Stojíme na kopci nad mýty opředeným druhým nejmenším státem-městem Evropy a hledíme do nočních světel metropole hazardu, bohatství a přepychu. Pod námi se rozprostírá exkluzivní rezervace jako z jiného světa. Údajně se do ní může jen s naditou peněženkou. Je to samozřejmě výhoda, ale bát se sem nemusíte, ani když nepatříte mezi boháče. Svítá.
Principauté de Monaco, Monacké knížectví, městský stát, necelé dva kilometry čtvereční čehosi, co funguje jako neskutečně silný magnet. Každý, kdo něco znamená nebo něco znamenat chce, se musí alespoň jednou objevit na terase Café de Paris, dát si povinnou kávičku a pozdravit staré známé u sousedního stolu. Nebo se alespoň tvářit, že to staří známí jsou. Kdysi tu pobýval i německý císař Wilhelm II., který prý prohrál, co se dalo. Lépe se nedařilo ani Winstonu Churchillovi. Večer co večer usedal ke stolku s ruletou, rituálně popíjel Napoleona a kouřil oblíbené doutníky. Sázel stále tatáž čísla – 18 a 22. říjen 2005
Probuzení na Karlově hoře Číšník jako vystřižený ze žurnálu nám šarmantně servíruje kávu s bohatou pěnou, která už napohled dává tušit, že bude pořádným „vitriolem“. Dalších šest jeho naškrobených a vymydlených kolegů projde baletním krokem kolem. Je sice teprve něco po deváté, ale tady už vládne čilý ruch. Kromě vyčerpaných hazardních hráčů nikdo nevyspává do oběda. Kdo chce poznat tlukot srdce Monte Carla, tomu stačí klidně se usadit právě na tomto místě a nedělat vůbec nic. Od rána a možná ještě od předešlé noci krouží před nejznámějším kasinem na celém Azurovém pobřeží auta, která jsou často spíše sběratelskými exponáty než dopravními prostředky. Za krátkou chvíli kolem profrčelo na sto milionů korun v podobě tří nebo čtyř vozidel. A kolik peněz prošlo kolem našeho stolu v podobě drahých kožichů a šperků, ani nemá cenu počítat. A to přesto, že je čtrnáct stupňů Celsia a sama vím, jak v nich je tedy teplo. Není ani výjimkou, že si některá z dam zapálí doutník. Většinou ale cítíme jen jemný dým dlouhých hnědých kubánských cigaret, který vzduch spíše provoní než pokazí. Směs tabáku, kávy a vůně květin a stromů z okolních zahrad a drahých parfémů se míchá a vznáší kolem jako opojné afrodiziakum. O desáté dopoledne je kasino ještě, nebo vlastně už zase otevřené. Vrátný v livreji znaleckým pohledem klouže po turistech a studentech, kteří se nahrnuli před vchod a cvakají fotoaparáty. Samé malé ryby, přesto je uctivě přivítá a uvede do vnitřního velkého světa. Vychutnat si Monako! Může to být jednoduché, na jeho pamětihodnosti v podstatě stačí den, ale mnohem lepší je věnovat muzeím, knížecímu paláci, zahradám, vyhlídkovému vláčku a vůbec všemu raději dnů několik. Ale opatrně – Monako je návyková droga už po prvním požití! Je zvláštní, že ještě v roce 1876 tady ležela jen malá osada. Stavitelé chtěli vznikající městečko pojmenovat na počest následníka jako Albertsville či Elissé Alberto, ale v té době panující kníže Karel III. ho samolibě pojmenoval Královou Horou. Za dnes směšných 1700 franků pak získal v roce 1861 jistý Francois Blanc koncesi na kasino a založil anonymní „Společnost mořských lázní a klubů pro cizince“. Jedním z akcionářů byl i panovník a pustil se do výstavby hráčského střediska a luxusních hotelů hlavně pro ty, kteří přicházeli do Monte Carla bohatí, aby z něj odcházeli docela chudí, případně neodešli vůbec (ať je jim země lehká). Nejpozoruhodnějším monumentem je bezpochyby budova kasina v empírovém stavebním slohu, které vdechl život stavitel pařížské Opery Charles Garnier. Monacká opera je nyní v rekonstrukci a je slyšet, že uvnitř se pracuje. Kolem ale není vidět žádné stavební auto, žádný materiál, žádnou špínu a prach. Čistota je zdejším synonymem, papírky se tu hází do koše, pejskaři poctivě dodržují zákaz vodění svých miláčků do parků a zahrad a k jejich venčení používají jen místa označená výstižnými tabulkami.
