Je to zákonitý jev – kdo fotografuje, tomu se po čase začne hromadit v počítači spousta fotografií. Takový člověk záhy zjistí, že si musí pořídit nějaký organizační a archivační program, jinak se ve svých snímcích utopí. Jednou z možností je Zoner Photo Studio 7 – původní český program, který rozhodně uspokojí potřeby každého, kdo pravidelně pracuje s fotografiemi v počítači.
V počítači s Microsoft Windows je na uložení fotografií připravená složka Obrázky, kterou naleznete ve složce Dokumenty. Pokud vám toto umístění nevyhovuje, založte si jinou a do ní si ukládejte veškeré fotografie do stromové struktury. Zoner Photo Studio 7 automaticky vytváří a pojmenovává nové složky podle data stahování nebo fotografování, což usnadní přehled. Za datum je vhodné do názvu složky poznamenat místo a stručný popis fotografické akce. Kromě těchto složek si založte i archivní složku, kam si budete ukládat originální fotografie před úpravami, protože ty ne vždy dopadnou podle očekávání. Naučte se pracovat s kopiemi a originály určené k archivaci si pravidelně vypalujte na CD nebo DVD.
Zobrazení a řazení snímků Pomocí okna Navigátor si snadno vyberete složku s fotografiemi, jejichž malé náhledy se vám zobrazí v okně Průzkumník spolu s názvem fotografie a dalšími volitelnými údaji. Režim zobrazení lze změnit na klasický nebo detailní seznam souborů. Po kliknutí na náhled fotografie nebo název souboru se v okně Náhled rychle zobrazí větší náhled včetně užitečného histogramu. Na prohlížení a úpravy fotografií slouží okno Editoru, případně si můžete spustit rychlou prezentaci pomocí funkce Promítnout obrázky. Fotografie v programu Zoner Photo Studio 7 lze řadit podle různých kritérií – nejčastěji podle názvu, systémového data, nebo uživatelsky. Uživatelské řazení je užitečné při přípravě prezentace nebo řazení internetové galerie. Pro zachování tohoto pořadí v jiných programech je nutné fotografie přejmenovat s využitím počítadla na začátku nového jména souboru.
Práce s fotografiemi V sérii fotografií budete určitě mít i fotografie focené na výšku – Zoner Photo Studio 7 je umí otáčet již během stahování (pokud je informace o otočení uložena fotoaparátem), případně je lze hromadně otočit bez rizika ztráty kvality i u JPG snímků. Na úpravy fotografií můžete použít přímo vestavěný Editor, který zvládne úpravu úrovní a barev, ořezy, hromadnou konverzi a mnoho dalšího. K úpravě fotografií lze samozřejmě použít i libovolný externí editor.
Popisky a EXIF Výrobci digitálních fotoaparátů se dohodli na standardu EXIF. Do neviditelného záhlaví fotografie jsou v okamžiku pořízení snímku uložena data o nastavení fotoaparátu – není to nic jiného než elektronická verze podrobného fotografova zápisníčku. Kromě těchto dat je možné přidávat k fotografii i další užitečné informace – jméno a copyright autora, název fotografie, místo pořízení, komentář i zvukovou poznámku. Zoner Photo Studio 7 důsledně dodržuje standardy a veškeré popisky vkládá přímo do záhlaví fotografie – uložená data jsou nedílnou součástí fotografie i po zkopírování či odeslání jinému uživateli. Popisky lze dále využívat během hromadných operací, tisku a publikování na internet a v neposlední řadě při vyhledávání konkrétní fotografie v rozsáhlém archivu. Přiřazení popisků si lze velmi ulehčit pomocí funkce Hromadné přiřazení informací, v níž zadáte společný název, popisek i jméno autora celé sérii, případně jen několika vybraným fotografiím. Název fotografie lze potom individuálně změnit či doplnit.
Pojmenování fotografií Fotografie z digitálního fotoaparátu mají podivná jména, ve kterých bývá zakódováno datum, nebo celkové pořadí snímku. Fotografie, se kterými pracujete často nebo je chcete sdílet, je vhodné přejmenovat například pomocí hromadného přejmenování. I zde si můžete pomoci vloženými popisky, datem pořízení a počítadlem. Pokud jednu akci fotografuje více autorů, je možno při výběru těch nejlepších fotografie přejmenovat podle data vzniku a chronologicky seřadit do jedné složky. Vybrané fotografie lze znovu přejmenovat s využitím popisků tak, aby názvy byly každému srozumitelné (001-JmenoFotografie-JmenoAutora.jpg).
