Úzký pás země, trčící do oceánu jak zvoucí ukazovák, nese jméno Cape Cod, Mys tresky, a to díky početným hejnům atlantické tresky, která přinesla obživu a bohatství prvním zdejším osadníkům. Právě tady se začala psát jedna z prvních slavných kapitol historie USA, když tu roku 1620 přistála loď Mayflower s protestantskými uprchlíky z Anglie na palubě.
ZHMOTNĚLÝ SEN KAPITÁNA STANDISHE Z Montrealu je to na Cape Cod necelých 700 kilometrů. Dálnice, vynikající nejen dobrým povrchem, ale také krásou krajiny, umožňuje překonat tuto vzdálenost během jediného dne. Ve čtyři odpoledne již jedeme na kolech podél plavebního kanálu oddělujícího území poloostrova Cape Cod od pevniny. Průplav dlouhý 11,2 km je nejdelším mořským kanálem v jedné úrovni hladiny na světě. Kanál, protínající šíji u paty poloostrova, byl otevřen přesně měsíc po sarajevském atentátu, 29. července roku 1914. Uskutečnil se tak dávný sen, kterým se před staletími zabýval již vůdce prvních osadníků kapitán Myles Standish. Pobřežní lodní doprava mezi Bostonem na severu a přístavem v New Yorku na jihu se výstavbou průplavu zkrátila o plných sto mil. Navíc odpadla nutnost plavby nebezpečnými vodami kolem celého poloostrova. Po hladině zhmotnělého snu kapitána Standishe z roku 1624 dnes proplouvá průměrně třicet tisíc plavidel ročně.
ZEMĚ, KTERÁ MIZÍ Konečným cílem naší cesty je Provincetown, malebné městečko a přístav, skryté za zahnutým výběžkem pevniny na samém konci poloostrova. Odtud již vedou zdánlivě nekonečné asfaltové stezky, točící se mezi dunami a nabízející cyklistům nevšední zážitek z jízdy na dohled od pobřeží oceánu. Nepřítelem je tu vítr, který často přesype písek z dun na povrch cyklostezky. Tato nepříjemnost je však mnohonásobně vyvážena neobvyklou scenerií včetně bizarních tvarů větrem pokroucených stromů, bojujících o přežití v údolích mezi dunami. Kdysi zdejší krajina vypadala jinak. Angličtí osadníci ale měli většinou mnohem blíže k farmaření než rybářství a trvalo několik generací, než se s mořem sžili a byli schopni čerpat z jeho bohatství. Nikdy však zcela neopustili své původní tradice a většinou zůstali závislí na produkci svých políček. Při zvyšujícím se počtu obyvatel bylo ovšem nutné zvětšovat obdělávané pozemky, což nevyhnutelně vedlo k dalšímu mýcení a vypalování lesů. Následky této neprozřetelnosti se dostavily se zákonitostí, kterou příroda trestá lidské chyby. Obnaženou tenkou vrstvu ledovcem nahrnuté obdělávatelné půdy odvály větry, spláchlo moře a její místo zaujaly rozsáhlé písečné duny. Na počátku 19. století pohlcovaly duny každým rokem pás země široký více než 30 metrů. Ani mohutné písčité formace však nejsou s to odolávat nepřetržitě útočícímu oceánu. Neustávající nápor moře nejlépe dokumentuje osud některých ostrovů, existujících ještě v poměrně nedávných dobách. Nauset Isle (ostrov Nauset) byl pohlcen vlnami Atlantiku v 18. století. Novějšího data je příběh ostrova Billingsgate uvnitř zálivu mezi poloostrovem a pevninou, na němž ještě na konci 19. století existovala rybářská vesnice, škola a maják. Roku 1915 byli obyvatelé ostrova nuceni opustit své domovy a v roce 1942 ostrov Billingsgate úplně zmizel, pohlcen bouřemi a stoupající hladinou moře. Setrvá-li současné tempo ústupu pevniny, není pochyb o konečném osudu celého poloostrova. Cape Cod má naději na pět, nejvýš šest tisíc let, než jeho nejvyšší pahorky zmizí navždy pod mořskou hladinou.
HŘBITOV ATLANTIKU V dálce při pobřeží se nad písečnými dunami vynořuje dřevěná budova s čtyřhrannou věží. Je to cíl našeho cyklistického výletu, Old Harbour Life Saving Museum – Muzeum záchranářů ze starého přístavu. Budova je v první linii dunové pahorkatiny, poblíž místa zvaného Race Point – Mys v proudech. Název je patrně odvozený od mořských proudů, které tento nejvzdálenější výběžek poloostrova neustále ohrožují. Duny jsou zde porostlé tvrdou ostřicí, vlnící se ve větru od moře, jako by vlny oceánu pokračovaly dál za hranici přílivu. Mezi exponáty muzea patří i téměř kompletní přehled plavidel ztroskotaných při pobřeží Cape Cod, a to včetně mapy určující současnou polohu vraku. Stačí vyjít na dřevěnou terasu, zaposlouchat se do nepřetržitého hukotu moře a představit si nešťastníky bojující ve vlnách o holý život. Hladina oceánu je však dnes klidná a pokojně se ztrácí v modravé mlze na vzdáleném obzoru. Zhruba padesátikilometrový úsek oceánského pobřeží poloostrova si vysloužil přídomek „hřbitov Atlantiku“. Historické záznamy ztroskotaných lodí počínají dnem 17. prosince 1626, kdy anglická loď Sparrowhawk najela na písečné pobřeží poblíž dnešního městečka Orleansu. Od té doby se podél pobřeží Cape Cod odehrálo na tři tisíce podobných tragédií, o nichž vypovídají četné náhrobní kameny na místních hřbitovech. Ačkoli to zní neuvěřitelně, i tato smutná kapitola přispěla svým způsobem k prosperitě. Záchrana ztroskotanců se stala výnosným povoláním. Na pobřeží stály dřevěné sruby – útočiště pro ty, kteří měli to štěstí, že je bouře vyplavila na břeh ještě živé. Záchranářství se stalo natolik výnosným řemeslem, že vznikla legenda o takzvaných mooncussers, mužích, kteří záměrně lákali lodě světelnými signály do míst, kde hrozilo ztroskotání, aby pak mohli „zachránit“ jejich posádky. Pravdivost této legendy se však nikdy nepodařilo prokázat, a že taková obvinění nejsou pravděpodobná, naznačuje i skutečnost, že téměř každá rodina trvale žijící na Cape Cod nosila květiny ke svému pomníčku s vytesanou větou Lost at Sea – Ztracen na moři.
