– přístavy otevřelo všem zahraničním lodím až ve druhé polovině 19. století. Ale v roce 1874 se dostalo přímo na první strany světových deníků, novin i časopisů. Nedaleko tehdy téměř neznámého jokohamského přístaviště bylo možné dobře sledovat průchod planety Venuše mezi Zemí a Sluncem. Astronomického pozorování se účastnilo v týž okamžik hned několik expedic. Ve výsostných vodách Japonska to byla také korveta rakousko-
-uherského námořnictva Erzherzog Friedrich, na jejíž palubě byl i pozdější emeritní fregatní kapitán a komoří, tehdy však teprve první důstojník Erwin Antonín Anna Dubský.
Erwina Dubského někteří jeho současníci považovali za podivína. Jeho posláním i vášní byly plavby po celém světě. Narodil se v roce 1836 a patřil k významnému šlechtickému rodu – od roku 1608 je rodina Dubských jednou z nejstarších v zemi a za třicet pět let věrných služeb byl Erwinův děd, tehdejší prezident moravskoslezského zemského práva a nejvyšší sudí na Moravě František Dubský, v roce 1810 povýšen do stavu hraběcího. V této době získali svobodní páni staročeského rodu Dubských, kteří původně pocházeli z jihočeských Třebomyslic a později se usadili na Moravě, velký politický vliv i značný majetek.
Erwin Dubský vystudoval námořní akademii v Terstu, krátce působil jako atašé v Londýně, ale pak už se jeho životem stalo moře. Zúčastnil se několika výzkumných vojenských plaveb, zejména po celém Středomoří. Nechyběl ani na významné expedici přes Atlantik do Brazílie v letech 1857 až 1858. Právě na této plavbě se setkal s krajanem, brněnským rodákem Jindřichem Blažejem Vávrou, tehdy vrchním lékařem válečného námořnictva, významným botanikem a sběratelem. Vávra se pak stal i donátorem brněnského Františkova muzea. I to pravděpodobně ovlivnilo Dubského zájmy.
Dubský se také mohl na svých cestách po moři setkat s císařovnou Alžbětou, neboť na kolesovém parníku Elizabeth sloužil ve chvíli, kdy císařovna touto lodí plula do Zante (Zakynthos). V listopadu 1856 se na parníku objevil i sám císař František Josef I. V Erwinově životopisu se objevují další průzkumné mise, v 60. letech se zúčastnil plaveb na lodích Minerva a Ferdinand Max. Stojí jistě za zmínku, že byl v Egyptě v době otevření Suezského průplavu v roce 1869. Dlouholetá vojenská služba na válečných a průzkumných lodích Jeho císařského Majestátu nakonec vynesla Erwinu Dubskému povýšení na korvetního kapitána a později na kapitána fregatního.
Sběratelská vášeň?
Co je na Dubském tak zvláštního? Na palubě korvety Erzherzog Friedrich absolvoval v roce 1874 cestu přes nový Suezský průplav do Adenu a dál k břehům Cejlonu, pak do Singapuru, Hongkongu a Šanghaje. Odtud směřovala mise až k branám Japonska. Expedice měla pomoci navázat nové obchodní styky mezi Rakouskem-Uherskem, Japonskem a královstvím Siamu (Thajsko). Na Borneu se měla rovněž pokusit založit obchodní základnu. K Japonsku se expedice vrátila, aby pozorovala Venuši. Na zpáteční cestě opustila válečná korveta Asii a přes Pacifik zamířila do amerického San Francisca a chilského Valparaisa. Magalh~aesovým průlivem se pak dostala do Montevidea a dále přes Atlantik k Gibraltaru a k Alžíru. Zpátky do domovské Puly připlula dva roky po svém odjezdu.
Nebyla to však jediná cesta válečných lodí tehdejšího Rakouska-Uherska kolem světa. Podobně jako jiní cestovatelé, tak i Erwin Dubský nashromáždil při této plavbě řadu uměleckých děl a nasbíral množství etnografického materiálu i dobovou dokumentaci, která se dokonce z velké části dochovala až do současnosti. Naprosto ojedinělý je přitom soubor 506 fotografií.
Sbírka ovšem neobsahuje jen fotografie. Součástí jsou také unikátní ukázky dekorativního umění Číny a Japonska, keramika a porcelán, předměty z bronzu, nádoby zdobené technikou cloisonné, velká sbírka zbraní a zbroje či ukázky lakových prací. Dubský přivezl i rozmanitý materiál ryze přírodovědeckého charakteru. Vše pak po svém příjezdu domů vystavil na zámku v Lysicích. Už tehdy tisk upozornil, že se vlastně jedná o pokus představit na Moravě umělecké předměty z Asie téměř v režii a v duchu tehdejších světových výstav.
Nejen fotografie
V lysické zámecké knihovně se nachází Dubského unikátní dvousvazkový autobiografický rukopisný deník se zážitky z cest. Obsahuje i popisy a významné momenty, například audienci u japonského císaře spojenou se složitou dvorskou ceremonií. Dubského v Japonsku také nadchla samotná architektura. Obdivoval japonské domy, jejich vzdušnost a možnost měnit velikost pomocí posuvných stěn. Fascinoval ho bambus, ze kterého byly domy postaveny. I on už se setkal s následky ničivých tajfunů.
Sám si také vyzkoušel soudobou dopravní novinku – džinrikšu. Navštívil i Kjóto, bývalé hlavní město císařství, pro cizince ještě před pár lety zapovězené a velmi nebezpečné. V závěru japonského pobytu si ale i přes bohaté zážitky posteskl: „Na druhý den, 19. prosince 1874 o deváté hodině ranní, jsme zvedli kotvy, abychom opustili Japonsko a odebrali se přímo do Hongkongu. Japonsko jsem opustil s nadějí, že se už do této země více nevrátím, jelikož když pro mne ztratila lákavý punc novoty, nedovedu si zdejší pobyt představit jako příjemný, ačkoliv byl o mnoho příjemnější než v Číně. Ale pokud bych měl mezi těmito zeměmi volit, není pochyby, že bych dal Japonsku zdaleka přednost. A se mnou patrně každý, kdo tyto obě země navštívil.“
Omyl badatelů
Dlouho se badatelé domnívali, že fotografie, které po sobě v rodinném archivu Dubský zanechal, jsou jeho vlastní. Teprve dlouholetým výzkumem se zjistilo, že se jedná o mnohem cennější kolekci – potvrdilo se, že jde o díla profesionálních mistrů a zakladatelů fotografické tradice, mezi nimi i jednoho z nejvýznamnějších – Raimunda Stillfrieda-Ratenicze. Samotný Dubský procházel v místech, kde pobýval, fotografická studia a shromáždil tak světově jedinečný soubor. Rozsahem, zachovalostí, ale i výběrem je tato kolekce srovnatelná s podobnými světovými památkami, jaké dnes najdeme jen v USA, Velké Británii, Francii nebo Rakousku.
