Pokud se o nosorožcích hovoří jako o velmi ohrožených zvířatech, kterým dávají zoologické zahrady ještě určitou šanci na záchranu, pak to potvrzuje samička nosorožce dvourohého neboli černého (Diceros bicornis) v královédvorské zoologické zahradě. Deborah přišla na svět 11. září 2004 po březosti, která trvala 464 dní, tedy více jak rok a tři měsíce. Matkou je desetiletá samice Jiddah a otcem měl být původně samec Sauron, protože byl pro ni z pohledu genetiky ideální partner. Člověk míní, vývoj událostí leccos změní. Obě zvířata byla stejně stará a vyrůstala spolu. Když ale obě před čtyřmi lety pohlavně dospěla, strhla se mezi nimi vážná potyčka, takže musela být nakonec oddělena. Jiddah ze šarvátky vyvázla s řadou šrámů a rok jí trvalo, než se dala do pořádku. Ze Saurona ale měla panickou hrůzu. „Rozhodli jsme se, že se tedy pokusíme její strach překonat, i když jsme si nebyli jisti, zda se to vůbec podaří,“ uvedla Kristina Tomášová, zooložka zahrady. Na podzim roku 2001 proto začali seznamovat Jiddah se starším samcem Jimmem. Zpočátku měla obě zvířata možnost krátkodobého chráněného kontaktu přes bariéru, kterou tvořilo pevné trubkové hrazení. Kontakt se postupně prodlužoval, a teprve když dokázala vedle sebe žít v klidu v sousedních stájích, bylo možné pokračovat. Na jaře 2002 byla Jiddah nejprve umístěna do výběhu se starší samicí Sali a společně s ní ji ošetřovatelé dál opatrně seznamovali s Jimmem. Ostatně Jimm a Sali se dlouho dobře znali, protože mají už pět mláďat. Sali se tak stala jakousi kmotrou Jiddah – mírnila její strach ze samce a odvracela hrozící potyčky. Po několika měsících už sice pobývali všichni tři ve výběhu spolu, Jiddah však stále měla z Jimma strach a nedovolila, aby se k ní přiblížil. Až na jaře roku 2003 došlo k prvnímu páření a samice zabřezla již při druhém spojení zhruba o tři týdny později. Před očekávaným porodem byla Jiddah umístěna do zvláštního boxu s průmyslovou kamerou. Chování matky tak bylo možné dvacet čtyři hodin denně pozorovat na monitoru v místnosti ošetřovatele, aniž by byla rušena. Přesto přišly horké chvilky. V pátek odpoledne 10. září se projevily známky blížícího se porodu. Samice byla neklidná, hodně přecházela. Mládě se nakonec narodilo ráno ve tři čtvrtě na čtyři. Bylo čilé a za necelé dvě hodiny se postavilo na nohy a zkusilo první krůčky. Jenže matka byla dál neklidná, neustále přecházela sem tam po stáji. Mládě tak mělo problémy najít struk a poprvé se napít mateřského mléka, což je pro ně mimořádně důležité. Teprve odpoledne se mláděti podařilo poprvé se napít a situace se postupně lepšila. O matku a mládě se nepřetržitě po dobu čtyřiceti hodin společně se zooložkou Kristinou Tomášovou střídavě starali tři zkušení ošetřovatelé. Při narození mládě vážilo kolem třiceti kilogramů, pokud vše probíhá dobře, nosorožec přibývá v prvním roce života denně asi o kilogram. Dospělí jedinci váží osm set až tisíc tři sta kilogramů. Po Emě, která se tu narodila v listopadu 2002, je nová samička už sedmadvacátým mládětem černého nosorožce, které od roku 1971 přišlo na svět ve Dvoře Králové. I když tento počet vyznívá optimisticky, další čísla už znějí mnohem smutněji. Pokles stavů nosorožců dvourohých byl totiž neuvěřitelně rychlý. V roce 1960 jich v Africe žilo ještě okolo sta tisíc, rok 2000 však přežila pouhá tři procenta, tedy 3100 jedinců. Evropské zoologické zahrady se věnují chovu východoafrického poddruhu (celkem jsou poddruhy čtyři), z kterého v přírodě žije posledních pět set kusů. Zoologické zahrady celého světa chovají dvě stě deset zvířat, z toho třetinu na třinácti místech Evropy. Nosorožci dvourozí patří k druhům, které je velmi obtížné chovat, a proto se jej podařilo rozmnožit zatím pouze v osmi evropských ZOO.
