autor: Honza | Čvn 16, 2021
Bylo naprosto speciální – pro horkovzdušné balony. Na tento okamžik jsme čekali na parkovišti obytných aut v Les Carroz stejně nedočkavě jako posádky patnácti horkovzdušných balonů, které se sjely na místní pravidelný zimní sraz montgolfiér a jejich posádek.
Všechno tady začalo před patnácti lety, kdy starosta savojského lyžařského střediska Les Carroz a jeho spolupracovník, ředitel místní kanceláře turistických informací Jo Roulet hledali atrakci pro svou obec. Joa přitom okouzlila nádhera horkovzdušných balonů. A v Les Carroz jsou pro toto létání ideální podmínky – široké údolí s plochým dnem, kde se dobře ohřívá vzduch a bez velkých vzdušných vírů stoupá vzhůru. Atraktivitu údolí zvyšoval ještě výhled na nedaleký masiv Mont Blanku. Kdo by ho nechtěl vidět z ptačí perspektivy? Místní Office de Tourisme tedy koupila jeden balon.
Nikdy není pozdě
Na rozdíl od mnoha jiných sportů se s létáním dá začít v jakémkoliv věku. Jo začal před osmnácti lety, když mu bylo čtyřicet tři. Jeho synovi bylo dvacet a dceři osm. Hned jak otec získal pilotní průkaz, vystoupaly tiše mezi oblaka i jeho děti.
Pro získání licence musíte ve Francii absolvovat třicet letových hodin s instruktorem a úspěšně projít jednodenními zkouškami. Povolení létat pak vydá francouzské ministerstvo dopravy, každé dva roky je nutná odpovídající lékařská prohlídka a přezkoušení letových schopností kvalifikovaným instruktorem. To vše Jo úspěšně absolvoval, stejně jako dalších přibližně tisíc zaregistrovaných pilotů-vzduchoplavců, kteří ve Francii působí.
Aby se mohli svému koníčku věnovat, musí řešit i finanční otázku. Balonové létaní určitě není levným sportem. Balon s gondolou (košem) stojí v současné době okolo 50 000 eur. Možná i proto je ve Francii jen asi čtyři sta provozuschopných balonů. A protože na pevnosti látky závisí život člověka, je nutno vždy po několika letech koupit balon nový.
Nákup balonu je však jen počátek. Potřebujete k němu i silné auto, které bude tahat speciální přívěs. Navíc musí mít náhon na všechna čtyři kola, protože jen málokdy přistane balon hned u asfaltové silnice. Nezbytnou součástí vybavení je např. i pořádné GPS pro přesnou navigaci, aby montgolfierista (člen posádky balonu) a řidič auta mohli přesně určit svou pozici. Na hodinu zimního letu je potřeba přibližně padesát kilogramů tekutého propanu. Během letu se obvykle spotřebují čtyři láhve s tímto množstvím, víc se jich v koši nevozí. Na srazech bývají přistaveny bezpečnostní cisterny, ze kterých si letci plyn čepují.
Jo měl výhodu, že jeho první balon zaplatila obec v rámci své propagace. Dnes už má Office de Tourisme v Les Carrroz balony dva a v případě potřeby s nimi létá nejen Jo, ale i jeho syn. Kancelář nabízí vyhlídkové lety balonem v létě i v zimě. V zimě si takto zpestří lyžování na sto padesát lidí, v létě se podívá z výšky na bílé ledovce v oblasti Mont Blanku ročně asi dvě stě lidí. Každý z nich zaplatí za hodinu letu zhruba dvě stě eur. Ředitel kanceláře i starosta obce mají svého koníčka, obec zase peníze.
Vzduchoplavec Jo
Jo navíc svým létáním žije. A protože jsme museli tři dny čekat, až přestane sněžit, měli jsme dost času na vyptávání. Pořádné sněhové nadílky nejsou v lyžařském areálu Grand Massif, kde Les Carroz leží, zvláštností, za což může masiv nejvyšší hory Evropy. Chumelilo tak, že jsme ani nevytáhli lyže. Zato jsme vytáhli koště a českou lopatu a odhazovali sníh. Místní říkají, že pokud jde o sportování, tady mezi sebou soutěží lyžování a házení lopatou. „Když proházíme sebe, vždycky je v okolí někdo, kdo to ještě nestihl. Na lyžování je čas k jaru, kdy sníh na cestách rozpouští slunce,“ tvrdí. Česká „uhlákovka“ skutečně putovala z jedněch rukou účastníků Montgolfaides v obytných autech na parkovišti u letního sportovního areálu do druhých.