Zdálo se, jako by se z celé Evropy sjížděli majitelé modré krve, kvalitních obleků a obličejů, jaké lze potkat ve Sněmovně lordů. Tam to ostatně okolo honu na lišku také pěkně vře. Tradice lovu na lišku se v Británii datuje od roku 1660. Jeho zákaz britská Dolní sněmovna prosadila na podzim roku 2004 a poslední legální hony se konaly v únoru 2005 navzdory protestům Sněmovny lordů. Jednotlivé komory se o zákon hádaly sedm let a po zákazu honu se Londýnem vypravil průvod čtyř set tisíc protestujících. Pět stoupenců lovu dokonce proniklo do parlamentu. Legenda světového rocku a bývalý člen slavných Pink Floyd Roger Waters se kvůli zákazu honu na lišku prý odstěhoval ze země až za oceán. Údajně se tam bude cítit mnohem víc doma než ve svém rodišti, neboť „bylo nechutné takhle zamést se vznešenou, slušnou, čestnou a ušlechtilou menšinou“. Přitom by možná stačilo udělat to, co udělali v Kladrubech: nahradit živou lišku její nehmotnou představou. Na konci honu se ostatně změní ve velmi hmotnou hromadu čpících hovězích žaludků.
LIŠČÍ PSI ČILI FOXHoUNDI
Akce začala slavnostní mší v kladrubském kostele, kterou jsem strávil přemýšlením, zda ten štíhlý černovlasý sympaťák je skutečně Ivan Pilip. Odchod z politiky mu bezesporu prospěl a jeho žena ve slušivém kloboučku se posléze představila jako šéf honu. Slavnostně uvedla celou akci a představila ředitelku hřebčína. Už předtím jsem si prohlédl také stáje. Svou čistotou, mosaznými tabulkami s rodokmenem koní a ušlechtilými dřevy jednotlivých kójí připomínaly spíše banku než chlév.
Na náměstíčku obklopeném starými budovami, chráněnými UNESCO, se dál shromažďovali gentlemani a dámy z celé Evropy a pár desítek diváků, především milovníků koní a jejich znalců. Ředitelka stájí nejprve představila několik svých koní a kočáry tažené koňským spřežením (jedno se dostalo až na anglický královský dvůr). Konečně se uprostřed dvora objevila smečka ušlechtilých foxhoundů pana Otto Schütze. Okamžitě naplnili ovzduší svým štěkotem a svojí živelností.
Pro diváky, jako jsem byl i já, byly připraveny kočáry, které pak projížděly tratí honu. Jezdci v červených kabátcích a černých žokejských čapkách se rozdělili do tří skupin, takzvaných lotů, podle toho, jak zvládali jízdu na koni. Zatímco ty nejlepší čekala trasa s překážkami, další skupinu zdatných jezdců terén bez skoků a poslední pak jela lehčím terénem.
ODKAZ PANA DERBYho
Lovy byly odedávna okázalou výsadou šlechty, kde kromě lovu šlo také o společenskou událost. Štvanice si oblíbili již bourbounští králové a právě z Francie je přejat výraz „parforsní“ hon (par force neboli pronásledování zvěře až do úplného uštvání). Hony se bez velkých změn konají dodnes, jsou velice okázalé a náročné pro koně i jezdce, kteří musejí kromě jiného prokázat i znalosti etikety.
Honební úbory tvoří: cylindr nebo sametová čapka, červený kabátek (aby byl člověk dobře patrný v podzimních mlhách), bílé kalhoty, vysoké boty a jelenicové rukavice. Moderní honební lovy zavedl roku 1823 muž jménem Derby a největší oblibu si získaly v Anglii.
Obvykle se začíná kolem 11. hodiny dopoledne a končí se se západem slunce, kolem 16. hodiny. Svou dávnou tradici mají štvanice a hony i u nás, právě kvůli nim byly budovány lovecké hrádky jako Křivoklát, Zbraslav nebo Zbiroh. Podle pověsti objevil Karel IV. léčivé karlovarské prameny při honu.
Anglický způsob lovu u nás zorganizoval poprvé v roce 1836 hrabě Octavian Kinský v Chlumci nad Cidlinou. České šlechtě se tento způsob zalíbil, pak byl v nemilosti jako u nás celá šlechta, a nyní znovu ožívá od poloviny devadesátých let hlavně zásluhou České parforsní společnosti. Zákon na ochranu zvířat tyto hony samozřejmě změnil.
JAKO ZE STARÝCH RYTIN
Náš vůz tažený dvěma bělouši vyrazil jako jeden z posledních, za námi ještě jela řada aut. Popojížděli jsme podél trati honu a na každé zastávce počkali, až kolem nás nejprve proběhnou tři jezdci v roli lišky, značkující umělou liščí močí trať, potom v šíleném chvatu a štěkotu s divokou zavilostí psí smečka následovaná masterem, vůdcem psí smečky, a pak jezdci. V červenočerném oblečení ostře kontrastovali s malebnou krajinou českého Polabí. Bylo v tom cosi esteticky dokonalého, jako by ožily obrázky ze starých rytin.
Novodobé pojetí českého parforsního honu čerpá jak z typu francouzského, orientovaného na společenskou stránku, tak anglického, který zdůrazňuje sportovní vyžití. V půli honu se proto konal v lese i piknik, který přišel zpoceným jezdcům vhod.