Alba a klíčová slova Fotografie uložené v počítači si můžete řadit do tematických alb, což jsou jen odkazy na původní soubory – ty nezabírají téměř žádné místo na disku. Další výhoda alba spočívá v tom, že po úpravě původní fotografie se změna projeví i v albu. Nevýhoda je, že po odstranění původního souboru zmizí i fotka z alba. Přiřazování klíčových slov je vhodné pro pokročilé uživatele, kteří chtějí fotografie sdílet a mít archiv pevně pod kontrolou. Klíčové slovo se uloží do záhlaví EXIF a tam zůstane i po přemístění fotografie na jiné místo či do archivu. Klíčové slovo lze samozřejmě přiřadit i fotografiím v albu – to je vhodné například před přemístěním originálu do zálohy. Archiv médií Archiv médií je databáze náhledů a záhlaví fotografií uložených na CD nebo DVD discích, vytvořená programem Zoner Photo Studio 7. Ten lze procházet po discích a složkách, případně zobrazit celý obsah. V archivu se dá efektivně vyhledávat a řadit podle data pořízení snímků, jejich názvů, klíčových slov i popisků. Po nalezení fotografie, ať prohledáváním, nebo podle náhledu, vám Zoner Photo Studio 7 sdělí, na kterém archivním CD je umístěna. Indexace fotografií a udržování archivu v aktuálním stavu vám ušetří mnoho času při vyhledávání vhodné fotografie. Jak sami vidíte, pomocí programu Zoner Photo Studio 7 lze jednoduše a rychle prohlížet, profesionálně organizovat a vyhledávat nejen fotografie umístěné v počítači, ale celý digitální fotoarchiv.
Ze všech živlů může Českou republiku podle odborníků ohrozit nejvíce. Dokáže totiž zasáhnout ještě větší území než povodně. Přitom umí čechrat vlasy i bořit domy. Na jednom konci světa přináší letmý závan lesní vůně, na opačném pustoší krajinu, vrhá na pobřeží velké vlny. To vše je proudící vzduch, chcete-li – vítr.
Ponoříme-li se do hlubin historie, už v roce 1119 Kosmova kronika uvádí: „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, kdežto střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoliv zuřila, svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.“ Tak to alespoň praví latinský text v překladu Karla Hrdiny. Píše-li se v kronice o víru, je jasné, že máme před sebou první písemný důkaz tornáda na území Čech. Tornádo je točící se sloup vzduchu, takže souvislost s větrem je více než patrná. Vítr sám o sobě nevidíme, tornádo je nejčastěji „zviditelněno“ díky kondenzaci vodní páry v důsledku poklesu tlaku uvnitř tornáda, čímž vzniká takzvaný „kondenzační chobot“. Samozřejmě jsou viditelné i tornádem unášené věci a prach. Jiné české tornádo popisují Letopisy hradištsko-opatovické a nutno přiznat, že popis je poměrně výmluvný: „Léta Páně 1144 dne 14. května, totiž v samý den letnic, strašná a za našich časů neslýchaná věc stala se nedaleko ležení knížete Oty, kterýž sám, jakož i mnoho jiných velmožů a nesčíselné množství lidu ji viděli. Kolem poledne, když bylo velmi jasno, viděn jest… černý sloup, an vstupuje od země až nahoru k oblakům, a v jeho kruhu točil se prudký vír. …Bylo mu viděti jíti naproti s vrcholu nebes znamení, na spůsob třistranu velmi se skvoucího podivně špičatěné, které přemohši nevýslovnou obludu vrazilo ji až do vnitřku země. Po nějaké pak přestávce, asi hodinu trvající, viděti bylo jiný sloup, temnější nežli tma a prudším ještě vírem na tentýž spůsob od země se zdvihati, proti němuž zase se objevilo ve vzduchu znamení na spůsob nejjasnějšího kruhu, v jehož prostředku bylo viděti obraz svatého kříže, a to znamení s podivnou rychlostí obludu tu protklo a až k povrchu země přitlačilo. A když někteří z rytířů zmužile blíže přistoupili, chtíce to pozorovati…, nemohliť zírati na tuto obludu, když se jim písek a drobné kamínky kolem obličeje točily a vytrhané chrastí…“ Popis dramatický a vyčerpávající, že? Ovšem jeden z nejpodrobnějších zanechal Gregor Mendel, který se proslavil spíše objasněním některých genetických zákonitostí, zatímco na jeho meteorologické znalosti se zapomnělo. Roku 1870 byl na petici, která požadovala zřízení moravské univerzity, uveden jako meteorolog. Takto popsal české tornádo z 9. listopadu 1870: „Obloha byla převážně – zvláště k západu – zatažena slabou světlešedou oblačnou pokrývkou. Na tomto pozadí se ostře rýsoval obrovský sloup tromby. Skládal se ze dvou ohromných kuželů, z nichž hořejší byl obrácen špičkou dolů, přičemž se zdálo, že visí na izolovaném kupovitém oblaku nevelké rozlohy, na němž bylo možné pozorovat velký nepokoj, prudké vlnění sem a tam. Spodní kužel měl svoji základnu na zemi a zvedal se kolmo vzhůru tak, že tupé špičky obou byly spojeny. Horní kužel, stejně jako oblaky kolem, byl velmi tmavé až černé barvy, podobný kouřové vlečce, jak ji někdy vídáme vystupovat z komínů našich továren… Spodní kužel byl šedohnědého zbarvení, které směrem k zemi postupně nabývalo tmavšího odstínu. Bylo možno zřetelně pozorovat otáčení tohoto sloupu kolem vertikální osy.“ Tak cituje G. Mendela Jan Munzar z Geografického ústavu ČSAV v Brně. Jak vidno, vítr byl důležitým meteorologickým fenoménem hodným zaznamenání v podstatě v kterékoli části lidské kulturní historie. Ostatně větrné korouhvičky se staly nejen krásným doplňkem věžiček, ale i jednou z prvních meteorologických pomůcek. Tornáda ostatně měla na svědomí i „zázraky“, kdy z nebe pršely ryby či žáby. Tento jev je vysvětlován takzvaným násavným efektem tornáda. Jakmile ztratí sílu, předměty, které unáší, spadnou díky gravitaci na zem. Samozřejmě jinde, než odkud je vír nasál.
