„Musel jsem před osmnácti měsíci opustit svůj dům,“ vypráví Muhamad Yasin, starosta favely, chudinské čtvrti ve městě Narere, asi 20 kilometrů od fidžijského hlavního města Suva. Muhamad Yasin je původem Ind. Fidži bylo v nedávné minulosti pokládáno za třetí nejbohatší stát Austrálie a Oceánie, hned po samotné Austrálii a Novém Zélandu. Začátkem 21. století se však o tomto souostroví začalo mluvit jako o zemi na pokraji občanské války. Indové v tomto sporu nedobrovolně hrají hlavní roli.
VULANGI – NÁVŠTĚVNÍCI VE VLASTNÍ ZEMI Muhamad Yasin, obklopen svojí manželkou, dětmi a vnoučaty, nyní žije v malé chatrči, vybudované ze všech rodinných úspor. Deset lidí v několika místnostech. Ale domek má stěny a střechu, dokonce je napojen na státní elektrickou síť. Na poměry rozvojových zemí v Africe, Latinské Americe a jihovýchodní Asii jsou favely v okolí Suvy relativně spořádané. Hrubý domácí produkt na osobu a rok je na Fidži také srovnatelný s Polskem, nikoliv s nejchudšími zeměmi světa. „Od vlády dostáváme jen vodu a některé základní léky v nemocnici. A do školy nemůžeme poslat všechny děti, protože i za základní školní docházku chce teď ministerstvo vzdělání 80 dolarů (zhruba 40 USD) každé tři měsíce. Nemůžeme si to dovolit,“ říká rozhořčeně. Muhamad Yasin je jako většina Indů na Fidži potomkem těch, kteří sem byli přeplaveni britskou korunou. Mezi lety 1879 a 1906 to bylo více než 60 tisíc Indů. Britská koloniální správa v Indii jim tehdy slíbila na Fidži skvělé platy a výjimečné životní podmínky. Negramotní, chudí Indové ale museli podepsat tzv. girmit, dohodu, jež je zavazovala k pětileté službě. Ve skutečnosti to bylo něco mezi robotou a otroctvím. Po pěti letech neměli ti, kteří přežili, peníze ani sílu na dlouhou plavbu domů. Zůstali na Fidži. Jen hrstka indických obchodníků se mnohem později přistěhovala z vlastní vůle, a to převážně z Ahmadábádu, největšího města severozápadního státu Gudžarát. Pro současné indické obyvatelstvo, které tvoří asi 45 procent populace země, je Fidži jediný domov, který kdy poznali. Pořád se jim ale říká vulangi – „návštěvníci“. Kolem 90 procent půdy v tomto dosud převážně zemědělském státě patří podle zákona původním etnickým Fidžijcům (Melanésanům). V polovině dvacátého století byla fidžijským Indům propůjčena půda na 50 let. Pěstovali na ní cukrovou třtinu, rýži, tabák a bavlnu. Teď kontrakty vypršely a ve vypjaté politické situaci je původní Fidžijci nechtějí obnovit. „Pronajímal jsem si půdu od původních obyvatel jako téměř všichni Indové. Teď nemám nic a nemohu ani najít práci,“ pokračuje Yasin. „Skončil jsem v chudinské čtvrti úplně na dně. Když ztratí práci Fidžijec, může se s rodinou vrátit do své vesnice, kde najde spoustu půdy. V tom je rozdíl,“ dodává. V chudinské favele v Narere nyní žije kolem 400 rodin, tedy několik tisíc obyvatel. Každý den sem přichází alespoň jedna nová indická rodina.
TZV. INDICKÁ INVAZE Mimořádně pracovití Indové obsadili v druhé polovině 20. století, kdy tvořili národnostní většinu, klíčové pozice ve fidžijském soukromém i státním sektoru. I ty nejchudší rodiny často dokázaly ušetřit dost peněz na to, aby mohly své děti poslat do škol v Suvě nebo v cizině. Indická intelektuální elita pracovala v nemocnicích a přednášela na středních a vysokých školách, kontrolovala zahraniční obchod země, psala knihy a snažila se v zákonodárství a ústavě prosadit změny, jež by zajistily rovnoprávnost všech národností a ras žijících na ostrovech, tj. včetně početné čínské menšiny. V roce 1970 si Fidži po 96 letech vydobylo nezávislost na Velké Británii. Indofidžijci se zapojili do procesu budování mladého státu a prvních patnáct let bylo souostroví fungující multirasovou společností. Mnozí původní obyvatelé Fidži však začali varovat před „indickou invazí“ a prosazovat názor, že všichni Indofidžijci by měli být deportováni zpět do Indie. Tisk začal vytvářet stereotypy a obviňovat občany indického původu z chamtivosti a z prosazování vlastních zájmů. Teď je indický taxikář, který mě večer veze zpět do Suvy, tak rozzuřený, že skoro nemůže mluvit. Když se ho zeptám na život Indů, zastaví u krajnice, vyjde z auta a zapálí si cigaretu: „Pokud bych o tom mluvil za jízdy, určitě bychom havarovali,“ vysvětluje. „Takže chcete, abych to shrnul? Na půdu nemáme nárok, přestože tu žijeme několik generací. Ukradli nám všechno, co jsme měli. Za poslední léta vydrancovali snad všechny indické obchody a restaurace. Po druhém převratu znásilnili stovky našich žen. Párkrát mě napadli přímo v taxíku. Tady už jen čekáme, kdy na nás opět zaútočí. Neptáme se ‘zda’, nýbrž ‘kdy’?“
DVA VOJENSKÉ PŘEVRATY V roce 1987 zvítězila ve volbách koalice FLP (Fiji Labour Party) a NFP (National Federation Party) pod vedením doktora Timoci Bavadry. Přestože vláda byla vytvořena většinou z původních obyvatel země, nacionalisté ji hned obvinili, že je kontrolována Indofidžijci. V květnu 1987 došlo k vojenskému převratu (tzv. „prvnímu převratu“), kterému velel plukovník Sitiveni Rabuka. Přišla doba nejistot a krizí. V roce 1990 byla prosazena ústava, jež otevřeně diskriminovala občany indického původu. Tato diskriminace byla poněkud zmírněna až pod mezinárodním tlakem v roce 1997. V květnu 1999 Rabuka prohrál volby a vůdce levicové FLP Mahendra Chaudhry se stal v zemi prvním ministerským předsedou indického původu. Přesně o rok později, 19. května 2000, došlo k „druhému převratu“ pod vedením George Speighta, neúspěšného podnikatele a nacionalisty. Zajal celou vládu, jmenoval novou a požadoval revizi ústavy z roku 1997 s cílem vyloučit obyvatele indického původu z politického života. V listopadu roku 2000 Nejvyšší soud prohlásil převrat za nelegální, znovu legalizoval ústavu z roku 1997 a vyhlásil volby na rok 2001, tentokrát pod dohledem pozorovatelů z OSN. Volby ale byly poznamenány násilím a podplacením voličů, na ulicích ležely letáčky s nápisy: Volit FLP znamená otevřít cestu ke krveprolití. Zvítězil vůdce SLD (Lidové strany Fidži) Laisenia Qarase, který v rozporu s ústavou nepřijal ani jednoho Indofidžijce do své vlády. George Speight byl obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl ale rychle změněn na doživotí. Teprve koncem srpna letošního roku, po dlouhých měsících debat a tlaků ze zahraničí, tentokrát včetně Spojených států, jmenoval ministerský předseda Laisenia Qarase čtrnáct občanů indického původu do své vlády. Napjatá situace v zemi však trvá dál.
