autor: Honza | Čvn 16, 2021
Kostel sv. Michaela na Plaza de Espa~na ve středu městečka Alfaro je sice poměrně významnou historickou památkou a zároveň největším kostelem ve španělské vinařské oblasti La Rioja, ale jinak by asi nebyl nijak zvlášť zajímavý. I samotné městečko Alfaro, ležící necelých sto kilometrů od Zaragozy, nijak nevybočuje z tak trochu líného tempa španělských maloměst. Ale když pohlédneme vzhůru na kostel, spatříme na každé zvonici, vikýři či římse desítky hnízd. Budovu si totiž pro své hnízdění vybrala největší kolonie čápů bílých na světě. Nikdo ale neví proč.
Čapí věrnost
Čápi přilétají do Španělska vždy na přelomu března a dubna a zůstávají zde až do září. Jejich cesta do Evropy vede ze zimovišť v západní Africe přes Gibraltarský průliv. Předvoj tvoří samci, kteří se ihned po příletu pouštějí do stavby nových nebo spíše vylepšování starých, víceletých hnízd, která mohou v konečné podobě vážit až úctyhodných dvě stě kilogramů.
Hnízda musí být připravena pro přílet samic, které své druhy s odstupem několika dnů následují. Samci i samice tráví zimu v Africe odděleně, ale jak se zdá, vztah „na dálku“ čápům spíše prospívá a páry si zůstávají věrné i po řadu let. Umožňuje to také poměrně dlouhý život těchto ptáků, kteří se běžně dožívají věku kolem čtrnácti let a za určitých okolností mohou tuto hranici dokonce i výrazně překročit. V minulosti byl doložen případ čápa, který se ve volné přírodě dožil dvaceti sedmi let.
Náhradního partnera si čápi obvykle hledají pouze v případě, že jeden pták z páru v průběhu zimy zahyne. Jakými konkrétními kritérii se čápi při námluvách řídí, vědí s určitostí asi jen oni sami. Jisté však je, že při výběru nového partnera nehraje roli ani výrazný věkový rozdíl. Vědci zaznamenali případ, kdy jeden z dlouhodobě monitorovaných ptáků – dvanáctiletá samice – po ztrátě stálého partnera zahnízdil se čtyřletým samcem. Čápi pohlavně dospívají ve třech letech, ale hnízdit obvykle začínají teprve kolem čtvrtého až šestého roku života.
K dlouhodobému souladu čapích párů možná s trochou nadsázky přispívá i skutečnost, že jsou němí. Jediným hlasitým projevem je klapot zobáků, jímž se, s hlavou zvrácenou dozadu, vítají na hnízdě.
Proč právě Alfaro
V jarních měsících narazíte na čápy ve Španělsku téměř všude. V každém městě či vesnici je nějaký komín, střecha nebo zvonice, které nesou neklamné znaky čapí přítomnosti. Proč si však čápi v takové míře oblíbili právě střechu kostela sv. Michaela, není jasné. Každoročně se zde ale postupně usadí přibližně sto dvacet párů, které brzy vyvedou na svět potomky. Při průměrném počtu tří až čtyř čápat, která obvykle připadají na jedno hnízdo, se tak po čase na střeše kostela hemží až na šest stovek těchto ptáků.
Jako nejjednodušší vysvětlení se nabízí blízkost řeky Ebro. Právě v oblasti Alfara byla na jejích březích zřízena chráněná přírodní rezervace, ve které čápi nacházejí dostatek potravy i materiálu ke stavbě hnízd. Při hlubším zamyšlení však tato teorie sama o sobě zřejmě neobstojí. Tok Ebra koneckonců měří více jak devět set kilometrů a prochází i mnoha dalšími místy, kde se čápům nabízejí srovnatelné podmínky. Ani kostel sv. Michaela není nakonec jediným místem v Alfaru, kde by čápi mohli s úspěchem zahnízdit. Ve městě mají na výběr několik dalších architektonicky srovnatelných a od řeky přibližně stejně vzdálených církevních budov. I když se čápi dalším stavbám zcela nevyhýbají, ani jedna se nemůže počtem hnízd s kostelem sv. Michaela srovnávat. Populační exploze, kterou čápi bílí na střeše svatostánku na Plaza de Espa~na rok co rok předvádějí, tak zatím zůstává zahalena tajemstvím.
Takřka do kuchyně
Ať už to někdo považuje za výhodu nebo naopak, Alfaro neleží na žádné z obvyklých turistických tras. Ti, kteří se rozhodnou udělat si sem za čápy zajížďku, však rozhodně nebudou litovat. První věcí, kterou zde návštěvníci, unavení ruchem panujícím kolem většiny španělských památek, ocení, je absolutní klid. Prostranství kolem kostela je s výjimkou víkendů, kdy se na náměstí scházejí na sklenku vína místní obyvatelé, liduprázdné. Důležitým faktorem, který podporuje celkový dojem z „hlavního města čápů“, je i stálé, převážně slunečné počasí, které v Alfaru na jaře panuje a dává pohledu na desítky sněhobílých čápů poletujících proti zářivě modré obloze neopakovatelnou atmosféru.
Další nespornou výhodou, kterou pozorování čápů na střeše kostela sv. Michaela nabízí, je také sama poloha této budovy. Z náměstí, kterému vévodí vysoké průčelí stavby, se sice dají čápi pozorovat jen s hlavou hluboce zakloněnou k obloze, ale už boční a zadní trakt kostela nabízejí zcela novou perspektivu. Kostel je totiž začleněn do okolního kopcovitého terénu tak, že je z mnoha míst čápům vidět takřka do kuchyně. Nejlepší pohled se nabízí z takzvané „čapí vyhlídky“, která leží na úrovni střechy kostela a od hnízd ji dělí jen několik málo metrů.
Období hnízdění je pro čápy ve znamení horečné aktivity. Vzhledem k tomu, že se na relativně malé ploše střechy průběžně pohybují stovky ptáků, je stále na co se dívat. K tomu přispívá i skutečnost, že čápi nepřilétají do Alfara najednou, ale v určitých vlnách. Když nakladou tři až pět vajec, oba rodiče se na nich střídají po dobu třiceti dnů. Dalších až šedesát dnů pak trvá, než se čápata začnou učit létat, a k jejich úplnému osamostatnění dochází přibližně sedmdesát dnů od vylíhnutí. A tak zatímco některá mláďata se už pokoušejí o první samostatné vycházky po střešní římse, jinde se čapí rodiče teprve střídají na vejcích. Poslední opozdilci si staví nebo vylepšují hnízda a často se s komickou nenápadností pokoušejí ušetřit si cestu k řece drobnými krádežemi stavebního materiálu z hnízd svých sousedů.
Čápi letící od řeky se jen málokdy vracejí s prázdnou. Jednou jsou to větve, kterými vylepšují své příbytky, jindy hned po přistání vyvrhují z volat natrávenou potravu do žadonících zobáků svých potomků. Čápi se živí žábami, drobnými hlodavci, rybkami nebo hmyzem a bylo prokázáno, že k úplnému nasycení by měl dospělý jedinec denně ulovit množství potravy odpovídající objemem čtyřiceti čtyřem hrabošům. Když se k tomu přidá nutnost nasytit mláďata, mají se čapí rodiče skutečně co ohánět.
