PO KOLENOU ZA PORTUGALSKÝM ZJEVENÍM

PO KOLENOU ZA PORTUGALSKÝM ZJEVENÍM

Náměstím před bazilikou v portugalské Fátimě se vine had lidí. Sjíždějí se sem z celého světa. Takových poutních míst samozřejmě existuje mnoho. Jen ve Fátimě se ale věřící plazí posledních tři sta metrů po kolenou, aby se poklonili nevelké sošce ukrývající kulku, která měla zabít papeže. Projektil zasazený ve zlaté korunce je přitom jen jedním z posledních veršů příběhu, jenž proměnil malé portugalské městečko na křesťanské centrum podobné španělskému Santiagu de Compostela nebo francouzským Lurdám.

Ve Fátimě trvale žije osm tisíc obyvatel. Kdyby se všichni nastěhovali do místních hotelů, ještě by zbylo dva tisíce volných lůžek. Jsou to však skutečně jen teoretické počty. Od května do října tu totiž jsou ve velké převaze poutníci. Když loni přišlo na první velkou pouť v roce sto padesát tisíc věřících, noviny hned začaly hledat důvody „tak malého zájmu“ v obavách z iráckých teroristů. Rok předtím totiž pouť přilákala téměř dvojnásobek lidí – tedy zhruba tolik, kolik jich plnilo Václavské náměstí v Praze v listopadových dnech 1989.
Takový zájem věřících samozřejmě znamená velký byznys. Výlohy místních obchodů jsou plné růženců, křížků, sošek i církevních rouch, ale také přívěsků na klíče a podobných tretek. U stánků na tržnici se tlačí davy lidí, aby si koupili obří svíce – největší až za pět eur. Za pár minut vzplanou ve společné výhni jako dar za zázraky Panny Marie.
Devadesát pět procent příchozích tvoří katolíci. Stále častěji jsou tu ale vidět i věřící, které by zde čekal málokdo – muslimové, buddhisté a hinduisté. O žádnou idylu se však nejedná. Když se tu loni v květnu modlila skupinka mosambických hinduistů, ortodoxní katolíky to velmi pobouřilo.
„Zhřešili proti Bohu a pohoršili pravověrné. Panna Maria byla uctívána pohanskými odpadlíky,“ hřímal americký měsíčník Catholic Family News.
Samotný areál poutního místa zabírá čtvrtinu Fátimy. Dominantou prostranství dvakrát tak velkého jako náměstí sv. Petra ve Vatikánu je novobarokní vápencová bazilika s šedesát pět metrů vysokou věží, patnácti oltáři a obrovskými varhanami, které mají třináct tisíc píšťal. Kapacita baziliky už ale návalu věřících nestačí, a tak se na protější straně staví nová majestátní svatyně.
U plechového plotu, za kterým se tyčí stavební jeřáby, začíná cesta pokání. Její zdolání představuje slušný výkon, a proto kajícníkům většinou pomáhá jejich doprovod. Drobně prší a náměstí je zablácené stopami příchozích. Věřící si na kolena navlékají molitanové chrániče, poklekají a po pásu z bílého linolea se pomalu sunou k srdci poutního místa – kapli Zjevení. Právě tady vše začalo.

PANÍ JASNĚJŠÍ NEŽ SLUNCE
V době první světové války byla Fátima jen bezvýznamným městečkem. V místech, kde dnes stojí památníky a církevní stavby, se rozprostíraly pastviny. Právě sem, do údolí Cova da Iria, chodily pást malé stádečko tři děti z vesnice Aljustrel – desetiletá Lucia Santosová s devítiletým bratrancem Franciskem Martem a jeho sedmiletou sestrou Jacintou. Bylo tomu tak i 13. května 1917. Právě když si děti hrály na místě dnešní baziliky, uviděly záblesk. „Rozhodly se odejít, avšak v tom okamžiku osvětlil další blesk místo o něco níže a nad malým dubem, tam, kde se nyní nachází kaple Zjevení, uviděly paní jasnější než slunce,“ líčí příběh informační leták z Fátimy.
Církev zkoumala událost a vše, co následovalo, až do roku 1930. Teprve pak stvrdila, že se ve Fátimě pasáčkům zjevila Panna Maria, a to hned šestkrát – od května do října vždy třináctý den v měsíci. Výjimkou byl srpen. Vyprávění dětí o paní zalité sluneční září se totiž v roce 1917 nehodilo úřadům. Přišlo v době silného protináboženského tažení, ale na místo zjevení začaly navzdory zákazům proudit davy lidí. Dokonce se i šířily zvěsti o zázračných uzdraveních. Představitelé okresu Vila Nova de Ourém tedy před očekávaným srpnovým zjevením děti násilím odvedli a uvěznili. Panna Maria se pak propuštěným pasáčkům údajně zjevila o šest dní později ve Valinhosu.
I když počet lidí, kteří se chodili zjevení účastnit, postupně rostl na desetitisíce, Pannu Marii viděli vždy jen Lucia, Francisco a Jacinta. Při posledním zjevení ale mohlo sedmdesát tisíc přítomných sledovat fascinující divadlo, které jim prý světice připravila jako důkaz, že si děti nevymýšlejí.
„Najednou přestalo pršet a mraky, které od rána tvořily temnou souvislou clonu, se rozptýlily. V nadhlavníku se objevilo slunce podobné stříbrnému kotouči, do něhož se dalo hledět, aniž by oči byly oslněny. Tento kotouč se začal otáčet kolem své osy a podobný ohnivému kolu metal na všechny strany světelné paprsky, jejichž barva se neustále měnila, takže vše bylo postupně ozařováno žlutě, růžově, modře, fialově a dalšími barevnými odstíny,“ popisuje úkaz Josef Veselý v knize Mariánská zjevení.
Již samotné zjevení a následný sluneční úkaz léta fascinují i ty, kteří v Boha nevěří. Například záhadolog Jiří Wojnar dokonce dospěl k závěru, že se u Fátimy pokusili mimozemšťané varovat lidstvo před nebezpečími dalšího vývoje na Zemi. Zjevení popisuje jako komunikaci s pomocí drog a hypnózy, které dvě z dětí nepřežily. Případ z Fátimy je však výjimečný ještě z jednoho důvodu. Tím jsou tři fátimská proroctví.