NA PAMÁTKU POUTNÍKŮ Vysoko nad přístavem města Provincetown ční věž památníku přistání první lodi Mayflower. Základní kámen budoucího monumentu položil na malém pahorku nedaleko od místa, kde zakotvila loď s uprchlíky z Anglie, zvanými dnes pilgrims – poutníci, v srpnu roku 1907 prezident Theodore Roosevelt. Pilgrim Monument – památník poutníků – je svou výškou 77 metrů dodnes nejvyšší celožulovou stavbou ve Spojených státech. Loď Mayflower opustila břehy Anglie 15. srpna 1620. Cestujícími byla skupina protestantů, kteří doufali, že na půdě Nového světa najdou nejen náboženskou svobodu, ale také lepší ekonomické podmínky k životu. V podpalubí lodi cestovalo 102 lidí a dva psi. Cesta trvající 66 dnů musela být pro „poutníky“ nepřetržitým utrpením. Jakékoli soukromí bylo prakticky vyloučeno. Tři z žen byly těhotné a bylo pravděpodobné, že některá porodí v průběhu plavby. Za nepříznivého počasí, což bylo velice často, chránila posádka vnitřek lodi tím, že uzavírala kryty všech vstupů do podpalubí. Můžeme si jen představovat, jaké děsivé hodiny museli cestující prožívat v těsném, uzavřeném prostoru, v téměř nedýchatelné atmosféře. Za těchto podmínek je spíše překvapivé, že zemřel pouze jeden z cestujících, muž jménem William Button. Jedna ze tří těhotných žen, Constance Hopkinsová, porodila chlapce, kterého nazvali Oceanus. Během plavby prošla Mayflower několika bouřemi, které ji značně zpomalily. Není divu, že za těchto okolností někteří z cestujících i členů posádky začali hovořit o vzpouře. K žádné dramatické události však nakonec nedošlo, neboť právě v té době konečně posádka spatřila zemi. Bylo to 11. listopadu podle juliánského kalendáře, tedy 21. listopadu 1620 podle kalendáře dnešního. V chráněných vodách poblíž dnešního Provincetownu byla poté na palubě lodi sepsána listina známá později jako Mayflower Compact, považovaná dnes za první dokument americké demokracie. John Quincy Adams, pozdější prezident Spojených států a potomek Johna Aldena a jeho ženy Priscilly, nazval Mayflower Compact základním kamenem americké ústavy.
VĚRNÁ REPLIKA V dolní části Provincetownu procházíme pitoreskními uličkami kolem barvitých obchůdků a restaurací. Nejživěji je na malém náměstí před kostelem a ovšem také u přístavního mola. Z malebného městečka vyjíždíme zpět na silnici č. 6, jedinou spojnici podél osy poloostrova. Poblíž městečka Eastham zastavujeme ve známém turistickém centru a pak o něco dále na jih v přístavu, odkud je zajímavý pohled na úzkou písečnou kosu, zvanou Nauset Beach. Naše poslední zastávka je v přístavu Plymouth, kde kotví věrná replika slavné Mayflower. Žádný obraz skutečné Mayflower se nezachoval, nicméně v knihách londýnského přístavu je dodnes možné najít o této lodi poměrně přesné záznamy a fakta. Podle nich byla Mayflower typickým obchodním trojstěžníkem, široká zhruba osm metrů a dlouhá asi třicet metrů. Kapitán Jones, který loď částečně vlastnil, využíval plavidlo ponejvíce k přepravě sudů s vínem. Posádku tvořilo podle potřeby 22 až 30 mužů. Když loď nebyla naložena zbožím, mohla pojmout zhruba stovku pasažérů. Posádka byla ubytována na horní palubě a cestující museli vzít zavděk stísněnými prostorami v podpalubí.
Cape Cod je největší ledovcový poloostrov na světě. Jeho těleso vytvořil z největší části zhruba před 75 000 lety Wisconsinský stupňovitý ledovec dosahující až tříkilometrové tloušťky. Tato obrovská ledová masa během věkovité cesty k jihu uhlazovala jako nesmírný buldozer ostré vrcholky hor, razila hluboká údolí v pahorkatině žulových skal a sunula před sebou miliony tun kamene a zeminy. Ledová stěna dorazila zhruba před 25 000 lety až na úroveň linie od dnešního poloostrova Long Island až po Martha’s Vineyard a Nantucket, dva velké ostrovy na jih od Cape Cod. Za pozvolného oteplování během následujících tisíciletí ledovec ustupoval k severu a někdy před 17 000 lety tuto část světa nadobro uvolnil z těžkého, chladného sevření. Dlouhá vláda ledu zanechala své stopy, dodnes viditelné zejména ve formě tzv. kettle ponds – ledovcových jezer a jezírek. Po konečném ústupu ledovce nebyl tvar dnešního poloostrova ještě nijak zřetelně patrný, neboť zůstával pouze vyvýšenou součástí pobřežní planiny, zasahující stovky kilometrů směrem na jihovýchod do dnešního Atlantiku. Jak vody oceánu postupně stoupaly, zalily níže položenou pláň a někdy před pěti až šesti tisíciletími zůstalo nad mořskou hladinou jen vyvýšené území dnešního poloostrova. Jeho tvar se však i dnes vlivem vln Atlantiku téměř neustále mění.
Kdo přijel do Skotska, ale neochutnal zdejší whisky a nezúčastnil se siláckých her, jako by tam ani nebyl. Tradice obojího totiž sahá daleko do minulosti. Highland Games neboli „hry Vysočiny“ vznikly někdy v jedenáctém století. Whisky samozřejmě ještě dřív.
V Dufftownu – shodou okolností považovaném také za hlavní město skotské sladové whisky – se letos hry, podobně jako jiné roky, konaly na konci července. Pro každého, snad jen kromě Skotů, je to skutečně nevídané divadlo. Nejde totiž pouze o sport a svaly. Hry Vysočiny (dnes se už ovšem konají po celém Skotsku) původně vznikly proto, aby se při nich vybrali nejsilnější muži do družiny náčelníků skotských rodů, případně i pro službu králi. Zároveň se hledali ti nejrychlejší, aby pak sloužili jako kurýři pro doručování důležitých zpráv. V současnosti borci sbírají body, které pak rozhodují o tom, kdo je ten rok nejsilnějším nebo nejrychlejším mužem Skotska.
