Od Plešného jezera na Šumavě vede strmý výstup jezerní stěnou. Šel jsem tam jednou ráno úplně sám. Zalitý potem a slzící od chladného vzduchu jsem spatřil oranžové světlo. Na šedém kmeni smrku zářilo něco velkého. Nebylo to slunce. Musel jsem přijít blíž, abych uvěřil… obrovský trs choroše – sírovce žlutooranžového (Laetiporus sulphureus). Normálně roste v nižších polohách na kmenech listnáčů a je žlutý, ve stáří až špinavě. Plodnice byla mladá, úplně zdravá. Dobře vím, že sírovec obalený a usmažený jako řízek je lahůdka! Netroufl jsem si ale na tu krásu vytáhnout nůž. Jen jsem se díval…
Hvězdy nejsou jen na nebi. I při pohledu na zem můžeme nějakou spatřit. Třeba hvězdovku trojitou (Geastrum triplex). Když přijde déšť, kapky buší na tuto kuličku a otvorem na její horní části se ven v malých obláčcích práší výtrusy, podobně jako u pýchavek. Kyjanku purpurovou (Clavaria purpurea), dnes už poměrně vzácnou houbu, jsem našel po čtrnácti dnech dešťů u jednoho malého šumavského lesního potůčku. Trsy jejích hnědofialových drátů, dlouhých až 20 centimetrů, lemovaly potok jako nějaké houbové město. A když jsem na Libíně u Prachatic potkal korálovec (Hericium), sněhobílý houbový korál na padlém kmeni, připadal jsem si jako Elias Fries. Tento Švéd ještě jako malý chlapec uviděl korálovec vyrůstat z jednoho místa, dělil se na další a další větve a ty byly hustě posázené bílými ostny. Vzácná houba ovlivnila Friese na celý život – vyrostl z něj slavný mykolog, který je pro svou práci pokládán za otce mykologie. I mně se zdá dobrodružství hub tak úchvatné, že jsem se stal mykologem.
Země duní pod kopyty bizonů. Indiáni kmene Piikani pořádají tradiční podzimní hon. Dvě desítky mužů štvou stádo koridorem kamenných bloků k desetimetrové skále. Huňatí obři běží vstříc jisté smrti. Zvířený prach se mísí s pachem krve. Někteří umírají hned po pádu, jiní jsou doráženi čekajícími muži. Lebeční kosti praskají pod nárazy kamenných seker. Za pár minut leží pod skálou několik desítek bezvládných těl. Všichni Indiáni se okamžitě pouštějí do práce. Je třeba zvířata stáhnout z kůže, vyjmout vnitřnosti a jazyky, ze kterých šaman připraví kouzelné lektvary. Pomocí ostrých kamenů se maso porcuje, těla bizonů se pod rukama lovců rychle mění v bílé kostry. Z každého týpí se v pozdním odpoledni line vůně bizoní pečínky. Je konec tradičního lovu, zbytky masa se usuší a tím budou přípravy na zimu završeny. Historikové se domnívají, že pod skálou, které se dnes říká Bizoní skok – Head-Smashed-in Baffalo Jump a leží 160 kilometrů jižně od Calgary, nalezly za šest tisíc let jejího používání smrt desítky tisíc bizonů. Indiáni nechávali po krvavých jatkách ležet pod skálou zbylé kosterní pozůstatky, které místy vytvořily až desetimetrovou vrstvu. Na severoamerických pláních jsou desítky podobných míst, avšak toto patří k největším, nejdéle používaným a nejlépe zachovalým. Proto si ho vzalo pod patronát UNESCO. Až tunu vážící bizon byl oblíbenou kořistí také bílých osadníků. Je prokázáno, že mezi lety 1850 až 1880 prodali překupníci na 75 milionů kusů. V té době byl bizon už takřka vyhuben. Teprve v roce 1905 založily kanadská i americká vláda American Bison Society, která uvedla v život programy na obnovu bizonů. Dnešní populace amerického bizona se tak ve světě odhaduje na 30 000 kusů. Bizoni žijí pouze ve vyhrazených přírodních rezervacích a jsou celoročně hájeni. Také v okolí Bizoního skoku se jich klidně pase pár set. Indiáni místního kmene Piikani je už neloví, provádějí turisty po návštěvnickém centru a vysvětlují historii kmene a způsob lovu. Indiáni místu říkají itsipa-sikkih kinih-kootsiya-opi, což znamená „místo, kde byla rozmačkána lebka“. Při jednom honu tu totiž došlo k tragédii, padající bizon rozdrtil hlavu mladého bojovníka pod skálou.
