autor: Honza | Čvn 16, 2021
Lucii Kovaříkovou a Michala Jona si dodnes možná lidé pamatují z televizního zpravodajství, jak triumfálně po třech letech cesty kolem světa přijeli v květnu do Prahy. Vrátili se před půl rokem. Jaký je ale dnes vztah lidí, kteří spolu prožívali den co den na cestě tři roky? Vydržela atmosféra návratu do každodennosti? Sami na sebe se snažili podívat Michal s Lucií. Michale, víš, že jsi pravděpodobně držitelem docela zajímavého rekordu? Jako první Čech jsi to vydržel s jednou Češkou nepřetržitě 94 694 400 vteřin, co ty na to? Michal: To bylo tak dlouho? Ale já měl občas i vycházky, šel jsem třeba sám na deset minut nakoupit, zatímco Lucka psala náš cestovní deník. Kolik dní jste spolu v sedle kola vy dva zatím strávili celkem? (Michal se dívá do sešitu) To jsem sám zvědavý, kolik to bude. 1402 dní. Počítal jsem ovšem jen dny na delších cestách, kdy jsme spali pod stanem. Je v tom i 1096 dní naší poslední cesty, okolo světa. Na cestu samotnou se vás dnes ptát nebudu. O tom se v různých časopisech už psalo dost. Jen pro nezasvěcené připomeňte počet našlapaných kilometrů a navštívených zemí. Michal: Kilometrů 68 175 a zemí bylo 34. A oficiální název akce zněl Lucie a Michal na kole všemi kontinenty. Už můžete po půl roce hodnotit. V čem vás cesta změnila? Lucie: Mám větší nadhled. Michal: Jsem v klidu, mnohem míň věcí mě rozhází. Změnil se můj vztah k okolí, před cestou jsem chodil do práce, abych měl peníze na lepší auto, na novou kuchyň. A pak jsem se vrátil a zjistil, že je jedno, zrekonstruuješ-li koupelnu za 50 000 korun, nebo za 250 000. Tedy jedno v tom smyslu, že ti v obou poteče z kohoutku teplá voda. Ale v tom prvním případě ti zbudou peníze na letenky a na další cestu. Lucie o Michalovi: Je trochu skromnější, dříve chtěl lepší mobil, lepší počítač. Teď říká, že až počítač bouchne, tak bouchne. Televizi máme po babičce, v koupelně nám neteče teplá voda a kuchyň spíš nemáme, chodíme vařit do přízemí k našim. Když mluvíme o změnách, vzpomněla jsem si na jedny kamarády z Kanady. Ti řešili následující problém – buďto si koupíme byt, nebo pojedeme do Jižní Ameriky. No a jeli do Jižní Ameriky. Michal o Lucii: Já myslím, že se změnila v tom, v čem já. Vždyť jsme byli stále spolu, měnili jsme se a vyvíjeli zároveň. Ale protože všechno prožíváme společně, tak ty změny na druhém pomalu ani nepostřehneme. Lucku nikdy moc nezajímala móda a teď je jí úplně jedno, co se nosí. Tuhle jsme řešili, nemáme-li si koupit na besedy nějaké lepší oblečení. Pak jsme usoudili, že je to jedno, protože lidé si nás přece chodí poslechnout kvůli našim zážitkům, a ne se dívat, co máme na sobě. Michal mi prozradil, že pořídil asi devět tisíc fotografií, ale zatím je ani všechny neviděl. Do alb je roztřídil bratr Lucky. Vytáhnu namátkou tři a schválně jestli dokážete říci, odkud jsou… Michal: Tohle je myslím záchod na golfovém hřišti u jedné babičky našich známých cyklistů, malovali to původní obyvatelé. Austrálie, Crescent Head. To koukáš, co? A to jsem tuhle fotku po návratu ještě neviděl. (Na další fotografii byla Lucka na kole. Teď se trochu radili, ale místo poznali. Stejně dopadla i třetí fotografie.) Kromě fotografování jsi během cesty i opravoval, byl mechanikem vaší malé expedice. Zůstalo to tak i po návratu? Volá tě Lucka na výměnu žárovky? Michal: Jasně. Jsou to chlapské věci. Já jsem zastáncem tradičního pojetí rodiny, techniku má mít pod palcem chlap. A žena má být v kuchyni, vařit a tak. Ale žárovky praskají méně často, než je třeba luxovat, tak občas taky pomohu. Lucko, po cestě jste byli celkem rovnocenní partneři, využívala jsi přesto nějaké ženské fígle, nebo ses to úplně odnaučila? Lucie: Nezapomněla, někdy jsem si taky zakňourala! Michal: No jo, ale vždyť jsem ti hned z kola nějaký náklad ubral. Ještě stále jste ti dva, co spolu na kole objeli svět. Na cestu jste se připravili důkladně včetně vyoperování slepého střeva. Ale připravili jste se také na návrat? Michal: Po cestě se v podstatě nestalo nic neočekávaného, i zatčení v Číně jsme čekali. Každý cykloturista tam měl problémy. Krizové scénáře jsme měli připravené na všechno. Když jsme se blížili k Praze, soustředili jsme se na dojezd. Hlavně jsem myslel na to, aby se na poslední chvíli něco nestalo. Obora Hvězda, prvního května, to byla obrovská euforie. Ale druhého května to přišlo! Lucie: Vždyť my jsme za ty tři roky vůbec neuvažovali o tom, co bude. Jako bychom ani nepočítali s tím, že se vrátíme. Třetího a čtvrtého května přišlo hrozné prázdno. Setkali jsme se u mapy. Bylo vypráno, vyřízená pošta, a tak jsme se na sebe jen dívali. Kam pojedeme dál? Ale pak daňové přiznání, zdravotní pojišťovna, zařizování spousty věcí, které nám připadaly zbytečné. Zmatek… Ale možná to bylo dobře, nebyl čas na smutek. Na co bylo nejtěžší si zvyknout? Lucie: Najít si znovu určitý řád. Nic jsme nestíhali. Na cestě bylo všechno jasné. Michal: Na to, že jsem na jednom místě a mám všechno pořád po ruce. Spím v posteli. Všechno je najednou strašně stejné. A co vám vadí či chybí po půl roce doma? Lucie: Cesta byla určitá svoboda a volnost. Jako bychom byli v akváriu. Kolo stojí opřené v předsíni, nepřesouváme se. Michal: Chybí mi celá cesta se vším všudy. Můžete teď zhodnotit, která země vás nejvíc oslovila a čím vás změnila? Michal: V Austrálii jsem si uvědomil, že je úplně jedno, odkud člověk je, nezáleží na náboženství a podobných věcech. Australané jsou každý odjinud. Ale když jsou lidé rozumní, funguje to. A pak USA a jejich americký sen. Jdeš po New Yorku, ulice plná hebrejských nápisů a mezi tím Arabové prodávají v pohodě kebab, a tak si všichni žijí svůj uskutečněný americký sen. Když lidi na USA nadávají, měli by se tam napřed podívat. Lucie: Mongolsko, Peru, Bolívie. Chudé země. Vidíš, že nic nepotřebují a dokážou žít spokojeně. Je mi jedno, že naše kuchyň vypadá tak, jak vypadá. Po téhle cestě jsem si uvědomila, že jsou důležitější věci. (Jejich minikuchyňce vévodí krabice od kol s věcmi z cesty. Ale jak oba zdůrazňují, ešus a stan už vybalili.) Jak jste za uplynulý půlrok dokázali svou cestu zužitkovat? Michal: My jsme čtyři roky, tedy rok příprav a tři roky cesty, pojali jako práci. Ne výlet. A je normální, že za odvedenou práci máš něco dostat. Ale pro většinu lidí to jsou jen peníze, i když cílem naší cesty nebyly. Nejčastějších otázka, kterou dostáváme na besedách, je, kolik nás to stálo. Ale cestu si můžeš naplánovat jen podle toho, co si můžeš dovolit. Jsou lidé, kteří jedou s dolarem na den, jiní se sto dolary. Naše současná finanční situace? Nejsme Pawlowské ani Vieweghové, abychom zbohatli z prodeje svých knih, z nichž už tři vyšly a teď vychází čtvrtá. Děláme besedy, snažíme se předat lidem to, co jsme sami získali. Lucie: Z našeho hlediska se náklady na cestu už vrátily. „Zaplatila se“ momentem, kdy jsme 1. května 2005 dojeli po třech letech do obory Hvězda a tím to dokázali. Je to pravda, že vás ředitelé lákali zpět za katedru? Michal: Už týden před návratem mně do Vídně přišel e-mail od bývalé ředitelky, jestli nechci 1. září znovu nastoupit učit. Odmítl jsem. A teď vidím, že i kdybych chtěl, nešlo by to, besedy jsou často mimo Prahu. A co děti? Lucie (směje se): No, ti se připraví určitě mnohem jednodušeji než naše cesta! Ale smí jich být jen tolik, kolik uvezeme na kole nebo na vozíku za ním, tedy nanejvýš čtyři. Teď už jste řádnými občany, máte mobily, novou mailovou adresu, na delší dobu zapůjčené auto. Bydlíte u rodičů, protože byt jste před cestou prodali. A teď vám někdo nabídne, abyste nejpozději do týdne vyjeli znovu na kole, dejme tomu na rok. Lucko, co bys odpověděla na nabídku doprovázet bez Michala dvě dobře situované mladé dámy? Lucie: Asi bych je po cestě přizabila. Nesnáším fňukání a kňourání typu včera jsme měli špagety, a dnes a zítra zase? Zase není sprcha. Se ženskými bych nejela. Asi bych si nezvykla na někoho jiného. A co ty, Michale, kdyby tě oslovila parta „adrenaliňáků“? Michal (hodně dlouho přemýšlí): Když bych se s Luckou domluvil… Už jsme spolu tak sehraní, že nevím, jestli bych mohl jet s někým jiným. Ale lákalo by mě zjistit, zda by zvládli to, co Lucka. Když jsem vás potkala dva měsíce po návratu, řekl jsi, Michale, že nejnebezpečněji ses za poslední tři roky cítil po půlnoci v Praze na Václavském náměstí. Michal: Možná to byla náhoda, ale když jsem tam byl, neviděl jsem jediného policistu. V Londýně jsou všude. Byli i v Jižní Americe. Přes Buenos Aires jsme jeli ve dvě v noci, a nebáli jsme se. Policista a jeho uniforma jsou přece jen zárukou, že by se nemělo nic stát. Při českých televizních zprávách máš pocit, že tady není nic jiného než korupce, úplatky, tunelování. Ale abych jen nekritizoval, na úředníky nebo zdravotníky si na rozdíl od ostatních nestěžujeme. Co si dnes myslíte o Česku a Češích? Lucie: Někdy je mi z toho smutno. Narodila jsem se tady, mám tady rodiče. Lidi jsou permanentně naštvaní, nepomáhají si, na silnici jsou bezohlední. Teď po cestě si klidně dokážu představit, že bych žila jinde a sem jezdila na návštěvu jednou za rok. Venku jsem si zvykla, že v obchodě pozdraví, tady se někdy bojím, že mně pokladní vynadá. Občas se zdá, že číšníky nebo prodavače obtěžuje, když si chceš něco dalšího objednat. Není to všude, ale… Michal: Uvědomili jsme si, že vlastenectví neznamená to, že někde bydlíš. A co dál? Michal i Lucie: Jsme hlavně zvědaví, jestli nás svět, do kterého jsme se vrátili, semele k obrazu svému, nebo ne.