SLOVY FYZIKA… Už ve škole se děti učí, jak vítr vzniká. Jde o pohyb vzduchu v atmosféře vzhledem k zemskému povrchu, a aby se tak stalo, musí vzniknout dvě místa s odlišným tlakem. Jednoduše se pak dá říct, že čím větší je rozdíl mezi těmito tlakovými body (odborně tlakový gradient), tím silněji fouká. Vítr pak brzdí zemský povrch a samozřejmě nejrůznější terénní překážky. Koneckonců vysoké větrolamy z vysázených topolů nejsou výsledkem výpočtů z meteorologické mapy, ale pozorování a dlouhodobých zkušeností našich předků. Názornějším příkladem je situace, kdy se nad nějakým místem zemského povrchu vzduch ohřeje a stoupá vzhůru. Na jeho místo se hned spodem tlačí chladnější vzduch. A jak jinak, než „průvanem“. Ostatně právě rozdílné oteplování moře a pevniny je příčinou pravidelných monzunových větrů.
BOBEK BY SE MOŽNÁ DIVIL V jedné z kdysi populárních písní Pavel Bobek zpívá: „I kdyby krásnou vílu z hor mi sem přivál fén…“ Vzhledem k tomu, že slovo Föhn je německého původu a označuje teplý horský vítr, dá se s nadsázkou říci, že Bobkova víla by pocházela z Alp. Meteorologové fén vysvětlují méně poeticky: „Označujeme tak teplý, poměrně suchý a nárazovitý padavý vítr v horských oblastech i v jiných částech země. Vzniká tím, že vlhký vzduch musí přetékat přes horskou překážku. Vzduch je nasycen vodními parami a na návětrné straně vzniká oblačnost, ze které pak prší nebo sněží. Vzduch vystupuje na vrchol a tím se ochlazuje. Na vrcholu je sice ještě nasycený parami, ale přebytečná vlhkost už vypadala na návětrném svahu. Vzduch pak začíná klesat a při tom se ohřívá. Oblačnost se odpařuje a zmenšuje a do údolí na závětrné straně pak padá suchý a teplý vzduch. Fénový efekt je tím větší, čím vlhčí byl původní vzduch a čím vyšší jsou hory, přes které musel vzduch přetéci.“ Takže se s fénem můžeme běžně potkat v Alpách, ale také v Karpatech či Tatrách.