CHUDOBA A NÁSILÍ Situace posledních pěti let Fidži od základu změnila. Měla devastující vliv na ekonomiku i bezpečnost země. Obří letouny fidžijských aerolinek, jež kdysi přivážely návštěvníky z celého světa, teď na svých křídlech odnášejí do exilu muže a ženy, kteří ztratili naději. Do ciziny, hlavně do Austrálie a na Nový Zéland a do Spojených států, emigrovaly tisíce schopných profesionálů, a to nejen indického původu, zemi začali opouštět i vzdělaní etničtí Fidžijci. Turistika ze zahraničí, jeden z hlavních příjmů země, se zastavila. Politická nejistota a možnost občanské války zmrazily i příliv zahraničních investic. Proti Fidži byly uvaleny mezinárodní sankce. Země ztratila desítky tisíc pracovních příležitostí a chudoba a kriminalita nyní rostou závratnou rychlostí. Z privilegií, jež si prosadili původní Fidžijci na úkor Indů, teď těží jen malá hrstka těch nejbohatších. Korupce dosahuje v zemi najednou dosud neznámých rozměrů. Suva, hlavní město a kdysi oáza klidu a pohody, je nyní tak nebezpečná, že se tu po západu slunce nedoporučuje vycházet na ulici. Majitel malého krámku s posledními hollywoodskými hity na DVD a VCD discích jen krčí rameny: „Toto je jediný indický krám v okolí, který nebyl za poslední léta vydrancován. A to jen proto, že je padesát metrů od policejní stanice.“ Za tmy vyráží do ulic fidžijské gangy a přepadávají a znásilňují indické ženy. Sharon Bhagwan-Rolls je ředitelkou nevládní organizace s názvem „Femlink Pacific“, jež má za cíl pomáhat ženám v oblasti jižního Tichomoří, především však na Fidži. „Přestože ženy vždycky hrály v této společnosti důležitou roli,“ vysvětluje Sharon, „během posledních let se staly terčem otřesného násilí. S výjimkou vojenských oblastí není násilí na ženách tak rozšířené jako tady. Nikdo z nás nemá přesná čísla o počtu znásilnění; většina žen má strach jít na policejní stanici. Na Fidži existují dva druhy spravedlnosti: státní a tradiční. Tradiční systém, jenž má kořeny v původní kultuře, je často nad státními zákony. Znamená to, že pro osoby indického původu často neexistuje spravedlnost. Například když je žena znásilněna a oznámí to na policejní stanici, rodina zločince může zahájit tzv. ‘proces usmíření’ a domluvit se na odškodnění mimo soudní systém. Často je odškodněním pouze omluva hlavě rodiny – otci či manželovi. Indické rodiny jsou pod tlakem tento systém přijmout. Výsledkem je, že zločinec téměř nikdy neskončí ve vězení. Znásilnění indických žen na Fidži je tak skoro beztrestné.“ V ZÁJMU ELITY Sedím v malé indické restauraci. Během oběda tu u stolků sedí desítky původních Fidžijců i Indů. Muž, co si s přítelkyní přisedá k mému stolku, se láduje křupavým roti a zeleninovým kari. Po chvíli se dá do řeči: „Žijeme tu spolu již přes sto let, zvykli jsme si na sebe a hodně se jedni od druhých naučili. Já jsem původem Fidžijec a pracuji v bance. Polovina mých přátel jsou Indové. Chutná mi jejich jídlo, občas jdu dokonce na jejich filmy, i když jim nerozumím, protože většinou nemají titulky. Ale líbí se mi, jak tam zpívají a tančí. Vůbec bych nechtěl vidět Fidži bez Indů. To by byl nesmysl, oni sem patří stejně tak jako já. Většina Fidžijců má stejný názor, jenom ti nahoře, naše elita má z Indů strach. Nechce se totiž dělit o moc. Bojí se, že přijde o spoustu příležitostí ke korupci. Proto jsem volil Stranu práce, i když je převážně indická. Jde jim o sociální spravedlnost pro všechny naše občany. Mám opravdu obavy, co se s mojí zemí stane. Musíme se nějak rychle domluvit a žít společně, bez nenávisti a strachu.“ Večer se ptám slavného televizního novináře, který je jakousi místní „hvězdou“ indického původu, Riyaze Sayed-Khaiyuma na totéž. Jen rozhodil rukama: „Pro mě je Fidži tou nejkrásnější zemí na světě. A nemám na mysli jen přírodní krásu, nýbrž i krásu lidí. Máme tu původní melanéskou kulturu, indickou kulturu, čínskou kulturu a západní kulturu. Tradice jsou moc hezké. Země je historicky bohatá, i když vždycky měla mizerné vlády. Naše úroveň vzdělání nebyla o nic horší než v Austrálii či na Novém Zélandě. A co jsi dnes slyšel, je pravda a ani já bych to nedokázal vysvětlit lépe. Zatímco se lidé mají rádi, hrstka, jež má moc, se snaží, a to velmi úspěšně, nás rozdělit. Používají k tomu těch nejlevnějších populistických triků. A spousta lidí, hlavně ti, co začínají mít hlad a cítí nejistotu a strach z budoucnosti, jim zbožně naslouchá.“ Podle slov Jone Dakuvuly z nevládní organizace CCF (Citizens Constitutional Forum) během převratu v roce 2000 ztratilo střechu nad hlavou kolem 12 tisíc osob. Během jediného dne převratu byl zničen majetek indických obchodníků v hodnotě 30 milionů dolarů. Většina z jejich obchodů se již nikdy neotevřela. „Násilí a nespravedlnost vždy vedou k ekonomickému úpadku a úpadek živí opět násilí. Je to začarovaný kruh. Fidži se dosud může vyhnout násilí, ale po pravdě řečeno mám obavy, že se řítíme do katastrofy,“ říká Jone. V bývalém hlavním městě země Levuka na ostrově Ovalau jdou děti do školy. Sestupují z kopců, před sebou klidné azurové moře, pod jeho hladinou barevní koráli. Levuka dosud neví nic o tom, co se děje v Suvě a Nadi, na ostrově Viti Levu, kde žije většina obyvatel. Levuka je miniaturní replikou Fidži před dvaceti lety, zemským rájem, kde se neznámí lidé zdraví na ulici, kde se po večerech zpívá a ráno modlí. Také dvě stě kilometrů na západ na neuvěřitelně krásných ostrovech Yasawa místní kapela dosud vítá návštěvníky, již přistávají u jejich vzdálených břehů. Muži stojí po kolena ve vodě, kolem krku květiny. Zbytek země se každým okamžikem může změnit v bitevní pole, v ekonomický a sociální odpadkový koš, ve smutnou scénu etnických čistek.
Indický oceán je z geologického hlediska nejmladším ze tří největších světových oceánů. Pohlédneme-li na oceán jako na geometrický tvar, který je vymezen polohou kontinentů, je Indický oceán v rodině pěti světových oceánů nejmladším přírůstkem vůbec. Vasco da Gama ho přeplul již v roce 1498, přesto je to ve srovnání s Atlantikem i Pacifikem „aqua incognita“. V době, kdy hluboko do vesmíru vysíláme sondy, zůstává tento třetí největší oceán světa v podstatě neprobádán. V jeho hlubinách se prohánějí latimerie, ryby, o kterých se vědci domnívali, že vyhynuly před 60 miliony let, u jeho obrovských vřídel žijí unikátní organismy. Činnost lidí by však tento oceán mohla ohrozit dříve, než nám vydá svá tajemství.
Indický oceán se v současné podobě vynořil ze skládačky neustále se pohybujících tektonických desek před zhruba 30 miliony let. Rozkládá se na východní polokouli mezi východním pobřežím Afriky a západním pobřežím Austrálie, Velkými a Malými Sundami a jižním pobřežím Asie a antarktickou konvergencí, která tvoří hranici Jižního oceánu (viz též Koktejl 5/2003, str. 29). Jeho celková rozloha je zhruba pětkrát větší než území USA. Vzniku Indického oceánu předcházel zánik obřího pramoře Tethys. Zhruba před 170 miliony let se jižní superkontinent, jejž geologové pojmenovali Gondwana, začal rozpadat na menší kontinentální celky, které dnes známe jako Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Austrálii a Antarktidu. Jižní Amerika a Afrika se zprvu jako jeden celek sunuly na severovýchod, zatímco Indie se jako samostatný kontinent pohybovala na sever. Megamoře Tethys se postupně uzavíralo s tím, jak se Afrika a Indie sunuly na sever. Indie nakonec přibližně před 50 miliony let narazila do Asie, začala se pod ni podsouvat a výsledkem této kolosální srážky litosférických desek bylo obří pohoří Himálaje. Od severozápadu k jihovýchodu se napříč Indickým oceánem táhne podmořské pohoří známé jako Středoindický hřbet. Do středu této tektonicky aktivní zóny vniká magma z tekuté části zemského pláště a neustále rozšiřuje oceánské dno. Jedna větev mohutného pohoří obkresluje Afriku a napojuje se na Středoatlantský hřbet. Jihovýchodní větev se napojuje na hřbet Jihopacifický. Od Bengálského zálivu až k Jávskému moři se naopak táhne více než 2600 kilometrů dlouhý Jávský příkop, který dosahuje hloubky 7450 metrů. Západoaustralská pánev se zde rychlostí 6 cm za rok sune pod jihovýchodní Asii. Tření mezi tektonickými deskami v této oblasti často způsobuje ničivá zemětřesení. Konvekční proudy v tekuté části zemského pláště neustále pohánějí tektonické desky, které se střetávají na konstruktivních a destruktivních rozhraních.