Jo má za sebou 1659 letů. Nejvýše se dostal do výšky 6300 metrů. Není to sice povolené, smí se jen do šesti tisíc, ale prý to stálo za to. Bylo minus dvacet pět až třicet stupňů Celsia. Od čtyř tisíc metrů měl připravenou kyslíkovou masku. Nejdále letěl dvě stě kilometrů do Gapu v Jižních Alpách. Nás samozřejmě zajímal Mt. Blanc. Přelet přes něj je teoreticky možný, jen je třeba příslušné povolení, protože se letec dostane do italského vzdušného prostoru. Let je ale kvůli vzdušným proudům a silnému nárazovému větru velice nebezpečný. Proto ani není možné na vrcholu přistát. A akce, kterou považuje Jo za svůj největší úspěch?
Let z jihu Španělska přes Gibraltar do Maroka, kdy vynesl do výšky 4300 metrů paraglidistu. Oba pak přistáli na severu Maroka, asi jeden kilometr od sebe. V koši s nimi tehdy byli dva francouzští armádní letci a na moři jejich plavbu sledovaly anglické a španělské lodě. Co kdyby spadli. Jo dodnes není schopen říct, byl-li složitější samotný let, nebo získání povolení k jeho uskutečnění.
Vzhůru za sluncem
Sněžilo a sněžilo. Zdálo se, že tento týden balony nevzlétnou. Akce Montgolfaides ale trvá tři únorové týdny a každý z nich se jí smí účastnit jen patnáct letců se svými balony. Zájem je přitom velký, polovina míst je obsazena obvykle už v polovině června.
Nakonec jsme se dočkali. A připadali jsme si jako na speciálních, dobře secvičených manévrech.
V 9.30 hodin přijelo na upravenou startovací louku první auto. Vozy se řadily vedle sebe, přívěsy obrácené k louce. Brzy bylo jasné, na co si s sebou přivezly dřevěné palety s upevněnými starými lyžemi. Montgolfiéristé na nich tahají od auta koše a balony. Samotný balon se na sněhu rozvine rychle. Nejprve se nafoukne pouhým vzduchem, pak se ke zvuku motorů přidají plamenomety z propanových láhví, které nafouknutí dokončí. Deset minut po příjezdu prvního auta byl už na ploše cítit plyn.
A pak skutečná nádhera – jedna po druhé se od země začaly odlepovat pestrobarevné koule a každá vláčela po sněhu jednoho člověka. Ten držel lano upevněné k vrchlíku balonu, aby balon najednou prudce nevzlétl a nebezpečně nerozhoupal koš pod sebou. Některé montgolfiéry se vznesly brzy po nafouknutí, jiné poskakovaly po sněhu a čekaly na příslušný pokyn, aby se zařadily do letky. První letěl Jo, v posledním balonu byl jeho syn. Uvnitř každého koše byli vždy tři až čtyři láhve se stlačeným plynem, dva hořáky, malé padáky a dva až tři neuvěřitelně nabalení lidé. Nahoře je totiž pěkná zima a pohybem se tam zahřívat nedá. Ale vypadalo to, že nikdo nedělá mezi vzduchoplavci dechovou zkoušku na řízení pod vlivem alkoholu, přitom například místní pálenka genepi může mít až sedmdesát procent alkoholu. Zda ji někdo měl s sebou ve výbavě, ale nevíme.
V půl jedenácté je už na louce zase klid, lidé v autech si zapínají mobily, vysílačky či GPS a odjíždějí. Obloha je plná barevných koulí. A protože je krásný den, konečně se vydáváme lyžovat a spolu s dalšími sledujeme vzdalující se barevné tečky, které samozřejmě směřují k Mont Blanku. Jó, mít tak křídla a letět s nimi!
Balony v Čechách
l Balonové letce v České republice sdružuje Český balonový svaz. Na jeho webových stránkách www.balloon.cz zjistíte například i to, že v červnu 2005 otevřela v Brně svou novou budovu česká továrna na balony a vzducholodě.
l V Čechách je zaregistrováno asi 80 balonů a pilotní průkaz vlastní okolo sta lidí. Po teoretické a praktické přípravě skládají budoucí vzduchoplavci teoretické zkoušky na Úřadu pro civilní letectví a čeká je praktický let s instruktorem. Výcvik stojí 80 až 100 tisíc korun podle toho, kolik letů musejí uchazeči absolvovat, než vše zvládnou.