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Když jsme seděli ve člunu s naloženým a neskutečně páchnoucím zastřeleným vlkem, muži si uvědomovali, že do konce zůstává poslední lovecký den a sen o losích lopatách možná propásli. Každý byl ponořený do svých myšlenek a nějak jsme nevnímali Yakův šepot: „Seďte potichu, nehýbejte se, los přichází…“ V duchu jsme si pesimisticky říkali: „Los? To určitě.“ Podvědomě ale každý z nás něco nervózně žmoulal v ruce a zaostřoval zrak tam, kam se nehybně díval náš průvodce. Naše netrénované oči ale vnímaly jen hustý porost, a nebýt jeho spokojeného úsměvu, byli bychom přesvědčeni, že tam nic není. Ale nikdo se nehýbal. V šumu větru se totiž dal rozeznat alespoň lomoz v křoví a občasné spokojené odfrknutí. A v té chvíli jsme jako naschvál narazili na dno Vlčí řeky. Plechový vojenský člun začal s boucháním tancovat po kamenech. Yak vyskočil a rychle se snažil dostat nás do hlubší vody. Pokud byl někde nablízku los, určitě po hluku, který jsme způsobili, už nečekal. Uvázali jsme člun u prvního stromu a mohli už jen čekat. Yak hlavou naznačil, že los je přímo před námi. V té chvíli by mi mohli dát nevím jak silné dioptrie, viděla bych stejně jen křoví a hustý porost. Teprve když Yak věrně napodobil losí samici a los se pohnul, zjistili jsme, že vlastně celou dobu stál maskovaný mezi porostem právě v místech, kam jsme se tak upřeně dívali. Zvíře spokojeně vykračovalo směrem za svou „láskou“, a když jsme ho uviděli v celé kráse, do ticha Vlčí řeky zahřměl výstřel. Gigant s mimořádně symetrickými lopatami se rozběhl přes vodu, ale druhá střela ho srazila. Zřítil se na mělčinu přímo před námi a rozhostilo se ticho. Teď však následovala asi ta nejtěžší fáze lovu. Los padl uprostřed Vlčí řeky a bylo třeba ho vytáhnout na břeh. Ruční mechanismus, jehož princip spočíval v připevnění ocelového lana na nějaký strom na břehu a přitahování úlovku ruční pákou, byl sice pomalý, ale rozhodně účinný. I tak přesun losa ze středu řeky na břeh trval více než hodinu. Do tábora jsme se vraceli až za úplné tmy, když se obloha jako na potvoru zatáhla a nebylo vidět vůbec nic. Plavba, která nám proti proudu trvala hodinu, zabrala při návratu hodiny dvě, protože jsme museli dávat pozor na mělčiny. Ani dlouhá plavba nám nedala zabrat tolik, jako zápach vlčího těla, které jsme od odpoledne vlekli všude s sebou. Docela nás přešla chuť i na koláčky od Chris. STVOŘITEL SI TU DAL ZÁLEŽET Netvrdím, že právě Yukon byl místem, o jakém jsem tajně snila. Spíše mě to lákalo do Montany a Wyomingu, kde jsem jako obdivovatelka velkých koček tajně doufala v setkání s pumou. O Yukonu jsem toho totiž věděla opravdu málo, automaticky jsem si ho ztotožnila s Aljaškou, známou z přírodopisných filmů. Až když jsem dostala pár fotek, které mi rychle poslali tamější průvodci, uviděla jsem barvy tak neskutečné, že podle mě musely být upravené v počítači. Opak je pravdou a dnes si dovolím tvrdit, že na tomto odlehlém kousku světa si dal Stvořitel opravdu záležet. Yukon Territory má přes dvacet čtyři tisíc obyvatel, z toho dvacet dva tisíc žije přímo ve Whitehorse. Protože zlatá horečka tu už dávno pominula, dnes sem míří převážně lovci a turisté, kteří mají rádi individuální dovolenou na osamělých trasách. Už při nástupu do letadla ve Vancouveru se vytvářely hlučné skupinky. Lovci se navzájem zdravili a vyměňovali si informace, kde a co lovit. Domácí byli tišší a zvědavě obhlíželi, koho jim to letadlo zase doveze. V samotném městě se však příchozí zdrží jen krátce, pokračují hned do cíle své cesty. Whitehorse je malé místo, ale ces-tovních kanceláří je tu hodně. Nabízí se tu všechno – od výletu k ledovcům nebo na ostrov Kodiak, proslavený největšími medvědy na světě, až po návštěvu indiánských rezervací, kde si můžete vyzkoušet tradiční lov ryb, činění kůží či pravou indiánskou přípravu právě uloveného lososa. Kdo si jednou vyzkouší práci s indiánským nožem, už ho nedá z ruky, i když jeho cena je vysoká. Hlavně se ale do tohoto kouta, kde ještě vládne divočina, jezdí lovit. Lovecká sezona v oblasti, kam jsme se vydali i my, začíná už v půlce března honbou na vlky. Žijí tu černí, šedí a severněji pak i bílí. V květnu se loví grizzly a černý medvěd. Hlavní sezona pak propuká až v srpnu, kdy se dá lovit divoká ovce, los i sob, ale též rosomák, vlk, grizzly i černý medvěd. Skupina lidí, kteří se starají o doprovod hostí, zásobování tábora a pohodlí při lovu, samozřejmě přichází vždy už před začátkem sezony. Opravují chatky, přivezou zásoby, zkontrolují čluny a cesty do horských táborů, které případně přestěhují na místa, kde se ten rok vyskytuje více zvěře. Na hosty čekají teplé sruby s jednoduchým zařízením, čerstvě upečený chléb a nefalšovaná atmosféra Divokého západu. Průvodci i personál tábora se domů obvykle vracejí po skončení sezony koncem října. Výjimkou jsou zimní lovy pomocí terénních čtyřkolek s neodmyslitelným každodenním odhazováním pravidelně přibývajícího sněhu. Do základního tábora máme letět. I když počasí vypadá mizerně a televize hlásí bouřky, nakládáme. Let čtyřmístným letadélkem, ve kterém není slyšet vlastního slova, už po několika minutách připomíná velkolepý film: čarokrásné barvy dají zapomenout na obavy z tohoto druhu letecké přepravy. Po hodině letu máme konečně před sebou jasně modrou hladinu jezera Fish a lovecký tábor. JAKO ZÁLESÁCI Lov na Yukonu je i přes určité pohodlí střetem s přírodou a nikdy není jasné, zda bude mít lovec skutečně úspěch. Vybrat si může mezi dvěma základními způsoby – buď se vydat na cestu do jednoho z horských táborů, nebo lovit na březích Vlčí řeky a celý pobyt strávit v základním táboře. Pobyt a lov si tady pak může ve volných chvílích zpříjemnit chytáním ryb, kterých je v jezeru Fish spousta. Za mírný poplatek, který musí každý zájemce o rybolov zaplatit dopředu, si může vlastnoručně nachytat pstruhy nevídaných rozměrů, chutné štiky a další ryby. O tom, že opravdu „berou“, jsem se přesvědčila i já, teoretik držící v ruce udici jen třikrát v životě. Mnozí se rozhodují pro pobyt v základním táboře jen proto, že se obávají jízdy na koni, bez kterého se nedá do horského tábora dostat. Mohu ubezpečit, že lehký klus i zdolání mírných překážek zvládnou, westernové sedlo je mnohem pohodlnější než klasické anglické. V podstatě jediné, co by měl člověk umět, je udržet rovnováhu a zvládnout základní povely v angličtině, a přirozeně je třeba k tomu přidat trochu lásky k těmto ušlechtilým tvorům. Za to uvidí ty nejkrásnější zářící barvy, jaké podzimní krajina dokáže vytvořit. První dojem z Divokého západu byl skvělý. Obhlídka tábora mě nadmíru uspokojila. Dřevěný srub pro hosty s dvanácti napodobeninami postelí a něčím, co se podobalo kamnům a navíc to sálalo teplem, mě ukolébal natolik, že jsem přeslechla větu, že do hor se vyráží už zítra. Chlapi si na stole rozbalili velkou mapu a plánovali zítřejší pochod. Odkudsi se objevuje ženská ruka s plným talířem koláčů a sušenek domácí výroby a my poznáváme Chris, Yakovu družku a kuchařku v jedné osobě. Potěšilo mě, že dnes budu mít i ženskou společnost. Po vydatné večeři a posilněná domácí pálenkou, kterou mi dal na cestu otec, usínám v sladkém opojení, jaký krásný je Yukon. SMĚR HORSKÝ TÁBOR Vyrážíme. Lovci, k překvapní všech i já jako jediná žena a patnáct naložených koní. Přebrodili jsme Vlčí řeku a po další hodině už stoupáme do strmých svahů. Na první náhorní plošině zapadají všichni koně do hlubokého bláta po nedávných deštích. Pomáháme jim, i když víme, že v podstatě si pomáhají nejvíce sami. Hory před námi začínají vypadat hrozivě, naštěstí liják trval jen půl hodiny a my se stačili převléknout. Nepromokavé oblečení je na Yukonu povinnou výbavou. Nejsem lovec, a tak jsem si koupila jen dvoje gumové montérky, kabát s kapucí a čepici. Chlapi nejprve prohlíželi mou výstroj všelijak, ale pak museli uznat, že za dva dolary jsem měla mnohem lepší ochranu před vodou než oni za stovky. Po téměř šesti hodinách máme konečně na dohled