PODMOŘSKÁ VŘÍDLA „Indický oceán je ze tří největších oceánů jediný, o kterém stále ještě nevíme, jaké příšerky v něm žijí,“ řekla s mírnou nadsázkou letos v srpnu společnosti BBC dr. Lindsay Parsonová, bioložka z vědecké skupiny při Oceánografickém centru v anglickém Southamptonu (Southampton Oceanography Centre – SOC), která se zabývá průzkumem podmořských hřbetů. I když Atlantik i Pacifik stále ještě skrývají mnohá tajemství, Indický oceán zůstává v podstatě zcela neprobádán, což se v době, kdy vysíláme sondy hluboko do vesmíru, může zdát až neuvěřitelné! Třetí největší oceán je pro expedice výzkumných ústavů, které se povětšinou nacházejí v oblastech náležejících průmyslovým zemím s dlouhou tradicí oceánografického výzkumu, méně dostupný než jeho větší příbuzní. První zásadní kroky v tomto směru učinil teprve Mezinárodní program výzkumu Indického oceánu, který v druhé polovině dvacátého století probíhal pod záštitou komise UNESCO při OSN. Letošní plavba členů Oceánografického centra v Southamptonu začala daleko od Anglie, na seychelském ostrově Mahé, který se vyznačuje skalnatým pobřežím a vysokými kopci sahajícími do výšky přes 900 metrů. Žulovitý základ čtyřiceti z celkového počtu zhruba stovky tropických ostrovů a ostrůvků Seychel, které leží severovýchodně od Madagaskaru, prozrazuje kontinentální rysy tohoto souostroví. Většina ostrovů v Indickém oceáně je na rozdíl od Pacifiku právě kontinentálního původu. Vědci na palubě výzkumné lodi s honosným názvem Charles Darwin opustili přístav Victoria 18. července 2003. Loď zamířila do vod nad dosud neprobádanou oblastí Carlsberského podmořského hřbetu, který se v hloubce 4000 m táhne mezi africkým kontinentem a souostrovím Seychely. Cílem expedice bylo objevit známky aktivních podmořských horkých vřídel, která jsou známa z Pacifiku již od roku 1977. V Indickém oceáně však byla poprvé objevena teprve před třemi lety. Podmořská horká vřídla vznikají v místech, kde mořská voda vniká hluboko do oceánské kůry a dostává se do styku s rozžhavenými horninami. Zahřátá, minerály nasycená voda pak tryská ven v podobě hydrotermálních pramenů a v temných hlubinách vznikají bizarní útvary připomínající středověké představy o podobě horoucích pekel. V těsné blízkosti horkých vřídel občas vzkvétá společenství organismů, které bez pomoci slunce vytvářejí organické sloučeniny a kyslík. Vybavení výpravy bylo kombinací starých osvědčených metod a nejmodernějších přístrojů. Kromě pytlové vlečné sítě pro odběr vzorků z oceánských hlubin patří mezi základní průzkumné nástroje výpravy senzor MPAR (Miniature Autonomous Plume Recorder), který používá řadu technologií k odhalení horkých oblaků v hlubinách oceánu, jež indikují existenci podmořských hydrotermálních pramenů. Tato technologie byla britské výpravě zapůjčena americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA). Ten spolufinancoval již zmíněnou expedici, která jako první odhalila existenci podmořských horkých vřídel. V úterý 22. července ve 22.00 hodin začala práce na průzkumu samotného Carlsberského hřbetu. Po předběžném mapování s použitím sonaru, které potvrdilo domněnky geologů o existenci hřbetu s klasickým axiálním údolím o hloubce 800 m, byl v noci do hloubky 4000 metrů spuštěn pytlový sběrný vak spolu se senzorem MPAR. Při zpracování dat, která sonda nasbírala, se na výpravu usmálo štěstí – vědci objevili mimořádně silný signál podmořského oblaku. „Tak silný signál znamená, že se pravděpodobně jedná o nejmohutnější hydrotermální oblak dosud objevený na Zemi,“ napsal ve svém deníku vedoucí výzkumného týmu dr. Bramley Murton. Zpracování dat prozradilo, že se jedná o obří oblak černé mořské vody o výšce 600 metrů a šířce 30 kilometrů, který vychází z „kouřícího“ vulkanického komplexu nacházejícího se v hloubce 3000 m pod hladinou. „Zdroj tohoto mraku je srovnatelný s celou řadou elektráren vypouštějících ohromná množství tepla a vodních par,“ pokračoval dr. Murton v tiskové zprávě, kterou výzkumný tým zveřejnil 29. července. „Když si představíte komín továrny chrlící kouř do ovzduší v bezvětří, kouř stoupá svisle, ale vzduch, který do něj vniká, nakonec pohyb zastaví a mrak se začne rozšiřovat,“ dodala dr. Lindsay Parsonová. Vybavení, které měl tým k dispozici, bylo sice dostačující pro odběr hornin nacházejících se na dně oceánu, nebylo však vhodné pro zkoumání biologických společenství. Dalším krokem výzkumného týmu v příštích měsících tedy bude spuštění nového dálkově ovládaného průzkumného přístroje ISIS, který je schopen ponoru do hloubky 6,5 kilometru.
SPOLEČENSTVÍ ORGANISMŮ Vědci již dříve zjistili, že mezi unikátními organismy žijícími u mořských vřídel v Pacifiku a Atlantiku existují značné rozdíly. „Dosud nebyli v Atlantiku objeveni žádní krytonožci, zato jsou zde fantastické počty speciálně adaptovaných krevet,“ objasnila situaci během expedice dr. Parsonová. Cílem badatelů je nyní zjistit, jakým způsobem do tohoto rébusu zapadají organismy žijící u horkých vřídel v Indickém oceáně, které byly poprvé objeveny japonskou vědeckou výpravou v srpnu a září 2000 v hloubce 2450 metrů poblíž trojitého deskového rozhraní Rodriguez v samotném středu Indického oceánu, kde se střetávají Africká, Antarktická a Indoaustralská tektonická deska. Japonští vědci objevili extrémně aktivní horké prameny a uspěli tam, kde dříve selhala řada expedic, vyslaných Německem, Francií a jinými zeměmi. S použitím dálkově ovládaného hlubinného průzkumného plavidla Kaiko se jim dokonce podařilo vyfotografovat a zdokumentovat řadu organismů. Japonci zároveň předběhli americké vědce z věhlasného Oceánografického ústavu ve Woods Hole, kteří již řadu let plánovali průzkum podmořských hřbetů v Indickém oceáně. Převratný objev však Japonské centrum pro mořskou vědu a technologii (Japan Marine Science and Technology Center – JAMSTEC) oznámilo jen krátkou zprávou 14. prosince 2000 a dosud nebyly zveřejněny podrobné výsledky výzkumu. Objev přesto vyvolal mezi odborníky velký zájem a Oceánografický ústav ve Woods Hole do stejné oblasti vyslal vlastní expedici již následující rok. Mezinárodní skupina vědců ze sedmi univerzit a tří výzkumných ústavů během čtyřicetidenní plavby v březnu, dubnu a květnu 2001 opakovaně spouštěla do hlubin z devadesát metrů dlouhé průzkumné lodi Knorr dálkově ovládané plavidlo Jason. Expedice, kterou Američané plánovali pět let, podrobně zdokumentovala vřídla, které před nimi objevili Japonci. Přístroje expedice zároveň odhalily nový komplex vřídel, který byl nazván Edmond po nedávno zesnulém americkém vědci, průkopníkovi v oblasti průzkumu podmořských horkých vřídel. Expedice také poprvé široké veřejnosti zpřístupnila fotografie organismů žijících u horkých vřídel. Pečlivě zorganizovaná PR kampaň znamenala, že americké objevy na rozdíl od japonských pronikly do světového tisku. Po důkladném zpracování veškerých nasbíraných údajů zveřejnil americký tým podrobné výsledky průzkumu v renomovaném periodiku Science ještě v říjnu 2001. Ukázalo se, že společenství organismů žijících poblíž horkých vřídel v Indickém oceáně má společné prvky jak se společenstvími, která se vyskytují v Atlantiku, tak s těmi v západním Pacifiku. Výsledky tedy jednoznačně nepotvrzují, ani nevyvracejí již dříve předloženou teorii, že některé organismy v západním Pacifiku jsou evolučně spřízněné s těmi v Atlantiku a že Středoindický hřbet funguje jako spojovací článek mezi Atlantikem a Pacifikem. Světlo by na celou problematiku mohl vrhnout právě důkladný průzkum letos nově objeveného horkého vřídla v oblasti Carlsberského hřbetu.
OBJEV NA RYBÍM TRHU V září 1997 trávil čerstvě promovaný mořský biolog Mark Erdmann líbánky se svou manželkou Arnaz v severní části indonéského ostrova Sulawesi, který se nachází v Celebeském moři v západní části Pacifiku. Celebeské moře je přes Masakarský průliv spojeno s Jávským mořem, které navazuje na Indický oceán. Dne 18. září se novomanželé procházeli po rybím trhu v hlavním městě Manado, když si Arnaz všimla zvláštní, metr a půl dlouhé ryby, kterou místní rybář přivážel na trakaři, a upozornila na ni svého manžela. Erdmann stačil rybu jen vyfotografovat, než byla prodána. Manželský pár později fotografii vystavil na svých webových stránkách, kde si jí všiml dr. E. K. Balon, který si ihned uvědomil, že se jedná o druh latimerie podivné, zástupce lalokoploutvých ryb, jež byly dosud známé jen z oblasti Komor v Indickém oceáně, tedy asi 9000 km západně od Sulawesi. Balon ihned Erdmannovi doporučil, aby fotografii z webu stáhnul, objev utajil a vypracoval v rámci své doktorandské práce na univerzitě v Berkeley projekt směřující k popisu nového výskytu latimerie. Do dění kolem převratného objevu vstoupily věhlasná společnost National Geographic Society, vědecký časopis Nature a ústav Smithsonian Institute a vyhlásily embargo na vydávání zpráv spojených s objevem. Erdmann získal finance a začal provádět systematické pátrání vycházející z rozhovorů s místními rybáři. Tím byla započata zatím poslední kapitola dlouhého příběhu „živé fosilie“ latimerie podivné, který však začal téměř o šedesát let dříve.
