S OPIEM K ALLÁHOVI

S OPIEM K ALLÁHOVI

Sedíme mezi bílými stěnami. Výklenky jako vestavěné police, kaligrafický citát z Koránu, trocha obrázků, květin, polštáře a koberce. Šest dcer pana Alikordího přináší pomůcky, kotlík a do něj kousky dřevěného uhlí, dýmku a čaj. Bez těchto artefaktů nemůže domácí seance začít. Báfúr, opiová dýmka, se tu sice kouří několikrát týdně, ale všechny ty nazdobené pomůcky, obřadní úkony a vědomí mezní situace vytvářejí z kouření barvitý rituál, naplněný tajemstvím a neuchopitelnou magií. Zpravidla okusí i host a neznamená to ti nic jiného, než když vám na Slovácku nalijí pohárek slivovice.

PŘÍPRAVA RITUÁLU
Terjag (perský výraz pro opium, čti „terják“) patří tady na jihovýchodě Íránu k životu jako růženec a každodenní modlitba. Je-li Írán zemí opia, platí to o zdejší provincii Kermán dvojnásob. Pro někoho je to lék, pro druhé způsob, jak naplnit část dne. Většinou vítaná příležitost, jak posedět s přáteli, nemyslet na frustrace a vstřebat rány, patřící k drsnému životu v poušti Lút. Práce v oáze ostatně vždy měla svůj odvěký rytmus: pomalý, ale pravidelný. Stejně tak je to s opiem. Kuřák se pohrouží do svých myšlenek a čeká na pocit uvolnění. A tak ubíhá čas od jedné dýmky k druhé.
Samovar na čaj, který při rituálu nesmí chybět, stojí opodál a celá rodina mu slouží. Neúnavně jej plní naftou, vodou a čajovým listím. Druhý z magických fetišů je mankar, železný kotlík. Mankar, neustále přeplněný uhlíky dřevěného uhlí, vždy následuje kuřáky po domě a přilehlých polnostech. „Kdybychom museli utéct,“ připouští hostitel nerozlučný vztah, „mankar vezmeme rozhodně s sebou!“ Slouží k pálení opia a jeho další funkcí je cosi jako přenosná kamínka i starobylá termoska. V horkém popelu vydrží čaj v porcelánové konvici teplý. Kotlík, který má vždy osm stěn, jak žádá číselná magie islámu, se v rodině předává z generace na generaci jako „rodinné stříbro“. Ostatně kované se spoustou drobných ornamentů by tyto mistrovské kousky kovotepců mohly být ozdobou antiku třeba ve Vídni nebo v Paříži.
Konečně bere pan Alikordí do rukou opiovou dýmku. „Tahle dýmka se nenajde jinde než na íránském východě, tady kolem Kermánu a v Balúčestánu.“ Násada, troubel dýmky je nezvykle dlouhá, snad 30 centimetrů. Opium se nevkládá do prohlubně jako tabák, ale k drobné štěrbině, kudy vniká dým do těla dýmky. Báfúr má hlavici z pálené hlíny, říkají jí chak, s troubelí spojenou kroužky ze zlatavé mosazi. Za léta zčernalá a oprýskaná, dědí se dýmka z otce na syna. „Stejně tak řemeslný postup při její výrobě. Už její objednávka je spikleneckým rituálem,“ dozvídám se.
Užívání opia se však v Íránu děje mnoha dalšími způsoby. Třeba kouřením v nejrůznějších typech vodní dýmky, od starobylých mohutných dýmek po plastikové láhve nebo nízké sklenice. Íránští uprchlíci usazení po islámské revoluci na pákistánském pobřeží používají při kouření heroinu tzv. „honění draka“, vdechování výparů drogy na rozžhaveném alobalu. Je to způsob podobný užívání opia, s tím rozdílem, že místo opiové hmoty je zahříván prášek heroinu.

S TERJAGEM JSI PÁNEM SITUACE
Zpod hromad polštářů se vynořuje nevelká hrudka terjagu. Vypadá jako čokoláda nebo homole polévkové přísady z ovčího tuku a koření, jaké jsou vidět na tržištích. Má navlas stejný odstín a mazlavou konzistenci. Pan Alikordí vyrýpne z homole kousek hmoty, který musí připravit do stavu, kdy může být vydán ohni. Ten akt má svá pravidla a posloupnost a pan Alikordí tak činí rozvážně, klidně, s nezbytnou důležitostí a vážností chvíle, sledován očima své ženy, přátel a dětí. „Na kilo surového opia je třeba až dvaceti tisíc makovic, gram je tedy z dvaceti,“ zasvěcuje mě pan Alikordí. Později odhaduji, že za den se kolem mě proměnila v dým šťáva z několika stovek afghánských makovic.
Ale tohle opium není příliš dobré – snad špatně proschlo nebo v sobě má víc tekutin. Pan Alikordí ho už hezkou chvíli žmoulá, ale pořád se lepí na prsty. Zkouší kus přitisknout ke štěrbině, jenže táhne se po dýmce v cárech a pruzích jako nepromíchané těsto. Aniž by řekl slovo, jen z pohledu, který patří ženě, pochopím, že to vzdává. A teď převaluje váleček ona a neskončí, dokud jí hmota nepřestane ulpívat na prstech. Vytvarovanou kuličku dá manželovi. Trvá chvíli, než z ní udělá šedohnědou placku. Teprve tu vloží do prohlubně v keramické hlavě dýmky. Uběhla čtvrthodina, ale v tomto rituálu má vše svůj čas. Nevypadá, že by se někdo nad minutami trápil.
Další čtvrthodinu přijímá dýmka s opiem nad žhavými uhlíky teplo, aby tělo dýmky neochlazovalo opiový dým, až poproudí k labužníkům. Mohsen, přítel mého hostitele, zatím nevydržel. Vyklepe tabák z cigarety, žhavým drátem připaluje špetku opia vlepenou do očka dlouhé jehly a rychle vtahuje dým krátkou rolkou papíru. Ostatní přihlížejí, jak pan Alikordí čistí ohřátou dýmku od včerejších usazenin. Úzká štěrbina v těle dýmky musí mít volný průchod na dobrý tah. Pak z vrstvy popela vyjme dlouhými železnými kleštěmi doutnající uhlík a zamíří s ním k hlavě dýmky. A je to tu – nevzhledná placka prskne a vypustí první sloupec vůně. Připadá mi jako směs škvařené kávy a pryskyřice. A je řada na mně. Ale chce to grif, sám se neobsloužím a stejně jako jeho žena se raději nechám vést hostitelem. Přidržím si dýmku, pan Alikordí mi uhlíkem připaluje. Musím to zvládnout, kouřit je přece mužská disciplína: nejprve foukat do uhlíku, až zčervená, to už prská pálené opium, rychle změnit tah, tzn. nefoukat ven, ale vtáhnout dovnitř.
V očích diváků zahlédnu spokojenost: „Když to s terjagem umíš, jsi pánem nad sebou.“ Posedáváme na koberci v kruhu, spojeni dýmkou vnitřně i fyzicky.

