Rybářské městečko Corcubión leží jen dvanáct kilometrů od mysu Finisterre. Jméno, znamenající „konec světa“, mu dali staří Římané. Finisterrský maják varuje lodě, plující po jedné z nejrušnějších námořních tras světa, prý až na sto kilometrů. Přesto tu 13. listopadu 2002 ropný tanker Prestige havaroval. Jedovatý náklad tankeru, těžký topný olej, zamořil celé atlantické pobřeží a s následky katastrofy bojují v Galicii dodnes. Umělci ze „Skupiny Dehet“ (Colectivo Chapapote) ztvárnili událost do komiksu H2Oil. Jinak je to však příběh spíše neveselý…
NERADOSTNÁ BUDOUCNOST
Šéf corcubiónských rybářů Luis Rodriguez pobíral do loňského října odškodnění 40 eur na den a s ostatními rybáři čistil pláže. Někdy vyjížděl na lov – nikoliv ryb, ale mazutu. Lodě ve skupinkách sledovaly podle navigace z helikoptéry nově vyplavené mastné skvrny, blížící se k pobřeží. Namísto se sítěmi pracovali rybáři s vidlemi, pomocí kterých vytahovali z vln poloztuhlý mazut.V říjnu vláda povolila lov. „Úlovky však byly poloviční a stávalo se, že jsme v těle ryby našli zbytky jedovaté černé látky,“ říká Luis Rodriguez. „A škeble na skaliskách hledáme dosud marně. Největší neznámou je ale stav mořského dna. Odborníci odhadují, že by se poškozené ekosystémy měly zcela vzpamatovat za tři, nebo také až za deset roků. Podle oficiálních prohlášení vlády, která ovládá i média, je však mořské dno až na výjimky a pobřeží už zcela čisté.“Podařilo se o tom přesvědčit i mnoho turistů, kteří se potom divili, když z pláží odcházeli se zády pokrytými černými zrnky písku. K úbytku peněz z turistického ruchu ale podle vládních údajů nedošlo. Především proto, že v Galicii v zimě pomáhalo s čištěním pobřeží na tři a půl tisíce neplacených dobrovolníků. V Corcubiónu byli lidé například z Kanady, Polska nebo Kazachstánu, pravidelně přijížděly skupiny studentů z Málagy z jihu Španělska. A také pětačtyřicet dobrovolníků z Česka, kteří se přihlásili společnosti Člověk v tísni. Byli jsme jediná takto velká skupina dobrovolníků z jedné země, část z nás zde strávila celé léto.
MAZLAVÁ SMRT
„Na první pohled vypadalo moře modré a většina pobřeží čistá. Až z větší blízkosti jsme si všimli mazlavého povlaku a černých žmolků na skalách, někdy dlouhých několik metrů. Na místě nás do nosu uhodily štiplavé výpary,“ líčí jeden z dobrovolníků Michal Matějček z Berouna. „Každé ráno jsme fasovali nové antibakteriální kombinézy, gumové rukavice a roušky. Gumové boty a další vrstvy oblečení – modré montérkové kombinézy a gumový oděv – se měnily pouze při poškození. Oblékání nám ráno zabralo alespoň půl hodiny. Začínali jsme při rozednění, kdy byla pláž za odlivu přístupná. Kvůli toxickým výparům se nesmělo pracovat déle než šest hodin denně.“Právě jedovatost látky je důvodem, proč odborníci hovoří o největší ekologické katastrofě v Evropě. Nejedná se o běžnou tekutou ropu, ale o těžký topný olej – mazut. Ve vodě mění různě své skupenství dle teploty mořských proudů od tuhého asfaltu, který se usazuje na dně, až po bahnité skvrny plovoucí na hladině. Na pobřeží se mazut odpařuje a zůstává tuhý asfalt, který obsahuje polyfenily, těžké kovy a další toxické prvky. Většina z nich snadno proniká kůží nebo sliznicí do živých buněk a jsou karcinogenní.Mazut se odstraňoval ručně, kámen po kameni. Žádná technika, pouze kovová škrabka. Seškrábaný černý maz se ukládal do velkých pytlů, které rybáři odváželi na lodích k opětovnému zpracování v rafineriích. Po zkušenostech z podobných neštěstí, jako byla v roce 1999 havárie tankeru Erika v Bretani či Exxon Valdez na Aljašce, se ve Španělsku nepoužívala chemie. Ta totiž někdy napáchala více škod než užitku. Při čištění galicijských pláží pracovaly tisíce dobrovolníků pouze s horkou vodou, aby nedocházelo k dalšímu poškození mořské fauny a flóry.„Na konci června se uskutečnily komunální volby a s výjimkou Corcubiónu a několika málo míst v Galicii vyhrála bohatá pravicová vládní strana Partido Popular. Ta se společně s médii snažila přilákat turisty. Čištění pláží postupně od rybářů a dobrovolníků převzala najatá společnost, která na ně při práci nikoho nevpouštěla,“ vypráví Michal Matějček.
NIKDY VÍC!
Tanker Prestige byl postaven před 26 lety v Japonsku, vlastnila jej společnost Mare Shipping Inc. registrovaná v Libérii, řízená řeckou firmou registrovanou na Bahamách. Po mořích se plavil s certifikátem americké organizace Americký námořní úřad a pronajatý byl ruskou společností Crown Resources. Převážel z Lotyšska do Singapuru náklad, který je stále terčem spekulací.„Oficiálně jsme se od vlády o obsahu té látky vůbec nic nedozvěděli. Máme jen neoficiální informace o tom, že jde o vysoce karcinogenní látky s obsahem nebezpečných sirovodíků,“ říká dnes již bývalý corcubiónský starosta Rafael Mouzo. A s vážnou tváří mluví o podezření, že mazut mohl sloužit k výrobě chemických zbraní. Sám trpí následky podobné havárie z roku 1987, kdy oblast zamořily jedovaté plyny ze ztroskotané lodi Cason. Přes tehdejší evakuaci pobřeží je dnes v Corcubiónu výskyt rakoviny třikrát vyšší, než je španělský průměr.Nejhůře Galicijci, kteří mluví jazykem gallego (galicijština), bližším portugalštině než španělštině, a zachovávají si vlastní osobitou kulturu, vnímali nezájem vlády. Proto občanská platforma Nunca Mais (Nikdy více) vyburcovala statisíce lidí po celé zemi. Při největší demonstraci v loňském únoru v Madridu protestovalo odhadem na milion lidí.Společný občanský odpor byl světlým bodem této tragédie. I proto se vláda rozhodla urychlit plán na rozvoj Galicie, který zahrnuje investice do infrastruktury, rybářství a průmyslu v hodnotě 14 miliard eur. Paradoxně tak ropné neštěstí přispělo k modernizaci zaostalého regionu.Převážně hornatá Galicie byla totiž vždycky chudší částí Španělska. Investice plynoucí do Španělska po vstupu do Evropských společenství v roce 1986 (současný název Evropská unie oficiálně zaveden až v r. 1993, pozn. red.) se Galicii, která má jako tradiční historická oblast od roku 1980 statut autonomie, podle názorů místních lidí vinou centrální madridské vlády spíše vyhýbaly. Vedle 1200 kilometrů pobřeží je zdejším největším turistickým lákadlem jen katedrála uprostřed starobylého města Santiago de Compostela s hrobem svatého Jakuba. I tak tu dnes výše hrubého domácího produktu na hlavu dosahuje asi 60 procent průměru EU, což je o trochu méně než v České republice.
