Ztratit matku několik dnů po porodu je neštěstí, u žirafy jde přitom v podstatě o fatální záležitost. Když samice žirafy Rothschildovy (Giraffa camelopardalis rothschildi) zemřela devatenáct dnů po narození Sama, nedávali mu zoologové velkou šanci. Nakonec se jim ale povedl malý zázrak – „podstrčili“ ho jiné samici a ta ho přijala. Zní to jako příběh z červené knihovny. Žirafa Zuzana se narodila v roce 1981 ve Dvoře Králové nad Labem a během svého života porodila v zajetí devět mláďat. Poslední pak v zoologické zahradě v královském městě Olomouc 30. 4. 2004. „Měli jsme určitou pochybnost, jestli ho odchová, protože kojení je velmi náročné na příjem bílkovin. Když žirafa ztratí kondici, je to pro ni velké riziko. A zvláště když už je starší, jak tomu bylo u Zuzany,“ říká zooložka z olomoucké zoo Libuše Veselá. Nakonec Zuzana krátce po porodu zemřela. Sam už byl zvyklý krmit se u mámy, takže odmítal náhradní láhev. Dokonce s ním ošetřovatelé nesvedli nic ani násilím, když ho tři drželi, zatímco čtvrtý mu zkoušel do tlamičky nalít mléko. Sam odmítal pít. Hrozilo tak, že se mléko místo do žaludku dostane do plic a nastanou velké zdravotní komplikace. Sam chřadnul a i přes veškerou péči viditelně strádal. „Odebrali jsme mu krev a vyšetření ukázalo, že začínají selhávat ledviny,“ vzpomíná veterinářka Lenka Chrastinová, která se o zvířata v zoo stará. Mládě prostě nechtělo žít. Nakonec dostávalo výživu kanylou, kterou mu nasadili do krku. Ve vedlejším boxu se měla čile k životu čerstvě narozená samička Samantha a Sam projevoval touhu být s ní. Obecně platí, že adopce u kopytníků jsou velmi problematické a daří se jen velmi zřídka. Sameček je navíc z chovatelského hlediska méně cenný než samička a Sam by se mohl snažit Samanthu odstrkovat od vemene. V extrémním případě by pak mohla být na životě ohrožená i samička. Přesto to chovatelé riskli. Podobný případ se totiž stal kdysi v zoo ve Dvoře Králové, která má velkou chovatelskou skupinu žiraf, a podařilo se mláďata odchovat. Malá jiskřička naděje tedy byla. „Sam by zřejmě umřel, takhle byla alespoň malá šance na záchranu,“ dodává Chrastinová. Pracovníci zahrady se ale rovnou přiznali, že v úspěch moc nedoufali. Ovšem nová matka Sama nejen přijala, ale navíc Sam ani neohrozil její dceru. „Začali jsme mu dávat granulky, které urychlovaly rozvinutí předžaludku, což nám umožnilo dříve nabídnout mláďatům pevnou potravu,“ zasvěcuje zooložka Veselá do skrytých fint tohoto problémového odchovu. A jedna utajená pointa na konec: žirafa, která Sama akceptovala, je jeho starší sestra. Samička Tanganika byla jedním z devíti mláďat, jež Samova matka odchovala. A pak že se zázraky nedějí.
O Americe (rozuměj o Spojených státech amerických) se tradují různé zvěsti – například o tom, jak přísní jsou úředníci při vstupu do této země. Vzali jsme to tedy víceméně oklikou, rádoby „rafinovaně“. Nebyl to záměr. Prostě to tak vyšlo. Přijeli jsme z Kanady, z přístavního města Victorie na ostrově Vancouver. Oba státy tady odděluje hodinu a půl dlouhá plavba přes průliv Juan de Fuca. Naším společníkem a možná nejdůležitějším členem party, protože bez něj by to nešlo, byl devětadvacet let starý chevrolet, malý obytný chevy van. Koupili jsme ho minulý rok v Kanadě. Po pravdě řečeno, jet do Států nás napadlo v Indonésii v roce 1997. Tehdy nás přivezla loď na Kanavu, ostrůvek, kde nebylo nic kromě dvaceti pěti turistických bungalovů. Ani jeden nebyl volný a my spali na verandě u dvou Kanaďanů. Když se jim o tři roky později odstěhoval syn, napsali nám: „Pamatujte, že máte ve Vancouveru přátele, kteří pro vás vždycky mají ve svém domě volný pokoj.“ Uplynuly další tři roky. Jeli jsme do Kanady, ale Pat a Steve si právě naplánovali cestu na Srí Lanku. „Na zahradě stanovat nemůžete, zahradní záchod nemáme. Sousedka vás vyzvedne na letišti a dá vám klíče od našeho domu. Jestli chcete, počkejte na nás.“ Neviděli jsme se šest let, psali jsme si jednou do roka. A teď nás čekal připravený pokoj s láhví vína a prosba, abychom v pondělí vyndali před zahradu popelnici. (Mimochodem, důvěřivě jsme ji vyndali už v neděli večer a mývalové do rána roznesli odpadky po okolí.) Jsou chvíle, kdy osud naděluje dobro. Steve mezi svými přáteli objevil známého, který nám za tisíc dolarů prodal chevy van. Měl najeto sto třicet šest tisíc kilometrů, šest let starý motor a čtyři sta koní. Po Kanadě s námi ujel osm tisíc kilometrů a přes zimu 2003/04 na nás čekal na Stevově zahradě. V úterý 1. června 2004 jsme se ve Victorii zařadili za starou, udržovanou, ale špinavou obytnou vestafálii z Oregonu. (Později jsme poznali, že se jedná o oblíbené auto bývalých hippies. Ve Státech je jich překvapivě hodně, zatímco jiná stará auta tam téměř nejsou.) Hodinu před vyplutím nastoupili celníci a pasová kontrola. My museli do malé dřevěné boudy s počítači pro otisk obou ukazováčků a snímek oční sítnice. „Nezlobte se, já se vás na to musím zeptat – proč jedete do USA? A na jak dlouho?“ Atmosféra byla překvapivě přívětivá. Poprvé jsme slyšeli ono typické, protahované Oh great!!! „No to je báječné, to bude dlouhá cesta, tak ať se vám u nás líbí! A tenhle červený papírek si dejte za stěrač na znamení, že už jste odbaveni.“ Trvalo to ani ne deset minut. Jediný zádrhel byl zjistit, jakou značku má v jejich počítači Česká republika. Tento hraniční přechod možná ještě žádný Čech nepoužil. Po půlhodinovém zpoždění zaviněném vlnami jsme ve státě Washington v přístavu Port Angeles vjeli do země neomezených možností. Celník se podíval do pasu. „Kam jedete? A co si vezete z Kanady? Ukažte mi vnitřek auta. Ne, nevystupujte!“ A to už se začal smát: „Jste v Americe, zůstaňte sedět v autě,“ a nahlédl bočním okýnkem do obytné části auta. „Jste v Americe, pamatujte si to, jezděte opatrně. Do svidánija. Že to není váš jazyk? Umím jen tohle,“ znovu se zasmál a zamával nám. „Na západ je to doprava, na východ doleva, do svidánija.“ Čekali jsme, že Amerika bude odlišná, ale že nás její celník přivítá rusky, to rozhodně ne. Irena a Jiří Páleníčkovi
Vůbec jsme s tím nepočítali. Jen jsme projevili přání podívat se na obřad. Íránští hostitelé to vyřešili skutečně šalamounsky – nechat se okukovat cizinci by zřejmě bylo ponižující a nevhodné. Ale host je host a je třeba mu vyhovět. Tak nám strčili do ruky důtky a v duchu toho, že všichni přítomní muži v tekkiji se musí bičovat, nás postavili před hotovou věc.
Během moharramu a ještě tři týdny v následujícím měsíci safar se život v Íránu skoro zastaví. Na tyto dva měsíce připadá dobrá polovina všech náboženských svátků, kterých si Íránci jinak užívají požehnaně. Je to pro nás Evropany zvláštní, ale mučednictví, utrpení a sebeobětování se opravdu slaví. Pohnuté události významně pozmění všední život země. Ulice jsou v černé slavnostní výzdobě. Domy, duchovní stavby, ale i proluky lidé zahalí černým suknem a látkovými obrazy. Hloučky žen v černém čekají před improvizovanými stany, až začnou rozdávat večeři imáma Husajna (šáme hosejní). Lidé v této době většinou ani neopouštějí město. Chodí se do mešit, k hrobkám, na shromáždění a průvody, kde se potkávají s přáteli a známými. Husajnovo mučednictví spojuje šíity více než cokoliv jiného. Jen málokdo si troufne vyrazit na piknik a nezajít ten den do mešity, i když pravdou je, že takových rok od roku přece jen přibývá. Během safaru jsem byl v Íránu třikrát. Vysílání minimálně tří ze čtyř místních kanálů má v té době pro nás stěží uvěřitelnou podobu – celodenní program je laděný na duchovní vlnu, prokládají ho procítěné projevy, obrazy oduševnělých tváří, hrdinských činů, trnitých růží, krve a holubic. Je to esteticky i emotivně strhující, soustavný nápor na city. Íránská moc se snaží, aby oddanost islámu a islámské revoluci v lidech nevychladla. Krev a poezie je zvláštní kombinace. Když jsem část pořadu sám viděl, nemohl jsem od obrazovky odtrhnout oči a v duchu jsem děkoval hostiteli, že nás nechal samotné. Přívaly krve k perské kultuře patří. Krev není známkou násilí, za co jsme si ji zvykli v Evropě považovat, není ale ani symbolem života. Krev vyjadřuje oběť. Vidět krev znamená pro Íránce cítit bolest. Krůpěje krve pomalu prostupovaly na obrazovce pergamenem, svatým textem koránu. Celý monitor byl plný krve. Další scéna zachycovala vraždění Husajnovy družiny. Detailní záběry byly k nevydržení. Zjevil se i Husajn na koni, v zeleném plášti a v přilbě. Slova poezie zaplavila obrazovku a prolínala se se zříceninami paláce ve šťavnaté krajině. Extatické, truchlivé zpěvy se k něčemu tak optimistickému vůbec nehodily. Jenomže Husajna nakonec zavraždí. Ostré činely a zase buben, kůň zbavený jezdce zmateně pobíhá… Dlužno dodat, že celý program je kultivovaný, bez poklesu za hranici dobrého vkusu a na místní poměry nepůsobí nijak násilně.
Vykoupit svou vinu Smrt svého třetího imáma Husajna r. 680 postavilo náboženství šía do středu svého učení a připomínku události udržuje jako závažnou součást tradice. Zvyklost mučit tělo na důkaz smutku nad dávnou smrtí není ojedinělá ani v jiných náboženstvích – třeba katolická církev pěstuje podobně krvavé obřady (Španělsko či Filipíny) k uctění smrti Krista. A dostatečně známou kapitolou dějin bylo například v evropském středověku hnutí flagelantů (sebemrskačů). Ti se tělesným trýzněním chránili před božím trestem, věřili tomu, že se jim tak vyhne morová rána. Přesto šíitské zvyky provází nechvalná nálepka barbarství. Smyslem šíitských krvavých rituálů ovšem není ochrana vlastního života, stejně jako nejde o jakýsi „kult bolesti“. Mystická atmosféra šíitského Íránu je plná mučednictví a hrdinů. Šíité se vždy považovali za oběti pronásledování – sunnitů, Turků, Rusů, Saddáma Husajna nebo Američanů a vůbec Západu – to podle momentálních souvislostí. Uctívání mučedníků tak bylo v Íránu vždy silnější než v ostatních islámských zemích. Traduje se, že všechny imámy, které šíité uctívají, potkala nepřirozená, násilná smrt. Náboženství šía se tak staví do pozice ochranitelského vyznání a nese v sobě jakýsi trpitelský syndrom. Učí věřící, že se mají považovat za utlačované a vyvržené, pochopitelně nespravedlivě. Jestliže je neodvratným údělem šíitského muslima být nespravedlivě stíhán, pak je pláč a nářek způsobem, jak se zbavit vlastního zoufalství. A nejen to. Trápit své tělo je pro věřící zkouškou, kterou dokazují, že svedou totéž, co jejich imámové – trpět a třeba zemřít pro víru. Jako Husajn trpí šíité i proto, že na sebe berou vinu za ty, kteří tehdy milovanému imámovi nepomohli a nechali ho zhynout. Těžkým a bolestivým ranám přisuzují magický účinek. Přirozeně si představují, že jim to bůh vrátí. Vstoupit do procesí s řetězy a zraňovat tělo, dokud nevypoví službu a trpitel neztratí vědomí, bývalo příležitostí, jak si naklonit osud. Když muž například cítil, že jeho přání mít syna je tak velké, že ho dokáže naplnit jedině Husajn a podobně, zúčastnil se procesí.