TORNÁDO NENÍ HURIKÁN Veřejnost si často plete tornádo s hurikánem. Meteorologický slovník praví: „Tornáda obvykle vznikají v instabilním vlhkém tropickém vzduchu pocházejícím z oblasti Mexického zálivu a vytvářejícím teplé sektory cyklon, které přecházejí nad jmenovanými územími. Oblaky druhu cumulonimbus, se kterými tornáda souvisejí, bývají uspořádány do pásů a tvoří typickou čáru nestability identifikovatelnou na družicových snímcích a při radiolokačních pozorováních. Tornáda se vyskytují v této oblasti i na studených frontách. Termín tornádo se někdy používá jako označení pro podobné jevy například v západní Africe, ve východních částech Indie, v Austrálii, popřípadě i v Evropě, kde však zdaleka nemají takové ničivé účinky.“ Meteorologové považují tuto definici za překonanou a dnes už v podstatě nesprávnou. Přesto nám ale pomůže uvést na správnou míru častou mýlku, kdy veřejnost považuje tornádo a hurikán za totéž. Pacifický hurikán, japonský tajfun, australský willy-willy – to všechno jsou tropické cyklony, které tak efektně vypadají na satelitních snímcích. Meteorolog Martin Setvák na stránkách přírodovědného časopisu Vesmír píše: „Je třeba zdůraznit rozdíl mezi tornádem a tajfunem, hurikánem či cyklonem. Středoevropané si tyto termíny pletou. Hurikán, tajfun nebo cyklon jsou jenom různé názvy pro tropickou cyklonu, tedy obří vír o průměru několika set kilometrů, který vzniká nad teplými tropickými moři a trvá kolem jednoho až dvou týdnů. Tornádo je ve srovnání s ním trpaslík, jeho průměr se pohybuje v desítkách až stovkách metrů a po zemském povrchu nebo vodní hladině se prohání desítky sekund až několik minut (výjimečně i desítky minut). Tornáda ale bývají doprovázena dvakrát silnějším větrem než tropické cyklony, tudíž mohou lokálně způsobit výraznější škody.“ Celkově ale lidem více škodí tropické cyklony, tedy právě ony zmíněné hurikány, tajfuny a podobně. Je to jednak tím, že tropická cyklona během svého života zasáhne nesrovnatelně větší území než tornádo, a dále tím, že cyklony vzedmou mořskou hladinu a to napáchá další škody.
ŽÁDNÝ TREST BOŽÍ Bouřka, stejně tak jako tajfun či orkán jsou tedy jen přirozenými jevy, za kterými nemá smysl hledat boží trest za lidské hříchy. Budeme-li jim rozumět, snadněji zabráníme škodám, které tyto přírodní fenomény s sebou přinášejí. „Mluvíme-li o bouřkách,“ píše se v materiále, který vydal americký úřad National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) a Americký červený kříž, „tak mluvíme o velmi nebezpečném fenoménu.“ Tornáda, která z bouřek vznikají, mají podle tohoto materiálu každoročně na svědomí průměrně sedmdesát životů a tisíc pět set zranění. Blesky každoročně usmrtí osmdesát lidí a tři sta jich zraní a krupobití zničí majetek v hodnotě jedné miliardy dolarů. Český hydrometeorologický ústav na svých internetových stránkách (www.chmi.cz/torn) uvádí: „Vítr sám o sobě pro člověka bezprostřední nebezpečí většinou nepředstavuje (snad až na nejsilnější tornáda). Nebezpečný je však svým působením na předměty a objekty, které člověka obklopují, případně v nichž se zrovna pohybuje. Za bouřek se nejčastěji prudký nárazový vítr vyskytuje na jejich čele, těsně před nástupem srážek. Zvláštní formou silného větru v bouřkách jsou pak tornáda nebo downbursty. Zatímco tornáda (z latinského tornare – točit se) se většinou vyskytují v oblasti beze srážek, pro downbursty jsou typické průtrže mračen většinou doprovázené krupobitím.“
NĚŽNÁ ŽENSKÁ JMÉNA Existuje vtip: „Víte, proč se hurikánům dávají ženská jména? Protože dokážou napáchat stejnou škodu.“ Říká se, že na nápad pojmenovávat hurikány dostal George R. Steward. V jednom jeho románu tak začal svým „miláčkům“ říkat mladý meteorolog: „Mapa zahrnovala počasí téměř čtvrtiny severní polokoule… Antonia se pohybuje tak, jak očekával, Cornelia a ostatní se vyvíjejí normálně. Ani za nic by se šéfovi nepřiznal, že tlakovým nížím dává jména – dívčí jména. Ospravedlňoval si tento sentimentální vrtoch tím, že si v duchu představoval, že každá níže je skutečně osobnost a je snazší říkat si v duchu Antonia než střed nízkého tlaku, který byl včera na 420° severní šířky a 1750° východní délky,“ napsal Steward. Logicky ale musel tento zvyk vzklíčit někde, kde je převaha chlapů. Přesně takovým místem je armáda. „Ženská jména začala všem tropickým bouřím a tajfunům systematicky dávat americká armáda v roce 1945, kdy vrcholila válka v Tichomoří. První byla tropická bouře Ann 19.–26. dubna, poslední jméno získal tajfun Norta z 22.–19. listopadu 1945,“ píší autoři knihy Meteorologie skoro detektivní. Dnes už ale tato jména nejsou výlučně ženskou doménou.
