Budova planetária v Teplicích v Čechách, postavená v těsné blízkosti základní školy, nevypadá nijak atraktivně. Dům s plochou střechou a jasnými prvky socialistické architektury rozhodně nenapovídá, že by šlo o stánek vzdělání a poznání. Spíše by si ho člověk spletl se samoobsluhou. „Hvězdárna byla kdysi postavena v akci Z, tedy dobrovolníky a podle jednoduchých plánů. Lidé se do severních Čech stěhovali z celého bývalého Československa, aby tu vydělávali v dolech nebo jinak, a o vědu většinou zvlášť nestáli,“ vysvětluje typizovaný vzhled budovy Vlastimil Buchtele, ředitel hvězdárny a planetária. Na jižní Moravě bylo například planetárium budováno ve spolupráci s renomovanými architekty, kteří byli zároveň členy astronomické společnosti. V noci v Brně dokonce potají překolíkovávali zaměřenou stavbu, aby byla o něco větší. Přesto ale stojí za to zajít dovnitř, počkat, až zhasnou světla, a zatajit dech nad množstvím hvězd, které se náhle objeví nad hlavou. Iluze je dokonalá, chybí už jen mírný větřík a vůně květin, a člověk by si připadal jako někde uprostřed letní noci s oblohou neuvěřitelně blízko. Za tuhle iluzi přitom vděčíme náhodě. Legenda praví, že před sto padesáti lety si „dělník u Zeissů“ hrál se sítkem nad zapálenou svíčkou a sledoval prosvítající tečky promítnuté na strop. Připomínaly mu hvězdnou oblohu. Z „hvězdiček“ promítnutých na cihlový strop nakonec vznikl přístroj, který slouží k pochopení vesmírných zákonitostí dodneška. Zeiss Kleine Planetaria – jak zní obchodní název – se důvěrně nazývá činka, protože ji připomíná. Tvar je dán dvěma koulemi, které při promítání simulují podle potřeby jižní a severní polokouli. Dnes je v tomto přístroji plynule regulovatelné světlo a dírky nahradily malinkaté diapozitivy. Přístroj váží sto padesát kilogramů, takže i tím připomíná kulturistické náčiní. „ZKP2 stál rovných 972 000 korun a kopule dalších 370 000 korun. To byly na tehdejší dobu více než slušné peníze,“ konstatuje Vlastimil Buchtele při pohledu do dodacích listů. Aby byla iluze hvězdné oblohy dokonalá, promítá třicet dva projektorů až pět tisíc hvězd na strop kopule o projekční ploše 157 metrů čtverečních. Různé hvězdy, souhvězdí a galaxie vidí diváci stejně, jako by se dívali na skutečnou oblohu, což přístroj dokáže díky různým průměrům „dírek“. V Teplicích ještě navíc dotváří správnou iluzi promítané panorama města, podle kterého se mohou diváci zorientovat. Jeden z přídavných projektorů dokonce ukazuje sluneční soustavu při pohledu „shora“. Právě na něm je možné demonstrovat příčinu vzniku planetárních kliček nebo pohybu Slunce po ekliptické dráze. Do informací, které se návštěvník dozvídá, se samozřejmě doplňují i nejnovější poznatky z výzkumu vesmíru. Málokde se je dozvíte tak levně, vstupné je totiž spíše symbolické – deset korun. Pokud vás baví geografie, pak pro vás nebude těžký rébus – následující „nesrozumitelná“ změť čísel: l = 13°51’15,8” E; j = 50°38’44,4” N; h = 267 m n. m. Jde o mezinárodně zakódovanou zeměpisnou polohu teplického planetária.
Začíná písmenem A, má všechno, o čem může turistická destinace snít. Přesto ji v cestopisných průvodcích ani v barevných katalozích cestovních kanceláří nenajdete. Žije si totiž vlastním životem řídícím se osobitými pravidly, mluví vlastní řečí, která nemá nic společného se žádným dalším světovým jazykem. Taková je Albánie. Země bílých, dosud nedotčených pláží ohraničených neuvěřitelně modrým Středozemním mořem na straně jedné, a šedými siluetami drsných hor na té druhé. Země, která má mimo jiné gigantická naleziště ropy, zemního plynu i chromu. Nemluvě o zásobárnách přírodního asfaltu, o kterém se zmiňoval již Sofokles, že „jest nejlepším na vyspravování lodí“. Právě jím jsou pokryty pařížské bulváry. A přesto zůstává Albánie neuvěřitelně chudá a vládnou v ní archaické zákony krevní msty. Stovky bílých, většinou kradených mercedesů chaoticky poskakují po rozbitých cestách a jen díky hlasitým klaksonům se vyhýbají povozům taženým osly, z jejichž kozlíků se rekrutovali dnešní řidiči. Míjí se tak současnost a minulost státu, kterému se nedaří probudit se ze středověku násilně vystřídaného orwellovským novověkem, byť ho už v roce 1991 nahradila demokracie. Jenže pod slovy volnost a svoboda si každý představuje něco jiného a mnozí obyvatelé Albánie to pochopili jako možnost vzít zákon do vlastních rukou… Staré křivdy nesmějí zůstat odpuštěny, rodinná čest musí být vykoupena krví. Takzvanou „zemí orlů“ můžete cestovat, můžete tam i pracovat pro nějakou humanitární organizaci, ale nikdy nepřekročíte svůj stín cizince. A to ani když si tam najdete blízké přátele. Existují totiž tabu, o kterých se s návštěvníky nemluví, už jen proto, že se týkají výhradně albánské společnosti. K nim patří i krevní msta. Statistiky mluví jasnou řečí a vypočítávají oběti, o kterých všichni vědí, kdo je zabil a proč, a přesto jsou oficiálně vedeny ve složce nevyřešeno. Policie se ani neptá svědků, co viděli, stejně by řekli, že si nevzpomínají. Vendetu obklopuje ticho jako vysoká, neprostupná zeď. Přitom zasahuje i do života lidí, kteří s ní často neměli nic společného. A co je nejhorší, její pravidla, vycházející z takzvaného kanunu, si dnes vysvětluje každý po svém. Jak se to komu hodí. Jeden příklad za všechny. Cestou do města Skadar zastavili manželský pár čtyři ozbrojení muži, kteří požadovali peníze. Žena měla v kabelce pistoli a podařilo se jí dva z banditů zastřelit. Vypukla přestřelka, při níž nakonec přišla o život, její manžel to „odnesl“ jen průstřelem plic. Útočníci se pak dali na útěk. Kdo je vinen? Mí albánští přátelé se shodli na tom, že tragédii způsobila žena, která se začala bránit. Příbuzní dvou padlých banditů teď budou pronásledovat manžela zavražděné a jeho bratry tak dlouho, než ho zabijí. Jen tak očistí svoji čest. Tak to prý má být, tak je to správné. Nezbývá než dodat pár vět, které se objevují na prvních stránkách literárních děl a jimiž končívají titulky filmů. Osoby a události popsané v reportáži, jež vyjde v zářijovém vydání Koktejlu, jsou, nebo spíš byly skutečné. Jména a místo děje byly záměrně změněny. Článek je věnován nevinným obětem, které se počítají na tisíce…
