Včely na nás útočí plnou silou. Rojí se v proudech a bodají skrz silnou látku našich ochranných oděvů. Krev, plná adrenalinu, mi divoce pulzuje ve spáncích. Na síťce mé obličejové masky je už chuchvalec včel v tlusté, dusivé mase. Skoro nevidím přes hledáček fotoaparátu. Mohu rozeznat jen pulzující zadečky. Vedle mě se doslova plazí entomolog Jerry Loper pokrytý včelami. Cítím první žihadla – na oku, nose a ústech. Bolest je ostrá a zvedá se mi žaludek. Vrhám se na zem. Vzduch je lepkavý, nedýchatelný, plný feromonů, plný odporného pachu přezrálého ovoce a našeho potu… Včela umírá pár minut po vbodnutí žihadla. V tuto chvíli jsou všechny připraveny položit životy na obranu své kolonie.
NEBEZPEČNÝ HYBRID Zabijácké včely dorazily do USA v roce 1990 a stále postupují směrem k severu. Jen loni tu blízko velkých měst Phoenixu, Las Vegas, Tucsonu a Los Angeles napadly více než 250 lidí. Atakují také dobytek a hospodářská zvířata. Žádné stvoření není bezpečné před jejich brutálním a často smrtelným běsněním. Během více než 40 let zabily na americkém kontinentu přes 1500 lidí. Zabijácké včely jsou nepovedeným výsledkem genetických manipulací. Vše začalo v roce 1956. Brazilská vláda kontaktovala nejlepšího genetika země Warwicka Kerra a doufala, že vyřeší otázku, proč se evropské včely nejsou schopny adaptovat v brazilském tropickém podnebí a dávají tak jen průměrné množství medu. Je možné vytvořit hybrida? Mladý vědec výzvu přijal. Ve věku 34 let byl považován za nejbystřejšího brazilského genetika a místo výzkumného pracovníka mu nabízeli v nejprestižnějších amerických institucích. Tehdy se vše zdálo možné. Se svými hlubokými znalostmi světa včel odešel Kerr studovat nejsilnější včely na světě – ty, které žijí na africkém kontinentu. O čtyři měsíce později se vrátil do Rio de Janeira; v jeho zavazadle bylo 75 královen rodu Apis mellifera scutellata, známého svojí neuvěřitelnou agresivitou. Warwick neměl v té chvíli žádnou představu o tom, že se stane iniciátorem blízké apokalypsy. Pod dozorem převezl včely do genetické experimentální laboratoře v Rio Claro (stát Sao Paulo). Byly umístěny v úlech se speciálními mřížkami, které oddělovaly královny od dělnic a znemožňovaly únik. Po celý rok se Kerr neúspěšně pokoušel vytvořit revoluční křížence. Něco se však dělo – na druhé straně dveří laboratoře…
PRVNÍ UBODANÍ LIDÉ Obyvatelé Rio Claro, uvyklí životu se včelami a mající úly v blízkosti svých domovů, si náhle povšimli změny v jejich chování. Včely začaly být agresivní, bodaly děti a zabíjely psy a hospodářská zvířata. „Pamatuji se, jak mi líčili vůbec první útoky na lidi,“ vypráví Warwick Kerr. „Hrozné historky o mužích, ženách a dětech plazících se pod ‘kobercem’ včel, o jejich zmítajících se tělech. Lidé si na mne ukazovali na ulici a šeptali. Začalo být jasné, že africké včely nějakým způsobem unikly a zkřížily se s místními druhy. Hrál jsem si na Boha a nyní platím za svoji smělost.“ Jak včely doopravdy unikly z laboratoře, zůstává záhadou. Zdálo by se, že nějaký včelař vyjmul při návštěvě laboratoře ochranné mřížky, oddělující úly. Toho dne uteklo a v divočině zmizelo 26 královen i se svými koloniemi. V následujících čtyřiceti letech vytvořilo křížení afrických a evropských včel – po staletí dovážených kolonisty – hybridy, vskutku unikátní a výjimečný druh, druh produkující množství medu, nápadně adaptovaný na podnebí, avšak naprosto nezvladatelný a vskutku smrtící. PROČ JSOU TAK AGRESIVNÍ? Co činí včely tak agresivními? Podle odborníků to vše odstartovalo před miliony let, kdy včely migrovaly z Asie a začaly se šířit na dalších kontinentech. Mírné evropské klima dalo vzniknout klidnému temperamentu včel, který poté včelaři dále zkrotili. Naproti tomu včely mířící do Afriky byly konfrontovány s drsným, suchým a horkým podnebím. Zůstaly „kočovnými“, závislými na ročním období a rostlinných druzích; hnízdily ve skalních dutinách či kmenech baobabů. Jejich med byl vyhledáván predátory – například člověkem, který ničil jejich kolonie, aby získal drahocenné plástve. Přežít mohly jen maximálně se bránící hnízda. Během doby si tak africké včely osvojily zvláště nervózní a defenzivní chování. Ve skutečnosti není na těchto včelách nic zvláštního – kromě jejich připravenosti k boji. Střed roje reaguje, jakmile „zvědové“ vyšlou signál. Otřes, závan či vibrace mohou rozpoutat nejhorší reakce roje. Včely dokáží zacházet se svými žihadly s pozoruhodnou přesností. S hroty naježenými jako harpuny, stává se roj smrtící zbraní. Když včely bodnou, zanechají na místě váček s jedem; ten je dále vstřikován do kůže oběti, která vzápětí umírá. Bill Rubink z Weslaco Laboratories vysvětluje: „Obranný mechanismus včelí kolonie funguje stejně, jako imunitní systém našeho těla. Je-li zjištěno nebezpečí, některé ze včel zareagují, bojují a hynou tak, jako naše protilátky.“
ROJE POSTUPUJÍ V roce 1986 – poté co napadly celou Brazílii a Střední Ameriku – dosáhly včely státu Chiapas v Mexiku. Spojené státy, stále více znepokojené, vytvořily „regulační zónu včel“ – biologickou bariéru přes šíji Tehuantepec, která odděluje Mexický záliv od Pacifiku. Impozantní projekt v ceně přes 10 milionů dolarů zmobilizoval stovky pracovníků na řadu měsíců, během nichž byly zahubeny miliony včel. Roje však, bohužel, nedokázalo zastavit nic. Dnes, o 80 včelích generací později, dosahují jejich počty milionů a jsou stále na postupu. Včely již napadly Arizonu, kde nyní tvoří 90 % včelí populace, Nové Mexiko, Nevadu a Kalifornii a rychle se blíží k okrajům měst Los Angeles či San Diego. Příběhy neuvěřitelných útoků zanechaly jizvy v lidských vzpomínkách. Jednoho rána byla Mary Williamsová z Phoenixu napadena rojem včel, který hnízdil v její garáži. Sousedka se vrací k tomuto strašnému okamžiku: „Netrvalo to déle než 40 vteřin,“ vzpomíná a její hlas se chvěje. „Mary uběhla několik stop, a pak se zhroutila na zem. Bylo po všem.“ Během pitvy vyňali patologové z jejího těla na 8000 žihadel. Zabijácké včely způsobují v USA paniku. „Na jaře míváme přes tucet telefonátů denně,“ říká velitel hasičů v Tucsonu John Estes. „Nacházíme roje všude po městě i v lidských příbytcích. Musíme s roji zacházet opatrně, jsou jako časované bomby a mohou vybuchnout ve kterémkoli okamžiku.“ PARADOXNě JSOU I UŽITEČNÉ Přes 80 % amerických včelařů už svoje chovy vzdalo. „Riziko útoku na obyvatele je příliš veliké,“ vysvětluje Eric Erickson, ředitel Výzkumného včelařského střediska v Tucsonu. V Brazílii se ale otázkou kříženců stále zabývají. Podle dr. Gonc5alvese (výzkumné středisko v Ribeirao Preto) nejsou včely zodpovědné jen za škody: „Dokonce i když zabily mnoho lidí, jsou tyto včely pro naši zemi prospěšné a umožnily populacím na severovýchodě přežít nouzi sedmdesátých let,“ upozorňuje. „Brazílie – po USA a Číně – je nyní pátým největším producentem medu na světě.“ Proto jsou země nejvíce postižené těmito včelami postaveny před paradox – nemohou si dovolit ztratit zabijácký hmyz. Jeho ekologická funkce je obrovská: z 80 % přispívá k opylení kulturních plodin a produkuje vydatné množství medu. V USA se přínos včel odhaduje na více jak 6 milionů dolarů ročně. Odborníci jsou proto nuceni učinit hrozivý závěr: Bude třeba s těmito včelami žít a doufat jen v to nejlepší. Nicméně v příštích letech dosáhnou „smrtící jednotky“ kanadské hranice. Nic nemůže zabránit ani nedobrovolnému exportu do Evropy. Jediná kolonie, uhnízděná někde v nákladu…
„Oznamuji nový plán výzkumu vesmíru a rozšíření lidské přítomnosti ve sluneční soustavě. Náš první cíl bude návrat lidí na Měsíc.“ Těmito slovy uvedl 14. ledna 2004 americký prezident George Bush svou vizi amerického kosmického výzkumu. Naděje všech, kteří doufali v osídlení vesmíru, opět ožily. Co vše si od americké iniciativy můžeme slibovat?
JE MĚSÍC JEN ÚSTUPEK? Odborníci jsou k plánům zdrženliví. Nelíbí se jim obecnost a neurčitost Bushových slov. „Se zkušenostmi a znalostmi získanými na Měsíci budeme připraveni k dalšímu kroku, k pilotované misi na Mars a k dalším planetám,“ oznámil totiž Bush a neřekl tím nic víc než to, že co se na Měsíci naučíme, možná jednou využijeme při cestách k jiným planetám. Kdy to ovšem bude a zdali vůbec někdy, ale v projevu řečeno nebylo a podle odborníků je nemyslitelné, aby i taková kosmická velmoc, jakou Amerika bezesporu je, dokázala finančně zvládnout brzy po sobě cestu jak na Měsíc, tak na Mars. Ambiciózní projekt dobytí Marsu tak odložil na neurčito. Že Bushův plán není dílo vizionáře Kennedyho formátu, je patrné na první pohled. Rozhodnout se pro let na Měsíc v roce 1961 vyžadovalo určitě větší dávku sebevědomí, než stanovit podobný cíl v roce 2004. Kennedy vytyčil novou hranici a jeho plán vyvolal nadšení. Tato nová hranice v Bushově iniciativě chybí, byť ji tam optimisté chtějí vidět. Stejně tak ale není možné Bushův plán odsoudit jako prázdnou politickou proklamaci, ze které ho obviňují jeho političtí oponenti. Ti v nové iniciativě vidí před prezidentskými volbami spíš Bushův prostředek k cestě do Bílého domu. Bush je jednoduše pragmatik. Podobný projev od hlavy USA byl již delší dobu očekáván a většina jej chápe jako logickou, byť trochu nekonkrétní reakci na současný stav výzkumu kosmu. Jinak řečeno, nějaký plán je stále lepší než vůbec žádný. Amerika dala ústy svého prezidenta do budoucnosti alespoň jasný signál, že chce před programem automatických sond preferovat pilotované lety s lidskou posádkou.
MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE, NEBO ZÁVOD? Měsíc není cílem pouze pro Američany. Prezident Bush sice pozval ostatní státy ke spolupráci na svém novém kosmickém plánu, vše ale nasvědčuje tomu, že většina zemí s kosmickým programem se bude ubírat vlastní cestou, což je pochopitelné. Dosavadní zkušenosti z projektů deklarovaných při výzkumu kosmu jako mezinárodní, jsou totiž tristní. Dokazují to i zkušenosti z mezinárodní stanice ISS, které jasně naznačují, že tudy cesta nevede. Velké mezinárodní mise utratí více peněz na byrokracii než na vlastní techniku. Špatná koordinace a organizační chaos zvyšují výdaje, takže se již nejednou stalo, že je spolupracující země odmítly snášet. Naopak národní mise, pracující pod politickým tlakem, který si vynucoval výsledky, byly a jsou většinou úspěšné. To mimo jiné dokazuje i nedávný pilotovaný kosmický let Číny. Měsíc je velkým cílem právě pro nastupující asijské kosmické mocnosti Čínu a Japonsko. Ani jeden z těchto států se tím také netají. Japonské firmy už přemýšlejí o výstavbě měsíčních hotelů a továren, pro Čínu je to zase otázka prestiže. I přesto, že Japonsku sice momentálně chybí spolehlivá raketa a čínský taikonaut udělal teprve první nesmělé okruhy po oběžné dráze, nelze obě země v jejich úsilí podceňovat. Svůj záměr cesty na Měsíc deklarovala i Evropská kosmická agentura ESA, která oprášila svůj projekt Aurora, jehož cílem je dosažení měsíčního povrchu v roce 2024 a přistání na Marsu do roku 2033. Odborníci tento plán označují za realistický. Zdrženlivější je v oficiálních prohlášeních Rusko, které lze stále považovat za kosmickou velmoc, byť bez potřebných finančních prostředků. V Rusku ale nikdy peníze nebyly tím hlavním problémem a mnohem víc zde záleželo právě na patřičné, většinou politické motivaci. Nelze sice předpokládat, že by cesta USA na Měsíc Rusko vyprovokovala k zopakování závodů ze šedesátých let minulého století (být podruhé neúspěšní v závodě o Měsíc by pro Rusko byla smrtelná rána), je ovšem možné si představit Rusko spolupracující s Evropou při cestě na Mars s vědomím toho, že hlavní soupeř USA se vyčerpá návratem na Měsíc. S touto teorií přišel i přední český odborník na kosmonautiku Marcel Grün. Nelze navíc pominout fakt, že Rusko je v současnosti jedinou zemí, která ve svém kosmickém arzenálu disponuje nosnou raketou, která je reálně schopná vynést efektivní náklad k Měsíci. Je jí raketa Eněrgija, která sloužila jako nosič ruského raketoplánu Buran. Tento vícestupňový obr v některých parametrech předčí i legendární nosnou raketu programu Apollo Saturn 5. Představu o možnostech této rakety si můžeme udělat z prostého faktu, že ke stavbě mezinárodní orbitální stanice ISS by teoreticky stačilo pět letů Eněrgije, oproti více než čtyřiceti startům amerických raketoplánů a ruských raket. Na provoz Eněrgije však Rusko v současnosti nemá prostředky. Vše tedy nasvědčuje tomu, že spíše než na prahu globálního světového programu vesmírné spolupráce, stojíme nyní na prahu fenomenálního kosmického závodu, jehož první etapou má být do roku 2020 Měsíc, finálem Mars a limitujícím faktorem, ostatně jako v každém lidském počínání, peníze. Jeho horkým favoritem je světová jednička v kosmickém výzkumu Spojené státy, na zřeteli je ovšem nutné mít i další, byť zatím mnohem méně vyspělé účastníky z celého světa. Výsledkem závodu by mělo být, že člověk poprvé v historii svého druhu osídlí jiné těleso sluneční soustavy než Zemi. Někteří vědci tento krok významem přirovnávají k situaci, kdy první organismy opustily světové oceány a začaly obývat pevninu. Osídlení Měsíce a trvalá přítomnost člověka v kosmu s sebou logicky nese řadu otázek a následující řádky se pokusí odhadnout odpovědi na několik nejzákladnějších.
GIGANTICKÁ LABORATOŘ Dříve než se zamyslíme nad otázkou kolonizace Měsíce, bude dobré odpovědět na otázku, proč je právě Měsíc tak lákavým cílem. Důvodů je několik. Ty nejzásadnější, které jej jako cíl preferují před Marsem, jsou dva: za prvé je blíž a za druhé člověk už na jeho povrchu byl a na rozdíl od Marsu ví, co jej tam čeká. Měsíc je rovněž ideálním místem pro to, aby se zde lidstvo učilo, jak vlastně postupovat při průzkumu a případném obydlení jiné planety, jaké postupy, stroje a také lidské profese bude pro tyto účely potřebovat. Pro vědce je měsíc doslova magnet. Na Měsíci se jim otvírá nová gigantická laboratoř s ideálním prostředím pro celou řadu výzkumů a pozorování. Na Měsíc se velice těší astronomové, protože díky absenci atmosféry mohou optické přístroje z jeho povrchu dohlédnout daleko dál. Rovněž na jeho povrchu není nic, co by rušilo příjem radiových vln u radioteleskopů. Na své si na Měsíci přijdou i fyzikové, geologové a chemici. Samostatnou oblast zájmu bude asi tvořit lunární průmysl, zaměřený na těžbu měsíčních nerostných surovin, výrobu alternativní energie (například v solárních elektrárnách) a v budoucnu i na lunární metalurgii či na výrobu mikroelektrotechniky. Pro řadu výrobních procesů vyžadujících ideálně čistý povrch a nepřítomnost molekul plynu může být totiž existence vzduchoprázdna na měsíčním povrchu požehnáním, které usnadní výrobu řady mikroelektronických součástek. To vše je ovšem otázkou vzdálenější budoucnosti.
MĚSÍČNÍ DOSTAVNÍK Zásadní otázka, kterou je nutné pro misi na Měsíc vyřešit, nezní, jak na Měsíc letět, ale jak na Měsíc létat, a to co možná nejlevněji. I přesto, že za poslední léta bylo teoreticky rozpracováno mnoho projektů, nedisponuje dnes ani Amerika, ani nikdo jiný dopravním systémem schopným dopravovat na Měsíc a zpátky materiál, eventuálně lidskou posádku. Rakety, zařízení a mozky, které naposledy zanechaly stopy na povrchu Měsíce, jsou už dávno zapomenuty, ve šrotu nebo v důchodu. Koncepce té doby byla navíc vysoce neekonomická. Astronauti cestovali ze Země na Měsíc jedinou lodí, na oběžné dráze kolem Měsíce z ní přestoupili do výsadkového modulu, který si vezli s sebou, sestoupili s ním na povrch, pak se opět v tomto „člunu“ vrátili a spojili s mateřským plavidlem, nepotřebný malý stroj odhodili a domů se vraceli stejnou lodí. Všechny segmenty mise Apollo byly na jedno použití, což bylo řešení sice drahé, ale poplatné možnostem tehdejších konstruktérů a požadavkům politiků. Nový dopravní systém se od toho před třiceti lety bude výrazně lišit. Prezident Bush se o něm ve svém projevu sice zmínil, ale velmi mlhavě. Použil pro něj sice označení CEV (Crew Exploration Vehicle), ale neřekl o něm nic bližšího. Jeho konkrétní podobu dnes totiž nezná nejen on, ale ani odborníci a budeme si na ni muset ještě nějaký rok počkat. Můžeme tedy pouze teoreticky spekulovat o jeho principu. Experti se přiklánějí k názoru, že nepřetržitý průzkum Měsíce bude vyžadovat vytvoření trvalého „mostu“ mezi oběma vesmírnými tělesy. O něm uvažoval již první průkopník kosmonautiky K. E. Ciolkovskij. Teorií, jak takový „most“ ze Země na Měsíc řešit, je víc a většina z nich nepatří mezi teorie nové. Jako nejpraktičtější se jeví ta, která by se velmi zjednodušeně dala přirovnat k systému přepřahacích stanic, používanému za éry dostavníků. Jejími hlavními články by byly dvě orbitální „přepřahací“ stanice, jedna na oběžné dráze kolem Země a druhá na orbitě Měsíce. Ty by plnily základní funkci přepřahání jednotlivých druhů pohonů k nákladovým a osobním modulům cestujícím ze Země na Měsíc a zpět, stejně jako se kdysi u dostavníků přepřahala koňská spřežení. Takový modul by ze Země nejprve vynesl opakovaně použitelný raketoplán nebo jiný druh raketového nosiče s konvenčním chemickým raketovým motorem. V „přepřahací“ stanici na oběžné dráze kolem Země by byl takto vynesený modul připojen k tzv. cislunárnímu tahači, který by jej přepravil k další „přepřahací“ stanici umístěné na orbitě Měsíce. Výhodou takovéhoto cislunárního tahače pendlujícího mezi „přepřahacími“ uzly by bylo především to, že by mohl být poháněn jinými než klasickými chemickými raketovými motory, například jaderným, hybridním nebo iontovým pohonem. Tyto donedávna futuristické pohony již NASA testuje, ovšem použít je lze pouze v otevřeném kosmu. Cesta zprostředkovaná takto zkonstruovanými tahači by se nejen zlevnila, ale i zrychlila. Na oběžné dráze kolem Měsíce by byl modul s posádkou nebo nákladem znovu „přepřáhnut“ k přistávacímu zařízení, se kterým by dosedl na povrch Měsíce. Cislunární tahač by tou dobou již putoval zpátky na oběžnou dráhu kolem Země s jiným nákladovým modulem, naloženým například měsíční horninou, nebo by odvážel osobní modul s posádkou vracející se na Zemi. „Přepřahací“ uzly samozřejmě nejsou jediným řešením, které je pro cesty na Měsíc teoreticky zpracováno. Více méně všechna však mají společný základ, kterým je rozdělení cesty na Měsíc do více etap s využitím stanic nebo přestupních uzlů buď na oběžných drahách kolem Země a Měsíce, nebo v tzv. libračním, nebo též Lagrangeově bodě soustavy Země-Měsíc, označovaném L1 (tento librační bod je dynamicky stabilní a těleso umístěné v tomto bodě bude obíhat Zemi tak, jako by bylo zafixované Zemí i Měsícem).
NEHOSTINNÁ PUSTINA Oproti představám romantiků bude Měsíc pro život prvních osadníků vrcholně nepřátelské místo. Žádný astronaut, který se z Měsíce vrátil, snad jen s výjimkou Neila Armstronga, nemluvil o tomto místě s velkým nadšením. Nebe zde není modré, ale černé i ve dne, terén přesvětlený jako na Sahaře, prach, skály a stopy, které nemizí. Absence atmosféry a intenzivní radiace nedovolí ničemu živému pohybovat se po povrchu bez skafandru. I v něm však astronauti nemohou na nechráněném povrchu pobývat déle jak sedm hodin. Oči jim budou muset chránit filtrační clony proti ostrému slunečnímu světlu, které má jiné spektrální složení než na Zemi. Gravitace je na Měsíci šestkrát menší než na Zemi. Zvyšuje sice pohyblivost (astronauti budou schopni běžnou chůzí vyvinout rychlost až 12,5 km/h, do výšky vyskočit 2,3 metru a do dálky z místa 3,6 metru) a dovolí pracovat s šestkrát těžšími břemeny než na zemském povrchu, bude ovšem dělat problémy s rovnováhou. Jakákoliv práce je na povrchu Měsíce dle odhadu odborníků pětkrát obtížnější než na Zemi a zabere adekvátně víc času. Aby byl popis životního prostředí měsíčních osadníků úplný, dodejme ještě, že měsíční den trvá 28 pozemských dnů, na Měsíci je jen velmi slabé geomagnetické pole (400x menší než na Zemi), horizont, který z nevyvýšeného místa vidíte na Zemi ve vzdálenosti 4,8 km, je na Měsíci vzdálen pouhé 2,5 km, na mnoha místech jsou závěje měsíčního prachu, teplota se v rovníkových oblastech na povrchu pohybuje od minus 180 ̌C do plus 120 ̌C a poměrně pravidelná je i seizmická aktivita doprovázená drobnými otřesy.
