Drobné žabky pralesničky z jihoamerických pralesů se před nepřáteli chrání silným jedem. Proto si také mohou dovolit nosit nádherně pestrý výstražný šat.
Nebezpečí číhá v přírodě na každém kroku a může nabývat nejrůznějších podob. Nehybná kláda, která pluje na hladině mezi vodním rostlinstvem, se může v mžiku proměnit v hladového krokodýla.
V přírodě žijí statisíce druhů hmyzu. K páření se přitom musejí najít vždy dva jedinci stejného druhu. V říši hmyzu vylučují omyl často rozmanitě tvarované pohlavní orgány, které fungují na principu zámku a klíče – správně se mohou spojit jen partneři, kteří k sobě patří.
Samci pavouků skákavek mají vynikající zrak. O partnerky spolu proto bojují tak, že se snaží zastrašit soka vyzývavým bojovým tancem.
Pralesnička azurová (Dendrobates azureus) patří mezi šípové žáby čeledi pralesničkovitých. Samci těchto malých žabek se pečlivě starají o své potomstvo a ke konci svého úkolu donesou pulce na vlastních zádech z úkrytu na suché zemi do vodní tůňky.
Ne všechno, co je na pohled krásné, je v přírodě také neškodné. Rejnok trnucha modroskvrnná má na bázi ocasu špičatý osten napojený na jedovou žlázu. V ohrožení jím může zasadit nepříteli nebezpečnou ránu.
Nápadné pruhování zeber je ve skutečnosti maskováním. Ve stádě se lovcům stírají obrysy jednotlivých zvířat, takže se nemohou při útoku přesně zaměřit na cíl.
Usednutí na květ nemusí být pro motýla vždy jen příjemné spočinutí a občerstvení. Pavouci běžníci číhají v květech na hmyz sbírající nektar a nic netušící kořist snadno přemohou. Někdy dokonce mění zbarvení, aby dokonale splynuli se svým okolím.
Les ostnů chrání mořské ježovky před většinou hladových dravců oceánu. Jejich vylučovací orgán prosvítá mezi ostny jako růže mezi trním.
Výrazné zbarvení štětičkovců je ve skutečnosti maskuje. Tyto rybky rády odpočívají mezi trsy korálů, kde pestrá kresba dokonale roztříští obrysy jejich těl.
Ryby z řádu platýsů jsou mistry barvoměny a snadno tak přizpůsobí barvu kůže podkladu, na kterém leží. Když se ještě napůl zahrabou do písku, stanou se téměř neviditelnými.
Mořské hvězdice se pohybují pomocí stovek panožek poháněných tlakem vody. Když uloví kořist, vychlípí svůj žaludek a stráví ji tak mimo tělo.
Různí tvorové se v přírodě řídí různými smysly. Rozeklaný jazyk hadů pracuje jako výkonný chemický analyzátor. Na jeho vlhký povrch se nalepí molekuly pachů ze vzduchu a had pak zasune špičky jazyka do speciálních citlivých jamek na patře tlamy, které pachy rozpoznají. Dá se tedy říci, že hadi čichají jazykem. Než se samec pavouka vydá na námluvy, musí si při složitém gymnastickém cvičení na pavučinové trampolíně přečerpat sperma do zvětšených makadel. Teprve pak je může předat své partnerce.
Královská huť v Doksech je jedinou sklárnou v Čechách s certifikátem ministra kultury. Získala jej za putovní výstavu pro zrakově postižené s kolekcí skla od antiky až po barok. Huť vytváří sklo pro tuzemské i zahraniční hrady a muzea. Kromě typického „lesního“ skla vyrábí i sklo křišťálové, kouřové a další. Výrobky z Královské huti najdete dnes od Ameriky až po Austrálii. Počátky této huti je třeba hledat v době, kdy se její majitel Vlastimil Vondruška věnoval jako zaměstnanec Národního muzea dějinám kultury. Ve spolupráci s hutěmi tehdy pomáhal vyvíjet kopie historického skla. Protože jej sklo fascinovalo, vybudoval v Doksech malou huť s píckami. Kromě kopií historického skla se nyní věnuje výrobě náročnějších foukaných i hutních výrobků. Práce vypadá následovně: po výběru vhodné originální předlohy huť udělá formy a vzorky, u kterých konzultuje správné zabarvení, bublinky, sílu skla. „Snažíme se vyrobit i patinu několik set let starého skla, jak tomu bylo například pro výstavu Expo v Hannoveru, kde jsme na povrchu číší zapalováním vytvořili železitou krustu,“ vysvětluje Vlastimil Vondruška. Kromě takových přesných kopií se Královská huť v Doksech věnuje takzvaným inspiracím na historická témata. „Samozřejmě udržujeme proporce a styl, který byl pro dobu typický.“ Důvod je prostý. Lidé potřebují pro své stoly celé servisy, které však až do 18. století neexistovaly. Sklo bylo jednoúčelové (jen jeden typ poháru). Až Angličané v osmnáctém století přišli s novinkou skleněných souprav, takzvanou gramáží skla například na sherry, pivo nebo misky a vázy… „Do inspirací spadají i techniky, které jsme z dekorativního skla převedli na užitkové. Na trhu se dnes dekorace určená výhradně do vitríny neuplatní.