Před sto lety, když byl Taiwan kolonizován Japonci, přišli jeho dobyvatelé s myšlenkou obchodovat s korály. Založili dvě těžební místa na severu a jihovýchodě ostrova. Hlavním centrem se stal přístav Keelung.Před čtyřiceti lety představili Japonci Taiwancům novou těžební technologii, která přinesla zlatou éru korálového byznysu. Že se tak stalo, je dílem náhody, protože jen díky ní se rybářům z města Keelung zahákl do sítí kus korálu, a oni vycítili nové možnosti obživy. Zlaté dny se ale začaly pomalu krátit. K prudkému pádu došlo před deseti lety, když se korálová sklizeň značně snížila, stagnoval vývoj nových produktů a ubýval i zájem kupujících. Tato nepříznivá situace přiměla mistra jménem Zon Shin Lai, který se do té doby slušně živil skulpturami, které z korálů vytvořil, k založení vlastního muzea. Své umění předal studentům a dílo uchovává jako bohatství Taiwanu.
Už zhruba čtyři sta padesát milionů let máme v limbickém systému naprogramovány dvě reakce – utéct, když jsme ohroženi (pokud je kam), nebo se ohrožení aktivně bránit (pokud je šance na vítězství). Současná společnost se svými společenskými pravidly a diplomatickými protokoly většinou žádnou z těchto přímých strategií neumožňuje, jdeme tak proti vlastní přirozenosti a následkem jsou stresy. Zvládat je nám pomáhají postupně vyvinuté části mozku. Díky obrovskému pokroku neuronálních věd o něm sice víme čím dál víc, ale stále je to zoufale málo.
Lidský mozek je podle vědců nejsložitějším útvarem v nám známém vesmíru. Složitější prý je už jen systém komunikace mezi jednotlivými mozky. Mozek nejen zprostředkovává vnímání světa, ale jsou v něm uloženy vzpomínky, emoce, paměť i fantazie. Každý samozřejmě ví, jak vypadá zvrásněný povrch mozku s jeho dvěma hemisférami a mnoha laloky. Jak to všechno ale funguje? Kde sídlí vzpomínky? Co se vlastně děje při jejich vybavování? Jak to, že jsme schopni abstraktního myšlení a dokážeme pracovat s tak nehmatnými pojmy, jako je filozofické jsoucno, či reklamně útočit na podvědomí? A musíme skutečně zhloupnout, když zestárneme?
CO SE S MOZKEM DĚJE Fungování mozku mají „na svědomí“ nervové buňky (neurony) a jejich propojení. Objev neuronu si roku 1835 připsal známý český lékař Jan Evangelista Purkyně. Ostatně na jeho počest je v části mozku – v mozečku – pojmenována skupina velkých buněk. Ačkoli slovní obrat „šedá kůra mozková“ je naprosto běžný, tato mozková oblast je spíše hnědá. Je tvořena skupinami těl nervových buněk, zatímco výrazně světlejší, takřka bílá hmota jsou axony, tedy jejich hlavní výběžky. Axony tvoří jakési „dálnice a mosty“, které umožňují přenos nervových vzruchů mezi jednotlivými neurony. Mozek by nemohl být plně funkční, kdyby neměl spojení se zbytkem těla. K tomu slouží nervy, které představují spojení fyzické. Spojení chemické zajišťuje krevní řečiště, kudy spolu s krví tečou chemické substance, jako jsou kupříkladu hormony. Ostatně některé mozkem vylučované hormony jsou základní látkou pro správné přenosy nervových vzruchů. Jednotlivé nervové buňky mají kratší výběžky, dendrity, které mezi sebou komunikují pomocí elektrického potenciálu a chemických signálů, neurotransmiterů. „Představme si neuron, z nějž do všech stran vychází řada dendritů (výběžků). Celková průměrná délka dendritů připadajících na jeden neuron je několik milimetrů. Informaci zpracovávanou v jednom jediném neuronu je možno modulovat současně z několika tisíc míst. Jestliže si uvědomíme, že každý dendrit je dále v kontaktu s dendrity a axony jiných neuronů a ty stejným způsobem komunikují opět s dalšími a dalšími neurony, kterých je k dispozici pro každou danou funkci téměř neomezené množství, dojdeme k závěru, že výkonnost tohoto operačního systému je téměř nekonečná,“ píše Petr Jirounek v článku Má mozek svůj jazyk? v časopise Vesmír. A to všechno se děje za „provozní“ teploty okolo 37 stupňů s pomocí trochy cukru a kyslíku. Kyslík do mozku přivádějí cévy a výživu mají na starosti specializované gliové buňky. V mozku jich je okolo devadesáti procent. Názory, že gliové buňky jsou jen lešením, aby se měly neurony o co opřít, nebo dokonce že jde o pouhý odpadní produkt, jsou už překonány. Bez nich by neurony byly totéž co výkonný procesor uprostřed počítače vytaženého z elektrické sítě. Gliové buňky jsou zároveň cosi jako úklidové družstvo. „Představte si poranění hlavy spojené s krvácením do mozku. Gliové buňky zastanou činnost fagocytů a krev zlikvidují,“ vysvětluje neurolog MUDr. Ivan Slavík. Ještě zbývá objasnit, jak se vzruchy šíří. Když neuron vyšle signál po svém dendritu a elektrický potenciál dorazí na jeho konec, chybí mu k dalšímu dendritu kousíček prostoru, který se nazývá synaptická štěrbina. Je-li vzruch dostatečně silný, vybudí v synapsi přenašeč, který svou chemickou vazbou štěrbinu překlene. Odhaduje se, že synapsí je v mozku 10 bilionů. Pak už se není co divit, že to některým z nás tak „pálí“.