Metropole pro čápy
Čápi bílí samozřejmě nejsou neznámým druhem ani v našich zeměpisných šířkách. Oproti Španělsku k nám většina čápů přilétá z východní a jižní Afriky a k cestě mezi kontinenty volí takzvanou východní trasu vedoucí přes Bospor a Dardanely. V Česku sice čápi bílí stále ještě patří k ohroženým druhům, zásluhou systematické práce ochranářů a také díky určité adaptaci na nové podmínky se však jejich počty rok od roku zvyšují. Z vlhkých nížin, které bývaly jejich typickým sídlištěm, se čápi postupně přesunuli do středních poloh, kde si stále častěji stavějí hnízda v těsné blízkosti lidských příbytků.
V současné době hnízdí každoročně na našem území přibližně devět set čapích párů, tedy mnohem více, než tomu bylo například v první polovině minulého století. I přes tuto povzbudivou skutečnost bychom však v Česku marně hledali místo, které by se Alfaru mohlo rovnat. Alfaro je čapím světovým unikátem. Jeho hodnotu v očích obdivovatelů ptačí říše ještě zvyšuje skutečnost, že přes svou výjimečnost doposud zůstalo ušetřeno masových nájezdů turistů. Městečko si stejně jako před desítkami let žije svými denními radostmi a starostmi, a jen když poblíž Plaza de Espa~na pozvednete oči proti obloze, uvědomíte si, že stojíte uprostřed hlavní světové čapí metropole.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Říká se, že jste „renesanční člověk“. Co to znamená?
Spíše by bylo přesnější říci multifunkční filmař, který se naučil dělat si své filmy sám. Například v Antarktidě, při plavbě na šestnáctimetrové jachtě Pelagic, jsem byl zvukař, režisér, osvětlovač, kameraman, řídil jsem loď, potápěl se – a k tomu všemu tam bylo místa jako v německé ponorce za druhé světové války. U nás není moc lidí, kteří jsou schopní odjet někam do tramtárie, natočit z toho film, nastříhat ho, ozvučit, projekt finančně pohlídat a ještě dotáhnout celou myšlenku do konce.
Na takovou práci najímá BBC velké týmy. Nemají snahu vás koupit, přetáhnout? Ušetřili by.
To je právě ono. BBC nepotřebuje nic zlevňovat. Pokud člověk všechno dělá sám, tak zákonitě dospěje do stavu, že výsledek nebude stoprocentní. Například zvuk u filmu. Jde o tak složitou záležitost, že když dotočím obraz a položím kameru, tak pak ještě musím jít a natočit ruchy, bez kterých se film neobejde. Pokud si to mohu dovolit, beru s sebou někoho, kdo se mi o zvuk postará. V zahraničí se nepracuje ve smyslu: potřebujeme ušetřit, vezmeme Hrdého, protože ten umí všechno. Tam na to ty peníze buď jsou, nebo se to nedělá.
Znamená to snad, že Čechům stačí menší kvalita, hlavně když je to levné?
Bohužel, takový je u nás trend. Je neuvěřitelné, co tady někdy běží v televizi za bláboly. Občas se tam objeví i naprosté „home video“, tedy něco, co je schopen natočit doma i amatér – je to plné vaty. Když pak nabídnu televizi film oceněný na světových festivalech, ověnčený medailemi, tak řeknou: buď nám to dáte levně nebo zadarmo, nebo si to nechte. Asi je to tím, že lze snadno nakoupit dokumenty BBC a pak není potřeba brát ohled na náklady našich autorů. V televizi bouchají Vyvolené, Bratry a dokumentární filmy ze sedmdesátých let, které už dneska z vědeckého pohledu nejsou aktuální. Důležité pro ně je zaplnit vysílací okna. Finanční náklady na dokument se zatím příliš nevracejí, přestože mám některé výhody. Například pod vodou natáčím už jedenáct let a jsem téměř nestorem téhle problematiky, a tak zkouším podvodní kamerová pouzdra pro ostravské vývojáře firmy IQSUB a mám prototypy zadarmo.
Ale váš film se promítal v Národním muzeu…
Film Aquamarin byl specifickou záležitostí. Národní muzeum si ho u mě objednalo k výstavě Voda a život a pro mě byl velkou výzvou. Promítal se téměř přesně na den desátého výročí, co jsem se s láhvemi na zádech poprvé ponořil pod vodu. Aquamarin je sestříhaný z nejlepších záběrů, které jsem pod vodou natočil já a mí kolegové, významní podvodní kameramani.
Natočil jste film Měkkýši. Proč právě oni? Pod mořem je přece mnoho jiných zajímavých organismů.
Film by měl mít kromě kvalitní obrazové stránky i seriózní výpovědní hodnotu! Točit líbivé záběry korálových útesů a sapínů v sasance zvládne i začátečník. Mě lákají složitější věci a měkkýši jsou nádherně komplexní organismy. Divák se v tomto dokumentu mimo jiné dozví, že jeden druh měkkýšů dal jméno porcelánu, druhý je jedovatý a další zase dobře chutná. Snažil jsem se ukázat, jak jsou skvěle přizpůsobiví v různém prostředí.
Jako třeba manticory?
Manticory jsou neuvěřitelní afričtí svižníkovití brouci. Jedna stará legenda afrického kmene Sanů praví, že manticora se proměňuje ve zvíře velikosti geparda a pak dokáže zabít člověka. Navíc tyhle národy vnímají manticory jako my zubatou s kosou: že přestřihne, respektive překousne nit života. Člověku ve skutečnosti maximálně prokousne prst. Já ale legendu využil k oživení filmu, o manticoře se v něm mluví jako o smrtonoši. Přitom do poloviny filmu nevíš, jak je ten brouk vlastně velký.
Co symbol smrti s krovkami v České republice. Kdo by to byl?
Asi by to odskákal roháč. Je sice neuvěřitelný pohodář, ale má nebezpečně vypadající kusadla.
Někde jste řekl, že film o manticorách považujete za velké vítězství.
Na svižnících mě přitahuje to, že kdo je chce najít, musí být lepší než oni. V Africe jsem viděl takové malé svižníky rodu Dromica. Respektive první týden jsem je neviděl vůbec, druhý týden jsem je zaznamenal jako modrou šmouhu a teprve třetí týden jsem měl dostatek trpělivosti, abych například natočil, jak loví mravence. Při natáčení některých zvířat se dá třeba vypomoci záběrem z terária nebo výběhu, aniž by se to poznalo, ale se svižníky je to těžké. Když tohoto brouka strčíš do terária, naběhne hlavou proti sklu a tak běží a běží, až umře.
Manticory jsou navíc neuvěřitelně vzácní brouci. Jedna jejich kolonie, kterou jsem našel v Mosambiku, žila na prostoru o velikosti panelákového obýváku. Například v botswanské vesnici Panda ma Tenca je naposledy sbíral Emil Holub a od té doby je tam nikdo neviděl. Jel jsem tedy vlastně do Afriky točit film o broukovi, který v té době existoval pouze v několika málo exemplářích v soukromých sbírkách a muzeích! Vybral jsem si Karla Wernera, superspecialistu na svižníky, který zrovna připravoval entomologickou expedici do Afriky. Musel jsem ho složitě a dlouho přesvědčovat, aby mě vzal s sebou, a nakonec po mně „za zásluhy“ pojmenoval nový druh svižníka.
Vaše fotografie jsou i v odborné knize Jaroslava Mareše o manticorách. Je v ní spousta mapek, popisů. Není to návod pro kšeftaře se vzácnými brouky?