l Kompletní horkovzdušný balon se vším vybavením, jež zahrnuje i hasicí přístroj, lékárničku a manévrovací lano, stojí okolo milionu korun. Samotný obal vyjde na 400 000 podle jeho velikosti a složitosti designu (padáky nepatří k povinnému vybavení).
l Největší balonovou akcí v ČR je počátkem června sraz v Brně, pořádaný Aviatik servisem Brno. Bývá tu okolo třiceti posádek.
l Jedním ze spolků je klub Aeronautik Praha, který má svou základnu na pražském letišti na Točné. Vznikl v roce 1993 a má dvacet členů, někteří létají již od roku 1983. V současné době uskuteční okolo dvou set letů ročně. Kromě létání pro radost létají na reklamních akcích, vyhlídkových letech a školí nové piloty. Na vyhlídkový let je možné se s nimi vydat, pokud má vítr rychlost méně než 4 metry za sekundu a viditelnost je minimálně tři kilometry. Přibližně hodinový vyhlídkový let stojí jednu osobu 5000 korun a v ceně je zahrnuto pojištění, doprava na místo startu a zpět a slavnostní křest prvoletců. Více na www.balony-hruby.cz.
Balony ve světě
l Největší evropská akce se koná v létě ve Francii v Chambley, kde vzlétá na pět set balonů. Francie má v létání mnohaletou tradici, první balon se tady vznesl do vzduchu již v roce 1783.
l Největší světovou akcí je podzimní sraz montgolfiéristů v Novém Mexiku v USA u města Albuquerque, kde bývá okolo tisíce horkovzdušných balonů. Akce je pro Nové Mexiko tak významná, že balon je zobrazen i na poznávací značce novomexických automobilů. Na srazu v roce 2004 se tady podařilo jednomu pilotovi napíchnout svůj balon na jakýsi vysoký stožár. I když nikdo nebyl zraněn, filmový záběr obletěl celý svět a novomexická akce se tak dostala do povědomí široké veřejnosti. l O balonovém létání v Les Carroz lze více najít na www.lescarroz.com.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Označení zoologická zahrada může užívat pouze držitel licence, kterou vydává a odebírá ministerstvo životního prostředí. Základní podmínka je stejná jako u jiných druhů podnikání – bezúhonnost, navíc ale musí zájemce chovat nejméně dvacet druhů živočichů, tedy pečovat o ně, mít pro ně vhodný a zabezpečený prostor, vést si o nich záznamy a samozřejmě mít i dostatečné znalosti. Tedy vlastnit jakýkoli vysokoškolský diplom, a pokud zájemce není zootechnik, veterinář či zoolog, musí mít dvouletou praxi vzoo. „Upřímně řečeno, byl jsem pro to, aby byly podmínky pro získání licence mnohem tvrdší,“ říká ředitel René Franěk.
Zoo musí mít otevřeno po celý týden včetně víkendů a po celý rok. Slouží k výchově veřejnosti tím, že je přístupná všem návštěvníkům a u druhů zvířat jsou popisky a informační tabule.
Zoo vChlebech je zřízena obecně prospěšnou společností. „Máme popisné číslo 1, což v obcích bývá fara nebo zámek. Skutečně šlo původně o faru, byla to ale ruina, zahrada byla tak zarostlá lebedou, že jste ani neviděli, jak je velká. Koupili jsme ji od číšníka,“ říká ředitel zoo René Franěk. „Zoologická zahrada se rozhodně nedá založit tak, že si sednete a řeknete, tak to udělám. Spíš tak, že od dětství něco chováte. Já jsem jako dítě měl hrdličky. Musím přiznat, že jsem nebyl nějak zvlášť úspěšný. Dnes ale máme v naší zahradě vrámci České republiky poměrně hodně prvních odchovů a některé zcela první i vrámci Evropy.“
Zoo působí hodně rozestavěně. Je to celkem pochopitelné – ve velkých zahradách jako třeba brněnské nebo pražské se přestavba pavilonu nebo jiné části na velkém prostoru ztratí, tady je to jiné. Staví se tu pavilon pro opice s topením v podlaze i obchůdek sobčerstvením pro návštěvníky. Ředitel do zoo zvláštně promítá i své politické ambice. Prasata mají například na chlívku nápis Lidový dům a výzdobu vedle velké vlajky ČR doplňuje i stejně velká vlajka ODS.
Chlebská zoo chová na čtyřicet druhů zvířat a má jen tři zaměstnance. „Nová zvířata získáváme tak, že je měníme za jiná, odchov za odchov. Máme třeba lamy výměnou za zoborožce nosorožčího. Nebo se zvířata i půjčují. Máme tu ale i zajímavé rostliny, například vzácnou kolekci bambusů, se kterou nám vypomohl jeden z primářů jičínské nemocnice, jiné rostliny jsme získali díky spolupráci sprůhonickým parkem.