DOBŘÍ LIDÉ BUDOU MUČENI
Archivy Vatikánu střeží zvláštní listiny. Sepsala je nejstarší z trojice fátimských pasáčků, Lucia. Ona jediná prý Pannu Marii nejen viděla, ale také slyšela. Ona jediná také přežila. Francisco zemřel 4. dubna 1919, Jacinta 20. února 1920. Diagnóza: španělská chřipka. Pochováni jsou přímo ve fátimské bazilice. V roce 2000 se stali nejmladšími blahoslavenými a mají dokonce šanci stát se svatými. Televizní přenos beatifikační mše totiž sledovala ve Švýcarsku portugalská emigrantka a nové blahoslavené prosila o přímluvu pro své dítě sužované silnou cukrovkou. Dítě se uzdravilo a v diecézi Leiria-Fátima začalo zkoumání, zda se jednalo o zázrak způsobený Franciskem a Jacintou.
Lucia se stala sestrou řádu svaté Doroty a později přestoupila ke karmelitkám v Coimbře, kde jako sestra Marie Lucie od Neposkvrněného Srdce žije v požehnaném věku dodnes. Události z Fátimy sepsala v několika vzpomínkách. V roce 1941 v nich přiblížila první dvě tajemství, která jí prý Panna Maria v říjnu 1917 vyjevila. „Válka se schyluje ke konci. Nepřestane-li se však s urážkami Boha, začne během pontifikátu Pia XI. jiná, ještě horší,“ stálo v prvním. Papež Pius XI. sice ve skutečnosti zemřel 10. února 1939, tedy více než půl roku před obsazením Polska, některé kroky Německa uskutečněné ještě za jeho života se však již jako počátek války dají vykládat. Škoda jen, že zápis proroctví pochází až z doby, kdy už byla tato válka v plném proudu.
Druhé tajemství mělo varovat před nebezpečím komunismu: „Budu žádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné přijímání o prvních sobotách. Budou-li přijaty moje požadavky, Rusko se obrátí a bude mír. Když se tak nestane, rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a světu bude dopřáno údobí míru.“
Papež Pius XII. hned následující rok zasvětil Neposkvrněnému Srdci Panny Marie celý svět a zastřeně též Rusko. Na jeho obrácení však bylo třeba počkat ještě půl století.

TAJEMSTVÍ VATIKÁNSKÉHO ARCHIVU
Nejvíce legend vzniklo kolem třetího proroctví z Fátimy. Sestra Lucie je sepsala v roce 1944 na rozkaz biskupa z Leirie a zapečetila je. Řekla, že smí být přečteno až po roce 1960. Jenže ani po tomto datu nebylo zřejmé, co listina obsahuje. Papež Jan XXIII. údajně při jeho čtení zbledl a pak prohlásil: „Toto tajemství nesmíme vydat. Jeho zveřejnění by vyvolalo paniku.“ Stejně se rozhodl i jeho nástupce Pavel VI.
Začaly se množit dohady. Třetí tajemství prý předpovědělo tak hrůznou katastrofu, že „živí budou závidět mrtvým“. Lidé spekulovali o jaderné válce, velké přírodní katastrofě, mluvili dokonce o brzkém příchodu mimozemšťanů. Mluvilo se o tom, že vatikánští diplomaté text poslali do Washingtonu, Moskvy a Londýna a napomohli tím uzavření smlouvy o omezení atomového zbrojení mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem.
Pak se stal papežem Jan Pavel II. a krátce nato na něj 13. května 1981, ve výroční den prvního fátimského zjevení, několikrát vystřelil z pistole Turek Ali Agca. Těžce zraněný papež si po šestihodinové operaci vyžádal text s třetím proroctvím a pozorně jej přečetl. Biskupovi z Fátimy poté předal kulku, která jej měla zabít, aby ji na poutním místě uchoval. Fátimu pak přesně rok po atentátu navštívil, aby Panně Marii poděkoval, že jej ochránila. Podobně jako Pius XII. přitom zasvětil lidstvo, národy a zastřeně i Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
Veřejnost musela na odhalení tajemství počkat až do roku 2000. Až tehdy se Jan Pavel II. rozhodl text třetího proroctví zveřejnit. Stálo tu: „V oslnivém světle jsme viděli bíle oblečeného biskupa. Vytušili jsme, že je to Svatý otec. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů. Dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával. Když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů. Stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení.“
Podle oficiálního výkladu Vatikánu je proroctví symbolickým obrazem osudu katolické církve ve 20. století, jejího pronásledování ateistickými režimy a křížové cesty papežů, která vyvrcholila výstřely tureckého atentátníka. „Kdo očekával vzrušující apokalyptická zjevení o konci světa nebo o směru dějin, zůstal nutně zklamán,“ komentoval zápis kardinál Josef Ratzinger.
S takovým koncem tajemného příběhu se však mnozí lidé smířit nehodlají. Jedni tvrdí, že je zveřejněná listina jen podvrh Vatikánu, a to i přesto, že její pravost potvrdila sama sestra Lucie. Jiní alespoň poukazují na to, že v roce 1981 nedošlo k žádné katastrofě ve velkém městě. Třetí proroctví z Fátimy tak i po zveřejnění provází tajemství.


Třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 na Cova da Iria-Fátima
Píši z poslušnosti vůči tobě, můj Bože, který mi to přikazuješ skrze nejdůstojnějšího pana biskupa z Leirie a skrze tvou a mou nejsvětější Matku.
Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli “podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí”, bíle oblečeného biskupa “vytušili jsme, že je to Svatý otec”. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.
Tuy, 3. ledna 1944

DO ŠUMAVSKÝCH LESŮ SE VRACÍ PUŠTÍK BĚLAVÝ

DO ŠUMAVSKÝCH LESŮ SE VRACÍ PUŠTÍK BĚLAVÝ

Desítky puštíků bělavých dnes svobodně létají nad Šumavou. Tato druhá největší česká sova tu bývala běžná až do začátku 20. století. Pak ji lidé vyhubili. Šumava přitom bývala jediným místem, kde se v Čechách puštíci bělaví vyskytovali. Před třinácti lety ale zahájili svůj návrat do šumavských pralesů.

