Poslední oficiální kolonie malomocných v Evropě byla na řeckém ostrově Spinalonga. Praktiky podobné středověkým tu úspěšně fungovaly až do roku 1957! Násilná internace, důsledná izolace a zvláště v počátcích vzniku kolonie nepředstavitelně těžké životní podmínky učinily z tohoto kousku země na více než padesát let ostrov živých mrtvých… Historie malého ostrova vždy úzce souvisela s událostmi na blízké Krétě. Ta se počátkem 13. století stala majetkem Benátčanů, kteří ve městě ležícím v ústí zálivu Mirabello ke své obraně postupně vybudovali řadu opevnění, považovaných ve své době za nedobytná. Základní kámen zdejší pevnosti však byl překvapivě položen až roku 1579, takže zřejmě v době příchodu Benátčanů na Spinalonze již existovalo jiné, starší opevnění, považované za dostatečnou záruku ochrany. Tvrzení o nedobytnosti benátských pevností vyvrátili Turci, kteří v roce 1645 zaútočili na Krétu a postupně ji dobyli. Nejdéle, sedmdesát let, jejich útokům odolávala právě Spinalonga, nakonec však podlehla i ona. Vojáci za sebou zanechali trosky benátské pevnosti, které turečtí přistěhovalci později využili jako základ pro stavbu svých domů, když se tu postupně usazovali. Svou existenci založili převážně na pašování. Že šlo o činnost veskrze výnosnou, dokazuje rychle stoupající počet obyvatel Spinalongy. Zatímco např. v roce 1830 zde sídlilo kolem osmdesáti muslimských rodin, o padesát let později jejich počet vzrostl již na zhruba jeden tisíc. Konec učinil až rok 1898, kdy Kréta získala autonomii. Mnoho Turků žijících na Krétě opustilo své domovy téměř ihned, ale většina obyvatel Spinalongy se odmítala výhod pobytu na tomto ostrově vzdát. V roce 1903 ale bylo z rozhodnutí Krétské republiky na Spinalonze zřízeno leprosárium. Důvodů, proč byla vybrána právě Spinalonga, může být několik. Když pomineme skutečnost, která v rozhodování krétské vlády bezesporu sehrála významnou úlohu – totiž že se tímto způsobem elegantně zbavila nepohodlného tureckého obyvatelstva, můžeme jako další výhodu uvést na jedné straně izolovanost celého území, na druhé jeho poměrně dostupnou polohu, která měla umožnit plynulé zásobování celé kolonie z pobřeží. Následující roky však prokázaly, že skutečnost často vypadala jinak. Osud malomocných na Krétě až do počátku 20. století vypadal stejně neradostně jako po staletí předtím. Kdokoliv, u koho byla nemoc prokázána, byl ihned exkomunikován ze společnosti a zůstal zcela závislý na pomoci svých příbuzných nebo na charitě. Nakažení obývali jeskyně, v lepším případě si budovali jednoduchá obydlí, ale vždy mimo společenství zdravých lidí. Zřízení leprosária (výraz vybudování by byl vzhledem k podmínkám, které na Spinalonze panovaly v době příchodu prvních nemocných, příliš nadsazený) v praxi znamenalo jediné – úřady vyhledaly nemocné a často je i násilím odvezly na ostrov. Sice jim slibovaly lepší životní podmínky, ale přinejmenším v prvních letech po zřízení kolonie panovala na ostrově naprosto bezútěšná situace. Očekávalo se totiž, že si nemocní, kterých sem bylo v prvním sledu dopraveno zhruba čtyři sta, najdou sami mezi troskami benátských a tureckých domů svá obydlí. Nabídka možnosti využít jednu ze zachovalejších budov jako nemocnici pro nejtěžší případy zněla sice lákavě, ale vzhledem k tomu (jak je doloženo), že přinejmenším v prvních čtyřech letech existence kolonie ostrov ani jednou nenavštívil lékař, jednalo se o výhodu dosti pochybnou. Kamenitá a omezená plocha ostrova nebyla vhodná k pěstování plodin a chyběl přirozený zdroj vody, takže nemocní byli zcela odkázáni na dodávky z pevniny. Ty však často vázly, někdy kvůli špatnému počasí, obvykle však kvůli poněkud lhostejnému přístupu úřadů. Od nemocných a vyděšených lidí, dopravených na ostrov často proti své vůli, se dalo jen stěží očekávat, že budou bez pomoci zvenčí schopni zorganizovat si na Spinalonze svůj život tak, aby byl alespoň trochu důstojný. Malomocní přežívali ze dne na den a zdálo se, že před sebou nemají jinou perspektivu, než pomalou a bolestnou smrt. Obrat v této beznaději znamenal až příchod nové vlny nemocných, kteří byli z řeckých nemocnic. Jednalo se vesměs o mladé a především vzdělané lidi, mezi kterými byli i kvalifikovaní řemeslníci, učitelé, právníci. Jádro nově příchozích tvořila skupina malomocných z Atén, která v tamní nemocnici krátce před svou deportací na Spinalongu zorganizovala protestní hladovku kvůli nepravidelným dodávkám vody. Tento protest se úřadům podařilo ukončit až za pomoci policie. Už to, že tito nemocní byli schopni zorganizovat akci podobného rozsahu, nasvědčovalo tomu, že jde o zcela jinou skupinu lidí, než byli první obyvatelé Spinalongy. Po příchodu na ostrov se poměrně záhy pustili do budování důstojnějších obydlí. Využívali pro ně základy a stavební materiál z původních benátských a tureckých domů, a dokonce zřídili na ostrově malý kamenolom. Nejzávažnější však byl nedostatek vody, protože chyběla nejen na pití, ale i pro běžnou osobní hygienu, která měla pro nemocné klíčový význam. Ačkoliv byla očista těla vždy spojena s velikými bolestmi, bylo časté mytí naprosto nezbytné jako prevence sekundárních infekčních onemocnění, která se kvůli otevřeným vředům na tělech nemocných mohla nerušeně šířit. Noví osadníci proto vyšli z původního benátského modelu zachycování dešťové vody na několika místech ostrova a jejího svedení do nádrží. Zároveň také začali využívat starou tureckou prádelnu, ve které byly pravidelně vyvařovány svršky všech obyvatel ostrova. I přes tento pokrok však na ostrově, především kvůli místnímu klimatu, nikdy nebyl vody přebytek a občas se zde i kradla. Zlodějkami byly často ženy, které měly na množství vody z hygienických důvodů obvykle vyšší nároky než muži. Aby se tomu zabránilo, byly u nádrží stavěny hlídky, které dbaly na dodržování přísného přídělového systému. Postupně, krůček po krůčku, se život vyhnanců začal alespoň v některých oblastech běžného života zlepšovat. Přispělo k tomu i vyplácení jakéhosi „důchodu“ od řecké vlády ve výši třiceti drachem měsíčně. V té době se jednalo o docela slušnou, i když nijak vysokou částku, která dokázala i přes obavy z nákazy na ostrov přilákat různé podloudníky, což ostrovanům hodně pomohlo. Mnoho malomocných ale své peníze raději úzkostlivě šetřilo. Chtěli si tak zajistit alespoň důstojný pohřeb. Na ostrově ovšem dál neexistovala pravidelná lékařská péče a chyběly také nezbytné léky. Častou příčinou smrti byla infekce a šok po nezbytných amputacích končetin, prováděných většinou ve velmi primitivních podmínkách – bez anestetik a mnohdy i čistých obvazů. Vzhledem k povaze lepry byly amputace často jediným způsobem, jak se pokusit nemocnému prodloužit život, a výjimkou nebyli ani postižení, kteří tak postupně přišli o všechny končetiny. Smrt byla na Spinalonze denní realitou a vzhledem k malé rozloze a skalnatému povrchu ostrova přinášela naléhavou otázku, kam se všemi mrtvými. Pokud si nebožtík za svého života našetřil potřebnou částku, nebo pokud měl příbuzné ochotné uhradit jeho pohřeb, byl uložen na zdejším miniaturním hřbitově do vlastního hrobu. Jinak byl umístěn do společného