Při poslední návštěvě České republiky mě v oddělení lihovin v supermarketu přepadla nostalgie. Jedna láhev tequily za druhou a nepřeberné množství značek. Většinu z nich ani v Mexiku, kde už dlouhá léta žiji, neznáme. Když jsem se před deseti lety vypravoval na dovolenou domů, nebylo nad čím přemýšlet. Snad jediná otázka byla, kolik láhví tequily, aby to prošlo celnicí. A kamarádi, známí a příbuzní byli s těmito tekutými dárky vždy spokojení. Až letos mi jeden přítel povídá: „Už to nevoz, nedělej si škodu. Je toho tady dost.“ A protože jsem člověk věrný tradicím, mám spolu s klasikem chuť zvolat: „Paní Müllerová, tak nám zabili tu krásu vozit do Čech tequilu v kufru.“ A ona by odpověděla: „A kterou, pane Řehák, tu pravou z modré agáve Tequilana Weber, mezcal, nebo tu pančovanou?“
PÁLENKA OD INDIÁNŮ Definice tequily je naprosto jednoznačná: je to vynikající mexická pálenka, alkoholický nápoj, jenž je výsledkem fermentace a destilace cukrové šťávy z rostliny s názvem agáve Azul Tequilana Weber. Ta roste převážně v mexickém státě Jalisco, ale i v některých regionech dalších států, jako Guanajuato, Michoacán, Nayarit a Tamaulipas. Pěstování tequilové agáve spadá do předšpanělské doby, kdy indiáni jednoho z nahuatlských kmenů jménem Tiquila nebo Tiquilinos de Amatitán vařili střed agáve a získanou šťávu nechali fermentovat. Říká se, že takto získaný nápoj sloužil k rituálním účelům a konzumovali ho pouze náboženští hodnostáři. V průběhu koloniální epochy, před 400 lety, zavedli Španělé destilaci, a tequila, tak jak ji známe dnes, byla na světě. Ačkoliv jeden malý rozdíl tu je: ještě v polovině minulého století měla většina tequily obsah alkoholu mezi 45 a 48 stupni, tedy více podobný naší domácí slivovici. Dnes je naprosto běžný obsah 38 alkoholových stupňů a na „starý způsob“, tj. tvrdší, si ji připravují pouze někteří starousedlíci. Název nápoje se odvozuje od městečka Tequila, které je až dodnes považováno za středobod veškerého dění kolem tohoto destilátu. Tequila, která vyjde z destilačních kotlů, je připravená k pití pod názvem blanco – bílá. Avšak většinou se nechává zrát v dubových sudech. Podle mexických norem musí strávit v těchto soudcích minimálně dva měsíce, aby mohla byt nazývána reposado – uleželá, a dvanáct měsíců, aby mohla být považována za aňejo – vyzrálá. Názvem tequila se smí pochlubit pouze destilát, který je vyroben minimálně z 51% ze šťávy modré agáve a zbytek může být z jiných cukrů nebo medu. Není-li splněn tento požadavek, pálenka se nazývá mezcal. Rozdíl je pak patrný nejen v chuti, ale především v ceně.
AGÁVE ZNAMENÁ V ŘEČTINĚ OBDIVUHODNÝ Pro výrobu jednoho litru tequily jenom z agáve je zapotřebí asi sedm kilogramů rostliny. Slovo agáve má původ v řečtině a znamená „obdivuhodný“ nebo „vznešený“. Plantáže modré agáve se zakládají každý rok mezi březnem a červnem. Na nové plantáže se vyberou ty nejlepší „dcery“ z jiných, již vzrostlých plantáží. Agáve se totiž rozmnožuje pomocí podzemních oddenků, ze kterých pak kolem rostliny vyrůstají malé rostlinky. Aby měl střed agáve co největší obsah cukru, její pěstitelé musejí vedle hnojení a běžných zemědělských prací provádět také „řez květů“, protože ty by odčerpaly valnou část živin. Když agáve uzraje, což se odehraje mezi sedmým a desátým rokem jejího života, přímo na poli se ořezají listy a výsledkem je „hlava“ nebo „srdce“ rostliny, z dálky velmi podobné ananasu. Ty se pak odvezou do palíren, kde se nejprve desintegrují ve speciálních mlýnech a poté se vaří v parních autoklávech po celý den a další den se navíc nechají „uležet“. Pak se přemístí do fermentačních kotlů, kde za pomoci selektivních kvasinek dochází k přeměně cukru na alkohol. A poté už přichází docela obyčejná destilace. Propagační materiály některých palíren uvádějí používání dvojité destilace a někdy také na závěr mikrofiltraci.
POLOVINA PRODUKCE JDE DO CIZINY Tequila byla odjakživa lidovým alkoholickým nápojem, cenově dostupným téměř všem. V posledních pěti sedmi letech však dochází k neuvěřitelnému zvratu. Díky své chuti a kvalitě a samozřejmě i obrovské obchodní a reklamní kampani začíná být pitím „lepších rodin“ a také vzrůstá její export do světa. Zdvojnásobila se zejména produkce tequily vyrobené jen z agáve. V r. 1995 reprezentovala pouze 15 % z celkové výroby této pálenky, vloni pak již téměř 35 %. Dynamický nárůst konzumace tohoto nápoje vyprovokoval nutnost zvýšení kultivace modré agáve. Spotřeba této rostliny se v posledních pěti letech téměř ztrojnásobila. Podle údajů výrobců se v roce 1995 sklidilo 280 000 tun „hlav“ modré agáve Tequilana Weber a v loňském roce to pak již bylo 780 000 tun. A jak to vypadá s exportem? Z přibližně 150 milionů litrů vyrobené tequily Mexiko vyváží více než polovinu. Největším odběratelem dodnes zůstávají USA, které zkonzumují téměř 80 % z celkového exportu, 15 % putuje do Evropy a zbytek do Latinské Ameriky a do Asie. V současné době existuje v Mexiku 77 továren na výrobu tequily. Historie té nejstarší se datuje do roku 1758, kdy španělský podnikatel jménem Jose Cuervo dostal povolení využívat širokou oblast ve Villoslada v Jaliscu pro kultivaci modré agáve a o rok později pak obdržel od španělského krále výsadní práva na výrobu tequily. Druhou nejstarší založil pan Jose Maria Castaňeda v roce 1850 a nazval ji La Antigua. Tuto pak převzal v roce 1873 pan Cenobio Sauza a továrnu přejmenoval na La Perseverancia. JAK TEQUILU PÍT? Přestože v poslední době ten nejpoužívanější slogan na reklamu tequily zní: „Pijte ji tak, jak vám nejlépe chutná,“ uvádím několik příkladů, jak připravit tequilové nápoje. Klasickým je Charro negro – tequila s coca-colou. Bílá holubice – la Paloma blanca – je tequila se šťávou z grapefruitu, pár kapkami citronu a sklenicí ozdobenou cukrem. El toro Bravo je tequila a kalhua servírované na kostky ledu, el tequila Sennse je tequila, šťáva z pomeranče a sirup, la Valentina je tequila podávaná v malé úzké skleničce, doprovázená kouskem zelené pálivé papriky, a konečně to nejtradičnější „a pelo“ je čistá tequila doprovázená troškou soli a citronu nebo sangritou. A abyste skutečně vychutnali tu pravou, nefalšovanou chuť tequily, plnou slunka, vůně a dálek, moje rada zní: bez ohledu na značku, kterých je přes 400, kupte láhev, na které stojí napsáno 100% z agáve aňejo, a bez vychlazení ochutnejte. A můžete si přitom představovat obrovské plantáže modré agáve, což je fascinující pohled. Před vjezdem do městečka Tequily stojí velký billboard, na kterém je napsáno: Vážený návštěvníku, to, co vidíš na levé straně, je modrá agáve, ze které tady vyrábíme tu nejlepší pálenku na světě. A to, co vidíš na pravé straně, je totéž.
