Jedenáctikilogramová samička tuleně kuželozubého se narodila v chomutovském zooparku 23. února. Pro matku Taške byl ale porod velkou zátěží, přestože už jich za sebou měla sedm. Byla velmi vyčerpaná a o mládě okamžitě ztratila zájem. Její zdravotní potíže pokračovaly ještě po porodu. Samice tuleně je březí padesát týdnů a většinou rodí na suchu, nejčastěji vyhledává kamenité pláže. Někdy se ale tulení mládě narodí ve vodě, což se ostatně stalo i tentokrát v Chomutově. Protože tuleň má hned po narození a zhruba ještě tři následující týdny na hladké kůži zlatavý kožíšek, pobyt ve vodě pro něj znamená jistou smrt – srst nasákne vodou a mládě se utopí. Jeden tuleň tak v zooparku přišel o život v roce 1998. „Mládě jsme okamžitě vyndali z vody. Protože ho matka odmítla, začala o něj hned pečovat ošetřovatelka. Vzalo ji za druhou mámu, ale při chovu v zoologické zahradě nevadí, když se zvíře fixuje na člověka,“ upřesnil Martin Pilař, pracovník zooparku. Mládě se neustále dožaduje pozornosti – chodí za ošetřovatelkou a ocucává jí boty. Zhruba dalších čtrnáct dní byla tulení samička krmena mixovanými mořskými rybami se šlehačkou, pak dosáhla váhy patnácti kilogramů a mohla dostávat malé kousky ryby. Okamžitě se stala atrakcí zooparku. Většina návštěvníků už mířila k bazénu tuleňů i před jejím narozením, protože tato zvířata patří k nejaktivnějším, pozornost návštěvníků je očividně těší a ráda se před nimi předvádějí, po narození mláděte se zájem ještě zvýšil. V době, kdy jsme článek psali, byla malá tulení slečna umístěna hned vedle bazénu dospělých. Jak se bude jmenovat, ještě pracovníci zahrady nevěděli. Jméno dostane od někoho z hostů oslav Dne Země v zooparku 23. dubna, tedy až po uzávěrce tohoto čísla Koktejlu.
Loutkové divadlo má tradici ve většině zemí dnešního světa. Na dřevěných jevištích baví diváky každého věku už po staletí. Evropa má slavného Pinokia, Indonésie půvabné stínové loutky a Japonsko své bunraku s loutkáři v černých ninja oblecích. Ale jen ve Vietnamu loutkáři provozují své umění ve vodě. Od jedenáctého století tuto unikátní podobu divadla roi nuoc střežilo jako tajemství několik rodin ve vesnicích delty Rudé řeky, nedaleko dnešního hlavního města Hanoje.
I když je divadlo s vodními loutkami údajně velmi staré, za hranicemi severního Vietnamu je až do 60. let 20. století téměř nikdo neznal. Uvádí se, že na nápad hrát divadlo s loutkami ve vodě přišli rolníci z rýžových polí kolem Rudé řeky při jedné z monzunových záplav. Původně šlo jen o místní zábavu vesničanů, která byla zpravidla součástí oslav konce jarní úrody nebo se hrála při zvláštních příležitostech, například na důležitých svatbách. Před každým představením se diváci nejdříve poklonili duchům a poděkovali jim za dobrou úrodu a zdraví svých rodin, až pak se mohli bavit. Formální zábavou na císařském dvoře se roi nuoc stala za vlády dynastií Ly a Tran (1010–1400). Pak ale toto umění téměř vymizelo, až jej v roce 1956 vzkřísila divadelní společnost Thang Long, která v Hanoji otevřela první a dosud největší divadlo vodních loutek. Dnes jde o jednu z nejznámějších atrakcí hlavního města a denně se tady pořádají tři představení. Ve vesnicích sloužilo jako jeviště zaplavené rýžové pole či menší rybník. Dnešní divadla mají nádrž po pás naplněnou kalnou vodou, aby diváci neviděli dlouhé bambusové tyče a provázky, kterými se loutky vodí. Nádrž je rozdělena na dvě části dřevěnou pagodou s prohnutou střechou (hanojská pochází až z dynastie Le, vládnoucí v letech 1533–1708) a za bambusovou oponou pracuje devět až dvanáct loutkářů. Dříve mívali umělci zdravotní potíže, protože se v kalné vodě rýžového pole často nakazili nemocemi přenášenými vodou. Dalším problémem byl velký chlad z vody, který pak zaháněli pitím kvašené rybí omáčky nuoc mam. Dnešní herci používají vodovzdorné gumové obleky. Ani dnes ale není práce vodního loutkáře jednoduchá. Trénují tři až šest let, učí se zpívat a hrát a pěstují si tolik potřebnou zručnost a sílu. I když většina z padesáti loutkářů divadla Thang Long vypadá mladě, je jim kolem čtyřiceti a služebně nejmladší člen tady pracuje šest let. Původně se loutkářské umění tradičně přenášelo z otce na syna, ale nikdy ne na dceru. Vesničané se obávali, že se dívka provdá do jiné vesnice a předá rodinné tajemství cizímu klanu. Dnes je větší překážkou náročnost práce herců tohoto divadla, než samotná výroba loutek. Loutky se tradičně vyrábějí ze dřeva fíkovníku, jsou vysoké třicet až devadesát centimetrů a mohou vážit až patnáct kilogramů. Natírají se lesklou přírodní barvou, pokožka vždy bíle, a nakonec pokrývají vrstvou pryskyřice, aby je voda nenarušila. Přesto vydrží při neustálém používání pouhé tři až čtyři měsíce. Žádný div, že výroba loutek zaměstnává celou vesnici