OPIUM MÍSTO VEČEŘE?
„Občas se při své práci zdržím v Kermánu,“ sděluje mi pan Alikordí, zatímco podává dýmku své ženě. Vlastní u Kermánu stavební firmu, v níž zaměstnává asi 30 Afghánců. Obvyklou mzdu 30-40 tisíc rijálů, což je 90-120 dolarů za měsíc, jim vyplácí denně na ruku. Dělají pro něj práci, kterou by Peršan nedělal ani za dvojnásobek.
„Od půlnoci, kdy se vracím, už nevidíš v ulicích nikoho. To zavřou poslední čajovny a všichni se přesunou za vysoké zdi svých domů. Až do rozednění žije město druhý život s opiem,“ vysvětluje, proč se město probouzí tak pozdě. Ve vsi platí beze zbytku totéž. Před devátou ráno jsem po cestách viděl jen děti a pár staříků se stády koz.
Tmavohnědá kulička neváží ani gram. „Za jednu dávku nedám obvykle víc než dolar,“ zamává pan Alikordí bankovkou s portrétem mrtvého ajatolláha. „Tisíc tumanů! Stejně tak tomu bylo loni. Jen jednu chvíli, to když Američani bombardovali pozice Tálibánu, stoupla cena na několikanásobek! Ještě že byly zásoby,“ schová peníze do kapsy a pokračuje: „Hodina s dýmkou má cenu bohaté večeře pro celou rodinu. Kdo není v Íránu při penězích, nemá příliš možností. Buď si pořídit levnou nekvalitní drogu, nebo se dát k pašerákům. Přestat s opiem nepřichází v úvahu.
V roce 2002 po pádu Tálibánu se v Afghánistánu opět rozproudilo pěstování máku pro opium. I když úroda nedosáhla rekordní výše z roku 1999, kdy bylo v zemi „sklizeno“ přes 5 tisíc tun cenné hmoty, zdá se, že je zase všechno při starém. I ceny se uklidnily a vrátily se k obvyklým hodnotám. Drogy jsou v Afghánistánu vlastně jediným výnosným odvětvím ekonomiky.

OPIUM, NEBO SNAD RADĚJI HEROIN?
Báfúr stále koluje mezi sedícími, spojenými teď mocí drogy. Žena si přidržuje dýmku na konci troubele, soustředí se, vlasy má ještě skryté za šátkem s třásněmi. V ruce neustále stonek s květy růže, gole mohammadí, intenzivně vonící květiny proroka Mohameda. Za pár hodin bude jen polehávat, dávno bez šátku, a troubel opiové dýmky jí přidrží dcery.
„Copak vám islám drogy nezakazuje?“ ptám se. „Alláh nemiluje ty, co přehánějí. Ani já nemám rád ty, kteří s opiem přeceňují síly. V tomto domě, v celé vesnici se nikdy nekouřilo víc, než bylo třeba. A podívej se do Teheránu. Heroin, morfin. To je život mladých. Tam nectí tradici ani islám,“ stěžuje si pan Alikordí. „Ale proč asi? Když je tolik zákazů, je jasné, že porušovat budou nakonec všechny. Snad kdyby měli jinou, svobodnou zábavu…“
Mezi mládeží a částí obyvatel velkoměst svou roli opium ztrácí. V módě jsou tvrdé drogy, hlavně heroin. Není těžké najít příčiny. Heroin znamená něco jiného, co v jejich očích patří k nové době stejně jako populární hudba a diskotéky. Opiové seance jsou spíš rodinnou záležitostí dospělých, konanou v rámci jejich světa a pod jejich patronátem, na které se děti podílejí z povinnosti. Přinášejí a chystají ingredience a nářadí potřebné k rituálu a každý den je opět uklízejí. Občas vykouří s otcem dýmku.
Také Alí, osmnáctiletý syn pana Alikordího, který studuje v Teheránu, říká: „Dennodenně kouřit opium? To je něco, s čím bych se nemohl spokojit. Už jen pro ten ztracený čas.“ Jako nejstarší syn (má ještě mladšího bratra) má v rodině výjimečnou pozici. O chod domácnosti se s matkou starají všechny sestry. Jeho hlavním úkolem je studium. Přitom může mít skoro vše, nač si pomyslí: motorku a auto. Další příležitosti k povyražení ale mladí nemají, život plyne bez množství lákadel, asi tak jako u nás za socialismu. „Injekce heroinu je z jiného světa. Je mnohem jednodušší a tam, kam člověk touží, ho přenese mnohem rychleji. Jako by sedl do letadla a vznesl se nad okolní poušť, která je mu náhle těsná, nudná a deprimující. A jaké máte u vás drogy?“ ptá se Alí.
Bohatí Teheránci jezdí v létě do svých přímořských vil na pobřeží Kaspického moře, kde jsou mnohá místa doslova posetá injekčními jehlami. Policie, pročesávající na motocyklech kilometry pláží, nedoporučuje zdržovat se tu po setmění, stejně jako v některých teheránských parcích a chudinských čtvrtích. Zájem o narkotika roste i mezi dívkami a ženami a není výjimkou, že drogy užívají i školní děti. Jako epidemie stoupá v Íránu počet HIV pozitivních.

KDO JSOU PAŠERÁCI DROG?
Odpoledne se v domě pohybuje až dvacet osob. Všechny přitahuje opium. Přijel švagr se švagrovou a další příbuzní. Rozvaleni na polštářích společně rozprávějí, pokuřují, nepřetržitě pojídají pamlsky a znovu meditují s dýmkou. Lenošivá zábava, proložená cykly opiových dávek, pokračuje dlouho do noci.
„Kdo jsou vlastně pašeráci drog?“ ptám se hostitele. „Afghánští uprchlíci, nezaměstnaní, kteří do Záhedánu a dalších pohraničních měst přicházejí z vnitrozemí kvůli penězům, vesničani z blízkosti hranic, kteří spolupracují s gangy kvůli bídě, ale i ze strachu. A pak samozřejmě profesionální gangy s džípy, obrněnými vozidly, kulomety a dalším arzenálem moderních zbraní, pro které jsou drogy obrovský byznys. Obvykle jsou to stejné bandy, co k nám převádějí afghánské chudáky. Než se opium připraví, je to mimořádně riskantní podnik. Když už je před tebou a ty sedíš s dýmkou, už neriskuješ, nemůže se ti prakticky nic stát. Málokdy kvůli opiu vlezou do domu,“ rozkládá pan Alikordí. Nedovedu si představit, jak by si poradil, kdyby teď na dveře zabušila neúprosná komité.
Jen v roce 2002 bylo zatčeno neuvěřitelných 8 tisíc pašeráků a dalších 30 tisíc jejich vesnických pomocníků. Protidrogové jednotky procházejí mezi Záhedánem a Teheránem všechny autobusy a podezřelí jsou na prvním místě Afghánci a pak nenápadní lidé z venkova naverbovaní drogovými gangy. Zatímco drogoví bossové většinou unikají, ti obyčejní plní třeba záhedánské vězení: ze 4 tisíc místních vězňů je přes 80 % těch, kterým se pokus nezdařil. Každý desátý z nich čeká na vykonání nejvyššího trestu. K němu stačí málo. Hrdelní trest je za držení 30 gramů heroinu nebo několika kilogramů opia. Někteří čekají už léta – z neznámých důvodů končí popravou ročně jen 2 % z nich (v celé zemi tak přežívá s nejistým osudem 15 tisíc lidí odsouzených na smrt!).
Objemy zadržených drog tu ročně představují až stovky tun opia, morfinu, heroinu, marihuany a ojediněle dalších drog. Zprávám o úspěších v boji na východní frontě se íránský tisk v posledních letech už nevyhýbá. „Přímo v Kermánu,“ čte mi ze starých novin pan Alikordí, „byl letos zadržen dosud největší kontraband – 650 kilogramů čistého morfinu.“ Oproti tomu, co unikne, je to však zanedbatelné množství. Celá oblast je hlavní tranzitní trasou při dopravě drogy do vnitrozemí a přes Turecko dál na západ. Hlavním uzlem se stal Kermán, kde se sbíhá hned několik užívaných cest. Pravidelné trasy pašeráků, policejní zátahy a občasné vzájemné půtky tak snižují bezpečnost při afghánských hranicích, vlastně v celém Sistánu-Balúčestánu a na hornatém jihovýchodě provincie Kermán. Jedním z řešení, které schválil íránský parlament, má být bariéra z ostnatého drátu v délce 900 kilometrů, vybavená ruským monitorovacím systémem, která by odclonila dosud volnou íránsko-afghánskou hranici.