Jaroslav Mareš na té knize pracoval přes dvacet let. Začíná druhem Mantica horni a člověk se tam dozví nejen, kdo byl pan Horni, ale i to, že tenhle druh je znám jen díky několika málo odchyceným jedincům. Tu knihu vydalo nakladatelství TAITA z Hradce Králové a je to výjimečná vědecká publikace. Že by se tato kniha stala návodem pro obchodníky s hmyzem, z toho tedy opravdu strach nemám. Manticory jsou po většinu roku zalezlé v zemi, vylézají zhruba na jeden měsíc, nebo i jen pár dnů v roce. Navíc musí ještě ten den ráno zapršet. Karel Werner všechny tyto fenomény zná. Jeli jsme například přes půl Afriky na jedno konkrétní místo v Thabazimbi, abychom tu našli jednu jedinou manticoru! Další jsme objevili v Botswaně. Takže celý film je natočen s dvěma jedinci dvou druhů manticor. Štěstí sice přeje připraveným, ale tohle bylo těžce vydřené.
Točíte brouky a freediving, tedy nádechové potápění. Jde to vůbec dohromady?
Zajímali mě vždycky více brouci než lidé, ale současný nejlepší freediver planety Martin Štěpánek mě kdysi poprosil, jestli bych něco nenatočil o tomto sportu. Když jsem viděl, jak pohodoví lidé freediveři jsou, nějak mě to vtáhlo. Vždyť oni jsou vlastně takoví vodní savci. Při natáčení filmu o freedivingu toho moc nevymyslíš. Potápěč se nadechne, ponoří, plave do sto pěti metrů, tam utrhne cedulku, vyplave nahoru, a celé to trvá zhruba čtyři minuty. Mně se snad podařilo dostat do toho dokumentu i něco o tom, jací jsou to lidé. Film Free diving.cz měl pak na ČT velice slušnou sledovanost. Druhý díl filmu Free diving.cz II připravuji už čtvrtým rokem a doufám, že letos bude mít premiéru.
Čím víc do filmařiny vidím, tím více o všem přemýšlím. Sice to diváci asi nepoznají, ale vědět, že to můžeš udělat líp, a neudělat to, je diletantismus a toho je kolem dost.
Jedním příkladem je makrofotografie hmyzu, je to obor, který mě extrémně zajímá. S dnešní digitální technikou udělá průměrnou makrofotku bez přehánění každý. Jenže brouk by na fotce měl něco dělat, měl by být zasazený do svého prostředí…, a to znamená něco o něm vědět a správnou situaci si pak vyčekat, a tam začíná ta dřina. Najdou se ale chytráci, kteří brouka chytnou, přiotráví ho a před focením ho umístí na nádhernou zahradní růži. Myslí si, jak nad tou problematikou skvěle vyzráli a „nasekají fantastické makrosnímky“. Nemají ani ponětí o tom, že jde o druh, který by na tuhle kytku, navíc takhle rozkvetlou, nikdy nevlezl. Ale to je už o vědomí souvislostí, o profesionalitě a o stavovské cti.
Miroslav Hrdý (* 1. 2. 1965) Kameraman, cestovatel a držitel mnoha prestižních ocenění (např. Grand Prix Tachov, Cena ministra kultury SR) za filmy s podmořskou a cestovatelskou tematikou. Filmování nejen podmořského světa se věnuje od roku 1994. Z dokumentárních filmů můžeme například zmínit film Velký bílý z Gansbaai o známém druhu žraloka, Free diving.cz či dokument Manticory, jenž byl natočený ve spolupráci s předními světovými entomology. Část života zasvětil hudbě jako aktivní muzikant, což využívá při ozvučení svých filmů. Zároveň se aktivně věnuje grafice a designu. Na svých stránkách www.bigheart.cz/ píše, že „studio Big Heart Vision vzniklo jako ‚krycí jméno‘ aktivit spojených s produkcí mou i mých přátel“.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Letos, 26. dubna, to bude dvacet let, co obsluha čtvrtého bloku černobylské elektrárny nezvládla celkem běžný provozní pokus a při výbuchu přetlakovaného reaktoru unikla do okolí stotisíckrát větší radiace, než jakou je zasažen běžný obyvatel Česka za celý rok. Ještě deset let bude trvat, než se rozpadne polovina uvolněných atomů cesia 137. Zcela zmizí až za nějakých tři sta let. Kdo by po takové statistice očekával, že pár kilometrů od elektrárny narazí ve vesnici Kupovate na stoletého staříka? Viktor Apanasovič je jedním ze čtyřiceti lidí, kteří dnes ve vesnici žijí. „Děti mi chtěly postavit dům jinde. Ale já chci umřít ve své chatě,“ říká smířeně.
Ještě týden po výbuchu mělo Kupovate okolo tisíce obyvatel. Pak najednou přišla rychlá evakuace. Hrozilo, že se rozžhavený reaktor, zatížený izolačním materiálem, protaví do spodní nádrže s chladicí vodou a následný výbuch bude ještě horší než předchozí. Úřady proto nechaly vyklidit okolí třiceti kilometrů kolem elektrárny, a protože oblast navíc obsahuje místa se zvýšenou radiací, zůstala uzavřená dodnes. Smí se sem jen na povolení a kontroly neprobíhají nijak formálně. Uzavřená zóna zasahuje do Ukrajiny i Běloruska, a tak při vstupu platí stejný režim jako na hranicích.
Zasažené oblasti muselo opustit tři sta padesát tisíc lidí. Ani ostnaté dráty a milice však nedokázaly zabránit desítkám z nich, aby se navzdory nebezpečí do půl roku od výbuchu vrátili domů. „Odvezli nás do Makarovska posadili pětičlenné rodině přímo do kuchyně. Prý časem dostaneme byt. Co já v bytě? Kde bych sušila ryby? Tak jsem se vrátila, a když přišla milice, řekla jsem: Třeba mě zastřelte, ale já se odsud nehnu,“ líčí Hana Alexejevna. Nejspíš udělala dobře. Sociologický průzkum nedávno ukázal, že lidé, kteří se vrátili, se s prožitými traumaty vypořádali lépe než ti, kteří se z černobylské oblasti nechali přestěhovat do nových domovů.
Pro sovětské úřady navrátilci neexistovali. Byli trpěni, pomoci si ale museli sami. Dodnes se tu například udržel směnný obchod. „Tyhle ryby jsem vyměnila v sousední vesnici za mléko,“ vytahuje Hana Alexejevna z pece dlouhou násadou kamenný pekáč vystlaný slámou. Po chvíli staví na stůl špek, kastrůlek sladkých taštiček plněných tvarohem a samozřejmě samohonku, jak tu říkají domácí pálence. V peci praská oheň, v chlívku chrochtá prase, na dvorku se popelí slepice a poštěkávají psi. Dnes do vesnice aspoň zajíždí dvakrát týdně pojízdná prodejna a vede sem elektřina. Idyla se však nekoná. Dřevěné domy se rozpadají, vyrůstají kolem nich další a další stromy, dvorky a zahrady už téměř pohltil les.
V zóně je dnes obydleno dvanáct vesnic a všechny vypadají stejně. Dožívá tu dohromady 358 lidí. Je to generace důchodců, po které už nikdo nepřijde. Co na tom, že na mezinárodním vědeckém sympoziu Černobylského fóra byly loni v létě zveřejněny nové výsledky měření a rozborů, ze kterých vyplynulo, že mnohé zasažené oblasti jsou již bezpečné pro opětovné osídlení a kultivaci. I kdyby úřady uzavřenou oblast nakrásně zmenšily, mnoho by se nejspíš nezměnilo.
„Co by tu kdo hledal? Práce tu není a nikdo to tady nechce ani jako chatu,“ říká Hana Alexejevna. Stejné je to s možností, že by se tu zase začala obdělávat pole a obnovovaly lesy. „Proč by tu někdo za velké peníze obnovoval pole, když v celé Ukrajině leží spousta zemědělské půdy ladem?“ pokládá řečnickou otázku náš průvodce Jurij Tatarčuk.