Dokaž, že jsi muž! Mlátím do sebe, až mě zápěstí pálí od těžkých řetězů. Snažím se při tom myslet na dávného mučedníka. Není to tak těžké, jeho tvář se mi zjevuje vyobrazená hned na té, hned na protější stěně, podle toho, jak se při střídavém bičování obou lopatek otáčím. A to ještě nevím, že pak mučedníka skutečně uzřím na vlastní oči přímo v životní velikosti – za necelé tři hodiny, když se na prašné ploše před hliněnými domy odehraje noční divadlo tázije. Je to skutečné muslimské drama v naturalistické podobě, se spoustou krve, která postupně prosákne hlavnímu aktérovi bílým rouchem. „Huusajn, Huusajn!“ nešetří mladí i staří muži při skandování hlasivky. Z takové atmosféry se asi rodí boží mučedníci. Mlátím se důtkami a svazek docela těžkých řetězů mi dopadá na záda. Ne, naštěstí nejsou od krve. Cítím, že poslední hodinka ještě nenastala. Také spolukajícníci zapomněli na svá muka, jsou milí a usmívají se do objektivu. Za chvíli mám ale původně bílou košili na zádech šedivou od dopadajícího kovu. Při zaujetí, jaké do sebetrýznění vkládám, se podivuji, že z ní ještě neodpadávají cáry. Mí spolubojovníci jsou na tom lépe, mají všichni košile černé jako noc. Černá je znamením smutku za mučedníkem, ale taky docela praktická věc. Šíitské bičování je zvláštním druhem povyražení. Nepodobá se ničemu, co dává zkušenost střední Evropy. Kdepak venkovské pohřby nebo tancovačky s dechovkou. To, čeho jsem svědkem, se zdá stokrát přesvědčivější, než co mohu zažít na rodné hroudě. Spolubičovaní zpívají – o bohu, o Husajnovi, o Alím. A k tomu se ozývají tóny mohutného bubnu. Pohled bubeníka je stejně nepřítomný, jako pohled Husajna na zdi. Jiný světec na barvotiskovém obrázku pohlíží k nebi vítězoslavně, sedí přitom na bílém koni a v ruce drží kopí s chocholem. Druhou rukou mocně mává posvátným mečem zulfikarem. To je Alí. Jsou tam všichni: uprostřed mezi nimi, dopředu nakročený, stojí s knihou sám Mohamed. Už nikdo nezjistí, kdo v tom měl prsty. Stáli jsme tam přikovaní k řetězům jako kajícní hříšníci, železa dopadala na naše záda a my nad tou záhadou mohli jen přemýšlet. Chtít se podívat na svátky nářků asi nebylo to nejsprávnější přání. Měl jsem si všimnout, jak nám to rozmlouvali. Jenom pan Daští se uculoval. Čtyřicet dní od desátého moharramu, výročního dne Husajnovy smrti, se mezi íránskými šíity slaví jako arbaíne Hosejní – Husajnův čtyřicátý den. Taky se mu říká druhá ášúrá. Ten večer se v ulicích bičují stovky mužů, jenom naše hrstka si pradávný rituál dopřává pod střechou. Kromě toho se konají velká oficiální shromáždění s projevy, a když skončí, táhnou ulicemi bouřlivé průvody. Měli jsme „štěstí“, že jsme se dostali do jistého soukromí. Z prostranství, kde se před politiky a nejvyššími duchovními města koná slavnost, by nás sice nevykázali, ale rozhodně by nám nedali do rukou důtky. Pro naše hostitele byla naše účast na obřadu svým způsobem riskantní. Kdyby to někdo zjistil, Alláh pomáhej hostitelům i nám. Ale pan Daští to vysvětlil: „Přijde-li kdo ve svatý večer do tekkije, ať dokáže, že je muž. Bít se za naše imámy je čest, ale taky závazek.“
Místo činu Šíitské obřady sebetrýznění se ten večer konaly v nenápadné budově. Jako tekke nebo tekkije funguje starobylý dům z hlíny. Je soukromý a pozvali nás patrně proto, že nešlo o masovou událost, ale o setkání prověřených přátel. Slavnost nemá znaky oficiality, trochu „podzemní“ podnik pořádají lidé z přilehlé čtvrti, kteří si své mučedníky po dlouhé roky připomínají takto mezi sebou a po svém. Když vcházíme, všimneme si, že zvenku na domě visí zelené oslavné korouhve – na znamení svátku. Neméně slavnostní výzdoba krášlí všechny místnosti uvnitř. Stejné vyšívané prapory a trojúhelníkové standarty, pestré výšivky, postava bojovníka se lvem. Mohamed na stěně má volné roucho a pátravě nás zkoumá pohledem. V jedné z místností nám ukazují tábút, Husajnův katafalk. Stáli jsme uprostřed tradičního stavení, jaké lidé v poušti stavěli po staletí bez nejmenší změny. Architektura je podřízena jedinému – ochraně před nehostinným klimatem. Kopule nad ústřední místností je otevřena čtyřmi velkými průduchy s mřížkou, které se neucpávají ani na zimu. Slouží jako nedokonalý lapač větrů (bádghír), původní typ starobylé „klimatizace“. Uprostřed hlavní místnosti visí lano jako v naší sokolovně. Při odpolední návštěvě na něm houževnatý stařík předváděl ukázky cvičení – bez přírazu vyšplhal až k samé kopuli a pomalu sjížděl dolů otáčeje se kolem lana. Zpívali mu k tomu svaté texty a bušili do bubnu. Ášúrá je mužská slavnost, oni jsou ti, kteří smývají svou vinu v potu a krvi, ženám je dovoleno se pouze nezúčastněně dívat. Je pro ně určena zvláštní místnost, nikdo jiný tam nesmí, nevidí na ně, zatímco ženské osazenstvo alespoň slyší, co se děje v hlavním sále. I čaj a jídlo chystají a roznášejí jen muži anebo chlapci.
Zandž je výsadou mužů Zandž znamená persky řetěz, ale taky bičování. Když jsem před sebou viděl důtky na koberci, náhle jsem procitl ze snu. Dostavil se svíravý pocit v žaludku, ale jemné vybídnutí hostitelů bylo neúprosné – ano, musíme k nim na koberec, na obávaná mučidla! Každý už stál před těmi svými a dvoje, co zbyly – zjistil jsem s hrůzou – byly opravdu nachystané pro nás! Lehko se to panu Daštímu řeklo. „Zandž je výsadou mužů.“ Mysleli jsme, že navštívíme „atrakci“, ale tady nic není jen jako. Virtuální zážitek? Omyl – ta příhoda bude „o masu a krvi“ a ještě pár hodin bude bolet! Zandžír jsou důtky s volným svazkem drobných řetízků ze železa nebo mosazi, naštěstí dnes mají jen zaoblená oka, nikde na nich nevidím trny, kterými se dřív kajícníci v posvátném tranzu zraňovali. Couvnout už nejde, Alláh nám to tak zařídil. Chopíme se důtek. Snad ta muka nepotrvají věčně! Sendč říkají činelu, daf těžkému bubnu. Bubeníci se usadili doprostřed, směrem ke zpěvákovi a vrchnímu spouštěči modliteb. Celý part si odezpíval a odmodlil docela sám, nepotřeboval k tomu mikrofon ani aparaturu. My, bičovaní, stojíme ve dvou řadách proti sobě, což se ukazuje jako jediná záchrana, abych dokázal odpozorovat, co mám vlastně s nemotorným svazkem želez dělat. Nejprve začal onen starý zpěvák. Působí trochu indisponovaně. Ale to se jen zdá, do falešných tónů jeho hlas zkreslil nefalšovaný zármutek. Přítomní muži po něm opakují sloky, ze začátku neochotně pobrukují, ale po pár minutách už celá tekkije burácí drtivým chorálem a třese se pod údery bubnu. Konečně se rozjede ústřední melodie, nápěv, který se bude rozléhat po další dvě hodiny. Jako na křesťanských poutích po zpěvákovi opakuje zástup. Přišla naše chvíle, první zášvih důtek a řetězy dopadnou na záda. Docela jsem překvapen, že tělem neprojede očekávaná bolest, jen tupý úder do svalu. Tak dlouhá akupresura ze mě určitě vyžene revma a všechny podobné neduhy, umím se ještě utěšit. Jde to, jen trefit rytmus. Rytmus bubnu je neúprosný a odbíjí jako čas. Ostře a zvonivě hlučí činely. Snad nikdy jsem si tak nepřál, aby rámus skončil. Konečně je tu odpočinek, patnáct minut, tak akorát, aby se tělu ulevilo. Snad ještě desetkrát se postavíme, abychom podle úderů bubnu spustili na záda železný vodopád. V mezidobí zas usedneme, buben utichne a znovu se spustí lkavá modlitba, v níž zpěvák procítěně opěvuje Husajnův skon a vyznává se z víry v boha. Sedíme se zkříženýma nohama, důtky odpočívají a bičované svaly se uvolňují. Trýznící pomůcka, důtky zandžír, neváží víc než kilo. Řeklo by se dětská hračka (lze si obstarat i docela malé, které používají v průvodu děti), ale i když jsou bez hrotů, jen co se o ně člověk opře, pěkně je na zádech ucítí. Dají se koupit v krámcích, v takovém šíitském smíšeném zboží. Nabízejí tam k nim ještě barevné korouhve, pod nimiž vyrážejí procesí, kartičky s modlitbami, Husajnovy portréty, podobenky Chomejního, anebo všemožné a co nejúděsnější záběry z irácké fronty. I když by se zdálo, že doba krvi nepřeje a při stylizovaných mučednických výjevech už jde převážně jen o jistý druh divadla, tyhle snímky všechno hravě překonají. Výběr je široký – třeba detaily mrtvé tváře anebo tratoliště krve se zbytky železa po zasaženém transportéru. Tak jednoznačné morální poselství nemůže své adresáty neoslovit a idea sebeobětování žije dál. Poohlédnu se po tvářích ostatních v hale. Přemýšlím, kdo z nich by se dnes chtěl obětovat pro víru. Staří zarostlí chlapíci vedle kluků sotva dvacetiletých. Kdo by čekal výrazy plné vzrušení či až extatického vytržení, je zklamán. Nedokážu na nich odečíst vůbec nic, jen potutelné úsměvy, které přisuzuji své osobě.