“ Sklo vyráběné v Královské huti je historiky označováno jako „lesní“. Toto sklo mělo od středověku nazelenalou barvu způsobenou obsahem oxidu železitého ve sklářském písku, který tehdy nedokázali separovat ani chemicky odbarvit. Zajímavé je, že každá země má písek jiné kvality, a tak se dodnes podle odstínu dá určit země nebo oblast původu výrobku. Například německé sklo ze 16. století bylo mnohem tmavší než tuzemské, které je zelenkavé. „Když máme velkou zakázku, jsme schopni trefit odstín,“ říká Vlastimil Vondruška. „Pro běžného odběratele jsme ale vytvořili vlastní recepturu průměrně zeleného lesního skla, které se zákazníkům líbí. V hledání odstínu je i hodně alchymie, protože sklo je jako žena: naprosto nevyzpytatelné, nikdy vás neposlechne a za zdánlivě stejných podmínek se chová úplně jinak. Dochází k situacím, že starý pamětník sklář řekne: Slyšel jsem, že dříve do skloviny přidávali hladkou mouku…“ Vlastnosti skla taveného v malých pecích ovlivňují takové maličkosti, jako je venkovní tlak nebo teplota. Repliky středoevropského skla se dělají odedávna v nejlepší kvalitě v Čechách. Zajímavé je, že v historii sloužilo sklo a skleněné poháry vždy výhradně k pití vína. Voda byla příliš obyčejná, aby ji lili do skla, a husté pivo, řečeno dobovým jazykem, „žrali“ z misek. Proto se dodnes říká, že je někdo ožralý. Ležák předkové dokonce jedli lžící, protože v něm bylo ohromné množství škrobu. Občas také do pohárů lili medovinu a jiné alkoholové směsi. Díky pátrání po účelu prastarých sklářských výrobků lze poměrně dobře objasnit některé dobové zvyky a historické souvislosti. Je to taková sklářská detektivka. Dnes proto můžeme stylově popíjet víno z pohárů identických, ze kterých si nahýbal sám Karel VI. nebo třeba Bušek z Velhartic. Připíjím tedy sklářům z Královské huti stylově, červeným vínem z velkého zeleného poháru – ať jim pece nevyhasnou a repliky lesního skla dále krášlí stoly.
„Ryby už mít nemusíme!“ shodujeme se při pohledu na vysušené rybí mumie zavěšené na šňůře stánku. Při měsících strávených na březích Bajkalu jsme omula měli uzeného, sušeného, vařeného, syrového soleného, horkého i studeného, jedli jsme pověstnou rybí polévku ucha i omulí karbanátky. Jídelníček zdejších obyvatel není pestrý. Hlavně omul, dravá lososovitá ryba, kterou si domorodci sami uloví, a několik druhů zeleniny. Bajkal je nejhlubším jezerem světa. A právě toto místo v uplynulém století přilákalo i mnoho Čechů, kteří se – ať už náhodou, či zcela záměrně – zapsali do jeho historie. My jsme po pobřeží Bajkalu najezdili, napluli a nachodili stovky a stovky kilometrů a hledali jejich stopy. Nápadem znovu pátrat po českých stopách jsme navázali na úspěšný projekt „České stopy na březích Amazonky“ z roku 2000. Přitom ústřední postavou našeho zájmu se stal Zenon, celým jménem Zenon Francevič Svatoš. Je spjat s arktickými výzkumy, expedicí pod svahy Kilimandžára a s první rezervací, kterou založil v zemích tehdejšího Ruska. Houževnatý nadšenec s notnou dávkou odvahy, nezkrotnou touhou po dobrodružství a oddanou láskou k přírodě, které obětoval celý život. Ačkoli jeho příběh by vydal na napínavou knihu, sláva tohoto přírodovědce nepřekročila hranice Ruska a v Čechách je takřka neznámý.
ČECH V NITRU SIBIŘE Vlastně to všechno začalo starým novinovým článkem, v němž český inženýr Alexej Svatoš píše: „Můj otec měl od něho na stole âsuvenýrÔ – těžítko z hroší kůže. O synovi svého nejstaršího bratra Františka mi vyprávěl ještě jako klukovi. Můj bratranec se jmenoval Zenon, což mi připadalo nadmíru neobvyklé, a pak taky to, že jako poměrně mladý byl členem expedice petrohradské Akademie věd do Afriky.“ Alexej Svatoš o svém bratranci v polovině osmdesátých let vyprávěl doc. Bohumíru Janskému z Přírodovědecké fakulty UK, který byl předním odborníkem na jezero Bajkal, o ten se o Zenonovi zmínil ve své knize Bajkal – perla Sibiře. Pak lze sporé záznamy o rodině najít ještě v chrudimském archivu, ale dál už nic. Rodina Zenona Svatoše pocházela z obce Luže u Vysokého Mýta na Chrudimsku. V roce 1881 se odtud jeho děd Josef Svatoš se svou ženou Josefou a pěti dětmi vystěhoval do Novorossijska, kam tehdy přicházelo za prací mnoho Čechů. Po roce se celá rodina usadila v Simferopolu na Krymu, ovšem kromě nejstaršího syna Františka, který zůstal a oženil se. Jeho syn Zenon se pak narodil v kozácké stanici Krymskaja (dnes město Krymsk) na severním Kavkaze roku 1886. Oba rodiče mu záhy zemřeli a Zenon se dostal na vychování k příbuzným do Simferopolu, kde vystudoval reálné gymnázium. V obrovských rozlohách Ruska nebylo vzdělání základní prioritou širokých vrstev obyvatelstva a zdaleka ne každý si mohl dovolit nechat dítě vystudovat. To dokazuje, že rodina netrpěla nedostatkem, i když na vysokoškolský diplom už Zenon nedosáhl. Své přírodovědné znalosti si celý život doplňoval v terénu.