Po přestávce se koně našeho vozu splašili, stavěli se na zadní a vůz nakonec skončil v příkopu. Krátký okamžik dobrodružství, který skončil šťastně, neboť se nikomu nic nestalo.
„To je příroda, nedá se nic dělat, přestupte si do aut,“ vyzvala nás paní Pilipová z výše koňského hřbetu.
Hon vyvrcholil vhozením hovězích žaludků mezi smečku honičů. Psi se na ně se zuřivým vrčením vrhli, trhali čpící hmotu – pomyslnou lišku. Vypadali docela divoce, ale spokojeně.
Právě závěr lovu byl tím, co vzbuzuje tolik emocí a diskuzí. Když totiž psi lišku dostihli, roztrhali ji. Podle odpůrců, kteří prosadili zákaz v Anglii (ve Skotsku začal platit o dva roky dříve), šlo o aristokratický přežitek, nepřijatelně krutý. Stoupenci lovu naopak dodnes tvrdí, že štvanice je milosrdná, protože zvíře přijde o život rychle. Navíc prý má hon na lišku klíčové místo v kultuře a ekonomice britského venkova. Podle údajů tiskových agentur kvůli zákazu přišlo ve Velké Británii o práci asi osm tisíc lidí.
Zájemci o lov si mohou divokou jízdu i atmosféru štvanice se psy užít třeba v Čechách bez drastické smrti lišky. Pokud mají dojem, že přece jen potřebují tento zážitek ke svému životu, mohou si ho bohužel celkem snadno dopřát – stačí si zajet do Francie.
Proč liška
* Liška byla z různých zvířat, na která se původně hony pořádaly, vybrána proto, že je podstatně chytřejší a vytrvalejší než zajíc nebo vysoká zvěř. Její lov podle lovců tedy poskytuje větší požitek, někteří své výkony při lovu označují za sportovní. Ne vždy je také při honu dostižena a zabita. I celodenní štvaní však považují ochránci zvířat za týrání.
* Nový zákon ve Velké Británii přitom hony zcela nezakazuje, povoleny však zůstávají pouze hony se dvěma psy na králíky a krysy. Pro některé lovce je to důkaz nelogičnosti zákona – proč se mohou lovit králíci, ale už ne zajíci?
* I když se mluví o symbolice lovu a tradicích, jaksi v pozadí zůstává, že za odporem proti novému zákonu je mnoho peněz. Pokud nenahradí původní lov na lišku hon s použitím neživé návnady, přijdou o horentní částky jak chovatelé koní, tak loveckých psů a výrobci pomůcek a krmiva. Hony na lišku byly zdrojem obživy i pro spoustu profesionálních honců.
* Časopis Květy zveřejnil čísla o lovech ve Velké Británii: Během jedné lovecké sezony se tu konalo v průměru 23 000 honů na lišku, je tu více než 50 000 aktivních lovců s koňmi a na 200 smeček psů. Speciálně vyšlechtění psi foxhoundi mají především velkou výdrž (hon často trvá celý den). Po dostižení lišku popadnou za krk a mají ji zabít jediným stisknutím čelistí. Psů bývá na honu kolem 40, jezdců 20 až 200.
* Ochránci zvířat v Anglii počítají s tím, že milovníci honů se budou snažit zákon obcházet. Liga proti krutým sportům chce proto pořizovat z honů, které se nyní budou konat, videozáznamy, a pokud bude zákon porušen, předávat je policii. zdroj: zpravodajské agentury
Z nutnosti vyřešit nedostatek místa pro mrtvé se nakonec ve 12. století vytvořila ojedinělá tradice. Z vykopaných ostatků se vezmou lebky, očistí se (dnes už pomocí chemie) a na několik týdnů vystaví slunečnímu žáru a měsíčnímu svitu. Nejenom proto, aby byly zbaveny všech hrůz rozkladu, ale aby také získaly přívětivou barvu slonové kosti.
V kryptě gotické kaple sv. Michala se dnes nachází více jak tisíc šest set lebek, z toho šest set šestnáct pomalovaných. Rodiny pozůstalých je roztřídily, ozdobily a opatřily datem úmrtí a jménem zemřelého. Květiny na hrobě odjakživa znamenají, že na dotyčného někdo myslí, nosí jeho obraz v paměti a vzpomíná při prohlížení alb po babičce.
Koho napadlo lebky pomalovat? Lebky v kostnici se původně změnily jen v kosti beze jména, bez vazby ke světu živých. Hrobníkům to bylo líto, a tak nakonec roku 1720 jeden z nich ozdobil několik lebek květinovými věnci, symbolem lidské lásky. Časem získaly obrázky a motivy svůj konkrétní význam a záleželo jen na potomcích, co pro své zemřelé zvolili.
Kdo chce být dnes v kostnici uložen tradičním způsobem, musí to jasně uvést ve své závěti, což už je spíše výjimečné. Poslední ostatky sem byly uloženy v roce 1995. Nedostatek místa vyřešilo zpopelňování, kterému dává mnoho lidí přednost před uložením do země.
Pomalované lebky v České republice
* Jediné pomalované lebky na území Čech a Moravy byly objeveny v podzemí kostela ve Křtinách na Blanensku. Dvanáct lebek s vavřínovým věncem a písmenem T, nakreslenými uhlem, bylo objeveno v roce 1991 v zazděné kobce s ostatky stovek lidí.
* Odborníci jsou přesvědčeni, že lebky patřily nějakým významným osobnostem. Pocházejí ze 17. století a podle legendy by to mohly být lebky českých pánů sťatých po bitvě na Bílé hoře.
* Co znamená písmeno T na jejich čele, není jasné. Může se jednat o písmeno tau ze starokanaanské abecedy, které mělo mrtvým podle Starého zákona přinést záchranu, nebo jde o symbol řádu svatého Františka či Antonína, případně má jiný význam. * V místě, kde kostel stojí, měli věrozvěstové Cyril a Metoděj křtít první křesťany a podle pověstí v jeho podzemí řád premonstrátů ukryl poklady. Zatím není jasné, co všechno se tu skrývá.