Po havárii bylo ze zemědělské produkce vyňato celkem 784 320 hektarů půdy, na 694 000 hektarech lesa byla zastavena produkce dřeva. Nejvíce kontaminovaná půda skončila na skládce nebezpečného odpadu. V lesích se však radioaktivní cesium dodnes drží v hrabance, odkud se dostává hlavně do hub a dál do těl zvířat.
POLÍČENO NA TURISTY
V čem je tedy budoucnost černobylské zóny? Zní to jako paradox, ale v turistech. A zdá se, že to tu již pochopili. Došlo mi to, když jsme odjížděli z Kupovate. Pohostinnost Hany Alexejevny byla dojemná a já přemýšlel, jak se odvděčit, a přitom neurazit. Při loučení jsem jí tedy vtiskl do dlaně pozornost z českého křišťálu, kterou jsem měl pro takové příležitosti s sebou. „A co s tím budu dělat?“ otáčela v ruce výtvor českých sklářů tak dlouho, až si mě, natvrdlého, vzal Jurij stranou a nenápadně mi sdělil, že by se stařence slušelo za návštěvu zaplatit padesát hřiven. Její měsíční důchod představuje 350 hřiven, v čemž je již započítáno sto hřiven sociální kompenzace za následky havárie. Dvakrát ročně pak dostává sto hřiven jako příspěvek na čisté produkty.
Dostat se do černobylské zóny je pro cizince až překvapivě snadné na to, že potřebuje povolení ukrajinského ministerstva pro Černobyl. Překvapení nad tím, jak rychle a bez problémů bumážku získá, však opadne v okamžiku, kdy zjistí, že je s ní spojena spousta ministerských služeb a za všechny se pochopitelně zaplatí. Například hodinový pronájem vozu s řidičem vyjde na sto deset hřiven (550 Kč). To je dvakrát víc, než by účtoval běžný kyjevský taxikář. Ten byl ochoten vozit nás při celodenním ritu kdekoliv hodinu za padesát hřiven (250 Kč). Jeho pohodlný passat však má jeden zásadní nedostatek – chybí mu propustka do zóny. Tím cena žigulíku prudce stoupá, přestože mu na ministerstvu kvůli technickému stavu sami žertem říkají rakev s muzikou.
A tak je to se vším. Noc v ministerské ubytovně v Černobylu stojí stejně jako v hotelu v centru Kyjeva, kde je navíc v ceně snídaně. Zaplatíte průvodce, jídlo v ministerské jídelně a vyjde vám, že za každý den v zóně necháte v pokladně ministerstva v přepočtu nějakých sedm tisíc korun.
Má to jisté výhody. Řidič přesně ví, kde zastavit, aby byl záběr nejlepší. Průvodce včas upozorní na každý detail, který bych podle něj neměl minout bez povšimnutí. Člověk tu však má často pocit, že zažívá déj`a vu. Přijíždíme například k elektrárně a Jurij zapíná dozimetr. Jak se blížíme, pípání přístroje se ozývá stále rychleji. Je to efektní. Ale přesně tohle jsem už někde četl…? „Aha, ten už jsem viděl, to je dozimetr superstar,“ neodpustím si poznámku. Jurij se jen směje: „Jo, ten je na všech fotkách z Černobylu.“
O přísun turistů se tu starají i cestovní kanceláře. Například Ukrainian Express travel sem nabízí jednodenní výlet z Kyjeva za 299 dolarů, tedy asi sedm a půl tisíce korun.
„Kolik lidí sem ročně přijede?“ ptám se Jurije.
„Přesně to nevím, ale čím dál víc. Teď už tak dva tisíce za rok. Jezdí sem z celého světa, nově i z Afriky. A proč taky ne? Patří to k historii stejně jako pyramidy,“ zní odpověď.
A jako v každé turistické oblasti i tady vám nabídnou „atrakce“, které zkrátka nemůžete vynechat: památník záchranářů, ruské kolo v opuštěné Pripjati nebo informační centrum černobylské elektrárny s úžasně propracovaným modelem vybuchlého reaktoru, na kterém vám názorně předvedou, co se stalo. Nechybí na něm blikající diody ani figurky zaměstnanců.
Patří sem i hřbitov zamořené techniky, která se podílela na likvidaci následků havárie. Pohled na dva tisíce vraků aut, transportérů a vrtulníků je skutečně bizarní. Jsou zamořené radioaktivitou, takže nemohou skončit ve šrotu. A tak stojí vyrovnány na louce obehnané pouhým drátěným plotem.
Míst s takto provizorně uloženým nebezpečným odpadem je tu víc. Před dvaceti lety nebyl čas budovat nějaká bezpečná skladiště, a tak skončil pod vrstvou hlíny na skládkách, které jsou současným bezpečnostním požadavkům vzdálené na hony.
TISÍCE ZAMĚSTNANCŮ
Přestože se slovo Černobyl vžilo jako synonymum pro celou katastrofu, samotné městečko s tímto názvem zde patří k nejživějším a tvoří centrum celé oblasti. Trvale tu sice žije „jen“ sto dvacet lidí, za prací jich sem ale jezdí čtyři tisíce. Večer připomíná Černobyl velká kasárna. I když už je tma, po ulicích stále jezdí těžká nákladní auta. Pár lidí postává v krámku, který slouží zároveň jako bufet. V bytovkách se svítí. Vedle lidí zajišťujících servis pro elektrárnu v nich přespávají lesníci, vodohospodáři, pracovníci z ochrany životního prostředí. Příroda si musí poradit sama, zcela bez kontroly však zůstat nemůže.
„Jsme z dopravní firmy, kterou si elektrárna najala. Patnáct dní děláme, pak máme patnáct dní volno. Nemyslím, že by to tu bylo nebezpečné. Pokaždé, když vyjíždíme, nás kontrolují přístroji na měření radiace a zatím bylo vždy všechno v normě. Hlavně je to lépe placené,“ svěřuje se u jedné z mnoha ubytoven řidič Andrej.
I když je teplota na nule, sedí z nudy se svým kolegou na betonu před dveřmi a kouří. Tady se pracuje, žije se jinde. Kdo nedělá v cyklu patnáct – patnáct, přijíždí do Černobylu v pondělí a domů se vrací ve čtvrtek. Do Kyjeva, odkud pochází nejvíce zaměstnanců, je to sto kilometrů a denně dojíždět není v ukrajinských podmínkách reálné.
To, s čím se pojem Černobyl spojuje, začíná až několik kilometrů za městečkem – vnitřní uzavřená zóna, obklopující elektrárnu v okruhu deseti kilometrů. Znát je to hned u brány. Zatímco hlídka na hranici vnější zóny s námi vtipkovala, tady není pánem ani úředník ministerstva, pod které celá oblast spadá.
„Tady nefoť,“ varuje Jurij fotografa a připravuje doklady. Musí ukázat i povolení ke vjezdu žigulíku. Co na tom, že ho tu musejí znát jako své boty.
Z elektrárny je nejprve vidět rozestavěný pátý a šestý blok, na jejichž dokončení nebylo po havárii ani pomyšlení. Elektrárna však vyráběla proud až do 15. prosince 2000, kdy se Západu konečně podařilo Ukrajinu přimět, nebo spíš uplatit, aby odstavila poslední, třetí blok. Druhý byl odstaven v roce 1991, první v roce 1996. Ještě dnes je ale v elektrárně zaměstnáno čtyři tisíce lidí. Co tu dělají po pěti letech zastavení provozu? „Dobrá otázka. To totiž nikdo neví,“ směje se Jurij.
