Obzor se ztrácí ve sluncem rozvlněném vzduchu východoafrických savan. Nos mám rozplácnutý na okénku našeho landroveru a vyhlížím nejvyšší horu Afriky. Místo ní se mi na silnici do Moshi, městečka na jejím úpatí, míhají před očima jen kozy, děti a cyklisti s umělohmotnými kanystry. „Podívej! Tam,“ zapichuje řidič svůj prst někam do oblohy. A tak jsem ho prvně spatřil: vznášelo se, plulo oblohou, majestátní ve své nádheře, jako by ani nepatřilo do tohoto světa. Nebeské sídlo místních bohů – Kilimandžáro.
HORA ŽIVITELKA Kilimandžáro, nebo také Kili, jak mu familiárně říkají všichni, kdo se s ním blíže seznámí, vlastně není hora, ale pohoří. Masiv o délce 60 a šířce 40 kilometrů, jemuž dominují tři vrcholy: Shira (3943 m), Mawenzi (5149 m) a nejvyšší Kibo (5895 m). Jsou sopečného původu a jako poslední, před sto tisíci lety, skončilo sopečnou aktivitu Kibo. Výstup na jeho vrchol Uhuru Peak, který napříč čtyřmi vegetačními pásmy absolvuje ročně několik tisíc turistů, je zdrojem slušné obživy místních obyvatel. Horskou silnici k bráně Národního parku Kilimandžáro lemují, zasazené do bujné vegetace, rozestavěné hotely a obchůdky se vším možným. Náš „nutný“ doprovod tvoří včetně Romana, místního průvodce z kmene Meru, šest lidí. Jeden nosič na toaletní papír, jeden na mýdlo… Trochu přeháním, ale opravdu nechápu, proč my dva, já a můj kamarád Petr Duchek, kterému říkám Mr. Daček, potřebujeme kolem sebe tolik lidí. Ale chcete vidět sníh v rovníkové Africe? Chcete se ho dotknout? Tak musíte platit. A ne málo. Průměrná cena jednoho dne výstupu je okolo sta dolarů. Suma, která vám pomůže překonat únavu a zahnat myšlenky na delší aklimatizaci. I tak počítejte nejméně s pěti dny. Tedy pokud nejste bohatý japonský turista s bílými rukavičkami a rouškou přes obličej. I takové zde můžete potkat.
TŘI VÝŠKOVÉ TÁBORY Stezka do Mandara Hut (2700 m n. m.), prvního tábora, se kroutí horským pralesem. Upravená a udržovaná tisíci kroky připomíná cestičku parkem, jen místy je narušena kořenovým systémem pralesa, vodou nebo neposlušným kamenem. Občas v porostu zahlédnete pár červených oček a máte dojem, že vás sledují pralesní skřítci. Vzápětí oči zmizí a nad hlavou vám s vřískotem přeběhne tlupa kočkodanů diadémových na cestě za potravou či jinou důležitou opičí záležitostí. Slunce se dotýkalo vrcholků stromů, když jsme se po třech hodinách chůze ocitli na prostranství mezi dřevěnými chatkami prvního tábora. Mandara Hut je několik chatek vybavených palandami a matracemi. Nosiči bydlí odděleně. Na kraji tábora se ve větvích nerušeně krmila rodina gueréz pláštíkových, která přitom vydávala neopakovatelné zvuky. S blížícím se soumrakem ale její volání pomalu utichalo a vystřídaly ho skřeky nočního pralesa, které mi zněly v uších ještě ve spánku. Ráno byl tábor plný shonu a křiku. Nosiči hulákají, ječí a navzájem se pošťuchují. Konečně mají sbaleno i naši. „Pole-pole (pomalu),“ tlumí naše ostré tempo průvodce Roman. Čeká nás tisíc metrů převýšení. Opustili jsme pásmo lesa a procházíme pásmem subalpínských horských vřesovišť. Rovníkové slunce se nám s veškerou svou silou opřelo do zad a stín v této oblasti je tím nejnepravděpodobnějším, co v pravé poledne můžete čekat. Kolem stezky se objevují jen první obří starčky a lobelky. Nejsou to sice stromy, ale i tak dosahují několikametrové výšky. Před druhým táborem nás vítají velcí „krkavci“ s obojkem z bílého peří. Nepůsobí příliš přívětivým dojmem. Horombo Hut (3720 m n. m.) je několik chatek k ubytování, jedna velká jako jídelna a primitivní sociálky. Koupil jsem si pivo značky Kilimandžáro, které mají schované v jedné z chatek a prodávají ho za dolar a půl. Teď sedím v „jídelně“ a otevřenými dveřmi sem vítr vhání mraky. Kousek od mé nohy sedí myška se čtyřmi pruhy na zádech. Cpe se sušenkou, kterou jsem jí nadrobil. Vůbec se nebojí. Východ slunce vítáme velmi odpornou cibulovou polévkou, vejcem, usušeným párkem a dvěma kolečky rajčat k snídani. S obědem v igelitovém sáčku v batohu vyrážíme na stezku. Zhruba v polovině trasy míjíme Last Watter Point, poslední příležitost k nabrání vody. Po pěti hodinách trmácení měsíční krajinou bez rostlin, poháněni ledovým větrem, jsme dosáhli posledního tábora ve výšce 4700 m n. m. Kibo Hut je jedna zděná budova, stany pro nosiče a tři turecké záchody. Ubytovna, která připomíná prasečák, má několik místností. V jedné bydlí dva američtí piloti, dva Němci, Mr. Daček a já. Místnost je plná strašlivého puchu propocených věcí a nemytých těl. Večeříme v pět odpoledne a po jídle ihned uléháme na palandy. Z nadmořské výšky mě hrozně bolí hlava.