Kolesové parníky si lidé spojují především s řekou Mississippi, ve skutečnosti největší uplatnění našly v kanadské Britské Kolumbii a hlavně na Aljašce. Na 250 kolesových parníků přispělo k osídlení zdejší krajiny, bez nich by nebyly pojmy jako Klondike či Bonanza při zlaté horečce na Yukonu. Jejich služba tu začala v roce 1836 a skončila až v roce 1957, kdy na jezeře Kootenay vytáhli na břeh poslední loď. Dnes v povodí Yukonu existují pouze dva celistvé exempláře – kolesový parník Klondike na břehu u Whitehorse a loď Keno v Dawson City. Třetí loď, Tutshi, leží shořelá u Carmacksu. Jsou to jen staré stroje, jejich tvůrci jsou dávno zapomenuti. Na Aljašce však ovlivnily mnoho lidských osudů…
PARNÍKY UNIKÁTNÍ KONSTRUKCE Za úspěchem kolesových parníků (správně bychom měli použít termín „zadokolesový parník“ od originálu sternwheeler) na Aljašce a západním pobřeží Kanady byl nízký ponor. Parníky měly totiž jednoduchý dřevěný trup s plochým dnem bez kýlu (ale s vyztuženými žebry). I při nosnosti sto a více tun tato konstrukce umožňovala minimální ponor, jen kolem tří decimetrů. To bylo na řekách plných nánosů písku a naplaveného kamení (např. řeka Yukon zanášela ramena své delty při ústí do Beringova moře až 60 miliony tun naplavenin ročně) přímo ideální. Umístění pohonu na záď (první parníky měly parní stroj o výkonu 28 kW, novější typy z konce 19. století 100 kW) umožňovalo i snadné přiražení ke břehu přídí či bokem, kdekoliv to bylo potřebné, takže odpadla stavba přístavišť s moly, potřebných pro lodi s větším ponorem. A přirážet ke břehu řek bylo zapotřebí hodně často. Jako palivo se pro parní stroje sloužící k pohonu parníků používalo dřevo. V deltě Yukonu a pobřežní tundře moc dříví pod kotle těžce namáhaných parních strojů nebylo, takže topiči museli vzít za vděk sběrem naplaveného dříví. Nicméně i toto vlhké palivo shořelo v kotlích parníků snadno, neboť užívané parní stroje nebyly kondenzační, to znamená, že pára vycházející z dvoučinného pístu nebyla vedena zpět do kotle, ale do komína za účelem technického podpoření tahu kotle. Bylo to jednodušší z konstrukčního hlediska a účelné z pohledu výkonu. Výše po řece Yukon bylo dříví dostatek. Spotřeba pod kotli jednoduchého stroje však byla značná, a tak se pasažéři museli podílet na jeho těžbě, nařezání a dopravě na palubu, kde se na lodích většinou o délce 40 a šířce 9 metrů skladovalo na každém volném místě. Výkon parního stroje byl na lopatkové kolo přenášen dvěma hřídeli a do kruhového pohybu pak klikovým mechanismem. Příjezd kolesového parníku byl v tiché krajině ohlašován nejenom charakteristickým „pff-pff“ pohybu pístu stroje, ale i oblaky kouře nasyceného syčící parou. Kotel a parní stroj tvořily podstatnou část zatížení podpalubí, nad kterým byly postaveny zpravidla tři paluby. Jejich vybavení bylo na prvním kolesovém parníku Beaver, který společnost Hudson Bay koupila pro plavbu na řekách Britské Kolumbie v Londýně roku 1835, spartánské. Tehdy se na parnících převážely hlavně kožešiny ulovených zvířat. Od roku 1897, kdy na Klondiku propukla zlatá horečka, jsou ale některé parníky na Yukonu vybavené kabinkami až pro 100 cestujících a samozřejmě přepychovými salony, kde noví zbohatlíci utráceli své zlaté nuggety ve whisky. Další stovky méně šťastných dobrodruhů tu ale spalo v těch nejubožejších podmínkách. Stavitelé lodí vycházeli ze zkušeností se zlatou horečkou na řece Fraser v západní Kanadě o 40 let dříve, a stejně jak předražovali whisky, předražovali i cestu parníkem.
NÁSTRAHY ŘEKY Yukon pramení v Kanadě, vytéká z jezera Bennett a jeho 3185 kilometrů vede nejdříve na sever a pak na západ, kde ústí do Beringova moře. Povodí Yukonu má rozlohu 848 000 km2, tedy zhruba velikost Španělska a Německa dohromady. Yukon býval v době zlaté horečky splavný od svého pramene (po vybudování přehrady v polovině 20. století je splavný od města Whitehorse). Je to ale tvrdá řeka, jež člověku žádné chyby neodpouští. Když kolesové parníky překonaly deltu Yukonu u Beringova moře, která je dlouhá až 120 kilometrů a do stejné šíře se i rozlévá, čekaly je dravé proudy horního toku, především u Five Fingers, pěti skal, které trčí v toku jako prsty rozrážející proud, a pak i peřeje v Miles Canyon u Whitehorse, o nichž tak krásně píše i Eskymo Welzl. Ty byly oříškem pro každého kormidelníka a topiče. Proplout peřejemi Miles Canyon po řece dolů šlo těžko, ale ještě horší bylo vracet se proti proudu nad ně. Většina lodí sloužících mezi jezerem Bennett a Whitehorse byla proto postavena u jezera z materiálu přepraveného pozdější železnicí. Na tomto úseku se parníky často vyhýbaly plovoucím stádům sobů karibu nebo losů, ale čekala je i další úskalí. Yukon byl splavný jen od května do září, pak zamrzal. Zamrznout u břehu řeky s lodí znamenalo přečkat krutou aljašskou zimu s minimem zásob. Na Aljašce, neposkvrněné civilizací, pomoc prakticky neexistovala. Ovšem pravý horor čekal posádky až při jarním tání. Praskání ledu, které bylo slyšet na 20 kilometrů, bylo děsivou podívanou. Kusy ledu o velikosti rodinných domů vytvářely na řece umělé přehrady, které hladinu Yukonu nad překážkou zvedaly o několik metrů. Když se pak ledové bariéry uvolnily, tlačily před sebou vše, na co v řece a na březích narazily: balvany, stromy i tuny písku a hlíny. Dřevěná loď neměla šanci takové nárazy přežít. Nejčastěji ji vzedmutá voda vyvrhla s rozlámaným a propíchaným trupem na břeh. Boj parníku s vodním proudem vyžadoval udržovat tlak páry v kotli na maximu. Jeho železné pláty nebyly tehdy svařované, ale nýtované, a tak přetopené kotle často explodovaly a rozmetaly parníky i cestující. Časté byly při těchto extrémních podmínkách i poruchy hřídelí lopatkových kol. I na jejich opravách se podíleli cestující, stejně jako pomáhali tesařům, jedněm z nejvíce zaměstnaných lidí 12členné posádky, při opravách lodního trupu proraženého kameny či kmeny. Posádky s cestujícími tehdy v prostředí letní Aljašky, kde komáří hejna zastiňují slunce a přivádějí lidi i medvědy grizzly k šílenství, dokázaly pravé divy. Uváznout na měsíce v pustině totiž nikdo nechtěl. ZLATÝ VĚK PARNÍKŮ NA YUKONU Prvním kolesovým parníkem, který se v roce 1869 pokusil zdolat Yukon, byla loď stejného jména patřící společnosti Alaska Commercial, konkurentu Hudson Bay. Parník Yukon, postavený v přístavu St. Michele na západním pobřeží Severní Ameriky, proplul bez kýlu dobrodružně rozbouřenými vodami Beringova moře, dostal se do Yukonu, ale uvázl na mělčinách delty. Druhý pokus parníku Yukon zdolat deltu řeky se zdařil až v roce 1874. Třetí proplutí řeky Yukon kolesovým parníkem New Racket v roce 1882 bylo spojeno s tragickým směšným omylem jeho vlastníka, prospektora Edwarda Scheffelina. Ten zbohatl na zlatě v Arizoně a chtěl ve své úspěšné praxi pokračovat na Aljašce. Zdejší naleziště se mu ale zdála „tak ubohá“, že loď odstavil na břeh a prodal. Parní stroj z New Racket pak sloužil zlatokopům jako pohon čerpadel. Prospektorování se ale věnovali jen ve volném čase, byli to totiž hlavně trapeři kožešinových společností Hudson Bay i Alaska Commercial a jejich hlavním úkolem bylo založit na horním toku Yukonu stanice k výkupu kožešin a skladování zásob. V roce 1889 společnost Alaska Commercial spustila na vodu kolesový parník Arctic s délkou 41 metrů, vybavený silným parním strojem o výkonu 90 kW, mimochodem výkonem obvyklým u dnešních automobilů střední třídy! Větší objem zásob přivážených do stanice Fortymile, tehdejšího centra dění na Yukonu, znamenal pro prospektory možnost přežít zimní období na místě celkem bez úhony. V roce 1896 potkal u potoka Rabbit Creek, později nazývaného Klondike, kanadský prospektor Robert Henderson skupinu mužů vedenou Georgem W. Carmackem, Američanem vychovaným indiány, a svěřil se mu se svými nálezy zlata na potoce. Naznačil mu i místa, kde hledat, a domluvili se, že Carmack bude