Energetici si zvykli na vysoké výplaty a propustit je představuje politický problém. Sovětská vláda pro ně po havárii postavila padesát kilometrů od elektrárny moderní město Slavutič. Dojíždějí z něj vlakem, který cestou nesmí zastavit. Vede totiž přes území Běloruska, protože tehdejší projektanti počítali se vším, jen ne s rozpadem Sovětského svazu.
Úplně zbytečně však elektrárna tolik lidí přece jen nezaměstnává. Jejich čas přijde při konečné likvidaci reaktorů, ve kterých stále zůstává vysoce radioaktivní vyhořelé palivo. Na jeho bezpečné uskladnění však zatím nejsou peníze. A pak se tu školí lidé, kteří přijíždějí opravovat rozpadající se ochranný sarkofág zničeného čtvrtého reaktoru.
„Potřebujeme jich velké množství. Jsou většinou nekvalifikovaní, vyškolíme je, připravíme na jejich úkol, oni jej odvedou, a my musíme sehnat někoho dalšího, protože toho člověka už nemůžeme vystavit další velké dávce radiace,“ říká Julia Marusič z informačního centra elektrárny. To se nachází přímo naproti sarkofágu, který je přes skleněnou výlohu jako na dlani. Julia s klidem vypráví, jak musel být postaven narychlo, a tak některé díly nejsou dobře pospojované, západní stěna je nestabilní, konstrukce koroduje, vršek netěsní, dovnitř zatéká a drží se tam voda.
Na stěně svítí velký digitální displej, který ukazuje momentální úroveň radioaktivního zamoření jeden milirentgen za hodinu.
„Vyfotili jste si to?“ zajímá se Julia. Celkem není proč. Běžně oblečený člověk dokáže bez následků dlouhodobě čelit zamoření čtyřikrát vyššímu a čidlo je navíc umístěno na střeše infocentra, kde je radioaktivity víc. Před budovou ukazuje dozimetr hodnotu poloviční. Jeho pípání je však sugestivní a španělský televizní štáb, který před chvílí přijel, si jej natáčí kamerou. Hlavou mi letí, co mi říkal jeden z českých radiologů: „Výhoda i nevýhoda radiace je v tom, že ji lze snadno měřit i v nepatrných úrovních.“
Opravdu nebezpečné to tu je až u západní stěny sarkofágu, odkud vyzařuje deset až čtyřicet milirentgenů. Za plechový plot, kterým je celý blok obehnán, však smějí jen zaměstnanci a ti nás ženou i od otevřených vrat.
Až se podaří sarkofág opravit, přijde na řadu ambiciózní projekt. Přes celý blok bude přetažena obrovská kopule, která nebezpečné místo nejen hermeticky uzavře, ale bude sloužit i jako jeho monitorovací centrum. Vydržet má nejméně sto let. Někdy v budoucnu snad nový obal umožní i demontáž sarkofágu a odstranění radioaktivního paliva a trosek. Stavbu za 1,2 miliardy dolarů by měli zaplatit partneři projektu – devatenáct zemí, jejichž vlajky v infocentru visí. Je mezi nimi i slovenská, českou hledám marně.
MĚSTO BEZ LIDÍ
Být v černobylské zóně a nevidět Pripjať je stejné, jako přijet z Egypta a nemít vyfotografované pyramidy. A je paradox, že kvůli tomuto městu by dnes mnohé okolní vesnice nejspíš vypadaly stejně, i kdyby k černobylské havárii nedošlo. Mluvila o tom Hana Alexejevna, když říkala: „Tady už stejně žádní mladí nebyli. Všichni se odstěhovali do Pripjati.“
Byla to sovětská chlouba. Moderní město postavené pro zaměstnance na dohled od elektrárny. Ve skutečnosti velké sídliště s typickou socialistickou architekturou sedmdesátých let, přímými ulicemi a hlavním prospektem V. I. Lenina. I tady je u vjezdu závora a kontrola.
Jak vypadá město, ve kterém dvacet let nikdo nebydlí? Kdo někdy četl nějakou postkatastrofickou knížku, ve které příroda do několika let přeměnila kvetoucí metropole v trosky, bude překvapen. Jako by odsud těch čtyřicet pět tisíc lidí odešlo někdy před měsícem. Pravda, výlohy jsou vytlučené a noha co chvíli uklouzne po střepu zakrytém sněhem. Sem tam prorůstá dlažbou nějaký keř či bříza. Jinak ale zmizelo jen to, co nechaly odnést úřady – železná zábradlí, plechové dveře od výtahů, sporáky. Mnoho se tu zužitkovat nedalo.
V bytech tak stojí nábytek, na zdech visí nástěnky, sem tam lze v oknech zahlédnout i zbytky prádla. Turisté se mohou dojímat v prázdné škole nad zaprášeným klavírem a plyšovými medvídky, v nemocnici nad dětskými postýlkami a v zábavním parku nad převrácenými elektrickými autíčky. Je to velmi emotivní. Už vím, proč se se mnou Julia z infocentra loučila slovy: „Nezapomeňte, že Pripjať není město zničené výbuchem. Je to zkrátka město, jehož obyvatelé museli být narychlo evakuováni, aby bylo ochráněno jejich zdraví.“
K vidění jsou tu ale i veselejší věci. Alespoň z dnešního pohledu. Tváře sovětských vůdců na transparentech v divadle, malé pěticípé hvězdy na sloupech a obrovské na střechách věžáků. A také kuriózní kontrasty. Kus od socialistické fresky rozjásaných dělníků někdo nastříkal graffiti v podobě kluka s bublifukem. Na jednom z obchodů je dodnes přilepena dobová výzdoba k 1. máji a nad ní visí velká reklama na čísi internetové stránky.
Necháváme se odvézt k mototechně. Tu chci vidět od chvíle, kdy jsem na internetu narazil na stránky jedné kyjevské motorkářky, která píše: „V den evakuace nezůstal ušetřen obchod s motorkami. Česká motorka ČZ 26 PS 340 cm3, cena 1050 rublů. Čezeta byla snem všech mladých lidí v Sovětském svazu. V obchodech byly stále zástupy mladých, kteří toužili po motorce s výkonem dvaceti šesti koní. Průměrná měsíční mzda nepřesahující 180 rublů však nedovolovala vysněný motocykl pořídit. Pak přišla ta hrůza, evakuace, panika. Nikde žádný prodavač, žádná policie. Obchod byl vyrabován během hodiny. Banky, a dokonce i zlatnictví přečkaly evakuaci bez úhony, jen tento obchod neměl žádnou šanci.“
V mototechně je nepořádek. Snažím se najít alespoň plakátek, letáček, šroubeček. Nic. „Ve skladu jsou nějaké zrezlé zbytky, ale na čezetu to nevypadá,“ hlásí fotograf. Slovo čezeta tu má dodnes zvuk. „Ta je česká? To byla dobrá motorka, vyrábí se ještě?“ rozzářil se Jurij. Tak to bohužel. A o jawu prý nestojí.
Stojím na střeše nejvyššího věžáku a celé mrtvé město mám jako na dlani, včetně ruského kola a panoramatu jaderné elektrárny. Z výšky se prý některé problémy zdají menší. Tady to ale neplatí. Co bude s černobylskou zónou? Vrátí se sem někdy normální život? Nebo to bude už provždy jen cíl zvláštního druhu ekoturistiky? Třeba tu vznikne přírodní rezervace. Po uzavření zóny se tu začalo dařit medvědům a vlkům, počet chráněných druhů stoupl ze šedesáti na sto a lidé už sem například vypustili stádo koňů Převalského. Záležet bude na spoustě věcí. Od úrovně radiace přes obavy lidí až po peníze. A hlavně na chuti se do obnovy pustit.