hrobu, který představovala jakási cementová věž zabudovaná do země. Této „jámě“ ale nakonec neunikl nikdo. Ostatky bohatších nebožtíků totiž byly stejně po čtyřech letech vyjmuty z hrobů a natrvalo umístěny ke všem ostatním, aby uvolnily místo novým mrtvým. Tato praxe se stala hrůznou tragédií pro dívku, která byla krátce po svém příchodu na ostrov nalezena v bezvědomí a bez přítomnosti lékaře prohlášena za mrtvou. Protože si na ostrov přinesla peníze, byla následující den pohřbena do vlastního hrobu. Po čtyřech letech, když byl hrob otevřen, aby byly ostatky přemístěny, leželo tělo dívky v poloze, z níž se dalo vyčíst, že se v hrobě probrala a marně bojovala o život. Malomocní na ostrově přesto nevzdávali svůj boj o zlepšení situace a jejich život kvůli bezprostřední hrozbě smrti probíhal možná v mnoha ohledech daleko intenzivněji než v některých společenstvích zdravých lidí. Postupně se kolem vylepšených obydlí začaly objevovat malé zahrádky, trávníky, květiny, ale i drobné domácí zvířectvo. Každý nový příchozí na ostrov byl ostatními přivítán, bylo mu přiděleno obydlí a na základě svých dovedností byl zařazen do každodenního života. Podpora komunity pak pokračovala až do konce jeho života a v té době zde už jen málokdo umíral sám. Ostrovanům se časem dostalo také duševní útěchy. Na Spinalonze vznikly pravoslavné modlitebny, kde se konaly pravidelné bohoslužby. Ačkoliv se tomu řecké úřady bránily, proběhlo na ostrově také několik svateb, ze kterých vzešla řada dětí. Pokud se dítě po narození jevilo jako zdravé, bylo rodičům odebráno a umístěno ve zvláštním dětském domově v Aténách, kde bylo až do své dospělosti pod dohledem lékařů. Pokud se u něj choroba neprojevila, bylo prohlášeno za zdravé a mohlo se začlenit do normální společnosti. Další průlom v životě malomocných znamenal rok 1932, kdy byl novým guvernérem Spinalongy jmenován dr. Grammatikakis. Významně se zasloužil o další zlepšení zdejší situace. Zasadil se o výstavbu nových sběrných nádrží na vodu a postaral se, aby byl na Spinalongu dopraven elektrický generátor, díky kterému mohli ostrované využívat elektrickou energii dokonce dříve, než mnozí obyvatelé Kréty. V roce 1937 pak byla na ostrově vybudována nová nemocnice s laboratoří, kterou, pokud to počasí dovolovalo, pravidelně navštěvovali lékaři z pevniny. Přiváželi také zásoby nezbytných léků. Dr. Grammatikakis se také zasadil o vybudování dvou bloků dvoupatrových domů s byty, které od roku 1948 využívali především nově příchozí, neboť starousedlíci většinou dávali přednost vlastnoručně zbudovaným obydlím s drobným hospodářstvím. Každý nový blok měl dvacet čtyři jednolůžkových jednotek a čtyři společné kuchyně. Na ostrově vznikly malé obchůdky zásobované zbožím z Kréty, fungoval tu i holič a kadeřník, pracovali zde drobní řemeslníci. Postupně tu vznikly dokonce i čtyři taverny, z nichž jedna sloužila jako tančírna! Nemocní také ke konci existence kolonie získali možnost lepšího kontaktu s příbuznými na pevnině. Rodinám, které o to projevily zájem, byly povoleny pravidelné návštěvy. Čas na návštěvy byl ale striktně vymezen a některým nestačil. Je zdokumentován případ ženy, která, aby se již nemusela odloučit od svého nemocného manžela, odebrala partnerovi injekční stříkačkou krev a sama si ji aplikovala. Po čase, když se u ní skutečně projevila lepra, přesídlila na Spinalongu natrvalo. Kostelíky na ostrově začali využívat ke křtu svých dětí zdraví rodiče z Kréty. Každá osoba nebo i věc opouštějící ostrov však vždy musela projít dezinfekční místností, zřízenou hned u přístavní brány. Pravidlo, že malomocní nesmějí z ostrova odejít, se však dál striktně dodržovalo. Někteří nemocní ale psychicky špatně snášeli nedostatek zpráv o svých blízkých a pak se snažili utéci. Využívali k tomu noci a k překonání moře, které je dělilo od pevniny, používali dřevěné koupací vany. Většinou se pak ale sami po několika dnech dobrovolně vraceli zpět na Spinalongu. Výsledkem ale nakonec bylo, že úřady nechaly vany zkonfiskovat. Zvláštní období zažila Spinalonga během druhé světové války. Na ostrov se příliš nehrnula ani německá armáda. Pouze rozestavěla stráže na pobřeží Kréty, které měly zabránit přístupu malomocných na pevninu. Kromě jediného incidentu, při kterém byl při pokusu o útěk zastřelen muž, válka Spinalongu v podstatě minula. Roky existence kolonie malomocných na Spinalonze prokázaly neuvěřitelnou sílu a odhodlání jejích členů. Dokonce si vydávali vlastní noviny Satire, které humornou formou informovaly o událostech na ostrově. V jedné z taveren se pořádala také loutkoherecká představení karagiosi a bylo zde také zřízeno kino. Na ostrově vznikla divadelní skupina, která pořádala každý měsíc představení, jichž se účastnili jak obyvatelé Spinalongy, tak i návštěvníci z pevniny. V roce 1954 padlo rozhodnutí řecké vlády tuto poslední oficiální kolonii malomocných v Evropě zrušit a vrátit nemocné do nemocnic. Tak, jako se první obyvatelé Spinalongy bránili své násilné internaci, mnozí z nich odmítali opustit místo, na kterém si po letech úsilí vybudovali nový domov. Posledních třicet malomocných tak ze Spinalongy definitivně odešlo až v roce 1957. Jejich další osudy se pak vyvíjely nezávisle na sobě. U mnohých se stopy ztrácejí brzy poté, co Spinalongu opustili, o některých je bezpečně doloženo, že se jim (i díky novým, účinnějším metodám léčby) podařilo vybudovat si slušnou existenci mezi zdravou populací a některým dokonce založit rodiny. Dnes je Spinalonga jednou z nejznámějších turistických atrakcí Kréty. Denně sem z blízké Eloundy či nedalekého Agios Nicholaos přijíždějí desítky výletních lodí, které sem přivážejí stovky návštěvníků z celého světa. Na prašné cestě lemující ostrůvek se pachtí zpocení lidé, cvakají fotoaparáty a překřikují se průvodci, a jedinečná atmosféra tohoto místa se tak zcela vytrácí. Snad jen ten, kdo se sem vydá brzy ráno nebo vpodvečer, se může zaposlouchat do ticha mezi rozvalinami někdejších domovů malomocných, které narušuje pouze všudypřítomný zpěv cikád. Možná si pak o životě malomocných na tomto místě udělá lepší představu, než ze sebelepšího výkladu místního průvodce.
Z Velkého lékařského slovníku Lepra – malomocenství. Onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Dosud se vyskytuje, a to převážně v tropických oblastech. Vyvíjí se a probíhá velmi dlouho. Postihuje kůži, sliznici a nervy. Na kůži, jež může ztrácet citlivost, se objevují skvrny, které vředovatí a hojí se jizvami. Dochází k výraznému poškození různých částí těla (například ztráta článků prstů)…
Egypt nejsou jen pyramidy. Egypt je především zemí kuriozit a najít se tu dá úplně všechno. Vedle hlavního vchodu na perony káhirského nádraží Ramesse jsem při nákupu jízdenek na vlak do Luxoru narazil na ošuntělou bránu s nápisem EGYPTIAN NATIONAL RAILWAYS MUSEUM. Prošel jsem kolem spícího policisty a opatrně nahlédl dovnitř. Expozice mě přes svou typicky orientální ušmudlanost zaujala natolik, že jsem zaplatil nejen směšné vstupné 2 EGP (8 Kč), ale i povolení fotografovat v hodnotě 10 EGP. Evidentně jsem tu byl jediným návštěvníkem, ale čekal mě mimořádný zážitek.