Jejich otázky jsou absurdní. „Byla jste ve své zemi v minulosti uvězněna?“ vyslýchá úřednice s ocelovým byrokratickým přízvukem starou čínskou babičku, která anglicky nerozumí ani slovo. „Byla jste někdy vyhoštěna z Nového Zélandu?“
Pasová kontrola trvá téměř hodinu. Ve frontě se tvoří debatní kroužky. Většina lidí zastává názor, že Nový Zéland se opičí po paranoidním přístupu Spojených států a Austrálie, menšina se domnívá, že infrastruktura této malé země kolabuje pod náporem milionů navštěvníků z ciziny.
Pak následuje celní kontrola. Další výslechy, načež všechny kufry a tašky musí přes rentgen.
Infrastruktura Nového Zélandu je bezesporu obětí úspěchu své vlastní země a jejích přírodních vnad a krás. Nový Zéland je jednou z nejspanilejších a zároveň nejzrádnějších zemí na světě, kde se návštěvník může ztratit na několik týdnů či měsíců, obklopen nádhernými sopkami, zelenými loukami se sympaticky vyhlížejícími ovcemi (ovcí tu údajně žije více než lidí). Je tu klid, mír a pohoda. Tato idyla má však jako vše svoji cenu.
Poté co americký dolar klesl vůči dolaru novozélandskému (nyní 1 USD koupíte přibližně za 1,4 NZD), ceny závratně stouply. Navíc stovky tisíc Evropanů, většinou Němců, a Asiatů, kteří chtějí na Novém Zélandu strávit své stáří, vytlačily ceny nemovitostí na fantastickou úroveň. I poměrně skromný dům ve slušné čtvrti kolem Aucklandu stojí kolem pěti set tisíc novozélandských dolarů.
„Ceny jsou tu zcela nerealistické,“ vysvětluje Henning, německý antropolog, který přednáší na Aucklandské univerzitě. „Vydělávám kolem tří tisíc novozélandských dolarů měsíčně, což je daleko více než místní průměr. Plat je však podstatně nižší než v západní Evropě. Na druhou stranu jsou nyní ceny v této zemi jedny z nejvyšších na světě. Pro normální místní rodinu je poměrně těžké vyžít. Cizinci sem přijedou a myslí si, že Nový Zéland je rájem na Zemi. Neuvědomují si však, že jen před několika lety tu opoziční politici strašili tím, že Zéland se blíží bodu, kdy se stane jedinou bílou zemí třetího světa na planetě. Ani v minulosti, ani teď tu ceny neodpovídají platům.“
Pro návštěvníky však nejsou ceny jediným problémem. Straší tu také nedostatek lecčeho. Ptám se u přepážky půjčovny aut na aucklandském letišti, kolik by stálo půjčit si kompaktní automobil. Úřednice si mě několik vteřin se zájmem prohlíží.
„Auta teď vůbec nemáme. Objednávají se několik týdnů či měsíců dopředu. Navíc tu teď máme vrchol sezony. Pokud byste měl náhodou štěstí a auto se našlo, stálo by vás zhruba šedesát novozélandských dolarů na den včetně pojištění.“ Je to hodně. Není to tak dávno, co byly ceny nižší.
Hotely v oblasti Aucklandu jsou též většinou beznadějně obsazeny. Ve většině visí lakonické tabulky „full“. Volný byl nejdražší hotel, kde se dalo přespat za 190 dolarů s tím, že se pokoj uvolní až ve 14 hodin. Bylo osm ráno.
Nedostatek pokojů znamená, že si hotely mohou dovolit účtovat vysoké ceny a zároveň omezit dobu, kterou v nich mohou návštěvníci strávit. Do většiny hotelů v Novém Zélandu se může host nastěhovat až odpoledne (většinou po 14. hodině) a opustit je musí už v deset ráno. V motelech jsou mnohde pokoje rozděleny na dvě části: ceny jsou pro místní tak vysoké, že spolu často cestují dva páry, každý z nich platí polovinu. Evropané si zas pronajímají přívěsy a pojízdné domky a vozí si „ložnici“ na vlastních kolech. Asiaté, zhýčkaní luxusními hotely, dávají přednost skupinovým zájezdům, jež jsou běžně levnější než individuální turistika.
Japonská zaměstnankyně OSN, která cestovala se svými rodiči na jihu země, připustila, že ji ceny na Novém Zélandu znepokojují. „Létám sem často, většinou pracovně. Poměrně krátká cesta z aucklandského letiště do města teď stojí 60 až 65 novozélandských dolarů. Jen výtah na televizní věž v Aucklandu stojí 18 dolarů, což je nehorázné.“
Nový Zéland pochopitelně z turistického ruchu těží. Cestují sem každý rok stovky tisíc návštěvníků z Japonska, Číny, Koreje. Někteří Evropané se však v rozhovorech netají tím, že jsou zklamáni. Mysleli si, že tu najdou jakýsi přírodní ráj, divokou a neprozkoumanou zem. Ve skutečnosti je však turismus velmi organizovaný.
„Chtěla jsem rodičům ukázat nádherný národní park Fiordland. Letěli jsme do Queenstownu, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet do parku autobusem a lodí pak stál 100 USD na osobu. Byl sice skvěle organizován, ale ceny jsou velmi vysoké,“ nechala se slyšet jedna z turistek.
Jídlo v restuaracích je skvělé. Ceny jsou i tady tak vysoké, že restaurací přežilo jen málo. Co roste jako houby po dešti, jsou kiosky fast-food, ať už s asijským jídlem, pizzou či kebaby. Místo v restauraci se teď zdejší lidé scházejí v kavárnách. V hlavním městě Wellingtonu mě nedávno na ulici zastavil německý pár a stěžoval si, že nemohou najít jediný „steak-house“ v zemi, která exportuje skvělé hovězí maso do celého světa. Nový Zéland je bezesporu nádhernou zemí, kterou stojí za to navštívit. Je však třeba plánovat. Hotely a vnitrostátní letenky by se měly rezervovat přinejmenším měsíc dopředu, stejně jako půjčení auta.