PLAVIDLA NA ČERNÉ LISTINĚ
Celoevropským plusem je, že katastrofa přiměla evropské politiky, aby se konečně důrazně postavili proti „rejdařské lobby“ a upravili zastaralou legislativu ohrožující kontinent. Rok po havárii zveřejnila Evropská komise „černou listinu“ plavidel, pro něž jsou evropské přístavy už zakázány. Zákaz se především vztahuje na všechny cisternové lodi s jedním pláštěm, které vezou ropné látky, a dále pak na všechna plavidla tohoto typu starší 23 let.Galicijci však hovoří o tom, že důležitá bude především kontrola plavidel na moři a hon na tyto „pirátské popelnice“. Mají opodstatněný strach. Ve vzdálenosti pouhých 37 kilometrů od mysu Finisterre ročně propluje 30 tisíc lodí včetně ropných tankerů. Havárie Prestige byla jen jednou z řady.Při poslední velké katastrofě v prosinci 1992 se řecký tanker Aegean Sea rozlomil v bouři poblíž přístavu La Coru~na. Právě proto, aby se tento sotva vyčištěný přístav znovu nezničil, bylo rozhodnuto o odtažení Prestige na širé moře. Chybně, následky byly mnohem horší.K vůbec největším únikům ropy do moře způsobeným haváriemi tankerů se řadí dva incidenty z konce 70. let 20. století. V březnu 1978 se z liberijské cisternové lodi Amoco Cádiz vylilo do moře 230 000 tun ropy. V červenci 1979, po srážce tankerů Atlantic Empress a Aegean Captain, uniklo u karibského ostrova Tobago do moře na 300 000 tun ropy.Následky ale nelze podle ekologů srovnávat jen podle množství ropného produktu, který se vylije do moře. Rozsah katastrofy závisí také na typu látky, kterou loď převáží, na počasí a na oblasti, ve které plavidlo ztroskotá. A tyto faktory hrály v případě tankeru Prestige, který vezl „jen“ 77 000 tun látky, negativní roli.Mazut pokryl většinu galicijských škeblí, mušlí, chobotnic a hlavně vilejšů, vzácného druhu černých měkkýšů, tak, že se udusili. Zahynuly desítky malých delfínů a vodních želv. Ptáků zemřelo podle různých odhadů 100 až 250 tisíc. Mazlavý olej jim slepil křídla, znemožnil pohyb a zvířata pak umírala celkovým vyčerpáním nebo se otrávila při čištění peří. Pravděpodobně smrtelnou ránu znamenalo ztroskotání Prestige pro vzácnou alku malou (Alca torda).
ČASOVANÁ BOMBA
Damoklovým mečem nad hlavou místních obyvatel je zbylý těžký olej ve vraku, označovaný odborníky za „časovanou ekologickou bombu“. Ze 77 000 tun topného oleje, které tanker vezl, vyteklo do moře přes 52 000 tun. Takové jsou přinejmenším odhady Portugalska a Francie. Údajům španělských politiků již mnozí nevěří.V květnu 2003 tvrdil expert španělské vlády Rodolf Martin, že množství vytékající nadále z tankeru je zanedbatelné. Podle odhadů nezávislých expertů se ale jedná o 700 kilogramů až jednu tunu suroviny denně. A v září, deset měsíců po katastrofě, zamořilo několik set kilogramů dehtu pocházejícího z Prestige pláže v Belgii.Španělská společnosti Repsol-YPF provádí na vraku testy, aby zjistila, jaká technologie by byla nejlepší k odčerpání ropy.Je příznačné, že definitivní vyčerpání je plánováno na letošní květen, těsně předtím, než se budou ve Španělsku konat parlamentní volby.
Antarktida na 20. rovnoběžce, napadne vás, když za úsvitu poprvé pohlédnete na nekonečnou sněhobílou pláň. Kráčíte po zamrzlé ploše a máte pocit, že vám pod nohama křupe čerstvě napadaný sníh. Iluzi umocňuje i teplota hluboko pod bodem mrazu. Teprve až slaná chuť ledových krystalků vás vrátí do reality a vy ještě více užasnete nad tímto jedinečným výtvorem přírody. Je těžké říci, kde končí země a začíná obloha, obejmout prostor, v němž člověk je jen nicotnou tečkou. Teprve nyní možná pochopíte, proč i tady žijí lidé a proč je jejich indiánská matka země Pachamama na své dílo tak hrdá. Největší solná poušť světa Salar de Uyuni je totiž jednou z nejúchvatnějších krajin kontinentu.
VRSTVA 10 METRŮ SOLI Kdysi dávno byla sopka Tunupa ženou, která se zamilovala do jiné hory, mládence jménem Cuzco. Tunupa mu porodila dítě, ale pak si pořídila ještě dalšího milence. Aby nevěrnici potrestal, unesl Cuzco jejího syna. Nešťastná Tunupa zůstala sama a její mateřské mléko stékalo na zem, až zaplavilo celé okolí. Tak podle legendy vznikla v Bolívii největší solná poušť světa Salar de Uyuni, která je součástí rozsáhlé horské planiny – Altiplana. Věda vznik tohoto jedinečného přírodního úkazu přisuzuje dávným geologickým procesům. Ještě ve čtvrtohorách, někdy před čtyřiceti tisíci lety, se v celé jihozápadní Bolívii rozprostíralo jezero Minchín, naplněné vodou z tajících okolních ledovců. Z něj se v průběhu dalších deseti tisíc let voda vypařovala a na jeho místě zbylo mnohem menší jezero Tauca (o rozloze asi 50 tisíc km2). Když pak i ono postupně vyschlo, zůstaly po něm dvě velké „louže“ (současná jezera Uru Uru a Poopó ), solné pláně Salar de Uyuni o rozloze 12 106 km2 a menší Salar de Coipasa. Intenzivní vypařování ze dna vysušeného jezera tak nakonec vytvořilo vrstvy soli s příměsí dalších minerálů místy mocné bezmála deset metrů.
MUCHO FRÍO V UYUNI Těžko může být někde nevlídnější místo s drsnějším klimatem pro život než městečko Uyuni. Kdykoliv Bolivijci uslyší slovo „Uyuni“, přeběhne jim mráz po zádech a okamžitě si vybaví mucho frío (velká zima). Ostatně celá oblast jihozápadní Bolívie je nejodlehlejší horskou částí země. S několika silničkami a hrstkou obyvatel a s jen velmi omezenými možnostmi dopravy. Její hranice jsou více či méně vymezeny železnicí spojující Uyuni s argentinskou hranicí a menšími pohořími Kordillera de Lipez a Kordillera de Chichas. Ve všech průvodcích a bedekrech se uvádí jako výchozí bod k největší turistické atrakci země. Probudili jsme se do mrazivého rána, a kdyby sluníčko, které je ostatně pro většinu domácností jediným zdrojem tepla, nerozpálilo okna našeho pokojíku, jistojistě bychom z prohřátých spacáků nevylezli. Na ulici však panuje už od svítání čilý ruch. Trhovkyně zabalené do vlněných látek doslova od hlavy až k patě rozprostřely své zboží na zem i stoly, jiné v hrncích vaří kolemjdoucím něco pro zahřátí, chlapi přivážejí na dřevěných kárách obří pytle s nejrůznějším zbožím k autobusům a dohazovači všech dopravních společností z plna hrdla vykřikují názvy měst, kam dnes pojedou… Potosí! Oruro! La Paz! Sucre! Široké prašné ulice lemují omšelé domky, jen tu a tam ozdobené dřevěným balkonkem. Pohublí toulaví psi pobíhají mezi lidmi a všudypřítomné odpadky, zejména na okrajích města, jsou vítanou pastvou pro zdejší prasata. Davy cizinců, jak je známe například z turistické „jedničky“ Peru Machu Picchu, tady v Uyuni nenajdete. A tak jakmile se na ulici objeví gringo, útočí na něj ze všech stran neodbytní dohazovači cestovních kanceláří: „Helou, mister, a Salar, best prajz only for jú…“ Lidé v Uyuni totiž pochopili, že právě zahraniční turisté jsou nejsnadnějším zdrojem obživy. Od domorodců jsme se dozvěděli, že jet do pouště na vlastní pěst může být životu nebezpečné. Jako důkaz jsme si vyslechli vyprávění tragických osudů nešťastných turistů, kteří se v pustině ztratili a nakonec bez vody zemřeli. Ačkoliv máme s fantazií Indiánů letité zkušenosti, tentokrát jsme se nechali přesvědčit a vyrazili se zkušeným řidičem a znalcem oblasti v terénním landroveru. Myslím, že jsme udělali dobře…