Symfonie pro řetězy a lidské tělo Pravidelný rituál, k němuž se tu jednou nebo dvakrát do roka muži scházejí, nemá daleko k excitačním obřadům íránských dervišů. Účastníci totiž do sebe bijí ostošest a navíc úzkostlivě dodržují ceremoniál. Ale zatímco derviši svedou se svým tělem s boží pomocí zázraky, bodají se meči, do hlavy zatloukají kovové jehly anebo polykají žiletky, tady je hned po pár minutách jasné, že krev nepoteče. S úlevou si oddechnu. Možná, že láska těchto mužů k bohu není o nic menší než dervišů, jenže alespoň ti nejblíže ke mně se smějí, žertují a svou úlohu prožívají jakoby jen tak napůl. Zda jsem ten svůj úkol zvládl taky jenom napůl, nevím. I to málo ale stačí, abych měl ještě celý další den záda v jednom ohni a nést na nich batoh se proměnilo v utrpení. Bývaly časy, kdy se perští sebemrskači nebáli zranění ani bolesti a pro silnější účinek svého kajícnictví vystřihovali na zádech v košili čtverec, aby důtky dopadaly na holé tělo. Dokonce nasazovali zvláštní úbory, podobné zápasnickým tričkům, které odkrývaly skoro celou hruď a záda. Jak se dívám kolem, dnešní mučedníci v slušivých černých košilích vypadají jako na vycházce. V dobách ještě starších chodili kajícníci do půl těla nazí a tělo zalité krví vystavovali na odiv zástupům. Štěstí, že doba rituály civilizuje, ještě v docela nedávných časech pravidelně zůstávali po takových obřadech zranění a někteří se dalšího bičování už ani nedočkali. Sebezraňující prostředky nebyly ze dřeva ani z plastu, ale skutečné nože, šavle, řetězy s hroty nebo hřebíky či ostnaté dráty. Starší cestovatelé popisují v šíitském Íránu hned tři sorty kajícníků, a to podle míry sebezraňování. Ty, kteří se spokojili údery pěstí, další, nejpočetnější, s důtkami. Obě přetrvaly do dnešních dnů téměř beze změn. Třetí, nejdrásavější skupinu jsem v Íránu nikdy nezahlédl. Ale pamětníci ještě dnes popisují tyto obřady jako hotová jatka, na nichž si ti nejhorlivější nejenom řezali kůži na hlavě, ale velké a těžké nože přímo zasekávali do lebky. V přestávkách borcům pravidelně podávají asi desetiletí chlapci čaj. I ti mají za pasem své dětské zandžíry, ale dnes se nebičují. Naše důtky teď leží před námi, daleko od těla. Je čas dozvědět se o zvláštním rituálu ještě něco víc. V dřívějších dobách, když kojenci houfně umírali, slibovaly matky poslat nenarozené syny za molláha anebo vypravit do Mekky s přáním, aby je bůh nechal naživu. Takové dítě pak neslo životem závazek a splácelo ho každoroční účastí v krvavém procesí. Podobná pravidla platí i dnes. „Jsem tu s bratrem právě proto,“ vysvětluje jeden z mladších trpitelů. Letos jim zemřel otec, a tak se zavázali vzít do ruky zandžír. Kdo ztratí otce, syna nebo bratra, bere smrt blízkého jako svou vinu. Jít s důtkami na rúzechání (smuteční průvody) anebo do tekkije tak není jen symbolická tryzna, nýbrž i svého druhu povinnost. Využiji přestávky a vykouknu do šera otevřenými dveřmi. Ve tmě žhnou uhlíky – pec před domem neustále udržují žhavou, takže chrlí desítky placek, které organizátoři obřadu chystají k rituální večeři. Teď už také chápu, proč se pan Daští, náš anděl strážný, odebral domů převléct. Má na sobě pevnou koženou bundu a je mu hej, a kdyby chtěl, může na sebe nechat padat řetězy třeba celou noc. Nikomu to ale nevadí. Navíc to vypadá, že každý z kajícníků ví správně, jak a kam se má uhodit, aby masochistickou seanci ve zdraví přežil, i když údery očividně nikdo nepředstírá. Dalo se to čekat – nejvíc potlučení nakonec budeme my sami. Bičujeme se vestoje. Dodržujeme vše, co je třeba: rytmické obraty, úkroky, střídat ruce, v pravý moment klesat do pokleku. A hlavně – bez ustání se bít a neumdlévat. Celé představení přijde na dobré dvě hodiny. Mohamed ani jeho potomci nedali ze stěny najevo ani brvou, co si o nás myslí. I mlčení něco znamená a my si ho vyložili po svém. Když nám později při rozloučení tiskli dlaně, docela jsme pochopili, co říkají: „Příště to bude ještě lepší!“ Konečně je tu krátká modlitba, sborové poděkování bohu a roznáší se šám, večeře. Celí ztlučení odpočíváme, chlapíci v černém z nás mají dobrou náladu. Ani teď se nemohu zbavit napětí, ale důvod už je jiný – cítím mravenčení v rameni a palčivý pocit v zádech. Byla to zábava pro všechny, ale tak to vidím, až když je po všem. Mám-li to přirovnat k něčemu známému, tak možná náš fašank. Ne pompézní představení v kostele, ale když jdou chlapci dědinou se šavlemi, tancují, hlučí, sem tam popijí a na ocel cestou napíchnou pláty slaniny. Jenomže tady to bylo mnohem vážnější a žerty padají jen o přestávce. Sedíme nad slanou rýží s hrozinkami a skořicí, kterou před nás postavili v misce na koberec. Dalším chodem je hustá čočková polévka – adas, vydatně omaštěná a sypaná osmaženou cibulkou. Kalorická vzpruha pro znavené bojovníky, kteří teď tvoří společenství, skoro bratrstvo – po obřadu se cítíme jako jedni z nich. Tak dřív přijímali novice do tajných řádů, dnes, mezi muslimy, to naštěstí šlo i bez obřízky.
Jako by začaly nepokoje Zpěv, hudba a taneční variace, to dělá z Husajnovy slavnosti sugestivní ceremonii. Kazety s amatérskými nahrávkami hlučných procesí se prodávají v krámcích vedle nosičů s populárními zpěváky. Už na poslech jsou strhující, když zní z beden vystrčených před krám na chodník. Mnohem silnějším zážitkem ale je slyšet zpěvy v ulicích. Prozpívaný rituál znamená žalost a smutek nad vlastní vinou, na odiv dávaným truchlením se účastníci utěšují i posilují, i když to celé místy vyznívá jako skandování fotbalových tribun. „Huusajn, Huusajn!“ Málokterá kultura staví tolik na truchlení, na sebemrskačství – duševním i doslovném, tělesném. Když se člověk dostane přímo do středu děje, uvědomí si, že je to vlastně očista – hlasem, skandováním, zpěvem. Emoce proudí z těla, až z toho člověku běží mráz po zádech. Když vyjdeme z tekkije, naskytne se proto úplně jiný obrázek. Jakmile prostranství zalijí černá shromáždění a davy začnou proudit jako velká voda, napětí roste po vteřinách. Jako epidemie se šíří dál, jako by začaly nepokoje. Když jsme se bičovali uvnitř, v malé skupině přátel, nic děsivého v tom nebylo. V ulicích vypadá ášúrá opravdově. Atmosféra je vážnější, právě taková, jakou popisují staří cestovatelé. Chlapi mávají svazky želez jako jejich dědové šavlemi. První dvě tři řady jsou nejzběsilejší, řetězy prudce sviští. Jak se rytmus švihů a úderů zautomatizoval, dostávají se kajícníci skoro do tranzu a zvyšují tempo. Bouře se valí městem a běda tomu, kdo by se postavil do cesty…
Jak smuteční průvody vznikly – Ášúrá je největší šíitská slavnost a znamená v arabštině desátý. Koná se prvních deset dní v měsíci moharramu, měsíci smutku a pokání. Deset dní totiž trvalo obléhání u města Karbalá, kde desátý den zemřel Husajn. – Ášúrá, to jsou ulice zaplněné davy, masové modlitby a kázání, recitace a zpěvy, alegorické průvody se zvláštními rekvizitami, jako je tábút (symbolický Husajnův katafalk) nebo alam (plechová standarta). Věřící vyjadřují své pohnutí fyzickým trýzněním. Tento den neslaví pouze šíité, desátý den moharramu si sunnitští muslimové připomínají, že Noe opustil archu, a Židé vzpomínají, jak Mojžíš zachránil Izraelity před faraonem. – Šíitští muslimové jsou větví islámu, která tvrdí, že v čele muslimského společenství má stát duchovní vůdce, imám. V počátcích islámu to byli rodinní příslušníci samotného proroka Mohameda a jejich potomci, konkrétně Mohamedův zeť Alí. Ten měl syna Husajna, za jehož života mezi muslimy propukly boje o moc. Zatímco sunnité chtěli v čele voleného chálífa, šíité bojovali za imáma, vůdce, který by byl spřízněn rodinnými svazky se samotným Mohamedem. V bitvě u Karbaly v říjnu 680 n. l. v dnešním Iráku byl Husajn zabit a muslimská obec se rozdělila na sunnity a šíity. – K Husajnovu hrobu do irácké Karbaly přijíždějí ročně statisíce poutníků z řady šíitských zemí (sunnité tyto poutě neuznávají). Další výpravy směřují do Sýrie – v Damašku odpočívá Alího žena Fáteme (arabsky Fátima) a podle legend tu našla svůj hrob také Husajnova hlava, kterou jeho vrazi poslali do tehdejšího hlavního města chalífátu. – Průvody vždy přitahovaly pozornost cestovatelů. Během náboženských svátků rostlo v zemi pravidelně napětí, a když nával smutku přivedl dav do náboženské extáze, nebývalo daleko k projevům násilí. Platí to i dnes. – V čele průvodu nosívali šíité na tyčích pozlacené ruce – podle legendy uťaté ruce Husajnovy a Hasanovy, smrt mučedníků symbolizovali krví zbrocení holubi, které navěsili na osedlané koně bez jezdce. – K tradici průvodů při Husajnově tryzně běžně patřilo požívání opia, které pochodujícím i divákům nabízeli přítomní derviši. – Zatímco muži se bičují, ženy žalostně pláčou a stříkají na průvod voňavky. – V Íránu Rezá Šáh sebetrýznění věřících pro jistotu ve 30. letech 20. století dočasně zakázal. Také za jeho syna Muhammada, Rezy šáha patřily šíitské rituály mezi přísně sledovaná a občas i potlačovaná shromáždění. – Zasáhnout do odvěké tradice dokázal až v Íránu Chomejní. Za války s Irákem, kdy se duch mučednictví naplňoval den co den, vystoupil s neočekávaným požadavkem. Vyhlásil zákaz krvavých slavností, neboť krev je příliš vzácná na to, aby se s ní neúčelně plýtvalo jinde, než si žádá vlast. Zemřít jako Husajn a vstoupit rovnou do ráje pak odcházeli na frontu stále mladší muži. Od Chomejního výzvy se v Íránu krví při smutečních průvodech šetří. – Smuteční průvody spojené s provozováním svérázného pokání nejsou v dnešní podobě starší než několik století. Zavedli je safíjovští panovníci v souvislosti s přijetím šíy za státní doktrínu. Vzorem pro ášúrá se údajně staly tehdejší římskokatolické obřady. Mnohem pravděpodobnější ovšem je, že existovaly i staletí předtím, byť se lišily. – Průvody kajícných šíitů obrněných proti útrapám těla v íránské minulosti připomínaly mystické obřady dervišů. Ve fázi vrcholné excitace se účastníci průvodů povznášeli nad bolest, zabodávali si do těla háčky, hřebíky a jehly, tak jako to dosud dělají třeba kurdští súfijové na západě Íránu.
Nenajdete ji v žádném atlase, nemá své hlavní město ani přesně vyměřené hranice. Je to jen nepatrná část povrchu této planety, kterou puntičkářsky exaktní přírodovědci nepřiřadili do žádné zoogeografické oblasti. Přesto jsou ostrovy mezi Austrálií, Novou Guineou a Malajským poloostrovem výjimečné.
Mezi indonéskými ostrovy Bali a Lombokem, Borneem a Celebesem (Sulawesi) a pak východně od Filipín se táhne pomyslná čára, které si běžný turista ani nevšimne. Zoology ale nesmírně vzrušuje. Wallaceova linie je totiž neviditelnou hranicí dvou odlišných světů zvířat. Na jedné straně se nachází fauna asijská a jen pár kilometrů od ní fauna australská. V padesátých letech 19. století tento zvláštní svět objevil Angličan Alfred Russel Wallace, po kterém má také své jméno. Wallace chtěl původně zjistit, jaká zvířata žijí na jednotlivých ostrovech. Když je srovnal, zjistil, že vlastně v pásu Sundských ostrovů narazil na velice nápadnou, ba přímo „skokovou“ změnu fauny. Stačilo přeplout pouhých třicet kilometrů úžiny mezi ostrovy Bali a Lombokem nebo stokilometrový průliv mezi Borneem a Celebesem, a rázem se ocitl z Asie v Austrálii.
CO SE TU STALO? Tato linie přesně odpovídá důležité hranici dvou zemských tektonických desek. Přibližně před patnácti miliony let se tady srazil jižní prakontinent Gondwana a severní Laurasie. Borneo a Bali byly tehdy ještě součástí Laurasie, zatímco Celebes a Lombok již patřily k mase Gondwany. Začátkem druhohor tak vznikla Austrálie, která pak byla zcela izolována od ostatního světa, protože v místě, kde se kontinentální desky setkaly, zůstal podmořský příkop. Byl tak hluboký, že ani při různých změnách klimatu se jeho dno neodhalilo (dokonce ani ve čtvrtohorách, době ledové, kdy poklesla hladina moří tak hluboko, že i ostrovy Sumatru a Borneo spojovala s Asií souš). Díky tomu se fauna v Austrálii vyvíjela zcela svébytně. Na obou stranách Wallaceovy linie jsou sice stejné klimatické podmínky, ale vyvinula se tu jiná zvířata. To platí především pro savce, kteří nebyli schopni mořskou úžinu přeplavat ani přeletět. Na západ od linie tak žijí na ostrovech Sumatra, Jáva a Borneo druhy, které nacházíme i na asijské pevnině. Na tyto ostrovy asijští savci stihli přejít ve čtvrtohorách. Je to nejvýchodnější místo, kde ještě najdeme mnohé primáty, například orangutany a gibony, ale i šelmy jako třeba tygry. Nacházejí se tu i velcí kopytníci (tapír čabrakový, nosorožec) a další savci (luskoun a jiní). Ale nejde jen o savce. Také pro mnoho ptáků zůstala neviditelná hranice Wallaceovy linie nepřekročitelná. Na západ od ní žijí na ostrovech asijské skupiny, jako například trogoni, šplhavci, vousáci, timálie a zoborožci. Pro ostrovy východně od linie jsou naopak zase typičtí ptáci australští, například kystráčci a řada druhů papoušků. Živočichům v této oblasti bránila v rozšiřování ještě druhá linie, i když ne tak výrazná jako Wallaceova. Říká se jí Lydekerova a táhne se podél západního pobřeží Nové Guiney. Z Austrálie proto na ostrovy Wallacey proniklo jen málo živočišných druhů. V mladších třetihorách se to podařilo například jen dvěma druhům vačnatců. Celebes a Lombok jsou tak nejzápadnějším místem, kde ještě najdeme kuskuse skvrnitého a kuskuse medvědího. Austrálii sice ještě opustili ježura australská a klokan stromový, dostali se ale jen na Novou Guineu, Lydekerovu linii nikdy nepřekročili.