VLEVO JE NA PRAVÉ STRANĚ Ačkoli zní mezititulek nesmyslně, tak je logicky správně. Mozek není stranově souměrný – ani anatomicky, ani funkčně. „Praváci mívají ve většině případů větší pravý čelní lalok než levý a levý spánkový lalok větší než pravý,“ upozorňuje neuropatolog František Koukolík v jedné ze svých knih. Neurolog MUDr. Slavík jej doplňuje: „Vždycky máme některou z hemisfér dominantní. Ta má na starosti řeč, počítání, psaní – tedy analytické funkce. Nedominantní hemisféra má na starosti fantazii, prostorovou orientaci atd. Možná to zní zvláštně, ale dominantní hemisféra praváků je vlevo, u leváků vpravo. Pokud budete mít poškozenou pyramidovou dráhu vpravo, ochrnete vlevo, a obráceně.“ Také se dnes už ví, že pravá hemisféra potřebuje ke zpracování stejného řetězce písmen více času než hemisféra levá. Ta zase dokáže splnit příkaz „zamračte se“ či „usmějte se“. Aby to však nebylo tak jednoduché, spontánní smích či smutek dokáží vykouzlit na tváři obě hemisféry. Pokud je člověk pravák, má řečové centrum umístěné v levé hemisféře. Dnes už je také jasné, že dominance mozkových hemisfér úzce souvisí s praváctvím a leváctvím. Proto také neuspěly žádné snahy předělávat leváky na praváky, jak se ještě nedávno rodiče i učitelé snažili. Řada současníků si dobře pamatuje doby, kdy se leváctví považovalo za něco nepřirozeného, a lidé netušili, jaké škody jakákoliv „náprava“ páchala. Ještě dnes se s tím řada lidí vyrovnává. V extrémních případech dokonce mohlo dojít až k poruchám řeči a k poklesu inteligence. Rozdíly mezi fungováním hemisfér jasně ukazuje i jedno postižení, které vznikne poškozením kůry temenního mozkového laloku – takzvané opomíjení. František Koukolík v knize Mozek a jeho duše dává názorný příklad: „Pacient postižený mozkovou příhodou pravého temenního laloku při kreslení hodinového ciferníku nakreslil jen jeho pravou polovinu. Když kreslil kopii domečku, vynechal levou polovinu. Zpočátku si neholil levou tvář. Pokud se někdo dotkl jeho levé ruky, byl přesvědčen, že dotyk byl na ruce pravé.“ Takto postižený člověk se pak může třeba těžce popálit, protože čidlo bolesti sice podá informaci o tom, že se něco děje, ale mozek ji správně nerozliší a nevydá odpovídající signál k odstranění příčiny bolesti. Opomíjení je nemoc, o které veřejnost příliš neví, mnohem známější jsou nemoci mozku jako Parkinsonova či Alzheimerova choroba.
