Málokoho, kdo projde v plzeňské zoologické zahradě nočním pavilonem, napadne, že může mezi zvířaty vidět i druh, který patří mezi nejvzácnější na Zemi. Tím je kaloň zlatý neboli rodriguezský. V sedmdesátých letech zůstalo na ostrově Rodriguez v Indickém oceánu, odkud tito savci pocházejí, jen sto třicet kaloňů. Lidé se totiž postarali o to, že z ostrova zcela zmizela původní vegetace, a kaloň zlatý se stal jedním z kriticky ohrožených druhů. Takřka v poslední chvíli zahájila ve své zoo na ostrově Jersey u Velké Británie program na ochranu kaloňů nadace vedená přírodovědcem a spisovatelem Geraldem Durrellem. Původní porost na ostrově Rodriguez byl během let postupně obnoven a kaloňů začalo přibývat. Dnes je jich tu kolem tří tisíc. Plzeňská zahrada je zatím jednou ze tří v České republice, která má právo kaloně zlatého odchovávat. Evropský záchranný program je řízen koordinátorem z Jersey a kromě Plzně jsou kaloni chováni také v Olomouci a Jihlavě. Do plzeňské zoo přivezla deset samečků kaloně zlatého v roce 2003 ze zoo v Jersey vdova po Durrellovi, doktorka Lee Durrellová, současná čestná ředitelka trustu. Skupinu pak doplnilo šest samiček z olomoucké zoo. „V naší zoo chováme pět druhů kaloňů, tři mohou návštěvníci vidět v pavilonu Tajemný svět africké noci. Jedním z nich je právě kaloň zlatý. V těchto pavilonech neboli nocturnáriích mají zvířata opačný světelný denní a noční režim. Ve dne tu vládne fialové přítmí a v noci žluté denní světlo,“ uvedl Martin Vobruba, mluvčí plzeňské zoo. Kaloňů zlatých je v zoo šestnáct a expozici obývají společně s ježkem ušatým a jedinou samičkou zajímavého hlodavce noháče kapského. Mládě se kaloňům narodilo zatím jen jedno, a to hned v roce 2003. „Doufáme, že časem jich přibude,“ věří Vobruba. Z plzeňské zoo tedy nebyl do volné přírody zatím vypuštěn žádný kaloň, ale do budoucna snad tato situace nastane. O kaloně se stará ošetřovatelka Růžena Weberová. Někteří jí dokonce jedí z ruky. Nejraději prý mají tropické sladké ovoce a ovocnou přesnídávku. Jsou ale přirozeně plaší. Kvůli tvaru hlavy a vzhledu se těmto blízkým příbuzným netopýra v německy a anglicky mluvících zemích říká Flughund – létající pes nebo Flying Fox – létající liška. Společně s netopýry patří do třídy savců, řádu letouni. Díky zadním končetinám se silnými drápy mohou odpočívat zavěšeni hlavou dolů, zabaleni do svých křídel. Na rozdíl od netopýrů ale nemají echolokaci neboli radar, který by jim umožňoval orientaci v prostoru. Milují nektar a některé druhy kaloňů přenášejí na čumáčku z květu na květ pyl a částečně tak nahrazují hmyz. Jejich křídla mají rozpětí od 40 do 80 centimetrů. Samička obvykle rodí jedno mládě, o které dva až tři měsíce pečuje. V zoo se kaloni většinou dožívají až o třetinu delšího věku než v přírodě, tedy až dvaceti let. Rekord drží kaloň, který dosáhl jednatřiceti let a pěti měsíců. V zákulisí plzeňské zoo však žijí ještě dva další druhy kaloňů – egyptský a indický, které zatím návštěvníci vidět nemohou, na svoji expozici teprve čekají. Žijí společně s hlodavci osináky z rodu dikobrazů a s africkými poloopicemi kombami, jejichž velké oči jsou důkazem toho, že jde také o noční živočichy. „Kaloň egyptský byl vůbec prvním druhem těchto zajímavých savců, které jsme začali chovat. Pochází z Egypta, kde byl mimo jiné nalezen také v pyramidách. Vyskytuje se ale i v Evropě, například na Kypru. Je zvláštní tím, že jeho echolokace funguje poněkud na jiném principu než u netopýrů,“ vysvětlil Vobruba
Slunce i med a je v něm zakletý čas. Jantar, pryskyřice dávných stromů, sice není kamenem, ale ve šperkařství se za něj považuje – zařazuje se do malé skupiny minerálů organického složení. Přitahoval muže i ženy už v pravěku a velmi oblíbený byl i ve starověku. Z největších nalezišť na pobřeží Baltu se vozil už do Řecka a Římské říše. Z řeckého názvu pro jantar – elektron – ostatně vzniklo i slovo elektřina. Jedna z mnoha obchodních cest – jantarová stezka – vedla i přes české území.
Kde se pryskyřice stromů teplého pásma vzala na dně a březích chladného Baltského moře? Odpověď je jednoduchá. Jde vlastně o náhodu související s mnohamilionovým geologickým vývojem celé oblasti. Samotná doba existence Baltského moře je přitom zcela zanedbatelná – vzniklo až po rozpuštění obrovského kontinentálního ledovce asi před deseti tisíci lety. Před ledovými dobami bylo klima zdejší oblasti mnohem příznivější pro život, mělo charakter teplého pásma nebo i subtropů a severní hranice jantarového lesa procházela až dnešní jižní Skandinávií. Tím by se vysvětlilo, kde se jantar na severu vzal. Proč ho tu ale vzniklo tolik? Zřejmě to souvisí se změnou klimatu ve spodním eocénu, tedy před nějakými 45 miliony let. Tehdy lesy teplého mírného pásu zasáhlo silné oteplení, a protože čím je tepleji, tím více stromy vytvářejí pryskyřice, abnormální teploty zřejmě způsobily nadměrné ronění pryskyřice. To mohlo stromy oslabit, zahynuly, nahradila je jiná, teplomilnější společenství a jantarový les se posunul na sever.