Mikrobus šplhá po křivolakých uličkách až na kraj Potosí, kde žije většina hornických rodin. Z okénka sledujeme ruch na ulicích. Všichni spěchají na trh a ve velkých koších nesou pečivo, právě poražený dobytek, zeleninu… Vše, co se dá prodat. To je hlavně jídlo. Santos dává pokyn k zastavení a na jeho doporučení jdeme pro horníky nakoupit vhodné dárky. Je to jakási daň za to, že je můžeme rušit a fotit při práci. Santos nás neomylně vede nejdříve k prodavačce koky. Koka, kterou horníci žvýkají s křídou, dává zapomenout na hlad, žízeň a únavu. Díky tomu horníci vydrží pracovat v dolech v kuse i několik dní. Velký pytlík přijde na 1,5 dolaru, k tomu ještě ručně balené cigarety bez filtru a na zapití 96% alkohol v plastové láhvi. Posledním nákupem je dynamit s rozbuškou, který se dá pořídit také asi za 1,5 dolaru. V PODZEMÍ Po rozbité prašné cestě dojedeme až k místu, odkud budeme vcházet do hory. Náš průvodce Santos si v dolech vydělával pět let na studia. Nyní ovládá tři jazyky, má svou cestovku a provádí turisty podzemím. Teď nám rozdává nezbytné vybavení a lehce shrbeni vyrážíme do štoly. Pod nohama máme klouzavé bláto. V protisměru nás míjejí horníci, kteří nosí na povrch narubanou stříbrnou rudu. Pytel přes rameno váží až 50 kilo a během osmi hodin jich odnosí tak čtrnáct. My už jdeme skoro v podřepu nebo rovnou po kolenou. Nacházíme se v nadmořské výšce asi 4200 metrů, Potosí se svou horou Cerro Rico (v překladu Bohatá hora) je jedním z nejvýše položených měst na světě. Vzduch je tu řídký, navíc promíšený s různými podzemními plyny. Na stropě vidíme žíly stříbrné rudy. Vedou ve směru sever-jih podle magnetismu a bývají široké od 5 centimetrů až do pěti metrů. Santos věcně podotkne: „Pozor, díra napravo…,“ a my míjíme propast vedoucí do bezedné hlubiny. Každý horník pracuje sám na vlastní pěst nebo má jenom pár pomocníků, většinou děti ve věku 15 let. Jeden z nich už tři hodiny ručně vysekává díru na dynamit hlubokou přes metr. Pracuje ve zkroucené poloze a přikývnutím nám děkuje za věci, které tam necháváme ležet. Další horník ručně pomocí dlátka a kladiva odsekává žílu stříbrné rudy. Můžeme si nářadí půjčit a vyzkoušet, jakou to dá práci. Kusy rudy pak horník skládá do plátěných pytlů. Máme pocit, jako bychom se vrátili zpět o čtyři století. Od dob Španělů se změnilo jen to, že provoz je menší a zisky nižší.
ŠPANĚLSKÁ POKLADNICE Podle staré indiánské legendy znali tajemství stříbrné hory už Inkové. Incký vládce Huyana Capac se chtěl zmocnit bohatství hory a vyslal k ní své lidi. Pověst vypráví, že sotva se indiáni dotkli svahu, ozval se z nitra hory hlas: „Bůh střeží poklady hory pro někoho, kdo přijde později…“ Silně věřící Inkové se od té doby neodvážili do hory zasahovat a nazvali ji: Potojsi – Hlas. Brzy po vpádu do incké říše zatoužili získat její poklady i Španělé. Cesta do nehostinné pustiny vysoko na bolivijském Altiplanu nebyla snadná, ale vidina stříbra jim dodávala sílu. V Potosí je však čekalo zklamání, stříbro nemohli najít. Všude dokola byl jenom šedivý kámen. Chamtiví Španělé netušili, že z této rudy se dá teplem získat vytoužený kov. Už se chystali na cestu zpět, když je oslovil indiánský chlapec. Pásl na svazích hory své stádo a jedna ovce se mu zatoulala. Hledal ji celou noc a chlad ho donutil rozdělat si