MĚSÍČNÍ TROGLODYTÉ Z předchozího výčtu každý jistě pochopil, že „zútulnění“ jakéhokoliv místa na povrchu Měsíce pro život člověka nebude otázkou týdnů ani měsíců, ale mnoha let. Důležitým pro život osadníků na Měsíci bude už výběr vhodného místa pro zbudování měsíční základny. Jedna z úvah označila za vhodné místo okraj kráteru Shackleton v blízkosti jižního pólu. Tato lokalita byla vytipována jednak proto, že dostává velké množství slunečního záření k produkci energie, a zároveň proto, že je velmi blízko oblasti věčného stínu, kde se nachází forma vodního ledu vhodná k těžbě. Přímé osvětlení Sluncem je zde po 80 % měsíčního dne. Díky ideálnímu přístupu jak k energii, tak k surovinám a životodárné vodě by právě zde mohl vzniknout první obytný měsíční komplex, počátek budoucí měsíční základny. Velmi důležité také je, že zde nejsou velké sezonní rozdíly v podmínkách. Průměrná teplota je minus 53 ̌C s výkyvy pouze 10 ̌C. Studie přístřešků, vozítek a skafandrů pro pobyt lidí na Měsíci vypracovalo pro NASA za léta snění o Měsíci mnoho firem. Při úvahách o základně prvních „měsíčňanů“ je tedy určitě z čeho vybírat. Zajímavá je například studie obytné lunární základny, kterou už v roce 1971 vypracovala na žádost NASA firma Rockwell. Její LSS (Lunar Surface Station) je navržena pro posádku dvanácti osadníků a tvoří ji stavebnice devíti válců s průměrem 4,5 m a délkou od 9 do 13,5 m (sedmi obytných a dvou servisních) složených do kříže. Aby byl tento obytný modul ochráněn před zářením a mikrometeority, má být na povrchu Měsíce částečně zakopán a překryt vrstvou měsíční horniny, která bude nejprve 15 cm silná a postupně by měla být zvětšena až na pětimetrovou vrstvu, která by úplně vyloučila nebezpečí ozáření. Základna by měla být napájena energií z jaderného reaktoru s uzavřeným palivovým cyklem (zužitkuje 30-70 % obohaceného uranového paliva), který bude později doplněn rozsáhlými poli solárních panelů. Kyslíkem ji bude zásobovat továrna na výrobu měsíčního kyslíku, tzv. LUNOXu. Kolem obytné části základny budou postupně vznikat jednotlivé technologické a vědecké sekce. Z nich jmenujme například výrobny vody a stavebních hmot z měsíční horniny, těžební komplexy (podobné pozemským povrchovým dolům), observatoř nebo například biologickou laboratoř. Dopravu mezi jednotlivými objekty budou zajišťovat jak malá otevřená vozítka podobná prvním měsíčním roverům z mise Apollo, tak velká přetlaková vozidla pro dlouhé cesty a práci mimo základnu. Dalšími vozítky budou například dálkově řízené těžební buldozery a řada nejrůznějších robotických přepravních systémů. Nezbytností pro lunární základnu budou i dokonalá bezpečnostní opatření pro případ požáru, výbuchu, náhlého úniku vzduchu apod. Velice inspirativní jsou pro tato řešení základny v arktických a antarktických oblastech, které mají tzv. evakuační kempy, vzdálené několik set metrů od základny a zařízené tak, aby v případě nouze zajistily přístřeší, potraviny a spojení pro přivolání záchrany. Je pravděpodobné, že i měsíční základna bude mít podobný evakuační kemp.
KONKURZ NA PRVNÍ MĚSÍČŇANY Konkurz na místa prvních kolonizátorů Měsíce bude pro astronauty i vědce minimálně stejně atraktivní, jako bylo hledání kandidátů pro první lety do vesmíru. Je to pochopitelné, neboť dopadne-li mise úspěšně, stanou se jména prvních obyvatel měsíčního povrchu stejně nesmrtelná, jako jméno Gagarina nebo Armstronga. Na druhou stranu riziko takové mise bude extrémní. Podmínky na výběr kandidátů budou proto neobyčejně přísné. Metodika takového výběru je psychologům známá a v praxi je ověřována například na polárních výpravách, oceánologickém výzkumu či při pokusech v biosférických laboratořích. Je zajímavé, že v první řadě se při výběru bude vycházet z genetických a demografických hledisek a teprve ve druhé etapě se bude zkoumat psychologie kandidátů. Při výběru budou uplatňovány i jisté obecně platné šablony, jako například že lépe se přizpůsobují lidé z vícečlenných rodin odmalička zvyklí určité souhře kolektivu, nejsou vhodní nejstarší sourozenci, neboť mají sklony k dominanci a vyžadování jistých privilegií, lepší jsou rodáci z „venkova“ než lidé z velkoměst, u kterých může být otupená citlivost, a podobně. Neméně důležitá bude při výběru jistě i motivace, která kandidáta k přihlášení do mise na Měsíc vedla, odbornost, fyzické předpoklady a zdravotní stav. Kolikačlenná bude první posádka, vracející se na Měsíc, lze nyní jen těžko odhadnout. Při úvahách o početnosti posádky se jistě střetnou zájmy konstruktérů a ekonomů, kteří se budou snažit počet míst v expedicích co nejvíc minimalizovat, s požadavky vědců a astronautů, kteří budou opačného názoru. Některé současné odhady hovoří o tom, že úvodní mise na povrchu Měsíce má být čtyřčlenná, nicméně v tuto chvíli je jakékoliv číslo pouhou spekulací.
ČLOVĚK PO SOBĚ VĚTŠINOU ZANECHÁ… Snad každý jako malý zažil besedu o kosmonautice, při které se některé z dětí zeptalo na jednoduchou věc: „A kam chodí kosmonauti na záchod?“ U měsíční základny vyvstane jistě stejná otázka. Projektanti firmy Rockwell odhadli denní spotřebu průměrného obyvatele Měsíce následujícími čísly: sní 770 g potravin, na pití a vaření spotřebuje 3 kg vody a k dýchání 998 g kyslíku. Naproti tomu denně vyzáří teplo v hodnotě 14 kJ, vydýchá 1,17 kg oxidu uhličitého, odpaří ze svého těla 1,12 kg vody, vyloučí 1,64 kg moči a 90 g pevného odpadu. Automaticky vyvstává otázka, poradí-li si vybudovaná základna s biologickým odpadem svých obyvatel. Na Zemi zajistí recyklaci podobného odpadu stále ještě starý dobrý koloběh přírody, na kterém se podílí prakticky veškerá flóra a fauna spolu s atmosférou. Napodobit podobný proces v uzavřeném ekologickém systému na Měsíci bude ovšem daleko problematičtější a pro vědce je v tomto procesu ještě řada neznámých. Vždyť uzavřený systém bude muset plynule reagovat na všechny drobné biologické změny, měnící se počty lidí a organismů a podle odborníků spolehlivě fungovat nejméně deset let. Je tedy možné, že personál první měsíční základny bude muset vystačit pouze s polouzavřenou ekologickou soustavou, což se jistě neobejde bez patřičných komentářů ekologů. VĚDA PŘEDEVŠÍM Jak bylo řečeno v úvodu, trvalá přítomnost člověka na Měsíci s sebou přináší řadu otázek, které doposud jitřily především fantazii autorů sci-fi. Fantazie se ale možná brzy stane realitou a odpovědí na řadu z těchto otázek se možná dočkáme za méně než dvacet let. Pro drtivou většinu cestovatelů narozených ve dvacátém století bude Měsíc ještě cíl nedostupný, ale naše vnuky nebo pravnuky možná reportáž z prvních tamních základen pro turisty v geografickém magazínu budoucnosti zláká k jeho návštěvě. Přejme si, aby tomu tak bylo. V mezinárodní úmluvě o Měsíci, schválené OSN v roce 1979, se o tomto tělese hovoří jako o společném bohatství celého lidstva. Doufejme, že tomu tak v budoucnosti skutečně bude a Měsíc, podobně jako například Antarktida, zůstane vždy především vědeckou laboratoří a nestane se předmětem jakýchkoliv komerčních, politických či vojensko-strategických spekulací. Snad závody o Měsíc, které zřejmě přicházejí, neučiní jednou z našeho souputníka jablko sváru, ale přinesou pokrok a naplnění přirozené lidské touhy po poznání.
Jak vznikl Měsíc? Nevíme to zcela přesně, ale obecně je uznávaná hypotéza, že to bylo tzv. „šplouchnutím“. Podle ní se Země ve své dávné historii srazila s tělesem úctyhodných rozměrů a materiál ze srážky byl vymrštěn ze zkapalněného zemského povrchu za tvorby prstence. Úlomky kamene v tomto prstenci postupně splynuly a vytvořily Měsíc. Jiná teorie říká, že Měsíc vznikl v jiné části sluneční soustavy a byl zachycen gravitačním polem Země při jeho přiblížení. Mechanismus takového zachycení je ale příliš komplikovaný, než aby bylo možné tento scénář považovat za reálný.
Měsíc v číslech Poloměr rovníkový (km) 1738 Poloměr polární (km) 1735 Povrch (106 km2) 37,96 Hmotnost (1022 kg) 0,07349 Střední hustota (kg/m3) 3340 Objem (1010 km3) 2,1973 Tíhové zrychlení (m/s2) 1,62 Úniková rychlost (km/s) 2,38 Střední vzdálenost od Země (km) 384 401 Nejmenší vzdálenost od Země (v perigeu) (km) 356 410 Největší vzdálenost od Země (v apogeu) (km) 406 697 Vzdalování Měsíce od Země 3,8 cm/1rok Střední oběžná rychlost 1,023 km.s-1 Sklon dráhy 5̌ 8’ 43,4’’ Celková plocha moří na Měsíci (% povrchu) 16,9 Tloušťka měsíční kůry – průměrná 68 km Tloušťka měsíční kůry – nejmenší (Mare Crisium) 0 km – největší (severně od kráteru Korolev, odvrácená strana) 107 km Průměr měsíčního jádra (nejisté) 700 km Doba rotace a oběhu kolem Země 27 dní 7 hodin 43 minut 11,5 sekundy Doba cyklu fází 28 dní 12 hodin 44 minut 2,8 sekundy Povrchová teplota min. -180 ̌C Povrchová teplota max. +120 ̌C Vnitřní stavba Měsíce Pevné jádro (pravděpodobně železné) s průměrem kolem 700 km. To představuje méně než čtyři procenta měsíční hmotnosti. Zemské jádro naproti tomu představuje 35 % celkové hmotnosti Země. Plastická astenosféra obklopující jádro. Pevná litosféra s mocností asi 800 km. Kůra o mocnosti 60 až 100 km.
Složení měsíčního povrchu Měsíční povrch obsahuje 42 % kyslíku, 21 % křemíku, 13 % železa, 8 % vápníku, 7 % hliníku a 6 % hořčíku. Plných 98 % krystalického materiálu, z něhož je složena měsíční kůra, tvoří pouze čtyři nerosty (plagioklasy, pyroxeny, olivín a ilmenit). Obecně vzato je Měsíc na minerály ve srovnání se Zemí poměrně chudý. Pouze dva z měsíčních minerálů nebyly dříve známy: armalcolit (Fe,Mg)Ti2O5 a tranquillityit Fe8(Zr,Y)2Ti3Si3O24. Měsíční horniny také neobsahují žádné stopy vody ani ve vázaném stavu. Proto zde chybí např. amfiboly a slídy (biotit), neboť oba tyto minerály obsahují skupiny OH. Plagioklasy – Ca, Si, O: světlé minerály obsažené zvláště v horninách budujících pevniny – v anortozitech. Pyroxeny – Fe, Mg, Ca, Si, O: tmavý křemičitan s hnědým až černým zabarvením. Nachází se jak v pevninských horninách, tak i v bazaltech. Olivín – (Mg,Fe)2SiO4: tmavý křemičitan zbarvený do zelena, dobře známý i z pozemských čedičů. Ilmenit – FeTiO3: složitý oxid železa a titanu. V pozemských horninách (převážně bazaltech) se nachází většinou ve velmi malých množstvích do dvou procent. Na Měsíci jsou však známy čediče s obsahem ilmenitů až 18 %.
KUPTE SI MĚSÍC Pokud nemáte za co utrácet, kupte si kus Měsíce. Zdá se vám to jako nesmysl? Dennis Hope, majitel společnosti Lunar Embassy, je jiného názoru. Už více než 16 let prezentuje svou firmu jako jediného legálního vlastníka a prodejce měsíčních pozemků na světě. Za tu dobu prodal měsíční parcely více jak 3 tisícům lidí včetně Toma Cruise, Ronalda Reagana a také několika Čechů. 1 akr (0,4 ha, neboli čtverec o stranách 63 m) Měsíce nabízí jeho firma za 15,99 dolaru. Za ně kromě pozemku získáte i mapku s jeho pozicí, vlastnický list a kopii „Lunární ústavy“, kterou vytvořil. Evropana může zarazit, že soukromá firma prodává měsíční pozemky, američtí právníci na tom však nevidí nic zvláštního. Opírají se o dokument přijatý v roce 1967 OSN, který zakazuje vládám vlastnit pozemky mimo Zemi, osobní vlastnictví toto prohlášení ale nevylučuje. Na absurditu tohoto výkladu poukázal právník Virgiliu Pop, který si po vzoru Hopeho zaregistroval vlastnictví Slunce a s nadsázkou vzkázal všem majitelům měsíčních pozemků, že jim jako vlastník Slunce začne účtovat poplatky za sluneční energii a svit.
