Doktor z jadeitovych hor

Doktor z jadeitovych hor

doktorzjadeitovychhorV zapadlé čínské vesničce žije muž, jehož léčitelské schopnosti se staly celosvětovou legendou. Opravdu dokáže svými bylinkami vyléčit rakovinu, nebo jde jen o nafouknutou mediální bublinu? Městečko Li-ťiang najdete v nejsevernějším výběžku provincie Jün-nan jen pár desítek kilometrů od tibetských hranic. Křivolaké uličky tvořené maličkými domky s kamennými střechami se krčí pod pět a půl tisíce metrů vysokým zasněženým hřebenem Jü-lung-süe-šan, což by se dalo přeložit jako Jadeitové dračí sněžné hory. Li-ťiangem se proplétá složitý systém kanálů, které sem přivádějí vodu z horských ledovců. Celek je natolik pitoreskní, že v roce 1997 organizace UNESCO zařadila městečko do seznamu světového kulturního dědictví. Asi deset kilometrů od Li-ťiangu leží vesnice Baisha. Tvoří ji jediná rozbahněná ulice. Nic už dnes nenapovídá, že až do 13. století byla Baisha hlavním centrem království národnostní menšiny Nasi (viz také Koktejl 7/1998). Usedlí potomci kočovných Tibeťanů tu vytvořili svéráznou matriarchální společnost. Dongbové, šamanští léčitelé z kmene Nasi, si své proslulé léčitelské schopnosti zaznamenávali zvláštním obrázkovým písmem. Většina jejich starých kronik byla ale bohužel zničena za kulturní revoluce. Hlavním důvodem, proč si v Li-ťiangu vypůjčit kolo a rozjet se do Baishy, není vesnický chrám krále Mu s freskami poškrábanými bajonety rudých gard, ani pravidelné taneční večery, na kterých ženy kmene Nasi symbolicky předvádějí svou nadřazenost nad muži. Hlavní důvod má podobu staříka s bělostnou hočiminovskou bradkou, oblečeného do sepraného lékařského pláště. Muž, připomínající legendárního mudrce Lao’c, sedí na lavičce před domem, na kterém se skví ručně vyvedený nápis: „Klinika čínských rostlin v Dračích horách v Li-ťiangu.“ Čeká, až se v dálce objeví zvědaví turisté na vypůjčených bicyklech, kteří se o něm někde dočetli nebo ho viděli v televizi. Jakmile je spatří, vyskočí a už zdálky volá: „Dobrý den, hledáte mě? Jsem doktor Ho!“ HARMONIE JIN A JANG Rtuťovitý stařík počká, až slezete z kola, stiskne vám ruku a se širokým úsměvem vám ze stříbrné termosky nalije svůj speciální léčivý bylinný odvar. (Herec John Cleese z britského Monty Pythonova létajícího cirkusu to charakterizoval slovy: „Zajímavej chlápek, ale hnusnej čaj.“) Pak vás zaplaví vodopádem slov. Muž, jehož skutečné jméno zní He Shixiu, je plný nezdolné energie a má až maniakální potřebu vyprávět o sobě každému, kdo mu je ochoten naslouchat. „Umím vyléčit bolesti zubů, žaludeční nemoci, tuberkulózu, astma, vysoký tlak, srdeční nemoc, ledvinové a žlučové kameny, kožní a další choroby…“ Diagnózy sype z rukávu stylem zednického radílka z českého filmu Na samotě u lesa. „Moje léčebné postupy vycházejí z přirozených principů – používám totiž jen zcela přírodní produkty. V Číně jsme se přírodní medicínou léčili několik tisíc let a dnes se k ní lidé zase postupně vracejí. Nejdůležitější ze všeho je vnitřní rovnováha energie čchi, tvořená harmonií principů jin a jang. Když se poruší, onemocníte.“ Všichni mu říkají „doktor“, přestože medicínu nikdy nestudoval. Základy botaniky prý pochytil od přírodovědce, objevitele a fotografa Josepha Rocka. „Rostliny z Jadeitových hor zkoumal Rock asi sedmadvacet let,“ vysvětluje. „Já jsem ale svůj rodný kraj prolézal křížem krážem od mládí skoro padesát let! Na sousedech z vesnice i sám na sobě jsem postupně ověřoval zdravotní účinky dvou tisíc rostlin. Dnes jich k léčbě používám asi dvě stě. Jen škoda, že mi za kulturní revoluce rudí gardisté zabavili a spálili zápisky!“ Kdo byl jeho učitel? Američan rakouského původu Joseph Rock (1884–1962) se pod vlivem romantických snů o exotickém Východě už ve třinácti letech naučil čínsky. Jen tak, sám od sebe. Autodidaktem byl Rock i v botanice. Nedostatek formálního vzdělání mu ale nezabránil rozjet se do asijských džunglí a hor a pátrat po rostlině, která by dokázala vyléčit lepru. Do Li-ťiangu přijel poprvé v roce 1922. Pitoreskní horské městečko se mu stalo základnou, z níž podnikl řadu botanických výprav do podhůří Tibetu a odlehlých koutů jihozápadní Číny. Objevil a popsal na nich desítky nových druhů rostlin (jedna z nich, horská pivoňka Paeonia rockii, dokonce nese jeho jméno). Podle některých pramenů poslal do amerických botanických zahrad neuvěřitelných 80 000 exemplářů čínské flóry. V Li-ťiangu ale Rock především našel nový domov a přátele. Dlouhé roky tu zasvětil dokumentaci kultury kmene Nasi, která ho fascinovala svou starobylostí a poklidným způsobem života. Kromě prvního slovníku a etnografické monografie o ní napsal také řadu článků do časopisu National Geographic. Britského spisovatele Jamese Hiltona tím prý inspiroval k sepsání slavné novely Ztracený horizont (1933), pojednávající o idylické tibetské lamaserii ležící kdesi daleko od civilizace. Její šťastní obyvatelé střeží nejvyšší duchovní tajemství lidstva a dožívají se požehnaného věku několika set let. „Raději bych zemřel někde v klínu zasněžených Jadeitových hor než v osamělé nemocniční posteli,“ přál si Rock. Bohužel se mu to ale nesplnilo. Když v roce 1949 v Číně uchvátili moc komunisté, musel své zamilované horské království navždy opustit. ZROD MEDIÁLNÍ LEGENDY V polovině 80. let se v Rockových stopách vydal proslulý britský autor cestopisů Bruce Chatwin (v češtině vyšly jeho knihy Cesty písní, Utz a Návrat do Patagonie). Ve vesnici Baisha objevil staříka, který Rocka kdysi doprovázel na jeho botanických výzkumech v horách. Doktor Ho byl tehdy ještě jen vesnickým léčitelem, jakých jsou v Číně tisíce. V roce 1986 vyšel v listu New York Times článek Li-ťiang: horské království. Chatwin v něm popisoval „legendárního taoistického lékaře“ ze zapadlého koutu Číny, který zná léky na všechny nemoci. Uvedl tím do chodu mediální sněhovou kouli, na kterou se začala rychle nabalovat záplava článků, filmů, reportáží a knih. Mytický „fenomén Dr. Ho“ byl na světě. Dnes je turistickou atrakcí prvního řádu. O staříkovi s bělostnou bradkou se dočtete v průvodci Lonely Planet a návštěva jeho „ordinace“ pronikla do itinerářů západních cestovních kanceláří. Zahrál si i v cestovatelském dokumentárním cyklu Himálaj známého britského humoristy Michaela Palina (www.palinstravels.co.uk). Chatwin tedy doktora Ho „udělal“ stejně sofistikovaně, jako se vyrábějí hvězdy šoubyznysu. Legendu, která začala žít svým vlastním životem, stařík přiživuje způsobem, který by mu mohli závidět i zkušení odborníci z marketingových agentur. Stěny jeho domu jsou hustě pokryty zarámovanými novinovými články ve všech světových jazycích, jež jsou důkazem jeho důležitosti. „Napsali o mně v desítkách západních novin a časopisů, dnes už asi ve třiceti jazycích! Léčil jsem více než 300 000 lidí ze čtyřiceti zemí! A vidíš? Tohle všechno jsou pochvalné dopisy, které mi posílají vyléčení pacienti!