KAM CHODÍ VLAKY DO DŮCHODU? Není jasné, proč právě tady, v tak odlehlém a nevlídném městečku Uyuni, bylo zřízeno odkladiště starých a nepotřebných vagonů, lokomotiv a všelijakých železničních dopravníků. Ačkoliv by zřízení železničního muzea zcela jistě přilákalo do oblasti další návštěvníky, současná situace „pohřebiště vlaků“ je spíše důkazem lhostejného přístupu státních orgánů k rozvoji této části země. Když už tady lišky dávají dobrou noc a noví osadníci se sem nehrnou, skládku zrezivělých vagonů nebude zřejmě nikdo považovat za další vadu na kráse. Přitom by stačilo jen málo, aby se z onoho nedostatku stala pro obyvatele Uyuni přednost, jež by do města přilákala další návštěvníky, a tím i peníze do pokladny. I tak je ale návštěva podivného skanzenu pravidelnou zastávkou všech cestovních kanceláří na cestě do „Salar“. Ačkoliv má „procházka“ mezi rezivějícími vagony a kolejišti zavátými vrstvou prachu a písku jisté kouzlo, více než atmosféru z přelomu 19. a 20. století, z něhož většina strojů pochází, nabudete pocit lítosti a řeknete si, že je to škoda a že všechny ty mašinky a vagony by měly poněkud důstojněji připomínat období, kdy právě železniční doprava hrála v bolivijském hospodářství důležitou úlohu. V současné Bolívii je však železnice na pokraji krachu, další investice se prý nevyplácejí, boom zaznamenávají autobusy, a tak na mnohých místech již bylo vlakové spojení zrušeno úplně. V Uyuni se tak mohou těšit na nové přírůstky…
SOLNÉ DOLY S Ivanem Villcou a kuchařkou Leonorou, jejíž přítomnost v autě jsme zprvu nechápali, jsme vyrazili do Salar de Uyuni ještě před svítáním. Poušť je od města vzdálená asi 30 kilometrů a my jsme chtěli natočit a nafotit atmosféru východu slunce. Zatímco v poledne působí pláň jako bílá rovná placka bez zřetelné struktury, při nízkém světle během svítání a západu vystupují na povrch „solná políčka“, jakési geometrické hřebínky ve tvaru šestiúhelníků vysoké jen pár centimetrů. Studená spodní voda soustředěná do několika toků vyvěrá na některých místech až na povrch. Probublává přes silnou vrstvu soli a vytváří na jejím povrchu neobvyklé „erupce“. Taková místa nazývají místní ojos de salar (oči salaru). Projíždíme nejprve vesnicí Colchani, jež leží na samém okraji solné planiny a je vzdálená asi dvacet kilometrů od Uyuni. Žije tu na sedmdesát rodin a skoro všechny se živí těžbou soli. Den co den chlapi s lopatou dolují své „zlato“ a tvarují jej do roztomilých, asi půl druhého metru vysokých kuželů, jež z dálky připomínají eskymácká iglú. Ročně vytěží jen tady v Colchani více než dvacet tisíc tun soli. Nedaleko odtud sídlí společnost, která solné bloky vykupuje a část pro konzumaci jodizuje podle doporučení WHO (Světové zdravotnické organizace). Většina soli je však prodávána rafineriím a dopravována železnicí, malou část domorodci používají na vlnu, činění kůže, na solení masa a tuku. Už od roku 1612 se odtud během zimních měsíců vydává karavana lam nesoucí sůl do osm set kilometrů vzdáleného města Tarija na samém jihu Bolívie. Tady sůl vymění za med, kukuřici, dřevo, listy oblíbené koky a další zboží, jež příroda v této části Altiplana lidem neposkytuje. „Nedáte si kafe?“ překvapí nás Leonora, a aniž by čekala na odpověď, dává se do práce. Během několika minut je prostřeno. Ubrus na zemi, tedy na soli, kouřící konvice a malované hrníčky i s podšálky působí možná trochu komicky, neboť nejsme na podobný servis během našich cest do této části světa zvyklí, ale horký nápoj, nutno přiznat, přišel v tomhle mrazu nanejvýš vhod. Sluníčko už sice vystoupalo vysoko nad obzor, ale teplota stále ještě zůstávala na bodu mrazu. „Víte, dříve byla oblast rozdělena mezi Aymary a Kečuy,“ vypráví o historii své rodné země Leonora, snad abychom na chvíli zapomněli na zkřehlé prsty a ústa. „Vztahy nebyly přátelské, ale dnes už je to jiné. V době španělské vlády bylo například zakázáno mluvit kečuánsky i aymarsky. V rodinách se ale těmito jazyky mluvilo, předávaly se písně, legendy a příběhy. Dnes Kečuové a Aymarové uzavírají mezi sebou sňatky, přátelí se, i když…“ zamyslí se Leonora a s úsměvem dodává: „Aymarové jsou více uzavření a navázat s nimi skutečné přátelství není tak snadné. Naproti tomu my Kečuové jsme veselejší a družnější.“
ZÁHADNÍ PŘEDKOVÉ… Na opačné straně planiny, asi sto kilometrů od Uyuni, leží na malém pruhu pevniny dělícím Salar de Uyuni od menší pouště na severu Salar de Coipasa vesnice Jiriri. Žijí zde Aymarové a stejně jako na jiných místech bolivijského Altiplana jsou zemědělci a pastevci. Pěstují brambory, quinou a chovají lamy a ovce. Leonora se pouští do vaření oběda, my po kamenité silničce stoupáme k úpatí legendární sopky Tunupa. Kromě bájného příběhu o žárlivé lásce sopka o výšce 5400 m n. m. skrývá pod jižním svahem ve vyhloubených jámách podobných jeskyním několik mumií. Podle průvodce Ivana jsou staré asi 1500 let, pocházejí tedy pravděpodobně z předinckého období. Dochované kusy látek, keramika, předměty vyrobené ze zlata a mědi svědčí o poměrně vyspělé kultuře, která zatím nebyla nijak prozkoumána. Našli jsme tu i docela „čerstvé“ cigarety. Inu, obětními dary předkům nemůžete nic zkazit! Po tradičním jídle zdejších horalů – pečínce z lamího masa a kaši z quinoy (nejdůležitějším pokrmu obyvatel bolivijského Altiplana) pokračujeme v cestě. „Tohle je nejlepší silnice v Bolívii,“ usmívá se Ivan, šlápne na plyn a po solné rovině (samozřejmě bez silnice) si to sviští stovkou. Pochopili jsme, že bychom tu bez něj v nekonečné pláni byli ztraceni. Skutečně ostrovem v této pustině je Isla Incahuasi neboli ostrov „Inkův dům“, jeden ze šestatřiceti v oblasti Salar. Nevelká část pevniny vyčnívající z bílého moře měří jen pár stovek metrů čtverečních, ale celý kopec je porostlý obřími, až deset metrů vysokými kaktusy Trichocereus cactus. Rostliny, na které jsme zvyklí z poněkud teplejších oblastí, tu skutečně působí impozantně a vytvářejí jedinečný kaktusový les uprostřed sluncem ozářené pouště. SŮL NAD ZLATO Hotel „Playa blanca“ (Bílá pláž) je celý z cihel vyrobených jak jinak než ze soli, stejně jako většina vybavení interiéru – postele, stoly i křesla. Cena za noc 20 USD je sice na bolivijské poměry relativně vysoká, příležitost spát na soli je ale lákavá, a tak se vlastníci hotelu o budoucnost obávat nemusejí. Snad jen vydatný a dlouhodobý déšť či náhlé tání ledovců v okolních horách, jež by daly vzniknout dalšímu jezeru, by pro jejich živnost mohly znamenat zkázu. Majetek by se jim totiž rozpustil. Zatím je však, jak se zdá, příroda majitelům nakloněná. Vypařování vody z pravidelných, avšak mírných srážek během letních měsíců (prosinec-březen) totiž způsobuje, že se největší solná pláň světa Salar de Uyuni každoročně rozšiřuje o dva až tři centimetry. A jaká čeká Salar de Uyuni budoucnost? Možná ji vystihuje právě onen název slavné české pohádky. Tady, takříkajíc pod nohama, je snad vůbec největší zásobárna energetických minerálů (lithium, hořčík, draslík, bor a další). Pravděpodobně nejdůležitější pro příští generace bude lithium, které dává lidstvu naději na dostatek energie v době, kdy budou veškeré zásoby uhlí a ropy na Zemi vyčerpány. A právě Salar de Uyuni je jedním z největších rezervoárů tohoto nerostného bohatství na kontinentě. Zatím sice hraje mnohem důležitější úlohu těžba soli a cestovní ruch, avšak je už jen otázkou času, kdy největší solná poušť světa začne plnit svou novou úlohu v bolivijském a zřejmě i světovém hospodářství. Nikdo však dnes nedokáže říci, jak se k dalšímu rozvoji oblasti postaví ekologové, zda se podaří skloubit těžbu s ochranou přírody a turistikou. Byla by jistě nenahraditelná škoda, kdyby tvář této jedinečné přírodní krajiny byla novou činností jakkoliv poznamenána.