První puštíci se začali stěhovat zpátky na Šumavu v roce 1992. Odchytávali se především v okolí Košic a Michalovců, kde ve volné přírodě žije stejný druh puštíka jako kdysi na Šumavě, a v Čechách pak putovali do odchovných stanic v ZOO Ohrada v Hluboké nad Vltavou, ke které dnes patří ještě Přírodovědecká stanice v Horažďovicích. Dalšími místy byly Stanice pro ochranu fauny v Pavlově a Podkrušnohorský zoopark v Chomutově. Tady všude se od té doby odchovávají mláďata, která se pak vypouštějí do volné přírody.
Podobné návraty živočišných druhů do přírody, odborně reintrodukce, se ale mohou uskutečnit jen tehdy, pokud se splní určité podmínky. „Podstatné je, aby zmizely příčiny, které způsobily vyhynutí zvířete. V případě puštíků to byli pytláci a vykácení smíšených lesů,“ říká Luděk Bufka, zoolog Správy Národního parku Šumava a jeden ze dvou patronů celého projektu.
Puštíci se dováželi do chovných stanic několik let a čekalo se, až se narodí dostatečný počet mláďat. „Poprvé se vypustili v roce 1995. Od té doby pouštíme na Šumavu několik ptáků každým rokem, takže nyní je jich tu už více než šedesát,“ říká Bohuslav Kloubec z Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, druhý z patronů projektu. Vloni například nad Šumavu vylétlo sedm mláďat.
Počty chovných párů se v zoologických zahradách každý rok mění. V současnosti je jich jedenáct. Na vejcích sedí samičky zhruba měsíc. Když jsou pak mláďatům přibližně čtyři týdny, přesídlí i s rodiči do aklimatizační voliéry, kde si zvykají na divokou přírodu.
Zoologové pak ptáky nechají v klidu. Teprve když je mláďatům sto deset až sto dvacet dní, přímo ve voliéře je odchytí. Vzdáleně to připomíná lov motýlů, jen jde o mnohem nebezpečnější záležitost – puštíci mají silné drápy a zobáky. Vše se proto odehrává rychle a bez zbytečných slov.
Mladí puštíci pak dostanou vysílačky a přemístí se do menší neuzavřené voliéry, ze které už vede přímá cesta na svobodu. „Staří ptáci ve voliérách zůstávají, aby byli s mladými neustále v kontaktu, dokud nedokážou sami lovit a pohybovat se v terénu. Potom rodiče putují zpět do zoologické zahrady,“ vysvětluje Bohuslav Kloubec.
Zatím se potvrzuje, že se mladí puštíci bělaví přizpůsobují životu v přírodě poměrně dobře. Především se rychle naučí sami lovit, není nutné je nějak speciálně na život ve volné přírodě připravovat. „Potřebné geny jsou u puštíků natolik silné, že se ptáci dobře přizpůsobí, nemáme s tím zatím žádný problém,“ říká ošetřovatel puštíků ze zoologické zahrady Ohrada v Hluboké nad Vltavou Dalibor Krigar.
Zpočátku zoologové vypuštěná mláďata v přírodě sledují pomocí vysílaček. Ty vydrží až tři čtvrtě roku. „Sledujeme, jak mláďata přežívají, jak daleko se vzdálí od místa vypuštění, jak velké mají teritorium a jak se celkově zapojují do volné přírody,“ vysvětluje Luděk Bufka.
Puštíci se na Šumavu vrací na dvou místech – v jižní části v okolí Českých Žlebů a Stožce a v západní části v okolí Křemelné a Rejštejna, odtud se sami rozletí po celé Šumavě včetně Německa nebo Rakouska.
Zoologové zatím hodnotí projekt návratu puštíků na Šumavu jako úspěšný. Ptáci už totiž sami začali ve volné přírodě hnízdit. „Odhadujeme, že na Šumavě mohou být tři, pět, možná do deseti párů pravidelně hnízdících puštíků,“ dodává Bohuslav Kloubec.
Podobný projekt na záchranu puštíků bělavých jako v Čechách začal v 70. letech i v Bavorsku. Vypustilo se tady přes sto puštíků. Problémem ale bylo, že vypouštění ptáci byli většinou příbuzní, což je z pohledu genetiky dost velký problém. Bavorští zoologové proto pomoc českých kolegů přivítali.
Návrat puštíků přitom není nijak finančně náročný. V rámci podobných projektů pro další zvířata patří v České republice k těm levnějším, náklady se počítají jen na desítky tisíc korun ročně. Puštík na oplátku jako dravec a tedy predátor pomůže udržovat rovnováhu v přírodě, především omezovat hlodavce, kteří někdy poškozují mladé stromky vysazované na holinách.


Puštík bělavý
– Puštíkům nejvíce vyhovují pralesovité zbytky smíšených porostů. Hnízdí v dutinách stromů a nejaktivnější jsou v noci nebo za soumraku.
– Loví hlavně drobné hlodavce – myši a potkany. Pět puštíků sežere za noc 15 až 20 myší.
– Jako všechny sovy jsou i puštíci bělaví zvyklí orientovat se s pomocí zbytkového světla, při lovu se řídí i skvělým sluchem.
– Na financování projektu návratu puštíků na Šumavu se podílí více organizací, například i CHKO Třeboňsko. Postupně ale náklady přebírá hlavně Národní park Šumava.

ZEMĚ JAKO Z DIVNÉ POHÁDKY

ZEMĚ JAKO Z DIVNÉ POHÁDKY

Pasažéři letu z Kyjeva do turkmenského Ašchabadu mi připadali nějací zamlklí. Bez výrazu, bez náznaku individuality, muži oblečení jen v tmavém. Možná je to tím, že všechno vnímám chmurně kvůli své mrzutosti z virózy a nevyspání.
V ašchabadském hotelu jsem ve čtyři ráno a v deset jdu do restaurace, kde mám zaplacenou snídani. Ale už se těším, že konečně uvidím turistům zapovězený Turkmenistán, stát s pověstí největšího současného kultu osobnosti.
Naproti baru sedí sedm chlápků v černých a šedých sakách. Živě a nahlas se baví. Vejdu dovnitř, tam pozdravím a naráz zavládne ticho. Jako když řízne břitvou do velbloudí kůže. Posadím se k nim bokem a ještě jednou je nahlas pozdravím. Nic. Ti, kteří sedí čelem, se dívají skrze mě, jako by na zeď promítali film, určitě ale ne veselohru. Zkouším navázat kontakt gestem rukou a úsměvem. Ale žádná změna. Napadá mě, že možná neexistuji, nebo spím. Štípnu se do předloktí a bolestí syknu. V tom to tedy není.
Servírka (poněkud znechuceně) přináší míchaná vejce. Baštím. Mrknu na hodinky a čas se v tom tichu, které v baru zavládlo, pekelně vleče. Po pěti minutách se všech sedm tmavých chlapů zvedá a odkráčejí beze slova pryč.
„Sakra,“ ujede mi a zkouším se pohledem setkat s očima servírky, jestli si nechce popovídat. Ani ona nechce. Přijel jsem do země, kde se stal průšvih – přemýšlím v prvotní panice – strašlivá pohádková kletba…
Pak se mi turkmenské duše začínají otevírat. Smějí se, opěvují, nebo zatracují svého prezidenta. Hostí mě a přijímají v rodinách jako svého. Prožívám nádherné chvíle. Ale čas od času se také stane, že se mě někdo lekne a zkamení. Na ulici, v kupé, v autobuse… Člověk si zvykne na všechno, a tak už zvláštní úkaz neřeším. Jen mě vždy trochu zamrazí. Tváře, ze kterých se nedá nic vyčíst, přičítám paranoidní tvrdosti prezidenta, který v zemi rozesel atmosféru strachu. Oni se prostě „jen“ bojí.
Doma jsem sedmnáctého listopadu. Je státní svátek. Téměř symbolické. Před patnácti lety jsme se také uzavírali do sebe…

Tomáš Petr, reportér magazínu Koktejl O „trochu smutném království“ – Turkmenistánu, o jeho absurdní současnosti a bohaté historii se dočtete v dubnovém čísle magazínu

POBŘEŽÍ KOSTER

POBŘEŽÍ KOSTER

Zvláštní, podivnou atmosféru má namibijské pobřeží za africkým městem Swakopmund. Je to poušť a má jednu z nejhorších pověstí. Právě tady, mezi studeným mořem a horkým kontinentem, totiž leží Skeleton Coast.

Každý ví, že Afrika je nesmírně pestrá a proměnlivá a zdaleka ji netvoří jen Sahara, pyramidy a safari. Stejně tak je to i s Namibií, nejméně osídleným státem na jihu Afriky. Dokonce i její poušť, která dominuje celému pobřeží, je zvláštní. V podstatě ji lze rozdělit na tři naprosto odlišné oblasti.