Legendy o zrození legendy Skály dnešního Monaka byly obývány už v paleolitu a neolitu. Okolní moře dostalo jméno podle Ligurů, které odtud vyhnali Féničané. Podle odborníků stála na útesech osada s přístavem a chrám boha Melkarta, a jak vypráví legenda, stát vděčí za jméno právě jemu. Stavil se tu cestou do Španělska a založil tu město Portus Herculis Monoeci (monoika = sjednocení; některé zdroje uvádějí též význam „mnich, poustevník“). Výzkumy ale potvrzují že pevnost stála na skále už v 10. století před naším letopočtem, byl tady přístav a prosperující osada. Féničané projevili i kus zahradnického citu, když jako první vysadili palmy, které sem dnes neodmyslitelně patří. Římané tu zase budovali cesty. K základům maurské pevnosti z roku 1215 se ale vztahuje jiná legenda. Na její bránu měl zaklepat na Vánoce 1297 františkán. Stráže se nad ním slitovali a otevřely bránu. V té chvíli do ní vtrhla družina útočníků skrytých nedaleko. Mnichem byl Francois Grimaldi, který pak pevnost dobyl. Grimaldiové, bohatá janovská rodina, byli vyhnáni z rodného města, údajně kvůli politickým šarvátkám, a usadili se v Provenci. Dobytím pevnosti zabil rod dvě mouchy jednou ranou – získal útočiště a přístav, ze kterého pak Francois vyplouval na pirátské plavby proti nepřátelům. Další legenda hovoří o Francoisovi Grimaldim jako o dobyvateli ženských srdcí. Podmanil si místní dívčinu, ale když se s ní nechtěl oženit, děvče hanbu neuneslo a spáchalo sebevraždu. Ale ještě předtím Francoise proklelo – žádný Grimaldi už nebude mít štěstí v lásce. Při pohledu na peripetie knížecího rodu za poslední půlstoletí to tak skutečně vypadá. Kníže Rainier III.: si lásku a štěstí rodinného krbu po boku Grace užíval jen krátce. Tragicky zahynula v luxusním autě na útesech nedaleko Monaka a dodnes se vedou polemiky o tom, zda ten večer řídila ona, nebo princezna Stephanie. Tu matčina smrt tak poznamenala, že dodnes nenašla v životě uspokojivé místo. Její tahanice s muži „neurozeného původu“ plní stránky bulvárních listů. Také první manželství princezny Caroline, která vždy budila dojem té rozumnější, nevyšlo a Vatikán ho anuloval. Druhý manžel Stephano Casiraghi zahynul tragicky při závodech na rychlých člunech. Nedávno sice našla přístav v náručí kontroverzního šlechtice Ernsta, Augusta von Hannover, asi posledního přímého příbuzného císaře Wilhelma, který měl i přes hráčské neúspěchy k Monaku také vřelý vztah, ale jeho zdraví zase narušila těžká choroba. No a následníku trůnu Albertovi také očividně vyhovuje život obletovaného starého mládence. Tohle všechno byl zřejmě důvod, proč Rainier III. změnil závěť a po jeho smrti by měla přejít do rukou státu většina jeho majetku. I tak jeho děti zdědí dost. Kdo ale ví, zda jim přibližně čtyři sta milionů eur bude stačit…
Žádný zbytečný hluk V Monaku vás nevzbudí ani popeláři hlukem aut nebo boucháním popelnic, ani zahradníci. Všichni zmizí z dohledu dříve, než si jich stačíte všimnout. Číšníci jsou uctiví a usmívají se. Nikdo v autech netroubí. Nikdo se netahá s těžkými nákupy. Nikdo na nikoho nepokřikuje. A tento svět, až příliš růžový, zkoumají od brzkého rána dobrodruzi na rogalech. Na každém rohu pak na něj dohlíží policista. Ráj smetánky dbá vzorně na bezpečnost obyvatel i návštěvníků. Kamery jsou součástí života. Uvádí se, že místní policie je jednou z nejlépe vycvičených v Evropě. Její příslušníci v plné zboji, příjemní a ochotní pomoci a poradit ve francouzštině, angličtině, případně i italštině, stojí také na každé křižovatce. Respekt vzbuzují bez debat. Protože se Monte Carlo i celé Monako stalo útočištěm populárních osobností, v jisté nenápadné vilce se prý sbíhají policejní nitky pátrání po hledaných osobách z celého světa. Je všeobecně známo, že monackého knížete nejednou žádal o pomoc i známý Scotland Yard. I když nemá zdejší knížectví brannou povinnost, je tady ctí být strážcem knížecího paláce nebo policistou, podobně jako je ve Vatikánu ctí ministrovat v chrámu sv. Petra. A armáda? Jak s oblibou říkal Rainier III., jeho země má vyrovnaný státní rozpočet právě díky tomu, že ji nepotřebuje.
Magnet a adrenalin Po pár okruzích autem člověk rychle pochopí, co na velké ceně F1 v Monaku všichni vidí. Jízda je tu díky všem těm serpentinám, stoupáním a klesáním adrenalinovým zážitkem i v běžném autě za běžného provozu. Nedaleko Hotelu de Paris, kolem kterého také vede trasa závodů, mě překvapil pohled na Ladu Nivu s monackou poznávací značkou. Parkovala kousek od luxusního Bentleye a Aston Martina. Že by se chtěl majitel prezentovat něčím, co v Monaku určitě nikdo jiný nemá? Exkurze po parkovištích je tu prostě přehlídkou toho nejlepšího, co automobilový průmysl za posledních sto let vytvořil. Stařičké, ale s láskou udržované veterány si nezadávají s Mercedesy, Jaguáry či Ferrari. Sklopené střechy kabrioletů odhalují i prvotřídní výbavu uvnitř. Totéž co o autech ostatně platí i o jachtách v přístavu. Luxusní lodě jako by tvořily samostatnou plovoucí městskou čtvrť. I v knížecí rodině se plavba po moři považuje za běžnou činnost a vyplutí jachty ze soukromého přístavu pod grimaldiovskou vlajkou nevzbuzuje zdaleka takovou pozornost, jako palcové titulky v bulvárním tisku o údajných večírcích prince a následníka za přítomnosti krásných žen. Jestli ale nepatříte k horním deseti tisícům, nezoufejte. Za pár drobných se můžete plavit na jedné z atrakcí knížectví – speciálně upravené jachtě s proskleným dnem – a zkoumat podmořský život v pohodlí a se šarmantní obsluhou.