Nedlouho po mnichovské dohodě a obsazení českého pohraničí v září 1938 dopadla na Československo další rána: vídeňskou arbitráží byla značná část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi připojena v listopadu 1938 k fašistickému Maďarsku. Po několika týdnech začali Maďaři plánovat obsazení i zbytku Podkarpatské Rusi. 13. března 1939 začali k demarkační čáře přesunovat tři útočné brigády, proti nimž stálo jen pár stovek příslušníků Stráže obrany státu a zeslabená 12. pěší divize brig. gen. Olega Svátka. Její 36. a 45. pluk měly právě ani ne poloviční stavy, naplněné čerstvými „bažanty“, kteří za dva týdny na vojně uměli zatím jen skládat šaty do komínků. Tihle kluci měli čelit až desetinásobné přesile maďarských útočníků. Obránci nejvýchodnějšího cípu tehdejšího Československa to věděli. Z rádia se navíc 15. března 1939 dozvěděli i o triumfálním příjezdu Hitlera do Prahy. Pamětníci vzpomínají, že i v těch nejkritičtějších okamžicích přesto nikoho z nich nenapadlo kapitulovat, spíše se plánovaly protiútoky. Ačkoliv výsledek byl předem jasný, nevzdali se. A boj o to poslední, co jim zbylo, totiž o svou vojenskou čest, vyhráli. Popsat stručně zapomenutou a opomíjenou historii této „války“ je jen malým pokusem o splátku jejím smutným, ale úctyhodným hrdinům.
PŘEDEHRA K PEKLU – PODZIM 1938 Maďarské ofenzivě na Podkarpatskou Rus (od roku 1920 úřední název pro Zakarpatskou Ukrajinu, jež byla k ČSR připojena v roce 1919 a v červnu 1945 na základě vnucené dohody připadla SSSR) v březnu 1939 předcházelo několik měsíců krvavé a vyčerpávající záškodnické války. K prvním bojům na území Podkarpatské Rusi došlo už během října a listopadu 1938. Maďarští záškodníci, známí pod názvem Szabadczapatok, často útočili ve velkých skupinách, nezřídka v celých rotách, a dokonce praporech a na rozdíl od sudetoněmeckých teroristů se nebáli zaútočit i na linie lehkého opevnění. Na Černém močále Maďary postupující k Mukačevu zastavily 11. října československé jednotky až použitím dvou tanků. Při tomto boji na kótě 131 mezi Drysinou a Fornošem padlo 8 Maďarů, 16 jich bylo zraněno a 11 zajato. Tankový útok tenkrát také zachránil život četnickému strážmistru Šubčíkovi, kterého Maďaři zajali ve stanici Boržava. Sám své osvobození popsal: „Když Maďaři, opevnění v lesíku, zjistili, že proti nim stojí tanky, vypukla panika. Mě velitel nařídil odvléci, udeřili mě pažbou do zad a strkali kupředu. Pojednou se do lesa spustila ze všech stran hrozná palba. Praštil jsem Maďara, který mě hlídal, pěstí do obličeje, zmocnil se jeho pistole a skočil do kukuřice. Pak jsem se probral až v tanku, kde mě napájeli černou kávou a odvezli do nemocnice v Mukačevu.“ K dalšímu boji došlo o několik dní později v prostoru Šalanek. Zde byl obklíčen celý prapor záškodníků a k jeho zničení nasazeny dva pěší prapory i četa tanků. Díky palbě jejich kulometů byli Maďaři zatlačeni hluboko do lesa a pevně obklíčeni. Maďaři se sice snažili vrhat pod tankové pásy svazky granátů, ale jejich trhací účinky byly slabé. Nakonec do akce zasáhlo i letectvo, které prostor, vytyčený průzkumníky, vybombardovalo. To donutilo Maďary vzdát se. Po celonočním boji a několikadenním pronásledování zbytků bandy mohl štáb divize hlásit do Prahy: Maďarští záškodníci úplně potřeni, jejich ztráty dosahují 300 mužů. Na přelomu října a listopadu 1938 dalších 200 Maďarů zaútočilo na Československo v prostoru Kosina. Bojům padla ve vesnici za oběť pošta, synagoga, notářství a mlýn. Tu noc Maďaři přepadli i posádku československého lehkého opevnění a krátce nato za vesnicí Berehy také rotu 36. pluku při ústupu od hranic a přesunu na novou demarkační čáru, vynucenou vídeňskou arbitráží. Na pomoc jí přijely tři tanky, jejichž kanony rozstřílely kostelní věž s kulometným hnízdem a školu, odkud vycházela další palba. Na místě zůstalo devět mrtvých Maďarů. Největším bojovým střetnutím před březnovou ofenzivou honvédů byly boje na pravoslavný Nový rok 6.-7. ledna 1939 v Mukačevě a Užhorodu, při kterých jsme použili dokonce obrněné vozy a dělostřelectvo. Ztráty Maďarů z těchto bojů se počítají na desítky, bohužel padlo také několik našich vojáků a příslušníků SOS (Stráž obrany státu – útvary složené z vojáků, státní policie, četníků a finanční stráže a zřízené zákonem z roku 1936 jako předvoj armády k obraně hranic). Bojů na jižní hranici s Maďarskem bylo pochopitelně více. O intenzitě a počtu „obyčejných“ srážek svědčí i pohled do statistik: od počátku září 1938 do 15. ledna 1939 padlo na československé straně na Slovensku a pod Karpatami 100 mužů, 97 bylo těžce raněno a desítky dalších byly raněny lehce. Převážná část těchto ztrát připadá právě na jižní hranici Podkarpatské Rusi.
VZDUŠNÉ SOUBOJE Boje se však nevedly jenom na zemi. V desítkách hlášení z té doby se objevují záznamy o ostřelování našich průzkumných letounů, a to dokonce i z maďarského území. Ještě delší je seznam hlášení o narušení vzdušného prostoru naší republiky. Dne 22. října 1938 došlo k prvnímu vzdušnému útoku na naše území, když dvě maďarské stíhačky typu Fiat CR-32 ostřelovaly plochu záložního letiště u vesnice Mimai jižně od Užhorodu. Než na místo doletěl roj československých stíhaček 31. letky z Užhorodu, byli Maďaři už dávno zpět za hranicí. Šlo však jen o předehru k 25. říjnu 1938. Ten den odpoledne sestřelily dvě maďarské stíhačky pozorovací Letov Š-328 z 10. letky. Podle svědků uskutečnily maďarské stíhačky bez výsostných znaků (!) celkem tři nálety. Pod palbou jejich kulometů zahynul ještě na palubě letadla pozorovatel svobodník Jaromír Šotola, pilot desátník Ján Kelo se pokusil o nouzové přistání, ale stroj se převrátil a vybuchl. Pilotovi se s těžkými popáleninami naštěstí podařilo z místa tragédie včas odplazit. Vyšetřování incidentu mělo v té době standardní postup. Ostrý protest čs. vlády Maďaři cynicky odmítli s tím, že náš letoun se provokativně pohyboval v prostoru, o kterém „je už stejně rozhodnuto, že bude předán Maďarsku“. Stíhač, který čs. letoun sestřelil, byl dokonce povýšen. Když na tento incident zareagovalo vedení čs. vojenského letectva povolením palby na všechny maďarské letouny, ať už bojové, sportovní či dopravní, které naruší vzdušný prostor republiky, naši politici ho ke znechucení vojáků nařídili odvolat.
„KLID“ POLSKÉ HRANICE Severní hranice Podkarpatské Rusi s Polskem, vedoucí horskými úseky Karpat pokrytými hustými pralesy, byla dlouho považována za oddychový úsek. Klid skončil 23. října 1938. Takto na svou tehdejší službu na polské hranici vzpomíná četař 2. předzvědného oddílu Břetislav Plachetský: „Do začouzené jizby strčil hlavu dozorčí. Poplach! Skřípavý hlas motorů se rozlehl po návsi. Teroristé mají stejnou taktiku – při výpadu vypálí z jedné strany několik ran, z opačné hodí ruční granáty. Aby se přepadení nedovolali pomoci, přerušují před útokem telefonní linky. Četníci hlásí, že teroristé se soustředili v horách u Žaňky a chtějí přepadnout železniční trať. My je máme napadnout od severu, četníci od jihu… Cesta je spíše řečiště – kameny, rigoly, voda a bláto… Před pilou se vozidlo položilo na bok. V dálce v lesích se ozvala palba kulometů a výbuchy granátů. Zaznívalo to od Nižních Verecek. Záškodníci zde chtěli vyhodit do vzduchu velký železniční most přes Latoricu, ale stráž je odrazila. Jen ztracená lyžařská čepice, tlumok s ekrazitovými náložemi, několik polských ručních granátů a střepiny těch, které vybuchly, dosvědčovaly, že se zde před chvílí ještě bojovalo na život a na smrt.“ Ve střetnutích zahynuli nebo byli zajati kromě vojáků také někteří příslušníci SOS. Toruňský oddíl SOS byl dokonce napaden několikrát a při jednom z těchto bojů zahynul i strážmistr Jiras, kterému se druhý den narodilo dítě. 26. listopadu byl zastřelen dozorce ze Sonovíru Josef Hort. 10. listopadu se Polákům pomocí léčky (část z nich se převlékla do československých uniforem) podařilo v Bělasovicích zajmout oddíl asi 20 příslušníků SOS, kteří se ze zajetí v Polsku vrátili do protektorátu až 20. března 1939. Další boje probíhaly v Sinovírské Polaně nebo Koločavě, v kraji Olbrachtova Nikoly Šuhaje. Poslední padlí Čechoslováci na polské hranici byli vrchní respicienti Karel Andraško, kterého 14. března 1939, první den maďarské ofenzivy, zavraždili rusínští ultranacionalisté z Karpatské Siče, a Miroslav Kocourek, kterého dokonce ještě 16. března, den po okupaci českých zemí, zastřelili u Buštiny záškodníci ze stejné bandy.