Hendersona informovat, když bude i on úspěšný. G. Carmack zlato v přítocích Yukonu samozřejmě našel, ale ihned si vykolíkovaný claim nechal ve Fortymile zaregistrovat na sebe. Už o rok později, v roce 1897, odtud dva kolesové parníky převezly zlato v hodnotě 1,5 milionu USD. Noviny a veřejnost šílely. Místa na všech kolesových parnících byla obsazena, lodě přetékaly cestujícími a nově vzniklé město Dawson City hostilo v sezoně u břehů i 20 kolesových parníků najednou. Jediný, kdo zatím nic netušil, byl R. Henderson, potulující se kdesi v pustině. Horní tok Yukonu od Whitehorse až po jezero Bennett byl loděmi zaplněn též. Zprvu jen primitivními lodicemi a vory, na nichž se cesta po jarním Yukonu do Dawson City často platila životem. Tihle odvážlivci přišli z přístavu Skagway přes průsmyky Chilkoot nebo White k jezeru Bennett jižní cestou se zásobami na zádech mul. U jezera natěžili v časném jaře roku 1898 dřevo, postavili lodě a čekali na jarní tání. Později používali i kolesové parníky smontované u Whitehorse, jejichž zbytky dnes s ostatky tisíců odvážlivců leží rozesety v povodí řeky. Do průsmyku White nad Skagway byla do konce 19. století postavena i železnice, a i když zlatá horečka opadla a těžebních polí se zmocnily velké společnosti, kolesové parníky zůstaly. Jejich potřebnost vytlačily až silnice postavené za druhé světové války z obavy před Japonci. Dopravu na Aljašce tak definitivně ovládly automobily. říjen 2004
Pozemský Měsíc je mrtvý, tekutá voda a život na něm nikdy neexistovaly. Na Venuši prší kyseliny a její povrch, rozžhavený na pět set stupňů Celsia, není moc vhodný pro život. Za nejpravděpodobnější místo, kde se kromě Země mohl podle dosavadních znalostí sluneční soustavy vyvinout život, se považuje Mars. Vědci však předpokládají, že příhodné podmínky k životu trvaly na Marsu příliš krátce na to, aby se v nich vyvinulo něco většího než bakterie, o inteligentních bytostech ani nemluvě. Ba co víc: bakterie budou nejspíš již několik set milionů let mrtvé. Mrtvé od dob, kdy vyschly marsovské oceány. Takže jak nalézt zbytky dávno mrtvých buněk? Jak najít na Marsu stopy života?
CO HLEDÁME? MASTNÉ KYSELINY Život na Marsu hledaly bez výsledku americké Vikingy v roce 1976. Neúspěšně se o to na přelomu let 2003/2004 pokusila i evropská sonda Beagle 2. Další mise k Marsu plánuje NASA na roky 2005 až 2011. Připravují je týmy vědců a externí výzkumná centra. Mezi nejdůležitější patří laboratoř JPL (Jet Propulsion Laboratory), odkud jsou mise i řízeny. Zavedu vás do samotného srdce výzkumu těchto laboratoří v kalifornské Pasadeně. Prosté čtverhranné budovy připomínají sídliště a v ničem nenapovídají, že se zde každý den odehrává jedno z nejvíce vzrušujících dobrodružství lidstva. Tým chemiků, fyziků, astrobiologů, geologů a inženýrů z JPL, California Institute of Technology a New Mexico State University si právě na jedné z důležitých schůzek klade neodbytné otázky. Co přesně na Marsu hledáme? A kde to můžeme nalézt? Tyto otázky se mohou zdát triviální, ale není tomu tak. Mars je zřejmě mrtvý již několik miliard let. Pokud na něm kdy byl buněčný život, buňky jsou dávno rozbité na základní stavební kameny. A protože jiné formy života neznáme, vycházíme z pozemské buňky. Ta má tři základní složky: DNA, bílkoviny a mastné kyseliny. První z nich, deoxyribonukleová kyselina (DNA), vypadává ze hry hned na začátku. Je totiž nestabilní a v horizontu milionů let po ní na Marsu nezbudou ani stopy. Nemá tedy cenu po ní pátrat. Nadějnějším kandidátem jsou bílkoviny, jejichž základním stavebním kamenem jsou aminokyseliny, které si pozemské organismy vyrábějí pouze ve formě L. Ve své druhé formě D jsou v živé hmotě na Zemi prakticky nepřítomné. Naopak aminokyseliny, které nemají původ v živých organismech, ale například ve hvězdném prachu, se vždy vyskytují stejnoměrně zastoupeny v obou svých formách D a L v poměru 50 na 50. Jestliže tedy na Marsu nalezneme stejné zastoupení L i D aminokyselin, je zřejmé, že tam „napadaly“ z kosmického prostoru. Pokud jsou ovšem na Marsu přítomny aminokyseliny pouze v jedné ze svých forem, znamená to, že tam byly s určitostí vytvořeny živými organismy. Byl by to tedy důkaz života na Marsu. Důkaz, po kterém všichni pátráme. Jenže aminokyseliny pocházející z živých organismů mohou být po mnoha stamilionech let naředěny, nebo překryty těmi, které napadaly z hvězdného prachu. Jejich analýza tedy nemusí o přítomnosti života na Marsu přinést jednoznačnou odpověď. Poslední na seznamu jsou mastné kyseliny. Na rozdíl od jiných částí buňky jsou velmi odolné vůči kosmickému záření a nepříznivým vlivům. Prakticky neporušeny mohou přetrvat po stamiliony let. Navíc jejich výskyt je vždy spojen s výskytem živých organismů. Jsou totiž součástí buněčných stěn, bez kterých si živé organismy nedokážeme představit. Pokud kdy byl na Marsu život, určitě po sobě zanechal stopu v podobě mastných kyselin. Mastné kyseliny jsou z astrobiologického hlediska skvělí kandidáti. Jedinou jejich chybou je, že jsou obtížně detekovatelné. Pro chemiky a inženýry v našem týmu tvrdý oříšek: zkonstruovat zařízení pro jejich analýzu.
CHEMICKÁ LABORATOŘ NA MIKROČIPU Zjistit, zda na Marsu byl, nebo dokonce je život, tj. detekovat mastné kyseliny nám může pomoci pouze dokonalá chemická analýza vzorků. Klasickou chemickou laboratoř s lidskou obsluhou mít na povrchu Marsu ještě dlouho nebudeme. Ale i odebrání vzorků z Marsu sondou a jejich doprava do pozemské laboratoře je technicky a finančně nesmírně náročná záležitost. Bylo by třeba zkonstruovat sondu, která na Marsu nejen přistane, ale bude mít také dost paliva na opuštění jeho povrchu a návrat na naši rodnou planetu. Vzorky přivezené na Zemi mohou navíc obsahovat živou marsovskou bakterii, která by mohla kontaminovat pozemskou ekosféru a mít zdrcující vliv na zdejší život. Další možností je vyslat na Mars miniaturní, ale plnohodnotnou automatickou laboratoř, která bude výsledky analýz posílat na Zemi pouze po rádiových vlnách. Takovou laboratoř, která by se jednoduše vešla do malé pohyblivé sondy, jež bude zkoumat vzorky ze širokého okolí. Laboratoř, která by měla malou spotřebu elektrické energie. Prostě komplexní miniaturní laboratoř, která je snem plánovačů všech kosmických misí už po desetiletí. A vyvinout takovouto laboratoř pro misi k Marsu je právě úkolem našeho týmu. Dnes dokážeme vyrobit chemickou laboratoř na silikonovém mikročipu o rozměrech několika centimetrů čtverečních. Můžeme v ní integrovat veškeré analytické kroky, které probíhají v klasické chemické laboratoři. Taková mikročipová laboratoř je složitý systém mikrokanálků s průměrem několika desítek mikrometrů a délkou několik centimetrů, které se podle potřeby kříží, rozvětvují, ústí do mikroreaktorů, mikromixérů, separačních kanálků a detekčních cel. Kapalina s chemickými látkami se v kanálcích mikročipu nepohybuje díky tlakovým pumpám, které se běžně používají v klasických velkých laboratořích. To by bylo příliš složité, objemné a hmotné, a tudíž pro kosmickou misi nepoužitelné. Je transportována pomocí jevu zvaného elektroosmóza. Ta umožňuje pohyb kapaliny pouze mezi místy, kde je aplikováno elektrické pole. Chytrým přepínáním elektrického pole tak můžeme pohybovat kapalinou pouze v některých částech mikročipu, a tak ani při složitém větvení mnoha kanálků není nutné používat záklopky či ventily, což by bylo nutné, kdybychom používali tlakové pumpy. A co více – elektroosmotická pumpa díky malé spotřebě elektrické energie může fungovat celý týden na tužkovou baterii. Laboratoř na mikročipu bude při kosmické misi muset při přistání na Marsu čelit přetížení více než 200 G, dokázat operovat při teplotách -200 až +30 ̌C a vydržet dlouhodobé skladování před použitím – alespoň 600 dní. Splnit tyto požadavky je náročné a vyžaduje to zavedení velkého množství nových technologických postupů.
