autor: Honza | Čvn 16, 2021
K objevu došlo v září roku 1994, nějakou dobu se ale tajil, aby nedošlo k poškození lokality. Majestátní jehličnan dorůstá ve volné přírodě do výše 40 metrů, kmen má průměr až jeden metr. Neobvyklé převislé jehlice mají na jaře a počátkem léta světle zelené nové špičky a silně kontrastují se staršími tmavě zelenými jehlicemi. Další jedinečnou vlastností je způsob větvení, kdy dospělé jehlice vyrůstají ve dvou řadách podél větví. Kůra stromu je rovněž odlišná i od příbuzných druhů a velice připomíná bublinkovou čokoládu. Po objevu se provedl podrobný průzkum lokality a zároveň se rozběhly plány na záchranu této unikátní dřeviny. Jedním z nápadů bylo udělat velkou kampaň a pokusit se vypěstovat co největší množství semenáčků, které by si případní zájemci mohli koupit. Zhruba před rokem se první dvě sazenice objevily mimo Austrálii. „Jeden v Královské botanické zahradě v Londýně a druhý ve Wakehurstu v hrabství Sussex. Letos v říjnu (2005) bude prý v Británii ke koupi zatím jen padesát sazenic,“ píše Robert Břešťan na českých stránkách BBC. Teprve od roku 2006 se předpokládá, že bude možné sazenice prodávat komerčně. Část zisku poputuje zpět do Austrálie právě na ochranu těchto vzácných stromů. V letošním roce do pražské botanické zahrady v Troji doputoval v květnu 1,5 m vysoký jehličnan. „Jeho cena je asi 300 000 korun. Na základě smlouvy musíme mít rostlinu zabezpečenou tak, aby ji nikdo nemohl poškodit, a v zimě ji zazimujeme do našeho skleníku Fata morgana,“ řekla tisková mluvčí zahrady Marcela Uhlíková. Jaká bude cena stromků určených k prodeji v České republice? „Cena stromků o velikosti 50–60 cm, měřeno od hlíny ke špičce stromu, se bude pohybovat mezi 45–49 000 korun, stromky o velikosti okolo 1,5 m budou stát zhruba 150–200 000 korun,“ říká Norbert Zaťko z firmy Engo, která má na starosti prodej stromků v několika zemích střední a východní Evropy. V první veřejné dražbě se na Slovensku prodaly 4 stromky ve velikosti 150–160 cm. Cena každého stromku byla 120 000 slovenských korun, což je zhruba 3100 eur. Budoucí pěstitelé wollemií nemusejí mít obavy z toho, že by australská rostlina nesnesla české podnebí. Jde totiž o velmi odolný rostlinný druh, který je schopen snášet teploty v rozmezí od –5 do 45 °C.
napsal Topí Pigula, foto archiv autora
Wollemi Pine – fakta a mýty
Až příliš často se v médiích objevila zpráva, že „byly objeveny stromy, které rostly v době dinosaurů“. Pokud by to byla pravda, zřejmě by to obrátilo vzhůru nohama hned několik biologických oborů. Skutečností je, že existují zkameněliny, které jsou neuvěřitelně podobné stromům z australských Modrých hor rostoucím asi 200 km od Sydney. Čeleď blahočetovitých, kam wollemie patří, je zhruba 200 milionů let stará, nicméně nejstarší jednotlivé wollemie jsou staré stovky let. „Wollemie vznešená má obrovský význam pro studium vývoje vztahů rané flóry gondwanského kontinentu. Wollemia je novým rodem čeledi Araucariaceae, a přestože má morfologické podobnosti s příbuznými rody Agathis a Araucaria, má i vlastní unikátní vlastnosti,“ píše se v publikaci Recovery Plan for the Wollemi Pine. Ve světovou známost vešel jehličnan pod anglickým názvem Wollemi Pine (pine – borovice), ale k borovicím nepatří. České jméno wollemia vznešená „sedí“ mnohem lépe, byť ještě není oficiálně schválené.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Bezpochyby v tom rozdíl je, některé překážky se autem určitě zvládají lépe. Například v některých částech, kde jsem se pohyboval, nejsou mosty. Řeky musíte přebrodit. Když jsme se při první cestě v roce 2003 v Chile, Argentině, Bolívii a Peru pohybovali v průměru ve výšce tři tisíce metrů nad mořem, byly řeky zrána navíc ještě zamrzlé. Kromě toho, že jsem musel pokaždé koryto nejprve prozkoumat, jak je hluboké, jaké jsou v něm kameny, ještě jsem musel prorážet vrchní vrstvu ledu. Jasně, že jsem i spadl. Jednou mě velký kámen katapultoval pouhý metr od druhého břehu.
Zato ale máte na motorce větší pocit svobody. Jste součástí krajiny, kterou projíždíte, nemáte kolem sebe nic, jen volný prostor. A krajina v Jižní Americe je úchvatná. Byl jsem v Rusku, v Asii, ale nikde mě tak nepohltila, jako tady.
Na motorce také máte blíž k lidem a oni k vám. Neumím přesně vysvětlit, v čem to je, možná je jen víc aut, ale možná připadá lidem motorka bližší. Tak nějak jihnou…
Proč jste si zvolil motorku, napoví fakt, že tyto stroje jsou vaší vášní od patnácti let. Ale proč BMW? Není to právě levný stroj na cestu, kde nevíte, co se s vámi i s ním stane.
Pravda, není. Ale odpovídá mým představám o výkonu a pohodlí, které má stroj mít. Nabízí spolehlivost, což v řeči motorkářů znamená dlouhé servisní intervaly, pohon kardanem a nízké provozní náklady. Upřímně – pro mě je rozhodující, aby stroj, na kterém jedu, fungoval bez problémů ve všech situacích, pak si rád připlatím. Ostatně, kritických momentů, kdy jsem se na něj potřeboval naprosto spolehnout, bylo dost. Brody přes řeky, o kterých jsem mluvil, byly jen bonbonkem.
Víte, jaké byly místy cesty? Třeba Bolívie. Myslím si, že tak nějak vypadá motorkářské peklo. Představte si rozorané pole, vyprahlou step, nízké teploty a vyjetou kolej od jeepu. Nic jiného. Několikrát jsem spadl, bez šrámů nezůstala ani motorka.
Takže už byste do Bolívie nejel?
Ale ano. Časem se na horší zapomene a zůstane to dobré. Například si v pustině uvědomíte, jak je člověk zranitelný a co to znamená být odkázán jen sám na sebe.
To už ale mluvíme o samotné cestě. Nejprve jste musel motorku dostat přes moře. Nebál jste se, že se vám někde cestou ztratí? Ztrácejí se kufry, proč ne motorka.
Samozřejmě jsem se bál. Výsledkem byl šok na chilském letišti, když mi motorku vybalili z chladicího boxu. Možná tam opravdu byla na nejbezpečnějším místě, tam by ji asi zloději nehledali.
A jak se na váš stroj dívali policisté a celníci na hranicích států, kudy jste jeli?