poblíž Hanoje. Většina vodních loutek může hýbat končetinami a hlavou, větší pak pomáhá ovládat i jakési kormidlo připevněné na jejich spodku. Loutkou mohou hýbat až tři tyče, takže diváci pak mají dojem, že doslova chodí po vodě. Jednu loutku zpravidla vodí jeden člověk, pokud je ale větší nebo akce složitější, ovládají ji dva až tři lidé. Vodní hladina je pak hercem sama o sobě. Odráží se v ní červená střecha a umělé palmy, pak se klidná hladina rychle změní ve vlnitou řeku nebo rozbouřené moře, kde rybáři zápolí s obřími rybami. Na samém počátku vodního divadla dokázali herci sehrát až neskutečných dvě stě scén, dnes jich ukazují kolem dvaceti pěti, každá trvá od jedné do sedmi minut. Tradiční představení v hanojském divadle Thang Long začíná ohlušujícím řinčením cimbálů a bušením bubnů. Pak se vynoří dva zlatě pomalovaní draci, kterým v divokém tanci na hladině z tlamy šlehají plameny. Štiplavý kouř rychle zaplňuje sál a diváky v předních řadách občas skropí voda z rozčeřeného vodního jeviště. Draci mají symbolický význam a nesmějí chybět v žádném představení; podle pověsti totiž Vietnamci pocházejí ze spojení draka a víly. Pak se za zvuků klasické vietnamské hudby objevují další postavičky: chlapec hrající na flétnu na hřbetě vodního buvola, rybáři, rolníci, tančící dívky, pytlačící tygr lovící malá kachňata, dva jednorožci nebo celý svatební průvod. Jedné postavičce nešťastnou náhodou upadne hlava a pak ji honí po hladině jezera. Hlavním tématem divadla jsou i dnes obrazy z vietnamského venkova, možná i proto, že sedmdesát pět procent vietnamského obyvatelstva žije ve vesnicích. Nejde však o žádné nudné scény, vše je podáváno vtipnou formou a má svou dynamiku. Častými tématy jsou také národní legendy včetně nejznámější pověsti O vráceném meči. Vypráví o povstání ve 14. století, kdy Vietnamci znovu získali nezávislost na sousední Číně a král Le Loi získal od želvy kouzelný meč. Pověst dostává v divadle mystické pojetí – po hladině se válí hustá mlha a loutka mytické želvy se vynořuje za doprovodu tajemné hudby a červených světel. Pestře oděný král stojí na přídi a vrací želvě její meč, divák je tak zaujat dějem, že si ani nevšimne podvodních mechanismů. Atmosféru dokresluje nevelký orchestr na levé straně jeviště. Kromě klasického zpěvu se ozývají hlavně dřevěné píšťaly, gongy, bubny, bambusové xylofony a jednostrunné dan bau, houslovitý nástroj vyrobený ze slupky bau, vietnamského melounu. Částí orchestru jsou také dvě vypravěčky, které diváky provázejí jednotlivými příběhy a mluví hned za několik postav. Jako cizinci mi ani nevadí, že zvučnému vyprávění a dialogům ve vietnamštině vůbec nerozumím. Vše je zcela jasné i beze slov
Dívám se dolů do černé díry. Na dně pětadvacet metrů hluboké šachty dlouho nevidím nic. Pak Mustafa zavolá a dole se objeví malé světýlko. „Haló, tady jsme,“ křičí chlápci z díry. Jsme u turecké vesnice Kozlubel, v místě, kde se těží sepiolit, nazývaný také mořská pěna. Tahle sněhobílá měkká hornina se používá na výrobu proslulých pěnových dýmek. Za chvíli půjdu dolů. Trochu se mi třesou nohy.
Pěnové dýmky dalo světu Turecko. Tady, na severu země nedaleko města Eski5sehir, se začaly vyrábět už v sedmnáctém století. Za tu dobu se postup při získávání sepiolitu a výrobě dýmek příliš nezměnil. Snad až na to, že dýmky dnes putují za svými obdivovateli v zámoří letadly. Vesnice Kozlubel leží na konci cesty. Dál už rozbitá silnice s úseky dávno položeného asfaltu nevede, rozplyne se v jakousi blátivou náves. Zastavíme tady a vyrušíme hlouček postávajících a kouřících mužů. „Luletasi?“ ptáme se tureckým výrazem pro sepiolit. Ze skupinky pantátů se oddělí chlapík v obnošené vestě a zavede nás na dolní okraj vsi. U jednoho stavení zabuší na bytelná železná vrata, z nichž po chvíli vyjde Imdat Kara, jeden z členů rozsáhlého rodinného klanu, který se výrobě proslulých dýmek věnuje. Odemkne dveře do malé dílny. Vůbec to tu nevypadá na to, že se zdejší výrobky třeba v USA prodávají za stovky dolarů. Ale prodávají… Imdat vybaluje krabice s hotovými dýmkami. Jejich hlavičky jsou překrásně vyřezávané, každá je originál. „Tohle je Bakchos a tohle Nöel, Ježíšek. A tady máme anděla, tady zase vousatého piráta…“ Přehlídka nebere konce, všechny dýmky vypadají jako zdobené nejjemnější krajkou. „Také děláme cigaretové špičky, zkus jednu,“ nabízí mi Imdat. „Opravdu ji mám použít?“ zdráhám se. „Jistě. Cigareta je pak lehčí, sepiolit ji ochlazuje. Zkus to na našich silných, tureckých!“ Vážně, kouření je nějaké jemnější. Právě pro tuhle vlastnost je sepiolit tak ceněn u kuřáků dýmek, zvláště pak vodní dýmky ze sepiolitu jsou znalci velmi vyhledávané. „Chcete vidět, jak sepiolit těžíme?“ ptá se Imdat a bůhvíproč se potutelně usmívá. Abychom nechtěli!
