomu tím zákazem udělali velkou reklamu, a už se o tom kecalo na mentálním Internetu všech vyhladovělých hlav, duší a srdcí. Společně jsme psávali texty k folkovým písničkám pro spolužáky, kteří uměli, na rozdíl od nás, zpívat, a vzájemně jsem se v tom psaní doplňovali. Já sloku, on refrén a naopak. To byla vlastně naše první společná autorská práce… I teď děláme, co nás baví, a vzájemně se při tom inspirujeme. Tvorba filmu může mít výhodu kolektivní práce, průmětu talentů, které se vzájemně podpoří. Tvůrčí kolegové vám dobíjejí energii. Výsledek může být lepší, než byste kdy dokázali sami svými silami. Nejsem tedy na svou práci sám, samotu vlastně nemám rád. Obdivuji romanopisce nebo malíře, kteří dokáží být se svým dílem sami až do konce. Scenáristika je příbuzná psaní literatury. Já však musím umět nechat vstoupit kolegy do svého textu, který píšu. Nesmím se tohoto vpádu jiných pohledů na věc děsit. Když to dokážu, mohu se z jejich podnětů inspirovat. Je výhodou nebo nevýhodou pracovat s režisérem, který vystudoval scenáristiku? Nevýhoda by to byla, kdybych chtěl psát výhradně sám. Někteří scenáristé tak tvoří. S Honzou ale plně spolupracujeme a doplňujeme se. Já nejdříve číhám na podněty, naslouchám příběhům kolem. Čekám, zda se jiskra budoucího vyprávění rozhoří, anebo vyhasne. Někdy ji hned v zárodku společně s Honzou rozfoukáme, anebo zašlápneme. On sám na scénáře nemá dostatek trpělivosti, přestože byl dřív než já autorsky zralý. Je naštěstí pro mě líný vysedávat dny a týdny u stroje a psát a přepisovat! A to já, naštěstí pro něj, zase nejsem! Pociťujete vzrušení nad prázdnou stránkou? Podstatná část vytváření příběhu se odehrává, aniž by člověk seděl a psal. Je to vlastně denní snění. To člověk třeba jede metrem, kouká do blba, v hlavě se mu přelévají myšlenky, a najednou vám tam něco sepne, nějaké molekuly do sebe narazí a vás něco napadne. To pak mohou spolucestující vidět, jak se třeba začnu pro sebe smát nebo celý znervózním, začnu mluvit pro sebe, opakovat si, co mě vlastně napadlo, abych to nezapomněl, než dojedu domů. Žiju vlastně v takových paralelních světech svých rodících se příběhů. Ve vašich filmech se hlavní hrdinové vyrovnávají po svém s nesvobodou. Cítíte se vy sám svobodný? V základních věcech určitě, došlo tu přece k veliké politické změně a já ji prožil v důležitém věku. Dost dobře si taky pamatuji, co jí předcházelo, a to je pro můj současný pocit svobody určující. Dnes můžeme cestovat, nikdo nás nekádruje, za názory se lidi nezavírají do vězení, nevyhodí vás za ně ze školy. Svoboda je složitý a vzácný fenomén a málo si ho vážíme. Učíme se vážit si svobody za pochodu, na cestě. Ta cesta je často velmi bolestná, ale správná. Alespoň já to tak vnímám. Nejsem nadšený ze všeho, co se tady dnes děje, častokrát soptím, zuřím a skřípu zubama, ale zároveň vím, že jde jen o zdolávání zákrut, nástrah a překážek téhle ve své podstatě správné cesty. Pak je zde úzký osobní prostor, prostor vaší individuální svobody. S tím souvisí různá omezení, osobnostní zrání člověka, vnímání vlastního růstu, ale i opotřebení a rezivění. Tím, že se oženíte a máte děti, máte novou zodpovědnost – svobodný v jistém smyslu už nejste. Svoji energii se musíte naučit rozdělovat. V těchto nových, na vás přímo závislých prostorech si musíte svou vnitřní svobodu stále hledat, nacházet, ale také ji musíte dokázat uhájit. Vaši filmoví hrdinové – ti záporní – jsou vždy svým způsobem něčím milí. Je to záměr? Novináři, zdá se mi, někdy chtějí vidět „zlé a hodné“ hrdiny. Mediální svět je jimi přeplněný. Ale život takhle nudný přece není. I v největším parchantovi je dítě, které se narodilo čisté. V polosvatém je někde ukrytý lotr. Tím, že své filmové charaktery obracíme a zkoumáme z více stran, se pokoušíme o hlubší dobrání se pravdy o sobě samotných. Ve filmu Musíme si pomáhat je kolaborant Prohaska, jehož pohnutky k tomu, chovat se jako hajzl, jsou pochopitelné. Například prožívá veliký strach, žije s německou ženou, zažil dřívější ponižování… Mělo by se jít do hloubky problémů, ne pálit soudy od boku. Pak se totiž člověk může dopustit strašných nespravedlností. Nejedná se mi však o zrelativizování historické viny. Jedná se o nutnost proniknout do problému a nevynášet povrchní a snadné soudy. Jak jste prožíval období kolem uvedení filmu Musíme si pomáhat a nominace na Oscara? Byla to velká satisfakce, protože jsme se ten film dlouho a složitě snažili realizovat. Nikdo nám na něj nechtěl dát peníze a vypadalo to, že film nakonec vůbec nevznikne. Nikoho tematika protektorátu nezajímala, ptali se nás, proč my mladí vzpomínáme na dobu, kterou jsme sami neprožili. Tisíce pochybovačných otázek, které znamenaly jediné – každý to chtěl odkopnout. Když se film nakonec podařilo realizovat, tak ho zase nechtěli přijmout na žádný evropský festival. Už jsme propadali malomyslnosti, když najednou z Ameriky přišla překvapivá zpráva, že náš film bude na Sundance Film Festivalu, koupí jej renomovaný distributor. Díky tomu bude film putovat po Americe v kinech! A nakonec přišla i ta nominace na Oscara. S ničím takovým zkrátka nemůžete dopředu kalkulovat. Šance získat Oscara v tom roce byla mizivá díky konkurenčnímu filmu Tygr a drak, který vydělal do té doby stovky milionů dolarů v distribuci. Od začátku jsme věděli, že jedeme do Hollywoodu na výlet, nervy jsme tedy rozhodně neztráceli. Je to určitě nádherný pocit, když váš příběh, který jste vymyslel, osloví lidi za mořem! Já to nevnímám jako muzikant nebo herec, protože nelezu na pódium či jeviště a lidi mi přímo netleskají. Ale zažijete momenty a chvíle, ze kterých pak žijete. Stalo se mi, že za mnou v Palm Springs přišly po projekci filmu takové čtyři babičky. Mluvily česky a polsky a byly to ženy, které přežily nacistické koncentrační tábory. Podaly mi ruce, na kterých měly vytetovaná čísla, a říkaly, že je to pro ně pravdivý film o tom, co ony prožily, o jejich vlastním osudu. To mě dojalo, protože jsem se vlastně obával, zda obstojím právě před diváky s takovou zkušeností. Já sám měl tuhle děsivou zkušenost naštěstí pouze zprostředkovanou, vyrůstal jsem vedle dědečka, který přežil šest let věznění v koncentráku. Proto ten můj ostych, ale zároveň potřeba o tématu vyprávět, a proto taky uklidnění a pocit satisfakce, když vám takoví diváci naznačí, že jste pro ně obstál. Myslíte na diváka při psaní scénáře? Myslím. Divák je v mé hlavě složen z blízkých lidí kolem mě. To je mé publikum, i když jsem samozřejmě rád, když přijde tolik a tolik lidí do kina a můj film vidí. Ale tyhle diváky nepřehlédnu, osobně je neznám. Nejnáročnějším čtenářem scénáře jsou kolegové, kteří film dělají. Vlastně pracuji pro kolegy, kteří si pak řeknou: „Hm, na tom strávím rok svého života a budu šťastný, až se to natočí. Tohle, co tu čtu, je i můj příběh.“ Takhle si představuji ideální týmovou práci. Na čem se učí scenárista? Byl jste ze školy absolutně připravený napsat scénář? Něco bych napsal, ale důležitější bylo mít kolem sebe lidi, co se neustále hecují a podporují. Měl jsem štěstí, že jsem na škole zažil jak revoluci, tak kumulaci lidí, kteří dnes český film dělají. Existovala tam nepsaná soutěž, která člověka nutila, aby ze sebe něco dostal. Na FAMU jsem zůstal učit, takže to vidím i z té druhé strany. Zjistil jsem, že nemůžu nikoho naučit psát. Puzení ke psaní musí mít každý v sobě. Měl bych studenty seznámit s postupy, které už někde někomu vyšly, ukázat jim filmy, mluvit o svých zkušenostech a konfrontovat je s jejich. Důležité je umět jim naslouchat a mít na ně čas. Píšete scénáře na zakázku? Všechny podstatné věci, které spatřily světlo světa, byly naše autorské výpovědi. Ale dělal jsem i na zakázku, v době, kdy bylo hodně nesnadné se uživit. Udělal jsem adaptaci románu a nakonec se stejně nenašly peníze na jeho realizaci. To mne vedlo k tomu, abych dělal svoje vlastní věci. Z čeho se v životě radujete? Z našich malých rodinných radostí, prostě z dětí. Raduji se z našich pracovních úspěchů s Honzou Hřebejkem. Raduji se, když se práce daří a má odezvu. Ale pozor, raduji se i z práce svých souputníků. V tom je třeba i Honza docela „nečeskej“. On má záchvaty blaha, když vidí povedený český film některého z kolegů! Dostávám od něj esemesky, kde je třeba: Nuda v Brně!!!! 150 %!!!! Ne sto, ale rovnou sto padesát! U nás v republice jsme svými úspěchy provázaní. Když se vám zadaří, tak to neznamená, že je to jen o vás či samotném režisérovi a jeho titulu. Znamená to, že se lépe daří českému filmu. Máte rád dobré jídlo a pití, jste požitkář? Jasně. Taky tak vypadám. S bráchou jsme vždycky probendili peníze na školní obědy, pak byl hlad. Nezbylo nám nic jiného, než si ze zbytků ve špajzu uvařit něco, co by nám šmakovalo. Tak jsem se naučil vařit různé zajímavé variace. William Saroyan to nazývá „autorskou rejží“. Později jsem se staral, aby i přátelé měli co do žaludku při různých příležitostech, a tím se kultivoval. Vařím i doma a zvládám vše od thajských specialit s těmi pravými ingrediencemi až po klasickou svíčkovou. A myju po sobě nádobí. Scénáře vznikly na motivy knížek Petra Šabacha, který patří mezi vaše dobré kamarády… Petr Šabach je jedním z nejzábavnějších lidí, co jsem poznal. Je to poetický člověk a jeho humor je poezie! Je vlastně v něčem pořád kluk. Umí být moudrý a věrný, hlavně je ale neokázalý a někoho možná překvapí, že je skromný až plachý, protože tuhle svoji plachost přebíjí rolí chlapíka, kterého jen tak nerozházíte a jehož fóry sedí. To ovšem neznamená, že nedokáže být naprosto nesnesitelný. S Petrem jsem se vlastně seznámil přes mou tetu Jindřišku, která se znala s jeho starším bratrem Michalem. Z jejího barvitého vyprávění historek jsem ho znal nejdřív. Později na FAMU se mi dostala do ruky knížka Jak potopit Austrálii a přečetl jsem si tam povídku Šakalí léta. Úplně mne okouzlila. Někdy v roce 1987 jsem se cíleně odebral do Dejvic do hospody Na Kotlářce blahé paměti, kde tehdy sedával Petr. Tam jsem se mu vmísil do přízně chimérou budoucího filmu. Měl ke mně shovívavě přátelský postoj, objednal mi pivo a napsal mi věnování, že se těší na filmy, které společně uděláme. Pak na to asi zapomněl, takže jsme se mu museli připomenout tím, že jsme je udělali. Jak Petr Šabach reaguje na filmy, které jste natočili na motivy jeho povídek? Spolupráce s ním je svobodná v tom, že jeho texty jsou velmi rozvolněné, vlastně deníkové vzpomínky. Nemají pevnou fabuli, nic, čeho byste se museli držet. Je zde pouze jakýsi voňavý poetický lák, v němž plavou ty nejlepší kousky humoru, takové přesně odpozorované životní detaily. Takže já můžu, a díky Petrovi smím, vybírat to nejlepší. On mi ten materiál poskytne a řekne – dělej si s tím, co chceš! Z jedné knížky vezmu tuhle scénu, z druhé tuhle scénu, Petr mi umožní vymyslet třeba celý nový příběh, inspiruje mne k vyprávění a domýšlení jeho motivů. Třeba v Pelíškách byla jedna rodina, o níž vyprávíme, celá ze Šabacha a jedna zase celá moje. Existuje u nás spisovatel, se kterým byste rád dělal? Víte, tohle se nedá jen tak říct. U mě téměř všechna práce, která zatím přinesla plody, byla založena na osobním přátelství. Plánované to nebylo. V jakém stadiu je scénář na film Obsluhoval jsem anglického krále? Je hotový, má devět verzí a je u ledu z finančních důvodů. Tenhle film je velmi nákladná záležitost. A jaká byla práce na scénáři podle knížky Bohumila Hrabala? Velmi těžká, nicméně krásná. Hrabal je pro mě absolutní génius, při té práci jsem pociťoval ostych. Ať z toho nekonečna motivů, figur a dějů vyberete cokoli, stále je zde přítomen celý autor. Když si dodáte odvahy a vyberete si pouze část, dílu tím neuškodíte. Nikdy jej nemůžete adaptovat cele a věrně. To při jeho míře talentu a autorském naturelu nelze. Musíte jej pouze po svém interpretovat, tak máte větší šanci, že neztroskotáte. Tak, jak to po svém dokázal se svými interpretacemi Hrabala Jiří Menzel. Musíte, jako on, číst Hrabala po svém, pak to může někoho zajímat. V „Anglickém králi“ je v úvodu takováto autorova noticka: „Až tohle, co jsem za 18 dní napsal, jednou někdo najde, ať vezme nůžky a sestříhá z toho pořádnou povídku.“ Hádejte, co jsem udělal jako první, když jsem si koupil knížku. Rozstříhal jsem ji na proužky. A skládal je, přehazoval, hrál si s tím krásným materiálem, protože mi to v té své odvahu dodávající noticce vlastně dovolil. Kdy se podle vás u nás točily ty největší skvosty naší kinematografie? Šedesátá léta. To je nepřekonatelná kapitola. Bylo to jak dobou, tak i šťastnou náhodou, že se sešlo větší množství talentovaných režisérů. My se s nimi musíme měřit, ale laťka je strašně vysoko. Pokud však vyjedete dnes za hranice, budete možná překvapeni, že tam vnímají český film 90. let velmi pozitivně. Že se tu opět začínají točit zajímavé filmy. Jste milovník českých luhů a hájů, nebo vyrážíte za hranice? Když už mě někdo někam dotáhne, tak jsem tam rád. Chtěl bych se třeba vracet do New Yorku, podle mě jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Samozřejmě mám klukovské sny, kam bych se chtěl podívat, ale potřeboval bych s sebou průvodce, nejsem dobrodruh. Jsou to třeba národní parky v Americe. S Duškem jsme byli na sekvojích v Kalifornii v Giant Forest. Když jsme tam přijeli, viděli jsme všude cedule s nápisem: Pozor, medvědi! Nebrali jsme je vážně, smáli jsme se, jak se ti Američani sichrujou, vzpomínali na Méďu Béďu – no typičtí čeští pazdráti v divočině. To vše až do té doby, kdy před naším vozem jeden méďa stanul. Ne grizzly, jenom černý baribal, ale stačil. Situace byla hrozně komická. Nejdříve jsme rychle vyndávali foťáky, stahovali okénka a křičeli jéé medvěd, a pak jsme je zase zatahovali a křičeli bacha – medvěd! Fotky z auta byly stejně nekvalitní, takže doma jsme na absolutně nečitelné fotografii ukazovali všem medvěda a nikdo nám ho nevěřil! Patříte mezi vypravěče? Bavíte rád společnost? Velmi rád vyprávím, ale mám štěstí v neštěstí. Kolem mě jsou brilantnější vypravěči, např. Petr Šabach, když je ve formě. To pak poslouchám a potom s tím rychle běžím do jiné společnosti, kde Šabach není. Od absolvování školy do současnosti, kdy patříte mezi nejlepší české scenáristy, jste urazil kus cesty. Jaká byla? Na bilancování je brzo, ale byla šťastná. Jsem pořád v úžasu, že se mé sny zatím plní.