Nevím to jistě, ale měl jsem pocit, že jsme na hranicích vždy strávili trochu víc času než s autem, aby si motorku mohli všichni prohlédnout. Jeden vždycky zavolal nějakého dalšího, ten zase dalšího a tak dále, teprve když se shromáždila půlka vesnice, nechali nás jet. Pro klidnější přejezd se doporučuje karnet. Tento doklad obsahuje údaje o motocyklu a o majiteli, vždy se razítkuje vjezd a výjezd ze země.
Šlo vám někde skutečně o život?
V Argentině – když jsme zjistili, že pokud se rozhodne jeden kamion předjíždět druhý a vy náhodou jedete v protisměru, vůbec ho nezajímá, že máte přednost. Vytlačil nás na krajnici, kde jsme to se spolujezdkyní Lenkou pak dost dlouho rozdýchávali. O takových lahůdkách, že auta i kamiony používají jen obrysová světla nebo nesvítí v noci vůbec, už ani nemluvím. Na silnicích se potuluje dobytek, je v nich spousta děr…
Byl jste v Jižní Americe s motorkou dvakrát. Poprvé v Chile, Argentině, Bolívii a Peru, podruhé v Patagonii a jeli jste až do Ohňové země. Která cesta byla těžší?
Ta první. Většina cesty vedla v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů. Pociťoval jsem nedostatek kyslíku při fyzické námaze, například při zvedání motocyklu. Doprovázely nás nízké teploty od minus dvaceti stupňů Celsia do plus patnácti. Při druhé cestě už jsme navíc využili svých zkušeností a lépe se vybavili. I když je pravda, že Patagonie je hodně větrná.
Navíc byla první cesta téměř jednou tak dlouhá než druhá – přes devět tisíc kilometrů. A kilometry se ukrajují v oblasti, kde nejsou cesty, mnohem pomaleji než doma. Vzdálenost dvě stě kilometrů jedete klidně celý den.
Každého samozřejmě při představě motorky v pustině napadne – a co když se píchne?
Proti píchnutí používám speciální přípravek ultraseal. Aplikuje se přímo do pneumatik. V případě propíchnutí se pneumatika sama zalepí, většinou se stane, že o tom ani nevíte a případné defekty zjistíte až při výměně pneumatik. Ale pro stopadesátiprocentní jistotu si samozřejmě vozím náhradní duše a speciální sadu na lepení. Postarat se o píchlé kolo v pustině není žádná legrace, musíte na to mít na grif, který bohužel nemám.
Kdybyste si měl vybrat v Jižní Americe jedno místo, kam byste se chtěl okamžitě vrátit, které by to bylo? To je opravdu těžké. Všude bylo nádherně a lidé mnohem vstřícnější než doma. Asi bych se rozhodoval mezi Argentinou a Bolívií, i když tam jsem na motorce zažíval občas horké chvilky.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Vádí Doán patří k regionu Hadramaut, který tvoří síť gigantických kaňonů vyrytých během milionů let poměrně vzácnými přívalovými dešti. Jedinými ostrůvky života v rozpálené poušti jsou malé oázy roztroušené po dnech údolí. Stejně jako afghánské hory, současné útočiště Usámy bin Ládina, zůstává i tato část světa v mnoha ohledech stále na úrovni středověku. Nejobvyklejším dopravním prostředkem jsou ve většině vesnic stále ještě osli a moderní dobu připomínají jen tlampače na střechách mešit.
Údolí milionářů
Vádí Doán je však v tomto směru tak trochu výjimkou. Uprostřed pustiny tu leží i řada přepychových sídel v tradičním stylu, kde žijí se svými harémy a služebnictvem neskutečně bohatí šejkové, kteří majetek počítají na miliony dolarů. Stejně jako Usámův otec, odešlo kdysi z tohoto údolí, dlouhého přes sto kilometrů, za prací do Saúdské Arábie mnoho dalších podnikavých mužů. Jejich jména jsou dnes součástí příjmení těch nejbohatších saúdskoarabských rodin: bin Mahfúzové – zakladatelé největší banky v zemi (National Commercial Bank), dynastie Amúdiů vydělala jmění na ropě, hornictví a obchodu s nemovitostmi. Nesmíme také zapomenout na zdatné obchodníky z rodiny Barúmů či na samotné bin Ládiny, kteří se zabývají především stavebnictvím. Přestože jsou pravděpodobně ze všech nejbohatší, do vádí Doán mnoho peněz na rozdíl od ostatních krajanů nedávají. Kolébku svého klanu však čas od času navštěvují. Usáma tu však pravděpodobně nikdy nebyl.
Údajní pravnuci Noema
Jak ale mohlo tolik lidí z jednoho zapadlého jemenského údolí tak pohádkově zbohatnout? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v odlehlém Hadramautu a myšlení jeho svérázných obyvatel. Podstatou jejich velkých obchodních úspěchů i náboženské horlivosti je zvláštní kultura, kterou si místní rodáci nesli s sebou, když odcházeli podnikatdo Saúdské Arábie.
Drsné pouštní klima nedovoluje rozvíjet v Hadramautu zemědělskou výrobu. Lidé se tu proto od nepaměti věnovali především obchodu. Snad každým ze zdejších vádí vedla v dávné minulosti některá z větví legendární kadidlové stezky, která sama o sobě přinášela dost bohatství. Vádí Doán, které se táhne z centrálního Hadramautu směrem na jih až téměř k Arabskému moři, mělo navíc vždy tu výhodu, že bylo obchodním spojením mezi vnitrozemím a přístavy. Kupci z Hadramautu museli často cestovat s karavanami po celém islámském světě a obyvatelé vádí Doán se navíc nezalekli ani moře a mohli tak hledat štěstí i na Dálném východě. Právě od nich lze odvozovat původ a kořeny dnešního sultanátu v Bruneji.
Kupci z Hadramautu byli po celém Orientu pojmem už ve starověku. O této oblasti se zmiňuje i kniha Genesis, která ji nazývá Hazarmaveth. Podle legendy jsou místní domorodci potomky předislámského světce jménem Hud, který byl jedním z Noemových pravnuků.
V Hadramautu dodnes společnost funguje na základě kmenových a klanových principů. Nejváženější rodiny odvozují svůj původ od samotného proroka Muhammada.
Obchod? Jedině podle koránu
Lidé z Hadramautu považují sami sebe za hospodárné a vždy čestné obchodníky. Místní nepsané pravidlo říká, že ani při obchodě za miliony nesmí chybět jediný rijál. Vztahy mezi obchodníky se řídí pouze islámskými pravidly a příkazy koránu. Uzavírají se jen ústní smlouvy, ale dané slovo vždy platí, neboť nedodržením slibu či lží by byla nenávratně pošpiněna obchodníkova čest. Z úvěrů se nikdy neplatí úroky, neboť lichvu korán zakazuje jako nemravnou. Účetnictví není při takovém způsobu hospodaření téměř potřeba, takže odpadají další náklady. K převodům peněz do ciziny se používají spolehliví kurýři, nebo částka putuje systémem havala – propletencem směnárníků. Ten je v muslimských zemích velmi rozšířený. Havala znamená v překladu důvěra a touto cestou lze posílat jakékoliv částky. Transakce končí potřesením rukou a nezbudou po ní žádné stopy.