NOČNÍ VÝSTUP Byla to nejdelší noc v mém životě. Nemohl jsem usnout. Pět hodin jsem se jen převaloval a s nepříjemnou pravidelností si kladl neodbytnou otázku: „Dokážu to?“ Abych se zbavil bušení ve spáncích, vypil jsem téměř dva litry vody. Je sedm hodin, osm, devět… stále nemohu usnout. Bolest hlavy pomalu ustupuje a kolem půl desáté jsem konečně zabral. Hodinu nato mě vzbudila voda, kterou jsem vypil. Krátce po půlnoci vstáváme. Obloha je jak vymetená a hvězdy září jen pár metrů nad našimi hlavami. Srpek měsíce ozařuje západní svahy Mawenzi. Je to magická podívaná. V jednu hodinu ráno opouštíme tábor. Nahoře ve svahu blikají jako světlušky lampy těch, kteří vyšli před námi. Pomalu stahujeme jejich hodinový náskok. Nepotkáváme tváře, ale světla čelovek, zástupy ztěžka oddychujících světel. Připojujeme se k Američanům, kteří jdou první. Najednou mám hlavu absolutně čistou a vůbec o sobě nepochybuji. Pak přijde Hans Meyer Cave, 5182 m n. m., mám za sebou jen polovinu dnešní trasy a stálo mě to už skoro všechny síly. Dostáváme se do nejhorší části výstupu. Cesta pokračuje sutí. Snad po tisící zapichuji hůlku do místa, kde před chvílí byla Romanova bota. Vidím jen jeho záda a černý obrys vrcholu. Jak ještě dlouho? Srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi. Plíce úpí pod nedostatkem kyslíku. Jen mozek křičí: „Musíš, musíš!“ Skončila suť. Přelézáme balvany. Najednou silueta Romana kamsi mizí a nade mnou je jen obloha. GillmanŐs Point (5680 m n. m.), nižší z vrcholů. Přehoupnu se, nebo spíš přepadnu přes okraj a objímám se s Romanem. Vleže nepříčetně ječím svou radost do noci. Na Uhuru Peak ale zbývá ještě hodina a půl stoupání. Zvolna postupujeme po hraně kráteru. Mám problémy s rovnováhou. Po dvou stech metrech mě hora sráží na kolena a já zvracím svou touhu po vítězství do prázdna pod sebou. „Pojď, chlapče,“ plácá mě po zádech Roman. Zvedám se a jdu jako robot. Konečně v 6.38 stojíme na nejvyšším bodě afrického kontinentu. U našich nohou vychází slunce… Cítím, jak mi přes rozpraskané rty stéká slaná kapka. Má chuť radosti a vyčerpání. Chlad se pomalu začíná prokousávat vrstvami oblečení. „Dolů!“ rozsvítí se mi kontrolka ve špatně okysličeném mozku. Ještě jednou odevzdávám obsah žaludku hoře. „Are you OK?“ ptá se trochu nesmyslně vedle mě stojící Němec. „Jasně, vole,“ cedím mezi zbytky ananasu. Cestou dolů odpočívám často, ale tepová frekvence se mi trochu upravuje až v menší výšce. Suťové pole jsem už seběhl. Z tábora mi vyšel naproti jeden z nosičů a podal mi plechový hrnek s mangovým džusem. Vypil jsem ho za chůze, padl na palandu a usnul. Přitom od chvíle, kdy jsme vyšli, uplynulo jen osm hodin. ZÁVOD DOLŮ Odpočíváme dvě hodiny a vracíme se do druhého tábora, aby se tělo v nižší nadmořské výšce zotavilo. Ušli jsme v poměrně slušném počasí dalších devět kilometrů. Člověk vydrží opravdu mnoho, většinou to o sobě ani neví. V Horombu spánek, jídlo a zase spánek. Druhý den se nutím tvářit čile a odpočatě. Nejde to. Po snídani přichází Roman. Žádá mě o bakšiš dvě stě dolarů pro sebe a nosiče. Je pravidlem platit průvodcům a jejich lidem nějaké peníze navíc, ale tento požadavek je přehnaný. Tak vysokou částku odmítám zaplatit. Nálada okamžitě klesá k bodu mrazu. S nepříjemnými pocity opouštíme tábor. Mr. Daček má natažené vazy v koleni a sestupuje za pomoci holí v doprovodu jednoho z nosičů pomalejším tempem. Já se ocitám na kamenité stezce s Romanem. Jsme stejně staří. On mě chtěl okrást, já jemu nezaplatil. Každý se svou křivdou. Za každou další zatáčkou zrychluje. Některé prudší úseky sbíháme. Všechny svaly v mém těle protestují, ale nemíním se vzdát! V jeho černých očích čtu výzvu, kterou přijímám. Nad hranicí lesa se otáčím. Loučím se s tou kráskou v bílé čepici. Podle domorodé legendy žije na vrcholu Kilimandžára démon, který přináší zimu. Já ho nepotkal. Možná už se odstěhoval. Kvůli oteplování a kácení pralesa na svazích hory jeho ledový příbytek rychle taje. Kilimandžáro bude brzy bez sněhové čepice. Afrika tak přijde o jeden ze svých nejkrásnějších symbolů! Naposledy mávám hoře a pak pokračuji v závodě mužské ješitnosti…
Těla pokrytá tmavým bahnem se vlní v rytmu samby. Z náklaďáku s obrovskými reprobednami duní ohlušující hudba a strhává bujarý dav tančících lidí k extázi. Nadšeně řvou a rozvášněně zpívají, pláž se sytí kapičkami potu a erotiky.BLOCO DA LAMA Karnevaly jsou v Brazílii neodmyslitelnou součástí folkloru. Pořádá se jich tu několik. Nejen ten světoznámý v Riu de Janeiro. Věhlas má i Bloco da Lama, v doslovném překladu „Procesí bláta“, který můžete zažít jen v Paraty. Město Paraty (na některých mapách je toto město uváděno jako Parati, pozn. red.) leží na pobřeží asi 240 km jižně od Ria de Janeiro a má okolo tří set pláží, v okolí národní parky, divokou přírodu a vodopády. V minulosti bylo díky zpracovávání cukrové třtiny synonymem pro výborný rum. Na počátku 18. století sloužilo jako významné přístaviště, kde se na zaoceánské lodi, směřující do Portugalska, překládalo