Lenora, malá šumavská obec u Prachatic, je proslavená pečením chleba postaru. Pec, ve které se dnes peče, byla postavena již v letech 1834-1837. Sloužila nemajetným občanům obce, kteří neměli dost peněz na to, aby si postavili doma pec vlastní. Obvyklé bylo, že se na pečení domlouvalo více rodin najednou a hospodyňky pak už jen přinášely k vyhřáté peci připravené vykynuté těsto v ošatce a odnášely si upečený chléb, který vydržel i týden. Veřejné pece se nacházely v obcích a osadách po celé Evropě především ve středověku. Tam, kde nebyly veřejné pece, se chodilo péci za poplatek k rodinám, které pece měly. Později se začaly objevovat i námezdné pekárny. V Čechách a na Slovensku se ve veřejných pecích v některých osadách peklo ještě na začátku druhé poloviny dvacátého století. Lenorská veřejná pec, která patří mezi takzvané hliněnky, se znovu rozhořela až v roce 1997. Tehdy již byla technickou památkou a do její opravy se pustila skupinka místních nadšenců v čele s projektantem Václavem Mrázem. Kromě drobnějších oprav bylo potřeba rekonstruovat ji zevnitř. Upravovalo se také okolí pece. Původně stála pec na úrovni silnice. Dnes je vozovka ale už o tři čtvrtě metru výše. Oprava lenorské pece nebyla nijak levnou záležitostí. Na rekonstrukci přispěl Okresní úřad v Prachaticích a na stavbu přístřešku, kde se těsně před pečením připravuje těsto, pomohla i Evropská unie z fondu Phare. Obecní úřad skupině Václava Mráze, která se na začátku roku 2000 přeměnila na občanské sdružení Velká lóže pecařská, pronajal pec za symbolickou jednu korunu ročně. Mottem sdružení je: „To, co si my občané sami upečeme, to si také sníme.“ Hymnou je samozřejmě lidová píseň Pec nám spadla. Členům sdružení lze přitom závidět, všichni totiž mají právo válet se za pecí. Mouku získává lenorská Velká lóže pecařská z netolického mlýna Beata, založeného v roce 1907. V tomto bodě se přitom lenorské pečení setkává s nejstarší historií pekařského řemesla v Čechách. Ve středověku bývali mlynáři často členy pekařských cechů. Dá se tedy říci, že dnešní netoličtí mlynáři, kteří dávají mouku na lenorské pečení, jsou pokračovateli členů středověkého cechu netolických pekařů. Ten přitom získal svá práva už v roce 1338 a v oboru byl nejstarším v českých zemích. Chleba a další pečivo se v Lenoře pečou každou poslední sobotu v měsíci od dubna do prosince. Pečení láká pravidelně až 150 místních a turistů. Vždyť také veškerý chleba a pečivo pekař Augustin Sobotovič, který se tomuto řemeslu vyučil na Slovensku a na Šumavu se dostal jako voják, na místě rozdává. Po ochutnání se potvrzuje, že není nad domácí stravu. A kdyby vám bylo divné, že si pečivo můžete odnést bez placení, tak v kasičce na přístřešku nechte příspěvek na postižené děti.
Poušť, džungle, šamani, rituální obřady, láska, smrt, Ďábel v napínavém příběhu člověka, který se vydává k primitivnímu kmeni do deštného pralesa. Po návratu do Čech zjišťuje, že se nevrátil sám. Příběh o smrtonosném nebezpečí příběhu.
Jednotlivé kapitoly v této ukázce jsou volně vybrané a nenavazují na sebe.
TLUSTÁ LOLA Teď, když já, zlomyslný vypravěč, vám chci povídat o tom, co dělal David Zajíc večer po uzávěrce časopisu Svět, nevím, proč mi na mysl neustále dotírá jeden banální detail. Padesátikoruna ze dvou kovů přilepená na ohmataný a odřený červený bar. Chytli se na ni skoro všichni zbloudilci, co zavítali do toho bistra s nejzazší zavíračkou, kterou průmyslové Ústí nabízelo. Ale já tady plácám o banalitách, a vy čekáte lidský příběh. Jako by ta mince v sobě měla ďábelský magnet. Přitáhla k sobě Davida, i když chtěl původně jet domů. Nebo měl tu magickou moc neonový nápis Lola? Nalétávali na něj, podobní můrám, i ostatní štamgasti jako slepí a hluší k hlasům svých bližních. Bar Tlustá Lola fungoval jako sauna, kde se lidi rozpařili, a zchladili se až v ranním vzduchu u svých nešťastných partnerů. Až do odchodu obtěžovali slečny, které sem chodily hlavně za Spirem. Za jeho nevinnou a krásnou tvářičkou s ostře řezanými rysy, kterou zdědil po svém řeckém otci. Ale zpátky k příběhu. Ten večer se Zajíc v Tlusté Lole opět potkal s mohutným Rossmannem. Nebyl jenom urostlý, měl i pěstěné svaly. Michal Rossmann na sebe totiž dbal. S upravenými nehty a učesanými vlasy tvořil protipól věčně rozcuchanému Zajícovi, kterému pro jeho lenost strniště často přerostlo v regulérní vous. Jen ten Michalův tvarohovitý obličej pod havraními vlasy nevypadal úplně dokonale. Navíc měl unavené, přezíravé oči s pohledem, který všem na dálku oznamoval, že ho nic nemůže překvapit. Přestože ti dva byli naprosto rozdílní, pařili spolu v Tlusté Lole poslední dobou skoro obden. Co dospělé muže v baru k sobě tak poutá? Ženské, pití, kšefty, ale hlavně prázdné tlachy. Tlachy sice nepatří přímo ke smrtelným hříchům, ale k nejzábavnějším. Můžete je dát na stejnou hromadu se sázkami a ješitností. A v Tlusté Lole jako by se s těmihle hříchy roztrhl pytel. Že Spiro, David a Michal byli ješitní, sebejistí až arogantní, jsem už naznačil. A sázky? Neminul týden, aby se o něco nevsadili. Výhry byly až truchlivě banální. Většinou láhev. Nejoblíbenější byla sázka: O co, že ho vyvedu z míry? Nejčastějším terčem byl lehce rozhoditelný Tomáš. Ale samozřejmě nejen on. Jednou třeba Zajíc vyprávěl, jak se už skoro nedívá na televizi, a po chvíli zase, že lidé opouštějí staré rituály. Všichni na barových židličkách obrátili oči v sloup. Čekali plané filozofování ve stylu, kam to lidstvo spěje, ale když začal vykládat, jak podle dědova vzoru vyžaduje na rodině, aby se k nedělnímu obědu dostavila přesně v poledne a ve svátečním oblečení, zpozorněli. Spiro a Michal na sebe spiklenecky mrkli, když David tu informaci doplnil, že je navíc nutí poslouchat klasickou hudbu z rádia, protože prý na rozdíl od televize povznáší. A tak když následující neděli David u oběda požádal Veroniku, aby pustila rádio, málem mu při prvním soustu zaskočilo. V rozhlase se nějaká šílená Zita dožadovala písničky pro Davida Zajíce. Alenka i Veronika se na něj mlčky podívaly. Cpal se řízkem, aby bylo vidět, že nemůže odpovědět, a horečně přemýšlel, jestli nezná nějakou krávu jménem Zita. Ne, naštěstí ne! Polkl kus masa a s úlevou řekl: „Neznám žádnou Zitu.“ Ještě stačil vtipně s úsměvem poznamenat: „Takovejch Davidů Zajíců po světě běhá,“ než ho rádio přerušilo: „Nejdřív mi slíbil, že si mě vezme, a pak zmizel. Ale já si ho najdu, protože vím, kde dělá.“ David zbystřil. Alenka předstírala hrozný hlad a intenzivně žvýkala s pohledem upřeným do talíře. Ta ženská v éteru zatím žvanila dál: „Dělá v magazínu Svět, píše tam články. Já ho miluju.“ Davidovi se vařil mozek. Celé mu to ale došlo až po chvíli. Začal Spirovi a Michalovi nadávat, že jsou blbci. Pak mlel něco o sázkách a jeho dcera se na něj nevěřícně dívala, zatímco Alenka naprosto ledově klidně vzala jeho talíř s řízkem i kaší a hodila ho do koše. Nějak to tehdy urovnal, ale sváteční nedělní obědy se mu obnovit nepovedlo. Michal se večer po uzávěrce Davidovi přiznal. Že to byl on, kdo přemluvil jednu holku, protože se vsadil o láhev se Spirem. Pak se k Zajícovi naklonil: „Ale neříkej, že se ti to dřív nebo pozdějc s nějakou nemohlo stát?“ David pokrčil rameny: „Asi stárnu. Když se bavím s babou, už mi o to nejde. Spíš mě baví ten flirt. Slovní narážky, kontakt očí, jemný dotyky a tak.“ „Ale píchání taky není špatný, ne?“ „Není, ale.“ Rossmann se do toho vložil: „To víš, že není. Když to přijde na mě, tak si koupím Annonci. Jako posledně. Byl jsem unavenej jet do Ústí, tak jsem si řekl, že v Praze nějakou oflákám, ne? Že si jako vyberu nějakej privát, ale pak to na mě přišlo už moc, myslim ta únava, a…“ Přiměřeně ztěžka k pokročilému večeru se opilecky nadechl a pokračoval: „…a tak jsem ty noviny na těch inzerátech přehnul a strčil je do kapsy u spolujezdce. A pak o víkendu jedu s rodinou a ta moje, vždyť ji znáš, dostala hysterický záchvat a furt opakovala: Budu přesazovat muškáty. Nemáš tady v autě nějaký papíry? Řek jsem jí: Ne, nemám. To víš, že o těch novinách věděla, ale nechtěla vypadat, že mě hlídá… Ještě jednou se zeptala: Aspoň starý noviny? Nemááám, řek jsem pomalu. Ale jí to nestačilo, vystartovala po autě jako vysavač, až našla tu Annonci s inzerátama. A hned jako, co to je. A já říkám, noviny. No jó, ale s erotickejma inzerátama, začala ječet, vždyť ji znáš. A tak jsem zařval: A ty snad do květináčů nemůžou nebo co? A ona jen špitla, že můžou. Ten den jsem zjistil, že spolu nemůžem dál bejt. Stal by se ze mě vychlastanej děvkař a z ní ženská, co si jí už nemůžu vážit.“ „To ne,“ přizvukoval mu David. „Snad to pochopí a rozvedem se. Dostane byt a auto, tak co?“ Ale říct to své ženě přímo se bál. Jeho postup David znal z jednání s ostatními lidmi. Nechal situaci dojít tak daleko, aby dotyčný poznal, co ho čeká, a udělal ten nepříjemný krok sám. A tak radši, než by jí to řekl, vzal Michal svou manželku na party, kde to chtěl zinscenovat tak, aby se s ním rozešla. Pozval k té show i Davida. Potřeboval ho jako aktéra do svého plánu. Ten nerad, ale souhlasil. Zajíc vlastně do té doby kvůli penězům zbaběle souhlasil s každým Michalovým návrhem. Ještě že ho před tou fraškou čekala reportáž v Kalahari, kde si mínil trochu spravit pachuť sám ze sebe. Někdy mu ze sebe bylo dost špatně. I z Michala. Taky ho ale obdivoval. Za nonšalanci a lehkost. Umění vydělat peníze. Za tajemství, které v sobě nosil. Kdo to vlastně je – Rossmann? Jak opravdu přišel k penězům? Proč mu půjčoval? David na to musel myslet ještě v letadle cestou do Afriky.