Každé zoo zvedne kredit, je-li členem nějaké mezinárodní organizace. „Zatím jsme v Euroasijské regionální asociaci zoologických zahrad a akvárií a já se osobně v Rusku podílel třeba na projektu záchrany vzácných druhů tetřevů.“ Zoo vChlebech zatím není členem Unie českých a slovenských zoologických zahrad, ani Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií, protože tady jsou přijímací kritéria přísnější než v euroasijské asociaci a nad přijetím tak malé zahrady panují podle Fraňka rozpaky.
Současné vstupné do zoo v Chlebech činí čtyřicet korun pro dospělého a polovinu pro dítě. Postižení mají vstup zdarma. „Opustili jsme systém dobrovolného vstupného. Posledním momentem, který o tom rozhodl, byla krádež pokladničky,“ vysvětluje Franěk.
Zatímco rozpočty jiných zahrad obnášejí ročně desítky až stovky milionů korun, ve Chlebech jde o stovky tisíc. Budeme-li vycházet z výroční zprávy za rok 2004, příjmy této zoo činily čtvrt milionu, výdaje byly zhruba o sto tisíc vyšší. Neobejde se tedy bez různých sponzorských darů a výpomoci. napsal a vyfotografoval Topí Pigula
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Dervišové se do historie Súdánu poprvé významně zapsali před 125 lety, tady začal islámský mesiáš Mahdí svou svatou válku proti britskému koloniálnímu řádu. Bojoval v ní tehdy jako mladý důstojník také Winston Churchill. Na Mahdího straně tehdy stála armáda dervišů. Povstali, dobyli Chartúm a rozvášněný dav pak nosil po městě hlavu zabitého britského guvernéra, generála Gordona.
Od Mahdího po dnešek
Britové se mstili ještě deset let. Nakonec vroce 1898 derviše zmasakrovali a triumfovali. Dnes už ale nikoho ani trochu nepřekvapí, že Súdánci chtějí rozhodovat o svém osudu sami.
A nepřekvapí ani to, že se potomci bojovníků armády dervišů scházejí od doby Mahdího každý pátek před západem slunce u omdurmanské mešity Hamed An-Nil a zpěvem a tancem se spojují sbohem, jako se kdysi připravovali na bitvu.
Protože bychom mohli slovo derviš přeložit také jako chudák, přicházejí mnozí z nich v prostých oděvech z hadrů. A všichni se během krátké chvíle nechávají strhnout rytmem bubínků a díky vyčerpávajícímu vířivému tanci za šelestu sukní upadnou do transu a vstoupí do jiných dimenzí.
Někteří se divoce točí a vydávají jen nesrozumitelné chroptivé zvuky, jiní se naopak vtransu pohybují způsobem, který se nedá ani popsat. Divoký pohyb a změna stavu vědomí je velmi vysilují, a tak někteří nakonec padají v extázi na písečnou zem a ještě chvíli sebou trhavě a křečovitě pohybují. V té chvíli se o tělesnou schránku postarají členové sekty a postupně přivedou zemdleného derviše opět k plnému vědomí.
Kruh uprostřed hrobů
Tajemnou atmosféru mešity Hamed An-Nil umocňuje rozlehlý muslimský hřbitov všude kolem. Stovky věřících, kteří se chtějí tance dervišů zúčastnit, se musí nejprve proplést kolem malých hrobů. Vytvoří pak kruh oprůměru přibližně sto metrů, kde se celá slavnost odehrává.
Než přijdou pravověrní dervišové, kruh nejprve postupně obtančí několik desítek mužů. Bubnování pokračuje a napětí stoupá. Kruh se pak náhle roztrhne a pravověrní konečně přicházejí. Jsou oblečení do zelených záplatovaných hábitů rozšiřujících se ve spodní části v široké suknice. Téměř třicetičlenná skupina ortodoxních muslimů se ihned dává do pohybu. Otáčením kolem své osy vytvoří ze svých šatů rozevláté siluety vířící ve stínu posvátné mešity.
Dav se nechává rychle strhnout a celá obrovská masa těl se dává do pohybu. Množství podupávajících nohou zdvihá mračna prachu a prostranství se zahaluje do šedožluté písečné mlhy. V povědomé snaze splynout s tanečníky uprostřed se začíná kruh nekontrolovatelně stahovat. Aby se nesevřel úplně, obchází ho zvláštní skupina mužů a nevybíravým způsobem umravňuje ty, kteří se dostali příliš blízko. Pokud nestačí slovní upozornění, následuje rána dlouhou dřevěnou holí.