“ – pokřikuje nadšeným hlasem a bez ptaní mi strká pod nos několik tlustých knih. Když si ho chci vyfotit, rychle se upraví v zrcadle a zaujme nacvičenou pózu profesionálního manekýna. Lehký úsměv, tajemný vševědoucí pohled do dáli… „Jezdí se k nám učit američtí studenti botaniky, ale letos v létě jsme tu měli i jednu studentku medicíny z Jižní Koreje,“ vypráví a ukazuje cedulky s přesnými vědeckými názvy rostlin v latině, čínštině a angličtině. „Podívej, tahle bylina umí odstranit bolest zubů a tahle zase neplodnost.“ Pak se vytasí s několika pořadači vizitek, pečlivě rozdělených podle jednotlivých zemí. V sekci věnované České republice se ale zatím skví jen pár kousků. Zatímco někteří kritičtěji naladění západní návštěvníci mají z té bizarní postavičky legraci, vědci prý bylinky doktora Ho pečlivě zkoumají. Klinické testy údajně prokázaly jejich schopnost zastavit rakovinu – a to i v případech, nad kterými už lékaři zlomili hůl. Doktor Ho o tom svým návštěvníkům s oblibou ukazuje potvrzení prestižní americké kliniky Mayo. Po odvysílání reportáže v pořadu ČT Objektiv mě proto o popis cesty do vesnice Baisha poprosila jedna paní z Ostravy, trpící leukémií. ČAJ NA BOLAVÁ ZÁDA Muž s image největšího čínského znalce léčivých bylin se za nimi kdysi vydával vysoko do hor a drtil je v primitivním kamenném hmoždíři. Dnes je to už jen exponát jeho svérázného medicínského muzea. Rostliny si doktor Ho raději pěstuje na zahrádce za domem a k přípravě svých čajových směsí používá elektrický mlýnek. Rostlinné drtě skladuje v moderních kyblících z červeného a modrého plastu, které představy o legendě o starobylém mudrci poněkud narušují. Zařízení jeho „kliniky“ je ale velmi skromné. Vysvětlil mi, že totiž jako taoista vyznává uměřenost, vyváženost a střídmost nejen v životě, ale i ve své ordinaci. Potom mi nabídl bezplatnou konzultaci. „Máš nějaké zdravotní problémy?“ zeptal se. Odvětil jsem, že až na občasnou ranní kocovinku mi vůbec nic nechybí. „Netrpíš třeba nespavostí, nechutenstvím nebo vysokým tlakem?“ „Ne, ale občas mě bolí záda.“ „Něco ti namíchám, ale nejdřív ti musím změřit pulz,“ řekl doktor a popadl mě za zápěstí. „V souladu s taoistickou filozofií je pro každého pacienta třeba připravit zvláštní čaj podle poměru jeho mužského a ženského principu,“ dodal. „Každý můj čaj je originál – jinak by léčba nebyla úspěšná. Stačí jen obnovit vnitřní přirozenost každého z nás, zdraví pak už přijde samo od sebe…“ Vyšetření, doprovázené frenetickým vyprávěním, netrvalo déle než dvacet vteřin. Pak doktor zadumaně pokýval hlavou a vytáhl z police čtyři plastikové kyblíčky. Nabral z nich po jedné polévkové lžíci různobarevných bylinných drtí a pomalými pohyby je obřadně promíchal. Směs, která měla odstranit následky mého věčného vysedávání u počítače, zabalil do starých novin, na které štětcem namočeným v tuši načmáral několik čínských znaků. „Třikrát denně nasypeš půl lžičky prášku do hrnečku, přeliješ vařící vodou a necháš tři minuty louhovat. Pro chuť si můžeš čaj trochu přisladit medem.“ Profesionálně odvedená show mně natolik ohromila, že jsem se ani nezeptal, jak dokázal pouhým stiskem ruky odhadnout poměr mužského a ženského principu v mém těle. A jak poznal dráhy esoterických toků kosmické životní energie, na kterou jako skeptik nevěřím? I tak jsem ale dopadl hůř než Michael Palin, u něhož doktor Ho během chvilky vyloučil zvýšenou hladinu cholesterolu, patologické změny jater a žlučové i ledvinové kameny. Co když v mém případě něco z toho přehlédl? Nebo že by o tom raději nemluvil, aby mě nevystrašil?! Zmohl jsem se jen na zcela přízemní otázku, co jsem dlužen. „Dej mi tolik, na kolik si ty sám ceníš mou léčbu,“ použil doktor Ho otřepaný psychologický trik. Zavázán jeho velkorysostí jsem samozřejmě zaplatil víc, než kdyby si řekl o přesnou částku. Před domem zatím zastavila dvojice západních batůžkářů na vypůjčených bicyklech. Zvědavě si prohlížejí nápisy na zdech a nástěnky s vybledlými články a fotografiemi. „Dobrý den, hledáte mě?“ zvolal stařík, nasadil široký úsměv a vyběhl ven. „Ano, jste tady správně, jsem doktor Ho! Tak copak vám chybí?“ VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVILA? Odsoudit doktora Ho jako vypočítavého šarlatána je velmi snadné. Některé jeho bylinky ale zřejmě opravdu léčí, přinejmenším běžné nemoci, jako je třeba nachlazení. Pro obyvatele okolních vesnic navíc jeho „ordinace“ představuje jedinou dostupnou zdravotní péči. Návštěvu nemocnice v nedalekém Li-ťjangu si totiž může dovolit jen málokdo. Západním pacientům pak doktor Ho nabízí něco, na co už bohužel v naší odlidštěné moderní medicíně nezbývá čas: laskavý osobní přístup, který za nemocným nevidí jen učebnicovou diagnózu, ale konkrétního člověka. A také naději, že tajemná síla přírody dokáže zázraky. Je proto vlastně jedno, jestli jsou jeho čaje zázračné, nebo ne. Přirozenou součástí jejich uzdravující síly je i sugestivní legenda. Otázkou ovšem zůstává, jestli víra dokáže vyléčit rakovinu. Mimochodem: záda mě po čaji z Jadeitových hor opravdu přestala bolet. Tedy až do chvíle, než jsem po návratu z Číny zapnul počítač.