SAMÉ JEDINEČNOSTI Wallaceu tvoří především největší ostrov oblasti Celebes (známý také jako Sulawesi) a souostroví Moluky a Malé Sundy (ostrovy Lombok, Sumba, Flores, Komodo, Timor). Minimálně od třetihor už nebyly spojeny ani s Asií, ale ani s Austrálií nebo Novou Guineou. To se opět projevuje na složení fauny, která je tu proto skutečně výlučná. Díky tomu zde žije velké množství druhů, které jinde na světě nenajdeme. Z tří set osmdesáti druhů ptáků na Celebesu je těchto takzvaných endemitů plných devadestá šest, tedy více než čtvrtina. A to docela překvapí, protože pro ně zase není tak velkým problémem přeletět z ostrova na ostrov. Ještě výraznější je endemismus u skupin živočichů, kteří se pohybují málo, tedy zejména obojživelníků, plazů a savců. Ze sto čtyřiceti druhů obojživelníků na Celebesu se jich pouze na tomto ostrově vyskytuje čtyřicet (tedy 29 procent). Ze čtyřiceti šesti druhů plazů je endemických osmnáct (tedy 39 procent) a ze sto dvaceti sedmi druhů savců patří k celebeským endemitům plných sedmdesát devět, tedy 62 procent druhů. A právě Wallacea je místem, kde žije dlouhá řada věhlasných živočišných druhů, známých v celém odborném světě.
BIZARNÍ PRASE K nejzvláštnějším zvířatům na světě patří babirusa (Babyrousa babyrussa). Odborný název tohoto prasete je odvozen z domorodého jazyka a volně přeložen znamená rohaté prase (babi = prase, rusa = roh). Název babirusa se rozšířil i do ostatních světových jazyků. Prazvláštní vzhled dodávají samcům velmi dlouhé špičáky. Horní prorůstají kolmo vzhůru kůží na rypáku a obloukovitě se stáčejí k očím. Vytvářejí tedy zdání jakýchsi rohů, podle kterých pak domorodci prase pojmenovali. Dolní špičáky bývají u starých jedinců ještě delší a jsou rovněž zatočené směrem k čelu. Samci si své kly brousí o kmeny stromů, ale ke vzájemným potyčkám je pravděpodobně používají jen ojediněle. Horní kly jsou totiž kupodivu křehké a překvapivě snadno se lámou. O tom, k čemu tedy sloužily, se dosud vedou učené diskuse. Zdá se však, že jen jako prostředek, jak zaimponovat samici, případně k zastrašování nepřítele. Samice mají špičáky zakrnělé, u některých dokonce zcela chybějí. Šedohnědou kůži mají babirusy měkkou, zbrázděnou četnými záhyby a téměř bez štětin. Velmi podivně také působí jejich prodloužený rypák, který vypadá jako chobot. Babiruse dobře umožňuje vyhledávat a získávat potravu v lesním podrostu. Rohatá prasata obývají deštné pralesy zpravidla v blízkosti vodních toků, jezer a mořského pobřeží, ale také bažinaté porosty a křoviny nedaleko lidských sídel. Tady si vyhledávají rostlinnou i živočišnou potravu. Na rozdíl od ostatních prasat však neprorývají rypákem půdu, ale živí se listím, plody a drobnými živočichy, které najdou na zemi a mezi rostlinami. Dokáží se v podrostu velmi rychle pohybovat a také velmi dobře plavou mezi ostrůvky na moři. Potulují se v menších skupinách a svou přítomnost mohou ohlašovat charakteristickými hluboce mručivými hlasy. Babirusy odpočívají na dobře chráněných místech v ložích z trávy, listí a větví, velmi rády se také vyvalují v bahnitých kalištích. Na rozdíl od ostatních prasat nejsou mláďata pruhovaná a samice má pouze jediný pár mléčných bradavek (proto ani nemůže mít více selat, protože by je neukrmila). Babirusa žije jedině na ostrově Sulawesi a několika menších přilehlých ostrůvcích. Patří mezi ohrožené živočichy, její populace byla v roce 1986 odhadována na čtyři tisíce jedinců, nyní bude toto číslo patrně nižší. Jediným nepřítelem tohoto prasete je člověk. Domorodci je totiž loví pro chutné maso a navíc odlesňují i krajinu. Z chovaných domácích prasat se mohou na babirusy přenést i některé choroby nebo parazité.
OČI TĚŽŠÍ NEŽ MOZEK Nártoun je většině lidí k smíchu. Má poněkud komickou stavbu těla, které je ale dokonale přizpůsobeno pro život v pralese. Navíc se od nejbližších příbuzných, tedy ostatních primátů, jako jsou lidoopi, opice a poloopice, liší téměř ve všem. Nártoun celebeský (Tarsius spectrum), místně zvaný tangkasi, je nejmenší primát světa. Bizarní vzhled mu dodává to, že má různé části těla neúměrně velké. Především má abnormálně velkou hlavu, která zabírá třetinu celého těla. Na hlavě nápadně vyčnívají blanité ušní boltce a pak zejména obrovité oči. Zabírají takřka celý obličej a váží více než celý mozek. To nemá v savčí říši obdoby! Hlavou dokáže díky neobvykle pohyblivé krční páteři otáčet do stran o takřka tři sta šedesát stupňů, aniž by hnul tělem. To známe jen u sov. Jeho české i latinské pojmenování je odvozeno podle neobyčejně dlouhých nártů, především kostí zánártních. Také prsty má toto zvířátko neobvykle dlouhé, na koncích s paličkovitými polštářky. Zadní končetiny jsou mohutné s dobře vyvinutými stehenními svaly. Dlouhý lysý ocas zakončuje štěteček řídkých chlupů. Všechny tyto zvláštnosti jsou vlastně dokonalým přizpůsobením ojedinělému způsobu života nártouna. Je aktivní pouze v noci, přes den se ukrývá v dutinách stromů. Obrovské oči má proto, aby viděl v pralese potmě. Výborný má i čich a sluch. Živí se převážně lovem hmyzu, a pokud má být úspěšný, musí být rychlejší než jeho kořist. Pohybuje se proto obdivuhodně rychlými skoky, kterými dokáže přesně trefit cíl až na vzdálenost neočekávaných šesti metrů. Bambulky na konci prstů mu pomáhají snadno se udržet na větvičkách a dlouhý ocas slouží jednak jako kormidlo při letu vzduchem, a dále jako opora při lezení po tenkých větvích. Nártouni žijí v malých rodinných skupinách, většinou jde o rodičovský pár a několik odrostlých mláďat, která se doposud neosamostatnila. V několika případech byla také zjištěna polygynie, kdy skupinu tvořil jediný samec a několik samic. Detailnější výzkum ale ztěžuje skrytý způsob života těchto živočichů. Věda tak o zvycích tohoto primáta ví zatím jen málo. Dospělosti se dožívá jen málo mláďat, protože nártouni jsou snadnou kořistí pro menší šelmy a hlavně krajty. V noci svým predátorům snadno unikají, ale přes den se pro ně jejich skrýš často stane pastí. Proto se v úkrytu shromažďuje přes den pohromadě celá skupina, aby nepříteli snadněji odolala. Nártounů je známo celkem pět druhů a všechny se vyskytují po obou stranách Wallaceovy linie. Nártoun celebeský žije ovšem pouze na Sulawesi. Je přísně teritoriální a své území si značkuje močí a výměškem žláz. Navíc také pravidelně večer a ráno oznamuje každý pár vzájemným duetem samce se samicí sousedům, že teritorium je obsazeno. Při výzkumu v roce 1986 bylo na severu Sulawesi na území 70 kilometrů čtverečních napočítáno čtrnáct tisíc nártounů celebeských, tedy přibližně dvě stě jedinců na čtvereční kilometr. Zdá se tedy, že nártoun celebeský není bezprostředně ohrožen. Vypalování deštného pralesa a těžba velkých stromů ale může tuto situaci brzy změnit.
PTÁCI S UMĚLOU LÍHNÍ Taboni jsou velcí jako krůta. Vypadají mohutně díky silným a doširoka rozkročeným nohám, které jsou jedním z typických znaků čeledi tabonovitých. Běžně je najdeme v deštných pralesích a nejrůznějších křovinatých porostech v Austrálii, východní Indonésii a na Filipínách. Od všech ostatních ptáků se ale taboni odlišují velmi specifickým způsobem hnízdění, přesněji tím, jak nakládají se svými vejci. Využívají nejrůznějších „umělých líhní“, které se druh od druhu navzájem liší. Některé druhy nanosí hromady rostlinného materiálu, který pak při tlení vytváří teplo potřebné pro vývoj zárodků ve vejcích. Jiné druhy zase využívají jako tepelný zdroj například slunce nebo geotermální energii. O snesená vejce, která jsou u těchto ptáků neobvykle velká, se vždy stará pouze samec. Má velmi přesný termoreceptor – na jazyku a horním patře zobáku má citlivé buňky, jejichž pomocí dokáže rozpoznat teplotu s přesností na jeden stupeň Celsia. Podle potřeby tak materiál „líhně“ buď přihrnuje (a teplotu zvyšuje), nebo odhrnuje (a vejce ochlazuje). Tabon přílbový (Macrocephalon maleo) je z devatenácti dosud známých druhů tabonů patrně nejpestřejší. Růžové břicho ostře kontrastuje s leskle černým hřbetem, žlutým zobákem a žlutým kroužkem kolem oka. Nejnápadnější je ovšem rohovitý útvar na temeni hlavy, který bývá kovově modrý. A tohoto ptáka najdeme právě jen na nepříliš velkém území severní poloviny ostrova Sulawesi. Tabon přílbový využívá k „umělé inkubaci“ vajec dvě strategie. Buď se v době hnízdění stahuje na pobřeží, kde jsou pláže tvořené tmavým lávovým pískem. Ten se na slunci zahřívá více než světlý písek a také lépe teplo udrží. Taboni do něj vyhrabávají až metr hluboké díry, do nichž samice klade jedno vejce. Díru pak společně samec se samicí zahrabou. Druhá, možná ještě rafinovanější taktika je využívání postvulkanických jevů. Sever Sulawesi je dosud vulkanicky velmi aktivní oblast s řadou horkých pramenů a výronů žhavých sopečných plynů. V okolí takových míst je půda zahřátá a právě do ní vyhrabávají taboni díry a kladou vejce. Po snesení a zahrabání vajec se dospělí ptáci vracejí zpět do pralesa a rodičovství pro ně končí. Vajíčka váží přibližně čtvrt kilogramu a jejich velikost je v podstatě adaptací podobnou té, kterou známe u plazů – obsahují velký žloutek, který mláděti zajistí výživu v době klubání i v prvních dnech života. Narození ptáci musí být hned od počátku absolutně samostatní. V prvních okamžicích života je navíc čeká nesmírně náročný úkol – vyhrabat se z hlíny nebo písku na vzduch. Je to závod s časem a mnohá mláďata jej pravděpodobně prohrávají (hynou zeslábnutím a udušením na půli cesty). Vejce totiž bývají zakryta až půlmetrovou vrstvou zeminy, a než ji čerstvě vylíhlé kuře prohrabe, trvá mu to i několik dnů. Další nebezpečí čeká na bezbranné mládě také v podobě varanů, šelem, ale i mravenců. Pro všechny je zesláblý tvoreček hrabající se z hlíny snadnou kořistí. Jen co se kuře poprvé ocitne na vzduchu, oschne a bez odpočinku je ihned schopno poletovat a shánět potravu. Na Sulawesi bylo dosud popsáno padesát společných hnízdišť těchto zajímavých ptáků, z nichž však dnes existuje už jen necelá čtvrtina. Především populace využívající černý plážový písek prakticky vymizely. Vejci se totiž živí domorodci, kteří proto vykrádají hnízda. Pětkrát větší vejce než slepičí má i pětkrát více tolik potřebných bílkovin a pro domorodce je hračkou je z hlíny vyhrabat. Byli by hloupí, kdyby pohrdli prostřeným stolem jenom proto, že je to proti zájmu jakési „nepochopitelné“ ochrany přírody. Taboni přílboví jsou proto v současnosti jedním z nejohroženějších druhů ptáků světa a byli zařazeni do Červeného seznamu IUCN.
