Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastný, říkám si zpocený jako buvol, když šlapu na vřesem porostlý skalní kopeček nad Šatovem. Slunce pálí jako čert, schovat se před ním do stínu není kam a k evropské raritě – Malovanému vinařskému sklípku – mám ještě daleko. Poslední záběr do pedálu, a přede mnou se v zapadajícím slunci otevře kouzelný pohled. Malebné moravské vísky, pravidelné řádky keřů vinné révy, tmavé lesy nad dyjským kaňonem a bouřková mračna někde uprostřed rakouského Weinviertelu. Únava je v tu ránu pryč.
Nejsem žádný vášnivý cyklista, navíc jsem vybaven jen předpotopním velocipedem. Ale moje láska k dobrému vínu a fakt, že vinařské stezky jsou novým turistickým fenoménem, způsobily, že jsem se rozhodl jednu z nich, znojemskou, prozkoumat. Trasy jednotlivých stezek jsou (až na výjimky, jednu z nich jsem si shodou okolností vybral já) vedeny tak, aby se vyhýbaly nejen rušným komunikacím, ale také velkým stoupáním. Od klasických cyklostezek se liší i tím, že jejich pestrobarevné značení vede kolem nejkrásnějších vinných uliček a nejproslulejších sklípků, kde na unaveného cestovatele čeká nepřeberné množství vinných odrůd z místních vinic. Vždycky jsem si myslel, že vyprávění o vinařích číhajících za dveřmi svých hlubokých a chladných sklípků na kolemjdoucí, aby je unesli do svého království a nechali je ochutnat něco ze svých pokladů, jsou jihomoravským folklorem. Rychle jsem ale sám pochopil, že pověsti nelžou.
Ráj bílých vín Ačkoliv zemská hranice je v Podyjí často vedena tak, že doslova rozděluje vinice napůl, je zajímavým detailem, že zatímco z moravských hroznů v tomto regionu se převážně vyrábí bílé víno, Rakušané sázejí spíše na červené. Pro někoho možná maličkost, odráží to ale zvláštnost zdejšího vinařství. Víno tady začali pěstovat už staří Římané. Na jižním svahu vysoko nad Dyjí, u opevněné osady na obchodní stezce chráněné legionáři vybudovali vinice. Dodnes se dají na takzvaném Šobesu najít vyjeté stopy od těžkých římských obchodních vozů. Dnes na turistu čeká padesát pět vinařských obcí se stovkami vinných sklepů – jen v Jaroslavicích jich je téměř celá stovka! Zdejší bílé hrozno zraje sice trochu později než na sousedním teplejším Pálavsku a Břeclavsku, protože sem občas zavane od severu studený vítr z Českomoravské vrchoviny, ale o to je jakostnější a aromatičtější. Na zdejší vinice má také velký vliv příliv suchého vzduchu z východních stepí. Nejkrásnější vinné sklepy prý ale mají ve Vrbovci, největší vinařské obci regionu. Sami místní mi ovšem sdělili, že jejich sklípky se po architektonické stránce nemohou vyrovnat sousedním rakouským, třeba ve vinných uličkách v Haugsdorfu, Alberndorfu, Hadres a nad Retzem. Zato na kvalitu svých vín ale nedali ani slůvkem dopustit. Ve Vrbovci existuje také nejstarší šlechtitelská stanice vína ve střední Evropě – Ampelos. Založena byla už za rakouského mocnáře Františka Josefa a původně byla zaměřena na boj proti kalamitnímu výskytu révokaza, který se na naše území dostal koncem 19. století z Rakouska. Snaha zdejších vinařů a zakladatelů „C. k. technické stanice pro potírání révokaza na Moravě“, jak zněl první oficiální název ústavu, připomínala boj s větrnými mlýny. Musely se obnovit všechny zdejší vinohrady a posloužily k tomu štěpové sazenice ušlechtilých odrůd evropských vín vypěstované na podnožích americké révy, jejíž kořeny byly proti rakouskému vinnému moru imunní. Po vzniku Československa ústav dostal za úkol kromě jiného vypěstovat nejlepší odrůdu pro zdejší podmínky. Na podzim 1938 ale byli čeští odborníci vyhnáni ze stanice sudetskými Němci a ústav přešel pod říšský Výzkumný ústav v Klosterneuburgu. Jeho vedení nařídilo dvacetiletou práci českých vědců zničit. Vše dokonal americký nálet na konci války. Po válce se musel ústav zcela obnovit, ale v letech 1945–1950 už poskytoval kromě jiného i bezplatné poradenství a osvětu pro nové osídlence. V současnosti je jedním z hlavních úkolů Ampelosu péče o vinný genofond nejen na Moravě, ale také ve vinařských oblastech Mělnicka a Českého středohoří. Zastavit se na znojemské vinařské stezce ovšem stojí za to také ve Znovínu. Zdejší Tramín červený je vynikající – pozdní sběr například obdržel Zlatou medaili v Bruselu a Ryzlink rýnský má stříbro z francouzského vinařského festivalu Vinalies. A pak samozřejmě v Jaroslavicích. Tady je totiž nejstarší vinařský archiv a najdou se zde vína už z prvního poválečného sběru na podzim 1945. Mohou sem na prohlídku dokonce skupiny a k návštěvě patří samozřejmě i degustace.
MALOVANÝM PODZEMÍM Když začínám sjíždět do Šatova, slunce už se kloní k horizontu. Trochu se obávám, že zdejší největší vinařský unikát – malovaný sklep – najdu zavřený, protože vinaři své sklípky z nepochopitelných důvodů zavírají i uprostřed sezony již v 18 hodin, ale mám štěstí. Zdejší průvodci totiž očekávají zájezd japonských turistů, a tak mohu i já sejít po desítkách schodů do obrovských chladivých prostor a tiše žasnout. V Šatově a sousedních Hnanicích probíhaly v září 1938 jedny z nejtvrdších bojů v celém československém pohraničí mezi Čechy a sudetskými Němci. Byly desítky mrtvých. Sudetští Němci se přitom schovávali před českými vojáky právě v podzemí vinných sklípků, takže armáda je několikrát z podzemí doslova vykouřila, i když to pro uskladněné víno znamenalo pohromu. Lidový umělec Max Appeltauer jako syn ze smíšeného manželství sice tehdy nebyl z pohraničí vyhnán s ostatními Čechy, ale zato musel ihned narukovat do wehrmachtu. Svým způsobem měl ovšem štěstí, protože už v prvních měsících války v roce 1939 přišel v bojích o ruku a jako invalida byl z armády propuštěn. Vrátil se do Šatova a vybaven jen svíčkou (na kterou si vyrobil zvláštní držák) se dal do malování svého několik set let starého sklípku. „Samozřejmě, že zdejší malby byly tendenční a odpovídaly tehdejšímu režimu,“ říká mi průvodce a dodává: „Tady například je pod obrázkem, kterému říkáme Udivení Pražáci, pod obličejem muže zamalovaný portrét Adolfa Hitlera. Tamhle zase pod obrázkem oslavujícím komunistickou dvouletku byl původně namalovaný hákový kříž a na té noční krajince je dodnes vidět, že horizont jejích hor byl původně hřbetem německé nacistické orlice!“ Pak mě majitel vede dál do skály. „Tenhle výklenek je vymalován ve švýcarském loveckém stylu,“ říká a ukazuje mi prostor, ve kterém je tak věrně napodobena imitace dřeva, že si musím alespoň opatrně sáhnout na stěnu, abych se přesvědčil, že se jedná jen o malbu. Pak připustí, že ne všichni návštěvníci jsou šetrní jako já a občas se musí po nich i něco opravit. „Třeba v Pánském salonku,“ ukazuje mi další výklenek, „se za dobu, co se s manželkou o tyhle prostory staráme, zmenšila pískovcová prsa dam nejméně o polovinu – každý si na ně chce sáhnout! Nejhorší ale je, že se poškozuje i barva.“ Prohlídka trvá asi hodinu. Je dusno, a když se svěřím, že chci ulovit snímek vinic za ranního slunce, dozvím se o jednom unikátním místě. Z obce se k němu musí kolem velkého bunkru až na hranici a říká se mu V pekle. Ve středověku zde bývalo popraviště se šibenicí a tamější vinice je obrácená směrem na jih, takže se do ní opírá stále slunce a je zde opravdu horko. Patří podle místních mezi nejlepší moravské viničné stráně.