Tímto způsobem se přelévají každoročně miliony dolarů a dodnes ho používá i organizace Al-Kajda, proto je tak těžké vysledovat tok peněz pro teroristy a výroky politiků o zablokování jejich kont jsou v podstatě jen zbožným přáním.
Obyvatelé Hadramautu prosluli také jako geniální stavitelé. Své rezidence budují už po staletí z hlíny a dřeva, i když budovy mají deset i více pater. Když člověk narazí uprostřed pouště v oáze Šibám na hliněné mrakodrapy, zapsané dokonce na seznamu UNESCO, což místu vyneslo přezdívku Manhattan pouště, hned je mu jasné, proč Usámův otec začal podnikat právě ve stavebnictví.
Zbožní včelaři
Branou do vádí Doán je osada Al-Mashhad. Kdysi to bylo poměrně významné muslimské centrum a stojí tu několik posvátných hrobek ze 16. století. K našemu překvapení nemá místní správce nic proti tomu, abychom se podívali dovnitř. To nás celkem překvapuje, neboť v Jemenu jsou mešity i hrobky pro nemuslimy prakticky tabu a oblast Hadramautu patří k nejkonzervativnějším provinciím v zemi. Dobře je to vidět na postavení žen, které tu chodí přísně zahalené a prakticky nikdy neopouštějí domov. Se světem mužů mají dokonce tak malý kontakt, že si vytvořily vlastní ženský dialekt.
Typickou ukázkou hadramautské architektury je i oáza
Al-Hajjarayn. Městečko je schoulené pod strmými skalními stěnami a lidem se tu bezpochyby nedaří špatně. Míjíme řadu luxusních sídel s omítkou zcela pokrytou barevnými dekoracemi, které jsou místní raritou. Zdejší obyvatelé se chovají přátelsky. Nenosí střelné zbraně, tak jako je to běžné mezi jemenskými horaly, ani za pasem tradiční dýku džambíji. Docela se divíme, že sem úřady nechtějí pouštět cizince bez vojenského doprovodu. Obyvatelé vádí Doán rozhodně nevypadají na teroristy. Většinou se živí včelařstvím a ve volných chvílích hrají domino.
Kupujeme si jako suvenýr malou skleničku místního medu. Je velmi drahý (kilo přijde asi na 50 eur), ale prý nejkvalitnější na světě. V Jemenu si ho může dovolit jen horních deset tisíc. Většina produkce končí na stolech bohatých šejků v Saúdské Arábii, kde je považován za afrodiziakum.
Džihád Usámova bratrance
Vesnička Rubat, kde se narodil Usámův otec Muhammad bin Avad bin Ládin, nepůsobí na rozdíl od ostatních oáz ve vádí Doán příliš blahobytně. Bin Ládinové tu sice stále podporují zavlažovací projekty, ale velký dům Usámova strýce, kde byla dřív i škola, je dnes zcela v troskách. Nikdo z vesnice nikdy Usámu neviděl, ani jej patrně nehodlá následovat. Většina místních sní spíše o kariéře jeho otce. Ten odtud odešel ve 30. letech 20. století do saúdskoarabské Džiddy, kde pracoval nejprve jako nosič. Časem se však vypracoval na majitele stavební firmy a nosičský vak vystavil v přijímacím pokoji svého paláce. V 50. letech už patřil k prominentům královského dvora a dostával prestižní zakázky. S několika ženami zplodil asi padesát dětí.
Usáma je sedmnáctým Muhammadovým synem. Narodil se 10. března 1957 v Rijádu. Většinu dětských let však strávil ve svatých městech Mekce a Medině, kde jeho otec přijímal pod střechu stovky zbožných poutníků. Vychováván byl ke zbožnosti a úctě k tradičním arabským hodnotám.
„Můj otec se velmi snažil, aby jeden z jeho synů bojoval proti nepřátelům islámu. Jsem to tedy já, kdo činí přesně to, co si můj otec přál,“ řekl svého času Usáma bin Ládin pákistánskému tisku. Ve skutečnosti však milionář Muhammad na smýšlení dnes nejhledanějšího teroristy světa neměl patrně zásadní vliv. To totiž formovali až mnoho let po jeho smrti radikální muslimští kazatelé, o které nebyla v Mekce nikdy nouze.
V roce 1967, když bylo Usámovi deset let, zahynul jeho otec při leteckém neštěstí. O rodinu však bylo dobře postaráno. Vedení firmy Saudi Binladin Group převzali jeho bratři a na konci 90. let se její majetek odhadoval na pět miliard dolarů.
Chálid Umarí, pětatřicetiletý Usámův bratranec z vesničky Rubat, však patrně z tohoto bohatství nikdy neviděl ani rijál. Provozuje malý obchod s potravinami a o setkání s novináři dnes z pochopitelných důvodů nemá zájem. Krátce před útoky z 11. září 2001 se jej zeptal americký reportér televize CNN na jeho názor na džihád – slovo, které neznamená ve skutečnosti svatou válku, ale jakoukoli formu náboženského úsilí. Chálid Umarí prý tehdy pyšně ukázal na svého malého synka a odpověděl: „Toto je můj džihád.“
Hříšný Hadramaut
l Hadramaut měl v obchodu na rozdíl od mnoha jiných míst na Arabském poloostrově vždy spojení s okolním světem. Vznikla tu proto zvláštní kultura, jejíž pojetí islámu není v některých aspektech tak přísné, jak se to jeví na první pohled. Proslulí jsou například místní hudebníci, jejichž veselé rytmické písně takhmis znějí příjemně i evropskému uchu.
l Pro tento region je typické také okázalé uctívání svatých hrobů, jež hraničí až s pohanským zbožňováním předků, které korán zakazuje. Na okraji snad každé oázy stojí malé mauzoleum nějakého významného duchovního učitele – veliho. Některé hroby jsou staré i více jak pět set let. Poutníci se u nich chovají tak, jak to odpovídá jejich individuálnímu chápání víry. Někteří žádají světce, aby za ně prosil u Boha o zdraví nebo dítě.
l Jednou do roka se ke každé hrobce koná takzvaná zijára – společná slavnostní pouť věřících ze širokého okolí – s prvky dávných kultů z předislámských dob. Toto modlářství ostře kontrastuje s radikálním učením wahhábismu, který je oficiální ideologií v sousední Saúdské Arábii, a jenž bezpochyby do značné míry formoval myšlení Usámy bin Ládina. Saúdskoarabští fundamentalisté využili proto v minulosti každou šarvátku s jižním sousedem k ničení těchto údajně „hříšných“ míst. Naposledy došlo k jejich plenění v roce 1994 během války za sjednocení Jemenu. Od té doby už jsou opravené a jejich bílé kopule opět dodávají kraji jeho charakteristický ráz.