Zcela neprobádané obyčejnými smrtelníky jsou končiny mezi městem Lüderitz a jižně položenou hraniční řekou Oranje. Ne že by se do tamních skalnatopísečných plání nikomu nechtělo, to ne – nikdo tam ale nesmí. Na uzavřeném území, takzvaném Diamantensperrgebiet, se těží diamanty. Západním světem tolik ceněné a žádané blyštivé kaménky se tady však již nesbírají z povrchu země ani nepřesívají z písku jako na začátku diamantové horečky, která se tu rozhořela po roce 1908. Dnes se musí dobývat přímo z tvrdých vulkanických ložisek nebo bagrovat z naplavených mořských usazenin.
Od Diamantensperrgebiet (německy znějící názvy jsou pozůstatkem historie, kdy byla Namibie německou kolonií) směrem na sever se po délce asi tří set kilometrů táhne velmi rozsáhlá písečná poušť – nádherná a neobvykle červená. Cihlově zbarvené putující pobřežní duny dosahují výšky sta až dvou set metrů a zasahují až sto dvacet pět kilometrů do vnitrozemí.

A POTOM UŽ POBŘEŽÍ KOSTER…
Jižní část Pobřeží koster leží mezi Swakopmundem a dvě stě kilometrů vzdáleným, většinou vyschlým řečištěm řeky Ugab. Je volně přístupná.
Dalších pět set kilometrů pobřeží o celkové rozloze 16 390 kilometrů čtverečních spadá do velmi přísně chráněného a těžko přístupného parku Skeleton Coast National Park.
Poušť je tu skalnatopísečná, prašná a po celé své délce přechází v nekonečně dlouhý, mírně se svažující břeh. Protože se tu střetává studený Benguelský mořský proud s horkým kontinentem, bývá moře velmi neklidné a břeh se halí často do mlhy. Právě zrádné písčité mělčiny, mlhy a bouře byly příčinou katastrof mimořádně velkého množství lodí. Protože zdejší studené vody byly odjakživa velmi bohaté na ryby, ztroskotávaly tu hlavně rybářské a velrybářské lodě. Sem tam se ale připletl nějaký ten dobrodruh, jindy zase válečná loď.
Pro námořníky znamenalo ztroskotání jistou smrt. Kdo neutonul ve studeném moři, zahynul na rozpáleném písku. Jiná možnost prakticky nebyla. Vydat se dál do vnitrozemí bylo stejně čirým bláznovstvím, neboť za nekončícími dunami nebylo nic a zase nic – jen neobydlená, pustá a na troud vyprahlá poušť. Jak těžko se muselo umírat všem těm ztroskotaným, kteří se s největším úsilím dostali na břeh a doufali, že nejhorší mají za sebou…
O tomto největším pohřebišti lodí se zmiňuje nejeden zápis z konce devatenáctého století. Kdysi tu leželo vedle ubohých lodních skeletů množství vyvržených lan, lodní řetězy, polámané stožáry, ráhna, rozervané plachtoví, kotvy, harpuny. A mezi nimi se povalovaly zbytky těl a končetin nebohých trosečníků, o kus dál pak další vysušené kosti a lidské lebky.
Díky moderní vyspělé technice s vyvinutou satelitní navigací se na Pobřeží koster již velké lidské tragédie téměř nedějí a lodních vraků tak v podstatě nepřibývá. Proto je možné vidět na Skeleton Coast již jen několik od sebe hodně vzdálených ztroskotaných lodí v různém stadiu rozpadu. Všechny trupy pomalu mizí v neklidném moři a pod nánosy naplaveného či navátého písku. Kolik ztroskotaných lodí pouštní písek skrývá, ale ani dnes nikdo neví – o jejich počtu a jménech neexistují žádné přesné záznamy. Stejně tak se neví, kolik lidských těl navždy leží pod pískem.