Začíná se za ranní mlhy Vše začalo už za ranního rozbřesku, kdy se ještě po okolních kopcích povalovala mlha. Právě k nim zamířili z Dufftownu běžci na svou téměř celodenní trasu. Mezitím se na travnatém prostranství, velkém asi jako fotbalové hřiště, začali shromažďovat diváci a v tradičních skotských sukních také siláci, kterých soutěžilo celkem osm. Správnou atmosféru, která měla soutěžící co nejvíce povzbudit a vnést náležité napětí i mezi diváky, pak dodávaly dudácké kapely. Zvláštní pohled na asi šedesát hudebníků byl vždy ve chvíli, kdy se stoickým klidem vyrazili na pochod po obvodu hřiště v bezprostřední blízkosti soutěžících a jejich obřích kladiv nebo jiných respekt budících nástrojů. Ty dopadaly třeba jen kousek od chlapíků s píšťalami a dudami, kteří si nerušeně vykračovali dál a vyhrávali, jako by chtěli dát najevo, že nebezpečí nezaskočí žádného Skota. Ostatně celé hry tuhle myšlenku jen podtrhují. Předměty, které se při nich používají, měli předkové dnešních Skotů hned po ruce, tedy kladivo, balvany z řeky nebo rovnou celé klády. Hod kladivem je podobný stejnojmenné olympijské disciplíně. Mnohem překvapivější pro cizince je házení osmadvacetikilovým železným závažím přes tyč usazenou nad hlavami soutěžících. Branka s tyčí připomíná náčiní pro klasický skok vysoký. Zlatým hřebem soutěže je pak házení kládou. Není to rozhodně nic jednoduchého. Úspěšný silák musí mít nejen obrovskou sílu, ale i velkou zručnost. Kláda je zhotovena z borovice, měří zhruba šest metrů a váží asi šedesát kilogramů. Závodník má několik pokusů a každý začíná tím, že mu dva muži pomohou kládu postavit. On sám ji pak zvedne a opře si ji o rameno. Potom přijde jeden z nejhorších momentů, protože je břevno těžké a dlouhé, silák ho musí nejprve vybalancovat. Napíná svaly, funí, poskakuje po hřišti a diváci tají dech. Pak se rozeběhne a ve správném okamžiku kládu zespoda nadhodí tak, aby se přetočila a dopadla kolmo k němu, tedy jako ručičky na dvanáctou. Vítěz letošních her v Dufftownu Brucce Rob byl jediný, komu se hod podařil, a to až na sedmý pokus. „Závodit jsem začal v sedmnácti letech a hod kládou je mojí nejoblíbenější disciplínou. Jsem ale také dobrý v hodu kladivem,“ pochlubil se. Diváci fandili opravdu sportovně. Na hry přišli snad všichni, celé rodiny, mladé páry, starší lidé… Je to jeden z nejvýznamnějších dní v roce. Sem tam se některá hlava rodiny možná i povzbudila hltem whisky z vlastní butelky, ale nikdo se neopil, nikdo neběhal po trávníku, nikdo nepokřikoval přisprostlé nadávky na ty, kteří nebyli právě úspěšní, jak se někdy stává při jiných sportech. Ostatně lidé se opravdu bavili nejen výkony siláků, ale také při dudáckých soutěžích, které jsou součástí her, nebo disciplínách pro děti.Ze Skotska do světa Skotské hry jsou v současné době velmi populární. Z Vysočiny se rozšířily po Anglii, na nejznámější v Obanu a v Breamaru jezdí také britská královna. Hry lákají siláky z celého světa jednak přímo do Skotska, ale v různých obdobách se začínají objevovat už i na jiných místech, a to nejen v Evropě. U nás se letos už počtvrté konaly na Sychrově u Liberce, protože toto šlechtické sídlo má ke Skotsku mimořádně blízko – Rohanové, kterým zámek kdysi patřil, byli příbuzní se skotskými Stuartovci. Soutěžilo se tu v hodu kamenem do dálky, vrhu koulí, a dokonce i s kládou. Přišlo kolem osmi tisíc návštěvníků. Zažít tu správnou atmosféru skotských her lze ovšem zřejmě jedině na Vysočině. Je to cosi neopakovatelného, jako ochutnávat whisky přímo v palírně třeba právě v Dufftownu.
Záhadný národ, který se z čista jasna objevuje v šeru raného středověku na východní hranici tehdy známé Evropy, se jako blesk řítí v sedlech koní na západ a drtí vše, co mu přijde do cesty. Rychlost a úspěchy jeho expanze jsou nepředstavitelné – během krátké doby obsazuje území o rozloze keltského impéria v dobách největšího rozkvětu. Slovanskou řečí se mluví od Donu na východě po německé pláně na západě, od břehů Severního moře až po Peloponés.
PRVNÍ ZMÍNKY Když v polovině 9. století překládá zeměpisec Muhammad, syn Músá al-Chvárizm, do arabštiny Klaudia Ptolemaia, nazývá někdejší Velkou Germánii zemí Slovanů, lingua slavica. Všichni Slované tehdy ještě hovořili stejnou řečí. Slované jako národnost jsou původu indoevropského, stejně jako Keltové, Římané a Germáni. Podle některých historiků a badatelů se od tohoto prapůvodního korpusu odtrhli až jako poslední, a proto se ve slovanských jazycích nalézá množství prapůvodních výrazů. Už v 1. století př. n. l. umísťují římští autoři Plinius Starší a Tacitus na východ od Visly záhadný kmen Venedů. Jejich tvrzení pak o 100 let později potvrzuje Klaudios Ptolemaios. Zdá se, že se tehdy zástupci této světové supervelmoci poprvé dostali do kontaktu se Slovany, byť jméno Vened je původem keltské a značí „bílýÓ. Jenže: na rozdíl od dnes všeobecně přijímané teorie byli první Slované většinou světlovlasí až nazrzlí a modroocí. (Označení Venedi se pro Slovany postupně vžilo nejen u Germánů, ale také Finů a Estonců.) V této souvislosti je zajímavé, jak dopadlo zkoumání nacistů, kteří za německé okupace prováděli svůj rasový výzkum. Když dostali první výsledky, zjistili s úžasem, že procento Čechů s nordickými rysy je větší než u klasických Němců, a výzkum raději potichu ukončili.
ODKUD PŘIŠLI Kde se nachází kolébka Slovanstva, to je otázka, na kterou hledají historici odpověď už po mnoho generací. Nejpravděpodobnější lokalitou, odkud Slované expandovali do okolního světa a která je tedy jejich pravlastí, se z jazykového hlediska jeví oblast východního Polska a západní Ukrajiny mezi povodími řek Pripjať a Odra. Zdejší vodní toky mají totiž jasně slovanská jména (například Pilica, Kamienna, Slovečna), ačkoliv samotná Odra může mít jméno jak původem slovanské, tak keltské. Prokopios z Kaisareie, od r. 527 n. l. rádce byzantského vojevůdce Belisaria, líčí v roce 512 n. l. tažení kmene Herulů z Podunají na severozápad. Uvádí, že jejich cesta vedla „přes území všech kmenů slovanských“. To už bylo v době, kdy moc Slovanů začala nabývat takových rozměrů, že si troufli i na útok proti Východořímské říši. Gótský letopisec Jordanes, notář ve službách knížete Gunthigise, píše ve svých Dějinách Gótů, vytvořených v polovině 6. století, o kmeni Venetů, kteří již 200 let žijí v povodí Visly a v jižním Rusku. Podle současných výsledků historického bádání dorazili první Slované na území dnešní České republiky někdy v 6. století. Prvním místem, na které vstoupila slovanská bota, byla pravděpodobně Morava, kam naši prapředci dorazili od Visly přes Moravskou bránu. Je možné, že se zpočátku vyhnuli jižní Moravě, kde v té době ještě žili germánští Langobardi. Tvrdí to alespoň historik Dušan Třeštík. Podle něj pak kolem roku 530 postupovali do východních Čech a pak podél Labe k Vltavě, do nitra české kotliny. Zda to byl jediný kmen Čechů, nebo zda se jednalo o několik vln menších kmenů (Charváti, Zličané, Pšované, Litoměřici, Lučané, Sedličané, Lemuzi a Češi), není jisté. Většina historiků a archeologů každopádně shodně uvažuje o víceetapovém osídlení Čech, kdy první Slovany, přicházející ze severovýchodu přes Moravu, následovali v sedmém století další, kteří přišli od jihovýchodu z Panonie, zčásti patrně i přes jižní Čechy. Víme jedno – Slované neobjevili, jak tvrdí Jirásek, naši zem sice mlékem a strdím oplývající, leč bez lidí. I po odchodu většiny germánského obyvatelstva tu totiž část této populace zůstala, stejně jako předtím zbytky Keltů. Slované se v této zemi velmi úspěšně usadili a s původním obyvatelstvem se rychle smísili. Vrchol slovanské expanze do Evropy přišel na počátku 9. století. Slovansky se v té době mluvilo od ústí Labe až do jižního Řecka. Někdejší Velká Germánie byla tedy celá slovanská. Například dnešní Hamburk se v roce 845 podle Prudentia Trojského nazýval Civitas Sclavorum – Město Slovanů. „Mají podobný způsob života, jako i obyčeje, a jsouce zvyklí na svobodu, nedávají se nijak zotročit nebo podrobit, hlavně ne ve své zemi. Jsou velmi početní a vytrvalí, snášejí lehce horko a zimu i déšť i nedostatek oděvu a potravin,“ píše kronikář. Území obsazené Slovany měřilo zhruba 2,3 milionu čtverečních kilometrů a v době největšího rozmachu na něm žilo až 2 360 000 lidí.