V SAVANÁCH KENI Jeho první cesta vedla do asijského Bucharského chanátu, kde se stal uznávaným zoologem, sběratelem a preparátorem. Když kníže A. K. Gorčakov hledal odborníka pro svou africkou misi, byl mu Zenon vedením petrohradské carské Akademie věd doporučen. I když v zoologickém muzeu ruské Akademie věd trvale nepracoval, byl mezi odborníky velmi respektován. V muzeu na počátku 20. století pracovalo sotva dvacet lidí, ale už tehdy byl tento institut hlavní klenotnicí sbírek zvířat z celého Ruska. 25. listopadu roku 1911 se expedice vedená knížetem Gorčakovem nalodila na parník a 13. prosince dorazila do tehdy britské východní Afriky (dnešní Keňa), do přístavního města Mombasa na břehu Indického oceánu. Ještě téhož dne všichni členové přestoupili na železnici vedoucí do Nairobi, která se stala výchozím místem pro pěší pochody. Jejich práce trvala více než tři měsíce. Úkolem Zenona bylo ulovit a pro muzejní sbírky preparovat velké africké savce. Výprava získala 137 trofejí afrických zvířat, buvoly, antilopy, zebry, velké i malé kudu, gazely Thomsonovy a další v té době v Rusku téměř neznámé druhy divokých afrických zvířat. Sbírky Zenona Svatoše, uložené v osmi bednách, obsahovaly také bezmála 7 tisíc představitelů hmyzí říše, na osm desítek lihových preparátů, 53 fotografií afrických zvířat. „Záznamy o expedici máme v muzeu dodnes. Zenon Svatoš měl vynikající znalosti živočišné říše v jejích nejrůznějších projevech,“ uznale potvrzuje současný ředitel muzea prof. Potapov.
K POLÁRNÍM MOŘÍM Ještě v témže roce, kdy se s velkolepou expedicí vrátil do Petrohradu a dosud ze sebe nestačil setřást okouzlení tropickou Afrikou, odplouvá Zenon Svatoš 26. června 1912 s výpravou Vladimíra Rusanova na lodi Herkules k severu, až za polární kruh. Kromě geologického průzkumu a úkolu zabrat na Špicberkách několik volných uhelných ložisek pro Rusko, se Rusanov zaměřil také na poznání rostlinného a živočišného světa této oblasti. Po šesti týdnech se tři členové výpravy včetně Svatoše vrátili s výsledky do Petrohradu. Kapitán Rusanov se ale v rozporu se směrnicemi ministerstva vnitra vydal na vlastní pěst prozkoumat severní mořskou cestu – z Atlantského do Tichého oceánu. Loď Herkules s deseti muži a jednou ženou (Juliettou Jeanovou, Rusanovou snoubenkou) na palubě už ale nikdy nikdo neviděl. Teprve v roce 1934 byly na západním břehu Tajmyrského poloostrova nalezeny pozůstatky Rusanovovy expedice. Mezi předměty byly objeveny i vizitky zoologa Zenona Svatoše a záznam v Rusanovově zápisníku: „…musím říci, že se Zenon Svatoš ukázal být skvělým pracovníkem a neúnavným sběratelem. Jeho sbírky se vyznačují mnohostranností, důkladností a pečlivým zpracováním…“
VELKÁ SOBOLÍ EXPEDICE „Prakticky bez odpočinku byl zařazen do vědecké skupiny Georgije Doppelmaiera, která se zabývala zkoumáním barguzinských sobolů. Na podzim roku 1913 odjeli z Petrohradu na Bajkal, odkud už Zenon prakticky nikam nevyjížděl,“ vzpomíná na další osudy Zenona Svatoše ředitel petrohradskému muzea prof. Potapov. Úkolem expedice bylo zjistit, co se stalo se sobolem asijským (Martes zibellina), jehož kůží se na carském dvoře začalo nedostávat. Jestliže v roce 1889 se na irbitském jarmarku prodalo 61 000 sobolích kožek, v roce 1910 to bylo už jen 10 275. Proto 16. dubna roku 1912 přijala carská vláda ustanovení, že je nutné uzákonit na Sibiři ochranu sobola a Doppelmaierův tým měl zjistit jeho stavy. Proč právě tato malá kunovitá šelmička byla pro vládnoucí kruhy tak důležitá? Má totiž velmi hustou, jemnou, až hebkou srst. Odedávna byla nazývána měkkým zlatem a zdobila carská roucha. Už Ivan Hrozný vydal nařízení stít hlavu každému, kdo by prodal cizinci jediného živého sobola. V 17. století vynášel obchod s těmito kožešinami téměř polovinu příjmů do carské pokladny. Sobol pomáhal financovat války, na sobolí kožešiny se přepočítávaly daně, později se za ně nakupovaly stroje a zařízení továren, zkrátka významně zasáhl i do rozvoje světového hospodářství. Čím je kožešina sobola tmavší, tím je cennější. Za nejkvalitnější rasu se pokládá barguzinský sobol obývající severovýchodní břeh Bajkalu, Barguzinské pohoří. A právě sem se vydává výprava vedená Georgijem Doppelmaierem. Mezi dalšími členy byl Konstantin Zabělin, Zenon Svatoš, A. D. Baturin a D. N. Alexandrov. Jejich daleká cesta na Sibiř vedla přes Irkutsk do Barguzinu, kde nakoupili koně a proviant, najali pomocníky a v Usť-Barguzinu na východním břehu jezera se nalodili na parník Svatý Feodosij. Když se 1. července 1914 výprava vylodila v osadě Sosnovka na severovýchodním břehu Bajkalu, žilo tu v jurtách jen několik Evenků. Nejbližší vesnice byla odtud vzdálená 150 km a cesta k ní trvala 3-10 dní, v zimě po ledě ještě déle. V jednom z evenských zimovišť zřídil Zenon Svatoš laboratoř a se dvěma pracovníky začal shromažďovat cenné přírodniny, seznamoval se s okolím. Dva roky doslova odříznuti od světa pozorovali sobolí populaci v jejím přirozeném prostředí. A bylo jasné, že stavy sobolů klesají a bez ochrany a podpory místních nemá zdejší populace šanci na přežití. Barguzinská rezervace v oblasti Zabajkalska na severovýchodním břehu jezera Bajkal na ploše bezmála 400 000 ha byla irkutským gubernátorem vyhlášena v květnu 1916, v prosinci téhož roku oznámil její založení ministr zemědělství vládnímu senátu.