PSANÍ Pokojem Davidova bytu prosvítalo pronikavé světlo. Bylo to první ráno po jeho návratu z Kalahari. Slyšel zpěv, ze kterého bylo cítit slunce. Připomnělo mu plavbu po Karibiku před dvěma lety. Alenka pouštěla do ranního ticha své oblíbené cédéčko Gipsy Kings. Slyšel povídat Veroniku. Mozek těžce opouštěl svět snů. Oblékl si bílou nažehlenou košili, z lednice vzal chladné křupavé třešně a zapíjel je malou sklenkou ledové bublinkové vody. Leckomu jinému by po té kombinaci bylo těžko, ale Davidovi ne. Byl naopak v povznesené náladě. Na mysl mu matně dotíral sen, který se mu před probuzením zdál. Alena přinesla horkou kávu. Připomněla mu všechna rána jeho života. Přemýšlel o svých výhrách a prohrách. O manželství, o vyvzdorovaném časopise. To chtěl? Kdyby si od Rossmanna nepůjčil, kdyby se raději vůbec nepouštěl do vydávání, napadlo ho. Jaký má vůbec to pachtění smysl? Co vůbec má smysl? Vzal si čistý, nepopsaný sešit a tužku. Ten den se rozhodl napsat knihu. Vychrlit svůj strach, svoje obavy z toho, jak to všechno dopadne. Vypsat se z toho. Už tolik let polykal život, na cestách svět, a zvracel jen po tahu v Tlusté Lole. Chvíli přemýšlel, jestli si může dovolit sám sobě nelhat. Ano i ne. Aspoň po něm zůstane vyrytá značka, otisk ruky jako na té skále v Kalahari. Zanechá po sobě svůj příběh, svůj hlad, svého lva ve své poušti. První písmena ukládal na papír obezřetně. Až po chvíli z něj začala slova padat jako déšť, jako voda, co očišťuje: Toto je začátek mé knihy. Kolik Rossmannovi vlastně dlužím milionů? O kolik tisíc na úrocích ta částka denně naroste? Každým dnem svého života dlužím víc a víc. Jak tohle skončí? Stanu se jeho otrokem, zabiju ho, nebo zabiju sám sebe? Bude tenhle deník, tahle kniha záznamem plánované vraždy? A jak dlouho ještě budu před lidmi dělat, že nic, že se mám super, magazín prosperuje, cesty po světě jsou skvělý? Než se zblázním? Už se mi zdají i divný sny. To, co jsem dnes v noci viděl, bylo neskutečné a podivné. Jako bych nahlížel svou budoucnost nebo nějaký paralelní svět. Scvrklý křovácký lovec naléhal, ať jdu dál, ale já už nemohl. Ztrácel jsem ho a viděl jej už jen jako skrz mléčný závoj. Ještě jsem zahlédl běžet rozmazanou siluetu. „Siga,“ zakřičel, asi jak nejvíc mohl. V tom výkřiku byla hrůza. Nedotkla se mě, i když vzápětí mým čelem pronikla bolest a já viděl, jak mi obrovská čelist vytrhává kus stehna. Byla to čistá bolest. Cítil jsem nasládlý pach krve, moči a zápach z té velké tlamy. Slyšel jsem svůj křik, vrčení a ňafání hyen. Viděl jsem slunce, červené šmouhy a svou ruku zabořenou v křeči v žíhaném hyením kožichu. Poslední dobou se začínám svých snů bát. Nevím proč, ale vím, že až tuhle knihu dopíšu, uleví se mi. Teď se mi jen točí hlava. Kafe je horké a silné. Až tu knihu dopíšu, udělám si dlouhý výlet. Vrátím se někam do přítmí pralesa, kde se člověk poprvé postavil na nohy, zpět do doby, kdy lidé museli lovit, aby jedli. Kdy nepotřebovali peníze. Odjedu hned, jak dodělám vydavatelství k obrazu svému. Splatím dluhy. Dopíšu knihu. Jenže to se chlapec přepočítal. Jako vypravěč příběhu to musím vědět. Do pralesa David Zajíc nepojede po knize, ale pár týdnů poté, co napsal tenhle úvod. A nezblázní se on, ale někdo jiný. Někdo zemře. David Zajíc rukopis zničí, ale vy se ten příběh stejně dozvíte. Jak to všechno vím? Jsem zloděj příběhů. Fascinuje mě příběh toho zoufalce. Proč vůbec psal to, co ho mohlo zničit? Proč tvořil něco, co mohlo sloužit jako důkaz proti němu?
PAKOBYLKA Bílí mužové strávili v malarické nemocnici další noc. Netušili, že zbytečně. Nevadilo jim ani tolik čekání, jako letargické nicnedělání. Si Lap Lap věděl, že by měl nahrávat zvuky pralesa nebo fotografovat. Nechtělo se mu. V zátylku cítil otupělost. Jako kdysi ve vojenském špitále po uklidňujících prášcích. Stejný melancholický klid, který v něm potlačil všechny radosti a deprese. V táboře panovala ponorková nemoc. Když spolu bílí muži mluvili, dívali se do země, aby neviděli oči toho druhého: „Kdo dneska vaří?“ Až po jisté době se ozvalo: „Já včera.“ Ten, co zatím mlčel, si dal pět minut na pomalou odpověď: „Já dnes. Za chvíli.“ Tu dusnou atmosféru přerušil až mentawajský lovec, který tudy procházel se svým synem. Zdvořile si s nimi povídal, než uslyšel zběsilé škrábání na stěnu chatky. Odmlčel se a šel se podívat dovnitř. Škrábání zesílilo. Když se vrátil, kroutil hlavou: „Je tam krysa a hrabe pořád na jednom místě. Vůbec se mě nelekla.“ Chvíli se snažil mluvit dál na jiné téma, ale škrábání neustávalo. Obrátil se ke svému synovi a s obavami řekl: „Tiduš.“ „Krysa – a co?“ nechápal chlapec, proč ho na to otec upozorňuje. „Hrabe na jednom místě, místo aby hrabala jinde, kde jí to půjde líp. Je chromá strachy, něčeho se bojí. Možná se v té chatrči zapomněl nějaký noční démon,“ zkoumavě se zadíval na chýši lovec. Jeho syn mezitím dostal malarický záchvat. Bílí cizinci mu složili z vlastních Dalagylů jednu akutní dávku a na kusu papíru otci pomocí piktogramů sluníček a měsíčků popsali, jak má hoch antimalarika užívat. Muž se pak s nimi z vděčnosti podělil o ságo, banány s kokosem a vepřové uložené v dutém bambusu. Do toho se znovu ozvala zběsilým škrábáním krysa. Mentawajec to chvíli znepokojeně poslouchal, pak vstal a řekl synovi, že půjdou. Poslechl ho, i když se kvůli malárii třásl jako osika. „Vy byste odsud měli také odejít, není to dobré místo,“ řekl naléhavě bělochům. A zmizel. To bílé muže vylekalo. Byli už dost vystrašení, a teď se navíc neustále ptali sami sebe, kde je Ani. Sliboval, že se vrátí s loďkou, kterou je odveze. To by bylo skvělé. Už žádné plazení po kládách přes hluboké strže. Už žádná námaha. Jestli se tedy vrátí. A co když ne, běželo jim hlavou. I když k večeru škrábání ustalo, všichni včetně Lászla si rozbalili moskytiéry a karimatky na verandě. Druhý den opět plynul ve znamení čekání na Aniuse. Leželi na verandě a civěli do palmového stropu. „Myslíš, že přijde?“ „Nevím.“ David si raději vzal aparát a šel fotit. Tomáš se asi po půlhodině zeptal Michala: „Ale měl by přijít, ne?“ „Proč by měl, peníze a vytouženej nůž už dostal.“ Vykašlal se na ně, spadl do rokle, dostal malárii, nebo všechno dohromady? Byli směšní se svými otázkami a tím, jak nechápali, proč sem vůbec lezli. Zdálo se jim, jako by je celý prales pozoroval v jejich úzkosti. Ale prales to nebyl. to, co je opravdu sledovalo, se totiž kvůli včerejšímu krysímu povyku přemístilo z chatky do klidné koruny stromu na kraji džungle přímo proti nim. Vnímalo to, jak se cizinci dívají jeho směrem, jako by se snažili zhypnotizovat prales, aby jim vydal jejich průvodce Aniho. Nosil hodinky, které sice nešly, ale byly znamením civilizovanosti, schopnosti dodržet dohodu, kterou si navíc pojistili penězi. Přestože mu zaplatili předem, nemohli na to spoléhat. Neboť ani pokřtění, ani roztrhané triko nepřekrylo tisíciletou divokost jeho rodu. Zcela nesmyslně vršili jeden evropský argument za druhým, proč by se měl Ani vrátit a proč ne. Vůbec nechápali, že tady v pralese platí jiné pro a proti, že tohle je úplně jiný svět. Coby správní sasareu mluvili, i když neměli co říct, jako by se báli zmlknout, aby je ticho, co se vznášelo kdesi nad korunami džungle, nepohltilo. Najednou si Tomáš všiml, že teď, v naprostém bezvětří, se pohybují jen lístky jednoho stromu přímo proti nim. Ukázal Michalovi tím směrem a řekl: „Ty vado, podívej, to jsou snad nějaký vzdušný víry nebo co, ne?“ „Asi jo,“ odvětil Michal a dál tomu nevěnoval pozornost, protože nic kromě těch třepotajících se lístků neviděl. V té chvíli z chatky rusky zakřičel László: „Daváj, pajdítě sjudá – honem, pojďte sem!“ Vyskočili, o podobné vzrušení tu byla nouze. Za bambusovou zástěnou v rohu místnosti u vyhrabané jamky ležela velká černá pralesní krysa se zježenou srstí. Mezi vztyčenými chlupy prosvítala světlá kůže ztuhlého tělíčka. László odehnal pár much a ukázal na zaťaté přední běhy. Tam, kde ještě včera asi měla tlapky s drápy, byly jen krvavé pahýly. „Do prdele, tu muselo něco vyděsit,“ ulevil si Michal. „Fakt je to divný místo. Měli bysme zvednout kotvy. Aniho se asi nedočkáme,“ řekl Tomáš. „Ta kurva se na nás normálně vykašlala,“ doplnil ho Michal. „Do Taradei?“ zeptal se László. „Kam jinam?“ usmál se Tomáš. Nahlas to nepřiznal, ale na prsou cítil zvláštní tíseň. Lászlův křik před chvílí uslyšel z dálky i Prsatý muž. Přestal fotografovat ještěrku, jež při skocích ze stromu na strom roztáhla blány po obou stranách břicha, takže vypadala jako létající dráček, a vypravil se zvědavě k chatce. Bylo dusno, a tak si otřel pot z čela. Najednou měl pocit, že ucítil závan větru. Zdál se mu ještě teplejší než okolní vzduch. Podíval se ve směru toho horkého poryvu, jestli nespatří nějakého velkého ptáka, ale mezi kmeny a liánami uviděl prosvítat jen mýtinu s jejich malarickou nemocnicí. Jeho pozornost ale upoutal protější strom, na kterém se najednou začaly třepotat listy. Okolní stromy byly v klidu. Chtěl tomu přijít na kloub. Přistoupil ke stromu blíž a užasl, když pod jeho korunou uviděl tetelit se horký vzduch. Popošel ještě blíž, ale naštěstí v tu chvíli objevil na rostlině s bliznou elegantně stočenou do sametové spirály obrovskou pakobylku větší než dlaň. Kývala se jako stařík sem a tam ve své nepozemské kráse. Nádherná křehká bytost. Poskakoval opatrně okolo ní s fotoaparátem, aby jí neublížil. Jako okolo královny krásy. Byla nádherná. Jak ji fotografoval a skláněl se nad ní, netušil, že i jeho si něco prohlíží. Kdyby to chtělo, mohlo se dotknout jeho zátylku. Ale jen to Davida se zaujetím pozorovalo. Nemohl se úžasné pakobylky nabažit. Ani nevnímal další závan horkého vzduchu, který se o něj otřel, jak to slezlo ze stromu. Dlouho přemýšlel a pomalu vyndal plastikovou láhev se smrtícím plynem. Zamiloval se do krásy té pakobylky tak, že jí vzal pro jistotu život. Pro svou jistotu. Možná tu jedinou, co měla přijít. Protože to už spěchalo do Taradei, kde si chtělo vybrat svou daň. ZLÍ DUCHOVÉ Ráno ještě v horečce vstal, motal se, třásly se mu nohy, ale viděl. Mlžně, neostře, protože brýle už dávno odpočívaly v pralesní půdě pár set metrů zpátky, kde je včera vytratil z náprsní kapsy. Ulomil si klacek, protože všechno okolo něj se houpalo, a brodil se mazlavým nánosem řeky. Ptáci krásně zpívali. Místo odrazů ranního slunce na hladině viděl jen tisíce stříbrných penízků. Připomněly mu magazín Svět a jeho hrabivé hlídání, aby ten cirkus na kolečkách jel dál a on třeba někdy mohl zaplatit alespoň úroky z té hrozivé částky, kterou mu Michal Rossmann půjčil. Kdybych teď umřel, pomyslel si, zbyla by mu jen ochranná známka jednoho snu, zalykal se smíchem. Snad ho z dálky uctivě obcházelo tropické šílenství, ale on se jen dál smál, šťastný, že nad sebou vidí bílá oblaka na modrém nebi, že slyší řeku, kde se před chvílí vymočil, aniž si rozepnul poklopec, že je na světě tak krásně, až měl pocit, že se z té svobody zalkne, praskne, vybuchne. Nezajímala ho zimnice, jež ho střídavě s horkostí navštěvovala. Byl opilý volností a štěstím, co vás navštíví, až když si myslíte, že už hůř být nemůže. Svalil se na záda do teplého bahna a myšlenky se mu rozletěly po obloze jako hejno ukřičených racků. A on se bez nich pořád smál, až se mentawajská žena, která přišla se svou dcerou lovit k řece ryby, lekla a zkameněla, když uviděla toho evidentně pomateného chroptícího sasareu, kterému asi utekla duše z těla a nahradili ji sanitu – blázniví a zlí duchové, co přicházejí v noci. On si ale dál chrčel tu svou a kuckal se smíchem, zatímco jeho myšlenky, volné jako bílí rackové, letěly přes oceán, míjely pohoří a pouště, aby se pak s větrem stočily nad mořem a měkce dobrzďovaly nad krásným středohořím v geometrickém středu Evropy. A tam, aniž o tom pomatený Zajíc věděl, se stočily nad Malou Tatimerzí a opatrně zpomalily, aby lehce, spolu s krahujcem v dlouhých spirálách přistály na starém ořešáku. Až tam se s nimi ten hrdý krahujec rozloučil a ony samy, jako správné myšlenky, se znenadání snesly do hlavičky malé holčičky. Ta si najednou vzpomněla na vousatého pána, který od ní tak často odcházel pod zástěrkou průhledné lži, že se brzy vrátí, a rozběhla se ke své matce, která zrovna česala červená a zelená jablka. A jak k ní přibíhala, nahlas křikla: „Maminko, kdy se vrátí táta?“ A Alenka se usmála: „Ještě si škrtneš dvanáct sluníček, co máš na zdi, a je tady, Veroniko.