PŘÍPAD NEŠŤASTNÉ LODI
Nejznámějším a nejlépe zachovalým vrakem na namibském pobřeží je nákladní loď Eduard Bohlen, která roku 1909 narazila jižně od přímořského města Swakopmund na mělčinu. Posádka se nejprve snažila plavidlo vyprostit z písku a téměř se jí to i podařilo, pak ale silná bouře vyvrhla loď zpátky na břeh.
Vrak se nachází ve velmi odlehlé oblasti jménem Conception Bay, přibližně osm set metrů od moře, na okraji písečných dun. Po mnoho let sloužil „zlatokopům“ hledajícím diamanty jako komfortní ubytování. Dnes pomalu mizí pod vrstvami navátého písku.
Dalšími známými vraky jsou pak lodě Shaunee (1976, Conception Bay), Winstor, Henrietta, Montrose II, Atlantic Pride, Kaiu Maru, Dunedin Star a Sir Charles Elliott. Většina však ani nemá jméno, i když je s každou spjata nesmírná beznaděj, utrpení a smrt. Při jedné výpravě za diamanty prospektoři našli na jednom písečném pahorku, dosti vzdáleném od břehu, dokonce starou galeonu, obchodní plachetnici z 15. až 17. století.
Téměř neskutečný příběh jedné nešťastné lodi se odehrál v době druhé světové války, tedy něco před šedesáti lety.
Dne 29. listopadu 1942 narazila britská nákladní loď Dunedin Star na skalisko v blízkosti ústí severní hraniční řeky Kunene. Na lodi se nacházelo celkem 106 lidí – 21 pasažérů, 85 členů posádky, pošta a vojenský náklad. Kapitán nechal silně poškozenou loď najet na písčitou mělčinu. Požádal potom vysílačkou Walvis Bay, jediný velký namibijský přístav, o pomoc. Z přístavu zaslali zprávu dál do Kapského Města.
Bezprostředně nato byly vyslány čtyři záchranné lodě – Manchester Division, Temeraire, Nerine a Sir Charles Elliott. Počítalo se, že jejich plavba potrvá přibližně dva dny.
Druhého dne bylo moře neklidné. Hrozilo, že se trup lodi Dunedin Star roztrhne. Kapitán se proto rozhodl, že začne s vyloďováním. Na půl kilometru vzdálenou pevninu se podařilo evakuovat všechny pasažéry a 42 členů posádky. Zbylí námořníci zůstali na lodi, motorový člun měl poruchu. Kapitán požádal Walvis Bay o vyslání záchranného letounu, který se měl postarat o ztroskotané na pevnině.
Třetího dne dopluly k místu neštěstí všechny čtyři záchranné lodě. Všech 43 námořníků z vraku bylo zachráněno, ke ztroskotaným na pevnině se však žádná z lodí nedostala, moře bylo příliš rozbouřené. Dvě lodi se musely vrátit kvůli ubývajícímu uhlí. Situace vypadala dost špatně, a tak byl z namibijského hlavního města Windhoeku ještě vyslán záchranný pozemní konvoj osmi vozidel.
Čtvrtého dne začali mnozí ze ztroskotaných propadat beznaději. I tak mizivé zásoby jídla a vody ubývaly a pomoc se zdála být v nedohlednu. V noci trýznila trosečníky vlezlá zima, přes den je spalovalo pouštní slunce. Od rozbouřeného moře nepřestával vát silný vítr. Vydávat se někam dál mezi duny bylo ještě beznadějnější.
Všechen proviant, který se pokusili námořníci ze záchranných lodí dostat na pevninu, odnesly vlny směrem k Angole.
V tu dobu odstartoval z Kapského Města zánovní dvoumotorový bombardér Ventura. Ve Walvis Bay nabral pilot jménem Naudé zásoby a pak pokračoval v letu podél pobřeží směrem na sever. Po nějaké době spatřil jedno z vracejících se záchranných plavidel, loď Sir Charles Elliott. Pilot nevěřil svým očím, neboť tato loď ztroskotala také. Při návratu do přístavu ztratila směr a najela na mělčinu. Jako naschvál se uvázlé posádce převrátil záchranný člun a na tři sta metrů vzdálený břeh se podařilo doplavat jenom třem námořníkům. Zbylých sedmnáct muselo zůstat na vraku. Pilot podal o nešťastné události zprávu základně a letěl dál.
Když se ocitl nad ztroskotanými z lodi Dunedin Star, shodil jim veškerý proviant včetně vody a léků, a i když to měl zakázáno, rozhodl se sám přistát, aby mohl zachránit alespoň část z lidí. Při pokusu vzlétnout se však zabořil hluboko do písku.
Toho večera se musela vydat na zpáteční cestu už třetí loď Manchester Division.
Pátého dne byla pro nedostatek paliva nucena odplout i poslední záchranná loď Nerine.
Šestého dne vystartoval z Kapského Města další bombardér. Stejně jako první letadlo uviděl i druhý pilot jménem Robbs ztroskotaného Sira Charlese Elliotta. Tou dobou bylo na vraku už jen 13 námořníků. Pět se totiž pokusilo přeplout na břeh na staré veslici, ale ta se ve vlnách převrhla. Tři námořníci doplavali na břeh, jednomu se podařilo vrátit na vrak, pátého stáhl proud. Robbs shodil na zem proviant oběma ztroskotaným posádkám.
Sedmého dne se po velké námaze podařilo již páté vyslané lodi Natalia dostat ke ztroskotancům zásoby. Mezitím se posádka Sira Charlese Elliotta, která přišla ještě o jednoho muže, dokázala dostat na břeh.
Ještě téhož dne byl vyslán druhý pozemní konvoj. Jeho úkolem bylo vyhledat posádku Sira Charlese Elliotta, dorazit ke ztroskotaným lodi Dunedin Star a pokusit se cestou najít i ztracený první konvoj, o kterém nikdo nic nevěděl.
Osmého dne se vydal hledat ztracený konvoj i pilot Robbs. Bez výsledku. Ze základny vystartovala ještě další dvě letadla a loď Nerine se opět vypravila na záchrannou akci.
Devátého dne se všechna tři letadla potřetí pokusila nalézt pohřešovaný první pozemní konvoj. Auta zapadla hluboko do písku a nemohla se vyprostit. Vysílačku posádky vozů neměly, a tak se musely spolehnout samy na sebe.
Nerine se podařilo nalodit 19 lidí ze ztroskotané lodi Dunedin Star.
Desátého dne se pak nalodilo dalších sedm trosečníků. Druhý automobilový konvoj dojel k posádce lodi Sir Charles Elliott, která se mezitím přemístila na nedaleký Rocky Point, odkud je lépe mohla odvézt letadla. Druhý konvoj mohl pokračovat dál.
Jedenáctého dne se Nerine musela vrátit do Walvis Bay. Na pobřeží zůstalo ještě 41 lidí.
Čtrnáctého dne uvázl v písku i druhý pozemní konvoj. K prvnímu místu neštěstí, k lodi Dunedin Star, mu ale zbývaly už jen tři kilometry. Druhý den se mohl spolu se zachráněnými vydat na zpáteční cestu. Asi po deseti kilometrech jízdy narazil i na první konvoj. O čtyři dny později dorazila celá výprava na Rocky Point, odkud pak pomáhalo odvážet ztroskotance jedno z letadel.
Záchranná akce tím ale neskončila.
Když se všichni trochu zotavili z útrap, umínil si pilot Naudé, že nenechá napospas písku své uvázlé letadlo. S deseti auty a dvaceti sedmi dobrovolníky se vydal zpátky na místo neštěstí. A 20. ledna se mu skutečně podařilo se dvěma muži na palubě vzlétnout. Po třičtvrtěhodinovém letu však začal vynechávat jeden motor a bombardér se zřítil do moře. Všem třem se naštěstí podařilo dostat se na břeh. Zůstali ale bez jídla, pití a vysílačky a vypadalo to, že jsou ztraceni. Nikdo o nich nevěděl. Nakonec se rozhodli, i přes řadu drobných zranění, vydat se napříč nemilosrdnou pouští a pokusit se zkřížit cestu vracejícímu se konvoji. Po padesáti kilometrech úmorného plahočení se jim to skutečně podařilo. Měli opravdové štěstí, neboť vozidla byla v tomto těžkém terénu dost pomalá a zdolala za tu dobu pouhých sto deset kilometrů.
Oba vraky lodí Dunedin Star a Sir Charles Elliott a zbytky letadlového motoru teď patří Pobřeží koster.
Podnebí na jednom z nejnebezpečnějších pobřeží je poměrně chladné. Po většinu roku je vše zahaleno do husté mlhy, která obvykle náhle končí až po pár kilometrech směrem do vnitrozemí. Za ní je veškerá země opět spalována prudkým africkým sluncem. Ticho přehlušuje šum moře a po celou dobu vane studený a silný vítr. I dnes je tento kdysi obávaný a často proklínaný kraj jen pro silné povahy. Může se stát, že v měkkém hlubokém písku někdo uvázne. Když ne s lodí, tak třeba s autem. Dočkat se pomoci pak může znamenat hodiny, někdy i dny čekání.

PÁNBŮH BEZ FANTAZIE?
Jižní, volně přístupnou část Pobřeží koster využívají mnozí z obyvatel k pravidelnému rybolovu. Úlovky bývají velmi bohaté. Je dokonce možné často vidět rybáře stojící přímo na břehu, jak s dlouhými pruty zcela nerušeně loví.
Krajina je tady hodně plochá a jen sem tam mírně zvlněná, její monotónnost jen místy narušují oblasti pokryté barevnou popraskanou vrstvou soli. Člověk si tady připadá, jako by se ocitl někde na konci světa, na místě, na kterém už Pánu Bohu došla fantazie.
Ale na stotřicátém kilometru stojí za to udělat větší zastávku. Tady na skalnatém výběžku Cape Cross žije největší namibijská kolonie lachtanů. Stav populace během roku značně kolísá mezi osmdesáti až dvěma sty tisíci jedinci. Nejvíc živo je v kolonii v prosinci, když se rodí mláďata.
Ale ani blízké okolí Cape Cross nedělá jménu Pobřeží koster žádnou ostudu. Kam se oko podívá, všude se na písčitém břehu povalují vybělené lachtaní kosti a zbytky ploutví. Poněkud mrazivý je pohled na lebky s vyceněnými ostrými zuby, páteřní obratle a cáry vysušené kůže porostlé slepenými chlupy. Při trošce štěstí lze nalézt i žebra mořských kytovců, někde dokonce i kosti z celé velryby.
Ještě před vstupem do vlastního parku Skeleton Coast odbočuje nezpevněná cesta směrem k moři. Tady leží už jen ubohé zbytky napůl rozlomené rybářské lodi Winston se zrezivělými železnými pláty. Ztroskotala v roce 1970.