ZENON SVATOŠ BRÁZDÍ VODY BAJKALU Na lodi, která nese jméno Zenona Svatoše, se vydáváme do Sosnovky, prvního sídla vedení rezervace. Dnes tu žije jen jedna žena, správkyně, jejíž muž se před časem utopil v jezeře. Podle plánů současného vedení rezervace by zde mělo vyrůst nevelké centrum tzv. ekoturistiky. Místo bude tedy možné využít v rámci cestovního ruchu, ovšem v souladu s přísnými podmínkami Barguzinské rezervace. Připlouváme ke břehu osady, odpolední sluníčko vytvořilo jedinečnou atmosféru, rozehrálo okolní lesy a louky všemi barvami. Jen několik krav pasoucích se opodál se stoickým klidem přihlíží tomuto divu přírody i našemu počínání s kamerou a fotoaparáty. Opuštěné sruby, až do výše oken zarostlé trávou, jsou tichou vzpomínkou na kdysi rušné sídlo rezervace. „Posmotrítě, zděs,“ ukazuje správkyně na kámen, jenž bychom v hustém porostu snadno přehlédli. Je to pomníček připomínající jména všech účastníků sobolí expedice, kteří stáli u zrodu Barguzinské rezervace. Mezi nimi je pochopitelně vytesáno i jméno Zenona Franceviče Svatoše. Malebná krajina si však za pózování před našimi objektivy vybírá svou daň. Útoky komárů a všelijakého bodavého hmyzu jsme poznali již před rokem v amazonské džungli. V porovnání s těmi sibiřskými to však byly jen neškodné mouchy. Mému muži během několikaminutového natáčení otekla tvář natolik, že jen stěží artikuloval. Bezpočet bodanců však dostal každý z nás, a tak jsme náš pobyt v Sosnovce rychle ukončili. Na lodi Zenon Svatoš, která patří správě Barguzinské rezervace, teď míříme dál na sever, do osady Davša, která se od padesátých let stala druhým sídlem vedení rezervace. Dnes je zde muzeum připomínající historii a přírodní hodnoty celé oblasti. Žije zde i Valerij, strážník rezervace, který nám na palubě lodi vypráví o Barguzinském pohoří, o sobolovi i o své práci „Nejchráněnější oblast, řekněme âjádroÔ rezervace se rozprostírá od mysu Volukan až k rozvodí řek Gramatuchy a Šumilichy. Právě zde byl nalezen nejvzácnější druh sobola – tmavý barguzinský sobol. Tato lovecká chráněná zóna už ale ztratila svůj význam, který měla v době založení. Populace sobola se totiž stabilizovala a je závislá v podstatě už jen na ekologických faktorech. Co se týče počtu sobola, ten se pohybuje okolo 1500 kusů. Zenon Svatoš, když hlídal tuto oblast, chytil sám 20 pytláků a můžeme říci âs nasazením vlastního životaÔ. Sobol byl velmi drahý a lidé byli ochotni udělat cokoli, aby získali jeho kůži. Jedna kůže stála tolik, že člověk mohl z jejího prodeje žít v klidu celý rok. To je začátek 20. století. Dnešní ochranná funkce rezervace spočívá v podstatě v kontrole rybolovu. Dnes jsou velkým problémem pytláci ryb. Místní obyvatelstvo vesměs žije z rybolovu. Nejběžnější způsob lovení je do sítí, což není pro nikoho žádný problém. Největším úkolem je tedy zachovat zásoby ryb v jezeře.“
TĚŽKÝ ŽIVOT V REZERVACI Vedením nově založené rezervace byl v Sosnovce pověřen Konstantin Zabělin. Svatoš se stal jeho zástupcem pro vědeckou práci. S puškou v ruce tu před nebezpečnými pytláky bránili barguzinského sobola, kterého z původních tisíců kusů přežívalo už jenom čtyřicet. Byli najatí hajní, postaveny sruby v ústí Velkého Čivirkuje a v Sosnovce, kde byl Svatoš v letech 1924-1945 ve funkci ředitele. Více než 28 let svého života věnoval Zenon Svatoš Barguzinské rezervaci, nejstarší svého druhu v Rusku. Nejednou stál v ohrožení vlastního života v boji s pytláky. Pracoval v neuvěřitelně těžkých podmínkách, svým zaměstnancům nemohl vyplácet mzdu i několik let, prodával proto osobní věci, aby je odměnil. Vedl nesmlouvavý boj za nedotknutelnost tohoto chráněného území a přitom trpělivě získával domorodce pro myšlenky ochrany přírody. Celou oblast znal dokonale, doprovázel řadu výprav až k velehorským průsmykům, miloval a rozuměl Bajkalu, jeho přírodě, miloval tajgu, její životodárný vzduch, údolí a horské hřebeny. Roku 1932 ve své práci napsal „…závěrem chci poznamenat, že barguzinský sobol by se nedožil dnešních dnů, kdyby svého času nebyla zřízena Barguzinská rezervace.“