oheň. Ráno pak našel mezi uhlíky lesklý kov, který se žárem vytavil z šedé rudy. Chlapec ukázal Španělům v dlani stříbro a jeho „objev“ změnil zdejší historii. Na místo přijelo zanedlouho prvních 200 Španělů s 3000 indiánskými otroky a na úpatí hory, kterou překřtili na Bohatou horu, založili roku 1544 hornické město Potosí (pojmenované podle původního jména hory). Stříbrné doly z něj udělaly jedno z nejbohatších a největších měst světa. Ale stříbro z Potosí přineslo bohatství i Španělsku. Na španělský dvůr bylo například během druhé poloviny 16. století z Potosí dovezeno přes 7000 tun stříbra. Za bohatství však zaplatily svými životy miliony indiánských a později i černošských horníků, kteří tu byli nuceni pracovat bez nároku na odpočinek a jídlo nepřetržitě až 60 hodin. Byli najímáni na pět let, ale 80 % z nich umíralo již během prvního roku. Pro španělskou ekonomiku měla těžba stříbra asi stejnou důležitost jako dnes těžba ropy. Jenže na počátku 19. století se ukázalo, že ložiska nejsou bezedná. Zisky byly stále nižší, až těžba téměř ustala. Nebylo stříbro, nebyly peníze a město začalo chátrat. Teprve počátek 20. století spolu s válkou přinesl nový rozmach. Tentokrát to byl cín, po kterém prahnul svět, a v hlušině potosijských dolů byly tohoto kovu tuny. Nastalo druhé zrození města.
MĚSTO DVOU TVÁŘÍ Dnes je Potosí městem dvou tváří. Jedna z nich je dole v údolí. Ještě dnes jsou tu k vidění výstavné domy postavené v koloniálním stylu, kterým dominuje komplex bývalé královské mincovny Casa Moneda. Bohatě zdobené balkony a okna svědčí o rozmařilosti španělských conquistadorů. Několik velkých katedrál dnes ani není dostatečně využito. Buď chátrají, anebo jsou transformovány např. na kina. Centrum města dnes žije z turistického ruchu, hlavně peněz movitějších návštěvníků. Upravené parky, banky, restaurace a obchody jsou zde pro cizince a místní elitu samozřejmostí. Život tu plyne pomalu až nudně. O to větší událostí je potom každá fiesta. Jednou z nejpozoruhodnějších, která zaplní ulice historického města, je Chutillos, velké oslavy svátku místního patrona svatého Bartoloměje. Ten podle legendy kdysi vyhnal zlé duchy z jeskyně za městem. Přibližně dva týdny před srpnovou oslavou pořádají folklorní taneční průvody městem dokonce i zdejší mateřské školky. Jejich průvody představují dokonale zmenšenou variantu průvodů při oslavách dospělých a jsou názornou ukázkou bohatého bolivijského folkloru. Mezi oblíbené tance patří třeba Morenada, která představuje alegorii vzpoury černých otroků proti zlému dozorci, z něhož si vlastně tímto tancem dělají legraci. Zesměšňovaná autorita tu vystupuje v přebohatém kostýmu, většinou s kloboukem ozdobeným barevnými péry a v černé masce se zvýrazněnými ústy, vousy a nosem. Ostatně aktéři se na slavnost také dlouho a pečlivě připravují. Učitelky musí s dětmi nacvičit taneční sestavu a zároveň malým tanečníkům a tanečnicím vymyslet co nejnápaditější a nejpestřejší kostýmy. Ty se pak nechávají šít najednou pro celou třídu a každému dítěti jeho kostým platí rodiče, třebaže to často nebývá levná záležitost. O hudební doprovod k tanci se s dechovkou postarají starší žáci ze škol. Karneval začíná ráno na náměstí Plaza Simon Bolívar a po několik hodin se vine ulicemi směrem k centrálnímu náměstí Plaza 10 de Noviembre.