KURÁTORKA A JEJÍ PODIVNÁ RYBA Marjorie Courtenay-Latimerová byla v roce 1938 kurátorkou malinkatého muzea v přístavním městečku East London poblíž Kapského Města v Jižní Africe. Tehdy jednatřicetiletá žena jistě netušila, že vstoupí do dějin jako objevitelka nejslavnější ryby, jaká kdy spatřila světlo světa. Marjorie pro muzeum mimo jiné vytvářela sbírku ryb a z tohoto důvodu se přátelila s místním rybářem Hendrickem Goosenem, kapitánem lodi Nerine, který ji upozorňoval na neobvyklé úlovky. Den před Štědrým večerem se posádka Nerine vrátila z lovu v ústí řeky Chalumna. Goosen zatelefonoval Marjorii, která se rozhodla, že využije příležitosti, aby popřála posádce veselé Vánoce. Toho dne se příliš nesoustředila na úlovek rybářů a teprve při loučení si všimla zvláštní modré ploutve, která vyčnívala z hromady mrtvých žraloků a rejnoků. „Odkryla jsem ten exemplář a našla nejkrásnější rybu, jakou jsem kdy viděla. Měřila 5 stop, byla slabě nafialovělá a její boky se třpytily duhovými a stříbrnými barvami,“ napsala později Marjorie. Když se jí podařilo přesvědčit řidiče taxíku, který ji do doku přivezl, aby rybu naložil do vozu, odjela zpět do muzea. Tam porovnala rybu s obrázky v několika málo knihách, které tehdy měla k dispozici, a došla ke zdánlivě nemožnému závěru – ryba patří mezi dávno vyhynulé prehistorické tvory! Rybu nakreslila a obrázek poštou odeslala profesorovi J. L. B. Smithovi, puntičkářskému učiteli chemie na Univerzitě Rhodes v Grahamstownu, asi 70 km na jih od East Londonu, který byl známý svou vášní pro ryby. Smith však v té době trávil vánoční svátky opravováním písemek a nebyl k sehnání. Marjoriin nadřízený mezitím nález, který byl později vyhlášen „nejdůležitějším zoologickým objevem století“, označil za druh kanice. Dne 3. ledna 1939 však slečna Latimerová od Smithe obdržela dnes proslulý telegram: VELMI DŮLEŽITÉ. ZACHOVEJTE KOSTRU A ŽÁBRY. RYBA MUSÍ BÝT POPSÁNA. Mezitím však již byly vyhozeny vnitřnosti, jelikož ryba měla být vycpána. Ve snaze nalézt tyto zbytky prý byly prohrabány i odpadkové koše a kontejnery v okolí, ale marně. Navíc údajně nevyšly ani fotografie, které byly pořízeny během konzervace. „Ačkoli jsem přišel připraven, první pohled na rybu mě zasáhl jako nával horkého vzduchu. Celý jsem se roztřásl, měl jsem divný pocit, mé tělo se chvělo vzrušením,“ napsal později Smith. „Stál jsem tam jako zkamenělý. Ano, bez jakýchkoli pochybností každá šupina, každá kost, každá ploutev jasně svědčila o tom, že to byl pravý zástupce lalokoploutvých.“ V East Londonu se objevil teprve 16. února. Reportér místních novin rybu vyfotil a fotografie se brzy objevila v tisku po celém světě. Smith pojmenoval rybu podle její objevitelky a místa, kde byla nalezena – Latimeria chalumnae. Z profesora chemie a kurátorky malého muzea se rázem staly celebrity a při první příležitosti, kdy byla ryba zpřístupněna veřejnosti, prý muzeum navštívilo 20 000 zvědavců. Latimerie se stala objevem století ze dvou zásadních důvodů. Jednak patřila mezi ryby, o kterých se vědci domnívali, že vyhynuly před více než 60 miliony let, ale také proto, že podle tehdejších představ paleontologů představovala „chybějící článek“ mezi rybami a suchozemskými tvory.
PÁTRÁNÍ POKRAČUJE Pro Smithe však práce teprve začínala. Domníval se, že rybu do oblasti, kde byla nalezena, zanesl ze severu Mosabicský proud, a po celém pobřeží Afriky rozmístil obrázek prvního exempláře s nabídkou peněžité odměny za další nález. Jedním z těch, kteří navštívili přednášku Smithe, byl osmatřicetiletý britský kapitán Eric Hunt, který na své lodi Nduwaro obchodoval mezi Zanzibarem na Madagaskaru a Komorami. Po dohodě se Smithem rozmístil plakáty ryby na Komorech. Opět těsně před Vánocemi, 21. prosince 1952, čtrnáct let po prvním objevu latimerie, přinesli Huntovi dva místní rybáři těžký balík, ze kterého se vyklubala ryba místními rybáři označovaná jako mame či gombessa. Byla to druhá latimerie, která spatřila světlo vědeckého světa. Komořanům vyplatili odměnu 100 britských liber a ryba byla naložena do soli, jelikož nebyly k dispozici jiné konzervační látky. V dalším přístavu již Hunt do ryby vstříknul formaldehyd a poslal Smithovi telegram. Přes veškeré svízele spojené se svátečním obdobím nakonec Smith přiletěl na Komory a konečně se mu ulevilo – byla to skutečně latimerie. Důležité navíc bylo, že místní lidé rybu znali, takže bylo zároveň objeveno přirozené prostředí „živé fosilie“. Francouzi, pod jejichž správu tehdy Komory spadaly, měli pocit, že byli vynecháni a na truc oblast až do 70. let, kdy se Komory staly nezávislými, uzavřeli všem kromě francouzských badatelů. První kapitola příběhu podivné ryby se uzavřela. Od té doby se řada podmořských expedic dlouho marně snažila objevit latimerie v jejich přirozeném prostředí. Jedním z těch, kteří se tohoto pátrání zúčastnili, byl i proslulý badatel a popularizátor podmořského průzkumu Jacques-Yves Cousteau. Latimerii se mu však nepodařilo nafilmovat ani v padesátých letech, ani později v roce 1968. Teprve v roce 1987 se výzkumnému týmu z německého Ústavu Maxe Plancka pod vedením Hanse Frického a Karen Hissmannové podařilo zdánlivě nemožné. Jürgen Schauer v miniponorce Geo objevil, vyfotil a nafilmoval latimerii v hloubce 180 metrů. Tento tým se v roce 1989 vrátil s novou miniponorkou Jago a od té doby se jim několikrát podařilo úspěšně natočit latimerie v podmořských jeskyních, které obývají. Pozorování německé výzkumné skupiny zároveň položilo základ pro veškeré naše znalosti o chování těchto záhadných tvorů. Třetí kapitola příběhu podivné ryby byla uzavřena.
OBJEV KONEČNĚ ZVEŘEJNĚN 30. července 1998 byl konečně nalezen druhý, tentokrát živý exemplář latimerie ve vodách Celebeského moře, které oblévá severní část indonéského ostrova Sulawesi. Místní rybář Om Lameh Sonathan a jeho desetičlenná posádka při svítání lovili žraloky poblíž sopečného ostrova Monadotua. Když z hloubky 100 až 150 metrů vytáhli sítě, nalezli v nich 124 cm dlouhou hnědou rybu, která vážila 29,2 kilogramu. Přes veškerou snahu udržet rybu na živu však nakonec zemřela. Z ryby byly odebrány vzorky tkáně a její tělo bylo zmraženo. Kromě odlišné hnědé barvy byla na trupu poseta výraznými zlatými skvrnami. Pozdější rozbor DNA ukázal, že se indonéská latimerie podstatně liší od 9000 km vzdálených příbuzných a byla pojmenována Latimeria menadoensis. 24. září 1998 byla konečně vydána tisková zpráva a oznámení nálezu v časopise Nature. Úžasný objev byl na světě. Mark Erdmann při té příležitosti řekl společnosti BBC: „Je to senzační objev v tom slova smyslu, že rozhodně otevírá možnost, že by v budoucnu mohly být objeveny všelijaké další ryby a mořské příšery.“ Marjorie Courtenay-Latimerová dodnes žije v East Londonu, kde se letos v říjnu konala mezinárodní konference o latimerii podivné. Jedním z těch, kteří zde přednášejí, je Mark Erdmann. Záhady kolem podivné ryby latimerie dosud zdaleka nebyly vyřešeny. V dubnu a květnu letošního roku se výzkumný tým pod vedením Tonyho Ribbinka z Jihoafrického ústavu vodní biodiverzity vydal do vod poblíž Sodwany v Jižní Africe. S pomocí ponorky Jago se biologům a potápěčům podařilo nafilmovat 18 latimerií, z nichž některé již znali z dřívějších průzkumů. Latimerie se v této oblasti chovají jinak než ve vodách kolem Komor. Na rozdíl od nich například vyhledávají potravu tak, že stoupají z hlubin nahoru, zatímco komorské latimerie hledají potravu při ponoru do hloubky. V jeskyních v podmořských kaňonech se vyskytovaly spolu s kanici. Zůstává tedy otázkou, jestli zdejší latimerie představují oddělenou populaci, či jestli jsou to ryby z Komor, které sem zanesly mořské proudy. Podle současných odhadů čítá komorská populace latimerií jen asi 500 kusů. Latimerie je zranitelná zejména proto, že se pomalu rozmnožuje – rodí živý potěr. Přestože je již od roku 1989 pod ochranou Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES), varovali vědci v devadesátých letech, že klesá počet latimerií v oblasti Komor. Mark Erdmann je jedním z těch, kteří se obávají, že zvýšený zájem veřejnosti o tuto rybu, vyvolaný novými vědeckými nálezy, by mohl přispět k ohrožení těchto mimořádných tvorů, což by byla opravdu paradoxní tečka za tak pohnutým příběhem.