RÁJ V DÝMU MAKOVÉ ŠŤÁVY
Kolem je noc. Odpočíváme na terase u čaje a šťávy s ovocem. Ve sladkém hustém moku plavou kusy fíků a meruněk. V zahradě pod moruší rozsvítil pan Alikordí petrolejovou lucernu. Kotlík s hromadou popela mezi námi už tolik nežhne, v ještě teplém popelu sedí konvice s čajem, na posledních kouscích uhlíků každou chvíli zadýmá cigareta. Dýmky, teď už dvě, odpočívají opřené o stěnu kotle. Kolik se dnes vykouřilo? Nepočítaně. Možná deset, dvacet, nebo více dávek? Po ztuhlé makové šťávě nezůstává popel, všechna hmota se v podobě dýmu vytratí, zůstane jen libý pocit a příslib dalšího opojení. „Pokud terjag bereš v rozumné míře, ve čtyřicítce ti neuškodí a v padesáti dokonce prospěje,“ zasvěcuje mě do místní tradice pan Alikordí. Slyšel jsem, že terjagí, kuřáka opia, člověk pozná po zkrouceném starém těle a očích bez lesku. Takových postav jsem ale v Kermánu a v jeho okolí neviděl víc než několik. Přesto nepochybuji, že paní domu, která se za soumraku už jen vlekla, takže ji dcery podpíraly, je na opiu závislá.
Ráno je ticho, jen ptáci prozpěvují. Spáči leží vedle dýmek tvrdě, bez hnutí. Zrovna sní svůj opiový sen. Stočím svůj pohled přes zeď. Po dně údolí mezi nánosy štěrku a povlakem bláta neprotéká víc než nazelenalá strouha. A i ta se s nastupujícími vedry zcela vypaří. Skutečně žádný ráj. I když kdo ví? Třebas je tady ve východním Íránu v dýmu makové šťávy…

Název opium pochází z řeckého óporó – šťáva. Tmavohnědá hmota vzniká ztuhnutím mléčné šťávy vytékající z nezralých makovic kulturní rostliny máku setého (Papaver somniferum). Z pětadvaceti alkaloidů přítomných v opiu jsou nejznámější morfin a kodein. V malém množství alkaloidy opia snižují vnímání bolesti a vyvolávají spánek. Pocity příjemné bezstarostnosti se připisují morfinu.
Mák jako prostředek ke spánku pěstovali už v 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Později zásobovali celé Středomoří opiem staří Egypťané. Opium se už tehdy kouřilo i požívalo v syrové podobě a existují i důkazy, že bylo součástí starověké medicíny. Používalo se jako lék na úzkost, chronickou únavu, nespavost a dlouhodobou bolest, ale také např. na průjmová onemocnění. V Egyptě nalezené keramické nádoby s úzkými hrdly, kulovitými těly a zdobené šikmými rýhami se nápadně podobají makovicím a zářezům, jaké do nich vyrývají sběrači. Opium podle historických pramenů požívali i vojáci Alexandra Makedonského při úspěšném tažení do Indie. Magický květ snů a zapomnění byl v řeckém panteonu spojován s bohyní noci Nox a bohem snů Morfeem. Opiové výtažky běžně používali antičtí lékaři Hippokrates nebo Galenos jako prostředky proti hadímu uštknutí, ale také proti astmatu a epilepsii. Makovice s množstvím semen byla také symbolem plodnosti. Účinky opia oslavili i ve starém Římě, kde se mák objevoval na mincích.
Ve střední Asii zprvu opium konzumovali jako odvar z makovic, což při cestě afghánským Badachšánem zaznamenal Marco Polo. Využít léčebné účinky naučili tamní obyvatele mongolští nájezdníci. Děti tehdy pro uklidnění dostávaly ke žvýkání opiové kuličky, trochu ztuhlé šťávy za nehtem si kojící matka přikládala k prsu. Peršané na území dnešního Íránu nejdříve opium pojídali, zatímco kouření se považovalo za zavrženíhodné. Společensky únosné se kouření opia stalo teprve začátkem minulého století. Zvyk opium kouřit se rozšířil z Indie, kde opiový monopol měla britská koloniální vláda. Evropa poznala opium v průběhu 18. století a už z té doby pocházejí také jeho první zákazy. Prostředí opiových brlohů popsal v 19. století Oscar Wilde či Charles Dickens. Za nejpůsobivější umělecké dílo věnované opiu je považována Zpověď kuřáka opia Thomase de Quinceyho.