POD ZEMÍ Zem kolem Kozlubelu a okolních vesnic je plná malých kráterů, nebo obřích krtinců, jak chcete. Haldy tvoří vytěžená hlušina. Jenom lomy stále žádné nevidíme. Imdat nás dovede k jednoduchému rumpálu zastřešenému klacky a listím. Pod ním zeje úzká hluboká díra, šachta vedoucí do samotného lomu. Vítá nás černooký chlap, který se představí jako Imdatův synovec Mustafa. „Tohle je lom naší rodiny. Děláme v něm už tři měsíce. Chceme ho propojit se sousedovým, vidíš, je kousek odsud,“ ukazuje nám podobný rumpál asi dvacet metrů od nás. „A támhle,“ hodí kamenem o trochu dál, „byl taky náš lom. Byli jsme tam skoro půl roku. Byl asi sto metrů hluboký, ale jenom čtyřprocentní.“ Pak nám vysvětluje, jak se sepiolit proměňuje v peníze. On vydoluje z podzemí materiál, jeho otec a strýc pak v dílně vyrobí ty krásné dýmky, které prodává jejich známý, pilot. Už v dílně jsme si mohli prohlédnout obsáhlé katalogy výrobků rodiny Kara. Přestože mi cena jednotlivých kusů vyráží dech, nic nesvědčí o tom, že by Karovi byli nějací boháči. Jejich domek vypadá jako všechny kolem – malý, obehnaný hliněnou zdí, skoro nevzhledný. Asi se ty peníze ztrácejí někde cestou… Mustafa šel pracovat do dolu hned po škole: „Nemám žádné vzdělání, tak mi promiňte moji angličtinu, mám jenom krátký kurz,“ omlouvá se zbytečně, protože mluví velmi dobře. Naše povídání každou chvíli musí přerušit. Když chlapi dole písknou, musí roztočit rumpál. Se skřípotem pak vyjede kbelík plný sepiolitu ukrytého v kusech hlušiny. Další muž s kladívkem pak z šedé horniny vyloupne bílý poklad. Stále ale nechápu, kudy se dolů „chodí“. Mustafa mi nicméně podá ošoupané manšestráky, které se zavazují odrbaným provázkem, a špinavou prošívanou bundu. Na hlavu si podle jeho pokynů nasazuji zaprášenou kšiltovku. Mustafa už stojí rozkročený v úzkém komíně, kde teprve teď vidím mělké stupy. „Tak pojď!“ směje se, zatímco mně úsměv tuhne na rtech. Z rumpálu visí lýkový provázek, kterého se mám při sestupu přidržovat. Mustafa leze těsně pode mnou a plynovým kahanem svítí na stupy vysekané do stěn šachty. Občas mi pomůže položit roztřesenou nohu do správné prohlubně. Asi po deseti metrech je na provázek navázáno bytelné námořnické lano, alespoň si umím představit, že kdybych uklouzla, snad se na něm unavenýma rukama udržím. Nebo spadnu Mustafovi na záda… Ten si je rizika, které na sebe vzal, moc dobře vědom. „Pomalu, pomalu, dej si pauzu,“ nabádá mě, když mi jedna noha začne samovolně vibrovat. A tak stojím, pod rozkročenýma nohama kromě Mustafy dvacetimetrové nic. Raději pokračujme dolů! Nakonec stojíme na dně, u ústí neveliké šachty. „Vítáme tě, jaká byla cesta?“ smějí se dva krtci s kšiltem dozadu, Mustafovi pomocníci. V téměř úplné tmě tu tráví celé dny. Asi deset metrů dlouhou nijak nevyztuženou šachtu osvětlují dvě mihotavé žárovky, které napájí elektrocentrála na povrchu. Mnohem více světla dává kahan, který přinesl Mustafa. „Sundej si bundu, tady je horko i v zimě,“ radí mi zbytečně, protože už mi po zádech stékají čurky potu. Chlapi mají na košilích zpocené mapy, čepice ale neodkládají – každou chvíli se ze stropu snese prach a drobné kamínky. Rozhlížím se okolo a Mustafa vykládá: „Když chceš najít sepiolit, musíš hledat nejprve tenhle černý kámen. Kde je černý kámen, je i sepiolit. Rozumíš? Je to jako s chlebem – na povrchu má tmavou kůrku, a uvnitř je světlý,“ básní Mustafa. Jo, jo, přikyvuji, ale v duchu se spíš zabývám tím, jak to tady můžou dlouhé dny a týdny vydržet. Tma, horko, sotva se tu dá postavit. Chlapi dávají znamení, aby nahoře pustili sbíječku. Elektrické kladivo tu zní podivně tlumeně. Vysvětlují mi, že nahrubo dolují sbíječkou, a když narazí na sepiolit, opatrně jej vykopají krumpáčkem. Všechno to nakládají na kolečko a vezou pár metrů ke komínu. Z kolečka přesypou horninu do kýblů. Kýbl se pak díky silným rukám u rumpálu vznese k povrchu zemskému. Kolika udřenýma rukama vůbec mořská pěna projde, než je z ní nádherná, lehoučká dýmka? „Můj táta tady dole dělal čtyřicet let. Teď už nemůže, je trochu nemocný. Tak to tu vedu já,“ probere mě ze zadumání Mustafa. Do ruky mi dává malý kousek sepiolitu, mám si jej nahoře od jeho táty nechat vyřezat. Chlapi si mě už moc nevšímají, buší do stěny šachty a všude létají drobné úlomky kamene. Občas někdo posune žárovku trochu stranou, divím se, že se v tom malém prostoru netrefí krumpáčem jeden do druhého. Když chtějí naložit kolečko, sotva se mohou lopatou rozmáchnout. Horko a prach už mě zmáhají, dávám znamení, že chci nahoru. Pohled ze dna šachty není moc povzbuzující – v nedozírné výšce vidím úzký obdélník světla. „Já to chodím čtyřikrát denně, dvakrát dolů, dvakrát nahoru,“ směje se Mustafa. Musím ho obdivovat.
NEŽ SI ZAKOUŘÍME… Jsme znovu v dílně bratrů Karů. Tentokrát je přítomen i sám mistr, pan Medet Kara. Dávám mu kousek sepiolitu, který mi daroval jeho syn Mustafa. Medet si sněhobílý kousek prohlédne, pohodlně se usadí za řezbářským stolem, zapálí si a dá se do práce. Do dílny je pozván i místní učitel Serkan Abdulut, aby překládal. Sympatický mladý Serkan si na pomoc bere anglický slovník a pěkně po učitelsku začne: „Takže nejprve se to vytěží, to jste viděli dole, že…“ Všichni se hned smějí a brebentí jeden přes druhého – prý jsem první žena, která do díry vlezla. Možná proto jsou tak přívětiví, možná za to prostě může turecká pohostinnost. Že se „to“ potom vyřezává, nemusí učitel říkat, vidíme to na vlastní oči. Všechny umně vykroužené tvary na hlavičkách dýmek mají na svědomí ruce mistra Medeta. Sepiolit je velmi měkký, a tak k vyřezávání stačí nožík a dláta. Podlaha kolem Medeta je pokryta bílými pilinami. Imdat má na starosti pomocné práce. A není jich málo. Jakmile je hlavička dýmky hotová, musí zašpuntovat tu část, kam se vkládá tabák. Pak rozpustí parafín