JAKÉ TO BYLO POPRVÉ? Když 25. května 1961 přednesl tehdejší prezident USA John Fitzgerald Kennedy před Kongresem poselství k národu, ve kterém vytyčil jasný cíl – cestu na Měsíc do konce tehdy nadcházejícího desetiletí, netušil téměř nikdo, jak by bylo možné podobný cíl realizovat. Vědecká idea projektu Apollo se totiž zrodila v roce 1960 na jednom nepříliš známém vědeckém pracovišti v hlavě mladého inženýra Hobolta. Tehdy to ovšem byla spíše jen teoretická úvaha na téma, jak by se dalo nejlépe letět na Měsíc a zpět. Oficiálně se o trojmístné lodi Apollo určené k obletu Měsíce hovořilo 29. července 1960 a konkrétní varianta přistání dvou mužů na Měsíci byla definitivně vybrána v červenci 1962. Program vycházející ze setkání dvou lodí, kde větší z nich, tzv. velitelská sekce, pošle z oběžné dráhy Měsíce k jeho povrchu kabinku velikosti panelákové koupelny, se zdál všem nejprve vrcholně krkolomný. Po zvážení všech ostatních alternativ se ale ukázalo, že právě tato varianta má řadu předností, je rychleji realizovatelná a není až tolik nákladná. Program Apollo znamenal nebývalý rozvoj kosmického výzkumu. Nové materiály, počítače, zpracování informací i nové způsoby řízení. Vše, co bylo pro program připravováno, bylo nové, extrémní a rekordní. I samotná nosná raketa Saturn 5 byla gigantickým monstrem, které se do dnešní doby téměř nepodařilo překonat. Její úctyhodné rozměry (výška přes 110 metrů a celková hmotnost přes 2900 tun) si vyžádaly výstavbu montážní haly, která byla největší budovou světa té doby. Posádky programu Apollo procházely intenzivním výcvikem na situace, na které před nimi nebyl připravován žádný pozemšťan, a riziko jejich cest do kosmu bylo vysoké. Mise, na které byly připravováni, totiž vycházely z předpokladů, které byly spíš věštěním než vědeckou prognózou, navíc příprava hned prvního Apolla znamenala tragédii ještě před startem v důsledku banální chyby. Přes všechny tyto faktory program Apollo uspěl a stal se bezesporu největším mezníkem vývoje lidstva v dějinách 20. století.
Program Apollo
Apollo 1 – start: 27. 1. 1967, posádka: V. Grisson, E. White, R. Chaffee. Během tréninku před prvním startem lodi Apollo s posádkou došlo v kabině k požáru, při němž zahynuli tři kosmonauti.
Apollo 7 – start: 11. 10. 1968, posádka: W. Schirra, W. Cunningham, D. Eisele. První pilotovaný let lodi Apollo na oběžné dráze kolem Země. Součástí úkolu byla i komplexní prověrka lodi.
Apollo 8 – start: 21. 12. 1968, posádka: F. Borman, J. Lovell, W. Anders. První pilotovaný let člověka k Měsíci! Po deseti obězích kolem Měsíce se s množstvím vědecky cenných dat vydala posádka zpátky ke své rodné planetě.
Apollo 9 – start: 3. 3. 1969, posádka: J. McDivitt, R. Schweickart, D. Scott. Úplný test všech manévrů lodi a velitelské sekce, tentokrát ještě na oběžné dráze kolem Země.
Apollo 10 – start: 18. 5. 1969, posádka: T. Stafford, E. Cernan, J. Young. Další úplné prověrky na dráze kolem Měsíce, včetně sestupu měsíční sekce do výšky jen 16 km nad povrch. Jaké asi byly pocity kosmonautů, kteří měli Měsíc na dosah?
Apollo 11 – start: 16. 7. 1969, posádka: N. Armstrong, E. Aldrin, M. Collins. První přistání lidí na Měsíci se uskutečnilo 20. července 1969 ve 21 hodin 17 minut 41 sekund. Dne 21. července ve 3 hodiny 56 minut vystoupil na povrch Měsíce první člověk – N. Armstrong.
Apollo 12 – start: 14. 11. 1969, posádka: Ch. Conrad, A. Bean, R. Gordon. Druhá měsíční expedice přistála v Oceánu bouří nedaleko kosmické sondy Surveyor 3. Kosmonauti sesbírali 34,1 kg vzorků hornin.
Apollo 13 – start: 11. 4. 1970, posádka: J. Lovell, F. Haise a J. Swigert. Na cestě k Měsíci došlo v jedné z kyslíkových nádrží k výbuchu a posádka se ocitla ve smrtelném nebezpečí. Po dramatickém obletu Měsíce se však posádka šťastně vrátila k Zemi.
Apollo 14 – start: 31. 1. 1971, posádka: A. Shepard, E. Mitchell, S. Roosa. Úspěšné přistání v hornaté oblasti kráterové formace Fra Mauro. Bylo sesbíráno celkem 42,8 kg měsíčních hornin.
Apollo 15 – start: 26. 7. 1971, posádka: D. Scott, J. Irwin, A. Worden. Přistání poblíž Hadleyovy brázdy na úpatí Apenin. Při výzkumu byl poprvé využit měsíční Rover.
Apollo 16 – start: 16. 4. 1972, posádka: J. Young, Ch. Duke, T. Mattingly. Přistání v pevninské části Měsíce poblíž kráteru Descartes. Další projížďka měsíčním Roverem.
Apollo 17 – start: 7. 12. 1972, posádka: E. Cernan, H. Schmitt, E. Evans. Zatím poslední přistání lidí na Měsíci v zajímavé oblasti poblíž pohoří Taurus-Littrow. Členem posádky byl i první profesionální geolog na Měsíci – H. Schmitt.
Jaký byl přínos Apolla? Vědecký přínos programu Apollo byl i přes občasné argumenty současných kritiků mimořádný, nezpochybnitelný a dodnes z něho čerpáme. Příliv informací tehdy doslova zahltil pozemské laboratoře a odborníci nestačili nové poznatky ani zpracovávat, natož třídit a případně interpretovat. Během pouhých několika let se nashromáždilo víc informací o Měsíci, než za všechna předcházející staletí. Bylo přivezeno více než 381 kg měsíčních hornin. Astronauti pořídili tisíce fotografií, kilometry filmových záběrů a záznamy přímých televizních přenosů by dnes, kdybychom si je chtěli přehrávat, trvaly bezmála tři dny. Kromě toho instalovali kosmonauti na povrchu kolem šedesáti pokusných zařízení a část měření pokračovala i po jejich odletu k Zemi. Laboratoře, které tam kosmonauti umístili, fungovaly až do roku 1977, kdy bylo bohužel nutné je z finančních důvodů předčasně odpojit. Především při expedicích Apolla 15, 16 a 17 se uskutečnil velmi rozsáhlý vědecký výzkum, související i s lety po oběžné dráze kolem Měsíce. Konstrukční a organizační zkušenosti programu Apollo významně ovlivnily celý další vývoj kosmické techniky a nepochybně stojí za zmínku i to, že infrastruktura projektu Apollo byla později využita i pro program letů kosmického raketoplánu. Řada výrobních technologií, nové materiály, pracovní postupy, to všechno bylo později využito i v pozemské praxi. Projekt Apollo navíc prokazatelně stimuloval rozvoj mnoha nových výrobních odvětví a zdaleka nejde jenom o ty proslulé teflonové pánve, stolní počítače nebo umělé klouby. Proto klademe-li si dnes otázku, stojí-li za to letět zpátky na Měsíc, můžeme s klidem odpovědět jednoznačně: „Stojí!“
Pod vlivem úplňku Měsíc. Římané jej nazývali Luna, Řekové Selene a Artemis. Byl inspirací básníků a fantastů, otazníkem filozofů i bledou rekvizitou mistrů hrůzy a hororu. Touha získat vědomosti o podstatě tohoto malého stříbrného kotouče na nebi jitří od nepaměti mysl lidí. Měsíční fáze se staly základem prvního lidského kalendáře. Filozofové antiky Anaxagoras a Herakleitos o něm hovořili jako o zemi bohaté na hory, města a pyšné stavby. Aetios na něj umístil tvory a rostliny patnáctkrát větší než pozemské. Studovali jej i Aristoteles, Pythagoras i Plutarchos, který správně odhadl jeho neobyvatelnost. Po jeho povrchu se procházel nejeden literární hrdina. Znamenitý Cyrano de Bergerac, Čechův pan Brouček, Wellsův pan Cavour i slavný baron Prášil. Dokonce i první Američané přistáli na Měsíci daleko dříve před Apollem dík fantazii Julesa Verna, který je k Měsíci poslal v obřím dělovém náboji. Měsíc i Země se vzájemně ovlivňují. Přitažlivá síla Měsíce periodicky vzdouvá hladiny pozemských moří a působí jako účinný stabilizátor sklonu rotační osy Země. Úplněk a novoluní hraje také hlavní úlohu v řadě pověr a lidových báchorek. „Obnažte svá ňadra pod noční oblohou při přibývajícím Měsíci – podporuje to jejich růst. Nehnojte na zahradě při dorůstajícím Měsíci – země v té době špatně přijímá tekutiny. Posaďte se za úplňku holou zadnicí do čerstvě vyorané brázdy – zbavíte se tak hemeroidů.“ I takové rady ve vztahu k Měsíci najdete v mnoha starých knihách a lunárních kalendářích. Úplněk má údajně vliv nejen na lidi a zvířata, ale i na přírodní katastrofy a zločinnost. Jogíni věří, že lunární síla ovládá psychické stavy, sexuální, citové i mentální chování člověka. Úplněk má svůj neopomenutelný význam i pro astrology, okultisty a čarodějnice. Dalšími legendárními bytostmi, které úplňku nemohou odolat, jsou vlkodlaci, o kterých máme zprávy už ze starého Řecka. Ovlivňuje ale skutečně Měsíc vše, co mu lidé přisoudili? Určitě ne. Lékařské výzkumy ukazují, že s ním dokonce nesouvisí ani náměsíčnost neboli somnambulismus. Na pravdě se nezakládá dokonce ani velmi rozšířená představa, že vlci vyjí na Měsíc. Podle německého zoologa Erika Zimena vyjí vlci vždycky, i bez Měsíce. Společné vytí jim totiž pomáhá upevňovat jejich pospolitost. Našemu vesmírnému sousedovi se rovněž mylně přisuzuje vliv na pozemské počasí. Gravitační působení Měsíce sice vyvolává periodická kolísání atmosférického tlaku, ale pouze o několik setin hektopascalu. Také studie, které se snaží najít statistickou souvislost lunárních cyklů se sexuálním apetitem, výskytem depresí nebo případy žhářství, bychom měli brát s velkou rezervou.
Kuřáci opia na ulicích Do deseti let má být srovnán se zemí i Teherán
Malebné město datlových hájů a zahrad se v pátek 26. prosince 2003 probudilo do apokalypsy. Zemětřesení o síle 6,5 stupně Richterovy škály změnilo starobylý íránský Bam v rozvaliny. Jako hrad z písku se zřítilo přes osmdesát procent domů, postavených stejně jako největší stavba města – citadela – z nepálených cihel. Sesuly se i dvě poměrně nedávno postavené nemocnice. Vydržela jen věznice a velká mešita ze železa a betonu. Pod sutinami, kde jen málokde vznikly vzduchové kapsy, v nichž by lidé mohli přežít, zůstalo kolem 40 tisíc obyvatel, kteří v době prvních a zároveň nejsilnějších otřesů v 5.26 hodin místního času ještě spali.
75 TISÍC LIDÍ NA ULICI Na začátku ledna, kdy jsme do Bamu dorazili my, skupina devíti dobrovolných záchranářů a humanitárních pracovníků z Liberecka, která s konvojem humanitární pomoci vyrazila do Íránu pozemní cestou, byly záchranné práce u konce. Hledání živých lidí pod sutinami tu zastavili již po třech dnech. Další hledání v troskách bylo zbytečné. Mrtví byli pohřbeni většinou ve společných hrobech a my hned při nočním příjezdu cítili dosud neznámý a nepopsatelný zápach rozkládajících se lidských těl. Naštěstí ho do rána rozfoukal vítr. I tak to byl hrozný pohled – město rozpadlé v sutiny, postavy v ulicích se ploužily jako malátné stíny. Mezi troskami domů se kromě jejich majitelů, a bohužel i zlodějů, už pohybovala těžká technika. Odstraňovaly se zbytky budov a zprovozňovala vodovodní síť. V Bamu se voda čerpá z velmi hlubokých studní, takže voda v nich údajně zůstala nezávadná. Podle odhadů je teď na ulicích Bamu asi 75 tisíc lidí. Ti, kdo měli možnost, město opustili, ale stále tu zůstalo velké množství lidí a další se do města kvůli snadnějšímu přístupu k pomoci stáhli z okolních vesnic. Bohužel i paraziti ze zemětřesením nepoškozených vesnic, kteří předstírají, že jsou oběťmi. Do Bamu už dorazilo a stále proudí velké množství pomoci z Íránu i ze zahraničí. Íránská vláda o pomoc požádala všechny státy světa s výjimkou Izraele. Třeba Česká republika vyslala kromě nás hned 27. prosince letadlem dalších 14 záchranářů se speciálně vycvičenými psy a čtyřmi tunami materiální pomoci. Nám všichni po cestě kladou na srdce, že pomoc, kterou 6500 kilometrů vezeme, musíme předat přímo postiženým lidem nebo její předání alespoň osobně ohlídat. Když ji převezme místní úřad, skončí prý v nenávratnu. Obviňují úředníky z toho, že sklady jsou sice plné kvalitního zahraničního materiálu, ale obyčejní lidé dostanou pouze druhořadé věci, a to ještě v nedostatečném množství. Přispěly i Spojené státy, jež s Íránem nemají diplomatické styky a k teokratickému teheránskému režimu se jinak staví více než odmítavě. Teď ale kromě materiální pomoci pracují přímo v Bamu američtí hasiči a malá nemocnice. V seizmicky velmi aktivním Íránu totiž neexistuje specializovaný tým, určený jenom pro zemětřesení. Záchranné akce zajišťuje Íránský červený půlměsíc, úctyhodná organizace s ohromným rozsahem činností, která ale pro rychlý zásah po zemětřesení nemá dostatečné kapacity a operativnost. Místní lidé proto americkou pomoc ocenili. Někteří reformní politici se v té souvislosti dokonce nechali slyšet, že by zemětřesení mohlo přispět k alespoň částečnému obnovení dialogu mezi oběma státy. Poněkud humorné proto bylo, že v době návštěvy šéfa íránské justice v Bamu museli Američané zakrýt kusem látky vlajku s pruhy a hvězdami na střeše svého stanu.