Výroba opia
Mák se stává v posledních desetiletích nejvýnosnější plodinou na horských políčkách Afghánistánu a Pákistánu a často také jedinou, které se v nepříznivých podmínkách vůbec daří. Z jednoho hektaru lze získat až 30 kilogramů surové opiové šťávy, na zavlažované půdě i dvojnásobek, což pěstitelům obvykle dodá vyšší výnos než obilí nebo jiná kultura, o niž se na rozdíl od máku musejí mnohem víc starat. Seje se v prosinci, sklízí obvykle počátkem žhavého léta, během června. Když mák dozrává, nařezává se ještě zelená makovice zahnutými noži s několikerým ostřím. Prýštící šťáva má mléčnou barvu. Během několika hodin tuhne a mění přitom barvu. V Íránu se mák řezal obvykle tři dny po sobě a ztuhlá šťáva se vždy ráno sbírala do měděných nádob. Sebraná hmota se rukama dlouho hněte a suší na slunci, až její barva přechází ve špinavě tmavou hněď. Převáží se v zabalených hrudkách různé velikosti, od desítek gramů až po několikakilogramové hroudy. Drobná kulička, kterou z nich vytvaruje spotřebitel, představuje konečný tvar produktu – surové opium.
Skutečně kvalitní opium se ale připravuje poměrně složitým procesem několikerého vaření, které se provádí v drogových laboratořích. Během něj je třeba co nejvíc zamezit přístupu světla. Filtrací se z hmoty odstraňuje pryskyřice a další balastní látky, někdy se též očkuje mikroorganismy. Kvalita opia, které lze v Íránu získat, se různí a podle toho se také liší cena. Jakost opia lze poznat i podle vůně, nejméně kvalitní droga je silně cítit po původní syrové šťávě. Málokdo si připravuje opium sám od sklizně máku po vypracování opiové kuličky. Naprostá většina konzumentů je odkázána na černý trh.Opium a státní moc v Íránu
Perský výraz pro opium, terjag, pochází z turkických jazyků (v turečtině znamená tereyag máslo, jež svou konzistencí opium docela připomíná). O úloze drogy v perské historii svědčí četné odkazy v bohaté umělecké tvorbě. Kromě veršů oblíbených básníků, které se v zemi deklamují i po tisíci letech, také výjevy ze středověkých knižních miniatur. Na nich vysoce postavení hodnostáři klimbají u vysokých dýmek v náruči drahocenných koberců. Šíitská odnož islámu užívání opia tolerovala, což jinde v islámském světě bylo nemyslitelné. Přestože v obecném povědomí je pěstování máku spojováno hlavně s Afghánistánem nebo Pákistánem, ještě v polovině 50. let 20. století Írán pěstoval nejvíce opia ve Zlatém půlměsíci (Afghánistán, Pákistán, Írán). Opium z Íránu bývalo považováno za nejkvalitnější, ale také za nejsilnější, obsahovalo nejvyšší podíl morfinu. Některé perské provincie navíc dodávaly opiu osobitou, zvlášť ceněnou a vyhledávanou příchuť. Z úrody se ho vyrobily tisíce tun, tolik, co dnes opouští Afghánistán, a část opia se vyvážela mj. i do zemí známého Zlatého trojúhelníku (Thajsko, Laos, Barma), jednoho ze současných center pěstování máku. Po ropě a kobercích bylo v té době opium třetí nejdůležitější íránskou exportní komoditou. Oficiálně podléhalo státnímu monopolu, který vyvážel několik stovek tun i pro světový farmaceutický průmysl. Mnohem větší objem ovšem spotřebovali domácí uživatelé. Nyní se mák pod zákazem prakticky nepěstuje a téměř celá domácí spotřeba opia pochází v Afghánistánu.
Po uvalení embarga na pěstování a konzumaci, k němuž přistoupil šáh Rezá Pahlaví, uspokojila konzumenty náhle vzrostlá produkce v okolních zemích, zatímco íránský stát přišel o příjmy z exportu. Výsledkem byla opětovná legalizace pěstování máku, ovšem na přísně kontrolované výměře. Legalizováni byli i narkomani. Ti si mohli koupit průkaz kuřáka opia, na který v lékárnách kupovali drahé opium. Všechna tato opatření ale nelegální konzumaci drog nevymýtila, naopak s rostoucí zahraniční produkcí stoupal počet jak legálních, tak ilegálních narkomanů.
Po islámské revoluci se v duchu náboženských požadavků stalo opium zcela nežádoucím. Islámský zákon, tzv. Haddúdův dodatek, znamenal v r. 1979 uzavření íránských prodejen opia. Paradoxně to přispělo k zaplavení země heroinem. Producenti v Afghánistánu a Pákistánu se rychle přeorientovali na masovou produkci heroinu, který začal směřovat nejen do Íránu, ale i dál do Evropy. Doménou konzumentů tvrdé drogy heroinu je ovšem Teherán a velká města, tradiční venkovští uživatelé opia ji většinou vůbec neznají.
Přestože plných 85 % poptávky po opiu saturuje Írán z afghánských zdrojů, vlastní produkce opia také není zanedbatelná. Na maková pole na rozdíl od kuliček opia však návštěvník s jistotou nenarazí. Pěstování máku, a to ani pro zásobování farmaceutických firem, není v zemi legální, na rozdíl např. od Turecka, kde nicméně podléhá přísné státní kontrole. I když soukromé kouření opia státní moc spíš toleruje, rozhodně takto nepohlíží na jeho produkci. Podle mezinárodních odhadů přicházelo na trh z dobře utajených domácích políček v průběhu 80. let asi 200-400 tun íránského opia. Vzhledem ke zvyšujícím se represím a také zlepšenému monitorování např. z helikoptér, které začaly úřady uplatňovat v průběhu 90. let, je ale třeba tyto odhady pro současnost podstatně snížit.

INDIÁNI MĚ NA STŘECHU KOLUMBIE NEPUSTILI

INDIÁNI MĚ NA STŘECHU KOLUMBIE NEPUSTILI

Seděl jsem v horolezecké restauraci na severu Bogoty a pil už druhou kávu. Čekal jsem na Rubena a Rolanda. Jsou to kolumbijští horolezci, kteří se mnou chtěli vylézt na nejvyšší pohoří Kolumbie Sierru Nevadu de Santa Marta. Dvě jeho vyčnívající horská dvojčata Pico Cristóbal Colón a Pico Simón Bolivar se shodnou výškou 5775 metrů jsou podle Kolumbijců nejvyššími vrcholy přímořského pohoří na zeměkouli. Přišli se zpožděním. Během dvou let strávených v Kolumbii mě to nepřekvapilo. Typické pro latinos.

ÚZEMÍM GUERILLY
Na vrcholy Sierry Nevady se většinou leze od severu, z národního parku Tairona, zvedajícího se přímo u Karibského moře. Z dalších stran je přístup kvůli neprostupným tropickým porostům nebo povstaleckým oddílům ne-li nemožný, tedy rozhodně nebezpečný. Proto Sierra Nevada dosud patří mezi nejizolovanější horské masivy. My se na nejvyšší vrchol chtěli vydat z jihu. Cesta autobusem, který jsme museli volit kvůli finančnímu rozpočtu, vedla přes území „střední Magdaleny“. Má sice nádherné přírodní scenerie, ale teroristé a zločinecké bandy tu také s oblibou unášejí cestující. „Ozbrojené střety mezi guerillou, paramilitares (ultrapravicové polovojenské oddíly) a vládními vojsky jsou tu na denním pořádku,“ varoval pochybovačně Rolando, povoláním antropolog. „Neznám nikoho, kdo v posledních třech letech vyšel z Valledupar,“ dodal. „Bez oficiálního povolení od indiánských komunit Arhuakos, Kogi a Sanká, obývajících pohoří, nás stejně nenechají lézt,“ přidával se Ruben, šéf horolezců Národní univerzity v Bogotě, který pohoří už několikrát navštívil. Když zjistili, že bych chtěl v Sieře Nevadě vynést nahoru také snowboard a sjet nějaký vrchol, abych si doplnil sbírku kolumbijských ledovcových pohoří, na kterých jsem snowboardoval, chytali se za hlavu. Spoléhal jsem na to, že základem všeho konání v Kolumbii je improvizace, a nakonec jsem je přesvědčil.
V hlavním městě departementu Cesar Valleduparu, které je výchozím bodem pro vstup do Sierry Nevady z jihu, jsme vystoupili po sedmnáctihodinové jízdě. Mimochodem Valledupar je kolébkou typicky kolumbijské hudby, tzv. vallenato, jejímž hlavním nástrojem je akordeon. Naměkko je z ní prý i kdejaký kolumbijský mafián. Druhý den brzy ráno jsme pak vyjeli pronajatým džípem do Puebla Bella. Bylo přeplněno po zuby ozbrojenými vojáky. Ve vlhkém tropickém ovzduší jsme cítili ještě něco: napětí mezi vesničany a vládním vojskem. Učitel z místní školy, u kterého jsme se ubytovali, nám doporučil, ať se raději držíme pohromadě. „Místní tu sympatizují s guerillou, která ovládá plantáže koky a marihuany ve zdejších horách,“ poučoval nás. Dlouho jsme se nezdrželi. Následující den jsme krkolomnou cestou s balvany, srázy a potoky odjeli do vesnice Nabusimake. Osada leží v nadmořské výšce 1700 metrů, obklopena horskými velikány a ze všech stran ohraničena divokými říčkami s křišťálově čistou vodou. Je hlavním centrem Indiánů z kmene Arhuakos.