a dýmku v něm několik minut koupe. „Vosk je všude kromě vnitřku fajfky. Tam nesmí být, aby sepiolit zůstal čistý a mohl ochlazovat dým,“ vysvětluje Serkan. Po parafínové koupeli musí hlavička zaschnout. Imdat pak bere brusný papír a parafínovanou hlavičku vyleští. Mezitím vymění kotlíky a dýmku znovu vykoupe, tentokrát v pravém včelím vosku. Po zaschnutí ji už dočista vyleští, nasadí troubel, vloží do speciální krabičky a dílo je hotovo. „Parafín a vosk jsou od toho, aby dýmky měly ten typicky nažloutlý nádech jako ze slonoviny,“ vysvětluje Serkan. Do dílny přichází vzácná návštěva, otec obou bratrů, zakladatel rodinné tradice. Dědeček se už sotva belhá, vrásčitá tvář se důstojně usmívá na pozdrav. Chvíli pozoruje ten rozruch v malé dílničce, potom ze stěny sundá plynový kahan a ukazuje nám ho. „Tímhle si dřív svítili dole,“ nezmešká svou příležitost Serkan. Děda to stvrdí přikývnutím a pak se odšourá blátivou silnicí kamsi pryč. Medet už má „naši“ dýmku skoro hotovou. S úžasem pozoruji, jak se kus horniny proměnil v tvář usmívajícího se vousáče. Aby nám čekání na hotovou fajfku uběhlo, bratři Karové uspořádají v dílně malou hostinu. Obrovský tác s dobrůtkami přinese dcera Imdata, asi osmnáctileté děvče v dlouhé sukni a v šátku. Všechny lahůdky jsou domácí výroby – skvostný jogurt, domácí med, vajíčka se salámem, opečené brambůrky a spousta zeleniny. Jako vrchol výborný tvarohový sýr a čaje samozřejmě co hrdlo ráčí. Dcera nás celou dobu nesměle pozoruje z rohu místnosti, kam se skromně usadila. Jak je zdejší zvyklostí, nikomu nestálo za to nám ji představit. Přesto mi právě na ni zůstane nejmilejší vzpomínka. Když dojím, poťuká mi na rameno a tiše řekne, že má pro mě dárek. Podá mi v novinách zabalené pletené a korálky zdobené topánky. „Dělala jsem je sama,“ špitne a povytáhne si sukni, abych viděla, že podobné má na nohou. Tonu v rozpacích, sama žádný dárek nemám a nechat jí krabičku českých cigaret je asi hloupé. Učitel Serkan si už chystá závěrečnou řeč. „Tady máte svoji dýmku jako dárek od mistra Medeta. Nezapomeňte na nás, až budete doma, a taky mi můžete poslat e-mail. Mám svoji adresu!“ Venku už je tma tmoucí, když nás jdou všichni vyprovodit k autu. Žádné veřejné osvětlení v Kozlubelu není, a tak jenom světla našeho automobilu olizují zdi domů vesnice na konci cesty. A nebo na začátku – pokud jde o dýmky. Začínají tady svou cestu nejen do Evropy, ale také za oceány, do Ameriky a dokonce i do Číny.
PĚNOVKY Sepiolit (hornina, která svou strukturou připomíná sépiovou kost) je vlastně hydratovaný křemičitan hořečnatý. Říká se mu také mořská pěna, a proto se dýmky z něj nazývají pěnové či pěnovky. Jako první začali pěnovky vyrábět v sedmnáctém století Turci. O sto let později se jejich výroba rozběhla všude tam, kde se nacházela ložiska sepiolitu, tedy nejen v Turecku v okolí Eski5sehiru, ale také ve Francii, v Řecku, ve Spojených státech, a dokonce i v Čechách. V Tanzanii se těží tmavá forma sepiolitu. K pěnovkám se někdy řadí i takzvané kalabasové dýmky. Jsou vyráběné ze zvláštní odrůdy africké tykve a jejich vnitřní část je chráněna vložkou se sepiolitu.
Stovky let věrně stráží tajemství londýnského Toweru Yeoman Warders – častěji však s hanlivým nádechem nazývaní beefeatři. Jsou živým inventářem populární pevnosti na břehu řeky Temže. Jejich funkce je dnes už jen formální, nicméně stále velmi prestižní. Je symbolem hrdosti, aristokratické vznešenosti a hluboké tradice a tito muži v typických červenomodrých uniformách o ni pečují s nebývalou úctou. Jejich způsob života se nezměnil od dob královny Viktorie. Dozvědět se ale o něm něco více není vůbec snadné.
Prošedivělý muž v elegantní uniformě se zevnějškem anglického džentlmena měl z kamenného stupínku všechny posluchače pěkně srovnané jako kazatel ovečky v kostele. Stál tam, rukou si občas projel pečlivě střižený fous a spokojeně pozoroval, jak se lidé před ním snaží vydobýt si nejlepší místo, aby ho dobře slyšeli. Neil Smith je jedním z Yeoman Warderů, mýty opředených strážců londýnského Toweru, a to už třetí rok. Mezi mohutnými zdmi pevnosti provází turisty, vypráví o minulosti a svými gesty mění monotónní prohlídku v nezapomenutelné divadlo. Když při výkladu začne mluvit o zdejších vězních a popravených, kdosi se zeptá na přesné místo popravy Anny Boleynové, manželky krále Jindřicha VIII. „Právě tady,“ ukáže prstem na svůj krk a skoro až s úlevou se směje spolu s turisty.
VÝSADNÍ POSTAVENÍ JAKO ODMĚNA ZA SLUŽBY Strážci Toweru jsou charakteristickou postavou pevnosti, patří k ní stejně jako Big Ben k samotnému Londýnu. Ani turistický průmysl je však nepřipravil o tradice. Stále bydlí i s rodinami uvnitř Toweru a každý den, už od 14. století, opakují Ceremony of the Keys, tedy slavnostní zamykání bran posledního ze tří královských hradů v Londýně. Kromě toho doprovázejí panovníka při jeho korunovaci i pohřbu a účastní se i řady dalších významných událostí. Než beefeateři získali tak výsadní postavení, musela v Temži uplynout spousta vody. Koncem 11. století, kdy nedobytná pevnost začala na okraji Londýna pozvolna vyrůstat, se strážci starali jen o její bezpečnost. Jak ale rostl význam Toweru, v té době strategického centra království, rostla vážnost funkce samotných strážců. Stali se hlídači korunovačních klenotů a byli osobně zodpovědní za uvězněné trestance – často vysoce postavené šlechtice, kteří se protivili panovníkovi. Každý strážce se staral o jednoho vězně. Pokud uprchl, byl strážný přísně potrestán. Prestiž strážci získali až díky vévodovi Edwardu Seymourovi, jenž se za ně po propuštění z Toweru přimluvil u krále Eduarda VI. Ten je pak v roce 1550 povýšil na právoplatné členy královské gardy. Jako by si uvědomoval, že obávaná pevnost, kde se psala historie Anglie, potřebuje respektované strážce.