NĚCO ŠOKUJÍCÍHO… Noc na bývalém popravišti, pod ořešákem přímo na hranici v blízkosti vinné révy byla nádherná. Úžasné tady bylo i svítání. A pak mě cestou ze Šatova čeká další překvapení. U hraničního přechodu Hatě jsem si všiml nenápadné odbočky k vinařství Chvalovice. Vedle nevkusné socialistické stavby vinařských závodů začínala řádka docela hezkých vinných sklípků, a ačkoliv bylo nedělní poledne a tedy čas oběda, před jedním se právě loučil postarší vinař se skupinkou turistů. Z rtuťovitého chlapíka, který nevydržel ani vteřinu na místě, se vyklubal majitel soukromé vinice a celoživotní (přesněji řečeno od roku 1961) vinař Jiří Adámek. Okamžitě se mě zmocnil a odvlekl mě do svého sklípku ke spoustě pečlivě poskládaných zaprášených láhví. Některé tu leží už desítky let a jsou dokonce pokryté chumáči údajně blahodárné plísně. „A teď vám ukážu něco šokujícího,“ říkal nadšený vinař vždy, než odšpuntoval další láhev k degustaci. Vzal si na to dokonce svoji sváteční halenu a obstarožně vypadající čepici. „Cítíte to výrazné třešňové aroma? To je Sauvignon, pozdní sběr, ročník 2003 – podle mého subjektivního názoru vedle roku 1999 nejlepší za poslední dobu,“ říkal nadšeně. „A nebo tohle – to vás bude úplně šokovat! Ryzlink rýnský – kopřivový buket…“ Záhy jsem se dozvěděl, že vinice rodiny Adámků mají rozlohou jen asi 1,5 hektaru, ale protože se jejich majitelé specializují na bílá vína, u kterých se navíc ještě pečlivě a dlouhodobě drží zásady, že se nemají doslazovat, respektive že nejkvalitnější jsou demi-sec, skrývá jejich sklípek pravděpodobně mnoho tajemství, nad kterými by zaplesalo srdce leckterého znalce. To ale nebyl konec všem překvapivým novinkám. Dozvěděl jsem se, že věhlas sklípků Adámkových jde dokonce tak daleko, že si části pronajímají lidé z různých koutů republiky a tam si zakládají vlastní vinotéku. „Jedna skupina manažerů z Prahy si dokonce chtěla u mě jeden takový boční sklípek sama vykopat,“ říká mi Adámek. „Snažil jsem se jim trochu pomoci, a než přijeli, odkopal jsem kus skály, ale vynadali mi, že to je jejich sklípek a tudíž jejich práce. Prý je to ohánění se krumpáčem a lopatou skvělá relaxace po celotýdenním sezení v kancelářích u počítače!“
V SOUSEDNÍM RAKOUSKU Vinařská oblast Weinviertlu (což znamená něco jako vinná čtvrť) je největším rakouským vinařským regionem. Zatímco na severu plynule přechází na území Moravy, její jižní výběžky sahají až do Enzersfeldu nedaleko Vídně. Pro nás má oblast poněkud trpce chutnající historii – právě tady, na Moravském poli, byl zradou jihočeských pánů poražen a Habsburky potupně ubit jeden z nejslavnějších českých králů Přemysl Otakar II. Jestliže se u nás začíná vinařská turistika teprve postupně rozvíjet, pak v Rakousku je to dlouhodobý šlágr (podobně jako např. v Napa Valley v Kalifornii nebo Maipo Valley v Chile). Potvrzuje to nejen péče o architekturu stávajících vinných sklípků, které jsou často seřazeny v malebné uličky, ale také velká nabídka turistických atrakcí. Nabízí se zde nepřeberné množství degustací, odborných prohlídek, seminářů i klasické odpočinkové turistiky. Například si můžete vybrat dopolední vyjížďku na koni mezi vinice, odpolední návštěvu nějaké historické památky nebo večerní posezení nad zvěřinou ve sklípku, zapíjenou (jak jinak) vybranými druhy vína. V říjnu se prakticky v každé vesnici koná vinobraní (nejznámější v Altenbergu, v Pulkau) a ochutnávky ve vinařské uličce Kellergstetten v Poysdorferu. Tady se, v největších vinných sklepích v celém Rakousku, také nalézá proslulé vinařské muzeum. V délce 21 kilometrů jsou tu vydlabaná tři patra sklepů nad sebou. Milovníci historie vína, která je tady podle rakouských pramenů stará více jak osm tisíc let, si zase mohou naplánovat cestu do Bisambergu, kde je čeká naučná stezka s takovými zastaveními, jako například Pižmová hora, Víno od doby Keltů apod. V listopadu jsou zase velkým magnetem křty vína s husími specialitami v Eggenburgu-Stoizendorfu nebo adventní procházka vinařskými uličkami Spannbergu. Sjel jsem kolem jakéhosi nechutného zábavního parku hned za rakouskou celnicí malou silničkou do Haugsdorfu a za chvíli se dostal do tak pěkné vinařské uličky, že jsem málem spadl z kola, jak jsem se rozhlížel kolem sebe. Pečlivě nabílené, nebo naopak různobarevné zdi sklípků (bez moravské opadávající omítky) porostlé břečťanem, občas před vchodem zachovalý a už hodně pamatující vinařský lis, nad tím modré nebe, prostě pastva pro oči. Do Oberretzbachu jsem v horkém dni dojel celý zpocený. Ve zdejších hraničních habrových lesích se na místě zvaném Heiliger Stein nachází jedno z kultovních míst celého Rakouska – posvátný obětní kámen, kdysi vystavený v kapli kostela postaveného nad ním. Dnes se z něj dochovaly sice jenom základy, ale výhled odtud je takový, že stoupání sem rozhodně stálo za to. Nedaleká malá vinička prý podle místního hlídače produkuje vzácná mešní vína. Pro mne byl samotný Retz skutečným vyvrcholením celé rakouské části mého putování za vínem. Prohlídku podzemí mi ulehčil mechanický průvodce s českou nahrávkou, který si mohou návštěvníci z Česka vyzvednout v turistickém centru na náměstí. Nepohrdl jsem ani pončem, které tu půjčují, protože prohlídka podzemí trvá téměř jeden a půl hodiny. Retzské sklepy pro město znamenaly nejen pohromu, ale stály také za jeho nebývalým rozkvětem. Část podzemí totiž existovala už v 15. století a husité se tajnými vchody rychle a mistrně dostali v listopadu 1425 do města. Nejmladší syn zdejšího hraběte se před nimi zachránil – jak jinak – ve vinném sudu. Radní města dotlačili krále, aby jim udělil monopol na pěstování vína, které se ukládalo právě do sklepů, a město zase bohatlo a vzkvétalo.
IN VINO VERITAS Je nedělní večer. Slunce zapadá a já pomalu šlapu do kopce zpátky na hraniční přechod. Za sebou mám hustých skoro 150 kilometrů, ale jsem zas o něco bohatší. A nemyslím tím těch několik láhví bílého zlata v cyklistických brašnách. V posledních letech prožívají vinaři prakticky na celém světě velký boom. Pěstování vína se dokonce stává kromě dobrého byznysu také trochu snobárnou. Příkladem budiž francouzský herec Gérard Depardieu. Ten si dokonce nedávno ke svým vinicím v Anjou, v kraji Pays de la Loire v západní Francii, přikoupil pozemky v centru maďarské oblasti světově proslulých vín značky Tokaj. Naopak bývalý ředitel TV Nova a dnešní europoslanec Vladimír Železný si to v poslední době u svých voličů ve znojemské vinařské oblasti údajně trochu polepil tím, že do tohoto proslulého kraje vinné révy dováží za velmi nízké ceny poměrně všední francouzská vína. I to je ale důkazem, že vinařská turistika má před sebou zelenou.
Moravská vinařská oblast l Táhne se od svahů Českomoravské vrchoviny až na Břeclavsko. Nachází se zde celkem devět různobarevně značených cest se společným logem o úctyhodné celkové délce 1090 km. Jednotlivé trasy spojuje páteřní (červeně značená) Moravská vinná stezka z Uherského Hradiště do Znojma. Znojemská trasa (značená zeleně) je se svojí délkou 163 km nejdelší. l Za projektem vinařských stezek stojí Nadace Partnerství. Vydala již 10 speciálních vinných cyklomap a v knižní podobě Průvodce po vinařských stezkách. Zasloužila se o vybudování dvacítky cyklistických odpočívadel, vyškolila místní vinaře v umění turistického marketingu a připravila i projekty záchrany několika vinných sklípků. Pravděpodobně také díky ní bylo založeno několik cechů vinařů a občanských sdružení, které se zabývají výrobou kvalitních vín a jejich propagací.
Co lze vidět na vinařských stezkách Kdo se vydá po vinařské stezce, kromě polechtání svých chuťových buněk může obdivovat spousty přírodních krás, tvořených hlavně kaňonem Dyje a také mohutnými zříceninami hradů, vzácnými sakrálními památkami, a dokonce i několika technickými unikáty (zachovalé pevnosti, rekonstruovaný vodní mlýn ze 16. století ve Slupi, větrný mlýn a muzeum motocyklů v Lesné). Stojí tu i zbytky strážních věží zachované jako památka na donedávna velmi střeženou hranici u budovy bývalé finanční stráže na konci Čížova.
Historie vína l Hrozny lidé jedli už před padesáti tisíci lety a šťáva se prokazatelně pila v oblasti Přední Asie už osm tisíc let před Kristem. l Za pravděpodobnou kolébku vína se ale většinou považuje Gruzie nebo Arménie. l Pití vína, dokonce i když se přehnalo, se na rozdíl od dnešní doby kdysi nepovažovalo za žádný společenský prohřešek – už legendární jsou egyptské rytiny znázorňující zvracející faraony. l Výroba vína je dodnes v podstatě jednoduchá a kopíruje postupy Keltů, podle archeologů prvních skutečných vinařů na českém a moravském území. l Hrozny se dělí podle barvy, rozmačkají se a lisují. Díky kvasinkám, přírodním nebo uměle dodávaným (umělým se někteří vinaři na Moravě velmi brání a v minulosti např. ve Weinviertlu byl za ně i trest smrti), přírodní cukr v hroznech zkvasí na alkohol a oxid uhličitý. Nenápadný plyn, který při tom vzniká, je poměrně nebezpečný a rok co rok připraví některého vinaře o život při kontrolách procesu kvašení. l Nebezpečí otravy je zašifrováno už ve starých římských a keltských legendách o kozlu chránícím víno při kvašení. l Mezi nejkvalitnější vína patří ta z pozdních sběrů a výběrová. Špičku představují tzv. ledová vína, díky pozdnímu sběru (většinou v prosinci) hrozno několikrát přejde mrazem a dosahuje vysoký stupeň sladkosti. Dvě deci pak mohou stát í více než 600 Kč. l Podobně ceněná jsou i slámová vína z hroznů, které leží minimálně tři měsíce na slámě či rákosu. Tento druh vína vyniká nejen vysokou cukernatostí a zlatavou barvou, ale také, bohužel, cenou. l Nejdražšími jsou ale tzv. barrique, červená nebo bílá. Dávají se uzrát do dubových soudků o obsahu přesně 225 litrů. Víno dostává specifickou vůni a chuť uvolňováním aromatických látek ze dřeva. Nejkvalitnější dubové dřevo se těží ve Francii, žádané je i ze Slovenska a Česka. l U červeného vína se nejprve prokvasí podrcené hrozny, teprve pak se celá drť lisuje. Růžová vína vzniknou vylisováním drtě z modrých hroznů co nejdříve po začátku kvašení. l Barva vína se nejlépe posuzuje proti bílému pozadí. Víno musí mít jiskru a nesmí být zakalené. Barevná škála je od jantarové a zlatavé přes zelené odstíny až po rubínovou a granátovou. l Nosem hodnotíme zvláště takzvaný buket. Ten nejlépe vytvoříme mírným kroužením vína ve sklence. Její hrdlo by mělo být užší, aby aroma tak rychle nevyprchalo. l Chuť v první řadě prozradí, zda je víno suché, polosuché, polosladké nebo sladké. Je dobré poválet doušek vína v puse, aby se nám tak k vytvoření konečného dojmu mohly kompetentně vyjádřit všechny chuťové pohárky.Nejznámější jihomoravská vína Páteř produkce regionu tvoří hlavně bílá aromatická vína, z nichž nejznámější je Veltlínské zelené, následované odrůdami Müller Thurgau, Ryzlinky vlašským i rýnským (přezdívaným víno králů a král vín), Sauvignonem, Rulandským bílým a Muškátem moravským. Z modrých odrůd jsou zde zastoupeny hlavně Svatovavřinecké s výraznou vůní švestek, trnek nebo dokonce višní, Rulandské modré a také Zweigeltrebe, používané k výrobě stále oblíbenějších růžových vín.
Dva kilometry podzemních chodeb jsou plné vzorně uspořádaných dřevěných sudů a tisíců láhví dozrávajícího vína. Základem těchto sklípků v Ksaře v Libanonu je jeskyně, kterou rozšířili a zpevnili klenbami už staří Římané. Na dnešní délku sklípky prodloužili jezuité za první světové války. Prospěli tím nejen vínu, ale zaměstnali i místní obyvatele, které v tom čase sužovaly bída a hladomor.