INDIÁNI ARHUAKOS
Indiáni kmene Arhuakos žijí rozptýleni v jihovýchodní části pohoří, ti nejizolovanější z nich ve výškách kolem 4000 metrů. Odhaduje se, že jich je čtrnáct tisíc. Navštívit jejich komunitu je něco jako vrátit se do časů Kolumbových. Obličeje Arhuakos vyzařují vnitřní sílu, která jim zřejmě napomohla chránit si svůj tradiční životní styl již po několik století. Na rozdíl od většiny indiánských kmenů v Amazonii se v minulosti vzepřeli i misijní činnosti, o kterou se tu pokoušeli kapucínští mniši od konce 19. století. Jsou velmi hrdí, mají svůj jazyk, filozofii, své léčitele. Funkci šamana a náčelníka plní mamo. Je prostředníkem mezi nadpřirozenými silami a člověkem. Svými znalostmi zastává „práci a úmluvy“ se silami Země. Kromě toho „el mamo“ je správcem vesnic a posvátných míst: obřadních center, jezer, vodopádů, řek, vrcholů. Prostřednictvím zpěvu a tance kontroluje pohromy, období sucha, epidemie. Je opatrovatelem historických znalostí a nositelem zákonů přírody v různých dimenzích. Díky nim se tradice Arhuaků zachovaly až do dnešních dnů.
Život Arhuaků je spjat se Sierrou, která jim poskytuje všechno, co potřebují. Muži z kmene nosí bílé pletené čepice symbolizující posvátnost nejvyšších zasněžených vrcholků. V dospělosti Indiáni žvýkají koku. Zhruba od patnácti let nosí muži za pasem zavěšený váček na kokové listy a kolem krku v pytlíku vysušenou tykev, ve které si uchovávají silně zásaditý prášek. Ten si připravují z popela spálených kořínků, rozemletých mořských mušlí nebo z čehokoliv jiného s příhodně vysokým pH. Postup při žvýkání koky, který se během několika staletí u Arhuaků vůbec nezměnil, vypadá následovně: z váčku si Indián nabere hrst listů, složí je do jakéhosi chumáčku, který si vloží do úst. Poté vyjímá pomocí větévky zásaditý prášek z tykve a zavede ho přímo doprostřed chumáčku listů. V ústech za pomoci slin a zásady začne stoupat hodnota pH, která zvýší účinnost vstřebávaného kokainu. Zdá se to být jednoduché, ale žvýkání koky je umění, ke kterému se člověk musí dopracovat. Účinky, jako potlačení pocitu hladu nebo nárůst energie, se dostavují až po delší době žvýkání, přičemž na rtech a zubech Indiánů zanechává koka zelený povlak.
Jakmile se střetnou Arhuakové, pozdraví se slůvkem „Du“ (Jak se vede?) a jejich další konverzace začíná až po výměně hrstky kokových listů.

AUDIENCE U MAMA
Postavili jsme stany u staré chýše z kamenných bloků kousek od vesnice. Místo patřilo Carlosovi. Je to mestic a kamarád Rubena. Zprostředkovává styk nově přijíždějících s Indiány. „V žádném případě Indiány nefoťte, když tak jenom děti. Nenahlížejte do jejich příbytků. A nesnažte se komunikovat se ženami bez přítomnosti mužů. Arhuakové jsou totiž velmi žárliví,“ dává nám Carlos striktní pokyny. Dospělí si od nás také udržují odstup. Přišly se podívat jen tři ušmudlané bosé děti. Jedno si pochutnává na velkém broukovi, Arhuakové mají opravdu velmi blízko k přírodě. Začal jsem z batohu vytahovat čokoládu, ale Carlos mě prudce zastavil: „Dětem by čokoláda mohla způsobit problémy, nejsou na ni zvyklé,“ vysvětluje.
Bloumali jsme kolem osady a zdálky pozorovali život v indiánských chatrčích. Arhuakové, na rozdíl od většiny bojovných kmenů, které patří do jazykové skupiny caribe, jsou spíše mírumilovní, zaměření na zemědělství. Kolem chatrčí rostou banánovníky a pasou se krávy. Na prudkých svazích Sierry pěstují juku, brambory, kukuřici a fazole. Na práci a jako dopravní prostředek používají muly a osly. Před jednou chaloupkou žena pletla typickou tašku – mochilas. Sisalová vlákna, která používají ke tkaní a také částečně jako krycí materiál svých chýší, získávají Indiáni z listů velkých agáve s několikametrovými stvoly.
Po návratu nám Carlos sdělil, že nás největší autorita vesnice mamo přijme. Trochu jsme se té schůzky obávali. Oprávněně. Vyprávím, že bychom chtěli vylézt na nejvyšší vrchol Sierry. Snowboardem na rychle se ztrácejícím ledovci ho nechci zatěžovat, navíc nemám ani potuchy, jak bych mu to vysvětlil. Vyslechl nás. Mlčel. Pak nám sdělil, že musíme mít povolení od ostatních indiánských komunit v Sieře, a zároveň zapochyboval, že ho lze snadno a lehce získat. Tím audience skončila. Z výrazu jeho tváře jsem cítil, že nám nevěří. Na dobu pobytu v Nabusimake nám přidělil jednoho z Indiánů. Pochopili jsme, že nám bude dělat něco jako průvodce a současně dohlížet, abychom nelezli na posvátná místa Arhuaků ani na nejvyšší ledovec. Indián neuměl španělsky, ale nakonec jsme se domluvili, že následující den nás doprovodí alespoň na vrchol třítisícového Curacata.

POCHOD NA CURACATO
Vzbudil nás před východem slunce. Ve svém tradičním bílém oděvu Arhuaků a v pantoflích ze sisalových vláken nasadil smrtící tempo. Po několika hodinách túry se pořád usmíval a přežvykoval koku. Pak nás zavedl k jezírku, kam dopadal vodopád de los hombres (mužů), jak jej Indiáni nazývají. Pod ním byl menší vodopád de las mujeres (žen). Právě tam jsem mu položil první a poslední otázku: „Proč i ženy nenosí bílé čepice?“ Rázně odpověděl: „Protože jsou to ženy!“ Pak vstal a nasadil tempo, že jsme se zbytek dne dívali jenom na jeho záda. Od vodopádu jsme šplhali namáhavým terénem a prodírali se neprostupným houštím. Kolem třetí hodiny odpoledne začalo mizet keřové patro a my jsme si vydechli – byli jsme na vrcholu. Potrhaní, samý škrábanec, unavení k uzoufání, ale šťastní, že jsme konečně nahoře. Indián se stále spokojeně usmíval a balil si další dávku kokových listů.
Při zpáteční cestě jsme se zastavili v jedné malé osadě. Indiáni spolu mluvili svým jazykem. S Rubenem jsme si tipovali, kolik tomu Indiánovi může být let. Ruben se ho zeptal. Indián řekl, že 106 let. Trochu jsem pochyboval. Ruben mě v tom chvíli nechal, a pak mi řekl, že většina Arhuakos neumí počítat. „Maximálně v jejich kalendáři, ale ten se od našeho hodně liší. Když neví, plácne cokoliv. Indián prostě vždy odpoví,“ vysvětlil mi Ruben.
Do tábora jsme se dostali až pozdě v noci. Carlos nás už očekával se svým chirinchi (destilát z cukrové třtiny o síle naší slivovice). Další tři dny jsme se toulali jen tak okolo, dělali lehké výstupy do třítisícových výšek a navštívili také dr. Montoyu. Ten bydlel kousek od Nabusimake a vyslala ho sem státní nadace, aby léčil Indiánům zuby. „Mají chrup v katastrofálním stavu,“ líčil doktor a pak se zaměřil na to, že guerilla území Arhuaků respektuje: „Nemíchá se mezi ně a nechává je na pokoji.“
Pátý den jsme se od el mama dozvěděli ortel: „Indiáni si vaši výpravu nepřejí.“