TISÍCE ŽADATELŮ A ČEKÁNÍ NA ŠTĚSTÍ Dnes své povinnosti plní v Toweru třicet šest strážců. Všechny spojuje dlouhá služba v britských armádních složkách – od roku 1826 je podmínkou pro přijetí. Neil Smith strávil v armádě dvacet čtyři let. Zúčastnil se misí po celém světě a služba v londýnském Toweru tak pro něj měla být završením vojenské kariéry. Na seznamu žadatelů jsou však tisíce jmen a obvykle jen na jednoho z nich se usměje štěstí. Smith čekal na místo dva roky. Další dva roky pak trvalo jeho školení. „V mém životě se ten den, kdy jsem se stal strážcem Toweru, všechno změnilo. Není to jen práce, je to doslova poslání,“ říká sympatický muž hrdě. Když se ptám, co musí zájemce umět a jaké má mít předpoklady, aby se stal Yeoman Warderem, Neil Smith jen mávne rukou a sarkasticky prohodí: „Stačí jen v mládí dobře střílet do nepřítele.“ Ve skutečnosti však každý z adeptů prochází náročnou zkouškou znalostí z více než devět století dlouhé historie Toweru, stejně jako londýnští taxikáři musejí znát i tu poslední uličku ve městě. Uspěje jen ten nejlepší. A pak uvnitř Toweru před svými kolegy a bez přístupu nepovolaných pronese slavností přísahu. „Byl to pro mě ten nejkrásnější okamžik,“ dodává Smith. Stejnou přísahu za zdmi londýnské pevnosti opakovali jeho předchůdci už od roku 1337. I z takových drobných detailů se skládá mozaika dlouhé tradice. Díky tajemným rituálům a po staletí dodržovaným zvykům působí strážci Toweru téměř jako uzavřená sekta s vlastními pravidly. Žijí ve stínu legend a jejich soukromí a tradice chrání mohutné zdi pevnosti, které obvykle definitivně opouštějí až ve svých šedesáti pěti letech, kdy odcházejí do důchodu. V typické červenomodré uniformě, v níž je spatříte nejčastěji, navíc vypadají jako postavičky z nějakého historického románu. Aby ne, vždyť jim uniformy věnovala královna Viktorie už v roce 1858. Více zdobená je uniforma pro slavnostní příležitosti, která pochází dokonce z roku 1552. Když se na ně podíváte, máte chvílemi pocit, že se čas v Toweru skutečně zastavil. Píše se rok 2005, nebo ještě neznámý William Shakespeare právě o několik kilometrů proti proudu Temže uvádí svoje první hry? Vládne Británii královna Alžběta II., nebo obávaný Jindřich VIII.? ÚSMĚV A ZDVOŘILOST JSOU ZÁKLADEM Vzrušující nahlédnutí do historie přilákalo do Toweru jen předloni 2,1 milionu turistů. Fascinuje je možnost vidět originály korunovačních klenotů a rozsáhlou expozici zbraní a brnění ve White Toweru, nejstarší části pevnosti. Zpravidla nevynechají ani prohlídku se strážcem, která u vstupu do Toweru začíná každou půlhodinu. Každý ze strážců provádí turisty zhruba třikrát každý čtvrtý či pátý den. „Někdy je to náročné, záleží na počtu lidí, rozjívených dětí a počasí. Ale musím se přizpůsobit všem podmínkám,“ míní Neil Smith. Vykládá o Vilému Dobyvateli, který Tower nechal vybudovat, o králích a královnách, již se v proudu dějin v Toweru střídali. Vypráví také o zdejších vězních, třech popravených manželkách Jindřicha VIII. a o tom, jak se zde v roce 1941 definitivně skončilo s popravami. Nechává se fotit a přitom se ještě stačí zeptat, odkud jste do Londýna přijeli. „Z České republiky? Jsem rád, že jste tady!“ říká zdvořile a přitom se neustále usmívá. Usměv mají strážci zřejmě v popisu práce. Působí sice trochu „průvodcovsky“, ale co – právě díky zdvořilosti a srdečnosti těchto džentlmenů se mnoho turistů do Toweru vrací. Z tváře strážců zmizí úsměv snad jedině v případě, že je oslovíte přezdívkou beefeater, i když se dnes toto oslovení stalo nejpoužívanějším a nápis Beefeater zdobí i láhev známého anglického ginu. Nikdo přitom spolehlivě neví, kdy a jak oslovení vzniklo. Pravděpodobně tak spílali strážcům obyvatelé Londýna, kteří trpěli hladem, zatímco hlídači Toweru každý den spořádali ohromné množství masa. Ještě na jednu věc jsou slavní strážci v Toweru náležitě hrdí – na malé hejno krkavců, o které zde pečují. Zdánlivě banální snaha chránit několik opeřenců, jež většina návštěvníků mylně považuje za havrany, má, jak je ostatně v Anglii obvyklé, hlubší smysl. Více než devět století obchází Tower legenda, která praví, že když krkavci opustí Tower, celé království se zhroutí. Angličané takové tajemné a konspirační teorie milují. Dodnes od strážců uslyšíte, že když bylo Británii po druhé světové válce nejhůře, ztenčila se populace zdejších krkavců na jediného jedince. Osud celého království tehdy ležel na křídlech jednoho velkého ptáka. Budoucnost je ale zajištěna – krkavcům je údajně průběžně přistřihováno jedno křídlo, aby tak snadno z pevnosti nezmizeli. U samotných strážců je to však jednodušší, v Toweru je drží tradice s kořeny zapuštěnými pořádně hluboko.
Možná si někdo nedávno všiml při sledování světových lyžařských závodů v alpských disciplínách loga hlavního sponzora. Byl na něm muž s kloboukem a s mulou na pozadí dvou vrcholků hor – Juan Valdéz. Ten, který před lety v anketě ve Spojených státech o nejznámější osobnosti Latinské Ameriky skončil třetí za Pelém a Fidelem Castrem. Kdo je Juan Valdéz? Pěstitel kávy. Je zpodobněním všech pěstitelů té nejkvalitnější kávy na světě, kávy, která se rodí na svazích kolumbijských Kordiller.