BARGUZIN Na jižním okraji Barguzinského pohoří, na břehu řeky Barguzin, leží stejnojmenné městečko založené už v roce 1648. V Usť-Barguzinu, vzdáleném odtud asi 50 kilometrů, si najímáme Serjožu s jeho notně ojetým vozem značky LADA. Prašná drncavá silnička se klikatí, stoupá a zase klesá, zkrátka jako na horské dráze. Popraskané přední sklo omezuje řidičův výhled, avšak zdá se, že to Serjožovi nijak nevadí. V tomhle terénu to snad ani jinak nejde. Krávy líně kráčejí po silnici a z jejich klidu je nevyvede hluk motoru ani hlasité troubení. Nezbývá než se oklikou vyhnout. Je jasné, kdo tady má přednost. Konečně se před námi objevuje malebné údolí řeky Barguzin a na jeho konci vykukují stříšky stejnojmenného městečka. Naše první kroky směřují do muzea. Jeho ředitelka, Taťjana Sergejevna, je energická, svérázná žena, nadšená sběratelka všeho, co se týká historie zdejšího kraje. Postava Zenona Svatoše k ní neodmyslitelně patří. S chlapským postojem a cigaretou v koutku úst nám vypráví o pobytu a práci našeho krajana v Barguzinu: „U nás v muzeu máme věci, které patřily Zenonu Svatošovi. Poslední roky života trávil Zenon Francevič v Barguzinu a jeho žena Jekatěrina Afanasjevna pracovala v naší škole. Některé věci, které patřily jeho rodině, Zenon Francevič věnoval školnímu muzeu. Tak například tyhle seříznuté tlapy zvířat, např. slůněte, se dodnes v muzeu nacházejí a vzbuzují veliký zájem u žáků, protože oni nikdy neviděli živého slona nebo hrocha. Zenon Francevič Svatoš byl zakladatelem prvního Muzea přírody v Barguzinu.“ Ve vojenském gaziku nás Taťjana se svým mužem doprovází k příbuzné Zenonovy ženy Marii Ivanovně, která nás však svou zprávou zaskočila: „Jekatěrina Afanasjevna po smrti svého muže byla uražena tím, jak se vládní orgány zachovaly k Zenonu Francevičovi, a tak celý jeho archiv spálila.“ Poválečná komunistická vláda Sovětského svazu si necenila úspěchů cizinců na svém území, kteří tak zahanbovali schopnosti vlastních lidí. A v tomto duchu bylo zřejmě pohlíženo i na Zenona Svatoše. Za městem, v borovicovém háji, stávala dříve chovná stanice sobolů. Soboli tam byli z vědeckých důvodů, nikoliv pro kožešiny. Zakladatelem a ředitelem byl Zenon Svatoš, který usiloval o rozmnožení sobola v zajetí. V prostorách bývalé stanice je dnes léčebna pro nemocné tuberkulózou, dovnitř tedy nemůžeme. Zdá se, že ani tady neuspějeme a že další stopy v Barguzinu už nenajdeme. Nakonec se však štěstí přece jen přiklonilo na naši stranu a my jsme objevili staříka, který si na Zenona pamatoval. Byl to totiž jeho žák a pozdější spolupracovník Pavel Melčanov. „Zenon Francevič byl přísný, ale všichni ho měli rádi. Vyžadoval pořádek, stejně jako jeho manželka. Po 7. třídě mi otec řekl, když nechceš studovat, půjdeš pracovat, a Zenon Svatoš mě zaměstnal. Byl velmi náročný a vždycky mě kontroloval, jak jsem co udělal. No a začal mě učit, hlavně dělat preparáty a vycpaniny, především ptáků. Na 300 druhů ptáků tady žije. Dělal jsem i plameňáka. Když se začalo preparovat, byl připraven velký, vysoký stůl, všechno se dělalo pomocí formalínu. Přinesl mi třeba noviny a řekl: âPavle, všechno udělej pořádně.Ô Tak například jsem dělal velkého výra a jestřába a on povídá: âTo je lahůdka, tak to dělej pořádně.Ô Kontroloval, jestli jsem si umyl ruce, ten smrad byl takový syrový, nepříjemný, jak od vydry například. Napsal mi tady, podívejte, věnování: Pavlovi, mému zaměstnanci, Z. F. Svatoš. Asi jsem byl jeho oblíbený žák.“ Zastavujeme před domem rodiny Gorjačich. Dříve tu sice stávala jiná chaloupka, ale právě sem chodíval Zenon Francevič za svým přítelem Alexejem a tady také zemřel. Na tuto událost dnes vzpomíná vnuk Alexeje Oleg: „Jednou můj dědeček zabil medvědici, protože na něho zaútočila, a vzal si domů dvě malá medvíďátka. Žila přivázána přímo tady u nás na dvorku. A přijel Zenon Francevič, už si nevzpomenu, za jakým účelem, ale asi dle dědečkova vyprávění vykoupit medvíďata, totiž vlastně ne vykoupit, ale vyzvednout a odvézt je do přírodní rezervace. Pak s dědečkem seděli a pili čaj. Zenonu Francevičovi se udělalo špatně, vyšel ven a tam na našich schůdkách zemřel.“ Teprve nedávno byl Zenonu Svatošovi postaven na starém hřbitově, kde je pochován, velkolepý pomník. Soška sobola u jeho hrobu dokládá, že právě toto roztomilé zvířátko bude již navždy spojeno s jeho jménem. NEJSEVERNĚJŠÍ CÍP BAJKALU Čeká nás poslední zastávka na břehu jezera Bajkal, na nejsevernějším cípu ve městě Nižněangarsk, dnešním sídle vedení Barguzinské rezervace. Současný ředitel Genadij A. Jankus zastává svou funkci už třicet let. S neskrývanou hrdostí hovoří o svém předchůdci Zenonu Svatošovi, třebaže jako cizinec nemusel být vzorem pro své následovníky. „Jeho značné zásluhy spočívají v tom, že se zabýval vědeckou prací a byl prvním v Rusku a prakticky i na celém světě, kdo začal chovat soboly v zajetí. V tom jsou jeho veliké vědecké zásluhy. Kromě toho, jako organizátor přírodní rezervace v těch nejtěžších podmínkách, když vypukla revoluce a bezprostředně po ní, dokázal zorganizovat práci rezervace a ochranu jejího teritoria a realizovat tam vědecký výzkum.“ Známý ruský přírodovědec C. C. Tyrov jistý čas pracoval společně se Zenonem Svatošem v Barguzinské rezervaci a na důkaz úcty, kterou choval ke svému kolegovi, pojmenoval jeho jménem jeden druh hlodavce pišťuchy (Ochotona alpina swatoshi), kterou v této oblasti objevil a popsal.