INDIÁNI WAYUÚ
Když jsem nepoužil snowboard v Sieře, napadla mě bláznivá myšlenka: dřív než se opět vrátím do Bogoty, využiji snowboardové prkno na písku. O Guajiře, nejteplejším a nejchudším regionu Kolumbie, jsem věděl, že je celá pokrytá pouští a polopouští a že písečné duny končí přímo až v Karibiku. Z pohledu sportovního fanatika ideální. Ruben a Rolando neměli nic proti. Během dvou dnů jsme se dostali do Valleduparu, pak autobusem do města Riohacha, které je administrativním centrem Guajiry, a místní dopravou až k nejsevernějšímu výběžku kolumbijské pevniny – Cabo de la Vela. Nejdrsnější místa poloostrova tu obývá indiánská komunita Wayuú. Tradičně jsou to chovatelé koz a rybáři. Výhodným artiklem je však i pašování a prodej benzinu z Venezuely. Žijí v tzv. rancheriás, vesnicích o několika klanech, kde se ještě do dnešních dnů udržela forma organizace, u které se dědičnost příbuzenství nebo jiných cenností dědí prostřednictvím ženské linie – tzv. matrilinearita. Je to rodová linearita odvíjející se od předka z matčiny strany. Ve výchově dětí nejsou nejdůležitějšími členy rodiny otcové, nýbrž strýcové, matčini bratři. Ti jsou vždy jistí, otcové ne. Ve společnosti Wayuú je povolena polygamie. Mít více žen je však v současnosti čím dál složitější, protože každá manželka žije zvlášť v samostatném domě. Je to výsada bohatství a prestiže, kterou si může dovolit jen malá hrstka příslušníků komunity. Neexistuje státní instituce, která by kontrolovala pořádek a dodržování norem uvnitř komunity. Ona si nápravu udržuje sama. Za bílého dne se často kocháme krásou žen z kmene Wayuú, které si malují obličej, jednak proti drsným slunečním paprskům a jednak jako vyjádření příslušnosti k danému klanu. NA PRKNĚ U KARIBIKU
Do nejbližší vesnice jsme z Cabo de la Vela dojeli po prašné silnici na korbě náklaďáku. Řidič nám vyprávěl, jak jsou lidé na Guajiře problémoví. A hned nám předvedl jasný příklad: „Kolik stojí jedna slepice?“ zeptal se mě. Chvíli jsem uvažoval: „V Bogotě kolem pěti dolarů, tak tady na chudém venkově kolem čtyř?“ „Tady se to nedá vyčíslit, protože když ji zajedeš, tak ta slepice mohla mít deset vajec, z těch deseti vajec mohlo být dalších deset slepic a ty mohly mít každá deset kuřat, a tak dále…,“ líčil šofér zdejší poměry. Naštěstí jsme to v místní rybářské chatrči, která sloužila jako restaurace i hotel dohromady, příliš nepoznali. Hotel pozůstával z dvoumetrových kůlů, trčících ze země na pověšení hamaků (houpací síť na spaní), které jsme si museli koupit, postel v těchto odlehlých místech nenajdete. Kbelík sladké vody na osprchování byl dražší než pečené langusty. A tak jsme si museli vystačit se slanou vodou z Karibiku. Upevnili jsme si hamaky a pozorovali západ slunce nad načervenalým pouštním výběžkem.
Ráno byl příliv a moře šplouchalo až pod našimi hamaky. Nechal jsem si za směšnou cenu připravit langusty až pod nos a připadal si jako v ráji. Po snídani jsem už sjížděl písečné duny vyprahlé Guajiry, které končily až v Karibiku. Rybí tuk na rozpálené skluznici místo lyžařského vosku mi umožnil podobný adrenalin jako na sněhu. Prostě nádhera!

ORAVA V JEDNÉ VSI

ORAVA V JEDNÉ VSI

Pod zubatými vrcholky slovenských Roháčů, na místě, kde dřív nestál ani jeden dům, se podél horského Studeného potoka rozrostla oravská dědina. Není to ale vesnice původní. Její stavby byly přesunuty ze všech oravských regionů a tvoří takovou malou Oravu v jednom, na dvaceti hektarech. Základní kámen vesnice byl položen v roce 1967 a o osm let později je skanzen zpřístupněn veřejnosti. Většina objektů musela být rozebrána a mravenčí prací zase složena a restaurována. Některé z domů jsou postaveny jen jako repliky podle plánů, obrazů a fotografií. Tak jako ve skutečné oravské dědině jsou tu zastoupeny obytné a hospodářské stavby (domy, usedlosti, komory, seníky, salaš), řemeslnické objekty (kovárna, hrnčířská dílna) i technické stavby (mlýn, valcha, mandl, olejnice). Muzeu dominuje dřevěný kostel sv. Alžběty z 15. století a oživuje jej bohatá etnografická expozice, chov domácích zvířat, pěstování technických a užitkových plodin přibližujících návštěvníkům život na Oravě v minulosti.
Ve skanzenu se pravidelně pořádají výstavy a slavnosti, při kterých ožívají především řemesla. Jako bychom se vrátili na Oravu starých časů. Muzeum oravské dědiny zkrátka žije. Dolnooravský rynek s otevřeným prostorem láká k uspořádání trhů, takzvaná Zamagurská ulice představuje řadovou zástavbu úhledných domů, které vyrůstaly na Valašsku v 15.-16. století. Na vršku nad ulicí jsou rozházené domky goralských pastvin, přizpůsobené drsným podmínkám v horách. Samostatnou částí vesnice je gotický kostel s márnicí a plánovaným hřbitovem. Poslední částí vsi je funkční mlýn s valchou a zahrádky, na kterých se pěstují původní užitkové a technické plodiny.
A jak vypadá taková Orava v jedné vesnici, když ožije slavností a řemesly? Předvedou se tu dvě desítky řemeslníků v krojích a zpod rukou čarují „hrnčiarske, drotárske, košikárske, kováčske“ výrobky, tkané koberce, plechové zvonce, výrobky ze dřeva, obrázky a svíčky ze včelího vosku. Produkci završuje ukázka technických staveb, pak ochutnávka včelařských produktů včetně lahodné medoviny. Jsou slyšet i původní písně a vidět tance v podání folklorních souborů.
Pojďme nahlédnout za dveře a vrátka některých oravských stavení. Zatímco obyčejní rolníci nebo služebnictvo žili v opravdu nuzných podmínkách, v jedné místnosti, někde dokonce na udupané zemi, někteří řemeslníci si mohli dovolit „nadstandard“. Tak třeba dům z Vyšného Kubína představuje interiér vybavený dobovým nábytkem na vyšší sociální úrovni zemanů. V domě sídlila i soukromá latinská škola, kde prý vyučoval známý slovenský básník Pavol Országh-Hviezdoslav.
Zajímavým domem, ze kterého se line rachot, je mandl z roku 1913. V ohromné bedně je celkem dvacet vozů kamene (10 tun) jako zátěž. Mandlovací plocha je vyrobena z hladce hoblovaných trámů tvrdého dřeva. Mezi bednu a trámovou plochu se vkládaly dřevěné válce s namotanou látkou. Mandl uváděl do chodu kůň, který poháněl ozubená kola s převody.
Ukázkou řemeslné výroby je hrnčířská keramická pec z Trstené. Je to zděná pec vymazaná hlínou. Na jedno pálení museli naložit 4 sáhy (1sáh = 1,8965 m) suchého a naštípaného dřeva. Dno pece vystlali střepy, které vytvořily kouřové žlábky. Při jednom pálení mohli hrnčíři vypálit až 3500 kusů keramiky.
Ukázkou bydlení světáka, který byl několikrát za prací v Americe, je dům ze vsi Podbiel. Majitel provedl adaptaci domu a interiér vybavil pokrokovými prvky nábytku.
Asi největším výrobním trhákem oravské dědiny je plátenický dům ze Štefanova z přelomu 18. a 19. století. Ve dvoře tohoto zděného domu dominovala maštal pro koně a plátenické vozy. V té době vrcholila oravská výroba plátna, která se odhaduje na 3 miliony metrů za rok. Vyváželo se do jižních Uher, na Ukrajinu, do Rumunska, Turecka, a dokonce až do Egypta. Každoročně vyrážely kolony vozů s plátnem, aby se vrátily na Oravu se zbožím, které bylo tehdy nedostatkové. Největším obytným domem muzea je šoltýský dům z Rabčic, ve kterém je ústřední místnost, kde se obyvatelé scházeli s rychtářem. Místnosti proto dominuje velký stůl s dlouhou lavicí pro zasedání rady.
Zuberecká architektura je zastoupená pastýřskou kolibou z úpatí Roháčů. Ještě před Vánoci si gazdové z dědiny zvolili svého baču a honebníka, kteří od května do září žili na salaši, kde pásli ovce a starali se o ně. U koliby byl obvykle objekt, ve kterém se ovce dojily a spaly. Valaši vyráběli sýr z nadojeného mléka pomocí syřidla získaného ze žaludků kojených jehňat a telat. Ze sýra vyráběli oštěpky tlačené do řezbářsky opracovaných forem a udili je pod střechou koliby. Legendární žinčicu vařenou ze syrovátky pili z dřevěných vyřezávaných korbelů.
Skanzen oravské dědiny v Brestové u Zuberce ukazuje unikátním a poutavým způsobem život v oblasti staré Oravy. Tento tak trochu bohem zapomenutý kraj měl bohatý folklorní život, jehož součástí byly písně a tance.