V tajuplně potemnělém prvním patře jsou modely všech druhů dopravy od starého Egypta až po současnost. Historicky nejstarší znázorňuje dvoumetrový model transportu faraonské sochy ve starém Egyptě pomocí lan, saní a lidských svalů. Přes modely lodí, letadel se konečně dostáváme k železniční tematice: k metrovým modelům snad všech typů lokomotiv, které kdy brázdily egyptské „šíny“. Všechny jsou funkční, lze s nimi popojíždět, houkají a svítí, z častého provozu mají tu a tam odřeninu, vypadlý reflektor, ulomený nárazník. Kolem portrétů egyptských státníků v nadživotní velikosti sestupujeme do přízemí. Průvodkyně mi zde hrdě předvádí funkci historického telegrafu a hradla a velkoplošného modelu nádraží, ale já netrpělivě pokukuji po skutečných perlách na druhé straně sálu. Stojí tu dva historické originály parních lokomotiv, na které je dokonce možné vstoupit a vše si důkladně osahat. První z nich, orientálně zdobená Stephensonova parní lokomotiva č. 1295, byla vyrobena v roce 1862 pro císařovnu Eugénii, manželku Napoleona III., při příležitosti otevření Suezského průplavu. Pak byla věnována do Egypta, kde údajně vozila egyptského místodržícího vladaře třicetikilometrovou rychlostí na trase Alexandrie-Montaza. Lokomotiva je zdobená intarzovaným dřevem a mosazí, ale zaujme také technickým řešením: jedná se totiž o lokomotivu a vagon pro cestující na jednom podvozku. Protože chybí tendr, je uhlí umístěno v boxech podél kotle, vznešené cestující od zašpiněného strojvedoucího odděluje jen posuvná přepážka. Druhým exponátem je rychlíková lokomotiva 4-4-2 z roku 1906. Slouží současně jako názorná pomůcka pro pochopení principu funkce parního stroje. Obrovský kotel i válec jsou totiž podélně rozříznuty a odhalují tak „vnitřnosti“ lokomotivy. Armatury pro přeměnu vody na páru, rošt, topeniště, kondenzátor, šoupátka a písty – vše je krásně vidět. Průvodkyně mě upozorňuje, že mi chce před zavírací dobou (14.00) ještě něco ukázat. Vede mě ven do přístavku za budovou. Nevěřím svým očím: mezi různým haraburdím stojí další Stephensonova lokomotiva, tentokrát číslo 986. Pochází z roku 1852 a je prý historicky druhou lokomotivou, která byla v Egyptě uvedena do provozu. Vlastně pouhých 38 let poté, co geniální britský technik George Stephenson postavil svou první lokomotivu. Technické řešení je opět unikátní: pohonná jednotka totiž nebyla umístěna vně lokomotivy jako u drtivé většiny ostatních typů. Válce a páky Stephensonova lokomotivka umístila pod kotel mezi kola – doprostřed lokomotivy, která zřejmě nikdy nebyla restaurována, vše je „originálně“ odřené a orezlé. Tahám za páky a kohouty a představuji si, jaké to kdysi bylo ji řídit. Nejspíš to nebyl žádný med, vše jde dosti ztuha. I tak si tu jako milovník historické techniky lebedím.
Restaurace, které v Japonsku nepodávají tuňáka, mohou rovnou zavřít. Bez tuňáka to nejde ani na žádné hostině. Když se totiž řekne suši, první Japonce napadne tuňák, teprve potom losos. Nejvíce ceněný je hon maguro – tuňák obecný (Thunnus thynnus), ve světě nazývaný modrý (bluefin tuna). Japonci jsou ochotni zaplatit za něj horentní sumy. Kilogram jeho červeného masa stojí na japonské rybí burze od 70 do 150 amerických dolarů, v restauraci s ním na sto dolarů přijde už jediná porce suši. Japonští labužníci ale tvrdí, že modrý tuňák má tak vynikající maso, že to prostě stojí za to.
NEJDRAŽŠÍ RYBA SVĚTA Tuňáků žije ve světě mnoho druhů, většina z nich nemá ani české jméno. Rybáři hovoří o tuna bigeye, black fin, dogtooth, longtail, skipjack, slender, southern bluefin, bluefin, yellowfin, little, aku, albacore. Liší se velikostí a barvou a kvalitou masa, které určuje cenu. Třeba třičtvrtěmetrový tuňák bonito, který se hodně loví na Floridě, má prý maso plné krve, tudíž nedobré, a používá se jen jako návnada pro dorády. Jeho cena na trhu se v této lokalitě pohybuje kolem směšných dvou dolarů za kilogram. Tuňáka modrého si šetřiví Američané naopak jako lahůdku raději odpustí. Přestože se každým rokem při severoamerických březích (loví se především na atlantických mělčinách známých jako Georgova lavice, Labradorská pánev a Velké newfoundlandské lavice) uloví přes osm tisíc těchto ryb, v USA si ji můžete koupit opravdu jen výjimečně. Leda tak v padesátigramových konzervách. A ani Evropa v tom není jiná. Vy, kteří jste někdy v životě měli na talíři tuňáka, buďte si jisti, že se zcela určitě nejednalo o tuňáka modrého. Modrý tuňák, pravděpodobně největší kostnatá ryba na světě, která dorůstá do čtyřmetrové délky a váží až 900 kilo, je totiž drahý. Výkupní ceny v místech výlovu jsou od 14 do 30 dolarů za kilogram živé váhy (váha mrtvé ryby i s hlavou před vykucháním), už na rybích burzách však vylétnou několikanásobně. Záleží na momentální nasycenosti trhu v Japonsku, které je největším odběratelem. Japonci jsou zároveň ochotni zaplatit za tuto delikatesu nejvíce. Ve vodách Tichého oceánu totiž modrý tuňák nežije. Jednou se prý stalo, že ho při pobřeží Japonska náhodně ulovil místní rybář. Vzápětí dal svůj úlovek do dražby a čerstvá ryba se tu pak vydražila za rekordních 148 000 dolarů. Při úctyhodné váze modrého tuňáka si však na své přijdou i američtí rybáři – za jednu rybu dostanou až 16 000 dolarů.
TANEC KOLEM 22 TUŇÁKŮ Gloucester je malé rybářské město ve státě Massachusetts, kde po generace žijí potomci italských a irských rybářů. Ráno kolem čtvrté sem připlouvá ocelová čtyřicetimetrová loď Barbara Ann. V gloucesterském přístavu jsou hned čtyři výkupny, kde je možné chycené ryby okamžitě prodat. Obchodníci jsou rybářům k dispozici po celých 24 hodin. Vedou si evidenci vyplouvajících lodí, pomocí mobilních telefonů a vysílaček jsou s nimi na moři ve spojení a po ukotvení některé lodi v přístavu přihlížejí, jak se z jejích ledových útrob vykládá úlovek. Tentokrát je to dvaadvacet modrých tuňáků. Ryby jsou nejdříve zváženy a pak jim z ocasní části a za hlavou vyříznou vzorek krásného červeného masa. Podle něj japonský obchodník Machete stanoví cenu. Zkoumá kvalitu masa, lesk, barvu a obsah oleje v tkáních. Svoji cenu má i pohlaví ryby. Pak v těle ryby na pěti místech měří teplotu. Nakonec do páteře zasune dvoumetrový silonový prut, který přeruší nervový systém mrtvé ryby. Nervy v každé rybě totiž pracují ještě mnoho hodin po jejím zabití a neustálým chvěním dochází k rychlejšímu stárnutí masa. Kuchání ryb má také svá přesná pravidla. Nejdříve se velmi opatrně uřízne hlava ryby a ploutve. Řezy se tradičně provádějí ostrými japonskými noži, které spíš vypadají jako samurajské meče a svým dokonalým řezem dokáží v tkáních odkrýt nádhernou strukturu. Odstraňují se vnitřnosti. Potom se celý trup obalí termofólií, je opatrně uložen do připraveného přepravního boxu a dokonale zasypán ledovou tříští. Stálá teplota drceného ledu je schopna maso dokonale konzervovat a udržet jeho kvalitu po dobu několika dní, aniž by došlo k jeho zmražení. Po dvou hodinách máme v ledu naloženo již deset ryb. Celkem slušné pracovní tempo, když uvážíme, že s každou rybou se zachází doslova v rukavičkách. Jakákoliv chyba při manipulaci, např. neodborně provedené řezy, sklouznutí trupu ze stolu, natržená kůže ryby ostrým ledem, její nízká nebo vysoká tělesná teplota, se totiž okamžitě odrazí na konečné výkupní ceně. „Potřebuji práci urychlit,“ žádá nás Machete o chvilku pozornosti. „Do Japonska se blíží hurikán a poslední letadlo Federal Expresu odlétá z Bostonu za dvě hodiny. Pak bude letecká doprava nejspíš přerušena. Takže máme už jenom 45 minut. Zavolejte prosím svým známým, ať přijdou pomoci.“ Za několik minut již kolem každé ryby tancuje velká skupina lidí. Od rampy odjíždí na letiště první kamion. Vešlo by se do něj víc než 12 ryb, ale obchodník Machete nechce riskovat, že mu kvůli zbývajícím rybám uletí letadlo. Pak se ale pokouší skoro o nemožné – zpracovat zbytek ryb. „Dělejte, dělejte,“ pobízí nás a neustále někam telefonuje. Výkupní hala teď připomíná veliké mraveniště, každý se snaží maximálně urychlit balení. Dokonce i dozorčí komisař, který nikdy nedělá nic, jen kontroluje kvóty, vzal do ruky lopatu a neobratně nabírá ledovou tříšť. Poslední ryba mizí uvnitř poloprázdných útrob kamionu a za doprovodu policejního auta (asi uplaceného) odjíždí zbývajících deset ryb na svoji poslední pouť. V noci již budou draženy na tokijské rybí burze. Zítřek ukáže, o kolik desítek tisíc je Machete bohatší.