JAKO ZAKLETÁ POKLADNICE Pryskyřice je pro nás dnes velmi zajímavá také proto, že zalila a po miliony let uchovala i řadu rostlinných a živočišných zbytků. Díky ní se tak leccos, i když ne v úplnosti, dozvídáme o životě v dávném lese. Pryskyřice samozřejmě mohla uzavřít jen poměrně malé části rostlin nebo nejrůznější drobné živočichy, pro které byla nezřídka i smrtelnou pastí. Na povrchu jantaru jsou často otisky sosnové kůry nebo částí šišek, případně jsou v něm otvory po větvích. Celkem bylo díky jantaru rozlišeno několik stovek různých druhů cévnatých rostlin, ale i hub, játrovek, lišejníků a dalších. Bylo zjištěno i mnoho stromů jehličnatých, například túje, cypřiše, sekvoje, glyptostroby či borovice. Výzkum rostlinných zbytků také ukázal, že na vzniku jantaru mělo největší podíl několik druhů borovic. Rostliny zalité v jantaru nepřímo napovídají, jaký byl tehdejší les. Zdaleka nebyl jednolitý. Vedle hustých porostů se tu nacházely i savanovité světliny či bažiny. Některé chladnomilnější skupiny zjištěných rostlin svědčí o tom, že terén byl členitý a nacházely se tu i pahorkatiny. Přitom rostlinné inkluze (vrostlice), které dokážeme určit, jsou velmi vzácné a tvoří jen asi půl procenta organických hmot uzavřených v jantaru.
POUZE JEDINÁ JEŠTĚRKA Živočichové zalití v jantaru byli samozřejmě vždy atraktivnější než zbytky rostlin, takže o nich psal již Aristoteles. Také bývali často součástí nejrůznějších sbírek kuriozit, které shromažďovali panovníci a šlechtici. Proslulá byla například sbírka krále Augusta II. saského. Škála živočichů zachovalých v jantaru je pestrá, přesto logicky musí převažovat druhy spjaté nějakým způsobem se životem na stromě nebo v jeho těsném okolí. Lepkavá pryskyřice byla nebezpečím samozřejmě jen pro drobné živočichy, takže nepřekvapuje, že téměř devadesát procent inkluzí tvoří hmyz. U některých exemplářů lze dokonce dodnes pozorovat stopy jejich marného boje o vyproštění z lepkavé pasti. Poměrně často se najdou i pavouci a roztoči, jiné skupiny jen velmi zřídka. Jantarový les samozřejmě obývalo i mnoho obratlovců, ale jejich přítomnost můžeme odhadovat pouze nepřímo. Na úpatí stromů byly často zality třísky čerstvého dřeva svědčící o činnosti hlodavců, našly se i smotky jejich srsti nebo srsti vačnatců. O přítomnosti obratlovců svědčí také inkluze jejich parazitů, například střečků a blech. Jediným obratlovcem kdy nalezeným v jantaru byla asi čtyři a půl centimetru dlouhá ještěrka, příbuzná rodu dnes žijícímu v Africe. Zalita pryskyřicí byla zřejmě až po smrti. Tento unikát zmizel během druhé světové války a žádná další se již nenašla. Existuje ale samozřejmě bezpočet nejrůznějších padělků. Jantar se stále těží, řádově několik set tun ročně, loví z moře i sbírá. Stále tak zůstává šance, že se ještě objeví nové druhy živočichů i rostlin. Těží se dnes v Rusku a Polsku. Zajímavé je, že se jantar většinou nenachází na místě vzniku, ale nejbohatší ložiska vznikla nahromaděním jantarových úlomků na mořských mělčinách a v deltách řek. Gigantické množství hornin přemístil i kontinentální ledovec a po obrovské ploše tak rozvlekl i jantaronosné sedimenty. Tu a tam lze tedy najít jantar i v nejrůznějších ledovcových uloženinách. Sice takové nálezy nemají prakticky velký význam, ale zajímavé je, že malé kousky jantaru lze občas najít i na českém území, protože až sem kontinentální ledovec svými malými výběžky zasahoval. Například je to ve Frýdlantském výběžku nebo na Ostravsku.
KRÁSA Z MODRÉ HLÍNY Nejbohatší ložiska baltského jantaru se nacházejí na poloostrově Sambia v Rusku, kde se těží už někdy od roku 1860. Leží tu v takzvané modré hlíně, sedimentech říční delty, které se ukládaly v mělkém moři asi před čtyřiceti miliony let. Usazeniny tu mají zvláštní modrozelenavou barvu, za což může minerál glaukonit, který vzniká výhradně v moři. Bohaté zásoby jantaru má i Polsko, kde se nacházejí stopy po jeho těžbě už v 17. století. Těží se v blízkosti Gdaňska, kde má jantaronosná vrstva až šest metrů. Jantar získávaný takzvanou zemní těžbou je často na povrchu navětralý a až do hloubky několika milimetrů pokrytý drolivou vrstvou. Jantar se samozřejmě získává také přímo z moře. Ten má tu výhodu, že moře jeho navětralou vrstvu odstranilo a povrch byl vyhlazen pohybem ve vlnách. Nejvhodnější období pro nálezy je doba zimních bouří. Voda je teplá jen zhruba dva stupně Celsia a je nejhustší. Jantar, který normálně leží na dně, se proto začne ve vodě vznášet a je možné ho lovit do sítí. Samozřejmě se sbírá i na pláži, což si mohla v praxi vyzkoušet i řada českých turistů. Mimo hlavní jantarovou oblast, například na německém baltském pobřeží, ovšem turisté často sbírají místo jantaru úlomky roster belemnitů. Tito vyhynulí křídoví hlavonožci si vytvářeli rostrum – opěrný útvar doutníkovitého tvaru, obdobně jako jejich dnešní příbuzní sépiovou kost. Rostra jsou velmi hojná v křídových útesech, odkud se dostávají do moře. Poměrně křehký útvar z nažloutlého aragonitu se v příboji rychle rozbije na malé kousky, domnělý jantar je na světě a člověk, který se v mineralogii nevyzná, se snadno splete.