Pro lepší časy Syn oblíbeného knížete-vědce Alberta I. nedal Monaku mužského dědice. Jeho dcera Charlotte se vdala za francouzského hraběte Pierra de Polignac a z jejich manželství vzešel kníže Rainier III. V dubnu letošního roku Rainier III. zemřel a hlavou státu je nyní princ Albert II. Rainier usedl v roce 1949 na trůn jako šestadvacetiletý a začátek jeho vlády vůbec nebyl jednoduchý. Válkou vyčerpaný svět měl jiné problémy než rozhazovat peníze v kasinech. Kromě prvotního odporu evropské šlechty a hlavně vdavekchtivých šlechtičen vůči jeho „neurozené“ americké manželce se musel Rainier vypořádat i s těžkou hospodářskou situací. Pomohl drobný fígl. Občané Monaka žijící ve Francii měli platit daně podle francouzských zákonů a Francouzi sídlící v Monaku podle monackých. Vzápětí v knížectví snížili daně ze zisku na minimum. Do Monaka se hrnuli obchodníci, podnikatelé, finanční instituce a spekulanti z celé Evropy. Kníže Rainier se projevil jako výborný stratég, o tom svědčí současná podoba Monaka. Za jeho éry začala hromadná výstavba mrakodrapů, která umožnila nárůst počtu obyvatel. Podařilo se mu naplnit cíl, aby jeho knížectví bylo dostupné všem bez rozdílu síly peněženky. Vybrané lokality jsou pro horních deset tisíc, pobyt v luxusním apartmá tu i se snídaní do postele a kdoví čím ještě přijde na několik tisíc eur za noc. Ale okrajové části a sousední vesničky naproti tomu nabízejí slušné ubytování za překvapivé ceny mezi 35–50 eury. Monako je konstituční monarchií. Vyhlásil ji Albert I., pradědeček dnešního knížete, když v roce 1911 zrušil ústavu. Výhodně investoval peníze z hazardu. Díky tomu tu dnes stojí i Oceánografické muzeum, stavba jako vtesaná přímo do útesu. Je muzeem i akváriem a podmořský život tu tak mohou vidět i ti, kteří se neumějí potápět. Je zde asi třicet velkých akvárií a několik stovek malých. Největší sahá přes dvě poschodí a všude plavou ryby, po dně přecházejí obrovské langusty, krabi a baletí tu medúzy. V duchu hesla „vše pro pohodlí“ se můžete před největšími akvárii posadit jako v kině na všudypřítomných lavičkách. V jedné z postranních uliček jsme zkusili štěstí v malé restauraci, která lákala na monacké poměry až směšnými cenami. Snažili jsme se zjistit, co by mohlo být monackým národním jídlem, ale ve zdejší směsi národů a kultur to byl příliš těžký úkol. Shodli jsme se ale na tom, že místní lahůdkou jsou šneci s česnekovými topinkami a olivami a přirozeně mořské příšerky na tisíc způsobů. Vše se ochucuje tradičními bylinkami, které rostou všude jako plevel. K jídlu patří obrovské porce zeleniny, dobré víno, silná káva. Z restaurace je to už jen pár metrů na nádvoří knížecího paláce, kde se začínají hromadit turisté. Kolem projel vyhlídkový vláček, jízda za 15 eur, po vlastních má ale člověk více zážitků. I když je po poledni, je před palácem relativní klid a turisté se přímo ztrácejí na náměstí a v okolních prodejnách se suvenýry. Aby nikdo nepochyboval, že se nachází na území bývalé pevnosti, palác obklopují desítky starých děl, dar krále Slunce, francouzského Ludvíka XIV. Za dnešní podobu vděčí palác Rainierovi III., který ho opravil, zmodernizoval a částečně zpřístupnil veřejnosti chtivé po senzacích a pohledu do zákulisí života šlechty. Udělal tak z vlastní rodiny výhodný prodejní artikl. Člověk si ani neuvědomí, jak dokáže několik dní nabitých zážitky v tomto malém městském státě unavit. Vždyť na tak malé ploše je tolik lákadel, která stojí za vidění. I v tom panuje v Monaku dokonalá rovnováha – kolik lidí, tolik chutí. Na své si přijdou milovníci muzeí, jachtingu, ale i opery, gurmáni a hazardéři, ale třeba i paparazzi a historici a spousta dalších. Vše je jako stvořené, aby se tu lidé cítili šťastně.