BABYLON NAD ŠACHOVNICÍ

BABYLON NAD ŠACHOVNICÍ

Pro člověka, který nehraje šachy, je bezesporu ten, kdo kvůli nim jede přes třináct tisíc kilometrů nebo obětuje dovolenou, podivínem. Nemluvě o tom, kdo kvůli zbývající partii riskuje a překročí platnost víza. Na více než tisícovku lidí skloněných nad stovkami šachovnic uprostřed pardubického zimního stadionu byl opravdu zvláštní pohled. Právě zde probíhal velmistrovský turnaj mezinárodního šachového klání Czech Open a nad šachovými kvízy si tu lámali hlavu lidé z celého světa.
Jen namátkou: Katar i Izrael, Uruguay i Ázerbájdžán. Všichni si přišli zahrát šachy, případně zabojovat o titul či body do mezinárodně platných tabulek. Jenže hráči nejsou jen sportovci, ale i občané svých zemí, což může situaci pěkně zkomplikovat.
„Například Katar může hrát s Izraelem, není v tom problém. Ovšem pokud jsou vylosovány do jedné partie země, které spolu nemají diplomatické styky, hrát nesmějí. Jednotliví hráči jsou v tom nevinně, jde o politiku, která sice nemá ve sportu co dělat, ale změnit se to zatím nedá. Nešťastné je, že se hraje na devět kol, kontumační vítězství se nepočítá a hráč musí odehrát devět zápasů. To znamená, že pokud někdo z politických důvodů nemůže nastoupit k partii, mohl by shodit celý zápas. Naštěstí je to jediná situace, kdy se připouští lidský faktor a může se změnit původně vylosované pořadí tak, aby se problémové země u šachovnice nepotkaly,“ říká Jan Mazuch, jednatel firmy AVE-KONTAKT, která turnaj pořádá.
Jiné potíže, ovšem byrokratického rázu, nastávají třeba s pozváním hráčů. „Jen do Ruska jsme poslali tři sta zvacích dopisů, Iráčanům vzhledem k mezinárodní situaci zase dlouho trvá, než získají víza,“ pokračuje Mazuch.
Mezi nikde neuváděné skutečnosti také patří, že za velkým zájmem některých Bangladéšanů a Nigerijců nemusí být ani tak zájem o šachy, jako šance vyjet mimo zemi a potom emigrovat. Jedná se většinou o „šachisty“, kteří nejsou uvedeni na žádné z mezinárodních listin.
Mnohému laikovi by přišlo vysedávání před velkou obrazovkou, na které běžely v reálném čase důležité partie, jako nudné. Zvlášť když si uvědomíme, že se mohou protáhnout i na několik hodin. Pro hráče je to čiré vzrušení. Nejčastěji přitom zní ruština, protože přece jen jde o zemi, kde mají „šáchmaty“ dlouhou tradici.
Šachy jsou jedním z mála sportů, kde nerozhoduje věk. Některým hráčům bylo osm až deset let, ale jejich maximální soustředění bylo obdivuhodné. Vedle malých Katařanek s tradičním šátkem na hlavě hrála Ruska Irina Grigorova, která překonala právě oněch třináct tisíc kilometrů z ruské Kamčatky do českých Pardubic. Věk nehraje roli, ostatně současným nejlepším šachistou je David Navarra narozený v březnu 1985. Nejmladším účastníkem turnaje byl sotva šestiletý Abdulla Al-Ishaq z Kataru, zatímco nejstarším byl Rus Fedor Kuzněcov. Ten si zajel do Pardubic zahrát ve svých 85 letech a ani slůvkem nenaznačil, že by se sem za rok už nechystal.
Česká média turnaj příliš nesledovala, možná proto, že šachy u nás nemají až takovou tradici. „Ale je tady dneska jiné, větší či otevřenější sportovní klání?“ ptal se Jiří Petružálek, spoluorganizátor turnaje. Bylo jasné, že to je jen řečnická otázka, protože si na ni hned jasně odpověděl: „Není!!“ A navíc si tady mohl zahrát skutečně kdokoliv. Šachovnic bylo dost.

SVATÉ KRYSY

SVATÉ KRYSY

Málokteré zvíře v člověku vyvolává takové znechucení jako krysa. Ale obyvatelé indické vesnice Deshnoke blízko pákistánských hranic krysy krmí, obdivují a neuvěřitelně rozmazlují. Jsou tady svaté…