JACÍ BYLI První zmínky o našich prapředcích hovoří o podivně pevném, a přitom demokraticky vedeném společenství, které proti sobě nevede války – jako kdysi Keltové. Slované byli v první řadě zemědělci. Stejně jako jejich předchůdci Germáni a Keltové si dokázali často a rádi vyhodit z kopýtka. Slavili nejenom významné svátky svého kmene nebo rytmy roku (dožínky, slunovrat, konec zimy a podobně), ale i svatby, válečná vítězství, křtiny, a dokonce, když už dlouho žádná taková příležitost k oslavě nebyla, si prostě nějaký důvod vymysleli. Jsou dokonce zaznamenány případy, kdy naši prapředci o těchto slavnostech losovali. Tyto oslavy dokázaly často přežít až do dnešních dnů – například únorový masopust, letní a zimní slunovrat, podzimní vinobraní nebo vánoční koledy. Staroslovanský původ mají také dodnes četné lidové obyčeje, jako například únos a vykupování nevěsty, její přenášení přes práh či výměna snubních prstýnků. Byla by však chyba myslet si, že naši předkové byli nějací beránci. Jejich mírumilovnost vyplývala ze společenského řádu, náboženství a jeho dopadu na praktický život členů kmene. V boji byli Slované naopak velmi odvážní. Historické materiály se zmiňují o jakémsi Hildigisovi, synovi zavražděného langobardského následníka trůnu, vládnoucího v 6. století na území Boiohaema (Čech). Ten samozřejmě využil první možnosti pomstít se vrahovi svého otce, samozvanému vládci kmene Wachovi. Mladík v roce 535 uprchl z území Langobardů ke Slovanům a stal se velitelem jejich jízdy. Jeho lidé nejprve útočili proti Langobardům a pak se 3000 slovanských jezdců vrhlo na římskou Thrákii (dnešní Bulharsko), kterou kompletně vyplenili a v několika bitvách rozprášili byzantské vojsko. Když v roce 550 zaútočili Slované na Soluň a stanuli dokonce před branami Konstantinopole, Hildigis vytáhl v čele své slovanské jízdy až do Itálie na pomoc Gótům. Nebylo to první angažování se Slovanů proti Římu – už předtím se na tomto bojišti pohybovali slovanští žoldnéři.
V CO VĚŘILI Podle slovanských mýtů vznikl svět kdysi dávno jako společné dílo hlavního boha Svaroga a ďábla Černoboga. Na začátku všeho byl jen obrovský a nekonečný oceán, nad kterým se volně vznášeli všichni slovanští bohové. Pak Svarog přikázal Černobogovi, aby vytvořil pevnou zemi. K tomu bylo nutné, aby se potopil na dno oceánu a odtud zemi vylovil. Černobog se ale Svaroga pokusil přelstít a kromě hlíny pro vytvoření pevniny si ze dna přinesl v ústech trochu písku, aby z něj vytvořil svůj vlastní svět. Písek ho však začal dusit a Černobog jej musel vyplivat. A právě tak vznikly skály a hory, zatímco Svarog vytvořil z přinesené hlíny úrodné nížiny a roviny. Lidstvo vzniklo podle slovanské pohanské víry díky bohovi jménem Rod. Jeho jméno se prý dodnes vyskytuje ve slovanských výrazech příroda, úroda, rodina, národ a podobně. Rod stvořil člověka tak, že rval ze země hroudy hlíny, hnětl je v rukou a pak je házel přes hlavu za sebe, aby z nich při dopadu na zem vznikli lidé. Pokud Slované žili spořádaným životem, doprovodili je po smrti víly do Navy neboli ráje. V opačném případě se s pomocí démonů a zlých bohů jejich duše propadly do pekla, kde se měnily na upíry, vlkodlaky a další běsy. Postavou smrti byla pro Slovany Morana, jejíž symbolické upalování u nás a například u Lužických Srbů dodnes symbolizuje konec zimy. Když nejvyšší bůh Svarog splnil svůj hlavní úkol, byl tak vyčerpán, že předal vládu svému synu Svarožicovi, známému u nás někdy také pod jmény Radegast nebo Dažbog. Jeho uctívání se mezi Slovany projevilo později, patrně až na samém konci jejich pohanské historie. Byl to bůh ohně a slunce, který měl podle Slovanů podobu okřídlené osvětlené mužské postavy, která sídlí daleko na východě na břehu moře, kam se chodí každé ráno koupat. V dobách expanze Slovanů na západ byl velmi oblíbeným a obávaným bohem Perun. Byl to bůh války, hromu a blesků, který bývá znázorňován jako chlupatý drsný bojovník ozbrojený sekerou. V době míru bylo Perunovým úkolem pečovat o právní řád Slovanů, v jeho jménu byly vyhlašovány rozsudky nad různými spory. Veles, někdy také nazýván skotij bog, Volos, byl podle některých výkladů bohem skotu a úrody. Byl proto uctíván všemi Slovany, ať už válečníky, nebo pacifisty. Staří Slované si ho představovali jako silného muže s býčí hlavou nebo alespoň s pořádnými rohy a značně vyvinutým libidem. Jeho kult ve znamení falických symbolů coby symbolů plodnosti, byl podle archeologů značně rozšířený. Pletení dožínkových věnců, jehož tradice je dodnes živá, bylo například v jižním Rusku nazýváno „zavinování brady Velesovi“. Chors, přezdívaný také Chrs, Chers, Churs nebo Chros, byl bohem měsíce. Ačkoliv Slované považovali noc za čas duchů a zlých démonů, Chors patřil, snad kvůli svému světlu při úplňku, mezi duchy dobré. Slované si ho představovali jako muže s vlčí hlavou, skutečného vládce armády vlkodlaků, který však sám nikomu neublíží. Jedinou slovanskou bohyní byla Mokoš. Staří Rusové jí dali přívlastek „stará matička země“. Byla patronkou ovcí a její kult se udržel na Rusi a na Ukrajině až do 19. století. Mokoš měla velkou hlavu a dlouhé ruce, v noci se plížila chalupami a zemljankami, předla, a pokud našla někde ležet neuklizenou koudel, hrozilo jejímu vlastníkovi, že ho s ní opřede.