Monackou národnost může mít jen přímý potomek nejméně čtyř předcházejících generací obývajících trvale území státu. Většinu z asi 33 tisíc obyvatel tvoří Francouzi, méně je Italů a nejméně Monegasků. Jejich jazykem byla směs provensálštiny, janovského dialektu a italštiny, která se používala ještě v 19. století. Dnes ovládají francouzštinu i italštinu. l Monako se svými 16 tisíci obyvatel na kilometr čtvereční řadí mezi nejlidnatější města na světě. l Tvoří ho tři na sebe navazující města – Monaco-Ville, La Condamine a Monte Carlo. l Centrem obchodu a přístavem je La Condamine s nejvyšší hustotou obyvatel. Čtvrť, sevřenou monackou skálou a Monte Carlem, symbolizují hlavně štíhlé mrakodrapy a je tu soustředěn nejsilnější kapitál. l Monte Carlo je lázeňská a hráčská zóna s hotely, kasiny a obchody světových značek, gurmánskými restauracemi a světoznámými lázněmi s výborným klimatem a čistým, vlhkým mořským vzduchem smíchaným s horskými vzdušnými proudy. l Rezidenční městskou čtvrť Monako obývá jen několik vyvolených. Stojí tu knížecí palác, monacká katedrála, radnice, palác vlády a další luxusní stavby a vily. l Monaco-Ville má vlastní univerzitu, vyučuje se anglicky. Je to škola na nejexkluzivnějším místě na světě a tomu odpovídá i cena studia.
„Je tady pan Půlpán?“ zeptal se řidič buldozeru, který stál opodál. „Zase jsem našel nějaké kosti.“ Naleziště z doby železné na okraji Lovosic jsme málem minuli. Výkop ohraničený červenobílou páskou vypadal docela stejně, jako když se pár dělníků vrtá v hlíně při pokládání potrubí. Ostatně nezájem řidičů, kteří projížděli kolem, tenhle náš dojem jen potvrzoval. Teprve při podrobnějším pohledu se dalo zjistit, že na obyčejný výkop jsou půdní vrstvy příliš pečlivě odkryté a na dně leží několik zachovalých keramických nádob a bezhlavá kostra člověka s třemi bronzovými artefakty na těle. Archeologické objevy z doby železné jsou v okolí Lovosic poměrně časté. Původně jsme proto byli pozváni na nedaleké pohřebiště u Mlékojed, ale místo toho jsme se stali svědky náhodného odkrytí dalšího z hrobů. Archeolog Petr Lissek z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech si přesné místo nálezu zaznamenal a požádal nás: „Ale nezveřejňujte, kde je.“ Krádeže na takových nalezištích nejsou žádnou výjimkou a ztráta tisíciletých střepů či kostí znamená především citelnou ztrátu poznatků o tehdejší době. Nedaleké pohřebiště u Mlékojed je ze starší doby železné. Marek Půlpán, terénní technik, tu pečlivě zakresluje polohu kostry, která má na těle několik bronzových ozdob. I on pospíchá, aby práci dokončil ještě ten den a nedal šanci případným zvědavcům nález rozkrást. „Jde o kostrový hrob ze starší doby železné, což je období mezi lety 750–450 před naším letopočtem. Hroby jsou orientovány přesně od severu na jih. Jde o pravidelný obdélník se zaoblenými rohy a tento hrob je nejmenší, jaký jsme tady zatím našli. Je dlouhý pouhých 2,6 metru a široký 1,8 metru,“ vysvětluje Půlpán. Archeologické nálezy zakresluje na milimetrový papír – podrobnou polohu jednotlivých předmětů spolu s uložením kostí. Kostra je bez lebky. Kdyby se zachovala, ležela by směrem k jihu. Mrtvý byl očividně kdysi pohřben v poloze na zádech a byl ozdoben bronzovým nákrčníkem. Na nohou má masivní bronzové nánožní kruhy. Že jde o dobu železnou, jasně potvrzuje nevelký železný nůž. Malý rozměr hrobu, který jsme právě viděli, je ještě zřetelnější v porovnání s tím, který nám pak Půlpán ukazuje o kousek dál. Ten měří 4 x 6 metrů a ukrýval tři pohřbená těla. „Dneska potřebuji zakreslit hlavně nález bronzových a kovových předmětů a keramiky, kostru snad nikdo neukradne,“ doufá Půlpán. Nalezené předměty se po zakreslení odvážejí do Ústavu archeologické péče v Mostě, kde se nádoby zrekonstruují a v ideálním případě pak budou vystaveny v litoměřickém muzeu. V depozitáři Archeologického ústavu označeném jako ženská šatna stojí takových nádob hned několik. Jde o zásobnice na obilí. Jsou pečlivě slepené a chybějící kusy nahradily kousky sádry. „Je to jako skládat puzzle,“ říká o své práci antropoložka Jana Hlavová. Petr Lissek vysvětluje využití nádob: „Zásobnice na obilí byly pro zemědělce mimořádně důležité. Když jim obilí zmoklo, tak si z něj možná udělali pivo, ale příští rok nezaseli. A to mohlo znamenat hlad i smrt.“ V přepravkách kolem leží desítky papírových sáčků s popsanými střepy. Každý kousek měl kdysi své místo v konkrétní nádobě, nyní je očíslován a jedině podle toho se pak dá nádoba zase znovu složit. Skládat střepy je přitom složitější než skládat dohromady kostru, protože díky znalostem o lidské anatomii se ví, kam která, byť zlomená kost patří. Pro náhodného diváka vypadá archeolog ve výkopu jako dělník, jen papír v jeho ruce může prozradit, že tu zřejmě jde o něco důležitějšího. S jakou pečlivostí a opatrností se přitom ale musí dotýkat střepů, kostí a jak významné informace může o nás samotných získat, se ale rozhodně poznat nedá.