DRAMA jménem PHINEAS GAGE Dokážete si představit někoho, komu proletěla železná tyč hlavou, a dotyčný to přežil a vypadal, jako by se mu nic nestalo? Takovým byl, alespoň na první pohled, Phineas P. Gage, velmi schopný, racionálně uvažující předák na stavbě železnice v Nové Anglii. Zástupce společnosti Rutland & Burlington Railroad, pro kterou pracoval, by nikdy nenapadlo, že jeho případ bude i po více než sto letech zajímat lékaře zabývající se vztahem mozku a chování. V létě roku 1848 totiž Phineasu Gageovi vybuchla v bezprostřední blízkosti nálož připravená k trhání skály. Železná tyč, vložená ve skále, mu vnikla levou tváří do hlavy, roztříštila spodinu lebeční, proletěla přední částí mozku a druhou stranou vyšla ven. Zpočátku to vypadalo, že jediným následkem bude poškozené levé oko a slepota. „Pak ale začal být nestálý, neuctivý, čas od času se vyžíval v nejsprostších nadávkách, což dříve nebylo jeho zvykem. Byl netrpělivý vůči omezením nebo radám, pokud mířily proti jeho přáním. Jeho slovník se stal postupně tak nechutným, že se ženám doporučovalo, aby v jeho přítomnosti nepobývaly dlouho,“ popisuje změnu chování tohoto člověka Antonio R. Damasio v knize Descartesův omyl, která se zabývá vztahy mezi emocí, rozumem a mozkem. Gage se nakonec stal společensky nevhodným, nebyl schopen ani racionálně plánovat vlastní budoucnost. Časem se ukázalo, že radikální změna chování souvisí s poškozením čelních laloků, i když zde nejsou uložena žádná životně důležitá centra. Kdyby zde bylo centrum odpovědné za dýchání či tlukot srdce, byl by Gage už mrtvý. Takhle přežil, ale s vážnými důsledky. Gageovo neštěstí pomohlo zkoumání „centra“ lidského chování. Později se našly i další podobné případy. Pacient, kterému byla při operaci mozkového nádoru odňata i část čelního laloku, se začal chovat podobně jako Gage. Původně vzorný otec rodiny, úspěšný a odpovědný muž v zaměstnání i v soukromí se najednou stal nespolehlivým, hádavým, neschopným udělat správné rozhodnutí, byť měl stejné znalosti jako dříve. Operace se tedy povedla, protože život pacienta byl zachráněn, ale důsledky byly stejně katastrofální. Muž se rozvedl, vyhodili ho ze zaměstnání, nebyl schopen udržet si jakoukoliv další práci. Teorie, že to, co bychom mohli nazvat „společensky únosným chováním“, má sídlo v čelních lalocích, byla nakonec testována na opicích. Dvěma šimpanzicím byla narušena tkáň čelního laloku. I u nich se změnilo chování. Tento pokus vědci J. F. Fulton a C. F. Jakopsen z Yaleovy univerzity, kteří ho prováděli, velmi barvitě popsali na světovém kongresu neurologů v Londýně v roce 1935. Jeden z účastníků konference se pak zeptal, zda by zásah do čelních laloků nepomohl při léčbě psychotických pacientů. Na konferenci se odpovědi nedočkal, ale mohl to být impulz, který odstartoval obludné používání lobotomických operací. Jejich důsledek ztvárnil oscarový film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Lékaři v minulém století běžně odstraňovali části mozku v oblasti čelních laloků nebo je narušili, a lidé se pak stali apatickými, neagresivními a zásadně se změnila jejich osobnost. Argumenty pro lobotomii byly silné – proděravění lebky přišlo ve své době na 250 dolarů, kdežto jen roční hospitalizace pacienta stála 35 000 dolarů.
CIMRMANOVY ZAPOMNĚNKY Co si pamatujeme ze školy? Jak uvádí génius Cimrman, skoro nic. „Po letech učitelského působení ve Struku udělal Cimrman namátkovou prověrku vědomostí svých bývalých žáků. Výsledek byl skličující. Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno: šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Cimrman se proto rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro zapamatování zabírala 1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídalo statistickému průzkumu. Pro tyto dvě oblasti učiva zavedl Cimrman dva názvy: pomněnka a zapomněnka – v němčině Vergissmeinnicht und Nichtvergissmeinnicht. Žáci se učili obojímu, ovšem jen pomněnku si směli pamatovat. Cimrman pak velice rafinovanými chytáky zkoušel, zda si nepamatují i zapomněnku,“ praví se ve hře Vyšetřování ztráty třídní knihy. Se zapomínáním to ale vůbec není jednoduché. Jak to, že čerstvě nadiktované telefonní číslo zapomeneme dřív, než najdeme tužku, abychom si je zapsali, ale tvář desítky let mrtvé babičky si dokážeme vybavit pořád? Je potřeba rovnou říct, že je několik druhů paměti. Krátkodobá slouží jen na „chvilkové“ podržení informace, zatímco do dlouhodobé se nám vrývají vzpomínky, ale třeba i fráze v cizím jazyce či naučené chemické vzorce, které jsme si tam cíleně uložili. Může to být třeba i klasickým školním „šprtáním“. Do dlouhodobé paměti se přitom vrývají vzpomínky slastné či bolestné. Časem vyhasnou ty „obyčejné“. Kde ale je sídlo paměti v mozku? Na první pohled jednoduchá otázka dodnes nemá konkrétní odpověď. Chcete-li si vybavit obličej dejme tomu své první velké lásky, aktivují se v mozku nejen centra emocí (takzvaný limbický systém), ale i centra zraková a sluchová, která sídlí v jiných částech mozku. Při vyvolání představy se pak sepnou miliardy synapsí a dohromady vytvoří vzpomínku, kterou jsme v minulosti kamsi zasunuli. Tato představa přitom nemá v mozku své anatomické místo, které by bylo možné přesně určit. Tento příklad je ale jen jedním z několika typů paměti. V roce 1953 skupina amerických neurochirurgů operativně odstranila vnitřní části obou spánkových laloků pacienta, který trpěl jinak neléčitelnou padoucnicí. Operace byla na první pohled úspěšná, onemocnění zásadním způsobem ustoupilo. Jenže dotyčný ztratil paměť. Nově získané informace si podržel zhruba minutu, takže třeba právě přečtené noviny mohl vzápětí číst znovu a připadaly mu zcela nové. Nepoznával lidi, se kterými se běžně stýkal. Informace, které získal do operace, mu zůstaly, ale už se nikdy nenaučil nic nového. Pro muže to bylo neštěstí, pro vědce to ale znamenalo zase krok dál v poznání mozku. Odhalili tak místo, kde sídlí systém převádějící informace z paměti krátkodobé do dlouhodobé. Ovšem poruchu paměti nevyvolává jen poškození spánkových laloků. Alkoholová „okna“, tedy nepamatování si části alkoholového dýchánku, a poškozené mozky chronických alkoholiků jsou toho jasným důkazem. Mluvíme-li o paměti, nemůžeme vynechat hipokampus, tedy část mozku, která tvarem připomíná mořského koníka (lat. hippocampus). Tento obloučkovitý závit ve spodní části mozku je krytý mozkovou kůrou a odpovídá za krátkodobou paměť. Dnes už vědci znají i gen, který ovlivňuje lidskou paměť. Jeho objev je jedním z posledních, které se týkaly mozku. Gen objevil Dominque de Quervain s týmem kolegů na univerzitě ve švýcarském Zürichu. Objevili, že v populaci je devět procent nositelů formy genu 5HT2a, kteří měli dlouhodobou paměť v pořádku, ale pokud si měli po pěti minutách vybavit pět slov nebo jednoduchých tvarů, které jim předtím ukázali, měli o dvacet procent horší výsledky než lidé bez této formy genu. Čím to? Svou úlohu hraje serotonin, přenašeč neuronálních vzruchů. Je to látka, která dokáže překlenout synaptickou štěrbinu a „poslat“ vzruch v mozku dál. U lidí, kteří mají gen 5HT2a, je chemická vazba jemně změněna a serotonin pak funguje pomaleji.