OPIUM POD SUTINAMI Na různých místech Bamu vybudovali zahraniční dobrovolníci několik velkých stanových táborů pro lidi bez domova. Většina původních obyvatel ovšem zůstává v blízkosti svých zbořených a neobyvatelných domů. Ulice jsou tak lemovány řadami stanů, které zabírají část vozovky. Lidé také žijí přímo na zahradách a hlídají si své datlové palmy. Datle jsou totiž významným exportním produktem východního Íránu a vedle příjmů z turistického ruchu hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Pan Alí s manželkou, oba penzionovaní učitelé, měli štěstí, protože při zemětřesení byli na návštěvě v asi 40 km vzdáleném městě Jiroft. Pan Alí mě vede k jedinému grapefruitovému stromu své zahrady vedle zbořeného domu. Trhá mi plnou tašku grapefruitů jako výraz díků za pomoc, kterou jsme jeho lidem poskytli… Je ovšem ještě jeden důvod, proč lidé stanují na ulicích a nechtějí se hnout od svých zbořených příbytků. Opium. Pod sutinami nezůstal jen majetek, ale i nepředstavitelné zásoby opia, na kterém je v Bamu závislá každá druhá rodina. Město je totiž významnou zastávkou na jedné z hlavních tras, kudy opium proudí z Afghánistánu do Íránu a dále k zákazníkům v Evropě. I když se s tímto jevem snaží místní orgány bojovat, samy přiznávají, že perfektně organizované a většinou lépe než policejní složky vyzbrojené narkomafie mají navrch. Ve městě je spousta vojáků a policistů, přesto se kuřáci, kteří teď mají abstinenční příznaky, snaží vydolovat z trosek svých obydlí alespoň zbytky drogy. V sutinách ovšem zůstaly i kuřácké soupravy, předávané po generacích jako rodinné stříbro. Tento zdejší fenomén jsme pocítili i při práci v ukrajinské polní nemocnici, kde jsme pomáhali. Podobně jako indická nemocnice a nemocnice kermánské univerzity, poskytovala ve stanu chirurgickou, traumatologickou a ortopedickou péči. Několik dnů po zemětřesení ustal příval raněných, ale děti, které přežily, měly kvůli chladnu, ale hlavně oslabení organismu posttraumatickým stresem různá nachlazení, průjmy a občas i závažnější onemocnění. Naši zdravotníci si v areálu ukrajinské nemocnice zřídili vlastní ošetřovnu a denně jsme v ní ošetřili kolem 40 až 50 nemocných dětí. Mně osobně působily kulturní šok patnáctileté, ale i mladší matky. A kolem naší nemocnice se ploužily osoby, které nám gestikulací naznačovaly, že by uvítaly „něco“ píchnutého do žil. Další narkomani předstírali, že trpí silnými bolestmi, aby dostali alespoň nějaký ten tlumicí prášek. Jak se jim povede dál, nevím. Práci zahraničních polních nemocnic postupně nahrazuje velká nemocnice Federace společností Červených křížů a půlměsíců, která sice dál operuje ve stanech jako polní nemocnice, ale počítá se s ní přinejmenším do doby, než bude postavena nová nemocnice „kamenná“. Pracují zde společně lékaři a ostatní zdravotnický personál z řady zemí světa, kteří však budou postupně nahrazeni Íránci. PŘÍŠTĚ TEHERÁN? I když si mnozí Íránci ve stanech zařídili celkem pohodlné bydlení, bylo již v době našeho pobytu aktuální otázkou, jak vyřešit ubytování tak ohromného množství lidí na několik měsíců, možná i na dobu více než jednoho roku, dokud nebudou postaveny nové domy. Teplotní rozdíly mezi nocí a dnem neumožňují, aby lidé přečkali toto období ve stanech. Několik zahraničních organizací chce instalovat v Bamu jakési obytné rodinné kontejnery. Několik takových kontejnerových domků, nesoucích turecké vlajky, jsme již v Bamu viděli a další, pro změnu německé, na cestě. Íránská vláda má zase v úmyslu vybudovat tisíce montovaných domků. Probíhaly tu také debaty o definitivní podobě „nového Bamu“ – zda bude nové město postaveno na místě stávajícího, či posunuto dále, jak velké má vůbec být, půjde-li o centrálně řízený projekt, nebo bude iniciativa ponechána na jednotlivcích. Už nyní je jasné, že se o nové bydlení bude bez pomoci vlády a zahraničních organizací schopna postarat jen malá část z dosud stotisícového města. Lidem totiž nebudou stačit peníze z pojištění, protože náklady na nové domy, které se musí postavit podle přísnějších technických předpisů, porostou. Írán teď zasáhla hrůza i nad možností, že by podobně silné zemětřesení udeřilo v Teheránu. Dvanáctimilionový Teherán (v širší aglomeraci má dokonce 15 milionů obyvatel) leží na několika velmi nebezpečných seizmických zlomech. Poslední velké zemětřesení postihlo Teherán v roce 1830 a tehdy v ještě malém městě zahynulo 45 tisíc osob. Podle odborníků se silnější seizmická aktivita v oblasti Teheránu opakuje přibližně jednou za 150 let. Profesor Akasheh z Teheránské univerzity hovoří o tom, že podle matematických modelů bude Teherán zasažen zemětřesením o síle 6 stupňů s 90% a o síle 7 stupňů Richterovy škály se 60% pravděpodobností. Mezinárodní seizmografické výzkumné centrum (ISRC) při íránském ministerstvu vědy už zveřejnilo, že zlomové linie se podle pozorování daly do pohybu a získávají více energie než dříve, takže otřesy o síle kolem 7 stupňů Richterovy škály zasáhnou Teherán se 65% pravděpodobností už v příštích deseti letech. I ty nejrezervovanější odhady počtu obětí jsou strašlivé. Stovky tisíc lidí by zahynuly okamžitě a dalším milionům zasypaným pod troskami by pak nebylo možné pomoci. To si zřejmě uvědomila i Nejvyšší rada národní bezpečnosti (SNSC) a začala se problémem vážně zabývat. Existují dvě alternativy – přesunout hlavní město (nejprve administrativně, poté i jeho obyvatele) na bezpečnější místo, nebo si vzít příklad z Japonska a přestavět Teherán tak, aby jeho budovy byly vůči zemětřesení odolné. Ani jedna není v horizontu několika let reálně proveditelná a náklady by se vyšplhaly do astronomické výše. Zatím je tedy jasné pouze to, že alespoň nové budovy musejí zvýšené nároky na odolnost proti zemětřesení splňovat a přestavět by se měly přinejmenším nemocnice a hasičské stanice.
Sedíme mezi bílými stěnami. Výklenky jako vestavěné police, kaligrafický citát z Koránu, trocha obrázků, květin, polštáře a koberce. Šest dcer pana Alikordího přináší pomůcky, kotlík a do něj kousky dřevěného uhlí, dýmku a čaj. Bez těchto artefaktů nemůže domácí seance začít. Báfúr, opiová dýmka, se tu sice kouří několikrát týdně, ale všechny ty nazdobené pomůcky, obřadní úkony a vědomí mezní situace vytvářejí z kouření barvitý rituál, naplněný tajemstvím a neuchopitelnou magií. Zpravidla okusí i host a neznamená to ti nic jiného, než když vám na Slovácku nalijí pohárek slivovice.
PŘÍPRAVA RITUÁLU Terjag (perský výraz pro opium, čti „terják“) patří tady na jihovýchodě Íránu k životu jako růženec a každodenní modlitba. Je-li Írán zemí opia, platí to o zdejší provincii Kermán dvojnásob. Pro někoho je to lék, pro druhé způsob, jak naplnit část dne. Většinou vítaná příležitost, jak posedět s přáteli, nemyslet na frustrace a vstřebat rány, patřící k drsnému životu v poušti Lút. Práce v oáze ostatně vždy měla svůj odvěký rytmus: pomalý, ale pravidelný. Stejně tak je to s opiem. Kuřák se pohrouží do svých myšlenek a čeká na pocit uvolnění. A tak ubíhá čas od jedné dýmky k druhé. Samovar na čaj, který při rituálu nesmí chybět, stojí opodál a celá rodina mu slouží. Neúnavně jej plní naftou, vodou a čajovým listím. Druhý z magických fetišů je mankar, železný kotlík. Mankar, neustále přeplněný uhlíky dřevěného uhlí, vždy následuje kuřáky po domě a přilehlých polnostech. „Kdybychom museli utéct,“ připouští hostitel nerozlučný vztah, „mankar vezmeme rozhodně s sebou!“ Slouží k pálení opia a jeho další funkcí je cosi jako přenosná kamínka i starobylá termoska. V horkém popelu vydrží čaj v porcelánové konvici teplý. Kotlík, který má vždy osm stěn, jak žádá číselná magie islámu, se v rodině předává z generace na generaci jako „rodinné stříbro“. Ostatně kované se spoustou drobných ornamentů by tyto mistrovské kousky kovotepců mohly být ozdobou antiku třeba ve Vídni nebo v Paříži. Konečně bere pan Alikordí do rukou opiovou dýmku. „Tahle dýmka se nenajde jinde než na íránském východě, tady kolem Kermánu a v Balúčestánu.“ Násada, troubel dýmky je nezvykle dlouhá, snad 30 centimetrů. Opium se nevkládá do prohlubně jako tabák, ale k drobné štěrbině, kudy vniká dým do těla dýmky. Báfúr má hlavici z pálené hlíny, říkají jí chak, s troubelí spojenou kroužky ze zlatavé mosazi. Za léta zčernalá a oprýskaná, dědí se dýmka z otce na syna. „Stejně tak řemeslný postup při její výrobě. Už její objednávka je spikleneckým rituálem,“ dozvídám se. Užívání opia se však v Íránu děje mnoha dalšími způsoby. Třeba kouřením v nejrůznějších typech vodní dýmky, od starobylých mohutných dýmek po plastikové láhve nebo nízké sklenice. Íránští uprchlíci usazení po islámské revoluci na pákistánském pobřeží používají při kouření heroinu tzv. „honění draka“, vdechování výparů drogy na rozžhaveném alobalu. Je to způsob podobný užívání opia, s tím rozdílem, že místo opiové hmoty je zahříván prášek heroinu.