„Pokud jde o Ameriku, řeknu jí a jejímu lidu pár slov: Přísahám před Bohem, že Amerika nebude žít v klidu, dokud v Palestině nezavládne mír a dokud armáda nevěřících neopustí zemi Muhammadovu, pokoj jemu.“ Usáma bin Ládin
videozáznam vysílaný všemi světovými médii 7. října 2001
Jemen a Usáma bin Ládin
l Jemen bývá často spojován s působením organizace Al-Kajda. Podle amerického prezidenta je tato nejdemokratičtější země na Arabském poloostrově dokonce součástí „osy zla“. Skutečně odtud pochází řada teroristů, určitě však ne tolik jako třeba z Egypta či ze sousední Saúdské Arábie, jejíž režim americká administrativa podporuje.
l Většinu teroristických akcí mají v Jemenu na svědomí Arabové z cizích zemí – mimochodem i ze států Evropské unie. Faktem však zůstává, že koncem devadesátých let Usáma bin Ládin skutečně uvažoval o přestěhování do této země. Ne do rodného kraje, ale do horských oblastí na západě Jemenu, kde si místní ozbrojené kmeny uchovaly značnou nezávislost na centrální vládě.
l S Usámovými emisary v San’á se počátkem roku 1997 setkalo asi dvacet významných šejků. Výslovně Usámu neodmítli, ale jejich podmínkou bylo, že se zdrží jakýchkoli politických nebo vojenských aktivit namířených proti jiným zemím. Po této odpovědi se jim prý už bin Ládin nikdy neozval. l Spekulace některých senzacechtivých médií, že Usáma ovládá v Jemenu všechny hlavní trasy pašování katu (místní lehce narkotické drogy), jsou proto zcela zcestné. Jemen zkrátka není Usámovi souzený. Neprodávají se tu dokonce ani trička s jeho portrétem, tak jako například v Pákistánu, Malajsii či Indonésii.
Vádí Doán patří k regionu Hadramaut, který tvoří síť gigantických kaňonů vyrytých během milionů let poměrně vzácnými přívalovými dešti. Jedinými ostrůvky života v rozpálené poušti jsou malé oázy roztroušené po dnech údolí. Stejně jako afghánské hory, současné útočiště Usámy bin Ládina, zůstává i tato část světa v mnoha ohledech stále na úrovni středověku. Nejobvyklejším dopravním prostředkem jsou ve většině vesnic stále ještě osli a moderní dobu připomínají jen tlampače na střechách mešit.
Údolí milionářů
Vádí Doán je však v tomto směru tak trochu výjimkou. Uprostřed pustiny tu leží i řada přepychových sídel v tradičním stylu, kde žijí se svými harémy a služebnictvem neskutečně bohatí šejkové, kteří majetek počítají na miliony dolarů. Stejně jako Usámův otec, odešlo kdysi z tohoto údolí, dlouhého přes sto kilometrů, za prací do Saúdské Arábie mnoho dalších podnikavých mužů. Jejich jména jsou dnes součástí příjmení těch nejbohatších saúdskoarabských rodin: bin Mahfúzové – zakladatelé největší banky v zemi (National Commercial Bank), dynastie Amúdiů vydělala jmění na ropě, hornictví a obchodu s nemovitostmi. Nesmíme také zapomenout na zdatné obchodníky z rodiny Barúmů či na samotné bin Ládiny, kteří se zabývají především stavebnictvím. Přestože jsou pravděpodobně ze všech nejbohatší, do vádí Doán mnoho peněz na rozdíl od ostatních krajanů nedávají. Kolébku svého klanu však čas od času navštěvují. Usáma tu však pravděpodobně nikdy nebyl.
Údajní pravnuci Noema
Jak ale mohlo tolik lidí z jednoho zapadlého jemenského údolí tak pohádkově zbohatnout? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v odlehlém Hadramautu a myšlení jeho svérázných obyvatel. Podstatou jejich velkých obchodních úspěchů i náboženské horlivosti je zvláštní kultura, kterou si místní rodáci nesli s sebou, když odcházeli podnikatdo Saúdské Arábie.
Drsné pouštní klima nedovoluje rozvíjet v Hadramautu zemědělskou výrobu. Lidé se tu proto od nepaměti věnovali především obchodu. Snad každým ze zdejších vádí vedla v dávné minulosti některá z větví legendární kadidlové stezky, která sama o sobě přinášela dost bohatství. Vádí Doán, které se táhne z centrálního Hadramautu směrem na jih až téměř k Arabskému moři, mělo navíc vždy tu výhodu, že bylo obchodním spojením mezi vnitrozemím a přístavy. Kupci z Hadramautu museli často cestovat s karavanami po celém islámském světě a obyvatelé vádí Doán se navíc nezalekli ani moře a mohli tak hledat štěstí i na Dálném východě. Právě od nich lze odvozovat původ a kořeny dnešního sultanátu v Bruneji.
Kupci z Hadramautu byli po celém Orientu pojmem už ve starověku. O této oblasti se zmiňuje i kniha Genesis, která ji nazývá Hazarmaveth. Podle legendy jsou místní domorodci potomky předislámského světce jménem Hud, který byl jedním z Noemových pravnuků.
V Hadramautu dodnes společnost funguje na základě kmenových a klanových principů. Nejváženější rodiny odvozují svůj původ od samotného proroka Muhammada.
Obchod? Jedině podle koránu
Lidé z Hadramautu považují sami sebe za hospodárné a vždy čestné obchodníky. Místní nepsané pravidlo říká, že ani při obchodě za miliony nesmí chybět jediný rijál. Vztahy mezi obchodníky se řídí pouze islámskými pravidly a příkazy koránu. Uzavírají se jen ústní smlouvy, ale dané slovo vždy platí, neboť nedodržením slibu či lží by byla nenávratně pošpiněna obchodníkova čest. Z úvěrů se nikdy neplatí úroky, neboť lichvu korán zakazuje jako nemravnou. Účetnictví není při takovém způsobu hospodaření téměř potřeba, takže odpadají další náklady. K převodům peněz do ciziny se používají spolehliví kurýři, nebo částka putuje systémem havala – propletencem směnárníků. Ten je v muslimských zemích velmi rozšířený. Havala znamená v překladu důvěra a touto cestou lze posílat jakékoliv částky. Transakce končí potřesením rukou a nezbudou po ní žádné stopy.
Tímto způsobem se přelévají každoročně miliony dolarů a dodnes ho používá i organizace Al-Kajda, proto je tak těžké vysledovat tok peněz pro teroristy a výroky politiků o zablokování jejich kont jsou v podstatě jen zbožným přáním.
Obyvatelé Hadramautu prosluli také jako geniální stavitelé. Své rezidence budují už po staletí z hlíny a dřeva, i když budovy mají deset i více pater. Když člověk narazí uprostřed pouště v oáze Šibám na hliněné mrakodrapy, zapsané dokonce na seznamu UNESCO, což místu vyneslo přezdívku Manhattan pouště, hned je mu jasné, proč Usámův otec začal podnikat právě ve stavebnictví.