JAK SE UČÍME Paměť je důležitá pro učení. V systému českého školství se často učení omezuje na biflování dat, přestože alternativní metody výuky ukazují, že učit se dá i jinak. Může se do učení zapojit hudba, vůně, či dokonce chuť? „Zmíněné smysly aktivují limbický systém, a obecně lze říci, že zážitky spojené se silnou emocí se vryjí do paměti velmi hluboko. V procesu studia a učení je však tento vztah velmi individuální, někomu vyhovuje více absolutní klid ke studiu, druhý využívá hudby jako aktivátora volných asociací v podvědomí. Podstatné pro učení však je, aby paměťová stopa měla logickou strukturu a nové poznatky byly řazeny do logických spojů s informacemi, které jsou už v paměti uloženy. Tak vzniká systematické vzdělání jedince. Pokud se při učení pouze biflujeme a hlouběji nepřemýšlíme o podstatě problému, tedy nevytváříme systém s tím, co jsme již poznali, je informace v paměti uložena méně trvale,“ vysvětluje primář neurologického oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem MUDr. Martin Sameš. Stejně důležité jako pamatovat si je ale i zapomínat. Vracející se vzpomínky na traumatizující události (koncentrační tábor, přírodní katastrofa, smrt blízkých, znásilnění) jsou příznaky posttraumatických stresových poruch. Zapomínání může působit i jako lék. Paměťové stopy v mozku jsou běžně „přemazávány“, podobně, jako když se v počítači nastaví povel „smazat soubory starší dvaceti dnů“. Co se nepoužívá, musí uvolnit místo novému, užitečnému a někdy možná i život zachraňujícímu. I když ani to není tak jednoznačné. Každý si už zkusil, že oživit si zapomenuté je podstatně snazší, než se naučit něčemu zcela novému.
ŠEDÁ INTELIGENCE Lidé jsou přesvědčeni, a původně se to učilo i ve škole, že inteligence je schována v šedé kůře mozkové. Co tedy s tím, že muži mají více šedé kůry mozkové než ženy? To by pak znamenalo, že inteligence je záležitostí pohlaví. Nastává logická chyba. Vzrušení mezi laiky i vědci přinesly zcela čerstvé výsledky zkoumání vědců z univerzity v Kalifornii, zveřejněné v lednu letošního roku. Publikovaná data potvrdila, že muži a ženy dosahují stejného inteligenčního výkonu, ale zapojují při tom rozdílné části mozku. Ženy mají podle těchto dat v čelních lalocích jen čtyřicet pět procent inteligenčních center šedé hmoty a nemají zde žádná centra bílé hmoty. U mužů jsou intelektuální centra šedé hmoty mozku umístěna v několika různých místech. Hypotézu podporují snímky z magnetické rezonance. Z toho vyplývá, že poškození čelních laloků může mít pro ženy mnohem horší důsledky než pro muže. Při stejném zranění by ženy měly třeba větší problém s učením. Ovšem logický předpoklad, že více neuronů znamená více inteligence, popírá neurochirurg Martin Sameš: „Nadprůměrnost těchto vyšších kognitivních funkcí je dána výkonností paměťových systémů, mozkové kůry a asociačních systémů. Hovoříme-li o zdravém mozku, nejde o vyšší počet neuronů, ale o vyšší integraci a propojení těchto neuronálních systémů.“
DOBRÁ ZPRÁVA Jak ukazují nejčerstvější výzkumy, nemusíme zemřít hloupí. Ještě donedávna se předpokládalo, že nervové buňky se neobnovují a starším lidem tak nezbývá nic jiného než hloupnout. Jenže poslední výzkumy prokázaly, že učením vznikají nejen nové mozkové buňky, ale i jejich synaptická propojení. „Dnes víme, že učení vede k tvorbě nových synapsí. Zvýšení gliální aktivity zlepší schopnost učení. K tomu lze dodat, že to zřejmě funguje i obráceně: učení zvyšuje aktivitu glie,“ zdůraznil MUDr. Oldřich Vinař, DrSc., už v roce 2001 v tisku. Stručně řečeno, ačkoliv jakási únava a stárnutí mozku je s postupujícím stářím neoddiskutovatelný fakt, přece jen se dá u zdravého člověka zbrzdit. I ve stáří se vyplatí učit se. V podstatě cokoliv. Cizím jazykem počínaje, novými dovednostmi konče. Před dvěma lety jsem měl tu čest seznámit se s člověkem, který dostal ke svým devadesátinám počítač. Nenechal ho „mladým“, jak mají starší lidé ve zvyku, a netrvalo dlouho a komunikovali jsme pomocí elektronické pošty. Vědci upozorňují, že kvalita nově vzniklých buněk závisí na aktivitě jedince. Čím je aktivnější, více nucen přizpůsobovat se stále novým věcem, pamatovat si je – tedy učit se, tím je aktivita hipokampu větší a v rámci pozitivní zpětné vazby se pak tvoří další nové buňky. Prestižní časopis Nature uveřejnil v roce 2004 studii, ve které Ch. Schmidt-Hieber s kolegy z Psychologického ústavu freiburské univerzity dokládá vyšší, „kvalitnější“ aktivitu nově vzniklých buněk. ŠPATNÁ ZPRÁVA Okamžiky očekávání se střídají s okamžiky zklamání – zní jeden z běžných bonmotů. Přesně tak je to s výzkumem mozku. Přesto že neurovědy kráčejí kupředu, každý další objev jen nastoluje další otázky. Obrovské množství poznatků