„Neříkejte jim krysy!” důrazně mě hned v první větě upozorňuje kněz chrámu Karni Mata. Oranžový turban má nasazený nad výraznou černou linkou obočí a jeho sněhobílá tradiční zástěrka dhoti uvázaná v pase na ostrém poledním slunci jasně září. „Jsou to kabaové – naše děti, bratři, sestry a předkové,“ pokračuje vážně.
Podle jeho odhadu žije ve škvírách zdiva a různých zákoutích chrámu asi dvacet tisíc jeho chlupatých „příbuzných“. Zapojuji celou svou fantazii a snažím se představit si ve čtyřnohých hlodavcích členy rodiny mladého kněze. Jde to poměrně obtížně.
Kdo vlastně byla Karni Mata, bohyně, v jejímž chrámu se dnes krysy uctívají? Podle tradičního výkladu bylo ještě před narozením Karni Maty v roce 1387 jisté, že na svět nepřijde nikdo z lidí, těhotenství její matky totiž trvalo dvacet jedna měsíců. Ihned po svém narození dokázala malá bohyně chodit i mluvit. Ale to byl jen začátek dlouhé řady zázraků Karni Maty, reinkarnace bohyně Durgy. Už v šesti letech zachránila život svého otce pouhým přiložením ruky na ránu, kterou mu způsobila jedovatá kobra. O něco později na sebe vzala podobu lva a zahnala zloděje dobytka, jindy zase nechala na vyschlé půdě pouště vytrysknout pramen, a tak by se dalo pokračovat. Pak přišlo osudové setkání s princem Bikou. Urozený mladý muž nocoval během bojů na obranu vlastní říše v Deshnoke a v noci se mu zjevila Karni Mata. Předpověděla mu šťastný a úspěšný život. Od této chvíle byla uctívána i jako ochránkyně dynastie z města Bikaneru, které v poušti založil právě princ Bika.
Moc Karni Maty ale nebyla bezbřehá. Jednoho dne poprosil rodinu příbuzný, aby mu pomohla vrátit jeho utonulého syna. Bohyně tedy požádala boha smrti Jama, aby chlapce propustil ze své říše zemřelých. Jama ji ale tvrdě odmítl s tím, že duše chlapce již byla reinkarnována. Bohyně se na zatvrzelého Jama rozzlobila. Nařídila, aby se do Jamovy moci nedostal již nikdo z jejích příbuzných ani jejích potomků. Místo cesty do říše zemřelých s ní pak příbuzní setrvali v jejím domě – jako krysy. Po smrti bohyně, která se dožila úctyhodného věku sto padesáti jedna let, šesti měsíců a dvou dnů, vztyčili vděční lidé nad základy jejího domu mramorový chrám v Deshnoke v indickém státě Rádžasthán. A krysy, vlastně kabaové, v něm žijí dodnes.
Od té doby, kdy bohyně zemřela, jsou chrámové krysy v bezpečí. Prohlížím si pletivo klenoucí se nad vnitřním nádvořím, které je chrání před vránami a dalšími dravci. Kamkoliv se člověk podívá, jsou jich všude houfy. Pobíhají z místa na místo, válejí se nebo se kloužou po podlahách svatostánku. Co chvíli některé krysy obracejí své čumáčky směrem k návštěvníkům a významně větří. Další pospávají a samečci bez ustání obcházejí svá krysí teritoria. Některé krysy jen přežvykují potravu nebo usrkávají mléko z misek umístěných na zbytcích novin a na prazích dveří.
Kolem mne procházejí návštěvníci chrámu, kteří sem nikdy nepřijdou s prázdnou. Kabaům přinášejí denně cukrovinky, mléko a oříšky poutníci z celé Indie. Do vnitřní části chrámu, uzavřené dvojicí těžkých stříbrných dveří, smějí ovšem vstoupit pouze hinduisté. Prosí tu Karni Matu o zdraví, úrodu a úspěch. Návštěva chrámu je téměř povinná pro čerstvě sezdané páry, protože bohyně jim zajistí narození mnoha dětí, zejména chlapců.
Pro chrám i město Deshnoke jsou nejvýznamnějšími měsíci duben a září, kdy sem míří stovky tisíc poutníků během festivalu bohyně Durgy. Pět dní krmí krysy nejvybranějšími lahůdkami – obětinami. Přežraní hlodavci se pak pouze apaticky povalují po chrámu a velkomyslně přijímají nabízené dary.
Lidé se tu krys nebojí. Jejich přístup je pro Evropana skutečně zvláštní. Před jedenácti lety vypukla v indickém státě Gudžarát epidemie moru. Černá smrt zabila asi stovku lidí a tisíce obyvatel Gudžarátu se nakazilo. Zástupy prchaly do chrámu Karni Maty ve víře v ochranu před smrtící chorobou. Indové přitom prchali právě k jednomu z významných zdrojů nemoci – krysám, v jejichž srsti sídlí blecha morová. Uvěřili, že pokud budou jíst a pít společně s krysami z jedné misky, neonemocní. Světe, div se, nikdo se skutečně nenakazil.
Poslouchám monotónní zvuk bubnů. Kněz Sanskaram ukazuje na několik poutníků, kteří u díry ve zdi čekají s oříšky, cukrovinkami a mincemi: „Sedm kabaů má bílou srst. Pokud některého z nich spatříte, budete mít v budoucnu štěstí,“ vysvětluje mi. Trocha štěstí se vždycky hodí, a tak spěchám k čekající skupince i já. Po tři čtvrtě hodině přemlouvání a modlení se konečně z černé díry vynořil bílý čumáček. Víření bubnů zrychlilo a dav znervózněl. Bílá krysa se obezřetně šátrala ze svého úkrytu. Jako na povel pak poutníci zasypali krysy dobrotami a rupiemi. Zděšený hlodavec společně s několika ostatními bleskově zmizel zpět do úkrytu a už se neobjevil. Dal přednost bezpečí před radostí křičícím davem, ve kterém se všichni vzájemně poplácávali po ramenou.
Deshnoke žije už po mnoho generací ve svazku s krysami. Stále také žijí potomci bohyně Karni Maty. Jedná se o více než pět set rodin Dancharanského klanu, který jediný rozhoduje o kněžích v chrámu, rozděluje přinesené dary, obchoduje na nádvoří svatostánku anebo na přání fotí návštěvníky.
Chrám samotný není pouhým místem rituálů a modliteb. Mezi jeho zdmi se scházejí vesničané, aby si povídali o každodenních starostech. Nad šálkem čaje proberou trochu politiku anebo se pohádají nad něčím takovým, jako je otázka nejkrásnějšího velblouda ve vesnici. Rozumějí si navzájem, nemají strach ze smrti, mají společnou jistotu, že až zemřou, změní se v chlupaté hlodavce – kabay. Jejich příbuzní o ně budou poté v chrámu pečovat tak dobře, jako o své domnělé předky pečují dnes oni.
Povídám si znovu se Sanskaramem, který je z Dancharanského klanu. Právě dnes skončil svou kněžskou službu kabaům, která trvala jeden měsíc. Na další měsíc přijde jiný kněz. Vymění teď chrámové lůžko s tenkou matrací za postel u sebe doma. Bude se zase starat o vlastní kousek vyschlé půdy nedaleko vesnice a pečovat o rodiče. Žije s nimi sám a na ženění prý prozatím nepomýšlí. „Počkám si, dokud mi Karni Mata jasně neukáže. Každopádně by měla být má nevěsta hezká,“ vypravuje se zářícíma očima. „A samozřejmě se nesmí bát kabaů…“

ÚDOLÍ PUTUJÍCÍCH KAMENŮ

ÚDOLÍ PUTUJÍCÍCH KAMENŮ

Některé jsou skutečně obrovské. Leží roztroušeny po rozlehlé jezerní plošině The Racetrack a za nimi se táhnou stopy, které jasně dosvědčují, že se čas od času pohybují. Nikdo je ale při tom ještě neviděl.

Jediným svědectvím jsou mělké stopy, které se za kameny táhnou. Neuvěřitelné je, že téměř každá vypadá naprosto jinak. Některé jsou rovné, jiné se vlní, kroutí nebo jinak klikatí. Kameny spolu jakoby závodí, míjejí se nebo křižují. Slovo „závodí“ se odráží dokonce i v názvu samotného údolí. The Racetrack totiž v překladu neznamená nic jiného než „závodní dráha“. V severní části plošiny se dokonce nachází i menší tmavý skalnatý ostrůvek z křemenitého monzonitu pojmenovaný The Grandstand, v češtině „hlavní tribuna“. Mimochodem, pohled přes celé údolí je odtud opravdu znamenitý.
Stopa vytlačená v suchém bahně pohybem a váhou kamene může být také různě dlouhá. Jeden metr, stejně jako několik stovek metrů. Pohybující se kameny pocházejí z okolních skal a mají rozměry větší kuličky až po opravdové balvany. Vůbec největší kámen váží okolo tří set dvaceti kilogramů. Jak s takovým kolosem může vůbec něco pohnout?
To „něco“ je právě záhadou. Co všechno se musí stát, aby k tomuto na Zemi ojedinělému fenoménu vůbec došlo? Na tuto otázku existuje hned několik odpovědí, ovšem jenom jediná je správná. Nebo dvě?!

MOŽNÁ JE TO VÍTR
Moving (Sliding) Rocks byly objeveny roku 1915 prospektorem Josephem Crookem. Od té doby se střídají jedna teorie za druhou. V roce 1948 se objevila na pultech o tomto zvláštním úkazu dokonce i první publikace.
Jedna z nejpravděpodobnějších teorií tvrdí, že první podmínkou k takovému pohybu je velmi rozlehlá rovná plocha. A ta tady právě existuje v podobě vyschlého jezerního dna s vrstvou neobvykle popraskaného bahna. (Některé prameny uvádějí, že se „kameny pohybují po písku“. Je to však mylná informace od člověka, který zde nikdy nebyl.) Ve skutečnosti jde o směs na kámen ztvrdlého jemného bahna (41 procent), mazlavého jílu (35 procent) a velmi drobnozrnného písku (24 procent).
Kdysi bylo údolí Racetrack zaplněno vodou. Když jezero vyschlo, zbyla po něm mohutná vrstva usazeného světlého popraskaného jílu, téměř vodorovná plošina, anglicky playa. Už na první pohled zaujme její zvláštní povrch složený z „fosilních“ výrazně zaoblených polygonů. Jejich nezvyklý tvar (bahno usychá většinou do nevzhledných škraloupů) klade balvanům při jejich pohybu pouze mírný odpor.
Druhou podmínkou pro tento neobvyklý jev je dostatečné množství deště, který způsobí, že tvrdý, na troud vysušený jíl rozměkne a stane se zároveň mimořádně kluzkým.
A konečně, musí se objevovat velmi prudký nárazový vítr a větrné víry, které se do kamenů opírají. To by vysvětlovalo, proč je každá stopa na první pohled tak jiná než ostatní. Jistou podobnost, co se týče zakřivení stop, vykazují pouze kameny ležící velmi blízko sebe.
Na vodorovné planině jsou místy vidět i staré rýhy, které deště postupně omývají. Za jak dlouho zmizí, závisí na tom, jak jsou hluboké. Na mělčí stačí první prudký déšť, hluboké jsou patrné až sedm let.