CRYOBOT V POLÁRNÍCH ČEPIČKÁCH Takže už víme, co hledat a jak to analyzovat. Ale kde hledat? Pozemské organismy potřebují ke svému životu vodu. A protože žádné jiné organismy neznáme, předpokládáme, že ty marsovské též. Voda, zmrzlá na kost, zůstala pouze v polárních čepičkách Marsu, kde může tvořit až několik set metrů tlustou vrstvu ledu. Tady se pravděpodobně mohou nacházet zakonzervované zbytky života. Proto se sonda navržená naším týmem vydá právě tam. Nebude hledat stopy života pouze na povrchu. Bude se muset dostat do vnitřku ledovcové pokrývky. K tomu jí může pomoci jedině vrtný systém – aktivní, nebo pasivní. Použití aktivního vrtného systému s rotujícími vrtnými korunkami a protimrznoucími kapalinami je značně energeticky náročné, nehledě na to, že může kontaminovat marsovské prostředí. Jeho výhoda je v tom, že pokud vrtná souprava narazí na vrstvu prachu či drtě, dokáže jí proniknout. Pasivní vrtné systémy mají podobu tepelného tělesa protavujícího se do hloubi ledovce vlastní vahou. Jejich výhodou je energetická nenáročnost, ale nedokáží projít vrstvou prachu či suti. Tým JPL vyvíjí sondu, která kombinuje výhody obou systémů. Cryobot, jak se sonda jmenuje, je založen na velmi jednoduchém a přitom geniálním nápadu: má tvar torpéda o délce asi jednoho metru a průměru 12 centimetrů, v jehož špičce je umístěn radioaktivní zdroj vytvářející radioaktivním rozpadem atomů dostatek tepla na to, aby se Cryobot svojí vlastní vahou pomalu protavil do nitra ledovce. Roztavenou vodu, obsahující možný biologický materiál, bude odebírat a průběžně analyzovat laboratoř na mikročipu umístěná v útrobách Cryobota. Ohřátou vodu bude Cryobot vyvrhovat speciální tryskou zpět proti ledu. Tím rozmělní i případnou kamennou drť, která by ho jinak zastavila. Nezbývá než doufat, že marsovské ledovce neobsahují velké kusy kamenů, které by Cryobot na svém sestupu nedokázal překonat. Voda nad Cryobotem bude v mrazivém marsovském ovzduší samozřejmě nezadržitelně zamrzat. Komunikace s povrchem je proto vyřešena ve stylu třetího tisíciletí. Cryobot bude během svého sestupu odhazovat v pečlivě vypočtených vzdálenostech miniaturní transmitory. Ty sice v ledu zamrznou, ale díky tomu, že budou pracovat na podobné bázi jako pozemské mobilní telefony, to nevadí. Cryobot se spojí s nejbližším transmitorem, ten s dalším a tak dále, stejně jako ve staré hře na tichou poštu, až bude signál předán další sondě, čekající na povrchu ledovce, která jej odešle do střediska JPL/NASA v Pasadeně. Led v různé hloubce vede signál různě, a tak vzdálenosti mezi transmitory musí být velmi pečlivě spočítány a odzkoušeny, aby nedošlo ke „ztrátě signálu“.
– – – Hotový prototyp Cryobota už tým otestoval v norských ledovcích. Cryobot se protavil do hloubky 23 metrů. Pak se bohužel prudce zhoršilo počasí a experiment bylo nutné ukončit. I tak testy proběhly velmi úspěšně a potvrdily funkčnost Cryobota v reálných podmínkách. Vyslání Cryobota k Marsu jako jednoho z malých průzkumných robotů – scoutů se plánuje v roce 2011. Další Cryobot s minilaboratoří bude v budoucnosti vyslán také k jupiterskému měsíci Europa. Tam bude pátrat po životě v jeho oceánu, pokrytém silnou vrstvou ledovcového příkrovu. Na Zemi se pro Cryoboty plánuje použití v jezeře Vostok, ukrytém čtyři kilometry pod ledovcovým příkrovem Antarktidy. Cryobot i s laboratoří bude obětován, zamrzlý hluboko v ledu, ale informace, které nám zašle, možná změní celý náš pohled na život a vesmír.
ÚSPĚŠNÉ MISE K MARSU Mariner 4 (1964, USA) Pořídil první detailní snímky jiné planety sluneční soustavy; mimo jiné ukázal povrch zbrázděný meteoritickými krátery. Byl zkonstruován jako tzv. „průletová sonda“: během krátkého průletu kolem Marsu (14. 7. 1965) vyfotografoval 21 snímků. Vypuštěn byl 28. listopadu 1964.
Mariner 6 a 7 (1969, USA) Dvojice totožných průletových sond byla navedena k těsnému průletu kolem rovníku a jižní polární čepičky Marsu (31. 7. 1969 a 5. 8. 1969). Shodou okolností byl k oběma sondám Mars natočen tak, že jim nastavil polokouli pokrytou pouze krátery; objev velkého kaňonu a mohutných sopek na rovníku učinil až Mariner 9. Sondy byly vypuštěny 24. 2. 1969 a 27. 3. 1969, na Zemi odeslaly dohromady 201 fotografií.
Mariner 9 (1971, USA) Sonda pro dlouhodobé sledování a výzkum Marsu byla prvním „orbiterem“, sondou, která se dostala na oběžnou dráhu kolem rudé planety. Dorazila k Marsu 13. 11. 1971 v době, kdy na něm zuřila obrovská prachová bouře, zamezující jakémukoli pozorování povrchu. Když se po měsíci uklidnila a usadil se prach, Mariner 9 ukázal Mars, jak jsme ho neznali: gigantické vulkány dosahující výšky 25 km, obrovský kaňon dlouhý 4800 km, a co bylo největším překvapením, zbytky prastarých říčních koryt. Mariner pořídil 7329 fotografií a zmapoval tak 100 % povrchu Marsu. Mariner 9 byl vypuštěn 30. 5. 1971.
Mars 2 a 3 (1971, SSSR) Totožné sondy s ambiciózním plánem – stát se orbitery Marsu a vyslat přistávací moduly určené k průzkumu jeho povrchu. Přistávací modul sondy Mars 2 vstoupil do atmosféry Marsu 27. 11. 1971, bohužel pod prudším úhlem, než bylo plánováno, a tak havaroval na jeho povrchu. Úspěšnější byla sonda Mars 3, jejíž přistávací modul dne 3. 12. 1971 sestoupil až na povrch rudé planety. Stal se tak prvním výtvorem lidského rodu, který přistál na jiné planetě sluneční soustavy. Na své palubě měl přístroje pro studium chemického složení povrchu, včetně hledání organického materiálu a známek života. Nesl také malého kráčejícího robota, který však nikdy nebyl využit. Modul též obsahoval zařízení pro studium atmosféry Marsu, jejího chemického složení, teploty, tlaku a síly větru. Právě silný vítr se stal sondě osudný, zřejmě ji převrátil – přistávací modul se odmlčel 20 sekund po přistání a přenesl pouhých 75 řádků obrazu z povrchu planety. Přistál totiž do extrémně silné prachové bouře, zuřící po celém povrchu Marsu. Mateřské sondy do roku 1972 obíhaly Mars a odeslaly množství vědeckých informací. Mars 2 a 3 byly vypuštěny 19. 5. 1971 a 28. 5. 1971.