střechy stanů postavených v úzkém údolíčku mezi potokem a lesem. Zděšeně jsem pak sledovala, jak naši průvodci rozhánějí koně po okolí. Byla jsem připravená na všechno – chrápající chlapy, instantní polévky, medvědy, vlky, blechy, pavouky, nechutnou americkou kávu, divočinu i ledovou koupel v potoce, ale že přijdu o koně, na to ne. Naštěstí mi vysvětlili, že jedno z našich zvířat má vysílačku a všichni koně pak zvonky na krku, aby odplašili šelmy. Pomocníci každý den ráno vstávají dříve, aby je našli a přivedli do tábora. V horách není krmení, a tak je vypouštění na pastvu jediným způsobem, jak se o koně postarat. Horský tábor byl velmi jednoduchý. Pár stanů, společné ohniště, celtou zastřešený „kuchyňský kout“ a opodál stání pro koně. Poblíž tekl ledový potok. Brrr! Dotykem civilizace však bylo vytápění ve stanech. A to vydatné! Starý sud na naftu naležato osazený do jakéhosi stojanu, zřejmě aby se nepřevrátil, měl z přední strany otvírákem na konzervy vyřezaný otvor, kterým se vhazovalo dřevo. Roura byla vystrčená přes střechu stanu. CESTA ZA LOSY Na stádečko losů jsme narazili hned první den. Z místa, kde jsme se usadili, jsme je měli jako na dlani. Pohledem na ně jsme se kochali asi hodinu, když se v dálce asi tří kilometrů zablesklo cosi bílého. Byl to překrásný los s velkými lopatkami s rozpětím asi šedesát palců. Chtěli jsme se přiblížit, ale neustále se měnící vítr způsobil, že stádečko nás ucítilo a zmizelo. V horském táboře však při našem návratu vládla veselá nálada, protože další člen naší skupiny Eberhard měl větší štěstí a sotva hodinu cesty z tábora opačným směrem, než jsme šli my, ulovil překrásného soba. Čerstvá zvěřina se ten den i další opékala na přímém ohni bez koření a jakékoliv chuti. Já jsem proto našla jakýsi hrnec a pokoušela jsem se uvařit si polévku ze sáčku. První dva dny nejprve všichni ohrnovali nos, ale nakonec zjistili, že je chutnější než tvrdé maso, a moje zásoby se začaly rychle zmenšovat. A to ještě nevěděli, že mám i bramborovou kaši v prášku a dva salámy! V horách se ale až dojemně každý dělil s každým o všechno, co kdo potřeboval nebo na co měl chuť. A tak se našlo dokonce několik hlávek ledového salátu, a čeho určitě nebylo málo, byl alkohol. Protože chlapi si nedělali v přírodě starosti s vařením, nejluxusnějším doplňkem kuchyně byl plynový vařič, který se využíval jen ráno, protože teplý čaj a káva přišly každému vhod a na ohni by to trvalo příliš dlouho. Našlo se i pár hrnců na ohřívání vody na umývání, ale chuť využívat je vydržela jen první dva dny. Do tábora jsme se vraceli po setmění a příliš utrmácení. Jenže čtvrtý den jsem měla pocit, že po mně cosi leze. Našla jsem si skvělé místo v potoce, kam chlapi nechodili, a doufala, že nepřijde ani medvěd. Voda po kolena byla ledová až hrůza, ale léčba šokem je běžnou terapeutickou metodou. V kombinaci tepla ve stanu a otcovy pálenky se mi podařilo zahnat i zápal plic. Hm, Yukon dokáže asi s člověkem dělat zázraky. Následující dva dny jsme brázdili krajinu křížem krážem a teprve třetí den narazili na stádečko sobů. Daleko na výstřel, natož na focení. Ukrytí mezi skalami jsme chvíli sledovali okolí a doufali, že se zlepší počasí. Na Yukonu je přímo nepředvídatelné. Ráno to téměř každý den vypadalo na slunečno, ale jen co jsme vytáhli paty, přišel vítr, déšť nebo sníh, případně rovnou kombinace všeho. Naštěstí tu příroda poskytuje spoustu úkrytů. Dobře maskovaní mezi skalami jsme se nakonec dočkali nádherného výhledu. Krajina se po dešti leskla ve slunci a hrála všemi barvami jako v pohádce. Duha byla tak blízko, že jsem měla pocit, že stojím přímo pod ní. Když chlapi začali rozdělávat oheň, přišel nás navíc zkontrolovat roztomilý hlodavec. Prý zemní veverka. Zapózovala mi při focení. Vůbec netušila, jaká z ní bude na opačném konci světa hvězda! Následující den jsme se vydali opačným směrem. Počasí bylo stejné – vítr, bouřka, vítr, bouřka a tak dokola, ale na jedné z náhorních plošin, kterých je tu spousta, jsme uviděli na protilehlém kopci medvědici se dvěma odrostlými mláďaty. Medvíďata se bavila pobíháním sem a tam a matka se po nich co chvíli ohlédla a přivolávala je pro nás nesrozumitelným signálem. Celkem nám tohle divadlo a přerušení cesty přišlo vhod, jen fotit se nedalo, byly proti slunci. A to jsme ještě netušili, že medvědy tu už neuvidíme. VLÁDCE VRCHOLKŮ HOR Štěstí nám přálo až čtvrtý den. Skupinku sobů jsme téměř přehlédli, protože jejich šedivá srst splývala s barvou skal a zbytky sněhu, který napadl před dvěma dny. Navíc je dokonale kryla padající mlha. Bez zaváhání jsme otočili koně směrem k hoře a přivázali je ke stromům. Po čtyřech jsme se vyškrábali do strmého svahu. Tentokrát nám přál i vítr, stádo se popásalo jen tři sta metrů před námi. A tehdy se zpod vysokého křoví vynořil vznešený samec s hrdě vztyčenou hlavou a překrásným parožím. Na krku měl mohutný bílý límec – znak vysokého věku. Nejprve rozehnal dva mladé samce, kteří mezi sebou hravě soupeřili, a obešel své asi dvacetičlenné stádo, jako by je chtěl překontrolovat. Pak si spokojeně lehl. Když samec zase vstal a samice s ním a stádo se pomalu vydalo k horizontu, jeden z lovců vystřelil. Sob se zakýval a trochu couvl, srazil ho až druhý výstřel. Zvířata ale zvuk střel asi neslyšela, protože ho ztlumil silný vítr. Jen zapotácení vůdce stádo upozornilo, že se děje něco divného. Do pochodu původním směrem se dalo až po několika minutách a na horizontu jako by ještě čekalo, zda se vůdčí samec přece jen nepřidá. Pak sobi zmizeli. NÁVRAT DO ÚDOLÍ Byli jsme sice připraveni na desetidenní pobyt v horách, ale po úlovku se muži rozhodli vrátit do údolí, do základního tábora. Nastal čas balit. Nejdůležitější bylo zabalit maso z ulovených sobů, které se houpalo na dřevěné konstrukci nedaleko ohniště a vlastně se přirozeně sušilo i udilo zároveň. Každý kousek se musel zabalit zvlášť do plachty, aby nezmokl. Na zpáteční cestě nás opět čekaly bažiny, do kterých jsme ale zapadli ještě více než cestou do hor. Po několika dnech vytrvalých dešťů se staly velkou bahenní pastí. Koně znervózněli a odmítali poslušnost. Každý z nás se musel po stehna brodit v bahně před vlastním koněm a doslova ho prosit o každý další krok. Nikdy mě nenapadlo, že uvidím v očích koně takovou hrůzu. Moje kobyla, i když se jí nechtělo, šla v mých stopách, a protože jsem často nestihala vytáhnout vlastní nohu dříve, než ona došlápla, za chvíli jsem nohy vůbec necítila. Dodnes nevíme přesně, co se stalo, ale jeden z koní si vybral jinou cestu okolo stromu a lano se mu zamotalo do větví. Prudkým pohybem strhl ostatní zvířata, protože byla všechna lanem vzájemně svázána. Moje kobyla se dokonce ocitla na boku. Když jsme se nakonec všichni šťastně dostali z pasti, bylo mi do smíchu – všichni jsme byli zablácení, promočení a špinaví až po uši a vypadali jsme jako v bahenních skafandrech. Zbytek cesty jsme už zvládli obdivuhodně, bláto jsme shodili při překonávání Vlčí řeky. DARY ŘEKY VLKŮ Vlčí řeka je při pohledu z letadla spletí ostrých zatáček s průzračnou modrozelenou vodou, která se může bez obav pít. Dno tvoří většinou štěrk. Místy je hluboká metr dva, jinde jen pár centimetrů. Mělčiny využívají vlci, když se chtějí dostat přes řeku na druhou stranu hor. Viděli jsme tu v jednom dni dva černé. Druhému se to stalo osudným. Kousek od místa, kde byl odstavený člun, jsme nejprve zaslechli šplouchání vody, ale nevěnovali jsme mu pozornost. Yak se náhle přikrčil a zašeptal: „Vlk.“ Byli jsme nedaleko od břehu, takže jakmile jsme se postavili, měli jsme ho přímo necelých dvě stě metrů před sebou. Výstřel zazněl, když bylo zvíře v hluboké vodě, ale plavalo dále, i když ho střela musela zasáhnout. I po dalším zásahu vyběhl vlk na protilehlý břeh a bleskurychle zmizel v lese. Nechápali jsme to a začali hledat jakoukoliv stopu. Už jsme se chtěli vzdát, když jsme si všimli něčeho černého a nehybného. Byl to on. Pak jsme zjistili, že byl zasažen už prvním výstřelem, ale doplaval ke břehu, a i když druhá rána byla smrtelná, asi sedmdesátikilové zvíře mělo takovou sílu a vitalitu, že ještě dokázalo uběhnout sto metrů. Vlka jsme pak ve člunu dopravili do tábora. Poslední den v divočině byl pracovní. Museli jsme maso dostat rychle pod střechu chladírny. Bylo třeba připravit na cestu trofeje – kůže a parohy – a sbalit se. Poslední večer se s námi tento kus země loučil polární září. Usínali jsme s tím, že sny o pobytu v divočině se mohou i splnit. Na Yukon se někdy určitě musím vrátit…