zlato a vzácné kameny vytěžené v oblasti Minas Gerais. Tato „trasa zlata“ byla ale kvůli neustálým útokům pirátů zrušena. Karneval Bloco da Lama tady vznikl v roce 1986, kdy zrovna v Angra dos Reiss, asi 100 km od Paraty, vrcholila stavba jaderné elektrárny. Po katastrofě v Černobylu dostali lidé strach a osm pracovníků elektrárny protestovalo před kancelářemi vlády v Paraty proti dokončení stavby. Byli v maskách zmutovaných zvířat, od hlavy až k patě pomazaní černým blátem jedné z mnoha pláží v Paraty – Jabaquary. Tmavé bláto pláže Jabaquara je svým obsahem minerálů léčivé a místní ho proto přezdívají jako „symbol života“. Protest ale nebyl vyslyšen a na dostavbu jaderné elektrárny neměl žádný vliv. Lidé si však celou záležitost pamatují. Od té doby každým rokem pokryjí svá těla bahnem z Jabaquary a kráčejí do Paraty. Procesí blátivých lidí v čele s pojízdnou dunící hudbou už zaplnilo celou Jabaquaru a dává se do pohybu. Přechází most, klenoucí se přes řeku, a tady „symbol života“, tmavé léčivé bahno, všichni smyjí ze svého těla skokem z mostu do řeky. Pak pokračují dál starým centrem města, jehož dlážděné ulice lemují portugalské koloniální budovy v pastelových barvách. Koloniální atmosféru tu doplňují tři hlavní kostely: jeden sloužil v minulosti otrokům, druhý svobodným míšencům a třetí elitě bělochů. Teď ale město tepe životem, energií samby a veselí a nic na tom nemůže změnit ani déšť. Přijíždí sem mnoho umělců a spisovatelů z Ria de Janeiro a také spousta turistů. Všechny hotely, hotýlky, kempy i privátní kapacity místních obyvatel jsou na konci února obsazeny za čtyřnásobnou cenu než obvykle, plné jsou všechny místní restaurace a bary, nikdo a nic nespí, celé Paraty je na nohou. Pro snílky s hlavou v oblacích a také pro fotografy závěrem: Paraty proplétají ulice dlážděné kluzkými kameny. Kdyby tyto kameny uměly mluvit, chlubily by se znalostí bezkonkurenčního množství hanlivých slov v tisíci světových jazycích. Narušit karnevalové veselí ale nedokážou.
„Jestli léčíme Palestince, kteří se zranili při útoku na Židy?“ s údivem opakuje mou otázku Michaela Erlichová, asistentka šéfa tiskového oddělení jeruzalémské nemocnice Hadassah, největšího zdravotnického zařízení v Izraeli a na Blízkém východě. ,,Samozřejmě. Politika zůstává před branami nemocnice,“ říká Michaela a dívá se na mě trochu s despektem. „Někdy dokonce arabský atentátník leží hned vedle své zraněné oběti. Přísahali jsme přece pomoc všem potřebným lidem bez rozdílu.“
MAHZAN VALID POTŘEBUJE JÁTRA Něco o Hippokratovi a jeho etických požadavcích na jednání lékařů vím, ale přece jen mě postoj lékařů v židovské nemocnici překvapuje. „Zcela samozřejmě děláme transplantace orgánů mezi Židy a Araby a obráceně. Loni jsme takových operací uskutečnili hned několik,“ říká ředitelka Public Relations Hadassah Barbara Sofer. Jedním ze zachráněných pacientů byl 50letý izraelský Arab Mahzana Valid, který trpěl nevyléčitelnou chorobou jater. Pokud by mu lékaři do půl roku netransplantovali zdravá játra, zemřel by. Dárcem byl 51letý Oded Volek ze židovské osady u Hebronu. Když se na své motorce vracel z práce domů, zasáhl ho do hlavy výstřel palestinského atentátníka. Po převozu do nemocnice ho ihned operovali, průstřel lebky a silné mozkové krvácení byly ale i přes okamžitou pomoc fatální a lékaři konstatovali smrt mozku. Aby se zabránilo obchodům s lidskými orgány, může být v Izraeli podle zákonů uskutečněna transplantace pouze mezi jeho občany. Šest milionů občanů státu tvoří i milion Arabů. Transplantace se ale v Izraeli nesmí provádět za peníze, stejně tak nelze platit za darovaný orgán. Pokud ho chce někdo darovat, jedná se především o rodinné příslušníky, musí podepsat dokument o tom, že svůj orgán daruje dobrovolně a zcela nezištně, tedy bez finanční odměny. ,,Speciální komise konstatovala, že játra oběti teroristického útoku jsou vhodná pro transplantaci do těla pacienta Valida,“ vysvětluje mi Kiril Grozovský, ruský Žid od Moskvy, který žije v Izraeli už jedenáct let a v této nemocnici pracuje jako koordinátor předtransplantačních záležitostí. ,,Do osmi hodin však byla nutná operace a tedy i souhlas pozůstalých, v tomto případě manželky Odeda Volka z Hebronu. Ta po chvíli, než se vzpamatovala z hrůzného šoku ze smrti svého muže, s darováním orgánu souhlasila. V této době však ještě nevěděla, že příjemcem jater jejího manžela bude pacient arabského původu.“