VYŘEŠILA TO AŽ ANALÝZA DNA Zamotává vědcům hlavu už pěkně dlouho. Makak chocholatý (Macaca nigra) byl vědecky popsán již v roce 1822 jako „černá opice s velmi prodlouženým čenichem, chocholem na hlavě a vyskytující se pouze na severu Celebesu“. Vzápětí nato však byl popsán další velmi podobný druh, který byl ovšem hnědý, čenich měl kratší a zcela mu chyběla chocholka. Obýval pouze nejjižnější konec Celebesu. Pak se ale zjistilo, že na Sulawesi žijí ještě jiné druhy makaků a že oba popsaní jsou jen dva extrémy, mezi kterými existuje plynulý přechod znaků. Jak to tedy s makaky je, pak nedalo spát mnoha generacím zoologů. Slavná jména se střídala právě tak jako názory a jasno do celé věci vnesla až moderní metoda analýzy DNA. Výsledek byl překvapující. Na Sulawesi nežije sedm samostatných druhů, jak se dlouho myslelo, ale jediný! Již několik let je tedy jasné, že na ostrově žije pouze druh Macaca nigra (české pojmenování je makak chocholatý, přestože překlad by zněl makak černý). Tělesné odlišnosti mezi jednotlivými makaky jsou však tak značné, že jim bylo nutné přiřadit alespoň status „poddruhu“. Makakové chocholatí žijí v primárních deštných pralesích, především v nižších nadmořských výškách. Živí se tak jako většina primátů rostlinnou i živočišnou potravou. V jídelníčku převažují velmi výrazně plody pralesních dřevin (až 70 procent potravy), které doplňují květy a listy. Potřebu bílkovin řeší pojídáním drobných členovců, larev nebo v malé míře i nevelkých obratlovců. Potravu shánějí jak na zemi, tak v korunách stromů. Makakové žijí ve velmi početných tlupách. Jedná se o heterosexuální skupiny s několika (až čtyřmi) dominantními samci a harémem samic s mláďaty. Podle posledních výzkumů se však zdá, že ani to vždy nemusí být pravda. Sulaweští makakové jsou zkrátka „začarovaní“ a už od samého počátku neradi sdělují vědcům detaily ze svého soukromí. Ze střípků poznání lze ovšem usuzovat, že minimálně u několika studovaných skupin na severu ostrova se projevily znaky matriarchálního uspořádání. Skupiny byly soustředěny kolem několika dominantních samic, které „strpěly“ ve skupině jednoho až čtyři samce a další nedominantní samice. Jestliže samci v průběhu života skupiny střídali, samice zůstávaly vždy ve skupině, ve které samy vyrostly. Území skupiny není příliš velké. V korunách nejvyšších stromů má svá oblíbená místa, kde nocuje. Tyto „ložnice“ opouští ještě před rozedněním a zbytek dne se potuluje po pralese. Makakové přes den hledají potravu, věnují se očistě, vybírání parazitů ze srsti jiným členům skupiny, sociálním kontaktům nebo odpočívají. Za den urazí při potulkách nejvýše čtyři kilometry, většinou však mnohem méně (v průměru jen půl kilometru). Přibližně polovinu času tráví na stromech, stejnou část na zemi. Makakové chocholatí mají oproti jiným druhům makaků, například rhesusovi z Indie, mnohem mírnější povahu. Ve svém chování jsou až něžní. Právě pro svoji mírnost byli v 60.–80. letech 20. století často využíváni jako pokusná laboratorní zvířata. Hrozí černým makakům v současnosti nějaké nebezpečí? Pomineme-li přirozené nepřátele, kterými jsou krajty, vše ostatní si na svůj vrub zase zapsal člověk. Dodnes místní obyvatelé loví makaky jako oblíbenou kořist s chutným masem a pro kožešinu. I pro tato zvířata může být osudné vypalování a kácení deštného pralesa. Odlesňování dosáhlo takové úrovně, že podle posledních sčítání klesla populace makaků chocholatých za posledních deset let na šedesát procent stavu z roku 1990. Do dvaceti pěti let tak může tento unikátní druh makaků zcela vyhynout.
ZNÁMÍ NEZNÁMÍ DRACI O varanech komodských (Varanus komodoensis) bylo popsáno již hodně papíru. Jejich existence je vědecky potvrzena poměrně krátkou dobu, protože druh byl popsán teprve v roce 1912. Do té doby domorodým „pohádkám“ o obrovských dracích s rozeklaným jazykem, kteří útočí i na lidi a požírají je, nikdo nevěřil. V roce 1910 byl však nucen na ostrově Komodo pro poruchu motoru nouzově přistát anglický pilot s malým letadlem. Šťastně se zachránil a přinesl potvrzení do té doby nevěrohodných legend – na ostrově žijí velcí ještěři! Varan komodský žije v současnosti na čtyřech malých ostrovech v Malých Sundách. Ostrovy Komodo, Rinja, Padar a jihozápadní pobřeží Floresu jsou dostatečně izolovány od okolního světa velmi silnými mořskými proudy a prudkým příbojem na pobřeží. A varan není tak zdatný plavec, aby se z těchto izolovaných ostrůvků dokázal dostat. Paleontologické nálezy však dosvědčují, že varan komodský pochází z Austrálie, kde jeho předkové žili asi před 60 miliony let. Tedy ještě dávno před tím, než se sopečné ostrovy, představující jeho současný domov, vynořily ze dna oceánu. Jak mohl tento plaz, který je jen průměrným plavcem, překonat vzdálenost osmi set kilometrů od severního pobřeží Austrálie? Na to ještě nikdo spolehlivě neodpověděl. Komodských draků žilo podle posledního sčítání v roce 1990 ve volné přírodě okolo 3360 exemplářů. Jejich počty se tak proti minulým rokům poněkud zvýšily. Zásluhu na tom jistě má zákaz odchytu pro zoologické zahrady a muzea. Správa národního parku Komodo si totiž uvědomuje, že pokud bude na ostrově dostatek těchto atraktivních zvířat ve volné přírodě, může to parku přinést peníze. Návštěvníci musejí za vstup a pozorování varanů zaplatit, rangeři zase vědí, že pro spokojenost návštěvníků musejí mít co ukázat. Inu zákon nabídky a poptávky aplikovaný v praxi. V dokonalé symbióze tak spolu koexistují draci i turisté. Není pochyb o tom, že takovýto „model“ ekonomicky výnosné ochrany přírody má budoucnost. Fauna Wallacey je totiž natolik výlučná, že se jednou může stát obrovským lákadlem pro turisty. Bude-li to jen ku prospěchu věci, ukáže budoucnost.
Babirusa – Dospělé babirusy nejsou velké. Délku těla mají mezi 80 až 110 centimetry, ocas je dlouhý 27 až 32 centimetrů a výška v kohoutku (krk hned za hlavou) dosahuje od 65 do 80 centimetrů. – Dospělé kusy mohou vážit až 100 kilogramů. – Potulují se ve skupinkách většinou kolem 8 jedinců. – Březost trvá přibližně 155 až 158 dní. Mláďata pohlavně dospívají přibližně po 1,5 roce života. – Mívají dva vrhy do roka, ale samici se rodí jen 1 až 2 selata. – Babirusy se dožívají až 24 let.
Nártoun – Tělo nártouna je dlouhé v průměru pouze 12,5 cm, naproti tomu ocas měří dvakrát tolik. – Hmotnost samců se pohybuje nejvýše okolo 120 gramů, u samic je to 110 gramů. – Oči měří v průměru 1,5 centimetru a váží asi 6 gramů, tedy více než celý mozek nártouna. – Žije v rodinných skupinách o 4 až 6 exemplářích. – Samici se rodí na začátku období dešťů (zpravidla listopad nebo prosinec) po asi 180 dnech březosti jediné mládě. Nártouni žijí 8 až 12 let. – Živí se především pralesním hmyzem (mravenci, šváby, sarančaty, brouky), ale také štíry a drobnými obratlovci (ještěry, netopýry, hady, ptáky i malími savci). Na svou velikost spotřebuje dost potravy – 10 až 15 gramů. Zdá se, že rostlinnou stravu vůbec nevyhledává.
Tabon přílbový – Stejně jako všichni taboni patří do řádu hrabavých. – Vejce kladou do zhruba půlmetrových děr a zahrabou je zeminou. – Vajíčka váží zhruba čtvrt kilogramu. Zahrabaná v teple se zahřívají při teplotě 44 °C asi 55 dní. – Kuře se musí vyhrabat z hluboké díry bez pomoci rodičů. Tabulka s počty ptačích druhů jednotlivých skupin, jak se vyskytují po obou stranách Wallaceovy linie. Jasně z ní vyplývá, jaké rozdíly jsou ve fauně ostrovů Bornea a Celebesu, i když vzdálenost mezi nimi je pouhých sto kilometrů.
Makak chocholatý – Na Sulawesi má celkem sedm poddruhů. Liší se od sebe také barvou srsti na zadní a vnitřní straně stehen a na předních končetinách. – Jsou to středně velké opice s délkou těla kolem 60 centimetrů, samec váží asi 11 kilogramů, samice 6 až 8 kilogramů. Mají krátký, jen 2 až 5 centimetrů dlouhý ocas. – Srst je tmavě hnědá, šedá nebo černá. Středem temena hlavy se táhne chochol delší srsti (až 5 centimetrů vysoký), v jižní části Sulawesi může zcela chybět. – Samice mají v době říje velké růžové zduření na zadku. – Tlupy zpravidla tvoří 60 až 100 jedinců. – Mládě se každé samici rodí vždy jedno asi 6 měsíců po oplození. Má čistě bílý obličej, ušní boltce a dlaně. Toto vybarvení však postupně ztrácí a ve 4 až 6 měsících je již zcela černé. Hřeben na temeni hlavy jim dorůstá až v necelých čtyřech letech. – Samice rodí mládě každých 18 měsíců, za život tak přivede na svět až 5 potomků. Dožívá se asi 25 let, ale tento údaj je znám pouze u jedinců v zoo. Varan komodský – Dosahuje délky těla až téměř 3,5 metru a váží 250 kilogramů. Je proto právem považován za nejmohutnějšího ještěra současnosti (přestože například novoguinejský varan Salvadoriův je dlouhý až 4,75 metru). – Živí se především zdechlinami, nejlépe již v pokročilejším stadiu rozkladu. – Dokáže překvapivě rychle běhat a aktivně lovit. Využívá mohutných zahnutých zubů s pilovitým okrajem na zadní straně, kterými dokáže při lovu ochromit i velké savce přetnutím šlach na nohou. – Někdy je útok zdánlivě neúspěšný, ale sliny varanů způsobí prudkou infekci a následnou smrt kořisti.
Podle mezinárodních průzkumů udělí Turkmenistán kolem tří tisíc turistických víz za rok. Oficiální turkmenské zdroje uvádějí kolem jednoho milionu turistů ročně. Já během tří týdnů potkal jediného. V zemi neomezeného doživotního vládce – Saparmurada Nijazova alias Türkmenbašiho – (otce Turkmenů) – se přitom dějí neuvěřitelné věci. V hlavním městě rostou jako houby po dešti hypermoderní mramorové stavby, monumenty a obrovská náměstí, z jejichž dlažby by se dalo jíst. A „otec“ Türkmenbaši prodává národu za symbolickou cenu nerostné bohatství země. Vypadá to téměř idylicky. Ale turkmenské lágry v poušti Karakum se plní neposlušnými a v lidech je cítit strach. V zemi s tisíciletou historií se v posledních třinácti letech brutálně přepisují dějiny a s oblibou se o ní hovoří jako o místě s největším kultem osobnosti na světě.