Libanon není jen zemí cedrových stromů nebo nedávné občanské války, ale i místem, kde rok co rok na slunečních svazích údolí Bekaa dozrávají hrozny, ze kterých se v oblastech jako Ksara či Kefraiya vyrábějí kvalitní vína známá svou specifickou robustní chutí. Kdo byl prvním pěstitelem, se už těžko zjistí. Dodnes ale stojí v antickém městě Baalbek v severní části údolí Bekaa chrám z druhého století zasvěcený Bakchovi, který je důkazem, že vínu se v této oblasti dobře dařilo už za doby Řeků a Římanů. Určitě ale tady víno pěstovali již Féničané. Je ironií, že současní obyvatelé Baalbeku mu neholdují vůbec, podobně jako jakémukoliv alkoholu, protože to islám zakazuje. Ve městě i kolem něj žije poměrně velká ortodoxní komunita šíitů a ulice zdobí zelenobílé vlajky hnutí Hizballáh. Šlapu do pedálů kola, které jsem si přivezl z Evropy, údolím mezi pohořími Libanonu a Antilibanonu, jež údolí oddělují od přímořské části Libanonu i od Sýrie a tím zde vytvářejí zvláštní klima. Na několika vojenských postech mě zdraví vojáci: „Nám by se šlapat určitě nechtělo,“ smějí se. Pokud chci ale za vínem, nic jiného mně nezbývá. Za mírným stoupáním k městu Zahlé se postupně začne ráz krajiny i domů měnit. Objevují se sochy Panny Marie a kostely. Jedna ze soch zobrazuje ženu s lyrou, džbánem a hroznem, další zase muže, který by mohl být starým bůžkem světských radovánek. Jsem v Ksaře, kde už zákaz pití vína neplatí, protože zdejší oblast je křesťanská.
MNIŠI PRŮKOPNÍCI Za to, že se zde dnes pěstují velmi jakostní vína, mohou mniši. Když roku 1857 začali obhospodařovat zdejší vinice, zasadili tady, ve výšce tisíc metrů nad mořem, kde navíc hojně svítí slunce, nové odrůdy. Kromě půdy a podnebí zdejší víno ovlivňují právě i výborné podmínky pro zrání a skladování v jeskyni. Teplota ve sklípcích se celý rok pohybuje mezi 11 až 13 stupni Celsia. Když museli mniši po nařízení II. vatikánské synody vinice prodat, získali je současní majitelé i s dalším jezuitským majetkem a v tradici pokračovali. Vstup do sklípků hlídají dva muži, kteří mě nakonec zvou na čaj. Pracují jako hlídači i jako zahradníci. Okolí je vzorně upravené a mně se ani nechce věřit, že jsem na Blízkém východě. Spíše to tady vypadá jako místo z kýčovitých plakátů ze švýcarských Alp. U vchodu zdejší vilky, kde je expozice o pěstování vína, stojí obchůdek s archivními a mladými víny. Je plný japonských turistů. Ceny za dobré ročníky se pohybují od třiceti dolarů a zájem je velký. Na nedalekém stojanu leží vizitky s adresami prodejců zdejších vín z celého světa. Jen místo s vizitkami ruských prodejců libanonských vín je prázdné. „Ne, ne, to není tím, že tam bychom vína neprodávali. Jen nám došly vizitky, protože k nám chodí dost Rusů,“ vysvětluje mladá prodavačka. Nakoupím několik láhví svého oblíbeného červeného Ch^ateau Ksara 1997. Dám si ještě jeden čaj s hlídači a pak mě čeká cesta přes jedenapůltisícové sedlo Dár el Bejdá do Bejrútu. Krvavě červené víno z Ksary po této cestě bude určitě chutnat ještě lépe…
NENÍ JEN KSARA Naše malá dodávka, kterou jsem si stopnul, strmě stoupá do suchých vápencových hor. V Libanonu je všeobecně těžké najít třeba i jen malý kousek roviny. Krajina se neustále vlní. Nechce se věřit, že i tady pěstují víno. Pak ale z jižní strany opět klesáme do Bekaa. Vinice v Kefraiyi jsou podstatně mladší než v Ksaře. Je jim přibližně padesát let a závod na zpracování hroznů je ještě mladší – necelých dvacet let. I na zdejších těžkých vápnitých a kamenitých půdách v nadmořské výšce 950 až 1100 metrů zrají díky šesti až sedmi měsícům slunečního svitu a žádným srážkám cenné hrozny. Je pozdě večer a do domku, kde se předvádějí vína, přijíždí v džípu bohatá rodina z Bejrútu. Koupí několik láhví, vyfotografuje se a pak zase zmizí. Také já si pořídím několik láhví a jsem rád, že se tentokrát s nimi nemusím trmácet na kole. Místo toho ale stojím v dešti a dlouho čekám na jakékoliv auto, které by mě odvezlo zpět. O dvě hodiny později už ale sedím na balkoně svého hotelu nedaleko bejrútského přístavu se skleničkou v ruce. Dívám se do tmy a představuji si, kam všude míří po moři libanonské víno za svými zákazníky. Když pak čekám na letišti na svůj spoj zpátky do vlasti, nedá mi to a zamířím k regálu s víny v Duty Free Shopu. Vzpomínám si, jak jsem si tu před několika lety koupil náhodou první červené Ch^ateau Ksara. Jeho chuť mě tehdy natolik zaujala, že jsem se sem musel vydat znovu – po jeho stopách až na svahy doliny Bekaa. Za zvláštní chutí a příběhy vín z Libanonu.
Mezi nejznámější vína z Ksary patří Réserve du Couvent Ch^ateau Rouge Ch^ateau Blanc Gris de Gris Prieuré Ksara Cabernet Sauvignon
Kromě Ksary a Kefraiyi se ještě vyrábějí vynikající libanonská vína z hroznů z vinic kolem měst Ana, Anniq a Jefraya. Rodinná značka byla založena v roce 1930, Gastonovi ji pojmenovali po pevnosti Mzar z osmnáctého století.
Dnes firmu řídí bratři Gastonovi, kteří po pobytu v Bordeaux zavedli v šedesátých letech novou odrůdu Cabernet Sauvignon, selekci hroznů před lisováním a dozrávání vín v sudech. Produkci se jim podařilo udržet i v divokých letech občanské války.
Mezi nejznámější vína z firmy Ch^ateau Musar patří Ch^ateau Musar White 1990 kombinované z odrůd Obedieh a Merwah, Ch^ateau Muse Red 1994 – směs odrůd Cabernet Sauvignon, Carignan a Cinsault tmavě višňové barvy s podtónem višní a čokolády, Ch^ateau Musar 1993 s jemným cedrovým aroma a chutí po lesních plodech či kořeněné a robustní Ch^ateau Muse 1978 s chutí po černém rybízu. Většina libanonských vín ze známých oblastí jde na export, z devadesáti procent do Velké Británie, USA, Švédska, Francie a Kanady. Mnohá jsou oblíbenější za hranicemi než v zemi svého původu.
Petr Vavrouška působí jako zpravodaj Českého rozhlasu v Moskvě od roku 2004. Sotva nastoupil, strhla se v Rusku řada katastrofických událostí, které zaměstnaly média celého světa. Jaký je člověk, jehož hlas komentuje život bývalého sovětského obra a přilehlých oblastí? A jaký je život mezi Moskvou, Beslanem a Afghánistánem?
Než jste se stihl v novém místě rozkoukat, musel jste hned do dějiště událostí, které pak byly označeny jako katastrofy. Dá se na takové situace vůbec nějak připravit? Když odjíždí zpravodaj do krizové oblasti, tak to není záležitost, na kterou se připravuje týden či měsíc. Něco se stane, a vy tam odjíždíte v podstatě v nejbližším volném termínu, nejlépe okamžitě. Takže moc šancí na přípravu není. Ovšem pokud pečlivě sledujete zahraniční politiku, znáte alespoň základní informace. Občas se podaří získat rychlé informace alespoň během dne, ale někdy není čas ani na to. Běžný turista potřebuje do různých zemí víza a to zdržuje. Jak je to s novináři? Každý z novinářů, kteří častěji vyjíždějí do zahraničí, má několik pasů s vízy do zemí, kde se dají předpokládat krizové situace. Není jich ale mnoho. Platnost toho víza se pak neustále prodlužuje, aby nenastal nějaký problém. A nebo se vyšle ten člen redakce, který prostě potřebné razítko v pasu má. Obyčejně se stane, že když jde o velkou událost, humanitární nebo válečnou, tak vám stát dá vízum na letišti, případně ho nevyžaduje vůbec, protože je jasné, že se to nedá jinak řešit a stihnout. Jsou ale země, kam novináře programově pustit nechtějí, a pak vám nepomůže nic. Takže když se stane něco mimořádného, balíte. Co hlavně? Neprůstřelnou vestu? Když jsem jel do Makedonie či Afghánistánu, tak jsem neprůstřelnou vestu měl, ale stejně jsem ji nepoužil. Zase tak horké to tam nebylo. Samozřejmě, že to, jak se chovat a co mít u sebe, musíte konzultovat s lidmi na místě, vojáky, bezpečnostními poradci. Ale vestu stále připravenou v batohu nemám, visí v Praze v Českém rozhlase. Nemám ji ani v Rusku. Zato jsem od redakce dostal satelitní telefon, satelitní modem k připojení k internetu kdekoliv na světě, notebook, minidisk, spoustu baterek – tedy věci nutné k novinářské práci. A pak taky klasickou výbavu, kterou potřebujete na pobyt. Většinou se nespí v hotelu, ale ve stanech nebo u někoho doma na zemi. Jak to vypadá, když přijdete do místa, kde se něco děje? Vezměme si jako příklad Pákistán, kde jsem byl v době bombardování Afghánistánu. Většinou jste ve spojení s dalšími kolegy novináři. Často jsem jezdil s Michalem Kubalem z České televize, který měl s sebou svého kameramana, takže jsme byli tři. Bylo to pro mne výhodné, protože novinář z rozhlasu je jinak většinou na cestách sám a v některých momentech pak má složitější situaci. Rychle jsme sehnali ubytování a pak bylo první starostí najít místního člověka, který je zároveň průvodcem, řidičem, překladatelem a informátorem. Většinou se snažíme, aby to byl místní novinář, protože ten ví, jak novináři přemýšlejí a co pro svou práci potřebují. Když najmete řidiče taxislužby, tak možná uvidíte hezká místa, ale vy potřebujete víc. Rozhlas je taková továrna na informace, pořád ho musíte krmit. Točíte reportáže, stříháte, posíláte to do republiky. Jo a ještě se také musíte někdy stihnout najíst a vyspat. Jakou roli hraje ve vaší práci konkurence ostatních médií? Pracujete hodně v časovém stresu? V případě českých médií, s výjimkou televize, se na konkurenci nehraje. Kromě televize a rozhlasu nevysílají