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Celé věky žili obyvatelé severoitalské obce Limone odříznuti od okolního světa Gardským jezerem a úzkými, těžko schůdnými cestičkami mezi skalami. Manželství proto uzavírali mezi pokrevními příbuznými. Zázrakem to nevedlo k degeneraci, ale k upevnění genu, který je dnes považován za zbraň proti arterioskleróze a infarktu. Jde o bílkovinu v krvi, která odbourává cholesterol a dědí se zde z pokolení na pokolení od roku 1644, kdy uzavřeli manželství Cristoforo Pomaroli a Rosa Giovanelli. Na hranicích Název Limone nepochází, jak by se dalo předpokládat, od slova limone – italsky citron, ale z latinskeho limes – hranice. Obec totiž leží na hranici mezi provinciemi Brescia a Trento a je nejsevernějším místem, kde se ještě odpradávna díky mimořádně mírnému podnebí pěstovaly citrusy a olivy. Nezvyklé klimatické podmínky vždy přály citronům, i když zdejší půda je vhodnější pro olivovníky. Pěstitelé citronů proto půdu dováželi z druhého břehu jezera na člunech a na zádech vynášeli do výšky desítek metrů na skalnaté svahy. Na podporu stromů stavěli dřevěné konstrukce a vybudovali zavlažovací systém. V roce 1932 dal Mussolini postavit cestu, která vede tunely přes skalní masiv, a do oblasti přišli turisté. Na místě citroníků se objevily hotely. Obyvatelé se však k tradici pěstování citronů dnes vracejí. Mnoho se podařilo zachránit a přibylo padesát nových stromů, ze kterých se už sklízejí citrony. Když se vezme do úvahy, že citroník zde kvete až čtyřikrát do roka a přinese až dva tisíce plodů, nic není ztracené. strava ukrývá dlouhověkost Typickou potravou pro obyvatele (dnes jich tu žije asi devět set) byly vždy ryby z jezera, které je považováno za nejčistší v Evropě. Kromě toho pochopitelně na jídelníčku nechyběly ani citrony a za studena lisovaný panenský olivový olej. Místní o své stravě hovoří dokonce jako o dietě a právě díky ní se dožívají vysokého věku. Žádnou výjimkou tu nejsou lidé, kteří překročili hranici osmdesáti let v plném zdraví, stejně jako devadesátiletí nebo i století. Nejstaršímu obyvateli je sto pět. Dlouhověkost je výsledkem stravy a výjimečně dobrého klimatu bez velkých teplotních výkyvů. V zimě tu není sníh a rtuť teploměru neklesne pod bod mrazu. Tajemství dlouhověkosti – bílkovina pojmenovaná apolipoprotein A1 Milan – bylo přitom u obyvatel Limony objeveno náhodou. Jistý zaměstnanec železnic z Milána, který se narodil v Limoně, se v roce 1979 podrobil rutinní lékařské prohlídce. Zjistilo se, že má velmi vysokou hladinu cholesterolu a triglyceridu. Jeho cévy ale byly čisté, kdežto u jiných lidí takový stav vede ke kornatění tepen, k jejich ucpání a infarktu. Lékaři zjistili, že má v krvi bílkovinu, která mimořádně rychle odbourává tuky. Netrvalo dlouho a do Limony se vydal tým odborníků. Odebrali krev všem obyvatelům a začalo se pátrat po původu genu. Přišlo se na to, že všichni jeho nositelé mají původ v jediném manželském páru. V Limoně s ním nyní žije dvaačtyřicet obyvatel a k nim přibylo osm dětí. Příkladem je Giacomo Segala, který jako nositel genu zplodil tři syny. Jeden z nich má dvě dcery, obě bílkovinu zdědily. Druhý syn má dva syny, kteří rovněž bílkovinu zdědili. Třetí je zatím svobodný. Navíc ale mají všichni krev s negativním RH faktorem, stejně jako většina obyvatel Limony. Díky spolupráci obyvatel a nespočetným odběrům krve bylo možné bílkovinu apolipoprotein A1 Milan syntetizovat a američtí vědci ji dokázali prostřednictvím speciálních bakterií i reprodukovat. Začátkem devadesátých let začaly pokusy na zvířatech a výsledky byly velmi povzbudivé. V listopadu 2003 se podařilo klonovaný protein vyrobit jako zkušební lék. Podal se čtyřiceti sedmi pacientům s těžkou arteriosklerózou, po šesti týdnech se u všech snížil nános v tepnách v průměru o 4,2 procenta. Jednoznačně to dokazuje, že jde o jeden z nejdůležitějších lékařských objevů přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Hrdost na předky Obyvatelé Limony jsou nesmírně hrdí na to, že právě u nich se, jako na jediném místě na světě, objevil fenomén, který předtím lékařský a vědecký svět neznal. Stejně tak jsou hrdí na svého rodáka Daniela Comboniho (1831–1881), který jako misionář působil v Africe a byl papežem Janem Pavlem II. vyhlášen za svatého. Milují svou ves i jezero, které stále přináší dostatek ryb. Dnes však už nebojují o přežití, protože sem míří tisíce turistů a s nimi také značný kapitál. Neexistuje tu nezaměstnanost – hotely, restaurace nebo i řemesla se zde dědí z pokolení na pokolení. A naštěstí pro ostatní svět – dědil se i zázračný gen…
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Pyrenejí, asi šedesát kilometrů od Carcassonne. Jinak zde návštěvník na první pohled nepotká nic zvláštního: domy ohlodané zubem času s necelou stovkou převážně starších obyvatel. Jenom dům Villa Bethania, kde se dá také přenocovat, poněkud zvláštní věž jménem tour Magdala a ruiny zámku Hautpoul svědčí o tom, že místo již zažilo lepší časy. Přesto je tady v některých dnech více turistů, než má vesnice obyvatel. Je to historie, která dává místu zřídkavou přitažlivost a dělá je přes všechnu zchátralost zajímavým pro zvědavce, hledače pokladů a ezoterické nadšence. Před více než sto lety se v zapomenuté vesnici Rennes-le-Ch^ateau udály podivuhodné věci, které dodnes nikdo zcela neobjasnil. Mrtví, ďábel, farář, milionový poklad templářů, středověké pergameny a tajemné náhrobní nápisy vytvářejí stále nové a nové dohady a šum. K tomu hned několik tajuplných úmrtí. Fantazie? Vůbec ne – skutečné události. Farář se jmenuje Bérenger Sauni`ere, ďábel hlídá svěcenou vodu u vstupu do neméně tajuplného kostela, který nechal abbé přestavět, když cosi našel a přes noc se stal milionářem. To se odehrálo koncem 19. století. O několik desetiletí později vyšlo najevo, že do případu je zamíchané také Prieuré de Sion – Sionské převorství, tajná organizace, která vyšla z templářského řádu. Má strážit zlato rytířů. Jakási křesťanská mafie jako klub dědiců templářů? V tomto tajném spolku se sídlem ve Francii mají vlivné osobnosti z politiky, ekonomie a kultury vědět o tajných dokumentech a skrytých pokladech a i dnes pečovat o dědictví řádu. A samozřejmě znát také tajemství Rennes- -le-Ch^ateau, spojené jak právě s templáři, řádem rozbitým v roce 1307, se svobodným zednářstvím, rosekruciánstvím, a dokonce i se svatým grálem. A navíc ještě s tajemstvím jedné francouzské dynastie, která před více než tisíci lety vymřela. Není nutné zdůrazňovat, že jde o velmi výbušné krmivo pro nadšence všech směrů. Dodnes se touto problematikou zabývalo více než pět set autorů a ještě před několika lety se zde hrabali v zemi o sto šest dobrodruzi z celého světa. Až jim to starosta vesnice jednoho dne zakázal… Podvod tisíciletí? Je mýtus Rennes-le-Ch^ateau podvodem tisíciletí, anebo je to zauzlený bod osudu? Ale hlavně – oč tu vůbec jde? Poblíž kostela se tady nachází knihkupectví Librairie du Ch^ateau, které založili Sonia Moreu a Alain Féral, autor a vydavatel pozoruhodné kolekce Clef du royaume des morts (Klíč ke království smrti). Oba se chlubí důležitými a vysoce postavenými přáteli. Knihovna je místem tajuplných a ezoterických setkání. Grafik Marcel Captier, stálý host knihkupectví, který si ve vesnici vydělává na živobytí kreslenými historkami (komiksy) o tajemství pokladu z Rennes-le-Ch^ateau, prozradí u aromatických svíček a bylinkového čaje, že pod klenbami hradu byl uchován poklad z 5. století. Ten v roce 1156 nechal templářský velmistr Bertrand de Blanchefort roztavit. Tajemství dlouho chránily mohutné zdi, než poklad začal koncem 19. století hledat farář abbé Sauni`ere. Captier říká: „Od mého dětství slyším, jak zde mluví každý o abbém a jeho pokladu.