Jsou místa, která nadchnou svou neopakovatelnou atmosférou více než turisticky vyhledávané atrakce, jen na ně narazit. Jedním z nich je železniční zastávka v městečku Hua Hin v Thajsku, která byla otevřena 25. listopadu 1911. Její součástí je i slavná královská čekárna, jež dosud slouží k uvítání královské rodiny. Rozvoj městečka Hua Hin začal na přelomu 19. a 20. století, protože si ho vybrala za své výletní místo královská rodina, která sem dodnes prchá před dusným horkem letního Bangkoku. Tím se Hua Hin stal i lákavým výletním místem pro bangkokskou smetánku. Nejen pro ni zde byl v roce 1923 otevřen Railway Hotel (nyní Sofitel Central Hua Hin Resort) postavený ve viktoriánském koloniálním stylu. Jsou v něm rozlehlé vzdušné místnosti s nádhernými verandami. V zahradě upoutají různě tvarované koruny stromů, dodnes bezchybně udržované. Duch hotelu je stále podobný tomu, jaký tady vládl na počátku dvacátého století. Královská rodina si městečko zřejmě vybrala i proto, že ho protínala železniční trať Bangkok – Kuala Lumpur – Singapur, postavená v období 1909–1918. Měří úctyhodných 1943 kilometrů a můžete po ní luxusně cestovat Východním a orientálním expresem (Eastern and Oriental Express, E&O), světově proslulým svým vybavením lůžkových vozů – jejich kupé mají i vlastní sprchový kout a toaletu. Součástí E&O je také otevřený vyhlídkový vagon, na kterém si vychutnáte vůni džungle. Celou trať vlak projede asi za čtyřicet dvě hodiny. Cestou z Hua Hinu do Bangkoku míjí proslulý osm set metrů dlouhý trámový most přes řeku Kwai, který je uložen na kamenných pilířích ve výši asi 4,5 metru nad vodní hladinou a stal se symbolem zvěrstev Japonců páchaných na zajatcích za druhé světové války. Železnice usnadnila dopravu k nádherným bílým plážím, které jsou pro Thajsko typické. Bohužel ty zdejší nejsou turisty příliš vyhledávány, za mnohem atraktivnější jsou dnes považována centra na ostrovech Ko Samui, Ko Samet nebo v oblasti Krabi. Thajsko je země úsměvů, plná úžasných exotických vůní, barev a chutí. Kdo se zde zastaví jedenkrát, budete mít chuť se vracet… A nejsou tu jen usměvaví lidé, známá letoviska s nádhernými plážemi s jemným bělounkým pískem a průzračné moře nebo projížďka džunglí na slonech…
Přejíždíme rovník a já nevěřícně pozoruji zelenou krajinu kolem posetou mohutnými borovicemi. Říkám svému průvodci Carlsovi, že jsem tady čekal něco trochu jiného. „Bude hůř,“ mávne podezřele klidně rukou. Trochu si zdřímnu, a když se probudím, je svět kolem mě skutečně docela jiný a s ním i lidé. Zatímco většinu Keni obývají farmáři, kteří se živí pěstováním kukuřice, brambor, kávy a dalších plodin, na drsném severu žijí kmeny nomádů závislých na chovu dobytka. Míříme za Turkany, do místa, o kterém se říká, že je nejteplejší na Zemi.
Co vypráví pověst Pověst říká, že do dnešní severozápadní části Keni, kde země hraničí s Etiopií, Súdánem a Ugandou, se kmen Turkana dostal následkem dlouhých období sucha, která sužovala jejich původní oblast – hory východní Ugandy. Hladomor kosil bojovníka za bojovníkem a o nic lépe na tom nebyl ani dobytek. Nayece, starší žena, která ztratila během oněch dní svého manžela a většinu rodiny, se rozhodla pro odvážné řešení bezvýchodné situace. Sestoupila do nízko položené, rozlehlé neobydlené části na východ od své domoviny. Ke svému překvapení našla hned během prvních dní několik stromů a keřů porostlých jedlými plody. Přestože byla sama, rozhodla se na nějaký čas zůstat a shromáždit dostatek jídla pro zbývající členy rodiny. Jednoho dne, když se opět vydala na sběr plodů, narazila na pasoucího se domácího býka, který se sem pravděpodobně také dostal, když hledal lepší pastvu. Začala se o něj starat. Mezitím se po stopách býka vydalo z jejího domova osm bojovníků, aby ho přivedli zpět. Šli za ním až do nížin, kde už téměř ztráceli naději na úspěch. Pak v dálce zaslechli bučení. Bojovníci byli překvapeni, když viděli, jak býk přibral na váze a kolik jídla se podařilo Nayece shromáždit. Zpátky se jim příliš nechtělo. Postupně pak za nimi přišly další skupinky bojovníků a nakonec i zbytek kmene. A protože se většina z příchozích usídlila v jeskyních, byli pojmenováni Turkana, což je slovo odvozené od Ng’iturkana, v doslovném překladu „jeskynní obyvatelé“. Dnes je těžké posoudit, do jaké míry je legenda pravdivá, ve většině afrických kultur totiž neexistuje písmo a historie se předává z generace na generaci ústně. Jisté však je, že postupem času Turkani expandovali na východ a ovládli horké pláně až k jezeru Turkana, které je největší v Keni a šesté největší v Africe. Až do roku 1969 bylo potřeba ke vstupu na jejich území povolení vlády, a tak zůstali relativně nepoznamenaným kmenem. To se bohužel v posledních dnech rapidně mění s přílivem turistů, které „dobrodružné“ cestovní kanceláře vozí až k samotnému jezeru. Spíše než s původní kulturou se tady dnes setkáte s nataženou s nataženou dlaní a slovíčkem „money“. Za skutečnými nomády je potřeba se vydat mimo hlavní trasy turistů, například do nitra Suguta Valley, považovaného za jedno z nejteplejších míst na Zemi.