OD ŽLUTÉ PO BÍLOU On také není jantar jako jantar. Záleží už na tom, v jaké části stromu vznikl – pryskyřice mohla tvořit kapku či krápníček, mohla téci po kůře nebo až na zem, mohla tvořit výplně v dutinách nebo prasklinách uvnitř stromu. To pak určuje kvalitu jantaru – může být zcela čirý, poloprůhledný, zakalený nebo neprůhledný. I barva se mění od různých odstínů žluté, oranžové, hnědé až po bílou. I na jednom kousku může být několik barevných odstínů. Časté jsou i různé fluidální struktury, zakalené části kamene a podobně. Prostě jantar je materiál mnohotvárný a přímo ideální pro šperky. Dobře se řeže, leští i vrtá, takže výroba je poměrně snadná a levná. Dělají se z něj nejčastěji různé korále a náhrdelníky, ale i náramky, závěsy, náušnice a také kameny do prstenů. Kromě leštěného se někdy, zvláště na velmi hezké náhrdelníky, používají provrtané kousky s přírodním povrchem. Jantar se využíval i jako materiál na vykládání nejrůznějších luxusních předmětů. Naprostým unikátem byla slavná jantarová komnata, dar pruského krále Fridricha pátého ruskému carovi. Tento klenot nevyčíslitelné umělecké i hmotné ceny byl ale během druhé světové války uloupen německou armádou a dodnes nebyl nalezen. Některé stopy po něm z posledních týdnů války údajně vedly i do výcvikového prostoru zbraní SS na Neveklovsku. Přes velkou snahu skupiny nadšenců v osmdesátých letech, kteří měli k dispozici i moderní techniku, se tu po něm nenašla ani stopa. Dnes se předpokládá, že komnata byla během válečných událostí zničena. Nedávno ale ruští umělci a restaurátoři po třiceti letech neuvěřitelně přesné mravenčí práce dokončili v Petrohradě věrnou kopii. Samozřejmě se při výrobě jantarových šperků používá řada nejrůznějších technologií, které zvyšují atraktivnost materiálu, například vytvořením hvězdičkovitých trhlinek uvnitř kamene a podobně. Vyskytují se i jantary vyráběné lisováním z výrobního odpadu a také plastikové padělky. Mnoho takových lze samozřejmě najít i mezi kousky s uzavřeným hmyzem. Ostatně to, čeho je málo a o co je zájem, se padělává snad od počátku lidstva.
JAKO V BABYLÓNĚ Baltský jantar, který je v České republice nejznámější, ovšem není ve skupině fosilních pryskyřic zdaleka jediným. Jantar se vyskytuje na více místech, a to v usazeninách stáří od křídy do holocénu. Značně nepřehledné je i názvosloví – existuje přes padesát názvů nejen pro fosilní pryskyřice z různých lokalit, ale i pro pryskyřice různého složení nebo stáří. A tak máme například rumenit z Rumunska, simetit ze Sicílie, cedarit z Kanady, nebo obecně křídový jantar retinit a mnoho dalších. U nás máme v moravské křídě např. valchovit. Vezmeme-li v úvahu ještě snahy o třídění těchto pryskyřic podle chemického složení nebo kvality, octneme se v dalším těžko přehledném bludišti názvů. A tak se zdá, že nejlepší je přece jen označovat jednotlivé druhy podle nalezišť jako jantar baltský, sicilský, tajmyrský či levantský. Většina světových jantarů ovšem nedosahuje kvality baltského. Bývají špatně barevné, obtížně leštitelné, velmi křehké a někdy se také vyskytují jen v malých kouscích. Výjimkou je jantar z El Valle v Dominikánské republice, starý kolem třiceti milionů let. Vyskytuje se až v několikakilogramových kusech, je čirý a má krásnou barvu. Našlo se v něm obrovské množství druhů tropického hmyzu včetně krásných motýlů. Podle některých zpráv je ale tato lokalita již značně vytěžena. V obrovských množstvích a také až mnohakilogramových kusech se vyskytuje jantar i v některých povrchových uhelných dolech v Sarawaku. Bohužel je křehký, neprůhledný a barevně nevýrazný. A takových lokalit s nekvalitním jantarem je samozřejmě mnohem víc. Pokud se nenajde nějaká zcela nová lokalita, budou to tedy zase hlavně šperky z baltského jantaru, které potěší ženy i mnoha dalších generací.
Slzy nymf Vzhledem k půvabu jantaru není žádný div, že mu byly přisuzovány božské vlastnosti. Měl údajně léčit choroby, zvyšovat potenci i zlepšovat náladu. O „magických“ schopnostech, které chránily majitele před nebezpečím, ani nemluvě. Ostatně dodnes astrologové na internetu sdělují světu, že „chladný zelený jantar a čistá platina Pannu doplňují a přinášejí jí štěstí“. Jantar má různé odstíny žluté, béžové až po oranžovou. Zeleně či zelenavě zbarvený jantar patří mezi vzácnosti a na aukcích se prodává výrazně dráž. Zeleně zbarvený kámen o velikosti 30 x 35 mm je nabízen za 45 amerických dolarů. Šperky z jantaru se vyrábějí už nejméně 37 tisíc let. Hezké a často výstižné bylo pojmenování jantaru. Zatímco české slovo jantar laikovi nic neřekne, římské succinuim naznačovalo, že jde o „kamennou šťávu“. Hezké, což? Řekové, proslulí svou zvídavostí a tíhnutím k vědeckému poznání, zase nazvali zkamenělou pryskyřici elektronem, protože je zaujala třením vznikající statická elektřina. Kdyby se místo ebonitové tyče třela liščím ocasem tyč jantarová, výsledek by byl obdobný. Statická elektřina by k povrchu tyče přitahovala drobná smítka. Ostatně právě tento jev u jantaru pozoroval a popsal řecký učenec Thales z Mílétu už v 6. století př. n. l. Zájem učenců z různých oborů se upínal k jantaru v průběhu celých dějin. Nejen Řekové či Římané, ale i švédský učenec Magnus Olaus ve svém díle Histoire des pays septentrionaux jantar zmiňuje. Tehdy se psal rok 1561. Ostatně zájem evolučních biologů, kteří zkoumají v jantaru zalitý hmyz, sice s nadsázkou, ale přece jen výstižně popisuje film Jurský park. Nebyla to právě kapka krve nasátá komárem a zalitá v jantaru, která umožnila filmovému hrdinovi „oživit“ dinosaury? Jantar, ačkoli nejde o fosilii v klasickém slova smyslu, je důležitou pomůckou ve studiu evoluce právě díky organismům v něm uvězněným. Průsvitná hmota má v sobě díky svému složení perfektně konzervovanou minulost. Dokonce tak, že je možné jantar nařezat na mikroskopické plátky i s uvězněnými živočichy a řezy zkoumat pod vysoce kvalitním mikroskopem. Další výhodou je, že se v jantaru uchovají i ty tělní části, které při „běžném zkamenění“ většinou zmizí. Ovšem evoluce uvězněná v jantaru má dvě obrovská omezení. Jedním je čas, protože výskyt stromů ronících lepkavou pryskyřici – budoucí jantar – nastoupil „až“ před 130–120 miliony let (první jantarové nálezy na území dnešního Libanonu) a pokračoval v třetihorách. Druhým omezením je prostor. Jantar, respektive pryskyřice se logicky nacházela v suchozemských ekosystémech, kde rostly pryskyřičné stromy. Tedy ani v jezerech, ani na pouštích, ani na nezalesněných vrcholcích hor. zpracoval Topí Pigula
Zatímco Čech míval vždy tradičně „svou“ hospůdku, jejíž původní kouzlo se bohužel nezadržitelně vytrácí, prostý Francouz se – snad kromě oblíbené „koulené“ – nejraději sdružoval v malých zakouřených bistrech provoněných odérem černého tabáku. Lid umělecký, novinářský a vůbec intelektuální si zhruba od poloviny 19. století značně oblíbil brasserie – vesměs velké restaurační kavárny, kde se kromě kvalitního vína podávalo také pivo a vařila většinou skvělá kuchyně.