JAKÉ MĚLI ZVYKY Bez jakékoliv pejorativnosti lze konstatovat, že kvůli svému způsobu pohřbívání zesnulých by se dnes staří Slované zcela jistě stali členy Společnosti přátel žehu. Je ovšem pozoruhodné, že přes tuto pohřební univerzálnost, platnou pro celé Slovanstvo, existují mezi jejich jednotlivými kmeny v provádění pohřebních rituálů značné rozdíly. Některé kmeny například své mrtvé spalovaly a pak jejich popel ukládaly do speciálních uren, které zakopávaly do země. Jinde se prováděl žeh na hranici dříví a poté se nad spáleným tělem pracně vybudovala mohyla z hlíny. Ruský Nestorův letopis zase praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupě při cestách.“ Žárový rituál byl pravděpodobně spojen s privilegovaným postavením boha Svarožice. Oheň měl způsobit to, že se duše člověka vydala k bohu neobtěžkána pozemskými starostmi a tíží. Na druhou stranu však do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé obětiny, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě. Jak taková pohřební bohoslužba starých Slovanů vypadala, se můžeme pouze domýšlet. Tyto rituály prováděli staří Slované jen v okruhu příbuzných a neexistují ani písemné prameny, ze kterých bychom dnes mohli čerpat. Pravděpodobně se při obřadu hodně zpívalo, Slované totiž vynikali jako výborní pěvci. Podle některých autorů se při obřadech také hodně tančilo a popíjel alkohol, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie. Tak konečně vrcholila asi většina slovanských obřadů, a to nejen pohřebních. Arabský cestovatel a vyslanec Ibn Rust popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti starých Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit. Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové – lechové – třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled. Dánský kronikář Saxo Grammaticus ve své zprávě uvádí, že kněz oslavující boha Svantovíta mohl do jeho chrámu vstoupit jen se zatajeným dechem, „aby dech lidský přítomného boha neovanul a tak neznesvětil“. Jsou také zaznamenána svědectví, že se někdy kněží snažili svá vystoupení u kmenových rituálů podpořit speciálními efekty, například vsypáváním zvláštních přísad do ohňů, které pak buďto vybuchovaly, vydávaly barevné kouře nebo se alespoň abnormálně rozhořely. Slované znovu oživili kultovní význam posvátných hájků, známých už od keltských druidů. Právě zde měli sídlit slovanští bohové, a proto byly lesíky obehnány ploty z kůlů s ozdobně vyřezávanými špičkami. Součástí hájku byla vždy nějaká studánka, potok nebo jezírko. Plot kolem hájku měl jen dva vchody. Uvnitř bylo zakázáno lovit jakoukoliv zvěř, ba dokonce lámat větve, trhat plody nebo odtahovat spadlé stromy. Na větve pro Slovany posvátných dubů zde lidé zavěšovali proužky látky a oběti (pravděpodobně i obarvená vyfouknutá vejce – naše kraslice) a ke kořenům zahrabávali mince s prosbami například o vyléčení. Protože zde nebylo možno prolévat žádnou krev, stávaly se tyto hájky, nazývané Srby také svatobor, místy úkrytu různých psanců – podobně jako u křesťanů kostely.
VÝZNAMNÁ DATA polovina 6. století – Slované přicházejí na území nynější České republiky. 622-627 – Patrně příchod druhé vlny Slovanů do Čech, asi z Panonie. 623-624 – Pod vedením franského kupce Sáma byl zahájen odboj blíže neurčených západoslovanských kmenů proti avarské nadvládě. 658 nebo 659 – Sámo umírá a s ním končí i jeho říše. konec 8. století – Po konání biskupské synody v létě 796 na břehu Dunaje začalo na naše území pronikat křesťanství. 833 – První historicky známý moravský panovník Mojmír vypudil z Nitry knížete Pribinu a připojil Nitransko k Moravě. Mojmír je označován za zakladatele Velké Moravy. 845 – Křest čtrnácti „boemanských vévodů“ i s jejich družinami na dvoře Ludvíka II. Němce. Křest měl pravděpodobně zabránit očekávané válce a byl nepochybně spojen s nějakou dohodou, jíž Čechové znovu uznali závislost na říši. 849 – Neúspěšné franské tažení do Čech, po kterém se české kmeny uvolnily ze závislosti a vyhnaly německé misionáře. 863-864 – Císař Michaél III. vyslal na Moravu misii vedenou soluňskými bratry Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem, kteří znali slovanský jazyk. 888/889 – Zemřel bez dospělých nástupců první známý Přemyslovec kníže Bořivoj, vlády v Čechách se ujal moravský Svatopluk. 889 – Nejspíš první střetnutí Moravanů s kočovnými ugrofinskými Maďary. 9. března 894 – Zemřel panovník Velké Moravy Svatopluk, nástupcem se stal jeho syn Mojmír II. Po Svatoplukově smrti se Čechy odtrhly od Velké Moravy. červenec 895 – V Čechách začal vládnout kníže Spytihněv, slibem věrnosti franské říši formálně ukončil odtržení Čech od Velké Moravy. 902-906 – Vpády Maďarů na Velkou Moravu, které vedly k jejímu rozvratu. 922-925 – Vlády se ujímá Václav, pozdější patron české země. Opustil dosavadní přemyslovskou politiku orientující se na Bavory a přiklonil se k Sasku. 28. září 929 (nebo spíše 935) – Zavraždění knížete Václava ve Staré Boleslavi. Na knížecí stolec usedá jeho bratr Boleslav I., za jehož vlády došlo k vnitřnímu upevnění českého státu. 15. července 972 (podle Kosmy 967) – Po smrti Boleslava I. se novým českým knížetem stal jeho syn Boleslav II. 28. září 995 – Po dvoudenním obléhání dobyli Přemyslovci Libici nad Cidlinou a vyvraždili všechny přítomné Slavníkovce. Čechy tak byly politicky sjednoceny a podřízeny vládě jediného panovníka.
Mohutné pohoří peruánských And není nejvhodnějším prostředím pro stavbu železnice. Přesto je v Peru vybudováno na 350 km železničních tratí s rozchodem 914 mm, známých jako úzkokolejky, a asi 1400 km tratí s rozchodem 1435 mm. Všechny vedou rozmanitými krajinami této podivuhodné země, od suchých písků aridního západního pobřeží až po skalní srázy mlžného pralesa na úpatí And. Jednou z nejhezčích tratí je úzkokolejná železnice z Cuzca do Quillabamby, proslavená dnes spíše jako jediná přístupová cesta do Aquas Calientes, nástupního místa k Machu Picchu, „skrytému městu Inků“. Vede Posvátným údolím a podél řeky Urubamba, jež svádí vodu sněžných vrcholů And na terasy rolníků, postavené před staletími a sloužící dodnes. Je to cesta spojující divokost krajiny pralesa s klidem peruánského venkova s kamennými pevnostmi a nekonečnými terasami doby Inků, je to železnice ze současnosti do historie.