BŘEZNOVÁ VÁLKA – STŘEDNÍ FRONTA Regulérní maďarská ofenziva na Podkarpatskou Rus začala 14. března 1939 ve 4.30 hodin ráno útokem na Podmonastýr u Mukačeva. Útok tímto směrem ve středu Podkarpatské Rusi byl pro Maďary prioritním, protože dobytím Svaljavy v údolí Latorice by jí komunikačně rozdělili na dvě části. Z tohoto důvodu začal dřív než ofenziva na západním a východním úseku fronty. První nápor zachytila četa vrchního respicienta finanční stráže Dostálka, která byla dislokována v klášteře Vasiliánů v obci Podmonastýr u Mukačeva. Necelých 30 mužů, obratně využívajících silných zdí a věží monastýru jako pevnosti, blokovalo po více jak 6 hodin postup celého maďarského praporu! Teprve když Maďaři těžkým dělostřelectvem klášter pobořili, jednotce hrozilo obklíčení, obránci nabíjeli poslední zásobníky a chystali se na poslední protiútok na bodák, přišel rozkaz k ústupu. Na zadní voj, který kryl své kamarády skutečně až do posledního náboje, pak pořádali Maďaři ve vinicích kolem kláštera doslova štvanici. Prakticky všichni příslušníci SOS utrpěli v boji nějaká zranění, ať už průstřely, od střepin nebo popáleniny od hořících trosek. Bohužel měli i ztráty největší, v boji padli dva její příslušníci. Četnické posile, přidělené Dostálkově četě, navíc dávka z kulometu doslova ustřelila ruku. Všichni tito ranění však raději, než aby byli zajati, absolvovali s kamarády více jak třicetikilometrový pochod přes zasněžené lesy masivu Vihorlat do Perečína, odkud byli, kryti odporem západní skupiny 12. divize v údolí Uhu, evakuováni na Slovensko. Maďarské ztráty v boji o Podmonastýr se odhadují na několik desítek mužů. Po dobytí Podmonastýru postupovala maďarská brigáda pomalu na sever údolím řeky Latorica, kde byl její postup večer definitivně zastaven u Čiňaděva bodákovou ztečí 3. roty „šestatřicátníků“. Hrdinný odpor SOS totiž umožnil ve Svaljavě dislokovanému 1. praporu 36. pluku, aby zaujal obranná postavení a narychlo vyhlásil jakousi mobilizaci místních záložníků. Tyto síly pak blokovaly v úzkém údolí postup po dva dny, čímž umožnily evakuovat na Slovensko všechny československé civilisty ze Svaljavy a okolí a také mnoho důležitého a drahého materiálu včetně sejfů místních bank a spořitelen. V boji pěšákům velmi pomohly také osádky části 2. předzvědného oddílu, jejichž kulomety a tankové kanony zlikvidovaly několik útočících rojnic. Další krutá řež se odehrála v nedalekém Rákošíně, kam Maďaři dorazili ve sněhové vánici už dopoledne 14. března 1939. Zdejší slabá posádka však dokázala takřka nemožné. Za poměrně slabých vlastních ztrát po dva dny odolávala stále se opakujícím útokům a způsobila maďarskému praporu těžké ztráty. Část zraněných sice útočníci zajali, ale většině se podařilo ustoupit do hor a po přechodu hřebene Vihorlatu až do evakuačního uzlu v Perečíně. Silné boje se odehrávaly i v nejjižnější výspě střední části fronty, v Gorondě. Na tyto boje vzpomíná respicient Nevyhoštěný: „Zalehli jsme za násep u hradla nádraží Strabičovo-Goronda… Přendal jsem si u své pušky hledí na 500 metrů. Právě se zvedla jedna z útočících postav a já ihned stiskl spoušť, se záměrným bodem trochu vpřed, jak jsem byl zvyklý při střelbě na běžící zvěř. Pravděpodobně jsem zasáhl, protože ihned po výstřelu se postava klonila pomalu dozadu a nikoliv vpřed, jak bývá při krytí… Náhle maďarská palba zesílila. Jejich vojáci dosáhli gorondského hřbitova. Začali na nás odtud střílet a ohrožovali naše levé křídlo, ovšem zle na to doplatili. Nejvíce je kropil z kulometu svob. Pohůnek, který měl nahoře na hradle dobrý výhled. Asi po 10 minutách hlásil, že na hřbitově se už nic nehýbe, a také odtamtud už nepadla ani rána. Zanedlouho se však Maďaři zastříleli kulomety na hradlo. Pohůnek tam ještě nějakou chvíli byl, ale pak volal dolů, že už tam nemůže vydržet. Všechno ostatní zařízení na hradle už bylo úplně rozstříleno. Jak silná palba od Gorondy byla, lze usoudit z toho, že telegrafní dráty, které vedly nad námi, byly z větší části přestříleny – tolik olova tam proletělo!“ Nakonec musela „půlrota“ SOS kvůli nebezpečí obklíčení večer ustoupit až za řeku Latorici, kde byla narychlo vybudována další obranná linie. „Naši ze sousedního Strabičova k nám ustupovali jednotlivě,“ vzpomíná opět respicient Nevyhoštěný. „Dvojice s lehkým kulometem se zastavila, kulometčík položil hlaveň svému druhovi na rameno a vestoje vypálil několik dávek ke Gorondě.“ Boje v Gorondě, při kterých se palbou z týlu, z kostela a od kovárny angažovali i záškodníci Szabadczapatoku, zaplatili Maďaři minimálně 13 mrtvými a desítkami raněných. Na naší straně byli jen dva ranění. Maďaři zastřelili i služebního psa, maskota jednotky. Nevyhoštěného jednotka pak společně se ženami, malými dětmi a starci ustoupila ve sněhových závějích přes hory do Perečína, odkud vlakem odjela na Slovensko. „V Humenném nás žádala Hlinkova garda o naše zbraně, ale odmítli jsme. Řekli nám, že v Prešově je ale budeme muset už odevzdat určitě. My jsme všichni jako jedním dechem zvolali: Tak až v Prešově! Tam jsme je také v kasárnách 14. pluku 17. března odevzdali,“ končí svoje vyprávění veterán od Gorondy. I přes důkladné prohlídky od slovenských fašistů si podle pamětníků někteří příslušníci SOS schovali u sebe pistole tak dobře, že si je přivezli až domů. Tyto zbraně pak použil český odboj proti nacistickým okupantům.
BŘEZNOVÁ VÁLKA – ZÁPADNÍ FRONTA K ofenzivě ve směru od Užhorodu k Perečínu a slovenské hranici na severu se Maďaři pod vlivem nepříznivých zpráv ze středu fronty odhodlali až večer 14. března 1939. Celou noc, než se v údolí Uhu stačila aktivovat obranná linie 3. praporu 36. vojenského pěšího pluku, bránila jejich postupu jen slabá rota SOS. Vyzbrojena několika těžkými kulomety i přes drtivou přesilu útočníků a dělostřelecké ostřelování účinně blokovala maďarský postup. V těchto bojích se hlavně vyznamenali obránci užhorodského severního předměstí, kteří však utrpěli citelné ztráty a jejich velitel, vrchní respicient Jan Chrástecký, v boji padl. Teprve k ránu se příslušníci SOS od nepřítele odpoutali a kryti několika československými lehkými tanky se přesunuli od Domaninců k Onokovcům, kde už údolí řeky Uhu přehrazovaly zákopy „šestatřicátníků“. Toto postavení bylo pro všechny československé jednotky a evakuované civilisty, ženy a děti bez přehánění životně důležité: pokud by se zde podařilo Maďarům prorazit a obsadit Perečín, uzavřel by se tak všem Čechoslovákům ústupový koridor na Slovensko. Vzhledem k napjaté situaci na středním úseku fronty u Svaljavy, která se také držela s vypětím všech sil, by to znamenalo, že by stovky a tisíce mužů a žen byly vystaveny nebezpečí zajetí, možná i likvidace. Tohoto faktu si byli českoslovenští obránci dobře vědomi, a tak se na tomto úseku doslova zakousli do země, zatímco jen několik kilometrů za nimi, v Perečíně, českoslovenští železničáři horečně vypravovali jeden za druhým improvizované evakuační vlaky se ženami, dětmi a strategickým materiálem a surovinami. Vydatnou pomoc při obraně a protiútocích pěšákům i zde poskytli tankisté 3. pluku útočné vozby a 2. mechanizovaného předzvědného oddílu. Boje na této linii trvaly nepřetržitě skoro 3 dny. Teprve v odpoledních hodinách 17. března 1939 se začal zadní voj západní bojové skupiny 12. divize stahovat k zemským hranicím mezi Podkarpatskou Rusí a nyní už fašistickým Slovenskem. Samotnou hranici překročili v prostoru Malý Bereznyj – Ubľa, kde také většina jednotek odevzdala zbraně slovenským vojákům. Ne však českoslovenští tankisté. Ti odzbrojení na hranici odmítli a po vlastní ose dojeli až do Humenného, kde teprve 18. března 1939 složili jako poslední bojová jednotka československé armády své zbraně.