Tanec vrcholí po asi devadesáti minutách, s posledním paprskem rudého slunce. Náhle utichá hudba i zpěv a dervišové přestávají tancovat. Všichni klekají na zem směrem k Mekce a společně se modlí ke svému bohu. Po chvíli vstávají, aby zamířili ke svým domovům.
Čekání na mesiáše
Co ale vede pravidelně dav na posvátné místo? Snad mají Súdánci před očima dávnou minulost, kdy pod záhadnými černými faraony vládl Súdán krátkou dobu celé říši a záviděl mu celý tehdejší známý svět. A nebo snad po tisících letech zničujících nepokojů jsou jen unaveni neustálými boji a nechtějí se dál nechat odstrkovat ostatními?
Tak nebo tak, jsou především přesvědčeni, že jednoho dne se zjeví další mesiáš, další Mahdí seslaný bohem, po jehož boku budou bojovat dál.
Dervišové – zbožní žebráci
l Překlad slova derviš z perštiny lze chápat jako „zbožný žebrák“ nebo také jako „brána“. Vznik hnutí dervišů se datuje již do 13. století na území dnešního Afghánistánu. Tehdy vznikl v islámu mystický směr, který nabízel bezprostřední zážitek setkání s bohem. Nazývá se súfismus a je patrný v hlavních větvích islámu mezi šíity i sunity.
l Velký vliv na súfismus mělo také křesťanství, buddhismus a neortodoxní sekty. Někteří vyznavači tohoto směru zavedli jako součást své bohoslužby i tanec, který přivádí tanečníky do transu, ti se pak nazývají derviši.
l Kdosažení extáze se používají různé techniky, například předříkávání formulí, kývavý pohyb a vířivý tanec za divokého bubnování.
l Dnes derviše najdeme ve všech islámských zemích, nejznámější jsou z Turecka a Egypta, někde se proměnili v turistickou atrakci.
Krvavá pomsta Britů
l Po zavraždění britského guvernéra měl lord Kitchener, později jeden zvýznačných generálů, na rozkaz královny Viktorie zničit armádu dervišů. Nil byl přitom jedinou, tedy strategicky důležitou dopravní tepnou, po níž bylo možné přepravit mohutnou vojenskou sílu.
l Dervišové sice překvapovali postupující britskou armádu svou odvahou, ale jejich středověká výzbroj neměla jedinou šanci uspět proti Kitchenerovým ocelovým parníkům. Vzáří 1898 se nakonec súdánští bojovníci sBrity střetli na břehu Nilu ve slavné bitvě u Omdurmanu. Zahájila ji salva zparníku.
l Při masakru během krátké chvíle padlo v bitvě 48 Britů a na bojišti zůstalo mrtvých nebo zraněných 25000 příslušníků Mahdího vojska. Dodnes jako tichý památník události u břehu Nilu leží vpísku původní Kitchenerův parník se jmény všech padlých. Slouží jako skladiště a ubikace jachtingového klubu dnešní chartúmské smetánky.
Současný Súdán a turisté
l Místa na severu, turisticky nejzajímavější, nebyla nikdy postižena boji dlouhodobé občanské války, ty se odehrávají především na jihu a v Darfúru.
l Nedávno byla podepsána mírová smlouva, která zemi znovu otevírá světu. Cizince tu především potěší neuvěřitelná pohostinnost lidí a civilizací neposkvrněné památky.
l Cestovat do Súdánu se dá se zahraničními cestovními kancelářemi nebo také individuálně. Nejvhodnějším spojením je přímý let s Lufthansou do Chartúmu, případně doprava s přestupem v Káhiře. Ti, kteří mají raději romantickou cestu, mohou zvolit putování z Egypta po zemi vlakem, autobusem nebo autostopem podél Nilu až do Chartúmu.
l Povolení k návštěvě památek a fotografování se dají vyřídit pouze v hlavním městě. Turistickým úřadem vydané svolení k fotografování vylučuje fotografovat vojenské objekty, letiště, nádraží, vojáky, mosty, přehrady, vodovody, strategická místa, ženy, žebráky, lidi poškozující pověst země, prostě jednoduše vše vyjma pouště a památek. Na každém místě se po chvíli záhadně vynoří tajní policisté a úplatek či konfiskace je ten nejmenší trest.