Viking 1 a 2 (1975, USA) Sondy Viking úspěšně přistály na povrchu Marsu a sloužily zde po několik let jako vědecké fyzikální laboratoře. Kromě mnoha vědeckých experimentů, jako bylo stanovení složení marsovské atmosféry, sledování teploty a zemětřesení, nesly na palubě jednoduchou laboratoř pro hledání života. Výsledky těchto experimentů však nebyly průkazné, a tak otázka existence živých organismů na Marsu zůstává otevřená. Sondy odstartovaly ze Země 20. 8. 1975 a 9. 9. 1975 a na Marsu přistály 20. 7. 1976 a 3. 8. 1976, k Zemi odeslaly desítky tisíc fotografií.
Mars Global Surveyor (1996, USA) Po více než dvou desetiletích úspěšná mise k Marsu. Global Surveyor byl úspěšně naveden na oběžnou dráhu okolo rudé planety a podrobně zmapoval celý povrch Marsu. Díky kombinaci snímkování povrchu a výškoměru máme informace o 3D struktuře povrchu. Sonda přinesla také detailní záběry vyschlých řečišť. Global Surveyor odeslal na Zemi větší množství informací než všechny předchozí sondy. Vypuštěn byl 7. 11. 1996, k Marsu dorazil 12. 9. 1997. Vědecká data vysílá dodnes.
Mars Pathfinder (1996, USA) Sonda nesoucí první funkční „marsochod“ v historii – Mars Rover (pojmenovaný Sojourner) – využila novou metodu přistání na povrchu, kdy přímo vstoupila do atmosféry bez navádění na orbit. Mars Pathfinder přistál 4. 7. 1997 v oblasti Ares Vallis, v kamenitém terénu, který se považuje za pozůstatek po obrovských záplavách. Sojourner provedl na patnáct chemických analýz horniny a vyslal několik set snímků. Na základě jeho objevů vědci předpokládají, že Mars byl v minulosti teplejší a vlhčí, s hustší atmosférou a vodou v tekutém skupenství. Jeho poslední signál byl na Zemi přijat 27. 9. 1997. Na úspěch Sojourneru navazují Mars Rovery vypuštěné roku 2003.
Mars Odyssey (2001, USA) Hlavním úkolem této sondy je z orbitu zmapovat chemické složení hornin na povrchu Marsu, tedy zjistit, z čeho se Mars skládá, hledat zmrzlou vodu pod povrchem planety a zjistit radiaci Marsu pro minimalizaci rizik budoucích expedic s lidskou posádkou. Mars Odyssey byl ostře sledován, protože navedení na orbit kolem Marsu bylo realizováno brzděním o atmosféru – manévrem, při němž shořela předchozí sonda Mars Climate Orbiter (1998). Naštěstí celý manévr o 332 skocích v atmosféře dopadl úspěšně, Mars Odyssey dne 22. 5. 2004 úspěšně ukončila desetitisící oblet Marsu a stále plní vědecké úkoly. Vypuštěna byla 7. 4. 2001, k Marsu dorazila 24. 10. 2001.
Mars Express (2003, EU) Orbitální sonda, vypuštěná Evropskou kosmickou agenturou (ESA), má za cíl získání fotografií s vysokým rozlišením pro studium geologie Marsu (rozlišení 10 m, maximální až 2 m), mineralogické studium povrchu (rozlišení 100 m), studium podpovrchových struktur do hloubky několika kilometrů, sledování cirkulací atmosféry a jejích interakcí s povrchem. Vypustila přistávací modul Beagle 2, se kterým však nikdy nebyl navázán kontakt. Mars Express byl vypuštěn 2. 6. 2003, na oběžnou dráhu kolem Marsu byl naveden 20. 12. 2003 a stále pracuje.
Mars Exploration Rover Mission (2003, USA) V této misi přistály dva rovery, pojmenované Spirit a Opportunity (4. 1. 2004 a 25. 1. 2004), na povrchu Marsu a navázaly na úspěch Sojourneru. Spirit a Opportunity jsou zcela autonomní roboty, které na rozdíl od Sojourneru pracují bez „mateřské základny“ a nesou si veškeré přístroje s sebou. S řídicím centrem na Zemi mohou komunikovat přímo nebo přes sondy Mars Odyssey a Mars Global Surveyor. To jim umožňuje mnohem větší akční rádius, každý den mohou urazit až 40 metrů. Na palubě mají několik přístrojů pro průzkum složení hornin a jejich hlavním úkolem je pátrat po geologickém složení hornin v místě přistání, přítomnosti vody a jejím působení na povrchu Marsu. Obě sondy přesáhly plánovanou životnost 90 dní a po více než šesti měsících výzkumu stále pracují. Byly vypuštěny 10. 6. 2003 a 8. 7. 2003.
PLÁNOVANÉ MISE K MARSU Mars Reconnaissance Orbiter (2005, USA) Orbiter, vybavený kamerou s vysokým rozlišením (až několik desítek centimetrů), bude pátrat po stopách vody na povrchu, bude studovat atmosféru a klima na Marsu. Bude hledat vhodná místa pro přistání dalších misí a těm také poslouží jako komunikační centrum. Vypuštění je plánováno na 10. 8. 2005, přílet k Marsu v březnu 2006.
Phoenix (2007, USA) První z misí tzv. scoutů, malých levných kosmických sond. Přistane na severním pólu Marsu mezi 65 ̌ a 75 ̌ severní šířky. Robotická ruka nabere vzorek podpovrchového ledu a chemická laboratoř na palubě Phoenixu bude hledat stopy života. Sonda samozřejmě bude též studovat geologické složení a atmosférické podmínky. Vypuštění se plánuje na konec roku 2007.
Mars NetLander (2009, EU) Mise čtyř přistávacích modulů má za úkol dlouhodobé studium Marsu (minimálně jeden Martský rok, 687 dní), jeho seizmologie a atmosféry. Za úkol mají také prozkoumat povrchové a podpovrchové složení Marsu.
Mars Science Laboratory (2009, USA) Pohyblivá laboratoř ve formě roveru pro dlouhodobý výzkum Marsu, jeho projektovaná životnost je minimálně jeden marsovský rok. Mars Science Laboratory bude mít za svůj hlavní cíl průzkum potencionálních biotopů a hledání stop života.