Můžeme si představovat průvod Keltů vcházejících branou akropole do světa polostínů ozářeného mihotavými plameny, vnímat dávno odvátý dým ohňů a naslouchat zvukům oznamujícím začátek obřadu. To všechno na hranicích Prahy, na Závisti. Spekuluje se také o tom, že se tu odehrávaly krvavé zvířecí oběti, dokonce se prý obětovali i zajatci a otroci – lidské oběti tu však nikdy nebyly prokázány. Od jara letošního roku však oppidum Závist, vyhlášené za národní kulturní památku, přichází o jednu ze svých dominant. Mizí pod sutí a tím se ztrácí i zvláštní atmosféra, genius loci tohoto výjimečného místa, které sloužilo stovky let jako duchovní centrum našich dávných předků.
Oppidum Závist je jednou z nejstarších stavebních památek na území České republiky. Nejstarší doklady o osídlení hradiště na kopci nad Vltavou pocházejí už z pozdní doby kamenné, tedy z třetího tisíciletí před naším letopočtem. Význam pak nabylo v pozdní době bronzové, v období knovízské kultury, tedy přibližně v devátém až osmém století před naším letopočtem, kdy tu vyrostlo opevnění a přibližně na padesáti hektarech tu vznikla také osada. O čtyři století později, tedy už na rozhraní doby halštatské a laténské, se Závist změnila na významné mocenské, hospodářské a náboženské centrum. Pak toto místo ovládli Keltové. Ve 2. století před naším letopočtem zde dobudovali oppidum, tedy sídlo městského typu, u nás bezkonkurenčně nejrozsáhlejší. Proč o pouhé století později zaniklo, je dodnes záhadou. Ohořelé zbytky bran, spečené úseky valů, množství hrotů šípů a jiných zbraní ale svědčí o zuřivé bitvě, velkém požáru a krvavém konci, který pravděpodobně souvisel s příchodem germánských kmenů na naše území. Tajemstvími opředeným duchovním srdcem celého areálu je akropole – také ona se ale s postupem času významně měnila. Již za laténského osídlení bylo temeno kopce zarovnáno, vybudovány mohutné valy a do skály byly vylámány příkopy. V této době také pravděpodobně vznikly dnes sutí zavážené kamenné kultovní stavby. Největší z nich, označovaná jako oltář, měla tvar plného masivního obdélníku s delší stranou dvacet sedm metrů a kratší jedenáct metrů, se zvýrazněnými ostrými rohy. Nedaleko byly odkryty dva další výrazné objekty – atypická trojboká stavba (její nepraktický tvar může souviset s významem čísla tři v keltské mytologii a náboženské symbolice) a nižší, čtvercová stavba, možná jakési pódium pro účastníky obřadů. Jaké tehdejší rituály byly, se dnes můžeme jen domýšlet, protože byly určeny jen hrstce vyvolených příslušníků duchovní a mocenské elity keltského hradiště. Další úpravy ale charakter posvátného místa podstatně změnily. Celý prostor byl zvýšen, vyrovnán a rozšířen. Staré stavby byly zasypány a části, které vyčnívaly nad zamýšlenou úroveň, byly rozebrány. Akropole si však zachovala jak svůj účel, tak i pravidelný čtyřúhelníkový tvar. Dříve měly být obřady skryty před nepovolanými zraky za vysokými hradbami, teď se nová akropole stala otevřenou monumentální stavbou, pravděpodobně sloužící obřadům pro mnohem širší skupinu lidí. Této úpravě paradoxně vděčíme za to, že archeologický průzkum, který zde probíhal systematicky od roku 1973, našel části halštatsko-laténských kamenných staveb dobře zachovalé. Výzkumy Československé akademie věd byly ukončeny v roce 1990 a od té doby areál chátral a zarůstal náletovými dřevinami. Letos proto začala na popud archeologů nákladní auta se stavební sutí prostor vykopávek zavážet. Zavážení samo o sobě není nijak neobvyklý postup, protože se tak dají cenné lokality zakonzervovat a lépe chránit proti zničení. Ale v zahraničí se k tomu používá šetrnější materiál – například čistý písek.