DO PEKLA BRÁNOU S LEBKAMI
Pravé Pobřeží koster začíná po dalších pár kilometrech směrem na sever. Vjezd do národního parku Skeleton Coast je střežen bránou s namalovanými umrlčími lebkami. Kolem se povalují velrybí žebra a obratle. Dřevěný kýl lodi ztroskotané v roce 1976 leží pouhých pár desítek metrů od silnice.
Další vraky ale vidět nejsou. Většina se totiž nachází na nepřístupných a velmi odloučených místech, některé dokonce i mimo samotný park. I nejznámější vraky Sir Charles Elliott a Dunedin Star leží daleko na severu.
Nezpevněná, ale i běžným osobním autem dobře průjezdná silnice jen dál vede poměrně monotónní krajinou. Z barev převládá popelavě šedá. Někdy se přimíchají okrové a zemité tóny.
I když vypadá Pobřeží koster velmi pustě a osaměle, není ani zdaleka tak prázdné, jak se na první pohled zdá. Kromě vod plných ryb a míst obydlených lachtaními koloniemi se tady člověk může při trošce štěstí setkat s různými druhy gazel, zebrami, divokými prasaty, pštrosy, slony, žirafami, a někdy dokonce i lvy. Celkem často lze v písku spatřit stopy šakala a hyeny. Mořské bohatství vyhledávají rovněž vodní ptáci. Laguny obývají především plameňáci a pelikáni. Každé skalisko pak obléhají hejna černých kormoránů. A když se člověk ještě lépe zadívá, všimne si i zajímavých rostlin.
Teprve několik kilometrů před Torra Bay se ze země začínají zvedat ploché kopečky nakupeného světlého písku. Právě v těchto místech se rodí vlastní dunová poušť, která pak dominuje celému dalšímu pobřeží.
U osady Terrace Bay zpravidla cesta končí. Dál na sever se už hned tak každý nedostane kvůli velmi přísné ochraně, rozlehlosti, nepřístupnosti a zrádnosti písečných končin. Asi je to dobře, protože jenom takto je možné toto nesmírné přírodní i „lidské“ bohatství zachovat pro mnoho dalších generací.


Namib Desert
Město Swakopmund dělí od severně položené hraniční řeky Kunene dalších 700 km. Třicet až čtyřicet kilometrů široký pás této zvláštní pobřežní pouště překračuje řeku a pokračuje ještě kousek dál do Angoly. Užitečné informace
Permity: Pobyt ve Skeleton Coast National Park je velmi omezený. Jenom na projetí parkem je potřeba zvláštní povolení, takzvaný permit, který se vydává přímo u vstupních bran. Poslední možnost vstupu je v Ugab River do 15 hodin, ve Springbokwater do 17 hodin. Kdo nemá předem zajištěné ubytování, musí park do 19. hodiny bezpodmínečně opustit.
Nocleh: Jediná možnost delšího pobytu je rezervovat si předem nocleh. Přenocovat je možné pouze v poměrně drahých bungalovech s plnou penzí v Terrace Bay. Cenově přístupnější kemp v Torra Bay je otevřený pouze v prosinci a lednu. Nocleh a vícedenní pobytový permit si lze zamluvit výhradně v turistickém centru ve Windhoeku nebo Swakopmundu. Přenocování nadivoko i ježdění mimo cestu je přísně zakázáno.
Aktivity: Bližší prozkoumání Pobřeží koster je možné v rámci několikadenní organizované výpravy napříč řečištěm Ugab River. K některým vrakům se pořádají poměrně drahé terénní a letecké výpravy, takzvaná Fly-in-Safari.
Benzinové stanice: Doplnit benzin lze ve Swakopmundu, Henties Bay, Terrace Bay, Palmwagu a Khoritasu.
Noclehy mimo park: Před vstupní bránou Springbokwater se nachází neoficiální velmi jednoduchý kemp. Dále je možné přespat v Hanties Bay, Palmwagu, Khoritasu nebo Swakopmundu.

KOLOBĚH ODPADU

KOLOBĚH ODPADU

Odpad v Indii živí statisíce lidí a zvířat
Napsal a vyfotografoval Filip Pospíšil, ilustrace dalibor nesnídal

Krávy, které v indických ulicích žerou přímo z kontejnerů na ulici odpad, nikomu příliš nevadí. Stejně tak i bezprizorní psi, kozy a prasata, kteří se tu také přiživují. Nanejvýš je někdo šetrně odežene. Lidé, kteří se zajímají o odpadky jako o zdroj potravy, se setkávají často s menšími ohledy.

Indie zažívá v posledních desetiletích prudký příliv lidí do velkých měst a s jejich počtem nabobtnává i množství odpadu. Podle některých posledních dostupných údajů se v polovině devadesátých let vyprodukovalo ve dvaceti třech největších indických městech denně na 37,7 tisíc tun odpadu. Tradiční způsoby zpracování proto přestaly stačit. Navíc se podstatně změnilo také složení. Prastará metoda recyklace založená na tom, že většinu odpadků sežerou zvířata, dnes selhává. Bez pomoci rag-pickers (sběračů surovin) by se města utopila ve vlastní špíně.
Odpadkové koše v Indii na ulici většinou nejsou. Drobné odpadky jako igelitové pytlíky, obaly či jiné chodci a řidiči pohazují většinou jen tak. První větší „zlatý důl“ pro sběrače tedy představují až velké kontejnery na domovní odpad na rozích ulic, který svážejí městští popeláři na skládku. Zatímco zvířata vyberou vyhozené ovoce, zeleninu i fekálie, sběrače více zajímá papír, plastové a skleněné láhve, hadry, železo a další suroviny. Ty pak prodávají překupníkům. Když vědci provedli v pěti asijských městech průzkum, vyšlo jim, že bombajští sběrači jsou tím nejprimitivnějším způsobem schopni recyklovat devět až patnáct procent pevného městského odpadu. Do řetězu recyklace o dpadu je však zapojeno daleko více lidí než jen rag-pickers a odhaduje se, že na různých úrovních je to každý stý obyvatel hlavního města.
Nejhůře jsou na tom ale právě sběrači. Většinou jde o mladé lidi, spíše ještě děti, které vstávají zhruba ve čtyři ráno. S pytlem přes rameno obcházejí svůj rajon, aby pozdě odpoledne mohly nasbíraný plast, papír a kov prodat překupníkovi. Suroviny musejí být suché a čisté, čehož lze samozřejmě dosáhnout jen velmi těžko. Odpad třídí sám sběrač, případně může najít některé městské zákoutí, kde přežívají takzvaní třídiči odpadu. Nejchudší z nejchudších pak odpadky přeberou a mnohdy je omyjou ve vodě z nelegálně napíchnutého vodovodu. Sběrač odpadu si touto dělbou práce může ušetřit mnohé řezné rány nebo jiné zdravotní komplikace.
Jenže právě přebírání odpadu je trnem v oku mnohým majitelům domů i obyvatelům žijícím poblíž. Stěžují si, že sběrači nebo třídiči dělají nepořádek, a občas je i fyzicky napadají. Někdy se k nim přidá také policie.
V poslední době se proto sběrači surovin snaží o společný odpor, jako například začátkem listopadu 2004 v Dillí. Na demonstraci, kterou tu uspořádali, požadovali větší uznání a méně šikanování. Před památníkem Brány Indie žádali, aby jim úřady vydaly zvláštní kartičky s oprávněním přebírat smetí, které by je chránily před obtěžováním policií.