l Súdán je konzervativní islámskou zemí, je nutné při pobytu respektovat odlišnosti, zdržet se jednání které by uráželo náboženské cítění obyvatel, vhodně se oblékat, neoslovovat, nelíbat a nedržet ženy za ruku na veřejnosti, dodržovat zákaz alkoholu. Ten je dnes povolen v Chartúmu a vjižním Súdánu, ale v oblastech kontrolovaných vládou platí stále právo šaría. Ačkoliv všichni vědí, kde alkohol koupit, postiženého čeká bičování nebo vyhoštění.
l Je vyžadováno očkování proti žluté zimnici, doporučováno očkování proti žloutence typu A a B, tyfu a profylaxe malárie.
l Infrastruktura je v troskách, je třeba mít proto při cestách dostatečnou časovou rezervu.
l Nejzajímavějšími turistickými cíli jsou památky černých faraonů podél Nilu, především pyramidy Kurru, Nuri a Jebel Barkal v Karimě, nezapomenutelné královské město a pyramidy Meroe, korálové útesy v Rudém moři či historický přístav Suákin, kde se ještě v minulém století prodávali otroci.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Zmínky o mýdlech jako očistném prostředku najdeme v egyptských papyrech, mezopotamských či asyrských textech i v křesťanské bibli. Dr. John A. Hunt v The Pharmaceutical Journal píše: „Féničané v době 600 let př. n. l. mýdlo vyráběli z loje a bukového popela. Vzniklou hmotu používali častěji jako pomádu na vlasy než jako mýdlo k očistě těla.“ Tenkrát i dnes plodily v Libanonu, Palestině i Sýrii pečlivě ošetřované olivové sady. Olivový olej se používal nejen jako potravina, ale i jako masážní emulze v lázních a základní surovina k výrobě voňavého mýdla.
Ve 14. století bylo velkým producentem olivového oleje libanonské město Nablus. Vyváželo ho do syrského Damašku, Hijázu v dnešní Saúdské Arábii či do Egypta. Později, v 17. století, se pak významným centrem obchodu s olivovým mýdlem stalo přístavní město Sidon. Právě sem přijížděly karavany s nákladem, který pak lodě rozvážely do všech světových stran. A olivové mýdlo pocházející ze Sidonu (dnešní Sajdá) se stalo základem pro dnes proslavená olivová mýdla z jihofrancouzské Marseille.
Druhé největší město Libanonu Halab mělo od středověku výrobu mýdla nedaleko Bab Qinnasrin. Během 16. a 17. století produkce mýdla rychle vzrostla. Je třeba zmínit se i o libanonském přístavu Tripolisu, kde v předvečer první světové války produkovali čtyřicet tisíc metrických centů mýdla, které se exportovalo převážně do Egypta. Jak vidno, libanonské dějiny hygieny jsou nerozlučně spjaté i s mýdlem z olivového oleje.
Je logické, že s olivovým mýdlem jsou spojené turecké a arabské lázně – hammam. Vycházejí ze základního byzantského vzoru. V arabské části světa se sice trochu změnila lázeňská architektura, ale jejich sociální funkce zůstala zachována. Muži tady po důkladné očistě diskutují o politice či sportu a přitom pokuřují vodní dýmku. Pro ženy je hammam místem, kde si mohou dopřát něco sladkostí a popovídat o všem, co je trápí. V arabské kultuře má žena jinou pozici než u nás. Proto jsou chvíle strávené v lázních mnohem více společenskou záležitostí, než jsme zvyklí v Evropě. Je naprostou samozřejmostí, že lázeňské dny určené mužům jsou striktně odděleny od dnů, kdy lázně navštěvují ženy! Lázeňská architektura má svou nezaměnitelnou atmosféru. Proudy světla pronikající skrze prosklené otvory v kopulovité střeše vytvářejí zajímavé efekty v místnostech, rozdělených podle teploty. Caldarium je „horká“ místnost, vzdáleně připomínající evropskou saunu, tepidarium je „teplá“ místnost a frigidarium je místnost „studená“, odpočinková.
Když vejdete v jiholibanonském městě Sajdá do starých lázní na Moutran Street, obklopí vás nažloutlé světlo a příjemná vůně. Zdejší lázně už k relaxačním a očistným účelům neslouží, ale je zde muzeum olivového mýdla. Zdarma můžete nahlédnout do historie a výroby tohoto produktu. Mýdlo samotné vzniká v procesu zvaném saponifikace. Olej pro výrobu mýdla se získával z oliv předčasně spadlých na zem. Ty už se nehodily k jídlu, ale lisování nic nebránilo. Další ingrediencí byl slanobýl draselný (Salsola kali), rostoucí mimo jiné v blízkovýchodních stepích. Slanobýl se přidával do vody spolu s vápencem a sodou. Žíravá soda byla do Libanonu dovážena už před první světovou válkou, v dobách nedostatku se používaly rostlinné náhražky.