vede k různým hypotézám místo k jednoznačným závěrům. „Nemožnost přesných a úplných vysvětlení ještě neznamená slepou uličku. Máme důvody se domnívat, že uspokojivá vysvětlení, přestože by bylo ztřeštěné říkat kdy, jsou na dosah ruky. Pokud je zde důvod k obavám, nespočívá v nedostatečném pokroku, ale ve velkém náporu faktů dodávaných neurologií a v jejich potenciálu ohrozit schopnost jasného myšlení. V obvodech jediného lidského mozku se nachází několik miliard neuronů. Axonové spoje, vytvářející neuronální obvody, jsou dlouhé řádově několik stovek tisíc kilometrů,“ vysvětluje profesor neurologie A. Damasio fakt, že ačkoli víme čím dál více, stále je konečné poznání mozku v nedohlednu. A jak to tak vypadá, ještě hodně dlouho bude.
Pokud si chceme svou dovolenou trochu více užít a být nezávislí na informacích a péči průvodce cestovní kanceláře, přijde nám vhod alespoň základní znalost některého z cizích jazyků. Koneckonců, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi zase Čechem, avšak vzdělanějším. Ale i když vládnete jazykům jen třem, tedy jednomu v ústech a dvěma v botách, vypomůže k jednoduché komunikaci alespoň úsměv, gestikulace nebo cár papíru s obyčejnou tužkou.
Vypozoroval jsem léty pobytu v zahraničí, že se téměř vždy v novém jazyce na prvním místě naučíme vulgarismům, ačkoliv si jimi nic neobjednáme ani se nedoptáme na cestu. Já sám dokážu odeslat někoho někam snad ve dvaceti jazycích, i když v běžném hovoru bych takové slovo nepoužil. Jenže vulgarismy jsou, a to nejen při cestování, pro člověka nepostradatelné, ať si to hodláme připustit nebo ne. Ventilují zklamání, napětí, pocit frustrace a zlobu, jde o přirozené odčerpání agrese. Často vulgární slovo povzbudí a dodá sil, nebo pomůže začlenit se do určité sociální skupiny. Sprostá slova někdy přinutí druhého ustoupit nebo ho zastraší, případně potupí… Když se nad vším zamyslíme, vulgarita není přímo úměrná počtu sprostých slov ve větě. Slovník z fotbalového stadionu se určitě nehodí do kultivovaného hovoru, ale stejnou pozornost můžete získat i slovníkem ve stylu: „Velice mne kaká, když se ani za nejvyšší bytost na nebesích nemohu někam dovolat. Ty příslušnice nejstaršího řemesla na informacích ze mne dělají neplodného samce tura domácího a všechny jejich rady jsou na výměšek z tlustého střeva. Celá komunikace s nimi je na ženský pohlavní orgán a já si při ní připadám jako pohlavní orgán mužský.’’ Přesto jsem přesvědčen, že by každý, kdo se vydává na cestu do zahraničí, měl mít alespoň základní znalost řekněme problémových slov cílové země, aby se příliš často nedostal do trapné, či dokonce nebezpečné situace. Snad nejbarvitější, nejvšestrannější a nejpoužívanější vulgární slova jsou německé scheisse, španělské coňo a anglické fuck. Ve slovníku je kupodivu nenajdete. Slovo coňo, lidový výraz pro ženský pohlavní orgán, figuruje v mluvě tříletých, stejně jako starců, metařů i ministrů. Nemá, stejně jako ve francouzštině, ten brutální vulgární nádech jako v jazycích slovanských. Slouží pro zvýraznění údivu, nadšení, mrzutosti, záleží jen na intonaci. Můžete se s ním denně setkávat v běžném hovoru i ve sdělovacích prostředcích. Podobně, i když ne docela, je tomu s anglickým fuck. Je to slovo vskutku magické, které už jen svým zvukem může popsat radost i nenávist. Můžeme ho zařadit do mnoha gramatických kategorií – použít jako sloveso v činném tvaru minulého času (John fucked Mary) i v trpném tvaru minulého času (Mary was fucked by John), může se stát i příslovcem (Mary is fucking interested in John), nebo dokonce podstatným jménem (Mary is a terrific fuck) a podobně. Ponecháme-li stranou jeho původní sexuální význam, může popsat mnohé situace či rozpoložení mysli: pozdrav (How the fuck are you?), oklamání (I got fucked by the car dealer), rezignaci (Oh, fuck it!), mrzutost (I guess I’m fucked now), agresi (Fuck you!) a tak dále a tak dále. A naopak. Nedostatečnou znalostí nebo odlišným akcentem můžeme snadno nevinné slůvko překroutit tak, že se i prodejná holka ze salonu úlevy začervená. V zahraničí se tak často nevědomky dostáváme do poněkud trapné situace. Uvedu alespoň několik příkladů, pro snazší pochopení ve fonetickém přepisu. Snad každý Čech ví, že v Polsku šukat znamená hledat. Málokterý cyklista však ví, že pedal je hanlivý vyraz pro homosexuála. Když dvě dámy seběhnou na horské túře ze Sněžky na polskou stranu zahřát se šálkem čaje, může je zarazit, když jim objednávku číšník naservíruje se slovy: „Tu mače, vypiče hrbate,“ tedy „Tady máte, vypijte čaj.“ V řeznictví v Českém Těšíně můžete být svědky situace, kdy je zamyšlená zákaznice oslovena řezníkem slovy: „Pani spiče?