ŽIVOT HORNÍKŮ Bolivijští horníci si něco takového nemohou dovolit. Jejich svět tvoří druhou tvář Potosí. Žijí v okolí centra, spíše na úpatí hory. Jejich malé domky jsou postavené z cihel z nepálené hlíny, některé mají místo oken díru ve zdi zakrytou vlajícím igelitem. Horníci si u některé ze 45 zdejších těžařských společností pronajmou část štoly. To, co vytěží, pak prodají zpět společnosti. Mají-li štěstí a narazí na bohatou žílu, mohou si dovolit i pronájem pneumatické vrtačky. Jinak se vše dělá ručně jako za koloniálních časů. Dnes se v Potosí, kde je proraženo asi 5000 tunelů o délce 200 km, těží opět hlavně stříbro, avšak druhojakostní, a musí se dále upravovat v továrnách. Průměrný horník vytěží za 2 týdny asi 8 tun stříbrné rudy, ze které lze získat 8 kg čistého kovu. Za tuto práci si vydělá 50 US dolarů. Výdělek to není vysoký, ale stále je dvakrát vyšší než v jiných profesích. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se stále těží a horníci dnes už dobrovolně chodí do dolů tvrdě pracovat. Jejich ženy v sutinách na svazích hory Cerro Rico ve svých širokých nabíraných sukních se zástěrou a vlastnoručně pleteném svetru sedí na zemi, před sebou mají jeden velký kámen a na něm roztloukají pomocí druhého kamene nebo dlátka hlušinu ze sutin hory. Trpělivě vybírají stříbrnou rudu a oddělují ji od kamene. Stejná práce den co den. Husté, dlouhé černé vlasy mají přitom spletené do dvou copů, a aby copy nepřekážely při práci, svazují je k sobě a zatíží důmyslným závažím ze šňůrek. Jejich výdělek je mnohem nižší než u mužů, protože to, co ve štole trvá vytěžit dva týdny, na povrchu zvládnou ženy za dva měsíce. Ty, které měly více štěstí, pracují spíše jako svačinářky a zajišťují horníkům proviant nebo se starají o jejich pracovní nářadí. V neděli mají volno. Tento den je totiž vyhrazen na praní prádla. Svahy hory osiří a ruch se přesune k potoku nebo k nejbližší tekoucí strouze. Všechno se pere ručně, ženy stojí po kotníky ve vodě a máchají prádlo. Sušení probíhá na okolních kamenech nebo keřích. Blízkost prašné cesty dává tušit, že prádlo asi dlouho čisté nezůstane. Ženy se vdávají brzo a mívají čtyři i více dětí. Miminko není překážkou v práci. Stačí je dát do látkové loktuše na záda a nést ho jako batoh. Větší děti pak pobíhají kolem nebo se starají o mladší sourozence. Běžný denní život v Potosí, stejně jako v celé Bolívii, se odehrává přímo na ulici. Tam se nakupuje, vaří, pere, vychovávají se děti a společensky se konverzuje. Uličky města jsou plné bez ohledu na počasí. Stačí jenom nasadit mikrotenový sáček na klobouček a nejcennější část garderoby je uchráněna.
Festival Thaipusam (také zvaný Tai Pucam či Taipusam) k uctění tamilského boha Murugana slaví Indové v jihoindickém státě Tamil Nádu, v Singapuru a v Malajsii, tedy v místech s početným tamilským etnikem. Festival probíhá každoročně při úplňku v tamilském měsíci thai, který spadá na přelom ledna a února. Indové, věřící v kastovní systém, muži i ženy, bohatí i chudí, žádají v tyto dny o požehnání a jsou si navzájem rovni. Podle legendy požádal v Himálaji bůh Šiva svatého muže a učitele náboženství Agastyu, aby přenesl kopce Sivagiri a Saktigiri do jižní Indie, kde by se na nich mohly konat bohoslužby. Agastya tento úkol svěřil démonu Itampanovi. Ten si oba kopce přivázal k tyči a nesl je na ramenou podobně jako kavadi, které v Indii slouží pro přenášení věder vody. Itampan podle pověsti došel až do místa, které se dnes ve státě Tamil Nádu jmenuje Palani. Byl po dlouhé cestě unaven a položil si kopce na zem. Když chtěl jít dále, nepodařilo se mu už kopce zvednout. Nahoře na jednom z kopců stál chlapec Murugan, „zářící jako tisíc sluncí“, evidentně spokojený. Když byl pak Itampan v boji s nepřáteli zabit, Murugan mu za jeho zásluhy vrátil život. Tamilové věří, že každému, kdo uctí Murugana přenesením kavadi, bude bohem požehnáno. Kavadi jsou dnes kovová monstra vypadající jako ozdobené klece ze stovek drátků zakončených ostrými špičkami v kůži účastníka. Věřící v Singapuru je přenesou do chrámu Sri Thandayuthapani Temple na Tank Road. Po cestě dlouhé 4 kilometry jsou nosiči, z nichž někteří dokonce tančí, doprovázeni svými slavnostně oděnými rodinami, pro které vlastně podstupují svou pouť. Dnes má spousta věřících propíchaný „jen“ obličej a na hlavách nesou nádoby s mlékem. Masové propichování nosu, jazyka a úst v chrámu Sri Srinivasa Perumal Temple na ulici Serangoon, což je hlavní ulice ve čtvrti Malá Indie, patří také k divácky nejatraktivnější části singapurského festivalu. Před vlastním obřadem podstupují věřící někdy až 40denní půst, kdy smějí jíst pouze jednou denně vegetariánskou stravu a zdržují se kouření, alkoholu a dalších světských radostí. Bezprostředně před aktem se podrobují očistě vodou a kouřem, kdy se jejich mysl určitým způsobem oddělí od těla a účastníci přestanou cítit bolest. Za ohlušujícího zvuku bubínků, trubek a modliteb je jim pak bez jediné kapky prolité krve několikrát propíchnut obličej.