Každý stý obyvatel
Současná Bombaj má podle odhadů mezi deseti až osmnácti miliony obyvatel. Každý den tato masa lidí vyprodukuje přes osm tisíc tun odpadu a městská agentura zaměstnává více než dvacet pět tisíc lidí na jeho svoz na skládky. Po celou cestu, od kontejnerů až na samotnou skládku, pak odpad doprovází armáda lidí, pro které je jediným zdrojem obživy. Část z nich pak na skládkách často přímo i bydlí.
Počet takzvaných scrap collectors neboli rag-pickers úřady v Bombaji odhadovaly před třemi lety na padesát tisíc. Dnes je jich mnohem více a velká část z nich přichází do města z chudých nebo suchem zasažených vesnických oblastí států Maháráštra, Karnátaka, případně Tamilnádu. Téměř všichni jsou dalité, nedotknutelní, nejnižší příslušníci indického kastovního systému, oficiálně zrušeného před více než padesáti lety.
O suroviny ze smetí však musejí sběrači soutěžit ještě s tzv. kaballiwally, kteří obcházejí přímo domácnosti a vykupují za malé částky staré noviny, láhve a plechovky. Majitelé domů jsou jim nakloněni mnohem více než sběračům, protože nedělají kolem nepořádek.

Téměř jako odbory
Na okraji čtyřmilionového města Púna ve státě Maháráštra, asi sto šedesát kilometrů od Bombaje, se rtuť teploměru ve stínu často vyšplhá na 35 stupňů. U malé hinduistické svatyně na vrcholku skládky sice fouká lehký větřík, ale občas se stočí nesprávným směrem a přinese pach skládky rozkládající se okolo. Nedá se tam vydržet.
Každých několik minut přijede žlutý nákladní automobil městských služeb a přiveze novou hromadu odpadků. I tady čeká skupina sběračů. Mají už dopředu nejen přesně rozdělené území, ale i suroviny, na které se specializují. Brání se tak zbytečným sporům, které v minulosti často končily i krví.
Sběrači se v sandálech, často i úplně bosí brodí ve vysypané mase a probírají se v ní rukama, sporadicky chráněnýma alespoň potrhanými rukavicemi. Převažují ženy a děti. Ve skupině pracující u nákladního automobilu jsou však především muži. Ne že by zde byla práce o něco náročnější, ale je pravděpodobně považována za lukrativnější.
Podél příjezdové cesty se roztříděný odpad vrší na hromadách a na nich sedí i celé rodiny sběračů. Nacpávají pytle plastovými láhvemi, štosují hadry a sesbíraný papír a rovnají na ruční káry nalezené železo. Většinou o víkendech ho vozí překupníkům sběrných surovin do města.
Celodenní práce sběračům vynese obvykle okolo 50 rupií (asi 32 korun). Stačí ochránit před hladověním. Někteří ze sběračů si navíc přilepšují zeleninou vypěstovanou na malých zahrádkách vytvořených na humusu ze skládky. Chybí ale pitná voda.
Mohl by někdo žít v ještě zoufalejších podmínkách než sběrači na skládce?
„Sběrači v Púně jsou ve velké výhodě oproti svým kolegům z jiných měst,“ upozorňuje mě místní pracovnice nevládní organizace Kach Patra Kashtakari Panchayat, která je jakousi odborovou organizací sběračů odpadků v Púně. „Jsou již dnes totiž organizovaní a mohou si prosazovat své požadavky vůči městským úřadům i překupníkům surovin,“ upozorňuje mě. Tady se už dokonce podařilo to, oč usilují v Bombaji – vydat identifikační průkazy, které respektují městské úřady i vlastníci nemovitostí, a policie a správci domů pak sběrače neobtěžují u kontejnerů tolik jako dřív.
Díky tlaku organizací sběračů po celé Indii a jejich zastáncům z nevládních organizací se již podařilo přijmout zákon, podle kterého se vláda, producenti odpadu a překupníci mají podílet na vzniku zvláštního sociálního fondu, z něhož by se sběračům platily důchody nebo lékařské ošetření. Jak a zda bude tento fond fungovat, ukáže ale až čas. Zatím se těmto lidem, zapomenutým na dně společnosti, často dostává horšího zacházení než jejich zvířecím souputníkům: kravám, kozám a pouličním psům.


Recyklace po evropsku:
Honeckrův koberec v Teplicích
Ještě dnes leží v severočeských Teplicích na podlaze jednoho státního pracoviště koberec Ericha Honeckra. Oblíbený kousek zařízení kanceláře (je zachycen i na agenturních fotografiích) někdejšího nejvyššího představitele Německé demokratické republiky z let 1971 až 1989 se sem také dostal v rámci recyklace odpadu – zase po evropsku.
Když na začátku devadesátých let potřebovali kancelář pěkně, ale levně zařídit, majitel jednoho z nově vznikajících bazarů se nabídl, že dohodí něco z právě likvidovaného zařízení pracovny bývalého německého komunistického pohlavára. V té době ostatně nemířil do Německa jenom on, téměř denně sem vlakem i auty jezdili takzvaní hromádkáři, kteří pak objížděli kdeco včetně skládek a přiváželi do Čech staré ledničky, pračky a další věci, umyli je, opravili a prodali v bazarech. Řada z nich to dělá dodnes a stihli si už postavit nové domy a koupit luxusní auta. Indičtí sběrači odpadu by se opravdu divili.
To všechno zní sice trochu úsměvně, ale humor nás přejde, když si uvědomíme, jak se svět v odpadech topí. V USA se ročně vyprodukuje podle některých statistických údajů deset miliard tun odpadků – domovních i průmyslových, další miliardy přidává Evropa. Odpady se už staly velkým problémem zemí takzvaného třetího světa, kde prakticky ještě před několika desítkami let nic takového nebylo.
Problém je už tak vážný, že se ozývají seriózní hlasy omezit růst počtu lidí na planetě. Těch má být podle Světové banky v roce 2015 na zeměkouli 7,1 miliardy (dnes 6,1 miliardy). V roce 2200 už to ale má být 10 miliard. Jiné odhady ale tak „optimistické“ nejsou. Mnoho vědců upozorňuje, že toto zatížení planeta neunese – taková masa lidí nejen potřebuje jíst, energie, prostor – to vše na úkor zvířat a přírody, ale vyprodukuje také spoustu odpadu. Už dnes kvůli tuhým, plynným i kapalným odpadům žije značná část lidstva ve znečištěném prostředí. V České republice je to podle statistiky zhruba 60 procent obyvatel.
Slibným řešením je recyklace. Pokusy samozřejmě existují. Od těch, které známe z vyspělé části světa, až po úsměvné, jakým je třeba pokus v čínském městě Ce-ja v provincii Če-t’iang. Najatí dělníci tu perou a suší použité igelitové tašky z odpadků, aby je znovu využili majitelé místních krámků. Kdosi ale spočítal, že kdyby se třídilo a vracelo do oběhu z odpadu vše, co dnes dokáží lidé zpracovat a využít, zbyla by ho jen čtyři procenta. Už toto číslo potvrzuje, jak málo se přes všechna alarmující data pro recyklaci odpadů dělá.
napsala Dagmar Cestrová


V Egyptě odpad zanáší kanály a hrají si v něm děti
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL Milena Pěničková, ilustrace dalibor nesnídal

„Bakšíš, bakšíš, ja chawága (peníze, peníze, cizáku),“ volají na mě děti, když zahlédly objektiv fotoaparátu. Dávám každému po jedné libře, což je plně uspokojí. Běží si znovu hrát s odpadky v zavlažovacím kanálu, který protéká vesnicí. Skáčí po trubkách tvořících můstek, loví staré plastové láhve a házejí jimi po sobě.