NEBO SNAD LEDOVÉ KRY?
Velmi pravděpodobně ale zní i další pozoruhodná hypotéza, a sice že jde o působení ledových ker. Už v roce 1955 ji vyslovil vědec George M. Stanley. Tvrdí, že kameny jsou během zimy, kdy bývá plošina zaplavena až deseti centimetry vody a teplota se pohybuje pod bodem mrazu, uzavřeny v ledovém příkrovu. Při jarním tání se pak vítr opírá do celé kry a ne pouze do kamenů. Tato teorie, jak upozornili Robert Sharp a Dwight Carey, kteří velké množství drah analyzovali a dělali různé pokusy, však dost dobře nevysvětluje, proč se pohybují jen některé kameny.
Teorie ledových ker ale získala v roce 1995 dalšího zastánce – Johna B. Reida. Tento vědec tvrdí, že kdyby měl kameny pohybovat jen vítr, musel by být o síle přinejmenším pěti set mil za hodinu (osm set pět kilometrů za hodinu). Podobné větry ale nebyly nikdy na Zemi zaznamenány. O orkánu (nejsilnější vichřici) se mluví, když síla větru přesáhne sto sedmnáct kilometrů za hodinu. Reid opřel svou hypotézu ledu o dvě velké pohybové periody, kdy byla většina stop skutečně hodně podobných. Odchylky, kdy se kameny od sebe oddalovaly, vysvětluje vědec tím, že led praskal postupně. Menší kry se pak spolu s kameny, které sevřely, od sebe navzájem vzdalovaly. Jak led postupně tál, mohly se dokonce i přibližovat.
Kde ale jsou otisky ledu? Šířka stopy vytlačené v suchém bahně přesně odpovídá šířce kamene. Pohyb ledu by musel být také alespoň někde na povrchu vidět. Nebo se kolem kamene vytvořil jen tenčí ledový pancíř, který se země vůbec nedotýkal?
Navíc jsou si podobné opravdu jen některé stopy. Většina spolu nijak nesouvisí ani tvarem, natož délkou.
A ještě další záhada, která vysvětlení komplikuje – podle nejnovějších pozorování se kameny hýbají i v jiné roční době než jen na konci zimy!

POSLEDNÍ PRŮZKUM
Trochu více světla se v devadesátých letech pokusili vnést do věci geoložka Paula Messina a Phil Stoffer z kalifornské státní univerzity v San Jose. V dubnu 1995 začali spolu s týmem dalších vědců svůj průzkum.
Původně chtěla Paula Messina rozmístit na různých místech kamery a mít tak celou plošinu pod kontrolou. Jelikož však nedostala od správy parku k podobnému zásahu povolení, musela provádět svůj průzkum přímým pozorováním a měřením pomocí satelitní techniky.
Během několika dnů tým v červenci 1996 vyfotografoval a proměřil na planině Racetrack všechny pohybující se kameny i jejich stopy. Každý ze sto šedesáti dvou napočítaných kamenů dostal jméno a byla přesně změřena a zakreslena jeho stopa. Průměrná délka stop dosahovala dvou set dvanácti metrů. Nejkratší měřila sto padesát šest centimetrů, nejdelší neuvěřitelných osm set osmdesát metrů a sedmdesát tři centimetrů – ať je to přesně!
A vysvětlení? Podle geoložky musí jeden až dva dny před mysteriózním úkazem velmi vydatně pršet. Dešťová voda smyje z okolních hor jemný jíl. Na plošině se vytvoří film rozbředlého bahna, který kluzkost naprosto vodorovné plochy ještě více umocňuje.
Leccos by se tím vysvětlilo. Ale co další úkazy? Například vědci vypozorovali, že délka stopy v žádném případě nesouvisí s velikostí a váhou kamene. Vysledovali také, že zaoblené kameny se při pohybu většinou kroutí, zatímco za hranatými jsou stopy víceméně rovné.
Většina kamenů se pohybovala především severovýchodním směrem. Jiné stopy však měly odlišný nejen tvar, ale i směr, v některých případech dokonce zcela protichůdný. Na první pohled to vypadalo, že pohyb nedává vůbec žádnou logiku.
Z charakteru ztuhlých kapek bahna a balistické nárazové vlny vědci vypočítali, že některé kameny se musely pohybovat rychlostí až dva metry za sekundu! Uvádějí, že hýbat by s nimi musel velmi silný vítr opírající se přímo do kamenů. Podle Pauly Messiny na to stačí už vichřice o rychlosti nad sto kilometrů za hodinu.
Protože měl tým možnost zanést veškerá svá měření velmi podrobně do mapy a údaje počítačově zpracovat, nemohlo mu uniknout, že na první pohled velmi chaotický pohyb mezi jednotlivými kameny má přece jen určitou souvislost. Totiž že stopy na východní straně playe jsou vesměs rovné a velmi dlouhé a ty klikatící se, vlnité a křižující se všemi různými směry leží spíše směrem ke středu plošiny. Dosti pozoruhodný výsledek umožňující již jisté závěry.
Vědci předpokládají, že nesmírně silné větry, které se v oblasti nedalekého Owens Lake skutečně vyskytují, se ve výše položeném a relativně úzkém Racetrack Valley ještě více stupňují, až se vytvoří vlastně jakýsi „tunelový průvan“. Kolem nedalekého a hodně strmého vrcholu Ubehebe Peak, který je v nadmořské výšce tisíc sedm set třicet jedna metrů nad mořem, dochází pak k prudké změně směru větru. Nad playou tak vznikají nejen přímé nárazové větry, ale i zvláštní „točivé prachové víry“ (dust devils) – jakýsi druh malého tornáda, které je schopné pohnout prakticky čímkoli, i kamenem o třech stech dvaceti kilogramech.