deníky nebo třeba ČTK do krizových míst své lidi tak často, to už musí být opravdu něco velkého. Jsou výjimky, ale nejlepší a nejrychlejší je zpravodajství CNN či BBC. Takže podobný stres, jaký mají zpravodajové v parlamentu, kterým jde o to, jestli svou zprávu pošlou ve 12.38 nebo 12.42, zahraniční zpravodaj nemá. Když pošlete informace o hodinu později, nejedná se o žádnou tragédii. Někdy. A co ověřování informací? Některé cílené dezinformace mohou natropit pěknou paseku. Říká se přece, že když rozšíříte zvěst, že padl velitel, může to zásadně ovlivnit morálku vojáků… Pro mě není možné uprostřed hor telefonovat na všechny strany a ověřovat. Spoléhám na kolegy doma, kteří sedí 24 hodin v newsroomu a hlídají zprávy světových agentur. Oni ať dělají zpravodajství, já k tomu dodám reportáž z místa. To je ta hlavní přidaná hodnota mého pobytu na místě. Ale uvádí se, že při zpravodajství o masakru ve škole v Beslanu Rusové metodu dezinformací použili. Já jsem v Moskvě střídal kolegu někdy koncem srpna a dva dny nato spadla dvě letadla po sebevražedných útocích, tři dny poté jsem odjel na prezidentské volby do Čečenska a dva dny nato teroristé obsadili školu plnou dětí v Beslanu. V průběhu jednoho týdne jsem prožil obrovskou koncentraci událostí, emocí a informací. Rychle jsem pochopil, jak která ruská média o stejných událostech informují. Volby v Čečensku byly zmanipulované, vůbec k nim nepřišlo tolik lidí, jak některá ruská média psala. I když nás tam byla šedesátka novinářů včetně kolegů z BBC a CNN a svorně jsme tvrdili, že nám volební komise lže a zkresluje výsledky, protože jsme nikoho neviděli hlasovat, tak oni si stejně pořád stáli za svým. To je pak marné. Tři dny nato přišla tragédie v Beslanu, kdy jsem byl opět svědkem toho, jak hlavně státní ruská média informace zkreslují. Nebo spíše neříkají vše. Ale je pravda, že při takové situaci je velmi složité na místě některé informace ověřit. Kupříkladu počet rukojmích. Tvrdilo se, že jich je ve škole tři sta. Ale jak to zjistíte, když se tam nikdo nedostane? Jen místní lidé tvrdili „je to blbost, těch lidí je tam nejméně tisíc“. Takže jako novinář máte jedinou možnost. Napsat, že ruské orgány tvrdí jedno, kdežto místní lidé něco jiného. Ovšem Rusové i státní televize s tou druhou informací vůbec neoperovaly. Co strach? V Beslanu byla na místě i ruská protiteroristická zásahová jednotka Alfa, všude spousta vášní, vznikl chaos… Mě hlavně překvapilo, že vůbec nebyl problém se na to místo dostat. Kdyby se takový útok odehrál kdekoliv v západních státech, tak policie zablokuje přístup už několik set metrů před místem, ke škole vás nepustí ani náhodou. Ani na dohled! Kdežto v Beslanu jsme byli sto až sto padesát metrů od školy, tedy na dostřel granátometu. Nikdo přitom nevěděl, co mají teroristé za arzenál. Situace byla opravdu nebezpečná a Rusové se nijak nesnažili rizika zmenšit. Krizový štáb vznikl až druhý den. Prostě se nedokázali domluvit, jestli to patří ministerstvu vnitra, nebo federální bezpečností službě. Krizový štáb neměl ani žádného pořádného šéfa. Proto ten zásah proti teroristům vypadal tak chaoticky. Z toho šel strach. A jejich protiteroristická jednotka? Vždyť oni na sobě neměli ani neprůstřelné vesty! Byl to absolutně zpackaný zásah. Skoro rok po akci vyšlo v rámci vyšetřování najevo, že po škole, kde byli rukojmí, stříleli z tanků a granátometů. Podle předběžných závěrů vyšetřovací komise střecha zřejmě spadla proto, že po ní pálili ruští vojáci. Ať si to každý přebere sám! Ale chaos je pro novináře výhodný. Díky němu leckde proklouzne. Chaos je možná výhodný pro novináře, ale ne pro lidi, kterých se to bezprostředně týká. Rusko je navíc naprosto nepoučitelné. Mělo stejný případ s Buďonnovskem před deseti lety, kdy Šamil Basajev obsadil se svými lidmi nemocnici, byla to Dubrovka v roce 2002, kdy čečenské teroristické komando přepadlo divadlo v Moskvě, a teď to byl Beslan. Vidíme v televizi, jaké prostředky mají k dispozici světové speciální jednotky, ať už to jsou britské, izraelské nebo americké. Rusové měli v Beslanu pár kluků – vojáků. Nebylo by lepší o teroristech neinformovat? Vždyť tak se jim vlastně daří jejich cíl – dostat své požadavky ven a své cíle do podvědomí lidí, kteří média poslouchají. Těžká otázka. Já bych s tím tak úplně nesouhlasil. Nedávno přišla BBC se změnou svého etického kodexu a řekla, že bude cenzurovat živé vysílání z teroristických a vojenských akcí. Pozdrží přenos o pár vteřin, aby mohl editor vystříhat velmi kruté záběry na mrtvoly a roztrhaná těla. Četl jsem na toto téma zajímavý komentář v ruských novinách, kdy zrovna v Beslanu neměli místní žádné jiné informace než z televize a jenom díky záběrům viděli, jestli je jejich dítě živé, jestli ho odnášejí z tělocvičny, nebo naopak ho vidí mezi mrtvými. Pro ně bylo důležité znát holou pravdu. Kdo nechce, tak ať si tu televizi vypne. Ale vím, že je to velký etický problém. Je potřeba dávat v Rusku úplatky, aby se novinář dostal k informacím? Tady v Čechách mají novináři telefony na ministry, šéfy policie, náměstky. V Rusku by se vám nic takového nestalo, tam se prostě s vámi bavit nebudou. Často ani ruská média nemají vyjádření politiků. Já jsem se ale zatím nesetkal s tím, že bych musel dávat úplatek, abych se někam dostal, protože oni vás tam prostě nepustí, když si to usmyslí. Ale dal jsem třeba úplatek proto, aby mi vrátili dřív auto z technické prohlídky. Nebo abych se dostal přes most, kdy mi řekli, že se opravuje, přestože se neopravoval, a nejbližší objížďka měřila 440 kilometrů. Vím, je to nefér hra, ale někdy je to v Rusku fakt nevyhnutelné řešení. A pak si na korupci můžu stěžovat, když ji sám podporuji… Sedíme spolu v kavárně a dáváte si džus. Rusko je proslavené vodkou a určitě vás zvou na mnoho míst. Pijete? Nepiju a občas s tím jsou problémy. Jednu skleničku si ze slušnosti dám, ale pak říkám, ať už mi nenalévají. Naštěstí se v Rusku vodková kultura mění v pivní, takže to jedno dvě piva neublíží. Je to stejné jako s cigaretami. Na severním Kavkaze kouří každý. Chlapi si tím řeší svůj stres. Ačkoli nekouřím, tak mi přijmout cigaretu a zapálit si přišlo jako OK. Najednou máte k těm lidem blíž, než když jim řeknete „já nekouřím“. Jsou věci, které musíte skousnout. Je to stejné, jako když vám nabídnou hnusné maso, které byste nikdy nepozřel. Stejně ho do sebe nasoukáte. Vždycky se ale snažím lidem vysvětlit, kde jsou moje hranice. Neopít se, nepřejíst… Být sám, to je bezesporu náročné na psychiku. Musím říct, že po tom roce v Rusku jsem potřeboval měsíční dovolenou i proto, že bylo za tu dobu hodně novinářských věcí. Čečensko, Beslan, revoluce na Ukrajině, Kyrgyzstán. Na Kavkaze jsem byl asi pětkrát. Tlak je v Rusku obrovský. Zvlášť v Moskvě někdy cítíte velké množství negativní energie, žijete v permanentním stresu. Jezdíte metrem a pokaždé, když se něco stane, se toho logicky nepatrně bojíte. I když vás to po dvou třech měsících přejde, tak stejně máme někde v podvědomí strach. V metru dvacetkrát denně slyšíte hlášení „dávejte pozor na podezřelé lidi, podezřelé věci, dávejte pozor na teroristický útok“. Znám hodně kolegů, kteří musí brát antidepresiva. Já to řeším sportem.
Vynálezci Thomas Alva Edison, Leonardo da Vinci nebo Alfred Nobel se zapsali zlatým písmem do historie celého lidstva. Lidé jim stavějí pomníky, učí se o nich ve školách a pojmenovávají po nich ceny pro nejlepší mozky planety. Málokdo však ví, že přišli se svými objevy až jako druzí. Předstihla je celá řada rostlin a zvířat – a všichni před nimi mají náskok milionů let.
K líci zbraň, zamířit a pal! Války provázejí lidstvo od jeho kolébky. Bez válčení by snad člověk ani nebyl člověkem. V průběhu historie se stratégové a vynálezci navzájem trumfovali ve vymýšlení čím dál strašlivějších zbraní. Jedním z vrcholů lidského snažení byla i děla a ostatní palné zbraně. Kdyby vojevůdci sklonili své hlavy k zemi, zjistili by, že mezi stébly trávy a pod mořskou hladinou probíhají dělostřelecké souboje od nepaměti. Korálové útesy Indického a Tichého oceánu obývá na tři sta padesát druhů nádherných, ale velice nebezpečných střelců – plžů homolic rodu Conus. Jejich výzbroj tvoří zatažitelný chobot, který si v ničem nezadá s hlavní tanku. Má dokonce i zásobník jedovatých střel. Jsou to duté šípy vzniklé přeměnou jazykových (radulových) zoubků, které mohou být u větších druhů téměř centimetr dlouhé. Vznikají ve zvláštním váčku a do hlavně je podává zařízení podobné nábojovému pásu. Jakmile plž svoji střelu použije, zaujme její místo nový projektil. Homolice mohou šípy vbodávat do kořisti po dotyku chobotu nebo je i na krátkou vzdálenost vystřelovat. Pravou artilerii mají ve svém zadečku střevlíkovití brouci prskavci rodu Brachinus, kteří žijí i u nás. Pálí na své nepřátele směs palčivých látek, které explodují v silnostěnné reaktivní komoře jejich kanonu. Když nálož vylétne z broučího těla ven, má teplotu neuvěřitelných 100 stupňů Celsia. Je tedy malý zázrak, že horliví střelci zaživa neuškvaří sami sebe. Mohou za to děkovat především rychlosti, kterou svou munici vypálí. Prskavci mohou navíc zadečkem otáčet a mířit tak stejně jako dělová věž tanku.