“ A pokud se v Polsku budete ptát na záchod, pošlou vás směrem západním. Rovněž v ruském jazyce je mnoho zavádějících podobností s češtinou. Já jsem si kdysi u přátel v Kyjevě uřízl ostudu, když jsem pochválil výtečnou polévku slovy: „Očeň vaňajet.“ Nějak mi ušlo, že v ruštině „vkusno pachnět“ to, co nám voní, a „vaňajet“ to, co zapáchá. Až po vás na Ukrajině budou požadovat kvitky, jde o jízdenky. Na dovolené v Chorvatsku jsme s kolegyní diskutovali v pizzerii, kdo všechno s námi do Chorvatska rovněž jel. Její sedmiletá dcera se s jídelním lístkem v ruce zarazila nad nadpisem „Jela i piča“, tedy jídla a nápoje. „Koho tím, maminko, myslí?“ Ronit je v této zemi výraz pro potápění, stan slovo pro byt, ve Slovinsku fukat znamená souložit a otroci jsou děti. Mimochodem, tak často zaměňované vulgární české slovíčko začínající na pé, je kupodivu francouzského původu a přišlo k nám v období třicetileté války, kdy se francouzští žoldáci mimo jiné dožadovali rozptýlení s dámou slovy „pettit chat“, tedy kočička. Člověk však nemusí ani za hranice, stačí jen ujet pár kilometrů z Valašska na Hanou, a už si nerozumíme, byť teoreticky hovoříme stejným jazykem. Dva příklady z Prostějovska: „Teta, máte bochte?“ „Nemám, ale pečo.“ Nebo – „Stréco, ste nějaké oteklé.“ „To víš, synko, kdo oteče, vehraje.“ Jazyk ostravský, poznamenaný tvrdou prací v hlubinných dolech, má rovněž svůj půvab: „Ta jak štajgr, rubu na Stařiču a měškam na Dubyně a staru mam rad jak cyp.“ Brněnský hantec je ve své jedinečnosti slohu bezkonkurenční: „Zoncna rumpluje, balím dečmen a hup šalinó na prígl házet čučku po betelnéch kocórech.“ Podobně jako hantec je stavěná i hantýrka pražské galerky. Hle, jaká to rozmanitost a krása na několika málo kilometrech čtverečních. Za hranicemi vlasti však buďme napozoru. Ve Španělsku je tarta dort a torta facka, pollo (pojo) je výraz pro kuře, avšak polla (poja) pro mužský pohlavní orgán. Nápisy curva peligrosa v Pyrenejích upozorňují řidiče na nebezpečnou zatáčku. Ano je výraz pro řitní otvor a český souhlas no je zde vnímán jako zápor. Pako je familiární odvozenina jména Francisco, kdežto běžné slovenské jméno Marika je dost tvrdý výraz pro homosexuála. Pokud však o vás Španěl prohlásí, že jste debil, jste pouze slabý. A bezpečné slovenské pneumatiky Matador na hispánském trhu určitě snadno neprorazí, neboť jde o výraz pro zabijáka. Rovněž jistý český výrobek označený jako Q-3 neměl na růžích ustláno, protože se tato zkratka přečte jako kutres, což znamená šmejdy. Ve Francii je mariáš svatba, nikoli oblíbená karetní hra. V rakouském železářství se český zákazník dožadoval nákupu osvětlení do sprchového kouta slovy: „Du schlampe“, tedy „Ty šlapko!“, nikoli vhodnějším „Duschlampe“, tedy „Osvětlení do sprchy“. V německy hovořících zemích slečně netvrďte, že je blázen, neb jde o jistou nepublikovatelnou činnost. Prodavačku v hodinářství snadno vyvedete z míry, když budete požadavat eine Hure, tedy prostitutku, namísto eine Uhre, čili hodiny. V Bangladéši mne běžně oslovovali kaka, tedy strejdo, což však v mé druhé vlasti Španělsku znamená lejno. Rovněž není vhodné při odchodu zdravit ženy baj baj, neboť to v bengálštině znamená bratři. Rozhodně nejčastěji chybujeme v angličtině, snad pro její rozšíření prakticky po celém světě. To mi připomnělo diskusi imigračního úředníka s přistěhovalcem: „Name?“ „Abu Dalah Sarafi“ „Sex?“ „Four times a week“ „No, no, no…, male, or female?“ „Male, female…, sometimes camel…“ Každý lesák ví, že pinus je latinsky borovice. V USA se to však vysloví pajnus, kdežto evropský lesák by s originální výslovností mohl narazit, protože je to bohužel jeden z mnoha výrazů pro mužský pohlavní orgán. Po příletu do Sydney byla česká dáma vyzvána úředníkem k desinfikaci slaměného klobouku, rutinnímu procesu u výrobků z přírodních materiálů vstupujících na australskou půdu. Dáma anglicky neuměla, a tak se obrátila o pomoc na svého syna. „Máš si ten klobouk nechat vydesinfikovat, maminko.“ Načež se dáma opět s úsměvem obrátila k úředníkovi se slovy: „Fakt jo?“, což jí v dalším celním a pasovém řízení zrovna nepomohlo (poznámka pro nedůvtipné – podobnost s fuck you). Snad si vzpomenete na Stingův koncert v Praze. Jakýmsi heslem, které mělo probudit davy z letargie, byl pokřik: „Sing, Mr. Sting!“ (Zpívej, Stingu), jejž české publikum s nadšením přetransformovalo v „Sink, Mr. Stink!“, tedy něco jako „Potop, se smraďochu“. Mám v Brně přítele, majitele jazykové školy a vášnivého sběratele Čengliš, tedy přímých překladů českých termínů do angličtiny. Uvedu několik zajímavých příkladů: Christopher Bastard from Afterspoon and Withoutsatelites (Kryštov Harant z Polžic a Bezdružic), Countrylove Menzesdog (Vlastimil Harapes), Damage to speak (škoda mluvit), Don’t wake up a swan (nebuť labuť).