Když začala na konci 50. let postihovat první větší kávová krize také kolumbijské producenty snižováním cen ze strany levnějších producentů kávy, přišla do té doby nejsilnější instituce v zemi – Federación Nacional de Cafeteros de Colombia (Národní kolumbijská federace kávy) s myšlenkou dát národní kávě určené na export nějakou značku, která by zaručovala kvalitu a šířila dobré jméno. To už byl jenom krůček ke zrodu snad nejúspěšnějšího velvyslance, jakého kdy Kolumbie měla. Reklamní strategie měla podpořit kolumbijské producenty a tím i celou kolumbijskou ekonomiku, v té době na kávě zcela závislou. Postava charizmatického pěstitele kávy s knírem a srdečným úsměvem pojmenovaná Juan Valdéz měla jediný úkol: přesvědčovat, že kvalitní káva je drahá! Samozřejmě se naskýtala otázka, proč jde právě o kávu kolumbijskou. Odpověď byla a je jednoduchá: protože je nejlepší. Juan Valdéz by vysvětlil, že je to kvůli zázračnému klimatu vhodnému k pěstování kávy ve výškách kolem 1500 metrů nad mořem, v půdách obohacených ideálními vulkanickými sedimenty, a zmínil by se o ručním namáhavém sběru, který je na strmých svazích stejný už tři století. Trhají se jenom zralá zrnka kávy, na rozdíl od strojového sběru v jiných zemích, kde se sklízejí i zrna nedozrálá. A v neposlední řadě ke kvalitám kolumbijské kávy přispívá i její přirozené sušení pod holým nebem, které zaručuje nezaměnitelné aroma. Aby byla postava Juana Valdéze co nejskutečnější, byl zcela náhodně vybrán člověk, který ho měl zpodobnit. Stalo se tak v roce 1959 a byl to Kubánec, syn španělských rodičů, který se jednoho krásného odpoledne procházel v Nueva Yorku po „Páté avenue“ se svým sombrerem, pončem hozeným na levém rameni, mačetou v koženém pouzdře a mulou Conchitou naloženou dvěma pytli kávy. Představoval totiž typického a tradičně oblečeného kolumbijského drobného plantážníka, s tradičním čtyřnohým pomocníkem, který se dostává i do těch nejvyšších částí strmých svahů Kordiller. Jeho fotka pak obletěla celý svět. Přesto dnes kolumbijští producenti kávy bojují s úpadkem.
TAM, KDE ZRAJE ARABICA Káva nepochází z Kordiller. Svůj prapůvod má v Arábii, kde byla objevena místními pastevci v 17. století. Jeden z mýtů praví, že pastevci z Etiopské vysočiny vypozorovali podivné chování u ovcí požírajících tmavé zelené listy a plody neznámého keře – byly hravější a živější, skákaly a byly plné energie. Trvalo sice delší dobu, než pastevci přišli na způsob, jak z červených plodů kávovníku připravit chutný nápoj (nikoli ze zeleného zrna, nýbrž upraženého). Keře kávovníku se pak rozšířily do celého tropického světa a zelené koberce plantáží se nacházejí v Africe, Arábii, jižní a jihovýchodní Asii, ve Střední a Jižní Americe. A právě latinskoamerický svět se nyní podílí na celosvětové produkci ze dvou třetin. V Jižní Americe leží dvě nejsilnější a mezi labužníky aromatického nápoje snad i nejznámější „kávové“ mocnosti – Brazílie a Kolumbie. Existují různé druhy kávy. V podstatě se rozdělují do dvou hlavních skupin (odrůd): Coffea Arabica a Coffea Robusta. Arabica se vyznačuje jemností a aromatickou chutí, je náročnější na pěstování, a tudíž i dražší. Robusta obsahuje více kofeinu, je silnější, tmavší a méně náročná, tudíž levnější. Robustu dodávají na světový trh některé africké a asijské země, zejména třetí největší exportér kávy – Vietnam. Je to poměrně nový a velmi průbojný konkurent tradičním oblastem, tedy státům Střední a Jižní Ameriky i východní Afriky, zejména Kolumbii a Brazílii, kde se pěstují odrůdy nejkvalitnější arabiky. Přesto většina kávy nabízené na světovém trhu pochází z této skupiny. Ruční sklizeň kávy na svazích kolumbijských And vyžaduje velký kumšt. Nezměnila se od začátku 18. století, kdy začali jezuité pěstovat kávu v údolí řeky Cauca. Postupně se trhají jenom zralé červené plody. Nejkvalitnější rostou na svazích sopek ve výškách od 1400 do 1800 metrů nad mořem. V Brazílii se káva sklízí hlavně mechanicky, což je levnější a méně namáhavé.
PŘÍBĚH DOKTORA SAMUELA Veterinář v důchodu Samuel nepatří mezi těch pět set tisíc kolumbijských pěstitelů, jejichž život je zcela závislý na kávě. Má státní důchod, moderní rodinný domek v Manizalesu, hlavním městě departamentu Caldas, centru „Eje Cafetera“, a na svou fincu přijíždí jenom třikrát až čtyřikrát do měsíce. „I přesto, že kávový boom je dávno pryč, udělal jsem si do důchodu radost,“ říká, když vypráví o splněném snu, své fince cafetera (tak se říká pozemku s kávovými plantážemi s usedlostí) o rozloze čtrnácti hektarů, kterou si před čtyřmi lety za celoživotní úspory koupil. Jak dodal, stačí, když si plantáž vydělá sama na sebe a na lidi, kteří tam pracují. Samuela znají v území od řeky Magdaleny až po řeku Caucu (pro upřesnění – právě tyto dvě řeky ohraničují Caldas, departament s druhou největší produkcí kávy v Kolumbii). Jen těžko by se hledala v kraji vesnice, kde neléčil sedlákům nebo plantážníkům koně, muly, krávy nebo jiné zvířectvo. Řada lidí ho zná i z jeho pedagogického působení na zemědělské fakultě. V současné době patří k opravdovým znalcům kávy v oblasti. Svolil, že mi bude dělat průvodce. Brzo ráno vyrážím s doktorem Samuelem a jeho synem, který se ujal úlohy řidiče (jinak pomáhá otci v hospodaření), po západních svazích centrálních Kordiller do údolí řeky Cauca, do odlehlého místa na východních svazích západních Kordiller, kde leží jejich soukromá finca. Je to dost daleko. „Kolem měst a v atraktivních lokalitách už dnes není šance něco získat. Jednak chtějí majitelé za tyto pozemky přemrštěné ceny, takže když už je něco na prodej, zkupují půdu velcí latifundisté, kteří už dlouho nejsou na pěstování kávy přímo závislí a žijí z jiných ekonomických aktivit,“ vysvětluje doktor Samuel. Mezi latifundisty patří většinou bankéři, politici, majitelé obchodních sítí a průmyslníci, pro které je pěstování kávy jen doplňkem a známkou prestiže. Většinou žijí ve městech a na svá luxusní venkovská sídla uprostřed kávových plantáží v nádherné zvlněné tropické krajině si jezdí na víkend odpočinout. Navíc řada z nich záhy