“ A na druhé straně zeměkoule teď vytryskly tomu cizinci s domorodým jménem Si Lap Lap, Aman Veronika – Prsatý muž, otec Veroniky, slzy. A mentawajské ženy se nad ním dlouho zmateně dohadovaly, proč ho navštívili zlí duchové a hluboko v něm se smějí a pláčí najednou. Si Lap Lapovi to bylo jedno, protože je nevnímal, jen z dálky slyšel smích své Veroniky, a netušil, že to jsou jen štěbetavé hlasy žen, co ho našly u řeky. Propadal se hluboko do vlastního nitra a vzpomínky zmateně vířily a narážely do sebe, jako by se bály, že spolu s ním zmizí v propadlišti jeho soukromých dějin. Kdovíproč si v horečkách vzpomněl na tu nejzasutější, jak jeli z Karlových Varů od Alenčiných rodičů a ona chtěla zavřít topení, aby se jí nevrátila rýma. Jak to udělal, začaly se na zamlženém skle znenadání objevovat otisky bosých chodidel. Zmateně otíral ty skvrny na svém charakteru a letmo mu proběhl mozkem minulý den. Jak tvrdě miloval Kristu Chytrovou a ona vymrštila nohy nahoru, aby se jimi dobře zapřela o sklo a mohla mu jít vstříc. Narážel do ní tak zběsile, až se bál, že ji rozrazí. Byla slastná jako cucavý karamelový bonbon s čokoládovou polevou. Avanti, pomyslel si, zatajil dech a v jednom horkém gejzíru jí předal celé své genetické poselství. Byl v tom okamžiku tak prázdný, tak němý, tak hluchý, že ani neslyšel zvonění mobilního telefonu, nepřítele všech milenců. Alenka mohla na druhém konci slyšet jen záznamník: „Haló, haló, tady David Zajíc. Právě teď dělám něco moc, ale opravdu moc důležitého, takže nemůžu váš hovor přijmout. Nechte mi zprávu!“ Vztekle praštila telefonem a na záznamníku bylo jen velké ticho a pak tút, tút, tút, jak vteřiny odměřovaly pečlivě čas jeho života, i když si bláhově myslel, že ho nikdo nesleduje. Už v bibli stojí: „I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína, to jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých.“ A tak ho mentawajští lovci, které zavolaly ty dvě ženy, našli pomazaného blátem, jímž si jako řečištěm razily cestu slzy, smějícího se kuckavým smíchem, pomočeného, bez výčitek, bez bolesti i radosti, bez duše, která poletovala mezi obrovitými pralesními stromy s pestrobarevnými motýly ve vzduchu tetelícím se nad vrcholky džungle. Naložili Davida na kánoi, na které ho ti převozníci ztracených duší svezli dolů po proudu ke své saigubanské umě. Nevnímal to a zároveň vnímal. Jejich pomalé pohyby, když se odstrkovali bambusovou tyčí, krásní, s pestrobarevnými čelenkami, tanečníci na rozhraní světů, ani tam, ani tady. Druhý den ho probralo zvonění šamanských zvonků, které měly přivolat zpět jeho duši do prázdného těla, poté co jejich cinkot vyhnal smějící se a plačící démony. Než se posadil, chvíli ještě ležel a vychutnával čas. Bylo mu dobře, jen cítil, že má žaludek trochu na vodě. Snažil se mluvit mentawajsky, ale kouzelník ho pomalým gestem zarazil: „Mlč, jsi moc slabý, o místo ve tvém těle se prali nejsilnější z dobrých duchů ukkui s těmi sanitu. Teď ti bude dobře, ale tvá duše je slabá. Může zase zmizet a oni se mohou kdykoli vrátit.“ „Vrátit?“ zapochyboval Aman Veronika. Šaman chce tučnější odměnu, pomyslel si. Ten mu pohlédl do očí: „Bláznivý cizinče, nechci od tebe víc dárků, než mi dáš. Stejně bych neuměl s touhle papágou bojovat. Někdo tě očaroval. Musel jsi provést něco špatného někomu ze světa mrtvých a určitě to bylo něco víc než porazit strom bez povolení duchů. Nebo jim něco zlého způsobíš v budoucnu. Proto se tě asi pokusili zbavit.“ „Tady na ostrově?“ zeptal se Prsatý muž. Kouzelník chvíli mlčel, černýma očima přemítavě hleděl do dáli, než promluvil: „Tá, areu – ne, daleko odsud,“ řekl a začal si balit kouzelnické pomůcky. David se na něj nechápavě díval. To je všechno, co mu řekne? přemýšlel znepokojeně. Kouzelník se otočil, a ještě než navždy zmizel v pralese, smutně řekl: „Nech přijít zlo a mluv s ním. Věř své duši.“ „Cože?“ křikl za ním nesmyslně česky Zajíc, ale to už šaman mizel za prvními stromy a ani se neotočil.
Keltové. Tajemný národ, vynořující se z temných dějin pravěku a obestřený aurou záhad a legend. V dobách své největší slávy sahala jejich říše od břehů Irského moře k Dněpru a od Skandinávie po Jadran. Evropě, zvláště nám Čechům, kde bylo totiž kdysi centrum říše, zanechali neuvěřitelné množství odkazů. Čtenářky, které teď znechuceně odkládají časopis s poznámkou, že jsou přece Slovanky a raději půjdou umýt nádobí, bych rád upozornil, že slovo saponát je keltského původu a značí mýdlo. Jejich mužské protějšky bude zase možná zajímat, že Keltové jsou považováni za vynálezce pivního sudu. A takových vynálezů, nad jejichž genialitou při každodenním užívání ani nepřemýšlíme, naši prapředci vymysleli mnohem více. Keltové mimochodem dali jméno i této zemi…
KELTOVÉ V NÁS Tvrdit o sobě v české kotlině, že jsem čistokrevný Slovan, je ošidné. Za posledních 3000 let táhlo centrem Evropy neskutečné množství národů. Bojovníci, kupci a řemeslníci přicházeli a odcházeli, ale značná část obyvatelstva, hlavně zemědělci, svázaní s půdou, zůstali. Kmeny se mísily, kulturní zvyklosti se ovlivňovaly. Jako velký kotel vroucí polévky, do níž se neustále přidávaly další zavářky, příměsi a příchuti. Původní prakeltské (nebo, chcete-li, raně keltské) kmeny Venetů, Volků, Tektoságů a další tak postupně splynuly s novou migrační vlnou keltských Bójů, kteří se v české kotlině objevují někdy kolem roku 400 př. n. l. Ti byli těsně před zlomem letopočtu převálcováni tlupami germánských kmenů Hermundurů, kteří tu vládli pět set let. Pak teprve přišli Slované. Takže s jistotou platí jen to, že Češi jsou jeden velký mix neboli směska. Odborníci z Fakultní nemocnice v Motole zjistili, že nejčastější dědičná choroba v naší populaci je cystická fibróza, která se vyskytuje přibližně u jednoho ze 3000 novorozených dětí. Projevuje se produkcí nadměrně vazkého slizničního hlenu, což vede k poruchám různých orgánů, např. k infekci plic, způsobuje neprůchodnost střev atd. Choroba je způsobena pozměněním jednoho genu. Mutací tohoto genu je na celém světě popsáno několik set, běžně se jich ale v různých světových populacích vyskytuje okolo dvaceti. V České republice je druhou nejčastější mutací tohoto genu mutace G551D, která se srovnatelně často vyskytuje jen ve Velké Británii (zvláště ve Walesu a Skotsku), v Irsku, v Bretani a Rakousku (tedy všude, kde žili Keltové), zatímco ve všech ostatních dosud studovaných evropských zemích je její frekvence zcela zanedbatelná. Odborníci dospěli k závěru, že tato mutace má původ v keltské populaci, vznikla v období raného keltského osídlení a šířila se s keltskými migracemi. Když se také důkladně zamyslíme nad rysy naší národní povahy, je až překvapivé, kolik společného máme třeba s Iry a Skoty (tedy s Kelty). Nejednotnost a vzájemná rozhádanost, která dokáže jen ve chvílích vnějšího ohrožení na krátkou dobu ustoupit a je vystřídána obdivuhodným národním vzepětím, stejné chybějící nadání vládnout sám sobě, stejný sklon k nevážnosti a k ironii, podobná těkavost pudící k cestování, řemeslně-technická zdatnost. „Je nápadné, oč je z německého sousedstva české povaze bližší Bavorák nežli Sas nebo Němec severní. I on sídlí na území kdysi keltském a zdědil po svých předchůdcích značnou dávku individualismu, nechuti se přizpůsobovat a smyslu pro selský humor. Liší se tím podstatně od ostatních kmenů německého jazyka, leda snad s výjimkou původně také keltských Švýcarů, Helvetiů, kteří, stejně jako Bójové Čechám, dali jméno své zemi, které přetrvalo dodnes,“ píše spisovatel a znalec Keltů Luděk Frýbort.
ODKUD POCHÁZEJÍ Keltské stopy se v dějinách Evropy objevují kolem roku 750 př. n. l., kdy došlo ke kontaktům mezi starými Řeky a obchodníky zpoza Hercynského lesa. Ti pocházeli z kmenů obývajících alpská údolí v okolí dnešního Hallstattu a podle Řeků si říkali Keltoi. Po tomto městečku byla pak archeologií pojmenována celá jedna etapa pravěku. Pokud máme věřit Titu Liviovi, původním domovem Keltů z Hallstattu byla Galie, tedy zhruba dnešní Francie a Belgie. „Když kraloval v Římě Priscus Tarquinius, Biturigové měli svrchovanou moc nad Kelty, kteří obývali třetinu Galie, a proto dávali Keltům krále. Tehdy to byl Ambigatus, velmi mocný vladař,“ píše Livius ve svém díle Dějiny II. a pokračuje: „Za jeho panování byla Galie tak lidnatá, že se zdálo téměř nemožným vládnout nad tak početným lidem. Chtěl ulevit svému království od toho davu lidí, který byl na obtíž, a proto poslal syny své sestry Bellovesa a Segovesa do sídel, která mu bohové ukáží svými věštnými znameními. Tu byl Segovesovi losem určen Hercynský les, Bellovesovi dávali cestu o něco příjemnější – do Itálie.“ Ať už si Livius vymýšlel nebo ne, faktem zůstává, že původně žili Keltové i v oblasti pod jižními svahy Alp, v Pádské nížině. Mezi jinými kmeny v této oblasti najdeme pro nás důležitý klan Bójů. Keltové v čele s králem Brennem dokonce opakovaně porazili Římany a někdy kolem roku 386 nebo 387 př. n. l. (prameny se v tom liší) dobyli Řím. Od té doby zná svět bonmot: Vae victis! – Běda poraženým! Po dobytí Říma obracejí svou pozornost na Řecko, které opakovaně porážejí, a ničí dokonce pro Řeky posvátnou delfskou věštírnu. Během svých tažení se keltští válečníci dostávají až do Přední Asie a dokonce do severní Afriky, kde se místními panovníky nechávají najímat jako žoldnéři. Stopy po Keltech však nacházíme i ve stepích východní Evropy a na mrazivých pláních Skandinávie. Toto období, zhruba kolem roku 300 př. n. l., můžeme nazvat skutečným zenitem keltské říše, alespoň co se rozlohy jimi spravovaného a obývaného území týče. Pak už přichází pozvolna útlum: na severu se zčistajasna objevují kmeny Germánů a na jihu se začíná zvedat moc Říma. Přes několik období smíru a vítězných bitev, při kterých se Keltové ze severní Itálie stávají často spojenci nepřátel Říma (působili mimo jiné jako průvodci Hannibalovi při jeho přechodu Alp a v jeho vojsku požívali poct čestné gardy), se Římanům nakonec kolem roku 200 př. n. l. daří vytlačit Kelty z Pádské nížiny a ze Španělska. Ani pak se však po moci bažící Řím nenechá svahy Alp zastavit a jeho legie postupují na sever. Největších úspěchů dosahuje kolem roku 60 př. n. l. Iulius Ceasar, který využívá keltské nejednotnosti a dobývá velkou část tehdejší Galie, potlačuje řadu velkých keltských povstání (Vercingetorix), poráží kmen švýcarských Keltů Helvetiů, kteří ze své pravlasti pod Alpami museli ustupovat před Germány, a chystá se k invazi na Britské ostrovy. K triumfu na tomto válečném poli mu však zabrání u Keltů poněkud zvláštní semknutost jejich kmenů a také smrt v římském senátu. Myšlenky ovládnout Británii se ale Řím nevzdává. Podaří se to, a to ještě zdaleka ne úplně, až císaři Claudiovi v roce 43 n. l. I pak ale na britské půdě propukají četné keltské vzpoury, z nichž ta nejznámější, vedená náčelnicí Boudiccou, je potlačena až za několik let, a to jen za pomoci zrady z vlastní rodiny (což je věc, která u Keltů do té doby nebyla vůbec myslitelná). Ani pak však Římané nedokáží ovládnout celou Británii ani Irsko. Keltové, mezi nimiž převládá kmen Piktů, jehož muži jako jediný keltský kmen nenosí keltský vynález – kalhoty, ale zvláštní sukni, a ze kterých pak vzniká základ budoucího skotského národa, se stahují do hor na severu a západě a podnikají odtud tak strašné útoky, že císař Hadrianus nakonec rezignuje na ovládnutí celé Británie. Roku 102 n. l. nechá postavit evropskou obdobu Velké čínské zdi napříč celou severní Británií a o něco později je vybudován severněji další, Antoniův val. Ten ale dlouho útokům Keltů neodolal. Římská přítomnost v Británii trvá až do rozpadu Říše římské, kdy legie opouštějí Británii. Vzápětí je však napadena nejdříve Nory, pak i Dány (Vikingové). Na jejich obranu jsou z údolí Rýna, odkud do Británie kdysi přišla část keltských kmenů, povoláni Sasové. Podle některých historiků k tomu mělo původně dojít se souhlasem místních keltských kmenů, vyznávajících v tu dobu už křesťanství, ale Sasové po čase začínají ze svých center na východě Británie útočit na Kelty. To už se píše 4. století po Kristu. Část keltských kmenů před Sasy emigruje do Bretaně. V řadách kmene, který se proti Sasům stále brání, je slavný Artuš. Válečník, možná sám král, poráží ve více než 12 bitvách Sasy (jeho bitva na Mount Badon se stává základem jeho křesťanské legendy) a dokáže tak svému národu dát alespoň dalších 40 let života. Nakonec jsou však Keltové roku 520 n. l. definitivně poraženi a jejich zbytky se mísí s masou krutých vítězů. Do dnešních časů tak v podstatě posledními ostrůvky prapůvodního keltského obyvatelstva jsou lidé žijící na skotské vysočině a v Irsku, kterým se i přes pozdější útlak ze strany germánských Sasů nebo Normanů ve středověku podařilo dodnes zachovat, většinou už jen v ústní tradici, zbytky původního jazyka a duše národa. Po druhé světové válce přichází čas jakéhosi obrození Keltů. Postupně se začínají mezi lidmi objevovat známky zájmu o svoji keltskou minulost. Vznikají noviny psané jazykem gaelic, v keltštině začínají vysílat rozhlasové stanice, lidé berou útokem kurzy keltšiny. Vláda Velké Británie podléhá tomuto nátlaku, povoluje dvojjazyčné označování úřadů a obchodů v příslušných regionech a posléze souhlasí s používáním gaelštiny v těchto oblastech jako druhého úředního jazyka. Ruku v ruce s těmito kroky postupuje emancipační proces těchto původně násilím připojených částí britské říše. Zmrtvýchvstání Keltů se v posledních letech podařilo také v Čechách. Keltové v nás opět ožili.