KAPSLOVÝ HOTEL V NAGOJI „Rychle se převlékni! Jedeme do Nagoje na rybí trh,“ volá na mě Hiro, jeden ze tří nejlepších kuchařů a specialista na ryby v restauraci Ói-zuši v japonském městě Tsu, ve které jsem na stáži. Bylo právě půl desáté večer, a tak mi to nějak nedocházelo. „Musíme vstávat brzy, takže přespíme v Nagoji v hotelu.“ V Nagoji zaparkoval před hotelem a vešli jsme. Byl to „kapslový hotel“, což je z anglického slovíčka capsule, které znamená pouzdro, kapsli, tobolku, kabinu kosmonauta nebo schránku. Snad jste to viděli v nějakém japonském filmu. Kapslový hotel nemá žádné pokoje, jen jakési uzavřené palandy, které vypadají jako malý, asi dva metry dlouhý tunel 80 x 80 cm na šířku i na výšku. Uvnitř máte minitelevizi s deseti programy, rádio a hodiny s budíkem, místo dvířek jen bambusovou roletu. Do každé kapsle samozřejmě ústí i klimatizace. Pro pouhé přenocování vcelku ideální. WC a umývárny se štosem čistých ručníků jsou všude. Kdo nemůže být bez sprch či koupele, má tu i čtyři minilázně s horkou, teplou, vlažnou a studenou vodou. Japonci mají rádi horkou vodu. Na mě byla příliš horká, a tak jsem hupsl do té teplé. Byla to nádhera. Najednou jsem zapomněl i na ospalost. Japonci přímo z lázně sledovali v televizi nějaký fotbalový zápas, někteří si povídali. Když jsme se s Hirem dostatečně vyváleli a prohřáli, šli jsme do další místnůstky, kde byly hromádky kartáčků na zuby, strojků na holení, hřebenů, voňavek a pěn na holení, vše samo sebou na jedno použití a jednotlivě zatavené. Vypucovaní jsme si zalezli každý do svého „regálku“ a šlo se spát. Vstávali jsme brzy.
RYBÍ TRH Vzduch voněl podzimem a rybami. Bylo krátce po páté, ale trh byl už v plném proudu. Hlaholení, šplouchání vody, skřípot a chrastění ledu, skřípění polystyrenových beden a cinkání závaží hlučelo v záplavě žárovek a zářivek, které osvětlovaly tu rybí žeň. Žádný z obchodníků neměl úplnou nabídku. Naopak. Každý měl jen několik produktů, které nabízel a za něž si ručil: ryby živé, chlazené, vykuchané nebo již naporcované, mušle, krevety, mořské šneky a mořské ježky, kaviár, sépie, kraby, ústřice všech velikostí, úhoře sladkovodního či mořského. Zkrátka na co si vzpomenete. Je libo trochu nebezpečí? Dobrá, máme i fugu. Fugu je pěkně nebezpečná. Stačí jen kapka jedu z jejích jedových žláz a nikdo vás už nezachrání. K její přípravě musíte složit speciální zkoušky, odměněné císařským certifikátem. A pochopitelně – obchodovalo se s tuňákem. Samotný tuňák se ještě dělí na několik částí, a to nejen hon maguro – modrý tuňák, ale i levnější druhy tuňáků. Libové, červené maso se nazývá akami, mírně prorostlému, mramorovanému tučnému masu se říká toro, středně tučnému čú-toro a nejtučnější část je ó-toro. Mramorovaná část je nejchutnější a z celého tuňáka nejdražší. Některé restaurace v Japonsku ji dokonce uměle zlevňují, jen aby nalákaly co nejširší klientelu. Toro se používá nejen do suši, je z něj i výborný rybí steak. Červená barva ryby se při smažení postupně mění přes bílou do zlatavé. I na talíři je vidět struktura „letokruhů“. Samotná chuť připomíná nejlepší a nejšťavnatější směs vybraných mas – od vepřové panenky, přes kuřecí a humří maso. Hirova první zastávka byla v malém obchůdku, který vypadal jako garáž. Vlastnili ho nějací manželé. Náležitě a halasně Hira přivítali a on mě okamžitě představil. Oba jsme dostali teplé kafe z termosky a Hiro vyprávěl, kde a jak jsem se tu vzal. Rozhlížel jsem se po jejich krámku. Samé krevetky a několik druhů krabů. Krabi byli samozřejmě vesměs živí. Všude rozsypaný led a ledová tříšť, z několika hadic neustále proudila ledová voda. Hiro dopil kafe, poděkoval a rozloučil se. Překvapilo mě, že nic nenakoupil. Nechal své odemčené auto před obchodem a prodíral se kamsi kupředu davem. Díval jsem se, jak Hiro nakupuje. Sám si vybral, co se mu líbilo, prodavač mu to zabalil, pokud toho nebral rovnou celé balení, napsal na to jméno a dal si to stranou. Hiro potom spokojeně odešel po dalších nákupech. S ničím se netahal a nic neplatil. Prakticky to vypadalo jako v tom prvním krámku. A tak mi konečně došlo, že vlastně nakupoval i tam, jen já si toho nevšiml. Jak bych také mohl, když celý obchod proběhl jako přátelský rozhovor. Úsměv, pár otázek na rodinu a na zdraví, spousty klanění. Mezi kupujícím a obchodníkem byl úplně jiný vztah, než znám z domova. Později, když jsme přišli k autu, pochopil jsem, proč Hiro auto nezamykal. Vzadu v nákladním prostoru bylo vše, co si objednal. Nekontroloval to. Nemusel. Obchodníci zas od něj neviděli ani jeden jen. Nepotřebovali to. Vědí, že faktury, které teprve zašlou, budou zaplaceny včas a na jen přesně. Tomu říkám obchod. Když bylo zdvořilostí dost a obchod uzavřen, šlo se na snídani. Kde jinde si můžete dát nejčerstvější rybu, než právě na rybím trhu. Snídat ryby je pro mě sice dost nezvyklé, ale Hirovo pozvání nešlo odmítnout. Tradiční japonská snídaně se skládá z rýže a misoširu, což je polévka z rybího vývaru a pasty miso, která se vyrábí ze sojových bobů a rýže. Pije se samozřejmě zelený čaj. A tak jsme mlaskali každý nad svou porcí a za našimi zády dál hučel rybí trh.