CESTA KAUČUKU A KÁVY Hlavním důvodem stavby železničního spojení Cuzca s Quillabambou nebyla samozřejmě podpora turistického ruchu, ale zcela prozaická snaha přiblížit bohatství povodí řeky Urubamby přístupným obchodním centrům na pobřeží Tichého oceánu. Urubamba, v horním toku označovaná domorodci jako Vilcanota, se zprvu probíjí hlubokým údolím podél hřebenů And k severu, aby se posléze rozlila do pralesních nížin, odkud se líným tokem dostává až do „bazénu“ Amazonie. Údolím řeky již v dobách Inků proudilo do země vzácné dřevo, zlato, suroviny a plody mlžného pralesa, a tato cesta vedla až do Posvátného údolí. Na konci 19. století se v povodí Urubamby na východ od hřebene And těžilo dřevo, ale především získával kaučuk na výrobu gumy a začala se tu pěstovat káva. Údolí řeky, protékající Posvátným údolím, stráženým pevnostmi Pisac a Ollantaytambo, bylo tedy i pro železnici nejvhodnější trasou, jak spojit dary pralesa s Cuzcem. Tam již byla vybudována železnice z města Juliaca ležícího v blízkosti jezera Titicaca a propojeného jinou tratí z Arequipy se západem. K Arequipě již jezdil vlak z přístavu Mollendo na břehu Tichého oceánu. Spojení pralesních částí Peru s pobřežím tak bylo úplné. Problémem stavitelů nádherné železnice napříč říší dětí Slunce ovšem bylo, jak se s tratí přehoupnout z nadmořské výšky Cuzca 3400 m přes hřeben nad městem ve výši 3700 m, který odděluje někdejší hlavní město Inků od Posvátného údolí. Parní lokomotivy z počátku 20. století by nezvládly strmé stoupání už kvůli nadmořské výšce, v níž musely pracovat. Inženýr Mauro Valderrama, stavitel trati, to v roce 1907 vyřešil položením kolejí systémem cik cak, neboť stísněné prostředí svahu nad městem a tehdejší technika mu více nedovolily. Vlakové soupravy se tedy musely probíjet svahem vzhůru střídavou jízdou vpřed a vzad s přehazováním výhybek na slepých koncích serpentin.
TRAŤ DO JINÉHO SVĚTA Tento způsob stoupání zůstal dodnes, i když PeruRail, nová národní železniční společnost, používá už dieselo-elektrické lokomotivy americké výroby schopné dosáhnout potřebný výkon až do výšek 4800 m n. m. a japonské vagony pro cestující. Ti se samozřejmě baví výhledem z oken sem a tam popojíždějícího vlaku a mají tak dost času kochat se pozorováním probouzejících se chatrčí ojíněných noční námrazou, před nimiž postávají zkřehlí mužové hřející se v paprscích vycházejícího slunce. Obraz slumů jihoamerických měst není povznášející, nicméně v ranním slunci se koupající Cuzco stírá detailní pohled na chudobu domků visících v prudkém svahu jeden nad druhým. Na vrcholu hřebene pod viaduktem El Arco, který byl součástí akvaduktu přivádějícího kdysi do města vodu, už za plného výkonu šlehají z výfuků lokomotivy plameny a poté se vlaková souprava přehoupne z prostředí bídy a vyschlých svahů kolem Cuzca do poklidné zemědělské krajiny, nad níž v dáli září vrchol hory Vilcabamba. Načervenalá políčka, pravidelně nalinkovaná řádky orby, uklidňují pohled dosud rozjitřený bídou předměstí. Jako by zde začínala cesta do historie mocné říše, postavené na úrodnosti údolí napájeného tajícími sněhy vrcholů velkolepých And. Plodnost Posvátného údolí je očividná a připomíná jeden ze zázraků přírody, kdy šťastné skloubení vlastností podloží, úrodnosti půdy nanesené řekou i zvětráváním horských svahů, klimatických podmínek s nadbytkem slunce a dostatkem vody vytváří navzdory nadmořské výšce požehnaný kus země. Zde byla příroda k lidem milosrdná a nabídla relativní hojnost. Říše Inků byla založena na tomto přírodním fenoménu úrodné půdy, podobně jako Egypt na Nilu. Vlaková souprava sjíždí po široké planině níže k městečku Anta, kde je trať lemována políčky a chudými usedlostmi, u nichž se na modrých plastových plachtách suší baculaté klasy kukuřice. Ani se nechce věřit, že tato místa byla kdysi bitevním polem, na němž velký Inka Pachacutec porazil invazní kmeny Chanků a odstartoval tak zlaté období říše. Anta je poslední vesnicí, která je dnes dosažitelná i po silnici. Oblast zemědělské krajiny Inků a obrovskou planinu nad ní s kultovními místy Moray a Salinas spojuje se světem již jen železnice. Ollantaytambo, další zastávka na železnici z Cuzca do Quillabamby, je šťastné místo. Pro Inky bylo sídlem státní správy, mimochodem velmi výkonné, pro návštěvníka je místem oproštěným od nánosu městského ruchu Cuzca a davů proudících na Machu Picchu. I železniční trať se zastávkou je mimo střed města, dole u řeky Urubamba, která je zde už mohutným peřejnatým tokem. Ollantaytambo nebylo spojeno jen s historií Inků, jeho výtečná poloha a především úrodná půda údolí umožnily osídlení již téměř jedno tisíciletí př. n. l., tedy dávno před příchodem či expanzí Inků. MLHY NAD MACHU PICCHU Železniční trať se za Ollantaytambem těsně přimyká k řece. Údolí je zde stísněné, z obou stran sevřené skalami a bujnou vegetací začínajícího mlžného pralesa. Říkají mu rokle Urubamba. Neosychající skály jsou posety zemními orchidejemi, k nimž lidská ruka nikdy nedosáhne, broméliemi a bujnou vždyzelenou vegetací. Drkotající vláček zastavuje na 82. kilometru ve stanici Chilca a posléze na kilometru 88. známém jako Coriwaynachina, kde za mosty přes řeku začíná proslulá „cesta Inků“. Tou se kolem zbytků pevností Huayllabamba, Runku Raccay a dalších dostávají poutníci až nad Machu Picchu, aby v ranním šeru sestoupili k první chatrči strážce a pokochali se východem slunce nad velkolepou stavbou záhadného města. Inkové tuto dlouhou cestu pralesem kolem kultovních staveb považovali za blízkou bohům, a proto i posvátnou. Železnice se ale probíjí dále, do míst zvaných Qente, což je v místním jazyce označení kolibříků. Právě v tomto místě jich stovky přelétávají brzy ráno a v podvečer z květu na květ. Vegetace je zde opravdu hustá a připomíná prales, tisíce epifytických rostlin zatěžují fíkovníky a další listnaté stromy kilogramy své váhy. Železniční kilometr 104 je poslední příležitostí turistů, pokud si netroufají na cestu Inků, alespoň jednodenním pochodem dosáhnout přes pevnost Wi~nay Wayna posvátného Machu Picchu. V těchto místech také došlo v roce 1998 k obrovským sesuvům podmáčených svahů, které pohřbily železniční trať, po níž se do té doby jezdilo pro kávu až do Quillabamby, pralesního městečka vzdáleného dalších 39 km. Po opravě jezdí vlaky už jen do Aquas Calientes, opravy dalšího úseku jsou prý příliš nákladné a nevyplácejí se. Přírodní podmínky jsou zde i pro železnici opravdu drsné. Od tohoto místa už řeka Urubamba patří deštnému pralesu, mohutní a svádí vody četných dešťů, aby se později stala jedním z přítoků Amazonky. Ale náš vláček zastavuje mnohem dříve, v Aquas Calientes, malé vesničce vzniklé na horkých pramenech, jež denně zásobuje Machu Picchu zvědavými návštěvníky. Vysoko nad horkými prameny městečka se v mlhách rýsuje největší stavební památka říše Inků, Machu Picchu, obklopená bujnou vegetací vlhkého mlžného pralesa. Zde, v Aquas Calientes, železnice končí. Modré vagony vlaku se v podvečer vydají opačným směrem do Cuzca, jehož večerní poklid je každodenně přerušen táhlým troubením osvětlené soupravy, spouštějící se od El Arco na nádraží San Pedro.