zjistila, že honosně upravená stavení ve stylu cafetero mohou vydělávat i jinak. A tak své výstavní vily upravili – zřídili v nich klimatizované pokoje, chovají tu koně, vybudovali si luxusní bazény, sportoviště – a za tučný peníz je pronajímají třeba turistům, kteří jsou celí natěšení, aby se mohli zapojit do procesu sklizně kávy (sběr, čištění, třídění, namáčení, fermentace, zbavení vrchní červené slupky, sušení). Kávu pak skupují nákupčí, kteří mají své pobočky ve vesnicích a městech, a odtud ji dále prodávají do světa známým celosvětovým kávovým gigantům. Samotné pražení kávy se pak děje až v jednotlivých zemích, kde firmy sídlí. S doktorem Samuelem jsme navštívili exgubernátora departamentu Caldas seňora Michela, pocházejícího z vlivné rodiny. Třicet minut jízdy od Manizalesu ve výškách kolem 1400 metrů nad mořem vlastní latifundii o rozloze devadesáti cuadras (čtyřiceti pěti hektarů). Byl jsem ohromen. Jeho honosný, sto padesát let starý dům se vypíná na majestátním pahorku uprostřed kávových plantáží a je skvělou ukázkou koloniálního vkusu skloubeného s luxusem. Honosně zrekonstruovaná budova v původním stylu je kombinací dřeva, nepálených cihel a bambusu (v této oblasti roste druh Guadua a je zdejším nejčastějším stavebním materiálem). Třípatrová budova vkusně zapadá do nádherně kvetoucí tropické vegetace. Každé patro je dokola obehnané dřevěnými balkony a velkými okny, v místnostech stojí vyřezávaný nábytek z tropického masivního dřeva, na verandě a balkonech houpací křesla, odkud majitelé mohou pozorovat i ty nejvzdálenější části svých plantáží. Několik desítek metrů od domu stojí budovy pro zaměstnance a zařízení na zpracování kávy – sýpky, vany na čištění a fermentaci, prostory na sušení kávy. V sezoně zde při sběru kávy pracuje přes třicet lidí, mimo sezonu patnáct až dvacet. Součástí pozemku je i moderní nízký hotel s restaurací, bazénem a sportovišti. Se~nor Michel nás s pýchou provázel svým majetkem: „Budoucnost pěstování kávy vidím ve spojení s ekoturistikou.“ Byl to ostatně právě on, který dokázal využít svého vlivu a pozvat k sobě zástupce UNESCO, aby je přesvědčil o zapsání „Zóny kávy“ do seznamu mezinárodních památek. Věří, že pokud nakonec přece jen neuspěje, protože proces schvalování je dlouhý, určitě zapíší alespoň jeho fincu.
EKOLOGICKÁ KRIMINALITA! Hned za městem se naskýtají panoramatické výhledy na strmé svahy Kordiller pokryté kávovníky a sem tam nějakým banánovníkem. „Byla by to nádhera, kdyby se kávové plantáže střídaly se stromy, lesy a jinou vegetací. Ale tady podle mě došlo k ekologické kriminalitě. V sedmdesátých letech, když nízké teploty zničily v Brazílii úrodu kávy a ve světě nastala velká poptávka, všichni se tady vrhli jako smyslů zbavení na pěstování kávy. Začaly se drasticky kácet lesy, vyhlazovat svahy a ničit vše, co bránilo vysázení kávovníků. Nikdo – zemědělci, agronomové ani vláda – nemyslel na budoucnost,“ upozornil doktor Samuel. „Tím, že lesy musely ustoupit kávovníkům, zničily se přirozené rezervoáry vody a následovala eroze půdy. Sesuvy tu nejsou ničím výjimečným. Dokonce i typické zvířectvo se přestěhovalo do jiných, nezasažených míst And.“ V poslední době se už ale podle Samuela naštěstí situace trochu napravuje, i když to stojí spoustu peněz. Navíc poklesla poptávka po kávě i její cena. V dobách největší slávy stála jednu libra tři dolary, nyní nějakých čtyřicet až padesát centavos. „Na obranu pěstitelů kávy ale musím říci, že na ekologické devastaci měli podíl také chovatelé dobytka – kvůli dvěma krávám byli schopni vykácet celý les! Teď se vinou toho, že zmizely přirozené rezervoáry vody, budují kvůli kávě nákladné několikakilometrové akvadukty,“ dodal Samuel. Kávovníky často nerostou vystavené na přímém slunci, ale ve stínu rostlin, které mají dostatečně rozložité listy, nejčastěji pod banánovníky. Poslední dobou tuto funkci dostává i strom Nogal cafetero, který poskytuje kvalitní dřevo a jehož výsadbu na strmých svazích podporuje kolumbijská federace kávy. Ostatně pohled na kávové plantáže byl nádherný. Byl konec září, začátek největší sklizně, třicet dva týdnů po tom, co kvetly současné zralé plody. Protože káva dozrává i na jednom keři postupně, nabízel se úchvatný pohled na vonící bílé květy v těsném sousedství třešňovitě červených plodů. Druhá, menší sklizeň pak probíhá na jaře. Všude se přitom sušila káva – na dvorcích, na střechách, kolem silnic a někdy přímo na nich. Za řekou Cauca, která rozděluje Kordilleru na Centrální a Západní (Occidental), vystřídaly v zaříznutém údolí kávové plantáže rozsáhlé pastviny, jen sem tam se objevily ostrůvky kakaovníků a juky. „Ještě před deseti lety tady všude byla káva. Teď, když už není její pěstování tak lukrativní, nahrazují ji jiné plodiny nebo méně náročný dobytek. Ten se tu chová extenzivním způsobem – maso se vždy prodá,“ pokračoval ve výkladu doktor Samuel. Téměř v každé vesničce vzbuzovaly mou pozornost krásně nablýskané jeepy Willisy, které pro svou schopnost zdolat sebeprudší svah nahradily muly. Zvířata ovšem zůstávají u nejchudších minifundistů a v odlehlejších místech stále ještě hlavním pomocníkem. „Většina těch krásných jeepů pochází z období největšího boomu, kdy si plantážníci, ne jenom latifundisté, mohli dovolit každé dva roky měnit auto. Dnes na to mají už jenom ti, kteří nežijí pouze z kávy.“ Starým terénním vozem jsme se pak kodrcali zhruba půl hodiny, když mě Samuel upozornil na rozsáhlé údolí, které celé patří jediné zámožné rodině. Pokud to tak půjde dál, bude podle něj za pár let v Kolumbii vlastnit kávové plantáže jenom pár nejvlivnějších lidí. Ještě v sedmdesátých letech pocházelo osmdesát pět procent kávy od drobných pěstitelů – minifundistů, kteří vlastnili maximálně čtyři hektary půdy. Jednak pokles cen, ale také různé nemoci rostlin však způsobily jejich bankrot. Například v roce 1988 začal kávu napadat červ (la broca). Do té doby nepotřebovali pěstitelé téměř žádné chemické postřiky nebo jiné prostředky. Nyní se musí plantáže chemicky ošetřovat, na což hlavně malí pěstitelé nemají peníze.