Likvidace odpadu pomocí zavlažovacích kanálů patří na egyptském venkově k prastarým zvykům. Systém fungoval již za dob faraonů před pěti tisíci lety a fungoval nejspíš ke všeobecné spokojenosti. Co lidé nesnědli, vysypali do vody a o zbytek se postaraly ryby.
Jenže nastoupily moderní technologie západní civilizace a nastala dramatická změna: v domácnostech se začaly používat plasty, olovnaté baterie, syntetické barvy, oleje, fosfáty a další toxické materiály, ze kterých se po použití stává nebezpečný odpad.
Složení odpadků se tedy změnilo, nezměnili se však lidé se svými tisíciletými zvyky. Vyhazují dál všechno do vody – od fekálií a zbytků přes autobaterie a plastové obaly až po zdechlého osla. Voda v zavlažovacích kanálech se tak stala prapodivnou směsicí všelijakého svinstva, přestože kanály dál slouží svému původnímu účelu – k zavlažování zemědělských polí se zeleninou, palmových hájů, a poskytují dokonce užitkovou a občas i pitnou(!) vodu pro tisíce chudých rodin. Na zdraví obyvatel vesnic je to ostatně poznat.
Ještě strašnější představou ale jsou tisíce PET láhví (průměrná vesnice má dvacet až třicet tisíc obyvatel, celý Egypt pak sedmdesát milionů) plujících denně kanálem.
Jdu podél kanálu a vnucuje se mi nerudovská otázka: co s tím? Metař středních let právě přemísťuje část smetiště za vesnicí. Postupně vysypává silně páchnoucí odpadky z putny přímo do vody. O kus dál po proudu si přitom ve vodě hrají děti, nějaký muž chytá ryby a ženy myjí mezi plujícími igelitovými pytlíky nádobí. Nikoho všudypřítomný svinčík nevzrušuje. Když se kanál vyloženě ucpe, přijede bagr a odpad odvezou na veliké smetiště. Co bagr nedodělá, spláchne mírný proud postupně až do Nilu, který vše „milosrdně“ odnese do Středozemního moře.
Plující igelitové pytlíky pak možná ucpou trávicí trakty tvorů živících se medúzami, kteří je budou mylně považovat za kořist (především se jedná o mořské želvy). Toxické látky se pak uloží na mořském dně nebo v tělech ryb, které pak zase možná sníte i vy.


ODPADKY JSOU I NA SVATÝCH MÍSTECH ZEMĚ ZASLÍBENÉ
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL IVO PAULIK

„O celý tenhle komplex se starám já. Mám za úkol, aby tady byl pořádek, aby všechno bylo důstojné. Aby to odpovídalo svatosti tohoto místa, kde odpočívá Šimon bar Jochaj, největší z tanaitských učenců, který nám ukázal cestu služby Bohu, cestu k Tóře. Je také otcem kabaly, napsal knihu Zohar. Uklízíme tady dvacet čtyři hodin denně. Kdybyste přijeli o hodinu později, všechno by se jen blýskalo,“ přesvědčoval nás muž, který je na svatém místě vedoucím úklidu.

Před několika minutami jsme se totiž přímo brodili v odpadcích okolo modliteben. Chvílemi se nedalo šlápnutí na nějakou pohozenou věc, papír, nebo nejčastěji plastový obal s klikyháky ani vyhnout. Přitom tady, pod okny židovských studoven, na vážených místech, by každý očekával pořádek.
Severoizraelský Meron je jedním z nejsvětějších míst v zemi. Přijíždí sem přes milion lidí ročně, aby spatřili hrob jednoho z největších židovských rabínů, studovali zde svatá písma a modlili se. Někteří jen na skok se zvláštním zájezdem, jiní zde žijí v celách v přilehlé budově. Všichni ale mají jedno společné – s nimi přibývají další a další odpadky.
Vinou laxního přístupu Izraelců se právě odpad stal hned po bezpečnostních a hlavních ekonomických otázkách jedním z nejvážnějších problémů židovského státu. Systém recyklace téměř nefunguje, což je u této relativně rozvinuté země až neuvěřitelné. Zdá se ale, že problém tkví především v přístupu zdejších lidí.
Jeden chasidský rabín se nás udiveně ptá, proč se staráme o odpadky, když jsou to jen odpadky. Opáčíme, že je divné, když pokrývají svaté místo. Nejsme prý ale v muzeu, jen na živoucím místě, a nemůžeme proto čekat žádnou sterilitu.
Tu ostatně ani nečekáme, kam ale dohlédneme, není žádný odpadkový koš. Údajně také kvůli bombám, které v nich mohou být, a tak se všechno háže prostě na zem. Uklízí se nanejvýš na parkovišti.
Největší problémy s odpadky má ale srdce Izraele – Jeruzalém. Jeho starosta dokonce začal rozsáhlou kampaň. Uklízeči ale společně s ostatními vládními úředníky zrovna stávkují, prý pro nedostatek peněz, a tak se odpadky vrší i tam, kde zatím obvykle nebyly.
Naše sandály pleskají po uklouzané dlažbě nočního Jeruzaléma, když jdeme od Západní zdi. Občas kopnu do nějaké plechovky. „No jo, je to nepořádek (používá jiné slovo). Odkud jste?“ ozve se za námi čeština. Ze Žida k nerozeznání podobného všem ostatním ortodoxním se vyklube Čech, který v Izraeli už dlouho žije. „Když jsem sem přijel poprvé, připadal jsem si jako chudý příbuzný. Podruhé to ale bylo jinak. Všude odpadky, hodně se změnilo. Teď se to snad znovu zlepší, aspoň doufám…“
Poprvé jsem byl v Izraeli před třemi roky, pracoval jsem na pláži v Ejlatu na jihu u Rudého moře.
„Vezmi si tady ten chlorový čistič a běž vymýt popelnice na ulici,“ řekl mi tehdy Avi, vedoucí, jinak vcelku vnímavý člověk. V dohledu je přitom přísně chráněná podmořská korálová rezervace, nejznámější v zemi. Člověk by řekl, že tady budou předpisy o odpadcích všeho druhu platit nejpřísněji. Na ulici ale nejsou kanály a ani nevím, jestli jsem rád, nebo ne. Chlor totiž odteče kamsi do písku a možná se do moře nedostane. I kanál by ostatně zřejmě vedl do moře.
Tradice o odpadcích neříká nic. V tom je možná potíž. Tradice je potřeba se držet, ale co když žádná není? Izrael je pověstný tím, že i mimo tradice umí pracovat a žít velmi dobře, tak je v co doufat, i pokud jde o odpadky. Ostatně celá tato zvláštní země je postavená na naději. Nevím o jiné zemi, kde by to takhle platilo.

Pin It on Pinterest