Kdo by neznal příběhy indiánského náčelníka Vinnetoua. Stojí na bílých skalách nad zelenomodrým jezerem, na obzoru zapadá rudé slunce. „Tady je území Apačů,“ říká s napřaženou paží. Ve skutečnosti to není Amerika, ale chorvatský Národní park Plitvická jezera, kde byl natočen Poklad na Stříbrném jezeře a další mayovky. Průzračná jezera a obrovské vodopády sem v létě lákají stovky turistů, obdivovat jejich ledovou zimní krásu ale touží málo z nich. Přitom zima je tady stejně romantická… RAMPOUCHY A SNÍH V zimě klesá návštěvnost parku téměř na nulu. Má to své výhody: nikdo nám nekazí výhled, nemusíme nikomu uhýbat z cesty a přírodní klid neruší turistický vláček. Levnější zimní vstupné zrovna nikdo nevybírá, pokladna je osiřelá a závora zvednutá. Na druhou stranu nejsou některé zasněžené stezky vůbec k nalezení. Plavba na lodičkách k vodopádům se na zamrzlém jezeru také nekoná. Led ale není tak silný, aby unesl člověka. A tak zkoumáme, kudy se dostat dál. „Jsem kapitán Nenad,“ říká mladík, který pravidelně chodí rozhoupávat svoji vyhlídkovou loď, aby mu ji ledový krunýř nepoškodil. Několik dalších lodí je zakotveno v silnějším proudu, kde zatím zamrznutí nehrozí. „Tady,“ ukazuje na mapě, „se nedostanete. Cesty nejsou proházené, jsou tam půlmetrové závěje. Přijďte v létě. Máme tu sto vodopádů.“ Přesně je jich devadesát dva, největší měří 78 metrů. Teď z nich visí i několik desítek metrů dlouhé rampouchy a zbytek vody tvoří ledovou tříšť. Malé kapičky mi okamžitě rosí objektiv. Ze sněhu kolem jezer trčí stvoly rákosu. Jezer je tu šestnáct, nejvýše položené je o 156 metrů výš než nejnižší. Největší z jezer, Kozjak, s rozlohou 84 ha má na délku 2,5 km a v nejširším místě měří 600 m. Voda musí u horních jezer překonávat přírodou vytvořené travertinové hráze, dole si vodní tok vyhloubil ve vápencích hluboký kaňon. V přístupných jeskyních, které kdysi vytvořila voda, rostou v zimě od stropu rampouchy z tající vody, která se do jeskyně dostává puklinami. Od země jim naproti rostou ledové „stalagmity“ živené vodou, která kape z rampouchů nad nimi. V nižších partiích se potkají v ledovém spojení. A budete-li mít štěstí, můžete u Plitvických jezer narazit v tomto období na stopy větších šelem. Samotná zvířata jsou plachá, takže se spatřit jen tak nedají, přesto se v zimě odvažují i do oblastí blíž k lidem.