„Calvario je moc špatná čtvrť, je to kotel. Za druhým rohem tě oholí do slipů, nic ti nenechají a můžeš děkovat Ježíši Kristu, našemu spasiteli, že ti nevzali život,“ řekl mi kníratý taxikář v zácpě na hlavní magistrále protínající od severu k jihu dvoumilionové Cali. Žlutá kolona se pomalu rozjela. „Calvariu se každej slušnej Kolumbijec vyhne, žije tam ta největší chátra z Cali. Co tam chceš pohledávat?“
Ve špinavém bufetu naproti policejní stanici Fray Damian v Cali posedává na plastikových židlích svázaných řetězem několik unuděných černých chlápků a typicky kolumbijským způsobem zabíjejí čas – hrají domino. „Amigo, prober se! Do Calvaria se nedostaneš. Vrhnou se na tebe jako kobylky a strhaj z tebe všechno,“ domlouvá mi otcovsky jeden z nich. „Jedině že by tě tam vzal El Sheriff, toho oni respektujou,“ tiše se ozval za pultem prodavač. „Počkej chvíli, určitě se tu objeví, vždycky tady touhle dobou prochází.“ Za pár minut se v rohu bufetu posadil starý hubený černoch v tmavě hnědém obleku a žluté kanárkové košili. Hodně černou pleť, jakou mívají afričtí černoši, měl plnou vrásek a nad ustupujícím čelem krátké stříbrné vlasy. Šlachovitými prsty plnými zlatých prstenů obřadně uchopil krátké plastikové brčko, zamíchal si s ním kafe a natáhl nohy. Ze stínu se zablýskly perfektně naleštěné kožené boty a šerifská hvězda. Zdvihl ruku, aby zavolal prodavače, a vytažené sako odhalilo stříbrný revolver za pasem. Pro tyto lidi, samozvané strážce pořádku, se v Kolumbii vžilo označení mano negra – černá ruka. Situace v této zemi je, jednoduše řečeno, nepřehledná. Připomíná Divoký západ, zákon a právo jsou na straně toho, kdo drží v ruce zbraň. Lidé nemají nárok domoci se svých práv legální cestou, a proto berou zákon do svých rukou, případně se obrátí na někoho, kdo to – samozřejmě za peníze – udělá místo nich. Příklad: máte malý obchůdek vedle magistrály v Cali a chátra z Calvaria vám ho vykrade. Jediný, kdo vám v tuhle chvíli pomůže, je El Sheriff.
SVĚT ODPADKŮ A VÝPARŮ Z LEPIDLA Calvario, jeden ze dvou kotlů v těsné blízkosti centra Cali, není větší než deset krát deset bloků. V prostoru, který mezi sebou svírají dvě hlavní třídy, žije zhruba dva a půl tisíce lidí. V Calvariu existují pouze dva způsoby života. Buďto můžete ležet na ulici v odpadcích, nebo se snažit ty stejné odpadky sbírat a prodávat na recyklaci. Nic mezi, nic víc. Každý je tu sám za sebe, každý musí urvat co nejvíce, nelze čekat jakoukoli pomoc od lidí kolem. O bytí a nebytí rozhodují lidé zvenku – majitelé domů (nájem se platí denně!), obchodníci s recyklací (podle slov jednoho z nich se na recyklaci dá vydělat balík, protože výkupní cena je směšná) a samozřejmě policie. Nebo mano negra. Snad jediným plusem v téhle mizérii – a to byl asi jeden z hlavních důvodů, proč se sem v sedmdesátých letech začala městská chátra stahovat – je blízkost centra. Velkoměstské centrum vyprodukuje denně neuvěřitelné množství odpadu. Odpad je hlavním zdrojem přežití pro převážnou část obyvatel Calvaria. Sbíráním kartonu a hliníkových plechovek a prolézáním velkých černých odpadkových pytlů před prosklenými výlohami v centru však rozhodně nezbohatnete. Za kilo papíru se platí v přepočtu dvě české koruny. I když se budete hodně snažit, po odečtení denního pronájmu dvoukoláku (20 korun) zbyde horko těžko na jídlo pro jednoho dospělého na