TOHLE PŘECE NEMŮŽE BÝT SMRT Než žena souhlasila s darováním orgánu svého muže cizímu pacientovi, stálo to lékaře transplantačního oddělení nemocnice Hadassah mnoho vysvětlování. ,,Je to divné, moc divné,“ nechápala nešťastná žena oběti atentátu. ,,Dívala jsem se na manžela. Ležel tam a viděla jsem, jak se mu zvedal hrudník, protože dýchal. A oni mi řekli, že už je mrtvý. Když mu ale bije srdce, musí ještě žít, ne? Copak jde vyřezávat někomu játra z těla, které ještě žije?“ ,,Plně vás chápu, ale věřte mi, že váš muž je mrtvý,“ řekl jí jeden z lékařů. ,,Funkce jeho organismu jsou neslučitelné se životem. To, že dýchá a pracuje mu srdce, je jen záležitostí přístrojů, které mu tyto funkce, stejně jako tělesnou teplotu udržují uměle řízeným dýcháním. Člověk takto neumírá po zástavě srdce, ale mozkovou smrtí,“ dodal lékař. ,,Mozek je bez aktivity, protože není vyživován, a nervové buňky vydrží bez výživy, tedy bez kyslíku a cukru, jen několik minut. Váš manžel má nevratné poškození mozku způsobené mimo jiné průstřelem kulkou. Nejhorší je, když dojde ke krvácení do mozkových plen,“ vysvětloval neúnavně. ,,Krev se valí do mozku, protrhne mozkovou plenu a buňky zareagují tím, že začnou otékat, mozek začne zvětšovat svůj objem, a protože kolem je tvrdá a nepoddajná lebeční kost, nabere vlivem otoku značný objem, přeruší se tlak v jeho tepnách, ty přestanou přivádět živiny a mozek po několika minutách odumře.“
TRANSPLANTACE A SMÍŘENÍ Po dvanácti hodinách jedné z nejnáročnějších transplantačních operací za účasti sedmdesátičlenného týmu lékařů a jejich asistentů se stal Mahzana Valid opět zdravým mužem a projevil přání seznámit se s rodinou svého zachránce. Lékaři mu sdělili, že je to možné, pokud mu ovšem nebude vadit, že dárcem jater byl Žid. Mahzana však byl šťastný, že žije, a o nějakých židovsko-arabských nenávistech nechtěl ani slyšet. Byl rozhodnut manželce svého dárce osobně poděkovat. Lékaři museli přání Mahzany Valida sdělit vdově po Odedu Volkovi. V jejím případě bylo rozhodování poněkud obtížnější. Arab přece zabil jejího muže a otce čtyř dětí. Židé v Hebronu nemají snadný život, protože jejich palestinští sousedé na ně často útočí a osadníci musejí být chráněni vojáky. Odedu Volkovi nepomohla ani vojenská stráž. Jeho manželka však ve jménu myšlenky na smír mezi Židy a Araby se setkáním s Mahzanou Validem souhlasila. ,,On přece nemůže za teroristy, stejně jako nemůže matka židovského vojáka za to, že její syn zastřelil během intifády palestinské dítě,“ řekli jí přátelé. ,,Když si lidé budou vzájemně zachraňovat životy, a ne si je brát, pak bude na Blízkém východě mír.“ Schůzky mezi zachráněným pacientem a vdovou po jeho dárci se zúčastnil také jeden z nejlepších izraelských chirurgů, který před dvaceti lety uskutečnil v židovském státě první úspěšnou transplantaci jater. Je to Arab, profesor Ahmed Ida, pod jehož vedením byla darovaná játra transplantována také Mahzanu Validovi. ,,Ročně máme asi šest set pacientů, kteří potřebují transplantovat nějaký orgán, bohužel asi sto těchto osob umře, protože dárců je pořád děsivě málo,“ řekl mi Kiril Grozovský. ,,Kdyby si lidé uvědomili, že po své mozkové smrti si žádný svůj orgán na onen svět stejně nevezmou, měli by naši pacienti mnohem větší šanci.“
PŘEŽILA VÝBUCH V AUTOBUSE Nemocnice Hadassah v Jeruzalémě má 10 000 zaměstnanců a téměř osm set lůžek pro pacienty. Tisíce pacientů se tu léčí také ambulantně. V oddělení pooperační rehabilitace se takhle doléčuje třiadvacetiletá Jevgenia Kremnevová. Když se Jevgenia vydala před třemi lety z Moskvy do Izraele za svojí babičkou, tetou a dalšími příbuznými, aby zde začala nový život, netušila, co se jí cestou do zaměstnání v centru Jeruzaléma stane. ,,Jela jsem ráno autobusem městské hromadné dopravy. Bylo plno, protože všichni spěchali do práce. Na zastávce přistoupil ještě nějaký mladík, a pak se to stalo,“ přerývaně vypráví a je znát, že tragickou událost, od níž uběhlo už asi deset měsíců, má pořád v živé paměti. ,,Autobus explodoval, ale já jsem žádnou ránu neslyšela, protože jsem byla kousek od výbuchu a zcela mě to ohlušilo. Byla jsem v šoku, celá popálená. Křičela jsem bolestí.“ Jevgenia se odmlčí, zatne zuby a zhluboka se nadechne, aby se jí netřásl hlas hrozivými vzpomínkami. ,,Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem na silnici, všude bylo slyšet nářek zraněných,“ vypráví dál. ,,Snažila jsem se odplazit. Pomáhala jsem si jednou rukou, druhá mě hrozně bolela. Byla stejně jako moje pravá noha přeražena, viděla jsem, jak z ní tryská krev a trčí kosti. Pamatuji si, že jsem pořád volala: Zachraňte mi život…“ Přiskočili k ní lidé, které výbuch nezranil. Jevgenia kromě těžkých zlomenin měla ještě rozbitou hlavu, spálené vlasy a popálené tělo, nejvíc tvář a břicho, ale na rozdíl od jedenácti mrtvých spolucestujících sebevražedný útok přežila. Snažili se ji odtáhnout co nejdál, protože někdo křičel, že nálož nevybuchla celá. Dívka poznala svého souseda z domu, s nímž do autobusu nasedala a který ji zachraňoval, ale v té chvíli ji nepoznal, tak ji exploze znetvořila. ,,Skoro tři měsíce jsem se léčila v této nemocnici, teď sem chodím na rehabilitace,“ říká šťastně. ,,Jestli se chci vrátit do Ruska? Ne, v žádném případě. Chci žít v Izraeli a věřím, že se to tady jednou zlepší. Pochopili to i moji rodiče, kteří mě z Ruska jezdí navštěvovat. Byli tady se mnou po atentátu dva měsíce.