BARVY A PESTROST PŘEDEVŠÍM Když jsme se vrátili do naší restaurace Ói-zuši, okamžitě jsme živé ryby pustili do akvária s mořskou vodou. Většinou má každá restaurace taková akvária dvě. Jedno velké je na místě, které bychom my nazvali sklad potravin, a druhé, menší, je přímo v restauraci a plavou v něm drobné ryby a krevety. Mrtvé ryby se hned zpracovávají. Většinou se porcují na jednotlivé filety, pouze maso větších ryb se krájí na jakési pláty 5 x 20 cm, ze kterých se později krájí jednotlivé porce suši a sašimi, což jsou syrové ryby servírované samostatně. Každý takový plát či jednotlivé filety se zabalí do papíru, který saje krev a přebytečnou vlhkost, a ještě do fólie a uchovává se nejčastěji u ledu. Některé ryby, například makrela, se nasolují a nakládají do sladkokyselého nálevu, jiné se připravují pouze na pozdější grilování. Na suši a sašimi se dnes používá velké množství ryb a mořských plodů. Tuňák, losos, halibut, žlutoploutvý tuňák, pražma, mořský okoun, mořský úhoř, makrela, krevety, hřebenatky a mnoho dalších ryb a mořských plodů, pro které ani nemám český název. Možná mnoho lidí překvapí fakt, že losos se v syrovém stavu v japonské kuchyni používá teprve asi posledních třicet let. Na suši a sašimi se totiž používají výhradně mořské ryby, a tak losos jako částečně sladkovodní ryba nebudil u Japonců důvěru. Až když se začal dovážet ze severních moří, především z Norska a Aljašky, stal se vhodnou rybou pro obě tato jídla. Ptal jsem se jednoho kuchaře, jak se z tak velké nabídky ryb sestavuje nějaká suši mísa, tedy pokud si ji host nenaporoučí sám. „Taková mísa, ať už malá předkrmová, nebo velká pro větší skupinu lidí, by měla obsahovat především čtyři barvy ryb. Barvy a pestrost jsou u Japonců velmi důležité.“ Taková odpověď mě celkem překvapila. Suši mísa tedy musí obsahovat červenou rybu, kam patří na prvním místě samo sebou tuňák, až pak losos, bílou rybu, což je například halibut či fuga, modrou rybu, např. makrelu, sardinky či sajori, a nějakou tepelně zpracovanou rybu, třeba úhoře nebo mořského úhoře. Vše se doladí různými mušlemi, krevetami a kaviárem.
CO JE TO SUŠI? Většina lidí má stále mylnou představu, že suši je plátek syrové ryby s rýží. Tak jednoduché to ale není. Suši je rýže ochucená sladkokyselým nálevem. Japonští kuchaři jí slangově říkají šarí. Vše ostatní, ryby, mořské plody či rozličná zelenina, je prostě jen součást suši. Dalo by se říci, že vše ostatní je příloha a říká se jí neta. Podle způsobu přípravy šarí, tj. suši rýže, se suši dělí na několik druhů. V takovém případě se slovo, které označuje vlastní způsob přípravy, uvádí jako první a za pomlčkou se teprve uvede suši, které se ale mění na zuši. Proč se „s“ mění v “z“, to se mě ale neptejte. Patrně nejznámějším způsobem přípravy suši jsou nigiri-zuši. Nigiri-zuši se obvykle popisují jako válečky rýže s plátkem ryby. Pro první představu dejme tomu. Žádný váleček to totiž není, nigiri má mít tvar hranolu, který se vytvaruje v ruce i s plátkem ryby či jiného produktu. Uvnitř hranolu by mělo být duté místečko! To proto, aby se vám snáze při kousání samo rozdělilo na dvě sousta. Než se vytvaruje jediné nigiri, kuchařovy prsty udělají třináct základních pohybů. Zhotovení jednoho nigiri by mělo trvat tři až pět vteřin. Je to skutečné umění a dá pořádnou práci to nacvičit. Dokonce se pořádají i soutěže a jednou za čtyři roky také olympiáda. Jako neta, tj. příloha zpracovaná do rýžového válečku, může být prakticky cokoliv. V Japonsku se sice dodržují určitá pravidla, ale v Americe a v západní části Evropy, kde jsou suši mimo Japonsko nejpopulárnější, můžete na nigiri najít opravdu cokoli. V Japonsku je vyjma ryb oblíbená například vaječná roláda tamago-jaki, avokádo nebo třeba houbička šítake, ale nyní se mnohde hledají nové chutě a nápady. V Anglii dokonce pořádají i celostátní amatérské soutěže a v Americe zase profesionální kreativní soutěže. V jedné japonské restauraci v Americe mi tamní japonský kuchař řekl: „Vše je dobré pro suši.“ K suši a sašimi se servírují sójová omáčka, nakládaný zázvor a wasabi, které zvýrazňují chuť jednotlivých ryb. Zdaleka se ale nejedná pouze o obyčejné dochucovací prostředky. Sójová omáčka se nepoužívá pouze jako koření, ale i jako konzervační prostředek. Ničí totiž bakterie, jako je například coliform, způsobující otravu jídlem. Také gari, nakládaný zázvor, zabraňuje otravě z jídla. Jí se po každém soustu suši. Wasabi (Wasabia japonica) je japonský kořen podobný křenu, také se mu říká japonský křen, a je nepostradatelným kořením na suši, má ale také pár sterilizačních vlastností. Například zachovává svěžest ryby po delší dobu, pokud ji v ledničce uchováváte společně s wasabi. Bakterie napadající potraviny, vložené i s potravinou do misky společně s čerstvým wasabi a utěsněné víčkem, zaniknou. Mimo Japonsko je ale velmi těžké pravé wasabi sehnat v čerstvém stavu. Dodává se již zpracované v tubách a je velice drahé. Nejčastěji se ve všech obchodech a restauracích v Evropě i Americe setkáte s náhražkou vyráběnou z obyčejného křenu a zeleného potravinářského barviva, která samozřejmě tyto vlastnosti postrádá a chutí se pouze přibližuje. Když tedy jíte suši se syrovou rybou a máte strach, že se přiotrávíte, což je nepravděpodobné, vězte, že ke každému soustu preventivně dostáváte i tři protijedy. No není to mazané?
TUŇÁK OBECNÝ (Thunnus thynnus), ve světě nazývaný TUŇÁK MODRÝ (bluefin tuna) Tuňák modrý žije v malých hejnech a živí se sardinkami, sledi a makrelami při hladině, v hloubkách pak okounovitými rybami a mořskými mníky. Tato dravá ryba nesmírně rychle roste, a to až do délky 4 metrů a váhy 900 kilogramů. Tyto rozměry z ní činí největší druh mezi tuňáky, ale i jednu z největších ryb vůbec. Má šanci dožít se 15 let. Dává přednost teplotě vody kolem 10 ̌C, ale oběhová soustava zajišťuje jejímu tělu dostatek teploty i ve vodě mírně chladnější. Na jaře táhne z Atlantiku do Středozemního moře se třít a po výtěru putují vyhublé rodičovské ryby za potravou na sever až k Norsku. Ulovit tuto rychlou, silnou a vytrvalou rybu se sportovním rybářům podaří zřídka. Loví se na rychlých sportovních lodích na tzv. krátkých prutech s až dva kilometry dlouhým silným vlascem a není to vůbec laciná záležitost (pohonné hmoty, makrelí návnady, stovky kilogramů ledu). Tuňáci se proto nevozí každý den a šťastnému rybáři takový úlovek obvykle přinese i mnoho závisti a pomluv. Obchodně se tuňák modrý loví teprve od poloviny minulého století. Nejsnadnější způsob, jak ulovit tyto tuňáky, bylo pátrat po stádech delfínů, kteří plavou s nimi. Když je rychlé čluny objevily, odřízly jim únikovou cestu, zatímco rybářské lodi obkroužily celé hejno. Spustily asi půl druhého kilometru dlouhou a 200 metrů širokou síť ze zádi lodi a v několika minutách hejno uzavřely v pasti. V síti pak zůstávali nedospělí tuňáci, kteří se dosud nemohli rozmnožovat, delfíni, žraloci, dorády a mnoho dalších ryb. Po protestech ochránců přírody přijala americká vláda na tento způsob lovu moratorium a stanovila kvóty, kolik tuňáků modrých smějí americké rybářské lodě lovit. Každou loď vracející se z moře pak kontrolují nezávislí pracovníci „environmentální“ policie. Veškeré chycené ryby jsou ve výkupnách registrovány a denně zveřejňovány informace, kolik kilogramů ryb může být ještě chyceno, než bude sezona okamžitě ukončena. Oficiálně se ročně ve světě uloví 25 až 55 tisíc tun tuňáka modrého. Je to však jen velmi hrubý odhad. Bohužel se na volném moři v neutrálních vodách těžko kontroluje, zda rybářské flotily dodržují stanové kvóty a povolený způsob lovu.