“ Tajuplný farář Důvodem dlouhotrvající hysterie je tedy farář Bérenger Sauni`ere. Už jeho životní historie je silnou látkou pro fantazii. Sauni`ere převzal zdejší faru v roce 1885 asi z trestu. Bylo mu třiatřicet, pocházel z okolí, byl vzdělaný, ctižádostivý a inteligentní, ale zdálo se, že tady jeho kariéra končí. Jemu to ale očividně nijak zvlášť nevadilo. Ve starém faráři Henrim Boudetovi ze sousedního Rennes-les-Bains našel téměř otcovského rádce a přítele a studoval s ním antické jazyky a poněkud pohnutou historii svého rodného kraje. A měl k tomu důvody: jihofrancouzský Languedoc byl již odedávna tajuplným krajem poznačeným Merovejci, templáři, a katary s tajemným hradem Montségurem, útočištěm „posledních dokonalých“ před brutálním pronásledováním církve. Je zde ale také katolické Lourdes… A vůbec, probíhala zde kdysi hraniční oblast k někdejší musulmanské říši. Mezi biblí a burzovními kurzy O několik let později se Sauni`ere zřejmě dostal ke spoustě peněz: mezi lety 1897 a 1917 utratil sumu v hodnotě dnešních pěti milionů eur, třebaže podle tehdejších tradic měl být farář chudý jako kostelní myš. Sauni`ere navíc spekuloval s ropou a americkými železnicemi. Vzbudilo to dokonce nedůvěru ve Vatikánu, ale kněze nepřiměly k poslušnosti a prozrazení zdroje svého bohatství ani prosby a hrozby z biskupství Carcassonne či dokonce z Říma. A tak po něm už sto let pátrají hledači pokladů – bezúspěšně. Abbé hýřil a nikdo neví, odkud bral peníze. Našel snad, jak mnozí věří, proslulý poklad? Nebo jenom nasliboval velkorysým sponzorům, že je schopen pro ně tuto skrýš najít? Když se Sauni`ere v r. 1885 stal farářem ve zbídačené vesnici Rennes-le- -Ch^ateau, našel svůj kostel v ubohém stavu. Na nutné opravy neměl ani centim a byl přinucen si vypůjčit. Při rekonstrukci narazil v roce 1891 na NĚCO. Jednoho dne našel v rozebraném oltáři malý kotlík se zlatými louisdory, církevní náčiní a nějaké dokumenty, které zde prý skryl v roce 1792, za francouzské revoluce, farář Antoine Bigou krátce před svým útěkem za hranice před gilotinou. Abbé Sauni`ere pak údajně našel v dutém sloupu oltáře ještě další pergameny. Oltář je starší než kostel, pravděpodobně z doby Merovejců, starého královského rodu. Pergamenové spisy Dva původní dokumenty pocházely očividně z ruky Antoina Bigoua a byly z let 1781–82. Dva další pergameny byly testamenty z let 1244 a 1644 a obsahovaly genealogii hrabat z Razes, jejichž původ vede k rodu Merovejců. Sauni`ere rychle pochopil, že se jedná o zašifrované informace, a hledal pomoc. Jeho tehdejší biskup monsignore Felix Ars`ene Billard pro něj měl porozumění a zaplatil knězi dokonce cestu do Paříže, aby tu na Conservatoire v Saint- -Sulpice rozluštil starofrancouzsky psané pergamenové poselství s teology abbém Bieilem a lingvistou Emilem Hoffetem, expertem na tajná společenství. Sauni`ere zakoupil v Paříži reprodukce malířů Tenierse a Poussina a vrátil se zpět domů, kde pokračoval s opravami kostela. Krátce po návratu ale přišla senzace: abbé patrně narazil na poklad a náhle zbohatl. Okamžitě se vyrojily divoké drby, pověsti a spekulace. Sauni`ere jen mlčel a dál jakoby opravoval kostel. Ve skutečnosti prý ale hledal tajnou podzemní chodbu. Tak to alespoň tvrdí a kreslí grafik Marcel Captier. Až do své smrti v roce 1917 vedl abbé bouřlivý život, rozhazoval peníze, nechal okázale renovovat kostel sv. Maří Magdalény a sám si nechal postavit luxusní dům s okrasnou zahradou, kde pořádal oslňující večírky. Ve svém sídle údajně přijímal významné hosty, například bratrance rakouského císaře Johanna Salvatora von Habsburg, francouzského ministra kultury nebo slavnou operní divu Emmu Calvé, snad i jeho milenku. Další stavbu, novogotickou věž s knihovnou, nazval abbé tour Magdala. Také pro místní obyvatele činil abbé dobré skutky: nechal postavit vodovod a silnici. Vše platil z vlastní kapsy. Zdá se, že pohádkové bohatství faráře skutečně pocházelo zčásti z nalezeného pokladu. Odkud ale byly obrovské finanční sumy? Byl alchymistou? Spolčil se s ďáblem? Objevil snad legendární dědictví templářů anebo svatý grál? Tajemství nikdy neprozradil. Nápadné seřazení pergamenŮ Možná je vysvětlení bohatství abbého v pergamenech. Jsou stále zdrojem spekulací a jejich původ není objasněn. Tvrdí se, že dva z nich, z let 1244 a 1644, jsou genealogie – soupisy rodokmenů. Pergameny mladšího data napsal pravděpodobně předchůdce abbého Sauni`era, farář Antoine Bigou, zpovědník a duchovní opatrovník rodiny Blanchefortů. Nu a jeden z Blanchefortů byl ve 12. století velmistrem templářů. Další dva pergameny obsahovaly komplikovaná čísla a znaky. Nezasvěcené jejich překlad mátl spoustou nesrozumitelných informací, ale z faráře udělal přes noc milionáře. Byly o pokladu? Oba dokumenty jsou na první pohled nepřesnou a zapletenou verzí dvou historek z Nového zákona. Seřazení písmen ale vykazuje podivné nápadnosti. Pisatel si asi poněkud pohrál s některými písmeny a postavil je výš než ostatní. Když se výše posazená písmena nově seřadí, vznikne francouzská věta: Tento poklad patří králi Dagobertovi II. a Sionu a to je smrt. Dagobert byl franský panovník, který převzal vládu Vizigótů v jižní Francii. Sion je biblické jméno. Co ale znamená poukázání na „la mort“ – smrt? Je to snad hrozba? Tomu, kdo poklad nalezne? Původní pergamenové spisy Sauni`ere údajně zničil. Koncem šedesátých let minulého století ale Sionské převorství tvrdilo, že je vlastní, a dva zpřístupnilo veřejnosti. Mnozí průzkumníci ale dodnes pochybují, že vůbec někdy nějaké existovaly. Kdyby při jejich objevení nebyli zedníci, dalo by se mluvit o podvodu. Sauni`ere se po jejich nálezu stal milionářem, a tak může obojí skutečně nějak souviset. Pastýři z Arkádie Ve hře jsou také obrazy malířů Tenierse a především Nicolase Poussina a dále takzvaná Zlatá legenda (Legenda aurea), apokryfní text evangelia, velmi rozšířený v křesťanském světě, který sepsal v letech 1263–73 dominikán a pozdější janovský arcibiskup Jacobus de Voragine. V našem případě se jedná o osud Maří Magdalény, která podle této legendy po smrti Ježíše uprchla z Palestiny do Francie, kde význačně ovlivnila duchovní vývoj. Obraz od Nicolase Poussina Pastýři z Arkádie zobrazuje hrobku v krajině, která je prý totožná s jedním místem nedaleko Rennes-le- -Ch^ateau. Skalní útvar, stejně jako náhrobek poblíž vesnice Arques vypadají shodně jako ty na obraze. Nápis na sarkofágu: ET IN ARCADIA EGO znamená latinsky něco jako „také já v Arkádii“. Když se ale vytvoří z písmen anagram, vznikne následující věta: I TEGO ARCANA DEI – „zmiz odsud, hlídám zde tajemství Páně“. Náhrobek hraběnky Dále je třeba se zmínit o náhrobku markýzy Marie de Blanchefort, která žila na zámku Hautpoul. Zemřela 17. ledna 1781 ve věku 67 let. Nápis na jejím náhrobku je perfektním anagramem k poselství Poussinova obrazu. Pozorný čtenář objeví písmena různé velikosti, nesprávně dělená slova a něco nehorázného: výraz catin, který neznamená nic jiného než „děvka“. Proč je ale na náhrobku? Obsahuje klíč k rozluštění pergamenů? A také možná informace o dvanácti bednách pokladu, o němž se měla hraběnka svěřit svému zpovědníkovi a který by se měl nacházet někde mezi Rennes- -le-Ch^ateau a Rennes-les-Bains. Nepochopitelné je, že Sauni`ere tento náhrobek zničil, předtím ale udělal opis, který je i dnes k dispozici. Možná chtěl jenom zabránit tomu, aby jeho stopu sledovali nepovolaní. Kostel ďábla, křížová cesta a Sauni`erův pes Také kostel v Rennes-le-Ch^ateau, přestavěný a zařízený podle plánů faráře Sauni`era, je plný záhad a otázek. Je zasvěcen svaté Maří Magdaléně a pochází z 13. století, z doby, kdy okolí a Okcitánii rabovali ve jménu Krista Simon de Montfort a hrabata ze severu Francie. Byla to doba křižáckých výprav proti katarům. Tehdy bylo Rennes-le-Ch^ateau ještě hezkým městem oblasti Rhedae a významem a velikostí mohlo konkurovat i nedalekému Carcassonne. O abbého vkusu lze těžko diskutovat. Kdo ale postaví do vchodu kostela ďábla? A který farář by nechal nad portálem domu božího vyrýt větu: TERRIBILIS EST LOCUS ISTE (Tohle místo je hrozné)? Démon podepírá kropenku se svěcenou vodou. Je to Asmodeus, podle kabaly strážce skrytých pokladů. Chtěl snad svéhlavý sluha boží symbolicky naznačit tajný pramen svého bohatství? Podle starých židovských legend byl démon stavitelem kostela v Jeruzalémě. Nad ďáblem jsou čtyři andělé. Pod tím stojí nápis: „Tímhle znakem nad ním zvítězíš.“ Pestré malby v kostele můžou být alegorické narážky na skrytý (materiální anebo spirituální) poklad. Na velkém obraze Ježíše u kázání na hoře lze vlevo dole rozpoznat měšec s penězi. Ukazuje snad na nějaký poklad pod kopcem? A pod kterým? Ačkoliv je kostel zasvěcen Maří Magdaléně, jeho hlavní sochou je Sv. Antonín z Padovy. Byla postavena před náhrobkem posledního merovejského krále Sigiberta IV. (syna Dagoberta II.), zavražděného v Rhedae v roce 750. Další socha – Maří Magdaléna s grálem – má u nohou lebku. Má snad poukazovat na nějaké tajemství anebo symbol pro krále Dagoberta II.? Možná, ale kostel je plný stovek dalších záhad (a možná i dalších objevů). Tak například světlo dopadající přes vitráže oken vytváří na některých, pro křesťanský církevní kalendář důležitých dnech zajímavou ezoterickou hru. Paprsky se dotýkají určitých obrazů či soch v kostele. Náhoda? Možná, ale okna nechal vytvořit farář Sauni`ere. Také křížová cesta v kostele je dosti podivuhodná a liší se od tradičních obrazů. Každé zastavení Krista má své zvláštnosti. Nejzajímavější je ale zastavení desáté, kde vojáci hrají kostky o Ježíšovy věci. Ukazují kombinaci 3, 4, 5, přičemž trojka a čtyřka na jedné kostce nikdy nesousedí. Výklad této ezoteriky je podle Alaina Férala klíčem k jednomu kryptogramu, kde jsou vyjmenována místa ukrytých pokladů a tajemství. Zajímavé dále je, že Sauni`erův pes se jmenoval Pomponet a opička Méla. Nebyl to snad latinský (původem iberský) geograf Pomponius Mela, který umístil zdroj bájného bohatství