“ ATENTÁT V KAVÁRNĚ A JEHO OBĚTI Danny (26 let, kvůli osobní bezpečnosti nechce uvést své příjmení) je vysoký brýlatý mladík, který poctivě rázuje na chodicím pásu v rehabilitačním středisku. Jeho levá ruka není zatím příliš pohyblivá, ale doufá, že se to časem spraví. Je hlavně rád, že masakr v jeruzalémské kavárně Moment přežil. Jedenáct jeho kamarádů na atentát islámského džihádu doplatilo svým životem. ,,V sobotu večer jsme se šli s přáteli trochu pobavit. Sotva jsem si objednal kávu, ozval se silný výbuch a já pocítil velkou bolest v ruce a v zádech. Možná mi zachránilo život, že jsem neseděl čelem ke vchodu, kde se odpálil atentátník. Jeden můj kamarád přišel o oko, druhý o obě nohy, dalších jedenáct bylo zabito.“ Kavárna Moment se nachází v turisty oblíbené pěší zóně v centru Jeruzaléma, na frekventovaném místě nedaleko úřadu ministerského předsedy, proto je mimořádně dobře chráněná vojenskými hlídkami. Přesto se palestinskému sebevrahovi podařilo projít dovnitř s náloží na svém těle. ,,Pracoval jsem v jedné z prestižních firem v Izraeli jako elektrotechnik, dnes už bohužel tuto práci vykonávat nemůžu. Také proto, že musím být čtyřikrát týdně v nemocnici. Lékaři mi tady zachránili ruku před amputací a teď se snažím ji rozhýbat,“ povzdechne si Danny. ,,Ztratil jsem tak nejen práci, ale také důvěru v politické strany, takže jsem nebyl volit, protože nevím, které straně dát svůj hlas. A jestli bych si šel ještě někdy sednout do kavárny Moment? Ne, rozhodně už nikdy! Asi to bude trvat dlouho, než se zbavím pocitu nejistoty a ohrožení, ale věřím, že se to jednou stane. Strach mám, ale dělám všechno proto, i tady v nemocnici, abych se brzy vrátil do normálního života.“ ,,Nenapadlo vás po tom, co se vám stalo, se vystěhovat z Izraele?“ ,,To pro mě nepřipadá v úvahu. Stát Izrael pro mě moc znamená, proto jsem také za něj tři roky bojoval v armádě.“ ,,Máte nějaké přátele mezi Araby?“ ,,Každý Žid v Jeruzalémě má s Araby nějaké spojení. Já osobně jsem s nimi v každodenním styku, protože mnoho lékařů, kteří se o mě v nemocnici starají, je arabského původu. Moc si jich vážím a nemíním kvůli několika bláznům, kteří jsou mezi nimi, tento svůj názor měnit a Palestince jako národ odsuzovat!“
Dřevorubci mají v angličtině mnoho názvů a jmen – lumberers, shantymen, lumberjacks, lumberbeats, loggers, ve francouzsky mluvící části Kanady pak forestiers a b^ucherons. Ať už jsou nazýváni jakkoliv, všichni mají velmi tvrdou práci, svou profesionální hrdost, společné zvyklosti, osobitý slovník a folklor. A také soutěže, které probíhají po celé Severní Americe. Sjíždějí se na ně přeborníci z Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Tasmánie, USA a z Finska. Tak jako kovbojové kočují z rodea na rodeo, objíždějí dřevorubci svoje soutěže. Jen výhry nejsou tak velké, většina proto dál pracuje v lese.
SÍLA TRADICE Dřevorubci, tak jako zlatokopové a trapeři, patřili od začátků osídlování Severní Ameriky k průkopníkům a pionýrům Nového světa. Obrovské zásoby dřeva lákaly nové přistěhovalce. S kácením lesů se začalo na východním pobřeží, které bylo osídleno jako první, zejména na územích dnešního kanadského Quebecu a amerického státu Maine. Na západě se dřevorubectví rozvíjelo až daleko později, kolem roku 1870. Nejtypičtějším obrázkem severoamerického dřevorubce je zarostlý muž v červeno-černé kostkované košili zvané mackinaw, ve vykasaných kalhotách ke kolenům a s pilou či sekyrou v ruce. Zvyky dřevorubců se vyvíjely podle toho, jaké kde byly přírodní podmínky. Široká čepel sekyr z Quebecu se nehodila na obrovské stromy na západním pobřeží Kanady, a byla upravena na dvojsečnou užší sekyru s delší rukojetí zvanou double-bitted axe. Dlouhé a mrazivé zimy v Quebecu vyžadovaly jiné pracovní způsoby než mírné a deštivé počasí v Britské Kolumbii. Přes tyto rozdíly byl cíl práce ale všude stejný – dopravit pokácené dříví do továren na zpracování a na vývoz. Vhodnou těžební lokalitu vyhledávali tzv. timber cruisers. Na základě jejich doporučení se do lesa vypravila skupina vedená předákem s několika desítkami až stovkami najatých dřevorubců a pomocníků. Nejdříve se postavila dřevorubecká chata, ve které se spalo, vařilo a ustájovali koně nebo voli. Obvykle byla hotová za dva týdny. Jednotná barva dřeva, různé vybavení – od naprosto jednoduché jediné dlouhé postele pro všechny pracovníky až po jakési kóje pro dva nocležníky na jedné pryčně. Dřevo se kácelo od úsvitu do tmy, šest dní v týdnu. Protože práce byla velmi namáhavá a dřevorubci spálili víc kalorií než kdokoliv jiný, pánem dřevorubeckého tábora byl kuchař. Vstával první, aby připravil snídani, usínal poslední až po úklidu po večeři a umytí nádobí. Vařila se čtyři jídla denně a záleželo na kuchaři, zda pracovníci vydrží krušné podmínky. Kuchař musel pracovat sedm dní v týdnu. Částečně opracované kmeny se svážely na saních tažených koňmi po ledu. Práci provázela vůně dřeva. Tam, kde byla mírná zima a nebyl led, se klády svážely po naolejovaných kůlech připravených na udusané zemi. Dřevo svezené ke břehům řeky, jezera nebo moře se plavilo po vodě ke zpracování. Všechny tyto úkony se postupem času vyvinuly i v soutěže zvané Lumberjacks Competitions.