Když jsem se před třemi lety rozhodoval pro návštěvu Turkmenistánu, na prezidenta se právě pokusili spáchat atentát. Vzápětí se vládce, už tak silně individualistický, zcela uzavřel světu a povolení ke vstupu do země se vůbec nedalo získat. Po dvou letech se situace uklidnila a já měl možnost požádat o vízum a další nutná povolení. Po několika dalších měsících jsem měl potřebná povolení v kapse – ale s přesně vymezenými místy, kde se mohu pohybovat… Průvodce Timura mi určily turkmenské úřady a sledoval mě jako stín. Sám byl jedním ze šťastlivců – mohl studovat vysokou školu celé čtyři roky. Dnes se tu totiž do studia započítávají dva roky pracovní praxe třeba na bavlníkových plantážích a tam se toho budoucí pracovník v turismu nebo lékař mnoho nepřiučí. Timur mluví rusky i anglicky a zaměstnává ho jedna z mála povolených cestovních kanceláří v zemi. K takovému povolání je ale bezpochyby třeba i řádného prokádrování, a tak i když se mi „můj stín“ jeví na první pohled sympaticky, musím si dávat dobrý pozor, abych něco nepokazil. V zemi jsem z pochopitelných důvodů „jen“ jako turista, ne jako novinář, a kdybych udělal nějaký průšvih, mohlo by to znamenat i konec koncese pro pracně vybudovanou cestovní agenturu, ve které Timur pracuje. Celá cesta s Timurem se tak po těch pár povolených dní mění ve věčné jemné přetlačování ve změti zákazů, obav a bohudík i jeho pohodlnosti, takže se občas nad mojí zvědavostí přimhouřily oči.
AŠCHABAD – MRAMOROVÉ MĚSTO Až do rozpadu Sovětského svazu bylo hlavní město Turkmenistánu zastaveno převážně obyčejnými třípatrovými bytovkami ruského typu. Po nástupu Saparmurada Nijazova na prezidentský stolec se začaly dít velké změny. Dnes se metropoli přezdívá Mramorové město, nebo i Las Vegas bez lidí. Prezident, zároveň hlavní architekt města, neváhá srovnávat se zemí celé čtvrti a investuje do tureckých, evropských i amerických architektů, s jejichž pomocí buduje to, co nemá ve světě obdoby: bulváry a velkorysé parky s fontánami, chrliči a kaskádami s potoky valící se vody, v poušti jinak vyvažované zlatem. Vyhlídkové monumenty a hypermoderní mrakodrapy s parkováním v podzemí a dokonalou urbanistickou strukturou. To vše samozřejmě prokládané pozlacenými nadživotními sochami jeho samotného coby otce všech Turkmenů – Türkmenbašiho. „K čemu nám to proboha všechno je, když není práce?“ kroutil hlavou taxikář a ulevil si peprným výrazem. Projíždíme prázdnými bulváry nočního města nasvíceného neony, okolo prázdných parků, kde jen v rozích hlídkují policisté. Mimochodem, v parcích se nekouří a za odhození odpadku na zem dostanete až padesát dolarů pokuty. V centru města je rozkročen nad silnicemi monument zvaný Trojnožka. Je jako všechny nové stavby z bílého leštěného kamene a na špici září zlatá socha prezidenta. Lístek nahoru stojí pouhých deset haléřů. Vstupuji do podivného výtahu připomínajícího telefonní budku, která po jedné ze tří noh pomaloučku šplhá k vyhlídkové plošině. Liftboy mě upozorňuje, že je přísně zakázáno z věže fotografovat, neboť je z ní vidět prezidentský palác a další strategické budovy. Schovávám se za jednu z nožek, kam nevidí ani on, ani kamera ostrahy, a fotím zakázané panorama. Timur dělá, že mě nevidí (nebo opravdu?) a parta rozjařených Turkmenů fotí sebe sama. Vzápětí ale dostávají vynadáno od hlídače. Jo, poslouchat se musí. Před Trojnožkou je rozkročen mohutný bronzový býk se zeměkoulí na hrbu. „Víš, co to je?“ ptá se Timur. „Po válce postihlo Ašchabad obrovské zemětřesení a celé zůstaly jen dvě budovy. Tisíce mrtvých. Býk symbolizuje sílu zemětřesení. Na jeho zádech se ale ze zeměkoule rodí dítě jako symbol nového Ašchabadu.“ Na obranu prezidentovy obludné architektománie lze ale přiznat, že město, tak jak bylo zrenovované po zemětřesení, bylo spíše nevzhledné. Teď je jiné, i když lidé, kterým zboural domky, respektive celé čtvrti, aniž by dostali jakékoliv odstupné, si mohou myslet něco jiného. Mnozí totiž vyměnili vlastní domek za byt v novostavbě na periferii. A mnohým se stýská. „Musíme jít vyměnit dolary za manaty,“ říká mi průvodce Timur starostlivě, poté co za mě platí už druhý vstup. Míříme do nenápadného domku nedaleko centra a já dávám svému průvodci padesát dolarů. „Hlavně nenápadně,“ říká mi a za chvíli fasuji třícentimetrový pakl manatů, který nenápadně přepočítat nejde ani náhodou. Černý kurz je asi čtyřikrát výhodnější, a tak do banky zavítají jen zoufalci v doprovodu policie, aby si vyměnili na pokutu, nebo kvůli potvrzení o směně částky, kterou například vyžadují některé hotely.
RUSKÝ BAZAR Přirozeným a pulzujícím centrem každého turkmenského města je tržnice. Ašchabadský bazar vybudovaný v socialistickém betonovém duchu je místním hypermarketem se zbožím za rozumné ceny. Tedy alespoň pro dolarového cizince. „Je to pro vás drahé?“ ptám se mladé ženy s miminkem, která vybírá sýr hned vedle mě. „Když ti tady budu vyprávět, jak je to pro mě doopravdy drahé a jak je těžké se uživit, hned si pro mě někdo přijde…,“ odpovídá pohledná Turkmenka s posmutnělým úsměvem a dál přebírá zboží. „V poslední době se tu navíc nedá ani moc smlouvat.“ Pro cizince je tu ale poměrně levný ráj s výborným ovocem a zeleninou. Melouny, vodní i žluté, mají gigantické rozměry a jsou sladké jako med. Je tu také pochoutka pro fajnšmekry – sušené žluté melouny, připomínající fíky, a potom kola sýrů, med i s pláství z pohoří sousedícího s Íránem a spousta dalšího. Samozřejmě nechybí granátová jablka, chleba i alkohol. Objevuji plzeňské pivo, které je podle prodavače „super“, i slavnou vodku s portrétem prezidenta. Hory bonbonů z Ruska, pistácie z Dubaje, plastové výrobky z Íránu a oblečení z Turecka… Babky v tradičních barevných róbách na mě pokřikují. Raději prchám a přes rameno alespoň slibuji, že byznys bude před odletem. V jurtě si pak před tržnicí dávám výborné šašliky provoněné ohněm. Když se sem pak ještě vracím pro další, prodavačky o mě svádějí boj, protože jsou přesvědčeny, že se jim podaří mě tak o dvacet tisíc manatů natáhnout. Jo, v Turkmenistánu je teď bída a každý peníz přijde vhod.
MĚSTO ŽIGULÍKŮ „Timure, ve městě se přece mohu pohybovat bez průvodce,“ zkouším to opatrně. „OK,“ souhlasí nakonec Timur. „Mapu máš?“ ujišťuje se ještě. Jasně, mapu, ve které téměř nejsou názvy ulic, aby byl případný nepřítel zmaten, mám. Cedulemi s názvy není opatřena ani valná část ulic. „Jo a po městě můžeš jezdit autobusem. Tam se platí těmi nejmenšími bankovkami, co máš zmuchlané v kapse. Nebo jezdi žigulíkem,“ dodává Timur. Ptám se jakým, protože všude jich je plno, ale žádný není označený jako taxi. Dozvídám se, že taxi jsou všechny. Stačí mávnout a jede se. Polovinu aut ve městě skutečně tvoří žigulíky. Mávám, a třetí oprýskaný vůz ruské výroby mi skutečně zastavuje. „Kudá?“ překřikuje chlapík chrchlání motoru. Říkám, že chci jen vidět zajímavá místa z auta. Město je po modernizaci poměrně rozlehlé a já si potřebuji udělat celkový dojem. „Dáš třicet?“ ptá se mě. Myšleno je třicet tisíc manatů, tedy asi třicet korun. Poskoky vyrážíme na obhlídku. A jak je to tedy s žigulíky bez koncese? Každý, kdo má takové levné auto, je ochoten vás svézt, pokud má zrovna volno nebo chcete jet jeho směrem. Je to jeden z nejrozšířenějších způsobů přivýdělku v Turkmenistánu. Benzin je za babku a do aut se neinvestuje. Za tři kilometry dáte obyčejně deset tisíc manatů, za delší trasu dvacet a turista přihodí obvykle něco navíc. Díky tomu je pohyb po metropoli velmi rychlý, jednoduchý, levný i bezpečný. Pro vyložené šetřílky jsou pak v Ašchabadu autobusové linky. Platíte až při vystupování u řidiče, kde vhazujete bankovky do bedny u jeho nohou. V přepočtu to vyjde na pět až deset haléřů.
VSJO NORMÁLNO „Kak u těbja? Normálno?“ vítá mě průvodce poté, co s hodinovým zpožděním vrazí do kanceláře. Správná odpověď zní: „Normálno!“ Každá jiná reakce by v Turkmenistánu vyvolala stejné zděšení, jako když na obvyklý pozdrav How do you do odpovíte Angličanovi něco jiného, než stejnou frází. Vsjo normálno je zaklínadlo. Trochu děsivé v kontextu s tím, co dnes v Turkmenistánu vidíte. „Timure, chci s tebou projet trasu na západ, pak zpět na sever a přes Karakum do Ašchabadu. Mám na všechno včetně bydlení tři sta dolarů,“ říkám svému průvodci. „To poletíš za tři dny zpátky,“ odtuší smutně a neví, že spolu strávíme čtrnáct dní. Vysvětluji mu, že budeme jezdit vlakem a autobusem. „Cože, víš ty, kdy jsem jel naposledy vlakem? Někdy na střední škole…“ Nakonec to vzdá, jen kroutí hlavou, syn Turkmenistánu je zhrzen.
CESTA KE KASPIKU „Vidíš, žádný vlak do Türkmenbaši dnes nejede,“ sděluje mi vítězoslavně Timur, průvodce. „Letenky za pár dolarů jsou také vyprodané, už jsem to zjišťoval. Musíme jet taxíkem.“ Souhlasím, stejně chci dělat po cestě zastávky. Na štaflu před nádražím stojí několik velkých dvoulitrových toyot dovezených z Dubaje. Ptám se, na kolik to přijde do Türkmenbaši? „Čtyřicet dolarů…,“ dozvídám se. Taková blbost, vždyť jiný zákazník široko daleko není. Vybízím Timura, aby nabídl dvacet. Řidič je ale neoblomný. Jdu za druhým, třetím, čtvrtým. Samé „nět, nět, nět“. Jen za čtyřicet. Hodinu čekám a zkouším to znovu. Smlouvám, zkouším třicet, třicet pět, pak už symbolicky třicet sedm. Nic. „Timure, to tu bude raději stát několik dní bez zákazníka, než aby měl jisté rito?“ „Jo, za čtyřicet, jinak nejede.“ Sedím v taxíku naštvaný a už vím, co to znamená domlouvat se s Tatarem. Ale toyota frčí po tříproudé dálnici a já procházím i první policejní kontrolou. Na obzoru se skví vysoké minarety největší mešity střední Asie. Vesnice Gypdžak nedaleko hlavního města je rodištěm Türkmenbašiho rodičů. Mají tady i hrob a jejich syn zde nechal vybudovat ohromnou mešitu pro dva tisíce věřících. S pozlacenými kopulemi, mramorovým parkem, vodotrysky, mramorovými stoly pro poutníky i podzemním parkováním. Vše dokonale pompézní. Až na to, že Turkmeni jsou již tradičně ve své víře poměrně chladní a návštěvy mešit nikterak nepřehánějí. Na mešitě se dokončují práce a brzy bude otevřena. Ženy v šátcích vytvářejí v parku anglický trávník a kolem procházejí vojenské hlídky. Kousek odsud v lokalitě Geok-Depe je o něco skromnější mešita pro osm tisíc lidí, s vyhřívanou podlahou a lustrem vyrobeným v Kamenickém Šenově. Zlé jazyky tvrdí, že ji prezidentovi zdarma postavila nejmenovaná zahraniční firma, aby se na oplátku dostala na lukrativní turkmenský trh. Vyhřátým taxíkem pokračujeme k termálnímu jeskynnímu jezírku Baharden na úpatí hor sousedících s Íránem. Venku prší a je zima. Koupel v sirné vodě v tomto ročním období potěší stejně jako káva připravená průvodcem přímo uprostřed skal. Nakonec leje jako z konve a my se blížíme ke Kaspickému moři, k přístavu, který spojuje Turkmenistán s ázerbájdžánským Baku. Přístav Krasnovodsk si pamatuji ještě ze zeměpisu. Dnes je přejmenován podle prezidenta na Türkmenbaši.