Galerie mýtů
BYL TO JADERNÝ VÝBUCH…
V Černobylu se nejednalo o nukleární výbuch, jaký způsobí třeba jaderná bomba. Při provozním experimentu na čtvrtém bloku prudce vzrostl výkon reaktoru a tím i teplota a tlak chladicí vody. Tlak páry vymrštil a pootočil tisícitunový betonový kryt reaktoru. Ven začala unikat radioaktivita a dovnitř vnikl vzduch. V reaktoru začal hořet grafit. Reagoval s vodní párou a tím vznikal vodík. Následný výbuch vodíku rozmetal kousky vysoce radioaktivního paliva a hořící grafit mimo reaktor.
…VŠICHNI JSOU TAM OZÁŘENI…
Největším dávkám radiace bylo vystaveno přibližně šest set tisíc lidí (1000 zaměstnanců elektrárny a záchranářů pracujících na reaktoru v době havárie, 200 000 lidí podílejících se na likvidaci následků v letech 1986–87, 116 000 obyvatel, které bylo nutné evakuovat v první vlně a dalších 270 000 obyvatel nejvíce zasažených oblastí). Ostatní obdrželi relativně nízkou dávku, nižší, než jaké jsou vystaveni lidé žijící v oblastech s vysokou úrovní přírodní radiace. Dnes v kontaminovaných oblastech Běloruska, Ukrajiny a Ruska žije pět milionů lidí. Většina z nich je vystavena radiaci v mezích doporučených dávek. Vyšším dávkám je vystaveno sto tisíc lidí v oblasti přísné kontroly. Kromě třicetikilometrové zóny kolem reaktoru, některých uzavřených jezer a lesních ploch se radiace ve většině případů vrátila k normálním hodnotám.
…ZAHYNULY TISÍCE LIDÍ…
Zdokumentováno je 59 úmrtí. Jednalo se převážně o zaměstnance elektrárny a likvidátory následků havárie, z nichž 31 zemřelo hned v prvních dnech (28 na následky ozáření a tři na následky zranění při výbuchu). Z lidí s diagnostikovanou akutní nemocí z ozáření (celkem 134) dosud zemřelo dalších 19. Ve zbývajících devíti případech se jedná o děti, které podlehly rakovině štítné žlázy. Tou onemocněly v zasažených oblastech celkem čtyři tisíce dětí, které nedostaly včas ochranné jodové preparáty, v 99 procentech byla léčba úspěšná.
…DALŠÍ JEŠTĚ ZEMŘOU…
Kolik lidí ještě zemře v důsledku černobylské havárie na rakovinu, která se může rozvinout i po desetiletích, není možné určit. Vědci Černobylského fóra zveřejnili, že jich budou čtyři tisíce. Je to však jen statistický výpočet na základě studií z Hirošimy. Vychází z odhadu, že počet úmrtí na nádorová onemocnění stoupne mezi nejvíce zasaženou vrstvou populace o tři procenta. Vzhledem k tomu, že na rakovinu umírá v populaci asi čtvrtina lidí, bude téměř nemožné prokázat, nakolik se zveřejněné číslo přiblíží pravdě. Zvýšený počet výskytů rakoviny však již lékaři u nejvíce zasažené skupiny zaznamenali.
…KDO NEZEMŘEL, JE NEMOCNÝ…
Větší hrozbu než onemocnění způsobené radiací představují pro obyvatele postižených oblastí psychické problémy. Běžný je stres, deprese a úzkost. Velkorysý program sociálních výhod, nastavený za bývalého Sovětského svazu, je paradoxně udržuje v situaci, kdy sami sebe vnímají jako slabé a neperspektivní oběti závislé na pomoci státu. Přetrvává v nich představa, že byli odsouzeni ke krátkému životu, a tak úzkostlivě sledují své zdraví, nebo naopak na zdravý způsob života zcela rezignovali – holdují alkoholu, tabáku, jsou promiskuitní a ignorují například zákaz konzumace hub a lesních plodů, ve kterých se radioaktivita koncentruje.
…A ŽIJÍ TAM MUTANTI
I když radiace genetické mutace způsobuje, zvířecí populace je v černobylské zóně z tohoto pohledu až překvapivě zdravá. Poškozené jedince příroda nejspíš brzy sama vyeliminovala. Dnes tu žije sto druhů zvířat, které jsou vedeny jako ohrožené. Přibližně čtyřicet z nich, jako jsou medvědi a vlci, se tu přitom před havárií vůbec nevyskytovalo. Zvýšení druhové rozmanitosti, biodiverzity, považují vědci za důkaz toho, že zdejší ekosystémy fungují normálně. U lidí nebyl vliv havárie na výskyt vrozených vad či jiných geneticky podmíněných odchylek prokázán.
zdroj: Černobylské fórum*, září 2005
*Černobylské fórum je spojení agentur OSN (IAEA, WHO, UNPD, FAO, UNEP, UNOCHA, UNSCEAR), vlád Běloruska, Ruska a Ukrajiny a Světové banky, zaměřené na hodnocení dopadů černobylské havárie a na koordinaci pomoci postiženým zemím.
Může se to stát i u nás?
Jaderným elektrárnám spousta lidí nevěří, nebo z nich má strach. I to je důsledek černobylské havárie. Otázka, jestli se něco podobného může stát i v Česku, se tak přímo nabízí.
„Nemám ráda tvrzení, že se nemůže nic stát a vše je naprosto bezpečné. Poctivější je říct: děláme vše pro to, aby se nic nestalo,“ říká předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Jisté je, že výbuch ze stejných důvodů jako v Černobylu se v Temelíně nebo Dukovanech opakovat nemůže. Jejich konstrukce je totiž úplně jiná.
Sovětské reaktory RBMK 1000, které sloužily v Černobylské elektrárně, pracují na poměrně jednoduchém a levném principu. Představuje však riziko v tom, že při problémech s chlazením začne stoupat rychlost reakce a výkon zařízení. Tento typ reaktoru je produktem vojenského průmyslu a může sloužit jako zdroj plutonia pro jaderné zbraně. Sovětský svaz si proto ohlídal, aby žádný z jeho satelitů v socialistickém bloku takový typ reaktoru neměl. I díky tomu se ve většině zemí včetně České republiky používají tlakovodní reaktory, u kterých se při problémech s chlazením jaderná reakce naopak sama zastaví. Samotný reaktor je pak neprodyšně uzavřen v železobetonové schránce, která v případě havárie vydrží vzniklý přetlak a zabrání, aby radioaktivní částice unikly do okolí. Technika také pokročila a spolehlivost zařízení je dnes řádově vyšší než před dvaceti lety. „Černobyl navíc přispěl ke zvýšení kultury v oboru. Celá energetická komunita si uvědomila, že ještě jedna taková havárie, a celé odvětví končí,“ podotýká Drábová. Jestliže černobylské havárii předcházelo porušení platných předpisů a fakt, že obsluha vypnula automatickou ochranu reaktoru, dnes se dělá pro kompenzaci případného lidského selhání všechno možné. Důležité systémy jsou zdvojené i ztrojené a z provozu se nedají vyřadit. Obsluha prochází, podobně jako piloti, náročným a zdlouhavým výcvikem a je mnohem kvalifikovanější. Operátoři reaktoru mají dvě hesla: Nejdůležitější je bezpečnost a Reaktoru se vyká.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Do Sundarbans, světa největších mangrovů, se dá nejlépe dostat z Mongly, přístavního městečka na jihu Bangladéše. Průvodce příliš nedoporučují vydávat se tam samostatně a ten, kdo se o to pokusí, také zaplatí často mnohonásobně více, než kdyby jel se skupinou turistů. Vyrazil jsem sám a bez mapy.