HISTORIE SUŠI Nejznámější nigiri-zuši je nejmladší úpravou suši rýže. Zhruba před sto osmdesáti lety, někdy kolem roku 1820, ji vymyslel Hanaya Yohei (1799-1858), který tehdy žil v Edu, dnešním Tokiu. Historie suši ve skutečnosti začíná mnohem dříve – kolem roku 700 n. l. Tehdejší nare-zuši byly nasolené ryby prokládané vařenou rýží, se kterou se naplnily do dřevěného vědra, zalily vodou a zatěžkaly kamenem. Takto naložené se skladovaly jeden až tři roky. Po této době se jedla jen fermentovaná ryba, rýže se vyhazovala. Kolem roku 1500 se příprava pokrmu, kterému se v té době říká nama-nare (nama-nari), zkrátila na jeden měsíc. Ryba se konzumovala ještě ne zcela fermentovaná, tedy polosyrová, a začala se jíst i část rýže použité na fermentaci. Zachovaný dokument z té doby říká, že suši ve významu slova „kyselý“ je kombinací fermentované ryby a rýže jako naloženého pokrmu. Pravděpodobně koncem 16. století se začala rýže uměle dochucovat octovým nálevem a ryby se kořenily či nakládaly zvlášť. Rýže s kořeněnými rybami se pak společně naložily a stlačily pouze přes noc a druhý den se mohly jíst. Takové suši se nazývalo haja-zuši a tato rýže se už prokazatelně jedla i jako samostatný pokrm. Asi o sto let později se tento druh suši upravil a zjednodušil. Rýže se stlačila v malé dřevěné formě, navrch se naskládaly natenko nakrájené plátky fermentovaných či tepelně upravených ryb a celý pokrm se ještě jednou stlačil, až vznikl jakýsi dort, který se potom rozkrájel na kousky. Tento typ se jmenuje hako-zuši, ale je spíše znám pod názvem „Ósaka-zuši styl“ a dělá se dodnes. V 19. století přichází do Eda devítiletý Hanaya Yohei. Začínal jako sluha u obchodníka s rýží, ale prošel ještě několik dalších povolání. Pracoval také jako podomní prodejce suši, až si nakonec v Edu otevřel vlastní obchůdek se jménem Yohei-zuši. Jeho nový styl suši se stal brzy velmi oblíbeným a žádaným a ovládl celé Edo (Tokio). Proto se nigiri-zuši také říká „Edo-mae styl“ nebo „tokijský styl“. Zhruba v této době vzniká i druhý nejznámější způsob úpravy suši – maki-zuši. Jde o roládky ze suši a mořských řas. Suši rýže se rozprostře na mořskou řasu, nejčastěji řasu nori, ale oblíbená je i konbu, a položí se na ni nějaká „náplň“. Původní náplní maki-zuši byl zuke (tuňák marinovaný několik hodin v sójové omáčce), takuan (sušená ředkev nakládaná v rýžových otrubách), kampjó (sušené pásky z japonské dýně, které se před podáváním povaří ve speciální omáčce) a okurka. Za pomoci malé bambusové rohožky sudare se pak z řasy, rýže a její náplně vytvoří roládka. Je-li roládka malá a tenká, nazývá se hosomaki (hosoi = tenký, úzký, slabý), je-li větší a silnější, říká se jí futomaki (futoi = tlustý, silný). Každá oblast Japonska navíc měla a stále má své odlišnosti a speciality. Tokijský styl suši, tedy nigiri-zuši, se stal v celém Japonsku populárním v 50. letech minulého století s příchodem moderních ledniček a chladicích boxů. Do té doby se suši připravovalo především z ryb nakládaných či tepelně zpracovaných, poté se využívaly i syrové ryby. V 70. letech minulého století se suši dostalo do Ameriky, kde se stalo velkou módou a docela tam zdomácnělo. Oblíbené se tu staly především maki-zuši. Američané si vymysleli desítky obměn, desítky náplní a mnohé se proslavily v celém světě, dokonce i v samotném Japonsku. Takovým příkladem jsou „California-maki“, plněné avokádem a krabím masem či „krabí“ tyčinkou, ale především jsou rolované obráceně. To znamená, že rýže se pevně naklade po celé její ploše na řasu nori, pak se to obrátí, naskládá se avokádo a krab a sroluje se vlastně naruby. Obráceně ale můžete zarolovat cokoli, nejen California-maki. I tento styl dostal svůj japonský název – ura-maki. Dalším způsobem, jak si zarolovat suši, jsou te-maki. Je to vlastně takový kornoutek z řasy nori plněný suši s různými produkty. Dokonce i tofu se uplatnilo na suši. Z tofu se pro suši vyrábějí malé smažené kapsičky – inari, které se plní suši rýží smíchanou s mořskou řasou hijiki a sezamem. Výsledný produkt se jmenuje inari-zuši.
Nemají stonek, listy ani kořeny. Dokonce nemají ani zelené barvivo chlorofyl. Dokonale ukryty v těle svého hostitele, popínavé liány stromové révy rodu Tetrastigma, sbírají sílu ke květu. A když se tak stane, měří červené masité květy až 1,2 metru v průměru a váží 10 kilogramů. To jsou raflésie, největší květy planety. Mystérium deštných pralesů jihovýchodní Asie.