Waipapa Point, Catlins Coast. Místo největší civilní námořní tragédie na Novém Zélandu. V roce 1881 zde ztroskotal parník Tararua. Při nehodě zahynulo 131 osob. Tři roky poté zde byl postaven maják. Dnes je Catlins Coast největší chráněnou oblastí na jižním pobřeží Jižního ostrova. Je to divoká krajina, méně navštěvovaná než jiná místa, většina dopravců se jí vyhýbá. Dříve oblast Catlins spojovala s městem Dunedin železniční trať, po které se dopravovalo vytěžené dřevo. Dnes tu není po kolejích ani památka, zůstal jen opuštěný tunel Hill Track.
Nejvyšší hora Nového Zélandu Mt. Cook (výška 3764 metrů nad mořem) je součástí stejnojmenného národního parku. Na fotografii je vidět mírně nalevo od středu snímku. V parku se nacházejí desítky vrcholů, které jsou vyšší než tři tisíce metrů. I v létě se dá lyžovat na Tasmanově ledovci. Zdejší oblast ale přitahuje zejména milovníky treků. Jsou tu malebná jezírka, deštný prales a výborný terén pro vysokohorskou turistiku. Na vrchol ledovce Mt. Cooku létá i helikoptéra. Krajina pod Mt. Cookem zaujala také tvůrce filmu Pán prstenů a natočili zde řadu záběrů.
Greenstone – otevřené široké údolí s travnatými loukami a buky, kudy vede stejnojmenná turistická trasa (trek tak na dva až tři dny). Jako greenstone se označují velmi tvrdé nerosty (jadeit a nefrit), které Maorové uctívali a používali původně místo kovu, vyráběli z nich i šperky. Naleziště kamenů jsou pečlivě střežená, těžit je v chráněných územích je zakázáno, stejně jako vývoz surových kamenů.
V těchto místech končí známý horský trek. Milford Sound je jedním z nejvěhlasnějších fjordů na Novém Zélandu. Úchvatné místo s největším útesem na světě – horou Mitre Peak. Je považována za přírodní div světa. Do slané vody fjordu přitéká i voda sladká, a protože je toto místo velmi úzké, nemísí se. Díky tomu zde žijí vedle sebe sladkovodní i mořská zvířata. I tady se natáčely záběry filmu Pán prstenů.
Horské oko v Ailsa Mountains na stezce nazvané Routeburn Track, kterou používali už Maorové při svých cestách za uctívaným zeleným kamenem. Tato stezka je na Novém Zélandu považována za nejlepší, protože se během cesty velmi mění ráz krajiny, prochází dvěma národními parky – Mount Aspiring a Fiordland. Počet lidí, kteří tudy projdou, je limitován, a kdo o ni má zájem, měl by si vstup zajistit dostatečně dopředu.
Moeraki Boulders, téměř kulaté balvany nacházející se na cestě podél pobřeží Jižního ostrova asi čtyřicet kilometrů jižně od města Oamaru. Nejmenší má průměr třicet centimetrů, největší přes dva metry. Podle maorské legendy jsou to zkamenělé citrusové plody, které se obalily usazeninami. Vědci určili, že kameny jsou sopečného původu a na pobřeží se objevily díky specifickým geologickým procesům. Do současné podoby je ohladily přílivové vlny. Nikdo neví, kolik jich je skryto pod nánosy horniny na pobřeží.
Wellington. Komplex novozélandského parlamentu. V popředí stará budova a za ní nová, nazývaná Beehive, tedy včelí úl.
Maják Waipapa Point, postavený po lodním neštěstí, je spíše opuštěným místem. Vypadá trochu omšele. Oblast obývá řada mořských živočichů včetně této samičky lvouna.
Jednou z oblastí pomalého a bolestného návratu vlků do evropské přírody jsou i francouzské Alpy v blízkosti italských hranic. Ve Francii lidé vyhubili vlky na počátku dvacátého století, když své dílo zkázy dokončily takzvané vlčí hlídky neboli lieutenants de louveterie. Jejich příslušníci pronásledovali a lovili volně žijící vlky už od začátku devátého století. Místní lidé lovcům za zabití vlků ochotně platili. Ještě v první polovině devatenáctého století zabili lovci vlků ročně běžně na dva tisíce těchto zvířat, o sto let později to byla sotva padesátka. Poslední volně žijící vlk ve Francii zahynul v roce 1927. Houževnatý predátor však svůj boj o život nevzdal. Přirozené populace vlků se udržely na italské straně hranic, odkud se počátkem devadesátých let začaly malé smečky vracet zpět na francouzské území. „Reakce místních zemědělců, obzvláště chovatelů ovcí, však moc nadšené nebyly,“ říká Florence Ramin, tisková mluvčí místního úřadu St. Martin Vésubie. Toto malé horské městečko leží na hranicích národního parku Mercantour, kde se divocí vlci také usadili. „Chovatelé si stěžují na škody, které jim volně žijící vlci páchají na jejich stádech. Problém je však často na jejich straně. Italští farmáři mají s vlky nesnáze mnohem menší.“ Podle místních odborníků je to proto, že si navykli s vlky žít a svá stáda proti nim dostatečně chránit. Drží si větší počet velkých pasteveckých psů, kteří na stáda dohlížejí, a zavírají ovce a kozy na noc do ohrazených výběhů nebo stájí. „Naši zemědělci si příliš zvykli na pohodlný život bez nutnosti ochranných opatření, do kterých se jim teď vůbec nechce,“ uzavírá Florence Ramin. V devadesátých letech žilo ve francouzských Alpách kolem čtyřiceti volně žijících vlků, dnes už se počty odhadují na sedmdesát až sto jedinců. Situace je proto poměrně napjatá a francouzské úřady už uvažují o udělení povolení k odstřelu prvních čtyř místních vlků. Vlčí ráj I v oblastech, kde musejí místní obyvatelé soužití s vlky přímo řešit, však existují lidé, kterým divocí předkové psů učarovali. Mezi takové nadšence patří i starosta St. Martin Vésubie Gaston Franco. Po desetileté snaze