BOIOHAEMUM – ZEMĚ BÓJŮ V porovnání s poznatky z Francie a Británie se toho o Keltech v Čechách dlouho příliš nevědělo. Přesto je původní, Římany používaný název Boiohaemum pro oblast dnešní republiky, jasným důkazem, odkud pochází první a dosud stále používané jméno naší vlasti (Bohemia). Římané ji pojmenovali po zde vládnoucím keltském kmeni Bójů (Boiů), pověstném chrabrostí svých bojovníků, jejichž domovem byla původně Pádská nížina. Bojovníci tohoto kmene prý do bitev nastupovali až na malý náhrdelník úplně nazí, protože věřili, že pokud je jejich božstvo bude chtít ochránit, nepotřebují brnění. Až na vlasy a vousy byli také na celém těle oholení. Příslušníci některých částí kmene Bójů, clanů (toto původní označení pro rodiny nebo rody je dodnes běžně používané v keltských jazykových enklávách v Irsku, Skotsku, Walesu, Cornwallu, Bretani a na ostrově Man), se navíc potírali po celém těle barvami, takže pohled na takto skutečně všemi barvami hrající, nahé, řvoucí a k boji vyloženě nadržené chlapíky musel být pro jejich protivníky bez přehánění noční můrou. Bójové byli také pravděpodobně součástí keltské armády, která dobyla roku 386, resp. 387 př. n. l. Řím a o sto let později s úspěchem proháněla Řeky. Když roku 218 př. n. l. napadl Hannibal Řím, velkou zásluhu na jeho úspěších měli opět Keltové ze Španělska a zvláště ze severní Itálie. Po porážce Kartaginců však pro ně nastává těžká doba: vítězstvím posílený Řím se rozhodne zvětšit svoji říši. Pod tlakem římských legií opouští hlavní část kmene Bójů svoji zem u řeky Pádu (podle některých archeologů vyrazil bójský předvoj na naše území už někdy ve 4. století př. n. l.) a začíná se probíjet přes Alpy do oblasti povodí řek Dunaje, Vltavy a Labe. Tento proces se zároveň kryje s přesunem keltské vyspělosti jak duchovní, tak hospodářské do oblasti střední Evropy na úkor Evropy západní a stálo za ním objevení velkých nalezišť surovin, zvláště pak železa. Po příchodu Bójů do Čech začíná proces jejich smíšení se zbytky původního obyvatelstva, především s už zde prosperujícím keltským kmenem Tektoságů, který vedl záhy k vytvoření velké říše, rozprostírající se od maďarsko-slovenské nížiny přes celé Čechy až do jižního Bavorska a severního Rakouska. Centrem jejich nové říše se stává oppidum Boiodurum, dnešní Pasov. Na území své nové vlasti Keltové budují hustou síť obchodních cest, která je dodnes z velké části totožná se sítí hlavních mezinárodních silničních tahů. Keltové s oblibou také postupovali od pramenů řek podél jejich toků, využívajíce značné zkušenosti s lodní dopravou od příbuzných kmenů z přímořských oblastí, a pro ochranu těchto vodních cest budovali nad údolími řek velká obchodně-vojenská města: oppida. Zatímco období mezi 2. a 1. stoletím př. n. l. se dá počítat k éře největšího rozkvětu keltského Boiohaemum, začínají kolem roku 115 př. n. l. na naše území v několika vlnách útočit četné germánské kmeny. Ve velké bitvě roku 113 př. n. l., která je první písemnou zmínkou o naší zemi, jsou germánští Kimbrové na hlavu poraženi. O tom, co to bylo za „svoloč“, vypovídá otřesné svědectví řeckého zeměpisce Strabóna: „Kněžky kmene Kimbrů byly staré, měly šedivé vlasy, nosily bílé tuniky a přes ně pláště z nejjemnějšího plátna a bronzové opasky. Chodily bosy. Tyto ženy vstoupily do tábora svých válečníků s mečem v ruce a kráčely k zajatcům. Vložily jim na hlavy věnce a odvedly je k velkému bronzovému kotli. Jedna z nich se naklonila nad kotel a prořízla nožem krk zajatci, kterého ostatní ženy držely přes okraj kotle. Další ženy pak zajatcovo tělo rozřízly, prohlédly vnitřnosti a pak svým krajanům předpověděly vítězství.“ No, toho vítězství se sice germánští Kimbrové proti českým Keltům jaksi nedočkali, ale citace z pera řeckého učence je snad dostatečnou ukázkou toho, s kým se museli Bójové utkat. Když byly germánské ženy takovéto řeznice, jací asi byli jejich muži? Zhruba kolem roku 50 př. n. l. musí v boji o úrodnou Podunajskou nížinu Keltové čelit útoku kmene Dáků, původně obývajícího střední Rumunsko, a jsou poraženi. Jak o tom svědčí nálezy ze Sitna u Banské Štiavnice, kde měli Keltové už tehdy doly, a významné nálezy keltských pohřebišť v Brně, držel kmen Bójů i po této porážce Moravu a Slovensko. Mimochodem v četnosti a významu keltských pohřebišť patří naší zemi světové prvenství. Touto porážkou se však stávají pozice Bójů ještě více nestabilními. Když záhy přichází další vlna germánských útoků, tentokrát vedených kmenem Hermundurů, nedokáží už oslabení a na dvou frontách bojující Bójové dlouho vzdorovat. Postupně tak od severu dochází k obsazování keltského Boiohaemum, přičemž poslední stopy samostatného keltského života na našem území před jeho násilnou asimilací archeologové datují kolem roku 6 před Kristem. Zánikem říše Bójů bylo naše území kulturně vrženo o několik set let zpět. Například hrnčířský kruh, jeden z nejskvělejších keltských vynálezů, byl za Germánů zapomenut a trvalo další věky, než ho v raném středověku opět nějaká chytrá hlava „objevila“.
CO NÁM ZANECHALI Je toho hodně. Keltové nám zanechali mnoho zeměpisných názvů. Prakticky všechna jména našich významných řek jsou keltského původu. Například Jizera se za Bójů jmenovala Isara, což znamená „rychlá řeka“. Její zahraniční ekvivalent je Isere ve Francii, Izar v Bavorsku a Ijzer v Holandsku. Otava se kdysi nazývala Atava, Labe bylo Albis, Šumava Gabreza – „pohoří kozorohů“. Daksa – močál dal název obci Doksy, kde před vznikem Máchova jezera byl rozlehlý močál. Také jméno Sudety je keltského původu a znamená „les kanců“. Pro zemědělce bude zase zajímavým zjištěním, že slovo silo, značící místo uložení úrody, se vyskytovalo ve tvaru silos už za Bójů a mělo stejný význam. Ostatně Keltové vynalezli kosu, srp, dokonce žací stroj. A také kalhoty a spínací špendlík. Dušičky byly původně keltským svátkem. Ale o tom všem později. Po Keltech tu zůstalo i mnoho pověstí a pohádek. Takový drak nebo skřítkové jsou typicky keltskými potavami. Ryze keltskou legendou je také pověst o blanických rytířích, kteří spí v nitru hory a vyjdou odtud zemi na pomoc, až bude nejhůře. Je zvláštní, že prakticky stejná legenda se váže i k bývalému keltskému oppidu Sitno na Slovensku, nehledě na to, že jen na území dnešní Francie je zaznamenáno 23 různých míst s tímto jménem! A vzpomínáte si na seriál o Robinu Hoodovi, ve kterém vystupovala záhadná postava v jelení kůži a s parohy na hlavě? Jedná se o staré keltské božstvo Cernunnos – bůh-jelen, symbol síly a hojnosti. Zvláštní je, že tato legendární postava se dodnes vyskytuje v pověstech z Pošumaví v okolí Sušice, tam, kde před dvaadvaceti staletími žili keltští Bójové. Stejný bůh byl uctíván v lokalitě Bibracte na vrchu Beauvray, výběžku Côte d’Or, což je jasným důkazem jednoty keltského světa, která dala základ evropské civilizaci.