I když dvě městské krásky – Paříž a Praha – mají každá svůj specifický půvab, milovníci zvláštní pařížské atmosféry možná počátkem letošního roku přivítali i na Vltavě renesanci brasserie, která nezapírá své francouzské vzory, včetně toho nejznámějšího. Tím je už 125 let proslulý pařížský Lipp, sloužící elegantní klientele z levého břehu Seiny od roku 1880. Zakladatel brasserie Leonard Lipp opustil rodné Alsasko a na pařížském bulváru Saint-Germain začal servírovat alsaské delikatesy, provázené světlým – „blond“ alsaským pivem. Jakkoli podnik od té doby poněkud zesnobovatěl, je obdivuhodné, že dodnes zůstává oblíbeným místem významných osobností ze sféry showbyznysu, umění i politiky. Přetrvávající kouzlo Lippa úzce souvisí se zachováním původního art deco interiéru z roku 1926 s příjemně působícími žlutými kachlíky Léona Fargueua, květy zdobenou secesní keramikou doplněnou mozaikami a dekorativními, mírně nakloněnými zrcadly, jež vám prozradí, co se děje v každém koutě hlavní místnosti. I když podnik trvá výhradně na telefonické rezervaci, řeknu rovnou, že obyčejnému smrtelníkovi tahle šance moc nekyne, leda by byl francouzským ministerským předsedou. Dostanete-li se však přesto zázrakem dovnitř, máte naději pojíst v těsném sousedství mnoha celebrit. Kdysi dávno si spisovatel Marcel Proust nechával od Lippa nosit džbány alsaského piva přes celé město, Hemingway tu psával své zprávy z Paříže a v padesátých letech patřili k pravidelným hostům třeba malíř Chagall či šansoniér Montand. A ke štamgastům patřil i někdejší francouzský prezident Mitterrand. Dnes sem rád chodívá Depardieu i Belmondo, při pobytu v Paříži se neopomenou zastavit hvězdy jako Harrison Ford a Sylvester Stallone. Prý tam rád zaskočil na oběd i Arnold Schwarzenegger, vždycky než se vydal na inspekci do „své“ pařížské Planet Hollywood. Zlé jazyky tvrdí, že nakonec prodal její akcie, protože se mu nepodařilo naučit tým amerických zaměstnanců, jak to chodí v opravdové francouzské brasserii. Pražská Kampa Group potvrdila svou dynamiku převzetím, výraznou úpravou a konečně otevřením další restaurace La Provence Brasserie společně s původní La Provence Restaurant. Už v minulém roce se majitel Kampa Group rozhodl jít naproti rostoucí oblibě francouzské kuchyně právě přestavbou horního patra původní restaurace La Provence na pařížskou brasserii. Pražský architekt Petr Kunc dokonale vyhověl myšlence přenesení oddechového francouzského interiéru z přelomu minulého století do města na Vltavě. Na projektu se podílelo několik špičkových pražských výtvarníků, kteří vytvořili půvabné vitráže, elegantní svítidla, hodiny i obrazy. V přátelské, příjemně rušné atmosféře tu lze vychutnat typickou francouzskou kuchyni od klasického talíře s plody moře přes jihofrancouzský cassoulet s jehněčím, klobáskou, fazolemi a fíky až po vegetariánský cibulový koláč se sýrem či burgundské hovězí. Nad vinným lístkem zajásá srdce každého milovníka vín – bdí nad ním ostatně zkušený francouzský sommelier. La Provence Brasserie je restaurací s kapacitou něco přes osmdesát míst a svižnou, vstřícnou obsluhou, která tvoří další typický rys servisu v podnicích tohoto druhu.
Králík po provensálsku s estragonovou omáčkou (připravil šéfkuchař Brasserie La Provence Marek Raditsch) Vykostěná králičí stehna osolíme, opepříme a orestujeme na oleji se šalotkou a česnekem, přidáme šalvěj a tymián. Podlijeme bílým vínem a vložíme upéct do trouby při teplotě 170 °C po dobu 20–30 minut. Poté do masa přidáme králičí vývar a dusíme, až bude maso měkké. Přidáme telecí demi glac, smetanu, krátce provaříme, přidáme čerstvý estragon a dochutíme solí, pepřem a citronovou šťávou. Do hotové omáčky s masem přidáme na velké kusy nakrájenou a v bílém víně, másle a vývaru podušenou mrkev, cibuli, žampiony a fenykl. Podáváme s domácími bramborovými kroketami. Suroviny: vykostěná králičí stehna (1 kg), 300 g cibule, 300 g mrkve, 1 svazek estragonu, sůl a pepř dle chuti, 0,3 l smetany, 150 g fenyklu, 1 svazek tymiánu, 1/2 svazku šalvěje, 1 l bílého vína, 300 g šalotky, 100 ml olivového oleje, telecí demi glac (300 ml), 1 ks česneku, 300 ml králičího vývaru, 150 g másla Krokety: 1 kg vařených brambor, 200 g mouky, 2 vejce, sůl, pepř a česnek dle chuti, 1 svazek jemně nasekané petrželové natě, olej na smažení
Špičkoví jezdci, skvělí koně, ale i obrovské peníze. Takové jsou mezinárodní parkúrové závody. Barcelonské koňské klání na začátku zimy bylo úchvatné. Během čtyř dnů se představilo jedenáct soutěží, a zatímco si jezdci měřili vlastníma nohama vzdálenost mezi překážkami, sponzory zajímala velikost jejich loga.