ALE PO NĚŽNOSTI ANI STOPY A jak je to se škodou, kterou mají na svědomí cyklony pojmenovávané jemnými dívčími jmény? Americká Federal Emergency Management Agency (FEMA) vede přehled hurikánů, které se smutně zapsaly do historie Severní a Střední Ameriky. Hurikán Agnes byl v roce 1972 příčinou mohutných záplav, které stály život 122 lidí na severovýchodě USA, způsobené škody dosáhly výše 6,4 miliard dolarů. V porovnání s hurikánem Camille ale šlo jen o letmý povzdech tropické cyklony, protože ta v roce 1969 zabila 256 lidí a vyšplhala se po Saffir-Simpsonově stupnici, která hodnotí sílu hurikánů, jak nejvýše to jen šlo. S větrem přesahujícím rychlost 200 mil za hodinu obsadila nejvyšší možnou příčku. Ostatně smrtící tropická cyklona, ze které se v září 1900 vyvinul hurikán Galveston, si na svůj seznam smrti zapsala na šest tisíc jmen. O 99 let později vznikl u afrického pobřeží hurikán Floyd. Prošel z Bahamských ostrovů do Severní Karolíny, odkud pokračoval podél pobřeží do Nové Anglie. Zanechal za sebou spoušť v hodnotě okolo šesti miliard dolarů. Následující deště a záplavy připravily o život více než padesát lidí. Feministky mají v ruce argument, že jména hurikánů nejsou pouze ženská už víc jak sto let. Spravedlivé pojmenovávání tohoto jevu zavedli nejdříve Australané. První mužské jméno dostal hurikán Ray, který vznikl 17. listopadu 1975 v Indickém oceánu. Americké feministky dotlačily meteorologickou službu k tomuto kroku v roce 1978, tři roky po Austrálii.
VÍTR POMOCNÍK Psát o destrukční síle větru a ani slovem se nezmínit o jeho příspěvku k lidskému pokroku by nebylo fér. Nebo vás nenapadlo při slově „vítr“ sousloví „větrný mlýn“? Využití větru je pradávné, koneckonců plachetnice tady byly dřív než větrné kolo. Vynálezce větrného kola není přesně znám, ale archeologové dokázali, že se objevilo několik tisíc let před naším letopočtem v Orientě v persko-arabské oblasti. Zřejmě šlo o jednoduchý způsob čerpání vody v místech, kde je dodnes sladké vody nedostatek. Konečně dosud zachované zděné větrné mlýny v Moonu u Alexandrie jsou prý staré na tři tisíce roků. Také právě v Alexandrii byly dokonce větrem „poháněny“ i varhany. Různé fyzikální hrátky, kde vz duch a vítr tvoří jejich podstatnou část, popisuje kniha The Pneumatics of Hero of Alexandria, která vyšla už roku 1851 v Londýně. Největšího využití se ale vítr dočkal v mlýnech. Nejstarší zmínka o nich pochází z roku 833, počátkem 12. století byl znám větrný mlýn ve Francii, roku 1274 v Nizozemsku. Z roku 1281 existuje zmínka v historických materiálech Strahovského kláštera, kde se píše, že „velký vítr zbořil mlýny na Petříně“. Také Jednota českých matematiků a fyziků na svých stránkách píše: „V polovině 19. století se výrazně zdokonalila konstrukce větrných mlýnů v Anglii tím, že se vylepšily lopatky a autoregulační zařízení vějíře, kterým se lopatky udržovaly proti větru. Tradiční plátěné oplachtění větrných mlýnů bylo nahrazeno pružinovými plachtami odpovídajícími dnešním žaluziím, jejichž lišty se mohly otevírat nebo uzavírat, aby vítr buď procházel, nebo aby vytvořily plochu, do které se vítr může opřít…“ Plachty se pochopitelně dál vyvíjely. V mlýnech, které byly vybaveny těmito plachtami, mohlo být jejich řízení i zautomatizováno. Pod tlakem modernějších technologií využití větru v 19. století ustupovalo. V Čechách díky geografickým podmínkám není možné velké využití větrné energie, přesto tu určité rezervy jsou. Podle některých propočtů by se z větrů dala získat energie odpovídající 3–6 procentům celkové české spotřeby, která v roce 2003 představovala 55 359 gigawatthodin. Na to, že větrné elektrárny mají svou image, jasně ukazuje i úvodní internetová stránka největšího českého výrobce elektřiny. Zdobí ji právě sloup s větrnou vrtulí, jež dodává do sítě energetickou krev civilizace.