Vlevo volno, vpravo tanky! Lidským patentem nejsou ani obrněná vozidla. Myšlenka na nedobytné obludy nedala spát válečníkům už od dob římských dobyvatelů. V těch dobách se bitevními poli ploužily obrovské obléhací věže a pochodovaly pluky římských legionářů. Srdnatí vojáci drželi své štíty nad hlavami a po stranách, takže vytvořili chodící obrněnou pevnost. Jejich zvláštní taktika dostala název podle jedné ze zvířecích předloh tanku – testudo neboli želva. Patrně první tank ježící se děly postavil italský génius Leonardo da Vinci. Jeho výtvor se podobal pojízdné dřevěné střeše s děly mířícími do všech stran. Moderní kovové tanky pomohly Britům prolomit frontu v bitvě u Cambrai. Bylo to v první světové válce a od té doby se s obrněnci roztrhl pytel. Již v třetihorách však po jihoamerických pampách pobíhali dokonale obrnění savci – pásovci. Největší z nich připomínali tank i svou velikostí. Jejich dnešní potomci jsou sice mnohem menší, jejich pancíř je však stejně propracovaný. Skládá se z rohovitých desek, které k sobě dobře přiléhají a jsou spojené ohebnou kůží. Chudozubí obrněnci se tak mohou poměrně mrštně pohybovat a v případě nebezpečí ze sebe v mžiku udělají pevnou kouli. Svinovací tanky se najdou i ve světě hmyzu. Pancíře stínek a svinulí se skládají z příčných destiček, takže se v ohrožení může celý živočich stočit do nedobytné lesklé koule. Mnoho živočichů připomíná spíše pochodující či plovoucí krabice. Celé jejich tělo kryjí kostěné krunýře, ze kterých vyčuhují pouze končetiny, ocas a hlava. Mezi takové patří i želvy. Jejich krunýř je velice tvrdý a navíc většinou kulovitého tvaru, takže pro dravce není snadné ukrytou želvu uchopit čelistmi. Slabým místem barikády jsou otvory pro hlavu a nohy. Většina želv je zahradí tvrdými šupinatými končetinami. Některé druhy však mají v rukávu další zlepšení – spodní díl krunýře mají vybavený pohyblivými klouby. Želva tedy snadno přiklapne přední a zadní část břišního štítu k okrajům plátu kryjícího hřbet. Otvory pro nohy tak rázem zmizí. Havýši, podivné mořské ryby příbuzné čtverzubcům, se pohybují jako oživlé žehličky. Jejich nemotornost jim však vůbec nevadí. Spíše než na mrštnost spoléhají na kostěné brnění potažené kůží, které kryje celé jejich tělo. Tento kryt je pevně srostlý a má jen několik malých otvorů – pro ústa, oči, ploutve a žaberní štěrbiny. Slabší krunýř z pružně spojených kostěných destiček pod kůží mají i mořští koníčci a jehly. Pevné šupiny poskytují ochranu sladkovodním rybám kostlínům rodu Lepisosteus.
Za čest a slávu Synonymem středověku jsou rytířské turnaje a bitvy těžkooděnců v brnění. Ve francouzském hrdinském eposu Píseň o Rolandovi z jedenáctého století se například dočteme: „Domluvili a navlékají si saracénská brnění, nasazují pevné zaragozské přilby, připínají si k pasu ocelové meče. Berou štíty, kopí z Valencie, bílé a modré a karmínové praporce. Vsedají na hřebce a postupují v sevřených houfcích. Je jasný den a svítí slunce: každá zbroj v paprscích jen hoří.“ Autor Dalimilovy kroniky se zmiňuje o tom, že rytířské turnaje některé chudší šlechtice doslova ožebračily. Krásná zbroj stála malé jmění a není divu, že byla nákladnou věcí. Brnění totiž bylo ukázkou vrcholu tehdejšího řemeslného umění. Jednotlivé pláty a díly na sebe musely přesně navazovat, sedět na těle a snadno se ohýbat v nýtovaných kloubech. Stejně složitý úkol řešila už před mnoha sty miliony let příroda. Do skvělého plátového brnění oblékla nejúspěšnější skupinu živočichů všech dob – členovce. Vymřelí trilobiti či dnešní pavouci, štíři, krabi nebo třeba stonožky a hmyz – ti všichni se procházejí světem v plné zbroji. Jejich brnění je však mnohem dokonalejší než rytířské. Je lehké, pevné a chrání i ty nejtenčí části těla. Místo těžkopádných nýtů jsou jednotlivé části vnější kostry pospojované pružnou kutikulou tvořící bezvadně fungující klouby, které umožňují plynulý a rychlý pohyb. Brnění členovců tvoří speciální látka zvaná chitin. Pancíř některých skupin je navíc speciálně vytvrzený dalšími chemickými látkami. Hmyz k tomuto účelu používá bílkovinu sklerotin, zatímco několik desítek tisíc druhů korýšů nosí zbroj prostoupenou uhličitanem vápenatým. Avšak pancíře členovců i rytířů mají jednu společnou nevýhodu: nerostou s nimi. Tak jako musel rytíř od mládí vystřídat několik velikostí brnění, odhazují svou zbroj i živočichové. Čas od času se vysoukají ze staré pokožky, pod kterou už mají připravenu novou, větší. Nové brnění je zpočátku měkké a pružné, takže jeho majitel může rychle povyrůst. Musí to však stihnout dřív, než mu zbroj na těle ztvrdne. Na další růst si pak bude muset počkat až do dalšího svlékání.
Vzhůru dolů Tajemný svět pod mořskou hladinou člověka přitahoval už odedávna. Není divu, že vymyslel celou řadu přístrojů a zařízení, které mu pomohly tekutý živel pokořit. V roce 1538 sledoval císař Karel V. na břehu řeky ve španělském městě Toledu zajímavý pokus. Dva odvážní Řekové tehdy vlezli i se zapálenou svíčkou pod obrovský obrácený kotel. Celé zařízení i s oběma muži pak spustili přímo do řeky. Když sud opět vytáhli na břeh, nestačil se císař divit – oba Řekové byli suší, a dokonce nezhasla ani jejich svíčka! Světlo světa tak spatřil potápěčský zvon. Ještě v 19. století v něm lidé pilně pracovali pod vodou i několik hodin a nové zásoby vzduchu dostávali v zatížených soudcích nebo vzduchovou hadicí. Kdyby se však rozhlédli pozorněji, našli by miniaturní kopii převratného vynálezu mezi stonky vodních rostlin. Postavil si ji tu jediný vodní pavouk – vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica). Tento osminohý vynálezce žije i u nás a svůj potápěčský zvon si nevyrábí z ničeho jiného než z pavučiny. Napne mezi rostliny stříšku a nanosí si pod ni z hladiny zásoby vzduchu. Ve vzniklé vzduchové komůrce může v klidu hodovat na své kořisti a dokonce i odchovávat mladé. Ve dvacátém století začali potápěči používat akvalung a mohli si tak konečně užít svobody volného vznášení ve vodě. Komplikovaný dýchací aparát a neforemné láhve se stlačenou dýchací směsí by však určitě nenadchly vodní brouky potápníky. Tito rychlí plavci používají mnohem elegantnější verzi dýchacího přístroje. Zásobu vzduchu si vozí pod vlastními krovkami a vydrží s ní pod vodou celou hodinu. Bez takzvaného „šnorchlu“ si dnes neumějí představit svou dovolenou u moře tisíce turistů. Stejný vynález používá k přežití pod hladinou rybníků i zvláštní ploštice splešťule blátivá. Může tak číhat pod vodou na kořist a dýchat přitom vzdušný kyslík. Její verze šnorchlu však vyrůstá ze zadečku.
Tryskem vpřed Ve vodě si člověk zchladil i další část své pýchy. Od té doby, kdy začaly po obloze létat nadzvukovou rychlostí tryskové stíhačky a do vesmíru zamířily rakety, cítil se jako skutečný pán tvorstva. Tryskový pohon ale na Zemi funguje už od dob dinosaurů. Nevynalezl ho nikdo jiný než chobotnice a další hlavonožci. Tito zvláštní a velice inteligentní měkkýši se většinou pohybují rozvážně po mořském dně nebo vznešeně plavou vodou. Když se však dostanou do nebezpečí, předvedou překvapivou proměnu. Každý, kdo se na dovolené v Itálii nebo v Řecku pokusil chytit do ruky chobotnici, se mnou bude jistě souhlasit, že je to velice těžký úkol. Z rozvážného hlavonožce se mávnutím kouzelného proutku stává slizká střela, která míří tryskem do bezpečí. Slovo tryskem přitom přesně vystihuje to, co vyděšená chobotnice předvádí. Při únikovém pohybu vypuzuje speciální nálevkou vodu, kterou nasála do své plášťové dutiny. Používá tedy navlas stejný princip jako naše nejmodernější kosmické sondy. Přitom ještě stačí zmást pronásledovatele vypuštěním mraku tmavého inkoustu. Mořské hvězdice spolu s ostatními ostnokožci zase objevili tajemství hydrauliky. Lidským inženýrům dovolil zákon o nestlačitelnosti kapalin vyvinout silné hydraulické písty a jiná užitečná zařízení. Ostnokožci využili stejné vlastnosti vody k pohybu po mořském dně. Mají ve svém těle celou soustavu kanálků. Toto potrubí se nazývá ambulakrální soustava a z okolí nasává vodu přes sítko zvané madreporová destička. Odtud putuje kapalina na spodní stranu těla živočicha, kde pohání stovky dutých panožek. U jejich základny pracují přečerpávací váčky, které vhánějí vodu do panožek nebo ji naopak vyčerpávají ven. Pružné pohybové orgány se tak natahují či smršťují a posouvají hvězdici vpřed. K podkladu se přichycují díky přísavkám s lepovými žlázami a společně se svaly ramen mohou vyvinout takovou sílu, že bez problémů otevřou lastury mlžů.
Smrticí injekce Dnešní medicína by si bez injekčních jehel již asi nevěděla rady. Očkování, odběry, infuze či anestezie – zde všude přichází na řadu injekce. Používá se i k aplikaci antiséra, látky tlumící účinky hadího jedu. A právě zde proti sobě stojí injekce vyrobená člověkem a její přírodní varianta. Jedové zuby hadů nejsou totiž v podstatě nic jiného než injekční jehly. Dokonalost přírodních injekcí se mezi jednotlivými skupinami hadů výrazně liší. Nejjednodušší aparát mají některé užovky. Jejich jedové zuby se nacházejí v zadní části horní čelisti, takže se had musí k uštknutí doslova prokousat. Navíc mají jedové zuby užovek ke vstřikování jedu pouze otevřenou rýhu, takže zde příroda pokročila s vývojem injekční jehly asi tak do poloviny. O mnoho lépe jsou na tom korálovcovití hadi. Mamby, kobry, bungaři či korálovci mají jedové zuby vpředu a u mnoha z nich se rýha uzavřela v dutý kanálek. Injekce těchto hadů je tedy již dokonalá. Největší konstrukční oříšek však představují jedové zuby zmijí a chřestýšů. Tady musela příroda spojit dva vynálezy dohromady. Injekce těchto hadů jsou totiž tak dlouhé, že by nedovolovaly svým majitelům ani zavřít tlamu. Zmije gabunská (Bitis gabonica) má například zuby dlouhé pět centimetrů. Ani zde se však vynalézavost přírody nezastavila. Zmije i chřestýši prostě zkombinovali princip injekce a zavíracího nože. Jejich zuby se v klidu sklápějí do zvláštních pochev na patře tlamy a vztyčují se, až když se had s otevřenou tlamou chystá udeřit. V přírodě však poletují i injekce s křídly. Setkal se s nimi snad každý z nás a díky jejich výraznému varovnému zbarvení si jich také jistě všiml. Jsou to včely, vosy, sršně a další zástupci blanokřídlého hmyzu. Jejich injekce – žihadlo – se dokonce skládá z několika částí. Boční pohyblivé bodce jezdí po hřbetní výstuze jako po kolejích a usnadňují tak pronikání do těla oběti. Vosy nás předstihly i s vynálezem další důležité věci – papíru. Zatímco my lidé ho užíváme ke psaní, pilné vosy si z něj staví celé obydlí. Postup výroby je však velmi podobný. Lidé vyrábějí papír z rozemletého dřeva smíchaného s plnidlem, vosy zase ze dřeva rozžvýkaného a spojeného slinami. Z kaše tvarují tenké stěny hnízda i pravidelné šestiboké komůrky, ve kterých se vyvíjejí jejich larvy.Pasti, pasti, pastičky Možná vás překvapí, že rybářský prut nevynalezl člověk, ale ryba. Vychytralí rybáři pod hladinou patří do příbuzenstva mořských ďasů. Jmenují se rozedranci a lákají k sobě kořist pomocí prutu, který je dokonce opatřen návnadou. První paprsek jejich hřbetní ploutve je volný a ryba jím může mávat před svou hladovou tlamou. Na jeho konci visí výrůstek podobný chutnému červu. Maskovanému rybáři pak stačí jenom sedět nehybně na mořském dně a čekat, až mu nějaká zvědavá malá rybka vpluje přímo do úst. Sklapovací železné pasti na zvěř pomáhaly při práci severoamerickým lovcům, známým traperům z westernových filmů a knih. Ve světě hmyzu pochodují travou chytací železa se strašlivou účinností, která pilně zásobují potravou své věčně hladové majitele. Jsou to kudlanky, dravý hmyz, který se při páření nerozpakuje sežrat ani vlastního partnera. Přední nohy kudlanek se přeměnily v ostnité sklapovací pasti, které může šestinohý lovec bleskově vymrštit vpřed a uchvátit jimi nic netušící kořist. Příroda za nás vymyslela snad všechno, co k životu potřebujeme. Ani sonar, padák, světlomety nebo plachetnice nejsou výplodem lidského mozku. Všechny tyto vymoženosti už dávno používají tvorové z říše zvířat a rostlin. Když se tedy budou lidé pozorně dívat kolem sebe, možná v přírodě naleznou návody k dalším převratným objevům.