Vztah mezi koněm a člověkem dokládají už umělecké artefakty ze starověké Číny staré víc e než tři tisíce let. Koně odedávna sloužili v armádách, což hezky dokumentují koňské sochy ve slavné čínské terakotové armádě. Koně bojovali v armádách starých Římanů, Hunů, a konec konců i Shane Carey, který závodil v Barceloně, byl jezdcem irské armády. Současný parkúr je jen novodobá forma jízdy simulující pohyb v terénu, kdy kůň neskáče přes překážky, jako jsou padlé kmeny uprostřed lesní stezky, ale přes přesně změřené a normám podléhající, snadno přenosné stavby. Čekal jsem nabité tribuny, tím spíše, že pro Španěly měl kůň vždy zvláštní přitažlivost. Nekryté tribuny byly ale poloprázdné a kryté zase neoplývaly fanoušky parkúru. A to přesto, že pozvánka tvrdila: „Barcelona bude v době parkúru hlavním městem fanoušků těchto koňských závodů a devět nejlepších mezinárodních týmů se utká v konečném Samsung Super League Final.“ Španělé dokonce ani nebyli mezi vítězi, přestože se tu první takovéto soutěže konaly už v roce 1902. Zvítězili Němci před Francouzi a Velkou Británií. Marně jsem hledal některého z našich jezdců. „CSIO Barcelona je pětihvězdičková soutěž, tedy s největší obtížností, a je zařazena do Super ligy, která se řídí zvláštními pravidly. Tam naši jezdci bohužel ještě nepatří. CSIO nejsou závody pro jednotlivce, ale pro národní týmy,“ vysvětlili mi později na sekretariátu České jezdecké federace. Po čtyři dny se jelo jedenáct závodů, ve kterých soutěžili jezdci z devíti zemí. Každý národní tým měl čtyři soutěžící. Super liga je sice závod družstev, ale jezdci jednotlivci měli možnost zazářit na Grand Prix Longines. Ani v tomto případě si ale vavříny neodnesla hostitelská země, protože zvítězil Němec Heinrich Hermann Engemann.
1000 eur pro vítěze Za patnáct eur na den či sto eur na čtyři dny bylo možné dostat se mezi stánky, kde se prezentovali sponzoři, a to vším od rádia, piva, přes auta až po hodinky. Samozřejmě se tady dalo nakoupit i vybavení pro koňskou manikúru, nové sedlo, holínky či jezdecká helma. Teprve pak se člověk dostal k samotnému závodišti. Parkúr je sport poměrně drahý a bez sponzorů by asi nepřežil. Každý závod měl během čtyřdenního klání svého sponzora a tomu odpovídala loga firem na překážkách i na mantinelech, která se tak, jako ve fotbale nebo hokeji, objevila spolu se sportovci i na televizních obrazovkách. Vítěz každé z jedenácti soutěží získal tisíc eur, druhému příslušelo sedm set eur a na jezdce na třetí pozici čekalo tři sta padesát eur. Navíc pořadatel vypsal i zvláštní ceny za ladnost a estetický dojem, takže hodinky si jako nejelegantnější jezdci odnesli Španělka Pilar Lucrecia Cordon Muro a Ital Juan-Carlos Garcia. Získali více než čtyřicet tisíc švýcarských franků. Navíc si odnesli i sošku francouzského umělce Carola Batheliera. Upřímně řečeno, oběma to na koních slušelo. V roce 2003 se na cenách celkem rozdalo 350 000 eur.
Šampus nad překážkami Mezi hlavní sponzory zimních závodů patřily dvě automobilky spolu s hodinářskou firmou, která akci spojila s prezentací nové řady chronometrů. Účast v krytých tribunách tak byla i společenskou událostí. V porotě vyhodnocující nejelegantnější jezdce seděl syn Audrey Hepburnové Sean Ferrer a samotná Audrey se kdysi na propagaci hodinek, které závody spolufinancovaly, přímo podílela. Kdo se nechtěl dívat na závodiště, mohl sledovat skoky na televizních obrazovkách v reálném čase a přitom vychutnávat vynikající menu o několika chodech. „Máte tady svého favorita?“ zeptal jsem se „vyslankyně elegance“ Longines, krásné indické herečky jménem Aishwarya Rai. „Ne. Vlastně jsem na takových závodech poprvé, protože mě pozvali z Longines.“ Podobně odpověděla i řada dalších. Taiwanská kráska Chiling Lin šla tak daleko, že měla po jednom kusu chronografu na každé ruce. Jen italská hvězda baletních představení Roberto Bolle se pokusil zachránit situaci a dával eleganci a spolehlivost hodinek do souvislosti s elegancí koní i jejich jezdců. U hostů z automobilky, která byla dalším ze sponzorů, dopadlo dotazování podobně. „Pozvala mě přítelkyně, která dostala do firmy dva lístky zdarma. Nijak koním nerozumím, ale proč nejít, když je to zadarmo…,“ vysvětlovala Faiza Shafeek z Egypta
Lidé v pozadí Ochranka, která v Barceloně hlídala závodiště, sice stála v areálu na každé křižovatce a u většiny důležitých dveří, ale stačilo se tvářit fundovaně, a dalo se projít. I s batůžkem, který mohl obsahovat cokoli. Mladík v bílé košili mě pustil dál, i když do zahájení závodů zbývalo několik hodin a okolo tribuny nebyla krom něho a lidí připravujících kolbiště ani noha. Abych se dostal za policejní zábrany, stačila modrá kartička bez jakéhokoliv jména nebo čísla, jakou by udělal kterýkoli šikula na laserové tiskárně. „Proč tady jste?“ zeptal jsem se nejbližšího policisty u zábran. „V hotelu se ubytovali fotbalisté naší první ligy. U nás jsou strašně populární a lidé tady čekají na podpis. Nebo alespoň na šanci vidět je naživo,“ vysvětlil mi strážník. Takže nikoli jezdci, ale fotbalisté jsou na vrcholu žebříčku společenského zájmu. Je fakt, že Real Madrid je mnohem známější než Real Club de Polo de Barcelona.Co je CSIO Concours de Saut d’Obstacles Internationale Officiel (CSIO), tedy mezinárodní soutěž reprezentačních družstev – Pohár národů, je jednou z nejvyšších parkúrových soutěží. Koňský parkúr je jízda na koni přes překážky, při níž kůň projíždí terénem s různě vysokými překážkami včetně vodních. Cílem je projet trať za co nejkratší dobu a s co nejmenším počtem trestných bodů. Ty se udělují za poboření překážky nebo neposlušnost koně (například zastavení před překážkou). Několikadenní barcelonské klání mělo překážky ve výšce od 1,45 do 1,60 m.