Jak se chránit Vítr sám většinou nebezpečný není. Smrtící bývají předměty, které nese s sebou. Základní bezpečnostní pravidla v případě silného (i třeba jen nárazového) větru jsou: – Nezdržovat se v blízkosti větších stromů, u kterých může dojít k jejich vyvrácení nebo ulomení větších větví. – V městských ulicích omezíme za silného větru pohyb poblíž vyšších budov, a to bez ohledu na typ střešní krytiny – vítr může utrhnout jak jednotlivé střešní tašky, tak kusy plechových střech. Je-li to možné, přečkáme nejprudší nárazy větru někde v uzavřených prostorách, nebo naopak na zcela volném prostranství. – Dáváme si pozor na možnost pádu drátů elektrických rozvodů. Pokud dráty vysokého napětí leží na zemi, zásadně se k nim nepřibližujeme (v jejich okolí hrozí nebezpečí tzv. krokového napětí). – Za jízdy autem snížíme přiměřeně rychlost – nečekaný boční náraz větru může vůz učinit neovladatelným, případně jej vytlačit ze silnice. – Pokud nás prudký vítr zastihne na vodní hladině, snažíme se co nejrychleji dostat na břeh (alespoň pokud nepatříme k extrémním surfařům). To platí jak pro plavání (ve vlnách se můžeme rychle vyčerpat a utopit se), tak pro pobyt na různých menších plavidlech (možnost jejich převrácení, případně potopení). zdroj: ČHMÚ VÍCE NAJDETE www.chmi.cz – stránky Českého hydrometeorologického ústavu – česky www.chmi.cz/torn – stránky ČHMÚ věnované tornádům na území ČR – česky http://www.chmi.cz/meteo/met_main.html – stránky ČHMÚ – úsek meteorologie a klimatologie – česky http://meteorologie.aktualne.cz – stránky Meteorologie, klimatologie a hydrologie – česky http://www.bwea.com – stránky The British Wind Energy Association – anglicky http://www.fema.gov – stránky The Federal Emergency Management Agency – anglicky http://www.nssl.noaa.gov/noaastory/book.html – stránky amerického vědeckého projektu pro odhalování zákonitostí tornád – anglicky
V polovině ledna se v porodnici v bukurešťské čtvrti Giulesti narodila Eliza Maria Iliescuová. Vážila sice jen 1,45 kilogramu, ale jinak by nebyla ničím výjimečná – pokud bychom si odmysleli, že ji matka porodila v šedesáti šesti letech. Rumunská univerzitní profesorka a autorka dětských knížek Adriana Iliescuová si vždy přála být matkou, ale nemohla otěhotnět přirozenou cestou. Lékařské řešení se objevilo až v době, kdy její vrstevnice začínaly být babičkami. Přesto se pro něj rozhodla. Postoupila devítiletou léčbu a nakonec umělé oplodnění. Čekala dvojčata, menší dítě však zemřelo a lékaři proto museli druhé přivést na svět více než šest týdnů před stanoveným termínem porodu císařským řezem. Adriana Iliescuová se tak stala nejstarší matkou na světě.
BYL TO SOBECKÝ ČIN? Případ znovu otevřel diskuse o tom, kam až smějí lékaři zajít. Místní církev označila tento porod za sobecký čin a rumunské ministerstvo zdravotnictví začalo okamžitě připravovat zákon, který by léčbu neplodnosti a umělé oplodnění povolil jen ženám ve věku do padesáti let. „Ta žena i její lékaři podstoupili jak riziko biologické, tak sociální. Dítě totiž může ve velmi útlém věku ztratit matku,“ tvrdí rumunský ministr zdravotnictví Mircea Cinteza. Adriana Iliescuová je ale optimistka. „V naší rodině byla vždy dlouhověkost. Jsem si jistá, že moji holčičku čeká krásný život,“ říká.
NEJDE O ZÁKON, ALE O ETIKU Tým lékařů, který ženě pomohl otěhotnět, neporušil žádný zákon. Jeho členové se ale budou muset před odborným lékařským kolegiem zpovídat z porušení etiky. „Byla to výjimka pro výjimečnou ženu,“ prohlásil lékař Iliescuové Bogdan Marinescu. V Česku se lékaři řídí etickým kodexem, který povoluje umělé oplodnění u žen do čtyřiceti osmi let. S věkem rodičky totiž mimo jiné stoupá zdravotní riziko pro matku i pro dítě, které může například trpět Downovým syndromem. S etickou komisí se však mohou lékaři v některých případech dohodnout i o zákroku u žen o něco málo starších. Nejstarší žena v Česku porodila v padesáti čtyřech letech.
Matky ve věku babiček 66 let: Nejstarší matkou je od ledna Rumunka Adriana Iliescuová. Po devítileté léčbě a umělém oplodnění porodila předčasně císařským řezem 1,4kilogramovou holčičku, druhé dítě se narodilo mrtvé. Byl to její první porod. 65 let: Indce Satjabhamě Mahapatraové se v roce 2003 narodil císařským řezem tříkilový chlapeček. Lékaři oplodnili spermiemi jejího manžela vajíčko šestadvacetileté Satjabhaminy neteře a pak je vpravili ženě do dělohy. Také Satjabhamu byla prvorodičkou. 64 let: Indka Papathjamala Subramanjamová přivedla na svět chlapečka, který vážil 1,75 kg. Lékaři jej počali z vajíčka její třicetileté příbuzné. 63 let: Přestože předpisy USA povolují umělé oplodnění jen ženám do padesáti pěti let, Arceli Kehová z Kalifornie dosáhla svého. Při příjmu do nemocnice totiž zatajila svůj pravý věk a v roce 1997 porodila dceru. Jinou ženou, která porodila v tomto věku, byla v roce 1994 Rosanna Della Corteová z Itálie. 55 let: Nejstarší Američankou, které se narodilo nejvíce dětí najednou, se stala žena ze San Diega. V dubnu 1998 porodila tři holčičky a jednoho chlapce. Děti z umělého oplodnění přišly na svět císařským řezem dva měsíce před stanoveným termínem.