HISTORIE PSANÁ KAMENEM Na hory a pole se sneslo úmorné vedro, krajina byla sužovaná suchem. Řeka Crna, kdysi vesele bublající mezi kameny, vyschla. Všichni, zvířata v lesích, rostliny v zahradách, i lidé v domovech pomalu umírali, s modlitbou na rtech čekali na déšť. Ten však nepřicházel. Náhle se v údolí objevila Černá královna se svým zářícím doprovodem. Všichni ji prosili o pomoc. Najednou se ozvalo mohutné zahřmění hromu, blesky rozťaly oblohu a neutuchající déšť sytil vyschlou zem. Voda stoupala a stoupala a plnila údolí tak dlouho, dokud nevznikla jezera životodárné vody. Tak popisuje vznik jezer chorvatská legenda. Měření izotopem uhlíku C14 ale ukázalo, že usazování travertinu ve zdejší krajině má delší historii, začalo zhruba před 40 000 lety. Vody, které protékají Dinárským krasem, jsou plné rozpuštěného uhličitanu vápenatého (CaCO3). Ten se při vhodných podmínkách sráží. Zprvu měkká hmota (pěnovec) v sobě může zachovávat otisky stop. Pozdější tvrdý travertin je atraktivní světlou horninou, kterou pěkně vyleštěnou známe i z obkladů pražského metra. Růst travertinu, zvyšování hrázek, změna geomorfologie terénu – to jsou základní charakteristiky proměn zdejší přírody. „Současný vzhled je jen momentem v neustále se měnící historii. Změna geomorfologie zdejšího území je překvapivě rychlá. Během několika desítek let vodní hladina stoupla o více než půl metru,“ píše A. Brnek-Kostic v monografické studii, které se zabývá dynamickými ději zdejšího území. Růst travertinu byl měřen už v roce 1855 N. Omnicusem. V porovnání se studiemi M. Petrika z roku 1958 bylo množství travertinu o 1-3 metry menší. Jeho usazování může ostatně pozorovat kdokoliv. Ke srážení uhličitanu totiž dochází i na kořenech a potopených částech rostlin, takže všímavý turista dokáže ve vodě najít kus větve či stonku, porostlých vrstvičkou bělavého nánosu, který se později stane součástí geologického podloží. Je to i „obyčejná“ voda, která pomalu, ale pořád mění výšku vodopádů. Někde z vysráženého uhličitanu vápenatého vznikají nové hrázky, jinde vlivem rozpouštění a vodní eroze na první pohled tvrdý kámen mizí. Svou roli hraje teplota vody a tedy i roční období, stejně tak množství rostlin, které rostou přímo ve vodním proudu. Rostliny jsou důležité pro vznik travertinu. Vlhkomilné druhy mechů, kterým vyhovuje život přímo ve vodopádech, odebírají CO2, čímž ovlivňují rychlost srážení uhličitanu a tím i rychlost „růstu“ kamenného nánosu.
PARK V OHROŽENÍ Plitvická jezera vyhlásilo UNESCO jako světové dědictví, zároveň jsou chráněna statutem národního parku, ale pořád jsou, jako mnoho jiných světových jezer, v ohrožení. Zdejším strašákem je eutrofizace. Odborný název pochází z řeckého slova výživa. Princip „výživy“ jezer je jednoduchý. Voda přitékající do národního parku je vlivem činnosti lidí, kteří zdejší oblasti osídlili před více než 200 lety, obohacena o prvky, jako jsou fosfor či dusík. Pocházejí třeba ze zemědělského obhospodařování půdy, z chovu zvířat apod. Tyto prvky vyhovují některým druhům řas a sinic, které se nepřirozeně množí a mění fyzikální podmínky vody v jezerech. V jezerech se objevily například ostřice vyvýšená Carex elata, ostřice nedošáchor Carex pseudocyperus, rdest vzplývavý Potamogeton natans či rákosiny rodu Phragmites, což jsou jen některé ze spektra rostlin, kterými teď zarůstají okraje jezer. Příliš prudký růst těchto organismů odebírá z vody kyslík, který pak chybí hlavně rybám. V roce 2001 byl proto zahájen projekt „Hodnocení kvality vodního ekosystému Plitvických jezer“, který se mj. zabývá například zachováním životaschopné populace pstruha obecného Salmo trutta. Toho ohrožuje několik druhů vrb invazivně osidlujících břehy. Listí, které každoročně shazují, ucpává odtok vody. Proto se v rámci projektu čistily v některých oblastech jezer břehy. Další z projektů pak podrobně sleduje průtok vody, k čemuž slouží nové limnigrafy umístěné v roce 2002. Další tři přístroje, které do sledovací sítě teprve přibudou, mají tvořit síť kontrolních bodů. V nejbližších letech chtějí vědci dokončit i tzv. inventarizaci živé přírody Plitvic. Jde o denní a noční dravé ptáky, pěvce a netopýry. Celoroční sledování ptactva Plitvických jezer již vedlo k sestavení seznamu 152 druhů, z nichž některé jsou ohrožené v rámci celé střední Evropy. „Netopýrologové“, tedy odborně chiropterologové, zatím ohlásili 18 druhů těchto savců.