TEKUTÉ ČERNÉ ZLATO Je podvečer. Ve městě, jehož okolí je proslulé těžbou ropy, plynu a přístavem, kotví prorezlé bárky a domorodci chytají krevety do pastí, aby si přilepšili k živobytí. Kilo asi za deset korun. „Když se s nimi vypravím do Ašchabadu, bude to mnohonásobně více. Za den lze nalovit kolem deseti kil,“ vypráví mladá žena, která ztratila práci. Hodlám se ubytovat v hotelu, ale chtějí po mně potvrzení o výměně peněz, a banka je zavřená. Nejlevnější ubytovny cizince nesmějí přijímat vůbec a drahé hotely jsou drahé i pro mě. Situace se ještě zamotá. Průvodce Timur se dozvídá z centrály své cestovní kanceláře, že se má ujmout amerického turisty, který se náhodou ocitl ve městě docela sám, a odvézt ho do Ašchabadu. Vyzvedáváme tedy Američana Piera a večeříme výborné rybí speciality ve stylové hospůdce. Taxikář Max, který nás vozí nočním městem, je mužem činu a rovnou nabízí zprostředkování milostného dobrodružství s opodál sedícími gráciemi i se servírkou. Pak kličkuje nočním městem a co chvíli vybíhá ven z taxíku a zvoní na zvonky. „Co dělá?“ ptá se Američan Pier, nerozumí rusky ani slovo. „Shání holky. Ty prý nějakou chceš,“ vysvětluji mu. „Chci jedinou věc: podívat se na zprávy CNN!“ říká rozhodně. Volám na taxikáře a ten se zkroušeně vrací. „Stejně nejsou doma,“ uklidňuje nakonec sám sebe. Jedeme tedy kolem zlatě svítícího hotelu jménem Türkmenbaši na Maxovu „daču“. Noc čpí pachem plynu unikajícího z mnoha vrtů na pobřeží. Z chaty se vyklubal slepenec z dřevotřískových desek. Na střeše má ale namontovaný obrovský satelitní vysílač. Max zapíná televizor a kouzlí s ovladačem. „Fuck,“ vyklouzne překvapenému Amíkovi. Na televizní obrazovku skutečně naskočí zpravodajství CNN. „Ve městě není signál, tady je to v pohodě,“ září Max. Američan sleduje CNN a já jdu ulehnout na jednu z mnoha postýlek, které Max pronajímá námořníkům, zoufalcům a místním holkám. Na chatě není voda. Zato obraz CNN je brilantní.
CESTA ZDRAVÍ Ve zdravém těle je zdravý duch. Türkmenbaši proto nejen zakázal na veřejných místech kouření, ale před několika lety také vybudoval takzvanou Cestu zdraví. Každý Turkmen si má trasu projít minimálně jednou ročně. Přijíždím k ní po tříproudé dálnici kolem uměle vysazeného, pečlivě zavlažovaného lesíka. Vítá mě slavobrána a obří portréty prezidenta. Ženy u slavnostně prostřených stolů prodávají hory dortíků – energetickou bombu před náročnou cestou. Školáci nesou vlajky a pokřikují: „Türkmenbaši, otec národa. Ať žije Türkmenbaši!“ Je sobota, den zdraví. Jsem na úpatí pohoří Kopet-Dag, sousedícího s Íránem. Trasy Cesty zdraví se vinou po vyprahlých kopcích jako betonové provázky. Nejkratší, zároveň nejoblíbenější měří osm kilometrů. Cesty jsou osvětleny a hlídkují na nich vojáci. Prodírám se houfem děvčátek s copánky – prezident nedávno oznámil, že by byl rád, kdyby mladé dívky nosily copy, protože to působí veseleji. Natáčím vše na kameru. „Žurnalíst, žurnalíst,“ křičí na mě parta výrostků. „Ja turist, ja turist,“ snažím se odvrátit pozornost nejbližšího vojáka. Marně, zakazuje mi natáčet. Schovávám kameru do báglu, abych ji za nejbližším kopečkem zase vyndal. Přidávám se ke skupince středoškoláků, kteří se dobrovolně vydali na výlet a debatuji s nimi. Většina by chtěla odjet studovat do Evropy. V Turkmenistánu se za kvalitní vysokoškolská studia platí, nebo se musí předtím absolvovat dvouletá pracovní praxe. Jenže práce není. „Život v Turkmenistánu má ale i své výhody,“ říká mi krásná Lale. „Každoročně, když je svátek matek, dostávají dívky osobní prezidentův dar. Jeho vyslanci přijdou do škol a každá dostane růži, asi dvanáct dolarů a látku na šaty.“ Odpoutávám se od středoškoláků, protože se na můj vkus loudají, a brzy mám mladší společníky. Holčička opěvuje nové vydání Ruhnámy, což je „bible“ sepsaná Türkmenbašim a zároveň povinná četba národa. Chlapeček nejdříve tvrdí, že Ruhnáma dvojka je super, vzápětí z něj vypadne, že Shakira z videokazety je o dost lepší. Jo, konkurence je dnes veliká, milý Türkmenbaši… Po celou osmikilometrovou pouť se snažím zjistit, jak se dostanu ke starobylé Nisse, která má být asi půl kilometru odsud. Nikdo netuší. Až na konci mi chlap ukazuje na nedaleký pahorek. Situace pro dnešní Turkmenistán velmi typická. Všichni se lopotí po betonové cestě, ale nikdo neví, že kousek odsud je památka s historií sahající až do období tři sta let před Kristem.
STAROVĚKÁ VINÁRNA Ve starověké osadě Nissa probíhá sporadický archeologický výzkum, na kterém se podílejí Italové a Rusové. Celý areál vypadá z dálky jako vršek o průměru asi jednoho kilometru. Ve skutečnosti jsou to ruiny ochranného valu. Byl zde odkryt dóm se zbytky sloupů, keramickými lvy, velkým sálem a ohništěm uprostřed. Spousta budov a labyrint chodeb. Místním průvodcem je bývalý dětský lékař – starý muž s bradkou. Bydlí přímo mezi vykopávkami v boudě, která má čtyři metry čtvereční, a spí na hadrech na zemi. „Něco ti ukážu,“ říká a odhrabává hlínu u jedné z odkrytých zdí. Objevuje se cosi, co připomíná odpadní potrubí. Starý keramický vodovod. Pak rychle zahrnuje trubky hlínou, aby se šéfové nezlobili, že je někomu ukázal. Co na zdejším místě archeology překvapilo nejvíce, byla obrovská místnost se zbytky asi pěti set stolitrových keramických nádob pro uskladnění vína. Tedy obrovské vinné sklepy. Z místnosti vedly ven další keramické roury, kterých se využívalo jako „vínovodu“.
BAZAR TOLKUČKA Každou neděli ráno se po výpadovkách na sever od Ašchabadu valí mraky aut a autobusů. Je otevřena největší tržnice Střední Asie. Můj řidič odbočuje na prašný plac, kudy se v mnoha řadách proplétají vozy. Z autobusů vylézají ženy s ohromnými taškami a přijíždějí náklaďáky plné melounů a dýní. Spousta lidí se živí v Turkmenistánu jako pendleři a vyplatí se jim přivážet zboží z míst tisíc kilometrů vzdálených. Ženy takto jezdí se zbožím z Íránu, nebo jen s tím, co je v hlavním městě dražší než v jiných regionech: ovoce, zelenina, cetky, auta, koberce, veteš a náhradní díly. „Odkud jsi?“ volá na mě jeden muž. „Čechia, Čechia, pozdravuji Karla Gotta, ja jevo ljublju!“ křičí mi pak do kamery. Ještě mi stihne říci, že pozdravuje naše hokejisty. To už u mě stojí dva pořízci v kožených bundách a vyzývají mě, ať jdu s nimi. „Tady se netočí,“ říkají a berou mě pod paží. „Nezatýkejte cizince, nezatýkejte cizince!“ skandují trhovci. Nechci hrotit situaci a říkám, že samozřejmě půjdu. Bojím se o kameru a kazetu v ní a netuším, že zatčení a kontroly se mi stanou v Turkmenistánu dennodenním chlebem. Šéf policejní stanice, která se nachází přímo na tržnici, je chlap jako hora. Je rád, že mluvím rusky a že jsem z Čech. I když se na tržnici (jako téměř nikde v Turkmenistánu) nesmí natáčet, nakonec dostanu průvodce, se kterým to mám dovoleno. Na Tolkučce to opravdu žije a celou tržnici není prakticky možné projít. Prodírám se mezi horami ručně vázaných koberců s tradičními turkmenskými vzory i moderních strojových napodobenin. Mezi koberci s abstraktními motivy i s válečnou mapou Afghánistánu. „Kup si koberec, alespoň maličký,“ křičí na mě babky v pestrobarevných róbách a se šátky stisknutými mezi zuby. „Tenhle kobereček si vezmi, položíš si na něj doma mobil,“ říká mi šibalsky babka a už mi ho za dva dolary balí. Vedle leží turkmenské vyšívané čapky, papachy z beraní kožešiny, ozdoby pro nevěsty. „Čenž dolars, čenž dolars,“ křičí na mě hlouček veksláků s taškami nabitými manaty. Igelitky a cetky z Turecka, látky z Íránu, spodní prádlo i tradiční oděvy. Bazar Tolkučka – labyrint, kde se dá levně nakoupit a dobře prodat.
TICHÉ KUPÉ Stalo se to, čeho se průvodce Timur tolik obával. Do Mary, města vzdáleného asi čtyři sta kilometrů od Ašchabadu, jedeme za pět dolarů vlakem. V kupé jsou dvě palandy. Na spodních lehátkách se ve dne sedí. Okna se nedají otevírat a ze záchodů na koncích vagonů se line neuvěřitelný puch. Lidé převážejí zboží koupené na Tolkučce. Matrace, bonbony, motor do motorky… Spolucestující, matka s dětmi, vybaluje na stolku nádobíčko, rozlévá z termosky čaj a hostí i mě. Fotografuji osazenstvo kupé a brzy mám o zábavu postaráno a „snimáju“ celý vagon. Lákavost atrakce spočívá v digitálním fotoaparátu – umožňuje vzápětí ukázat na displeji pořízené snímky. Na další zastávce si k nám přisedává muž středního věku. Vypráví příběh typický pro dnešní Turkmenistán. Je učitel, ale jednoho dne přestal dostávat výplatu. A tak už jím není a živí se tím, co se zrovna namane. Dostáváme se ve vyprávění až k opiu a drogám. Muž vypráví o městě, kde je třicet procent obyvatel závislých na heroinu. Jsou to ti, kteří přivážejí zboží z Afghánistánu. Bohužel zapomínám, že mám vedle sebe svého prokádrovaného průvodce, který brunátní a pak na muže vyštěkne: „Co mu to vykládáš, nevíš, kdo to je? Všechno si nahrává, budeš mít problémy!“ A od té chvíle už chlapík nepromluví ani slovo. Práskačů je v zemi moc a jemu se do lágru nechce. „Timure, to už nikdy nikomu nevykládej,“ říkám rozzlobeně svému průvodci, který mě bedlivě chrání před stykem s veřejností. „Tvůj šéf, Timure, je výborný kamarád mého známého,“ tvrdím a významně mu hledím do očí. Timur chápe, co mu sděluji, a mlčíme všichni svorně pět dalších hodin až do Mary.