PLNO OTAZNÍKŮ
Původně byla ve hře ještě jedna velmi přesvědčivá teorie – působení gravitace. Poměrně brzy se ale měřením zjistilo, že severní konec plošiny, ke kterému kameny, vyskytující se převážně na jihu, míří, leží dokonce o pět centimetrů výše než jejich původní místo.
S gravitací však souvisí ještě jedna docela zajímavá hypotéza. Carl Lang si při svých výzkumech všiml, že v jižní části playe jsou trhliny o něco hlubší než kdekoli jinde. Protože jde o nejnižší a navíc ještě ve stínu položené místo, kde se zdržuje voda nejdéle, vyslovil myšlenku, že vrstva bahna po průtrži mračen v jižní části výrazně nabobtná. Po dalších vydatných deštích, kdy voda stéká hluboko do trhlin, se v těchto místech vytvoří pouhým okem sotva znatelná vypouklina. Až osmnáct centimetrů vysoký pahrbek pak napomáhá kamenům sklouzávat „dolů“. Tohle byť i sotva znatelné vyvýšení pak stačí větru, aby kameny hýbal. Led důležitý není.
Jednu dobu se věřilo, že na pohyb může mít vliv i zemětřesení nebo měnící se zemský magnetismus. Jiní badatelé nacházejí vysvětlení v působení mimozemské civilizace a snaze sdělit tajemnými pohyby něco důležitého lidstvu. A když už nás nic jiného nenapadne, ještě stále je možnost svalit vinu na „toho nahoře“.
Jednoznačné vysvětlení však nepřineslo ani poslední měření. Dodnes není určeno přesné množství potřebného deště ani síla větru, která by balvany posouvala při jejich podivné cestě. Zatím tedy záleží na každém člověku, kterým argumentům dá přednost.
Na základě velkých pohybů, jež proběhly v sedmdesátých letech, se usuzovalo, že se kameny pohybují každý rok až dva. V době po satelitním měření, tedy po roce 1996, byla playa podrobena pravidelnému pozorování a teprve v roce 1998 byl zaznamenán pohyb u pouhého jediného kamene. Jednalo se o kámen Diane (kameny dostávají ženská jména), u kterého byla v roce 1996 naměřena nejdelší stopa. Kámen za sebou zanechal tentokrát dráhu dlouhou pouhých šest metrů. Není divné, že se pohyboval pouze jeden jediný?
V roce 1999 byl klid. Teprve rok 2000 přinesl další dvě nové stopy o délce 45,5 a 6,1 metru. Ale jak to, že zase jen dvě? V tomto roce působilo silné a vytrvalé El Ni~no a přehnalo se několik pozoruhodných bouří. Že by se kamenům nechtělo vyzradit své tajemství?
Průlom do období relativního klidu přinesl až následující rok 2001. Vědci náhle zaregistrovali sedmdesát dva nových stop a ze skály se uvolnilo několik dalších kamenů.
V únoru předtím napadlo patnáct centimetrů sněhu. Na jaře zůstala plošina díky pozvolna tající bílé pokrývce dlouho mokrá. Navíc jaro přineslo množství vydatných bouří. Na plošině se vytvořila velmi kluzká vrstvička jílu a mnoho cyanobakterií, které vytvářejí na povrchu takzvaný organický film zajišťující při pohybu minimální tření. Možná, by se tím přece jen něco vysvětlovalo. Co však stále chybí, je očitý svědek…

ZÁHADY VE 21. STOLETÍ?
Je zvláštní, že se dnes, v době vyspělé techniky, nepřijde na takovouto záhadu. Kameny ale leží v chráněné rezervaci a to neumožňuje umístit sem kamery a jiné měřiče. Možná je to i dobře. Je krásné si někdy zapřemýšlet a zabádat, jak a co je. A klidně může jít o na první pohled obyčejné kameny, které se kdesi daleko v poušti vydávají čas od času na svou prapodivnou pouť.
Je docela možné, že údolí Racetrack si své tajemství uchová ještě dlouho, leží hodně stranou a není jednoduché se tam dostat. Vedou k němu jen tři terénní cesty. Nejpoužívanější – Racetrack Valley Road – vypadá na první pohled nenáročně. Je však hodně hrbolatá a plná ostrých kamenů, které dávají zabrat i odolným pneumatikám. Píchlá kola jsou tady téměř na denním pořádku. Začíná v Ubehebe Crater a měří čtyřicet čtyři kilometrů.
Bez terénního auta to tady nejde. Nehledě na to, že po deštích může být povrch silně narušený, až neprůjezdný. Krajina okolo Racetrack Road vypadá velmi vyprahle. Oživují ji větrem ošlehané keříky creosote bush, pár okousaných kaktusů a místy dokonce i několik menších stromových juk. Po třiceti dvou kilometrech se cesta rozdvojuje. Rozcestí Teakettle Junction přímo vyzývá k zastavení. Z anglického názvu je cítit čaj. A skutečně, na dřevěném rozcestníku je zavěšeno několik plechových, smaltovaných a keramických konvic. Tento „inventář“ se časem pochopitelně neustále mění. Nádoby jako by v této sluncem vysušené odlehlé pustině připomínaly, aby nikdo nezapomněl na něco důležitého – třeba na vodu. Nebo na benzin? Vzdálenosti jsou tady jiné než v Evropě.
Z jihu vede do údolí Racetrack cesta přes vysoké pohoří Hunter Mountain a odloučené Hidden Valley. Kvůli sesuvům půdy bývá však někdy neprůjezdná.
A třetí – Lippincott Road ze vzdáleného Saline Valley – je velmi hrbolatá a kamenitá, plná hlubokých nerovností. Na některých mapách se dokonce přestala uvádět.
Právě kvůli těžkému terénu nám nějakou dobu trvalo, než jsme se do údolí Racetrack vůbec dostali. Když se nám to konečně podařilo, vychutnávali jsme opuštěnost této krajiny plnými doušky. Celou plošinu i s jejími záhadnými kameny jsme měli po tři dny sami pro sebe. Zažili jsme tady dokonce i hodně silný vítr. Mraky byly, ovšem déšť chyběl. Škoda, mohli jsme být (možná) „u toho“.
Znovu jsme se sem dostali o dva roky později (přesně rok po velkém pohybu v roce 2001). Byli jsme hlavně nesmírně zvědaví, jestli se za tu dobu kameny pohnuly. O probíhajících studiích jsme tehdy ještě mnoho nevěděli.
Už při prvním pohledu na oblast jižní plošiny bylo jasné, že se na Racetracku zase „závodilo“.
Tentokrát muselo být bahno mnohem více rozměklé. Možná bylo na plošině vody moc, protože jindy velmi čisté okraje stop byly po pohybu v roce 2001 o něco hlubší se zbytky neforemného nahrnutého bahna na okrajích. Dokonce byla místy vidět částečně se odlupující vrchní vrstvička jílu, tedy nedávno z okolních hor naplavené jemné bahno, o němž se zmiňuje Paula Messina.
Radost, že se „záhady stále dějí“, však kalil pohled na nesčetné množství výrazných lidských stop, na šerednou vizitku někoho, kdo se odvážil vstoupit na planinu při mokru, přestože je to vysloveně zakázáno. Na stopy, které na pláň nepatří a zmizí až za několik let, se budou muset dívat všichni, kteří sem přišli za tajemstvím pouště a možná právě tady hledají něco, co v hlučných, uspěchaných a přelidněných velkoměstech nikdy nenajdou.
Dotyčný dokonce některé kameny odstranil z původního místa, pár jich dokonce zmizelo úplně.


ČTYŘI OTÁZKY PRO PAULU MESSINU
Člověkem, který má z Racetracku nové poznatky, je Paula Messina. Prováděla tu poslední výzkum a o místo se stále zajímá.