Čtrnáctého ledna 2005 přistál na povrchu Titanu, měsíce Saturnu, meziplanetární modul Huygens. Jeho pouť trvala sedm let. Sondu Cassini, na které se Huygens „vezl“, vypustili vědci z americké NASA spolu s kolegy z evropské agentury ESA. Bylo to v té době největší, nejtěžší a nejsložitější zařízení určené k průzkumu jiné planety. U startu byl tehdy i magazín Koktejl.
Za sedm let se na Zemi stala spousta věcí. Pozemské dějiny ale nechaly sondu Cassini naprosto chladnou. A to doslova. Když na své pouti k planetě Saturn minula Venuši a opět Zemi, aby nabrala rychlost potřebnou ke zdolání neuvěřitelné a doslova astronomické vzdálenosti 1,5 miliardy kilometrů, setkala se jen s mrazem a vesmírným chladem. V kosmickém prostoru se zahřívala pouze radioaktivními termoelektrickými články a jedině tak odolávala teplotám jen pár desítek stupňů nad magickou absolutní nulou, aby pomohla odhalit tajemství ušaté planety. Ke všeobecnému zděšení však množství záhad zatím spíše rozšířila.
PLANETA, KTERÁ PLAVE Saturn je planeta s obrovskými prstenci. Jenomže těmi jedinečný svět miliardy kilometrů vzdáleného planetárního obra nekončí. Je v pořadí šestou planetou od Slunce, je plynná a tomu odpovídá její průměrná hustota. Kdybyste ji hypoteticky vhodili do vody, pak by plavala. Jádro planety je z tekutého kovového vodíku. Je druhou největší planetou ve sluneční soustavě, větší je už pouze Jupiter. Saturn je tak obrovský, že byste museli naskládat vedle sebe devět Zeměkoulí, abyste dosáhli od jednoho okraje ke druhému. Není tu povrch, na který by se dalo stoupnout. Atmosféra postupně houstne, až dosáhne kovového vodíkového jádra. Pád do ní by pro člověka skončil podobně jako potápění se v moři s kusem betonu na zádech. Po několika desítkách metrů by lidské tělo rozdrtil tlak zhoustlé atmosféry. Skutečnost, že je Saturn obrovský a plynný, by mohla dávat falešnou představu o jeho poklidnosti. Ve skutečnosti dosahují bouře v horních vrstvách atmosféry úctyhodných rychlostí přes tisíc osm set kilometrů v hodině. Vytvářejí se díky tomu, že planeta ze svého nitra vyzařuje spoustu tepla. Rovnoběžné s rovníkem jsou různobarevné pruhy, které vznikají následkem mísení vrstev atmosféry a rotace Saturnu. I když jsou hlavními složkami planety helium a vodík, v horních vrstvách atmosféry není nouze také o metan. To by ve své podstatě nemuselo být nijak zvláštní, kdyby se nedávno vědcům z Kalifornské univerzity nepodařilo napodobit podmínky shodně vysokých tlaků a teplot při elektrických výbojích. Výsledkem byly diamanty. Je velmi pravděpodobné, že při některých bouřích prší na Saturnu místo vody diamanty!
ZVLÁŠTNÍ UŠI Nádherné Saturnovy prstence jsou právě to, co tuto planetu odlišuje na první pohled od ostatních. I když mají své prstence všechny velké planety, dokonce i Jupiter, právě Saturnovy jsou výborně viditelné i ze Země. S určitým cvikem se dají vytušit již při pohledu malým dalekohledem s asi dvacetinásobným zvětšením. Saturnovy prstence jsou složeny z milionů miliard částeček, od zrnek prachu až po kameny velikosti paneláku. Jsou seskládány do nespočtu úhledných prstýnků různých odstínů a barev, každý z nich obíhá jinou rychlostí po své vlastní oběžné dráze. Prstence Saturnu fascinují astronomy po staletí. Už Galileo Galilei, který na něj zamířil svůj dalekohled z bambusového dřeva a ze skla upraveného holandskými mistry optiky, ho kvůli nim nazval „planetou s ušima“. Ani dnes, po čtyřech stech letech, nemáme o těchto prstencích nijak zvlášť jasno.
KOLIK JE MĚSÍCŮ? Saturn měl do konce roku 2004 známých 33 měsíců. A nejsou o nic méně mysteriózní než samotná planeta. Nejznámější a nejzáhadnější je zajisté druhý největší měsíc sluneční soustavy – Titan. Je jediný, který má svou vlastní plně vyvinutou atmosféru. Ostatně právě Titan je jedním z cílů mise Cassini. Vědci totiž mají za to, že hustá a neprůhledná atmosféra Titanu je složením velmi podobná atmosféře, která panovala tady na Zemi před vznikem prvních živých forem před 3,8 miliardami let. Vědci z Evropské kosmické agentury (ESA) tak spojili americkou misi k planetě Saturn s projektem modulu, který dokáže sestoupit na povrch měsíce Titanu a provést základní experimenty, které řeknou, jak Titan vypadá a funguje. Projekt ESA se vydařil na jedničku a modul na povrchu Titanu skutečně 14. ledna 2005 přistál a spatřil svět, o kterém se týmu snilo celých sedm let. Saturn má však i mnoho dalších zajímavých měsíců. Některé, jako Pan, Atlas, Prométheus nebo Pandora, jsou takzvanými „pastýři prstenců“. Podstatně ovlivňují částice v prstencích – buď udržují jednotlivé prstence pohromadě, nebo v nich naopak vytvářejí různé efekty. Další měsíce jsou ale ještě zajímavější. Například Enceladus je nejzářivějším měsícem ve sluneční soustavě, a přitom nesvítí! Je velký zhruba jen jako naše republika a pokrytý vodním ledem, který odráží téměř devadesát procent dopadajícího světla. Vypadá v podstatě jako kulové zrcadlo. A co teprve podivný Iapetus! Jednu polokouli má černou jako asfalt a druhou bílou a zářící jako čerstvě napadaný sníh! Na každém měsíci Saturnu je něco nevšedního.