Samozřejmostí byly i nejrůznější vonné přísady poplatné jednotlivým módním vlnám, podobně jako dnes. Obrovské kameninové nádoby, do kterých by se klidně schoval dospělý člověk, kdysi sloužily jako zásobárny olivového oleje a dnes jsou jedním ze zajímavých exponátů. V koutě stojí kovové hrabičky s nezvykle dlouhou násadou, kterými se mýdlová hmota krájela na kostky, když utuhla na podlaze. Muž, který mýdlo krájel, musel velice opatrně našlapovat ve speciálních bačkorách po podlaze z mýdla. Dlouhé mýdlové pruhy nejdříve krájel jedním směrem a potom ještě kolmo. Další dělník pak vniklé mýdlové kostky vkleče označil razidlem s obchodní značkou. Každá manufaktura měla své vlastní označení, takže si jednotliví výrobci nedovolili mýdlo šidit. Vždyť jakási „osobní značka kvality“, často to bylo jméno výrobce, byla vyražena na každém kousku mýdla. Posledním krokem bylo balení. To se ovšem týkalo pouze „prestižních“ kousků, ty obyčejné se prodávaly volně.
Nahnědlé i duhově barevné olivové mýdlo si můžete dodnes koupit a pak doma vzpomínat, na co všechno se tyto peckovice používají. Třeba ve voňavé koupeli nebo nad miskou zelených či černých plodů olivovníku.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Více než šest století už roste na Korfu nejstarší olivovník. Majestátně postává u vchodu byzantského hradu Gardiki ze 13. století, a zatímco z kdysi pyšného hradu zbyly jen ruiny hradeb, strom roste a každý rok i plodí. Olivovníků je na ostrově kolem jednoho a půl milionu.
Olivovníky se na Korfu vysazovaly hlavně za nadvlády Benátčanů, od roku 1386 až do roku 1797. V té době zaznamenal ostrov také největší rozvoj a stal se zásobárnou velmi ceněného olivového oleje. Středověcí pěstitelé oliv na Korfu (zvaném také Kérkyra), který leží ve strategicky výhodné poloze u paty Itálie, byli dokonce tak úspěšní, že ohrozili italský a španělský export tohoto životodárného rostlinného tuku.
Olivový olej předepisovali už středověcí felčaři na žaludeční, střevní a pravděpodobně také nervové potíže. I dnes si řecký rolník před odchodem na pole, vinohrad nebo do lesa s olivovníky dopřeje na cestu kromě lahvinky vína s retsinou, půl bochníku chleba a kousku sušené šunky také komplex vitaminů a nenasycených mastných kyselin v podobě doušku panenského olivového oleje.
Olivy se tady sklízejí od listopadu do března, po úplném dozrání obvykle samy spadnou do sítí rozprostřených pod stromy. Těm opožděným pomohou dolů dlouhá bidla. Spadané a setřesené olivy se zpracovávají pro místní potřebu a samozřejmě se nabízejí i turistům. Když jsme si ale chtěli na Korfu místní panenský olej koupit, abychom si ho odvezli domů jako suvenýr, našli jsme v obchodech jen krétský. Naštěstí jsme zjistili, že místní si lze nechat načepovat přímo ze sudu u prodavačů na trhu nebo v malých krámcích, kde také nabízeli olivovou pastu, olivové mýdlo a pleťové krémy.
Ve vesnici Makrádes nabízeli prodavači suvenýrů také nepřeberné množství sošek, misek a kuchyňských pomůcek z olivového dřeva. Ostatně uličky historické části hlavního města Korfu jsou takových krámků také plné. Krásné, na kresbu let bohaté dřevo starých olivovníků končí v dílnách řezbářů a soustružníků.
Ve zdejší taverně Colombo na náměstíčku se pyšní i dvě stě let starým lisem na olej. Mlýny a lisovny se ale postupně mění na taverny, protože olivy se tu už nelisují, ale odvážejí se k průmyslovému zpracování ve velkém, a vesničané se věnují pronajímání pokojů turistům.