Život uprostřed země nikoho „Tak jsme tady,“ usmívá se na mě společník. Vystupujeme s dokonale protřepanými žaludky z malého 4WD, které poskytuje jediné spojení s civilizovaným Maralalem. Za tímto městem už se rozprostírá jen nekonečný buš, horký přesně tak, jak mi Carls líčil. V dáli se zvedá prašný vír, jako by nám duchové dávali znamení, abychom se raději nevydávali dál. Na výběr už ale stejně nemáme. Další den si najímáme pár oslů, kteří ponesou vše potřebné pro několikadenní pochod, a odpoledne už nám schází jen doprovodný dopis, zaručující bezproblémový průchod územím. Ve stínu jedné z chýší nám jej s úsměvem a přáním dobré cesty vystavuje místní stařešina. K údivu mého průvodce nacházíme zpočátku jen vylidněné chýše sousedícího kmene Samburu, který žije s Turkany v nepřátelství. Každodenní zápas s drsnou přírodou naučil Turkany využít každé příležitosti pojistit si život – tedy rozšířit stádo. Proto není divu, že se z nich postupem času stali obávaní bojovníci a časté válečné nájezdy za stády dobytka okolních kmenů se konají dodnes, kopí však nahradily AK-47 a oběti z obou řad nejsou výjimkou. V době déle trvajících sporů se lidé stěhují blíže k větším vesnicím, kde se cítí bezpečněji. Jen kmeni Jia se jako jedinému v celém okolí podařilo s Turkany udržet dobré vztahy, nakupují od nich tabák, zrno, hrnce a další potřebné komodity. Život nomádů je přímo závislý na stádu, o které se starají. Nezbývá než putovat na místo, kde jsou dobré pastviny, a tomu je pak všechno podřízeno. Chýše, ve kterých Turkané žijí, jsou proto jen provizorní, postavené z nasbíraného klestí. Kolem obydlí si narychlo stavějí praktickou ohradu sloužící k ochraně před divokými zvířaty, například hyenami. Hlavní vchod z ohrady vždy směřuje na východ, kterému přikládají Turkané nadpřirozenou moc. Vždyť na východ se úspěšně vydala už jejich předchůdkyně Nayece, na východě vychází každé ráno slunce, a proto z této strany přichází život. Muž může mít více žen a každá z nich si staví dvě chýšky. V první – akai – spí, druhá – ekol – je vyšší a využívá se během dne. Ženy a dospívající dívky se zde starají o děti, připravují kůže, šijí nebo se věnují výrobě ozdob. Muž spí ve svém vlastním příbytku etiam. Ženské příbytky navštíví pouze, pokud ochoří. Rodina málokdy žije pohromadě, obzvláště má-li více druhů zvířat a každý vyžaduje jinou pastvu. Snad jedinou živou duší toho dne je spící zmije útočná (Bitis arietans), kterou málem přišlápnu, když sbíráme dřevo na oheň. Její maskování je dokonalé, není divu, že je spolu s mambou černou jedním z nejobávanějších afrických hadů. Když o tom trochu nesvůj vyprávím Carlsovi, nekompromisně mi sdělí, že po jídle půjdu a zmiji zabiji. „Pokud v Africe narazíš na smrtonosného hada, musíš ho zabít,“ vysvětluje klidně a usrkává čaj s mlékem. „Jinak zabije on tebe. Taková zde platí odvěká pravidla.“ Procházíme korytem vyschlé řeky, která se šikovně proplétá mezi kopečky a skalisky až k perle Suguta Valley – jezeru Logipi. V jednom z meandrů konečně potkáváme malou holčičku Turkana, která doluje vodu. Všechny řeky v tomto údolí jsou dočasné, a když vyschnou, nezbývá než ručně vyhloubit v řečišti díru a s trochou štěstí nabrat rukama vyvěrající vodu do umělohmotného kanystru. Ten pro mnohé rodiny z čistě praktických důvodů nahradil místní kalabasy – je lehký, snadno se nese na hlavě a navíc vydrží mnohem více. Zpočátku nevím, kdo je nečekaným shledáním překvapen více. Nedůvěřivě se navzájem prohlížíme, nakonec si ale vyměňujeme úsměv a prvotní ostych či snad obavy opadají. Děvče má vlasy upravené v tradičním stylu – hlavu na stranách vyholenou, pouze horní část je pečlivě upravena do malých copánků. Příprava účesu trvá i několik hodin, a aby copánky držely pohromadě, užmoulá se každý z nich se špetkou popela. Krk má děvče ozdobený nádhernými barevnými korálky, které představují tradiční ozdobu každé ženy Turkanů. Různé barvy mají různý význam a důvod k nošení – červená je krev a ochraňuje před duchy zesnulých, modrá je jako obloha, zosobňuje úrodnost, bohatství, zatímco černá je barva stínu, nosí ji většinou děti jako ochranu proti nemoci. Stejně jako korálky patří neodmyslitelně k ženské části populace, muži se nehnou na krok bez své stoličky ekicholong, oštěpu či AK-47 a někteří si své zápěstí zdobí nebezpečným kruhovým nožem k boji zblízka. Jejich ze dřeva vyřezávaná stolička má hned dvojí využití – během odpočinku slouží k sezení a nebo jako podložka pod hlavu.