Málokdo z návštěvníků pražské ZOO, kteří se 29. listopadu 2004 zúčastnili otevření pavilonu Indonéská džungle a obdivovali komodské varany, věděl, jak složitě se sem tato unikátní zvířata dostávala. Ještě tři týdny před otevřením pavilonu nebylo jasné, zda je přivezou včas. Varani se nedají koupit. Jsou přísně chráněni a mohou se získat jedině jako dar indonéského prezidenta jiné hlavě státu. (Maďarsko na ně čeká již třetí rok, nejsou ani v Rusku.) Pokud by jejich pár v cizině nadělil svým chovatelům potomstvo, jsou tato mláďata teoreticky z právního hlediska opět majetkem Indonésie. Pražský pár varanů je ale už druhý v České republice, první byl dovezen začátkem 90. let do plzeňské ZOO. Velkou zásluhu na tom má bývalý velvyslanec Indonésie v Čechách Leonard Tobing, který v Praze studoval a dokonce zde poznal i svou manželku. Byl to také on, na něhož se obrátil český velvyslanec v Jakartě, když zhruba před rokem požádal o pomoc ředitel pražské ZOO Petr Fejk. Ten se samozřejmě obrátil také na indonéské velvyslanectví v Praze. Cesty diplomatické se propojily s osobními známostmi, pan Tobing dokázal přesvědčit příslušné komise i ministerstva v Indonésii, že varani najdou v pavilonu dobrý domov, a vše se začalo ubírat dobrým směrem. Nakonec ale varani přiletěli do Prahy těsně před otevřením pavilonu. Proč tak pozdě? Ztratil se písemný souhlas ministerstva, který je podkladem pro rozhodnutí prezidenta. Když se věc napravila, byl zvolen prezident nový a bylo třeba nového souhlasu. Do otevření pavilonu přitom zbývaly už pouze tři týdny. V muslimské Indonésii byl navíc právě ramadán a týden oslav a nikdo nepracoval. Teprve v pondělí 22. listopadu, sedm dní před otevřením pavilonu, se mohly začít shánět letenky. Nakonec varany dopravilo ve speciálně uzavřených krabicích ve vytápěné části nákladního prostoru letadlo, které je určeno pro přepravu zvířat, pravidelná linka společnosti KLM. Varani, kteří jsou v indonéském pavilonu, se narodili v únoru 2002 v zajetí, v ZOO v Yogyakartě. Ještěři odchycení v přírodě se do ciziny nesmějí v žádném případě vyvážet. Samička váží 6,2 kilogramu a je dlouhá 149 centimetrů, samec váží při své délce 171 centimetrů 12,5 kilogramu. Varani mohli být umístěni do výběhu hned po svém příchodu a okamžitě je mohli vidět návštěvníci. „Jsou v karanténě vlastně ve svém výběhu, protože ten je zcela nový a návštěvníci s nimi navíc nepřijdou do styku,“ uvedl Petr Fejk. Místo varanů pocestují do Indonésie z pražské ZOO jiná vzácná zvířata. A Jeho Excelence Tobing začal uvažovat o tom, že by do milované Prahy pomohl dovézt i další indonéskou vzácnost – ptáka rajku.
„Minangkabau! Minangkabau!“ – „Buvol vítězí!“ křičí dav jednohlasně. Král z Jávy i se svým doprovodem rychle odchází. Je zaskočený – nejsilnější buvol z jeho věhlasného chovu utekl z bojiště! Má vztek a zároveň je bezmocný. Ale dal královské slovo a to teď musí dodržet. Vrátí se zpět na Jávu a s ním i celé jeho neporazitelné vojsko. Zato vojensky slabý, ale vzdorovitý národ středozápadní části Sumatry dnes slaví své vítězství, uhájil svobodu proti mnohem silnějšímu nepříteli. Tento lid osídlující úrodnou sopečnou vrchovinu Bukit Barisan bude mezi svými sousedy od dnešního dne nazýván Minangkabau.