KELTOVÉ V ČECHÁCH Na našem území se dosud archeologům podařilo objevit stovky lokalit se stopami po keltském osídlení. Většinou se jedná o jednotlivé hroby a nálezy svědčící o tom, že zde kdysi stála malá keltská vesnice nebo osada. Z ryze praktických důvodů Keltové svá sídla většinou stavěli poblíž potoků nebo řek. Kromě pitné vody pro lidi sloužily tehdy vodní toky také jako významné obchodní cesty. Taková keltská vesnice byla většinou tvořena z několika samostatných stavení a větší stavby, pravděpodobně obydlí nějakého malého náčelníka klanu. Baráčky byly ponejvíce tvořeny napůl do země zakopanými polozemnicemi a dřevěnými sruby. Někde se vyskytují i klasické zemljanky nebo patrové nadzemní domy, kde se pod obytnou část buď umisťovaly zásoby, nebo zde byly různé dílny. Výjimku v tomto keltském osídlení tvoří lokality v lesních a skalních masivech, které snad fungovaly jako lovecké osady nebo pohraniční pevnosti na hranicích keltské říše. Jednou z takových na obchodní cestě s jantarem mezi Boiohaemum a oblastí obývanou Germány byla skála, na které dnes stojí hrad Sloup. Jinými keltskými obydlenými místy byly kultovní a posvátné stavby, např. v Markvarticích u Jičína. Toto místo, tvořené dodnes zachovalým obdélníkovým valem o výšce skoro čtyři metry, bylo kdysi posvátnou půdou, kde se řešily závažné otázky kmene a kde druidští soudci soudili spory. Dost možná se tady prováděly i oběti bohům. Římský spisovatel Lucanus napsal, že druidové dokonce prováděli lidské oběti a „na stromy cákali lidskou krev…“ Římané ale své konkurenty často pomlouvali a vzhledem k tomu, že náboženství Keltům zakazovalo mít vlastní písmo, se dnes proti římské „špíně“ těžko hledají protiargumenty. Jiným ve své době uctívaným místem určeným pro keltské rokování byla odlehlá a nepřístupná skála v Českém ráji, nazývaná dnes Čertova ruka. Při průzkumech se pod jejími převisy i na náhorní plošině našly vzácné a prestižní šperky, které si stěží mohl dovolit nějaký lovec nebo zemědělec. Nejhmatatelnějšími stopami po keltském osídlení jsou dnes oppida – keltská města a hradiště. Tyto stavby, předchůdci středověkých hradů, jejichž stavební prvky přebírali ještě v 10. století Slované, byly budovány na vrcholech nebo temenech výrazných kopců a obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška a hloubka se tehdy pohybovala od 5 až do 20 metrů. Byly ze dřeva, přičemž strana přivrácená k nepříteli byla kvůli nebezpečí ohně navíc z kamenů spojených maltou nebo někdy kladených nasucho. Vnitřní část valu byla zpevněna trámy. Těleso valu bylo vyplněno zeminou a na jeho vrcholku mohla navíc stát ještě hradba ze špičatých kůlů. Některé kůly byly proti útočníkovi vystrčené v úhlu 45 stupňů, což ještě více zesilovalo obranyschopnost oppid. Slabým místem byly pochopitelně brány, takže se stavěly klešťovitě zúžené s co nejmenší možnou šířkou a pod ochranou dřevěných věží. Uvnitř keltských oppid, jejichž rozloha je často ohromná, se v době ohrožení mohlo před nebezpečím skrýt i několik tisíc lidí. Klasická hradištní zástavba byla tvořena už výše zmíněnými druhy obydlí uspořádanými buď do ulic (na Závisti a dalších velkých oppidech už dokonce dlážděných), nebo do semknutých dvorců, jakýchsi obdob dnešních vesnic. Na vyvýšeném místě pak bylo dalšími valy chráněné sídlo náčelníka a jeho velmožů. Mimo obydlená místa stála hospodářská stavení, jako například kovárny, dílny, pásl se zde dobytek apod. Na velkých oppidech se také setkáváme s malými svatyněmi. Výborným prostředkem, jak si představit systém obrany keltských oppid, je zakroužit nad nimi v letadle. Centrálním oppidem v Čechách je bezesporu Závist v Praze-Zbraslavi, dále pevnost ve Stradonicích na Berounce a obrovské Hrazany nad vltavskou kaskádou. Zatímco Stradonice, mající rozlohu přes 80 ha, byly centrem obchodu evropské úrovně, kde se obchodovalo se zbožím dokonce až ze severní Afriky, a pravděpodobně po dobytí Germány sídlem jejich vůdce Marobuda, oppidum na Závisti bylo centrem kultury a moci. Našly se tu zlaté poklady i legendární kamenná plastika „hlava Kelta“ (která je téměř analogická s podobnými nálezy z jižní Francie, což je jasný důkaz provázanosti a jednoty tehdejší keltské Evropy) a zachovalé zbytky svatyně, jejíž stavba je kromě Středomoří zcela ojedinělá a nese jasné stopy ovlivnění řeckou architekturou. Svůj význam mělo i oppidum na bájné hoře Blaník, ze kterého se dodnes zachovaly četné stopy. Mezi další významné pevnosti patří Žíkovec a Baba, tvořící spolu s dalšími menšími oppidy (Varta, Peklo, Strážka u Zvíkova, Kučeř a kultovní místo Obrovy valy u Jickovic, sloužící snad pro druidské soudy) pás keltských pevností podél Vltavy. Další oppida v jižních Čechách střežila zdejší naleziště zlata. Pozůstatky jejich osídlení najdeme např. u Střelských Hoštic a Vlachova Březí. Významnou úlohu v tomto regionu mají také oppida na vrchu Sedlo u Sušice, jehož valy jsou vystavěny, stejně jako valy oppida u Třísova, z nasucho kladených kamenů (stavitelé navíc opevnění šikovně zesílili zabudováním do skalisek) a Obří hrad uprostřed Šumavy, který je u nás nejvýše položeným keltským osídlením a ve své době hrál díky druidské svatyni mezi skalami výjimečnou roli. V západních Čechách najdeme hustou síť keltských oppid kolem „českého Carnaku“, legendárních Kounovských řad, ležících jižně od Žatce, a oppidum na vrchu Vladař u Žlutice, které střežilo cesty podél Střely k Berounce. Jiná Kelty hustě osídlená oblast leží u Kšic nedaleko Stříbra, kde z vrcholu jedné keltské pohřební mohyly v okolí Čertova kamene dodnes vyčnívá kámen podobný kamenné stéle. Severní Čechy byly v době před příchodem Germánů chráněny oppidem na bezlesé náhorní plošině vrchu Hradišťany v Českém středohoří, které mělo za úkol bránit kromě keltských osad podél Bíliny také doly v Krušných horách a továrnu na mlýnská kola v Opárenském údolí u Porty Bohemiky, kudy protéká Labe na své cestě k Děčínu. Kaňon Labe v těchto místech navíc krylo před nájezdy germánských tlup od Děčína, kde už začínalo jejich území, významné oppidum Hrádek s dosud až 18 metrů vysokými a zachovalými valy, ze kterého je od křížů kalvárie nádherný rozhled na řeku a skály Porty. Centrem keltské říše ve východních Čechách pak bylo oppidum Hradiště u Nasavrk nad Chrudimkou, proslulé svými nálezy a místními pověstmi. Zcela zvláštní postavení mezi keltskými oppidy u nás má dnes prakticky neznámé oppidum u Semína v Českém ráji. Zdejší náhorní planina, chráněná ze všech stran věncem kolmých pískovcových skal a z jediného přístupného směru od Trosek dosud zachovalými bezmála desetimetrovými valy, představuje keltské sídliště o rozměrech neuvěřitelných 180 hektarů. Na nejstarší známé mapě českého území (která nebyla, jak se možná některý amatérský historik domnívá, vytištěna v Mladé Boleslavi v roce 1518, ale už před 2000 lety v egyptské Alexandrii) zachytil její autor Klaudios Ptolemaios zhruba někde v této oblasti dvě keltská města, Noviosterion a Rediodunum. Zda je zdejší oppidum, měřící na délku přes dva kilometry, skutečně jedním z těchto bájných měst, se však dnes už asi těžko podaří zjistit. V historických římských pramenech je ale kromě pražské Závisti popsané další keltské oppidum Abiluon. Díky přesnějšímu popisu se ho však v tomto případě podařilo historikům přesně umístit na strmý vrch Dívčí kámen u Zlaté Koruny. V terénu zde můžeme dodnes najít rozlehlé, netradičním způsobem postavené valy s bránou. Dobře patrné zbytky velkého keltského oppida najdeme i na půvabném vrchu Plešivec v Brdech. Svojí rozlohou bezmála 60 ha patří plešivecká pevnost mezi největší místa obývaná Kelty v Čechách. V minulosti se zde podařilo nalézt devět velkých bronzových depotů.
JAK ŽILI Keltská společnost měla sice přísnou hierarchii, ale na svoji dobu byla výjimečně demokratická. U Keltů nebyl třeba pro ženu problém, aby byla zvolena do funkce náčelníka kmene. O tom se mohlo tehdejším barbarským keltským sousedům jenom zdát. Nám křesťanům konečně až do konce minulého století také. Římské prameny se dokonce zmiňují o tom, že se u Keltů mohla žena stát vrchní velitelkou armády. Ty ženy, které přímo neválčily, se v čase bitvy usadily někde poblíž bitevní pláně a křikem povzbuzovaly své muže v boji, asi něco jako roztleskávačky na basketbalu. Také soudní systém měli Keltové poměrně vypracovaný. Zajímavým způsobem řešili vzájemné spory nebo války. Před zahájením bitvy musel útočník vždy předstoupit před svoji armádu a vyzvat náčelníka odnaproti k souboji. Pokud ten na souboj přistoupil, nemuselo k bitvě ani dojít, protože vítěz souboje byl zároveň vítězem celého sporu. Podobným způsobem chtěli Keltové řešit i bitvy s Římany. Jak už bylo řečeno, bojové umění profesionálních keltských válečníků, kteří se cvičili dlouhá léta v jakýchsi válečných akademiích, bylo takové, že např. Caesar výslovně zakázal svým generálům na tyto výzvy přistupovat. Keltové v Čechách žili organizováni do svých klanů, stejně jako jejich potomci ve Skotsku ještě za časů Williama Wallace. Bydleli v malých vesničkách a osadách poblíž vodního toku (tím pádem i podél cest). Řadoví Bójové byli buď řemeslníci (kováři, metalurgové, truhláři, zámečníci apod.), nebo zemědělci. Obdělávání půdy bylo pro Kelty všude alfou a omegou, a proto není divu, že nám po sobě zanechali řadu výborných vynálezů – radlici, kosu, srp a další věci, nad nimiž dnes, kdy je bereme do ruky, ani nepřemýšlíme, kde se tady vzaly. Dokonce žací stroj. Mezi klasické plodiny pěstované Kelty patřily hlavně pšenice, žito, ječmen a oves, z jejichž mouky, vyrobené na dalším keltském vynálezu – mlýnském kole, se vyráběly jak obilné placky, tak nekvašený chléb. Oblíbenou pochoutkou byla placka, kterou si i dnes můžeme připravit podle starého keltského receptu. Nejprve na keltských žernovech umeleme mouku (což je podle svědectví pracovníků muzeí nebo dětských archeologických kroužků, kteří si to mohli vyzkoušet, pěkná fuška). Přidáme do ní vodu nebo ještě lépe mléko, uhněteme z toho těsto a pečeme na rozpáleném kameni nebo na klenbě pece. Před konzumací je můžeme ještě potřít medem nebo do směsi přidat trochu soli. K zapití pak můžeme zvolit obyčejnou vodu nebo pivo vyráběné z ječmene (stejně jako dodnes oblíbená piva v Británii) a medovinu, kterou Keltové vyráběli kvašením a byla tak hustá, že na své hladině měla udržet žloutek vajíčka. V letním horku přišla vhod voda s vymačkanou šťávou z ovoce nebo lesních plodů. Kromě obilovin staří Keltové pěstovali hlavně na střídavě užívaných polích s využitím „přírodního“ hnojení i další plodiny, které známe: hrách, čočku, mrkev, cibuli, česnek (keltsky se česnek řekne krems, což dodnes připomínají jména jihočeské Kremže a rakouské řeky Krem nebo italské Cremony), tuřín, řepu, majoránku, anýz, fenykl a řeřichu. Chován byl hovězí dobytek, méně prasata a ovce nebo kozy. Koně se používali jak v boji, tak při práci a k jídlu. Stejně tak Keltové milovali dobrou pečínku ze srnce, jelena nebo divočáka (vzpomeňte si na obrázky tlustého Obelixe z oblíbeného francouzského komiksu). Stejně jako my maso upravovali pečením, vařením a navíc i sušením na horší časy. Střední Evropa však někdy kolem 3. století př. n. l. přebírá v rámci keltské říše po Galii a Britských ostrovech také štafetový kolík v rámci pokroku „průmyslového“. Díky zásobám drahých kovů tak byli Bójové také vynikajícími řemeslníky, kovotepci, kováři, šperkaři a zvláště pak metalurgy. Spektrografickým rozborem nálezů z barevných kovů provedeným v Ústavu jaderné fyziky v Řeži bylo totiž zjištěno, že keltské šperky a předměty nalezené na Mladoboleslavsku a v Pojizeří obsahují celých 92 % mědi, což svědčí nejen o umu keltských odborníků, ale také o výborných schopnostech jejich pecí. Pověst bójských řemeslníků byla opravdu skvělá a jejich výrobky, ať už šperky, nebo pracovní nástroje, byly žádaným obchodním artiklem pro celou Evropu, ale i kus Asie a Afriky, stejně jako vítanou válečnou kořistí. Mezi klasické keltské výrobky patřily třeba obyčejné ovčácké nůžky, které jsou velmi podobné těm, které u nás používali bačové ještě za tatíčka Masaryka. Jiným keltským vynálezem z kovu byl visací zámek. A až vám budou jednou padat kalhoty nebo se dámě rozbije zip na sukni, nic nebrání tomu, abyste si z problémů pomohli dalším keltským vynálezem celosvětového významu – zavíracím špendlíkem. Také keltští kameníci bývali velmi váženou součástí společnosti. Jejich kamenné plastiky, nalezené u nás v Kamenných Žehrovicích, v Křečovicích a na Závisti, jsou navíc prakticky stejné jako podobné výrobky jejich galských bratránků. Pro výrobu mouky lámali Bójové v Čechách velké pískovcové kameny – žernovy, které po úpravě prodávali často do vzdálených míst. Mlýnské kameny od Kunětické hory se např. našly až v Českém ráji. Žernovy z bójských manufaktur v Opárenském údolí u dnešních Žernosek zase putovaly do vesnic v Podkrušnohoří. Brousek vyráběný Kelty se dodnes také prakticky nezměnil. Vynikající úrovně dosáhla i keltská keramika, a to jak pro běžné užívání, tak pro kultovní účely. Keltským vynálezem byl totiž hrnčířský kruh, vědomost, která s nadvládou Germánů na dlouhá staletí zmizela. Také veškeré další vybavení keltského domu bylo výsledkem umu keltských řemeslníků – kovové konvice, vědra, sekery, kotlíky, hoblíky, pilníky, pořízy, průbojníky, špachtle, závaží na tkalcovský stav, lžíce, figurky, raziče mincí, formy na odlévání mincí i kupecké tabulky, závaží, jehly, břitvy, rožně… Významnou součástí keltské společnosti byli obchodníci. Římané např. toužili po keltských surovinách (britský cín), kožešinách, dobytku, obilí a otrocích. Kromě směnného obchodu už Keltové používali k platbě za zboží svoje mince, talířkovitě vyhloubené kruhové zlatovky o průměru 18-22 mm s různými odlitými motivy. Kvůli častým nálezům po dešti se jim dnes říká také duhovky. Zdá se, že duhovky bývaly ve své době značně oblíbenou „tvrdou“ měnou, protože se našly i v zemích velmi vzdálených od keltské říše. Bardové, pějící válečnické nebo naopak veselé písničky, byli také součástí keltské společnosti. Každý, kdo se jím chtěl stát, musel umět hrát na typický keltský nástroj – lyru, recitovat a znát desítky písniček. To samozřejmě nebylo nic jednoduchého – bardové se svému umění učili 12 let, přičemž museli znát nazpaměť 350 dlouhých básní! Kromě vládnoucí šlechty patřili mezi nejváženější členy společnosti druidové. Jednalo se o rádce keltských vládců, věštce, učitele, astrology a kněze. Byla to skutečná duchovní elita národa. Druidové fungovali také jako lékaři. Dnes víme, že kromě klasického narovnávání zlomenin a léčení pomocí bylinek dokázali zvládnout skalpelem také složité chirurgické zákroky, včetně trepanace lebky. Na to, aby se Kelt stal druidem, musel studovat celých 20 let. Problémem hlavně bylo to, že Keltové neměli vlastní písmo. Zakazovalo jim to jejich náboženství, a tak veškeré své vědomosti, dějiny a zkušenosti si předávali ústní formou ve zvláštních školách. Nejelitnější takové druidské školy byly v Británii a v Bretani (vzpomínáte si na kouzelníka Merlina?), kam chodili studovat druidové ze široka daleka. Druidové sice jako jediní Keltové používali zvláštní písmo runy, ovšem pouze k náboženským účelům. Znali i význam číslic. V severních Čechách byla nalezena destička s 28 vrypy, což je podle archeologů bójský kalendář. Jinak samozřejmě druidové i jiní Keltové psát uměli, ale – řecky nebo latinsky. Provádění rituálních obětí však nedělali oni, ale zvláštní kasta, tzv. ovati.