ZÁVODY Pro malé město Squamish nedaleko Vancouveru jsou dřevorubecké závody opravdu nezapomenutelný zážitek. Obyvatelé se dobrovolně podílejí na přípravě celé akce a ubytovávání přespolních účastníků. Samozřejmě nechybí první pomoc a záchranná služba, protože tempo soutěže je rychlé a sekyry a pily velmi ostré. Doby, kdy si dřevorubci léčili úrazy přikládáním rozžvýkaného tabáku na sečné rány nebo bolení břicha pitím horké vody s rozmíchaným střelným prachem, naštěstí už pominuly. První, čeho si návštěvník všimne, jsou do nebe trčící kůly, dosahující 80 stop (necelých 25 metrů). Jsou součástí té nejokázalejší disciplíny – tree climbing (šplhání na strom). Před používáním letadel a vrtulníků bylo totiž lezení na stromy pro dřevorubce základní součástí jejich práce. Potřebovali se orientovat v lese, hledat nové lokality na kácení stromů nebo ořezávat větve. Závodník má nyní na čas vylézt až na vrcholek pomocí lana uvázaného kolem těla. Proti sklouznutí mu pomáhají násady s ostrými bodáky, připevněné na botách. Nejrychlejší částí tohoto závodu je spouštění se dolů, které připomíná spíš seskok. Dopad bývá obvykle tvrdý. Podobná soutěž jako šplhání, ale ztížená požadavkem uříznout na vrcholku kůlu kousek předem připraveného špalku, je tree topping (řezání špalku na vrcholu kůlu). Dřevorubec má pilu přivázanou u pasu a šplhá nahoru a dolů stejně rychle jako při předešlém závodě. Pro diváky je to adrenalinový prožitek. Není ale radno stát příliš blízko, pokud divák nechce dostat uříznutým špalkem do hlavy. Podobná doporučení platí i pro vůbec nejstarší disciplínu dřevorubeckých přeborů, která byla dokumentována již kolem roku 1800, axe throwing (házení sekyrou). Účastník se snaží hodit sekyrou na terč a trefit se co nejblíže středu. Většina disciplín má přesná pravidla, s několika málo obměnami v různých částech kontinentu. Tak např. při underhand chop (sekání v předklonu) stojí dřevorubec rozkročmo na vodorovně přidělaném špalku, který se snaží přeseknout co nejrychleji. Přitom není výjimkou, že se závodník sekne do nohy a prstů, proto někteří nosí kovové kryty na špičky nohou. Přesto tuto disciplínu s oblibou vyhledávají i závodnice – ženy. Zato butcher block chop (sekání řeznického špalku) je disciplínou jen pro tři zkušené a sehrané dřevorubce. Všichni tři muži se střídají v sekání dřeva a vyhrává samozřejmě nejrychlejší trojice.
KLAUNI A PIVO Každá správná zábava v Severní Americe má své klauny. Snad proto, aby se ulevilo diváckému napětí a soutěžící si mohli oddechnout. Ani Loggers Competition v městečku Squamish není výjimkou a klaun se objeví hned v první půlce programu. Crazy Joe se specializuje na šplhání a řádění na vrcholku 25metrového stožáru. Paní klaunová přitom pod stožárem naříká nad neopatrností pana klauna. Ten se ale nenechá odradit a po stojce na hlavě na vrcholku kůlu si otevře pivo. Když už se dostatečně pokochal výhledem a pozlobil paní klaunovou, sjede z vrcholku bleskovou rychlostí na připraveném laně přes celý dřevorubecký areál. Druhý den se objeví starší, „vysloužilejší“ klaun, Cranky Bill se smutným výrazem. Specializuje se na hrátky se sekyrou a vysekávání všelijakých hraček, stolečků a patvarů. Obecenstvo vděčně tleská. Bill si odbyl své x-té vystoupení. Těžko říct, zda bylo víc vystoupení, nebo vyřezaných stolečků. V duchu potřebných kalorií je také připraveno dřevorubecké pohoštění. U stánku pomáhají děti i dospělí ládovat rozkrojené housky nařezaným upečeným hovězím masem. Specialitou, která přitahuje nejvíc zájemců, je bezkonkurenčně stánek s pivem, který je ale podle puritánských kanadských zvyků ohražen pletivem a přístup mají jen dospělí. Závodníci sedí na svých přinesených židličkách, obklopeni nářadím, vybavením a spoustou přátel, a vychutnávají si odpoledne. Následující den lilo jako z konve. Nebe bylo zatažené černými mraky, ze kterých se bez přestání valily proudy vody. Tráva byla pod vodou a zbytek závodní arény se propadal do bahna. Dřevorubci zápasili s mokrými pilami, nasáklými kůly a kluzkým povrchem. Ale nevzdali to. Stejně jako jejich předchůdci, z nichž při práci mnozí utonuli, umrzli nebo je zabily padající stromy, se snažili dovést práci do konce. Práce dřevorubce je jejich celý život. Oprávněné diskuse a protesty ochránců přírody poukazujících na vykácené lesy nesnižují úsilí těchto pracovitých lidí, jsou jen novou, žádoucí etapou ve vývoji dřevorubectví a jeho přizpůsobování se času a podmínkám.