SIRÉNY V OHROŽENÍ V době, kdy Island v severním Atlantiku opět obnovil lov velryb pod rouškou vědeckého výzkumu, Norové nezakrytě provádějí lov plejtváků malých pro obchodní účely a Japonci loví velryby v Pacifiku i Jižním oceánu, je důležité si připomenout, že se Indický oceán stal první rozsáhlou oblastí, kde byl zcela zakázán lov velryb. Přestože jsou velcí kytovci v Indickém oceáně chráněni již od roku 1979, jiný mořský savec se ocitnul na pokraji zkázy. V říši mořských savců je jen málo tvorů, kteří na první pohled působí tak silným dojmem jako ochechule pasoucí se na mořské trávě. Zatímco český název pro tuto skupinu savců evokuje cosi směšného, latinské slovo Sirenia zřejmě odkazuje na domněnku starých námořníků, že tito tvorové nejsou nic jiného než bájné mořské víly. Však také tehdy měli muži poněkud jinou představu o ladných ženských tvarech, než dnes prezentují módní časopisy. Ve skutečnosti se jedná o býložravé mořské savce s předními ploutvemi ve tvaru pádel a vodorovnou zadní ploutví, kteří se dělí na kapustňáky a dugongy. Rod kapustňáků (Trichechus) zahrnuje tři druhy, které obývají mělčiny Karibského moře a pobřežní oblasti západní Afriky, zatímco dugong je jen jeden (Dugong dugon) a vyskytuje se v mělkých vodách Indického oceánu a západního Pacifiku v pásmu od Rudého moře až k Tchaj-wanu a severní Austrálii. Nejbližšími příbuznými ochechulí nejsou mořští savci jako velryby a delfíni, ale sloni. Na rozdíl od kapustňáků jsou dugongové výlučně mořští živočichové. Dugongové mají mírně vykrojenou ocasní ploutev připomínající zadní ploutev velryby, dosahují délky tří a půl metru, váží až 400 kilogramů a dožívají se požehnaného věku 70 let. V červenci letošního roku byla zveřejněna nová studie, dokumentující současný osud dugongů v Tanzanii. Přináší alarmující zprávu, že se populace dugongů žijících u břehů této africké země sousedící s Indickým oceánem nachází na pokraji vyhynutí. Podle současných odhadů čítá populace dugongů ve vodách Tanzanie méně než 100 jedinců. V šedesátých letech byla v těchto vodách často pozorována stáda 20 až 30 dugongů a rybáři omylem chytili až pět dugongů denně. Od roku 2000 uvázlo v rybářských sítích v průměru jen 8 až 10 zvířat. Zpráva uvádí, že od ledna 2000 byly dugongové v této oblasti spatřeni jen 32krát, z toho se jen v osmi případech jednalo o živá zvířata v moři. Zbytek, celých 75 procent, byli mrtví dugongové, kteří omylem utonuli v rybářských sítích. „Je jasné, že dugongové jsou v Tanzanii kriticky ohroženi a bez okamžitého vyvinutí úsilí na jejich ochranu téměř jistě v blízké době ve vodách této země vyhynou,“ varuje studie, která je součástí rozsáhlého projektu Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) zahrnujícího Nairobskou konvenci o ochraně, řízení a rozvoji mořského a přímořského prostředí východní Afriky. Je první z řady národních studií, které se zaměřují na dugongy od Keni až po Komory. Základním problémem je fakt, že se dugongové pomalu rozmnožují – podle současných vědeckých odhadů nejsou jejich populace schopny rychlejšího rozmnožování než pětiprocentního přírůstku ročně. Hlavními hrozbami pro tyto unikátní mořské savce jsou ztráty přirozeného prostředí, nemoci, lov a utonutí v rybářských sítích. Dugongové byli tradičně loveni pro maso a tuk, který se používal na vaření, těsnění lodí a výrobu léčivých mastí. Podle současných odhadů zbývá na světě jen asi 100 000 dugongů, což je údajně jen zlomek jejich původní populace.
ZKÁZA ZVANÁ MONZUn Skličující záběry obyvatel jižní Asie bojujících o život v oblastech zasažených mohutnými záplavami se již staly běžnou součástí našeho vnímání světa. Jihoasijské monzunové deště každoročně zasahují 65 % světové populace a způsobují ničivé záplavy v Bangladéši, Indii a jihovýchodní Asii. Tuto zkázu způsobuje interakce mezi Indickým oceánem a asijským kontinentem. Vodou nasycená mračna přináší z oblastí nad Indickým oceánem vlhký jihozápadní vítr zvaný monzun. Monzuny jsou sezonní větry (slovo monzun pochází z arabštiny a znamená období), které jsou sice nejznámější z jižní Asie, ale vanou třeba i v USA a Chile. Monzuny v jižní Asii vznikají kvůli teplotnímu rozdílu mezi horkou tibetskou náhorní plošinou a chladnějším Indickým oceánem. V zimě směřují z pevniny nad oceán (severovýchodní monzun), zatímco v létě vanou z oceánu směrem k pevnině (jihozápadní monzun). Odvěké atmosférické drama odehrávající se na rozhraní Indického subkontinentu a oceánu se však v posledních desetiletích začíná dramatizovat. Existuje řada indicií, že zvýšení průměrné globální teploty, s vysokou pravděpodobností zaviněné skleníkovým efektem, který sílí v důsledku vypouštění skleníkových plynů, zřejmě povede ke stále intenzivnějším monzunům. Poznatky publikované 26. července 2002 v časopise Science vrhají nové světlo na samotnou kotelnu monzunových dešťů. Vědci se pokusili sestavit záznam intenzity monzunu za posledních tisíc let. Zaměřili se na hojnost mikroorganismu Globigerina bulloides v sedimentech. Těmto drobounkým planktonním živočichům se obzvlášť daří, když silné větry během monzunů způsobí narušení povrchových vod a vzestup hlubinných, na živiny bohatých proudů. Tým vedený Davidem Andersonem z Coloradské univerzity v Boulderu zkoumal vzorky získané z průzkumných vrtů v Arabském moři. Vědci zjistili, že se v průběhu posledních tisíce let skutečně zvýšila intenzita monzunů, zejména pak v průběhu poslední stovky let. „I když je patrná variace mezi stoletími, síla monzunových větrů se zvětšila v průběhu posledních 400 let společně s tím, jak se ohřála severní polokoule.“ „Tyto interpretace jsou konzistentní s hypotézou, že síla jihozápadních monzunů bude narůstat v průběhu tohoto století s tím, jak budou přibývat skleníkové plyny a severní polokoule se bude ohřívat,“ píší autoři. „Je to konzistentní s globálním oteplováním,“ dodává Anderson. Studie je dalším kamínkem v mozaice nastávajícího klimatického chaosu.
MRAK, KTERÝ VYDĚSIL PLANETU „Asijský hnědý mrak je globální hrozbou,“ hlásily koncem 90. let sdělovací prostředky na celém světě palcovými titulky. V době, kdy se svět snažil vyrovnat se skutečností, že se působením člověka zvyšuje průměrná globální teplota, se náhle objevila nová hrozba – gigantický mrak znečištění nad Indickým oceánem a Asií, který by mohl přinést přinejmenším regionální ochlazení. Ačkoli tento mrak zřejmě poprvé zaznamenali již v osmdesátých letech američtí piloti, kteří startovali z letiště Diego Garcia v Indickém oceáně, s poznatky, které šokovaly svět, přišel mezinárodní tým vědců sdružených pod názvem INDOEX (Indian Ocean Experiment). Skupina byla sestavena, aby zkoumala atmosférické jevy nad Indickým oceánem s důrazem na možné dopady lidské činnosti na podnebí. Během šestitýdenního průzkumu v terénu, který byl proveden v únoru a březnu 1999, vědci zjistili, že ve výšce jednoho až tří kilometrů se nad Indickým oceánem vznáší hnědá vrstva znečištění o rozloze 10 milionů čtverečních kilometrů, což je zhruba plocha USA. Hnědou mlhu způsobily zdroje znečištění vzdálené tisíce kilometrů. Znečištění sestává zejména z vysokých koncentrací aerosolů, malých částic, jako jsou popílek, sulfáty a nitráty. Znečištění bylo občas tak výrazné, že snížilo viditelnost nad otevřeným oceánem na méně než 10 kilometrů, což je vzdálenost běžná v blízkosti znečištěných oblastí v USA a Evropě. Mrak také obsahuje vysoké koncentrace plynů jako například oxidu uhelnatého a oxidu siřičitého. INDOEX od té doby každoročně zaznamenává rozsah znečištění, které se stále rozšiřuje. V roce 2000 varoval na konferenci o globálních klimatických změnách v Amsterdamu držitel Nobelovy ceny z roku 1995 za chemii Paul Crutzen, že smog nad Indickým oceánem a Asií by pro atmosféru mohl mít velmi vážné dopady. „Našli jsme hustý hnědý smog ve výšce 4000 metrů v Himálaji, nad Maledivy v Indickém oceáně a v širokých pásmech nad jižní a východní Afrikou. Byli jsme šokováni,“ řekl Crutzen. Většina znečištění údajně pochází z pálení polí chudými farmáři v Africe a Asii. „Chudoba také znečišťuje,“ vyjádřil se Crutzen, který získal Nobelovu cenu za práci na problematice ozonové vrstvy. V srpnu 2002 byla hnědá mlha označena OSN jako jedno z nejzhoubnějších ohrožení životního prostředí na Zemi. Situaci tehdy zhoršovaly ohromné lesní požáry jako důsledek sucha spojeného s jevem El Ni~no. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) zveřejnil nové poznatky o znečištění nad Asií. Ředitel UNEP na tiskové konferenci řekl, že aerosoly by mohly snížit množství sluneční energie dopadající na povrch Země až o 15 %, což by mohlo změnit asijské monzuny, snížit sklizně a usmrtit až milion lidí ročně kvůli respiračním chorobám. „Myslívali jsme si, že lidský dopad na klima se týkal pouze globálního oteplování. Dnes víme, že je to složitější. Hnědý mrak poukazuje na to, že činnost člověka způsobuje, že je klima všude na světě čím dál tím méně předvídatelné. Skleníkové plyny jako oxid uhličitý jsou rozšířeny stejnoměrně, ale částice v hnědém mraku zvyšují nepředvídatelnost klimatu na celém světě,“ řekl V. Ramathan, který je jedním z vedoucích činitelů skupiny INDOEX.
ROPNÉ ŠÍLENSTVÍ Letošní letní monzun byl zodpovědný nejen za přívalové deště, ale podílel se i na další z dlouhé řady ropných havárií. 27. července uvázl řecký tanker Tasman Spirit, nesoucí náklad 67 000 tun ropy, na mělčinách poblíž pákistánského Karáčí. Tři pokusy odtáhnout tanker na moře selhaly a 14. srpna se mohutná loď rozlomila na dva kusy. Záchranářům se sice podařilo odčerpat z lodi 20 000 tun ropy, ale dalších 12 000 uniklo do moře, z nichž zhruba 1500 tun pokrylo 14 kilometrů pláže v těsné blízkosti města. Únik ropných látek vážně ohrozil zdraví místních obyvatel. Lidé trpěli zejména kvůli výparům, které u nich zavinily dýchací potíže a zvracení. „Dlouhodobé vystavení vlivu ropných výparů může způsobit vážné poruchy dýchání a kožní onemocnění,“ varovali zástupci pákistánské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Havárie zabila mnoho ryb a krabů a ohrozila hnízdiště mořských karet. Místní úřady vydaly zákaz rybolovu, čímž byly postiženy tisíce místních rybářů. Řecký tanker Tasman Spirit byl 24 let starý a havárie opět upozornila svět na nebezpečí, které pro životní prostředí a obyvatele přímořských oblastí představuje provoz zastaralých ropných tankerů. Nejen havárie, ale i běžné čištění nádrží na moři páchá každoročně na mořských ekosystémech nenávratné škody a řada zemí dnes volá po zpřísnění zákonů vztahujících se k přepravě ropných produktů. ALANG – HŘBITOV LODÍ Světová moře a oceány dnes křižuje přibližně 45 000 dopravních lodí a obřích tankerů. Zhruba 700 lodí je rok co rok vyřazeno z provozu. Předtím než byla zpřísněna pravidla pro zacházení se životním prostředím a bezpečnostní normy pro práci s nebezpečnými látkami, končily obří lodě většinou v loděnicích v Británii, Španělsku či Mexiku. Dnes jsou tankery povětšinou rozebírány v obřích šrotovacích docích v chudých zemích třetího světa, například v Číně, Pákistánu, Bangladéši či Indii. Jedním z míst neblaze proslavených touto činností je přístav Alang, nacházející se v jižní Indii u pobřeží Indického oceánu.