Zbožní včelaři
Branou do vádí Doán je osada Al-Mashhad. Kdysi to bylo poměrně významné muslimské centrum a stojí tu několik posvátných hrobek ze 16. století. K našemu překvapení nemá místní správce nic proti tomu, abychom se podívali dovnitř. To nás celkem překvapuje, neboť v Jemenu jsou mešity i hrobky pro nemuslimy prakticky tabu a oblast Hadramautu patří k nejkonzervativnějším provinciím v zemi. Dobře je to vidět na postavení žen, které tu chodí přísně zahalené a prakticky nikdy neopouštějí domov. Se světem mužů mají dokonce tak malý kontakt, že si vytvořily vlastní ženský dialekt.
Typickou ukázkou hadramautské architektury je i oáza
Al-Hajjarayn. Městečko je schoulené pod strmými skalními stěnami a lidem se tu bezpochyby nedaří špatně. Míjíme řadu luxusních sídel s omítkou zcela pokrytou barevnými dekoracemi, které jsou místní raritou. Zdejší obyvatelé se chovají přátelsky. Nenosí střelné zbraně, tak jako je to běžné mezi jemenskými horaly, ani za pasem tradiční dýku džambíji. Docela se divíme, že sem úřady nechtějí pouštět cizince bez vojenského doprovodu. Obyvatelé vádí Doán rozhodně nevypadají na teroristy. Většinou se živí včelařstvím a ve volných chvílích hrají domino.
Kupujeme si jako suvenýr malou skleničku místního medu. Je velmi drahý (kilo přijde asi na 50 eur), ale prý nejkvalitnější na světě. V Jemenu si ho může dovolit jen horních deset tisíc. Většina produkce končí na stolech bohatých šejků v Saúdské Arábii, kde je považován za afrodiziakum.
Džihád Usámova bratrance
Vesnička Rubat, kde se narodil Usámův otec Muhammad bin Avad bin Ládin, nepůsobí na rozdíl od ostatních oáz ve vádí Doán příliš blahobytně. Bin Ládinové tu sice stále podporují zavlažovací projekty, ale velký dům Usámova strýce, kde byla dřív i škola, je dnes zcela v troskách. Nikdo z vesnice nikdy Usámu neviděl, ani jej patrně nehodlá následovat. Většina místních sní spíše o kariéře jeho otce. Ten odtud odešel ve 30. letech 20. století do saúdskoarabské Džiddy, kde pracoval nejprve jako nosič. Časem se však vypracoval na majitele stavební firmy a nosičský vak vystavil v přijímacím pokoji svého paláce. V 50. letech už patřil k prominentům královského dvora a dostával prestižní zakázky. S několika ženami zplodil asi padesát dětí.
Usáma je sedmnáctým Muhammadovým synem. Narodil se 10. března 1957 v Rijádu. Většinu dětských let však strávil ve svatých městech Mekce a Medině, kde jeho otec přijímal pod střechu stovky zbožných poutníků. Vychováván byl ke zbožnosti a úctě k tradičním arabským hodnotám.
„Můj otec se velmi snažil, aby jeden z jeho synů bojoval proti nepřátelům islámu. Jsem to tedy já, kdo činí přesně to, co si můj otec přál,“ řekl svého času Usáma bin Ládin pákistánskému tisku. Ve skutečnosti však milionář Muhammad na smýšlení dnes nejhledanějšího teroristy světa neměl patrně zásadní vliv. To totiž formovali až mnoho let po jeho smrti radikální muslimští kazatelé, o které nebyla v Mekce nikdy nouze.
V roce 1967, když bylo Usámovi deset let, zahynul jeho otec při leteckém neštěstí. O rodinu však bylo dobře postaráno. Vedení firmy Saudi Binladin Group převzali jeho bratři a na konci 90. let se její majetek odhadoval na pět miliard dolarů.
Chálid Umarí, pětatřicetiletý Usámův bratranec z vesničky Rubat, však patrně z tohoto bohatství nikdy neviděl ani rijál. Provozuje malý obchod s potravinami a o setkání s novináři dnes z pochopitelných důvodů nemá zájem. Krátce před útoky z 11. září 2001 se jej zeptal americký reportér televize CNN na jeho názor na džihád – slovo, které neznamená ve skutečnosti svatou válku, ale jakoukoli formu náboženského úsilí. Chálid Umarí prý tehdy pyšně ukázal na svého malého synka a odpověděl: „Toto je můj džihád.“
Hříšný Hadramaut
l Hadramaut měl v obchodu na rozdíl od mnoha jiných míst na Arabském poloostrově vždy spojení s okolním světem. Vznikla tu proto zvláštní kultura, jejíž pojetí islámu není v některých aspektech tak přísné, jak se to jeví na první pohled. Proslulí jsou například místní hudebníci, jejichž veselé rytmické písně takhmis znějí příjemně i evropskému uchu.
l Pro tento region je typické také okázalé uctívání svatých hrobů, jež hraničí až s pohanským zbožňováním předků, které korán zakazuje. Na okraji snad každé oázy stojí malé mauzoleum nějakého významného duchovního učitele – veliho. Některé hroby jsou staré i více jak pět set let. Poutníci se u nich chovají tak, jak to odpovídá jejich individuálnímu chápání víry. Někteří žádají světce, aby za ně prosil u Boha o zdraví nebo dítě.
l Jednou do roka se ke každé hrobce koná takzvaná zijára – společná slavnostní pouť věřících ze širokého okolí – s prvky dávných kultů z předislámských dob. Toto modlářství ostře kontrastuje s radikálním učením wahhábismu, který je oficiální ideologií v sousední Saúdské Arábii, a jenž bezpochyby do značné míry formoval myšlení Usámy bin Ládina. Saúdskoarabští fundamentalisté využili proto v minulosti každou šarvátku s jižním sousedem k ničení těchto údajně „hříšných“ míst. Naposledy došlo k jejich plenění v roce 1994 během války za sjednocení Jemenu. Od té doby už jsou opravené a jejich bílé kopule opět dodávají kraji jeho charakteristický ráz.
„Pokud jde o Ameriku, řeknu jí a jejímu lidu pár slov: Přísahám před Bohem, že Amerika nebude žít v klidu, dokud v Palestině nezavládne mír a dokud armáda nevěřících neopustí zemi Muhammadovu, pokoj jemu.“ Usáma bin Ládin
videozáznam vysílaný všemi světovými médii 7. října 2001
Jemen a Usáma bin Ládin
l Jemen bývá často spojován s působením organizace Al-Kajda. Podle amerického prezidenta je tato nejdemokratičtější země na Arabském poloostrově dokonce součástí „osy zla“. Skutečně odtud pochází řada teroristů, určitě však ne tolik jako třeba z Egypta či ze sousední Saúdské Arábie, jejíž režim americká administrativa podporuje.
l Většinu teroristických akcí mají v Jemenu na svědomí Arabové z cizích zemí – mimochodem i ze států Evropské unie. Faktem však zůstává, že koncem devadesátých let Usáma bin Ládin skutečně uvažoval o přestěhování do této země. Ne do rodného kraje, ale do horských oblastí na západě Jemenu, kde si místní ozbrojené kmeny uchovaly značnou nezávislost na centrální vládě.