Na angličtinu velmi intenzivně Poznatků vědy o mozku samozřejmě využívají i různé výukové programy cizích jazyků, které jsou velmi populární. „Všeobecně se ví, že člověk využívá vědomě jen nepatrnou část své duševní kapacity. Toho jsme se rozhodli využít,“ vysvětluje Pavel Sudík, ředitel institutu pro zrychlené učení Hampson CS Ltd., který na statku v malé vesničce organizuje internátní, velmi intenzivní kurzy angličtiny. Při výuce, která probíhá bez stresu, ve stavu uvolnění, využívá speciálně vybrané hudby. Uvolněný a dobře naladěný člověk lépe vnímá nové věci. Principy, na kterých je metoda této školy vystavěna, jsou známé tisíce let. Využívá i ověřených prvků jednotlivých moderních způsobů zrychleného učení, které se objevují ve světě zhruba od poloviny minulého století. „My je už od roku 1990 přizpůsobujeme specifickým podmínkám našich studentů a postupně zdokonalujeme na bázi humanistické psychologie,“ uvádí Pavel Sudík. „Zkušenosti z dřívějších kurzů nám ostatně potvrzují, že jdeme správnou cestou. Každý člověk je schopen naučit se během velmi krátké doby ovládat cizí jazyk, pokud k tomu má dostatečnou motivaci.“ Podstatou této metody je využít pro učení neobyčejný potenciál podvědomí. Samozřejmě nic nejde automaticky, představy, že stačí lehnout si na gauč a pustit si z magnetofonu angličtinu, které se objevily jako supermoderní zhruba před dvaceti lety, nefungují. Při kurzech v Hampsonu hodně záleží na aktivní spolupráci a důvěře mezi vyučujícími a studenty. „Na rozdíl od vědomé mysli je kapacita podvědomé paměti prakticky bez hranic a je aktivní stále – ať už jsme bdělí, nebo spíme. Navíc dokáže zpracovávat mnoho podnětů současně. Je doloženo, že informace uložené do podvědomé paměti v ní zůstávají trvale po celou dobu života,“ vysvětluje dál Sudík. Nejen u jazykových kurzů se ukázalo, jak důležité je oprostit se při učení novým věcem od dalších vjemů, tedy soustředit se jen na studium. Právě tento fakt je jedním z pilířů Hampson metody zrychleného učení. Student si ještě před nástupem do kurzu vybere nové jméno, které pak po celou dobu výuky využívá. Skutečnou identitu pak neznají ani lektoři, ani spolužáci, což umožňuje oprostit se leckdy od nucených rolí všedního života, především role pracovní, která často nutí člověka být jiným, než by sám chtěl. „Osvědčilo se nám používat konkrétní jména osob z prostředí, kde se mluví jazykem, který se učíte. Kdo se do své role dobře vcítí, může pak získat dojem, že je mu vlastně angličtina blízká, může ji cítit jako svou mateřštinu,“ uvádí Sudík. Při Hampson metodě se během výuky střídají různé podoby relaxačních a dynamických částí. Zvláštní je i projev lektorů, kteří nevystupují jako učitelé ve škole, ale spoluhráči, protože výuce mají pomoci i různé prožitky a fantazie. Aby naladění na studium cizího jazyka bylo co největší, využívá se při Hampson metodě zrychlené výuky také audiovizuální stimulace. Zařízení vyvinuté v USA využívá speciálně upravené brýle a zvukové rytmy. Zraková a mozková centra tak dostávají pulzy, které pak mozek kopíruje a optimálně se tak naladí na výuku. Výuky v Hampsonu se účastní nejčastěji velmi zaměstnaní lidé, jejichž čas je obvykle cennější než vložené školné. „Nemáme tu norimberský trychtýř, ale pokud student spolupracuje, po týdnu se domluví s rodilým mluvčím, i kdyby byl naprostý začátečník. Naše know-how spočívá v tom, že vás umíme učit anglicky od probuzení do usnutí, a přitom máte pocit příjemně stráveného dne,“ dodal Sudík. Hampson pořádá velmi intenzivní kurzy na svém statku, který byl pro takovýto způsob výuky přestavěn. Moderní metoda výuky je založena i na tom, že kurzy jsou velmi variabilní. Kromě týdenních základních (i ty ale mohou mít různý stupeň pokročilosti) se nabízejí i třídenní kurzy obchodní angličtiny nebo si může klient přímo určit, jakou výuku potřebuje. Zvláštností jsou kurzy pro rodiče a dospívající děti, které organizátoři popisují jako velmi kreativní.