se jemu i jeho týmu podařilo otevřít vlčí rezervaci, kde se lidé mohou v přírodních podmínkách seznámit se životem těchto velkých šelem i s problémy, které vyplývají z těsného sousedství lidí a vlků. Horské údolí u vesničky Boréon v nadmořské výšce 1500 metrů je ukázkou drsného, ale krásného alpského kraje. „I když leží vlčí park Alpha pouhých sedmdesát kilometrů od mořského pobřeží, míváme tu v zimě nezřídka teploty kolem dvaceti stupňů pod nulou,“ vysvětluje Florence Ramin. Pro otužilá zvířata, jako jsou vlci, kteří bez problémů přežívají i v podnebí severské tundry, to však nepředstavuje žádný problém. Všichni vlci žijí v prostorných, přibližně tříhektarových výbězích, které se rozkládají na horském úbočí. Mají tak k dispozici les, otevřená prostranství i nejrůznější úkryty, přesně jako ve volné přírodě. Každý ze tří takových ohrazených prostorů obývá jedna smečka. „Vlky tu krmíme jednou za dva dny, a pak každé zvíře spořádá přibližně čtyři kilogramy masa. Ani občasná delší hladovka těmto šelmám nijak neuškodí,“ říká Florence Ramin. V přírodě přežijí vlci bez potravy řadu dní, pak jsou najednou schopni pozřít téměř deset kilogramů masa. Vlci v parku Alpha mezi sebou často komunikují známým vlčím vytím. „Občas jim zvenku odpovídají i členové volně žijící smečky. Obě smečky se tak mohou navzájem slyšet i cítit. Jak se však starousedlíci k nově příchozím vlkům z rezervace stavějí, to se můžeme pouze domýšlet. Na rozdíl od vžité představy lidí jsou totiž vlci plachá zvířata, a divokého vlka proto v přírodě zahlédlo jen několik málo šťastlivců.“
Vlčí odysea Česká republika je s jihofrancouzskou rezervací Alpha spjatá těsněji, než by se na první pohled mohlo zdát. Více než polovina zdejších chovanců totiž přišla právě z českých zoologických zahrad. „Dohromady šlo o deset vlků. Osm z nich pocházelo z pražské zoo a jeden pár z Plzně,“ vysvětluje ing. Tomáš Kapic, vedoucí oddělení obchodu a výměny zvířat pražské zoo. Právě on byl členem doprovodu, který se cestou do Francie staral o pohodlí všech převážených vlků. „Pražskou smečku tvořili roční a dvouletí vlci – čtyři samice a čtyři samci,“ upřesňuje. Převoz se konal v polovině prosince roku 2004, tedy necelého půl roku před oficiálním otevřením rezervace pro veřejnost. Transport takového množství zvířat není nic jednoduchého. „Speciální nákladní auto, ve kterém jsme vlky vezli, najelo k nakládací rampě pražské karantény 13. prosince ráno,“ vzpomíná Tomáš Kapic. „Transportní bedny se zvířaty se nakládaly celé dopoledne. Teprve pak jsme mohli vyrazit. Na místo určení jsme dojeli až druhý den po půlnoci. Celá akce tedy trvala i s povinnou noční přestávkou asi třicet šest hodin.“ Novopečení obyvatelé největšího ze tří výběhů si však museli na svou francouzskou premiéru počkat až do rána. „Vypouštět v noci zvířata, která prošla neobvyklým zážitkem transportu a mohla by být nervózní, není bezpečné. Je potřeba mít o všem co nejlepší přehled, a tedy i dobře vidět,“ vysvětluje ing. Kapic. Navíc čekala na uvítání vlků delegace místních novinářů, politiků i nadšenců. Ve svém novém domově se čeští vlci zabydleli bez větších problémů. Objevily se pouze neshody mezi pražskými vlky a plzeňským párem. Hašteření skončilo oddělením obou skupin, po kterém se rozbouřené vody uklidnily. Něco takového se však dalo očekávat. Ve vlčí smečce panuje přísná společenská hierarchie. Zvláštní společenský žebříček si budují samci a zase jiný samice. Většinou se pak páří jen vůdčí samec s nejvýše postavenou samicí. Takovým zvířatům se odborně říká alfa jedinci a právě podle tohoto termínu dostala jméno i celá rezervace. „Z celé akce jsme měli dobrý pocit, protože jsme věděli, že naši vlci míří do podmínek blízkých životu ve volné přírodě. Důkazem toho je, že se jedné z vlčic už během léta narodil první vrh mláďat,“ dodává Tomáš Kapic. Vlci u nás Osud vlků na našem území se od toho francouzského bohužel tak moc neliší. Z naší přírody začali rychle mizet v druhé polovině osmnáctého století a poslední český vlk byl uloven o více než sto let později. V roce 1914 prý někdo zastřelil osamoceného vlka v Bukovci u Jablunkova. Dnes se k nám vlci zase pomalu vracejí, většinou ze Slovenska a Polska. V sedmdesátých a osmdesátých letech způsobili pozdvižení. Pravděpodobně šlo o uprchlíky z německé zoologické zahrady v Neukirchenu. V zimě roku 1975 a 1976 tam do volné přírody unikla jedenáctičlenná smečka. Možné je však i to, že na Šumavu dorazili vlci z bavorských chovů, nebo dokonce z Beskyd. Lovící smečka může za jedinou noc urazit desítky kilometrů a vzdálenost z Moravy do jižních Čech pro ni proto není žádný nepřekonatelný problém. Ať již to bylo jakkoli, chlupatí navrátilci tehdy boj s puškami lidí prohráli. Dnes se u nás, stejně jako ve Francii, začíná blýskat na lepší časy. V oblasti Moravskoslezských Beskyd a Javorníků v současnosti žije malá populace vlků. Odborníci se domnívají, že jde přibližně o tři až deset jedinců, kteří tvoří jednu, dvě nebo tři malé smečky. Návštěvníci ze Slovenska někdy zvýší počet vlků až na dvacet. Přesnější údaje se zjistit téměř nedají. Vlci jsou plachá zvířata, která se člověku vyhýbají, a tak zoologové jejich počty odhadují spíše podle pozůstatků jejich činnosti – trusu, stop nebo zbytků kořisti. I přesto se však místní