l S Usámovými emisary v San’á se počátkem roku 1997 setkalo asi dvacet významných šejků. Výslovně Usámu neodmítli, ale jejich podmínkou bylo, že se zdrží jakýchkoli politických nebo vojenských aktivit namířených proti jiným zemím. Po této odpovědi se jim prý už bin Ládin nikdy neozval. l Spekulace některých senzacechtivých médií, že Usáma ovládá v Jemenu všechny hlavní trasy pašování katu (místní lehce narkotické drogy), jsou proto zcela zcestné. Jemen zkrátka není Usámovi souzený. Neprodávají se tu dokonce ani trička s jeho portrétem, tak jako například v Pákistánu, Malajsii či Indonésii.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
„Nejprve se vypracuje územní archeologická studie, což je nedestruktivní sonda do zasaženého území. Nedestruktivní znamená, že nejde o archeologický výkop, ale jdeme do archivních pramenů a odborné literatury,“ vysvětluje PhDr. Jaroslav Peška, ředitel Archeologického centra v Olomouci. „Druhou možností, jak území prozkoumat, je letecká prospekce, která se v ideálním případě provádí opakovaně. Třetí důležitou součástí průzkumu je práce v terénu, kdy se území prochází a archeologové se snaží najít nějaké artefakty, které by dokládaly pravěké nebo středověké osídlení.“ Výsledkem této práce jsou pak rešerše osídlení na území, které stavba zasahuje.
Základy staveb, ale i hrobů našich předků leží až pod vrstvou ornice, takže zůstaly většinou zachovány. Jejich uložení se dá v současnosti zjistit geofyzikálním měřením. Moderními metodami se už dá i relativně přesně ohraničit území pravděpodobných nálezů. Do vytipovaného místa se zavrtá dutá pedologická tyč, kterou se vytáhnou na povrch vzorky zeminy se vším, co obsahuje. To se zopakuje o pár metrů vedle a vzorky se porovnají.
„Obrovské množství nálezů se našlo v lokalitě U Isidorka vmístě budoucí mimoúrovňové křižovatky D1, kde se větví cesty k Hulínu a k Přerovu. Odkryto bylo na sedm set padesát objektů a sto hrobů. Výzkum trval asi osm měsíců a prozkoumali jsme zhruba čtrnáct hektarů území,“ popisuje situaci Jaroslav Peška.
Veřejnost ovšem nakonec uvidí vystavenu jen část nálezů. Většina skončí v depozitářích. Ovšem než se tam dostanou, podrobují se pečlivému zkoumání. A to od první chvíle, kdy je archeologové objeví.
Například se najde nádoba, která sice ještě dokonce drží pohromadě, ale protože byla vystavena po tisíce let různým tlakům, popraskala. Nejprve se tedy v hlíně obnaží jen částečně, zakreslí se její poloha a pořídí se písemný popis místa. Pak se nádoba opatrně vyjme a putuje do laboratoře.
„Snažíme se mimo jiné zjistit, co původně obsahovala. Než se s ní cokoli děje, snažíme se její obsah velmi opatrně vyndat a na velmi jemných sítkách, kde se zachytí i makrozbytky, vše proplavíme. Co se najde, putuje k odborníkům, aby určili, oč jde. Mohou to být rostliny, kosti nebo něco jiného,“ prozrazuje fígle archeologického řemesla J. Peška. V rámci speciálního rozboru se pak dá zjistit i konkrétní potravina či nápoj, které v nádobě byly. Mohla to být třeba medovina, pivo nebo něco jiného. Zbytky pylu zase mohou ukázat, jestli nebyly do nádoby vloženy květiny, obětiny.
Pokud se nádoba po vyjmutí rozpadne, konzervátoři se ji snaží znovu sestavit. Chybějící kousky se doplňují sádrou.
Když jsou hotovy všechny odborné expertizy, nádoba se předá do depozitáře muzea. Tam zůstává k dispozici pro budoucí výzkumy, výstavy nebo další formu prezentace. Její doba může přijít kdykoli – jak postupuje vývoj technologií, pomocí kterých se odkrývá lidská minulost, může posloužit k dalším objevům. Nedávno se přišlo na to, že korozní vrstvy kovu (například mědi nebo bronzu) v sobě zachovávají množství zcela nových informací. Otiskuje se do ní struktura povrchu materiálu, na kterém kov ulpíval při pohřbu a po něm. Je-li tam kopí, zachová se struktura dřeva. A tak se dozvíme, že ratiště onoho kopí bylo z jehličnanu.
V nálezech ze starší doby bronzové byly v patině bronzů zjištěny otisky trav, nebo otisk blanokřídlého hmyzu. Například artefakt s otiskem „mouchy“ pochází z depozitáře Moravského zemského muzea. Je zvláštní, že se na nádobě zachytil otisk něčeho tak křehkého, jako je křídlo hmyzu, když se korozní vrstva vytváří delší dobu.
Podobně potřebovaly určitý čas na vytvoření i otisky lidské kůže, přičemž velkou roli sehrál chemický proces rozkládajícího se těla. Bylo to antropologické pracoviště Masarykovy univerzity v Brně, které dokázalo, že otisk prstu na Věstonické Venuši mohl patřit dítěti.
Pečlivě se ale nemusí zkoumat jen nové nálezy, stejně se postupuje i u těch starších. „Našli jsme záznam o hrobu, ve kterém byly stejné šperky jako v Hulíně. Půjčili jsme si je tedy z depozitáře a znovu prozkoumali. Zjistili jsme, že mají, podobně jako v Hulíně, zachovány v korozních vrstvách zbytky lidské kůže a negativy otisků prstů. Hrob byl vykopán v roce 1924 a v odborné zprávě bylo uvedeno, že pohřbená žena měla u sebe dva nápažníky. Otisky ale odpovídaly kůži zápěstí, takže evidentně šlo o náramky,“ popisuje dr. Peška jeden z mnoha úspěšných objevů společného projektu moravských archeologů a antropologů.
Kouzlo archeologie je v piplavé, přepečlivé detektivní práci. Když jsem se ptal, proč se konzervují i malé kousky bronzu velké jako odstřižený nehet na malíčku, odpověď byla docela stručná: „Protože tam byly.“ Jednou mohou zapadnout do nějaké větší skládanky… napsal a vyfotografoval Topí Pigula
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Američtí indiáni kdysi věřili, že se z člověka může duchovně stát zvíře a naopak. Jedna devadesátiletá indiánka mne kdysi přesvědčovala o tom, že před mnoha tisíci lety se nedal rozdíl mezi člověkem a zvířetem dokonce ani poznat. Mezi medvědem a člověkem se bezesporu vytvořil za roky soužití jeden z nejzvláštnějších vztahů. Ať už nad tím přemýšlíme jakkoliv, zjistíme jedno – medvěd se člověku vlastně úžasně podobá.
Medvěd našlapuje celou plochou chodidla jako člověk, má velmi podobnou kostru, je chytrý. Jediné, co mu chybí, je mimika ve tváři.
Na Zemi v současné době podle odborníků žije sedm druhů medvěda, v porovnání s ostatními šelmami je to vlastně velmi málo. A největší mědvědy hnědé přitom nalezneme v Americe a Kanadě. Žije tu ale i mnoho těch menších – černých.