Trávil jsem nesčetné noci ve stanech beduínů, Huwajtů, naučil se jezdit na velbloudu, objevil kouzlo a půvab pouště – to všechno kvůli Thomasi Edwardu Lawrencovi. Když jsem se stal před lety řádným členem Královské zeměpisné společnosti a pospíchal na svou první přednášku nazvanou Princ z Arábie, tušil jsem jen matně, o koho jde. I když jsem pak v jeho stopách procestoval Blízký východ křížem krážem, otázku, kým vlastně byl, si stejně kladu dál…
Když Sarah Lawrencová vystoupila v roce 1879 v Dublinu z paluby trajektu, neměla příliš jasnou představu, co ji čeká. Shodou šťastných náhod se jí ale podařilo zakrátko najít dobře placené místo vychovatelky v bohaté rodině Chapmanů, vlastníků rozlehlého panství na jihu Irska. Brzy si získala nejen děti, ale nemohl z ní spustit oči ani Thomas Chapman. Jeho manželství ostatně bylo v troskách, a proto příliš dlouho neváhal, když mu Sarah navrhla, aby spolu utekli do Anglie. Usadili se v Oxfordu, pod jménem „pan a paní Lawrencovi“ zakoupili výstavní vilu na Polstead Road a Chapmanova slušná doživotní renta jim zajišťovala život bez starostí o peníze. Thomas Edward Lawrence, přezdívaný Ned, byl druhorozeným z pěti synů a přišel na svět 16. 8. 1888. V osmi letech poprvé objevil historii a byl uchvácen příběhy krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Pokoj si vyzdobil portréty středověkých hrdinů, kteří se mu stali ideálem. Vytvořil si vlastní dokonalý svět plný pravdy a cti. Jen těžko si lze představit jeho zklamání, když se později, po otcově smrti, dozvěděl pravdu, že manželství jeho rodičů nebylo legitimní. V dopise svému bratru Arnoldovi napsal: „Po celou tu dobu žili ve lži, lhali sobě i nám. Nikdy neměli mít děti.“ V roce 1907 se Lawrence zapsal na studia historie na Oxfordské univerzitě. Nebyl příliš nadšeným studentem, a pokud se přednášky netýkaly středověku, prostě na ně nechodil. Jen zřídka se zúčastnil společenských akcí, kolektivní sporty ho příliš nezajímaly, obvykle s knihou v ruce sedával opodál a s potutelným úsměvem sledoval své spolužáky hrající fotbal či rugby. Nekouřil, nepil, stranil se veškerého kontaktu s ostatními a neustále experimentoval se svým tělem. Podnikl řadu vlastních testů, při kterých zkoušel fyzickou vytrvalost. Jednou se snažil vydržet co nejdéle beze spánku a po třetí bezesné noci zkolaboval na jedné z odpoledních přednášek. Podle bývalých kolegů dělal Lawrence vše pro to, aby se nestal jen „obyčejným členem společnosti“. Významně k tomu přispěl i fakt, že po celou dobu studia nebyl nikdy viděn ve společnosti dívky a vyhýbal se veškerým vulgárním hovorům o ženách. Málokdo v té době tušil, že Lawrence je v podstatě masochistou, a s tím neladí jeho sexuální pocity, protože má strach z fyzické bolesti, bezpochyby výsledek matčiny spartánské výchovy. I když dával přednost mužům před ženami, až do konce života věřil, že se v něm nezrodil impulz k tomu, aby se dotýkal jiné osoby. Později ale napsal, že myšlenka homosexuálního styku ho fascinovala.
Po stopách křižáků Pro závěrečnou práci na Oxfordu se Lawrence rozhodl vystopovat vliv křižáků na středověkou vojenskou architekturu. Dobře věděl, že pokud má být jeho studie kompletní, musí se zmínit i o pevnostech v Sýrii a Palestině. A tak si v létě 1909 zabalil fotoaparát, revolver a pár ponožek a v Marseille nastoupil na palubu HMS Mongolia, která ho měla zavézt na Blízký východ. Z Bejrútu pak šel pěšky. Na začátku září už měl v nohách tisíc kilometrů. Stříleli po něm, byl přepaden, zbit do krve, prodělal několik záchvatů malárie, prošlapal jediné boty a do Bejrútu se vrátil bos. Přesto navštívil téměř čtyři desítky hradů a vojenských pevností, všechny pečlivě popsal, nakreslil a vyfotografoval. Jeho dobrodružná expedice byla jednoznačným úspěchem a závěrečná práce mu vynesla nejen akademické pocty, ale objevil při ní v sobě i dar rychle se přizpůsobit novému prostředí, kultuře i jazyku. „Přijal jsem arabské způsoby, mluvím arabsky, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab,“ napsal tehdy své matce. „Bude pro mne obtížné stát se znovu Angličanem.“ Podle svých blízkých už to nikdy nedokázal. Nejšťastnějším obdobím života byly pro Lawrence tři roky na archeologických vykopávkách v Karchemisi, v dnešním jižním Turecku. Dvaadvacetiletý Lawrence sem přijel krátce po promoci jako asistent proslulého dr. Davida George Hogartha, který tu chtěl nalézt klíč k tajemným chetitským hieroglyfům. Ujal se odborného dohledu nad vykopávkami a brzy si získal oblibu i respekt mezi kopáči. Zavedl řadu nových opatření, jedl s dělníky, jeho arabština se výrazně zlepšila, jeho přehled ve zmateném světě beduínských kmenových politik byl obdivuhodný. Nejbližšími pro něj byli bandita šejk Hamudi a čtrnáctiletý nosič vody Dahum. Zejména nad jeho přátelstvím s tímto chlapcem mnozí kroutili hlavou, zvláště když se Lawrence odmítl vyjádřit k nechutným pověstem, které kolovaly po táboře o jejich vztahu.
Agentem kontrarozvědky Vykopávky v Karchemisi nikam nevedly a Britské muzeum odmítlo výzkum dál platit. Lawrence se vrátil na jaře 1914 do Anglie. V srpnu vyhlásilo Německo Evropě válku a záhy se spojilo s Tureckem a začalo vážně ohrožovat spojenecké zájmy v Asii. Protože Lawrence mluvil výtečně arabsky a znal politické poměry v Turecku, byl přidělen k britské vojenské kontrarozvědce v Káhiře. Dva roky zpracovával a překládal veškeré zprávy z Turecka, kreslil mapy, dohlížel na jejich tisk a distribuci, nebo „jen“ ořezával všem okolo tužky, jak po válce s oblibou prohlašoval. Za Lawrencových časů byl Grand Kontinental považován za nejlepší hotel v Egyptě, ubytovávali se tu králové a princové z celého světa. Lawrence se tu cítil jako doma. „Hotel nefunguje už přes patnáct let,“ řekl mi vrátný, „byl v tak špatném stavu, že se vláda namísto oprav rozhodla přebudovat horní patra na kanceláře. Spodní část je ale stejná jako před desítkami let,“ a ukázal do rohu, kde ještě stál dřevěný kiosek cestovní kanceláře STA, inzerující dobrodružné plavby po Nilu. Klíče od proslulé jídelní haly nikdo neměl, a tak jsem mohl dovnitř nahlížet jen skrz špinavé prosklené dveře. Stěny zdobené hieroglyfy a výjevy ze života egyptských faraonů, zaprášený lustr, ošlapaný červený koberec poškozený plísní a pokrytý vrstvou sádry padající ze stropu byly jen smutnou vzpomínkou na dobu slávy. Lawrence obýval malou místnost ve třetím patře s výhledem na káhirské dvorky. Každé ráno po snídani vyrážel na kole do kanceláře na Talat Harb, tehdy okupující hotel Savoy, dnešní moderní (v egyptském slova smyslu) obchodní dům. Vypůjčil jsem si kolo a pokusil se překonat Lawrencův cyklistický rekord. Brzy mi ale došlo, že on na rozdíl ode mne nemusel bojovat s hustou káhirskou dopravou, kde dnes není pro cyklisty místo. Na první křižovatce do mne zezadu vrazil přeplněný taxík s očividně nefungujícími brzdami. Zbytek cesty jsem musel ostudně kolo tlačit s nepříjemným pocitem, že se mi Lawrence za zády vysmívá. Pomačkané kalhoty, nenaleštěné knoflíky, ustavičně rozvázané a špinavé boty, a vůbec všechno na jeho uniformě mělo každého přesvědčit, že poručík Lawrence je jen pouhým civilistou ve vojenské uniformě. Své nadřízené udivoval svěžími, obvykle kritickými názory na vedení zpravodajské služby i celou britskou válečnou strategii. Často doháněl velící důstojníky k šílenství, když jim vracel jejich hlášení s opravenými gramatickými chybami, ustavičně se vysmíval jejich znalostem zeměpisu a arabských zvyků. Od počátku byl celému ústředí trnem v oku a před odvelením na frontu ho zachraňovaly jen jeho nepostradatelné vědomosti. Názory Britů na to, jak ochraňovat Suezský kanál, se různily. Jedni obhajovali čistě obrannou strategii, druzí (i Lawrence) naopak prosazovali překvapivý útok, pokud možno vedený z moře. Britská vláda nakonec invazi schválila, ale když spojenci přistáli na plážích u Galipoli, čekalo je fiasko. Na vině byla britská kontrarozvědka, která podle Lawrence celou akci ostudně podcenila. Chyběl moment překvapení, podrobné mapy terénu a spousta dalšího. Spojenci drželi pozice dalších osm měsíců, než se rozhodli stáhnout. Byl to nebezpečný moment – byli nejen zostuzeni před celým světem, ale sami ještě museli čelit turecké invazi. Jediná pomoc mohla přijít jen z Arábie. S myšlenkou rozpoutat v Arábii protiturecké povstání si Britové s tichým souhlasem mekského šerífa Husajna pohrávali už před válkou. Začali pomalu zásobovat Araby vojenským materiálem. Husajna ujišťovali, že mají zájem na vzniku nezávislého arabského státu. Husajn ale požadoval nadvládu nad celým dosavadním tureckým územím. Jednání se táhla a Britové za jeho zády uzavřeli s Francií a Ruskem dohodu (tzv. Sykes-Picotova dohoda) o budoucím rozdělení arabských území. Jen málokdo věřil, že Husajn skutečně povede opravdové boje. Jenže 5. 6. 