Druhá dekáda 21. století NASA předpokládá vyslání dalších scoutů, mj. Cryobota, na Mars okolo roku 2011. Plánuje se vyslání sondy pro návrat vzorků zpět na Zemi v letech 2014-2016. Evropská kosmická agentura (ESA) v rámci projektu Aurora vyvíjí vlastní rovery a zařízení pro návrat vzorků na Zemi v obdobném časovém horizontu. NEÚSPĚŠNÉ MISE K MARSU Mars je tvrdý oříšek. Dvě ze tří sond, které k němu kdy byly vyslány, nikdy nepřinesly žádná použitelná vědecká data. Dvě sovětské sondy Marsnik 1 a 2, mající za cíl průlet okolo Marsu, se z důvodu havárie nosných raket nedostaly ani za hranice zemské atmosféry (1960). Sovětské Sputnik 22 a Sputnik 24 (1962) explodovaly pro závadu na nosičích na oběžné dráze Země v době „kubánské krize“ a málem způsobily jadernou válku – jejich zbytky byly detekovány americkými radary na Aljašce a považovány za ruský atomový úder. S další sondou, Mars 1 (1962), ztratilo sovětské pozemní středisko spojení ve vzdálenosti 107 milionů kilometrů od Země, dávno před dosažením rudé planety, okolo které prolétla jako mrtvé těleso. Se sovětským Zond 2 (1964) se taktéž ztratilo spojení dávno předtím, než dorazil k Marsu, stejně jako s americkým Marinerem 3 (1964). Sovětský Mars 1969 A pro poruchu na nosné raketě dokázal doletět jen na ruský Altaj, Mars 1969 B ani to ne a havaroval 3 km od startovací rampy. Americký Mariner 8 si spolu s nosnou raketou pro změnu vybral Atlantský oceán (1971). Rok 1971 je obzvlášť smolný. Ambiciózní sovětský Kosmos 419, mající za cíl přistání na Marsu, se dostává pouze na oběžnou dráhu kolem Země. Sovětský Mars 2 se dokázal přemístit alespoň k Marsu, ale jeho přistávací modul vstoupil do atmosféry pod příliš strmým úhlem a havaroval. Přistávací modul Mars 3 byl 20 sekund po dosednutí na povrch rudé planety zničen prudkou písečnou bouří. Sondy Mars 4-7 (1973) se měly stát umělými družicemi rudé planety a vysadit přistávací moduly, ale kvůli problémům s řídicím počítačem Mars 4 a přistávací modul Marsu 7 nezvládly brzdný manévr a kolem planety jen proletěly. Mars 5 se sice na oběžnou dráhu kolem svého jmenovce dostal, ale po srážce s mikrometeoritem se mu prorazil plášť, došlo k úniku hnacích plynů a sonda se po 22 obězích odmlčela. Mars 6 vyslal přistávací modul, se kterým se těsně před dosednutím na povrch ztratil kontakt; provedl sice alespoň základní měření v atmosféře, ale ta se později ukázala jako úplně mylná. Problémy s elektronikou pronásledovaly i další sovětskou misi Phobos 1 a 2 (1988). S první z nich bylo ztraceno spojení kvůli chybě v softwaru, druhá kvůli poruše hardwaru počítače selhala před splněním svého hlavního úkolu – měla vysadit miniaturní sondy na měsíček Phobos. S americkou sondou Mars Observer (1992) byl ztracen kontakt několik dní před příletem k Marsu, Sovětský Mars 96 (neboli Mars 8, 1996) spadl pro poruchu nosiče do Tichého oceánu. Mars Climate Orbiter (1998) shořel v atmosféře během brzdicího manévru. Doplatil na typicky americkou chybu – některé údaje k němu byly zasílány v amerických měrných jednotkách, nikoli v metrickém systému. Vnořil se tak do atmosféry Marsu ve výšce 57 km, namísto lehkého přibrzdění ve výšce 140-150 km. Kdypak Američané opustí stopy a míle? Že cesta k Marsu je trnitá, poznali i Japonci. Komunikační systém jejich sondy Nozomi (1998) vzal za své při sluneční bouři, která tak vlastně jen zkrátila trápení sondy s jejím pohonným systémem. Americké přistávací moduly Mars Polar Lander/Deep Space 2 (1999) úspěšně vstoupily do atmosféry Marsu, ale nikdy se už neozvaly, stejně tak jako britská Beagle 2 (2003), zatím poslední „oběť“ Marsu.
MARS V ČÍSLECH Čtvrtá planeta od Slunce oběhne mateřskou hvězdu jednou za 686,98 dne ve vzdálenosti 1,38 až 1,67 AU (1 AU = střední vzdálenost Země od Slunce). Rovníkový průměr Marsu je 6794 km (je tedy přibližně poloviční než Země), avšak jeho povrch zabírá pouze 28 % povrchu zemského, což přibližně odpovídá ploše zemské souše. Díky menším rozměrům je na Marsu i menší přitažlivost, rovnající se asi 40 % pozemské. Sklon rotační osy Marsu je 25,19°a doba rotace planety kolem ní 24 hod. 37 min. 23 sec. Tyto hodnoty jsou ze všech planet sluneční soustavy nejpodobnější hodnotám pozemským (Země: sklon osy 23,45°; doba rotace 23 hod. 56 min. 4 sec.), což vede i k tomu, že délka dne a noci a střídání ročních období jsou si na obou planetách podobné. Pro svoji vzdálenost od Slunce a kvůli řídké atmosféře panují na Marsu mnohem nižší teploty, od +27 °C do -140 °C. SLOŽENÍ ATMOSFÉRY MARSU Odpadní produkt živých organismů? Řídká atmosféra Marsu (140krát řidší než pozemská atmosféra) obsahuje 95,3 % oxidu uhličitého, 2,7 % dusíku, 1,6 % argonu, 0,13 % kyslíku, stopová množství vody, oxidu uhelnatého, formaldehydu a metanu. I přesto, že se metan vyskytuje ve velmi nízkých koncentracích (0,000 01 %), je jeho objev v atmosféře Marsu sondou Mars Express velmi významný. Metan je totiž v atmosféře Marsu rychle oxidován a přeměňuje se na vodu a oxid uhličitý. Během několika set let by po něm neměla zbýt ani památka. Objev metanu v atmosféře tudíž znamená, že tento plyn musí do atmosféry doplňovat nějaký zdroj. Tím je pravděpodobně sopečná aktivita nebo živé organismy, které produkují metan jako svůj „odpadní produkt“.
Arabská filozofie týkající se zlata se za posledních tisíc let nezměnila: zlato je majetek. Kdo si místo něj nechává peníze pod postelí nebo v bance, je hlupák. Zlato totiž oproti penězům nedevalvuje. Na rozdíl od bank nezkrachuje. A jeho cena se lety nesnižuje. V Jordánsku během roku kolísá okolo jednoho dináru za gram a je dnes dokonce čtyřikrát vyšší, než byla třeba před čtyřiceti lety. A tak pokud se rodině podaří ušetřit více peněz, koupí za ně zlato. Stačí se zahledět na zápěstí arabských žen, objevující se občas v černém širokém rukávu abáji. Jsou plná cinkajících zlatých náramků. Ostatně jak jinak prezentovat blahobyt a prestiž rodiny než prostřednictvím ženy?
ZLATO PRO NEVĚSTU Kvílivá arabská hudba řve, až se chvěje podlaha. Místnost je narvaná k prasknutí. Všude samé ženy. Sundaly šátek a vesele se pohupují na židlích. Odvážnější tančí s rukama nad hlavou na malém parketu. Skoro všechny jsou ověšené zlatými řetězy a tlustými náramky. Pro přítomné je to jasný vzkaz: jsem majetná a jsem vdaná. Jen má nezadaná přítelkyně Fatima má na sobě stříbro. Neudělá přece chybu a nepřijde o možnost vdát se. Právě zde na zásnubách totiž matky vybírají svým synům budoucí manželky… Těžké dveře se opatrně otevřou a dovnitř nahlédne matka ženicha. Všechny ženy se začnou naráz zahalovat. Do místnosti se chystá vstoupit muž, budoucí ženich, aby předal své snoubence, usazené na trůnu v čele místnosti, svůj dar. Pomalu postupuje uličkou mezi dvěma stovkami žen, šperky nese v otevřené krabičce jeho matka. Ať každý vidí, kolik zlata si jejich rodina může dovolit. Ženich je v evropském obleku s kravatou a jeho vyvolená v rudých šatech bez rukávů, s hlubokým výstřihem a vyčesanými vlasy, které jí odkrývají šíji. Muž, jenž se má za půl roku stát jejím manželem, tak poprvé vidí její krk, dekolt, ramena a bílé paže. Jediné, co chybí k dokonalosti, jsou šperky. Jeho konečky prstů teď laskají nevěstinu kůži, na krk jí připíná těžký zlatý náhrdelník a na uši velké náušnice. Pak snoubenka nastaví svou pravou paži na masivní náramek a levou na prsten. Ženy v sále se usmívají a šeptem komentují, jak dlouho jí zapínal náhrdelník, spekulují o tom, zda ji skutečně viděl poprvé bez šátku, nebo mu to dovolila již dřív. Hodnotí vkus snoubenčiny tchyně, zda zlato vybrala dobře a kolik tak mohlo stát. Před zraky všech teď splynou jejich těla v tanci. Před zraky všech se bude blýskat zlato, které dívce už nikdo nikdy nevezme. Ani když bude rodina na mizině. Zásnubní zlato je její. A pokud si to během půl roku nerozmyslí, dostane ještě zlato svatební. Zlato je zástava, zlato je záruka, zlatem jsou spojeni.