KELTOVÉ A ZLATO Zajímavými stopami na keltskou dobu jsou nálezy z míst, kde Bójové těžili zlato. Mezi jejich nejvýznamnější claimy patřilo okolí Závisti a jižní Čechy, např. údolí Závišínského potoka u Blatné, kde jsou dosud zachovány keltské sejpy v pásu dobře čtyř kilometrů. Nedaleko odtud je navíc na Hliničném vrchu i kamenná stéla (nebo menhir), místními přezdívaná Mužík – snad místo, kam byly přinášeny oběti za bohaté nálezy. Jiným místem, kde se díky Bójům těžilo zlato už před 2400 lety, je okolí Modlešovic u Strakonic, zvláštní krajina dosud viditelných kopečků a dolíků sejpů, porostlá vřesem a břízkami. Návštěvník si tady na informační tabuli může přečíst něco o tom, jak Keltové tehdy těžili zdejší zlato, a dokonce nahlédnout do několika odkrytých „dolů“, hlubokých zhruba 2 metry, které si tehdejší zlatokopové vyzdívali kameny, aby je při kopání nezavalila hornina. Mezi nejpoužívanější metody získávání zlata bylo rýžování krouživými pohyby mísy se zlatonosným kalem i soustava korýtek, do nichž se ponořovalo buď konopí, nebo ovčí rouno, do kterého se pak snáze zachytával jemný zlatý písek (pamatujete na řeckou pověst o Iásónovi a zlatém rounu?). Je zajímavé, že až na výjimky se v místech, kde zlato těžili už Keltové, kopalo a prosívalo i ve středověku. Keltské zlato se pak využívalo nejen pro výrobu šperků, ale také k ražbě keltských mincí. Ryzost zlata těchto mincí, vyráběných pravděpodobně v oppidu ve Stradonicích na Berounce, dosáhla neuvěřitelných 97 %. Právě na Stradonicích byl u akropole v roce 1877 nalezen zlatý poklad – 200 kusů duhovek, a další mince byly objeveny v podhradí. Jiný zlatý poklad, 250 gramů těžký zlatý nákrčník zvaný torques, byl nalezen u vesnice Oploty na Podbořansku. Bezesporu největším keltským zlatým pokladem je však nález 7000 zlatých mincí o váze 42,5 kg ryzího zlata původem pravděpodobně opět ze Stradonic, který se povedl po velkých deštích v roce 1771 vesničanovi z Podmokel u Křivoklátu. Mince byly bohužel roztaveny a použity na těžbu dukátů. Na místě nálezu pokladu dnes stojí kopie keltské kamenné stély. Další poklady byly objeveny v Nechanicích a na Moravě v oppidu Staré Hradisko.
NÁBOŽENSTVÍ A KALENDÁŘ Podle svědectví antických současníků měli Keltové trojici nejvyšších božstev, kterým říkali Taranis, Teutates a Ésus. Na rozdíl od Římanů a Řeků však keltští bohové nežili v oblacích a nedostupných vrcholcích hor, ale všude kolem nich – v lesích, horách, jeskyních, řekách. Z toho vyplývá i vřelý vztah Keltů k přírodě. Nejvyšším bohem byl Taranis, bůh nebes, a jeho symbolem bylo kolo. Teutates byl bohem války a pod Ésuse, jehož symbolem byl kanec, spadal kult stromů. Právě na tomto poli, myslím tím staré zvyky a obyčeje, nám Keltové zanechali nejvíce vzorů. Když se totiž Evropou začalo šířit křesťanství, pochopili záhy jeho věrozvěstové, že se jim keltské, teď už pohanské bludy nepodaří jen tak snadno vymýtit, když přečkaly i ponurou dobu vlády Germánů. Proto se rozhodli adaptovat původní keltské svátky do křesťanské víry, resp. je pod jiným jménem představit jako křesťanský produkt. Dnes však už víme, že vzorem pro jedny z nejvýznamnějších křesťanských svátků byly původně keltské slavnosti. Hlavními keltskými svátky, při jejichž oslavě se vždy dokázali pořádně odvázat, byly Samhain a Beltain. Ten první se dnes slaví jako Dušičky a ve zdětinštělých USA kvůli němu vzniká každoročně hallowe’enská mánie, i když původně se jednalo o svátek konce sklizně a vůbec konce keltského roku. Podle jejich pojetí světa tím začíná období tmy a keltský nový rok. Keltové sice také věřili, že tuto noc je možné komunikovat s mrtvými přáteli a příbuznými a vzdávat jim čest, ale pro jejich zemědělskýma očima vnímaný svět to byla hlavně oslava sklizní zakončeného roku. Tuto noc poráželi přebytečný dobytek a zbylý až do jara uvazovali do stájí a pak hasili všechny domácí ohně, aby vzápětí někde na posvátném místě slavnostně rozdělali oheň nový, ze kterého si pak vzala uhlíky každá rodina. Proto se někdy nazývá Samhain a některé další obyčeje za Svátky ohně. Beltain, který Keltové od Uralu až po Irské moře slavili 30. dubna, známe dnes jako pálení čarodějnic. Tehdy měl dva významy – plodnost a smrt. Zvěstoval smrt dlouhé a kruté zimy a čas nového života. I při tomto svátku se Keltové nebáli pořádně „zapařit“. Napřed se ale o půlnoci vydali sbírat květy a větve, kterými si pak ozdobili své domy. Pak se zapálil velký oheň, na kterém se vařila kaše z másla, ovsa, vajec a mléka, důkladně ředěná medovinou, kterou pak kmen společně snědl, když jí předtím část obětoval bohům. V závěru večera pak nejprve mužská a po něm i ženská část populace skáče přes oheň. Keltové věřili, že je plameny očistí od nemocí a zlých duchů a budou tak celý příští rok pod ochranou bohů. Ze stejného důvodu pak k ránu přes žhavé uhlíky převedli i vzpouzející se dobytek a koně. Dalšími významnými keltskými svátky byly Imbole, slavený 31. 12., a Lughnasadh z 31. 7. Imbole sloužil jako oslava kojících ovcí a posvěcení zemědělských nástrojů kmene. Oslava Lughnasadhu umožňovala ten den svatbu nebo manželský rozvod a zakazovala jakékoliv násilí a nevraživost. V praxi ho Keltové slavili závody v hudební produkci, recitaci a dostizích. Kromě toho se tento den udělovala vyznamenání a povyšovalo se do vyšších postavení v kmenové hierarchii. Keltové samozřejmě slavili i v jiných dnech. Podle Caesara bylo největším potrestáním, které mohlo být nad Keltem vyneseno, když mu druid zakázal účast na obětních obřadech. Velkým důvodem pro slávu a obřady byly i oba slunovraty, zimní a letní. Druidy vedené obřady byly koncipovány tak, že se při nich uctívalo jmelí, kterému Kelti přisuzovali velkou moc, zvláště rostlo-li na dubech. Jmelí musel druid odseknout zlatým srpem tak, že se nesmělo dotknout země. Proto bylo jmelí druidovými pomocníky zachycováno do bílého plátna. Efektní seancí také bylo vyžádat si pomoc nějakého ducha. V tom případě druid nechal porazit obecního býka, stáhnout ho z kůže, do které se pak zabalil a lehl si na rošt z větví jeřábu. Ve svém snu hledal kýženou radu. Pokud chtěl nahlédnout do budoucnosti, zabil druid psa, kočku nebo opět býka, žvýkal jeho syrové maso a snažil se vyvolat ducha dotyčného psa, aby mu tento osvětlil, co kmen nebo toho, kdo si o věštbu požádal, čeká v budoucnu. Přitom musel mít dlaněmi překřížených rukou zakryté oči. Mimochodem, tyto zvířecí seance byly prokazatelně vykonávány ještě v roce 868 n. l. Slavnosti a kultovní obřady byly často spojené se smrtí. Pro Kelty však smrt nebyla koncem, ale naopak začátkem lepšího posmrtného života. Pozůstalí dávali nebožtíkům do hrobu s ohledem na jejich společenské postavení na cestu šperky, zbraně apod. Mrtvola pak byla pohřbena v dřevěné rakvi do mohyly, hlavou k severu. V pozdějších dobách a na některých místech se praktikoval i pohřeb žehem. Minimálně jednou za rok se také všichni bojeschopní mužové, rodiny, rody a klany scházeli na posvátném místě a projednávali a veřejně soudili zločiny uvnitř kmene. Julius Caesar v knize Zápisky o válce galské tvrdí: „V určitou roční dobu zasedají druidové k soudu na posvěceném místě, kterýžto kraj se pokládá za střed Galie. Sem se sejdou odevšad všichni, kdo mají nějaké spory, a poslušně se podrobují jejich nálezům a rozsudkům.“ Na jedné zachované plastice je vidět druida s posvátnou čepičkou, jak svrhává do hluboké jámy zajatce a v Bavorsku byly dokonce takové jámy, hluboké až 36 metrů, nalezeny. V Británii se také našla díky bahnu, do něhož byla mrtvola vhozena, zachovalá část rituálně zohaveného Kelta. Podobný nález v Českém ráji je však pravděpodobně důsledkem nějakého masakru, protože oběť ve věku asi 16 let má na hlavě zachované četné stopy po úderech tupým předmětem, vyražené zuby a ruku useknutou tak, jako by si jí chtěl chránit hlavu. Svatyně byly někdy postaveny mimo opevněná oppida (Čertova ruka nebo Markvartice v Českém ráji), u velkých sídel však bylo takovéto posvátné místo součástí vnitřní, nejlépe opevněné části oppida (Závist, Stradonice, Hrazany, Obří hrad, Abiluon u Třísova). V prvém případě byly jejich rozměry dosti značné (až 200 x 100 metrů) a v jejím okolí najdeme dnes stopy bójské řemeslné vesnice. Podle některých archeologů se na těchto kultovních místech využívalo i poznatků z astronomie. Možná by stálo za to postavit se brzy ráno o slunovratu nebo v den rovnodennosti doprostřed kultovního areálu a pozorovat, jestli slunce nevychází někde nad vchodem do valů nebo nad místem, kde před tisíci lety stála svatyně. Na těchto místech se ale normálně nežilo. V některých případech se kmen scházel i v posvátném dubovém háji, v kamenném kruhu, v močálu, u vztyčených kamenných stél nebo na skále. Podle některých vědců kult různě vztyčených kamenů Keltové už neuctívali, ale většina hypotéz je dodnes postavena na tom, že minimálně v určité době byly tyto kamenné památky u Keltů ve velké vzácnosti, pokud jejich kult do některých oblastí sami nepřinesli. JACÍ BYLI Díky už zmíněné rašelinou mumifikované mrtvole keltského muže, některým kamenným plastikám a popisům lidí, kteří s Kelty přišli do styku a uměli o tom podat písemné svědectví, máme dobrou představu, jak náš bójský prapředek mohl vypadat. Diodorus Siculus o Keltech napsal: „Jsou na pohled strašní a mají hluboký a velice drsný hlas. Mluví často v hádankách a často přehánějí, aby oni sami vypadali dobře a ostatní se zdáli slabí. Vytahují se a vyhrožují, ale na druhou stranu jsou bystří a od přírody učenliví. Když se Keltové opijí, usnou jako pařez nebo se děsně rozzuří.“ Podle jiného svědka jsou Keltové vysocí asi 160 cm (což tehdy byla pěkná výška), červenolící, světlé pleti a spíše světlejších vlasů. Podle plastik měli výrazný nos, vystouplé nízké čelo a silnou bradu. Muži nosí často kníry a vousy. Oblečeni jsou do kalhot, přes které mají kacabajku a plášť, sepnutý pomocí spony. Vše je přepásáno silným opaskem. Oblíbeným ženským oblečením bylo tenké roucho bez rukávů, spojené na ramenou sponami. V podstatě se jednalo o válec látky, který si žena přehodila přes hlavu. Jiným druhem byla sukně a halenka, přes které se nosil plášť. Samozřejmě jako všechny ženy se i Keltky rády zdobily, ať už s pomocí přírodních materiálů (barev) nebo kovových šperků, a důrazně preferovaly velmi dlouhé vlasy. Naprosto běžně se v té době už používaly barvičky na oční stíny, z byliny zvané ruam se vyráběla růž na rty. Prakticky stejné typy šperků, jakými se krášlily Keltky, jsou v oblibě i dnes. Malí chlapci a dívky byli ve věku zhruba sedmi let posíláni z domova k příbuzným „na zkušenou“, kde zůstávali až do svých 17 let. Je zajímavé, že v některých klanech učily mladíky základnímu bojovému výcviku ženy, a ne muži, což svědčí o tom, že se i keltské ženy dokázaly dobře bránit. Dříve než opustily své příbuzné, většinou mezi 12-14 lety věku, se ale dívky vdávaly. Do té doby se o nich říkalo, že „sedí u otcova talíře“. Většina keltských žen stejně brzy umírala, často při porodu nebo nožem nějakého nájezdníka. Průměrný věk keltské ženy byl kolem 20-24 roků, muži se jen málokdy dožili čtyřicítky. Jako obuv nosila obě pohlaví na nohou boty z jednoho kusu kůže, upevněné k noze řemínky. Při některých příležitostech se používaly vysoké boty s podpatkem ze dřeva, který byl spojený s podrážkou železnými cvočky. Pokud to jen trochu šlo, Bójové se rádi vozili na voze taženém koněm nebo párem volů. Protože byly nalezeny i stopy jejich vozíků, víme dnes, že rozteč jejich kol byla 120 cm a kola měla ráfky pobité plechem. Keltové se dokázali smát a bavit. Kromě hraní na harfy, flétny a dudy, recitace hrdinných balad a básní patřila mezi oblíbené kratochvíle také hra v kostky, označené jedním až šesti body a vyrobené z plochých kotoučků, skla, kamene, kostí nebo jantaru. Historici se domnívají, že dodnes oblíbená hra kámen-nůžky-papír je keltského původu, stejně jako zvláštní odrůda dnešního pozemního hokeje, zvaná dnes v Irsku výrazem hurley. Dobrým způsobem, jak o Keltech něco zjistit, je návštěva nějakého muzea. Kvalitní sbírky keltských nálezů má kromě Národního muzea hlavně expozice v Mladé Boleslavi, Bělé pod Bezdězem nebo soukromá sbírka „Muzeum čertů“ v hospodě Čertoryje u Krčkovic. Můžete se také obrátit na některý spolek zabývající se keltskou dobou. Mezi nejvýznamnější patří skupina kolem manželů Červinkových a „Hombreho“ Tintěry a společnost Keltoi. Kromě toho lze navštívit i několik restaurovaných keltských vesnic a skanzenů a keltskou dobu si osahat přímo v reálu. Člověk stojící v začouzené zemljance pocítí skutečně závan starých časů…
Každý asi zná postavičku dobromyslného, lehce natvrdlého Gala Obelixe, který se na zádech kromě s kňoury vláčí i se zvláštními špičatými šutry. Tajemné megalitické stavby ze vztyčených balvanů trápí naši zvědavost od nepaměti. Kdo je postavil? Proč? K čemu sloužily? Na tyto palčivé otázky se dnes většinou už jen těžko hledají exaktní odpovědi. Není divu. Prehistorické menhiry, dolmeny, kromlechy a trility jsou naší nejstarší kamennou architekturou.