den. Relativní blízkost centra je tak vlastně dvousečná: sice je tu dost odpadu (zdroje obživy), ale vysoké ceny za jídlo srazí denní zisk opět na nulu. V lepším případě. V tom horším přijde několik dní bez jídla, postávání před restauracemi a čekání, co kdo nechá na talíři. Děti řeší svůj hlad čicháním lepidla. Boxer – jak tomu svinstvu říkají – zahání hlad, ale nevratně ničí všechno ostatní. Každý opravář bot jim ho za pár babek prodá a děti se zamženýma očima a láhví lepidla u pusy zapomenou na všechno. Po několika letech denního užívání umírají v permanentním třasu a s dírami v plicích. Kolumbie je hluboce křesťanská země. Se všemi pro i proti, co s sebou křesťanská víra nese. Nepřekvapí tedy, že jediná hmotná pomoc, která do Calvaria plyne, je pomoc ve jménu Ježíše Krista. V Cali najdete nespočet křesťanských spolků, v nichž se sdružují běžní lidé střední třídy, kteří naprosto upřímně věří, že je jejich povinností pomáhat těm, co je třeba zítra na ulici okradou. A tak ten řev, co je z Calvaria nejvíce slyšet, řev z hladu, utišují každý čtvrtek Samaritanos de la Calle, každé úterý členové Alegria en Espiritu, každou druhou neděli nějaká další parta, všechny ve jménu Ježíše Krista uvaří polévku a rozdají ji mezi obyvatele Calvaria. Nikdo je za to neplatí, jídlo vaří ze svých vlastních peněz a nic za to, zdá se – alespoň v rovině světské, nechtějí. Jeden asi dvacetiletý mladík ze spolku Alegria en Espiritu mi řekl: „Chodím sem pomáhat, protože Ježíš Kristus, náš spasitel, miluje všechny lidi bez rozdílu.“
TAJEMNÝ EL SHERIFF Domlouvat si v Jižní Americe schůzku je vždy tak trochu sázka. Když dotyčný přijde o dvě hodiny později, můžete si být jisti, že jste vsadili na dobrého koně, protože hodně sjednaných jihoamerických schůzek jaksi vyšumí do prázdna. Tím chci říct, že když se El Sheriff druhý den neobjevil, ani mě to nepřekvapilo. Peníze jsem mu nenabídl – zájem o další setkání byl poněkud jednostranný. Objednal jsem si tedy další kafe v plastiku a pozoroval hemžení na protější straně ulice – o blok dále začíná Calvario, nepsaná hranice mezi dvěma světy je vzdálená méně než sto metrů. „Ráno kolem desátý tady prošel,“ vytrhl mě prodavač z pozorování. „Nahoře, asi pět bloků na sever, v malým bufetu, jako je tenhle, tam často sedává, tam ho najdeš.“ Za pár minut jsem se rozhlížel po dalším tmavém lokále s velkou svítící pepsiledničkou. „Promiňte, hledám El Sheriffa…“ Pět sekund ticho a zkoumavé pohledy. „Nikoho takovýho neznám!“ odbyl mě rázně chlapík za ošoupaným pultem. Vyšel jsem zpátky na ulici a začal se rozhlížet s mapou v ruce. Starý trik: ztracený turista. Za okamžik se chytli naháněči z vedlejšího obchůdku s botami: „Je to vysloužilej policajt v důchodu. Chodí tudy, je to jeho rajon. Díky Bohu a Ježíši Kristu, našemu spasiteli, že tu chodí každej den, ta verbež z Calvaria nám nedá chvíli klidu.“ Další kluk, s nagelovanými černými bodlinami na hlavě, přidává: „Má dvě pistole, jednu za pasem a druhou záložní dole nad kotníkem, jednou jsem ho viděl, když si ji tam strkal.