Poslední obrázky americké družice Mars Global Surveyor (MGS), kroužící kolem Marsu, naznačují, že povrch Marsu se velmi rychle mění. Na některých místech se planeta změnila dokonce i za poslední dva roky. Současná situace na Marsu připomíná dobu, kdy ledovce ustupují na konci doby ledové. Na jižním pólu planety vrstvy ledu a prachu mizejí vědcům přímo před očima. Podle snímků z let 1999 a 2001 erodují tyto oblasti rychlostí tří a více metrů za rok. Pruhy ledu se zužují a občas jsou přerušeny úplně, až vznikají ledové ostrovy, z nichž některé dokonce stačily zmizet úplně. Ze srovnávání a výpočtů vyplynulo, že při stejné rychlosti eroze v budoucnu by jedna vrstva ledu zmizela za 20 let. Rychlost vypařování vyřešila dlouho trvající spornou otázku, zda zmrzlá hmota je voda, nebo oxid uhličitý. „Kalkulace prokázaly, že jediný materiál schopný měnit se tak rychle je oxid uhličitý,“ říkají vědci, kteří už spočetli, že s jednou zerodovanou vrstvou ledu vzroste tloušťka atmosféry Marsu o 1 procento. Zatím nikdo neví, kolik vrstev leželo na povrchu Marsu původně a kolik jich dnes ještě zbývá pod povrchem. Každopádně však podle podrobných studií povrchu Marsu by se mohl všechen na něm viditelný led oxidu uhličitého rozpustit za méně než jedno století! Další podivuhodnou záhadou dnešního Marsu jsou duny, jež se dříve pohybovaly po povrchu ve směru větru, stejně jako duny na Zemi. Marsovské duny se dnes ale nepohybují – stojí na místě bez známek pohybu nejméně poslední dva roky. Jediným rozumným vysvětlením pro to je změna klimatu. Jestliže atmosféra byla v relativně nedávné minulosti tlustší, v ní vzniklé silné větry mohly způsobovat pohyb dun. Větry v aktuální tenké atmosféře jsou slabé. V nedávné minulosti tedy Mars možná ztratil mnoho ze své atmosféry, kterou si v současnosti obnovuje vypařováním polárních čepiček. Snad nejzajímavější novinka leží v 2000 km dlouhém údolí Valles Marineris poblíž marsovského rovníku. Na straně kaňonu zvané Candor Chasma je dno 3,5 km pod povrchem okolního plata a stěny kaňonu jsou příkladně zvrstvené. Ale na dně Candor Chasma je jen málo meteorických kráterů, což implikuje, že kaňon je méně než milion let starý. Jedině tak by nebylo dost času k bombardování mnoha meteority. Ale jestliže je tak mladý, jak mohlo vzniknout dno 3,5 km hluboko pod okolním povrchem? Na tuto otázku zatím vědci neznají odpověď. „Údaje, které máme k dispozici, naznačují velkou klimatickou změnu,“ říká Michael Malin, hlavní geolog pro kameru MGS. „Budeme muset radikálně změnit pohled na Mars, stejně jako tomu bylo v případě Země v roce 1845. Tehdy zveřejněné nové poznatky o dobách ledových a jejich rychlém střídání způsobily úplnou revoluci ve vědách o Zemi. Mnoho do té doby nevysvětlitelných geologických jevů (obrovské kameny přesunuté daleko od místa svého původu, obroušená skalní podloží apod.) se ukázalo ve zcela novém světle.“
Sedím na otřískané kovové židličce v zapadlé káhirské uličce a svou chatrnou arabštinou objednávám vodní dýmku: „Ja rais, šíša tufaah u ahwa, min fadlak.“ (Šéfe, dýmku jablečnou a kávu prosím.) Svou evropskou sestřenici připomíná vodní dýmka jen velmi vzdáleně. Tabák, to je směsice různých ovocných ingrediencí (jablek, třešní, jahod), medu a malého množství tabáku, který je sám o sobě nehořlavý. Ke kýženému bohatému dýmu se lze dopracovat jen pomocí žhavého palmového uhlí. Podle zvoleného tabáku a vyzrálosti palmového uhlí se také určuje kvalita. Dým se pak filtruje přes nádobu s vodou a je tedy při vdechnutí studený. Sedím a pomalu vdechuji první chuchvalec nasládlého kouře. Kouřit vodní dýmku je proces pomalý, rozvážný a společenský. Vyžaduje čas, uvolnění mysli a rozjímání. Ostře tak kontrastuje s nervózní cigaretou vykouřenou na refýži mezi dvěma intervaly tramvaje. Šíšáren – tedy míst, kde se vodní dýmka (šíša) podává a kouří, je na každé ulici spousta. Od špinavých průjezdů a chodníků za libru (asi 7 Kč) až po podniky pro neznalé, anglicky hovořící turisty za několik desítek dolarů za jednu porci. I tam se ovšem doporučuje nasadit na dýmku plastový hygienický náustek, jinak hrozí řada přenosných chorob. Kouření vodní dýmky je téměř výhradně mužskou záležitostí. Domorodci u vodní dýmky rozebírají svoje trampoty, politiku a fotbal stejně jako u nás chlapi u piva. V některých šíšárnách ječí také televize, sledovat egyptské telenovely je nezapomenutelný zážitek. Na Káhiru se během mého uvažování snesl soumrak a z rozzářené čepice dřevěného uhlí na vrcholku dýmky zbývá pár doutnajících uhlíků. Ve městě stejně není vodní dýmka ono. Tu pravou chuť má na poušti a také tam déle vydrží. Zbývá zaplatit a jít.
Jen málo druhů zvířat nemá v přírodě přirozené nepřátele. Všichni ostatní jsou v jedné chvíli lovcem a v následující mohou být obětí. Nemilosrdný zápas o život probíhá na Zemi už miliony let. Za tu dobu živočichové vymysleli nepřeberné množství způsobů účinné ochrany, vypilovali neuvěřitelně dokonalé strategie přežití.
NEbeZPEČNÍ STŘELCI Zvířecí střelci, kteří do svých zbraní nabíjejí nejrůznější jedy, páchnoucí látky nebo pálivé kyseliny, se snaží nepřítele zasáhnout dříve, než se stačí přiblížit. Jejich přesnost a dostřel by jim pistolníci z Divokého západu mohli závidět. Ze stejných končin jako oni pochází i jeden z nejobávanějších zvířecích střelců – skunk pruhovaný. Dávka z jeho análních žláz odrovná spolehlivě každého protivníka. Nesnesitelně páchnoucí látka merkaptan, kterou je skunkova sprška prosycená, je pro ostatní zvířata učiněným postrachem. Při plném zásahu způsobuje silné zvracení a může dokonce poškodit i oči. Skunk přitom narušitele svého klidu spolehlivě zasáhne na vzdálenost celých pěti metrů. Na kůži zasaženého dravce ulpívá dráždivý pach řadu měsíců a těsně po zásahu je cítit v okruhu více než jednoho kilometru. Před výstřelem skunk svého nepřítele varuje tancem, při kterém podupává nohama, a dokonce dělá i stojky. Ještě v této chvíli může šelma ustoupit bez následků. Natvrdlý predátor, který nereaguje na varování, si ale vyslouží páchnoucí zásah. Brouk prskavec z příbuzenstva střevlíků má ve svém zadečku skutečné dělo. Chemické látky hydrochinon a peroxid vodíku se mísí v silnostěnné spalovací komoře a za přispění speciálních enzymů zde vybuchují. Tlak vyvolaný explozí umožňuje prskavcům rozstřikovat leptající sekret kolem sebe. Brouk může v krátké době vystřelit až padesátkrát a natáčením zadečku ze strany na stranu umí i přesně mířit. Během výbuchu dosahuje teplota ve spalovací komůrce bodu varu vody, a je proto s podivem, že si prskavec neuškvaří své vlastní tělo. Kdo v Africe narazí na kobru černokrkou, ten by se jí měl obloukem vyhnout. Svůj smrtící jed dokáže tento had vystřelovat na dálku. Ani ve vzdálenosti dva a půl metru není nikdo před takovou salvou v bezpečí. Jed se rychle vstřebává kůží a sliznicemi. Když se dostane do očí, může způsobit slepotu, nebo i smrt. Kobra svůj toxin stříká pod tlakem z kanálků, které ústí na přední straně jedových zubů. Mravenci častují své protivníky proudy palčivé kyseliny mravenčí a vojáci termitů rodu Nasutitermes mají na hlavě duté výrůstky, kterými na své nepřátele střílejí dávky účinného lepidla. Výsuvný kanon mají ve svém arzenálu mořští plži homolice. Svým chobotem střílejí otrávené šípy napuštěné prudkým jedem. Jejich střely vznikají přeměnou zoubků drsného jazyka raduly a homolice je skladují ve speciálním zásobníku nábojů. Některé druhy homolic mohou být nebezpečné i člověku. Ropušníci, malí leguánci z amerických polopouští, pro svoji bezpečnost doslova cedí krev. V ohrožení mohou nárazově zvýšit tlak krve v hlavě, takže jim popraskají cévky v očních koutcích a proti útočníkovi vystříknou dva proudy červené tekutiny. Když všechny prostředky obrany selžou, můžete svého soka ještě zkusit pozvracet. Právě tak se totiž chrání buřňáci lední před útoky dravých ptáků. Jejich výkon však není jen nepříjemným společenským faux pas. Olejovitý obsah žaludku dravcům zalepí peří a znemožní jim tak létání. Taková nehoda pro ně může být otázkou života a smrti.