PÁCHNOUCÍ OBŘÍ PARAZIT Vlákna raflésie prorůstají pletivem hostitelské liány a získávají z ní vodu i veškeré živiny nutné pro život. Pokud tedy právě nekvetou, nedají se v pralese prakticky vůbec najít. Dosud se neví, jak dlouho musí raflésie v liáně žít, aby mohla vykvést. Víme jen, že pupeny květů začínají na hostitelském stonku liány vyrůstat již 19-21 měsíců před rozvinutím květu, zpravidla v místech, kde se liána plazí po povrchu země, nebo je dokonce pod spadaným listím a tenkou vrstvou humusu. Pupeny, které připomínají hnědočerveně zbarvenou hlávku zelí, mají pět měsíců před rozvinutím květu průměr asi jen 10 centimetrů. Dva až tři měsíce před rozvinutím průměr 15 centimetrů a přibližně 20 až 30 dní před rozkvětem průměr 25 centimetrů. Tyto údaje, stejně jako řadu dalších detailů ze života podivuhodného parazita, přitom vědci zjistili teprve nedávno. Když pak raflésie konečně rozkvete, nedá se přehlédnout, a to nejenom pro své obří rozměry a nápadné zbarvení cihlově červených kožovitých okvětních lupenů s voskově bílými skvrnami jako bradavice. Raflésie také neskutečně páchnou! Snaží se napodobit smrad rozkládající se mršiny, na kterou rády usednou různé mouchy a masařky. Květy raflésií totiž nejsou otevřeny déle než jediný týden, pak se nevratně mění v hnijící hromádku. Proto rostlina „spěchá“, nemůže si dovolit propást možnost opylení. Raflésie vytváří oddělené květy samčí a květy jen s pohlavními orgány samičími. Pro úspěšné opylení je nezbytné, aby v dosažitelné vzdálenosti vykvetly současně samčí i samičí květy. Vzhledem ke krátké době kvetení to bývá málokdy. Ve většině případů tedy samičí květy nejsou oplodněny a nevyvíjejí se plody. Tolik marnivé krásy příroda vytvoří bez užitku… Je-li však reprodukce úspěšná, uvnitř samičího květu se vyvine kulovitý plod s tisícovkou malých semen. Plod o průměru 12-15 centimetrů má dřevnatý nahnědlý povrch. Je naplněn jemnou olejovitou smetanově zabarvenou masitou hmotou, která obklopuje semena. Předpokládá se, že je po okolním pralese roznášejí prasata, veverky, drobní hlodavci včetně pralesních krys a také rejskové. Takové šíření semen živočichy označujeme jako zoochorní. Semena raflésií zvířatům, která ve velkém květu slídí po potravě (zřejmě se přicházejí nažrat masité hmoty plodu), ulpí na tlapkách a na srsti. Aby došlo k přenosu na hostitele, tj. liánu rodu Tetrastigma, musí se zvířata s nalepenými semeny raflésie bezpodmínečně o stonek liány otřít. Jak semena klíčí a vrůstají do pletiva liány, není dosud známo. Z uvedeného je však zcela zřejmé, že největší květy na Zemi to s reprodukcí nemají v žádném případě snadné. NAJÍT RAFLÉSII? S MAČETOU DO PRALESA Největší raflésie získaly pojmenování Rafflesia arnoldii po svém objeviteli siru Thomasovi Stamfordu Rafflesovi a jeho kolegovi botaniku Dr. Josephu Arnoldovi. Diplomat, badatel, historik a filolog Thomas Stamford Raffles byl první, kdo o nich přinesl písemnou zprávu s jejich popisem. Lord Raffles se stal v roce 1815 guvernérem na Jávě a Sumatře. Po skončení tříletého období guvernéra založil r. 1819 na konci Malajského poloostrova přístavní město Singapur. Raffles ale také v pralesích Jávy objevil po staletí pohřbený buddhistický chrám Borobudur, dnes významnou památku UNESCO, popsal zvyky a jazyk domorodých obyvatel Sumatry a mnoha dalších oblastí Indonésie. Do současnosti vědci popsali již celkem 14 druhů raflésií a další 4 druhy označili jako sporné. Jediná Rafflesia arnoldii, která se vyskytuje v centrální části Sumatry a na západě Bornea, však dosahuje průměru květu přes metr. Ostatní jsou poněkud menší. Rostou na relativně malých územích, např. Rafflesia gadutensis byla dosud nalezena jen na západním pobřeží střední Sumatry, Rafflesia micropylora roste pouze ve vrchovině nejsevernější provincie Sumatry, Rafflesia speciosa jen na ostrově Panay patřícím Filipínám, Rafflesia cantleyi na ostrově Tioman a přilehlé části Malajského poloostrova a Rafflesia tuan-mudae byla vědci zaznamenána pouze na třech izolovaných pahorcích v severozápadní části Bornea. Obvykle je to v primárních deštných pralesích mezi 100 až 700 metry nad mořem. V roce 1972 ale kvetoucí raflésii našli v 1800 metrech na hoře Lembuh v provincii Aceh na severu Sumatry, což je zřejmě hraniční hodnota jejího výskytu. Zajímavé je i to, že mnohé druhy se vyskytují na několika místech vzájemně oddělených mořským průlivem. Například právě největší Rafflesia arnoldii roste hlavně v centrální části Sumatry, ale našli ji i na západě Bornea. To je překvapivé, když si uvědomíme poměrně komplikovaný způsob jejího rozmnožování. Jako vysvětlení se nabízí možnost přenosu spor na peří migrujících ptáků. Ze skutečnosti, že „mají“ raflésii, dnes profitují mnohé lokality. Platí to např. o rezervacích Batang Palupuh nedaleko turistického centra Bukittinggi ve střední Sumatře nebo Tambunan na severu Bornea, kde dokonce otevřeli samostatné informační centrum. Dokonalosti ovšem dosáhli v národním parku Gunung Gading na severozápadě Bornea, který byl vyhlášen v místech izolovaného výskytu vzácné Rafflesia tuan-mudae. Jakmile rančeři naleznou kvetoucí raflésii, dají zprávu do informačního střediska v hlavním městě provincie Sarawak Kutchingu a zde se již postarají o propagaci, služby domorodých průvodců, a tak komerční úspěšnost parku. Většina druhů raflésií byla v roce 1997 zařazena do Červeného seznamu ohrožených rostlin IUCN v kategoriích „ohrožený“, „zranitelný“ nebo „vzácný“. Malajská vláda šla ještě dále a zcela logicky prohlásila za chráněnou nejen raflésii, ale také její hostitelskou liánu, bez níž by největší květy na světě nemohly existovat. Na Borneu je zase celá polovina území, kde se raflésie vyskytují, státem chráněných. Ostatně na severu ostrova bydlí obyvatelstvo čínského původu a Číňané květy raflésií používají jako prostředek lidové medicíny.
„Zanechte laskavě svůj prohnilý kapitalismus za branami města! Nepalte umělecké předměty, které jste sami nevytvořili. Je to trapné. Vše, co přivážíte, musíte bezpodmínečně také odvézt, a to včetně odpadků. Není-li vaše moč dostatečně čirá, málo pijete a hrozí vám dehydratace,“ informují mě strážci pouštního města u brány, která je tvořena z vraků aut a připomíná apokalypsu. To samé se ozývá z rádia. Poslouchám jedinou stanici, kterou je možné zde naladit. Rádio vysílá z tohoto města a také jen a jen pro něj. Dobrou informovanost návštěvníků organizátoři rozhodně nepodceňují. Ale to už se podél cesty začínají v prachu rýsovat bláznivé obrysy. Spolu se mnou projíždějí ulicemi lodě, humr ve velikosti malého auta, zpoza rohu vyjel kočár nadměrných velikostí a za ním upaluje velký hlemýžď. Nalevo obydlená potápějící se ponorka a napravo rudé hradby hradu. Tak to je Burning Man v Nevadské poušti, na kterém se každoročně schází až 25 tisíc volnomyšlenkářů. Svět, který ten náš, každodenní, nechává blednout v koutě.
JAK VZNIKL? LARRY PÁLIL MINULOST Historie bizarního festivalu Burning Man (Hořící muž) začala v roce 1986 na pláži Baker Beach v San Francisku. Na počátku všeho stáli Larry Harvey a Jerry James. V jednom z rozhovorů Larry vzpomíná: „Rozešel jsem se s dívkou, kterou jsem velmi miloval. Svět se pro mě stal šedým a pustým bludištěm. Zhruba po dvou letech od rozchodu jsem se ale jednoho rána probudil a věděl jsem, že pro mě život znovu začíná. Zavolal jsem svému příteli, abych mu oznámil, že večer zapálíme na pláži Baker Beach dřevěnou sochu muže. Po chvilce mlčení mě Jerry požádal, abych to zopakoval.“ Večer se kolem dvoumetrové hořící sochy seběhlo asi 20 lidí a jakýsi hipík s kalhotami na hlavě začal hrát na kytaru a zpívat píseň o ohni. Jedna z přihlížejících žen chytila hořící sochu za ruku. Larry tehdy spálil kus své minulosti, ale zapálil přitom řetěz slavností, kterých se každoročně účastní stále více lidí. V roce 1990 to bylo již 800 lidí a socha měřila 12 metrů. Policie ji ale kvůli nebezpečí požáru zakázala zapálit a lidi na Baker Beach rozehnala. Přibližně stovka nadšenců se tedy koncem srpna 1990 vydala v koloně aut do Nevadské pouště najít pro svůj happening vhodnější podmínky. „Nevěděli jsme tenkrát o kempování v poušti zhola nic. Nálada všech dobrodruhů však byla taková, že nás nic nemohlo rozházet,“ vzpomíná jeden z nich. Na hodinu H se někteří oblékli do slavnostních šatů, jiní do pestrobarevných kostýmů; sochu zapálil ze svých úst polykač ohně, koktejly tekly proudem. Tak uprostřed pouště, přesněji na vyschlém dně pradávného rozlehlého jezera Lahontan, dvě a půl hodiny jízdy na sever od Rena, vznikla tradice Burning Man, který se časem stal regulérním, profesionálně organizovaným festivalem, na nějž se prodávají vstupenky.