“ Vyzvídám dál. „Bojoval ve válce v Koreji, když byl mladej, zabil prej spoustu lidí…“ Napadá mě, na čí straně asi bojoval, ale než jsem se stačil zeptat, naháněči se rychle loučí a mizí v krámku. Majitel se přišel podívat, co dělají, že nenahánějí. Vracel jsem se pěšky podél hlavní třídy, která tvoří hranici Calvaria. Jakoby lusknutím prstů se změť barevných obchůdků proměnila v zatažené plechové rolety pokryté mastnou špínou. Několik náhodných chodců, kteří mě rychle míjejí, výmluvným gestem ukazuje na moji brašnu. Prošel jsem opatrně další blok. Za rohem, jen několik metrů za mými zády, se ozval řev. Rychle jsem se otočil. Tři čtyři špinaví černí kluci, ne starší než patnáct let, se zpoza rohu vrhli na cyklistu projíždějícího po hlavní třídě. Za okamžik s vítězným povykem utíkají dovnitř do pro ně bezpečného Calvaria a ten první, nejsilnější, má na ramenou pověšené cyklistovo kolo. Ani ho nenapadlo, že by na něm mohl ujet. Cyklista rezignovaně stojí u krajnice a nemá daleko do pláče. Ten den jsem se do hotelu vrátil taxíkem. El Sheriffa jsem se vydal do Cali hledat znovu po dvou týdnech. „Ten chlap má snad smlouvu s ďáblem,“ kroutí hlavou ochrankář s krátkou brokovnicí v ruce, stojící před drogerií na rohu Calvaria. „Slyšel jsem, že se dostal do křížku s nějakou pandillou.“ (Pandillas – gangy ozbrojených dětí, fenomén rozšířený napříč Jižní a Střední Amerikou. Bojují mezi sebou a zabíjejí se navzájem bez nejmenšího slitování.) „Kluci se bjevili tady v Calvariu, nikdo neví odkud, a protože měli pistole, nadělali spoustu hluku. Vykradli pár obchodů a tak.“ Ochrankář se na chvíli zarazil, rozhlédl se, jako by zrovna kontroloval, jestli nestojí nějaký výrostek za ním s pistolí v ruce, a pokračoval: „Třikrát po něm vystřelili z blízkosti, a všechny kulky ho minuly.“ „A co ti kluci?“ zajímá mě. „Jeden se zabil, spadl z motorky, když mu chtěli utéct, druhýho El Sheriff na tý samý motorce zastřelil a zbytek tlupy zmizel pryč, utekli.“ „Nevíš, kde El Sheriffa najdu?“ Ochrankář si mě zase tím zvláštním způsobem přeměřil očima: „El Sheriff má asi padesát obchodů tady na avenidě, všichni mu platí za ochranu. Každej měsíc, prvního, vybírá. V pátek je prvního.“
UVNITŘ KOTLE Stál ve stínu domu a nehnutě pozoroval rozmlácené okno na protější straně avenidy. Šerifskou hvězdu měl pověšenou na stříbrném řetízku kolem krku, kravata, sako, naleštěné boty, stejně jako poprvé, když jsem ho potkal. Věděl, že ho hledám. „Vím o všem, co se tu děje, jsem tu už pětatřicet let,“ řekl mi později. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s náboji a nabil si svůj stříbrný revolver. Naprosto v klidu, na hlavní ulici, šestkrát zasunul náboj do bubínku a prstem ho roztočil. Zbraň cvakla, El Sheriff schoval ruku s prstem na spoušti revolveru do široké kapsy svého saka. „Tak pojď, chtěl jsi přece vidět Calvario, ne?“ Konečně jsem vstoupil tam, kam jsem se celou dobu snažil dostat. Pomalu, středem prašné ulice plné odpadků míříme do středu kotle. Ozvalo se krátké písknutí a desítky hlav se naráz otočily – nejenom El Sheriff ví o všem, co se tu děje. Nejméně polovina všech lidí na ulici v mém zorném poli se ihned úprkem schovala v temných chodbách rozpadlých domů. Ostatní nás mlčky pozorují přimhouřenýma očima, provázejí nás studenými pohledy. „Hijos de puta!