DALŠÍ DISCIPLÍNY
Springboard chop (řezání na zvýšeném prkně) Je to velmi atraktivní a náročná disciplína. O jejím původu se dohadují dřevorubci z Tasmánie a Britské Kolumbie. Vznikla prý při kácení obrovských stromů (např. Douglasovy jedle, Pseudotsuga menziesii), dosahujících při obvodu kmenu kolem 5 metrů často výšky i přes 70 metrů. Aby mohli dřevorubci sekat na nejvýhodnějším místě, musí se dostat do výšky několika metrů nad zemí. K tomu slouží upravená prkna, která jsou na jednom konci okovaná. Dřevorubec si postupně vyseká v kmeni zářezy, do nichž vloží prkna, po kterých vyšplhá až do požadované výšky. Klání v tomto oboru je vyhrazeno pro pokročilé a zkušené závodníky, kteří se musí podobným způsobem dostat k vrcholku kůlu a jeho špičku useknout. Měří se nejen čas, ale i preciznost sekání.
Birling (nemá přesný překlad do čestiny, volně znamená točení klády ve vodě) Tato mokrá disciplína je veselou částí soutěže, kde mohou závodit i děti. V malém bazénu je připravená plovoucí kláda, na které se snaží dva protivníci udržet rovnováhu a zároveň shodit soupeře do vody bez použití rukou. Přešlapují, utíkají, skáčou, ale většinou oba nakonec skončí ve vodě. Závodníci mají speciální boty s hřebíky, aby se mohli na vratké kládě udržet, což pomáhá jen do doby, než vládu převezme gravitace. Pohybovat se na kládě museli dřevorubci při každém plavení dřev, ať už na jezeře, nebo na řece. Dřevorubci museli kontrolovat a udržovat klády v proudu vody, aby kmeny nezatarasily tok. Rovnováhu jim pomáhala udržovat tyč se speciálním hákem zvaná peavey, kterou také používali k manipulaci se splavovanými kmeny.
Chokerman’s race (závod se smyčkou) Je druhou mokrou disciplínou, tentokrát pro velmi zkušené a silné soutěžící. V bazénu jsou připraveny dva kmeny pro souběžně běžící závodníky ze dvou družstev. Oba se snaží přeběhnout kládu na druhý konec, proběhnout při tom několika překážkami, omotat lano se smyčkou přes určenou kládu a vrátit se zpátky na druhou stranu závodiště po kládě, která se teď už povážlivě houpá. Hraje se na čas a obecenstvo většinou burácí.
Two men hand bucking (též Jack and Jill saw) (řezání klasickou pilou pro dva muže a nebo pro pár) Oblíbená kategorie nejen pro muže. Soutěžit mohou i páry. Lumberjill je název pro dřevorubkyni, i když v historii i současnosti jich vzhledem k fyzickým nárokům této práce moc nebylo a není. Závodníci musí co nejrychleji uříznout kus klády. Soutěžní pila je přes metr dlouhá, s třícentimetrovými zuby. Rozhoduje nejen čas, ale měří se také požadovaná tloušťka uříznuté klády. Velikost a druh pil se měnil a rozvíjel v závislosti na přírodních podmínkách. Stromy na západě byly daleko větší a kmeny silnější, než na jaké byli dřevorubci, kteří přišli z východu, zvyklí. Tradiční pily se zakousávaly do stromů, a byly proto nepoužitelné. Vylepšení pil upravenými zuby, tzv. rakers, byl nápad dřevorubců v Britské Kolumbii. Mezi dlouhé zuby na pile přidali kratší, které pomáhaly čistit zářez od pilin a prachu.
Speed bucking (řezání na čas motorovou pilou) S technickým pokrokem přišla i soutěž s motorovou pilou. Řezání motorovou pilou je disciplína, v níž jde o čas, a kdo uřízne plátek klády nejdříve, vyhrává. Roli hraje nejen čas a zručnost soutěžícího, ale i spolehlivost motorové pily. Když se zrovna během závodů zasekne a nebo nechce nastartovat, má soutěžící smůlu. Přestože se první motorová pila na americkém kontinentu objevila už kolem roku 1855, byla velmi vzácná. Teprve na konci 30. let 20. století se rozšířilo používání obrovských německých motorových pil značek Stihl a Dolmar (dodnes vedou v produkci dřevorubeckých nástrojů), které museli obsluhovat dva muži. Motorová pila usnadnila dřevorubectví, a tím bohužel přispěla i k masivnímu kácení obrovských ploch lesů. Obstacle pole chop (řezání motorovou pilou s překážkami) Závodník musí doběhnout k velké kládě, vyskočit na ni, přeběhnout až na její konec, nastartovat motorovou pilu a uříznout plátek dřeva na jejím konci. Měří se čas a přesnost uříznutého kusu dřeva.
Už když jsme odlétali z Prahy, bylo zataženo a jemně mžilo. Stejně jako o necelé dvě hodiny později v Dublinu. Rtuť teploměru se pohybovala okolo desítky, foukal vítr a na noční procházku už se skutečně nikomu nechtělo. Ještě tak na panáka do baru…
OSTROVNÍ PLAVCI Ranní pohled z okna hotelu nevěští žádnou změnu. Přesto nasedáme do autobusu a jedeme k moři. Jen z legrace utrousím něco o koupání. Jenny, naše irská průvodkyně, s lehkým úsměvem podotkla, že budu mít příležitost. Asi po půlhodině jízdy na jih stavíme v přímořském letovisku Sandycove. Zahaleni v zimních bundách míříme k věži na skalnatém pobřeží. „Tak toto je věž Jamese Joyce,“ křičí na nás Jenny v poryvech větru a hukotu moře. „Sem umístil úvodní část svého díla Odysseus. Původně byly tyto Martellovy věže na pobřeží vybudovány, aby ochránily Irsko před Napoleonovými vojsky. Většina jich neporušených stojí dodnes, protože se slavný francouzský vojevůdce Irsku vždy vyhnul.“ Muzeum je sice zavřené, ale lepší umístění svého muzea by si spisovatel nevybral ani sám. Scházíme dolů k pláži, kde jsou instalovány přístřešky a na ceduli se lze dočíst, že se nacházíme na plovárně místního plaveckého klubu. Na koupání to dnes opravdu nevypadá, ovšem Irové plavání v moři doslova milují. Jen chvíli po nás sem přichází asi pět plavců. Teplé oblečení odloží v „šatně“ a už se noří do vln Irského moře. V tu chvíli mě ještě napadá, že je to jen skupinka místních otužilců, než ale stihneme odejít, přicházejí další. Cestou zpět do Dublinu zahlédneme na pobřeží desítky plavců. Teploměr ukazuje 7 stupňů Celsia, prší. Po „dopolední koupeli“ není opravdu nic příjemnějšího, než si dát irskou kávu.