KONEČNĚ KONTAKT Saturn neměl v historii nouzi o návštěvy. Planetu navštívily tři sondy, které ale jen prolétly okolo. Nyní již můžeme konstatovat, že všechny dosáhly hranic sluneční soustavy. V roce 1979 prolétla kolem Saturnu sonda Pioneer 11, o rok později Voyager 1, následována další rok svým dvojčetem Voyagerem 2. Voyager 1 je dnes nejvzdálenějším objektem ve vesmíru, který kdy lidstvo vyrobilo. Cassini je však první, která zkoumá Saturn z jeho oběžné dráhy a pečlivě. Cassini vstoupila do Saturnovy sféry 11. června 2004. V ten den, v půl deváté večer, minula Saturnův nejvzdálenější měsíc Phoebe ve vzdálenosti dvou tisíc kilometrů. Brzdné motory, které ji zpomalily na rychlost potřebnou k zachycení gravitačním polem Saturnu, zažehla 1. července 2004. Dnes sonda začíná první rok ze svých plánovaných čtyř na oběžné dráze. Oběhne za tu dobu Saturn 74krát, přičemž se 44krát přiblíží k nejdiskutovanějšímu objektu v Saturnově okolí – Titanu. Zprávy z Cassini neukazují jen obrázky prstenců a lesknoucí se ledové povrchy měsíců. Hlavním cílem cesty je poznat, jak funguje jiná planeta. Jak se vyvíjela a jakou životní dráhu prodělaly její měsíce a obíhající nánosy kamenů zvané prstence. Zprávy ze Saturnu každým dnem více a více udivují vědce. Počet tiskových zpráv o jednotlivých objevech jde do desítek. Poznáváme tak celé zákoutí Saturnu zblízka. Konečně! První tiskovou zprávu vydala NASA již dva dny po příletu sondy na oběžnou dráhu Saturnu: Prstence nejsou jen ledové, jak jsme si dříve mysleli. Cassini odhalila, že jsou složené především ze smetí a vodní led tak v něm netvoří většinu, jak se původně myslelo. Navíc se v prstencích objevuje tmavý asfaltově černý materiál, jaký je na Saturnově měsíci Phoebe. Hned nato se zdá, že okraj prstenců je lemován vrstvou atomárního kyslíku. To by mohlo nasvědčovat, že nedávno došlo ke kolizi nějakého ledového objektu s vnějším prstencem.
OBJEVŮ JE PŘÍMO ŽEŇ V polovině srpna 2004 objevuje Cassini další dva měsíce Saturnu, pár dní nato sleduje termometrem jednotlivé prstence a určuje jejich teplotu. Kupodivu není všude stejná. Vnitřní a vnější robustnější prstence jsou chladnější, naproti tomu prstence uprostřed jsou o několik desítek stupňů teplejší. Je to zásadní pro průzkum jejich složení. Týden nato objevuje Cassini další prstenec a v něm dva obíhající objekty. Nebyly označeny jako měsíce, protože vědci nebyli schopni určit, zda to jsou jednolitá tělesa se stálou oběžnou dobou, anebo je shluky částí prstenců, které se osamostatnily. Průměr mají jen několik kilometrů. Říjen a listopad je ve znamení měsíce Titan. Cassini se k největšímu Saturnovu měsíci přiblížila na pouhých tisíc dvě stě kilometrů. Zároveň se připravila sonda Huygens na sestup a první blízké setkání s tak vzdáleným objektem. Přesto Coloradská univerzita zveřejnila v listopadu zajímavou zprávu – spirometr pracující v ultrafialovém spektru zjistil, že je Saturn doslova zabalen do mraku atomárního kyslíku. Ten pravděpodobně vznikl rozpadem a kolizemi ledových měsíců. Ledové krystaly se ve smrtonosném kosmickém záření doslova rozpadly na jednotlivé atomy a atomární kyslík obklopil celý Saturn. Nyní je možné jej pozorovat v ultrafialovém spektru, když odráží sluneční paprsky. Stejně tak tento přístroj zaměřili vědci na měsíc Phoebe. O něm se totiž tvrdilo, že původně nemusel patřit Saturnu, rotuje a obíhá v opačném směru. Rozborem stop vodního ledu se potvrdilo, že skutečně pochází odněkud z hranic sluneční soustavy, z takzvaného Kuiperova pásu, a Saturnem byl pravděpodobně zachycen v období formování planet. Další pozorování byla zaměřena na Saturnovu polární záři, ledové složky Saturnových prstenců a samotný pohyb částic v prstencích. Zde se ukázalo, že Saturnovy prstence spolupracují s blízkými měsíci v jakési recyklaci. V určitých vlnách je totiž materiál z prstenců odesílán na měsíce a měsíce pak na oplátku posílají „čerstvý“ materiál prstencům. Zatímco tady na Zemi sledovala veškerá média cestu sondy Huygens k měsíci Titanu, Cassini zachytila jeden „kriminální“ čin. Bramborový měsíc Prométheus (102 krát 63 km) byl totiž na snímku pořízeném digitální kamerou na palubě Cassini usvědčen, jak krade z prstence F ledový materiál. Přesně na Silvestra se Cassini zaměřila na jing-jangový měsíc Iapetus – z půlky černý a z půlky sněhobílý. Přiblížení na vzdálenost 123 tisíc kilometrů však nestačilo k tomu, aby byla záhada dvoubarevného povrchu objasněna. Stále se tak neví, zda tmavá část pochází ze samotného měsíce a je výsledkem jeho geologických procesů, nebo nějakého vnějšího meziplanetárního vlivu. Jedna z nadějných hypotéz říká, že by asfaltově černý koberec přes půlku měsíce mohl být důsledkem obrovské erupce metanu z nitra. Zmrzlý metan na povrchu by pak působením ultrafialového záření zčernal. Naštěstí sondu ještě čekají další přiblížení k Iapetovi.