Příběhy lovců a lidí z hor Britské Kolumbie, Aljašky, Tennessee, Severní Karolíny a z národních parků v čele s Yosemitským jsou vesměs dramatické a téměř vždy končí špatně. A co je nejhorší – střetů člověka s medvědem stále přibývá. Jako by se mytologie o tom, že je medvěd vlastně zosobněním moudrosti a plodnosti, dokonale vytratila.
Potrava a mláďata
Po analýze stovek útoků medvěda na člověka téměř vždy zjistíme, že se šelmě jednalo o jídlo nebo medvědice bránila mladé. V Britské Kolumbii se v posledních letech stal postrachem grizzly. Střety tohoto medvěda s člověkem se tady za posledních deset let zdvojnásobily. Dnes už si nikdo sám nevyráží na túru do hor, existují místa, která jsou pro člověka kvůli útokům medvědů velmi nebezpečená a ochránci národních parků povolují výlety pouze skupinám. Pokud někoho přistihnou v horách samotného, dostane pokutu ve výši několika stovek amerických dolarů.
Každý turista či místní ví, jak se zachovat v případě setkání tváří v tvář medvědovi. Rad od lidí, kteří přežili útok této šelmy, je spousta, i když, pravda, někdy se od sebe liší.
Základ je ale v tom ukázat medvědovi svou sílu a zastrašit ho. V případě dvoumetrového až třímetrového grizzlyho je to věc těžká. Dobré je prý dělat rámus, zbavit se veškerého jídla, utíkat a v tom nejkritičtějším případě nastavit medvědovi záda a zakrýt si obličej.
Turisté s sebou dnes dokonce nosí speciální sprej, kterým se postříkají, aby medvěda odradili od případného útoku. To nejhorší je podle odborníků medvěda překvapit – v tom případě je útok jistý.
Příběh Chrise
Potvrzuje to i padesátiletý kanadský lovec Chris Widrig. Napadla ho medvědice, která bránila mládě.
„Medvídě jsem viděl jako první a pak už jsem v zádech jenom slyšel a cítil dech grizzlyho. Utíkal jsem tak rychle, jak to šlo, a když už jsem nemohl, postavil jsem se medvědici tváří v tvář a podíval se jí do žlutohnědých očí,“ vypráví Chris. „V té chvíli mě začala kousat a drápat přímo do obličeje.“
Lovec se ještě stačil obrátit k rozzuřené medvědici zády a potom ztratil vědomí. Šelma ho jakýmsi zázrakem nechala na pokoji a odešla.
Když Chrise našli další kolegové ze skupiny, nebylo po grizzlym ani vidu. Celé drama se odehrálo hluboko v horách, kde není možná žádná komunikace s civilizací a první telefonní signál lze zaznamenat po šestnáctihodinové jízdě na koni.
Chrisův obličej krvácel a podle svědků se podobal spíše flákotě masa. Když se lovec probral z bezvědomí, byl v takovém šoku, že necítil ani bolest. Po osmnácti hodinách se objevil záchranný vrtulník a Chris se za další dvě hodiny ocitl na operačním sále. Dnes nevidí na jedno oko, jeho lícní kosti jsou nahrazeny titanovými protézami a obličej už se dá stěží i po mnohahodinových plastických operacích přirovnat k tomu, co býval. On sám dnes říká, že neví, jak by se zachoval, kdyby se do podobné situace dostal ještě jednou. Tváří v tvář medvědovi jedná mnoho lidí jen instinktivně, někdo předstírá, že je mrtvý, někdo naprosto znehybní, další se snaží s medvědem i poprat.
Chris ale na své hobby nezanevřel, protože lov je pro některé lidi jako droga. Ani po zranění se ho nevzdal, a dokonce dnes provádí po horách lovce z celých USA.
Člověk si nezadá
Příběh Chrise je jen jedním ze spousty dalších. Svůj strach z medvěda mi nedávno líčil i americký lovec Jarrett Garrison. Tento devětatřicetiletý muž jezdí do hor v Britské Kolumbii téměř každým rokem. Když projížděl na koni jedním z míst hluboko v horách, ucítil něco velkého v zádech. Otočil se a přímo za sebou uviděl stát asi dvouapůlmetrového grizzlyho. I dnes Jarrett popisuje toto setkání s hrůzou v očích. „To, co se odehrálo v mé hlavě během několika sekund, si málokdo umí představit. Měl jsem před sebou scenerie ze všech možných filmů a přiznám se, že jsem zpanikařil. Nechtěl jsem nikdy zabít medvěda a v podstatě toho dnes lituji.“ Když šelma vyrazila, Jarrett po ní vystřelil a zabil ji.
Statistiky dokázaly, že za posledních dvacet let došlo v Britské Kolumbii zhruba ke sto třiceti útokům medvědů, z toho čtrnáctkrát skončily smrtí člověka. Někteří zoologové stále tvrdí, že medvědi útočí spíše výjimečně, jiní zase považují zdvojnásobení počtu útoků za alarmující. Je to podobné jako s hurikány a globálním oteplováním – mnozí meteorologové tvrdí, že loňská nejničivější sezona hurikánů v USA je klasickým důkazem globálního oteplování, další odborníci dokládají, že jde jen o přirozený jev.
Zajímavá je i statistika toho, jak nakládá s medvědem samotný člověk. V posledních čtyřech letech zabili lovci v Britské Kolumbii v průměru 870 medvědů. A to v podstatě jen pro peníze a zábavu.
Málokdo dnes ví, že byznys průvodce lovců v horách je v současné době velmi výnosný a lovecké výlety jsou jedny z nejdražších dovolených. Často se v domech milionářských amerických rodin setkáte s vycpaninou dvoumetrového medvěda na důkaz statečnosti a materiálních možností lovce – majitele. Jeden takový týdenní výlet s lovem na grizzlyho přijde na 15000 až 20 000 amerických dolarů.
Jen o něco menší strach
Poněkud méně tragické jsou historky turistů v Severní Karolíně či Tennessee. Tady žije jen medvěd černý, poměrně menší než grizzly. Těchto medvědů je v Severní Americe daleko více než v sousední Kanadě. Zatímco v Britské Kolumbii se počet medvědů černých odhaduje na 160 000, v Americe jich je asi 803 000. Za poslední roky se ale tato šelma stále více přibližuje k lidským obydlím.
Charlie Sproos, majitel kempu v městečku Spruce Pine u známé vysokohorské silnice Blue Ridge Parkway, na sklonku roku 2005 uvedl: „Kemp provozuji přes deset let a letos poprvé jsem viděl třikrát černého medvěda. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem nejprve, že je to obrovský černý pes. Stalo se to vždy v noci a bylo jasné, že medvěd hledá potravu.“ Kemp se čtyřiceti místy pro stany leží téměř na okraji města.