Jediná cesta spojující Amarpur se zbytkem východoindického svazového státu Tripura vede serpentinami přes horský hřeben a provoz na ní ohrožují gerilové skupiny. Denně tu jezdí jeden po zuby ozbrojený konvoj, a tak ráno nasedáme do jednoho z autobusů v koloně doprovázené vojenskými vozidly. Potom už projíždíme horami a pozorujeme vojenská „kulometná hnízda“ okolo silnice. Dětem odbojných Čakmů z horských vesnic se ten zmatek evidentně líbí. Kdo ví, co zrovna dělají jejich tatínkové… V jedné z vesnic si všímám cedule s anglicky psaným nápisem: „Zachovej Tripuru v míru!“ Kolona začíná sjíždět po opačné straně horského hřebene. Zvažujeme potenciální rizika a v jedné z vesnic za městem Ambassa vystupujeme z autobusu a opouštíme konvoj. Střídáme několik přeplněných džípů a k večeru přijíždíme do vesnice ležící na Longai, hraniční řece s dalším indickým svazovým státem Mizórám. Podcházíme hraniční závoru a přecházíme most, který hlídá několik vojáků indické armády. Jsou naší přítomností tak překvapení, že ani nestačí nijak reagovat. Ani se jim nedivím – pravděpodobnost, že se v téhle oblasti objeví turisté, je přibližně stejná, jako že tady přistanou mimozemšťané.
MIZÓRÁM V IZOLACI Před námi se tedy otevírá zcela uzavřené území Mizórámu. Mizórám, indický svazový stát o rozloze 21 000 km2, leží na horském území vklíněném mezi Bangladéšem na západě a Myanmou (Barmou) na východě. Severní hranice Mizórámu sousedí s dalšími státy indického severovýchodního teritoria Tripurou, Ásámem a Manípurem. Jako samostatná jednotka – svazové teritorium Mizórám – vznikl v roce 1972 odtržením od Ásámu na základě uplatnění etnického principu. V roce 1987 byl Mizórám povýšen do kategorie svazových států. Zdejší „horští lidé“ (v místním jazyce mi = lidé, zó = hory), kterých je přibližně 700 až 800 tisíc, náležejí v naprosté většině ke skupině původních horských kmenů, obývajících též část území Tripury, bangladéšské Čitágáonské hory (kmeny Čakmů) a Arakánské pohoří v Myanmě, přitom dominantním kmenem na území Mizórámu jsou Mizové. Po rozpadu britské koloniální Indie se do horských oblastí začali z přelidněných nížin stěhovat Bengálci a usadilo se jich tady tolik, že například v sousední Tripuře už tvoří většinu obyvatelstva. Nespokojené kmeny, konkrétně 12 kmenů z Mizórámu, bangladéšských Čitágáonských hor a myanemského Arakánského pohoří, které se na vlastním území cítily utiskované, vytvořily v roce 1987 „Organizaci za osvobození horských kmenů“, jejímž cílem bylo sjednocení uvedených oblastí a vytvoření nezávislého státu. Mimo území Mizórámu, v Tripuře a zejména v Čitágáonských horách, založily separatistické kmeny buddhistických Čakmů i ozbrojenou organizaci s názvem Šánti báhiní („Mírová armáda“), která dodnes do značné míry kontroluje např. oblast Čitágáonských hor okolo města Rangamati. Samozřejmě byla prohlášena za nezákonnou a do oblasti se přesunula armáda. V Mizórámu, kde se přes 90 % obyvatelstva hlásí ke křesťanskému náboženství, zejména k protestantským církvím, není situace tak vyhrocená. Nicméně i Mizórám se snaží o zachování své kulturní odlišnosti od ostatní Indie přísnou imigrační politikou, která výrazně omezuje možnost vstupu občanům ostatních indických svazových států. Indické federální orgány naproti tomu uplatňují vůči Mizórámu řadu restriktivních opatření. V naprosté většině případů neumožňují jeho občanům získání cestovních pasů (na základě dvoustranné dohody je upraven omezený přeshraniční styk mezi Mizórámem a Myanmou), celá oblast Mizórámu je dlouhodobě uzavřena pro zahraniční návštěvníky.