UCTÍVAČI KAMENŮ Na původu těchto kultovních památek se dnes většina vědců nemůže přesně shodnout. Kult vztyčování kamenů se v Evropě začíná objevovat kolem roku 6000 př. n. l. a pokračuje až do období asi 1000 let př. n. l. Archeologickým výzkumem bylo potvrzeno, že k prvním, nejstarším uctívačům megalitů v západní Evropě, konkrétně na Britských ostrovech (odkud se pak kult rozšířil do Irska a později i do francouzské Galie), byl keltský kmen Goidelů, předchůdců dnešních Irů, kteří se v oblasti objevují někdy kolem roku 3000 př. n. l. na svém putování z krajů kolem Severního moře. Goidelové se smísili s původním obyvatelstvem Británie, které mělo kořeny ve Středomoří, a možná od nich převzali i kult uctívání kamenů. Podle profesora Huberta byly jedním z jejich posvátných míst a dost možná i obětišť kamenné stavby u Stonehenge. Goidelové pak byli z Británie kolem roku 1300 př. n. l. vytlačeni další keltskou migrační vlnou (např. i předchůdci dnešních Skotů Pikty, jediným keltským kmenem, který nenosil kalhoty, ale sukně) do hor na severu ostrova a později až do Irska. Zde Goidelové založili centrum svého nového království v oblasti řeky Boyne a na rovině Breg, kde dodnes stojí nejskvělejší megalitické památníky. I v našich podmínkách lze dodnes nalézt hustou síť megalitů v místech, kde žily tzv. prakeltské kmeny se svými druidy, např. Volkové a Tektoságové. Třeba v Libenicích na Kolínsku byla nalezena dvoumetrová stéla přímo v objektu keltské svatyně staré 2300-2400 let. I když to někteří odborníci zpochybňují a tvrdí, že v době keltské nadvlády nad Evropou (kolem roku 300 př. n. l.) byl kult uctívání kamenů už dávno mrtvý, obecně se má za to, že ohromné megality sice vztyčovaly prakeltské kmeny, ale jejich mladší keltští příbuzní kult uctívání kamenů převzali, i když je patrně sami již nestavěli.
MENHIRY, DOLMENY, KROMLECHY Samotný termín megalit je obecný a představuje všechny stavby ze vztyčených velkých kamenů – jednotlivých až po složité kamenné komplexy. Název pochází z řečtiny a je složeninou dvou slov: megas – veliký a lithos – kámen. Nejčastějším druhem megalitu je menhir. Jde o hrubě opracovaný blok horniny svisle zapuštěný do země. Většinou byly kameny získány z místních zdrojů, ale známe případy, kdy byl na místo usazen menhir pocházející z nalezišť vzdálených desítky kilometrů. Pokud tekla nedaleko řeka, většinu lidské dřiny patrně nahradila voda. Pokud ne, znamenalo táhnutí mnohatunových kamenných bloků noční můru pro většinu kmenem chovaných volů. A co teprve jejich vztyčování! Největším známým menhirem Evropy je Le Grand Menhir Brisé u Locmariaqueru v Bretani, nazývaný v jazyce gaelic také jako Er Grah. Váží neuvěřitelných 350 tun a je 21 metrů vysoký. Keltové si na něj museli postavit zařízení a štafle o výšce sedmipatrového domu. Podobných „drobečků“ se v této oblasti ostatně zachovalo více, včetně světově proslulých Carnackých kamenných řad. Slovo menhir je také původem ze staré bretonštiny, což byla jedna z jazykových mutací keltského jazyka a je opět složeninou slov: men – kámen, hir – dlouhý. V případech, že vztyčený kámen byl výrazně štíhlejší než klasický menhir, mluvíme o stéle. Stély byly občas vztyčovány na keltských hrobech, takže jsou v podstatě předchůdkyněmi náhrobků. Jejich vzdálená podoba s lidskou postavou dala ve středověku vzniknout mnoha pověstem o zkamenělých prokletých lidech. Na Britských ostrovech ve Stonehenge jsou kamenné dolmeny a kromlechy. Není to jediné místo, kde je možno je spatřit. Podobnými kultovními stavbami je proslulé Hebridské souostroví, kde díky opuštěnosti a drsnému okolí vyzařuje z kamenů mnohem silněji genius loci než z turisty obsypaných Stonehenge. Dolmen je v podstatě několik menhirů, přes které je položena plochá kamenná deska. Odpovídá tomu i jeho název, opět původem z jazyka gaelic: dol – stůl, men – kámen. Variantou dolmenu, který je tvořen pouze dvěma svislými kameny s jedním vodorovným prvkem, takže připomíná bránu, je tzv. trilit (opět notoricky známý ze Stonehenge). Kromlechy jsou kruhové kamenné stavby, někdy nazývané henge. Dolmeny i kromlechy sloužily pravděpodobně jako svatyně a obětiště pod širým nebem a leží i na území Irska a dokonce v Německu a na Kavkaze, což je důkazem rozšíření tohoto kultu po celé tehdejší obrovské keltské velkoříši. Neméně záhadnými výtvory našich pravěkých předků jsou kamenné řady. Nejznámější a největší kamenné řady najdeme v jižní Bretani u Carnacu a tvoří je skoro 6000 menhirů na ploše 400 ha. Podle vědců pravděpodobně sloužily pro astronomická pozorování nebo jako kalendář. U našich nejznámějších kamenných řad v Kounově, přezdívaných „český Carnak“, to pokusy potvrdily. Kromě kounovských byly další kamenné řady objeveny v roce 1946 na úzkém ostrohu nad zbořeným mlýnem Tasov a v roce 1951 u Nečemic. Všechna místa leží v těsné blízkosti u sebe mezi Žatcem a Rakovníkem u velkého keltského oppida na Výrově a na Kuku. V této lokalitě najdeme na slunovratové spojnici kounovských a nečemických kamenných řad v blízkosti vrcholku hory Špičák další malou kamennou řadu a navíc kamenný kruh (kromlech) se zvláštním menhirem, považovaným za vizír. Vizír v tomto případě ovšem není německý prací prostředek, ale zvláštní druh megalitu sloužící jako „zaměřovač“ pro určování poloh hvězd, Měsíce nebo Slunce.
TAJEMSTVÍ MEGALITŮ Jednotlivé menhiry, jak se zdá, jsou v přírodě rozestavěny podle určitého přesného klíče. V jejich postavení lze rozeznat jakousi geometrii – místa lze navzájem pospojovat do kruhů, pětiúhelníků nebo trojúhelníků. Menhir stojící až do roku 1986 u Března, přezdívaný Zakletá dívka, tvoří poledníkový směr s dalším menhirem s podobným jménem Zakletá panna u Rakovníka. Také vzdálenosti mezi menhiry jsou často překvapivě podobné. Díky tomu se mohla zpětně vypočítat velikost tzv. megalitického yardu – 83 cm. Je to základní jednotka délky, kterou tehdejší pravěcí stavitelé používali. Někteří badatelé (mezi něž patří i známý spisovatel A. C. Clark) soudí, že vztyčování kamenů a vůbec celý kult megalitů má hlubší význam než jen astronomické určování letního a zimního slunovratu coby důležitých keltských svátků, jak bylo potvrzeno výzkumy i u našich megalitických svatyní. Podle některých hypotéz, podporovaných různými psychotroniky a lidmi věřícími na přenos elektromagnetické, akustické a bůhvíjaké energie, měly vztyčované kameny sloužit jako jakési akumulátory zemské energie a využívat se pro posílení a ochranu lidí, zvířat a úrody. Podle jiných jsou zase menhiry v souladu s keltskou mytologií, vyznávající bohyni Země, jen symboly pro oslavu zrození (života, úrody apod.), podle dalších je menhir jakousi akupunkturní jehlou vraženou do některého z mnoha silových zemských vodičů, nebo dokonce přímo „hromosvodem kosmické energie“. Pokud se schováme pod dolmen, má nám jeho „střecha“ umožnit příjem energie. Také kamenné řady mají údajně vyzařovat pruhy energie až na vzdálenost jednoho kilometru ve směru řady. To je prý také důvod, proč v těsné blízkosti kounovských megalitických řad a v jejich směru bylo oppidum Hradisko nebo ve směru nečemických řad opiddum Kuk. Pokusy konanými od 70. let 20. století bylo údajně zjištěno, že menhiry kolem sebe vytvářejí jakési ochranné kruhové linie, které mají silně tlumit negativní energie. Vyzařování energie z menhirů může podle zahraničních pramenů ovlivnit energie a psychika člověka. Irský vědec dr. Robins měl při svých pokusech, uskutečněných v letech 1978-79 v lokalitě Rollright, zjistit, že pokud do kruhu v poloměru 70 metrů od menhiru vstoupil člověk, vyzařování ultrazvuku z kamene ustalo. V dalších pokusech bylo zjištěno, že nejvyšší hodnota vyzařování z menhiru je těsně před východem Slunce nebo dvě až tři hodiny po jeho západu. Megality jsou prý schopny do sebe přijímat jak zemskou energii, tak kosmické silové záření, transformovat je do tzv. TREKu (transformovaná energie kamene) a poté vyzařovat do svého okolí. Podle staré keltské báje vždy v čase letního nebo zimního slunovratu za úsvitu zakřičí menhiry k nebi. Robins to ověřoval na několika místech Irska pokusy, které měly dokázat výskyt jakýchsi pulzů či změny elektromagnetického pole. Podobný pokus, ale s neurčitými výsledky, byl uskutečněn při letním slunovratu v roce 1994 nedaleko Klobuk na Zkamenělém pastýři, největším a nejznámějším menhiru u nás. Osobně jsem se k němu při letním slunovratu vypravil minulý rok. Obrovská, více než třímetrová masa kamene se temně rýsovala proti růžovému horizontu Českého středohoří. Podle zveřejněných rad dr. Olgy Krumlovské jsem se o menhir opřel zády a přitiskl k němu obě dlaně, abych tak mohl co nejlépe vstřebat jeho obrovskou pozitivní energii. Zadíval jsem se do paprsků vycházejícího rudého slunce a pokusil se o usilovný timing. Nestalo se ale nic. Jediné, co jsem po několika minutách pocítil, byla zima od studeného kamene a závan z nedaleké kupy hnoje. ZLOMKY PRAVĚKU Pravěké megality neměly v novověku na růžích ustláno. Nežádoucí připomínky pohanské minulosti byly odjakživa terčem útoků křesťanské církve, zvláště pak katolíků. V zápisech z církevního koncilu v Arles z roku 452, tedy nedlouho po přijetí křesťanství jako oficiálního náboženství, je poprvé písemně doloženo ničení megalitů. Koncil v Tours roku 567 zakázal vpouštět do kostelů ty, kteří dosud občas a tajně drželi kult kamenů, a nanský koncil o sto let později dokonce nařídil zakopávat menhiry do hlubokých jam. Církevními tresty za uctívání kamenů později vyhrožovali i mnozí panovníci, např. Karel Veliký, a to ještě ve 12. století. V době, kdy u nás vznikaly první kamenné hrady, přišla církev s nápadem zazdívat kameny zdí kostelů, osazovat je kříži a svatými ikonami (např. menhir v Kvílicích u Kladna sloužil už od románských dob jako boží muka), případně z nich dělat silniční mezníky apod. Zároveň o tajemných megalitech začínají mezi lidmi kolovat různé pověsti a legendy, většinou o zkamenělých provinilcích (Zakletý kněz, Zkamenělý pastýř, Prokletý sluha), a církev je většinou přiživuje. Zastánci „starých pořádků“ naopak megality chrání a těm, kdo by je chtěli odstranit, vyhrožují strašnými věcmi. V novodobé historii pak byla spousta megalitů použita na kotvení chmelnic nebo rozdrcena na silniční štěrk. Do dnešních dnů se tak zachoval jen zlomek původní pravěké architektury keltských předků. Na našem území je v současnosti doložen výskyt asi 40 megalitů, v naprosté většině menhirů, a dalších několik stovek, možná tisíců megalitů sestavených do dlouhých kamenných řad v Kounově, Nečemicích a Klučku. Kounovské kamenné řady, svým rozsahem jedinečné ve střední a východní Evropě, se nazývají „kounovský zázrak“ nebo někdy také „český Carnak“. Na kraji zalesněné plošiny mezi Žatcem a Rakovníkem, v kraji posetém dalšími megalitickými památkami a keltskými oppidy (nejbližší se nalézá ani ne kilometr od Kounovských řad), jsou tvořeny celkem 14 rovnoběžnými, až 450 metrů dlouhými řadami, sledujícími přesně severojižní směr. Tvoří je minimálně 2239 neopracovaných kamenů, z nichž některé jsou úctyhodných rozměrů. Největší jsou Pegas, Gibbon a Gibbon II. Z jejich vzájemné polohy lze podle rakovnických archeologů stejně jako u podobných megalitických památek v západní Evropě zaměřit při letním a zimním slunovratu východy Slunce a Měsíce. V Gibbonu se dokonce zachoval vizír, kterými druidové tato nábožensko-astronomická měření prováděli. Pokusy ukázaly, že východ Slunce při zimním slunovratu mohl být pozorován Gibbonem, západ Slunce Pegasem. Šířka naleziště pak odpovídá 365 tzv. základním megalitickým yardům a podle některých badatelů tak značí počet dnů kalendářního roku. Podobný systém funguje u staveb v Irsku nebo v Anglii. Další megality v Čechách se až na výjimky (stéla u Chlístova v okrese Benešov a menhir u Kerska nedaleko Labe) vyskytují v oblastech s největší hustotou keltského osídlení, tedy od Prahy směrem na Kladno a Velvary, v okolí Slaného, Žatce a Loun (přezdívané někdy „město menhirů“) a pak v jižních Čechách kolem Strakonic a Horažďovic, kde měli Keltové naleziště zlata.