BŘEZNOVÁ VÁLKA – VÝCHODNÍ FRONTA „V noci na 15. března 1939 jsem měl stráž u Černého Ardova. Při ranní kontrole po půlnoci se mi vpředu něco nelíbilo,“ vzpomínal na nejtěžší okamžiky svého života Vincenc Pazinec. „Kamarád dozorce Alois Mitka mi říká: To nic, Vincku, to budou keře. Pro jistotu jsme tam vystřelili světlici a již vidíme, že je zle! Před námi se plížila rojnice ve složení voják – civil, voják – civil. Civilové byli záškodníci Szabadczapatoku. První útok jsme odrazili, ale potom přišel rozkaz ustoupit. Situace byla svízelná, při ústupu nám ale pomohly obrněné vozy naší armády.“ Útok na východní frontě zahájili Maďaři nejpozději – až 15. března. Jako první byla na ráně družstva SOS ve Fančíkovu a Vrbovci. Několik desítek příslušníků SOS nemohlo silnému tlaku a drtivé přesile dlouho vzdorovat. Po boji muže proti muži a bodákovému protiútoku se dali na ústup, ale naštěstí z několik kilometrů vzdálené Sevljuši přijela rotě SOS na pomoc dvě obrněná auta a dva tanky 2. praporu 45. pluku. Z velitelského vozu se vyklonil důstojník a volal na ustupující příslušníky SOS: „Stůjte! Všechno zpět, nasedněte na tanky a jedeme!“ V posádkách těchto tanků však nebyli jen vojáci, ale i civilní montéři plzeňské Škodovky, kteří si den předtím přijeli pro tyto stroje k provedení oprav. Většina montérů se po zprávě o útoku okamžitě připojila k vojákům v jejich protiútoku. Obrněnci s posilami se hnali po silnici k Novému Selu. Než však dojeli k odbočce na Fančíkovo, blýskl v poli výstřel maďarského protitankového kanonu. Granát s děsivým třeskem naštěstí jen lízl věž prvního tanku, ale posádka na okamžik zpanikařila. „To se stalo vašemu synovi osudným,“ napsal na podzim 1939 vojín Smolík matce škodováckého technika Antonína Seidlera. „On řídil tank a já seděl vedle něj. Maďaři po nás začali střílet z protitankových kanonů. Po první ráně dal velitel rozkaz k návratu. Než jsme mohli tank otočit, dostali jsme přímý zásah do motoru. Velitel dal rozkaz k sesednutí. Váš syn chtěl vyskočit otvorem pro řidiče a dostal přitom plný zásah do prsou a byl okamžitě mrtev.“ Nasazením dělostřelectva československý protiútok ztroskotal. Tanky ještě chvíli ostřelovaly útočníky, ale pak se i s pěchotou stáhly zpět k Ardovci a později až k Sevljuši. Situaci tu komplikoval fakt, že na rozdíl od jiných úseků fronty museli naši vojáci bojovat nejenom proti Maďarům, ale také proti rusínským teroristům v týlu. Tito záškodníci, členové ultranacionalistické organizace „Karpatská Sič“, totiž přepadali československé jednotky a jednotlivce ze zálohy, aby získali zbraně. V této nepřehledné situaci, kdy navíc už nebylo možno spojit se s kamarády u Svalavy a Užhorodu, ustupovaly československé jednotky na východ, k rumunské hranici. Chust byl posledními obránci opuštěn až odpoledne 16. března 1939, bezmála po dvou dnech obranných a ústupových bojů. Zadní voj ústupové kolony kryli veteráni od Nižných Verecek, tankisté 2. předzvědného oddílu, jejichž kulometná palba držela dotírající Maďary v dostatečné vzdálenosti od konvoje, kde byly i ženy a děti. Ze vzduchu kryl naše vojáky poslední čs. vojenský letoun v oblasti, stařičký „Šmolík“ Š-328 13. pozorovací letky, pilotovaný desátníkem Mikuleckým, pozdějším pilotem 312. československé perutě v Anglii. Druhý stroj této letky byl totiž už první den bojů odeslán s hlášením na Slovensko a už se nevrátil. Odtržení Slovenska a špatné počasí také zabránily příletu leteckých posil z letišť u Košic a ze Spišské Nové Vsi. Pozdě večer 16. března přešli poslední českoslovenští vojáci pod vedením npor. Štětky (padl v listopadu 1944 u města Dunkerque) hraniční most přes Tisu v Ťjačevě a druhý den, 17. března 1939, předal jejich velitel zástupcům rumunské armády 14 obrněných vozidel i se zbraněmi. Ten den také naposledy odstartoval z letiště Slatinské Doly des. Mikulecký, přelétl nad posledními ustupujícími vojáky na hraničním mostě přes Tisu u Marmorašského Sighetu a přistál na nejbližším rumunském letišti, kde bylo letadlo zabaveno a posádka internována. Za tři dny bojů zahynulo minimálně 40 Čechoslováků a více jak 120 jich bylo zraněno (zhruba takové měla ztráty americká armáda za celé dva měsíce bojů v západních Čechách na jaře 1945). Maďaři však měli ztráty mnohem větší – podle zahraničních pozorovatelů padlo zhruba 200 vojáků a teroristů a další stovky jich byly zraněny. Obrana Podkarpatské Rusi, jež byla jedinečnou ukázkou morálky a bojového ducha tehdejších československých vojáků a příslušníků SOS, skončila. Neskončil však boj jejich hrdinů. Vracející se skupiny tvořily již organizační buňky odboje a znovu se sešly při krvavých bojích v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR nebo v sestavách výsadkových a partyzánských skupin hluboko v nepřátelském týlu. Ale to už je jiná historie, byť neméně slavná, možná dokonce ještě méně známější.
Major Mikuláš Guljanič Osud československého Rusína Mikuláše Guljaniče patří mezi nejzajímavější příběhy 2. světové války. Narodil se 9. prosince 1907 v rodině učitele v malé obci Zariči na Podkarpatské Rusi. Jako absolvent gymnázia v Chustu mluvil česky, slovensky, rusínsky, maďarsky, rumunsky, rusky, francouzsky a latinsky. Kvůli lásce ke koním začal nejprve studovat vysokou školu veterinární, ale po pátém semestru nastoupil na vojnu a vystudoval Vojenskou akademii ve Vyškově. V roce 1934 vstupuje do řad československého letectva, kde nalétal více než 4000 letových hodin, přežil několik nouzových přistání a i jinak dokázal mnohokrát ošálit smrt (proslavil se např. podlétnutím starého mostu v Bechyni). V letech 1935-1937 střeží státní hranice u četnické letecké hlídky v Hradci Králové. Mobilizaci v září 1938 prožívá u 4. pozorovací letky v Českých Budějovicích, později je přeřazen ke zpravodajské službě a převelen zpět na Podkarpatskou Rus. Právě zde, při ochraně vzdušného prostoru se stařičkým letadlem Š-328 („Šmolíkem“), ho 14. března 1939 zastihuje maďarský útok na Československo. Po čtyřech dnech bojů, kdy poslední československé jednotky kryjí ústup civilistů a hlavních sil 12. divize, se Guljanič stahuje s ostatními na území Slovenska a stává se příslušníkem 13. letky na letišti Spišská Nová Ves. Po záboru Podkarpatské Rusi ovšem Maďaři pokračují v útoku na Slovensko a Guljanič dostává 24. 3. 1939 rozkaz, aby naložil tři Šmolíky, které bylo možno nasadit i jako lehké bombardéry, pumami s yperitem a odletěl bombardovat Užhorod. Za odmítnutí splnit rozkaz ve válce je jediný trest, Guljanič ale použít chemickou zbraň nehodlá. Dává pod křídla zavěsit klasické pumy a pod ochranou tří stíhaček Avia B-534 s nimi odlétá. Skupina je však v prostoru nad Pavlovicemi nad Uhem přepadena trojnásobnou přesilou maďarských stíhaček. Výsledek je strašný. Jeden Šmolík je sestřelen, po posádce snášející se na padáku je v rozporu s válečnými právy stříleno a těžce raněný pilot je pak na zemi dobit. Všechny tři stíhačky a druhý bombardér jsou s poškozenými motory nuceny nouzově přistát. Na letiště ve Spiši, které je vzápětí bombardováno, se tak vrací jen Guljaničův stroj. V nastalém chaosu si už na porušení rozkazu nikdo nevzpomene a to Guljaničovi zachrání život. Z téhož letiště pak v roce 1944 odlétá přes frontu do SSSR, když předtím osobně předá klíče od skladiště zbraní partyzánům. Na východní frontě se stává velitelem 3. bitevního pluku 1. letecké smíšené divize. Do bojů, při kterých často po vystřílení všech nábojů pokračuje i naprázdno klamnými nálety, ho jako jeho palubní střelec doprovází další legenda druhého československého odboje – mladičký Richard Husmann, známější jako Filip Jánský, autor bestselleru Nebeští jezdci. 14. dubna 1945 Guljaničův pluk v bojích o Ostravu poprvé přelétl československou hranici a 14. května 1945 pak Mikuláš Guljanič přistává v čele svého pluku na kbelském letišti v osvobozené Praze.