S TERJAGEM JSI PÁNEM SITUACE Zpod hromad polštářů se vynořuje nevelká hrudka terjagu. Vypadá jako čokoláda nebo homole polévkové přísady z ovčího tuku a koření, jaké jsou vidět na tržištích. Má navlas stejný odstín a mazlavou konzistenci. Pan Alikordí vyrýpne z homole kousek hmoty, který musí připravit do stavu, kdy může být vydán ohni. Ten akt má svá pravidla a posloupnost a pan Alikordí tak činí rozvážně, klidně, s nezbytnou důležitostí a vážností chvíle, sledován očima své ženy, přátel a dětí. „Na kilo surového opia je třeba až dvaceti tisíc makovic, gram je tedy z dvaceti,“ zasvěcuje mě pan Alikordí. Později odhaduji, že za den se kolem mě proměnila v dým šťáva z několika stovek afghánských makovic. Ale tohle opium není příliš dobré – snad špatně proschlo nebo v sobě má víc tekutin. Pan Alikordí ho už hezkou chvíli žmoulá, ale pořád se lepí na prsty. Zkouší kus přitisknout ke štěrbině, jenže táhne se po dýmce v cárech a pruzích jako nepromíchané těsto. Aniž by řekl slovo, jen z pohledu, který patří ženě, pochopím, že to vzdává. A teď převaluje váleček ona a neskončí, dokud jí hmota nepřestane ulpívat na prstech. Vytvarovanou kuličku dá manželovi. Trvá chvíli, než z ní udělá šedohnědou placku. Teprve tu vloží do prohlubně v keramické hlavě dýmky. Uběhla čtvrthodina, ale v tomto rituálu má vše svůj čas. Nevypadá, že by se někdo nad minutami trápil. Další čtvrthodinu přijímá dýmka s opiem nad žhavými uhlíky teplo, aby tělo dýmky neochlazovalo opiový dým, až poproudí k labužníkům. Mohsen, přítel mého hostitele, zatím nevydržel. Vyklepe tabák z cigarety, žhavým drátem připaluje špetku opia vlepenou do očka dlouhé jehly a rychle vtahuje dým krátkou rolkou papíru. Ostatní přihlížejí, jak pan Alikordí čistí ohřátou dýmku od včerejších usazenin. Úzká štěrbina v těle dýmky musí mít volný průchod na dobrý tah. Pak z vrstvy popela vyjme dlouhými železnými kleštěmi doutnající uhlík a zamíří s ním k hlavě dýmky. A je to tu – nevzhledná placka prskne a vypustí první sloupec vůně. Připadá mi jako směs škvařené kávy a pryskyřice. A je řada na mně. Ale chce to grif, sám se neobsloužím a stejně jako jeho žena se raději nechám vést hostitelem. Přidržím si dýmku, pan Alikordí mi uhlíkem připaluje. Musím to zvládnout, kouřit je přece mužská disciplína: nejprve foukat do uhlíku, až zčervená, to už prská pálené opium, rychle změnit tah, tzn. nefoukat ven, ale vtáhnout dovnitř. V očích diváků zahlédnu spokojenost: „Když to s terjagem umíš, jsi pánem nad sebou.“ Posedáváme na koberci v kruhu, spojeni dýmkou vnitřně i fyzicky.
OPIUM MÍSTO VEČEŘE? „Občas se při své práci zdržím v Kermánu,“ sděluje mi pan Alikordí, zatímco podává dýmku své ženě. Vlastní u Kermánu stavební firmu, v níž zaměstnává asi 30 Afghánců. Obvyklou mzdu 30-40 tisíc rijálů, což je 90-120 dolarů za měsíc, jim vyplácí denně na ruku. Dělají pro něj práci, kterou by Peršan nedělal ani za dvojnásobek. „Od půlnoci, kdy se vracím, už nevidíš v ulicích nikoho. To zavřou poslední čajovny a všichni se přesunou za vysoké zdi svých domů. Až do rozednění žije město druhý život s opiem,“ vysvětluje, proč se město probouzí tak pozdě. Ve vsi platí beze zbytku totéž. Před devátou ráno jsem po cestách viděl jen děti a pár staříků se stády koz. Tmavohnědá kulička neváží ani gram. „Za jednu dávku nedám obvykle víc než dolar,“ zamává pan Alikordí bankovkou s portrétem mrtvého ajatolláha. „Tisíc tumanů! Stejně tak tomu bylo loni. Jen jednu chvíli, to když Američani bombardovali pozice Tálibánu, stoupla cena na několikanásobek! Ještě že byly zásoby,“ schová peníze do kapsy a pokračuje: „Hodina s dýmkou má cenu bohaté večeře pro celou rodinu. Kdo není v Íránu při penězích, nemá příliš možností. Buď si pořídit levnou nekvalitní drogu, nebo se dát k pašerákům. Přestat s opiem nepřichází v úvahu. V roce 2002 po pádu Tálibánu se v Afghánistánu opět rozproudilo pěstování máku pro opium. I když úroda nedosáhla rekordní výše z roku 1999, kdy bylo v zemi „sklizeno“ přes 5 tisíc tun cenné hmoty, zdá se, že je zase všechno při starém. I ceny se uklidnily a vrátily se k obvyklým hodnotám. Drogy jsou v Afghánistánu vlastně jediným výnosným odvětvím ekonomiky.
OPIUM, NEBO SNAD RADĚJI HEROIN? Báfúr stále koluje mezi sedícími, spojenými teď mocí drogy. Žena si přidržuje dýmku na konci troubele, soustředí se, vlasy má ještě skryté za šátkem s třásněmi. V ruce neustále stonek s květy růže, gole mohammadí, intenzivně vonící květiny proroka Mohameda. Za pár hodin bude jen polehávat, dávno bez šátku, a troubel opiové dýmky jí přidrží dcery. „Copak vám islám drogy nezakazuje?“ ptám se. „Alláh nemiluje ty, co přehánějí. Ani já nemám rád ty, kteří s opiem přeceňují síly. V tomto domě, v celé vesnici se nikdy nekouřilo víc, než bylo třeba. A podívej se do Teheránu. Heroin, morfin. To je život mladých. Tam nectí tradici ani islám,“ stěžuje si pan Alikordí. „Ale proč asi? Když je tolik zákazů, je jasné, že porušovat budou nakonec všechny. Snad kdyby měli jinou, svobodnou zábavu…“ Mezi mládeží a částí obyvatel velkoměst svou roli opium ztrácí. V módě jsou tvrdé drogy, hlavně heroin. Není těžké najít příčiny. Heroin znamená něco jiného, co v jejich očích patří k nové době stejně jako populární hudba a diskotéky. Opiové seance jsou spíš rodinnou záležitostí dospělých, konanou v rámci jejich světa a pod jejich patronátem, na které se děti podílejí z povinnosti. Přinášejí a chystají ingredience a nářadí potřebné k rituálu a každý den je opět uklízejí. Občas vykouří s otcem dýmku. Také Alí, osmnáctiletý syn pana Alikordího, který studuje v Teheránu, říká: „Dennodenně kouřit opium? To je něco, s čím bych se nemohl spokojit. Už jen pro ten ztracený čas.“ Jako nejstarší syn (má ještě mladšího bratra) má v rodině výjimečnou pozici. O chod domácnosti se s matkou starají všechny sestry. Jeho hlavním úkolem je studium. Přitom může mít skoro vše, nač si pomyslí: motorku a auto. Další příležitosti k povyražení ale mladí nemají, život plyne bez množství lákadel, asi tak jako u nás za socialismu. „Injekce heroinu je z jiného světa. Je mnohem jednodušší a tam, kam člověk touží, ho přenese mnohem rychleji. Jako by sedl do letadla a vznesl se nad okolní poušť, která je mu náhle těsná, nudná a deprimující. A jaké máte u vás drogy?“ ptá se Alí. Bohatí Teheránci jezdí v létě do svých přímořských vil na pobřeží Kaspického moře, kde jsou mnohá místa doslova posetá injekčními jehlami. Policie, pročesávající na motocyklech kilometry pláží, nedoporučuje zdržovat se tu po setmění, stejně jako v některých teheránských parcích a chudinských čtvrtích. Zájem o narkotika roste i mezi dívkami a ženami a není výjimkou, že drogy užívají i školní děti. Jako epidemie stoupá v Íránu počet HIV pozitivních.
KDO JSOU PAŠERÁCI DROG? Odpoledne se v domě pohybuje až dvacet osob. Všechny přitahuje opium. Přijel švagr se švagrovou a další příbuzní. Rozvaleni na polštářích společně rozprávějí, pokuřují, nepřetržitě pojídají pamlsky a znovu meditují s dýmkou. Lenošivá zábava, proložená cykly opiových dávek, pokračuje dlouho do noci. „Kdo jsou vlastně pašeráci drog?“ ptám se hostitele. „Afghánští uprchlíci, nezaměstnaní, kteří do Záhedánu a dalších pohraničních měst přicházejí z vnitrozemí kvůli penězům, vesničani z blízkosti hranic, kteří spolupracují s gangy kvůli bídě, ale i ze strachu. A pak samozřejmě profesionální gangy s džípy, obrněnými vozidly, kulomety a dalším arzenálem moderních zbraní, pro které jsou drogy obrovský byznys. Obvykle jsou to stejné bandy, co k nám převádějí afghánské chudáky. Než se opium připraví, je to mimořádně riskantní podnik. Když už je před tebou a ty sedíš s dýmkou, už neriskuješ, nemůže se ti prakticky nic stát. Málokdy kvůli opiu vlezou do domu,“ rozkládá pan Alikordí. Nedovedu si představit, jak by si poradil, kdyby teď na dveře zabušila neúprosná komité. Jen v roce 2002 bylo zatčeno neuvěřitelných 8 tisíc pašeráků a dalších 30 tisíc jejich vesnických pomocníků. Protidrogové jednotky procházejí mezi Záhedánem a Teheránem všechny autobusy a podezřelí jsou na prvním místě Afghánci a pak nenápadní lidé z venkova naverbovaní drogovými gangy. Zatímco drogoví bossové většinou unikají, ti obyčejní plní třeba záhedánské vězení: ze 4 tisíc místních vězňů je přes 80 % těch, kterým se pokus nezdařil. Každý desátý z nich čeká na vykonání nejvyššího trestu. K němu stačí málo. Hrdelní trest je za držení 30 gramů heroinu nebo několika kilogramů opia. Někteří čekají už léta – z neznámých důvodů končí popravou ročně jen 2 % z nich (v celé zemi tak přežívá s nejistým osudem 15 tisíc lidí odsouzených na smrt!). Objemy zadržených drog tu ročně představují až stovky tun opia, morfinu, heroinu, marihuany a ojediněle dalších drog. Zprávám o úspěších v boji na východní frontě se íránský tisk v posledních letech už nevyhýbá. „Přímo v Kermánu,“ čte mi ze starých novin pan Alikordí, „byl letos zadržen dosud největší kontraband – 650 kilogramů čistého morfinu.“ Oproti tomu, co unikne, je to však zanedbatelné množství. Celá oblast je hlavní tranzitní trasou při dopravě drogy do vnitrozemí a přes Turecko dál na západ. Hlavním uzlem se stal Kermán, kde se sbíhá hned několik užívaných cest. Pravidelné trasy pašeráků, policejní zátahy a občasné vzájemné půtky tak snižují bezpečnost při afghánských hranicích, vlastně v celém Sistánu-Balúčestánu a na hornatém jihovýchodě provincie Kermán. Jedním z řešení, které schválil íránský parlament, má být bariéra z ostnatého drátu v délce 900 kilometrů, vybavená ruským monitorovacím systémem, která by odclonila dosud volnou íránsko-afghánskou hranici.