Sama jsem v národním parku ve Smoky Mountains (Kouřící hory) narazila na mláďata a medvědici. Byli jsme tam na túře a já uviděla na stromech něco jako obrovské černé chomáče. Zpočátku jsme nevěděli, co to může být. Když jsme se ale přiblížili, zjistili jsme, že jde o tři roztomilá černá medvíďata. Instinktivně jsme se začali od stromu opatrně vzdalovat a v té chvíli jsem asi tři metry od cesty zahlédla medvědici. Stála výhružně na zadních, mohla mít kolem metru a půl. Začali jsme utíkat, co nám nohy stačily, a měli jsme štěstí – medvědice nás nepronásledovala. Zřejmě i proto, že se blížila další skupinka turistů.
Konec éry srubů?
Dnes si mnoho obyvatel USA i Kanady rozmyslí, zda mít, či nemít romantickou chaloupku či srub v horách. Přispívají k tomu příběhy z lesů ve Virginii. Tam se medvěd stále více přibližuje k lidem. Často budí místní lidi hlukem, jak chce získat něco k jídlu. Prodírá se na balkony, terasy, do garáží, všude, kde by mohl najít nějakou potravu. Některé historky jsou až komické. Nedávno našel medvěd plechovky s pivem, které si majitel horské chaty připravil do garáže na sobotní party. Šelma nakousla všech třicet plechovek a vypila je. Pivo medvěda zmohlo jen pár metrů od domu, kde ho ráno objevil majitel chaty. Alkohol ze zvířete táhl na sto honů.
Medvědi ovšem při svých raziích do lidských obydlí dělají velké škody. Ničí vše, na co přijdou, okusují výhonky pěstovaných stromů, rozdupávají záhony, lámou přírodní ploty a rozdrápávají mrazicí boxy. Jeden medvěd se dostal až do haly nemocnice v Marylandu. Naštěstí na nic nečekal a při prvním setkání s místním personálem utekl.
Protože medvědy přitahuje hlavně vůně potravy, existuje spousta návodů, jak ukládat v noci v přírodě potraviny co nejbezpečněji. Mezi nejpraktičtější patří třeba pověsit batoh do výšky na lano mezi dva stromy.
Kdo je na vině?
Proč dnes medvědi více než dříve vyhledávají lidská obydlí, se vysvětluje mnoha důvody. Někteří experti se domnívají, že na vině je globální oteplování a sucha, při kterých medvědům ubývá přirozená potrava v horách a lesích. Někteří zoologové zase tvrdí, že se jedná o přirozený jev a vina je na člověku, protože se více a rychleji množí a zakládá nebo rozšiřuje města a vesnice i v teritoriích medvědů. Jedno je ale jisté – vztah člověka a medvěda se po tisíciletích změnil. Vždyť lidé v některých mytologiích dokonce věřili, že medvěd je jejich ochránce, a teprve středověcí křesťané ho označili za nebezpečné zvíře. Dnes lze za nejmírumilovnější označil snad jen pandu velkou, která ale tvoří v řádu šelem speciální čeleď. Jak bude soužití člověka a medvěda pokračovat? Odpověď dá až čas. Člověk nad tím ale může přemýšlet už teď.
Jiří Kolbaba: Tak jsem fotografoval medvědy
„Musím potvrdit, že setkání s medvědem je silný zážitek,“ říká Jiří Kolbaba, fotograf. „Směs strachu a obdivu. Rozhodně to není žádná plyšová hračka.“ Jeden ze snímků medvěda hnědého visel v čele výstavy jeho fotografií na lednovém veletrhu Go v Brně.
Jen blázen se vydá v Americe nebo v Kanadě do míst, kde může ve volné přírodě potkat medvěda, aniž by si nejprve zjistil, co od šelmy může čekat. „Mnoho lidí doplatilo na to, že podcenili výborný čich medvěda. Uvádí se, že mršinu dokáže vycítit na mnoho kilometrů. Je pak logické, že kosmetika, kterou má někdo v batohu, natož jídlo a další voňavé věci přitahují jeho pozornost. Ať už proto, že má hlad, nebo proto, že je zvědavý,“ uvádí Kolbaba. Na svých fotolovech medvědů proto s sebou nosil jen to nejnutnější, a pokud musel se svým společníkem někde přenocovat, držel se zásady, že ruksaky se musí pověsit mezi stromy dál od stanu. „Spí se téměř sterilně – žádné mytí voňavým mýdlem a podobně. Stačí tři kapky coca-coly, a je to. Medvěd člověka klidně vytáhne ze stanu.“
Kolbaba věří ujišťování odborníků, že medvěd neútočí, pokud není zaskočen. „Vím, dobře se to poslouchá, ale hůře se tomu věří, když jste od medvěda jen na pár metrů. Ale byl jsem u některých medvědů hodně blízko a nic se nestalo. Samozřejmě, že člověk při tom musí být velmi opatrný.
Osobně jsem se setkal jen s jednou situací, kdy medvěd zaútočil, a to šlo o mládě. Bylo to na Aljašce v Anchorage, kde málem přišel o život traper, který jen uprostřed mělké řeky lovil lososy. Medvědice s mládětem šly každý po jednom břehu a ona se ohlédla po mláděti právě ve chvíli, kdy se traper ocitl mezi nimi. Bez zaváhání na muže zaútočila.“
Podle Kolbaby dobře pomáhala k odstrašení medvědů písnička Medvědi nevědí… „Jako prevence se skutečně doporučuje dělat po lese hluk. V infocentrech na kraji národních parků se proto dají koupit zvonečky, které si turisté věší na sebe. Když už se medvěd objeví, vyplatí se nějak zvětšit svůj objem, aby měl pocit, že proti němu stojí větší zvíře – dát si tričko nad hlavu nebo batoh, když je vás více, přimknout se k sobě a podobně. Mluvit se pak ale doporučuje tlumeným a hlubokým hlasem, protože vysoké tóny medvěda rozčilují. A potom raději pomalu couvat čelem k šelmě, jako že chceme odejít.“
Kolbabovi se také jednou stalo, že se medvěd rozešel přímo proti němu a jeho společníkovi. „Oba jsme zdvihli ruce nad hlavu, stoupli si těsně vedle sebe a doufali, že medvěd opravdu nezaútočí.“ Došel na šest metrů a potom se otočil.
„Nevím, co bychom pak dělali. Pokud nic nepomáhá, doporučuje se rozeběhnout se proti němu, i když je fakt, že to chce velkou odvahu. Ale asi to pomáhá více, než začít utíkat. Medvědovi se nedá utéct. Běhá až padesátikilometrovou rychlostí, dobře plave, dobře leze po stromech. Řada lidí si také myslí, že se stačí schovat do auta. Ale medvědi ročně zničí v severoamerických parcích několik set aut, do kterých se dobývají kvůli potravě. Pokud uvnitř cítí něco zajímavého, dokáží drápy vylomit dveře. Dokonce se staly případy, kdy medvěd po autě skákal. Střecha se pod jeho váhou skutečně zkroutila a vylomit dveře pak pro něj nebyl problém.
Slyšel jsem různé rady, co dělat, když už medvěd útočí. Protože útočí na hlavu, je třeba si ji chránit rukama. Sbalit se do klubíčka a dělat mrtvého. Je šance, že to napadený přežije, že si šelma pohraje a nechá člověka být.“ zpracovala Dagmar Cestrová