BLYŠTIVÁ PREZENTACE RODINNÉHO JMĚNÍ Vlastníte-li na Blízkém východě zlato, máte majetek, který můžete ukazovat. Tato milá povinnost reprezentace rodinného blahobytu připadá na ženy, muži by totiž podle Koránu měli nosit jen stříbro. A tak zatímco na Miami Beach se ženy prezentují ve značkových plavkách, v arabském světě předvádějí zlaté šperky. Ne cizím lidem na ulici, ale v širokém okruhu známých a kamarádek, kolegyň, sousedek a příbuzných. Zlato se ukazuje při návštěvách, ale hlavně na rodinných oslavách. Právě zde se ženy odhalují a zdobí tak, až by leckdo v Evropě zalapal po dechu. Naše známá se nechala slyšet, že jedna sousedka chodí na party zatížená tolika zlatem, že ani není vidět, co má na sobě. Tohle samozřejmě moderní jordánské ženy pomluví jako zbytečnou přeplácanost. „Nemá vkus,“ prohlásí o ní, když se vrátí z oslavy domů. Ale možná je to jen slepá závist. Prostší ženy bývají upřímné a svůj úžas nedokážou zastřít: „Tolik zlata! Musí mít bohatého manžela.“ Takový manžel jde s ušetřenými penězi s manželkou na procházku městem a zákonitě skončí v nejlepším a v nejzavedenějším zlatnictví. Všichni v Akabě mají svá „rodinná“ zlatnictví. Obchody, ve kterých každá rodina nakupuje již po dvě generace a jinam by nikdy nešli. Jednou jsme pozorovali mladší manžele, kteří přišli a ve výloze si celkem rychle a zběžně vyhlédli náramky, jež následně zlatník na jejich přání sundal a položil na váhu. Žena si je ani nezkusila. Prodavač řekl muži cenu. Ten se krátce zamyslel a prohodil pár slov s manželkou. A zlatník znovu otevírá výlohu a bere další náramek. Už mají na váze čtyři, každý je asi centimetr tlustý. Manželé jsou spokojeni. Dostávají krabičku, muž podává zlatníkovi peníze a odcházejí. Po minutě se však vrací. „A víte co?! Přihoďte mi tam ještě jeden,“ povídá pán zlatníkovi. Ten se jen usmívá. Dnes je dobrá cena a svým zákazníkům se nediví. Dnes by měl koupit zlato každý. Mladý pár tu právě nechal 400 jordánských dinárů, tj. asi 16 000 Kč. V Jordánsku lehce nadprůměrný měsíční plat.
TĚŽKÉ KOUSKY Z 21KARÁTOVÉHO ZLATA Základní rozdíl v arabských zemích a v Evropě je v tom, proč zlato kupujeme. Lidé v Evropě ho kupují jen při výjimečných příležitostech jako šperk. Obchod se zlatem tu není ani z desetiny tak rychlý jako v Jordánsku, kde se ve zlato proměňují rodinné úspory a jeho pravidelný nákup a prodej připomíná naše ukládání a vybírání peněz v bankách. Vyžaduje-li to momentální situace, žena sundá své oblíbené náramky a řekne manželovi, aby je prodal. Ví, že do několika měsíců dostane nové. Zlatník dá ošoupaný náramek na váhu, určí gramáž a vynásobí. Zákazník za svůj starý šperk dostane cenu odpovídající mezinárodním trhům. Tratí pouze na tom, kolik při jeho koupi zaplatil zlatníkovi za práci. Právě proto jsou na Blízkém východě oblíbené jednodušší masivní kousky, které nám Evropanům připadají zbytečně velké, příliš těžké, nevkusné a moc žluté. Jsou totiž většinou z jednadvacetikarátového zlata. V jednadvacetikarátovém zlatě se z pohledu Jordánců snoubí užitečné s příjemným: zlato je v této slitině zastoupeno z 87,5 %, čili dostatečně. Slitina je měkká a dá se dobře a levně tvarovat, takže zlatníci si za práci účtují pouhé 1-2 jordánské dináry za gram. Jednadvacetikarátové zlato je tedy měkké, ale ne zase příliš, na rozdíl od čtyřiadvacetikarátového zlata, které neobsahuje žádné přidané kovy. „Nedá se nosit. Náramky z ryzího zlata se křiví, řetízky trhají. Co se zlatem, když mi leží doma v šuplíku?!“ vzdychne každá marnivá Jordánka nad čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Čtrnácti, nebo snad desetikarátové zlato, které se kupuje v Čechách, v celém Jordánsku nenajdete a osmnáctikarátové zlato je tu jen kvůli turistům. Je o poznání bledší než žluté jednadvacetikarátové, které cizinci nesnášejí. „Osmnáctikarátové zlato má příliš příměsí, slitina je tvrdší, a proto náročnější na zpracování. Práce s ním je velmi drahá. Šperk je možná elegantnější a propracovanější, ale Jordánec si ho nekoupí. Na prodeji takového starého zlata by lidé tratili spoustu peněz,“ poví vám tady každý zlatník.
ZLATO UŽIVÍ I PĚT ZLATNICTVÍ V ULICI V současné době se cena jednoho gramu jednadvacetikarátového zlata pohybuje v Jordánsku mezi 7-8 jordánskými dináry, tj. asi 280 Kč. To, co tady zaplatíte za centimetr tlustý prsten z jednadvacetikarátového zlata o váze 5,6 gramu, byste v Čechách dali za dva milimetrové kroužky ze zlata čtrnáctikarátového. Zlatníci v Jordánsku vydělávají na něčem jiném než na přemrštěných cenách. Vydělávají díky vysokému obratu. Potvrzuje to i Khamis Al Dýb, který první zlatnický obchod v Akabě založil již v roce 1966. Je dobře zavedený a s velikou jistotou ještě hodně dlouho bude. Pan Al Dýb, který byl se svou rodinou vyhnán z Palestiny, tu začínal jako zlatník řemeslník. Tehdy tu nebylo žádné zlatnictví, a tak se jeho nápad zdál dobrým. Zlato sám vyráběl a prodával. Lidé v Akabě však po zlatě doslova prahli a sotva šlo jejich žízeň utišit. Ženy žádaly nové a nové šperky, měl tolik zákazníků, že to nezvládal. Proto se zaměřil na rychlejší obrat a začal zlato pouze kupovat a prodávat. Nechává si ho z vlastního materiálu vyrábět ve zlatnických dílnách v Ammánu. V dnešní době je tenhle nenápadný drobný muž nesmírně bohatý. „Všechno zlato, které právě vidíte kolem sebe, což je asi 150 kg, má hodnotu nějaké dva miliony dolarů,“ svěřil nám jednou při dlouhých večerech, které jsme zde jako jeho přátelé trávili. A čistý měsíční zisk z jednoho zlatnictví v městečku je okolo 1,5 milionu korun. Ani nevím, kolik má obchodů, sejfů a zlata v zlatnických dílnách v Ammánu. Na své postavení je rodina Al Dýb právem pyšná. V obchodech pracují všichni jeho synové a synovci a pan Khamis dává šanci vypracovat se i Egypťanům. V Jordánsku bývají obvykle najímáni na tu nejhorší práci a všichni, kteří pracují pro Khamisovu rodinu, si proto své práce velmi váží. Začínají jako „poskoci“ – nosí čaj, leští pulty a výlohy, zametají před obchodem, uklízejí. Když se projeví jako důvěryhodní, dostanou lepší práci: mohou uklízet zlato po zákaznících zpět do výkladních skříní, anebo ho dokonce prodávat. Za svou snahu jsou znamenitě oceněni: dostávají vysoký plat a ubytování zdarma. Těm nejlepším se jednou poštěstí vést celý obchod. A v Jordánsku je to skutečné terno. Fotografie ze zlatnictví jsou uveřejněny s laskavým svolením slavné zlatnické rodiny pana Khamise Al Dýb, kterému autorka tímto děkuje.
Jsou to mystičtí tvorové, kteří se do globalizovaného 21. století opravdu moc nehodí. Mohutné, líné příšery, kterým podle legend šlehají z tlamy plameny. Pravda je, že komodští draci (varani komodští, Varanus komodoensis) jsou největší ještěři planety a občas slupnou i nějakého člověka. Už tisíce let žijí na odlehlých indonéských ostrovech Komodo a Rinca, kde do dnešních dnů přežili jen díky totální izolaci tohoto místa. Tito údajně poslední potomci dinosaurů jsou navíc přísně chránění.