1916 šerífovi synové princové Abdallah a Fajsal vztyčili pod zdmi Mekky rudý prapor a vyhlásili konec turecké nadvlády v Arábii. Podařilo se jim zformovat armádu o síle deseti tisíc mužů, převážně beduínů, a během měsíce obsadili většinu strategických měst a přístavů v Hidžazu. Zmocnili se obrovského množství zbraní a munice, zajali přes šest tisíc Turků. Jediná Medina odolávala. Stála daleko z dosahu britských námořních děl a nebyla jen soběstačnou a úrodnou oázou, ale díky hidžazské železnici i důležitou dopravní křižovatkou. Arabové neměli bez výbušniny šanci dráhu narušit a Turci sem během několika týdnů přemístili více než patnáct tisíc vojáků vybavených německými děly a kulomety. Princ Abdallah oficiálně požádal Brity o vojenskou pomoc. Lawrence zažádal o převelení do arabské kanceláře vedené plukovníkem Claytonem. Z Hidžazu zatím přicházely jen útržkovité zprávy o postupu arabské armády, nikdo nevěděl, co se tam děje a jak velkou silou princ Fajsal disponuje ani jakému odporu v Medině čelí. Lawrence, který vše pozorně sledoval už od prvního výstřelu, byl přesvědčen, že revolta dospěla do mrtvého bodu. I kdyby se Britové přidali na arabskou stranu a válku vyhráli, Arabové by tím svobodu nezískali. Myšlenka arabské nezávislosti ho fascinovala už od první chvíle. Ale věděl, že sami Arabové nemají dostatečnou motivaci k boji, protože mu nerozumějí. Samotné slovo Arab pro ně bylo nové, protože oni byli beduíni, Utajbové, Harbové, Haritové, Howajtové, a zajímala je pouze nezávislost vlastního kmene, ne arabská říše. Arabové žili pod Turky téměř pět set let, bojovali proto, aby je vyhnali. Lawrence svého nadřízeného Claytona přesvědčil, že je tím pravým, kdo může jejich názor změnit. Krátce nato se vydal do arabské Džiddy s nelehkým úkolem – vysvětlil princi Abdallahovi, že finanční pomoc sice bude pokračovat, ale slíbené jednotky nedorazí. Abdallah zuřil, ale nechal se přesvědčit k cestě za svým bratrem Fajsalem do Wadi Safra, aby viděl celou situaci na vlastní oči. Ještě té noci vyrazil Lawrence z bran Džiddy se skupinou několika beduínů na svou první cestu napříč Arábií. Nikdy předtím neseděl na velbloudu a celé tři dny protrpěl v bolestech. První noc proseděli s Fajsalem v zakouřeném stanu a přeli se o Medinu. Fajsal vyčítal Lawrencovi, že Britové jen slibují, a nic neposílají, a naléhal, že k útoku na Medinu nutně potřebuje dělostřelectvo. Lawrence nakonec Fajsala přesvědčil, aby využil Wadi Safru jako přirozenou obrannou linii a zadržel turecký postup na jih, než z Egypta dorazí britské kulomety, vojenští instruktoři a polní artilerie. Fajsal byl spokojen a stejně tak britský generál Murray – pár starých kulometů a děl vypadalo jako nízká cena v porovnání s případnou neúspěšnou námořní invazí. K Lawrencově překvapení ho generál povýšil na kapitána a poslal zpět do Hidžazu jako prostředníka mezi britským ústředím v Káhiře a Araby.
Králem Arábie Arabský tábor našel Lawrence v naprostém chaosu. Turci pronikli do Wadi Safry a oslabený Fajsal se musel stáhnout do Janbú. S Lawrencem pak připravili útok na Vidžh, poslední přístav v Hidžazu okupovaný Turky. Za vydatné pomoci britského námořnictva padlo město prakticky bez boje a dalších osm měsíců sloužilo jako Fajsalova hlavní základna, odkud mohl kontrolovat Turky v Medině a podnikat partyzánské výpady proti železnici. Lawrence přivezl kromě dynamitu i několik vojenských instruktorů, s jejichž pomocí vycvičil několik beduínských komand, schopných narušit železnici a na rychlých velbloudech pak zmizet v poušti. Během několika týdnů způsobil Lawrence na hidžazské železnici naprostý chaos. Beduíni bohatli a Turci v Medině hladověli. Posílali sice jednu ozbrojenou vlakovou soupravu za druhou, ale beduíni je pokaždé dokázali přelstít. Veliteli Turků Fakrimu Pašovi nakonec nezbylo, než se vzdát, když jeho hlady zoufalí vojáci snědli všechna tažná zvířata a Medinou se začaly šířit pověsti o kanibalismu. Lawrence pokračoval v útocích proti železnici i později v Sýrii a jeho partyzánská válka nakonec stála za úspěchem celé kampaně. Přirozeně jsem se chtěl podívat do Muddawary, opuštěné železniční stanice hluboko v jordánské poušti, kde dodnes leží zrezivělé vagony poškozené Lawrencovým dynamitem. Hnali jsme velbloudy rummským kaňonem, polední žár jsme strávili ve stínu nebetyčných skalních stěn Džabalu Kazali a večer se utábořili pod Džabalem Burda. Výhled z kamenného mostu na celé vádí byl neskutečný. Ve světle zapadajícího slunce se vrcholky okolních hor barvily postupně do žlutooranžova, a když slunce zapadlo, zčervenaly. Po dvou dnech ale naše ambiciózní dobrodružství skončilo. Vraky vlaků ležely ještě dalších sto kilometrů v poušti na citlivé saúdskoarabské hranici a celá oblast byla v té době bez vládního povolení pro cizince nepřístupná. Tuto „drobnost“, o které se náš průvodce Hasim nezmínil, nebo nechtěl zmínit, jsme se dozvěděli až od příslušníka jordánské pohraniční policie, který se o nás doslechl a sledoval naše stopy v poušti. Hasim se mi snažil zklamání vynahradit a dva týdny jsme se potloukali Rummem a postupně navštívili všechny jeho příbuzné, Huwajty, dodnes žijící ve stanech z kozích kůží. Většina znala Lawrence z vyprávění dědů, ale překvapivě podle nich nebyl hrdinou, natož vůdcem revolty, nýbrž jen obyčejným anglickým důstojníkem, který uměl dobře zacházet s výbušninou. Popisovali ho jako vysokého svalnatého muže s černými vlasy a hustým plnovousem. Když jsem jim ukázal fotografii malého blondýna s modrýma očima v arabské róbě, začali se často přít, že mluvíme každý o někom jiném. Lawrence se rozloučil s nenáviděnou uniformou a oblečený do bílé arabské róby téměř zapomněl, že je kapitánem britské armády. Mluvil už jen arabsky, uměl řadu nářečí, a protože nepatřil k žádnému kmeni, často ho volali, aby rozsoudil drobné hádky a třenice. Princ Fajsal Lawrencovi natolik důvěřoval, že ho jmenoval vojenským poradcem a prakticky mu přenechal velení. Lawrence se náhle ocitl v unikátní pozici. Arabskou kampaň viděli Britové jeho očima, protože to byl on, kdo jim posílal hlášení a mohl je upravovat, aby uspokojil obě strany. Uvědomil si, že najednou může osvobodit arabský národ a zároveň vyhrát Britům válku. Ta v Hidžazu byla u konce, další postup už závisel na něm, a on se tak, alespoň ve svých očích, stal nekorunovaným králem Arábie. Egyptské oddíly generála Murryho zatím prošly Sinajem a zaútočily na turecké obranné pozice v Palestině. Jedinou překážkou se zdála být už jen Akaba, poslední turecká država, strategická brána na cestě do Palestiny a Sýrie. Britové plánovali rozsáhlou námořní ofenzivu, ale Murray váhal. Lawrence s vyloděním nesouhlasil a obhajoval svou teorii nečekaného útoku z pouště . Z vojenského hlediska to byla brilantní myšlenka, politicky ale nebezpečná. Pokud se Arabové Akaby zmocní, budou ji chtít po válce pro sebe, a to se nehodilo pro obranu Suezského kanálu. Lawrence ale neustoupil a rozhodl se zmocnit Akaby sám. Princ Fajsal mu přidělil oddíl svých nejstatečnějších válečníků, Agajlů, kteří ho měli provést přes nepřátelské území a poušť Nefud, mezi beduíny známou jako Al-Houl, Teror. Naplnili kůže vodou, k sedlům přivázali pytle s moukou a pásy s municí a na povel Audy Abu Tajiho, legendárního bandity a hrdlořeza, vyrazili na jednu z nejambicióznějších misí v dějinách války. Léto právě vrcholilo, dny byly dlouhé a horké. „Jako bychom cestovali nicotou… Jedinými zvuky bylo šplouchání vody ve vacích, vrzání sedel a občasné velbloudí zachrčení. Trpěli jsme písečnou slepotou, písek se nám doslova vařil pod nohama,“ zapsal si Lawrence do deníku o cestě přes Nefud. Trpěl dalším záchvatem malárie, přesto se kus vrátil, aby zachránil jednoho z Agajlů, který usnul a spadl ze sedla. Dobytí Akaby bylo Lawrencovým mistrovským dílem. Jeho malá armáda se totiž cestou na sever proměnila v řeku. Nejprve se přidaly stovky Audových soukmenovců, později dobrovolníci z dalších kmenů. Celý útok na město trval jen pár hodin. Turci, kteří čekali útok z moře, byli v šoku. Když na věži akabské pevnosti zavlál Fajsalův prapor, Lawrenc se okamžitě vydal na šílenou jízdu napříč Sinajem, aby o svém úspěchu referoval v Káhiře. Chtěl zprávu o dobytí Akaby přinést sám, protože někomu jinému by jen těžko uvěřili. K jeho štěstí byl Murray odvolán a na jeho místo nastoupil generál sir Edmund Allenby. Lawrence na něho zapůsobil hned v prvním okamžiku, když mu zahalený do špinavé arabské róby a k smrti vyčerpaný vklopýtal do kanceláře. Během několika dní přistáli v osvobozené Akabě dvě válečné lodě naložené zbraněmi a proviantem. Od té chvíle spadal Fajsal pod velení Allenbyho a z arabské armády se stalo britské pravé křídlo. Britové dobyli Jeruzalém a obě armády se nezadržitelně blížily k vysněnému Damašku. Lawrence pevně věřil ve vítězství, ale obával se také, že Britové nedodrží slib daný Arabům. Fajsal byl sice dál hlavní postavou revolty, ale protože podléhal Allenbyho rozkazům, beduíni nevědomky umírali ne pro něho, ale pro královnu. Konečně i sám Lawrence začal ztrácet veškeré iluze o budoucí arabské říši. Role vůdce povstání, do které se stylizoval a jež není dodnes zcela jasná, se mu zpočátku velmi zamlouvala. Jenže časem mu válečná realita sebrala poslední iluze o hrdinství, přátelé mu umírali v náručí, nevinní byli masakrováni a on sám zabíjel. Navíc byl těsně před Damaškem zajat tureckou hlídkou, obviněn ze špionáže, zbičován a fyzicky zneuctěn: „Má vnitřní integrita byla provždy ztracena, mé panensky čisté tělo, pečlivě střežená pevnost, dobyto a pošpiněno,“ napsal. Náhle mu celá arabská záležitost připadala nesmyslná, jeho vlastní úloha Angličana v čele beduínské armády absurdní. Požádal o převelení zpět do Káhiry, ale Allenby ho přemluvil, aby zůstal. Jenže Lawrence se změnil. Ďábel, který dlouho dřímal v jeho nitru, se probudil a brzy dal příležitost jeho budoucím kritikům obvinit ho po válce z přílišné krutosti a sadismu. Když Turci při ústupu před arabskou armádou zmasakrovali beduínskou vesnici Tafas, Lawrence, zaslepený obrazem obscénní brutality, se rozhodl pronásledovat je a všechny zabít. „Nechali jsme se unést vlnou šílenství, kterou v nás vyvolala zvěrstva v Tafasu, a v agónii sekali ještě do mrtvých těl…“ Damašek konečně padl v říjnu 1918 a arabská revoluce, o které od začátku mnozí pochybovali, byla u konce. Arabské jednotky sice dorazily podle Lawrencova plánu do města jako první, jejich vítězná euforie ale netrvala dlouho. Do města záhy vstoupil generál Allenby a s ním Sykes-Picotova dohoda. Francie získala Sýrii a Libanon, Británie Palestinu a nově vytvořené státy Jordánsko a Irák. Fajsal zuřil, Lawrence byl zklamán, zrazen vlastní vládou a cítil za podvod na Arabech přímou odpovědnost. Navíc se v té době dozvěděl, že v Karchemisi vypukla epidemie tyfu a jeho mladý přítel Dahum byl jednou z prvních obětí. Lawrence později napsal, že sjednocená Arábie měla být darem právě jemu.