SMRTONOSNÍ TRAVIČI Křehká těla mořských sasanek a korálů vypadají jako květiny pohupující se ve větru. Ramena těchto pestrobarevných tvorů jsou však smrtící zbraní. Každé z nich na svém povrchu nese tisíce žahavých buněk, které jsou vždy připravené zasáhnout kořist či nevítaného návštěvníka. Jakmile se spouštěcího výrůstku dotkne jiný živočich, okamžitě vylétne duté žahavé vlákno. V buňce bylo stočené pod tlakem stopadesátkrát větším, než je tlak vzduchu, a do kůže oběti se proto zabodne s velikou silou. Ihned poté začne dutinou vlákna proudit pálivý jed. Protože se najednou uvedou do činnosti tisíce těchto mikroskopických harpun, každý neopatrný tvor si setkání se sasankou velice dobře zapamatuje. Stejné zbraně používají i medúzy a obávané měchýřovky portugalské, známé spíše pod jménem portugalská galéra. Žahavé buňky jsou natolik vítanou ochranou, že se někteří nahožábří plži naučili sasankám jejich výzbroj krást. Živí se jejich chapadly a dokážou zařídit, že obávané žahavé baterie zůstanou v klidu. Nepoškozené buňky plž vstřebá do svého těla a umístí je v pokožce s četnými výrůstky na svých zádech, kterými se chrání. Boxerští krabi rodu Lybia si k vlastní obraně vypůjčují celé sasanky. Drží v každém svém klepetu jednoho žahavce a na střídačku mávají sasankami proti svým nepřátelům. Na mořském dně číhají i jiní majitelé jedovatých injekcí. Ropušnice a jejich příbuzní odranci se mohou pochlubit tak dokonalým maskováním, že téměř není možné je odlišit od kamenů a trsů řas. Ten, kdo se k nim přiblíží na dotyk, však může svého omylu trpce litovat. Okusí nervový jed, který ropušnice vstřikují do těla neopatrných tvorů ostny trčícími z jejich hřbetních ploutví. Pro menší živočichy může takové setkání snadno skončit smrtí. Elegantní rejnoci trnuchy leží bez hnutí na dně a odpočívají. Nemusejí se příliš obávat dotěrných zvědavců. Před nevítanou pozorností se umějí dobře ochránit. Z ocasu jim vyrůstá ozubený jedový osten. V ohrožení kolem sebe trnucha mává ocasem jako bičem a nebezpečná zbraň zřídkakdy mine svůj cíl. Trn největších druhů může dorůst délky čtyřiceti centimetrů a je tedy opravdu strašnou zbraní. Na souši není o nic bezpečněji. Snad nejproslulejšími traviči zvířecího světa se stali jedovatí hadi. Svůj jed používají spíše k lovu kořisti, v nouzi se však může stát děsivě účinnou obrannou zbraní. Ne všichni hadi mají k dispozici stejně dokonalé kousací nádobíčko. Nejméně nebezpečné jsou zadní jedové zuby některých užovek. Než jimi had zasáhne protivníka, musí usilovně žvýkat jeho kůži. O mnoho lépe jsou na tom kobry a korálovci. Jejich zvětšené duté injekce vyrůstají v tlamě vepředu a vstříknutí jedu je proto otázkou okamžiku. Nejlepší výbavou se mohou pochlubit zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou tak dlouhé, že by ve vztyčeném stavu bránily hadovi zavřít tlamu. V klidu jsou proto sklopené na patře jako zavírací nože v rukojeti. Když zmije útočí, otevře doširoka tlamu. Zuby se vzpřímí a jedový kanálek dosedne na ústí jedové žlázy. Smrtící injekce je připravena k použití.
NECHUTNÉ SOUSTO Zdaleka ne každý živočich, na kterého lovec narazí, představuje vhodné sousto. Někdy se může hladový predátor dočkat velice nepříjemného překvapení. Housenky tropických motýlů monarchů se živí klejichovitými rostlinami. Tkáně těchto rostlin jsou prosycené jedy kardenolidy, které housenky pilně shromažďují ve svých tělech. Ony samy i motýli, kteří se z nich vyvíjejí, tak získávají pověst nepoživatelných tvorů. Z potravy mohou do svých těl zabudovat jedovaté látky i mořští živočichové jako krabi druhu Demania toxica, nebo dokonce slávky jedlé, oblíbené i u člověka. Když pozřou dostatečné množství jedovatých obrněnek, způsobujících takzvaný červený příliv, stávají se z nich značně nebezpečné pochoutky. Také vnitřnosti čtverzubce, ryby, kterou znají japonští gurmáni pod názvem fugu, obsahují velké množství smrtelně jedovaté látky tetraodontoxinu. Na následky otravy tímto jedem umírá v zemi vycházejícího slunce nemálo neopatrných jedlíků. Jedy některých brouků dokonce pomáhaly psát lidskou historii. Puchýřníka lékařského i jeho příbuzné z čeledi majkovitých znali již antičtí učenci. Jed kantharidin, který se nachází v jejich tělech, byl součástí mnoha středověkých léčebných lektvarů. Vypití odvaru z těchto brouků znamenalo pro mnoho odsouzenců jistou smrt. Kantharidin byl součástí proslulého jedu aqua tofana, který používali Medicejští k odstraňování svých odpůrců. Skromní puchýřníci prosluli i pod známým názvem španělské mušky. Bez nich by neexistovaly Pastilles galantes, Diabolini di Napoli a další pudry, tinktury a nápoje lásky. Neméně kuriózního využití se dočkaly některé toxiny, které svou jemnou kůží vylučují žáby a mloci. Sekrety mloka skvrnitého či ropuch znali mastičkáři už od nepaměti. V případě ohrožení mohou tito tvorové ze svých jedových žláz za hlavou vystříknout spršku jedu na vzdálenost několika centimetrů. Prudké jedy jihoamerických žab pralesniček objevili zase Indiáni z pralesů, kteří je používali k výrobě svých otrávených šípů. Severoamerický mlok Taricha torosa vylučuje naprosto stejný jed jako čtverzubec fugu. Výměšek jihoamerické listovnice Phyllomedusa bicolor způsobuje silné zvracení. Místní flamendři si proto chovají tyto žabky doma a s pomocí jejich toxinu se zbavují následků obzvláště vydařených pitek.
RYTÍŘI VE ZBROJI Železná brnění středověkých rytířů byla ukázkou mistrovské kovářské práce. Jednotlivé pláty musely sednout přesně na tělo a nespočet nýtových kloubů se staral o to, aby se zbrojnoš ve svém železném kabátci mohl hýbat. Vnější kostra hmyzu, korýšů, pavouků nebo stonožek je biologickou obdobou rytířské zbroje. Místo železných plátů mají členovci díly tvořené chitinem. Jednotlivé části skeletu jsou pospojované pružnou kutikulou, která umožňuje pohyb v kloubech. Na rozdíl od rytířů kryje ochranná zbroj těchto tvorů celé jejich tělo včetně nejtenčích tykadel a přívěsků. Pancíř některých skupin členovců je speciálně vytvrzený dalšími chemickými látkami. Hmyz k tomuto účelu používá bílkovinu sklerotin, zatímco několik desítek tisíc druhů korýšů nosí zbroj prostoupenou uhličitanem vápenatým. Stínky a svinule dotáhly svoji obranu do dokonalosti. Jejich pancíř se skládá z příčných destiček, takže se v případě nebezpečí může celý živočich stočit do nedobytné lesklé koule. Podobnému triku se naučili i luskouni, zvláštní afričtí savci připomínající spíše oživlé šišky. Jejich chlupy se přeměnily v ostré šupiny, které kryjí celé tělo. V ohrožení se luskoun svine a přikryje tělo dlouhým ocasem. Pásovci třípásí připomínají mnohokrát zvětšené stínky. Jejich způsob obrany je stejný. Hřbetní kryt těchto obrněnců jihoamerických pamp je rozdělený příčnými klouby, takže ze sebe může pásovec v mžiku udělat tvrdou kouli. Trojúhelníkovitý kryt hlavy se těsně přitiskne k podobné destičce nad ocasem a neprodyšný pancíř se uzavře. Želví velice tvrdý krunýř je pro mnoho dravců těžkým oříškem. Slabým místem jsou jen otvory pro hlavu a nohy. Většina želv je zahradí tvrdými šupinatými končetinami. Některé druhy však dovedou svůj kryt uzavřít vskutku dokonale. Spodní díl jejich krunýře je vybavený pohyblivými klouby. Želva pak snadno přiklapne přední a zadní část břišního štítu k okrajům plátu kryjícího hřbet. Otvory pro nohy tak rázem zmizí. Havýši, podivné mořské ryby příbuzné čtverzubcům, mají kostěným brněním pokryté celé tělo, kryt má jen několik malých otvorů – pro ústa, oči, ploutve a žaberní štěrbiny.