TITAN – MRAZIVÁ OBDOBA ZEMĚ Více vzrušení než samotné bouře na Saturnu, než ledové úlomky, ze kterých se skládají Saturnovy prstence, více než jeho magnetosféra a vůbec vše, co se dosud dělo kolem sondy Cassini, přineslo přistání modulu na druhém největším měsíci sluneční soustavy – Titanu. Je větší než náš Měsíc, a dokonce větší než planeta Merkur. Velikostí jej předstihuje pouze Jupiterův měsíc Ganymed, který však Titan přesahuje o pouhých sto dvanáct kilometrů. Pokud by se ale objekty počítaly i s atmosférou, byl by Titan suverénně největším. A proč byl vybrán právě on? Je zcela jistě nejzáhadnějším měsícem sluneční soustavy. Kdyby to nebyl měsíc, ale obíhal by kolem Slunce jako planeta, byl by hlavním terčem zájmu meziplanetárního výzkumu. Je větší než Pluto nebo Merkur a má hustou atmosféru z dusíku a metanu. Na obloze je tedy nyní i jiné těleso než Země, které má svou plně vyvinutou atmosféru, navíc podobnou té na Zemi. Země má svou atmosféru, Venuše také, ale s teplotou na povrchu, která by roztavila olovo. Mars mohl mít jakousi atmosféru někdy v dávné minulosti, ale už ji nemá. A pak je tady Titan. Sonda Huygens na Titanu bezpečně přistála 14. ledna 2005 ve 12.27 našeho času, byla vybavena šesti přístroji a ještě 70 minut po přistání zkoumala své okolí. I přes nízkou kvalitu snímků a dat přinesla mnoho nových objevů. Člověk, který neměl tu čest setkat se se simulacemi teplot okolo –180 °C na povrchu Titanu, musí být zaskočen tak dynamickým a nikoliv jen zmrzlým a nudným světem! Cílem modulu bylo především zkoumat atmosféru Titanu. Je totiž v mnohém blízká tomu, co panovalo tady na Zemi při prvotní geologické evoluci. Jenže to, co přišlo ze samotného povrchu, mnohým doslova vyrazilo dech. Z několika obrázků a hromady dalších podpůrných dat z ostatních přístrojů se vyloupl obraz světa, který je doslova studenou analogií naší živé Země. Na Titanu prší, fouká vítr, tečou a meandrují řeky, existují jezera, která občas vysychají, existuje tam bahno i volně pohozené balvany a valouny omyté tekoucími řekami. Jsou tam ostrovy, kontinenty, padá sníh a existuje mlha i smog! Vše jako běžná geologická a meteorologická aktivita tady na Zemi. Jenže průměrná teplota je zde –180 °C. Jestliže tam tedy mrzne, jako když praští, nebude tam téci voda. V mrazu však nahrazuje vodu zcela jiná substance – uhlovodíková sloučenina metan. Zatímco tady na Zemi máme tekoucí vodu a horniny založené na bázi křemíku, na Titanu je místo vody metan a místo křemičitých hornin a kamenů vodní led. Opravdu, řeky, deště i bahno jsou metanové, kameny ze snímků z Titanu jsou naopak z vodního ledu, ten však má při teplotě –180 stupňů Celsia pevnost oceli! Na obrázcích jsou komplexy kanálů, koryt a brázd způsobených tokem velkého množství kapaliny, která proudí z výše položených světlých míst do nížin, regionů tmavých a rozlehlých. Z výsledků sondy je také patrné, že řeky a jezera v okolí dosednutí sondy jsou v tuto chvíli vyschlé, avšak je zřejmé, že to nebude dávno, co naposledy v této oblasti pršelo. Jenže rozdílné chemické složení a tlak na povrchu ukazuje na skutečnost, že dešťové kapky jsou běžně velikosti lidské pěsti. Smog je zase utvořen nikoliv prachem, ale deriváty jiných uhlovodíků, které vytvářejí v atmosféře jak mraky, tak právě tuto hustou, ale opravdu hustou mlhu. Když je řeč o atmosféře, stojí za to zmínit, že je 1,6krát hustší než na zemském povrchu. Nebýt nízkých teplot, vystačili bychom si na povrchu s doplňkovým kyslíkovým přístrojem. Atmosféra je totiž navíc složena především z dusíku, podobně jako na Zemi. Při zmíněném tlaku bychom si tedy s dobrou tepelnou izolací připadali jako potápěči na dně plaveckého bazénu. Titan se dočkal prvního lidského vyslance a je možné, že vzhledem k výsledkům to nebude naposledy.
Saturn Hmotnost 5,68 x 1026 kg Průměr 120 536 km (rovníkový) Hustota 710 kg . m–3 Povrchová teplota (svrchní oblačná vrstva) –150 °C Doba otočení kolem osy 10 hodin 32 minut Jedná se v pořadí o šestou planetu od Slunce a svým průměrem druhou největší planetu naší sluneční soustavy. Saturn představoval v římské mytologii boha zemědělství, v řecké mytologii je spojován s jedním s titánů Kronem (Chronos). Slavný Galileo Galilei pozoroval Saturn poprvé v roce 1610. Zkoumal mimo jiné jeho tvar, o němž se domníval, že se v čase mění. Teprve později došlo k objevu, že Saturn je obklopen prstenci. Právě ony mají na svědomí „proměnlivý“ tvar Saturnu. Nizozemský fyzik Christiaan Huygens sepsal a v roce 1656 vydal pojednání o objevu Saturnova měsíce a o tři roky později publikoval v knize Systema Saturnium na svou dobu revoluční teorii, v níž tvrdil, že planeta je obklopena tenkým plochým prstencem, kterého se nikde nedotýká. Právě Saturnovy prstence jsou nejnápadnějším znakem, který jej odlišuje od ostatních planet v naší sluneční soustavě. Saturn má přes 30 měsíců, poslední byly objeveny sondou Cassini v roce 2004.
Titan Hmotnost 1,35 x 1023 kg, Průměr 5150 km Hustota 1881 kg . m–3 Povrchová teplota –178 °C Doba otočení kolem osy 15,95 dne Největší měsíc Saturnu, který později získal jméno Titan, objevil Christiaan Huygens v roce 1655. „Titánské“ pojmenování má své opodstatnění, neboť jde po Ganymedu, měsíci Jupiteru, o druhý největší satelit sluneční soustavy. Titan má vlastní atmosféru, kterou tvoří zejména dusík (N2), metan (CH4). To, co vzrušuje světové astronomy a astrobiology, jsou příměsi jednoduchých uhlovodíků i organických molekul. Existuje hypotéza, že podobná atmosféra mohla panovat před miliardami let i na naší planetě, a výzkum Titanu by mohl pomoci odhalit tajemství vzniku pozemského života. Saturn je od Slunce vzdálen desetkrát více než Země. Díky tomu dopadá na Titanův povrch v porovnání se Zemí pouhé jedno procento slunečního záření. Pavel Gabzdyl nazývá Titan „odporně tajemným“. I přes poznatky ze sond Cassini, Voyager 1 a Voyager 2 zůstává Gabzdylův název krutě pravdivým. Pozemšťan si těžko dokáže představit oceán kapalného metanu či metanový déšť. zpracoval Topí Pigula Více se dozvíte na: http://www.nineplanets.org/saturn.html; http://www.nineplanets.org/titan.html; http://www.aldebaran.cz/astrofyzika/sunsystem/saturn.html nebo www.ian.cz