PO STŘEPECH A KOSTECH Celá oáza je nejvýznamnější turkmenskou historickou památkou. Od druhé poloviny 4. století před Kristem se tu nacházela nejproslulejší města středoasijských států. Merv byl součástí takzvaného baktrijského řeckého státu vytvořeného po vpádu Alexandra Makedonského. Zbytky těchto měst tvoří například Velká a Malá dívčí pevnost a ruiny Gjaurakala s patrným obvodovým valem a hlavním dómem, který dosud nebyl archeologicky prozkoumán. Nyní je z něj jen hora hlíny. Jeho původní velikost je předmětem spekulací a občas se hovoří o Babylonu. Faktem je, že návštěvníci doslova šlapou po keramických úlomcích a kostech. Místní obyvatelé vyrážejí po dešti a hledají (prý úspěšně) bronzové předměty. Mince a figurky (zčásti ovšem padělané) můžete zakoupit od překupníků. Nejvýznamnější zachovalou památkou je osmatřicet metrů vysoké mauzoleum sultána Sandžara ze 12. století. Jeho konstrukce je převratná. Dvojitá kopule je o tři sta let starší, než Brunelleschiho ve Florencii. Taxikář Azím mě za solidní cenu vozí celé dopoledne po památkách. „Mám doma kuřecí farmu, jestli chceš, zvu tě na oběd.“ Taková nabídka se neodmítá. Jedeme po místní okresce a Azím ukazuje na muže a ženy, kteří čistí příkop vedle silnice. „Za týden přijede prezident s delegací, tak se uklízí. Moje manželka tu byla také. Pracuje v nemocnici, ale nahnali je sem všechny, včetně doktorů,“ vysvětluje. Odpočívám v rozlehlé místnosti vystlané koberci, která je určena pro hosty. Sedíme na zemi, klábosíme a za chvíli se nese kuřecí maso v rajčatové omáčce, chleba, salát, ovoce a zelenina. „Na zdraví,“ říká hostitel a pronáší proslov před vypitím panáka. V Turkmenistánu se nepije alkohol v tak barbarském množství jako u našich východních sousedů. Hovoříme o životě v Turkmenistánu. Rodina nemá moc peněz, a tak je jasné, že ani jedna z dcer nepůjde na studia. Možná se to poštěstí nejmladšímu synkovi. Ptám se na jména děvčat. Jmenují se Úzuk a Nézik a obojí znamená v překladu „něžnost“. Jméno manželky se překládá jako „tráva“. Turkmenská jména jsou dodnes velmi květnatá a není neobvyklé, když muž nese jméno „rozkvetlá louka“.
TISÍCE VĚZŇŮ Jsme zase na nádraží a chceme pokračovat dále na sever. „Nejsou lístky,“ hlásí Timur. „Dnes je právě každoroční amnestie, venku je devět tisíc vězňů a ti mají ve vlaku přednost.“ Po nádraží se plouží vyhublí lidé v hábitech a občas přenášejí někoho na nosítkách. Každý rok se udělí masivní amnestie nemocným a těm s méně vážnými tresty. Uvolní místo dalším neposlušným. V žádné diktatuře se neztratí, když má někdo z blízkého okolí hrůznou zkušenost s represí. Národ je pak poslušnější. Vysvětluje to také jistou uzavřenost a neochotu hlavně turkmenských mužů dávat najevo emoce. Baštíme u stolku před nádražím „sasísky“ (párky) se zeleninou v chlebové kapse. Prodavačka Naděžda si tu vydělává noc co noc od podvečera do tří ráno. Původně je také učitelkou, ale z něčeho žít musí. Je Uzbečka a rodiče, které má v Uzbekistánu, dvanáct let neviděla. Má totiž turkmenský pas a tak potřebuje speciální povolení, které stojí peníze. Ocitla se v začarovaném kruhu. „Nejde to,“ smutní. Děti by tolik chtěly vidět babičku a dědu. Timur jí ale slibuje, že jí cestu zařídí. Jen musí být trpělivá, vyplňovat formuláře a platit za ně. Kupujeme si pod rukou pivo (když je amnestie, nesmí se prodávat) a pijeme ho konspirativně zamaskované v sáčcích. Čekáme až do tří do rána, nádraží je ale stále plné. Nakonec přiběhne vítězoslavně Timur, že má lístky – jenže zpět do Ašchabadu. Kodrcáme se tedy zpátky tam, odkud jsme přijeli, a ráno poletíme přes poušť letadlem. Letenky ovšem skupují spekulanti, tak je máme za téměř dvojnásobnou cenu, než skutečně stojí, což by bylo dvanáct dolarů pro mě a jeden a půl dolaru pro Timura. Letíme nad pouští a čeká nás počasí s teplotami kolem nuly, tedy zhruba o dvacet stupňů méně, než v Ašchabadu chráněném horami.
PŘÍKAZ: ZRUŠTE OÁZU „Tomas, přes Karakum si musíme najmout auto, jinak se tam jet nedá,“ zkouší to na mě Timur. Znovu mu říkám, že peněz je málo a pojedeme maršrutkou. Timur se ale hrozí, že někde zůstaneme v poušti. Ještě netuším že má pravdu. Kodrcáme se tedy dodávkou přes poušť směrem na sever. Ještě asi sto kilometrů hluboko do pouště se táhnou políčka rýže. Turkmenistán pilně zavlažuje poušť Karakum a Amudarja, která má téci do Aralského jezera, už řadu let vysychá. „Vidíš, tady byla Darvaza,“ říká průvodce a ukazuje do pouště, kde stojí jen stovky hliněných pícek. Domy před třemi měsíci srovnali se zemí. Pícky na chleba nechali, protože jsou svaté. Příběh je prostý. Prezident Türkmenbaši letěl onehdá vrtulníkem nad oázou a zjistil, že tam lidé žijí ještě tradičním způsobem, bez elektřiny, plynu a televizního signálu. Usoudil, že je to nedůstojný život, a poslal do vsi čítající několik set domů bagry, vojsko a náklaďáky. Příkaz zněl: oázu zlikvidovat a obyvatele rozvézt po celé zemi k příbuzným. Neposlušní, kteří házeli po vojácích kamení, byli odvlečeni do lágrů. Ti ostatní se raději podvolili. Za pár dnů, nebýt posvátných pícek, byste ani nepoznali, že tu ležela nejznámější oáza Turkmenistánu.
ERBENT – POSLEDNÍ OÁZA Není to samozřejmě poslední oáza v Turkmenistánu, jen na cestě z Dažhovuzu, tedy na trase Uzbekistán – Ašchabad. Asi po třech stech kilometrech opouštíme maršrutku v oáze Erbent a hlásíme se u místní autority, ředitele školy. Ubytuje nás ve své jurtě. Ty už většinou slouží pouze návštěvám. Normálně se tu bydlí v nevzhledných domcích zdobených obrovskými satelity. Obyvatelé už dávno nekočují a místo velbloudů občas použijí motorky a auta. Něco z tradičního způsobu života ale stále přetrvává. Ženy vystýlají mou jurtu tlustými plstěnými podložkami z velbloudí srsti a na stěny rozvěšují nádherné koberce, sloužící i jako izolace. Večer bude silný mráz. Je nutné rozdělat uprostřed jurty oheň z tvrdé dřeviny saxaul, kterou dobývají v poušti. Oheň prosvětluje naše tváře, ručně malovanou truhlu i koberce a kouř stoupá otvorem uprostřed stropu. Na zemi se prostírá: silná polévka, beraní maso s lojem, chléb, zavařené sladké ovoce a samozřejmě stopka vodky, velbloudí kumys a čaj. Usínám jako zabitý na velbloudích podložkách a budím se brzy ráno, abych stihl úsvit v poušti. „Úúúúv, úúúúúv,“ řvou velbloudi, jako by prosili slunce, aby už začalo hřát. Je pekelná zima. Fotografuji duny. Vítr mi sviští kolem uší a já nemohu ve zkřehlých rukou udržet fotoaparát. Ženy dojí velbloudice do kovových kýblů a pak je ženou k napajedlu. Stádo se po napojení samo odebere do pouště, kde se pase na sporadických výhoncích ostrých travin, a večer každý velbloud sám přichází ke svému domu. Ženy odmetají píseček před prahem a připravují jídla. Předou přízi z velbloudí srsti, ze které vyrábějí tradiční aladži – náramky pro štěstí, mošničky na krk a bačkůrky. Z velbloudí srsti stloukají speciální technikou plsti s nádhernými ornamenty, které slouží jako podložky na spaní i při stavbě střechy jurty, protože jsou nepromokavé. Vyšívají tradiční vzory na šaty a chystají chléb. Pečení tradičního turkmenského chleba čereku je rituál. Nejprve je třeba postavit pec. Žena namáčí slámu do jílového bláta a kousek po kousku z ní staví asi metrovou kruhovou základnu. Nahoře se pícka uzavírá asi třiceticentimetrovým otvorem. V hotové, vyschlé peci rozdělají oheň a čekají, až se stěny pořádně rozpálí. Z těsta uždibuje žena hroudu, kterou dřevěnou hůlkou rozválí do oválné placky. Tu ozdobí vpichy (každá rodina má svůj ornament) a šup s ní na stěnu rozpálené pece. Placky ze stěny kupodivu nespadnou a za pár minut je čerek hotový. Chlapi zatím opravují součástky aut, které se porouchaly při průjezdu pouští, děti se učí v pouštní škole a ty, které se neučí, pomáhají vydělávat na živobytí. Prodávají cigarety, kávu a slunečnicová semínka řidičům kamionů a kluci čepují ilegálně získaný benzin do kýblů a kanystrů. Tady je benzin za pár babek, ale na severu ho skupují Uzbekové, kteří jej mají za dolar.
LIDÉ Z DARVAZY „Pojď k nám na čaj,“ zve mě muž středního věku do skromného domku. Kamínka uprostřed místnosti krásně hřejí a čaj voní. „Tohle natoč a ukaž to v Evropě,“ vybízí mne. A tak točím a píši smutný příběh, který je pro dnešní Turkmenistán tak typický. „Bydlel jsem celý život se svou rodinou, příbuznými a tisíci dalšími lidmi v Darvaze. Jednoho dne přijely bagry, nákladní auta a vojáci. Řekli nám: odvezeme vás k příbuzným, řekněte kam, tady končíte. Ty, kteří se vzepřeli, sebrali a už je nikdo neviděl. Náklaďák jsme museli zaplatit. Teď jsme tady u příbuzných. Až přejde zima, sebereme se a postavím dům jinde. Ženě z toho žalem puká srdce. Tak tohle řekni u vás v Čechách. Řekni, že našemu prezidentovi úplně přeskočilo, protože tohle se obyčejným lidem nedělá.“ Vypráví svůj příběh bez slz a někde uvnitř jeho pohledu je cítit ten nejhlubší smutek, jaký v sobě člověk má. Brzy zapadne slunce. Stopujeme s Timurem u cesty, ale všechna auta jsou plná. Měl pravdu. Tady nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Jdeme pěšky k policejnímu postu, aby nás z úřední moci nasadili do auta. Hřejeme se u policejního ohýnku. Ani vodka tu není, protože ve službě se nepije. Mrzne. Je půlnoc a Timur se rozhodne, že se rozdělíme. „Jedeš první,“ říká mi. „Stejně tě chytí na nejbližším postu a nechají vystoupit. Vysvětlíš jim situaci a počkáš na mě. Tak můžeme doskákat do Ašchabadu…“ Valím se čtyřicítkou půlnoční pouští Karakum s dvěma cizími chlapy ve vytopeném ruském zilu. Projíždíme jednu kontrolu za druhou, vždy vysvětlím situaci a proklouznu zcela hladce, ačkoli bez průvodce bych neměl udělat ani krok. Ve čtyři ráno jsem v ašchabadském hotelu. Timur přijíždí bohužel až v poledne a klátí ho choroba. Až do odjezdu jsem ho pak už neviděl. Turkmenistán, tak trochu smutné „království“ Saparmurada Türkmenbašiho se mi vrylo pod kůži. Jak asi budou žít ti, co mi otevřeli srdce a tak trochu riskovali represi? Jak dlouho asi bude bývalým divokým kočovníkům vnucovat své představy o tom, jak smějí žít, poblázněný diktátor?
Užitečné informace – Pro vstup do země je třeba komplikované pozvání (45 USD), které může zprostředkovat některá z turkmenských cestovních kanceláří. Ta vám přidělí průvodce, za kterého si účtuje 25 dolarů na den, a přebírá za návštěvníka zodpovědnost. Až po zaplacení těchto náležitostí je možné žádat na vídeňském konzulátu o vízum. S přípravou je nutné začít minimálně tři měsíce před plánovanou cestou. – Třítýdenní víza stojí zhruba 40 eur. Za vstupní, výstupní a jiné poplatky dáte dalších zhruba 50 USD. – V zemi se platí manaty a dolary. Směna dolarů ve čtyřikrát výhodnějším kurzu probíhá v centru měst například na tržnicích. – Turkmenistán je velmi bezpečnou, policejní zemí, kde největší nebezpečí hrozí od samotných policistů při porušení četných zákazů (např. filmování kamerou). – Individuální turismus není prakticky možný, protože mezi městy jste nuceni jezdit s průvodcem. Na silnicích jsou četné policejní posty, kterými jinak neprojedete. – Domluvíte se převážně rusky, turecky a občas anglicky. – Turistické ubytování stojí minimálně 10 USD. Při domluvě s taxikářem se lze ubytovat i v soukromí za přibližně stejnou sumu.