z hlubin Pyrenejí, citovaného již Hérodotem v roce 420 před Kristem, do míst na jih od Carcassonne? Ještě donedávna ležel abbé pohřben v zemi za zdí malého hřbitova. Vedle něho odpočívá věrná družka Marie Dénarnaud, která jediná znala jeho tajemství. Oba hroby museli zalít betonem, aby je chránili před hledači pokladů. Fantastické projekty Je možné, že poklad, který Sauni`ere objevil, byl merovejského původu. Mohlo se ale jednat také o část korunního pokladu královny Blanche Kastilské z 13. století, přestěhovanou za povstání Pastorellů i s váleční pokladnou do bezpečného Rhedae. Ale Sauni`ere dostával značné sumy také ze současných zdrojů – od šlechtických domů Chambord a Habsburg. Za první světové války plánoval Sauni`ere obehnat Rennes-le-Ch^ateau třímetrovou zdí a celou vesnici zastřešit přes padesát metrů vysokým chrámem na osmi sloupech. Gigantická stavba měla podle rozpočtu architekta Eliase Botha stát přes osm milionů franků ve zlatě! Když nový biskup z Carcassonne Mons. Beausejour abbého zbavil kvůli podivné životní změně církevních funkcí, obrátil se Sauni`ere na papeže a ten v r. 1915 toto rozhodnutí odvolal. Majetná vdova Sauni`ere pokračoval ve svých aktivitách a peníze proudily až do 17. ledna 1917, kdy faráře zasáhl srdeční záchvat (podle některých trpěl cirhózou jater, což by odpovídalo jeho životnímu stylu). Abbé zemřel 22. ledna bez posledního pomazání, protože mu ho kněz odmítl dát. Že by mu Sauni`ere svěřil tak zdrcující tajemství svého bohatství? Ještě před asi deseti lety vzpomínali nejstarší obyvatelé vesnice na podivný rituál při pohřbu abbého – byl posazen do křesla před věží tour Magdala a vesničané si trhali na památku bambulky z purpurového plédu, kterým byl zahalen. Krátce před smrtí ale abbé dostal neznámou návštěvu, a jak se později ukázalo, Marie Dénarnaud, jeho hospodyně a družka, objednala rakev už týden před jeho smrtí. Abbé jí také odkázal veškerý majetek a svá tajemství. Přežila ho o několik desetiletí. Až do konce války v roce 1945 vedla spořádaný život majetné vdovy a nikdo si u ní nezískal tak velkou důvěru, aby mu prozradila tajemství abbého Sauni`era. Ještě krátce před smrtí ale tvrdila: „Lidé zde chodí doslova na zlatě, je ho zde dostatek pro všechny…“ Jenom Noelu Corbuovi, hoteliérovi, který po válce pomohl Marii v potížích, slíbila, že z něj udělá „velmi bohatého a mocného muže“. Ale v lednu 1953 utrpěla mozkovou mrtvici, ztratila řeč a zemřela. Hoteliér strávil následujících patnáct let výzkumem tajemství, investoval značné sumy a v roce 1968 tvrdil v kruhu svých známých, že je blízko cíle. Jenom tři dny poté přišel v mysteriózní dopravní nehodě poblíž Fanjeaux o život. Druhý účastník nehody zůstal dodnes neznámý. Co tedy Sauni`ere našel? V každém případě něco, co rázem a přes noc změnilo jeho život. Řada vysvětlení vychází z hypotézy, že narazil na ukryté bedny s pokladem. Mnozí výzkumníci jsou sice zajedno v tom, že spisy jsou zašifrovanými mapami pokladů, ale dodnes je velmi sporné, kdo poklad ukryl a v čem by měl spočívat. První přicházejí v úvahu Římané. Přivezli snad chrámový poklad z Jeruzaléma do této země oni? Asi ne, protože, jak je vidět na triumfálním oblouku Tita, byl tento dovezen do Říma. Podle jistých interpretů, jak nám také prozradil grafik Marcel Captier, byl pod klenbami hradu Rhedae ukryt poklad z 5. století, doby vizigótského krále Alaricha, který se později dostal do vlastnictví templářů. Bertrand de Blanchefort byl velmistrem řádu v roce 1156 a byl to on, kdo prý povolal německé slévače, aby mu toto zlato ztavili do cihel. Captier již jako dítě hledal poklad. Kdo se zde narodil, byl kojen historkami o pokladu, říká Captier. Merovejci vpadli do Raz`es ze severu a dobyli místní království. Vizigótská princezna Gizelle de Raz`es měla být právě v Rennes-le-Ch^ateau oddána za Dagoberta II. Bohatství Merovejců bylo pověstné. Vkládali mrtvým do hrobů nádherné šperky zdobené klenoty a náramky. To přispívalo k vytváření dalších legend. Nebo se jednalo o pověstmi opředený poklad templářů, kteří ve 12. a 13. století pobývali všude v okolí? Ale je možné, že se vůbec nejedná o nějaké materiální hodnoty. Možná o něco, co by mohlo otřást základy katolické církve? Ale o CO? Legenda o svatém grálu Mnohé z teorií jsou přitažené za vlasy anebo divoké. Přesto si zaslouží bližší pozornost. Některé interpretace mluví o tom, že tady jde o královskou krev (Sang Real). Další dokazují, že se zde poblíž nachází hrob Ježíše. Existují teorie a hypotézy, podle kterých byla Maří Magdaléna manželkou Ježíše a měla s ním děti. Tou nejznámější interpretací tajemství kolem Rennes-le-Ch^ateau je dodnes teorie „svatého rodokmenu“, pocházející od Henryho Lincolna (dokumentarista z BBC) a od historiků Michaela Baigenta a Richarda Leigha. Ti tvrdí, že Ježíš jako člen královského rodu a budoucí kněz-král nezemřel na kříži, nýbrž jeho smrt byla z důvodů zachování královského Davidova rodu jenom fingována. Po „zmrtvýchvstání“ a zachránění budoucího kněze-krále utekli Ježíš s Maří Magdalénou ze Svaté země a nalezli útočiště na jihu Francie. Minimálně by se to dalo tvrdit o jeho manželce – Maří Magdaléně. Zde jsme u již zmíněné Zlaté legendy, podle které měl Joseph z Arimathie v doprovodu Maří Magdalény přistát v Saintes- -Maries-de-la-Mer poblíž města Montpellier a pokračovat na jih do Rhedae. Jižní Galie byla pro Římany oblíbeným místem, kam posílali do vyhnanství nežádoucí osoby. Interpretace Zlaté legendy jsou různé. Jedna mluví o tom, že prý byly pozůstatky Ježíše ukryty v hrobce poblíž Rennes-le-Ch^ateau. Podle jiné přivezla Maří Magdaléna „kalich s krví ukřižovaného Krista“, nebo přesněji: Marie Magdaléna byla těhotná, a nesla tudíž svatou krev ve svém lůnu. Královská krev, Merovejci a dědictví Během 5. století se Ježíšovi potomci měli přiženit do dynastie Merovejců. Tomuto tajemstvím opředenému francouzskému panovnickému rodu byly připisovány magické síly. Církev uzavřela s touto dynastií v roce 496 dohodu, kterou se merovejské pokrevní linii navěky zavázala. Stalo se to snad s plným vědomím pravé totožnosti tohoto rodokmenu? To by třeba vysvětlovalo, proč králi Chlodvikovi (Merovejec) bylo církví nabídnuto postavení císaře Svaté říše římské a proč nebyl králem zvolen, ale pouze jím uznán. Pokud církev sehrála tajnou roli v Dagobertově (zdánlivě poslední potomek rodu Merovejců) smrti a následující zradě merovejského rodu, provinila by se zločinem, který nebylo možné ospravedlnit ani vymazat. Lincoln, Baigent a Leigh ale tvrdí, že Ježíšova pokrevní linie nebo každopádně merovejská pokrevní linie přetrvala. A dodávají: „Pokud je naše hypotéza správná, svatý grál představoval přinejmenším dvě věci současně. Na jedné straně to byl Ježíšův rodokmen a s ním spojená ‚skutečná‘ nebo ‚královská‘ krev, ochraňovaná templáři, které jmenovalo Sionské převorství. Současně však byl svatý grál doslova nádoba, která zachytila a obsahovala Ježíšovu krev. Jinými slovy to bylo Magdalénino lůno – a pokud to rozvedeme dále, samotná Magdaléna. Odtud měl tedy povstat Magdalénin kult, jak jej hlásal středověk a který byl také zaměňován s kultem Panny Marie. Je možné například dokázat, že mnohé slavné černé panny nebo černé madony nebyly v křesťanské době Panny Marie, ale Magdalény, a zobrazují matku a dítě. Podle tohoto myšlení by svatý grál mohl symbolizovat jak rodokmen Ježíšův, tak Magdalénin. Bylo by to bizarní a církev by to velmi ráda utajila: Ježíš Nazaretský ženatý, a dokonce má děti!