Počínaje biblickým mořským monstrem leviatanem přes bájného strážce Atlantidy až po příšery, které požírají lodě i námořníky, hrály chobotnice vždy významnou roli v nejfantastičtějších legendách kulturní historie lidstva. Ale skutečnost odhaluje tyto tvory spíše jako fascinující, než hrůzostrašné – přestože největší chobotnice může dosáhnout velikosti až 10 metrů. Jde o přírodovědecký zázrak: osm chapadel, tři srdce, dvě nervová centra, neobyčejný mozek a „příliš málo životního času k dobru“. Jak by náš svět vypadal, kdyby byl čas na jejich straně?
PRVNÍ SETKÁNÍ Ledová voda Tichého oceánu, plná bublin pěny, prosakuje kuklou mého vodotěsného potápěčského obleku a obtahuje se kolem mé lebky jako svěrák. Klesám dolů. Minus deset metrů. Má podvodní lampa se paprskem světla prodírá smaragdovou temnotou. Minus dvacet pět metrů. Kombinéza se mi lepí na kůži, plním ji vzduchem, abych zpomalil klesání, a dívám se kolem sebe. Míjí mě Jim Cosgrove z Britského muzea. Rozhlíží se, poté se přibližuje k velké skále, zasunuje svoji lampu do dutiny a kyne nám, abychom čekali. Mává rukou před otvorem. Zadržuji dech a foťák uchopím pevněji, abych byl připravený reagovat na sebemenší pohyb. Uběhnou minuty. Je to věčnost. Náhle se z temnoty rozvine chapadlo pokryté přísavkami a ohmatává venkovní povrch skály. Během bleskového momentu se ze svého úkrytu vyhrne obrovská, tři metry dlouhá chobotnice. Naše lampy ji ozařují, když se prodírá vodou ke dnu oceánu. Tvor se dotkne dna, náhle se jeho kůže zaplní pigmentovými buňkami (chromatofory), jež vystoupí na povrch, a mění barvu od světlé do tmavě červené. Ďábelská chapadla nechává nehybně vznášet nad svýma očima a se zlobným výrazem nás pozoruje. Ale náš strach se brzy mění ve fascinované zaujetí a úžas. Hlavonožec vyhodnocuje situaci a máváním svými obrovskými chapadly vytváří elegantní arabesky. Studuje nás velkýma, zlatavě skvrnitýma očima. Je to zcela jiný pohled, než jaký je možné spatřit v hlubinách oceánu. Je v něm záblesk inteligence a hloubka věků, které pro chobotnice počaly před 500 miliony let.
LEGENDA Z HLOUBI VĚKŮ Když se hlavonožci v prvohorách objevili, jednalo se o živočichy značné velikosti, kteří se dokázali volně pohybovat ve vodě, což byla výhoda, která jim umožnila nerušeně přežívat po desítky milionů let. Ale věci se začaly měnit v době druhohor, kdy jejich nadvládu začal ohrožovat nástup mořských plazů a ryb. Probíhající okolní tlaky odstartovaly kolotoč změn pro tyto gigantické měkkýše, jejichž potomci jsou dnes pouhými příbuznými ústřic. Někteří hledají bezpečí v temnotách hlubin, jiní se potulují bohatými, ale nebezpečnými pobřežními vodami a rychle se přizpůsobují tamnímu prostředí. Stopa dnešních chobotnic sahá zpět o 165 milionů let do období jury. Tito předci chobotnic byli 8 centimetrů dlouzí a žili v obrovském pravěkém oceánu Thetys, jehož pozůstatkem je dnes Středozemní moře. Od té doby se chobotnice změnily relativně málo a odborníci je berou jako symbol vrcholu živočišné evoluce, jako první stupeň k inteligenci. Lidská fascinace chobotnicemi sahá až k nejstarším civilizacím. Lidé dokonce přiřkli těmto tvorům neobyčejné schopnosti a jejich fyzická podoba evokovala fantazii umělců a také přírodovědců. Dávní Řekové věřili, že dokáží vystoupit na pevninu a tam krást olivy a fíky nebo zaútočit na obchody s rybami. Japonci a ostatní obyvatelé tichomořských ostrovů byli přesvědčeni, že chobotnice mají přilnavá, hbitá těla, díky nimž dokáží zlézat zdi i stromy. Mnohem později jim autoři, jako byl Jules Verne, přiřkli ohavné a ďábelské role v dílech, jakým bylo například „Dvacet tisíc mil pod mořem“. Victor Hugo v románu Dělníci moře srovnával chobotnice s upíry: „Žádný stisk není takový, jako zmáčknutí chobotnicí. K útoku používá přisávací aparát. Oběť zmáčkne silou, která dosahuje nezměrné hodnoty. Nejedná se o rozsápání, ani rozkousání ale vysátí. Jste to vy, kdo se dostane do nestvůry.“ Popularita této knihy měla značný vliv na Paříž 19. století. V novinách se diskutovalo o nebezpečí těchto „pekelných ryb“, módní restaurace je nabízely jako součást menu, módní návrháři dokonce vytvářeli pro ženy jako plážový doplněk klobouky „`a la chobotnice“. Autor vytvořil legendu, která zůstala v povědomí po více než století.