Perla pouště Po několika dnech nás konečně z dálky vítá jezero Logipi v nejnižším místě keňské části Rift Valley. Denní teploty zde běžně dosahují přes 50 °C a není divu, že je některými odborníky považováno za nejteplejší místo planety. Sestup k jezeru se snažíme co nejpečlivěji naplánovat, sebemenší chyba by nás mohla stát život. Zásoby vody se nebezpečně zmenšily a v jedné z louží doplňujeme prázdné kanystry. Tentýž večer sestupujeme do stále horké měsíční krajiny, abychom si mohli postavit tábor jen pár kilometrů před sopkou Namurinyang. Tyčí se hrdě do okolí, jako by byla pánem údolí, a její našedlá barva oživuje krajinu posetou hroudami černé lávy a narudlé břidlice. Další den nás ale čeká nádherné Logipi. Jeho břehy lemují tisíce plameňáků a já se nemohu vynadívat. Stejně jako ostatní jezera v Rift Valley je i Logipi mělké a silně alkalické a vysoká koncentrace soli a minerálů je ideální pro růst zelených řas, které pro plameňáky představují hlavní potravu. Když se snažím udělat pár snímků, průvodce mě popohání. Je jasné proč. Teploty během následujících hodin nekompromisně stoupají a kolem desáté se ocitáme uprostřed největší výhně. Není kde se skrýt před bodajícím sluncem, nohy se pletou a poslední kapka vody z mého příručního vaku dávno zmizela. Konečně se objevují polosuché palmy. Zastavujeme na dlouhý odpočinek, nemáme šanci pokračovat. Mouchy tse-tse, přenašeči spavé nemoci, nás berou útokem a mám co dělat, abych se ubránil jejich bodnutí. Snažím se doplnit tekutiny a vyčistit včera nabranou vodu, filtr ale vypovídá funkci. Nezbývá než se spolehnout na pár zbylých čisticích tablet, ale vzpomínka na nazelenalou louži, ze které jsem vodu nabíral, moc na náladě nepřidává. K tomu se navečer přidává pouštní bouře. Nezvaný host nás překvapil během přípravy jediného jídla toho dne a neopustil nás celou noc. Tropika stanů se pod agresivními poryvy ohýbají až k zemi, celý od prachu si šátkem snažím zakrýt alespoň ústa a nevěřím, že se kdy vrátím do Evropy. Je to drsné místo. Přesto sem míří lidé poměrně často. Místní věří v zázračnou sílu jezera, a aby ji načerpali, vydávají se sem s karavanami velbloudů. Karavanu jsme jednoho večera také potkali. S velkou ochotou se s námi podělili o výborné velbloudí mléko, k jehož uchování používají kalabasy. Ty se sterilizují pomocí popela rozetřeného po vnitřní stěně nádoby. Mléko tak vydrží po několik dní, navíc má příjemnou nasládlejší chuť. Peníze a bohatství Náš pochod jsme museli ukončit v předposlední den plánované cesty, těsně před cílovou vesnicí. Spustil se liják a osli nebyli schopni pokračovat po klouzající rozbahněné pěšině dál. Průvodce se dušoval, že se v oblasti pohybují nebezpeční lvi, kterým nezbývá než napadat po setmění stáda a lidi, protože většina divoké zvěře se stáhla do hornatějších oblastí. Táboříme tedy nedaleko rodinky Turkanů, která nás, stejně jako ostatní domorodci, vřele vítá a poskytuje nám oheň. Přestává pršet, Carls připravuje poslední výborné pohoštění uprostřed divočiny, a i když uplynulé dny pro mne nebyly nijak lehké, je mi najednou líto opustit kruté, ale nádherné údolí Suguta. Pozoruji otevřenou oblohu se statisíci hvězd a přemýšlím, zdali zde při své příští návštěvě najdu stejně příjemné a hrdé bojovníky kmene Turkanů, spokojené se způsobem života, který vedou, a jejich nekonečná stáda. Mladší generace i tady dává přednost odchodu do měst za vidinou pohodlnějšího života. Jedno ze zdejších pořekadel ale zní: Ebari angaropiyai meere abari, tedy: Peníze samy o sobě nedělají člověka bohatým.