CESTA ZA DRAKEM NA KONCI SVĚTA Komodský národní park, domov varanů komodských, prohlášený organizací UNESCO za „dědictví lidstva“, je z našeho pohledu skoro na konci světa. Ostrovy Komodo a Rinca leží téměř 2 tisíce kilometrů na východ od Jakarty a cesta do této části Indonésie z hlavního města země nebo i z Bali může trvat několik dní. Není proto divu, že ostrovy navštívilo loni oficiálně pouhých patnáct tisíc osob, většinou z okolních ostrovů. Musíme lodí z Bali na ostrov Lombok, což je přes čtyři hodiny, další dvě hodiny autem na východ ostrova, kde se vozidlo musí nalodit na další prám, který přes hodinu pluje na zapomenutý, drsný i krásný ostrov Sumbawa. Odtud cesta na Komodo a Rinca, které se rozkládají dál na východ mezi Sumbawou a dalším ostrovem Flores, trvá malým plavidlem více než deset hodin. Kvůli mohutným vodním proudům a pirátům, kteří v této oblasti dosud operují, je ale hodně nebezpečná. Dali jsme tedy přednost letadlu ze zdejšího města Bima (do tohoto střediska muslimského fundamentalismu v Indonésii je to z přístavu 350 kilometrů, tj. přinejmenším sedm hodin jízdy) do městečka Labuhanbajo na ostrově Flores a tam si pro cestu na Komodo a Rinca najali vlastní loď. Z Bimy se však na Flores létá jen dvakrát až třikrát týdně a malý vrtulový fokker je vždy zarezervován. Na letišti v Bimě, asi tak velkém jako vesnické nádraží v Evropě, se pak cestující s leteckou společností Merpati doslova perou. To když se vás personál snaží přesvědčit, že vaše letenka je neplatná, že rezervace byla již před několika dny zrušena nebo že v letadle již prostě není místo. Menší úplatek ale spory většinou vyřeší. Let trvá půl hodiny a pod křídlem se otevírá pohled na nádherný oceán, desítky členitých ostrovů a zátok s modrozelenou vodou, bílými plážemi a z výšky skvěle viditelnými podvodními korály. Z pravé strany jsou vidět oba ostrovy, Rinca a Komodo, neobydlené a skalnaté. Labuhanbajo na západním cípu křesťanského ostrova Flores je vybudované kolem obrovské krásné zátoky, je to však též jedna z nejchudších oblastí Indonésie. Nejlepší hotel na pobřeží několik kilometrů od městečka „Bajo Eco Lodge“ si sice účtuje 50 dolarů za noc, pokoje však mají elektrický proud jen pár hodin denně a teplá voda teče pouze několik minut. Z Labuhanbaja je to na ostrov Rinca, nejlepší místo na setkání s komodským drakem (ostrov Komodo je dál a údajně je na něm draků daleko méně), jen pár hodin. Rybářská loď se dá po smlouvání pronajmout za 40 dolarů na celý den a nejlepší je vyplout časně zrána.
MASOŽRAVÝ DRAVEC „Tady je jedna z těch potvor,“ ukazuje po vylodění u malého přístavu prstem kapitán na kamenný útes. Napínám oči, ale kromě písku a kamení nic nevidím. Pak se něco pohne a já si uvědomím, že varan je skvěle maskovaný, má téměř stejnou barvu jako písek a skály, na kterých se vyhřívá. „Pojďte odtud pryč,“ naléhá kapitán. „Teď si na slunci nabíjí baterie. Když má ale hlad, pohybuje se neuvěřitelně rychle, daleko rychleji než člověk.“ Má pravdu. Varan utíká rychlostí až 30 km v hodině. Ocas má při sprintu vztyčen vzhůru. Dlouhý a svalnatý ocas používá také k zastrašování nepřítele (prudce s ním při tom „bičuje“), slouží mu jako zásobárna tuku a též jako veslo ve vodě. Umí totiž výborně plavat. Kroutí při tom celým tělem a ocasem, dokáže přeplavat i několikakilometrovou vzdálenost mezi ostrovy. Západními vědci byl varan objeven až v roce 1912. Dávno předtím tu mezi domorodci kolovaly hrůzné pověsti o dracích, kterým šlehají z tlamy plameny. Není divu, vararn měří až přes tři metry a váží kolem 150 kilogramů, v minulosti se jeho velikost ještě často přeháněla, dokonce i ve vědeckých kruzích. Svých obřích rozměrů dosahuje především proto, že se vyvíjel ve zcela izolovaném prostředí, bez konkurence ze strany jiných masožravců. Varani na Komodách mají dlouhý jazyk (možná odtud ty šlehající plameny) a podobně jako had mohou ohromně rozevřít tlamu a polknout i veliká zvířata. Konečně živí se masem srnek, ovcí a ti největší jsou schopni napadnout a zabít i divokého kance či vodního buvola. Mohutnými zuby jim přetnou šlachy na nohou, a pokud je nepozřou hned, zahubí je po několika dnech prudká infekce, která se do rány dostane s jejich slinami. Varani roztrhají a sežerou dokonce i mrtvoly svého vlastního druhu. Najednou jsou tihle masožraví dravci schopni pozřít zvíře mající až 80 % jejich vlastní váhy. Mladá zvířata se živí menšími obratlovci. CENA VSTUPNÉHO ZAHRNUJE I ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ Cestička z přístavu vede kolem skal, před očima se nám otevírá suchá pláň s kaktusy a nízkými porosty. Příroda připomíná spíš severní Mexiko než Indonésii. Po pěti minutách chůze už tabulka hlásá: „Komodský národní park“. A hned vedle další tabulka: „Do ceny vstupného je zahrnuto životní pojištění.“ To tedy opravdu uklidní. O několik metrů dál, pod návštěvním střediskem a malou restaurací na dřevěných sloupech (varan neumí šplhat), se pohybují hladoví dravci, točí dokola vztyčenými ocasy. „Máme tu spoustu dlouhých tyčí. Drak je citlivý především na nose, a pokud se k zaměstnancům či návštěvníkům přiblíží na několik kroků, snažíme se ho tyčemi odehnat. Syčí, ale většinou se dá přesvědčit,“ říká pan Martinus, který na ostrově Rinca pracuje jako ochránce národního parku již léta. Na varany si zvykl, už se jich téměř nebojí. „Většinou lidi nenapadají. Jen když má varan velký hlad. A jen když má člověk na těle otevřenou ránu. Menstruující ženu cítí na 5 kilometrů. Moc toho neslyší, ale má skvěle vyvinutý čich. Za poslední léta tu snědl jen jednoho vesničana, zůstala po něm noha. A v roce 1979 na sousedním ostrově Komodo napadl a sežral celého osmdesátiletého švýcarského barona. Ten mu údajně chutnal – zbyl po něm jen jeho fotoaparát.“ Varani, kterých je dnes na ostrovech kolem tří tisíc (žijí také na obydleném ostrově Flores, ale tam jsou o něco menší a mají i jinou barvu), se volně pohybují po celém ostrově Rinca. Jsou chráněni, ale vesničané je beztak nikdy nelovili, jejich maso má prý nepříjemnou chuť. Když varani neuloví žádnou kořist, jdou se najíst ke vchodu do národního parku, kde pro ně několik lidí každý den připravuje solidní kusy masa. „Někdy se tu člověk cítí docela sám,“ posteskne si Martinus. „Je tu klid a mír, ale trochu se tu s kolegy nudíme. Mnohokrát jsem se pokusil s draky komunikovat, mluvit na ně, svěřit se jim s problémy. Chvíli to vypadá, že poslouchají, ale pak se otočí a jdou pryč. Docela mi připomínají indonéskou politickou elitu. Jen by pořád žrali, a když po nich člověk něco chce, vůbec nereagují.“ „Lidé drakům připisují různé nadpřirozené vlastnosti. Ve skutečnosti jsou to obyčejná zvířata, která žijí ve svém vlastním světě,“ říká ve městečku Labuhanbajo na ostrově Flores přírodní léčitelka Monica. „Za posledních deset let tu zabili jen jednu malou holčičku. Představte si, kdyby tu místo komodských draků žili třeba tygři.“