obyvatelé bojí, že by na ně mohli divoce žijící vlci zaútočit. Taková možnost je však téměř vyloučena. Jiné je to ovšem v případě zdivočelých psů nebo jejich kříženců s vlky. Taková zvířata postrádají přirozený respekt před člověkem a jejich chování je proto nevyzpytatelné. Někdy je navíc obtížné zdivočelé psy od vlků rozeznat pouhým pohledem. Zdivočelí psi také způsobují mnohem větší škody na chovaném dobytku než vlci. Přesto místní zemědělci vlky tvrdě pronásledují a obviňují je ze ztrát na svých stádech. Ochranářské snahy našeho státu i Evropské unie však směřují k tomu, aby se vlci do naší přírody mohli vrátit. Dokonce se budují i zalesněné nadchody nad severomoravským úsekem dálnice, kudy by mohli vlci i další divoká zvířata nerušeně přecházet z jedné strany komunikace na druhou. Vlk obecný (Canis lupus) Český název: vlk obecný Latinský název: Canis lupus Zařazení: čeleď: psovití (Canidae), řád: šelmy (Carnivora) Délka těla: 1–1,6 metru Délka ocasu: 30–50 cm Výška v kohoutku: až 80 cm Hmotnost: 15–60 kg, samci jsou větší než samice Smečka: 3–8 jedinců, v zimě až 20 či 30 Rychlost: sprint až 85 km/h, vytrvalostní tempo kolem 40 km/h (vydrží tak běžet i několik hodin) Lovecké teritorium: v průměru 20 až 40 km2 Lovící smečka může za noc urazit 40–80 km Průměrný denní příděl potravy: 2–2,5 kg masa Délka života 8–16 let (v zajetí spíše k horní hranici) Pohlavní dospělost: samice mezi prvním a druhým rokem, samci ve dvou letech Období páření: leden až duben Březost: 62 až 65 dní Počet mláďat: 2–14 jedenkrát ročně Velikost při narození: 15–20 cm Otevírání očí: 10.–12. den Doba kojení: 2 měsíce První opuštění doupěte: ve věku 1 měsíce Aktivní účast na lovu: 7.–8. měsíc Lovící léčitelé Vlk má v přírodě svou nezastupitelnou roli. Dobře to poznali i obyvatelé míst, odkud vlci náhle vymizeli. Mezi nejdůležitější úkoly vlků patří: – Sanitární efekt: vlci se při lovu zaměřují většinou na stará, handicapovaná nebo nemocná zvířata. Zamezují tak šíření nemocí uvnitř stád své kořisti, vytvářejí životní prostor pro silnější příslušníky stáda a přispívají i k působení přírodního výběru (lovem slabých jedinců odstraňují z populace jejich nevýhodné geny). – Regulace početnosti kořisti: vlci zabraňují, aby se býložravci, kterými se živí, příliš rozmnožili. Předcházejí tak vyčerpání zdrojů potravy a následným hladomorům býložravých zvířat. Jejich činnost chrání tedy i samotný les, který by jinak hladoví býložravci zničili. Příklady situací, kdy mělo vyhubení vlků nepříznivý dopad na celé prostředí: – Arizona, počátek 20. století: na přelomu 19. a 20. století zde v určité oblasti žilo 4000 jelenců bahenních, domácí zvířata a velké šelmy včetně vlků. V roce 1906 však byla vyhlášena rezervace pro jelence bahenní, odstěhována domácí zvířata a vyhubeny velké šelmy. Do roku 1920 vzrostl počet jelenců ze 4000 na 60 000 a o šest let později dokonce na 100 000 kusů. Pak se ale začaly rozšiřovat nemoci a začalo ubývat potravy, takže počty jelenců bahenních rychle poklesly. – Aljaška, počátek 20. století: v roce 1911 vzrostly počty sobů na místech, kde byli vyhubeni vlci, na 30 milionů. V roce 1950 jich však zbylo pouhých 250 000, tedy stodvacetkrát méně. Nemoci a nedostatek potravy si i zde vybraly svou daň. Podobné případy jsou známé i z Kanady. Postavení vlka u nás a v Evropě * Vlk obecný je druhem uvedeným v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN (Světové ochranářské unie). * V Bernské úmluvě z roku 1979 je vlk uveden v příloze II jako přísně chráněný druh. * Některé populace vlka jsou uvedeny v mezinárodní úmluvě o obchodování s ohroženými druhy rostlin a živočichů CITES v přílohách I a II. Tento stav přejala i evropská legislativa. * V České republice patří vlk podle zákona o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb. do seznamu zvláště chráněných druhů živočichů a je označen jako kriticky ohrožený druh. Je tedy zakázané ho lovit, rušit i rušivě zasahovat do jeho přirozeného prostředí. * Podle zákona o myslivosti (449/2001 Sb.) patří vlk mezi zvěř, která se nesmí lovit. * Je podán návrh na vyhlášení oblasti Beskyd za evropsky významnou lokalitu pro výskyt vlka. Návrh čeká na schválení Evropskou komisí. Projekt zapadá do celoevropské iniciativy Natura 2000. * Zákon číslo 155/2000 Sb. umožňuje, aby stát nahrazoval škody způsobené některými zvláště chráněnými živočichy včetně vlka. Tyto náhrady jsou již vypláceny. Nesmiřitelný nepřítel? Dnes zachránce Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Zní to asi divně, ale pastevečtí psi, odvěcí zavilí nepřátelé vlků, jsou možná jedinou šancí těchto šelem na přežití ve volné přírodě. Lidé vlky odjakživa zabíjeli. I malé dítě ví proč – jako potravu si vlci vybírali ovce nebo jiný dobytek. Navíc budili strach svou velikostí. Vlk je ve skutečnosti plachý, takže se s ním člověk v přírodě potká skutečně jen výjimečně, spíše ho zahlédne, jak mizí. Problémem ale dál zůstává, že mu nepřestaly chutnat ovce. Vybíjení vlků vedlo k tomu, že dnes patří k ohroženým šelmám v Evropě i jinde ve světě. Proto se začaly hledat způsoby, jak vzájemnému soužití majitelů dobytka a této psovité šelmy ohladit hroty. Ostatně sami jsme byli v České republice svědky, jaké emoce vyvolal návrat vlčí rodiny na Moravu. Zdejší majitelé ovcí byli