LABE NA HRANICI

LABE NA HRANICI

Napájena potůčky a řekami vytvořila majestátní tok. Zařízlá do masivu Českého středohoří a Labských pískovců opouští hrdá a velebná naši republiku. Je to řeka Labe. Jejím kaňonem se prohánějí větry a s sebou přes hranice unášejí drobný hmyz, stejně jako voda korýše. Řece je to jedno. Kašle na pasy a veterinární povinnosti. Je tady již věky. My lidé jsme z jejího pohledu jen bezvýznamní tvorové. Byla tady, když u jejích břehů budovali Keltové svoje oppida, když si Slované vybírali z Řípu svou vlast. Bude tady, když my už nebudeme…

EXOTIČTÍ OBYVATELÉ
Labe u hranice je svým způsobem jedinečné. Od střekovských zdymadel směrem ke hranici je to zřejmě poslední přirozený úsek na velkém toku v republice. Jeho lužní porosty, místní tůně, trhliny bahnitých břehů i štěrkopískové naplaveniny udržované během roku kolísáním hladiny přinášejí množství potravy a úkrytů rozmanitým druhům bezobratlých od měkkýšů po potápníky, vodomily, ploštice a vážky, z nichž některé byly donedávna považovány za vyhynulé. Řeka sloužila jako vodní cesta nejen lososům (Salmo salar), kteří se díky lidské péči do našich vod znovu vrátili, ale i mihuli říční (Lampetra fluviatilis), placce pomořanské (Alosa alosa) či platýzům bradavičnatým (Platichtys flesus). Z Německa k nám podél Labe znovu doputoval kdysi vyhubený a dnes chráněný bobr evropský (Castor fiber). Ale vyskytují se tu i jiní „exoti“. Takovým exotickým přistěhovalcem je například východoasijský krab říční (Eriocheir sinensis), velký korýš původně z čínské provincie Fu-ťien, obvykle rozšířený v Japonsku a na Dálném východě Ruska. Rak americký (Oreonectes limosus), který se pozná podle pruhovaného zadečku, se k nám dostal proti vodě z Německa, kde byl neuváženě vysazen v 19. století. Nahrazuje mnohem citlivějšího raka říčního (Astacus fluviatilis), kterému čistota vody spodního úseku Labe už nevyhovuje. Košatka asijská (Corbicula fluminea) do labských vln „připlula“ až z Japonska, Korey a Dálného východu. Její ulity se po povodních v roce 2002, které dokonale „vypláchly“ labské dno, našly navršené nedaleko Litoměřic.

DOPRAVNÍ TEPNA
Pro lidi bylo Labe vždy zdrojem života. Dávalo vodu pro dobytek a pole. Sloužilo jako dopravní tepna. Od nás putovalo obilí, víno a dříví výměnou za mořské ryby, sukno a kovy. Zřejmě první písemný doklad je z roku 1057 – tzv. zakládací listina kapituly litoměřické. Spytihněv II. v ní přenechává kapitule příjmy ze cla od kupců přivážejících po Labi zboží. Pražská společnost pro plavbu parní a plachetní, která jako první podnikala v lodní dopravě, byla založena 1. 5. 1822. Kuriózně nevlastnila žádné lodě, a proto si musela plavidla i provozovatele na Labi najímat. První přístav v Ústí nad Labem pomáhala financovat zase železnice, která nestíhala dodávky uhlí, cukru, strojů a dalšího materiálu, ale mohla si zajistit překládku na loď. To, že bylo potřeba se o Labe a jeho břehy kvůli lodní přepravě starat, bylo jasné i úředníkům Rakouska-Uherska. Proto roku 1895 schválili projekt na kanalizování Vltavy a Labe z Prahy až ke hranicím. Dopravní systém fungoval samozřejmě obousměrně. Lodě bývaly proti proudu taženy zvířaty a lano vedlo přes stěžeň, aby se nezachytávalo o pobřežní křoviny. Od druhé poloviny 19. století se vlek lodí na Labi zlepšil, protože spojená Hambursko-magdeburská paroplavební společnost zavedla řetězové parníky, které využívaly řetěz položený na dně řeky. Systém byl poměrně jednoduchý, řetěz procházel bubnem na lodi, čímž se loď posouvala kupředu, a pak se ukládal zpět na říční dno. Nebyl to labský vynález, metoda byla odzkoušená už dříve na francouzské Seině. Řetězové parníky mohly doplout z Hamburku do Mělníka. Každopádně koncem 19. století předčilo Ústí nad Labem v překládce i Terst, což byl největší rakouský námořní přístav. DĚDICTVÍ UNESCO
Velký český lodní dopravce využívající Labe – Česká plavba labská je v současnosti v konkurzu. Ani největší česká řeka ji nedokáže uživit. Kvůli nestabilní hladině (v roce 2002 byly povodně, následující rok sucha) objem přepravy rapidně klesá. Podle manažerů plavby ji mohou zachránit jen vodní díla Malé Březno u Ústí nad Labem a Prostřední Žleb u Děčína, která zajistí optimální stav hladiny po většinu roku. Ministerstvo životního prostředí ČR stavby neschválilo a také němečtí ekologové se obávají, že výstavba jezů na české straně zhorší samočisticí vlastnosti Labe. Mělo by to mít negativní dopad na jakost pitné vody v Drážďanech. Z těchto důvodů je podpora z německé strany nepravděpodobná, takže přehrady za 7-9 miliard korun by platil český stát, respektive daňoví poplatníci. Co z toho budeme mít? Možná nějaké pracovní příležitosti, možná o kousek lepší životní prostředí. Co do prašnosti, hlučnosti a množství výfukových plynů je lodní doprava rozhodně šetrnější. Také je levnější, to je ovšem výhoda jen pro klienty. Ale má to vůbec smysl? Vedle řeky se zrovna nákladně přebudovává, tj. zrychluje železniční koridor.
Alexander von Humboldt v době, kdy projel již velkou část světa, prohlásil z vrchu nad Ústím nad Labem, že krásnější krajinu neviděl. Až k labským břehům zasahují chráněné krajinné oblasti České středohoří a Labské pískovce. V minulém roce se zpracovával návrh zapsání pískovcových skalních měst Českého ráje do světového dědictví UNESCO. Předepsanou součástí návrhu je srovnání s podobnými oblastmi v Čechách, Evropě i ve světě. Z posuzování odborníků vyplynulo, že v pískovcových oblastech mírné klimatické zóny (je nutné odlišovat od pískovcových oblastí např. v Utahu či Novém Mexiku) mají Labské pískovce jedinečné postavení. Svou hloubkou 300 metrů je Labský kaňon největším pískovcovým kaňonem v Evropě a aspiruje do zapsání světového dědictví UNESCO. Jednání o tom právě probíhá. Po postavení jezů by nominace této oblasti byla ohrožena. Zápis do světového dědictví UNESCO přináší nároky na výkon státní správy, ale také množství návštěvníků. Může to být jeden z klíčů k rozvoji regionu, který nebude žít z tranzitní dopravy po Labi, ale z turistiky…