„Helou, mister, chcete do Sundarbans? Mám skvělou loď jen za 350 taka za hodinu,“ křičel na mě „námořník“, sotva jsem popošel sto metrů od autobusu směrem k řece. Evidentně to zkoušel – bílý turista s foťákem na krku a baťůžkem na zádech.
„Nic levnějšího tady není?“ hrál jsem udiveného.
„Ne, ne, mister, taková je cena všude.“
Po chvilce přemlouvání to bylo jen tisíc taka za pět hodin.
Sundarbans jsou jednou z nejnavštěvovanějších turistických lokalit země, vzhledem k jejich biologické rozmanitosti se není co divit. Většina návštěvníků se ale jen nechá odvézt do návštěvnického centra za vstupné padesát taka (necelý 1 americký dolar), projde si kousek mokřadu po povalových chodnících, podívá se na odchovnu krokodýlů mořských, případně si připlatí za malou projížďku po některém z větších ramen. Proto se můj průvodce Hossan okamžitě rozzářil, když viděl, jak si vyhrnuji nohavice a lezu do vody. Tušil, že tentokrát to bude o něčem jiném.
„Ale tam jsou tygři,“ pokusil se mě odradit. Podle jeho výrazu však bylo zřejmé, že je to varování spíš pro formu. Oběma nám bylo jasné, že vidět bengálského tygra by bylo ve skutečnosti neuvěřitelným štěstím. Místní obyvatelé sice mají z tygrů strach, ale reálnějším nebezpečím jsou pro ně pašeráci a „lovci lidí“, kteří unášejí děti, aby z nich udělali novodobé otroky. Kdo jednou zmizí v nepřehledné spleti kanálů, toho už nikdo hledat nebude…
Přimotal se k nám asi desetiletý klučina se základní znalostí angličtiny. „Za dvacet taka vám budu nosit stativ, překládat, ponesu vám batoh. Vezměte mě s sebou…“ Věci jsem si nosil sám, ale tlumočník se hodil. Zvlášť když majitel loďky měl očividně zásobu jen asi třiceti anglických slovíček.
Kořenovníkový svět
Mangrovy jsou z pohledu laika „močálovitým lesem“, kde ze zamokřené půdy trčí vzhůru rostoucí vzdušné kořeny. V Sundarbans dominují dva druhy mangrovníkových porostů: Heritiera foems a Excoecaria agallocha. Další typickou rostlinou je palma Nypa fruticans. Vzhledem k tomu, že anglický název prvého ze stromů je „sundari“, dá se snadno odvodit, podle čeho byla pojmenovaná zdejší oblast.
Samotné mangrovníky jsou unikátní svým přizpůsobením dýchacích kořenů (pneumatoforů) a živorodostí. Kořeny by v půdě zaplněné vodou nemohly fungovat tak, jak je to obvyklé u rostlin, a proto zde vyrůstají nad hladinu. Zdejší les pak vypadá skutečně bizarně.
Mangrovy tvoří zónu chránící vnitrozemí před vzdutím moře či ničivými tsunami. Navíc se jedná o nesmírně produktivní ekosystém, kde místní nejen leccos uloví, seberou či vypěstují, ale zdejší stromy poskytují i tvrdé a velmi kvalitní dřevo. V mangrovech rostou stromy rodů Avicennia a Sonneratia, které mají jedlé plody. Jeden druh slouží Bengálcům dokonce k výrobě novinového papíru. Do mangrovů se lidé dostávají s obtížemi, mají ale velké kouzlo.
„Hele,“ ukázal Hossan někam do korun stromů. Z větve visela asi metr dlouhá plástev včely zlaté (Apis dorsata). Dělnice jsou výrazně žluté a dlouhé až 19 milimetrů. Oblast Sundarbans je v Bangladéši nejmedonosnější. Syknul jsem česky: „Nehýbejte se.“ Necelých deset metrů od nás se pohnul rezavě kropenatý stín velikosti srnce. I když mi nikdo nemohl rozumět, všichni strnuli. Kousek před námi se popásalo několik axisů indických. V lese plném ostrých stínů je jejich bílé skvrny na rezavém pozadí dobře maskují. Navíc tento zástupce jelenovitých, vysoký v kohoutku až devadesát centimetrů, dobře plave, protože voda mu může pomoci uniknout před tygrem indickým (Panthera tigris tigris).
Pomalounku jsem se plížil vodou, abych axisy nevyplašil, protože jsem ještě netušil, jak moc jsou v oblasti návštěvnického centra zvyklí na turisty a občas je možné je nalákat do bezprostřední blízkosti i pomocí banánu.
„Krokodýl!“ vykřikl Abdullah a máchnul rukou směrem ke břehu. Šedě zbarvené tělo zmizelo ve spleti kořenů. Krokodýl to nebyl, spíše některý z varanů, podle velikosti šlo asi o varana bengálského. Tento přes metr velký plaz sice není pro člověka nebezpečný, ale i krátké setkání s ním stačí, aby vzbudil respekt.
Obojživelný život
Je překvapující, s jakou urputností si dřeviny rostoucí v neustále zaplavovaných mangrovech zajišťují pokračování druhu. Například kořenovník Rhizophora mucronata, který v Sundarbans roste, má plod doutníkovitého tvaru, který vyroste a začne klíčit už na větvičce nad vodní hladinou. Když upadne, buď se zabodne špičkou do bahna, nebo se zachytí na nejbližším příhodném místě. Okamžitě mu začnou růst kořínky, které rostlinu upevní v půdě, a zároveň se vzhůru ženou lístky zajišťující fotosyntézu. Prostě žádné zdržování – kdykoli totiž může přijít vlna, která mladou rostlinku odnese do nevhodného prostředí, třeba do moře.
Podobných unikátů je tady více. Například ryba, která chodí chytat hmyz na listy mangrovníků. Zní to jako nesmysl, ale lezec obojživelný tuhle „suchozemskou turistiku“ provozuje docela běžně. Laik by podobné stvoření asi chybně označil za obojživelníka, ale jde o skutečnou rybou z čeledi hlaváčovitých (Gobiidae), která má neuvěřitelnou životní strategii. Dokáže dýchat vzdušný kyslík, a dokonce si vyhrabává v bahně chodbičky, aby se vzduch držel v jejich horní části. Tím ryba docílí toho, že může dýchat i uprostřed bahna. Naprosto běžně leze po kůře stromů a dokáže poposkočit i několik desítek centimetrů. To jí umožňuje lovit nejen vodní bezobratlé živočichy, ale také hmyz vyhřívající se na kůře a listech.