“ Zlato ze židovského chrámu A co tedy zlato z Jeruzaléma, které měly získat Titovy římské legie? Ke kořisti patřila také menora, zlatý sedmiramenný svícen z chrámu Jahveho, náboženský symbol a do dnešního dne sen hledačů pokladů. V domě Jahveho měly být uschovány i další kultovní předměty židovského náboženství: zlatý stůl a archa úmluvy. O kořisti víme, že je do detailů zobrazena na Titově vítězném oblouku v Římě. Řím pak dobyla vizigótská vojska. Historik Prokopios popisuje, jak dobyvatelé odvezli z Říma hory zlata i židovský inventář. Vůdce Vizigótů Alarich měl skonat v Cosenze v Kalábrii a být pohřben v korytě řeky Busento i s uloupeným zlatem. Tak to alespoň v 6. století tvrdil historik Jordanes. Poklad Alaricha zde hledají od 18. století. Ale klíč k záhadě židovského zlata možná leží někde úplně jinde: vydrancovaný chrámový poklad se měl údajně dostal až do Pyrenejí. Na svém tažení se Vizigóti dostali až na jih Francie do Languedoku, kterému se tehdy říkalo Aquitaine. Tady založili království, jež se udrželo téměř sto let. Nejdražší majetek byl ukryt za mohutným zdivem opevněného města Carcassonne. Ale protože ze severu hrozili Frankové, museli Vizigóti své bohatství a poklady brzy skrýt a rozdělit do různých pevností. Možná i na Rhedae, dnes osamoceně položené místo Rennes-le- -Ch^ateau, jedno z nejmysterióznějších míst Francie. Britský autor Richard Andrews pátral léta přímo v Rennes-le-Ch^ateau a narazil na zajímavé řešení slova „la mort“ na jednom z pergamenů. Podle Cassiniho mapy (první zmapování Francie z 18. století) je to jméno pláně s malým pískovcovým kopcem jenom dva tisíce metrů od Rennes-le-Ch^ateau. Znal Sauni`ere tuto Cassiniho mapu? Ovšem jeruzalémský chrám mohl obsahovat víc než poklad. Ve starověkém judaismu bylo náboženství součástí politiky. Mesiáš měl být kněz-král, jehož pravomoc zahrnovala duchovní i světské oblasti. Je tedy možné, že se v chrámu přechovávaly i oficiální záznamy o izraelském královském rodu – obdoby dnešních rodných listů, oddacích listů a jiných podstatných dokumentů o současných královských a aristokratických rodinách. Pokud byl Ježíš skutečně králem Židů, pak se v chrámu o něm přechovávaly bohaté informace. Takový materiál, pokud vůbec existoval, mohl být zničen, ale také někde schován – třeba v tajných prostorách pod chrámem. Podle Lincolna Ježíšovi potomci jako potomci merovejských panovníků získali kolem roku 1100 vynikající postavení v Evropě a v Palestině. Znali svůj původ a své předky. Je však možné, že vše nedokázali prokázat a potřebovali důkaz. Pokud věděli, že existuje, možná dokonce v prostorách jeruzalémského chrámu, vynaložili určitě veškerou snahu, aby jej nalezli. To by vysvětlovalo roli templářů, kteří podnikli vykopávky pod chrámem, v takzvaných Šalomounových chlévech. Pravděpodobně nalezli, co hledali. Otázkou zůstává, co to bylo. – Něco, co odkazovalo ke svatému grálu? Jakmile se domnělí či skuteční potomci Merovejců usadili na trůně království v Jeruzalémě (12. století) a jejich postavení se upevnilo, mohli prozradit svůj původ. To by i vysvětlovalo, proč se báje o grálu objevily přesně v té době. Král Jeruzaléma by určitě měl přednost před všemi ostatními vladaři Evropy a patriarcha Jeruzaléma by vytlačil i papeže. Jeruzalém by tak nahradil Řím a proměnil se ve skutečné hlavní město křesťanství, a možná mnohem víc než křesťanství. Lincoln i dál formuluje odvážně: „Tajemství Rennes-le-Ch^ateau představuje závažný pokus vlivných lidí vydobýt nazpět postavení merovejské dynastie ve Francii nebo i v celé Evropě a doložit, že zákonitý nárok takové dynastie vyplývá ze skutečnosti, že pochází z Ježíšova rodu.“ A je možné, že existuje tajná organizace, která má tento grál opatrovat a ochraňovat a nositele modré krve chránit, nebo dokonce v extrémní verzi jako kněze-krále opět přivést k moci. Proč se zajímali jak Habsburkové, tak i Rothschildové o nálezy Sauni`era? Podle jistých pramenů nechal již zemřelý baron Rothschild v šedesátých letech minulého století odbagrovat téměř třetinu kopce Savonet a utratil hledáním miliony. O výsledku se nic neví. Možná pohádkový poklad udělal barona ještě bohatším, ale pravděpodobné je i to, že nenašel nic. Templáři – váleční mniši Snad nejpřitažlivějším vysvětlením pro poklad z Rennes-le-Ch^ateau je stále neobjevený poklad templářů. Řád založili v r. 1119 Francouzi Godefroy de Saint-Omer a Hugo de Payens k ochraně poutníků do Svaté země. Ačkoliv rytíři slibovali poslušnost, cudnost a chudobu, chudými nikdy nebyli. Lincoln vidí úlohu templářů v tom, že rytíři byli ve skutečnosti do Svaté země úmyslně vysláni – s výslovným poselstvím, aby něco nalezli nebo získali. Po bitvě u Akkonu (1291), kdy utrpěla křesťanská vojska ve Svaté zemi ničivou porážku, se templáři přestěhovali na Kypr a soustředili se na široce rozvětvené peněžní obchody. V říjnu 1307 se rozhodli Filip VI. Sličný a papež Klement V. získat neuvěřitelné bohatství řádu a Filip nechal obsadit všechny francouzské pevnosti templářů. Jen asi šest set rytířů z dvou tisíc bylo ve Francii zatčeno, zbytek včas utekl za hranice. Padesát čtyři templářů skončilo na hranici a dalších alespoň třicet šest jich zemřelo při výslechu na mučidlech. Kam se poděly poklady templářů? Nalezeny byly jenom malé částky. Přitom rytíř Jean de Ch^alons při mučení vypověděl, že vůz tažený párem koní v oné říjnové noci naložil v sídle rytířů, pařížském Templu, zlato a odvezl je někam… Do zámku Gisors, a pak dále lodí do Anglie? Anebo se část zlata dostala na jih Francie? Jen samé spekulace… Pokud abbé Bérenger Sauni`ere narazil na nějaké tajemství, které mělo i nadále zůstat utajeno, bylo zájemců platit za mlčení víc než dost – třeba římská církev nebo také řád jménem Prieuré de Sion – Sionské převorství. Existence tohoto elitního kroužku je historicky dokumentována. Za dob křižáckých výprav do Svaté země bylo převorství založeno původně jako „Ordre de Mont Sion“ (alespoň podle listiny z roku 1178) a mělo ve změněné organizační formě jako tajná společnost přetrvat až do dnešních dnů. Ale proč bylo abbému Sauni`erovi odmítnuto poslední pomazání? Měl snad Sauni`ere nějaké prostředky, aby mohl činit nátlak na církev, a ta mu to chtěla vrátit? Templáři chtěli, aby bylo něco, co se již v údolí Vallée du Bézu nacházelo, nedostupné pro nepovolané. Proto ono varování: tenhle poklad znamená smrt. Podobné pocity mohl zažít Sauni`ere, když nechal instalovat v kostele postavu Asmodea, hlídače pokladů a tajemství. V mnoha pracích o Rennes-le-Ch^ateau stojí napsáno, jak strašlivě působila na pozorovatele. Ale při bližším pohledu zjistíte, že ďáblík sám vypadá vystrašeně. Strachem rozšířenýma očima civí na podlahu kostela, jako by se tam dole, hluboko pod kopci a údolími Raz`es něčeho obával… Možná dokonce něčeho úplně mimo naše zkušenosti…
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Zuří druhá světová válka a německé ponorky občas pronikají s neuvěřitelnou lehkostí až k pobřeží Jižní Ameriky a ostrovům v Karibském moři. Zdá se, jako by je někdo navigoval. Američané byli nuceni pročesávat Velké a Malé Antily a hledat špiony, i když jde o tak pohodová místa, že připomínají spíš ráj na zemi než operační prostor moderní války. Našli ho mezi Jamajkou a Nikaraguou na jednom z ostrůvků a skalnatých útesů, které ani nemají jednotné jméno a málokomu z nás něco připomínají. Na nejvyšším bodě ostrova Providencia naváděl německé ponorky vysílačkou. Cestička na nejvyšší horu ostrova (550 metrů nad mořem) vede mezi ploty chovatelů dobytka a bavlníkovými keři, které upomínají na slavnou minulost před několika staletími. Lemují ji jistě endemické stromy „caksboards“ čili árboles de hormigas (mravenčí stromy). Průvodce, který se na mě přilepil a nedal se odbýt, mi vypráví, že každoročně v červnu začíná podivná přírodní událost – krabi se slézají z hor a lesů, samičky jdou do moře naklást vajíčka a samečci je doprovázejí. Na břehu se samičky postaví na zadní nohy a se samečkem shrabují vajíčka z bříška do moře. Přitom dochází k jejich oplodnění. Za čtrnáct dní vlny příboje přinesou miliony malých krábků, kteří peláší do lesů a hor. Musejí přejít silnici a lidské usedlosti a cesty, které zpravidla zaplní až do neskutečné půlmetrové výšky. Zastaví i dopravu. Mladí krabi se nacpou do všech děr, ucpou kanalizace, odpady, vlezou do umyvadel, do láhví, zaplní auta, motory, a dokonce lidem, kteří spí, vlezou do uší. Jsou černí, modří, červení. Všichni jsou strašně rychlí. Historka to byla hezká a hlavně skutečná. Cestou vzhůru přibývalo palem a asi za hodinu a něco jsme byli nahoře. Tak tady operoval německý špion ve druhé světové válce. Stále tomu nemohu uvěřit. Ostrůvek několik tisíc kilometrů vzdálený od těžce zkoušené Evropy se také zapsal do dějin nejděsivější války a byli zde dokonce zástupci obou válčících stran. Z vrcholu se dá pozorovat celý zelený ostrov, jak je ponořen do modrého moře a obkroužen bílou parádou pěny korálových útesů. Samotné ostrovy byly objeveny roku 1527, podle některých zdrojů již roku 1510, Alonsem de Ojedou a tehdy se také poprvé objevily jejich názvy na mapě Carta Universal od anonymního autora. Další historie ostrovů je dost nepřehledná, zájem o ně se střídal s nezájmem. Dodnes láká turisty a dobrodruhy na ostrov hlavně jméno piráta Morgana. Stále se mluví o jeho pokladu, je po něm pojmenovaná podivuhodná skála na pobřeží Santa Cataliny za vojenskou baštou a při kopání základů domů se tu občas najdou morocuta, starobylé španělské mince získané při pirátských nájezdech, ale i drobné šperky, jako kříže vykládané smaragdy. Ostatně sám znak Providencie je výmluvný a hlásí se k odkazu korzára: z truhlice plné diamantů vystupuje kotva a kříž s nápisem (už ne tak připomínajícím pirátskou tradici) Amor y paz. Jacky lizard San Andrés je jakýmsi letoviskem Kolumbijců, kteří sem létají výhradně kolumbijskými leteckými společnostmi i na víkendy (z jiných okolních ostrovů žádné letecké spojení neexistuje a Kolumbie si i touto