OSTNITÁ OBRANA Ostrá bolest způsobená špičatými ostny je i pro nejdravější z lovců dostatečným důvodem k tomu, aby si útok rozmysleli. Mořské ježovky mají svůj pichlavý štít neustále v pohotovostní poloze. Žijí svým pomalým životem na mořském dně a růžice ostnů, které se mohou v ráně zlomit a nepříjemně zanítit, kryje jejich paprsčitě souměrné tělo ze všech stran. Ostny některých druhů jsou navíc napojené na jedové žlázy. Stejně se chrání i hvězdice, které decimují australské korálové útesy. Jejich ramena mohou mít v rozpětí až osmdesát centimetrů a jsou hustě pokrytá jedovatými bodlinami. Tento impozantní ostnokožec vděčí svému vzhledu i za své jméno – trnová koruna. Mořské ryby ježíci se v klidu nijak výrazně neliší od svých příbuzných čtverzubců. Ostny mají přitisknuté k tělu, aby jim nebránily v plavání. Při vyrušení se však promění jako mávnutím kouzelného proutku. Ohromující rychlostí napumpují do svého plynového měchýře vodu nebo vzduch a změní se v ostnité koule. Trny jim odstávají od těla a nenechají nepříteli na rybím těle jediné přístupné místo. Australským ježurám stačí bleskové zahrabání do země. Ukryjí si tak zranitelné břicho a hlavu a útočníkovi nastaví jen ostnitá záda. S ostny dikobrazů, které mohou být až půl metru dlouhé, si žádná šelma nebude začínat dvakrát. Pichlavému hlodavci stačí jen výhrůžně svoji zbroj naježit a pro větší efekt bodlinami zachřestit. Protivník, který dikobrazího varování neuposlechne, dostane tvrdou lekci. Dikobraz zařadí zpátečku a nacouvá přímo do těla drzého útočníka. Ostny se hladce uvolní z dikobrazova těla a zabodají se pod kůži protivníka. Ten se jich zdaleka tak snadno nezbaví. Bodliny mají na špici zpětné háčky, takže se zalamují v ráně a zůstávají v ní vězet celé dny. Protože nejsou zrovna čisté, většinou způsobí bolestivý zánět. Až pět tisíc ostnů trčí z kůže našemu ježkovi západnímu. Zvláštní svaly podél těla mu dovolují proměnit se v mžiku v nepoživatelnou ježatou kouli. Podobný trik používají proti svým úhlavním nepřátelům hadům afričtí kruhochvosti. Tito ostnatí ještěři se stočí do kruhu a zakousnou se do vlastního ocasu. Had, který musí polykat svoji kořist vcelku, si s ostnitým kolem nedokáže poradit. Ostny a bodliny ale nemusejí nutně pokrývat celé tělo svého nositele. Trnorepové jsou agamy, které v ohrožení mávají trnitým palcátem. V trnorepím vydání nahrazuje palcát silný ocas porostlý špičatými šupinami. Dva bodce ostré jako nože mají na kořeni ocasu i mořské ryby bodlokové. V klidu jsou tyto zbraně skryté v kožních pochvách, během okamžiku jsou však připravené k použití. Originální obranu používá nenápadný vodní obojživelník žebrovník Waltlův. V ohrožení prostrčí kůží zašpičatělé konce svých žeber. Kostěné jehly, které se najednou objeví na bocích zdánlivě bezbranného mloka, se nemilosrdně zabodnou do útočníkova těla.
NEVIDITELNÍ DUCHOVÉ O svůj život se nemusí bát také ten, kdo ujde pozornosti nepřátel. Stejně jako vojáci v maskovacích uniformách se i nespočet živočichů snaží splynout se svým okolím. Sedí nehnutě na místě a jejich barva ladí s prostředím, ve kterém žijí. Pablatnice horská (Megophrys montana) má strakatý úbor tvořený skvrnami nejrůznějších odstínů hnědi a nad očima špičaté výrůstky. Dokonale se tak ztrácí v koberci spadaného listí. Slíďáci a lovčíci, pavouci pronásledující svoji kořist po zemi, mají šat také z hnědavých tónů. Živočichové, kteří osídlili vrcholky stromů a keřů, zase vsadili na svěží zeleň k nerozeznání od listů a stonků rostlin. Jihoamerické rosničky listovnice dokonce zavírají oči, aby se jimi neprozradily dravcům, když ve svém zeleném přestrojení odpočívají na listech pralesních velikánů. Krajta zelená tráví většinu času vyčkáváním ve větvích stromů na Nové Guineji. Tělo má poskládané do těsných smyček přehozených přes větev, a dokud se nepohne, všimne si jí jen málokdo. Stejného barevného triku využívají i stromové užovky bičovky a o poznání nebezpečnější mamby zelené z Afriky nebo jedovatí asijští chřestýšovci. Papoušek netopýří si kvůli maskování osvojil zvyk spát zachycený na větvích stromů hlavou dolů. Jeho zelený hřbet tak při pohledu zdola splývá s okolními listy. Když se gekon třásnitý z Madagaskaru vyhřívá bez hnutí na větvi nebo kmeni, neodhalí ho ani ten nejbystřejší pozorovatel. Kromě svého šedavého šatu, podobného kůře, má po stranách těla kožní výrůstky, které dokonale rozostřují jeho obrys. Plochý ocas tohoto plaza navíc vypadá jako kousek uloupnuté kůry. V rákosí se zase v mžiku ztratí bukač velký. Stačí mu k tomu, když si nehnutě stoupne do pozoru a zobák namíří do nebe. Na břiše má světlé a tmavé pruhy, které výborně napodobují hru světel a stínů mezi stébly rákosu. Maskování ale funguje jen po dobu, kdy se živočich zdržuje ve správném prostředí. Když si zelená rosnička sedne na kůru stromu, je nápadná asi jako trs banánů na trávníku. Maskovaná zvířata se tedy buď stávají zajatci svého prostředí, nebo musejí vymyslet nový trik. Velmi účinně vyřešily barevný problém krevety rodu Palaemon. Celé jejich tělo včetně vnitřních orgánů je téměř dokonale průhledné, a když se procházejí po mořském dně, prosvítají skrz ně barvy pozadí, po kterém se právě pohybují. Jinou cestu zvolili dekoratérští krabi druhu Oregonia gracilis. Na svůj krunýř si připevňují kousky řas a smetí z mořského dna. Vypadají pak jako oživlé kráčející kameny. Když se dostanou do nového prostředí, mohou si svoji sbírku doplnit o nové materiály. Opačný systém používají po celé planetě pestří živočichové. Zdá se, že nemůže být nic nápadnějšího než pestré korálové ryby, skvrnití hadi nebo pruhované zebry. Opak je však pravdou. Právě výrazné skvrny a pruhy totiž opticky rozbíjejí tvar jejich těla a lovec na číhané pak vnímá spíše shluk barevných obrazců než lákavou kořist. Hlubinné ryby, jejichž tmavé siluety by byly zespodu ve světle přicházejícím od hladiny jasně viditelné, maskují tvar těla světelnými orgány. Když rozsvítí svůj ohňostroj, promění se jejich silueta ve skupinku světlých a tmavých skvrn. Žáby čeledi Centrolenidae, které si získaly přízvisko skleněné, mají na svém zeleném těle skvrny průsvitné tkáně. Proti světlu se tvar jejich těla dokonale ztrácí. OŽIVLÉ VĚTVIČKY Každý dravec, který se vydá na lov, projde kolem kaménků, větviček, listů a trusu většinou nevšímavě. Některé hromádky však náhle ožijí. Napodobením se jen maskovaly před predátory. Hnědavě zbarvený pavouk druhu Phryarachne rugosa z Madagaskaru má na těle i končetinách nepravidelné hrbolky, a když se uvelebí na listu a správným způsobem složí nohy, je k nerozeznání od trusu plodožravých ptáků plného semínek rostlin. Přitom máloco v přírodě je tak odporné, jako čerstvá hromádka vlhkého ptačího trusu. Příbuzný druh Phryarachne decipiens z Malajsie si dokonce okolo domnělé dávky výkalů vyrábí i svůj vlastní šplíchanec. Upřede si bílou pavučinovou podložku, na kterou se posadí. Nymfa cvrčka z Trinidadu jen roztáhne nohy a rozprsknutý exkrement je na světě. Napodobováním trusu mate své protivníky i housenka otakárka druhu Papilio thoas z Panamy nebo stromová rosnička z Ekvádoru. Strašilky a pakobylky jsou zase dokonalými imitátory rostlin. Tento neobvyklý hmyz má v repertoáru uschlé větvičky, trnité haluze i čerstvé nebo uschlé lístky. S úzkostlivou přesností napodobují i žilnatinu listů a některé ze živoucích lupenů jsou dokonce „okousané“ od housenek. Podobně precizní převleky předvádějí i mnohé druhy kudlanek. Kromě listů zvládnou také barevné a krásné květy orchidejí. Tělo a nohy představují okvětní plátky a hlava střed květu. Housenky motýlů píďalek se převlékají za tenké větvičky a některé druhy křísů zase vypadají jako ostré trny. Sedají si na větvičky ve skupinách, aby si žádný hmyzožravý pták na „pichlavou“ větvičku náhodou nesedl. Šikovní imitátoři žijí i pod mořskou hladinou. Řasovníci rozedraní, australští příbuzní mořských koníků, se schovávají mezi trsy mořských řas. Jejich tělo je přehlídkou různých výrůstků připomínajících kousky chaluh. Stejně zručně se za řasy nebo ramena lilijic vydávají malé rybky trubkotlamky. Ropušnice jsou k nerozeznání od mořského dna a jejich blízcí příbuzní odranci vypadají přesně jako kameny porostlé přisedlými organismy. Na jejich lepkavou kůži bez šupin se přilepují drobné řasy i přisedlí živočichové, takže ryba se svým okolím dokonale splývá.