zvyklí nechávat zvířata volně bez ochrany na pastvě a bylo jasné, jak to dopadne… Recept přitom existuje už více jak dva tisíce let – nechat stádo hlídat pasteveckým psem. Ostatně beskydský majitel ovcí, který si pořídil šarplanince, se okamžitě stal raritou. Byl totiž jediný, kdo nehlásil ztráty způsobené vlkem. Několik šotů o tom, že s vlkem se dá žít, pokud člověk chce, proto natočila i Česká televize. Velcí pastevečtí psi přišli s pastevci a mnohočetnými stády ovcí do Evropy z Asie na začátku nového věku. V Evropě se tito psi mísili s původními plemeny a dál se tu izolovaně vyvíjeli v různých místech, podle kterých pak dostávali jména. Známe tak slovenské čuvače, kavkazské ovčáky, šarplanince z bývalé Jugoslávie a další. Jsou mezi nimi rozdíly, ale v podstatě jde vždy o větší, neohrožená zvířata, která na rozdíl od menších psů ovčáckých stádo nenahánějí, ale chrání. Byli vychováváni tak, aby se cítili jako součást stáda, ještě dnes můžeme vidět třeba na Balkáně stádo ovcí, které nevede beran, ale pes. Tyto psy někdy nechávají pastevci v horách samotné s ovcemi a oni pak dokáží v naučenou dobu dovést své stádo do salaše. Je přitom zvláštní, že na zaplašení smečky vlků nebo toulavých psů stačí jediný pastevecký pes. Proč tomu tak je, nikdo přesně neví. Možná i proto, že šelmy nerady riskují jakékoliv zranění, a když vidí zuřícího psa, raději lov vzdají. Pastevečtí psi pomohli v USA změnit zavedenou praxi vybíjení vlků a kojotů. Zhruba do 70. let zde existoval oficiálně vyhlášený vládní program na jejich odstřel, chytání do pastí a trávení. Ročně byly zabity desetitisíce psovitých šelem a vyplatila se spousta peněz za odměny. Vlci byli skutečně téměř vyhubeni, ale kojoti dokázali masivnímu zabíjení odolávat. Navíc se proti těmto metodám zvedla silná vlna nevole veřejnosti. Američtí biologové proto začali studovat zapomenuté tradice chovu pasteveckých psů v Americe i jejich současné využívání v Evropě. Dnes tak najdeme některá evropská plemena pasteveckých psů až v Americe a Kanadě. Tady je biologové postupně rozmnožili a úspěšně rozmístili mezi majitele stád. Řada amerických států přestala vyplácet odměny za zabité vlky a vyhlásila zákaz trávit je. Z Evropy si majitelé dobytka dovezli pastevecké psy i do Austrálie, Jižní Ameriky a dalších míst světa. Také v České republice chovatelé začínají chápat, že peníze vložené do pořízení pasteveckého psa a péče o něj se jim mnohonásobně vyplatí. Psi jsou mnohem účinnější než ploty a další novodobé vynálezy. Chrání před zloději – vlky – a stát v tomto ohledu jejich využívání různými způsoby podporuje. Odrazují i zloděje – lidi. Ti dnes majitelům ovcí působí podstatně větší ztráty než pár vlků zatoulaných z Polska nebo Slovenska. Etiopských vlčků zbývá už jen pět set Napsal Michal Šoch Posledních několik stovek etiopských vlčků, které najdeme pouze v Etiopii, přežívá na náhorní planině Sanetti v národním parku Bale Mountains. Kromě nich má park ještě zajistit přežití dalšímu vzácnému zvířeti – horské nyale. Vlčků etiopských (Canis simensis), jimž se také říká simienská liška, simienský šakal či abyssinianský vlk, zbývá už jen kolem pěti set, možná jen tří set. Přesný počet není znám. Rezavý kožich s krásným huňatým černým ocasem, čumák podobný více vlku než lišce, ladné bílé spodní plochy kožešiny působí velmi elegantně. Vzrůstem se nejedná o žádné velké zvíře. Samci váží v dospělosti kolem šestnácti kilogramů, samice jsou zhruba o pětinu lehčí. Proč má vlček na planině dostatek potravy, pochopí každý, kdo sem zavítá. Už v nižších partiích parku bylo vidět, že je zde mnoho myší. Na náhorní planině děr podstatně přibylo. Kam oko dohlédne, samá malá díra pod zem. Kromě myší je ale vytváří i další endemické zvíře hlodoun velký (Tachyoryctes macrocephalus), což je vlastně příbuzný krtka. Předpokládá se, že tu žije až šest tisíc těchto zvířátek. Ke každé noře je vyhrabáno na devadesát metrů chodeb. Krtci a myši tvoří základ jídelníčku etiopského vlčka. Vidět vlčka chce ale trpělivost. Nakonec se objevil až k večeru. V poklidu rozhrabával cosi v hlíně, zřejmě nějakou myší noru, a nenechal se ničím rušit. Pak ale zjistil, že má nablízku člověka, všeho nechal a okamžitě utíkal pryč. Toto zvíře, jedno z nejohroženějších na světě, je velmi plaché, přesvědčilo nás o tom při každém setkání. Nedá se k němu přiblížit na méně než šedesát metrů. Vlčci se většinou pohybují po dvojicích, jen výjimečně se dá zahlédnout samotář. Národní park Bale Mountains patří k méně navštěvovaným etiopským národním parkům, většina návštěvníků míří do dostupnějších Simienských hor. Je to škoda, Bale je jedinečné. Zatímco v Simienských horách jsou nádherné krajinné scenerie a minimum zvířat, tady je tomu přesně naopak. Park má rozlohu 2400 kilometrů čtverečních a výškově je položen v rozmezí od 1500 do 4400 metrů. Krajina je tu proto velmi rozmanitá. Náhorní plošina Sanetti leží ve výšce zhruba 4000 metrů přímo nad skalním úbočím Harenna a vegetací se řadí mezi afroalpinské. Ohromná pláň je většinou rovná, a třebaže svítí slunce, zde je kvůli permanentnímu studenému větru pěkná zima. Roste tu mnoho vřesovitých rostlin. Co ale krajině dodává magický ráz, jsou obrovské lobelky (Lobelia rhynchopetalum), které dorůstají do výšky dvou až tří metrů, než začnou kvést.