cestou udržuje své výsadní postavení). Oceňují přitom nejen věčné slunce a nízké ceny osvobozené od všech cel (v roce l953 byl San Andrés vyhlášen kolumbijským prezidentem Gustavem Rojasem Pinillou svobodným bezcelním přístavem). Navíc je tu klid a bezpečí, protože nebezpečná guerilla zůstala daleko za vodou. Původně se na San Andrés jezdilo třeba jen za nákupy, ale mohutně rozšířený kontraband časem umožnil založit řady bezcelních obchodů a celých trhů, takzvaných sanandresitos, také po celé kontinentální Kolumbii a tím to skončilo. Ostrov se tak proměnil především na jakousi „továrnu na bronz“ u krásumilující Kolumbijky. Řady hotelů a obchodů lemujících celé pobřeží potvrzují, že masová turistika ničí nejen Karlův most, protože i tady se panenská příroda stala velmi brzy druhořadou. Naštěstí je tu právě Providencia, ostrůvek o dvaceti kilometrech čtverečních, ležící dalších osmdesát kilometrů severně, který si vyhlédl i německý špion. Kolumbijská vláda se rozhodla tady zamezit výstavbě hotelů, takže jsou zde pouze nízké dřevěné domky ostrovanů v tradičním stylu karibské architektury a bungalovy pro omezený počet turistů. Žádný cizinec, ale ani Kolumbijec z kontinentu nemá právo koupit si tu pozemek. Jistým sítem návalů návštěvníků je i samotná letecká doprava zabezpečovaná pouze několika lety denně českými letadly L 410. Přivítá vás ostrov, kde má na rozdíl od San Andrés či jiných karibských ostrovů hlavní slovo příroda. Kruhovou dopravu kolem něj zabezpečují staré americké koráby silnic a kamionety s dřevěnými lavicemi. Místní kreolští míšenci mluví řečí, která názorně dokládá zdejší složitý a převratný vývoj. Je to podivuhodná směsice španělštiny a angličtiny obohacená mnohými indiánskými a africkými výrazy. Vnitrozemí je divoké a těžko přístupné a návštěvníci o ně nemají zájem. Na nejvyšší vrchol ostrova je třeba vystoupat kolem domků rybářů, přes zarostlá políčka hospodářských usedlostí s kokrhajícími kohouty a chrochtajícími černými vepříky, a prodíral jsem se vyschlým řečištěm plným obrovských balvanů k téměř desetimetrovému čelu lávového proudu. Znamenalo to asi dvouhodinovou cestu přes tůňky se smaragdově zářícími ledňáčky a pichlavé křoví plné mravenců s velkými kusadly, kteří mně uštědřili řadu pálivých kousanců. Z vrcholu skály je pohled na strhující moře, o kterém Kolumbijci prohlašují, že má sedmero nejrůznějších modrých odstínů. Špion tu měl oslnivou podívanou. Modrou barvu moře jako by si přivlastnily i ještěrky slunící se na rozpálených černých lávových kamenech. Nejsem zoolog, ale modrá barva jistě není u plazů příliš rozšířená, vždyť doslova přitahuje pozornost! Jacky lizards, jak jim zde říkají, jsou velmi plaché a těžko se fotografují. Staly se pro mne ale symbolem ostrova. Je spalující vedro, osvěžení naštěstí nabízejí plody tamarinda. Jejich hnědá hmota v dlouhých luscích je nakyslá a mají tvrdé černé pecky, ze kterých místní ženy dělají náhrdelníky pro děti. Tamarindo je velký akátový strom a roste po celém ostrově. Samozřejmě, že leckoho by mohla zlákat malinká jablíčka stromu manzanillas, lákavě žlutá a sladká, ale do dvaceti minut by zemřel. Možná je ale používají ke svému tajemnému řemeslu místní huabiyas – čarodějnice, které své umění tradují až z černé Afriky. Ostatně sám název je africký. Želva a šampus k obědu Místní ostrované, isle~nos, ale na ochranu přírody moc nedbají. K večeři nám klidně přinesli i uvařenou sladkovodní želvu, místními nazývanou hicotea, s kůží s červenými puntíky. Manželka ji odmítla. Když jsem okusoval její silné nohy s černým masem, musel jsem uznat, že je velice chutná. Jak ale maso stydne, lojovatí. K želvě tu podávají mafafu, rýži ve vlastní šťávě a pivo Peroni (co dělat, lepší italské pivo než žádné). Vyvrcholením byl italský šampus, samozřejmě teplý – jakási děsivá kombinace vycházející z podivné akulturace či snad globalizace, protože si zřejmě mysleli, že vše dohromady představuje vrchol gurmánství podivných bělochů. Ženě jsem pak jen vysvětlil, že nemohu odmítnout něčí pohostinnost (i když pak po nás domorodci chtěli 40 000 pesos). Naštěstí nedošlo na leguány a jejich vejce. Ostrov navíc nabízí kokosové mléko, hlízy ~name (jamy) a manihotu, banány, kukuřici a vepřové maso. Velké pozornosti se těší zejména vepřové ocásky. Zřejmě ještě významnější jsou ale potraviny mořského původu. Navykli jsme si chodit v podvečer do malinké restaurace čtyři krát čtyři metry stojící na vysokých kůlech nad mořským příbojem. U jednoho z nich bývala přivázána rybářská bárka přivážející úlovky z moře a o pár metrů výše se z nich už připravovala večeře. Byla to opravdu božská lahůdka, kterou bychom si nikde na světě, ani na latinskoamerickém kontinentě, nemohli s lehkým srdcem dovolit, nemluvě o pravidelné konzumaci. Vrcholem dobrot byla jistě krabí klepýtka a k tomu opečená juka! Vše vařil a servíroval starý černoch s prošedivělými vlasy, říkali jsme mu mistr Mac, a když jsme se sblížili a začali si povídat, svět jako by se opět zmenšil. Tento již osmdesátiletý chlapík kdysi také bojoval za svobodu evropských národů v druhé světové válce. Dostával dvě stě dolarů měsíčně, což si dodnes nemůže vynachválit. Navíc se vyučil kuchařem. Protože nebyl rekrutem přímo z USA, může za odměnu dodnes on i jeho děti volně vstoupit na území USA a navíc zdarma studovat na kterékoliv univerzitě. Na pláži Playa de Roca v Aguasdulces (Fresch Water Bay) asi půl hodiny od Lazy Hill (San Felipe) sídlí ve skalách na okraji poloprázdné pláže rodinka velkých černých ještěrek. Ze svého pozorování okolí se nenechají vyrušit ani naší blízkostí. V moři, kde klid ochraňují hradby korálových útesů vzdálených asi jeden kilometr, tušíme podle jejich stínů tiše a ladně se vznášející obrovské rejnoky. Nikde žádné davy turistů, žádné bazény a létající padáky, ani čoudící autobusy a mořské skútry. Na pláži stojí jeden z mála malých hotýlků, opět se pyšní názvem piráta Morgana. Černá tabule láká k obědu na národní jídlo Providencie rondón, tedy mořskou rybu s mořskými hlemýždi a kraby, s prasečími ocásky, jukou, ~name, to vše v kokosovém mléce. Kolem ostrova Ostrov se dá z Aguadulce objet na loďce. Teprve z moře je vidět přírodní skalní útvar Morgan’s Head s hlavou pověstného bukanýra. Z mostu mezi oběma ostrovy se dá vyběhnout do pirátské pevnosti Fuerte Aury s několika zrezivělými děly. Na dřevěném mostě malí kluci všem ukazovali nádhernou obrovskou červenou hvězdici. Turistům ji odmítli prodat, protože ji ulovili jen proto, aby ji odnesli dál od nich do vody za Santa Catalinou. Že by přece jen výchova k ochraně životního prostředí začala přinášet první výsledky? Je ještě ráno, pár isle~nos uklízí pláž na Manzanillo a sbírají kokosové ořechy do kolečka. Kokosové palmy, které se odvážně nahýbají nad mořské vlny, jsou prostorem pro dovádění místních kluků, kteří si do korun natahují provazy a hamaky, houpou se tu, ale i odpočívají a spí. Hamaka je prostě báječný vynález a mezi palmami nemá chybu, zvláště když vane pobřežní bríza. O návštěvníky se stará rodina bydlící v chýši na kůlech pár metrů od břehu. Místní mladý černoch s úpravou vlasů `a la rasta zde žije s velmi sympatickou blondýnkou z Londýna, Angličanka jak řemen a navíc hezká a příjemná, on vaří, ona servíruje a kasíruje a o kus dál si hraje jejich snědá holčička s pletí černošky, ale s blonďatými kudrlinkami a světle zelenýma očima. V šest večer už jsem ale byl na procesí Via crucix se čtrnácti zastaveními. Je totiž Semana Santa, velikonoční týden. Po procesí se lidé i z daleka scházejí na svatou mši se svatým přijímáním a jako vždy v tom nejlepším, co mají na sebe. Přijíždí i hlučná motorka, na které se vezou čtyři osoby. Úplně vzadu se tísní malá holčička, která si ještě za jízdy čte v Bibli, aby se nazpaměť naučila svoji roli. V kostele hučí větráky ze všech stran, otevřenými dveřmi přicházejí potulní psi a děti, kteří se všude mezi modlícími promenují. Nemohl jsem si odpustit myšlenkovou reminiscenci na Ježíšova slova, která vybízejí dospělé, aby nechávali přijíti jejich dítka k němu. Tady to vylepšili – děti si hrají na zemi kostela společně se psy. V deset večer psy vyženou a kostel zavřou. Isle~nos si dál bez ohledu na diplomatické přestřelky mezi Kolumbií a Nikaraguou užívají každodenního slunce a moře, gurmánských pochoutek, místo usilovné práce se spíše věnují svým záletům a plození krásných dětí, které v sobě stále nesou fyziognomické rysy karibských ostrovanů se znaky negroidní, europoidní i mongoloidní rasy, zpívají své žalmy, pijí chladivou coco-loku a našim svárům a problémům se jen smějí. Je jim mimo jiné zcela jedno, jestli budou patřit tam, anebo tam. Budou vždy ostrovany žijícími svůj ostrovní život, který jim občas můžeme jen a jen závidět.