Nejteplejší místa na Zemi – Oficiálně byla nejvyšší teplota vzduchu na Zemi +58 °C zatím naměřena v roce 1922 v Africe, v Azíziji v severozápadní části Libye. – Za vůbec nejteplejší místo naší planety (pokud jde o teplotu vzduchu) se zatím oficiálně považuje Dallol, ležící na okraji Danakilské prolákliny v severní Etiopii. V letech 1960–1966 zde byla naměřena nejvyšší průměrná roční teplota vzduchu +34,4 °C. – Zhruba 120 kilometrů od Dallolu leží místo, které se považuje za nejteplejší, pokud jde o teplotu povrchu země. Jde o Erta’Ale, jediné obnažené lávové jezero, kde se uvnitř naměřily teploty od zhruba 500 stupňů až po více než 1140 °C. – V Americe se považuje za nejteplejší místo (často označované jako oficiálně druhé nejteplejší na Zemi) Death Valley. Letní teploty vzduchu tu v průměru přesahují i 40 °C. – Horkým místem je také Perský záliv, kde se běžně teploty ve stínu šplhají ve dne k 50 °C. – Za nejteplejší místo Austrálie se považuje Marble Bar, nejvíce tu bylo zatím naměřeno 49,1 °C. – Největší denní teplotní extrémy byly zjištěny v pouštích. Poblíž Ouargly v severovýchodním Alžírsku byly změřeny extrémní teploty –6,9 °C v noci a +52,7 °C přes den.
Jsou milovníci vína, kteří zátky zahazují, jiní je sbírají. Třeba proto, aby zjistili, kolik rozdílných vín je za život potěšilo. Vinná zátka není zas tak bezcenná věc. Každý znalec vína po otevření láhve nejprve přičichne k jejímu konci nasáklému vínem a okamžitě pozná, jestli je mok uvnitř zkažený, nebo ne. Kvalitní vína dozrávají v ležící láhvi. Spodek zátky je tak po celou dobu udržován vlhký a dostatečně pružný a tudíž zcela neprodyšný. U vín, která ještě nedozrála, se vinaři pojišťují proti „vystřelení“ zátky staletími prověřeným přírodním masivním korkem.
Byl jsem pozván do rodiny významného kalifornského vinaře v Napa Valley, pana Lionela. První, co mne v jeho nádherném parku, ve stinném zákoutí s dozrávajícími citrony upoutalo, byl obrovský skleněný válec, asi dva metry vysoký. Dříve možná sloužil jako akvárium. Jenže teď v něm nebyly rybičky, ale spousta špuntů od vína. Hosté, přihlížející tenisovému utkání, zde očividně nikdy netrpěli žízní. Překvapilo mě a současně potěšilo, že k propagaci vinice používají plakáty Alfonse Muchy. Jeho kresby jsou na etiketách vína z vynikající révy, jejíž sazenice sem po moři dopravili vinaři z jižní Evropy. Korková zátka ale neposkytuje vinaři jen informaci o tom, zda otevřel dobré, či špatné víno. Je na ní ještě spousta dalších informací. Především potvrzuje pravost obsahu tím, že je na ní i logo výrobce vína. Kvalita korku pak vypovídá o tom, zdali víno dozrávalo v láhvích, nebo bylo stočeno jako víno stolní, tedy s krátkou dobou skladovatelnosti. Taková láhev je uzavřena krátkou zátkou z mletého korku. Není tedy zátka jako zátka. Pro vína první kategorie, případně s označením „archivní“, se používá zátka dostatečně dlouhá a z masivního korku, který pochází z nejlepší části kůry korkového dubu a je proto nejdražší. Korková zátka podřadnějších kvalit, slepená z rozdrceného korku, je tuhá a méně těsní. Aby bylo lepidlo v zátce izolované od vína a zákazník ze zátky tak jednoznačně nepoznal, že jde o levné víno, snaží se někteří výrobci napodobit masivní korek tím, že nalepují na oba konce zátky z mletého korku dvoumilimetrové celistvé plošinky a potiskují celou plochu zátky vedle loga ještě šrafováním. Provrtáním vývrtkou se zátka znehodnotí a korek může zůstat i ve víně. Existují proto otvírače, které korkové zátky neporuší. Jeden jsem koupil na havajském ostrově Kauai. Při odletu jsem jej na poslední chvíli na letišti přemístil do kufru, protože bych o něj určitě při osobní kontrole přišel. Výroba všech zátek z korku, i lepených, je ale stále nákladnější, a proto se u levných vín už řadu let nahrazuje korek jinými materiály nebo napodobeninami. Důvodem je stále větší hlad po korkové kůře, která má vynikající tepelně izolační vlastnosti a využívá se proto stále více k výrobě tapet a podlahových krytin. Přírodní zdroje přitom nejsou neomezené. Po sloupnutí kůry z korkového dubu trvá nejméně pět let, než si strom vytvoří novou. Mnohý takový brutální zásah dokonce ani nepřežije. Proto rada všem milovníkům vína: sbírejte špunty! Jednou budou mít podobnou cenu jako vzácné poštovní