“ ozvaly se nadávky zpoza oken zakrytých průhlednou plastikovou fólií, ale El Sheriff nehnul ani brvou. „Buenas tardes,“ popřál nám servilně s úklonkou a křečovitým úsměvem dobré odpoledne chlapík stojící před velkými žlutými vraty. Později se mi představil jako obchodník s recyklací. El Sheriff se rozhlédl po oknech v prvních patrech a zastavil se. „Kdybyste něco potřeboval, rád vám posloužím,“ obrátil obchodník svůj křečovitý úsměv ke mně. Několik lidí, většinou špinavých mužů neurčitého věku, se k nám plaše, po způsobu divokých pouličních psů přiblížilo. Snad je zajímal můj rozhovor s obchodníkem nebo si mě chtěli prohlédnout zblízka. Zvedl jsem foťák a v tom okamžiku mně nejbližší z nich praštil prázdnou PET láhví do objektivu. Reakce El Sheriffa byla blesková: vytasil ruku s revolverem a drsně zařval. Chlapíci se rozutekli, jako když střelí do hejna vrabců. „Jdeme,“ zavelel nekompromisně můj průvodce. Pach rozkládající se moči a hnijících zbytků ovoce nabyl na intenzitě, minuli jsme další blok. Na rohu polorozbořeného domu hoří oheň, bosý nahý muž s bedry zahalenými černým plastikem mi mlčky podal ruku. Stiskl jsem špinavou kůži, ztvrdlou a drsnou jak rašple. Vyhublá snědá žena v letech na mě promluvila zvláštní neznámou řečí, po chvíli jsem pochopil, že mluví německy s těžkým španělským přízvukem. „Žila jsem devět let v Hamburku, mám za muže Němce,“ pokračovala španělsky. „Asi se tam vrátím, je to tam lepší než tady.“ Oči mi sklouzly na její bosé špinavé nohy plné vředů a nevěděl jsem, co bych jí na to řekl. „Vyfoť támhleto okno,“ ozval se El Sheriff a kývl směrem k rozbitému otvoru ve zdi na protější straně ulice. „Tamtudy proudí všechny kradený věci v Calvariu.“ Odbočili jsme do dalšího bloku, opět půlka lidí z ulice zmizela, jen co nás uviděli. Nadávky, smích a zvědavé umouněné děti, které se mě chtějí dotknout. Dívčina s namalovanou bílou maskou pod očima a láhví boxera na rtech se zezadu tiše přitočila k El Sheriffovi. Než jsem stačil cokoli říct, sáhla mu na ruku s revolverem. El Sheriff sebou trhl, tasil rychle zbraň a zakřičel směrem k ní: „Puta!“ Dívka na jeho hrubou nadávku a zbraň v ruce vůbec nezareagovala. Smála se mu do očí, byla úplně sjetá z lepidla. „Vyfoť mě!“ vrhla na mě kalný pohled a oběma rukama mě vzala za ramena. Ucítil jsem chemický pach lepidla z jejích úst a pot jejího těla. „Tak co, stačí ti to?“ zeptal se mě El Sheriff s kamennou tváří. Když jsem o dva měsíce později odjížděl z Kolumbie, jedna žena v Cartageně mi řekla: „Bůh dal Kolumbii nezměrnou krásu, bohatství, úrodnou půdu, a aby vyrovnal harmonii, dal stejným dílem krve, násilí a utrpení.“
KDO JE KDO V KOLUMBII Narkomafie – Kolumbie zásobuje tři čtvrtiny světového trhu s kokainem. Vláda sice v devadesátých letech rozbila mocný medellínský kartel Pabla Escobara a jeho konkurenční kartel Cali, obchod s kokainem se tím však jen roztříštil do malých buněk, které je obtížné sledovat, natož zlikvidovat. Drogové mafie mají navíc velký vliv na politiku. Guerillové skupiny – je jich velké množství (FARC, ELN, EPL atd.). Guerilla kokain přímo neprodává, ale kontroluje přes polovinu kolumbijského území, kde se pěstuje základní surovina – surová koka. Vystupuje proti boháčům a nadnárodním společnostem, od nichž požaduje takzvanou revoluční daň. Paramilitares – bývalí členové elitních vojenských jednotek a policie, případně i guerilly. Žoldáci, kteří za peníze bojují pro kohokoliv. Jsou proslulí svou krutostí. Boháči si je najímají proti guerille. Mnoho skupin paramilitares se v posledních letech osamostatnilo a bojují na vlastní pěst. Mano Negra – černá ruka. Samozvaní ozbrojení ochránci veřejného pořádku. Jednotlivci, které platí například drobní obchodníci.