KáVA, TO JSOU SILNICE I ELEKTřINA Samuelova finca, ke které jsme se konečně blížili, leží ve výšce 1700 metrů nad mořem a je dosažitelná pouze terénním vozem s náhonem na všechna čtyři kola. Celou cestu sem jsme projížděli jednak asfaltovou silnicí, jednak ale také neudržovanými prašnými úseky. „Kde se pěstuje káva, vybudovala Kávová federace silnice a do obydlí zavedla elektřinu. Ve větších vesnicích vybudovala školy i zdravotní zařízení. Teď, když peníze nejsou, se výstavba infrastruktury pozastavila, školy a zdravotní zařízení se zavírají. Není výjimkou, že děti šlapou i několik hodin do škol, které leží v údolí. Když prší nebo nastane období sklizně, musejí zůstávat doma,” vysvětluje dál můj průvodce Samuel. Konečně jsme tedy dojeli na Samuelův pozemek. Když ho kupoval, byl už několik let opuštěn. Kromě přízemního domku z nepálených cihel se třemi místnostmi a velkou dřevěnou verandou natřenou na červeno, z které je nádherný výhled do hlubokého údolí, leží celý ve svahu, jehož sklon místy dosahuje i třiceti stupňů. „Umíš si představit, jaký kumšt to vyžaduje, zpevnit půdu tak, aby se za dešťů nesesouvala? To zabezpečují malé terasy a stromy, které se snažím všude vysázet. Naštěstí byl můj předchůdce vzdělaný člověk a nějaké stromy zde nechal. Voda se přivádí z hor, vaří se v peci,“ seznámil mě se svým majetkem Samuel. Všude kolem, kam oko dohlédlo, rostly kávovníky doplňované množstvím exotických květin, stromů, banánovníků, juky a rajčat. Součástí byla i domácí zvířata a také nádherné ptactvo. Káva začínala růst hned před verandou. Mezi rostlinami stál pro štěstí velký dřevěný kříž z bambusu. Každým rokem se staví znovu, přičemž starý se ponechá na svém místě. V těsné blízkosti stavení má Samuel zhruba na deseti metrech čtverečních sazenice kávy. Zrna kávy se nejprve po pečlivém výběru zasadí do písečné hlíny, důkladně pročištěné vodou. Vyklíčí za 20 až 25 dní. Do měsíce a půl vzniká takzvaná chapola – na konci klíčku vyrostou dva zelené listy. Za čtyři až pět měsíců vyroste rostlina do výšky až třiceti centimetrů, má několik větviček s listy. Malý kávovníček se může přesadit na místo, kde bude růst a za osmnáct měsíců od vysazení dávat plody. Každý keř by se měl nechat na místě maximálně dvacet až dvacet čtyři let. Pak už kávové boby rostou jen na konci větví. V průběhu produktivních let by se měl každý keř až šestkrát soquear, tedy uříznout asi dvacet až třicet centimetrů nad zemí. Růst se nechají jenom dvě hlavní ramena, která po roce a půl začínají opět plodit. Proto majitelé pěstují kávu s různými časovými odstupy, aby měli úrodu každý rok. Soca (od slovíčka soquear) poskytuje větší úrodu než přestárlý keř, ale je zase náchylnější na napadení houbami a škůdci a vyžaduje pravidelné chemické ošetření. MÍSTO KÁVY KOKA Na Samuelově fince pracují Fredy, Pedro a Gloria. Ta má šest dětí a žije s Pedrem ve volném svazku přímo na usedlosti. Jsou také zcela závislí na zdejších výnosech. Při sběru kávy přicházejí pomoci i vesničané. Někdy musí vypomáhat majitel plantáží. „S tím se musí počítat,“ krčil rameny Samuel. „Záleží to na tom, kolik a jaké seženeš lidi. Někteří majitelé plantáží mají špatnou pověst, protože se svými zaměstnanci špatně zacházejí nebo se o ně vůbec nestarají. Lidé pak u nich dlouho nevydrží.“ Navíc klesající cena kávy přinesla i další negativní rys. Na velmi těžko dostupných místech začali někteří majitelé plantáží měnit kávu za koku. Dostanou za ni mnohem více a nemusí se plahočit do vzdálené vesnice na místo odběru, pro bílé zlato si přijedou překupníci sami. Aby koku neobjevila policie, vysazují ji farmáři často mezi kávovníky. Z vrtulníku jsou oba keříky k nerozeznání. Nejde ale jen o nedostatek práce a bídu. I zaměstnanci Samuela jsou typickým příkladem toho, jak na plantážích žijí lidé. Do~na Gloria má šest dětí, tři s bývalým partnerem, tři s Pedrem. Ani jednou nebyla vdaná. Je jako většina zdejších lidí bez vzdělání. Pedro Glorii nejen nedává žádné peníze, které dostává od Samuela, ale navíc vyžaduje, aby děti místo chození do školy pracovaly na plantážích. Nepomáhá ani osvěta, ani přísné domluvy Samuela. Samuel proto dává Glorii peníze potajmu. Nejstarší syn Glorie před dvěma lety odešel do guerilly. Jinou „práci“ nesehnal. Od té doby o něm nemá Gloria žádné zprávy. Ostatní děti žijí s ní. I ona se obává, aby ji nestihl osud řady zdejších žen – často se stává, že je muž vyhodí i s mnohočetným zástupem dětí a jim pak nezbývá nic jiného, než si jít hledat dalšího „mačistu“, se kterým zplodí další nemanželské děti, a tak do pokračuje dokola. Druhý den odpoledne jsme se vraceli s nákladem banánů, juky, rajčat a sto dvanácti librami mokré kávy. Samuel kávu zatím nesuší, rovnou ji odnáší do výkupny v městečku Ansermanuevo. Tam ho už všichni znají, stejně jako kvalitu jeho kávy. Kontrola zrn je proto jen mechanická a doktor dostává za mokrou kávu jen polovinu ceny suché, tedy 83 000 pesos (zhruba třicet dolarů). Cenu diktuje Kolumbijská federace podle aktuálních cen na světové burze. „Pokud se cena kávy udrží, nevydělám, ale také neprodělám,“ prohodil Samuel. A pak s významným usměvem dodá: „O výdělek ostatně nejde. Každý paisa (pojmenování konzervativních obyvatel oblasti pěstování kávy, kteří ctí tradice, jsou velmi pracovití a hlavně dobří obchodníci) chce vlastnit alespoň kousek půdy, ke které má vztah. A miluje kávu!“