MOŘSKÝ OBR V tichomořských pobřežních vodách od Kalifornie až po Japonsko žije nejúžasnější živočich na světě – chobotnice velká (Octopus dofleini). Nejpozoruhodnější na tomto tvorovi je jeho neuvěřitelná velikost. Samci běžně dorůstají délky tří metrů, váží okolo 25-30 kilogramů; světlé menší samice dosahují délky 2,5 metru a váhy 15 kilogramů. Nikdo ale přesně neví, jaké velikosti mohou skutečně dosáhnout. Kdysi moře vyvrhlo stvoření, jaké neočekávali ani experti. V roce 1957 se na pláži v Britské Kolumbii objevil vyvržený exemplář, který měřil 9,6 metru a vážil 272 kilogramů. Podle Jima Cosgrovea, který studoval hlavonožce více než 25 let, je kanadské západní pobřeží jediným teritoriem chobotnic, které je pro objevy takovýchto exemplářů příznivé. Jak se zdá, dosažení takovýchto ohromujících rozměrů umožňuje teplejší klima a vody bohaté na potravu. Nejzákladnějším životním úkolem je pro chobotnici lov. Velké druhy chobotnic mezi druhým a třetím rokem života dorůstají z 20 centimetrů až do své dospělé velikosti. Možnost nahlédnout blíže do jejich jídelníčku dává vědcům přístup k jejich úkrytům, které jsou plné krabích schránek a mušlí. Chobotnice loví všechny druhy korýšů nebo měkkýšů pouze roztažením chapadla ve chvíli, kdy oběti míjejí její úkryt. Aby ulovila kořist, jakou je třeba malý žralok, musí použít důmyslnou metodu, jakou je například technika „padáku“. Při ní chobotnice proplouvá do středních hloubek, zaměří svou oběť, poté se dostane nad ni a přitom má všech svých osm chapadel s 1600 přísavkami skloněných do tvaru rozevřeného padáku. Využívá rovněž maskovací metodu, kdy je schopná zbarvením a tvarem získat věrohodnou podobu skály pokryté řasami a zaútočit pak na svou oběť zcela nečekaně. Tento typ maskování však chobotnice používá i k ochraně před predátory, mezi něž patří například tuleni, kteří se naučili rozpoznat svou oběť i v temných vodách Tichého oceánu. Jejich souboj se stává okázalou bitvou, a i když tuleň zvítězí, zřídka se mu podaří chobotnici zabít. Ta poté, co přišla o jedno z chapadel, mizí za mračnem vypuštěného barviva. Utržená končetina jí za pár týdnů doroste. Během tisíciletí se chobotnice vyvíjely odlišně. Některé vylučují dostatek jedu na to, aby usmrtily člověka, jiné, jako například hlubinné chobotnice, přeměnily své přísavky na orgány schopné vydávat světlo lákající oběť. Mají však jednu společnou věc, na které se specialisté po letech výzkumu shodují: schopnost chápat a posuzovat, doslovně řečeno „koncepční myšlení“. MIMOŘÁDNÁ INTELIGENCE „Tento živočich má tak málo společného s člověkem, jako málokterý jiný tvor na Zemi. Nejen svou fyzickou podobou, ale i svým vnitřním uspořádáním orgánů,“ tvrdí Jim Cosgrove. „Má tři srdce, dvě nervová centra – jedno je součástí velkého mozku, druhé řídí funkci přísavek díky chemickým a hmatovým receptorům, které jsou velmi citlivé a schopné vnímat pachy podvodního světa a velmi přesně analyzovat jejich strukturu.Ó Chobotnice má rovněž mozek obsahující pět set milionů neuronů, vytvářejících pozoruhodný druh myšlenkových procesů, které jsou stále mimo naše chápání. „Dlouhou dobu jsme porovnávali mozkovou kapacitu chobotnice s kočkami domácími,“ vysvětluje Cosgrove. „Ale dle mého názoru je takové srovnávání zavádějící. Kočka se pokusí otevřít dveře tak, že skočí na kliku poté, co vás to uvidí dělat. Chobotnice však může nalézt řešení problému svým vlastním způsobem, bez nějakého modelu. A tomu říkáme koncepční mysl.“ Od doby prvních pokusů, prezentovaných před více než třiceti lety Cousteauovým týmem, během nichž byly chobotnice schopné otevřít sklenici se zátkou, aby se dostaly k humrovi uloženému uvnitř, nepřestaly udivovat vědce, kteří stále neznali jejich mozkovou a orgánovou výbavu. Dokonce i Theodore Monod, slavná osobnost a aktivista za práva zvířat, nepochyboval, že chobotnice v klidu čekají, vysmívajíce se nám, na den své vlády. Příklady jejich schopností se to jen hemží. Jim Cosgrove vzpomíná, jak do nádrže umístil malou plastikovou lodičku. Během okamžiku projevila chobotnice o hračku zájem. Manipulovala s ní všemi možnými způsoby a poté, co si všimla, že hračka stoupá ke hladině, když se dostane do bublin z vodního filtru, opakovaně umísťovala hračku právě tam a celé odpoledne se bavila tím, že sledovala, jak se lodička vznáší ke hladině. To bylo poprvé, co někdo spatřil, jak si hraje mořský „nesavec“. Chobotnice jsou velmi ojedinělými tvory. Kvůli svému způsobu života jsou, na rozdíl od lidí a většiny ostatních živočichů, nuceny učit se všemu samy. Samice některých druhů kladou v úkrytu 300 000 vajíček, která pak chrání svými chapadly šest měsíců, aniž by přijímaly potravu. Krátce před vylíhnutím proto vyčerpáním umírají, ale ne dříve, než opustí úkryt, aby nepřilákaly predátory. Při narození měří chobotnice pouhých sedm milimetrů, po osmi až dvanácti týdnech plavou mezi planktonem a poté se malé chobotničky přilepují ke dnu oceánu. Následuje boj o přežití, kdy jich dospělosti dosáhne jen několik. Takto osamocené se chobotnice musejí učit lovit, maskovat se a vytvořit si nejlepší skrýše. I když jsou některé informace přenosné geneticky, chobotnice na sobě musejí stále pracovat, aby našly řešení nových problémů. Během výzkumu se Jim orientoval na studium chování chobotnic. Potopil se do hloubky 25 metrů a umístil chobotnici do průhledné krabice s otvorem širokým 8 centimetrů. Za necelých dvanáct minut živočich pochopil, že má krabice ohraničený otvor a že je možné se jím protlačit, když dostatečně změní svůj tvar. Když Jim opakoval experiment podruhé, trvalo chobotnici už jen devadesát sekund, než se dostala ven, což je pozoruhodný experiment, který dokazuje vynikající analytické schopnosti, stejně jako mozkovou a hmatovou paměť. Ale ani mnoho let bádání nám stále neumožnilo pochopit záhady myšlenkových procesů chobotnic. Tito živočichové jsou žijícím paradoxem. Jejich cévní systém je extrémně křehký a špatně přizpůsobený pro jejich způsob života, takže po pár minutách lovu jsou vyčerpané, slabé a zranitelné. Skutečnou tragédií je však jejich neuvěřitelně krátká délka života, která činí tři až pět let. Je to osud, který omezuje jejich možnosti získávat znalosti a brání dlouhodobým vědeckým projektům. Jim Cosgrove s úsměvem podotýká: „Věta, která mě napadá pro možnost, že by tito pozoruhodní tvorové mohli žít déle, zní: Stáli by pravděpodobně na žebříčku vývoje vedle nás!“