Doma jsme byli čtyři kluci a tři holky. Kolem vesnice byly v té době ještě rozsáhlé plantáže koky, na kterých pracovaly celé rodiny. Distributoři totiž platí za kokainovou pastu pětkrát až dvanáctkrát více, než kolik může farmář utržit za legální plodiny. Jenže ve městech začala vznikat úzká vrstva velmi bohatých lidí, kteří velmi brzy přišli na to, že nejlepším způsobem, jak uložit peníze, je kupovat nemovitý majetek. Kupovali pozemky na dálku, v místech, kde třeba v životě nebyli, často koupili celou vesnici i s vesničany. Nejčastěji pak lidi ze svých pozemků vyhodili, v lepším případě jim dovolili zůstat, ale udělali z nich tímto způsobem své otroky. V tu chvíli zesílila moc guerillových skupin, které se v Kolumbii pohybovaly od šedesátých let. Na celém světě existují pověsti o hrdinech, kteří bohatým berou a chudým dávají. V Kolumbii tuhle funkci plnila guerilla. Nezaložila ji žádná banda trhanů, ale ty nejvzdělanější a nejcharizmatičtější osobnosti, které spojovala láska k levicovým ideálům. Jednotlivé skupiny guerill si velice snadno začaly získávat přízeň vesničanů, protože začaly vystupovat proti majitelům pozemků. Každý doufal, že s jejich podporou se jim povede dobře. Bylo mi sedmnáct, když jsem se s guerillou poprvé setkal. Její ozbrojenci vtrhli tehdy do vesnice a z vedlejší rodiny si vybrali dva mladé muže. Oba byli moji dobří kamarádi, a měli tu smůlu, že byli starší a silnější než já. Už nikdy jsem je neviděl. Ale přesto že se o guerille vědělo, že je připravena použít jako živé štíty i mladíky, bylo začlenění do jejích jednotek bráno jako pracovní příležitost. Vždyť platila svým vojákům v přepočtu asi čtyři sta dolarů měsíčně. Ovšem tím, že přišli o syny, začalo rodičům utrpení. Do vesnice vtrhly jednotky paramilitares – vojska, které si na ochranu před guerillou zřídili kolumbijští boháči. Tatínka obou hochů obvinili ze spolupráce s guerillou a na místě ho zastřelili. Byli jsme šokovaní. Za rok přišli do vesnice znovu ozbrojenci guerilly. Patrně prořídly jejich řady, a tak potřebovali další materiál. Tentokrát ukázali na mě. Dobře jsem si pamatoval, co se stalo před rokem s rodinou mých kamarádů, ale odmítnutí by nic neřešilo, takže jsem se podvolil a od samého začátku se snažil být vstřícný. A vyplatilo se to. Naše vesnice spadala do sféry zájmu guerillové skupiny s názvem M-19. Její velitel byl poměrně inteligentní chlap, a když jsem mu řekl o svých obavách o rodinu, navrhl, aby se rodiče i s mladšími sourozenci odstěhovali k příbuzným ve vedlejší vesnici. A abych byl klidnější, nařídil postavit na nějaký čas kolem vesnice hlídky. Tentokrát se ale členové paramilitares neukázali. Moji rodiče se tak za několik měsíců mohli vrátit zpět do vsi a dosud tam žijí. Velitele jsem si získal natolik, že mě zařadil do jednotky, jejíž členové plnili příkazy chránící zájmy guerilly. Zatímco má rodina žila v nejistotě, já jsem byl odsouzen k nekonečným pochodům lesem a horami. Ve dne v noci jsme chodili z místa na místo. Podílel jsem se také na několika únosech, což nakonec byla naše pracovní náplň. Když jsem pochopil filozofii guerilly, už mi unášení lidí nepřipadalo tak strašné. Většinou to byli zahraniční podnikatelé, kteří měli dost peněz na výkupné. Mí nadřízení věděli všechno. Výkupné bylo nastavené tak, aby každý mohl zaplatit. Před deseti lety se skupina M-19 přeměnila na politickou stranu a uzavřela s vládou příměří. Vláda poté přišla s projektem na začleňování příslušníků M-19 do společnosti. Jeho součástí je i nabídka studovat na univerzitě. Já jsem jeden z těch, kdo ji využili.
Kolumbijským velvyslancem ve Vídni je od roku 2002 Rosso José Serrano Cadena, který byl před příchodem na velvyslanectví jednou z nejvlivnějších osob země. Zastával totiž funkci ředitele státní policie a rozbil druhý nejvlivnější drogový kartel v Kolumbii, kartel v Cali. O téhle složité a dlouhotrvající operaci napsal knihu. Dnes před ním stojí další nelehký úkol – přesvědčit turisty, že se Kolumbie nemusejí obávat.