RÁJ V DÝMU MAKOVÉ ŠŤÁVY Kolem je noc. Odpočíváme na terase u čaje a šťávy s ovocem. Ve sladkém hustém moku plavou kusy fíků a meruněk. V zahradě pod moruší rozsvítil pan Alikordí petrolejovou lucernu. Kotlík s hromadou popela mezi námi už tolik nežhne, v ještě teplém popelu sedí konvice s čajem, na posledních kouscích uhlíků každou chvíli zadýmá cigareta. Dýmky, teď už dvě, odpočívají opřené o stěnu kotle. Kolik se dnes vykouřilo? Nepočítaně. Možná deset, dvacet, nebo více dávek? Po ztuhlé makové šťávě nezůstává popel, všechna hmota se v podobě dýmu vytratí, zůstane jen libý pocit a příslib dalšího opojení. „Pokud terjag bereš v rozumné míře, ve čtyřicítce ti neuškodí a v padesáti dokonce prospěje,“ zasvěcuje mě do místní tradice pan Alikordí. Slyšel jsem, že terjagí, kuřáka opia, člověk pozná po zkrouceném starém těle a očích bez lesku. Takových postav jsem ale v Kermánu a v jeho okolí neviděl víc než několik. Přesto nepochybuji, že paní domu, která se za soumraku už jen vlekla, takže ji dcery podpíraly, je na opiu závislá. Ráno je ticho, jen ptáci prozpěvují. Spáči leží vedle dýmek tvrdě, bez hnutí. Zrovna sní svůj opiový sen. Stočím svůj pohled přes zeď. Po dně údolí mezi nánosy štěrku a povlakem bláta neprotéká víc než nazelenalá strouha. A i ta se s nastupujícími vedry zcela vypaří. Skutečně žádný ráj. I když kdo ví? Třebas je tady ve východním Íránu v dýmu makové šťávy…
Název opium pochází z řeckého óporó – šťáva. Tmavohnědá hmota vzniká ztuhnutím mléčné šťávy vytékající z nezralých makovic kulturní rostliny máku setého (Papaver somniferum). Z pětadvaceti alkaloidů přítomných v opiu jsou nejznámější morfin a kodein. V malém množství alkaloidy opia snižují vnímání bolesti a vyvolávají spánek. Pocity příjemné bezstarostnosti se připisují morfinu. Mák jako prostředek ke spánku pěstovali už v 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Později zásobovali celé Středomoří opiem staří Egypťané. Opium se už tehdy kouřilo i požívalo v syrové podobě a existují i důkazy, že bylo součástí starověké medicíny. Používalo se jako lék na úzkost, chronickou únavu, nespavost a dlouhodobou bolest, ale také např. na průjmová onemocnění. V Egyptě nalezené keramické nádoby s úzkými hrdly, kulovitými těly a zdobené šikmými rýhami se nápadně podobají makovicím a zářezům, jaké do nich vyrývají sběrači. Opium podle historických pramenů požívali i vojáci Alexandra Makedonského při úspěšném tažení do Indie. Magický květ snů a zapomnění byl v řeckém panteonu spojován s bohyní noci Nox a bohem snů Morfeem. Opiové výtažky běžně používali antičtí lékaři Hippokrates nebo Galenos jako prostředky proti hadímu uštknutí, ale také proti astmatu a epilepsii. Makovice s množstvím semen byla také symbolem plodnosti. Účinky opia oslavili i ve starém Římě, kde se mák objevoval na mincích. Ve střední Asii zprvu opium konzumovali jako odvar z makovic, což při cestě afghánským Badachšánem zaznamenal Marco Polo. Využít léčebné účinky naučili tamní obyvatele mongolští nájezdníci. Děti tehdy pro uklidnění dostávaly ke žvýkání opiové kuličky, trochu ztuhlé šťávy za nehtem si kojící matka přikládala k prsu. Peršané na území dnešního Íránu nejdříve opium pojídali, zatímco kouření se považovalo za zavrženíhodné. Společensky únosné se kouření opia stalo teprve začátkem minulého století. Zvyk opium kouřit se rozšířil z Indie, kde opiový monopol měla britská koloniální vláda. Evropa poznala opium v průběhu 18. století a už z té doby pocházejí také jeho první zákazy. Prostředí opiových brlohů popsal v 19. století Oscar Wilde či Charles Dickens. Za nejpůsobivější umělecké dílo věnované opiu je považována Zpověď kuřáka opia Thomase de Quinceyho.
Výroba opia Mák se stává v posledních desetiletích nejvýnosnější plodinou na horských políčkách Afghánistánu a Pákistánu a často také jedinou, které se v nepříznivých podmínkách vůbec daří. Z jednoho hektaru lze získat až 30 kilogramů surové opiové šťávy, na zavlažované půdě i dvojnásobek, což pěstitelům obvykle dodá vyšší výnos než obilí nebo jiná kultura, o niž se na rozdíl od máku musejí mnohem víc starat. Seje se v prosinci, sklízí obvykle počátkem žhavého léta, během června. Když mák dozrává, nařezává se ještě zelená makovice zahnutými noži s několikerým ostřím. Prýštící šťáva má mléčnou barvu. Během několika hodin tuhne a mění přitom barvu. V Íránu se mák řezal obvykle tři dny po sobě a ztuhlá šťáva se vždy ráno sbírala do měděných nádob. Sebraná hmota se rukama dlouho hněte a suší na slunci, až její barva přechází ve špinavě tmavou hněď. Převáží se v zabalených hrudkách různé velikosti, od desítek gramů až po několikakilogramové hroudy. Drobná kulička, kterou z nich vytvaruje spotřebitel, představuje konečný tvar produktu – surové opium. Skutečně kvalitní opium se ale připravuje poměrně složitým procesem několikerého vaření, které se provádí v drogových laboratořích. Během něj je třeba co nejvíc zamezit přístupu světla. Filtrací se z hmoty odstraňuje pryskyřice a další balastní látky, někdy se též očkuje mikroorganismy. Kvalita opia, které lze v Íránu získat, se různí a podle toho se také liší cena. Jakost opia lze poznat i podle vůně, nejméně kvalitní droga je silně cítit po původní syrové šťávě. Málokdo si připravuje opium sám od sklizně máku po vypracování opiové kuličky. Naprostá většina konzumentů je odkázána na černý trh.Opium a státní moc v Íránu Perský výraz pro opium, terjag, pochází z turkických jazyků (v turečtině znamená tereyag máslo, jež svou konzistencí opium docela připomíná). O úloze drogy v perské historii svědčí četné odkazy v bohaté umělecké tvorbě. Kromě veršů oblíbených básníků, které se v zemi deklamují i po tisíci letech, také výjevy ze středověkých knižních miniatur. Na nich vysoce postavení hodnostáři klimbají u vysokých dýmek v náruči drahocenných koberců. Šíitská odnož islámu užívání opia tolerovala, což jinde v islámském světě bylo nemyslitelné. Přestože v obecném povědomí je pěstování máku spojováno hlavně s Afghánistánem nebo Pákistánem, ještě v polovině 50. let 20. století Írán pěstoval nejvíce opia ve Zlatém půlměsíci (Afghánistán, Pákistán, Írán). Opium z Íránu bývalo považováno za nejkvalitnější, ale také za nejsilnější, obsahovalo nejvyšší podíl morfinu. Některé perské provincie navíc dodávaly opiu osobitou, zvlášť ceněnou a vyhledávanou příchuť. Z úrody se ho vyrobily tisíce tun, tolik, co dnes opouští Afghánistán, a část opia se vyvážela mj. i do zemí známého Zlatého trojúhelníku (Thajsko, Laos, Barma), jednoho ze současných center pěstování máku. Po ropě a kobercích bylo v té době opium třetí nejdůležitější íránskou exportní komoditou. Oficiálně podléhalo státnímu monopolu, který vyvážel několik stovek tun i pro světový farmaceutický průmysl. Mnohem větší objem ovšem spotřebovali domácí uživatelé. Nyní se mák pod zákazem prakticky nepěstuje a téměř celá domácí spotřeba opia pochází v Afghánistánu. Po uvalení embarga na pěstování a konzumaci, k němuž přistoupil šáh Rezá Pahlaví, uspokojila konzumenty náhle vzrostlá produkce v okolních zemích, zatímco íránský stát přišel o příjmy z exportu. Výsledkem byla opětovná legalizace pěstování máku, ovšem na přísně kontrolované výměře. Legalizováni byli i narkomani. Ti si mohli koupit průkaz kuřáka opia, na který v lékárnách kupovali drahé opium. Všechna tato opatření ale nelegální konzumaci drog nevymýtila, naopak s rostoucí zahraniční produkcí stoupal počet jak legálních, tak ilegálních narkomanů. Po islámské revoluci se v duchu náboženských požadavků stalo opium zcela nežádoucím. Islámský zákon, tzv. Haddúdův dodatek, znamenal v r. 1979 uzavření íránských prodejen opia. Paradoxně to přispělo k zaplavení země heroinem. Producenti v Afghánistánu a Pákistánu se rychle přeorientovali na masovou produkci heroinu, který začal směřovat nejen do Íránu, ale i dál do Evropy. Doménou konzumentů tvrdé drogy heroinu je ovšem Teherán a velká města, tradiční venkovští uživatelé opia ji většinou vůbec neznají. Přestože plných 85 % poptávky po opiu saturuje Írán z afghánských zdrojů, vlastní produkce opia také není zanedbatelná. Na maková pole na rozdíl od kuliček opia však návštěvník s jistotou nenarazí. Pěstování máku, a to ani pro zásobování farmaceutických firem, není v zemi legální, na rozdíl např. od Turecka, kde nicméně podléhá přísné státní kontrole. I když soukromé kouření opia státní moc spíš toleruje, rozhodně takto nepohlíží na jeho produkci. Podle mezinárodních odhadů přicházelo na trh z dobře utajených domácích políček v průběhu 80. let asi 200-400 tun íránského opia. Vzhledem ke zvyšujícím se represím a také zlepšenému monitorování např. z helikoptér, které začaly úřady uplatňovat v průběhu 90. let, je ale třeba tyto odhady pro současnost podstatně snížit.
Lovec se plíží mezi kamením a trávou. Náhle zahlédne v dálce kořist. Strne a velkýma očima si ji zkoumavě prohlíží. Budoucí oběd nejeví známky znepokojení. Predátor se pokradmu přibližuje. Vzdálenost mezi ním a kořistí se zmenšuje. Vyrazí dlouhým skokem…, smrtící úder a lov je u konce. Za podobnou scénou nemusíte jezdit do Afriky. Stačí se jen pozorně zadívat mezi stébla trávy. Po potravě tu slídí skákavky. Tihle pavoučci z čeledi Salticidae jsou velcí pouhých několik milimetrů. Ti, kteří dorostou do jednoho a půl centimetru, jsou mezi skákavkami učiněnými obry. Přesto jsou jedni z nejobávanějších predátorů světa hmyzu.
VESTAVĚNÉ DALEKOHLEDY Skákavky mají proti velkým šelmám jednu obrovskou výhodu – příroda je vybavila osmi očima, které si mezi sebou mohou rozdělit různé způsoby vnímání okolního světa. Ostré a přesné vidění obstarávají dvě velké oči, které jsou usazené vepředu na pavoučím čele. Tak trochu připomínají světlomety auta. Mají velké čočky a jejich protažené bulvy zasahují hluboko do přední části těla pavouka. Válcovitý tvar jim propůjčuje schopnost ostrého vidění na velkou vzdálenost. Mají značnou ohniskovou vzdálenost a tedy i lepší rozlišovací schopnost než ostatní oči skákavek. Umožňují vnímání zvětšeného obrazu. Stejně jako výkonné dalekohledy nebo teleobjektivy fotoaparátů však tyto zrakové orgány mají jen malý zorný úhel. Když chce skákavka svůj pohled zacílit jiným směrem, musí své velké oči znovu pečlivě nasměrovat. Někdy natočí celé tělo, ale může rovněž otáčet pouze přední částí těla, tzv. hlavohrudí, asi jako tank svou věží s dělem, a tak měnit úhel pohledu o celých čtyřicet pět stupňů na každou stranu. Co ale dělat, když se dravec nechce jakýmkoli pohybem prozradit? Skákavky očima koulet nemohou. Jejich čočky jsou napevno vsazené v krunýři, který kryje přední část jejich těla. Pavouci proto nehýbou celým okem, ale pouze jeho sítnicí. I když čočka zůstává v klidu, může tak skákavka měnit úhel svého pohledu. Sítnice je nejtmavší částí oka a při pohledu z očí do očí je proto snadné rozpoznat, jestli vás pavouk pozoruje, nebo ne. Když nasměruje sítnici přímo na vás, je jeho oko nejtmavší. Když uhne pohledem, barva očí se změní. Jemné pohyby sítnice vykonává soustava svalů, které mají skákavky nejrozvinutější ze všech pavouků.
VÍC OČÍ VÍC VIDÍ Ostatních šest očí skákavek má kulovitý tvar a menší čočky. Mají proto horší rozlišení, ale zato mnohem větší zorný úhel. Neslouží k detailnímu zkoumání okolí, ale pouze k zachycení pohybu v okolí pavouka. Na hlavohrudi pavouka jsou rozmístěné tak, že čtyři očka na temeni hlídají prostor po stranách těla a za ním, dvojice menších očí vepředu analyzuje dění před skákavkou. Její zorné pole tak dosahuje celých tří set šedesáti stupňů, nikdo ji nepřekvapí zezadu, z boku ani seshora. Když menší oči zaznamenají něco zajímavého, skákavka na vybraný objekt zaostří své velké přední oči a důkladně si jej prohlédne. Skákavky jsou pochodující optické observatoře. Jejich oči vidí prostorově, jsou schopné rozeznávat barvy, zaostřovat na objekty v různých vzdálenostech a měnit úhel pohledu. Zdá se, že jsou dokonce citlivé i na polarizované světlo. Takové vybavení potřebuje výkonné řídicí centrum, které zajistí bezchybné sladění všech činností a kvalitně zpracuje data. Skákavky skutečně mají dobře rozvinutý mozek, jehož velká část se věnuje právě koordinaci zrakových čidel a vyhodnocování podnětů. U menších druhů skákavek může být mozek v poměru k velikosti těla stejně velký jako náš.