Pohybují se kameny jen v určitém ročním období?
Pohyb není nijak periodický. Některé se pohybují a jiné ne. K jevu dochází hlavně během pozdních zimních bouří. Zrovna tak se ale kameny pohybují po letních monzunech. Tehdy se také vytvářejí ony pověstné „dust devils“ – neobvyklé, velmi silné vzdušné víry.
Jaká musí být skutečná síla větru?
Tohle se dá teoreticky vypočítat podle matematických vzorců. Závisí to hodně na koeficientu tření. Je docela možné, že se díky velmi mazlavému povrchu pokrytému jemnou vrstvičkou bahna rovná téměř nule, pak by vítr nemusel být až tak silný. Tento koeficient ale nemůže nikdo přesně určit.
Kolik musí spadnout deště?
Odhaduji, že pět až deset centimetrů. Tohle by mělo stačit, aby se vrstva dostatečně nasytila vodou. Když spadne velmi prudký déšť, uvolní se z okolních strání velké množství jemného jílu, který vytvoří na plošině jemnou kluzkou vrstvičku.
Stalo se v posledních dvou letech v  Racetracku něco mimořádného?
Během zimy na přelomu let 2004 a 2005 a zimu předtím stála na jižním konci dlouho voda, která většinu starších stop smazala. Byla jsem na místě naposledy v březnu 2005. Voda v tu dobu už vyschla. Viděla jsem na jižním konci několik úplně nových stop, ale zatím k nim nemám žádná přesná měření.The Racetrack
l Nesnadno přístupná oblast skrytá mezi kostrbatými horskými hřebeny v severní odlehlé části kalifornského národního parku Death Valley (Údolí smrti).
l Charakter zdejší krajiny se utvářel střídáním horkých, suchých, studených a mokrých period během posledních deseti tisíc let. Dnešnímu suchému období předcházela perioda mokrá, ve které bylo údolí zaplněno vodou. Vyschlé jezero po sobě zanechalo mohutnou vrstvu usazeného popraskaného světlého jílu. Vzniklá téměř vodorovná plošina (playa) se táhne údolím ze severu na jih v délce přibližně 4,8 kilometru a šířce 3,2 kilometru.
l Racetrack Valley leží ve výšce tisíc sto třicet metrů, takže zatímco samotné Údolí smrti je jednou z nejsušších oblastí zeměkoule, tady je klima výrazně studenější, denní úmorné pouštní horko střídá během noci citelný chlad. V zimě se teplota pohybuje často pod bodem mrazu. Někdy napadne dokonce i sníh.
l Podobných míst, kde dochází k tomuto ojedinělému fenoménu, má být v Kalifornii a Nevadě ještě osm. Stejně jako v Racetracku je i tam rozlehlá rovná playa pokrytá vrstvou suchého popraskaného bahna v podobě zaoblených polygonů a na ní se pohybují kameny. Jenom s tím rozdílem, že se o těchto místech moc neví a nic nepíše.

ROQUEFORT – TÉMĚŘ ALCHYMIE

ROQUEFORT – TÉMĚŘ ALCHYMIE

Dívám se na sametovou patnácticentimetrovou můru s hnědobéžovou kresbou na křídlech polehávající na okraji chodníku. Na rovné stěně domu se třepotá jiný zvláštní motýl. Je bílozelený, namalovaný a jmenuje se roquefort papillon. Na střechy parkujících aut pochoduje stádo ovcí v čele s pasákem nesoucím v ruce rozkrojený bochník sýra firmy Société. Jinak nic, toto městečko v regionu Languedoc-Roussillon ve střední Francii není vůbec výstavní, za architektonickými památkami se do něj rozhodně nejezdí. Mají tu ale jiné poklady – miliony bílozelených bochníků sýra, které zrají v podzemních sklepeních. Produkuje je zde sedm společností, které jako jediné na světě mají právo na výrobu královského sýra roquefort (vyslovuje se rokefór).

Nemalebnost města vyzdobeného pouze malbami na zdi nás nijak nepřekvapuje. Je stejná jako před sedmi lety, kdy jsme tu byli naposledy. Nic se nezměnilo. Úzkými ulicemi stejně opatrně jako tehdy projíždějí kamiony omalované ovcemi a sýry a nás znovu jako magnet přitáhla firma Société (přesněji La société des Caves, založená roku 1863). Je největší a má nejkrásnější jeskyně.
Považuje je za tak výjimečné, že se tu ani nesmí fotografovat. „Bojíme se, že by někdo mohl použít fotky našich jeskyní pro propagaci vlastních sýrů,“ vysvětlují nám v informacích. Když ale nakonec pochopí, že nejsme špioni, musíme alespoň podepsat neuvěřitelně dlouhý protokol – vypadá to tak vážně, že máme chuť se říznout do prstu a jména napsat rovnou vlastní krví.
Ale stojí to za to. Jde přece o nejslavnější sýrovou delikatesu na světě, kterou Diderot označil za sýr králů a Casanova jím spolu s červeným burgundským vínem značky Chambertin měkčil srdce svých ženských obětí.

Za vším je žena
Každá věc s duší má mít i svou legendu. A protože se jedná o francouzský sýr, nesmí v legendě chybět krásná žena a galantní muž. Osamělý pastýř si jednoho dne uložil svůj tvarohovitý sýr a žitný chléb do chladné jeskyně. Když vyšel ven, uviděl krásnou mladou dívku, ale ať se ji sebevíc snažil dohonit, stále mu unikala, až nakonec zmizela daleko za obzorem. Zklamaný pastýř se vrátil. Byl ale dlouho pryč a jeho sýr i chléb mezitím pokryla zelená plíseň. Dlouhým putováním však vyhládl, a tak sýr stejně ochutnal, a vykřikl příjemným překvapením – plíseň změnila obyčejný tvaroh na dokonalou lahůdku.
S pověstí se návštěvníci sklepů Société seznámí v nejstarší roquefortské jeskyni zvané Reynes – Katedrála. Používat slovo nejstarší je ale v případě jeskyní dost sporné. Všechny místní jeskyně byly totiž zformovány před milionem let sesuvy okrajových skalních bloků vysoko položené planiny Combalou. Obrovské bloky vápenců se propadly a mezi nimi vznikly dlouhé úzké chodby a velké jeskyně. Skála se přeměnila na jakousi porézní houbu.
Lidé začali specifické přírodní klima využívat již před naším letopočtem, ale poprvé jeskyni „přestavěli“ až v 17. století. A to je právě případ Reynes. I upravené prostory jsou nadále větrány přírodními tunely, zvanými fleurine, jejichž trasy se v některých případech nepodařilo dodnes zmapovat. Jsou příliš úzké na to, aby se jimi někdo protáhl. Ústí kdesi na planině, v horách, mezi bečícími ovcemi, tam, kde na území Aveyronu a Larzacu stojí zbytky slavných templářských hradů a opevněných měst.
Pro roquefort je důležité to, že fleurine (od francouzského slova foukat) zajišťují celoročně uvnitř jeskyní teplotu 8 až 12 °C a dostatečnou vlhkost, tedy až devadesát pět procent. Skrz fleurine neustále slabě protahuje a dokumenty firmy Société dokonce uvádějí, že jimi denně profoukne 1 200 000 m3 vzduchu. Vzhledem ke složitému systému těchto průduchů není dost jasné, jak se k tomuto číslu došlo, slabý závan vzduchu je tu ale skutečně cítit a na některých místech jsou vidět přepážky s různými záklopkami a dvířky, kterými se proudění vzduchu reguluje. Pro člověka je to dost děsivé klima, bájná plíseň Penicillinum roqueforti, tedy to, co dělá z obyčejného tvarohu sýr králů, ho ale miluje.

Není penicilin jako penicilin
Každá ze sedmi firem, které smějí roquefort vyrábět, využívá k pěstování modrozelené plísně trochu jiný způsob. Například druhá největší firma, Papillon, upeče v září asi 600 velkých bochníků chleba (80 procent žitná, 20 procent pšeničná mouka). Peče je prudce v peci vytápěné dřevem, aby byl chléb na povrchu spálený a uvnitř napůl syrový. Pak je na čtyřicet dní uloží v jeskyni, aby zplesnivěly. Kůra se vyhodí, zbytek usuší při třiceti pěti stupních Celsia a rozemele (na výrobu jedné tuny sýra je zapotřebí pouze sto gramů plísně, jedno prachové zrnko obsahuje na dvacet pět bilionů spór).
Société zase pěstuje plíseň v uzavřené láhvi na malých šiškách chleba s trochu větším podílem pšenice. Chléb je odporně zeleně plesnivý a chlupatý. Není ale penicilin jako penicilin. Ten, který lečí lidi, by zdejší sýr zabil, jeho slavnou plíseň Penicillinum roqueforti by zničil.