RODEO PO AMERICKU

RODEO PO AMERICKU

Ačkoli se to podle zájmu našich médií nezdá, je v Americe rodeo celonárodním sportem, zábavou srovnatelnou jen s ledním hokejem nebo baseballem. Točí se v něm velké peníze, v desetidenním americkém finále v Las Vegas se například soutěží o výhry kolem 150 milionů korun. A tak když na jaře 2002 vzniklo u nás americké profesionální rodeo, ne rodeo po česku, ale podnik vycházející ze zámořských pravidel a zvyklostí, byl to opravdu úspěch.

U nás se rodeo zrodilo po pádu komunismu jako westernové závody. Za westernového jezdce byl považován každý, kdo seděl na koni shrbený s propnutýma nohama, za což si vysloužil přezíravé úšklebky vyznavačů anglického stylu. Nebyly zcela oprávněné, protože rozdíly v držení těla, posedu a vybavení vycházely z jiných potřeb jezdce. Westernový styl je opravdu lidovější, honáci používají velká pohodlná sedla, protože na koni tráví při práci dlouhé hodiny. Anglický styl se vyvinul v jakousi „krasojízdu“ a vydělila se z něj odvětví jako dostihy, parkur. Rozdíl je také v koních. Místo dříve běžně používaných plemen (český teplokrevník nebo arab) se k nám začali dostávat kvalitní koně, vyšlechtění právě pro westernové ježdění a rodeo – American Quarter Horse. Cena špičkového „quartera“ je srovnatelná s cenou kvalitních dostihových koní.
Až do roku 2002 u nás fungovalo rodeo pouze na amatérské úrovni, občas se někdo pokusil o rodeo, v němž jezdci soutěží o peněžní výhru. Teprve s nástupem profesionálního rodea však můžeme vidět všechny základní rodeové disciplíny v provedení podle zaoceánských pravidel.
S tím přišla do Čech i specializace jezdců. Šlachovití chlapíci se zaměřují na jízdu na býku a divokých koních (Bull Riding a Bareback Riding), ženy soutěží v rychlostních disciplínách (Barrel Race). Je to pochopitelné, ženy váží v průměru podstatně méně a bývají na koních rychlejší než muži. Tento rozdíl se na velmi krátké vzdálenosti projeví několika desetinami sekundy (v rychlostních soutěžích přitom často rozhodují tisíciny). Stejné je to se zvířaty. I koně mají různé fyzické a psychické dispozice. Ten, který je velmi rychlý při Barrel Race, nemusí být zdaleka vhodný pro práci s dobytkem.
Moderní rodeo je tak dnes především tvrdý adrenalinový sport. Protože v našich končinách jde přece jen o dosti exotickou záležitost a hlavním cílem je udržení vysoké kvality, není možné pořádat podniky jako otevřenou soutěž pro všechny zájemce, ale disciplíny jsou předváděny špičkovými jezdci po náročné přípravě. Kromě kvality jde i o zdraví všech zúčastněných, býci a divocí koně rozhodně nejsou žádná ořezávátka a nezkušený účastník rodea by jim mohl ublížit. Někteří jezdci profesionálního rodea se účastní i vybraných podniků amatérského mistrovství ČR v rodeu, kde v dobytkářských disciplínách patří s přehledem ke špičce. Disciplíny s divokými zvířaty, tak typické pro profesionální rodeo, se ale v tomto seriálu nepraktikují, takže tito jezdci nejsou u nás oficiálně docenění. Cílem je tedy zúčastnit se a zabodovat na některém z profesionálních rodeí za hranicemi. Více o moderním rodeu: www.rodeo.cz nebo zahraniční www.prorodeo.com.


Disciplíny profesionálního rodea

Jízda na divokém býku (Bull Riding)
Býk má ve slabinách volně zavěšen provaz opatřený zvonem. Jezdec se drží provazu, který je uvázán kolem hrudi zvířete. Kovboj by se měl udržet po dobu osmi sekund.

Jízda na divokém neosedlaném koni (Bareback Riding)
Obdoba Bull Ridingu s tím rozdílem, že jezdec se musí udržet 10 sekund. Místo provazu se používá měkce polstrovaný řemen a jezdec se drží za madlo ze surové kůže. Rozhodčí během jízdy hodnotí také jezdcův styl (jakýsi „umělecký dojem“).

Jízda na divokém koni v sedle (Saddle Bronc Riding)
Jezdec sedí v sedle bez hrušky, nohy má ve třmenech a drží se provazu, který je upevněný na speciální ohlávce zvířete.

Lasování telat (Calf Roping)
Jezdec čeká na vypuštění telete v tzv. ropingovém boxu a před ním je natažen provaz. Jakmile tele dosáhne určitého náskoku (jeho délka se mění podle toho, zda se jedná o rodeo profesionální, nebo amatérské, řádově 3,6-4 m), provaz spadne. Jezdec tele pronásleduje, a až se dostane na potřebnou vzdálenost, chytí ho do lasa, poté seskočí z koně, kůň sám zastaví a začne couvat, aby držel laso napnuté, jezdec přiběhne k teleti, povalí je na bok a krátkým lasem mu sváže tři nohy (u nás se jezdí Calf Roping bez svazování, kvůli ochráncům zvířat).

Lasování dobytka ve dvojici (Team Roping)
Jedno dobytče lasují dva jezdci. Jezdec odchytne tele lasem a v tu chvíli druhý jezdec chytá lasem zadní nohy zvířete. Časomíra se zastaví, jakmile je kus znehybněn mezi napnutými lasy a jezdci stojí v jedné rovině. U nás se vzhledem k legislativě nesmí jezdit.

Povalení býčka na čas (Steer Wrestling)
Do arény je vpuštěno dobytče, které jezdec pronásleduje až do té doby, než se mu ocitne těsně po boku. Pak se v plné rychlosti na býčka vrhá. Jednou rukou ho chytí za roh, druhou za bradu a speciálním hmatem (otočení hlavy v určitém směru) povalí zvíře na zem. V tomto okamžiku se mu stopuje čas, přičemž zvíře musí ležet na zádech nebo na boku. Na zdolání zvířete má soutěžící limit 60 vteřin.Barrel Race
Závod kolem barelů jezdí v Americe na rozdíl od Evropy především děvčata. Samozřejmě není pravda, že muži Barrel Race v USA nejezdí vůbec. Existují tam šampionáty jiných než rodeových asociací v Barrel Race, ale na rodeu, kde si „chlapi lámou vaz na tunových býcích“, by muž soutěžící s několika desítkami dívek v objíždění tří sudů na čas vypadal docela směšně. Navíc již bylo řečeno, že dívky mají lepší předpoklady pro rychlou jízdu na koni, jelikož váží méně než muži, a tento rozdíl by se na vrcholných soutěžích (kde rozhodují skutečně tisíciny sekundy naměřené elektronickou časomírou) dal těžko dohonit.

Pin It on Pinterest