Sedm pilířů moudrosti Bylo ironií, že když se zklamaný Lawrence vrátil do Anglie, oslavovali ho jako hrdinu z Akaby, krále Arábie, osvoboditele Damašku. Pozornost ho příliš netěšila. Status hrdiny zavrhl a pokračoval ve svém boji za svobodnou Arábii. Loboval u ministrů, společně s princem Fajsalem zastupoval Velkou Británii na mírové konferenci v Paříži, oblečený do arabské róby, bombardoval tisk množstvím článků podporujících protibritskou náladu na Blízkém východě. Zašel dokonce až tak daleko, že se při oslavě v Buckinghamském paláci vzdal veškerých poct a vyznamenání a uvedl krále Jiřího V. do rozpaků, když se představil jako „Emir, princ z Mekky“ a trpce si stěžoval na osud svých podvedených arabských přátel. Veřejnost byla jeho chováním zmatena. Na čí straně vlastně stojí? Krátce po návratu z Arábie začal Lawrence usilovně pracovat na knize Sedm pilířů moudrosti, která měla být jeho vlastním pohledem na arabskou válku. Páteří příběhu jsou četné vojenské akce obohacené jeho filozofickými reflexemi a poetickými popisy krajiny (v českém vydání byly pak pro údajnou lepší čtivost vypuštěny). Lawrence byl bezesporu velký muž, brilantní vůdce a stratég, ale zřejmě měl dojem, že skvělé činy k tomu, aby z něj udělaly legendu, nestačí, a tak vedle autentických vojenských komentářů přidal i vlastní zážitky, ať už byly pravdivé, nebo ne. Příkladem může být Lawrencovo dramatické líčení zatčení tureckou hlídkou v Deraa. Lawrence byl znám detailním vedením polního deníku, kde se ale o tureckém zajetí nezmínil jediným slůvkem! Stejně tak ve své knize uvádí, že do Arábie odjel na vlastní žádost, protože jen on mohl poskytnout revoluci profesionální vedení. Přitom byl mezi Araby poslán téměř za trest. Ačkoliv podobných epizod najdeme na stránkách jeho knihy spousty, jeho opatrně vážená hra s pravdou a smyšlenkou vedla ke vzniku velkolepého eposu srovnatelného s Maloryho Artušovou smrtí. Lawrence pak odmítl nabídku Winstona Churchilla nastoupit dráhu diplomata a rozhodl se zmizet veřejnosti z očí. Nejprve nastoupil ke Královskému letectvu pod pseudonymem John Hume Ross jako mechanik s hodností vojína, a když byl identifikován jedním z reportérů Daily Mail a propuštěn, zkusil to podruhé u tankového praporu v Dorsetu jako Thomas Edward Shaw. Byl tentokrát natolik úspěšný, že byl po dvou letech přeřazen k letectvu. Ačkoliv si během armádní služby udržoval nízký profil, jeho génius mu nedal odpočinout. Vedl rozsáhlou korespondenci s přáteli od G. B. Shawa po W. Churchilla a překládal z klasické řečtiny. Po dlouhá léta se přátelil s výrobcem nejrychlejších motocyklů v Anglii, Georgem Broughem a v roce 1921 zakoupil svůj první model. Lawrencova posedlost rychlostí byla známa. Testoval každý nový prototyp nejraději na letištní dráze vedle startujících letadel. Motocykly se staly jeho skutečnou životní vášní a nevyhnutelně i osudem. V šestačtyřiceti byl propuštěn z armády a usadil se v jižním Dorsetu, poblíž osady Clouds Hill. Prvních pár týdnů si připadal zbytečný. Navíc se o jeho odchodu z armády brzy dozvěděl tisk a Lawrence znovu čelil nechtěné vlně pozornosti. Vyřešil vše po svém – nejdotěrnějšímu reportérovi přerazil nos a ujel na kole. Vzápětí sice vyšlo několik nelichotivých článků, ale Lawrence nad nimi mávl rukou a měl klid. Stejně mávl rukou nad nabídkou z ministerstva obrany stát se poradcem ve věcech válečných. Ráno 13. 5. 1935 nasedl na motocykl. Cestou na poštu v Bovingtonu si za ostrou levotočivou zatáčkou všiml dvou chlapců na kolech až na poslední chvíli. Při pádu si rozrazil lebku a o šest dní později v nemocnici zemřel. Národ tesknil, mocní se předháněli v proslovech o hrdinovi a jiní se na něj vrhli jako supi a popisovali odhalení Lawrence jako šarlatána, exhibicionisty a lháře. Na stránkách tisku se vedly rozsáhlé a nekonečné debaty, jejichž závěry nejsou dodnes vyjasněny. Když jsme na zpáteční cestě míjeli sluncem do ruda zbarvený Džabal Kazali, vzpomněl jsem si na stať z úvodní části Sedmi pilířů moudrost: „Všichni lidé sní, ale každý jinak. Ti, kteří sní v opuštěných koutech své mysli, ráno procitnou a zjistí, že snili marně. Ti, kteří sní za bílého dne, jsou nebezpeční, protože s otevřenýma očima jednají stejně jako ve svém snu a tím umožní jeho uskutečnění.“ Tohle přesně Lawrence udělal. Přál si být rytířem, a byl člověkem, jehož fyzické slabiny, podivná sexuální orientace, nevýrazný vzhled a abnormální strach z fyzické bolesti byly zdrojem neobyčejně silné vůle, odvahy, soucitu a sympatie. Lawrence napsal v dopise příteli před svou smrtí: „Jsem obyčejným člověkem, hrdinové s nadlidskými schopnostmi neexistují. A pokud ano, pak jsem se dosud s žádným nesetkal.“
Svého Lawrence mají i Češi Tyto hradby objevil rakouský cestovatel Alois Musil. Věnuje Rakouská orientální společnost – stojí na památníčku u hradu Amra v jordánské poušti. Alois Musil byl ale Čech, přesněji Moravan. Narodil se v roce 1868 v rodině rolníka v moravské obci Rychtářov a jeho mateřským jazykem tedy byla čeština. Jeho vzdáleným příbuzným byl slavný rakouský spisovatel Robert Musil a Musil později pracoval dokonce i v diplomatických službách rakouského mocnářství. Možná proto je podstatně více uznáván v Rakousku než v rodné zemi. Rozdíl mezi ním a Lawrencem byl v tom, že oba stáli v době první světové války proti sobě. Lawrence působil mezi arabskými kmeny z pověření britské Intelligence Service, Musil měl zase z pověření rakouské a německé vlády sjednotit kmeny proti Anglii. Nesnášenlivost Arabů a Turků i další okolnosti ale nahrály Lawrencovi a Britům. Musila arabský svět fascinoval stejně jako Lawrence. Když studoval Bibli, mimořádně ho zajímalo, proč se kraj arabské pouště stal kolébkou tří velkých náboženství, a rozhodl se to sám zjistit. Už jako student a později i jako vysokoškolský profesor projezdil pouští na hřbetě koně nebo velblouda přes třicet tisíc kilometrů, ovládal více než tři desítky arabských nářečí a stal se šejkem dvou kmenů Ruála a Beni Sachr, původně znepřátelených. Když objevil pouštní hrad Amru a jeho úchvatné kresby, které se naprosto vymykaly islámským tradicím, všichni se mu nejprve vysmáli, jenže pak přivezl fotografie a kresby, a svět žasl. Musil byl uznáván jako vědecká kapacita. Je také autorem řady map a byl to on, kdo na základě žádosti britského ministerstva zahraničních věcí začátkem 20. století vytyčil hranici mezi Egyptem a Palestinou. Jak uvádí ve svém článku z roku 2001 v Respektu o Musilovi Miroslav Zajíček, jeho práce byla využívána ještě po osmdesáti letech pro řešení hraničních sporů mezi Izraelem a Egyptem. Protože Musil pracoval pro rakouskou vládu, dokonce v jejích diplomatických službách, neměl to v poválečné Československé republice jednoduché. Přesto vyměnil Vídeň za Prahu a Karlovu univerzitu, založil Orientální ústav Akademie věd a publikoval spoustu knih a statí o Arábii doma a hlavně v zahraničí. Byl členem různých evropských vědeckých společností. Zemřel v dubnu 1944. Jeho jméno je vytesáno ve Dvoraně slávy v New Yorku. V muzeu ve Vyškově se nachází jeho stálá expozice. Otevřeno je od pondělí do pátku od 8 do 16 hodin, v sobotu a v neděli pouze po předběžné dohodě.