Jste připraveni přivítat ve své zemi turisty? Kolumbie má své problémy, které nemůže ignorovat, ale situace u nás se neustále zlepšuje. V lednu příštího roku se chystáme pozvat zástupce největších cestovních kanceláří v Evropě do Cartageny, aby viděli reálnou tvář Kolumbie. My jsme připraveni na cestovní ruch a turistům máme co nabídnout – Kolumbie patří mezi nejrozmanitější země na světě. Přesto do Evropy přicházejí zprávy, které bezpečnost v Kolumbii nestaví právě do příznivého světla. Jsem si vědom toho, že se o Kolumbii objevuje mnoho informací, které na ni vrhají špatné světlo. Na to mohu reagovat jen tím, že vyzvu, aby se lidé přijeli na vlastní oči přesvědčit, jaká je pravda. A věřím, že každý, kdo k nám přijede, změní názor. Prezident Uribe rozvíjí velký program demokratického rozvoje a spolu s ním i plán bezpečnosti, který umožňuje kontrolovat všechny silnice tak, že se po nich dá volně cestovat – to ještě před několika lety nebylo vůbec možné. Máme zájem na tom, aby lidé, kteří Kolumbii navštíví, s sebou zpět do Evropy přiváželi pozitivní obraz o naší zemi a tím přilákali k návštěvě další turisty. Máme Karibik, pralesy Amazonky a Orinoka, velehory s ledovci, indiánské památky, památky UNESCO, vesničky s překrásnou koloniální architekturou, naší zemí procházejí všechna klimatická pásma. Lidé by se neměli nechat ovlivnit informacemi šířenými některými médii. Tady nejde jen o média, ale i oficiální informace. Stránky ministerstva zahraničí stále řadí Kolumbii k rizikovým oblastem. Politici se nechají lehce ovlivnit, ale ti, kteří k nám přijíždějí prožít více než jen týden svého života, mám na mysli zejména zahraniční studenty nebo vědce, zjišťují, že realita je jiná, než se píše. Řekněte mi, která země nemá problémy? V USA nebo ve Španělsku se odehrály teroristické akce s tragickými následky, a také nikdo neříká, že tyto země nebudou navštěvované. Když nahlížíte na Kolumbii, musíte nahlížet zároveň na zbytek světa, v němž dochází ke změnám a který se stále více polarizuje. Násilí roste na celém světě. V rámci OSN existuje řada zemí, které by ze srovnání s Kolumbií vyšly daleko hůře. Jaká místa v Kolumbii byste turistům doporučil? Těch je mnoho a já je znám všechna. Pocházím z města Velez v departamentu Santander. Prochodil jsem pralesy v Amazonii, které mě okouzlily a kde jsem strávil pracovně mnoho času. Úžasná je Cartagena, stejně jako celé pobřeží Karibiku. Těžko vyzdvihnout jen několik míst. Máme od každého něco a jsem přesvědčen o tom, že kdo jednou Kolumbii navštíví, tak se do ní zamiluje. Stejně jako do našeho lidu, který je dobrosrdečný a k turistům vstřícný. Ještě před konfliktem měla Kolumbie velice rozvinutý turistický ruch a je tudíž na turisty připravena. Všechny tradiční turistické lokality, jako jsou Cartagena, Santa Marta nebo Bogota, mají vybudovanou infrastrukturu, stejně jako místa, která jsou z hlediska turismu teprve objevována – tady mám na mysli zejména Zonu Cafeteru, oblast pěstování kávy. Tam se rychlým tempem rozvíjí agroturistika. Mimo jiné zmiňujete pralesy, tedy místo, kde operuje guerilla. Jaké ta představuje pro turisty nebezpečí? Guerillové jednotky jsou v současnosti kontrolované, už to není jako dřív. Pokud se turisté pohybují ve skupině provázené odpovědnými osobami a jsou vedeni někým, kdo zná místní poměry, nehrozí žádné nebezpečí. Policie má speciální složku pro cestovní ruch, která v turistických oblastech dohlíží na bezpečnost návštěvníků země. V každém hotelu dostanete odborné rady, které vám umožní bezpečný pohyb v zemi.