EVROPA V INDII První mizórámskou noc trávíme v pohraniční vesnici Kanhmun, kde nás místní obchodník se dřevem ubytoval v budově, pro jejíž označení by nejvíc vyhovoval český termín hájovna. Mladý muž hovoří o tom, že do Kanhmunu přinesli baptističtí misionáři z Evropy křesťanství teprve v roce 1894, předtím prý tady „náboženství neměli“. Každopádně misionáři mimo jiné převedli do psané podoby i mizórámský jazyk, který proto používá latinskou abecedu. Ráno nasedáme do džípu, který 2-3x v týdnu zajišťuje dopravní spojení vesnice s mizórámskou metropolí Aizalem. Řidič nám nabízí ke žvýkání listy betelu s vápnem, po nichž máme za chvíli spálenou sliznici v ústech. Nejsme zvyklí. V průběhu cesty si uvědomujeme, že po mostě přes hraniční řeku Longai jsme vstoupili do světa zcela odlišného od zbytku Indie. Vesničané jsou oblečení „po evropsku“, na bambusové verandě brnká chlapec na kytaru country, na veřejných nápisech vystřídala hindštinu latinkou psaná mizórámština, z řidičova rádia zní namísto exotiky hudba skupiny Dire Straits. Z naprosté většiny Mizórámců, se kterými se setkáváme, vyzařuje zvláštní nedefinovatelná směs vlídnosti, skromnosti a hrdosti. Uvědomujeme si, že od vstupu na mizórámské území jsme nezahlédli ani jediného vojáka. Džíp projíždí velmi špatnou cestou, rozbahněnou po nočním lijáku, který byl předzvěstí nástupu monzunových dešťů. Krajina je poměrně jednotvárná. Nepříliš vysoké hřebeny hor (nadmořská výška většinou nepřesahuje 1500 m) orientované téměř bez výjimky severojižním směrem střídají liduprázdná mnohakilometrová údolí. Vegetaci tvoří druhotný porost s převahou bambusu, který nahradil původní džungli. Občas projíždíme vesnicí, která je zpravidla nahoře na hřebenu kopce. Později zjišťujeme, že tento pro Mizórám typický způsob umístění sídel je určován klimatickými podmínkami. Na kopcích se žije mnohem zdravěji než v malárií zamořených údolích. V okolí vesnic vidíme vypálené velké plochy porostů horských svahů. Na spáleništi vysazují vesničané banánovníky, místy pěstují zázvor, čaj a tabák. Oficiálně zakázané vypalování porostů je ve zdejší krajině na první pohled největším problémem, což nám potvrzuje v jedné z vesnic i místní lesník. V Mizórámu mají prý svého ministra životního prostředí a zvlášť ještě dalšího ministra pro ochranu půdy a vody. Zdá se, že je to potřebné. Náš džíp sjíždí do údolí řeky Sonai, kterou překonáváme přívozem. Začíná se šeřit, když se před námi na svahu horského hřebenu objeví mozaika domků hlavního města Aizalu. Po noci strávené v laciném hotelu sedím na schodu do obchůdku s potravinami v jedné z aizalských ulic. Čekám, až se vrátí Jindra, který šel do banky vyměnit naše americké dolary za indické rupie. Ulicí se rozléhají písničky skupiny Smokie, o kus dál visí přes celou ulici transparent připomínající zítřejší mezinárodní „Den Země“ (22. duben), mladý Mizórámec se vede za ruku s dívkou. Docela slušná iluze Evropy… Konečně se Jindra vrací. Peníze sice vyměnil, ale načerno, protože jediné zbývající mizórámské bance vzali nedávno indické ústřední orgány oprávnění měnit valuty. Podařilo se nám koupit podrobnou mapu Mizórámu a začínáme plánovat cestu na venkov. V malé vývařovně nám mimořádně hezké dívky servírují ohromnou porci vepřového masa s kukuřicí a rýží. Přejedení nasedáme o chvíli později do autobusu směřujícího na jih do provinčního města Serchip.
NA VENKOVĚ JSME ATRAKCÍ V Serchipu trávíme nedělní dopoledne v rodině asi 25letého Changliany – průvodčího ze včerejšího autobusu. Naše návštěva stála život slepici, kterou nám připravují k obědu. Bohužel nemáme příležitost ochutnat největší zdejší lahůdku, kterou je psí maso (snad proto se tady psi chovají k lidem značně nedůvěřivě). Před obědem přináší Changlianův otec Bibli. Jako na povel usedá celá početná rodina ke stolu, ustoupit musí i televizní přenos, ve kterém se britský boxer Lennox Lewis neúspěšně pokouší obhájit titul mistra světa v těžké váze. Společně nasloucháme čtení v nám zcela nesrozumitelné mizórámštině a poté se pouštíme do jídla. Po obědě nás Changliana vede na bohoslužbu do místního presbyteriánského kostela. Když potom mluví o zcela novém místním římskokatolickém chrámu, nemůžeme si jeho návštěvu nechat ujít. Architektura novostavby je zvláštní směsicí integrující asijské i evropské vlivy. Changliana stojí u kopce z betonu před chrámem a říká: „To je Svatá hora Galilejská, kterou jsem před deseti roky pomáhal stavět.