ZTŘEŠTĚNÉ MĚSTO Ulice mají svá jména podle festivalového tématu, které ve snaze lehce usměrnit umělce Larry každoročně mění, např. Tělo, Sedm období muže, takže ulice nesly názvy jako Novorozenec, Voják, MilovníkÉ Město má i svou poštu, která rozváží dopisy a vzkazy. Stín při odpoledních vedrech vytváří nádherná kavárna sestavená z pláten. Můžete si tu poslechnout koncerty či básně, pozorovat žongléry a nejrůznější tance nebo jen tak sedět a sledovat okolí, což je činnost, která v tomto městě neomrzí. Při toulkách městem si můžete vylézt na některou z rozhleden, kterých je tu plno, a podívat se na tu krásnou barevnou poušť s horami kolem pěkně z vršku. Vyvolávači na ulicích zvou do baru na alkoholické nápoje nebo ledové šejky z čerstvého ovoce. Někde vás oholí, udělají body-painting a někde nechají skočit do bazénu, který sem kdoví jak dopravili. Golf si můžete zahrát ve vesničce zvané Golf of Mexico. Jinde si lehnete na polštář, asistent vám nasadí sluchátka a na oči dá brýle a vy si vyzkoušíte, co to je psychowalkman. Jiná skupinka lidí zde pravidelně pořádá talkshow, které se nahrává a poté v reprízách promítá na velkém plátně. Námět by se do televize zcela jistě nehodil. Po líném, horkém dni se město s tmou roztančí neonovým tancem. Světelné kužely stojí, jezdí, létají a plazí se pouští. Laserové dělo krájí oblohu a kreslí na protější hory. Kluby se živou muzikou nebo dýdžejem lákají do svých útrob. Na jednom rohu ulice je obrovská železná konstrukce obsypaná lidmi. Pozorují zápasníky, kteří zavěšeni na lanech bojují v mračnech prachu velkými gumovými zbraněmi. Ulice brázdí auta vybavená muzikou a plamenomety a ohnivými jazyky olizují nebe nad městem. Pojízdné party křižují poušť z jednoho konce na druhý a megafony zvou kolemjdoucí na palubu. Jezdí se zde úplně na všem, pouze vozy světa, který je teď už v nedohlednu, stojí zaprášené stranou jako nepoužitelné vraky. Pak jsem objevil místo s nápisem Rollerblade-Disco. Veselá muzika zvala k malému stadionu, kde jste si na nafukovacích gaučích mohli vybrat z asi dvaceti párů bruslí vaše číslo a pak vyrazit do víru světel a muziky. Kolečka byla upravena tak, že při každém doteku s podlahou jiskřila. Byl to zážitek, vidět ty bláznivě oblečené (nebo i neoblečené) veselé postavičky pohupující se v jízdě do rytmu diska na jiskřivých bruslích.
NIKDO NENÍ POUHÝM DIVÁKEM Jednou z prvních věcí, kterou se návštěvník dozví, je, že nikdo tu není pouhým divákem. Každý přiveze něco, co může nabídnout nebo čím může pobavit. I ti, kteří přijeli poprvé a netušili, o čem toto město je, mají spousty možností, jak zdejší život obohatit, např. pomoci u větších projektů nebo se jen nechat strhnout do víru města a možná být další příjemnou a zábavnou návštěvou v některé z vesniček. Neexistují zde peníze ani reklama. I pronajaté vozy by měly mít logo firmy dobře maskované. Když potřebujete něco sehnat, musíte to dostat zdarma, nebo směnit za jinou věc či službu. Pouze kavárna z nutnosti kávu prodává a peníze z prodeje ledu jdou do školských zařízení okolního regionu. Toto jsou jediná dvě místa, kde peníze mají svou váhu. Nenajdete zde stánky s upomínkovými předměty či jiná místa, kde byste za své peníze cokoliv dostali. Vše, co zde můžete vidět, použít nebo spotřebovat, sem nadšenci přivezli na vlastní náklady a dali k dispozici všem. Ještě před týdnem tu nebylo nic. Generátory, mobilní sprchy, rozhledny, veliké houpačky, kolotoče, trampolíny, přístřešky s polštáři a matracemi k odpočinku, bazén, mini skate rampa, dokonce malé letiště, to vše slouží všem. Lidé zde chodí v kostýmech nebo bez oblečení. Nikdo se nad ničím nepozastavuje a nepohoršuje. Každý je něčím jiný, zvláštní, jedinečný. Každý je přece tak trochu blázen, a snad i právě proto zde padají bariéry a lidé se chovají nenuceně. Všichni přijeli ze stejného důvodu – na Burning Man. Přijeli se podívat na to, co umělci a amatéři z celého světa po celý rok připravují, aby to zde předvedli. A stavějí se tu díla udivujících rozměrů. Některé nákladné stavby jsou finančně podporovány z prodeje lístků nebo při nich aspoň pomáhají dobrovolníci, kterých se tu najde plno. Často by se bez nich dílo ani nemohlo dočkat úplného dokončení, bez nich by také nebyla ta pravá legrace. Například kdokoli si mohl vlézt do břicha obrovského osla a vymyslet cokoli na kolemjdoucí, kteří zvědavě strkají hlavu dovnitř po přečtení cedule: „Poznej pravdu pohledem do oslí zadnice.“ Autor tohoto vtipného nápadu s úsměvem vzpomínal na dvě malé děti sedící uvnitř s vodními pistolemi a vždy s obrovským výbuchem smíchu sprchující hlavy zvědavců.
EXTRÉMNÍ KLIMA Díla nejsou shromážděna na určitém místě, ale rozmístěna po celé ploše města – zhruba 9 km čtverečních. K některým dílům se právě pro jejich vzdálenost není snadné dostat. Doplníte nutnou zásobu vody, sednete na kolo a vyrazíte za tečkou na obzoru. A tečka se v tom vedru ne a ne přiblížit. Tyto únavné výlety do pouště patří k životu ve městě, rozhodně nejde jen o relaxační dovolenou. Denní vedra přesahují 40 ̌C a vysušují velmi rychle tělo. Velké nebezpečí tkví v extrémně nízké vlhkosti vzduchu, při které se tělo nepotí, a proto si člověk velké teploty tolik neuvědomí. Dehydratace pak přichází neočekávaně. Noční teploty mohou naopak klesnout pod 10 ̌C, a to je změna, na kterou musí být člověk připraven. Vítr dosahuje rychlosti přes 100 km/h a přináší s sebou písečné bouře, tzv. bílou tmu. Není-li kam se schovat, doporučuje se sednout si na zem, zakrýt obličej rukama a počkat, až bouře přejde. Do základní výbavy každého proto patří prachové masky a utěsněné brýle. Vše musí být také velice dobře zabezpečeno proti větru, protože odnese-li taková bouře např. stan, nemusí majitel své věci už nikdy najít. Bouře a prudké deště přicházejí s malým nebo žádným varováním. Většinou však netrvají déle než půl hodiny, a tak se město brzy opět dostává do původního rytmu. POSLEDNÍ NOC Poslední noc překvapí i ostříleného, již šestidenního „měšťana“. Každý den a noc lidé navštěvují muže v centru obrovské plochy zvané Playa, který hledí na město ze své dvacetimetrové výšky. Brzy ráno, jakmile se slunce přehoupne přes vršky okolních hor, můžete pozorovat, jak ho paprsky postupně osvětlují. Teď se kolem něho sejde přes 25 000 lidí v kostýmech, přijedou na všech těch bizarních vozítkách a muže zapálí. Začíná nejbláznivější a nejkrásnější noc. Na obrovské ploše teď umělci pálí svá díla, vznikají nové a nové ohně. Sound systémy obstarávají muziku a město tančí do východu slunce. Druhý den se pomalu začne balit a uklízet, aby se plocha uvedla do původního stavu. Odjíždím spolu se stovkami dalších vozidel a po cestě rozpálenou pouštní krajinou přemýšlím o světě, do kterého se vracím. Nevím, jestli je pravdou, že tento festival může změnit život člověka, jak jsem se několikrát dočetl, ale rozhodně je to zkušenost, kterou stojí za to prožít. Zanechá ještě dlouho úsměv na tváři.