Také starý olivový mlýn v téměř opuštěné vesnici Paleó Perithia na úpatí nejvyšší hory ostrova Pantokrátor v blízkosti pláže Agios Spiridonas je už přestavěn na tavernu. Ve vesnici ale ještě leží odložené, olejem nasáklé mlýnské kameny jako vzpomínka na původní zpracování oliv. Ve stínu odpočívají stařenky, podobně jako kdysi v minulosti. Televizní anténa za zdí ale už jen potvrzuje, že život se tu opravdu dal jiným směrem.
Všudypřítomné olivovníkové háje s ostrůvky cypřišů uprostřed vyrůstají do nezvyklé výšky i v bezprostřední blízkosti kláštera Panagia Theotokos. Byl postaven v 18. století a nyní ho vyhledávají turisté, protože z vrcholku zdejší skály je nádherný výhled na moře. Naproti leží osamělé skalisko v moři, které je podle legendy zkamenělou lodí Fajáků věnovanou Odysseovi králem Alkinoou, aby se řecký hrdina mohl přeplavit zpět na Ithaku. Právě v Paleokastritse nalezla a zachránila polomrtvého Odyssea dcera krále Alkinoa, princezna Nausikaa.
Podle statistik Řekové spotřebují až osmnáct litrů olivového oleje na obyvatele ročně. Nejkvalitnější a také nejdražší olivový olej se lisuje za studena, některé prameny uvádějí, že jde o teplotu do 50 °C, a olej se označuje jako panenský. Takto lze z oliv získat jen asi 12 procent oleje, který se používá do salátů a majonéz, tedy do potravin, které nevyžadují tepelnou úpravu, protože při zahřátí by olej ztratil aromatické vlastnosti a velkou část vitaminů. V panenském oleji z Korfu není žádná uměle vyrobená chemická látka, stromy se totiž nesmějí hnojit.
Ke smažení je určen olej lisovaný za vysoké teploty a následně rafinovaný, aby snesl teplotu 180 °C, jaké se dosahuje při fritování – takzvaný čistý nebo rafinovaný olivový olej.
Olivy nejen pro zdraví
l Olivy bezesporu patří k nejstarším kulturním rostlinám, hovoří o nich už i Starý zákon. Řecko ročně vyprodukuje kolem 45 000 tun černých a 20 000 tun zelených oliv, celosvětově to podle některých statistik má být až jeden a půl milionu tun, podle jiných ještě více.
l Čerstvé olivy jí jen velmi málo lidí, protože jsou nahořklé a natrpklé. Proto se upravují – zelené v hydroxidu sodném, perou se a fermetují.
l Při výrobě tak vznikají odpadní látky – fenoly a polyfenoly, biologicky velmi těžko odbouratelné, které pak znečišťují vodu a půdu. Likvidace těchto látek je velmi problematická a vědci dál hledají nejlepší postupy. Před nedávnem bylo zveřejněno, že jako nadějné vidí vědci využití enzymů z hub rodu Aspergillus v kombinaci s dalšími chemickými postupy.
l Údaje o tom, odkud olivovník pochází, se kupodivu rozcházejí. Některé prameny uvádějí, že ze severní Afriky, jiné z Řecka a západní Asie, někdy se označuje jako místo původu pouze Středomoří. Olej z oliv se používal v některých historických obdobích i jako obětina.
l Existuje i takzvaná česká oliva, někdy se tak označuje hlošina úzkolistá, někdy drmek obecný.
Jehněčí kýta na olivách
Maso vykostíme a odstraníme lůj. Do odblaněných svalů zařízneme tenkým nožem otvory a vložíme stroužky česneku. Na jednu kýtu smícháme nálev: 0,5 dcl panenského olivového oleje, 1 dcl červeného vinného octa, 1–2 dcl červeného stolního vína. Koření: bobkový list, pepř, mletý rozmarýn, libeček, 5–10 dkg nakládaných oliv, nejlépe 1:1 zelené a černé. Místo cibule, která je sladká, raději použijeme jemně nakrájený pórek, petrželovou nať nebo kořen. Zatím nesolit! V míse přikryté pokličkou necháme nejméně 12 hodin, lépe celý den uležet v chladu.
Maso vyjmeme z nálevu, osušíme a na pekáči rozehřejeme čistý rafinovaný olivový olej, na kterém osmahneme maso, aby se uzavřelo, a zůstalo šťavnaté. Zalijeme nálevem, osolíme a pečeme v troubě při středním plameni 1 až 1,5 hodiny. Podle potřeby podléváme vínem a obracíme. Když je maso měkké, pokapeme je panenským olejem a podáváme s vařenými nebo pečenými brambory a zelenými fazolkami.