“ Loučíme se s Changlianovou rodinou a pokračujeme v cestě do odlehlých venkovských oblastí poblíž státní hranice s Myanmou. Cestujeme dva dny střídavě pěšky a stopem od vesnice k vesnici. Veze nás i lesník, který nám z okna vozu ukazuje jakýsi kámen s vyobrazenou nahou postavou držící nad hlavou malé dítě. Jedná se o jakousi obdobu našich božích muk. „Na místě v džungli, kterým procházela úzká stezka, přepadl divoký pohan mladou rodinu,“ vypravuje nám lesník pověst o kameni, která se váže k období počátků křesťanství v Mizórámu. „Muže i ženu zabil a malé dítě odhodil na ostré hroty bambusového křoví okolního porostu. Tělíčko se ale hrotům vyhnulo a divoch zpoza křoví uslyšel dětský pláč. Došel tedy pro děcko a znovu jím mrštil na ostré bambusové výhony. Dítě ale zůstalo znovu nezraněno. Po třetím pokusu muž pochopil, že dítě je pod zázračnou boží ochranou. Zalekl se, nechal dítě žít, začal činit pokání a přijal křesťanskou víru.“ Lesník nám také vypravuje o posvátném jezeru za blízkými hranicemi Myanmy, ve kterém prý odedávna přebývají duše zemřelých obyvatel hor. Přístup k jezeru pro obyvatele Mizórámu byl prý i jedním z důvodů, které vedly k uzavření dohody o malém přeshraničním styku mezi Mizórámem a Myanmou. Jednalo se o jedinou zmínku o předkřesťanském náboženství místních kmenů, kterou jsme u Mizórámců zaregistrovali. Večer si stavíme stan na travnatém palouku poblíž vesnice Chalrang. Neunikli jsme ale pozornosti a po chvíli už s námi vaří polévku z Vitany více než stovka vesničanů – asi polovina obyvatel vesnice. Sympatický kluk říká: „Nesmíte se zlobit, že na vás tak koukáme. Jsme křesťani, vyznáváme stejnou kulturu a hodnoty jako vy, známe vás z televize, ale ani můj padesátiletý otec nikdy neviděl živého bělocha.“ Otec by prý byl rád, kdyby aspoň jeden z nás byl ochotný zajít do jeho domu – po celodenní práci už nemá sílu lézt za námi na kopec. A tak za chvíli společně asi s dvacítkou vesničanů sedím v dřevěném domku. Zvědavě si mě prohlížejí, někteří si mě osahávají. Pak si musím stoupnout, aby se mohli podivit mé na jejich poměry velké výšce 178 centimetrů. Kluk mi lámanou angličtinou překládá jejich otázky: „Čím se doma živíš?“ „Mám farmu s krávami, jsem cowboy.“ To se jim moc líbí, dlouho se smějí, ukazují na mě a opakují „cowboy, cowboy“. Přijímám od pána domu šálek čaje a přepadá mě dojetí. Mladý překladatel mě nakonec připravuje o větrovku, trvá na tom, že na moji návštěvu musí mít nějakou památku. DÍVKA LALRINNUNGI Další den sedím na batohu v uličce autobusu, kterým se vracíme do Aizalu. Autobusem znějí písničky mizórámské zpěvačky country. Oslovuje mě vedle sedící velmi mladá dívka s krásným pohledem šikmých černých očí – prý se podobám Ježíšovi. Večer trávíme v aizalském bytě obývaném rodinou šestnáctileté Lalrinnungi, jak se dívka jmenuje. Kvůli nám vynechala pravidelnou večerní návštěvu kostela. Moc se jí líbí fotografie mého blonďatého dvouletého syna. Sedí naproti mně na gauči, upřeně se mi dívá do očí a říká: „Já bych chtěla mít taky takového kluka!“ Dokonale mě tím vyvádí z míry. Později Lalrinnungi hovoří o tom, jak se Mizórámci cítí izolovaní, jak jim chybí kontakt s naší kulturou, jak je pro ně téměř nemožné získat cestovní pas. Druhý den ráno se loučíme s rodinou, Lalrinnungi mi ještě pomáhá sehnat kazetu s nahrávkou mizórámské zpěvačky country ze včerejšího autobusu a odvádí nás na stanoviště velkých terénních taxi-džípů. Za chvíli už se ve voze řízeném ásámským řidičem řítíme serpentinami z mizórámských kopců. To už je zase Indie taková, jak ji známe. Jeden z cestujících zvrací za jízdy z bočního okna džípu. Bez přibrzdění projíždíme několik armádních stanovišť se zvednutými závorami a uvědomujeme si, že opačným směrem bychom neprojeli. Odpoledne sedím opřený o zeď na rozpáleném nástupišti v ásámském městě Silchar. Teplota ve stínu údajně přesahuje 40 ̌C. Vracím se v myšlenkách do Mizórámu. Vím, že naše cesta se nedá zopakovat, a je mi z toho smutno. Pro Mizórámce mohu udělat jediné – říct o nich doma v Čechách, že existují.
Hanba. To je pocit, který mě ovládá při prohlížení fotografií, které jsem v New Yorku pořídil přibližně před dvěma lety. Účastnil jsem se tehdy Fam-tripu cestovní kanceláře America Tours, abych na vlastní oči viděl, že se Big Apple, jak je New York často přezdíván, vzpamatoval z teroristického útoku a je připravený žít dál jako kdysi. Proč hanba? Kvůli vnitřnímu pocitu, že je to hrozně dávno, co jsem tu velikou díru v zemi po World Trade Center viděl. Hanba za to, že jsem ten obraz už dávno někam zasunul. Člověk by asi neměl zapomínat… Znovu se mi vše vynořilo před očima, když jsem viděl televizní záběry z teroristického útoku na vlakovou soupravu v Madridu. New York se otřepal z nejhoršího a opět tepe svým životem velkoměsta. Nevím, jaký čas bude potřebovat Madrid. Ale určitě to dokáže a bude znovu tím překrásným městem v srdci Pyrenejského poloostrova. Jen doufám, že další podobné hrůzy už nepřijdou…