Ochrana území
l V Sundarbans se nacházejí tři rozsáhlé rezervace (západní, východní a jižní) o celkové rozloze 139 700 ha. Vyhlášeny byly zákonem v roce 1974 a na seznam Světového dědictví UNESCO byla tato oblast zapsána roku 1987. Stát Bangladéš vznikl roku 1971 a ochrana tohoto území byla očividně jedou z priorit nově vzniklé vlády.
l V rezervacích žije 40 druhů savců, 260 druhů ptáků a 35 druhů plazů. Biogeograficky patří do oblasti bengálského tropického deštného pralesa.
l Významným zdejším zvířecím druhem je bezesporu tygr indický. V nominaci na zařazení do světového přírodního dědictví se psalo o posledních 350 jedincích této velké šelmy, v roce 1997 se počet odhadoval na pouhých 250–270 kusů.
l Mangrovy ignorují hranice a pokračují dále do Indie (nadpoloviční většina, tedy asi 60 procent, se nachází na území Bangladéše). Indická vláda vyhlásila oblast národním parkem v květnu 1984.
l Celé území se rozkládá celkem na 10 000 kilometrech čtverečních a dodnes není celé pečlivě prozkoumáno.
Jak cestovat do mangrovů
l Turistika není v Sundarbans náročná, protože jde v podstatě o rovinu. Lodivodové, kteří pravidelně vozí turisty (v nedalekém větším městě Khulna se na výlety specializuje několik cestovních kanceláří), si ale zvykli nadsazovat ceny. Občas se proto vyplatí jít raději za nějakým místním rybářem, se kterým se dá dohodnout cena nižší. Někteří rybáři se bojí přepadů (i když svůj strach svádějí na tygry) a chce to trochu přemlouvání.
l Rozhodně se vyplatí zajet si v Sundarbans dále, než jen do návštěvnického centra, kde jsou sice stromy popsané latinskými a bengálskými názvy, což přírodovědce rozhodně potěší, ale větší zvířata (kromě axisů a několika krokodýlů vyhřívajících se v betonové odchovně) jsou schována v nepřístupném houští.
l Kanály jsou evidentně obydlené, což dokazují lodě projíždějící s nákladem dřeva nebo s dělníky. V oblasti Sundarbans je okolo tisíce vesnic, sto z nich se nachází v blízkosti „tygří rezervace“. l Tygři jsou sice chráněni, ale konflikty s vesničany přetrvávají. Stále ještě vyznávají princip oko za oko (tygra za vesničana) nebo spíš mrtvý tygr dobrý tygr.
autor: Honza | Čvn 16, 2021
Mongolsko je téměř na dosah a o to zvláštnější je, kolik je v něm dosud neprobádaných míst a že tu dosud spousta lidí žije téměř stejně jako kdysi jejich předkové. Je to jen o něco pochopitelnější, když si uvědomíme, že v podstatě třetinu území tvoří poušť Gobi, rozlohou jedna z největších na světě a zároveň jedna z nejsušších. V důsledku její polohy ve výšce okolo tisíce metrů nad mořem tu navíc klesají teploty až na minus 40 stupňů Celsia a v létě naopak přicházejí až čtyřicetistupňová vedra.
Lidé zde žijí roztroušeně jako drobky. Když pak mezi ně přijde Evropan, překvapí ho, jak vřele ho uvítají a jak k sobě mají blízko.
Pustina má svá pravidla
Trvá hodiny jízdy terénním automobilem, než se v rozlehlých mongolských oblastech dostane jeden člověk ke druhému. Natož používá-li stále ještě obvyklého dopravního prostředku – koně. V jakém jsme století, se dá místy poznat snad jen třeba podle satelitu na stěně jurty. Jinak se tu od obzoru k obzoru rozprostírá zdánlivě monotónní rovina (místy pustina, někde ale i keře, lesy, pastviny), která ovšem nabízí nečekaně nádherné scenerie. Mezi tím i jezera, některá slaná; kde je dnes Gobi, bylo před třemi sty miliony let moře. Mongolsko je tak dodnes rájem pro geology nebo další vědce. Existují tu místa, ve kterých se dá číst historie Země jako v otevřené knize. Ví se, kde leží meteorické krátery v centrálním a jižním Mongolsku, stejně jako takzvaný zkamenělý les nebo jedno z největších nalezišť fosilií dinosaurů a další zvláštnosti, přesto ještě stále nejsou zcela prozkoumány.
Pustina vtiskla životu lidí přesná pravidla, která se zatím příliš nezměnila. Rozvoji turistiky tu brání fakt, že zde prakticky neexistují cesty. I když právě to má samozřejmě kouzlo pro ty, kteří hledají drsnou přírodu a pocit prostoru a svobody.
„Lidi opouštějí pastviny a odcházejí do měst,“ popsal ale jev, který se nevyhnul ani Mongolsku, jeden z pastevců. „Někdy tu bývá hlad,“ vysvětlil. Někteří Mongolové dokonce opouštějí chudou zemi a míří do Evropy. Řada z nich v současné době žije i v České republice.
Host vždy vítán
Pro cizince je v Mongolsku často problematické se domluvit, jen sem tam se najde někdo, kdo alespoň trochu mluví anglicky nebo rusky. Místní lidé to ale vyvažují snahou porozumět a vyhovět. Každý host je vítán, protože přináší novinky ze světa, který leží „tam někde daleko“.
Samozřejmě je i pohoštěn. Musí se ale připravit na to, že jídlo se bude skládat z potravin, které Mongolové právě mají k dispozici. Kdo nejí skopové, neměl by snad do Mongolska ani jezdit.
Byl jsem docela překvapen, když jsem viděl, jak do velké aluminiové konve, která se u nás dříve používala na mléko, pastevci postupně naskládali vždy vrstvu skopového masa se solí a kořením, něco málo zeleniny a mezi to dočervena rozpálené kameny. Vše pak hermeticky uzavřeli a nechali stát asi hodinu až dvě ve vychládajícím ohništi. Konev fungovala asi jako náš Papinův hrnec.
Koně, koně a zase koně
Když zavítá host do jurty, je dobré pochválit hostitelovi koně. Kůň prý má pro Mongola větší cenu než člověk. Pravda, bez svých koníků by ostatně kdysi nedobyli svět a pastevci jsou na nich dodnes závislí. Koně a hlavně ovce nebo i exotičtí jaci představují jediné, co pastevci mají, a na nich závisí i jejich vlastní život. Když v roce 1993 postihla severozápadní Mongolsko krutá zima, která znemožnila dobytku vyhrabat si ze sněhu potravu, a nakonec přišly povodně, zůstalo mnoho Mongolů bez dobytka a nastal hlad. Do Mongolska tehdy poslala humanitární pomoc i Česká republika.
Mongolové i dnes vypadají, že jsou se svými koňmi srostlí. Starat se o ně je stejně přirozené jako dýchat, a to i pro děti, které už odmala pomáhají mužům starat se o koňská stáda i ostatní dobytek.
Děti by sice měly navštěvovat školu, ale rozlehlost oblastí má na svědomí to, že někteří rodiče do toho mnoho chuti nemají, a mnoho lidí v Mongolsku dodnes neumí ani číst, ani psát. Když Mongolové pošlou děti do školy, je často vzdálena hodiny jízdy na koni, děti musí zůstat ubytované ve škole a rodiče je pak i několik měsíců vůbec nevidí.
Co však ozvláštnilo celkem jednotvárný život pastevců, je návrat buddhismu, který nastal v 90. letech, když začal mít bývalý Sovětský svaz své vlastní problémy a jeho vliv na Mongolsko postupně zeslábl. Během roku se koná řada svátků, kterých se lidé zúčastňují, a jsou atrakcí i pro toho, kdo do Mongolska přijede. Silný dojem v nás vyvolaly i kláštery ve středním Mongolsku, ať už v samotném Charchorinu, nebo klášter Amarbayasga či město Bulgan. Nám možná připadá život Mongolů chudý. Ve skutečnosti jsou bohatí – svou hrdostí a svobodou. A krásnou, tajemnou zemí.