„Bejvávalo,“ řekl mi Johan, zaměstnanec jihoafrické pštrosí farmy u městečka Oudtshoorn uprostřed polopouště Little Karroo. Vyprávěl jsem mu, jak šéf této farmy tvrdil před padesáti lety cestovatelům Hanzelkovi a Zikmundovi, že má doma pštrosí peří za 150 tisíc liber šterlinků, což v té době bylo asi 30 milionů korun, a už se těší, jak ho prodá a odstěhuje se do Evropy. Možná si je opravdu užil. Po pštrosím peří ale v té době už nebyla zdaleka taková poptávka jako na přelomu 19. a 20. století, kdy tu místní „péřoví baroni“ vydělávali skutečně miliony. Módě apartních klobouků v Evropě už odzvonilo.
OBLÁZKY DO ŽALUDKU Polopoušť Little Karroo se nachází mezi dvěma pásy pohoří – Černými a Dlouhými horami. Celá oblast byla kdysi zatopena vodou a oblé kamínky, kterými je pokrytá, ležely na dně obrovského jezera. A jakou to má spojitost se pštrosy? Pštros má dva žaludky, jeden mechanický, druhý chemický. V tom mechanickém si pomáhá kamínky, které v žaludku nashromáždí. Dospělý jedinec s sebou nosí až 1,5 kilogramu oblázků. A právě kamínky ze zdejší polopouště jsou pro pštrosy přímo ideální. Působením vodní masy jsou do hladka obroušené, tudíž pštrosy v žaludku netlačí. Navíc místní horniny díky různým minerálům doslova hýří barvami, což se ptačím obrům vždy líbilo.
VÝROBA PŠTROSA Podobně jako chov nejrůznějších zvířat ve vyspělých zemích i péče o pštrosy je dosti intenzivní. Proto v místech, kde ještě před sto padesáti lety běhali volně, na vás dnes zírají skrz nekonečné ohradníky z ostnatého drátu. Většina pštrosů se běžně líhne v inkubátorech. „V přírodě pštros snese dvanáct až šestnáct vajec. Když mu je odebíráme, je schopný jich snést až sedmdesát,“ říká Johan. „Vajíčka dáváme do inkubátoru, kde je 36 ̌C, a po dvaačtyřiceti dnech se vylíhnou kuřata. Zkoušeli jsme tuto dobu zkrátit zvýšením teploty, ale bezúspěšně. Samozřejmě, že mláďata, která vysedí pštrosi, jsou silnější, proto si zde udržujeme i přírodní odchov, který tvoří asi 10 % narozených mláďat. Ta zůstávají všechna na farmě. Stálé podmínky v inkubátorech dávají daleko větší – až osmdesátiprocentní – šanci, že se mládě vylíhne. V přírodě je úspěšnost jen šedesátiprocentní.“ Sedám s Johanem do pick-upu a jedeme na prohlídku pozemků farmy. Na 1500 hektarech – což je průměrná velikost místních farem – chovají okolo 1200 pštrosů. Od nejmenších, teprve dvoudenních kuřátek až po páry dospělých, kteří vysedávají další generaci. Pštrosi rostou zhruba 17 měsíců a po dvou letech začínají snášet vajíčka. Obcházíme kolem plotů a u jedněch dvířek si bere Johan do ruky dlouhou větev. „Chceš se podívat do hnízda?“ ptá se. Mám trochu strach, když si vzpomenu na varování, že pštros dokáže přerazit nohu i koni. Jeho kopance mohou způsobit smrtelná zranění. „Na vejcích se střídají samice i samec. Mají k tomu dokonale přizpůsobené zbarvení peří. Černý samec zahřívá vajíčka přes noc, světlejší samice přes den,“ pokračuje ve výkladu. Johanovi se podařilo vylákat pštrosí slepici z hnízda a nabádá mě, abych se na vejce postavil: „Neboj se! Jedno unese až 120 kilogramů…“
KŮŽE, PEŘÍ, MASO A JINÉ PRODUKTY Doba, kdy pštrosí peří vydělávalo miliony, je pryč. „Peří dnes už tvoří vlastně jen jakýsi vedlejší produkt. Pštros je beztak po osmi měsících ztrácí, tak je akorát těsně předtím stříháme. Zbytek pera sám odpadne,“ tvrdí Johan. Ptám se, co je tedy ten nejdůležitější pštrosí artikl. „Dnes se chovají především pro kůži. Je poměrně tenká, ale díky mřížkové struktuře velmi pevná. Navíc je bílá, takže se dobře barví. Za kůži se dnes platí od tisíce do pěti tisíc randů. Druhou nejdůležitější surovinou je maso. Z dospělého kusu dostanete 30 až 40 kilogramů. Zužitkovat se dá ale v podstatě celé tělo. Tkáně z oka se používaly k transplantacím u lidí, protože mají velmi podobné vlastnosti. To ale bylo před časem zakázáno. Hlavy a konce křídel prodáváme jako krmivo na krokodýlí farmy. Nohy se často používají k dekoraci – jako lampy, nohy u stolu. A nehty jsou vyhlášené afrodiziakum…“
NĚCO MEZI KONĚM A OVČÁCKÝM PSEM Na farmách, které jsou přístupné turistům, patří k největším atrakcím pštrosí dostihy. Pštros je vyhlášený běžec a dokáže uhánět až 80kilometrovou rychlostí, s člověkem na zádech padesátkou. „Dostihy se zde pořádají jen pro pobavení turistů. Asi nemáme tu ‘americkou náturu’, abychom z toho udělali velkou show. Pštrosích schopností se využívá spíše jinak. Farmáři, kteří chovají skot nebo ovce, je používají jako hlídače. Pštros totiž vidí na tři kilometry a své teritorium si umí dobře bránit. Párek v ohradě zaručuje bezpečí celému stádu.“ DRUHÁ STRANA MINCE Stranou od farem, dostupná jen po neupravené cestě, stojí kamenná vesnička. Domy splácané z kamení, hlíny, dřeva a plechu, uprostřed polorozpadlý kostelík a všude spousta malých dětí. Kolem domů se pohybují většinou jen ženy, muži pracují… „Anebo jsou někde zalezlí a chlastají. V době rozkvětu ‘pštrosího byznysu’ bylo pro farmáře výhodnější napájet hotentotské a černošské dělníky alkoholem, než jim platit mzdu. Z většiny se stali alkoholici, kteří za láhev ‘ohnivé vody’ udělají vše. Bohužel tato závislost jde nyní jen těžko odstranit. Aby dnes farmáři předešli tomu, že chlapi celou výplatu propijí, dávají značnou část mzdy v naturáliích – především mouku – jejich ženám,“ vysvětluje mi místní policista, který v džípu přijel zkontrolovat, kdo to tu okouní. Není totiž zvykem, že by turisté zabloudili i sem…
Ve Valencii je i přes pozdní noční hodinu živo. Stavějí se las fallas. Menší či větší sousoší z kartonu a v poslední době i z polyuretanu převezli po kouskách z dílen umělců do ulic, na náměstí a náměstíčka, aby po čtyřech dnech na svatého Josefa o půlnoci skončila bez milosti v ohni. Tak totiž vrcholí „Las Fallas de Valencia“, jedny z nejoriginálnějších slavností na Pyrenejském poloostrově.