Pověst dál vysvětluje, jakou lstí tento národ vlastně dosáhl vítězství. Protože se národ dnešních Minangkabau tehdy nedokázal dobyvačnému králi vyrovnat vojenskou silou, přesvědčil ho o marnosti obětování lidských životů. Měl rozhodnout zápas dvou vodních buvolů. Jávský král měl ve svém chovu nejsilnější zvířata, a tak souhlasil. Místní však dobrého buvola neměli, proto odstavili od buvolí mámy malého býčka a nechali ho vyhladovět. Pak mu okovali a naostřili rohy. Když měl začít zápas, statný jávský buvol marně vyhlížel protivníka, viděl jen neškodné mládě. To si to naopak namířilo přímo pod jeho břicho v domnění, že konečně utiší svůj hlad a nakojí se. Naostřené rohy býčka zaskočenému buvolovi rozpáraly břicho a ten s bolestným řevem utekl… Tradice zápasů buvolích býků se dochovala dodnes. Na rozdíl od španělské koridy však nejde o zápas člověka s býkem, ale dvou zvířat mezi sebou. Protože je majitelé používají pro práci na poli, nestojí při zápasech o to, aby se vážněji zranila. Je neděle odpoledne a jindy opuštěná vesnička Posekat na úpatí činné sopky Gunung Merapi ožívá a stává se magnetem pro minangkabauckou populaci, především její mužskou část. Dávám pořadatelům symbolické vstupné a s ostatními mířím rovnou do zápasnické arény, tedy velké ohrady. Cestu si musím klestit davem domorodců, který stále houstne. Podařilo se mi protlačit až k prvnímu zvířeti, uvázanému v rohu ohrady. Chlapi si ho bedlivě prohlížejí a hodnotí jeho šance. Samozřejmě prohlédnou i jeho protivníka. Běhají ale nakonec od jednoho ke druhému, protože je těžké si tipnout, kdo vyhraje. K zápasu jsou totiž záměrně vybírána stejně velká a silná zvířata. Buvol líně přežvykuje a rozruchu si nevšímá. Zdá se, že vůbec netuší, co ho čeká. Pořadatelé ještě potřou zvířatům hlavu a rohy trávou. Na vítěze se samozřejmě i tady uzavírají sázky. Vsadit lze přímo u pořadatelů, ale lidé se sázejí hlavně mezi sebou. Vzduchem poletují bankovky. Na místní poměry nejsou malé, v sázce bývají často i násobky měsíčních příjmů. Také mě oslovilo několik místních, zda si nechci přisadit. Pak cosi křičí indonésky do davu chlapík s megafonem. Lidé zvolna opouštějí arénu, a tak i já pochopím, že se blíží zápas. Diváci se ale kupodivu netěsnají hned kolem ohrady, někteří zaujímají strategická místa na stromech, jiní zůstávají v aréně. Trošku váhám a představuji si, co všechno asi může způsobit smyslů zbavený vodní buvol. Zvědavost nakonec vítězí. Když zůstávají místní, nebude to určitě tak hrozné, zůstanu i já, určitě uvidím víc! Pořadatelé přivádějí obě zvířata a dav napětím utichá. Jenže buvolům se do zápolení moc nechce, jsou to přece jen především klidná zvířata. Pořadatelé je přibližují více k sobě a snaží se je vydráždit. Zvířata pobízí i netrpělivé publikum. Buvoli ale jen dál přežvykují. Nakonec přece jen začnou očichávat hlavy pomazané trávou. Náhle jeden z nich prudce trhne hlavou. Svaly obou zvířat se jako mávnutím kouzelného proutku napnou, rohy se do sebe zaklesnou. Pořadatelé jen tak tak uskočí a dav šílí. Nohy buvolů víří prach, doslova vrůstají do země. Na zpocených plecích se rýsují žíly a stékají po nich kapky potu. Zvířata hlasitě odfrkávají, aby nabrala další síly. Jeden z buvolů začíná svého soka přetlačovat. První krůček dozadu, druhý… Ti, kteří na něj vsadili, ho povzbuzují ještě hlasitěji. Soupeř se však náhle vzepne a situace se obrací. Prach víří. Nakonec jeden z buvolů vycítí, že soupeř je silnější, a utíká. Druhý se chvíli tváří, že jej bude pronásledovat, ale rychle si nechá od pořadatelů domluvit. Ti pak uklidňují i poraženého. Zápas končí. Trval snad minutu. Sázky jsou vypláceny okamžitě, přece musí začít další zápasy… Vodní buvol je pro Minangkabauce životně důležitý. Dodnes nic nezastoupí jeho pomoc při práci na rýžových polích. Žádný div, že dal podle pověsti zdejším lidem jméno a ti na jeho počest dodnes staví domy se střechami ve tvaru zahnutých buvolích rohů. Bohužel, v poslední době tyto tradiční konstrukce z palmového listí nahrazuje praktičtější, ale daleko méně romantický plech.