Jak vzniká král sýrů
Výroba roquefortu je propracována do nejmenšího detailu. Do plnotučného nepasterizovaného ovčího mléka, které se zahřeje na pouhých třicet dva stupňů Celsia, se plíseň přidává zároveň se syřidlem. Výroba bochníku sýra trvá jeden den, dva dny sýr schne, pět dní se otáčí a solí. Tento proces probíhá v mlékárnách mimo městečko Roquefort. Poté se stále ještě čistě bílý sýr bez specifické chuti převeze obřími kamiony do Roquefortu, kde zraje v jeskyních jednotlivých firem minimálně tři měsíce. Než je uložen do jeskyní, je každý sýr propíchnut 32 tenkými jehlami, aby k zárodkům plísně mohl vzduch. Teprve pak se bochníky těžké 2,9 kilogramu uloží nastojato na dubové police a vlády nad nimi se ujme mistr sýrař.
Vzpomněla jsem si na nová hygienická pravidla EU, která chtějí v potravinách nerez ocel, sterilní čistotu – tady je to samá stará plíseň.
„Kdepak, máme svou tradici a svou ochrannou známku. Evropská unie nám do výroby sýra nemá co mluvit,“ hrdě odpověděl mistr sýrař. Stejně jako sklepmistr i on potřebuje ke své práci především nos. Speciální „vývrtkou“ vytáhne z bochníku váleček sýra, prohlédne jeho texturu, přivoní k němu a dá ho zpět. Neochutnává, ani by to nebylo možné.
Nejznámějším sýrařem ve Francii je pan Maurice, dnes už důchodce. Usměvavý pán s červenými tvářemi a krásným prošedivělým knírem byl totiž vyfotografován při své práci na propagační materiály firmy Société a dnes ho zná celá země. Ptáme se současného mistra, který pracuje ve sklepech už dvacet pět let, zdali mu sýr stále ještě chutná.
„Ale kdepak, sýr tady na polici, to je přece něco úplně jiného než plátek dokonale uleženého sýra na talíři,“ nerozmýšlí se nad odpovědí.
Do prostor, kde sýry zrají, se mnoho smrtelníků nedostane. Nejprve nám tedy stroj umyje boty, pak si na ně musíme navléci nemocniční návleky, oblékneme bílé pláště, na hlavu nasadíme slušivé igelitové čepičky, podepíšeme další protokol, umyjeme si ruce a jsme vpuštěni do svatyně.
Před námi jsou asi 2000 sýrů, a když to přepočítáme, díváme se na sýry za tři a čtvrt milionu korun. Nebýt s námi mistr, asi bychom zde dost bloudili. Běháme za ním mezi policemi jako myši v pokusném bludišti. Nad námi je tři sta metrů skály se spoustou pater a další patra jsou pod nohama. V této největší jeskyni je jich celkem 11 (v celém areálu Roquefortu je dvacet jeskyní, z toho čtrnáct patří Société.). Mistr sýrař nám ještě na závěr ukáže, jak se po třech až čtyřech týdnech bochníky balí do jemné cínové fólie, která musí těsně přiléhat, aby se zpomalilo zrání. Teprve tímto okamžikem dostává sýr své jméno.
Ty nejlepší druhy roquefortu se balí ručně, sedm kousků za minutu. Dělnice se to naučí za jeden a půl měsíce. Stojí v chladném vlhku, v dost slabém umělém světle. Kolik berou?
„No normálně, jako kdekoliv jinde v mlékárně,“ trochu udiveně odpovídá na mou otázku jejich šéf. Ani za těchto podmínek prý o dělnice nouze není, stejně jako o nové zaměstnance vůbec. Zaměstnanci tu mají skvělé sociální zázemí, polovinu oběda jim platí zaměstnavatel, pracovní doba je 35 hodin týdně. A roquefort? Ani jim se nepřejedl. (Société má na 1400 zaměstnanců a vyrobí na 12 000 tun sýra, což je něco k pěti milionům bochníků, tj. asi 80 procent celkové produkce roquefortu).
Ani nám by se tento sýr nepřejedl, vzhledem k jeho intenzivní chuti ho člověk stejně nikdy nesní moc. Většina firem vyrábí tři druhy, v tom není Société výjimkou. Především je to Abeille, který se také exportuje. Nejintenzivnější chuť má ale silně štiplavý roquefort des Templiers (v Société 5 procent výroby), jemný, krémovitý je naopak Baragnaudes (15 procent). Ani jednu z těchto specialit Francie nevyváží, to nejlepší si francouzští gurmáni snědí sobecky sami.

Roquefort, rokfór a niva
Co je vynikající, vždy přitahuje padělatele. Kdysi i ČSSR vyráběla svůj rokfór, později přejmenovaný na nivu, kterou si ovšem nikdo s pravým roquefortem nemůže splést. Jak ale odlišit dobře udělaný padělek od originálu? Co kromě standardní chuti na vynikající úrovni dává roquefortu právo nazývat se roquefortem? Musí splnit dvě základní podmínky – být vyroben z nepasterizovaného ovčího mléka (má přibližně 52 procent tuku v sušině) a zrát v jeskyních na historickém území Roquefortu. Právo nazývat se roquefortem potvrzuje obrázek červené ovce a nápis Appellation d’Origine Controlée na obalu.
V Roquefortu jsme viděli téměř vše, jen živé ovce ne. Přitom městečku a jeho přilehlým mlékárnám dodává na osm set tisíc těchto zvířat. Pastviny pro ně mají v průměru přibližně dvě stě kilometrů. Mléko pro sýr přitom produkuje druh velkých ovcí lacaune, měřících v kohoutku 70–80 cm a vážících od 50 do 70 kilogramů. Mají krátké rouno, které jim pokrývá jen hřbet a bok, a dožívají se asi osmi let.
Potkali jsme je až poslední den. Bylo jich určitě okolo stovky, břicho pořádně nacpané jarní trávou, a byly očividně zcela lhostejné k tomu, že vlastně vytvářejí produkt, který se nedá uměle získat – surovinu pro královský sýr roquefort, pro tu na jazyku tající, dokonalou lahůdku.


S máslem, nebo bez?
Odborníci se dosud neshodli, zda tak tučný sýr jako roquefort jíst s máslem, nebo bez něj. O tom se stále vedou diskuse, někomu máslo zjemňuje intenzivní, někdy až štiplavou chuť. Je to stejné jako s vínem, které se k roquefortu pije.

Jak si nejlépe pochutnat?
Skladujte sýr v nejspodnější části lednice v originálním obalu, v němž jste ho koupili, aby nevyschnul. Před konzumací ho na hodinu nechejte rozbalený při pokojové teplotě.Ráj roquefortu
Po celé Francii jsme nenašli samoobsluhu s tak velkou a relativně levnou nabídkou sýrů typu roquefortu jako nedaleko města Millau. Kilo nejkvalitnějšího roquefortu v ní stojí 21 eur a dostanete zde i značkové sýry méně známých firem, než je Société, některé stály pouze 12,50 (pro informaci – v Praze vyjde roquefort Société na 900 korun za kilo).

Pin It on Pinterest