IRSKÝ ALKOHOL Guinness, Jameson, Baylies…, to jsou nejznámější. Alkohol už tak nějak k této zemi patří. Míříme do palírny Jameson, tedy spíše do muzea, které se nachází v centru Dublinu v původní palírně. Irská whiskey se v mnohém od té skotské liší a Irové jsou na to velmi hrdí. A není to pouze tím jedním „e“ ve slově whiskey… Základní rozdíl je v tom, že sladový ječmen se v Irsku suší tak, aby se nedostal do kontaktu s dýmem, díky čemuž nenačichne a destilát má ve výsledku přirozenější a jemnější chuť. Další specialitou je trojí pálení. Poctivá whiskey je ale výsledkem vzájemného působení tří faktorů: whiskey, kvalitního dubového dřeva, ze kterého jsou vyrobeny sudy, a vzduchu, který destilát přes dřevo dýchá. Návštěva v pivovaru u Guinnessů je dnes už daleko méně o pivě než o umění. Nové turistické centrum – Guinness Storehouse, vybudované uprostřed pivovaru – je vskutku monstrózní a velmi moderně pojaté. K největším zážitkům ale rozhodně patří pinta piva na prosklené vyhlídkové věži Gravity, odkud je výhled nejen na střechy pivovaru, ale na celý Dublin. Jedno pivo je v ceně vstupenky.
KELTSKÝ TYGR Dříve jeden z nejzaostalejších krajů v Evropě se po připojení k Evropské unii ekonomicky natolik zmohl, že se mu od devadesátých let přezdívá keltský tygr. Sami Irové jsou na to velmi hrdí a otevírají dveře lidem chudších zemí, kteří sem jezdí za lepším výdělkem. V restauracích téměř nenarazíte na irský personál. K snídani nás obsluhovali Pákistánci, u večeře Číňanka a Italka, v Jameson Distillery nás provázela Švédka, pokoj v hotelu uklízela Chorvatka. Tipováním národností jsme si krátili chvilku před podáváním jídla. „Spousta Irů dříve emigrovala. Odjížděli především do Spojených států za prací. Bylo jim tam umožněno vydělat si na slušnější živobytí. Stejně teď chceme pomoci i my,“ říká Jenny. To, že se jedna z nejznámějších světových palíren whiskey a proslulý pivovar nacházejí téměř v centru hlavního města, v podstatě docela vystihuje Iry. Ekonomický růst přinesl Irům vyšší výdělky. Podle výzkumů je ale obratně mění právě v alkohol. Jeho spotřeba tu za posledních několik let vzrostla tak závratně, že dnes vévodí evropským tabulkám. My ale nejsme o moc pozadu. VEČER V TEMPLE BARU Dublin je velké město, má více než milion obyvatel a nachází se tu spousta památek. K nejznámějším a nejnavštěvovanějším patří protestantská katedrála sv. Patrika, patrona Irska, ve které byl v letech 1713-47 knězem i autor Gulliverových cest Jonathan Swift. Nikdo nemůže vynechat ani obrovské náměstí Merrion Square, v rohu s jen tak ledabyle se na skalce povalujícím Oscarem Wildem, obklopené georgiánskými domy s typickými barevnými dveřmi. Navštívit se „musí“ i Trinity College a její Dlouhá místnost – 65 metrů dlouhá knihovna s 200 000 svazky. V prosinci je ale den krátký, a tak poté, co se vymotám z demonstrace proti válce v Iráku, si to raději namířím přímo přes Ha’penny Bridge do čtvrti Temple Bar. V jedné z četných restaurací se opět setkávám s Jenny. „Nedaleko odtud se vlastně usadili v roce 841 Vikingové a založili Dublin. Temple Bar ale vznikl až v 17. století a díky přístavním dokům na řece Liffey se brzy stal centrem obchodu a řemesel. V 18. století byla tato čtvrť přestavěna, ale neztratila nic ze své živosti až do 60. let století dvacátého. V té době se chystala velká modernizace města a Temple Bar se měl proměnit v ohromné autobusové nádraží. CIÉ – irský národní dopravce se ale dostal do finančních problémů a začal objekty levně krátkodobě pronajímat. Dublinští alternativci vycítili příležitost a v chátrajících domech začaly znovu vzkvétat obchůdky se secondhandovým zbožím, s muzikou, objevily se nové galerie, kavárny a restaurace. Když se v roce 1987 mělo konečně rozhodnout o osudu Temple Baru, místní podnikatelé se spojili, zalobovali u politiků a jejich projekt nakonec zvítězil. Dnes je to opět skutečně pulzující centrum města,“ vysvětluje Jenny u večeře. Nemohl bych napsat, že jsem byl v Irsku, kdybych po jídle ještě nezašel do irish pubu. A když se opět vrátím k Jamesi Joyceovi, nezbývá než souhlasit s postavou Leopolda Blooma z již zmíněného Odyssea: „To by byl těžký úkol, projít Dublinem a nezastavit se v hospodě.“ Popsat, jak to v pubu vypadá, je skutečně těžké. Narváno, hlasitá hudba a spousta alkoholu jsou jen slabá slova. Když jsem se ve dvě hodiny dostal na čerstvý vzduch, venku ještě přijížděly taxíky a koňské povozy s dalšími návštěvníky pubu. Abych nezapomněl, pivo točila Finka. Uhodl jsem a vyhrál panáka…