MOHOU ZA TO TESAŘI A taky truhláři a vůbec všichni, co kdy pracovali se dřevem. Večer před svatým Josefem se odjakživa uklízely dílny. Pálily se odřezky, piliny, zkrátka vše, co bylo možné spálit. Na hranici končíval i dřevěný stojan ve tvaru kříže, na nějž se zavěšovala lampa, která v pozdním zimním odpoledni osvětlovala dílnu. Traduje se, že někdy v 18. století někoho pro pobavení ostatních napadlo navléct na tento stojan starý kabát a kalhoty vycpané slámou a na vršek nasadit klobouk. A když prý jeden truhlářský učedník vytvořil z primitivního panáka jakousi karikaturu svého mistra, který ho naštval, další vývoj figur byl jasný. Staly se karikaturou nepoctivého trhovce, panovačné sousedky, která všem pila krev, místního ochmelky… Tradice se z lidové čtvrti Carmen, která byla centrem tesařského cechu, rozšířila i do dalších čtvrtí Valencie, které soupeřily o lepší, větší a dokonalejší „fallu“. Improvizaci nadšenců postupně vystřídala profesionalita a z kdysi jednoho dne, během kterého vznikal groteskní obraz společnosti, se stal rok. Tak dlouho se dnes pracuje na těch největších fallas, které bývají vysoké až 18 metrů a mohou vážit osm až deset tun. Los falleros, členové občanských sdružení, kterým se také říká falla, celý rok prodávají losy, pořádají veřejné sbírky, shánějí sponzory a připravují nejrůznější kulturní, sportovní i společenské akce, které by pomohly naplnit klubovou pokladnu a zaplatit najaté umělce. I ta nejmenší „falla“ totiž přijde na velké peníze. Na úplném začátku je návrh a maketa. Pak se z hlíny vytvoří modely jednotlivých figur a figurek, které slouží k výrobě sádrových forem. Ty se vyplní kartonovou drtí, která se provlhčuje směsí z mouky, vody a modré skalice, aby se získala tvárnost. Když kartonová směs proschne, vyloupne se z formy, jednotlivé části figury se složí dohromady, vyhladí se a pak už přijdou na řadu barvy. Když si prohlížíte ona ohromná sousoší připevněná na dřevěných konstrukcích, je jasné, že je třeba dobře počítat, aby se celá stavba předčasně nezřítila. Mnohé figury se přitom kompletují až přímo na místě, protože do ateliéru se celé nevejdou.
FESTIVAL BAREV A NÁPADŮ Také nyní jsou fallas dokonalými karikaturami skutečných osob, ale zpodobňují i nechvalné lidské vlastnosti a slabosti. V této jakési společenské či politické satiře vystupují obvykle jedna nebo dvě gigantické figury, kolem nichž se točí děj, a ty jsou doplněny desítkami menších. Všechny tyto figury soutěží každý rok před slavnostmi v podzemí centrální tržnice o nejlepší fallas. Jen ta, které dali návštěvníci výstavy nejvíce hlasů, neskončí na hranici, ale v kuriózním muzeu Museo Fallero, jehož nejstarší exponát je z roku 1934. Ty ostatní si 15. března večer přijíždějí na nákladních autech, traktorech i dalších dopravních prostředcích vyzvednout „los falleros“. Prostranství kolem tržnice je zcela zaplněno, vyhrává tu muzika, bouchají petardy. I cizinec se z nestranného pozorovatele jaksi samovolně stává jedním z davu a jako všichni ostatní tleská galerii postaviček v hořlavém provedení. Za nadšeného skandování přítomných je vynášejí ven, aby je nejpozději do půlnoci převezli do té své ulice, na to své náměstí či náměstíčko, kde neuniknou plamenům. Následující ráno vás v osm vzbudí bouchání petard a břeskná muzika. Jste ve Valencii a s takovým budíčkem, říkají mu desperát, se budete muset smířit i další čtyři dny. Zve vás do ulic prohlédnout si alespoň některé z 372 zdejších fallas, protože vše zvládnout nelze. Soustředíte se na ty největší, které se těší obzvláštní pozornosti diváků. I tak na vás se svým poselstvím jukají z mnoha rohů četné další. Těžko uvěřit, že tento neskutečný festival barev, tvarů a nápadů je v podstatě jen z papíru.
KVĚTINY PRO PATRONKU A PYROTECHNICKÉ HRÁTKY Neuvěřitelně dlouhý pestrobarevný průvod lidí ve slavnostních valencijských krojích se za zvuků dechovky jako had kroutí ulicemi a směřuje na náměstí Plaza de la Virgen s jediným cílem: složit květinové dary k nohám patronky Valencie – Panny Marie Opuštěných. K uctění patronky, která je o těchto slavnostech dominantou náměstí a zastiňuje dokonce i samotnou katedrálu, jsou vyhrazeny dva dny (17. a 18. 3.). Pannu Marii přitom oblékají do voňavého květinového hávu, který „šijí“ už tradičně především z karafiátů. Tento rituál, jehož se účastní kolem 200 000 členů jednotlivých fallas – mužů, žen a dětí včetně nemluvňat, bývá pro účastníky průvodu sice únavný, ale málokdo se možnosti poklonit se patronce a vyslovit i nějaké to tajné přání vzdá. Přitom přicházejí ke slovu i emoce a slzy. Jestliže královnami průvodů bývají falleras mayores – ženy a děvčata, které reprezentují jednotlivé fallas, pak nekorunovanými králi jsou pyrotechnici. Jak říká staré valencijské přísloví, není slavnosti bez ohně, střelného prachu a hluku. Tou dobou se do Valencie sjíždějí z celého světa vyhlášení specialisté, kteří se zábavnou pyrotechnikou zabývají. Celý týden se už kolem jedné hodiny odpoledne začíná zaplňovat rozlehlé radniční náměstí, i když mascleta, desetiminutová petardová show, začíná až ve dvě. A pak to vypukne. Těžko popsat nepopsatelné. Nejdříve si chcete zacpat uši, ale když překonáte toto první nutkání a zaposloucháte se do koncertu petard, zjistíte, že má rytmus, a pokud se usilovně snažíte, objevíte i jakous takous melodii. Skvělou podívanou bez jakýchkoliv výhrad je ovšem ohňostroj. Koná se také každý den, odehrává se samozřejmě v noci a patří, stejně jako mascleta, k vrcholům pyrotechnického umění, o němž se pak dlouze píše v novinách. Stejně tak o býčích zápasech, které se během slavností ve Valencii konají a v podstatě zahajují toreadorskou sezonu. MAGICKÁ NOC Devatenáctého března na sv. Josefa mají obyvatelé Valencie volno. Dopoledne se na počest patrona tesařů slouží sváteční mše, obědvá se většinou v restauracích, obvykle odpadá i tradiční siesta, a všechny rodinné procházky směřují k fallas. V ulicích se nečepuje víno, jak je to při španělských slavnostech obvyklé, ale pije se horká čokoláda a pojídají bu~nuelos, tradiční dýňové koblihy. Do magické noci, v níž během několika minut shoří celoroční práce desítek umělců, zbývá už jen poslední odpoledne a večer. Volno nemají jen hasiči, kteří se připravují na vrchol slavností. Večer už jsou všechny hasičské sbory z blízkého i vzdálenějšího okolí v ulicích, připraveny jsou sanitky i strážci pořádku. Magická noc – la crema – může začít. První plameny už tradičně vyšlehnou těsně po jedenácté. Všech se zmocňuje jakási podivná směsice radosti i smutku. Zvláště děti se na to, jak jejich „falla“ umírá v ohni, dívají většinou se slzami v očích. Když pak hodinové ručičky ukázaly půlnoc, hořela za pozorné asistence hasičů téměř celá Valencie. Oheň tak symbolicky spálil všechnu zlobu, potměšilosti i špatné úmysly a slavnostně přivítal jaro. A pak už davy lidí zamířily na radniční náměstí, kde do jedné hodiny ráno čekala na svůj osud poslední falla – gigantická postava Gullivera. A když pak za všeobecného jásotu přítomných padla do plamenů jeho hlava a oheň dokončil své očistné dílo, lidé se pomalu rozcházeli. Ráno bylo město úplně čisté. Po slavnostech zůstala tu a tam jen malá skvrna na asfaltu a taky Panna Marie Opuštěných v trochu povadlém karafiátovém hávu. Příští „Las Fallas“ budou určitě zase velkolepé.