PŘESNÍ SKOKANI Většina druhů pavouků si zvolila život strážce své hedvábné pasti. Utkají pevnou pavučinu a pak vyčkávají, co jim do ní náhoda přihraje. Skákavky ale za potravou vyrazily do terénu. Až na výjimky si nestavějí sítě, a na zemi, mezi kameny nebo na listech rostlin slídí po kořisti. Hmyz a jiné pavouky pronásledují s obdivuhodnou přesností. Na vzdálenost dvaceti centimetrů dokážou bez problémů rozeznat slibnou kořist od partnera k páření nebo nebezpečného dravce. Poznají i kořist, která se nehýbe. Když se pavouk rozhodne, že vyhlédnutý hmyz stojí za námahu, celá akce netrvá déle než čtvrt minuty. V tomto čase se připlíží k oběti a bleskově a přesně na ni skočí. Skákavky nemají žádné speciální svaly ani orgány určené ke skákání. Odrážejí se tak, že nárazově zvýší tlak tělních tekutin v posledních dvou párech svých nohou. Končetiny se napnou a katapultují pavouka do vzduchu. I když takto může doskočit na vzdálenost dvacetinásobku své délky, snaží se dostat ke kořisti co nejblíže. Jistota zásahu je pak mnohem větší. Během krátkého okamžiku přitom vyhodnotí, nakolik se budoucí přesnídávka rychle pohybuje a kam má namířeno. Podle toho přizpůsobí rychlost i směr svého útoku. Skákavka tak svůj cíl nechybí. Celé představení končí osudným bodnutím pavoučích chelicer, které vpraví do těla oběti jed. Celé tělo skákavek představuje dokonalý stroj k lovu. Kromě svých očí mají tito pavouci řadu dalších vynálezů, které jim lov usnadňují. Nejrůznější chlupy na těle registrují otřesy půdy a jiné podněty, které jim pomáhají při orientaci v prostoru. Jejich tělo je pokryté pevnou kutikulou, ke které se zevnitř upíná velké množství svalů. Pohybují jednotlivými částmi krunýře, který se ohýbá v poddajných kloubech. Na rozdíl od síťových pavouků mají skákavky na koncích nohou mezi dvěma drápky chomáček jemných chloupků, které se mohou zachytit na sebemenších nerovnostech povrchu. S jistotou se tak mohou pohybovat i po hladkých listech rostlin.
VYCHYTRALÉ LÉČKY Lstivost a vychytralost osminohých dravců je ohromující. Důkazem toho jsou australské skákavky rodu Portia. Jsou tak smělé, že si pro obživu chodí přímo do sítí jiných pavouků. Loví jejich majitele. Když je domácí pavouk malý, skákavka vleze na okraj jeho pasti a začne napodobovat chvění, které způsobuje polapený hmyz. Lačný pavouk vyrazí na domnělé hody. Netuší, že to bude poslední pokus. Z lovce se stane kořist. K většímu pavoukovi se tato skákavka zase snaží připlížit přes předivo vláken a zaskočit svoji kořist nepřipravenou. Protože je pokrytá chlupy a nepravidelnými výrůstky, může předstírat smítko uvázlé v síti. Zaujme přitom zvláštní odpočinkovou pozici, takže se pavoukovi podobá jen velmi vzdáleně. V blízkosti pavouka opět mění taktiku. Způsobí malé zemětřesení vzdušné pasti. Zvedne zadeček nad pavučinu a pak se prudce přikrčí, takže její tělo udeří do vláken. Snaží se tak zmást domácího pavouka. Nejoblíbenější lovecké výpravy mlsných skákavek se však odehrávají mimo pavoučí sítě. Tito pavouci se naučili přelstít i své nejbližší příbuzné – jiné druhy skákavek. Skákavky rodu Euryattus se před svými nepřáteli ukrývají v uschlých stočených listech, které zavěsí pomocí pavučinových vláken na větvičky nebo kameny. Sem pak přichází za samičkou sameček, aby splnil své manželské povinnosti. Svůj příchod ohlašuje nevěstě tím, že chvěje listem. Roztoužená samička vyleze ven a ženicha přivítá. Někdy se však nestačí divit, když na ni místo nápadníka čeká dravá skákavka rodu Portia. Ta se totiž naučila třást listem stejně jako sameček rodu Euryattus na námluvách, a když vyláká důvěřivou majitelku úkrytu ven, vrhne se na ni a sežere ji.
ŽIVOT NA NITI Skákavky rodu Portia na rozdíl od většiny skákavek mohou tkát i vlastní pavučiny. Samečkové tkají jen malé vodorovné síťky mezi dvěma předměty, samičky zvládají i velké trojrozměrné sítě s úkrytem z listů na vrcholu. V nich často žijí v soužití se samečkem. Vyrážejí sice na výpravy za potravou, když se však do jejich sítě zaplete nějaký hmyz, zpestří si jím jídelníček bez nejmenšího zaváhání. Druhy rodu Spartaeus z jihovýchodní Asie si zase stavějí pavučinové úkryty na kmenech stromů, ve kterých číhají na neopatrné můry. Jakmile se hmyz pavučiny dotkne, skákavka se ho zmocní výpadem skrz síť. I když se ostatní skákavky vydaly cestou volných lovců, neznamená to, že by na tenká vlákna dočista zanevřely. V pavoučím životě je mnoho příležitostí, při kterých je pevné hedvábí k nezaplacení. Dají se z něho výborně utkat jednorázové trubicovité úkryty na noc nebo hnízdo pro vajíčka, které samička oddaně hlídá. Některé skákavky spojují pavučinovými vlákny listy, mezi kterými se schovávají, a australské skákavky rodu Euryattus zavěšují na pavučinová lana své domovy z uschlých listů. Samečkové se bez pavučinky neobejdou ani při zásnubních snahách. Dříve než vyrazí na námluvy, utkají si malou síť, na kterou uloží kapku spermatu. Pak nasají obsah síťky do svých rozmnožovacích orgánů na koncích makadel a vydají se na zálety. Nejčastěji však používají skákavky svá vlákna jako záchytná lana. Jistí se tak při odvážných skocích proti pádu z výšky. Vlákno ukotví k podkladu a pak ho za sebou za letu vypouštějí. Když minou svůj cíl nebo sklouznou z listu, zůstanou prostě viset na svém záchranném laně. Snadno vyšplhají zpět a mohou svůj pokus zopakovat.
HLAD JE PŘEVLEČENÁ ŽÍZE“ Skákavky jako všichni ostatní pavouci svoji kořist nepolykají, ale pijí. Se smrtícím jedem vstříknou do těla uloveného živočicha dávku trávicích enzymů, které promění tkáně kořisti ve výživný tekutý koktejl. Žaludek skákavek připomíná silnou savou pumpu. Mocný vějířovitý sval žaludku vycucne z těla oběti veškeré výživné látky. Po pavoučích hodech zbude z tělesné schránky oběti jen nestravitelná chitinová slupka. Jícen pavouků probíhá přímo skrz mozek. Protože je stejně jako celé tělo krytý pevnou kutikulou, musí se skákavka při každém svlékání pokožky zbavit i výstelky jícnu. Kvůli průchodu mozkem se jedná o poměrně choulostivou proceduru. První svlékání probíhají ještě v pavučinovém kokonu těsně po vylíhnutí z vajíčka a řada dalších následuje až do dospělosti pavouka. Jsou to jediné okamžiky v jeho životě, kdy může povyrůst. Pevný chitinový krunýř, který kryje tělo pavouků, se svými majiteli růst nemůže. Když se pavouk zbaví starého brnění, má pod ním již připravenou novou zbroj. Nový krunýř je však měkký, a než ztvrdne, může ho rostoucí pavouk roztáhnout a zvětšit.
NEBEZPEČNÉ NÁMLUVY Námluvy jsou pro pavouky dost nebezpečnou hrou. Samečkové jsou o mnoho menší než jejich družky a během páření dávají v sázku svůj život. Hltavá nevěsta může snaživého ženicha snadno pokládat spíše za chutný oběd. Dříve než se sameček ke své vyvolené přiblíží, jí proto musí dát jasně najevo, kdo je a o co mu jde. Ne vždy má však úspěch. Může narazit na vyhladovělou partnerku nebo na samičku, která se nedlouho předtím pářila s jiným samcem. Žádné snahy mu pak nejsou nic platné. Stane se dalším chodem na jejím jídelníčku. Některé z australských skákavek si z těchto omylů udělaly pravidelný zdroj potravy. Vypočítavé samičky k sobě lákají partnery, i když se pářit nechtějí. Bez mrknutí oka je pak sežerou. Věčný koloběh milostného vábení přesto pokračuje. Barva je první věc, kterou se samečkové snaží svým protějškům učarovat. Samci jsou zbarvení mnohem pestřeji než jejich družky. Často mají také výrazně zbarvená makadla se složitými vzory. Svůdně jimi mávají na samičky a vysílají k nim signály podobné semaforu. Jako poznávací znamení slouží i zásnubní tance, při nichž se nápadníci vypínají na napjatých nohou, jiní swingují úkroky do stran a další poskakují z místa na místo. Pro vylepšení celkového dojmu může sameček ještě vrtět zadečkem a obcházet čekající samičku v kruzích. Potenciální partnerka sleduje ženichovo představení, které může trvat i několik hodin. Samička si tak testuje jeho sílu a vytrvalost. Mávání makadel může také samičku před pářením uklidňovat. Nápadník tak snižuje riziko neúspěchu. Když samička konečně svolí k milostnému splynutí, vyleze jí sameček na záda a snaží se zboku dosáhnout makadlem k jejímu pohlavnímu otvoru. Je tak v bezpečí před jejími jedovatými chelicerami. Někdy mají milostné hrátky divočejší průběh. Australské skákavky rodu Portia se páří ve vzduchu zavěšené na pavučinovém vlákně a po milostném aktu samička většinou svého partnera zabije a pozře. SKÁKAVKA V PŘEVLEKU Mravenci jsou nebezpeční, jsou ozbrojení palčivou kyselinou mravenčí a většině predátorů připadají nechutní. Je proto výhodné vypadat jako jeden z nich. Skákavky se tohoto převleku zhostily s překvapující dokonalostí. Některé druhy skákavek mají na hlavohrudi zářez, který imituje členění mravenčího těla na hlavu, hruď a zadeček. Předníma nohama mávají tyto skákavky podobně jako mravenci tykadly, a dokonce si osvojily i typický trhavý způsob mravenčího pohybu. Člověk je odhalí pouze tehdy, když jim opravdu pozorně přepočítá nohy. Ptáky, vosy hrabalky a jiné lovce pavouků tím však skákavky ošálí. Aby byl jejich převlek věrohodný, žijí dokonce skákavky rodu Myrmarachne dost blízko mravenců. Pomocí bystrého zraku však bedlivě kontrolují, aby žádnému z mravenců nepřekřížily cestu, a když přeci ano, aby mohly rychle odskákat do bezpečí nebo uniknout na záchranném laně. Mravenci by se na ně jinak vrhli a usmrtili by je. Jiné druhy skákavek se ale mravenci přímo živí. Jejich převlek mravence zmate na krátký okamžik, který pavouk potřebuje k útoku. Mravenci však nejsou jedinými předlohami, které skákavky napodobují. Některé z nich vypadají jako brouci stříkající odporně páchnoucí látku a jiné dokonce jako vosy. Samičky tropických vos z čeledi Mutillidae totiž nemají křídla, zato se však mohou pochlubit nebezpečným žihadlem. Když skákavkám odpadl problém s imitací křídel, mohly na sebe klidně vzít vosí podobu. Skákavka druhu Orsima formica si při napodobování obrátila konce těla – její zadeček vypadá jako vosí hlava a hlavohruď zase připomíná zadeček vosy. Dva páry zvětšených snovacích bradavek na konci zadečku napodobují vosí tykadla a kusadla. Pavouk zdařile napodobuje i chování bezkřídlých vos. Zvedá zadeček do vzduchu a pohybuje při tom falešnými tykadly. Čas od času se zadečkem dotýká země a předstírá přijímání potravy. Většinu útočníků překvapí tím, že před nimi prchá „pozpátku“. Skákavky mohou napodobovat i neživé předměty. Dva milimetry velký kousek smetí, který se plíží do hnízd jiných skákavek, je ve skutečnosti skákavka Phyaces comosus. Ve svém přestrojení požírá přímo před očima zmatené matky její vajíčka nebo čerstvě vylíhlé pavoučky. Ať už se však skákavky snaží být někým jiným, nebo jsou samy sebou, jsou bezpochyby zajímavými a sympatickými představiteli pavoučí
